 |
|
Datum: 10.8.2018
|
Metacyclosynchrotron: Na pátku bylo super, že se příjemně ochladilo a deštíčku bylo tak akorát. Nemusel jsem se tedy jen schovávat ve stínu, ale zkrátit si čekání sledováním prvních kapel. Když na pódiu stáli Cutterred Flesh, vůbec mě nenapadlo, že to je vlastně česká kapela. Jednak díky jejich zámořskému pojetí žánru, no a borci byli taky dost opálení, haha. Hlavně to byl ale násilný brutal death s decentními riffy a nejenom ugrcaný sekec-mazec, takže proto mělo smysl postávat na gumě s menším hloučkem podstatně dedikovanějších fans. Bylo to fajn a rád bych vypíchnul jak láskyplně se basák mazlil se svým nástrojem.
Metacyclosynchrotron: Slovenské Depresy přivítal o něco větší a snad i nadšenější dav. Ruku do ohně bych za to nedal, ale začínalo se myslím se songem z letošního EP, které vyšlo bez nějakých větších fanfár. Přitom Depresy hrají poměrně originální a zajímavou muziku, takže je škoda, že to netlačí dál a vystačí si lokálními akcemi a Brutalem. V -nácti jsem Depresy viděl víckrát, obvykle se to nedalo poslouchat, ale tady bylo vše v pořádku. Instrumentálně to samozřejmě, ale hlavně i zvukově.
Onotius: Protože si dopřávám dlouhého spánku a vydatné snídaně, Depresy nestíhám, a tak má první aktivita pod pódiem je až vlažné přikyvování na tuzemské smrťáky z Hypnos. Ti svůj set otvírají chvíli před jednou odpolední. Vystoupení je to sice příjemné a sympatické, nicméně celkově až překvapivě nevýrazné. Nějak mi při něm dochází, jak kousky z poslední desky „The Whitecrow“ postupně vybledly a těm například z prvního post-comebackového „Heretic Commando – Rise of the New Antikrist“ se naprosto nemohou rovnat. Naštěstí dojem značně zachraňují právě zástupci starších a dnes již osvědčených nahrávek, takže netřeba zoufat. Jistě fajn to bylo, atmosféra slušná, lidí přišlo požehnaně (až se tomu Bruno divil), počasí nebylo zdaleka tak ofenzivní jako včera, ale s odstupem to bylo zkrátka jen takové uhlazené, důstojné, neškodné.
Metacyclosynchrotron: Čekám na svou první páteční povinnost, zboku čumím na Inhume a přemítám, jestli to je ucházející grind, anebo jen humpolácká bordelózní capina. Bicí moc nevylezly, ale aspoň rytmická nálož dvou plešatých vokalistů s takřka totožnými vokály solidně pumpovala. Jeden z nich si občas zakřepčil, v kotli už se to začalo rozhýbávat a celkově vzato to docela ušlo. Pěkné bylo, když jednomu fanouškovi evidentně zahráli na přání (anebo se jen trefil se songem, který měli stejně hrát jako další).
Metacyclosynchrotron: Sadistic Intent je legenda deathmetalového undergroundu. Bráchové Cortezovi žánrem žijí, zažili ho od jeho proto-počátků a stvořili i pár vysoce kvalitních nahrávek, byť úplná extraliga to taky není. S image pořešenou do důsledků, avšak bez kýče, to Sadistic Intent odpálili a hned s úvodní „Asphyxiation“ až do konce to byl ve všech ohledech 100% METAL. Dále zazněly (bez pořadí a možná se už mýlím) „Condemned in Misery“, „Conflict Within“, jeden song ze splitka s Pentacle, „Morbid Faith“, „Ancient Black Earth“ a úplný závěr patřil „Funerals Obscure“. Ne, že bych se ze Sadistic Intent úplně zechcal radostí, ale má očekávání byla zcela splněna a hned bych si dal delší set někde v malém natřískaném klubu.
