UPDATE: Své prohlášení již vydal i zpěvák a kytarista Paul Masvidal, který se nechal slyšet, že zprávy oznámené Reinertem jsou pro něj novinkou a že Cynic „budou tak či tak pokračovat“.
Progresivní Američané Cynic hlásí, že se opětovně rozpadají. Poprvé kapela ukončila činnost v roce 1994 a comeback přišel roku 2006. Celkově po sobě Cynic zanechali tři desky (jednu ve staré a dvě v nové éře).
Zprávu o konci Cynic oznámil bubeník Sean Reinert a jako důvody uvedl „umělecké a osobní rozdíly“.
 |
| Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 14.2.2014 Label: Season of Mist Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy:
|
Dám vám hádanku: je to technické a tvrdé jako Death, je to vzdušné jako Pink Floyd, využívá to modifikátorů vokálů, ale není to pop, nyní nahráli měkké, takřka art rockové album a na obalu mají strom života, ale nejsou to Opeth. Co to je za kapelu? Ach ano, vzpomínáte dobře, byl to důležitý rok pro progresivní death metal – 1993 a album “Focus”, které se hrdě postavilo vedle vycházejících “Elements” od Atheist a “Individual Thought Patterns” od Death a pomohlo definovat žánr. Správná odpověď zní samozřejmě Cynic, na jejichž kontě se momentálně urodil následník comebackového druhého alba “Traced in Air”, jenž nese název “Kindly Bent to Free Us”. Již dle prvních ukázek bylo patrné, že se deska ponese v krotším progressive/art/psychedelic rockovém až jazz fusion duchu, zároveň z nich ovšem vyvstávaly první pochybnosti, zda se ve svých vzdušnějších náladách neutopí a nezahrnou naše sluchovody rozředěnou kaší nerozlišitelné melancholie. Tedy, já osobně se považuji za přívržence melancholických odklonů, ba všude kritizované “Heritage” od již dříve (možná trochu asociativně) zmíněných Opeth mi přišlo jako příjemná odbočka nabízející svěží sedmdesátkové retro, nyní jsem byl ovšem ostražitý už jen díky tomu, že vyjadřovací prostředky Cynic nenapovídají komornější zvuk, jako spíš neustálou vlhkost a vzdušnost. Cynic převedeni na papír či plátno jsou spíše malba než kresba uhlem, jenomže co když se nám olejovky až moc rozmažou?
Tak především netřeba říkat, že jsou Cynic výborní instrumentalisté, koneckonců tomu už napovídá samotná škatulka, jejíž jsou průkopníky, často zmiňované propracované baskytarové party Seana Maloneho jsou po boku onoho specifického zpěvu a kytarové hry Paula Masvidala hlavími specifiky jejich osobitého rukopisu. Tentokrát se vše nese v umírněnějším duchu a mně vrtá hlavou, jak je to tentokrát s tím vokodérem, protože Paulovy vokály jako by ztratily onu robotičnost, přesto jsou ovšem zvláštně vysoké a vskutku nejdou přirovnat k ničemu. Vše je zde cíleno na prog rockový feeling, takže je tomu také nazvučení také patřičně přizpůsobeno a s tím, že by přišli o svou tvář, jak občas od regulérních škarohlídů slýchám, se neztotožňuji.
Kompozice skladeb jsou i přes svou instrumentální vypracovanost v podstatě písničkové, tím ovšem nemám na mysli, že by se mělo snad jednat o nějaké podlézavé hitovky, ba naopak po prvním poslechu ve vás moc melodií nezůstane (výjimkou bude možná tak “The Lion’s Roar”), spíš co se týče postavení motivů a jejich skládání. A pokud jde o nápady, těžko lze je označit za hloupé, spíše hodně podléhají lehce konstantní retro náladě, jež nedovoluje moc odklony. Cynic možná až moc počítají s tím, že každý přistoupí na jejich hru instrumentálně vypracované jemnosti. Zatímco poslední deska Opeth se mohla pyšnit melancholickou pestrostí podporovanou volným využitím všemožných fléten, kontrabasů a pro jejich tvorbu nepostradatelných španělek, Cynic se zde drží povětšinou jednoho zvukového modelu a pouze jazzově variují, což posluchači zrovna dvakrát nepomáhá se zorientovat během desky.
