Archiv štítku: Cult of Fire

Redakční eintopf #72.2 – speciál 2014 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Opeth – Pale Communion
3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
4. Empyrium – The Turn of the Tides
5. Ilya – In Blood

CZ/SVK deska roku:
1. Aneta Langerová – Na Radosti
2. Master’s Hammer – Vagus vetus

Neřadový počin roku:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně

Artwork roku:
Behemoth – The Satanist

Shit roku:
Lidande – As the Night Wept

Koncert roku:
The Gathering: Nijmegen – Doornroosje (Nizozemsko), 9.11.2014

Videoklip roku:
Primordial – Babel’s Tower

Potěšení roku:
koncertní reunion The Gathering

Zklamání roku:
Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Deska “Kołysanki” byla mým prvním setkáním s Lux Occulta a hned je z toho album roku. To je docela slušné, co? To teda… Je to asi jediná loňská deska, která mi nabídla materiál velmi těsně blízký genialitě a zážitek je to i teď s každým dalším poslechem opravdu mimořádný. Pořád se ani náznakem neoposlouchala, pořád mě podněcuje k hledání dalších detailů, které by její kontury ještě trochu zpestřily, a pořád v ní doutnají uhlíky čiré esence umění. Ne, tady prostě není o čem, a ta známka vážně není přestřelená.

2. Opeth – Pale Communion
Opeth
jsem vždycky hodně respektoval. Přesto je to z jejich bohatého repertoáru až “Pale Communion”, které mě dokonale uzemnilo. Moc nevím, co o něm napsat, abych neopakoval svoje nadšené hodnocení pod recenzí, ale věřte mi, že tohle je prostě prvotřídní skvost. S “Pale Communion” v uších jsem strávil dlouhé hodiny a pokaždé to byl fantastický zážitek. Opeth se mi zkrátka strefili do vkusu jak nejlépe to šlo a naservírovali mi naprosto famózní desku, se kterou mám v plánu strávit ještě hodně času. A věřte mi, že jsem nejednou váhal, jestli si “Pale Communion” nezaslouží ještě o stupeň lepší pořadí…

3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
Když spojí síly lídr slovutných avantgardistů Manes, Tor-Helge Skei, a Anna Murphy, jejíž působení v provařených Eluveitie jí nijak nebrání v angažmá u mnohem zajímavějších bokovek, je předem jasné, že to asi bude stát za to. A Lethe je jasným důkazem, že to za to skutečně stojí – a jak! “When Dreams Become Nightmares” je jedním slovem skvostná deska, která ze spolupráce obou výrazných individualit těží tím nejlepším možným způsobem a pro mě osobně se jedná asi o nejpříjemnější překvapení roku.

4. Empyrium – The Turn of the Tides
Empyrium
jsou srdcovka, takže by se mohlo zdát, že jim umístěním v Top5 trochu nadržuji, ale kdepak. Já se vlastně docela bál, že “The Turn of the Tides” nebude žádný zázrak, ale tyhle obavy se naštěstí nenaplnily a dopadlo to snad lépe, než jsem doufal. Tuhle desku poslouchám v pravidelných intervalech prakticky neustále a zatím to nevypadá, že by mě kdy měla přestat bavit. Naopak je každý poslech poměrně jedinečným zážitkem, jakých mi loňský rok opravdu moc nenabídl. Ne, tady zkrátka není o čem diskutovat.

5. Ilya – In Blood
Poslední místo v mém absolutním výběru je trochu problematické. Sešly se mi na něj totiž hned tři desky a vybírat z nich nejlepší nebylo vůbec jednoduché. To, že jsem nakonec zvolil další nečekaný objev Ilya, tedy sice bez debat znamená, že v případě jejich počinu “In Blood” jde o nesmírně podařenou nahrávku (fakt jo a pokud nejste metalová konzerva, tak to rozhodně zkuste), ale na druhou stranu to nijak neumenšuje kvality ostatních dvou desek, které nakonec zůstaly pozadu. Oficiálně tedy můj výběr uzavírají Ilya, ale fakticky tak činí spolu s “The World We Left Behind” od Nachmystium a “Distant Satellites” od Anathemy.

Aneta Langerova - Na Radosti

CZ/SVK deska roku:

1. Aneta Langerová – Na Radosti
Co se týče federační kategorie, mám stejný problém jako loni – prostě jsem po hříchu neslyšel ani zdaleka všechny potenciálně zajímavé desky, které československá scéna vyplodila, a fakt se za to stydím. Z toho, co jsem ale slyšel, nakonec odchází vítězně Aneta Langerová se svojí pořád čerstvou novinkou “Na Radosti”. Jak se jí to podařilo, o tom píšu v recenzi, kterou se mi nechce opisovat, tak dodám jen to, že “Na Radosti” sice není dokonalá deska, ale je evidentně dost silná na to, aby překonala i takovou ikonu, jako jsou Master’s Hammer.

2. Master’s Hammer – Vagus vetus
Ano, Master’s Hammer po vynikající zkušenosti s “Konvemi” jasně mířili na vítězství, ale z “Vagus vetus” se nakonec až taková bomba, jakou byl její předchůdce, nevyklubala. Pořád ale jde o zatraceně silnou desku, která má na umístění nárok zdaleka nejen proto, že ji nahráli Master’s Hammer. Těžko říct, jestli by to třeba nebylo jinak, kdybych se dokopal k poslechu třeba nových Morgue Son, ale jak jsem psal o odstavec výš – při tom, jak jsou rozdané karty, o pořadí na domácí scéně z mého pohledu není sporu.

Neřadový počin roku:

Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně
Tahle kategorie mi dala vážně zabrat. Sešly se mi tu totiž hned tři počiny, které by na vítězství klidně mohly aspirovat, přičemž rozdíly mezi nimi nejsou nijak zásadní. “Xiądz” od Behemoth je rozhodně vydařený kraťas a především jeho skoro titulní skladba vzniknuvší během nahrávání “The Satanist” je zkrátka skvělá. Velké ambice měla také ochutnávka nového materiálu norských Solefald, jenže jasný triumf se nekoná díky tomu, že vedle vážně skvělého materiálu se tu Solefald pustili i do experimentování, které se mi do vkusu moc nestrefilo. No, a pak tu máme domácí Cult of Fire s jejich poctou Bedřichu Smetanovi a jeho dílu. “Čtvrtá symfonie ohně” proti svým soupeřům nepatrně ztrácí délkou (s chutí bych si dal alespoň o skladbu víc) a možná trochu i faktem, že “Vltava” je cover. Jenže on je to cover skvěle provedený, vůči geniálnímu originálu důstojný a dvojka “Váh” co do kvality a působivosti pranic neztrácí. “Čtvrtá symfonie ohně” mi tedy v rámci mé finálové trojice vychází hudebně nejsilnější, nejucelenější a titul neřadového počinu roku jí patří plným právem.

Behemoth - The Satanist

Artwork roku:

Behemoth – The Satanist
Deska, které tenhle obal patří, se zajisté objevuje na předních místech žebříčků nejlepších alb roku, jenže jak už jsem před časem utrousil v hodnocení pod recenzí, ona to hudebně zase taková sláva není. Artwork “The Satanist” je ale aspoň podle mého opravdu prvotřídní záležitost. Je mi úplně buřt, že je originál namalovaný zčásti i Nergalovou krví, a netvrdím, že jsem letos neviděl celou řadu dalších parádních obalů, ale v téhle kategorii je to vždycky složité a vlastně dost nefér, takže pokud artwork “The Satanist” patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos viděl (a to patří), tak jej tu zmiňuji vlastně naprosto právem.

Shit roku:

Lidande – As the Night Wept
Už už jsem se do téhle nelichotivé kategorie chystal nacpat kolosální krávovinu “Defenestrace” od Plzeňáků Ortel, jenže pak mi bylo připomenuto, že jsem v loňském roce narazil na ještě mnohem horší zrůdnost. Desku tak moc špatnou, že jsem na ni zřejmě v záchvatu sebezáchovy zcela zapomněl. Jako vážně, tohle je to absolutně nejhorší, co mi kdy vlezlo do přehrávače, a snad všechno ostatní, co jsem tu kdy jebal za podprůměrnou kvalitu, je pořád o několik mílových kroků dál než “As the Night Wept”. Prostě zhudebnělá demence prvního řádu a horší už to snad být ani nemůže.

Koncert roku:

The Gathering: Nijmegen – Doornroosje, 9.11.2014
Abych pravdu řekl, viděl jsem koncerty, které jsem si v jistém směru užil mnohem více než tenhle. The Gathering ale nakonec stejně triumfují, protože předvedli nejen vynikající vystoupení, ale především mě nechali zažít a prožít událost, po které jsem několik let v tichosti toužil, aniž bych tušil, že se jí kdy dočkám. A to je pak jasné, že vás takový koncert dostane po všech směrech, pokud se nic nepokazí. Tady se nic nepokazilo a já budu na tenhle večer v Nijmegenu vzpomínat ještě hodně dlouho.

Videoklip roku:

Primordial – Babel’s Tower
Jako fajn, netvrdím, že mě tenhle irský příspěvek do fondu videoklipů odstřelil takovým způsobem jako před několika lety “Fjara” od Sólstafir (což je podle mého asi nejlepší klip, jaký jsem kdy viděl), ale Primordial rozhodně odvedli dobrou práci. Má to skvělou atmosféru, zmar z toho odkapává přímo po litrech, práce s kamerou je parádní a ty panorámata… A že ta mrtvola v pytli tažená krajinou krapet připomíná už vzpomenuté islandské veledílo? Kašlat na to, tak.

Potěšení roku:

koncertní reunion The Gathering
The Gathering
jsou jednou z těch kapel, které jsem objevil, zcela jsem jejich tvorbě propadl a o něco později s hrůzou zjistil, že zřejmě už nikdy nebudu mít možnost vidět jejich vystoupení v sestavě, jež se zasloužila o vztah, který k té kapele chovám. The Gathering mi ale z kraje listopadu nabídli jedinečnou, vlastně životní možnost, která se prostě neodmítá… Nadšení, které následovalo oznámení koncertu v (takřka) kompletní historické sestavě kapely, se popisuje opravdu stěží a v loňském roce se mu na hudebním poli nemohlo rovnat absolutně nic. Splněný sen.

Zklamání roku:

Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu
V předchozím odstavečku se mělo původně skvět jiné jméno. Naděje, že v Jaroměři uvidím legendu první kategorie a moji srdcovku Emperor hrát debut “In the Nightside Eclipse” v sestavě IhsahnSamothFaust a v celé jeho délce, mě živila od chvíle, kdy se éterem rozšířila zpráva o dočasném koncertním reunionu kapely, a o to trpčí pak bylo zjištění, že z toho nakonec nic nebude, byť chybělo tak málo. Vážně, ono mi to uteklo o jediný (ne)oznámený termín, což je prostě k posrání.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Tahle kategorie je tak volná, až paradoxně nějak nevím, o čem tu povídat – a když už, je to spíš takové nahořklé povzdechnutí. Jak stárnu, sbírám zkušenosti a rozšiřuju si obzory, začínám zjišťovat, že ani stran hudby už to není takové, jako to bylo pár let nazpět. Namísto nekonečného přijímání dalších a dalších novinek mám čím dál tím častěji chuť si jen tak v klidu sednout, protočit nějaký ten starší skvost a v mezičase si ten prožitek neředit žádným mrzkým průměrem jen proto, abych něco poslouchal. Touha po kvalitě prožitku byť i v malém množství tak získává stále větší převahu nad dobře známou fyzickou potřebou něco poslouchat, a věřte mi, že je to pro mě po těch letech docela zásadní posun. Kam, to si netroufám odhadovat, ale i tak je zřejmé, že mi rok 2014 po sobě zanechal perspektivu, ze které najednou věci vypadají jinak a priority se mění – jak v hudbě, tak v dalších aspektech bytí. A jsem fakt docela zvědavý, kam to všechno míří…


Redakční eintopf #70 – prosinec 2014

Cult of Fire - Čtvrtá symfonie ohně
Nejočekávanější album měsíce:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně


H.:
Taake – Stridens hus
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně
Index očekávání: 5/10

Kaša:
AC/DC – Rock or Bust
Index očekávání: 7/10

nK_!:
AC/DC – Rock or Bust
Index očekávání: 6/10

Atreides:
Cruachan – Blood for the Blood God
Index očekávání: 6/10

Zajus:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně
Index očekávání: 5/10

Skvrn:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně
Index očekávání: 4/10

Thy Mirra:
AC/DC – Rock or Bust
Index očekávání: 7/10

Rubrika redakční eintopf je tu s námi přesně pět let a jeden měsíc… vážně, úplně první díl totiž připadl na listopad 2009. Sice by bylo vhodnější to zmínit minulý měsíc, kdy to bylo rovných pět roků, ale nevadí, protože nyní se mi to stejně k úvodníku hodí lépe.

Jestli jste dobří počtáři, jistě jste si už spočítali, že to znamená, že nyní se v eintopfu objevuje už šesté prosincové vydání. Ve všech pěti předchozích se objevovaly hemzy na to, jak poslední měsíc roku skoro nic nevychází – vlastně se z toho stala už taková tradice, že vánoční stromeček, sváteční obžerství a silvestrovské ožralství jsou proti tomu úplné nic. Tím pádem je zcela zřejmé, že něco takového nelze přerušit – a také jsme si nic takového nedovolili, takže ano, opětovně si většina redakce stěžuje na to, že v prosinci vychází úplné hovno.

V překladu to znamená, že až na pár dalších a vesměs paběrkujících vlaštovek se jednohrnec model prasnice (pardon, prasinec) 2014 smrskl na souboj dvou počinů, jmenovitě desky “Rock or Bust” australské hard rockové legendy AC/DC a EP “Čtvrtá symfonie ohně” československých black metalistů Cult of Fire. A vzhledem k tomu, že ten obrázek o kousíček výše zrovna nevypadá jako nový emblém veteránské party okolo Anguse Younga, jste si už nejspíš domysleli, že vítězství si nakonec uzmul Kult ohně a jeho black metalová pocta klasickému skladateli Bedřichu Smetanovi. Bylo to však skutečně těsné – o pouhý půl bod. Co dodat dál? Snad jen – hurá na čtení příspěvků jednotlivých redaktorů!

H.