Metacyclosynchrotron: V dobrém rozmaru jsem si ještě počkal na Harakiri for the Sky, abych si ověřil, zda o něco náhodou nepřicházím, když je všude strašně chválí, ale po dvou skladbách jsem se raději urychleně klidil z doslechu…
Onotius: Podobně nemastný neslaný dojem jako z tuzemských Hypnos si odnáším i z Hate, ba jejich projev na mne působí ještě o špetku více uniformněji a bez duše. Až jejich poslední skladba mne nějakým způsobem dovede vysvobodit z unylého blackened-deathového sterotypu, po většinu doby ovšem upadám do znuděné letargie. Nevím, pamatuju si, že svého času jsem některé jejich studiovky míval celkem rád, ale tady mi to přišlo jako naprosto průměrné satanáštví s pár světlými momenty (povětšinou to byly ty atmosferičtější pasáže).
Cnuk: Pátek se mi zdá být zkraje dne trochu slabší, a tak se do areálu dostávám až na Hentai Corporation. Konečně zase dostali prostor v normálním hracím dnu a plně toho využili. Je tu docela dost lidí a všichni se velice rychle aklimatizují na hlášky Radka Škarohlída, ať už je to o Zagorce, Lucce Bílé nebo Hitlerovi. Baví mě hlavně drobnosti jako pozdrav Polákům nebo zvolání Adam Małysz po skoku na pódium. Hlavní je ale samozřejmě hudba a i s novým klávesákem (zde Adoš Novotný) jim to šlape. Rozlévají se panáky, do publika letí flaška Danielse a do toho sází osvědčené tutovky i novinky jako „Tardigrade Hunt“, „Synthetic Limits“ nebo „Paralyzed“. Končí se už klasicky Michalem Tučným. Nastartování dne jak má být.
Onotius: Hentai Corporation byli první kapela, kterou jsem si během pátku naprosto naplno užil a zapomenul na všechny trably světa. Jen jsem si vychutnával roztančený thrash rock’n’roll plný instrumentálních výjezdů stejně jako Radkův zábavný stand-up mezi skladbami. Vůbec se nedivím té popularitě, již si tahle střelená parta na tuzemské scéně vydobyla, protože tohle je zkrátka živá prezentace, jak má být. Jasně, doma si poslechnu muziku Hentaiů poměrně zřídka a nadále si stojím za tím, že čistě po hudební stránce nadhodnocovaní jsou, ale zážitek z živého vystoupení si teda odnáším zatraceně pozitivní.
Cnuk: Krátce před šestou začíná nizozemská úderka Pestilence. K mému potěšení si první skladbou odbyli novou tvorbu a zbytek byl čistě v retro stylu přelomu 80./90. let. Tuhle dobu pamatuje v celé kráse jen hnací síla kapely Patrick Mameli. Trochu mě překvapuje, jak rozpačitě k nám promlouvá mezi skladbami, ale s o to větší jistotou pak masakruje svou kytaru. Staré vály neztratily ani po letech nic ze svého lesku a Pestilence předvedli skvělé vystoupení. „Out of the Body“ na závěr vraždila!
Metacyclosynchrotron: Mě teda nejvíce zabila ta komedie, co měl Mameli na hlavě, ale poslouchalo se to fajn.
Cnuk: Na vedlejší stage už dorazili Misery Index. Zde už je to death metal v trochu modernějším hávu, ale za klasikou Pestilence zaostávají o parník. Po pár zářezech je z toho běžná rutina bez výraznějšího momentu a do konce zůstávám ani vlastně nevím proč. Nebylo to úplně blbé, ale případné příští střetnutí vynechám.
Metacyclosynchrotron: Po zevlu, návštěvě podzemí a soplici jsem šel na Grave Pleasures, kteří kvůli čtvrtečnímu výpadku proudu vystoupili v pátek v šest. Nebýt téhle změny tak bych Kvohsta a spol. určitě neviděl, což by byla obrovská škoda, protože se z toho nakonec vyklubal snad můj nejlepší koncert festivalu. Upřímně, Grave Pleasures ani Beastmilk jsem nikdy předtím pořádně neslyšel, ale jejich post-punk zahraný s rock’n’rollovou řízností mi už více do nálady sednout nemohl. No, kroutil jsem se u toho jak zfetovaná mařka na Woodstocku a doufal, že to jen tak neskončí. Snad jen ten „cover“ Beastmilk mi přišel slabší. Khvost byl skvělý, takovej mix Gahana s Halfordem prostý homo-erotismu a taky nebyl to jediný energický showman na stagi. Prostě pecka na kterou se i ovečky přišly podívat.