Úvodní kompozice “True Hallucination Speak” ukazuje příjemnou (ovšem nikterak objevnou) melodii, přičemž plní stejnou úlohu jako “The Devil’s Orchard” od Opeth, kterou mi to připomíná už jen kvůli oné šikovné kytarové práci podporující onu jazzovou náladu, osobně ji ovšem mám společně s “progresivně popovou” dvojkou “The Lion’s Roar”, jež hýří melancholickým optimismem a disponuje již zmiňovanou nejzapamatovatelnější melodií alba, za nejlepší. Dále pak možná ještě stojí za zmínku eponymní “Kindly Bent to Free Us” či vysoce psychedelická záležitost “Holy Fallout” se specifickým sólem. Tentokrát nehodlám analyzovat jednotlivé skladby jednu po druhé, protože onou náladovou (a dost i obsahově naředěnou) stálostí bych se již při druhé opakoval, navíc jsem z většiny z nich stále celkem v rozpacích, protože mi přijdou celkem ukňourané a nicneříkající, bohužel.
Musím říci, že jsem dlouhou dobu nechával recenzi s napsaným pouze prvním odstavce s tím, že jsem netušil, co vlastně k tomuto albu říci, protože mě zkrátka deska moc nebavila, ovšem stále jsem tak nějak z úcty ke kultovním počinům (tedy zejména “Focus”) doufal, že se v mých očích ještě nějak dovybarví a dosáhne minimálně statutu dobře odvedený experiment. Ano, technicky to samozřejmě je dobře propracované, ovšem nápady tentokrát vyznívají dost do prázdna a některé po sobě nezanechávají ani špetku oné pro tvorbu Cynic očekávané katarze. Škoda legendy…
Další názory:
Odhodím stranou fakt, že Cynic se postupem času vyvinuli do podoby, která už pro mne není natolik uhrančivá, jako je dodnes jejich debutové album “Focus”, a uznávám, že poslední EP, kterým zkrátili nekonečné čekání na novinku “Kindly Bent to Free Us”, není vůbec špatné, takže i přes postupný odklon od metalové hudby jsem se na novinku dost těšil. To, že mne all-star trojice Reinert, Masvidal a Malone z prvních ukázek zrovna nepřesvědčila, neznamená, že bych si po důkladném náslechu třetí řadovky nemohl názor poopravit, protože vlaštovka v podobě “The Lion’s Roar” je nejslabším zástupcem novinky. Ne snad, že by to bylo její všeobecnou přístupností, ale skladatelsky prostě oproti zbytku nepřináší takové množství wow-momentů, abych si z ní sedl na prdel. Jako celek sice “Kindly Bent to Free Us” není taková pecka, jakou bych po takové době očekával, ale Cynic dokázali, že na to, aby dali dohromady slabé album, jsou až příliš velcí machři, takže milovníci vrstvených struktur a míchaní fusion-jazzových postupů s prog rockovou náladou můžou rozbíjet prasátko, protože “Kindly Bent to Free Us” by nemělo chybě v ničí sbírce. Nejlepší momenty pro mne představuje především trojice skladeb s velkým S, a sice “True Hallucination Speak”, teskná titulka s fantastickým závěrem a “Holy Fallout”. A víte co? Běžte si “Kindly Bet to Free Us” poslechnout, protože snažit se přiblížit hudbu Cynic a obsáhnout vše, co se v ní děje, je dosti složitý úkol, do kterého bych se nerad pouštěl, takže to zakončím konstatováním, že novinka je velmi slušné album, které dostává velikosti jména Cynic.
