Archiv štítku: crust

Blood I Bleed / Lycanthrophy split

Blood I Bleed / Lycanthrophy split
Země: Nizozemsko / Česká republika
Žánr: crust / grind / powerviolence / fastcore
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Selfmadegod Records
Původní vydání: 4.2.2013, Bones Brigade Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy Blood I Bleed:
facebook

Odkazy Lycanthrophy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Šílenství, vztek, nekontrolovatelná agrese. To jsou společní jmenovatelé sedmnáctiminutového splitka holandských Blood I Bleed a českých Lycanthrophy. Druhá jmenovaná kapela je zajímavá také tím, že v jejím popředí stojí zpěvačka, jejíž vokál zrovna nepatří mezi ty běžné hlasy na metalové scéně. Obě formace patří k zkušeným spolkům, které mají své odehráno a nahráno. Především co se týče split alb, což jsou velmi vděčné nosiče na grind/fast/violence core scéně. Očekávat něco jiného než nářez na relativně velké úrovni je vcelku od věci.

Split kromě zajímavé hudební náplně nabízí i zajímavé uspořádání skladeb obou kapel. Zatímco agresivní fastcore Blood I Bleed je rozložen do jedenácti položek, z nichž žádná nepřesáhne minutu a deset vteřin, Lycanthropy nasrali svůj grindcore o sedmi flácích do jedné stopy. To dosahuje necelých osm minut a zdá se, že to kapela namlátila na jeden zátah bez nějakého zbytečného upejpání. Co o takové brutální muzice vůbec lze říci? Ani jedna z kapel nemá zapotřebí vytvářet pomalé a srozumitelné struktury, vlastní jim jsou téměř bezhlavé agresivní jízdy, které fungují především naživo. Úsečné názvy, rachotící zboostrované baskytary, kytary na pomezí zběsilého thrash metalu a punku znásilněného hácéčkem na steroidech a bicí ignorující jakékoliv rytmické struktury. Kromě těch zběsilých.

Obě kapely mají v podstatě totožný sound i kompoziční přístup. Rozpoznat u jednotlivých skladeb texty je většinou problém, nejsem si jist, zda vůbec nějaké texty mají. Tedy aspoň u Blood I Bleed, u Lycanthrophy mám dojem slyším náznaky skutečných textů. Dle názvů je ale tématika a postoj účinkujících k sociálním problémům docela jasně daný. Problémy komunikace, korupce, náboženství a jiných neduhů jsou jasně popsané v názvech. Stejně jako hudba, i vokály jsou jako urvané ze řetězu a už po prvních vteřinách si dovedete představit ty zarudlé uzlíky na hlasivkách vokalistů. Především jekot vokalistky Lycanthrophy nepostrádá výraznou dávku šílenství a variability. Přiková k židli a nepustí do chvíle, než si s šokem uvědomíte, že osmiminutovka ve společnosti šílených Čechů je pryč.

Co více můžu k hudební náplni říci? Tohle se musí slyšet a vnímat, ne suše popisovat. I přestože je jasné, že tu nejde o nic zvlášť originálního, tady se sází na energii a na koule (v kontextu druhé kapely tohoto splitka je to docela vtipné konstatování). Kdo má přehled o žánru a o zmíněných kapelách, má v podstatě jasno, že se mu to bude líbit. Pokud přehled nemáte, nezbývá, než to prostě zkusit a album si sehnat nebo si ho pustit někde na internetu. Příznivci agresivní, s ničím se nepárající muziky by měli být naprosto spokojeni. Já sám bych nejradši navštívil vystoupení ať už jedné nebo druhé kapely. Už jen z poslechu výborně nazvučené nahrávky mám chuť roztřískat pokoj na maděru.


Alehammer – Barmageddon

Alehammer - Barmageddon
Země: USA
Žánr: crust
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. Last Orders
02. Fermented Death
03. ABV 666
04. Floormonger
05. Cunts to a Man
06. Nemesis

Hodnocení: 7/10

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Co lze hledat po záhadným názvem Alehammer a pod vtipně pojmenovaným dlouhohrajícím debutem “Barmageddon”? Rozhodně ne partu slušňáků. Máme tady co do činění s partou solidních alkoholiků, jejichž základna je sice situována do Chicaga, tři čtvrtiny sestavy však tvoří Angličané. Těm posluchačům, kteří jsou zběhlí v britské HC/crust a death metalové scéně, nebude cizí rytmická sekce death/grindcorových Prophecy of Doom či kytarista Scoot, jenž pro změnu obsluhoval basu u slovutných Doom. Za zmínku stojí, že tento Scoot také hraje basu u Vallenfyre, což je projekt, shromažďující přední hráče na britské doomové scéně. Trojici pak doplňuje vokalista Karl Patton, což je jediný rodilý Američan v sestavě. Celá sestava má tedy za sebou nějaké ty zkušenosti, nicméně se pánové v roce 2006 rozhodli svou divokost spojit v jedné bandě, a řádně tuto pečeni podlévat pivem.