Onotius: Reparát Grave Pleasures byl příjemný, ale ve srovnání se včerejškem přeci jen chyběla tma, takže výsledný dojem nezvládl vyrůst k superlativům. Je nicméně třeba ocenit, že kapela zvolila jiný tracklist, a tak se opakovali snad jenom v jednom songu a jinak šlo o naprosto jiný set. Formálně samozřejmě nelze nic vytknout, jen jsem se včerejší ochutnávkou nechal namlsat možná až moc a ve srovnání s tím tohle byla „jen“ pohodovka. Zmiňované ovce byly nicméně setsakra cool!
Cnuk: Po prohlídce výstavy umění v Octagonu volně přecházím na Oriental Stage. Tam se totiž schyluje k vylodění Australanů Eskhaton. O nich bych neměl nejmenšího tušení nebýt nedávné recenze kolegy Metacyclosynchrotona zde na webíčku. S dalším příchodem oveček na horní hradby začíná chaos a z pódia se krom drcení nástrojů linou také mohutné čmoudy, které několikrát zahalí všechny přihlížející. Byť zvuk na tomto pódiu není dokonalý, je to působivé vystoupení, které však vidí kupodivu skromná hrstka nadšenců. Přisuzuji to hlavně nevychytanému krytí s žánrově příbuznými Azarath, na které jsem chtěl kouknout alespoň chvíli, ale Eskhaton se nějak povedlo mě nepustit.
Metacyclosynchrotron: Pln nadšení z Grave Pleasures jsem v Octagonu dále vyčkával, tentokrát na dva hlavní viníky, kteří způsobili, že jsem se na Brutal Assault uráčil přijet. Avšak australští deathmetaloví maniaci Eskhaton docela dojeli na zvuk. Ruku na srdce, dal by se takový ultrabestialní zlobordel vůbec uspokojivě nazvučit? To nevím. Starou skladbu jsem nepoznal ani jednu a občas jsem měl dokonce problém i s těmi z „Omegalitheos“, ale během „Relic of Mictlantecuhtli“, „Intramort“, „Omegalitheos“, „Nusku Etu Genii“ a hlavně kurvapičadrát poslední „Kimah Kalu Ultu Ulla“ se našly pasáže, kdy to bylo opravdu na hraně/za hranou v tom nejlepším smyslu, přesně tak, jak jsem toužebně očekával. Instrumentálně to bylo divočejší než známější Origin o den později a doufám, že Eskhaton nezanechali hluboký dojem jen ve mně, i když jsem si plně vědom, o kolik to mohlo být lepší.
Onotius: Já před Eskhaton stihnu ještě bleskově zkontrolovat alternativní První hoře, kteří v divokých okamžicích baví, ale já stíhám zrovna baladu, která používá na můj vkus až moc tradiční popíkové akordové posloupnosti, takže té jejich skutečné splašenosti si moc neužiju. A Eskathon, ti jsou věru přesně takoví, jak je líčí kolegové – hutný marasmus s mizerným zvukem pro partu nadšenců. Solidní, špinavé, brutální, ale navzdory mocnému potenciálu přeci jen nejsem v euforii. Něco tomu prostě chybělo – možná tma, možná právě ten lepší zvuk? A možná je třeba také přiznat fakt, že každá kapela, která hraje před dlouho očekávanou srdcovkou Aluk Todolo, se nachází v mých očích v docela nevděčné roli.
Onotius: Potemnělé nádvoří, blikající žárovka a naprosto jedinečná monumentálně pohlcující muzika snoubící v sobě krautrock s black metalem, takoví jsou francouzští vizionáři Aluk Todolo. Elektrizující ponuře psychedelická atmosféra prostupuje prostor a vyvolává husí kůži. Svíjející se muzikanti na pódiu se soustředěnými výrazy vykonávají monstrózní rituál, na který budu vzpomínat ještě hodně hodně dlouho. Shantidas Riedacker odhodlaně znásilňuje kytarové efekty, zatímco Antoine Hadjioannou s tradičně démocikým výrazem dráždí činely. Naprostá euforie trvá po většinu setu a po doznění posledního tónu se člověku vůbec nechce vracet do reality. Pokud bych měl z letošního Brutalu vybrat dva zážitky, které bych ověnčil přívlastkem „nadpozemské“, první bez váhání putuje právě Aluk Todolo.
