Archiv štítku: crust

Čad – Čertova kovadlina

Čad - Čertova kovadlina
Země: Slovensko
Žánr: crust / thrash metal
Datum vydání: 10.7.2014
Label: Vandal Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
bandzone

Neúnavná trojice Čad pravidelně zásobuje svou početnou fanouškovskou základnu silnými deskami a v tomto duchu se nese taky novinka “Čertova kovadlina”. Prosté jako facka a hned je jasné, že Pišta a spol. nadrtili další porci zničujícího materiálu, ve kterém se mísí až punk/crustová intenzita s thrash metalovou energičností. Pro fanouška nového by se mohla “Čertova kovadlina” zdát na první poslech jako deska až zbytečně jednoduchá a nedlouho trvanlivá, ale Čad mají patent na to, jak i zdánlivě primitivní řežbu učinit zajímavou na více poslechů.

Stejně jako minule na “Ťažký kov” se konečné zvukové kontury ladily na Floridě ve studiu Mana, což je opět zárukou perfektně hutného soundu, jemuž se na slovenské poměry nedá nic vytknout. Stačí si poslechnout úvodní titulní pumelici, která je jako úder pěstí. Metalově přesná rytmika v pekelném tempu s ostrými kytarami, které si s sebou nesou špetku punkové neučesanosti a nad tím vším skvělý Pišta s povedenými texty (“Vyvrhel” je v tomto ohledu pecka). Oproti poslednímu albu přibylo pomalejších momentů a je jasné, že cílem “Čertovy kovadliny” není jen bezhlavě ničit, ale třeba v “Démon samoty” se hudba příjemně odlehčí a zpomalí, nicméně hned následující “Demolačná čata” dostává svému titulu a rychle vás hodí do neurvalé směsice výše uvedených stylů.

Při pohledu na seznam skladeb si jistě všimnete čtveřice bonusů, jejichž význam nechápu už jen z toho hlediska, že jsou ošetřeny jiným zvukem a třeba poslední “Tourbus Terror” je záznamem ze zkušebny. Pokud se však zaměřím na jádro nahrávky, které tvoří desítka regulérních skladeb (plus jedno kratší intro “Vyhňa pekiel”), tak se opět ukazuje, že Čad patří ke špičce na poli česko-slovenské metalové scény, protože při poslechu “Čertovy kovadliny” si člověk říká, že takových desek není nikdy dost. Skvělá placka, jíž vévodí titulní hitovka spolu s dvojicí “Vyvrheľ” a “V krku krv”.


Hellcrawler / Wölfe – The End of Humanity

Hellcrawler / Wölfe - The End of Humanity
Země: Slovinsko / Austrálie
Žánr: death’n’roll/crust / thrash metal/crust/grind
Datum vydání: 17.4.2014
Label: The End of Humanity

Hodnocení: 6/10

Odkazy Hellcrawler:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Wölfe:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Bojan Bidovc

Nu, dnes tu máme další splitko, kterému je třeba se podívat pod kůži. Podle názvu se dá odhadovat, že pokud to bude něčí kůže, tak především ta lidská. To většinou dává tušit, že buď půjde o hutnou depresárnu, nebo naopak o námrd, jehož jediným cílem je rozbíjet hlavy. A když se člověk podívá, co jsou obě kapely zač, dojde k tomu, že tentokrát je správně druhá možnost.

Slovinští Hellcrawler, kteří mají na starost první půlku počinu, drtí něco mezi death metalem, crustem a rokenrolem. Směska je to věru úderná a prvních deset minut patří jen jim. Mírně garážový, čitelný zvuk, ve kterém vynikají všechny nástroje (a především baskytara) je slušnou poznávací vlastností, stejně jako přímočará struktura skladeb a živelnost. Nejvíc mě baví asi třetí skladba (ze tří), “Green Machine” – přijde mi nejvíc hravá a má parádní tah na bránu. Příliš velké rozdíly ale mezi songy nehledejte, tohle je prostě lehce umazaný bordel, který bude nejlépe fungovat živě.

Druhá polovina “The End of Humanity” přilétla od protinožců. Australší Wölfe na to jdou ještě víc od lesa a neserou se už vůbec s ničím. Garážový zvuk, crust s pořádnou dávkou grindu a thrashe v krvi a zběsilé tempo dává tušit, že tohle nebude o ničem jiném než jen o stínání hlav. Čtyři skladby, z nichž tři se vejdou do dvou a půl minut, mě ale nezaujaly tolik jako předchozí Hellcrawler, spíš než zábavné mi přijdou dost monotónní. Výjimkou je snad trochu promakanější “X”, která není jen bezhlavý nášup. Svoje fanoušky ale tahle odnož hudby má a věřím, že na koncertě by mě Wölfe nenechali chladným.

Těší mě žánrová spřízněnost kapel, jsem rád, že tohle splitko není co kapela, to úplně jiná hudba, ačkoliv odlišností je pořád dost a mnohem víc mi sedli odlehčenější Hellcrawler, kteří sice nejsou takový námrd, hudebně mi ale přijdou mnohem zajímavější. Nemůžu říct, že by to klukům z Wölfe nešlapalo, ale jistá nevyváženost tu z mého úhlu pohledu přece jen je. I tak jde pořád o slušný nadprůměr, a to v obou případech.