První EP “Mine’s a Pint of Crust” z roku 2007 dalo jasně na srozuměnou, o co tady půjde. Špinavý crust spojený s death/thrash metalem v nekompromisním tempu s texty opěvujícími chlast a negativismus současné společnosti. V roce 2009 pak přišlo splitko se švédskými Tytan. Po čtyřech dlouhých letech pak přichází první “dlouhohrající” album. Uvozovky tam jsou záměrně, tahle fošnička totiž zabírá časovou plochu slabých dvaceti minut. Ale je fakt, že je to doba úměrně dostačující přímočarému námrdu, který čtveřice přichystala. Rozmlátí posluchače na kousky a není čas se nudit.

V rámci žánru nečekám ani nějaké pokusy o nejoriginálnější album pod sluncem. Hlavní je tu agrese a a energie. Poznat je to i na stopáži jednotlivých skladeb, většina přesahuje sotva tříminutovou hranici. Co víc, většina se drží velmi rychlého a agresivního tempa. Jediné zvolnění nabízí bezmála šestiminutovka “Floormonger”, která se však taky v půlce zvrhne v další thrash/crustový náhul. Jinak je vše jasně definované už od první “Last Orders”. Rychlé a úderné vály s všeříkajícími názvy, riffy a sdělením. Žádná velká věda. Co vlastně dost zaujme, je agresivní, do deathu hozený vokál Karla Pattona. Hlavní je zatím nehledat žádné velké umění, ale především radost z hudby, zábavy a pořádného kotle.

Vypalovačky mají odpich a jednoduše si mě omotaly kolem prstu, od jejich prvních vteřin mám nutkání dupat si do rytmu a pohazovat hlavou. Po náročném dnu mezi lidmi takové odreagování přijde vhod. Ve chvíli, kdy se album rozjede, je úplně jedno, jak moc nepůvodní je hudba linoucí se z drážek. Tudíž pokud si občas neužíváte řádnou dávku hudebního primitivismu, nemá ani cenu, abyste s tímto CD ztráceli čas. Prostě sem tam uvolňující poslech, žádné velké cavyky. Přestože to pro mě není a nebude deska roku, do svižného tempa po městě se hodí náležitě.

O tomhle se toho nedá ani moc psát, to by se mělo poslouchat a prožívat. Není třeba sáhodlouhých rozborů o tom, jestli jsou kompozičně dostatečně vyzrálí, tahle parta si to tam prostě namlátí podle svého. Tak to přece za dávných dob kapely podobného ražení dělaly a vzhledem k pokročilejšímu věku všech zúčastněných se nedivím, že nemají potřebu učit se novým kouskům či se snažit o něco progresivního. Není člověk totiž živ jen ze samých objevných progresivních kapel bořících hranice. Je fajn občas poslechnout i kapelu, která se drží tradic a udržuje v chodu a povědomí nejstarší podoby extrémní muziky. Alehammer jsou naprostou peckou pro příznivce chlastu, špinavé muziky a zabijáckého tempa. Uměl bych si představit kotel při odpoledním programu na tuzemském Obscene Extreme Festu, na kterém se už před několika lety předvedli. Opakovaná návštěva by určitě nebyla na škodu. Jo, a taky častější vydávání desek by kapele určitě prospělo.


Satanic Malfunctions – Them

Satanic Malfunctions - Them
Země: Velká Británie
Žánr: hardcore / punk / crust
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. Nothing New
02. Technological Religion
03. Them
04. Daze of the Weak
05. No Masters or Slaves
06. On Your Knees
07. Lies
08. Gospel Truth
09. Pissed & Angry
10. Beatings
11. Disorder Rule
12. Trapping of Faith
13. Rules & Regulations
14. Dealing Out Death
15. Anthem
16. Another Fiction
17. On the Cusp
18. Everything’s Digital
19. Do You Know Who You Are
20. Many Go Round

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Britští Satanic Malfunctions se nezdají, ale jejich novinka, která ve všech ohledech vypadá, jako by přicestovala časem z počátku 80. let, je opravdu aktuální počin, jenž vychází předlouhých 22 let od posledního studiového alba “Disgrace to Humanity”, které kapele vyšlo v roce 1990. Nikde se mi nepodařilo vypátrat, co že se to s kapelou dělo během uplynulých dvou dekád, ale s přihlédnutím ke kvalitě jejich letošního záseku, který si to může na férovku rozdat s klasickými počiny v rámci oldschool hardcore scény, na níž se pohybují, je to vlastně fuk, protože hlavní v tuto chvíli je, že jsou Satanic Malfunctions zpět. Silní, nasraní a bez soucitu si drtí to svoje, aniž by někomu museli ustupovat, což je ve výsledku velmi sympatické.