Metacyclosynchrotron: Aluk Todolo a jejich bezchybná interpretace chaosu „Voix“ byla dle očekávání úžasná, ale do transu jako na Islandu se mi nepodařilo úplně dostat. Asi jsem byl málo mimo, ale i tak mě pánové upoutali natolik, že jsem z Wrathprayer stihnul akorát poslední riff „Sun of Moloch“ a „thank you Brutal Assault“. I další elitní námrdy jako Dragged into Sunlight a Misþyrming jsem sledoval jen tak laxně z dálky a chvíli, jelikož jsem je za poslední rok a něco viděl víckrát. Co jsem tak viděl a později i slyšel od fanoušků vepředu, tak to bylo to maximální, ale na podrobnější slova chvály si netroufám.
Onotius: A já jsem přesně jedním z těch fanatiků v prvních řadách, který na vystoupení Misþyrming nedá dopustit. Sice bylo třeba přežít moment zmatení, že nejednu skladbu, co hráli, jsem neznal, neboť nepocházely ze „Söngvar elds og óreiðu“, nýbrž z nového materiálu. Nicméně i ten naživo zafungoval výborně, a když došlo na osvědčené kousky, bylo to naprosto výtečné inferno. Já zkrátka tu jejich kombinaci zla a atmosféry fakt můžu a i zvuk byl překvapivě solidní. Nářez. Bomba. Pecka. Mrazení.
Cnuk: Dávám si větší pauzu a vrhám se až do stanu na Dragged into Sunlight. Po chvíli je mi jasné, že víc atmosférickou věc tu už neuvidím. Na pódiu pouze hořící svícen, členové spolku zahaleni kdesi za oponou z reflektorů a dýmu, pouze občas vykoukne silueta. Doteď nevím, kdo na tom pódiu byl, ale řezalo to slušně. Jejich death/sludgové písně nabraly až blackového vzezření, což možná zapříčinilo také ozvučení, které už fakt trhalo uši. Na tohle se jen tak zvyknout nedalo a já po skončení pomalu neslyšel, co na mě kdo huláká.
Onotius: Kolem Behemoth pouze chvíli obcházím, nicméně všímám si výtečného nazvučení. Dle pár songů, jež ještě vyslechnu při cestě kolem hradeb, dedukuji, že i setlist trochu od minula zpestřili. No, já ale za chvíli zase musím na druhý set Obscure Sphinx, takže o Behemoth nechť se ještě vyjádří někdo kompetentnější…
Cnuk: Vydávám se odpočinout si dopředu, kde brzy začínají Behemoth. Opět to vyšlo tak, že ačkoliv jsem nechtěl, zase vidím jejich koncert. Už nepřehrávají celé „The Satanist“, ale ty největší fláky z něj zazní. Opět je to show se vším všudy, mají narváno, ale na mě doléhá únava a většina setu mě moc nebaví. Únava ještě pokračuje s následujícími Carpathian Forest, i když ti mě s jejich rock’n’rollem pomalu probouzejí z letargie. Potěšil zejména neohrabaný cover „A Forest“ od The Cure.
Metacyclosynchrotron: Carpathian Forest jsem sledoval z boku při čekání na Mrtvou kongregaci a musím říct, že mi čekání ukrátili docela dobře. To asi proto, že očekávání jsem měl velmi, velmi nízká, haha. Nattefrostovi to i bez heráků dobře šlapalo, i když jeho hlas je v současnosti „uječenější“ a postrádá onu unikátní, špinavou patinu, ale na ten karpatský rokenrol „from Norway“ to asi stačí. Carpathian Forest šli fanouškům na ruku a sypali jednu klasiku za druhou, vybavuji si třeba „Knokkelmann“, „Morbid Fascination of Death“, „I Am Possessed“, „Black Shining Leather“ nebo „Carpathian Forest“. Snad jen ten cover The Cure mi tam úplně neseděl na rozdíl od coveru Turbonegro. Roztomile trapné průpovídky mezi skladbami mě docela bavily, akorát zbytek kapely se mohl trochu více hýbat. Za mě OK.