Conjuro nuclear – Conjuro nuclear

Conjuro nuclear - Conjuro nuclear
Země: Španělsko
Žánr: experimental / black metal / darkwave / punk / crust
Datum vydání: 1.3.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Conjuro nuclear
02. Oscura lisergia
03. Atomización
04. Divinorum
05. Intoxicación
06. Visiones tóxicas
07. Coros radiactivos
08. Bosque de cráneos
09. Desechos tóxicos
10. Ecos de la noche
11. Sólo para locos

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Poslední dobou to může vypadat, jako kdyby se mi skoro nic nelíbilo a drtivá většina alb pro mě byly blbosti, takže všemu dávám špatné známky. Není tomu tak, opravdu se jedná jen o to, že většina desek, jež v dnešní době vycházejí, jsou průměrné a těch nadprůměrných je zhruba stejný počet jako těch podprůměrných. Stále se však nějaký ten nadprůměr najde a některý je dokonce tak nadprůměrný, až je vlastně skvělý. Že nevěříte? Nevadí, pohodlně se usaďte a poslouchejte, protože dnes si o jedné takové desce povíme…

Conjuro nuclear je jednočlenný projekt ze španělské Barcelony, který v loňském roce vydal svou první desku “Luna llena y radiación” (tu jsem neslyšel) a na ni letos navázal druhým, tentokrát bezejmenným albem (to už jsem logicky slyšel, jinak bych to nemohl recenzovat). To je z obecné omáčky vlastně vše, protože nic moc víc tu k povídání není. Tedy, vlastně bychom ještě mohli zmínit, že onen jeden muzikant, jenž za Conjuro nuclear stojí, si říká Emesis a že aktuálně recenzované album vyšlo v duchu undergroundu pouze na kazetě.

Říkáte si, že jsem ještě na něco zapomněl? Nebojte, nezapomněl, ještě pořád nejsem takový tupec, abych nevěděl o tom, že jsem neřekl, co za žánr by měl vlastně člověk od Conjuro nuclear očekávat. Udělal jsem to zcela záměrně, protože to je trochu složitější a zaslouží si to vlastní odstavec. Jak už asi tušíte, užijí zejména ti, kteří se vyžívají v nadměrném počtu různých škatulek. Co vše je tedy na “Conjuro nuclear” ke slyšení? Vezmeme-li to trochu zhruba, tak black metal, crust, punk, ambient nebo darkwave… že vám to zní trochu prapodivně? Aby taky ne, kdo to kdy slyšel… punk a darkwave v jedné větě. To však ještě, holenkové, netušíte, že to pořád není všechno. Celý tenhle koktejl totiž musíte navrch zalít jednak špinavým soundem (což ostatně nepřímo vyplývá třeba z toho crustu) a především obrovskou dávkou totálně pošukaných melodií (které jsou možná tím stěžejním na celém materiálu).

Já vím, že když ty škatule takhle napráskám bez ladu a skladbu, tak to asi nezní moc vábně. Ono co si budeme povídat, některé z těch věcí moc dohromady na první pohled ani nejdou. Jenže i když přesnější pojmenování než ta výše řečená byste asi nevymysleli, “Conjuro nuclear” nezní jako něco, co si pod těmito žánry normálně představíte. Jakkoliv to všechno vypadá jako kravina (ono aby ne, když to říkám jak blbec), ta muzika ve výsledku fakt funguje (dokonce výborně), zní dost přirozeně a vůbec vám nepřijde, že by tam bylo něco nepatřičného. Jasně, pořád to zní fakt hodně divně, ale to je právě klad!

Všechno tohle má ovšem jeden velmi důležitý důsledek. Vlastně jsem to takhle retardovaně popisoval jen proto, aby bylo opravdu vidět to, co chci nyní říct. Kdybych totiž prostě řekl, že Conjuro nuclear zní opravdu originálně, vypadalo by to jak plácnutí do větru, ale jak jste sami viděli výše, nějak “exaktně” to prostě popsat nejde, a když se o to pokusíte, tak se vám to jednak nepovede, jednak budete vypadat jak volové, protože se v tom za chvíli začnete zamotávat. Ale ne, vážně, nedělám si srandu – Conjuro nuclear zní skutečně hodně svojsky a neotřele. Celé je to strašně divné a netradiční a špatně se to popisuje, což je pro recenzenta vždycky to nejhorší, ale pro posluchače je to naopak to nejlepší! Tohle je totiž přesně to, co přece v hudbě hledáme – neuchopitelnost, vlastní ksicht, originalita.

Ono to asi zní až moc dobře, možná až neuvěřitelně, že nějaký úplně neznámý projekt ze španělského undergroundu přijde s hudební formou, která zní originálně, ale já to myslím vážně – skutečně si nevzpomínám, že bych někdy slyšel skupinu, jež by se svým zvukem blížila Conjuro nuclear. Ve své podstatě samotné ty ingredience nejsou nic zas tak extra neviděného (ostatně… punk, crust… co jde kurva vymyslet originálního na punku?), ale způsob, jakým tenhle Španěl se všemi těmi žánry pracuje a jakým je míchá, dává dohromady něco, co se opravdu neslyší na každém rohu.

Jasně, rozhodně netvrdím, že to bude muzika pro každého, opravdu je to divné, ale to tak nějak plyne už z té originality, protože do dnešního dne již vzniklo takové množství hudby, že prostě musíte být divní, abyste byli sví. Jakmile tomu ale propadnete, tak se toho prostě nezbavíte… vím, o čem mluvím, protože já osobně Conjuro nuclear nemůžu přestat poslouchat. A přitom to vůbec nechápu, protože svým způsobem je to strašně primitivní… ale i tak je to bez legrace jedno z nejlepších alb, co jsem letos slyšel.