H.:

Jak dost často mívám v prosinci problém si něco do eintopfu vybrat, letošek je na tom jinak, protože závěr roku se ponese v duchu syrového black metalového zla – přesně tak, jak to mám rád. V prosinci by totiž měly vyjít hned čtyři black metalové fošny, na které se skutečně těším, ale vzhledem k tomu, že máme omezení, že v eintopfech můžeme zmínit jen tři nahrávky, vynechám tu, o které mluví většina kolegů pode mnou. Každopádně, na prvním místě jsou samozřejmě Taake – tahle smečka okolo maniakálního Hoesta je pro mě obrovský kult a všechny desky mám strašně rád, ať už se jedná o geniální trilogii “Nattestid… Bjoergvin… Doedskvad” nebo o pozdější tvorbu v podobě eponymního “Taake” a “Noregs vaapen”. Tím pádem je natěšenost velká a očekávání taktéž… a věřím tomu, že tenhle norský ďábel opět nezklame. Na druhé pozici jsou Ascension, jejichž čtyři roky starý debut “Consolamentum” byl hodně mocnou záležitostí, tudíž i zde je zvědavost, jestli Němci dokážou s “The Dead of the World” důstojně navázat, rozhodně na místě. Třetí skupinou do party jsou pak okultní Hetroertzen se svým novým opusem “Ain Soph Aur” – to, že i v tomto případě bude na co navazovat, snad vzhledem ke kvalitě předchozích desek netřeba dodávat.

Ježura

Ježura:

Jak tak koukám, co má v prosinci vyjít, říkám si, jestli tam náhodou něco nechybí. Pokud mi ale něco zajímavého opravdu neuniká, potom je to docela bída, protože prosinec mi nenabízí vlastně žádné album, na které bych se jakkoli výrazněji těšil. Když ale svoje očekávání snížím někam k lehké zvědavosti, něco se přeci jen najde. Tím něčím mám na mysli především EP “Čtvrtá symfonie ohně” od domácích black metalistů Cult of Fire, kterým jsem zatím pořád jaksi nepropadl, ale přesto jsem zvědavý, co na chystaném minialbu vymysleli. O tom, že to zřejmě bude kvalitní věc, asi není třeba nijak pochybovat. Krom Cult of Fire pak nejspíš dám pár poslechů i švédským industriálně death metalovým The Project Hate MCMXCIX respektive jejich novince “There Is No Earth I Will Leave Unscorched”, protože zrovna na tuhle partu už si brousím zuby nějaký ten pátek a nová deska mě snad konečně dokope k tomu si od nich taky něco pustit. Jinak je to ale docela bída a utrpení…

Kaša

Kaša:

Může se zdát, že tím, jak je prosinec co do chystaných alb měsícem hodně slabým, tak jsou AC/DC volbou, k níž jsem musel přistoupit jen tak z nouze. Pravdou však je, že já se na novinku “Rock or Bust” těším, takže bych dost možná volil i v měsících nabouchanějších. AC/DC už sice nemají vyloženě čím překvapit a nečekám tak nic jiného, než “jen” další porci klasického australského hard rocku, ale prostřednictvím “Black Ice” staří pardálové ukázali, že jim v těle stále proudí poctivá rocková krev, takže doufám, že takový ten svůj standard AC/DC nepodlezou a jejich novinka bude bavit minimálně stejně dobře jako minule.

nK_!

nK_!:

Ne, že bych měl pro AC/DC nějakou prazvláštní slabost, ale prosinec je pro mě opět těžce zabitý. Letos mám pocit, že asi neposlouchám žádnou zajímavou hudbu, když mi nevychází nic kloudného. Nu, beru to alespoň tak, že AC/DC jsou velká legenda a od posledního alba uplynulo už šest roků a že člověk nikdy neví, jak dlouho tady ještě budou tihle australští kašpaři strašit, a tak podobně… Kamarád mě donekonečna přemlouvá, abych s ním šel na nějaký z koncertů turné “Rock or Burst”, ale zatím sám nevím, jestli mi stojí za to vysypat podstatnou část výplaty za koncert kapely, která má sice ve světě nezlomný status, ale mně nikdy tak úžasná nepřišla. Tak nazdar zase v lednu.

Atreides

Atreides:

Favorité na prosinec byli jasní docela dlouho dopředu, snad až na jednu výjimku. Nakonec se do mého eintopfu dostali tři, nicméně vzhledem k tomu, že dva už tu zmínili kolegové, upřednostním nakonec třetího černého koně. Tím jsou folkoví Irové Cruachan. Upřímně řečeno od jejich desky nečekám kdovíjak moc, ostatně ta nejlepší léta mají už dávno za sebou, nicméně předchozí deska “Blood on the Black Robe” nebyla vůbec špatná a docela mě bavila. A po letošním vystoupení na Brutal Assaultu se na “Blood for the Blood God” (by si člověk až řekl, že to autor názvů přehání buď s krví… nebo s Warhammerem… nebo s obojím) vlastně i docela těším, protože to podle všeho tentokrát bude ještě blackovější než minule. Ale abych nezapomněl i na zbylé dva počiny, které mají v prosinci spatřit světlo světa… V prvé řadě to jsou Taake, jejichž nečekané oznámení novinky “Stridens hus” fanouškům nejspíš docela vyrazilo dech, a vynechat tuhle blackovou legendu by byla docela ostuda. Posledním favoritem budiž domácí Cult of Fire s EP “Čtvrtá symfonie ohně”. Dříve vypuštěná předělávka klasiky “Vltava” dopadla velmi slušně a v prosinci tahle drobotina zatím působí jako příjemné osvěžení v záplavě blackových desek.

Zajus

Zajus:

Zatímco v předchozích měsících jsem v eintopfu chrlil jedno očekávané album za druhým, poslední měsíc roku je naopak extrémně suchý. Vlastně jsem našel pouze dvojici alb, na která jsem zvědavý, ani jedno však není plnohodnotným počinem. Jestli francouzský magor Igorrr něco nepotřebuje, tak jsou to další vlivy přilévané do jeho už tak nesmírně různorodé hudby. Ovšem přesně to očekávám od pětiskladbového “Maigre”, na kterém se spojil s elektronickými Ruby My Dear. Dostane Igorrrův zběsilý mix grindu, elektroniky, klasiky a dalších asi čtyřiceti žánrů (vše v jedné skladbě) ještě silnější elektronický nádech? Jak by to mohlo dopadnout špatně? Stejnou otázku si kladu při pomyšlení na plánované EP Cult of Fire věnované Bedřichu Smetanovi. “Čtvrtá symfonie ohně” je sice jen dvouskladbová kolekce, ovšem když se jedna z nejzajímavějších českých black metalových kapel rozhodne odkazovat na jednoho z největších českých skladatelů, musí prostě zákonitě jít přinejmenším o zajímavý materiál. Cult of Fire tak souboj očekávání vyhrávají, i když na plnohodnotné album budu zvědavý mnohem víc.

Skvrn

Skvrn:

Šťavnatá podzimní nadílka byla k nezastavení až do té doby, než si pro ni přišel klasicky nevýživný prosinec. Ono by se přeci jen něco našlo a jména kapel, která poletují všude kolem mě, dávají jasně najevo, že až tak slabé to nebude, ale do vkusu se mi trefuje snad jediná nahrávka. Tuzemští black metalisté Cult of Fire totiž vzdají hold skladateli Bedřichu Smetanovi, k jehož životu se vztahují hned dvě kulatá výročí – 190 let od narození a 130 let od umělcova úmrtí. Upřímně nevím, co vlastně čekat. Otázky, jak si bude black metalová verze s originálem podobná a jestli black metal bude vůbec jediným prostředkem “Čtvrté symfonie ohně”, jsou natolik zajímavé, že jakmile to půjde, pokusím se na ně nalézt odpověď. Jelikož jsou však Cult of Fire v prosinci de facto osamoceni, celková měsíční očekávání nakonec zůstanou poměrně nízko. Inu, prosinec.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Prosinec je zřejmě měsícem, který není vhodný k poslechu metalových nahrávek, ale se hodí k tomu, aby člověk zapálil svíčky, seděl doma s rodinou, popíjel čaj a poslouchal tak nanejvýš koledy. Tak mi to tedy aspoň připadá při pohledu do výčtu alb vycházejících v následujícím měsíci. Možná do vánoční nálady má přispět neškodný rock, který AC/DC předvádí už asi stopadesát let, a tak tomu má být na 99 % i letos na novince “Rock or Bust”. Je otázkou, jestli se ošemetná situace, která v kapele nastala po nešťastném odchodu dvou dlouho působících členů, nějak podepíše na novém albu, ale upřímně o tom silně pochybuju. Spíš AC/DC předvedou to, co vždycky, ale zároveň to bude dobré jako vždycky. Co ještě stojí za zmínku – a v příspěvcích mých kolegů nade mnou se to několikrát objevilo – jsou Cult of Fire, kteří jsou pro mě velkou neznámou a dávám si u nich s poslechem dost načas a možná nové EP “Čtvrtá symfonie ohně” bude to, čím na mě udělají dojem. A pokud ne, budu je moci s klidem vypnout a dál se věnovat poslechu koled, nerušen uřvanými black metaly.


Mgła, One Tail, One Head, Svartidauði

Mgła, One Tail, One Head, Svartidauði
Datum: 8.3.2014
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Mgła, One Tail, One Head, Svartidauði, Cult of Fire

První pohled (Ježura):

Když loni v létě pořadatelé druhé inkarnace Prague Death Mass oznámili mezi posledními dvěma vystupujícími polskou kapelu Mgła, byl jsem rozmrzelý, a to fakt hodně. Od vydání poslední desky “With Hearts Toward None” žeru Mgła jako jen málo dalších interpretů a skutečnost, že si je nechám takhle ujít mezi prsty, když už se mi splnilo jedno velké přání a Mgła začali hrát živě, mě prostě nehorázně štvala. V okamžiku, kdy se rozšířila zpráva o tom, že se Mgła ve společnosti dalších třech kapel do Prahy vrátí, tak bylo jasno. A vzhledem k tomu, že těmi třemi kapelami byli domácí Cult of Fire, islandští Svartidauði a norští One Tail, One Head, tedy sestavička, která v zasvěcených kruzích budí solidní respekt, očekávání se pohybovala zatraceně vysoko…

Jelikož všechny čtyři kapely platí za skutečně kvalitní black metalové spolky (a všechny čtyři se shodou okolností úspěšně představily i v rámci zmiňovaného Prague Death Mass), dala se očekávat vpravdě vysoká účast, na kterou nakonec také došlo. Nová Chmelnice ale přesto nebyla nijak extra přeplněná a v jejích útrobách se k mé nemalé radosti dalo fungovat bez větších problémů. Podmínky se tedy sešly vážně ideální, a když přesně na čas vstoupili na bohatě vyzdobené pódium Cult of Fire, bylo jen a pouze na nich, jak s tím naloží.

Pro nastínění atmosféry, která celé vystoupení Cult of Fire provázela a byla jeho stěžejní částí, je ale třeba trochu detailněji popsat vizuální stránku věci. Krom standardní velké plachty a dvou menších po stranách (v duchu aktuální desky “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” vše stylizováno do indické estetiky) pódiu dominovala zejména dvojice oltářů naplněných nejrůznějšími okultními předměty a svícemi a také stojan na mikrofon, na kterém byly zavěšené dvě zkřížené kosy. Samotní muzikanti pak vystupovali v působivých a bohatě zdobených róbách s širokými kapucemi (ano, změna image dolehla i na nezapomenutelné kužely), přičemž jim obličeje kryly látkové masky vymalované do podoby asi tváří – čích, to vážně netuším. Pro dokonalou představu bude nejlepší prohlédnout fotografie z akce, nicméně mi můžete věřit, že jakkoli to takhle může zní přeplácaně nebo klišoidně, opak byl pravdou. Image mají Cult of Fire dotaženou k dokonalosti, funguje naprosto výtečně, a jak jsem se na vlastní oči a uši přesvědčil, dohromady s muzikou jde o mimořádný zážitek. Ačkoli totiž Cult of Fire večer otevírali a na soupisku přibyli až jako poslední, nasadili laťku zatraceně vysoko.

V hodnocení na “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” jsem sice prohlašoval, že se mi tuhle hudbu nepodařilo úplně pobrat, ale naživo to zafungovalo skvěle a byl to nesmírně uhrančivý zážitek. Cult of Fire byli pohybově velmi úsporní a v tomto ohledu se trochu činil jedině frontman Devilish, ovšem jeho kázání zcela dostačovalo a cokoli dalšího by bylo spíš kontraproduktivní. Než nějaká akrobatická čísla totiž pozornost posluchače strhával výše popisovaný vizuál a Devilishův zničující přednes a jejich kombinace byla neuvěřitelně mocná. Jakkoli ale nemám v úmyslu byť jen náznakem upozaďovat oba kytaristy, kteří odváděli výtečnou práci, po Devilishovi druhým mužem vystoupení byl rozhodně bubeník Tomáš Corn. Právě jeho šílená palba totiž byla dalším výrazným a nesmírně důležitým faktorem, jenž pomohl posunout první koncert večera na špičkovou úroveň. Tohle bylo prostě naprosto výtečné, v každém ohledu dotažené, a proto ohromně silné; kdyby mi někdo řekl, že tohle byl výkon hodný headlinera, budu s ním naprosto souhlasit. Už konečně chápu, proč mnozí řadí Cult of Fire ke světové extra třídě.

Setlist Svartidauði:
01. Venus Illegitima
02. Impotent Solar Phallus
03. The Perpetual Nothing
04. Flesh Cathedral

Když jsem si tak letmo projížděl, co produkují Svartidauði a One Tail, One Head (tedy kapely, se kterými jsem zatím neměl tu čest ani studiově), první jmenovaní mě z té jedné skladby, které jsem věnoval poslech, zrovna nepřesvědčili o tom, že by jejich muzika měla být něčím, co zrovna mně sedne, ovšem nadšené ohlasy řady přátel na tuto kapelu to zase dorovnaly, takže jsem se na Svartidauði netěšil o nic méně než na ostatní kapely večera. A musím říct, že mě jejich set přesvědčil o tom, že i tahle banda zatraceně umí. Proti Cult of Fire to bylo méně atmosférické a o poznání agresivnější a divočejší, rovněž se to zcela obešlo bez nějakých pódiových propriet a jediná úlitba image spočívala v pomalovaných obličejích a černých šátcích přes nosy a ústa všech hudebníků, ale i tak to zafungovalo. Muzika hodně dobrá, provedení neméně dobré (místy dokonce skvělé!) a ani jsem si nevšiml, že by nějak výrazně splývaly kytary, na což řada přítomných trochu nadávala. Svartidauði zkrátka odehráli zatraceně dobrý koncert, který utrpěl jen tím, že přišel po Cult of Fire a před One Tail, One Head.