Celkově třetí deska této kapely by se dle povedené obálky dala z fleku zařadit do punkové škatulky, ovšem její hudební kořeny sahají trošku jiným směrem. Tohle je totiž pravý a nefalšovaný HC/punk s crustovými vlivy, který tady byl ještě předtím, než se do této směsice začal míchat metal, čímž vlastně vznikl grindcore, takže zejména fanoušci legendárních Disorder, Discharge či Chaos UK by rozhodně neměli při poslechu “Them” trpět. Nemůžu sice srovnávat s předešlými dvěma alby, ale dle těch několika mála ukázek, co jsem na internetu vyštrachal, nepřepokládám, že by se ten zbytek měl nějak diametrálně lišit a Satanic Malfunctions vlastně jen navazují na svou předchozí práci. Kdo očekává nějaké novátorství a snahu o obměnu již dávno definovaného, tak od “Them” hezky rychle zase ruče pryč, protože tohle je opravdu se vším všudy osmdesátkový počin (dobře, krom toho, že se nahrávalo letos). Od autentického zvuku, přes instrumentální říznost a textovou přímočarost je vše tak, jako tomu bylo před dvaceti lety u známějších spolků jako třeba Disorder, k jejichž odkazu se kapela sama hlásí a vůbec se za to nemusí stydět, protože obě party vzešly takřka ze stejných kořenů, jen s odstupem několika let.

Pokud se jen letmo podíváte níže na finální tracklist “Them”, tak zjistíte, že drtivá většina skladeb se svou stopáží pohybuje kolem hranice jedné minuty, což už předem vypovídá o konečném vyznění. Jen ve třech případech se pokoří “magická” dvouminutovka, a sice s titulní “Them”, “Gospel Truth” a “On the Cusp”, které ovšem ani jedna nijak nevyčnívají z energické exploze ostatních fláků, jež jsou tak přímočaré, jak je pro tyhle party charakteristické. Zpěvák předvádí dost dobrou práci a svým pouličním zabarvením řevu naplňuje podstatu útočného HC/punku, který jeho spoluhráči rozehrávají. Určitě lze namítat a já to bez okolků musím uznat, že tahle alba zní vlastně všechna stejně a rozeznat je od sebe bez hlubší znalosti je takřka nemožné. Totéž se dá říct i o jednotlivých skladbách, jež se na “Them” sešly, a najít si své favority je tak dost subjektivní. Já sám jsem si hned oblíbil vypalovačky jako “Daze of the Week”, v níž se krom rychlého tempa taky na chvíli jen tak letmo zpomalí a zpěvák předvede krom ultrarychlého řevu taky něco, co by se dalo vzdáleně nazvat growlingem a píseň tak perfektně nakopne. Neurvalá hardcorová “Trappings of Faith” je dalším vrcholem s parádním špinavým riffem a intenzivním bicím atakem. Takové ty kraťoučké, pouze několikavteřinové “písně” jsem vždy považoval spíš za experiment a srandu, což platí i o dvojici “Technological Religion” a “Disorder Rule”, které jsou na poměry jiných band ještě pořád dost dlouhé. “Disorder Rule” je mi však blíž. Dostává svému jménu, protože jedná se o krátký crustový bordel bez smysluplného řádu. Nemá smysl popisovat skladbu po skladbě, protože by to klasicky vyznívalo v neprospěch nahrávky, kdy jsou ve své podstatě všechny stejně nasrané a dělat mezi nimi kvalitativní rozdíly ani nejde a deska má náboj hlavně jako celek.

“Them” je rozhodně jednou z těch nahrávek, které se musí slyšet a ne se snažit pochopit z psaného projevu. Ne, že by bylo hudebně tak komplexní, to samozřejmě ne, ale ve své jednoduchosti je album tak složité, že popsat jej nějakým rozumným a nezmateným způsobem není jednoduché. Zkuste si najít třicet minut volného času, “Them” jednou otočit, a pokud budete mít stejně jako já chuť si to hned zopakovat, tak do vás zaseklo drápky a už nepustí. Není to sice záležitost na desítky poslechů, to netvrdím, ale má to nepopiratelnou kvalitu, která tkví v uvěřitelnosti a přímočarosti, jež z “Them” jen srší. Krom toho má tahle hudba své kouzlo a já se díky Satanic Malfunctions mohl rozpomínat na dobu, kdy jsem takový hardcore doslova žral, takže přiznávám, že ve výsledném hodnocení je i troška sentimentality, které se mě zmocnila, ale s klidným srdcem můžu říct, že tohle album je vážně dobré.