Sangus – Saevitia

Sangus - Saevitia
Země: USA
Žánr: black / thrash metal / crust
Datum vydání: 5.7.2014
Label: Eternal Death

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sangus

Patříte-li mezi naše pravidelné čtenáře a zodpovědně čtete všechny články, jméno Sangus by vám mohlo být povědomé. Dobře, tohle asi nebyl úplně nejlepší vtip, nicméně to, že už tu tahle kapela proběhla, pravda rozhodně je. Někdy na jaře se tu totiž objevily minirecenze na jejich první dva demosnímky “Vengeful Brutality” a “Rehearsal Demos MMXIII”. Aktuálně se tahle zámořská sebranka přihlásila s novým nosičem, který už tentokrát není veden jako demo, nýbrž jako EP a jehož název zní “Saevitia”. Během srpna se pak tahle placka objevila i na fyzickém nosiči v podobě rudého sedmipalce v limitaci 100 kusů.

Hudebně mezi “Saevitia” a předchozími demáči zas tak velký rozdíl není. Opětovně se jedná o neurvalý, crustem protáhnutý black metalový brajgl. Tentokrát je však na tom muzika zvukově o trochu lépe, takže ačkoliv hudebně je to pořád bordel, už je to čitelnější, dá se v tom orientovat a zdaleka se nejedná o neposlouchatelnou žumpu jako třeba v případě “Rehearsal Demos MMXIII”.

Největší posun, který Sangus na novince učinili, je zapracování většího počtu melodií… i když, třeba byly už na těch demech, akorát jsem je tam neslyšel přes ten zvukový humus. Úvodní titulní “Saevitia” se s ničím moc nesere a je to prostě agresivní vypalovačka hlava nehlava, ale v takové “Nati da Vulcani” nebo “Live to Kill” se už ty zmiňované melodie objeví. A jakmile začnou, hned se ta muzika lépe poslouchá a konečně se dá tvrdit, že fakt dává smysl a není to jen samoúčelná špína. Poslední song na EP, “Ossos: SSS”, se pak nese v noisovém duchu, ale myslím, že je asi docela jasné, že se jedná pouze o outro, nikoliv o nový směr nebo tak něco.

Tak či onak, žádný zázrak Sangus stále nehrají. Jestli prahnete po nějaké undergroundové špinavé agresi od neprovařeného jména, tak nakonec proč ne, poslouchat se “Saevitia” rozhodně dá. Pokud vás však black/crust vyloženě nerajcuje, byla by asi ztráta času si tohle pouštět.


Mind – Save Yourself from Hell

Mind - Save Yourself from Hell
Země: Německo
Žánr: crust / grindcore / punk
Datum vydání: 15.4.2014
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. Don’t Do It
02. Burn and Destroy
03. Lost
04. Living Just to Die
05. Inferno
06. Suffer
07. Human
08. Bread to Breathe [Napalm Death cover]
09. Burn and Destroy

Hodnocení: 6/10

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Přestože jsem o německé formaci Mind nikdy v životě neslyšel, tak novinka “Save Yourself from Hell” má být jejich velkým návratem po desetileté odmlce, o jejímž důvodu historie kapely a propagační řečnění vydavatelství mlčí. Ona ani ta historie není na zrovna dlouhé povídání, protože se ví pouze to, že dvojice Mind vznikla v roce 1995 v Německu a jejími členy jsou Dzuma a Arek. Pánové vydali nějaká splitka, dema a EP, nicméně o plnohodnotném albu nikde ani zmínka, takže předpokládám, že novinka je počinem debutovým. I když, na tom stejně nezáleží, protože Mind se pohybují v tak špinavých sférách hudebních podhoubí, že i kdyby za sebou měli desítku alb, tak to jedenácté bude znít beztak stejně neústupně jako “Save Yourself from Hell”.

Co jiného taky čekat od desky, která si s sebou bere do světa nálepku crust / punk / grind. Už jen z tohohle trojsloví je naprosto jasné, co od Mind očekávat, takže nebudu sáhodlouze kecat o tom, jak je zpěvák neurvalý a agresivní, jak jsou skladby ničivé, riffy crustově špinavé a úderné a bicí sakra rychlé, když se dá výsledek shrnout tvrzením, že to zní jako bezmyšlenkovitý atak hudební bestie, která se s tím nemaže a okamžitě se na vás vrhne s tím svým syrovým, úplně na kost ohlodaným crust / grindem. Aby to však nebylo tak jednoduché, tak ten ustoupí stranou i jiným hudebním vlivům, takže výsledek je o něco víc komplexní, než by se na první pohled zdálo. Někdy jsou ale ty výlety mimo crust / grind tak krátké, že ani hardcore punkový pouliční vokál v “Burn and Destroy” nedovolí slevit z nastaveného tlaku a skladba ničí skoro se stejnou vervou jako jiné údernější kusy. Tatéž píseň se pak objeví v samotném závěru ještě jednou, přičemž v druhé verzi si střihne vokály hostující zpěvák Denis BoardmanDoom. Rozdíl je prakticky minimální, takže se ani nebudu rozhodovat, která se mi líbí víc.