Jestli jsem o Svartidauði psal, že byli agresivnější a divočejší, tak v tom případě One Tail, One Head předvedli na Chmelnici hotové inferno. Čekal jsem sice další příval okultna a atmosféry, jenže Norové to hned s první skladbou do lidí napálili bez milosti ze všech hlavní a nedali si pokoj, dokud zase pódium nevyklidili. Přímočará, šlapavá ale přesto chytrá muzika fungovala sama o sobě výborně, ale ty pravé grády tomu dodali samotní muzikanti, kteří byli jak utržení ze řetězu. Příkladné nasazení předváděli všichni, ale zejména Luctusovy grimasy a pózy působily naprosto famózně a člověk mu to žral i s navijákem. Čím déle vystoupení trvalo, tím více se začínal projevovat jeho destruktivní a nihilistický charakter. Jakkoli by mě jinak basákovo flusání do lidí pěkně znechutilo, k tomuhle to prostě sedělo a to byl jen začátek. Eskalace přišla v okamžiku, kdy Luctus poměrně nevybíravě uštědřil pár šťouchanců stojanem od mikrofonu nějakému nadšenému crowd surferovi, který se vyškrábal na pódium (dobře mu tak), a pak už stojany a ptačí mrtvolky létaly vzduchem. Říkáte si, že to asi muselo být pěkně trapné? Omyl. Bylo to naprosto strhující a lidé na to ohromně slyšeli. Během setu One Tail, One Head se kotlilo prakticky neustále, ale závěr byl snad ještě koncentrovanější, takže když kapela opustila pódium, zanechala za sebou famózní odér vzteku, hnusu, zloby a pohrdání – přesně, jak se na takovou muziku sluší a patří. Tohle byl prostě nevídaný nátěr…

One Tail, One Head se svým výkonem poměrně s přehledem pasovali do pozice zatím nejlepší kapely večera, a příležitost je o tento titul připravit měli už jen Poláci Mgła, jejichž jméno stálo na soupisce akce a rovněž v mých očekáváních nejvýše. A mám-li být naprosto upřímný, úplně se jim to nepodařilo, ale to ani v nejmenším neznamená, že by Mgła odvedli špatný výkon. Ten koncert byl totiž vážně skvělý. Na rozdíl od nesmírně živelných One Tail, One Head si Mgła vystačili s naprostým minimem pohybu, nechali za sebe mluvit výhradně svoji hudbu a ono to fungovalo velice, velice dobře. Vlastně jediné, co Mgła trochu škodilo, byl rozdíl mezi živým a studiovým zvukem kytar. Naživo mi nepřišly tak masivní a drtivé, a protože právě tyhle (ovšem zdaleka nejen tyhle) atributy na hudbě Mgła opravdu zbožňuji, přejít to prostě nešlo. I tak ale poslední vystoupení večera nabídlo zatraceně výborný zážitek s řadou vyloženě strhujících momentů. Image kapely, která vystupuje v křivácích, kapucích a s černou látkou zakrytými tvářemi, tomu jedině pomohla, a i když to u mě nakonec o malý kousek vyhráli One Tail, One Head, výkon Mgła byl naprosto důstojný mým očekáváním. Po tomhle koncertu jsem prahnul zatraceně dlouho a neodcházel jsem z něj vůbec zklamán – spíš naopak.

Z výše zmíněného je snad nad slunce jasné, že kdo toho večera na Chmelnici dorazil, ten rozhodně neprohloupil – a vskutku. I když jsem v průběhu reportu výkony kapel porovnával a naznačoval jejich absolutní pořadí (pro mě nakonec 1. One Tail, One Head, 2.-3. Mgła a Cult of Fire a 4. Svartidauði, byť ty rozdíly nejsou vůbec velké), rozhodně platí, že všechna vystoupení byla výborná, takže lze celou akci prohlásit za fatální úspěch, a to nejen z hudebního hlediska. Více než uspokojivou návštěvu jsem zmínil již v úvodu, ale i po organizační stránce bylo vše v naprostém pořádku, časový harmonogram se podařilo dodržet takřka na minutu přesně a zvuk se také nadmíru vydařil. Co dodat, já jsem odcházel naprosto spokojen a troufám si tvrdit, že tohle byla top black metalová akce minimálně prvního pololetí. To už by muselo být fakt něco extra speciálního, aby to trumflo takhle vydařený koncert…


Druhý pohled (Atreides):

Podobně jako v případě páně Ježury, i já jsem se na tuhle zastávku společného turné Mgła, Svartidauði a One Tail, One Head nesmírně těšil snad už od okamžiku, kdy byla ohlášena. Tři vysoce kvalitní black metalové spolky za necelou pětistovku byly nesporným lákadlem pro každého, kdo prošvihnul loňský ročník Prague Death Mass. Tím spíš, když jako předkapela byli ohlášeni Cult of Fire coby zástupci toho nejlepšího na domácí scéně. Vysoká očekávání tak mohlo zhatit snad jen umístění – Nová Chmelnice se sice vyznačuje dostatečnou kapacitou, zvuk však občas bývá skutečně tristní. Nicméně onoho sobotního večera se i tenhle stín obav téměř rozplynul.

Setlist Cult of Fire:
01. मृत्यु का वीभत्स नृत्य
02. मृत्यु ही सत्य है
03. अस्तित्व की चिता पर
04. खण्ड मण्ड योग
05. Závěť světu
06. Satan mentor

Tolik na úvod. Vzhledem k tomu, že bych tu nerad papouškoval to, co již jednou zaznělo od kolegy výše, zaměřím se spíše na zážitky a dojmy rozdílné. V případě otevírajících Cult of Fire skutečně nemám, co bych vytkl. Skvělá podiová prezentace i vystupování kapely byly ve spojení se setlistem tvořeným převážně posledním albem skutečnou a nefalšovanou černou mší. Kazatel Devilish i zbytek kultistů se snažili seč mohli, aby strhli dav na víru starodávné a kruté bohyně Kálí, leč ve většině případů dost možná marně. První nadšenější ohlasy a aktivita publika se dostavila až s posledními skladbami z předchozí desky “Triumvirát”. Na jednu stranu chápu proč, starší, přímočařejší písně kopaly jako splašený býk a v živém podání nakládaly naprosto neskutečným způsobem, což muselo být všem nadšeným ohlasům velmi sympatické. Nicméně si myslím, že počáteční nejistota a opařenost publika nebyly zcela na místě, neboť i nový materiál z alba “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” fungoval skvěle. Ač nebyl tak agresivní, ve spojení se všemi proprietami na pódiu vytvářel zádumčivou, místy až meditativní atmosféru a celkově začal celý večer trochu jinou, specifičtější cestou, než jak na ni navázaly zbylé tři kapely.

Na druhé Svartidauði jsem se těšil velice. Rok a čtvrt stará deska “Flesh Cathedral” provětrala prostor Nové Chmelnice i sluchovody jejích návštěvníků dostatečně. Vedle ní Islanďané představili i obě nové skladby z nadcházejícího EPka. Čtveřice muzikantů se celý set starala o náležitý bordel – silně technický black metal místy však trpěl jedním docela výrazným neduhem. Alespoň v první brázdě se ty nejdůležitější a instrumentálně nejvypjatější pasáže slévaly do jedné hlukové stěny, která nedávala příliš šancí na zachycení nosných riffů a občas ani rytmu. Přes nahulené bicí nebyla pořádně slyšet ani jinak výrazná baskytara frontmana Sturly Viðara, občas ani v případě, že do ní řezal seč mohl. Přitom jeho mihotající se prsty ukazovaly, že pětistrunku ovládá naprosto mistrně a bez sebemenších pochyb. Ze zahraných písní mi nejvíce sedla brutální “Perpethual Nothing”, jež oproti albu získala neskutečnou drtivou sílu – právě díky ne příliš čitelnému zvuku zvuku (toho večera byli Svartidauði jediní, kteří s ním měli trable). I přesto bych ale raději uvítal čistší zvuk. Jinak totiž šlo o bezkonkurenční technickou nálož korunovanou slušným výběrem skladeb i výkonem jednotlivých muzikantů.

Večer se přehoupl do druhé poloviny a následovaly dvě kapely, jež pro mě byly tak trochu velkou neznámou, kterou jsem znal spíše díky vyhlášenému jménu. Především One Tail, One Head, od nichž jsem toho před koncertem mnoho neslyšel, byli objektem přitahujícím moji zvědavost – a vyklubalo se z nich velmi příjemné překvapení večera. První song začal v jejich podání poněkud vlažněji – nicméně netrvalo dlouho a kapela se rozjela takovým způsobem, že zvědavost nejenže přitahovala, nýbrž vyžadovala – a spolu s ní i moji přítomnost. Původně jsem chtěl strávit set v zadní části a regenerovat po setu Svartidauði, na takhle divokou rubanici ale prostě nešlo odpovědět jinak než výletem do prvních řad. Už předtím, než na pódium vylezl odvážný crowdsurfer, který byl Luctusem urychleně vypoklonkován, bylo jasně cítit, že z téhle smečky čiší hněv a zloba na sto honů – a po tomhle incidentu to platilo přinejmenším dvakrát tolik. Luctus vrhal vražedné pohledy kam se dalo, až jsem měl za to, že ten jeho nenávistně zkroucený ksicht pár srdcí prostě neunese a pro jistotu vyhlásí majiteli stávku. Nicméně nestalo se tak ani v případě inkriminovaného výrostka, na jehož hruď nevybíravě dopadla ptačí mrtvola, která se do té doby Luctusovi houpala na špagátě uvázaném na štangli mikrofonu. Pták se kdovíproč a kdovíjak dostal zpět k Luctusovi, jenž jej opět distribuoval publiku. Z jeho řad už však ptačí mrtvolka neskončila zpět u Luctuse, nýbrž kdesi v konstrukci držící osvětlení, kde s docela slušnou pravděpodobností hnije ještě dnes. V závěru kromě ptačích mrtvol a lidí začal lítat vzduchem i stojan od mikrofonu, který několikrát změnil působiště mezi pódiem a publikem. Co se s ním nakonec stalo, to nemám ponětí, jeho přítomnost ale jen podtrhovala to, jak zběsilé to bylo. Nakonec se kapela odporoučela do backstage bez jakéhokoliv rozloučení – a jak podotýká kolega nade mnou, vážně po ní na pódiu zůstala jen čistá esence nasranosti a hnusu. Inferno jak má být.

Setlist Mgła:
01. Further Down the Nest I
02. With Hearts Toward None IV
03. Mdłości I
04. Mdłości II
05. With Hearts Toward None I
06. Groza III
07. With Hearts Toward None III
08. With Hearts Toward None VII

Zbývá už jen poslední black metalové komando – Mgła. Opravdu komando v tom nejlepším slova smyslu, poněvadž všichni členové měli zakrytý celý obličej. A od samého začátku to kapela do lidí prala kulometnou palbou. Ačkoliv jsem se s hudbou Poláků seznamoval doslova za pět minut dvanáct, na jejich vystoupení jsem se těšil velice. Osm skladeb bylo slušný průřezem jejich dosavadní diskografie – přesně polovina byla z poslední desky “With Hearts Toward None” (skladby “I”, “III”, “IV”, “VII”), “Groza” pak byla zastoupena jednou písní “III”. Dostalo se i na celé ípko Mdłości”, jeden song vybrali i z “Further Down the Nest” – konkrétně ten první, kterým svůj set otevřeli. Pod pódiem sice nebyla taková mela jako na předchozí One Tail, One Head, hrozilo se však notně. Ono ani dost dobře nešlo nehrozit, protože Mgła mě v sobě prostě utopila a byla bezezbytku pohlcující. Stejně jako všechny předchozí kapely se po odehrání setu otočila a beze slova odešla. Zlatý hřeb večera.

Je trochu škoda, že vzhledem ke strojově přesné organizaci nedošlo na žádné přídavky. Myslím, že všechny kapely by zasloužily alespoň o píseň navíc – na druhou stranu se podařilo skončit krátce před půlnocí a místní ve většině případů mohli stihnout velmi pěkný spoj domů, což jsem velmi ocenil. Stejně jako Ježura musím vyzdvihnout skvělou práci zvukaře. Škoda, že jen Svartidauði nepřízeň téhle vrtkavé poněkud odsrali, protože vystoupení ostatních kapel bylo podtrženo výborným zvukem. Chmelnice potěšila i docela slušným pivem. Je paradoxní, že vyšla sázka na Gambrinus, který byl výjimečně pitný i bez újmy na zdraví a chuťových buňkách. Hodnocení celkově? Žebříček kapel podle výkonu se mi úplně dělat nechce, všechny totiž byly excelentní – a to myslím docela dobře svědčí o tom, jaký nátěr tenhle večer byl. Protože už hodně, hodně dlouho se mi nestalo, že by všechny kapely udělaly takový průvan v mých zvukovodech.


Death Karma – A Life Not Worth Living

Death Karma - A Life Not Worth Living
Země: Česká republika
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Iron Bonehead Productions

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:

Death Karma je možná skupina, jejíž název toho některým z vás aktuálně moc neřekne, nicméně jména hudebníků, kteří za tímto projektem stojí, by vám už neznámá být neměla. Death Karma má totiž na svědomí dvojice Infernal Vlad a Tomáš Corn alias Tom Coroner, tedy lidé v současnosti známí především z Cult of Fire. Jak vidno, muziky mají na skladě opravdu dost, protože obě desky Cult of Fire, “Triumvirát” a “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”, vydali s cca ročním odstupem, a aby toho nebylo málo, vyšlo mezi nimi právě ještě debutové EP Death Karma s názvem “A Life Not Worth Living”.

Ačkoliv i na “A Life Not Worth Living” je patrný vliv black metalu, ve výsledku se muzika Death Karma a Cult of Fire značně liší, což je samozřejmě v pořádku, protože zakládat druhý projekt se stejným vyzněním by asi jen těžko mělo smysl. Produkce Death Karma se nese v duchu agresivního death/black metalu s chorobnou a nemocnou atmosférou. Na první poslech je “A Life Not Worth Living” násilným výplachem bez slitování, ale jakmile se do těch čtyř songů člověk trochu zaposlouchá, hned se z toho vyloupnou zajímavé nápady, jež tomu dodávají šmrnc, nebo třeba i lehounký klávesový podmaz, který sice přitom, jak moc je téměř nepostřehnutelný a lehce přeslechnutelný, může vypadat trochu na ozdobu, ale vzhledem k tomu, že se objevuje ve všech čtyřech písničkách a že ho člověk podvědomě přece jenom vnímá, to tak není.

Všechny čtyři kusy jsou poměrně vyrovnané svou kvalitou i svým pojetím, nesou se v jednolitém duchu, ale s ohledem na délku 17 a půl minuty v žádném případě nemá “A Life Not Worth Living” šanci nudit. Jediné, co mi trochu nesedlo, je trochu “porno” začátek jinak výborné “G.G. Funeral”, který by se hodil spíš někam do grindcoru, ale k atmosféře “A Life Not Worth Living” mi příliš nepasuje. Naopak asi nejsilnějším válem prvotiny Death Karma se mi zdá závěrečná “DeathKaos”, jež po úvodní anihilaci spadne do pomalejšího a středního tempa, v němž plyne až do svého konce.


Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.12.2013
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. संहार रक्त काली
02. अस्तित्व की चिता पर
03. शव साधना
04. काली मां
05. मृत्यु ही सत्य है
06. मृत्यु का वीभत्स नृत्य
07. खण्ड मण्ड योग
08. दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध

Hodnocení:
H. – 9/10
Ježura – 8/10
Kaša – 9/10
Atreides – 9/10
Skvrn – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
web / facebook

Úplně prvotní nástup Cult of Fire byl ještě trochu nenápadný a vydání debutového EP “20:11” z roku 2011 zaznamenali snad jen lovci domácích undergroundových chuťovek. S prvním dlouhohrajícím počinem “Triumvirát” už to ovšem bylo naprosto jiné a najednou se o Cult of Fire mluvilo všude, čemuž se ovšem nelze divit. Přišli totiž s něčím, co tady v naší zemi ještě nebylo… s “moderním” black metalem světové úrovně, který byl dotažený do maxima naprosto po všech stránkách… prezentace, koncertní mše, celková atmosféra okolo skupiny a samozřejmě v neposlední řadě také hudba, jež se nesla v duchu excelentního black metalu té nejvyšší kvality s úžasnou atmosférou, výtečnými nápady a obrovskou silou… vše v podání natolik přesvědčivém, že se Cult of Fire téměř okamžitě vyšvihli do pozice nejžádanějšího koně české scény a začali své temné umění předvádět na nejvybranějších evropských podzemních festivalech, o nichž se všem ostatním místním kapelám jenom zdá.

Všechna ta kvalita Cult of Fire však nespadla jen tak ze vzduchoprázdna, protože za impozantně vysokými kápěmi a červenými kutnami se totiž skrývají lidé s bohatými zkušenostmi. Ačkoliv se o Cult of Fire vždy mluví jako o české formaci, v jejím středu ve skutečnosti stojí hudebník slovenského původu – Infernal Vlad, jenž se objevil v projektech jako Infernal Imperator, Zlo, ale i v živé sestavě podzemní legendy Maniac Butcher. Druhou klíčovou postavou je bubeník Tomáš Corn, který taktéž působí v živé sestavě Maniac Butcher, ale prošel množstvím dalších kapel, mezi nimiž nejvíce ční mnohými dodnes uctívaná death metalová formace Lykathea Aflame. Základní trojici pak kompletuje vokalista DevilishDark Storm. Všechno lidé, kteří už se v metalovém podzemní pohybují nějaký ten pátek, mají toho dost za sebou a nechybí jim zkušenosti, jež nyní využili právě v rámci Cult of Fire. A výsledek je natolik fenomenální, že se nebojím říct, že suverénně převyšuje cokoliv, na čem se všichni zúčastnění podíleli v minulosti.

Jedna věc ale byla poměrně jasná – “Triumvirát” byl natolik silnou nahrávkou, že jeho vyrovnání nebo dokonce překonání se jevilo být úkolem opravdu náročným. Cult of Fire ovšem příliš neváhali a pouhý rok a půl po “Triumvirátu” přišli s druhým opusem “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”, jenž sliboval něco hodně netradičního už jen svým názvem. Jakkoliv se ale důstojné navázání na debut mohlo zdát těžkým úkolem, Cult of Fire se s tím popasovali se ctí a za pomoci “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” smetli veškeré pochybnosti ze stolu a opět přišli albem, jež ční téměř nade vším, co tu kdy v rámci žánru vyšlo, a to takovým způsobem, že si jen přetěžko hledá konkurenci – a popravdě řečeno, asi bychom museli začít tahat ty nejslavnější kusy české black metalové historie, abychom tu odpovídající konkurenci našli.

Jak už název “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” napovídá, deska se tematicky stáčí zcela jiným směrem než “Triumvirát”, což je ostatně jeden z důvodů, proč se novinka dokázala i proti tak silnému předchůdci obhájit – je jednoduše jiná. “Je to pocta bohyni Kálí, aghóríům [hinduistická sekta], pohřebním obřadům v Indii a v blízkém okolí. Přístup těchto lidí k určitým věcem v životě a samotnému náboženství je fascinující,” praví Infernal Vlad o koncepčním pozadí desky na webu kapely. A ruku v ruce s tím, jak je produkce Cult of Fire dotažená po všech stránkách, se to promítlo nejenom do textů či grafiky, ale i do nového loga, nové koncertní prezentace a především samotné hudby. Tím pádem na “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” vznikla neobvyklá kombinace okultního black metalu a atmosféry orientální Indie. Ne, že by doposud neexistovala skupina, která by zkusila zkombinovat extrémní metal a atmosféru Přední Indie, ale stále je to hodně neotřelá věc – a v našich zeměpisných šířkách navíc naprosto ojedinělá.

Začátek desky je naprosto fenomenální a člověka přímo zarazí do křesla. “संहार रक्त काली”, která je se svými téměř osmi minutami hned na úvod nejdelší kompozicí nahrávky, se rozjíždí tajuplným orientálně laděným intrem, k němuž se posléze přidává plíživá kytara, aby se následně zlomila do black metalového inferna nejvyšší kvality. Nápadité kytary, výtečný řev Devilishe a především nelidské sypání Tomáše Corna, který by si na své bicí mohl pořídit zbrojní pas. Následuje lehké zvolnění, do hudby poprvé začnou promlouvat orientální prvky a člověk ihned pochopí, proč je “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” takovým unikátem. Skladba dospěje do působivého rituálního finále a jde se na druhou píseň, jež je opětovně dechberoucí. Když se “अस्तित्व की चिता पर” po atmosférickém intermezzu v podobě praskání ohně přelije do své druhé poloviny, tak mě v této chvíli při prvním poslechu zcela vážně napadlo, že tohle je prostě na 10/10. A kdyby tahle laťka vydržela celou hrací dobu až do konce, asi bych tu nejvyšší možné hodnocení opravdu vytáhnul.

Tuhle nejvyšší laťku, při níž posloucháte s otevřenou hudbou, se totiž daří držet především v rychlejších kusech, kde se black metalové palby střídají s atmosférou. Taková je i třetí “शव साधना” nebo pátá “मृत्यु ही सत्य है”, ačkoliv v té a ještě v hned následující “मृत्यु का वीभत्स नृत्य” se ubere na orientálních prvcích, díky čemuž mají tyto dva kusy asi nejblíže skladbám z “Triumvirátu”. Stále to jsou ovšem výtečné záležitosti, jež v kontextu zbytku “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” a v konceptu fungují s naprostým přehledem, přestože jsem řekl, že se v nich vyskytuje méně orientálních elementů – stále ovšem dodržují jednotnou atmosféru.

Cult of Fire

Z toho poměrně jasně vyplývá, že mně osobně přijdou trochu slabší ty pomalejší a melodičtější písně… nicméně – a na to hodně velký pozor – slabší opravdu jen relativně, protože ve skutečnosti jde stále o mimořádně kvalitní věci. “काली मां”, “खण्ड मण्ड योग”“दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध” totiž jenom nejsou tak silné jako skladby jmenované výše, ale z obecného hlediska jde stále o naprosto výtečnou muziku. Z této trojice se mi nejvíce zamlouvá “खण्ड मण्ड योग”, která se i přes právě řečené hodně povedla, a i když jsem řekl, že “slabší” (věnujte pozornost uvozovkám), pořád mě hodně baví, poslouchám ji moc rád a má na “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” své právoplatné místo. “काली मां” také není ani náhodou špatná, ale přijde mi, že úžasně rozjetou desku po třech takřka perfektních kusech zabrzdí až moc brzo. Avšak uznávám, že je dost dobře možné, že na téhle pozici musí být kvůli konceptu, což ovšem nedokážu posoudit, jelikož jsem nečetl samotné texty. Jedinou kompozicí, která mi opravdu přijde slabší už bez uvozovek, je závěrečná “दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध”. Ta je formálně velice zajímavá, vrací se v ní orientální nálada, proti zbytku “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” zní až progresivněji, ale z nějakého důvodu si ji neužívám tak moc.

Jenže… i přesto je “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” stále naprosto fenomenální nahrávka, která je obrovsky působivá a má obrovskou sílu. Pořád se jedná o desku, jež dalece převyšuje okolní konkurenci a zcela jednoznačně patří k vrcholům svého žánru v loňském roce – a tím nemyslím jen v rámci České republice (protože tady Cult of Fire koukají všichni jen záda a z hodně úctyhodné dálky… trochu blíž jsou jedině Inferno), nýbrž vážně v rámci celého žánru. Jednoduše řečeno – “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” je prostě skvost.


Další názory:

Ačkoli mám black metal rád, pořád je spousta black metalových kapel, které jsou mnohými uctívány a kterým dlužím poslech. U domácích Cult of Fire jsem to napravil s aktuální novinkou “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” a stačilo pár protočení na to, abych seznal, že jejich pověst skutečně nelhala. “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” je nesmírně propracovaná, inteligentní a silná deska, která má navíc originality na rozdávání, což platí nejen v rámci domácí, ale i světové scény v nejširším slova smyslu. A netýká se to jen indickou mytologií nasáklé atmosféry nebo originálně využitých nástrojů, které jsem na black metalové nahrávce ještě neslyšel. Z každé skladby táhne vynikající kvalita na sto honů, album je doslova natřískáno výtečnými momenty a i ten “zbytek” je kompozičně natolik vyspělý, že může kde kdo závidět. Jenže já si prostě nemohu pomoct, “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” jako celek mě zkrátka nedostává tak moc, jak by papírově měla. Ta kvalita tam samozřejmě je, je jí spousta a já jsem si jí plně vědom, ale subjektivně mě to prostě až tak nebere, je mi líto. Jestli vám ale připadá divné, proč v tom případě hodnotím vynikající osmičkou, pak mějte na paměti, že kolegové s těmi devítkami nijak nepřehánějí, ale moje známka vzhledem k mým dojmům z desky vlastně zcela odpovídá. Každopádně to nic nemění na tom, že Cult of Fire natočili album, které může směle konkurovat zavedeným zahraničním formacím a na domácím písečku pak takřka nemá konkurenci.
Ježura

Předchozí debutové album tuzemské party Cult of Fire, “Triumvirát”, je pro mne svým způsobem přelomové. Krom legendárních Master’s Hammer mi česká black metalová scéna přišla vždy nezajímavá a neoriginální. Cult of Fire mě však přesvědčili o opaku a ukázali mi, že i z našich končin lze v dnešní době vzejít s žánrovým počinem zahraniční úrovně. Novinkové “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” je prostě skvělé a ve všech ohledech dotaženější směrem k perfekcionismu. Líbí se mi způsob, jak hladce se do skladeb, které jsou v jádru přesně tak nesmlouvavé jako minule, dokázaly prodrat orientální melodie Středního východu. To však není jediný posun od minula. Skladatelský rukopis se zdánlivě přesunul blíž k tradičním melodiím, takže hrají mnohem větší roli než na předešlém počinu, na čemž staví třeba závěrečná instrumentálka “दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध” nebo druhá “अस्तित्व की चिता पर”, v jejímž úvodu slyším dokonce něco, co zní jako hard rockové hammondy, za což posílám palec nahoru. Rozhodně necítím potřebu detailněji popisovat jednotlivé skladby, protože věřím, že tohle album má drtivá většina z vás zažrané hluboko pod kůží, což je samozřejmě v pořádku, protože pokud si to letos nějaká česká deska zasloužila, tak jsou to určitě Cult of Fire, kteří ve velmi krátkém čase dokázali ujít dost dlouhou cestu, kdy se od velmi dobré, leč hudebně stále klasicky stavěné nahrávky posunuli k výrazu, který by jim mohly závidět leckteré legendární spolky. Chytrá, poutavá a přesto žánrově špinavá alba, jako jsou “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”, nevycházejí každý den, což je obrovská škoda. Tohle je skvělá deska, která sice může být pro skupinu mírně limitujícím v ohledu věcí příštích, protože tohle se bude překonávat velmi těžce, ale čert to vem. To jsem si totiž myslel svého času i u “Triumvirátu”, ovšem skutek utek. Cult of Fire zkrátka umí!
Kaša

Cult of Fire

Z českého black metalu toho popravdě příliš neposlouchám, obvykle končím u starších kusů Umbrtky, občas protočím poslední Avenger, ale takové kulty jako třeba Master’s Hammer nebo Root mě nikdy nijak zvlášť neoslovily. Není se tedy co divit, že debut pekelníků Cult of Fire se k mým uším dostal o poznání později než k ostatním. V případě “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” jsem si však řekl, že takovou chybu znovu neudělám a nástupce skvělého “Triumvirátu” si tentokráte utéct nenechám. Název psaný sanskrtem slibuje black metal protkaný indickou exotikou a už jen obálka vyobrazující osmirukou Kálí, bohyni smrti, vám dá za pravdu ještě dřív, než vůbec začnete s poslechem. Pokud vás prvním dojmem nepřesvědčí ona, kapela pak zaručeně, protože druhá řadovka je vskutku excelentní. Skvělá atmosféra vystavěná na řízném black metalu, který se sice v základu příliš nezměnil (ale to vem čert), jenž byl obohacen o vlivy dálné Indie. Ta je zastoupena jednak sitarem, jednak mantrami (třeba čtvrtá “काली मां” je v tomto ohledu krásná) a mně nezbývá než smeknout, jak přirozeně a nenuceně se exotické prvky snoubí s prvotřídním black metalem. Prakticky každá skladba je skvostem, jenž obstojí sám o sobě, album pak působí velice soudržným dojmem a popravdě snad ani nemám, co bych albu vytkl, protože “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” obsahuje vše, co od black metalového alba chci – solidní hudbu, pohlcující atmosféru a hloubku, to něco, co vás nutí se k albu pravidelně vracet.
Prdovous

Ačkoli se toho o Cult of Fire v posledních letech dost napovídalo a na jejich debut “Triumvirát” bylo často nahlíženo jako na údajného spasitele českého black metalu, já jsem doposud jejich hudební tvorbu úspěšně míjel. Má neznalost však neubírala na očekávání, ba naopak jsem byl velice zvědavý, jaký skvost se nám tu zase urodil. Hned na začátek poznamenávám, že mě “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” nadchlo. Možná by se mohlo zdát, že vypravování o indické bohyni by mohla čeština uškodit, avšak jelikož je vokalistovi rozumět jen občas, vůbec to nahrávce neuškodilo. Deska má skvostný zvuk, což podporuje fakt, že intenzivnější a přesto výborně nazvučenou black metalovou fošnu jsem letos snad neslyšel. “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” skvěle plyne, na desce jsem nenašel slabé místo, pánové to nepřehnali se stopáží, a kdyby mi někdo řekl, že je to teprve druhá deska kapely, nejspíš bych mu nevěřil, jak uceleně deska zní. Jediná věc – čekal jsem, že deska bude znít orientálněji, ale po jediném poslechu mě Cult of Fire přesvědčili, že by to možná tenhle výtečný materiál zkazilo a zbytečně přeplácalo. Na konec rád zopakuji větu ze svého přehledu letošního roku; jedná se o jednu z nejlepších black metalových nahrávek, co na našem území kdy vznikla.
Skvrn


Redakční eintopf #58.7 – speciál 2013 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2013:
1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
2. Peste noire – Peste noire
3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
4. Sombres forêts – La mort du soleil
5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících

Neřadový počin roku:
Ash Borer – Bloodlands

Artwork roku:
Sigur Rós – Kveikur

Shit roku:
Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins

Koncert roku:
Sombres forêts: Praha – Exit-Us, 29.8.2013

Videoklip roku:
Darkthrone – Lesser Men

Potěšení roku:
malý počet zklamání

Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon

Top5 2013:

1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
O těchto Finech bylo na Sicmaggot napovídáno už hrozně moc, ovšem mnoho lidí včetně mě jejich geniální hudbě ještě nepřičichlo. “Valonielu” už jsem si naštěstí ujít nenechal a nezbývá mi konstatovat, že všechny vyseknuté poklony, které byly do země tisíců jezer adresovány, jsou naprosto zasloužené. Oranssi Pazuzu přichází s neokoukanou kombinací black metalu psychedelických závratí, která se mi již po několika málo posleších pevně vryla pod kůži a nyní jsem ve stádiu, kdy na “Valonielu” žeru úplně každý tón.