Vhöl – Vhöl

Vhöl - Vhöl
Země: USA
Žánr: black metal / crust / power metal
Datum vydání: 9.4.2013
Label: Profound Lore Records

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

Nedávno vzniknuvší projekt Vhöl ze Spojených států amerických se na první pohled tváří dost zajímavě už jen díky své sestavě, v níž se potkávají dva členové progresivní kapely Hammers of Misfortune, člen stoner metalových YOB a navrch bubeník Aesop DekkerAgalloch. To je kombinace jmen, která vzbuzuje docela slušné očekávání…

Hned na začátek ale můžu prozradit, že mě stejnojmenný debut Vhöl příliš nechytnul… vlastně tedy skoro vůbec. Hlavní problém desky tkví v tom, že je strašně nesourodá a nevyrovnaná. Stačí se jen podívat na výše vypsaný žánrový mišmaš a už člověk začne tušit něco nekalého, protože dát dohromady zrovna takovéhle žánry, aby to mělo hlavu a patu, nevypadá jako zrovna lehký úkol… a Vhöl jej nezvládli zrovna přesvědčivě. Deska působí v základě black metalově, ačkoliv black metalová vlastně moc není, přestože se občas objeví chaotičtější kytarové výjezdy, při nichž si vzdáleně vzpomenete na takové Krallice, akorát v hodně, hodně naředěné verzi. Velká část nahrávky uhání ve skoro až punkovém tempu s black metalovým soundem, což může být zajímavá kombinace, když se to povede (z fleku mě napadají třeba Italové The Secret, kteří loni vydali naprosto drtící desku, nebo našinci Mörkhimmel), ale tady se to moc nepovedlo a působí to nezáživně. Do toho pak sem tam práskněte úplně nepasující heavy metalové sólo nebo momenty, které jako by vypadly od nějaké průměrné americké power metaloviny skupiny, a máte asi tak představu, o čem tohle je.

Nejhorší na tom je, že Vhöl ani nemůžete úplně odstřelit, protože pánové a dáma dokážou vymyslet i zajímavé pasáže, jakkoliv tyto povedené momenty sráží okolní balast. Nádherným příkladem je druhá “Insane with Faith”, která utíká v jakémsi rockovém kvapíku a dost nudí, aby nakonec nabídla hodně dobrou závěrečnou minutu.

“Vhöl” je jednoduše dost rozporuplnou nahrávkou, ale i když jsem se z ní doslova snažil vytáhnout něco pozitivního, celkový dojem zůstává stejný – ztráta času. Škoda, čekal jsem o dost víc.


Malignant Tumour – Overdose & Overdrive

Malignant Tumour - Overdose & Overdrive
Země: Česká repulika
Žánr: heavy metal / crust
Datum vydání: 26.4.2013
Label: War Anthem Records

Tracklist:
01. Bucks & Roll
02. Overdose & Overdrive
03. Drinkday
04. The Secret Source
05. Shitfaced
06. Stay Over Night
07. At Full Throttle
08. Command to Headbang
09. A Great Turn of Speed
10. Stagestorm
11. Horned Icon
12. Final Delirium

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Malignant Tumour

Malignant Tumour už je dávno kapela, kterou by šlo bez sebemenších potíží považovat za veterány domácí scény. S přehledem to hoblují již před dvacet roků, což už přece jenom nějaká ta doba je. Nicméně se mi vždycky zdálo, že jsou Malignant Tumour spíš hodně podzemní záležitost, o níž spousta lidí ani neví, což se ovšem změnilo v posledních pár letech – a nutno říct, že opravdu pořádně. Takovým tím hlavním zlomem se zdá být fošna “In Full Swing” z roku 2008, po níž se o kapele začalo mluvit v širším měřítku (samozřejmě stále v rámci undergroundového metalu), Malignant Tumour začali vyhrávat ceny jak na běžícím páse (a docela bych se i divil, kdyby jim minimálně ta Břitva nepřipadla i za “Overdose & Overdrive”) a rozhodně by nebylo přehnané hovořit o jedné z aktuálně nejvýraznějších formací domácího metalu.

Zároveň však “In Full Swing” definitivně definovalo současný zvuk Malignant Tumour a dokonalo přerod v absolutně nejmetalovější kapelu všech dob, která s nadhledem ztělesňuje naprostou esenci žánru. Rokenrol tak špinavý, že by se za to ani Mötorhead nemuseli stydět, se mísí s heavy metalem, z minulosti si kapela ponechala trochu crustové špíny, navrch pak nesmí chybět chraplák… s nadsázkou by se dalo říct, že Malignant Tumour do své tvorby narvali to úplně největší a nejohranější klišé, jaké lze vůbec vymyslet, ale dotáhli až tak daleko, že v kombinaci se zdravou dávkou humoru jsou v tom vlastně ojedinělí. Ale ono to prostě zafungovalo, všichni jsme se na to chytili a Malignant Tumour začali být kapelou slavící úspěch u fanoušků i kritiků.