Onotius: Onen tajemný ambientní set Obscure Sphinx v Octagonu nabírá zpoždění, až se člověk bojí, zda se ještě něčeho dočká. Nakonec se ale promítačka spustí a začíná minimalismus. Chce to trpělivost, docela dost trpělivosti, než nastane nějaká změna, nějaký posun, nějaká gradace. Jenže já zjišťuji, že na tenhle typ ambientu nějak nemám náladu – trochu mám dojem, že být tohle na KAL v době, kdy tam odpočívám, ani bych tomu nevěnoval příliš pozornosti. Nemohu si pomoci, ale čekal jsem něco trochu neotřelejšího, když si na to vyžádali tak vzácný čas. Nakonec (a možná činím chybu, že jsem tomu nedal ještě trochu trpělivosti) tedy přecházím na Ulsect, s kterými se set kryje a na které jsem chtěl jít původně. Ti oproti tomu slušně baví. Naživo zní o poznání djentověji než ze studiovky, ale to ani nějak nevadí, protože atmosféra zůstává patřičně ponurá. Ulsect tak můj páteční hudební program poměrně uspokojivě uzavírají.
Metacyclosynchrotron: Ale „real deal“ teprve nastal, když Dead Congregation dozvučili a z fleku lidi zmasili s „Lucid Curse“. Řekové jsou prostě první liga a celkově bych na setu našel asi jen pár hnidopišských vad. Mělo to být delší, nezemské sólo v „Nigredo“ moc nevyznělo, chtěl bych slyšet konečně „Martyrdoom“ a taky se to mohlo pod pódiem aspoň trochu seřezat, ale jinak se dle mého očekávání jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu, který jsem si mohl bez problémů užít takřka na 100 %. Tady si i vybavuji přesný setlist: „Lucid Curse“, „Quintessence Maligned“, „Vanishing Faith“, „Nigredo“, „Morbid Paroxysm“, „Wind’s Bane“, „Only Ashes Remain“, „Promulgation of the Fall“ a majestátní „Teeth into Red“.
Cnuk: Když už jsem tu takhle pozdě, tak si říkám, že na ty Malokarpatan vydržím, kór když „výplní“ jsou Dead Congregation, hehe. Podobně jako minule představují deathmetalovou jistotu kvality a já se rázem cítím plně fit. Tihle Řekové prostě umí a moc rád bych od nich zase viděl nové LPčko.
Cnuk: Dead Congregation ještě neskončili a já už si to namířil na Metalgate Stage. Slovenští uctívači Jánošíka a osmdesátkového metalu Malokarpatan stáli za veškeré čekání. Ty jejich riffy a maidenovské melodie znějí naživo snad ještě lépe než z desky a vůbec se mi dost líbila celková nálada vystoupení, která byla svým způsobem vtipná a v porovnání s ostatními i jedinečná. Zjev a proslovy HV tomu taky přidávaly šmrnc. Uteklo to rychle a nezbývalo než se poloprázdnou pevností vydat spát.
Metacyclosynchrotron: I když jsem se na Řeky pokusil tu hlavu už definitivně ukroutit a umlátit, tak jsem z prostoru hlavní stage odcházel plný energie (tak se holt pozná pravý metal). Čehož jsem využil, abych chytil aspoň kousek setu Malokarpatan, což mi vyšlo tak akorát. Stihl jsem totiž tři songy, z nichž dva byly mé nejoblíbenější a to „Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit“ a „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“. Kapela si to v obměněné sestavě viditelně užívala, lidi se pod pódiem taky mohli zjančit a hlavně na Metalgate chytli ten nejlepší zvuk, co jsem tam za festival slyšel. Věděl jsem, že Malokarpatan nebude pičovina, ale tohle bylo fakt výtečné.
Metacyclosynchrotron: Slováci mě také solidně nabili, takže se šlo ještě na Digital Audio Terror, což bylo v mém případě vůbec poprvé. Kurva, co tam se v sobotu ráno dělo, hahahaha. Celý prostor pod pódiem, kde se dříve jen sedělo, vřel jak svině a brzy se odněkud objevila i matrace, na které někteří jedinci surfovali po lidech. Nakonec byl ve vzduchu někdo skoro pořád. Instro mi nic moc neříkalo, ale ono stačilo, když se BPM vyhnalo někam na úroveň gabberu a metalisti se mohli zbláznit. Asi jsem nebyl sám, koho nucený konec a vyklizení areálu docela nasralo. Tak jsem se holt musel ještě dokalit u stanu za poslechu srbského turbofolku. BOG JE SRBIN!