2. Peste noire – Peste noire
Takhle si představuji pravý francouzský black metal. Tak akorát nacionální, ztřeštěný, neuhlazený a přesto elegantní a šarmantní. Během poslechu “Peste noire” není prostor k nudě, deska je plná nápadů, nečekaných zvratů a šílených nálad. Kdybychom volili i skladbu roku, píseň “La blonde” by měla velkou šanci.

3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Ano, ačkoli by hodnocení, které jsem v recenzi “Das Seelenbrechen” udělil, stačilo na první místo, musím konstatovat, že jsem tenkrát nejednal s čistou hlavou a novinku norského génia Ihsahna o nějaký půl bod až bod nadhodnotil. “Das Seelenbrechen” určitě je neuvěřitelně kvalitní album, jehož kvalit dosáhne jen prachbídný zlomek hudebníků, ovšem desítkový pocit se u mě dostavuje jen na těch nejlepších kouscích nové skládačky. Jsem ohromně potěšen, že po plánované trilogii a přídavku v podobě loňské “Eremity” Ihsahn nezůstal stát nehybně na místě a vytvořil stylově nejpestřejší album, jehož žánrově roztodivnější bratříček ještě přijde.

4. Sombres forêts – La mort du soleil
Tak, a teď babo raď! Alb, která bych zařadil na čtvrtou a pátou příčku, je nespočet a vybrat jen dvě je fakt složité. Nevím proč, ale sáhnutí po dalším frankofonním black metalu, tentokrát konzervativnějšího pojetí v podobě “La mort du soleil” od Sombres forêts, se jeví asi jako nejlepší varianta. Annatar, vůdčí persóna tohoto výtečného projektu se rozhodla zpřístupnit zvuk a jeho novinka mě stejně jako počin spřízněných Gris dostala.

5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt
Páté místo přenechám Švédům Acacia, kterým tímto dávám přednost před rakouskými vypravěči Summoning především z důvodu, že se jedná o velké překvapení. Acacia, kteří do personálních změn v sestavě fungovali pod jménem Livsnekad, mě uhranuli svým poetickým doom/black metalem, ve kterém vyniká především skvělá vokální činnost. Pakliže zabrousíme podrobněji v sestavě, zjistíme, že za Acacia stojí několik umělců spojených s hraním po boku Niklase KvarforthaShining, se kterými však mimo jmen nemá hudebně nic moc společného. Pakliže bychom tu volili překvapení roku, neváhal bych.

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Tady je to, přátelé, úplně jasné. I když jsem se o Cult of Fire dovídal jen z doslechu a k jejich “Triumvirátu” jsem zatím nepřičichl, věděl jsem, že očekávat od “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” něco jiného než black metal té nejvyšší jakosti, by byla hloupost. Opus o indické bohyni Kálí mě zaujal hned napoprvé a jeho hutná atmosféra mě ze židle zvedá i po několika posleších. Jedna z nejlepších black metalových nahrávek, co na našem území vznikla.

2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících
S druhým místem je to o poznání složitější. Co mě z letošních tuzemských desek zaujalo mimo Cult of Fire nejvíce, byla víceméně jen minialba. Z dlouhohrajících desek to byla novinka Inferno, do které jsem zatím nepronikl, a deska slovenských Abbey ov Thelema, kteří si však dle mého druhé místo ještě nezaslouží a teprve jejich čas přijde. Pak jsem si vzpomněl na debut black metalových Triumph, Genus, “Všehorovnost je porážkou převyšujících”, který sice nepřináší nějaké zběsilé novátorství, ale je to deska bravurně provedená a textově poměrně slušně srozumitelná, což album posouvá zase o stupeň zajímavosti výš. Kdybych slyšel nové Heiden, možná by bylo pořadí úplně jiné, ale datum vydání jejich nové desky mi zařazení do letošního “výcucu” nedovolilo.

Neřadový počin roku:

Ash Borer – Bloodlands
V téhle kategorii téměř nemám z čeho vybírat, nabízel se buď povedený split Helrunar a Árstíðir lífsins nebo právě EP amerických Ash Borer, kteří patří k vlně tamějšího atmosférického black metalu. Dvě čtvrthodinové skladby, které se na “Bloodlands” vyskytují, zaujmou skvělými pochmurnými náladami a perfektním hutným zvukem. Jelikož jsem mimo “Bloodlands” neslyšel od Ash Borer ani tón, jsem zvědav zda takovou kvalitu Američané mají i na dlouhohrajících deskách.

Sigur Rós - Kveikur

Artwork roku:

Sigur Rós – Kveikur
Jedním slovem perfektní, delšího komentáře se zdržím.

Shit roku:

Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins
Letos jsem naštěstí mnoho vyloženě hloupoučkých desek moc neslyšel a tak nějak jsem si lámal hlavu, jakýže počin do téhle kategorie zařadím, protože třeba novinka Amaranthe mi na titul shitu roku připadala moc dobrá. A až na doporučení šéfredaktora jsem zhřešil a pustil si komerčně úspěšné (bohužel i v našich končinách) Němce Saltatio Mortis. Ti jsou ztělesněním toho, co většina lidí nesnáší na dnešní folk metalové scéně. Nicméně v tomto případě je to ještě horší, než jsem čekal. Nejenže mi spojení čínských bojových umění, dud a německého jazyka připadá hodně blbé (však jsme si zvykli na viking metal z Jižní Ameriky), ale co je hlavní, samotná hudba je ještě horší. Prototyp shitu, který by dostal jeden až dva body, jsem sice letos ani v podobě novinky Saltatio Mortis neslyšel, ale pokud jsem u něčeho nebyl schopný vydržet a neskutečně mě iritovalo, je to právě “Das schwarze Einmaleins”.

Koncert roku:

Sombres forêts: Praha – Exit-Us, 29.8.2013
Skvělá atmosféra, dobrý zvuk, tajemný headliner. Spojení, které na všechny milovníky frankofonního metalu dolehlo na konci prázdnin uvnitř Exit-Usu. Tahle volba pro mě nebyla složitá, protože jediný další koncert, který jsem navštívil, vystoupení Sabaton a Eluveitie, mu nesahalo ani po kotníky.

Videoklip roku:

Darkthrone – Lesser Men
Ačkoli se na našich stránkách často objevují upozornění na nové videoklipy, většina z nich mě úspěšně míjí hned z několika důvodů. Zaprvé zkrátka nemám chuť a čas, zadruhé naprostá většina veškerých hudebních klipů nemá nic do sebe. S druhým tvrzením bych letos mohl polemizovat ve třech případech. Z koncertního záznamu písně “Monstrance Clock” od Ghost sálá skvělá atmosféra, “Equilibristic Brides” od Hentai Corporation je prostě bomba, ale jelikož po Hentai Corporation sáhne asi hodně kolegů, rozhodl jsem si pro tuto kategorii vybrat klip norského samorostu Darkthrone. Tohle video představuje protipól dnešní videoklipové scéně a vystihuje podstatu tohoto norského kultu. Hudebně se Darkthrone od počátků neskutečně změnili, poslání zůstává však stejné a to je z videoklipu ke skladbě “Lesser Men” neskutečně cítit.

Potěšení roku:

malý počet zklamání
Nebýt zvláštní eponymní nahrávky Satyricon, žádná oblíbená kapela by mě nezklamala. Všechny kapely, na které jsem byl natěšený, nahrály minimálně svůj vysoký standard, což je pro mě mimo výtečných nahrávek jmenovaných výše (nejvýše, shit roku fakt ne) to největší hudební potěšení roku.

Zklamání roku:

Satyricon – Satyricon
Ne, že by bylo “Satyricon” nějak špatné album, ale od takové legendy, jako je Satyricon, se tak nějak čekalo víc. Legenda norského black metalu natočila velice osobitou desku, která má však kvalitativně poměrně daleko ke svým zdařilým předchůdcům. Slibované vzdálení se posledním albům se povedlo jen z části, tudíž ona osobitost je snad jedinou vyloženě kladnou vlastností desky. Problémem je, že Satyricon dozráli v takovou veličinu, u které se čeká víc než jen “osobité” pojetí. Špatné nikoliv, ale nepříliš uspokojivé ano.

Oranssi Pazuzu

Zhodnocení roku:

2013 bylo číslo označující rok, který nepřišel z ničím vyloženě novým a neokoukaným. Myslím si, že co se týče shrnutí letos toho nejlepšího po hudební stránce jsem se výše již vyčerpal, a tak budu na závěr jen děkovat. Prostřednictvím psaní pro Sicmaggot jsem se do hudby ponořil ještě hlouběji než v letech minulých a za to téhle stránce a lidem kolem ní patří můj velký dík.


Redakční eintopf #58.3 – speciál 2013 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Ghost – Infestissumam
3. Monomyth – Monomyth
4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Mean Messiah – Hell

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – What Once Was… Liber III

Artwork roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Shit roku:
Aleš Brichta Project – Údolí sviní

Koncert roku:
Amorphis: Winter Masters of Rock 2013 – Zlín, 23.11.2013

Videoklip roku:
Steven Wilson – Drive Home

Potěšení roku:
Children of Bodom

Zklamání roku:
Black Sabbath

Top5 2013:

1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Celkem jednoznačně, bez jakýchkoli pochyb, volím jako svou letošní jedničku třetí sólové album Stevena Wilsona. Je jedno, jestli bych mluvil o nejlepším, nejoblíbenějším nebo nejposlouchanějším albu letošního roku, v žádném ohledu se pro mne nenašel nikdo, kdo by se Wilsonově opusu přiblížil. Přestože jsem se v recenzi zdráhal udělit absolutní hodnocení, zpětně už mi těch 9,5 bodů přijde málo na docenění něčeho tak dokonalého, čím své fanoušky letos britský génius poctil. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se během necelého roku zařadilo mezi má nejoblíbenější alba vůbec, což snad mluví za vše.

2. Ghost – Infestissumam
Na svém druhém albu “Infestissumam” se tajemným Ghost podařilo nejen navázat, ale překonat skvostný debut “Opus Eponymous” a dotáhnout představu obskurního retro rocku skoro do úplné dokonalosti. Skladby jsou promyšlenější, na druhou stranu hitovější, a to aniž by deska trpěla na nedostatek sedmdesátkové atmosféry. Od začátku do konce se pálí jednou trefou do černého za druhou a singlová “Year Zero” v mém osobním žebříčku figuruje hodně vysoko v pomyslné kategorii “Skladba roku”.

3. Monomyth – Monomyth
Zjevili se sice zničehonic, ale o to působivěji “Monomyth” funguje. Protože se nepovažuji za fanouška instrumentálních alb, tak bych nikdy nevěřil, že instrumentální progresivně psychedelický rock s prvky krautrocku může tak bavit. Monomyth mě přesvědčili, že to jde, a i přes hodinovou stopáž neupadá album do stereotypu, protože překvapivými momenty se nešetří a skladby jsou fantasticky vystavěné. Velké překvapení, dost možná největší letošní.

4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
I navzdory faktu, že je Ihsahn na “Das Seelenbrechen” jiný, je to stále on a s originalitou sobě vlastní dokazuje, že vlastně nemá komu co dokazovat. Jeho letošní sólovka je natolik svojský počin, že by to do něj člověk ani neřekl. Od konzervativnějšího začátku, jenž stejně znamená od předchozí tvorby posun stranou, až po vyložené experimenty v druhé polovině stopáže, je to deska semknutá, vyrovnaná a hlavně se velmi dobře poslouchá. Už teď se těším, s čím se Mistr vytasí zase příště, ale pokud by jeho aktuální podoba neměla být jen jednorázovým výletem, tak bych se zas tak moc nezlobil.

5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles
Death metalové album roku. Na záda mu sice dýchají Carcass se svou “Chirurgickou ocelí”, ale na polního maršála Erwina Rommela, jemuž se Hail of Bullets na svém třetím albu věnují, nakonec nedosáhli. Přestože je “III: The Rommel Chronicles” třetím albem v řadě a vlastně přináší už potřetí totéž, tak to neznamená, že by kvalita šla do kytek. Martin van Drunen a jeho bojová jednotka drtí vše, co jim přijde do cesty, a mě svým třetím počinem definitivně zlákali do svých řad.

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Po skvělém “Triumvirátu” je tady ještě lepší “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. 50 minut zničujícího a velmi chytře laděného black metalu se svěžími motivy východní hudby letos v našich luzích a hájích nemělo konkurenci. Čekal jsem sice dobré album, ale i přesto mě Cult of Fire překvapili. Hudební posun od minulejška je patrný a skladby jsou sofistikovanější a pro mne zajímavější. Moct volit česká alba i do královské kategorie Top5, tak by se na Cult of Fire s velkou pravděpodobností dostalo.

2. Mean Messiah – Hell
Dan Friml
dlouho patřil k mým favoritům této kategorie, protože jeho futuristický metal plný odkazů na Strapping Young Lad a Fear Factory je mi velmi po chuti. Na poslední chvíli vstoupili do boje ještě Inferno, jež jsem ještě před týdnem chtěl napsat na druhou příčku, ale Mean Messiah jsou mi hudebně přeci jen o něco blíž, a protože mi, na rozdíl od Inferno, přichystal Dan se svým projektem pověstný wow-efekt, tak mu nakonec dávám přednost. Těším se na druhou desku, která by mohla přijít dřív než za sedm let, jež zabraly přípravu “Hell”

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord – What Once Was… Liber III
Možná je to dáno tím, že jsem neřadovým počinům letos nevěnoval tolik pozornosti a vlastně mě krom pár živých DVD nenapadá jiný kandidát na vítěze této kategorie, ale tím se nesnažím nijak snižovat váhu kvality “What Once Was… Liber III”. To je totiž přesně takové, jaké já od klasického black metalu očekávám. Ortodoxní, ale zajímavé. Animální, ale do detailu promyšlené. Blut aus Nord tohle zvládají na jedničku, takže i proto vybírám jejich třetí pokračování linie “What Once Was…”.

