 |
| Země: Česká republika Žánr: cybergrind / grindcore / breakcore Datum vydání: 30.11.2013 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 Odkazy:
|
Kombinace tvrdé kytarové hudby a elektroniky už dávno není něco nevídaného, z čeho by si člověk sednul na prdel jen proto, že to někdo zkusil. Byť se v obou táborech stále ještě najdou lidé, kteří vám budou tvrdit, že je kacířství to míchat, ve skutečnosti už ta hranice dávno padla. To platí o kombinaci grindu a elektroniky, protože takových kapel je relativně dost, a to i v rámci naší malé republiky. Kdo se okolo scény pohybuje aspoň trochu, okamžitě by si měl vzpomenout minimálně na kultovní Ahumado Granujo, ale samozřejmě je těch formací mnohem víc. Nicméně to podle mě byla právě ostravská sebranka BBYB, kdo v rámci republiky tu kombinaci grindcoru a elektroniky dotáhnul do té nejbizarnější podoby.
Ať už vědomě či nevědomě si BBYB kolem sebe vytvořili naprosto specifickou estetiku drogami poháněné industriální Ostravy, kde se smog mísí s kouřem z jointů. S tímhle groteskním světem jde ruku v ruce vše okolo BBYB od masek, přes ujetou komunikaci a texty, které sice na první pohled můžou vypadat jen jako drogové srandičky, ale v některých případech jsou až nečekaně zajímavé a nesrandovní, až samozřejmě i po samotnou hudby. A právě ta tomu celému nasazuje korunu, což BBYB stvrdili šíleným debutem z roku 2009, jenž byl trefně pojmenován “deBBYBut”… tomu se sice v dobových recenzích dostalo značně rozporuplných reakcí a některé z nich album odsoudily jako naprostou píčovinu, ale pro mě osobně je tohle jedna z naprostého minima grindových desek (přece jenom nejsem nějaký extrémní fanda stylu), které znám naprosto zpaměti i po zpátku, poslouchám je roky a pořád mě baví. Zatímco třeba u zmiňovaných Ahumado Granujo znamenala kombinace elektroniky a grindu nějaké to elektronické intro a pak přepnutí do grindového námrdu (teda… snad… nemám nastudované úplně všechno, co vydali), u BBYB je ta fúze natolik silná, že to občas nezní jako grind prohnaný tekknem, ale tekkno prohnané grindem.
Z toho, co už padlo, asi vyplývá, že na druhé album, které vyšlo relativně nedávno pod názvem “Stavebnice reality”, jsem měl osobně hodně vysoké nároky, protože “deBBYBut” bych se opravdu nebál nazvat jednou ze svých nejoblíbenějších grindových nahrávek vůbec. A přestože je i “Stavebnice reality” rozhodně kvalitní plackou, jež mě hodně baví, na extrémně vysokou laťku nastolenou “deBBYButem” se nedosáhlo. V některých ohledech jsem s novinkou naprosto spokojený, poněvadž v nich do puntíku splňuje to, co jsem si od ní sliboval, v jiných už se to povedlo méně, byť ani zde to nakonec není až tak markantní, protože celkově jde opět o navýsost parádní záležitost.
Začněme tím, co mě na albu vyloženě potěšilo. Hlavní věc – “Stavebnice reality” po všech stránkách naprosto přesně zapadá do onoho svérázného světa BBYB. Hodně zajímavé jsou opětovně texty, kde se opravdu zábavné kusy jako “Čáry” nebo “John Holmes slipy nenosí” střídají s fantaskními magořinami především ze závěru desky, což je případ zejména kusů “Stavebnice reality”, “Papírový nečasožrout” a “Žrádlo”. Na svém místě je také i hudební výrazivo, které je opět naspeedovanou časovanou bombou, v níž se nasraná grindová kytara předhání s brutálními ataky beatů v tom, kdo udělá větší bordel, a na to navrch dohlíží Kino svým extrémním a absolutně nesrozumitelným vokálem.