Už si ani nepamatuju, zda jsem poslouchal nějakou ukázku, než jsem si album na recenzi vzal, nebo jsem vycházel čistě z hudební škatulky, nicméně jakmile spustila úvodní šlupka “Don’t Do It”, tak jsem nevěděl, co budu dělat a jak tohle budu hodnotit, protože na pozadí grindové šílenosti se spustil jakýsi prasečí jekot evokující mi cokoli z goregrindu a podobných zvráceností, kterým jsem nikdy nepřišel na chuť, a spadla mi čelist. Naštěstí je to vlastně jediná skladba s podobnou orientací, takže i když jsou tu ještě grindové nátěry “Suffer”, “Bread to Breathe”, což je předělávka Napalm Death (s lehce pozměněným názvem, protože originál je “Breed to Breathe”), a zničující “Human”, tak už je to pro mé uši přeci jen mnohem stravitelnější.

Ty nejsilnější momenty pak přichází ve chvílích, kdy Mind trošku poleví s tou přímočarostí a neurvalostí, což je případ delších kousků “Lost”, “Living Just to Die” a “Inferno”. Přestože jsou všechny patřičně agresivní a nemůže být v jejich případě řeč o nějakém vyměknutí, tak je lze považovat za experimentálnější vály. “Lost” zaujme hlavně úvodní gojirovskou kytarovou vyhrávkou, na níž plynule navazuje neurvalá crustová rychlovka, která se prozměnu na konci druhé minuty uklidní a v závěru ji zase vystřídá závěrečný sprint. Kupodivu to nezní šroubovaně nebo uměle a zrovna “Lost” jsem si oblíbil asi nejvíc. “Living Just to Die” sice nemění nálady tak sebevědomně jako “Lost”, ale po dlouhé střednětempé pasáži přichází kýžený masakr, ačkoli ani ten netrvá věčně a závěr tak uzavírá pomyslný kruh stejným kytarovým motivem, jenž píseň nakopnul. Celkem 25 minut uteče jako nic a vlastně bez momentů, které by zavdaly pocit nudy.

Nakonec musím uznat, že se mi “Save Yourself from Hell” líbilo daleko víc, než jsem při prvním poslechu byl ochotný uznat, protože ačkoli mám crust rád, tak grindu zrovna neholduji a krom Napalm Death jej ani vyloženě nevyhledávám. Je mi však velmi sympatické, že se Mind nebojí stočit kormidlo i jiným směrem a třeba mně tak učinit tento počin snesitelnější a hlavně zajímavější. I přes lehké experimenty je ale jasné, že “Save Yourself from Hell” je tady z jednoho prostého důvodu, a sice vzít posluchače do svých spárů a za 25 minut z něj vymlátit duši. No, a protože se to Mind daří, tak si můžou v notýsku odškrnout splněnou misi.


Sangus – Vengeful Brutality

Sangus - Vengeful Brutality
Země: USA
Žánr: black / thrash metal / crust
Datum vydání: 5.5.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sangus

Sangus je mladá úderka ze zámoří, která roku 2010 vznikla ve městě Providence (stát Rhode Island). A jako z každé správné začínající kapely, která má na kontě dva demáče a ještě před vydáním prvního se v trve underground duchu stihla přejmenovat (původní název zněl Sangus Legionaris), z ní je cítit zápal pro muziku. A prvotina Vengeful Brutality”, první desetiminutové demíčko z loňského května, má celkem koule, to musím uznat. Nebo se alespoň snaží, aby je měla.

Špinavá směska blacku a crustu se nese hlavně v punkových rytmech a těch deset minut mizí vlastně ani nevíte kam. Demáč utíká vážně rychle a má docela náboj. Tři skladby o zhruba stejné délce tří minut se nesou většinu času na stejné vlně – občas se objeví náznak thrashe, sem tam nějaké to sólo, ale jinak se s tím pánové vážně neserou a hoblují, co se dá. Na Vengeful Brutality” sice není nic přehnaně objevného, nicméně jako první demo se akceptovat dá a prvních pár poslechů ujde právě proto, že hudba je našlapaná energií. Nicméně poslech tří skladeb vám vcelku logicky nevydrží donekonečně, na to Sangus, kteří se tu definovali coby přímočará hoblovačka, rozhodně nemají.

Zvuk je typická garážová zahulenost, nicméně kdyby tahle banda měla křišťálově vybroušený zvuk, upřímně řečeno by to nejspíš stálo za hovno. Muzikantům se rovněž nedá upřít, že za své nástroje vzít umí – ostatně většina z nich hraje nebo hrála v nejrůznějších kapelách (od thrashe přes black až ke sludge/doomu). Hlavně oba kytaristé, Barbarian a Vamacara, odvádějí slušnou práci. Kromě toho působí Sangus jako celek docela sehraným a přesvědčivým dojmem, která očividně ví, co chce hrát.

Kromě toho, že po pár posleších se Vengeful Brutality” dost rychle oposlouchá a začne opravdu nepříjemným způsobem nudit, vlastně nemám tomuhle demu co vytknout, tím spíš, že jde o vůbec první nahrávku kapely. Občas jsem byl sice mírně zaskočen texty jako “Sieg hail Satan! Sieg hail hell!” v závěru posledního songu “Si Brucera”, nicméně v zásadě nejde o nic, co by se nedalo s trochou snahy překousnout.