To je samozřejmě všechno super – zcela vážně, protože mně jsou tím svým pojetím Malignant Tumour strašně sympatičtí. Jenže se nabízí vtíravá otázka, zdali je opakovaný vtip vtipem, protože “Overdose & Overdrive” je už třetí deskou, na níž zní “ostrafska mlatička” v podstatě naprosto stejně, na čemž nic nemění ani příchod nového bubeníka Bohdiče. Opět je to sice parádní rokec, opět to má kule až na půdu a vlastně je to i opět docela zábavné, jenom možná už ne tak moc, protože už slyšíme potřetí to stejné. Nechápejte mě zle, protože to z “Overdose & Overdrive” rozhodně nedělá špatné album, ještě pořád je to v pohodě a jak již bylo řečeno – stále to baví. Spíše jde o to, že na novince už je to přesně akorát a dost, protože příště už by to bavit nemuselo (čímž rozhodně neříkám, že automaticky nebude, to lze asi jen těžko nyní odhadnout). Ale samotní Malignant Tumour to možná ani neřeší, jak napovídá refrén “The Secret Source”… ostatně, jsou i skupiny, které hoblují to samé desítky let a pořád to funguje, tak kdo ví…

Na druhou stranu, právě tohle je vlastně jediná věc, která “Overdose & Overdrive” trochu škodí, že je až třetí, protože hodnoceno bez jakéhokoliv kontextu, pak z toho novinka Malignant Tumour vyjde jako hodně dobrá záležitost, která posluchače hned na první dobrou chytne a vytře s ním podlahu. A to je přesně to, co třeba já osobně od muziky jako Malignant Tumour chci a očekávám… upřímně je mi v tomhle případě naprosto u řiti, kolik skupina vyhrála Andělů nebo Břitev, hlavní je, aby ta muzika měla pořádně chlupaté koule a z tohoto pohledu “Overdose & Overdrive” funguje na jedničku. Kapela upaluje vpřed, v podstatě o každém songu by šlo říct, že to je hitovka, díky čemuž deska odsýpá, jak se patří, čemuž nahrává i střízlivá stopáž, jež je nastavená přesně tak, aby měl člověk akorát tak dost, ale nepřežral se.

Z konkrétních songů se hned jako první nabízí vypíchnout titulní “Overdose & Overdrive” – když nic jiného, tak už jen proto, že samotní Malignant Tumour ji poslali do světa propagovat album v podobě videoklipu. Nicméně to byla rozhodně dobrá volba, jelikož její nosný riff je přesně ten typ riffu, jenž vám uvízne v palici a jen tak jej odsud nedostanete. Upřímně řečeno, rozhodně se mi titulka “Overdose & Overdrive” líbí více než taktéž klipový titulní vál předchozího “Earthshaker”, který mě na rozdíl od zbytku nahrávky moc nevzal. Osobně se mi dále hodně zamlouvá rychlovka “The Secret Source” s pěkným zpomalením v refrénu a chytlavá “Command to Headbang”, při níž prostě nejde si aspoň nepodupávat nohou, když už se člověk rovnou nepustí do činnosti, kterou mu nakazuje název songu. Mým úplně největším favoritem se ovšem stala šlapavá “Stay Over Night”, která i přes střední tempo nakopává prdel naprosto zodpovědně. Jediný kus, který bych si odpustil, je závěrečné outro “Final Delirium”, jež mě zanedlouho začalo spíš iritovat, a album jsem tak pravidelně začal zasekávat po poslední regulérní pecce “Horned Icon”.

Možná, že “Overdose & Overdrive” v ničem, ale vůbec v ničem nepřekvapilo, což se však dalo tak nějak očekávat – navíc je příjemným zjištěním, že to (prozatím) vůbec, ale vůbec nevadí, protože to Malignant Tumour šlape furt dobře. A to je v případě téhle kapely úplně postačující.


Hellbastard – Sons of Bitches

Hellbastard - Sons of Bitches
Země: Velká Británie
Žánr: thrash metal / crust / crossover
Datum vydání: 25.2.2013
Label: Selfmadegod Records
Původní vydání: 15.11.2012, PATAC Records

Tracklist:
01. Wolfsong
02. Arcadia
03. Sons of Bitches
04. System Whore
05. We Had Evidence
06. Throw the Petrol Bomb

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Když jsem poprvé slyšel EP “Sons of Bitches” britských Hellbastard, nějak jsem si to nespojil s legendárními Hellbastard, kteří téměř před třiceti lety dali název jednomu žánru díky svému prvnímu demu “Ripper Crust” z roku 1986. A ejhle, jsou to oni, byť jediným původním členem zůstal zpěvák a kytarista Scruff. Vzhledem k tomu, že od roku 1992 do roku 2007 byla kapela uložena ke spánku, diskografie kapely není nijak bohatá. Jak to tedy s nimi vypadalo v roce 2012 na EP, které bylo vydáno jako předzvěst albové novinky? Nutno podotknout, že kapela vždy dávala přednost spíše thrash metalovějšímu vyznění.