Steven Wilson - The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Artwork roku:

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
A je tu opět ten Steven Wilson. U “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” však nehodnotím pouze titulní obal, ovšem celou grafiku, jež stojí na práci Hajo Muellera. Každá skladba je znázorněna svým vlastním výjevem, z nichž některé pak naplno vizuálně rozvedla Jess Cope ve videoklipech, o nichž ještě padne zmínka. Abych pravdu řekl, vždy jsem si myslel, že Lasse Hoile je jediný člověk, který je schopen vyjádřit Stevenovy hudební ambice obrazově, ale teď vím, že jsem se mýlil, a Hajo Mueller je toho důkazem.

Shit roku:

Aleš Brichta Project – Údolí sviní
Do poslední chvíle jsem váhal mezi trojicí “Lotus Island” od Black Light Burns, “Future Memories” od Secrets of Sin a “Údolím sviní” Aleše Brichty. Přestože jsem novinku českého zástupce slyšel ze všech tří počinů nejméně, jedná se o jediné album ze všech tří, u něhož jsem si 100% jistý, že nebudu mít nikdy chuť si to zopakovat, protože tohle je prostě špatné od začátku do konce. Ve všech ohledech. No, ony jsou špatné všechny tři, ale Brichta mě prostě zklamal. Smutné, kam až se legenda české scény propadla…

Koncert roku:

Amorphis: Winter Masters of Rock 2013 – Zlín, 23.11.2013
Četnost mnou psaných koncertních reportů napovídá, že nepatřím mezi lidi, kteří vymetají každý koncert v okolí, takže letos vlastně ani nemám z čeho pořádně vybírat. Nicméně, Amorphis na nedávném Zimním Masters of Rock ve Zlíně podali skvělý výkon, který jsem si užíval po celých 90 minut jejich vystoupení. Přesně takhle si představuji halový koncert kapely, jež je ve fantastické formě a hnána skvělým publikem. Výběr songů bez problémů, zvuk podrhoval detaily jejich melodiemi protkané tvorby, takže ve všech směrech skvělý zážitek.

Videoklip roku:

Steven Wilson – Drive Home
Mám takový dojem, že “klasické” videoklipy už mi lezou krkem, takže stejně jako loni, i letos to u mě suverénně vyhrál animovaný počin, tentokrát k písni “Drive Home” z opěvované sólovky Stevena Wilsona. Jess Cope a její tým se letos blýskla hned dvojicí klipů k tomuto albu a oba jsou bezchybné, ovšem “Drive Home” s příběhem novinového panáčka mě zasáhlo víc. Po zhlédnutí making of, tedy klasického dokumentu ze zákulisí o vzniku videa, kde člověk poodhalí, kolik to muselo dát práce, jsem nemohl jinak.

Potěšení roku:

Children of Bodom
Upřímně řečeno už jsem ani nečekal, že se od Children of Bodom dočkám slušného alba, ale “Halo of Blood” s odstupem nějakého toho měsíce stouplo v ceně a i nyní se k němu celkem pravidelně vracím. Nejlepší album Alexiho party za posledních 10 let tak nemůže v tomto výběru chybět, a protože na Top5 to zdaleka není, tak potěšení roku je jasná volba.

Zklamání roku:

Black Sabbath
Pominu-li nešťastné úmrtí, které scénu každoročně zasahují, tak hudebně mě nejvíc zklamali Black Sabbath s jejich návratovým albem “13”. Ruku na srdce. Tahle deska prostě smrdí průměrem, a i když nadšené recenze a ohlasy nebraly konce, tak ve skutečnosti se jedná o přefouknutou bublinu, která vzhledem k potenciálu jména kapely mohla dopadnout líp, ale výsledek je průměr krčící se pod velikostí legendárního jména, nic víc.

Steven Wilson

Zhodnocení roku:

Krom klasického konstatování, že letos vycházela alba jak silná, tak slabá, si dovolím tvrzení, že letošek nebyl vůbec špatný, podepřít seznamem alb, která si své místo v Top5 nevysloužila jen o prsa africké dálkařky. Kapely jako Carcass, Cult of Luna, Hell, Hypocrisy, Kvelertak, Motörhead, The Dillinger Escape Plan, Oranssi Pazuzu či Voivod letos vydaly skvělé desky a potvrzují tak fakt, že ne všechny velké skupiny usnuly na vavřínech a spoléhají na neutuchající loajalitu fanoušků k setrvačnosti jejich studiové tvorby. Jen tak dál.
P. S. Jsem jediný, nebo vám taky přijde, že letos chyběla nějaká thrashová pecka, která by vyloženě vyčnívala?
P. P. S. Megadeth se sračkoidním “Super Collider” fakt nemyslím (smích).


Redakční eintopf #58.2 – speciál 2013 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2013:
1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
2. In Vain – Ænigma
3. Agrypnie – Aetas cineris
4. Vulture Industries – The Tower
5. Fjoergyn – Monument Ende

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान

Neřadový počin roku:
Keep of Kalessin – Introspection

Artwork roku:
Schizofrantik – The Knight on the Shark

Shit roku:
Odraedir – Troll’s Cave

Koncert roku:
Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013

Videoklip roku:
Hentai Corporation – Equilibristic Brides

Potěšení roku:
fungování a obsah Sicmaggot

Zklamání roku:
dění okolo Slayer

Top5 2013:

1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Abych pravdu řekl, “Das Seelenbrechen” je letos jedinou deskou, která z mého hlediska bezezbytku splňuje všechny podmínky k tomu, aby se dostala do Top5. Jak je to možné? Snadno. Letos sice bezpochyby vyšla řada brilantních alb, jenže bohužel je vydali interpreti, které neznám, neposlouchám nebo jsem se jim ještě pořádně nestihnul věnovat. Ihsahn tedy letos vyhrává, ale netvrdím, že nejsou počiny, které by zrovna ten jeho aktuální strčily do kapsy.

2. In Vain – Ænigma
Po tom, co jsem napsal výše, to vypadá, jako by zbytek Top5 byl takový lepší průměr, ale to není pravda a In Vain jsou toho důkazem. Jejich “Ænigma” je totiž opravdu skvostným dílem, jehož jediným problémem je, že na genialitu oprávněně pomýšlí, ale nepodařilo se mu na ni dosáhnout zcela. To ale vlastně vůbec nevadí, protože každý poslech této desky je vážně skvělým zážitkem, který jsem si v průběhu roku dopřál nespočetněkrát a nehodlám na tom nic měnit ani v budoucnu.

3. Agrypnie – Aetas cineris
Od doby, co jsem tuhle kapelu poprvé uviděl na pódiu Phantoms of Pilsen, ji řadím mezi své nejoblíbenější black metalové spolky vůbec, a že tak nečiním nadarmo, mi Agrypnie potvrdili vydáním své aktuální desky “Aetas cineris”. Pečlivě vybroušený výraz kapely, jaký Agrypnie na novince posluchačům servírují, je potěchou pro každého, kdo vyznává atmosféričtější podoby black metalu a ani v nejmenším nepřeháním, když tvrdím, že jde o mimořádný a neopakovatelný zážitek. Brilantní album!

4. Vulture Industries – The Tower
Odkaz Phantoms of Pilsen podruhé. Tento avantgardní norský spolek mi svým třetím albem připravil skutečně vydatné posluchačské hody, neboť album “The Tower” je zatím nejpropracovanějším a nejdospělejším dílem kapely. To je samo o sobě chvályhodná věc, ale když vezmeme v potaz vysoké kvality jeho dvou předchůdců, začíná být jasné, že jde o skutečně silné album, jemuž nečiní sebemenší problém ukojit choutky snad každého náročnějšího posluchače. Nemohu než vřele doporučit každému zájemci o netradiční a kvalitní hudbu.

5. Fjoergyn – Monument Ende
Na jednu stranu jsem trochu rozmrzelý, že jsem letos nestihl poslechnout víc opravdu kvalitních desek, ale na tu druhou jsem tomu rád, protože takhle můžu s čistým svědomím do Top5 uvést jednu ze svých nejoblíbenějších kapel vůbec. Fjoergyn skrze desku “Monument Ende” posunuli svůj výraz na úplně novou úroveň a dali vzniknout dílu, které je ve všech směrech vynikající a plným právem si může nárokovat označení opus.

Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Mizérie nedostatku dobrých alb, které jsem při této příležitosti schopen vyjmenovat, se opakuje i na domácím písečku, ovšem s jedním drobným rozdílem. Na domácí scéně vím minimálně o dvou albech, které by podle mě tento žebříček opanovaly, jenže ačkoli jsem obě vyhlížel s velkou netrpělivostí, obě zkrátka vyšla tak pozdě, že jsem jim v záplavě jiné hudby nestačil věnovat dostatek poslechů na to, abych mohl vynášet soudy. Heiden a Dying Passion tedy prominou, ale tentokrát to vyhrávají black metaloví okultisté Inferno. Dlužno však dodat, že jejich aktuální počin “Omniabsence Filled by His Greatness” má kvalit na rozdávání a tuto kategorii nevyhrává ani omylem jen proto, že by nic jiného nebylo po ruce. V recenzi, respektive hodnocení se o tom ostatně píše víc.

2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Ačkoli mě novinka Cult of Fire předem vlastně vůbec nevzrušovala, její indická aura a pak také páně H. zuřivá doporučení mě nakonec zviklaly a já ji párkrát protočil. A jo, je to dobré, navíc dost nezvyklé a minimálně v našich podmínkách naprosto ojedinělé. Přesto ale nemohu říct, že by mě to album nějak extra uchvátilo. Buď si to žádá víc poslechů, nebo na to holt nejsem úplně správný materiál… Pro fandy black metalu ale rozhodně povinnost!

Neřadový roku:

Keep of Kalessin – Introspection
Aby toho nebylo málo, tristní statistika kvalitních letošních počinů, které jsem zároveň slyšel, se promítá i do neřadové kategorie. DVD jdou nějak mimo mě, splitko jsem neslyšel žádné, demáče a singly se mi také vyhnuly a rereleasy ignoruji úplně, takže tu zbývá kategorie EP, kde jsem se dostal na celé dva počiny, které jsem letos slyšel a mohu mezi nimi vybírat. Vítězní Keep of Kalessin se svým “Introspection” do světa díru rozhodně neudělali, ale vzhledem k tomu, že druhé z těch dvou EP to nakonec dotáhlo na vítězství v kategorii Shit roku, asi nemusím nic víc dodávat.

Schizofrantik - The Knight on the Shark

Artwork roku:

Schizofrantik – The Knight on the Shark
Důvody, proč volím zrovna tento obal, jsou dva. Zaprvé jsem se už loni přesvědčil, že vybírat mezi několika skutečně krásnými obaly je úloha nezáviděníhodná a její výsledek je dost nefér. No, a pak je tu skutečnost, že mě letos snad žádný přebal neoslovil tolik, abych si na něj vzpomněl (oukej, vážně se mi líbí ten od domácích Inferno, ale stejně). Proto volím srabáckou taktiku – výběr toho nejšílenějšího a svým způsobem i nejgeniálnějšího artworku, na jakém letos mé oči spočinuly. Uznejte sami, můj favorit je skutečně těžká váha.

Shit roku:

Odraedir – Troll’s Cave
Na férovku se přiznám, že jsem opravdu nechtěl dávat Odraedir další sodu ještě tímhle způsobem, protože si myslím, že jejich aktuální EP vážně není tou úplně nejhorší hudební žumpou, která letos vyšla. Jenže bohužel, stejně jako se mi letos vyhnulo větší množství opravdu dobrých nahrávek, se mi do cesty nepostavil ani vyložený odpad, takže je mi líto. “Troll’s Cave” je skutečně to nejhorší, co jsem letos slyšel.

Koncert roku:

Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013
Ačkoli by se mohlo zdát, že v roce, kdy v Praze vystoupili Iron Maiden, poputuje titul koncert roku směr Albion, není tomu tak a namísto toho se mohou radovat řečtí veteráni Rotting Christ, jejichž vystoupení jsem měl tu čest konečně zhlédnout zkraje března. Ano, jisté pochyby, jestli by toto ocenění nepříslušelo spíše zdrcující fracouzské psychedelii v podání skvostných Aluk Todolo, se dostavily, ale kdepak. Na to, co v Matrixu předvedli Rotting Christ, budu vzpomínat ještě zatraceně dlouho. Tak moc skvělé to bylo!

Videoklip roku:

Hentai Corporation – Equilibristic Brides
Když jsem na odchodu z premiéry tohoto díla hučel něco o klipu roku, myslel jsem to docela vážně, ale stejně jsem myslel, že se do konce roku nějaká pecka, která mě úplně uzemní, objeví. Jenže co čert nechtěl, pecka se neobjevila, takže pražští pošahanci svoje postavení uhájili. Ať žije zvěř všeho druhu!

Potěšení roku:

fungování a obsah Sicmaggot
Vybrat něco, co by mě letos vážně potěšilo, se ukázalo být docela náročným úkolem. Nabízel by se koncertní reunion mé srdcovky Emperor, jenže potvrzení kapely pro Brutal Assault je stále v nedohlednu a nutnost táhnout se přes půl Evropy mi tu radost krapet kalí. Po krátkém brainstormingu jsem tak usoudil, že sáhnu po trochu sebestředné možnosti a zvolím upřímnou radost z toho, že se našemu skromnému blogísku za ty roky, co se jeho fungování účastním, podařilo prakticky z ničeho vybudovat jisté (byť značně omezené) jméno, oslovit stále se rozšiřující okruh vás, čtenářů, a především dosáhnout formální i obsahové úrovně, za kterou si celá redakce může pevně stát. To mě opravdu těší a doufám, že tento trend bude pokračovat i nadále.

Zklamání roku:

dění okolo Slayer
Adeptů na zvěčnění v této kategorii se sešlo hned několik (jmenujme třeba odchod zpěvačky Candice Clot z řad francouzských corařů Eths nebo rozporuplný výsledek, jakým dopadlo nové album Månegarm), ale nakonec volím všechen ten mrzutý humbuk, který se letos udál okolo legendárních Slayer. Úmrtí Jeffa Hannemana, vyhazov Davea Lombarda a blbá nálada, která z toho všeho pramení, to vše se dotklo i mě, a to prosím Slayer prakticky neposlouchám.