Sangus – Rehearsal Demos MMXIII

Sangus - Rehearsal Demos MMXIII
Země: USA
Žánr: black / thrash metal / crust
Datum vydání: 4.11.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sangus

První demosnímek Američanů Sangus s názvem “Vengeful Brutality” rozebral o něco výše kolega Atreides, já se nyní pokusím napsat pár řádků o druhém zářezu na demáčové pažbě této zámořské hoblovačky…

Už jen název “Rehearsal Demos MMXIII” vcelku jasně napovídá, o co na tomhle počinu půjde. To jméno totiž není žádný umělecký záměr, ale skutečně znamená to, že se jedná o čtveřici válů, které Sangus natřískali a nahráli ve své zkušebně. A výsledná podoba podle toho také zní. Zvuk je hodně špatný, vůbec bych se nedivil, kdyby to natáčení probíhalo úplně klasicky postaru stylem magneťák uprostřed místnosti, protože tohle je bordel jak prase. Osobně nemám vůbec nic proti horšímu soundu, naopak mám špínu v hudbě rád, ale tohle není špína, tohle je jednoduše brajgl. Upřímně nechápu smysl podobných nahrávek, když to stejně moc poslouchat nejde a člověk si z toho odnese máloco. Obzvláště v rychlých pasážích, jichž je v muzice Sangus většina, je to jedna velká hluková koule, v níž uslyšíte akorát tak hovno.

Z toho, co se mi vzdáleně podařilo zaslechnout ze samotné muziky, se mi zdá, jako by byla čtveřice songů na “Rehearsal Demos MMXIII” v porovnání s “Vengeful Brutality” méně punkovější a více black metalovější. Snad i díky tomu se mi to čistě po hudební stránce líbí o něco víc. Ale taky se mi to může jenom zdát, protože jak už bylo řečeno, v rychlejších momentech neuslyšíte nic jiného než neurvalou chaotickou změť nástrojů. Trochu poslouchatelnější je to jedině v těch několika málo pomalejších momentech, jakým je například začátek “Leeching Pigs”.

Z mého pohledu je tohle zbytečnost. Mám pochopení pro případné nedostatky způsobené tím, že kapela nehraje dlouho, ale na “Rehearsal Demos MMXIII” není slyšet skoro nic než bordel, takže těžko někde přivírat oči, když tam nic nevidíte. Čistě po hudební stránce to zní oukej, co se mi podařilo zaslechnout nebo si domyslet, ale zvuk je žumpa…


Loath – Total Peace

Loath - Total Peace
Země: Finsko
Žánr: grindcore / crust
Datum vydání: 21.3.2014
Label: Inverse Records
Původní vydání: 23.11.2013, selfrelease

Tracklist:
01. Humanity
02. Masochist Karma
03. Psychic Leech
04. Irstas ääretön tyhjyys
05. Sect
06. Shortcut to Heavenly Bliss
07. Xeroxed
08. The Common God
09. Slave’s Mouth
10. Live Through Me

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Ačkoli grindcore nepatří mezi mé nejoblíbenější žánry a s výjimkou posledních alb Napalm Death tuto hudbu vlastně ani nijak cíleně nevyhledávám, tak když se naskytne šance a já přeci jen k nějaké grindové desce přičichnu, odcházím z tohoto setkání zpravidla velmi spokojený, protože ta hudba prostě má něco do sebe (ne, že bych o tom doposud nějak pochyboval, ale z mého pohledu je to styl, na nějž prostě musím mít náladu, protože ne vždy je mi ona neurvalá rubanice po chuti). A nejinak je tomu i v případě Loath, což je kapela, o kterou bych v běžném denním shonu nijak nezavadil, ovšem když už nám tento promáč v redakci přistál, šanci recenzovat crust/grind z Finska jsem si tentokrát ujít nenechal. A nelituji.

Troška omáčky na úvod, takže si představme, s kým vlastně máme tu čest. Loath je poměrně mladá sebranka ze země tisíců jezer a vzhledem k tomu, že její vznik se datuje teprve k počátku roku 2013, je jasné, že za tu dobu se toho stihnout moc nedá, takže “Total Peace” je debutovým albem této čtveřice, která vystupuje ve složení E, V, M a L, jak znějí přezdívky zúčastněných borců. Album je to svým způsobem klasické, takže kdo se těší na bezútěšnou dávku agrese pod nánosem špinavých crustových kytar a zběsilého grindového tempa, tak by v žádném případě neměl strádat a měl už dopředu vědět, co od desky očekávat, protože onen hudební popisek je celkem jasný, ovšem…

…aniž bych chtěl říct, že výše uvedená kombinace by byla svým způsobem tuctová nebo vyloženě ohraná, ale Loath jdou na svém prvním počinu trošku dál, a tak se stane, že některé momenty znějí vzdáleně jako chrastivý severský death metal a v nejednom případě se ocitnete dokonce v doomovém hávu, což spolu s chladnou atmosférou, jež prostupuje celým počinem bez ohledu na tempo, v němž zrovna frčí, vytváří dojem prezentace postapokalyptické vize světa této finské drtičky. Svůj podíl na tom má jistě občasné zařazení mluveného slova na úkor klasického vokálu, takže abych nemluvil jen v náznacích, příkladem budiž kousky jako “The Commond God” a hlavně “Sect”, která je hudebně na poměry zbytku desky poměrně melodickou věcí. Oběma se klasický vokál vyhýbá obloukem a mluvené slovo se ujímá nadvlády, ovšem výsledek nezní jako tuctová mezihra v prostoru mezi plnohodnotnými skladbami, ale spíš jako snaha posunout výraz kapely jinam do neprobádaných vod. A protože tato chladná odtažitost jde skvěle ruku v ruce s rychlými vypalovačkami typu “Shortcut to Heavenly Bliss”, jež při necelé dvouminutové stopáži plní očekávání, které posluchač vkládá do crust/grindové rychlovky, tak vězte, že ve výsledku je “Total Peace” velmi příjemným posluchačským zážitkem, jenž není tak prvoplánově akční, jak jsem předpokládal, ale to, že se na něm děje víc, než se předpokládá, jej činí velmi atraktivním.