Začíná pro mě nepochopitelným půlminutovým intrem s názvem “Wolfsong”, ve kterém se nestane vůbec nic. Začínáme tak tedy druhou skladbou “Arcadia”. Bohužel ani v té se dohromady nic moc nestane, celou dobu mám pocit, jako by skladba stála na místě a s jejími čtyřmi minutami na mě působí děsně utahaně. Správný vichr mě ovanul až při další “Sons of Bitches”, v té se totiž od úvodu thrashově riffuje, až jednomu z toho hlava přechází. Bohužel opět se tu motivy jaksi opakují a do minuty a půl to začne být pěkná nuda. A naneštěstí musím říct, že tak to je po celou dobu EP, skladby mají dobré náměty, jenže někdy jsou ohlodané až na kost, většinou to zachrání jenom nějaká pomalejší pasáž, právě jako mezihra ve skladbě “System Whore”. Závěr EP tvoří dvě zvláštní skladby, zaprvé téměř instrumentální “We Had Evidence”, v jejímž úvodu jsem měl pocit, že poslouchám nějakou zapomenutou skladbu Iron Maiden z dob “The Final Frontier” – podobné klávesové plochy s vybrnkáváním jsou tam totiž na denním pořádku. Tato skladba také dosahuje délky šesti minut, což mi připadá jako vyložené zvěrstvo, protože se tam neděje tolik zajímavého, aby to dokázalo udržet pozornost po celou dobu. Poslední “Throw the Petrol Bomb” je reggae legrácka, která mi nepřijde ani dobrá, ani vtipná.

Tohle EP je hrozně rozháraná věc. Jako by Hellbastard zkoušeli, co všechno si mohou dovolit udělat. Z mojí strany to většinou moc nefunguje, líbí se mi především spíš jednotlivé pasáže, které doslova rvou koule, a to především díky povedenému nazvučení kytary. Bicí by byly také bez chyby, ale ty napálené kopáky někdy trhají uši. Pokud bych měl říct, jak bych si představoval celou studiovou desku, tak v duchu “Sons of Bitches” a “System Whore”, tedy především thrash metalový nářez vyřvávající ze sebe nasranost ze současného světa. Ovšem tak, aby nezačaly znít kolovrátkovitě, jak se tomu stává tady. Skladbám chybí silné motivy, které by nutily k dalším poslechům, přestože je cítit, že to není úplný nesmysl. Prostě víc prokomponovat, víc promyslet, osekat tak, aby se posluchač nestačil ošít. Navíc Scruffův vokál postrádá jakoukoliv dynamiku, řve pořád stejně a jaksi přidušeně.

Tohle EP není vyložený průser, můžete si zkusit udělat představu, v jakém stavu se Hellbastard nacházejí, ale myslím si, že je to záležitost spíš pro fanoušky, než pro někoho, kdo by se s jejich tvorbou měl teprve seznamovat. Mezi současnými nahrávkami to zapadne jako další průměrný počin, na vině je nevyváženost materiálu a absence rozmanitosti či variability skladeb chcete-li. Nedostatek nosných riffů, melodií a vyhrávek. Do dvou minut mám vždycky pocit, že se to valí pořád ve stejných obrátkách bez jakéhokoli výraznějšího momentu.


Vekslan – EPMMXII

Vekslan - EPMMXII
Země: Česká republika
Žánr: black metal / hardcore / crust
Datum vydání: březen 2013
Label: DéPéHá Prodakšn

Tracklist:
01. Ve stínu vlka
02. Poslední západ
03. Všechny slzy vyschly
04. Zlámaný kosti

Hodnocení:
H. – 8/10
Stick – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
DéPéHá Prodakšn

Na první pohled to může vypadat, že Vekslan (někdy rovněž psáno jako Vek$laŋ, nicméně “normální” přepis se mně osobně zamlouvá více, tudíž s prominutím budu používat ten) je zcela nová akvizice na domácí scéně, což je technicky vzato pravda, avšak lidi z kapely za nováčky považovat nelze. Ve Vekslan se scházejí hudebníci, kteří působili, resp. působí v kapelách !úl.. a Mörkhimmel. Obzvláště s těmi druhými zmiňovanými, Mörkhimmel, toho mají Vekslan společného poměrně dost – kromě baskytaristy Andyho a zpěváka Slávka totiž navíc sdílejí i velmi podobný styl.