Ihsahn

Zhodnocení roku:

Jak už to bývá každý rok, i během toho s trojkou na konci se na hudebním poli udála řada věcí – ať už dobrých nebo špatných. Ale stejně mi připadá, že proti předchozím několika letům byl ten (skoro) uplynulý takový klidnější, méně výrazný, bez větších extrémů na obě strany. Nejvíc se to asi projevilo v tom, že vyšlo relativně malé množství extrémně dobrých i extrémně špatných desek, a když už se nějaké takové objevily, většinou to bylo u kapel, které člověk snadno mine, a pak najednou není co psát do vánočního eintopfu. Další věc, které jsem si letos začal opravdu všímat, je přesycenost scény a z toho plynoucí druhotné efekty – hromady zbytečných nahrávek, zmlsanost posluchačů, nespokojenost s obsazením festivalů (letos se delší dobu moc pozitivně nehovořilo ani o soupisce dosud nedotknutelného Brutal Assaultu), tristní návštěvnost na klubových akcích… Je to asi průvodní jev doby a jejích specifik, ale stejně by bylo fajn, kdyby si lidé zase začali muziky víc vážit a vrátili se do klubů. A samozřejmě kdyby taky někteří muzikanti dostali rozum a scéna se trochu pročistila – ale to už je utopie. Snad to tedy příští rok aspoň zůstane na stejné úrovni a nebude se to horšit.


Redakční eintopf #58.1 – speciál 2013 (H.)

H.

H.:

Top5 2013:
1. Monomyth – Monomyth
2. Oranssi Pazuzu – Valonielu
3. Darkestrah – Манас
4. Laburinthos – Augoeides
5. Blutengel – Monument

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness

Neřadový počin roku:
Grayceon – Pearl and the End of Days

Artwork roku:
Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night

Shit roku:
Lunar Explosion – Lunar Explosion

Koncert roku:
Aluk Todolo: Praha – K4, 18.5.2013

Videoklip roku:
Die Antwoord – Cookie Thumper

Potěšení roku:
objev Netra

Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon

Top5 2013:

1. Monomyth – Monomyth
Naprostý vrchol letošního roku je pro mě zcela jasný. Debutová deska Nizozemců Monomyth byla na první pohled možná malinko nenápadná, ale velice rychle z ní vyrostl naprostý skvost. Opojný instrumentální krautock, úžasná pohlcující atmosféra, fantastický vintage zvuk a jedna naprosto fenomenální hodina hudby. Když prohlásím, že žádné jiné letošní album na mě nezapůsobilo takovýmhle způsobem, rozhodně to bude pravda – podobně jako mě loni naprosto odrovnali Aluk Todolo, letos se to povedlo právě Monomyth.

2. Oranssi Pazuzu – Valonielu
Taktéž druhá příčka je dost jasná – Oranssi Pazuzu se v mých celoročních shrnutích pravidelně objevují od té doby, co začali vydávat desky, ale nemůžu si pomoct, tohle je prostě přesně ten druh muziky, který mě oslovuje a který chci poslouchat – inteligentní, netriviální, originální, hypnotická psychedelická atmosféra, která ovšem nestojí na místě. I na “Valonielu” jsou Oranssi Pazuzu opět jiní, ale pořád sví a nezaměnitelní. Tohle je jedna ta “moje” kapela – a toho opravdu hodně cením.

3. Darkestrah – Манас
Darkestrah tu jednoduše nesmí chybět, Darkestrah jsou totiž pro mě naprosto srdeční záležitostí a takřka bez výhrad zbožňuji téměř vše, co kdy vydali – a u “Манас” je tomu stejně tak. Čekání na tuto desku bylo až přespříliš dlouhé, ale když už konečně vyšla, ten nezaměnitelný orientální feeling, kvůli němuž mám Darkestrah tak rád, tam pořád byl a pořád byl v excelentních hudebních odyseách s dechberoucí působivostí. Jasně, možná to není naprosto geniální a nepřekonatelný “Epos”, který u mě platí za jednu z nejlepších desek všech dob, ale pořád je to nahrávka natolik silná, že pro mě za sebou nechala všechna letošní alba s výjimkou dvou výše zmíněných.

4. Laburinthos – Augoeides
Po všech směrech vysloveně nádherná záležitost! Popravdě řečeno stále tak trochu nemám ponětí, co Laburinthos hrají, budeme-li se bavit o žánrech, snad nějaký experimentální folk rock, kdo ví, ale jedno vím zcela jistě – tato rumunská pětice natočila opravdu klenot, jenž mě dostal na kolena svou překrásnou atmosférou, unikátním a jedinečným zvukem, který jsem snad nikdy v životě jinde neslyšel, a působivým expresivním projevem zpěváka Tonyho Flandorfera. Obrovská škoda trochu chudšího originálního nosiče, ale jinak jeden z jasných vrcholů roku. Jednoduše klenot.

5. Blutengel – Monument
O poslední místo v top5 byl boj a původně jsem se rozhodoval snad mezi šesti black metalovými alby, nakonec jsem však stejně skončil u popem nasáklé německé gotiky… Nemůžu si ale pomoct, protože “Monument” mě stále neustále baví, obsahuje několik extrémně skvělých skladeb a zbytek rovněž není žádnou vatou, nýbrž parádním materiálem. Kdybych měl nějaké počítadlo, které by mi měřilo, kolikrát jsem si jakou desku pustil, vím jistě, že novinka od Blutengel by v letošním roce byla na předních pozicích.

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
První polovina roku byla na československé scéně taková ne úplně silná, ale od podzimu se už ty kvalitní nahrávky začaly rojit, a i když jich je samozřejmě víc, co by stály za zmínku, absolutním králem je pro mě jedna jediná. Mocní Cult of Fire dokázali bez zaváhání navázat na fantastický debut “Triumvirát” a i na své druhé desce “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” přinášejí black metal, který suverénně patří k tomu nejlepšímu, co kdy na našem území v rámci tohoto žánru vzniklo. Spousta fenomenálních momentů, unikátní orientální prvky z indické kultury a ojedinělá atmosféra, která tady v českém black metalu ještě nebyla. Extrémně silná deska.

2. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Ani o druhé pozici není radno pochybovat – stálice Inferno, jež dlouhodobě patří na vrchol českého black metalového undergroundu, na své nové desce “Omniabsence Filled by His Greatness” trochu stočila kormidlem pojetí i atmosféry svého black metalu a stvořila tak monument, který je dle mého skromného názoru tou nejpůsobivější záležitostí, jakou kapela doposud stvořila. Album je plné chorobné atmosféry, okultismu a fantastických nápadů v téměř neuvěřitelném množství. Pokud pomineme výše zmíněné Cult of Fire, s nimiž si Inferno mohou podat ruku, pak “Omniabsence Filled by His Greatness” drtí veškerou domácí žánrovou konkurenci rozdílem několika tříd…

Neřadový počin roku:

Grayceon – Pearl and the End of Days
Přestože konkurence v podobě nevšedního elektro rocku od izraelských Syndrome a experimentálně rapového EP od Netra a We’rewolves byla velká, nakonec jsem se rozhodl jen těsně pro půlhodinovou avantgardní nádheru v podání Grayceon. Oba pánové a jedna dáma mě svojí propracovanou strukturovanou mozaikou hodně otevřené tvrdé hudby se vkusně zakomponovaným cellem a skvělým hlasovým projevem prostě dostali a místo na pozici nejlepšího neřadového počinu roku jim tak v mých očích patří zcela oprávněně.

Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night

Artwork roku:

Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night
Nemůžu sice tak úplně tvrdit, že by mě letos nějaký obal vyloženě posadil na prdel, ale minimálně jeden opravdu skvělý se přece jenom objevil – z obludného výjevu, který zdobí fošnu “Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night” od zámořských black/death metalistů Prosanctus Inferi, totiž odpornost a chorobnost přímo čiší a pro mě osobně se jedná naprosto perfektní obálku pro podobný druh muziky. Když je nemocná hudba, má být nemocný i obal – a to je v tomto případě splněno na jedničku s hvězdičkou.

Shit roku:

Lunar Explosion – Lunar Explosion
Za tento rok jsem bohužel slyšel víc sraček, než by mi bylo milé, ale i když jsou věci jako Black Veil Brides, Aleš Brichta Project, Odraedir nebo Škwor docela silná káva a člověk při nich vyhodí tuny zvratků a přijde o miliony mozkových buněk, ještě pořád se jedná o poslouchatelné kusy v porovnání se skvosty od pseudo-experimentálních pseudo-black pseudo-metalistů Ourobiguous, z jejichž majstrštyku “Beholding the Tenth Dragon” jsem se totálně vyblil hned v lednu, a neskutečně idiotských power metalistů Lunar Explosion, jejichž maximálně přijebaná a po všech směrech hovadská produkce mi přijde natolik nechutná, že to jsou právě oni, kdo si podle mě ten titul největšího hovna roku zaslouží.

Koncert roku:

Aluk Todolo: Praha – K4, 18.5.2013
Na koncerty jsem měl letos opravdu kliku a viděl jsem dost výborných vystoupení, mezi nimiž asi nejvíce ční geniální Nick Cave v Praze, depresivní Make a Change… Kill Yourself na Phantoms of Pilsen, surový experimentální industrial v podání Corrections House, několik okultních vystoupení na Prague Death Mass (Sortilegia, Hetroertzen, Vemod, Hades Almighty, Mgła) a samozřejmě také Iron Maiden. Naprosto nade vším se ovšem tyčí sklepní psychedelie v podání Aluk Todolo, jejíž opiátový opar mi připravil možná jeden z těch nejsilnějších zážitků, s jakými jsem se kdy v rámci živých vystoupení setkal. Tohle byl koncert, který byl tak fenomenální a uhrančivý, že to prostě ani nejde napsat…

Videoklip roku:

Die Antwoord – Cookie Thumper
Jako klidně se mi smějte, ale žádný jiný videoklip jsem v letošním roce neviděl tolikrát jako právě “Cookie Thumper” od pošukaných jihoafrických rapperů Die Antwoord. Zcela nepochybně v tom hraje velkou roli i fakt, že “Cookie Thumper” ještě nevyšlo na žádné desce a objeví se připravovaném třetím albu “Donker Mag”, které by snad mělo vyjít v únoru, takže jsem neměl jinou možnost, jak tuhle pecku sjíždět, ale to nic nemění na tom, že ten klip je – jak je ostatně u Die Antwoord zvykem – parádně ujetá a zábavná kravina.

Potěšení roku:

objev Netra
Nová várka promo alb na recenzi, mezi nimi i jeden trochu nenápadný obal s nějakým chlápkem, který sedí na stoličce ve sněhu, nezúčastněně pokuřuje cigaretu a za ním se prostírá zasněžené městečko. O měsíc později naprostá závislost a 10/10 v recenzi. A když jsem se po několika měsících konečně nabažil “Sørbyen”, začalo to samé znova s debutem “Mélancolie urbaine”… a pak ještě jednou s EP “Dreading Consciousness”. O půl roku později bych se už nebál mluvit o jedné z mých nejoblíbenějších kapel. Objev původem francouzského projektu Netra je opravdu věc, která mě letos potěšila ze všech nejvíce. Zatímco loni jsem tu na tom samém místě prohlašoval, že to byl rok A Forest of Stars, letos bych tu mohl naprosto analogicky prohlásit, že rok 2013 pro mě byl rokem francouzské hudební avantgardy, ranní mlhy, prázdných ulic, světel lamp a dekadence předměstí, rokem Netra.

Zklamání roku:

Satyricon – Satyricon
O zklamání roku jsem přemýšlel dost dlouho, ale nakonec jsem vždycky skončil u eponymní novinky norské black metalové veličiny Satyricon. Ne, že by ta deska byla tak špatná, vlastně se mi v zásadě relativně i líbí, ale když si vezmu, kolik jsem toho od ní čekal, a když ji porovnám s předcházejícími počiny Satyricon, vychází mi z toho jediná věc, a sice že “Satyricon” zůstalo daleko za očekáváním a výtečnou laťku, jakou duo SatyrFrost do nynějška drželo s čistým štítem, album bohužel podlezlo. Jsou zde i povedené kusy jako třeba “Nocturnal Flare” nebo “Phoenix”, ale třeba i v porovnání s poměrně dost zatracovaným “The Age of Nero” u mě novinka jako celek o několik koňských délek prohrává. Proto zklamání.

Monomyth

Zhodnocení roku:

Musím říct, že rok 2013 pro mě byl svým způsobem trochu rozporuplný (bavíme-li se o hudbě, samozřejmě). Desek jsem slyšel obrovské množství, ale pořád jich jsou desítky, které jsem ušima prohnat chtěl a prostě jsem to nestihl. Na jednu stranu se objevilo naprosté minimum alb, o nichž bych mohl tvrdit, že jsou výjimečná, ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych se snad nudil a neměl co poslouchat. Co mě ovšem – co se hudby týká – těší asi úplně nejvíce, to je možná trochu sebestředně má stále se rozšiřující sbírka, do níž – a do police s vinyly především – přibývá jeden nádherný kousek za druhým, a upřímně doufám, že i v následujícím roce bude tento trend pokračovat. Kromě toho by ještě v roce 2014 mělo vyjít několik nahrávek, na něž vyčkávám s nejvyšší obezřetností a neskutečně se na jejich vydání třesu (A Forest of Stars, Triptykon, Combichrist,…), tak snad se zadaří a budu tu o nich moct zase za rok tvrdit, že byly opravdu výjimečné…


Prague Death Mass II (pátek)

Prague Death Mass II
Datum: 12.7.2013
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Acherontas, Azazel, Cult of Fire, Hades Almighty, Obscure Burial, One Tail, One Head, Svartidauði

V poslední době se po celé Evropě začaly rojit neskutečně zajímavé podzemní festivaly, které ve svých sestavách srocují to nejzajímavější ze současné pravověrně black metalové scény. Jmenujme kupříkladu Nidrosian Black Mass v Belgii, Deathkult v Německu nebo švédské Arosian Black Mass a Forlorn… v loňském roce se k nim přidala i Praha, kde se odehrál tehdy co do sestavy ještě relativně skromný první ročník Prague Death Mass, na němž vystoupili pořádající Cult of Fire a norské smečky One Tail, One Head a Mare, přičemž Cult of Fire a One Tail, One Head si svou účast zopakovali i letos. Druhý ročník, který se odehrál v pátek a sobotu 12. a 13. července v klubu Futurum, byl již pojatý o poznání rozmáchleji a nabídl ve dvou dnech celkem čtrnáct kapel, až na několik výjimek výhradně evropských, z nichž nejedna se dá řadit k tomu nejlepšímu, co současné černěkovové podzemí nabízí. Mimoto se ve většině případů jednalo o formace, které člověk rozhodně nemá šanci vidět úplně běžně, tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Zároveň s tím byl Prague Death Mass oproti ostatním domácím festivalům ojedinělý ještě tím, že zatímco většina z nich se k sobě snaží stahovat skupiny jedoucí turné okolo, zde všichni vystupující do jednoho přijeli exkluzivně pouze na tento jeden koncert.