Hned úvod “Total Peace” je poměrně nečekaný. První flák “Humanity” nikam nespěchá a hodně opatrně se prostřednictvím plíživého riffu probíjí kupředu. Když se po dlouhé době zapojí jeden ze zpěváků se svým strhaným řevem, tak to začne vypadat, že se skladba pořádně rozjede, ale kdepak. Kapela to naznačí a opět strhne kormidlo směrem k doomové tryzně. Následuje přímočará věc “Masochist Karma”, jež je spolu s výše zmíněnou “Shortcut to Heavenly Bliss” a “Slave’s Mouth” nejkratším a rovněž nejútočnějším songem celé desky. Špinavá “Psychic Leech” udržuje nastavené tempo, přestože se v několika momentech nepatrně sleví z agrese.

Nutno dodat, že ty pomalejší momenty mají snad ještě větší naléhavost než chaos tvořený kombinací špinavě chrastících a melodicky kvílivých kytar, které podporuje bicí artilerie a dunivá basa. Mou úplně nejoblíbenější písní “Total Peace” se nakonec stala ta nejdelší – “Irstas ääretön tyhjyys”, jež se svou pětiminutovou stopáží zdařile vyčnívá a hudebně se s velkým přehledem posouvá od death/doomového úvodu k razantní šlupce v samém středu, aby se v závěru po doznění chaotického kytarového sóla opět vrátila na svůj začátek. Vokály si zde předává dvojice E a V, i když jen těžko říct, který z nich disponuje klasickým grindovým projevem, jenž občas ujede do death metalových hloubek a skvěle tak pasuje do rychlejších pasáží, a který z nich předvádí skoro blackový jekot v utahaných momentech. Ale o to nejde. Hlavní je, že dohromady jim to jde velmi dobře. No, a protože deska spěje k samému konci skrz vyrovnaný závěr v podobě nářezové “Xeroxed”, přes odtažitě pomalou “The Common God”, kde se k agresivnímu výpadu odhodlají Loath jen na malou chvíli, až k vygradované “Live Through Me”, tak není co řešit a klidně tohle album prohlásím za pořádnou pecku.

Co říci závěrem? “Total Peace” je úderná, agresivní, přesto promyšlená deska, jež nejen díky své krátké stopáži baví od začátku do konce a je jedním z těch případů, kdy se z nulových očekávání vyklubalo velké překvapení, které si mne získalo. Celá desítka skladeb je velmi vyrovnaná a vlastně mě nenapadá hluché místo, jež by kazilo dojem byť jen na krátkou chvíli, proto neváhám s vysokou osmičkou. Pro příznivce crust/grindu jsou Loath se svým debutem rozhodně povinnost, kterou byste si neměli nechat proklouznout mezi prsty, protože navzdory jinak limitujícímu hudebnímu směřování se nebojí vzít si něco i mimo vyhraničené působiště a spojit to v jeden dokonalý celek, což je mi strašně sympatické.

Upřímně nemám sebemenší problém pochopit, proč kolega nade mnou hodnotí “Total Peace” osmičkou. Loath totiž opravdu natočili album, které je ve svém jádru dost zajímavé a rozhodně nejde o prachsprostou grind/crustovou hoblovačkou, jakou jsem popravdě řečeno tak nějak očekával. Ne, že by tam ten hnusný a špinavý nářez nebyl, ale hodně často jej velice šikovně prokládají pomalé umíračky, které celou nahrávkou (trochu paradoxně, když jsem to nazval jako umíráčky) oživují. To je podle mého názoru super a líbí se mi to. Stejně tak se mi líbí, když tu a tam nenápadně zpoza rohu vykoukne letmý dotek black metalu jako třeba ve třetí “Psychic Leech” nebo páté “Sect”. K tomu všemu mi je počínání Loath nějakým způsbem sympatické, protože tyhle špinavé kapely (většinou) prostě bývají uvěřitelné, čehož si cením – a pro Loath to zcela jistě platí. Přesto všechno – abych nepřímo navázal na první větu svého hodnocení – nemůžu hodnotit tak vysoko, protože jakkoliv se mi “Total Peace” líbí, nesebralo mě to až tak moc, což však samozřejmě může být jen subjektivní problém, to nepopírám. Tak jako tak se ovšem stále i pro mě jedná o zajímavý počin, jehož poslechu nemusím nijak zvlášť litovat, protože tak kvalita tam je, o tom žádná.
H.


Usurpress / Bent Sea – split

Usurpress / Bent Sea - split
Země: Švédsko / international
Žánr: death metal / crust / grindcore
Datum vydání: 15.12.2013
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. Usurpress – Eternity Denies History
02. Usurpress – A Tidal Wave of Fire
– I. Empty Triumphalism
– II. Carved in Filth
– III. The Styx Runs Dry
03. Usurpress – City of the Nomads
04. Bent Sea – Double Standards
05. Bent Sea – I Am Become Lust
06. Bent Sea – Fashion Victims
07. Bent Sea – At Any Cost
08. Bent Sea – Animalist
09. Bent Sea – Nature of the Blast
10. Bent Sea – Relentless
11. Bent Sea – See-Through

Hodnocení: 7/10

Odkazy Usurpress:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Bent Sea:
web

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Přestože sám sebe nepovažuji za fanouška split počinů, respektive neřadových zářezů obecně, řekl jsem si, že nastal čas, abych i já dal šanci něčemu, co neposlouchám denně, takže správně tušíte, že tady je výsledek. Dvacetiminutový bezejmenný nářez, kde se v rámci jedenácti skladeb setkává dvojice Usurpress a Bent Sea, je v plné parádě připraven zaútočit na sluchovody případných posluchačů, protože tohle je agresivní, nesmlouvavá a hlučná jízda bez špetky slitování, na níž se dohromady spájí severský death metal a grindcore v té nejryzejší podobě.

