 |
|
Země: Francie Tracklist: Hrací doba: 41:25 K recenzi poskytl:
|
Při ohromném množství kapel, které se na posluchače valí ze všech stran, a to i v rámci undergroundových žánrů, není možné nevynechat jediné album. Poslouchat vše není v silách jednoho konkrétního jedince, dokonce ani poslouchat byť i jen polovinu z toho nemůže jeden člověk zvládnout, a tak našinec nemá jiného východiska, než alba prosévat přísným filtrem, aniž by z nich slyšel jedinou notu, aby se mu do přehrávače dostalo pouze ta deska, u níž existuje nějaká rozumně vysoká pravděpodobnost, že by mohla oslovit.
Jedním z dobrých filtrů bývá kombinace žánru a země původu. Empirické zkušenosti hovoří jasně: v některých státech se ten a ten styl prostě hrát umí, zatímco o dvě země dál se zas vyplatí hrabat se v odlišných žánrech. Poté mohou nastupovat další faktory jako obal desky, obecně vizuální stránka kapely a nakonec i třeba letmý poslech krátké ukázky, jenž mnohdy také dokáže dost napovědět.
Samozřejmě, že ne vždy je takový filtr dokonalý, a může se stát, že jím neprojde povedené album, a naopak se také stává, že se skrze něj dostane nahrávka, která dobrá prostě není. A právě k takovým patří i „Chapter I – Domination“ od Cult of the Horns.
Nemůžu tvrdit, že bych od „Chapter I – Domination“ čekal nějaké obrovské zázraky. Nicméně tím spíš je smutnější, že i tak album dokázalo zklamat. Když jsem ale viděl, že má jít o black / death metal z Francie, navíc s takhle agresivní rudou obálkou, myslel jsem si, že by to mohlo být nějakou úroveň a že by se přinejmenším mohlo jednat o pořádnou řezačku.
Což o to, agresivní „Chapter I – Domination“ skutečně je. Většina alba se nese v rychlém tempu, a když už z něj Cult of the Horns sleví, tak maximálně jen do valivého středního tempa. Nějaké atmosférické vsuvky nebo vybrnkávací intermezza? Jebat, my jen hoblujem! Proti tomu samozřejmě v zásadě vůbec nic, ale Mephisto, lídr kapely, prostě nemá dostatek nápadů a invence, aby s takovým modelem dokázal utáhnout stopáž dlouhohrajícího počinu.
Riffování je na „Chapter I – Domination“ prostě nanejvýš průměrné, což je u takto laděné nahrávky zásadní problém. Vizuálně a feelingem je Cult of the Horns víc black metal, ale hudebně dostává v mnohých písních větší prostor death metal. Velká část riffů je ryze deathmetalových, ale také ryze průměrných. Abych slyšel něco takového, tak fakt nepotřebuju hledat kapely z Francie, na to mi stačí si příště zajít do místního rokáče, až tam zas jednou bude „def metl najt“, a vyjde mi to nastejno. Těch pár výjimečných motivů, na nichž by se teoreticky dalo něco stavět, se v celkové stopáži stejně rozpustí, podobně jako se dokonale ztratí, když se na dovolené tajně vychčijete do moře.
Deska hodně dojíždí i na ohromnou předvídatelnost a neschopnost čímkoliv překvapit nebo alespoň výrazněji zaujmout. Vše se odehrává dle dávno slyšených žánrových šablon, z nichž si na prdel nemůže sednout snad nikdo, kdo metalovou muziku poslouchá déle jak půlrok. Už po prvním poslechu jsem měl dojem, že o „Chapter I – Domination“ vím vše, co vědět potřebuju, a že už mi to album nemá co dát. Samozřejmě, že před recenzí jsem album z formálních důvodů poslechl vícekrát, ale můj dojem se nezměnil. Je to prostě slabá záležitost.
Cult of the Horns se na své debutové desce představuje jako skupina, jejíž tvorbě nemá smysl věnovat jakoukoliv pozornost. Kdyby to aspoň bylo tak špatné, aby se tomu člověk mohl škodolibě vysmát, ale ani to ne… „Chapter I – Domination“ je jednoduše šedivý podprůměr, který nevzbudí žádné emoce vyjma nudy, nezanechá v člověku ani to znechucení, nedokáže vůbec nic. Jen si tak existuje, aniž by k jeho existenci byl nějaký zásadní důvod. Album vhodné leda tak k tomu, abych zas v jiných recenzích mohl tvrdit, že statistika fakt asi funguje.