Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 28.8.2020 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. Cursed in Sin, Op. 25 02. Devoted to the Black Horns, Op. 16 03. Upon a Tomb of Sacrilege, Op. 24 04. Towards the Temple of Darkened Fates, Op. 19 05. Within a Coven of Shadows, Op. 21 06. Tenebris Venit, Op. 23 07. Crown of Hellfire, Op. 11 Hrací doba: 46:35 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions / Carcosa PR

Cultus Profano jsou poměrně novým jménem na poli black metalu. Dvojice Strzyga a Advorsus zvěstují své rouhání z mrazivých dálav jižní Kalifornie od roku 2016, kdy se představili prostřednictvím dema „Sacramentum Obscurus“. Tři skladby z něj se později objevily na stejnojmenné prvotině.

Debut nabídl k poslechu tuctový materiál po vzoru finské školy. Styl produkce, songwriting i vokály navazují na stálice jako Behexen nebo Horna. A i když je „Sacramentum Obscurus“ dobře zvládnutým řemeslem s několika vyvedenými riffy, po pár rotacích k dalším návratům neláká.

Kytarová práce na nové „Accursed Possession“ pořád zavání Finskem, v ostatních ohledech jde však deska jinudy, pořád ale vyšlapanou cestou. Novinka se spíše drží základů norské druhé blackmetalové vlny, nijak neinovuje, přebírá know-how od stálic, jako jsou Darkthrone a Satyricon, zvukem pak následuje „De mysteriis dom Sathanas“.

„Accursed Possession“ je hodně tradicionalistická, velmi opatrná, ne však tak nudná. Styl volený na novince totiž sedí Cultus Profano o dost lépe než mustr z debutu. Riffy vyvstávají, napříč skladbami se střídá dostatek temp a rytmů. Stejně tak alternování vokálů obou členů hudbu oživuje, byť většinu prostoru dostává skřehot Strzygy. Atmosférou deska také připomíná zmíněný opus od Mayhem, místy zasmrdí i esence kultivovaná na čistších počinech Sargeist. „Accursed Possession“ ale i tak z pohledu atmosféry stavět na roveň se zmíněnými nelze. Fluidu nepomáhá ani krystalicky čistá produkce. Na druhou stranu je třeba ocenit, že si Cultus Profano nepomáhají lo-fi berličkami.

Autorsky jsou na tom Cultus Profano o něco lépe. Silné riffy servírují od začátku desky. První „Cursed in Sin, Op. 25“ si probíjí cestu ve středním tempu konzistentním tremolem, skladba zároveň představuje rovnici, na níž je vystavěno celé album. „Accursed Possession“ střídá mezi sypačkami a mid-tempy, občas zajetou dualitu rozčeří táhlejší polohou, například hned v úvodu druhé „Devoted to the Black Horns, Op. 16“. Kapele se přitom daří vysekávat působivé kytarové motivy v každé formě. Vyloženě odbytě působí pouze třetí „Upon a Tomb of Sacrilege, Op. 24“. Více než rukopisem se tak Cultus Profano sabotují volbou neuměřených délek skladeb. Objevují se zde záseky, které jdou i za 8 minut, což je pro volenou formu zbytečně moc. Dokazují to i ostatní skladby z desky, které si vystačí s pěti minutami.

Hlavním vrubem nadále zůstává nedostatek originality. „Accursed Possession“ sice baví více než debut, vykazuje lepší kapelní formu a ohrává se pomaleji. Vše, co Cultus Profano vytvářejí, ale mohlo být slyšeno i viděno (taky vám promo fotky až moc připomínají vizuál Inquisition?), často v uhrančivější podobě, jinde.

Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 23.2.2018 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. Conventus Esbat, Op. 8 02. Under the Infernal Reign, Op. 10 03. Ceremony of the Black Flame, Op. 4 04. Lord of Ages, Op. 2 05. Ignis altare, Op. 5 06. An Offering to the Prolific Goat, Op. 7 07. Forging a Covenant, Op. 6 08. Awakening the Strzyga, Op. 1 09. Cultus profano, Op. 9 Hrací doba: 41:43 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions

Slovíčko „cult“, včetně všech jeho ostatních myslitelných podob a variací, poslední roky patří k těm nejzprofanovanějším v black metalu, což se odráží i v názvech nově vznikajících kapel. Jistě si vzpomenete na spoustu novějších formací, které se jmenuje „Cult of [něco]“, případně jejich název obsahuje nějakou jinou formu kultu. Nevyhnulo se to ani zámořskému seskupení Cultus profano.

Dvojice z Kalifornie se dala dohromady v roce 2016, kdy také Advorsus a Strzyga vydali první společný demosnímek „Sacramentum obscurus“. Stejný titul nese i letošní debutový dlouhohrající nosič, což napovídá, že tyto dva počiny spolu nejspíš budou nějak souviset.

Taková dedukce je nanejvýš správná. Původní demo obsahovalo tři songy, které se nyní vracejí i na řadové fošně. Prošly nicméně výraznou zvukovou úpravou, protože zatímco před dvěma lety zněly asi tak, jak byste čekali od demosnímku začínající formace, dnes je jejich sound mnohem čistší, klidně bych se nebál tvrdit, že i stravitelnější, protože přesně tak to nakonec je. V neposlední řadě je tu ještě jeden zásadní rozdíl – „Sacramentum obscurus“ jakožto deska přihazuje k původní trojici i hromadu nového materiálu, takže se nakonec její obsah vyšplhal na celkových devět položek tracklistu o souhrnné délce necelých 42 minut.

Do poslechu „Sacramentum obscurus“ jsem se pustil mimo jiné proto, že se pod vydání alba podepsal francouzský label Debemur Morti Productions, jenž v současnosti patří k těm (nej)zajímavějším. Jeho přítomnost v kolonce vydavatele lze považovat za určité vodítko kvality, ale rozhodně ne za záruku, protože i v jeho portfoliu najdeme nějaké slabší až slabé nahrávky. A „Sacramentum obscurus“ k nim bohužel patří.

Ať jsem se snažil jakkoliv, prostě jsem tu nedokázal najít nic zvláštního nebo zajímavého. Cultus profano prostě a jednoduše dle mého sluchu hoblují obyčejný black metal bez špetky přidané hodnoty. Jejich produkce možná není tak špatná, aby se jí člověk mohl škodolibě vysmát, protože nejde o totální vylízanost, ale hovořit o průměrném výkonu je myslím docela na místě.

Sem tam se nějaký slušný riff či motiv objeví, třeba začátek „An Offering to the Prolific Goat, Op. 7“ je nakonec docela fajn, ale nějaké výraznější zaujetí nenacházím. Albu nakonec nijak zásadně nepřidává na kreditu ani skutečnost, že jde o docela jednotvárný poslech a že jednotlivé songy mají tendence mezi sebou splývat. Číslování jednotlivých stop sice může budit dojem nějakého hlubšího konceptu nebo propracovanosti, ale jestli na „Sacramentum obscurus“ něco takového je, z hudební stránky věci to příliš nevyplývá. Přinejmenším mně ne.

Jak vidno, „Sacramentum obscurus“ mě nijak zásadně nezaujalo. Na první poslech jsem se u desky regulérně nudil a měl jsem nejvyšší chuť ji sestřelit jak růži na pouti – raketometem. Dalších několik poslechů nevalný první dojem sice mírně vyspravilo, ale ne na nějakou zásadně vyšší úroveň, stále se bavíme o maximálně průměru. Nyní mohu o debutu Cultus profano prohlásit, že jde o album, jehož poslech mě neurážel, ale nic navíc. Rozhodně nemám chuť tuhle záležitost poslouchat dál, za nějakou (a dám krk na to, že nepříliš dlouhou) dobu si už na „Sacramentum obscurus“ ani nevzpomenu a z tohoto ohledu na počin nemohu vystavit doporučení. Doufal jsem v něco lepšího.