Přestože hudebně jsou si obě party hudebně relativně příbuzné, tak pokud posluchač poodkryje jejich personální a biografické zákulisí, tak už to s tou příbuzností nebude tak žhavé. Usurpress je svým způsobem běžná severská death metalová čtveřice, která funguje čtvrtým rokem a mimo předloňského debutu “Trenches of the Newtherworld” mají za sebou nějaká ta EP a splitka. V jejich hudbě se to hemží chrastivými kytarami, a dokud tato parta nesklouzne trošku jiným směrem, o čemž ještě bude řeč, tak by se dala s přehledem zaměnit s klasiky švédského death metalu. To Bent Sea sice na svůj plnohodnotný debut čekají, protože po EP “Noistalgia” je toto druhý počin stejného zaměření, nicméně by se dali s přehledem považovat za superkapelu. Považte sami. Zakladatelem této formace, jejím bubeníkem a rovněž studiovým kytaristou, je Dirk Verbeuren ze Soilwork, na basu jej doprovází Shane EmburyNapalm Death a mikrofonu se chopil jistý Sven “Svencho” de Caluwé z death/grindových Aborted. Minimálně první dva borci jsou natolik profláklé ksichty, aby se můj barometr očekávání ocitl ve zcela jiných hodnotách.

Začnu chronologicky s Usurpress, jejichž tři kousky splitko otevírají. Intro “Eternity Denies History” toho ještě moc nenapoví, takže prvním regulérním songem je “A Tidal Wave of Fire”. Se svou sedmiminutovou stopáží je s přehledem nejdelším flákem kotoučku. Po krátkém blackovém infernu se přechází do skálopevných death metalových vod plných těch nejhustších kytar, growlingu ve stylu klasických řvounů scény a dost přímočaré rytmice, která tlačí Usurpress až někam ke crustovému grindu, takže se nemusíte bát, že by sedm minut jelo celou dobu dle zaběhlých formulek. Přesně v půlce hrací doby se nástroje najednou stáhnout do pozadí a začíná doomová hra, kdy se vokál Stefana Petterssona dotkne klasických sabbatovských alb, ovšem jen do chvíle, než se v samotném závěru opět spustí nekompromisní řežba. To jejich druhá skladba “City of the Nomads” už se s tím nepaře. V necelých třech minutách si zřejmě dala za úkol usadit na prdel svou zemitostí. Taková spojení kytarových riffů a hlubokého řevu sice fungují už hezkých pár dekád, ale dokud to bude šlapat takhle parádněu jako “City of the Nomads”, tak nelze nic namítat.

Co přijde s Bent Sea, lze očekávat už při faktu, že jejich osmička válů má dohromady necelých jedenáct minut, takže se připravte na hodně rychlou, agresivní grindovou salvu. Co jiné taky očekávat od věcí jako “Fashion Victims”, “At Any Cost” a “Relentless”, jež ani nedosáhnou na hranici jedné minuty. Kdyby část vyhrazené pro Bent Sea uháněla po celou dobu v tomto neúprosném tempu, tak by to zřejmě začala být docela brzy hezká nuda, což trojice nejspíš tušila, takže zařadila na počin i skladby typu “I Am Become Lust” a “Nature of the Blast”, jež se od neúprosného grindu, proti němuž obecně nic nemám, odprošťují. “Nature of the Beast” sází na pomalejší bicí, čímž Bent Sea ve spojení s řízným riffem úplně opustili grindem vymezené prostory´, a já měl pocit, že poslouchám docela jinou kapelu. Prvně jmenovaná pak překvapí velmi pomalou noisovou pasáží, která dává čas odpočinout si od agresivních kytar, bicích sypaček a neidentifikovalného vokálu, jehož tvůrce nezapře svá dřívější působiště, takže to není úplně klasický grindový řev na hranici jekotu, ale nejednou zabrousí do hlubších poloh, kdy teprve dostávají uši posluchačovy řádně zabrat. Dvacet minut je pryč rychleji, než byste řekli švec, a po nějakých pochybnostech o nezáživnosti materiálu ani stopa.

Závěrečné hodnocení vlastně ani nemůže být špatné. Obě party předvedly ty nejosvědčenější postupy, jaké si jen lze představit, takže proč na tom hledat mouchy, když si lze užívat přímočarého hudebního nářezu, který je tak uvěřitelný a upřímný, jak jen si lze představit. Osobně mi nakonec byli bližší Usurpress, kteří mohli přihodit ještě nějaký ten kousek, ale budiž. Bent Sea by zasloužili víc skladeb typu “I Am Become Lust”, protože ačkoli za běžných okolností uhání jako lokomotiva, tak písně, kde se toho děje o malinko víc, to je jiná paráda. Matematickým průměrem mi z osmičky pro Usurpress a šestky pro Bent Sea vychází sedmička, která je, myslím si, adekvátní celkovému dojmu, jež ve mně toto splitko zanechalo.