Po tomto tvrzení budou jistě všichni, kteří měli tu čest s deskou “Zloskřivec”, s níž si Mörkhimmel v loňském roce vydobyli poměrně slušnou pozornost na domácí scéně alternativnějšího extrémního metalu, více či méně tušit, jakým směrem se bude ubírat tvorba Vekslan, prezentovaná na minialbu “EPMMXII”. Čtveřice songů staví na black metalovém základě přiostřeném vlivy žánrů jako hardcore, punk nebo třeba v menší míře i crust. Jak známo, tahle kombinace dokáže být pěkně divoká záležitost, což dokazují například Italové The Secret, jejichž loňská řadovka “Agnus Dei” je kurevsky agresivním nářezem – právě v porovnání s nimi se Vekslan prezentují poměrně umírněnější formou, přesto se nedá tvrdit, že by ten jejich black metal s punkovým nábojem neměl říz, ba právě naopak. Čtvrt hodinka muziky na “EPMMXII” má rozhodně koule, o tom není sporu, dýchá z ní až sympatická špinavost a upřímnost, což je rozhodně super. Hudební nálož navíc místy prořízne skvělá kytarová melodie, jež výslednou podobu opravdu příjemně oživuje – z tohoto ohledu bych vyzdvihnul zejména pasáže ve třech čtvrtinách songu “Poslední západ” a v polovině válu “Všechny slzy vyschly”. Konkrétně tu druhou zmiňovanou bych – kdyby na to mělo dojít – asi volil jako nejlepší z “EPMMXII”, ale jinak jsou vážně dobré všechny čtyři. Už jen z toho je asi jasné, že tím pádem nemá počin na tak krátké ploše sebemenší šanci nudit, i když ho člověk sjede třeba i dvakrát za sebou, což v mém případě bylo takřka pravidlem.

Co jsem tak viděl některé prvotní ohlasy na “EPMMXII”, všiml jsem si, že někomu docela vadí Slávkův afektovaný vokál, nicméně zcela zjevně je to takhle “zprasené” naprosto záměrně, mně osobně to vůbec nevadí – špinavý řev se ke špinavé muzice hodí jak pověstná prdel na ještě pověstnější hrnec. Pokud k tomu navíc připočteme zvuk, který je i přes neustále omílanou špinavost stále velmi dobře čitelný, nic nebrání v tom, aby si člověk nahrávku parádně užil, až je skoro škoda, že to má jen 14 minut a pár vteřin navrch. Z tohoto pohledu trochu zamrzí, že si na nosič nenašla cestu poslední skladba “Bezejmenné smrt nehledá”, která byla v příslušné nahrávací seanci zaznamenána (což bylo už v loňském roce – předpokládám, že právě proto se taky počin jmenuje “EPMMXII”, čili “EP2012”) – ta totiž však vyšla na kompilaci od Damage Done Records. Sice se dá bez problému poslechnout na Bandzone kapely, ale ze svého pohledu posluchače bych víc ocenil to mít všechno pohromadě na jednom disku, zvlášť když se “Bezejmenné smrt nehledá” svou kvalitou od přítomné čtveřice neliší…

Jistě by stály za zmínku ještě technické parametry, protože “EPMMXII” vyšlo jako velmi jednoduše řešený nosič – pálené CDčko s velmi úsporným obalem. Čistě ze svého osobního pohledu bych dal přece jen přednost profi CD s pořádným bookletem, ale podle všeho zde byl evidentní záměr udělat počin v co nejvíce UG stylu, proti čemuž se nedá nic namítat. Navíc docela brutální limitace 66 kusů z “EPMMXII” dělá slušnou raritku, takže nakonec proč ne.

Celkově je prvotina Vekslan možná až překvapivě dobrá, a když o tom přemýšlím tak v přímém srovnání (doslova se to nabízí) se spřízněnými Mörkhimmel a jejich tolik ceněnou loňskou řadovkou “Zloskřivec” bych nakonec asi zvednul ruku spíše ve prospěch Vekslan a “EPMMXII”. Ačkoliv to nejspíš bude znít jako klišé, jedná se o velice dobrý příslib do budoucna, jelikož potenciál je v tom zcela zjevně hodně velký. Zbývá tedy už jen doufat, že na případném dalším počinu (snad již dlouhohrajícím), že to bude minimálně stejně kvalitní jako v případě “EPMMXII”.


Další názory:

Ty vole, tak zpěvák Slávek mě oslovil už v kapele Mörkhimmel, která zněla velice dobře, ale to, co se odehrává na novinkovém EP kapely Vekslan, to je skutečně super materiál. Někdy mám pocit, že takový mix crust/HC a black metalu dokáže vyplodit snad jen česká kapela. Z mého pohledu to zní docela neotřele, zní to nasraně a má to koule. Jen ten vyblitý Slávkův chropot někdy zní spíš legračně než hrozivě, ale to je asi na pohledu každého.
Stick


Gallhammer – The End

Gallhammer - The End
Země: Japonsko
Žánr: black / doom metal / crust
Datum vydání: 31.5.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The End
02. Rubbish CG202
03. Aberration
04. Sober
05. Entropy G35
06. Wander
07. 108=7/T-NA

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Gallhammer je určitě velice zajímavé uskupení. Už jen země jejich původu, Japonsko, je pro našince dozajista velice exotickým místem. A co když ještě dodám, že kapelu netvoří Japonci, nýbrž jenom a pouze Japonky (dříve tři, v současné době dvě)? A že produkují vpravdě kanální metal (k tomu se ještě dostaneme podrobněji)? Že vám to nestačí? Pak vězte, že hlavní postava Gallhammer, zpěvačka a baskytaristka Vivan Slaughter, je manželkou samotného věhlasného šílence Maniaca, bývalého zpěváka slovutných Mayhem a současného lídra Skitliv.