Všechno má ovšem svá pro a proti. Díky tomuto přístupu se totiž cena za lístek vyšplhala na částku, jakou je většina lidí v Čechách ochotna zaplatit tak za stadiónový koncert hvězdného interpreta, ale asi ne za 14 extrémních skupin z toho nejhlubšího undergroundu. Nicméně již od začátku se mi jaksi zdálo, že Prague Death Mass je orientován spíše na zahraniční posluchače, což se nakonec ve výsledku potvrdilo. Vstupenky byly limitovány počtem 450 kusů, přičemž údajně se jich do České republiky a na Slovensko dohromady prodalo cca 40-50. Nicméně, zdali bylo cca 1400 Kč v předprodeji (a necelých 1800 Kč na místě, ale k tomu nedošlo, protože vyprodáno bylo už přibližně dva týdny před začátkem) adekvátní cena, to už musel každý posoudit sám… pro mě osobně ano, takže jsem se 12. července dostavil na místo konání a čekal, co se bude dít…

Jako první začali přesně ve stanovený čas svou mši Cult of Fire, což je přesně skupina, která na české scéně až doposud chyběla. Ne, že by tu nebylo dost kvalitního black metalu, nicméně v podstatě nikdo jej doposud nedokázal pojmout takovým způsobem, aby dokázal plně konkurovat současné podzemní žánrové špičce (která se právě na Prague Death Mass představila) – udělat z black metalu temné okultní umění, a to nejen po stránce hudební, ale i co do image a koncertní prezentace, zároveň to ale udělat po svém a být jasně rozpoznatelný. Přesně to se Cult of Fire povedlo, tudíž není divu, že jsou to právě oni, kdo v současnosti ze zástupců českého black metalu nejvíce “letí”. A stejně tak to vypadalo i na Prague Death Mass – tři oltáře plné hořících svícnů, kadidel a lebek, za prostředním z nich dvě překřížené kosy a za nimi trojice zakuklených postav v černě-rudých sutanách s majestátně vysokými špičatými kápěmi, které se tyčily do opravdu úctyhodné výšky (plus čtvrtá vysoká kápě za bicími). Už jen ta podoba Cult of Fire je jednoduše impozantní, stejně tak jako samotná hudební produkce svojského black metalu s úžasnou atmosférou. Hrálo se samozřejmě z excelentního debutu “Triumvirát”, přičemž jako vrcholy setu bych označil úžasnou “Satan mentor” a závěrečnou uhrančivou hymnu “Závěť světu”. Očekávání toho, co se bude na Prague Death Mass obecně dít, byla obrovská a Cult of Fire rozhodně patřili mezi ty, kteří je dokázali bezezbytku naplnit. Laťka byla hned na začátek nastavena velmi vysoko.

Finové Obscure Burial se jí ovšem se svým špinavým oldschool black/thrash metalem nedokázali ani dotknout, natožpak ji shodit. Kapela rozhodně vyloženě špatná nebyla a její set byl vlastně docela příjemně neurvalý a syrový, docela brzy však upadl do poměrně monotónního tempa, z něhož už se posléze nedokázal vymanit. Na finské čtveřici sice bylo vidět, že ta stará škola jí opravdu není cizí a že zjevně má jasno v tom, co a proč chce hrát, ale jak vidno, ne vždy to stačí. Ta půl hodinka, kterou Obscure Burial dostali na svojí prezentaci (nejkratší čas festivalu), byla tak akorát, dala se bez problému vydržet, ale delší dobu by rozhodně nebyli schopni utáhnout, protože už takhle to ke konci začínalo trošičku nudit. Možná, že někde jinde a za jiných okolností by Obscure Burial dokázali se svým dřevním black metalem vyniknout lépe a bavit, ale na poměry Prague Death Mass se jednalo spíše o průměr a jednu z těch slabších skupin obou dnů…

…nicméně v porovnání s následujícími krajany Azazel byli Obscure Burial ještě klenot. Při vší úctě, koncert Azazel byl úplná píčovina, a pokud by někdo od kapely, která to hobluje již od roku 1992 (i když první deska po dvaceti letech fungování a celkově pouhé čtyři počiny taky hovoří za sebe), čekal kvalitní severský black metal, v tomto případě se šeredně přepočítal. Víc než co jiného mi totiž Azazel připomínali některé domácí pseudo black metalové neumětely (konkrétně tentokrát jmenovat nebudu) s rozplizlými barvičkami ksichtě, jimž se člověk spíš musí smát, jak špatné to je. Přesně takoví byli i Azazel. Muzika také úplně o hovně – vážně nemám vůbec nic proti primitivnímu black metalu (co do formy, nikoliv obsahu), naopak jej poslouchám moc rád, ale i ten se musí umět zahrát, což Azazel rozhodně neuměli. Kytarista vždycky na začátku nového songu nějak chytnul hmatník a do konce písničky s tou rukou ani nepohnul, všechno odrhovačky o jednom akordu. Zpěvák vypadal naprosto blbsky a jeho corpsepaint byl spíš žalostný, rozhodně nepůsobil nějak hrozivě… spíš člověk přemýšlel, jestli se tam začít smát z plna hrdla, nebo ho litovat, že s tímhle stojí na pódiu. Baskytarista se radši hodně prozřetelně schoval pod kuklu – asi aby jej nikdo nepoznal. Nechápu, proč Azazel dostali víc času na hraní než Cult of Fire, protože si jej rozhodně nezasloužili… vlastně je otázka, jestli si vůbec nějaký čas zasloužili, protože za ty prachy, které letenky (?) stály, se sem daly z Finska přitáhnout i mnohem zajímavější skupiny. Asi nejzbytečnější a nejhorší věc celého Prague Death Mass. Naštěstí ale jediná tohoto druhu.

Program již nyní dospěl do své poloviny a na řadu konečně měly začít přicházet věci patřící k oné žánrové podzemní špičce, o níž jsem hovořil výše. Až doposud se jelo podle časového rozpisu, ale s následující kapelou se již první den dostal do skluzu, což jsem osobně docela očekával, že se dřív nebo později stane…

Slova se ujali islandští bohové chaosu Svartidauði, kteří se dle očekávání jali hrát ze svého nemocného opusu “Flesh Cathedral”. Na kapelu se čekalo asi o 20 minut déle, přestože se již zpoza plachty neozývalo zvučení nástrojů (to by možná stálo za zmínku – o pauzách mezi jednotlivými vystoupeními byla před pódiem vždy natažena černá opona, tudíž nebylo vidět, co se zde děje), ale když už se Svartidauði konečně ukázali a spustili svojí neprostupnou masivní stěnu zvuku, šlo o opravdu působivý nápor a musí se Islanďanům nechat, že se jednalo o drtivý posluchačský zážitek. Nicméně se v jejich případě v plné míře potvrdilo to, že pokud takto extrémní skupiny s chaotickou hudbou nemají povedený zvuk, pak je to strašně táhne dolů – Svartidauði totiž schytali sice určitě ne neposlouchatelný, ale přesto hodně přebasovaný zvuk, v němž se poměrně ztrácely kytary, takže výsledek spíše než aby drtil samotnou atmosférou, jak je tomu na desce, zabíjel hlasitostí a “bordelem”. Mně se vystoupení Svartidauði i tak líbilo, ale kdo “Flesh Cathedral” neměl naposlouchané, ten z toho asi moc moudrý nebyl. Na druhou stranu výkon kapely i tak opravdu parádní a minimálně z toho, co předváděl zpěvák a baskytarista Sturla Viðar, přímo čišela agrese a obrovské nasazení. Svůj nástroj ničil s takovou vervou, že po nějakém čase urval strunu, tudíž kousek vystoupení pouze odzpíval. I přes všechny pozitivní dojmy jsem ovšem přibližně polovině setu musel ze Svartidauði utéct na chvíli před klub na vzduch, protože v sále už v té chvíli bylo neskutečně nedýchatelno, ale k tomu se podrobněji dostaneme na konci článku…

Jako další se žezla ujímají norští One Tail, One Head s krvavou image. Na jejich koncert z pódia konečně zmizela trojice oltářů, které zde byly již od Cult of Fire, přičemž se vcelku záhy ukázalo, že to bylo v jejich případě sakra potřeba, aby měli One Tail, One Head co nejvíce místa. Norové se totiž do svého rychlého a agresivního black metalu ze staré školy pustili s neskutečnou vervou, a ačkoliv to možná bude takhle znít trochu nepatřičně, zpěvák Luctus, kytarista Åsli i baskytarista Andras Marquis T. na svou hudbu pařili, jak kdyby hráli nějaký skočný hardcore/punk. Jestli jsem o Svartidauði řekl, že z jejich hudby čišela agrese, o One Tail, One Head to platilo ještě mnohonásobně více, i když trochu jiným způsobem. Celá tři čtvrtě hodina proběhla v tom největším možném tempu, takřka bez nějakého oddychu nebo zvolnění, nebudeme-li počítat přestávky mezi skladbami; zmiňovaná trojice muzikantů na pódiu doslova řádila a lítala ze strany na stranu, později pak dokonce lítal i stojan na mikrofon téměř po celém klubu, když jej Luctus hodil mezi lidi – štafetou pak stojan skončil až někde na baru v zadní části. Svým výkonem One Tail, One Head zanedlouho vyhecovali rovněž publikum, které norské čtveřici připravilo jeden z nejlepších ohlasů Prague Death Mass a také první moshpit festivalu. Åsli sice druhý den festivalu dokázal uhranout ještě více s Vemod (o tom však až později), ale i tak to byl jednoduše absolutní nářez.

Další v pořadí je norská legenda Hades Almighty, která byla papírově headlinerem celého Prague Death Mass a na plakátech jí patřila nejvyšší pozice, avšak situace nakonec byla docela jiná. Na Svartidauði, One Tail, One Head i následující Acherontas bylo v klubu natřískáno a skoro doslova hlava na hlavě, v průběhu Hades Almighty to ale rozhodně neplatilo a navíc během jejich setu dost lidí ještě odcházelo, takže na konci byl sál přinejlepším poloprázdný. Sice je určitě pravda, že oproti zbytku sestavy Prague Death Mass byli Hades Almighty jednoznačně nejméně extrémní kapelou (jak se vyjádřil kolega fotograf: “byl to takovej hevík, no”), ale určitě si podle mě ani náhodou nezasloužili, aby se po dohrání skladby ozval jen chabý potlesk několika málo lidí. Jasně, určitě se na to nedívám úplně střízlivě, protože Hades (Almighty) dlouhodobě patří mezi mé největší srdcovky vůbec a protože jsem byl strašně rád, že mám konečně možnost vidět kultovní Nory živě, ale nemůžu si pomoct, mně to prostě přišlo naprosto skvělé, celá hodina mi utekla jak nic a zrovna tady bych si klidně nechal líbit, kdyby hráli snad i tři hodiny. Rozhodně to nebylo dokonalé vystoupení a spousta věcí nebyla úplně košer, citelně mi chyběla druhá kytara, jelikož Hades Almighty aktuálně hrají jen ve třech, takže oproti studiovým verzím, které mám v hlavě vpálené naprosto zpaměti, tomu něco trochu chybělo, navíc mi přišlo, že sám Jørn Inge Tunsberg ne všechno odehrál úplně čistě, sem tam mu něco ulítlo a ještě navíc byla jeho kytara trochu potopená pod basou Janto Garmanslunda (jenž měl jen tak mimochodem ten večer v hrdle naladěno vskutku famózně), ale i přesto všechno jsem si jejich vystoupení neskutečně užil. Trochu mě překvapil setlist, protože vzhledem k tomu, že poslední deska vyšla před dlouhými 12 lety, jsem očekával, že Hades Almighty (i kvůli zaměření festivalu) budou brát hlavně ze staré tvorby, jež vyšla ještě pod původním jménem Hades, ale kapela své vystoupení postavila hlavně desce “The Pulse of Decay”, z níž zazněly “Submission Equals Suicide” (včetně intra “216 / Cataclysmic”), titulní “The Pulse of Decay”, “Vendetta Assasination”, “Apocalypse” a hodně překvapivě i cover “Each Dawn I Die” od Manowar, který se objevil jako bonusový song na pozdější reedici alba. Třeba z kultovního “The Dawn of the Dying Sun”, což je pro mě jen tak mezi námi jedna z nejlepších desek, které kdo kdy nahrál, zazněly – pokud mě paměť nešálí – pouze “Crusade of the Underworld Hordes” a pak geniální opus “Alone Walkyng”. Škoda, že nedošlo na žádný kousek z trochu přehlíženého “Millenium Nocturne”, ale člověk nemůže mít všechno. I tak jsem byl naprosto spokojený a jsem pořadatelům vážně vděčný, že jsem díky nim Hades Almighty konečně viděl.

Jako úplně poslední formace prvního dne nastupují okultní Řekové Acherontas, jejichž hudba mě i přes nesporné kvality z desek nikdy nijak zvlášť nesebrala (i když letošní novinka “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα” se prozatím vyvíjí velice slibně, ačkoliv jsem ji ještě neslyšel tolikrát, abych ji úplně vstřebal), avšak v živém provedení to mělo obrovskou sílu. Kapela naprosto suverénní, uhrančivá, proudy umělé mlhy a kouře notně podporovaly atmosféru, díky čemuž obrysy zahalených postav (kytaristé a baskytarista v kutnách s kapucí, všichni většinu obličeje zakrytou šátkem s nějakým okultním symbolem a všichni na krku náhrdelník z kostí; bubeníka jsem snad přes tu mlhu ani nezahlídnul) působily ještě uhrančivěji. Na pódium se navíc vrátily i oltáře se svícny a lebkami, což bylo jedině dobře, protože zrovna Acherontas byli kapelou, k níž se to – na rozdíl třeba od Azazel nebo Obscure Burial – naprosto hodilo a umocňovalo to zážitek z už tak excelentního a atmosférického vystoupení. Díky tomu všemu na mě muzika Acherontas snad vůbec poprvé působila tak, jak by asi měla. I tak jsem ale díky velké únavě a už opravdu hodně špatnému vzduchu v klubu nakonec utekl ještě před koncem jejich setu, což mě sice zpětně trochu mrzí, ale nedalo se nic dělat, tudíž jsem se vydal bloudit do pražských ulic a naštěstí – jistě k velké radosti všech – se mi i podařilo dobloudit tam, kam jsem potřeboval, takže jsem se mohl vrhnout na regeneraci na druhý den Prague Death Mass, který se nakonec ukázal být ještě výživnějším než ten první…