Death Nöize – Conquest War Famine Death

Death Nöize - Conquest War Famine Death
Země: Rumunsko
Žánr: black / thrash metal / crust
Datum vydání: leden 2013
Label: Metal ör Die Records

Tracklist:
01. Dark Harlots of Decadence
02. Soulburner
03. Conquest, War, Famine and Death
04. Wrath of God
05. Cenotaph of Mankind
06. Eye for an Eye
07. Mountains of Universe

Hodnocení:
Atreides – 6,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Z Rumunska moc kapel neznám. Vlastně jen dvě, přičemž jedna z nich je Negură Bunget, jež se dávno pohybuje jen ve stínu své dřívější slávy, a druhá Dordeduh, nic jiného než pohrobek/následovník původního jádra kapely výše zmíněné, co je “víc Negură než Negură”. Proto jsem byl zvědavý, co z Death Nöize vypadne v případě jejich prvotiny, když už jsem si je vybral k recenzování. Jde o kapelu vcelku mladou, dohromady to dala někdy dva roky nazpět a na začátku loňského roku vypotila fošnu vskutku poetického názvu “Conquest War Famine Death”. A ne, poetiku nečekejte, neb jde o kanál téměř nejhrubšího zrna. Slušelo by se ale dodat, že v tom dobrém slova smyslu.

Rumunům vážně nejde o nic víc, než udělat co největší bordel, prostě agresivita až na prvním místě. A jde jim to. Nařvané kombo crustu a thrashe se spolehlivě zařezává do hlavy a boduje. V případě “Conquest War Famine Death” by byla chyba očekávat nějaké chytře se tvářící bahno ve stylu Celeste nebo třebas Jucifer. Death Nöize jde o to rozcupovat posluchače na cucky, což se docela daří. Půlhodinová placka nabízí slušnou jízdu takřka od začátku do konce, kterou staví na syrově znějících kytarách, řádně zahuleným zvukem, hutné base, dvojšlapce a zlém blackovém vokálu. Nic z toho se po celou dobu alba nemění, jen v první skladbě “Dark Harlots of Decadence” najdete opilecký refrén. Vrcholem technické propracovanosti je kratičké sólo v úplném závěru “Cenotaph of Mankind”, na tu ale naštěstí (nebo možná trochu bohužel) Death Nöize nehrají.

Zvuk je správně špinavý a crustový, podtrhuje to něco, onu nepokrytou nasranost, pudovost snoubící se se zdánlivě prvoplánovou primitivností, co se mi na albu a crustu obecně tolik líbí. Dobře zvolená hrací doba zaručuje, že vás deska během poslechu nezačne nudit, půlhodina strávená v přítomnosti dobývání, válek, smrti a tak vůbec ubíhá velmi svižně a na prvotinu neznámé kapely odkudsi z Translyvánie se dá hovořit docela o překvapení. Jediný výraznější problém tak prakticky nastává ve chvíli, kdy hudba zvolní z nastaveného tempa. Předposlední “Eye for an Eye” je sice docela šlapavá, ale zdaleka to nestačí k tomu, aby mě bavila tolik co zbytek alba. Vzhledem ke krátkosti ani tolik nevadí, že jednotlivé skladby jsou si relativně podobné a Death Nöize celou dobu valí jedno a to samé. Pokud by však chtěli vydat delší desku, nejspíše by jejich hudba zasloužila více technicky propracovat. V tomto ohledu by se mohli učit třeba od slezského komanda Plešatá zpěvačka, jež na poslední fošně “Saturnus” předvádí prvoligový bordel, do kterého jim jen tak mimoděk ujede naprosto ujetá bluesová vyhrávka (a přitom délka alba je stejná jako v případě dnes recenzované desky).

Na debut však není “Conquest War Famine Death” rozhodně propadákem, ale rozhodně nadprůměrným albem, kterému jsem přes počáteční výtky nakonec přišel na chuť. Nenáročný výplach je prostě čas od času potřeba a Death Nöize k němu splňují všechny požadavky. Otázka ale je, jestli v takovém případě nakonec nešáhnu po již zmiňovaném albu Plešaté zpěvačky, která mě v tomto ohledu baví přeci jen o poznání více. Rumunská skvadra si však svých šest a půl bodu bezesporu zaslouží.


Dalšá názory:

Sice jsem v žádném případě nepředpokládal, že by rumunská smečka Death Nöize na svém debutu předváděla nějakou muziku pro ořezávátka, ale i tak mě dost překvapilo, jak moc je “Conquest War Famine Death” ve výsledku syrová deska… syrovější než suši. Pod výtečným makabrózním obalem se totiž ukrývá odporná kombinace hodně chlíváckého black metalu a neskutečně špinavého crustu. Obě tyhle složky jsou tak provázané, že si při poslechu ani nebudete jistí, zdali se jedná o crustový black metal, nebo black metalový crust, ale ve výsledku je to úplně jedno, protože tak jako tak z toho vychází dřevní sound, skoro až jako by pod dekou, primitivní rytmika, bzučivá kytara a přiškrcený vokál v takové míře, že to trochu zaskočilo dokonce i mě, tedy člověka, jenž podobné věci běžně poslouchá. Jak se vám ale podaří si na tenhle kanál trochu zvyknout, najednou zjistíte, že vás těch 29 minut navzdory spoustě předpokladů vlastně docela baví. Zejména úplný závěr desky v podobě “Eye for an Eye” a především finální “Mountains of Universe” se povedl, ale i na začátku se najdou zajímavé kusy, třeba skoro až punková vyřvávačka “Soulburner”. Nakonec dost solidní kousek.
H.