A jaká tedy novinka “The End” je? Řekněme, že po stylové stránce se od minula nic nezměnilo. Proč taky? Tohle není kapela, která by vsázela na zběsilý vývoj. Možná i proto je popis toho, co Gallhammer produkují, velice jednoduchou záležitostí. V případě těchto Japonek máme co dočinění s extrémně špinavou, doslova a do písmene primitivní kombinací dřevního black metalu, nechutného doom metalu a bordelářského crustu. Žádné sraní, žádné kompromisy, jen absolutně primitivní peklo, které se buď pohybuje v ultra šnečím záhrobním tempu nebo ultra rychlé klepanici. Gallhammer to posluchačům vůbec neusnadňují, natožpak aby jim předkládali nějaké melodie, neřkuli chytlavé momenty. Ber, nebo nech být. Buď jsi schopen vstřebat tuhle hudební stoku, nebo táhni. Asi tak takhle to zní.

Tak teď už všichni alespoň přibližně víme, co Gallhammer hrají. Tím máme za sebou tu lehčí část recenze. Horší už bude rozhodnout, jestli to je nebo není dobrá muzika. Nejspíš už jste sami pochopili, že zde jakákoliv objektivní měřítka selhávají a člověk se musí řídit pouze svým vlastním vkusem. Už jsem na desky Gallhammer viděl recenze jak s nulovým hodnocením, tak i s tím nejvyšším, takže asi tak. Mám-li mluvit sám za sebe, pak ano, mně se to líbí, jelikož podobné chlívárny jsem měl vždy zcela upřímně rád, ale jestli se to bude líbit i vám, to vám opravdu nepovím. Nejlepším řešením by samozřejmě bylo zkusit to na vlastní kůži a vlastní uši. Víte co? Pojďme se nejprve podívat na zoubek několika jednotlivým skladbám, pak možná uvidíte…

Deska sice nemá vyloženě hnusný skřípějící sound, přesto se produkce nedá nazvat jinak než špinavou. Když to pustíte hodně nahlas, úplně slyšíte, jak to tam všechno chrastí. Zvuk jak z hluboké minulosti, ale jsou lidi, kteří to tak mají rádi a já jsem jeden z nich. Bicí jsou primitivní, znějí naprosto plechově. Baskytara je vyhulená na maximum a doslova drásá uši. Vokál je v podstatě jenom řvaní bez špetky melodie nebo frázování. Mohlo by se zdát, že je všechno špatně, ale není, dohromady to má své nezaměnitelné špinavé kouzlo. Důkazem budiž hned úvodní vál “The End” – sedm minut naprostého zmaru, rychlost téměř nulová, změny v průběhu skoro žádné, naprosto pomalé a dřevní. Přesto prostě skvělé.

Druhá “Rubbish CG202” techniku určitě nezlepší, zato však nahodí zběsilé tempo. Na začátku předchozího odstavce jsem zmínil plechové bicí a přesně v tomhle songu to sedí na 100%. Ani nemusíte moc snažit, aby vám “Rubbish CG202” připomnělo např. takové Darkthrone (ne nadarmo se právě na jejich přímluvu dostali Gallhammer pod křídla britských Peaceville Records). Další tři vály pokračují v rychlejší klepačce s výjimkou “Sober”, jež se předvádí spíše ve středním tempu. Až poslední dvě položky tracklistu vás hodí zpátky do bahna. “Wander” je možná ten nejpovedenější kus desky. Celých dvanáct minut své délky sice plyne skoro úplně stejně a zdánlivě odnikud nikam, ale stejně to je sakra uhrančivá věc. Působí svým způsobem možná až monumentálně, hrozivě. Z tohoto pohledu mi vzdáleně připomíná produkci kultovních Beherit. Každopádně název “Wander” (“Putování”) její náladu vystihuje dokonale. Závěrečná “108=7/T-NA” se nese v obdobném duchu a právě ona je podle mého názoru společně s “Wander” vrcholem celého “The End” a vpravdě hypnotickým závěrem.

Tak teď už snad alespoň trochu víte, na čem jste a co očekávat, než si “The End” pustíte. Není to hudba pro každého a zcela bez obalu vám řeknu, že na tohle buď prostě musíte “mít buňku”, nebo to vůbec nepochopíte (to spíš, když tak o tom přemýšlím). Primitivní je to po stránce formy, nikoliv obsahu, tím spíš je to ale těžší na poslech. Jestli se do toho opravdu pustíte, to už nechám na vás.