Malinko víc jsem čekal jenom co do samotných skladeb. Rozhodně tu jsou i naprosto excelentní vály, které se mohou bez sebemenších obav z ostudy měřit s tím nejlepším z “deBBYButu”. A jsou to právě tyhle songy, jež přinášejí přesně to, co jsem chtěl slyšet, a v těchto chvílích se BBYB bez problémů dotahují na svou mocnou prvotinu a nezůstávají jí nic dlužni. Na druhou stranu je tu ovšem pár trochu slabších kusů, které sice v žádném případě nejsou špatné a není sebemenšího důvodu je při poslechu přeskakovat, přesto to není ten úplný top, což byly na “deBBYButu” všechny skladby. Do toho se ještě nahrávkou prolíná několik tracků s jakýmsi vypravěčem, jenž káže o tom, že drogy (alkohol, marihuana, LSD,…) jsou špatné, což je případ mluveného intra “O+R-TN=I”, outra “O-R+TU=O” a songu “MahuRihanna”, jenž desku dělí na dvě poloviny. Zpočátku je to docela zábava, ale při pozdějších posleších už mě to trochu začalo rozčilovat, z této trojice jsem poslouchal jen “MahuRihannu” a jinak “Stavebnici reality” pouštěl od druhé písničky a končil s předposlední, přestože “O+R-TN=I” i “O-R+TU=O” zdaleka nedosahují ani jedné minuty.
Placku s obrovskou razancí hned na začátek odpálí “Slovník cizích drog”, což je naprosto výtečný náhul. Beaty duní jak hovado a song má brutální tah na bránu. Poté ovšem nastoupí několik těch sice pořád hodně dobrých, ale ne úplně bombastických kusů – “Yaba the Hut”, “Gottflesh” a “MRDUP-step”, z nichž nejlépe vyznívá asi poslední zmiňovaná. Sice i ony obsahují několik vysloveně parádních momentů jako třeba elektronické intro “Yaba the Hut” nebo povedená pasáž v “MRDUP-step”, která začne hned zkraje druhé minuty a trvá dalších 50 vteřin. Zde pak album rozpůlí již zmiňovaná “MahuRihanna” a nastoupí druhá půle, jíž jsem si oblíbil mnohem více.
“Čáry” s lyrickým příběhem o oslavě čarodějnic má výtečné koule, sloky mají bombový odpich, Kino doslova diktuje, všechno na jedničku. Výborný je zlom po polovině songu, kdy přijde blackout hrdiny textu, aby se následně probudil doma – následné postupné zrychlování do ještě brutálněji podaného refrénu je hodně povedené. Možná můj nejoblíbenější vál alba je titulní “Stavebnice reality”, v níž – jakkoliv to může vzhledem k žánru a hudební náplni znít trochu nereálně – cítím výbornou atmosférou, kterou navíc doplňuje a povyšuje bizarní text. Stejně jako deska začala ve vysokém tempu se “Slovníkem cizích drog”, ve vysokém tempu i skončí s excelentním nářezem “Žrádlo”, jenž vyšel už někdy v roce 2010 jako samostatný singl. Nicméně ani po (nyní už) čtyřech letech ta pecka nic neztratila a stále mě baví.
I přesto, že jsem prohlásil, že “Stavebnice reality” je o kousek níž než “deBBYBut”, v žádném případě bych ji neoznačil jako zklamání. Zklamání vypadá jako poslední Necrophobic, tedy album, jež nechcete poslouchat, ale “Stavebnice reality” mi přijde jako navýsost zábavná fošna. A i když je tu pár songů (“Slovník cizích drog”, “Čáry”, “Stavebnice reality”, “Žrádlo”), které o třídu převyšují zbytek, jako celek to má nehorázné koule. Už teď jsem dal “Stavebnici reality” takové množství poslechů, že se tomu číslu drtivá většina grindcorových alb nepřiblíží ani na dohled, a stejně si to pořád užívám. A to je právě ten důvod, proč BBYB z mého pohledu nenatočili zklamání, ale fakt parádní placku. Jebat bedny!