Kaša
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Behemoth – The Satanist |
| H.: Nachtmahr – Feindbild Index očekávání: 8/10 Ježura: Kaša: nK_!: Atreides: Zajus: Skvrn:
|
Únor byl vždycky takový divný měsíc… zatímco ostatní měsíce se poslušně drží zajetého modelu 30 nebo 31 dnů, tenhle holomek musí mít jako jediný něco extra. Jenže odlišný počet dnů mu nestačí, on si i tohle musí každý čtvrtý rok změnit, aby to čistě náhodou nebyla nuda. A stejně divné je to i v eintopfu – téměř všichni lamentují, že je únor slabota a skoro nic nevychází, ale nakonec stejně téměř všichni mají u indexu očekávání osmičku. Co nás tedy čeká? Jak vidno, naší redakcí budou hýbat především dvě desky – tou první je netrpělivě očekávaná “The Satanist” od polských extrémních hvězd Behemoth, která také nakonec titul o nejočekávanější desku měsíce na Sicmaggot vyhrála, tou druhou pak možná trochu překvapivě jedna kolaborace, jíž se zas tolik pozorností od velkých médií nedostává, přestože se na ní budou podílet dvě hodně velká jména alternativní (tvrdé) hudby – jde o “Terrestrials”, které vzniklo společnými silami dronových Američanů Sunn O))) a experimentálních Norů Ulver. Samozřejmě toho jednotliví redaktoři doporučují i víc, ale to už se dočtete přímo od nich…
H.:
Vzhledem k tomu, že mě v únoru na metalové scéně žádné album nijak extrémně neracuje, ačkoliv uznávám, že minimálně novinkám od kapel jako Svarttjern, Woods of Desolation, Acheron nebo Behemoth ten poslech věnuji, musím se po desce, na niž se opravdu těším, porozhlédnout v nemetalových vodách. Hodně vysoko jsou očekávání v případě “Donker Mag” od Die Antwoord, protože minulá nahrávka “Ten$Ion” je prostě kurevsky zábavná záležitost a první singl z novinky, “Cookie Thumper”, jakbysmet, nicméně kvůli tomu, že v době vzniku tohoto textíku je únor stále jen jako předběžné vydání a s velkou pravděpodobností se to datum posune, nic nestojí v cestě Thomasovi Rainerovi a jeho armádě sexy slečen v hodně těsných uniformách (a někdy i bez nich (smích)). Rakouský industrial/techno projekt Nachtmahr mám prostě rád, líbí se všechna předcházející alba, to poslední “Veni vidi vici” z roku 2012 nevyjímaje, tudíž nemám sebemenší důvod se netěšit na další příval šlapavých hitovek…
Ježura:
Kdo by to byl řekl, že jen ob měsíc po hodně slabém prosinci přijde snad ještě slabší únor. Sice není pravda, že nevychází vůbec nic, a fandové Cynic, Sunn O))), Ulver, Van Canto nebo třeba Freedom Call se nových počinů svých oblíbenců určitě dočkají, ale mě to zkrátka ze židle v lepším případě nezvedá, protože Cynic, Sunn O))) i Ulver (ze kterých dvě poslední jména chystají společnou kolaboraci) jdou trochu mimo mě a v tom horším mě sice zajímá, jak Van Canto a Freedom Call dopadnou, ale prakticky jen proto, že jsem škodolibě zvědavý, co to zase bude za blbost. Takže tu zbývá jediná volba – Behemoth se svojí očekávanou novinkou “The Satanist”. Deska je to ale tak strašně moc očekávaná a lidé si od ní slibují takové zázraky, že mě mé původní těšení vlastně docela přešlo, a obě zatím vypuštěné skladby mě také úplně neuchvátily, takže se zde žádné rekordy indexu trhat nebudou. Přesto ale k “The Satanist” vzhlížím s opatrnou důvěrou, protože zkušenost posledních deseti let praví, že Behemoth neumí nahrát špatnou desku, takže doufám, že se pochlapí i tentokrát…
Kaša:
Obvykle se v našem pravidelném eintopfu snažím upozornit na více jmen, která si nadcházející měsíc vyslouží mou pozornost, ovšem při pohledu na soubor chystaných nahrávek, jež mají spatřit světlo světa v únoru, se má pozornost upíná na titul jediný (no dobře, na nové Cynic jsem taky zvědavý, ale první ukázky neznačí nic extra). Jsou jím Behemoth a jejich “The Satanist”. Od poslední nahrávky uplynula dlouhá doba a nároky po takovém opusu, jakým “Evangelion” bezesporu je, nejsou zrovna malé. První singl “Blow Your Trumpets Gabriel” je přesně podle mého gusta, takže hladina natěšenosti se v mém případě s blížícím se termínem vydání nebezpečně zvyšuje. No, uvidíme, s čím se tahle parta, která se už před nějakou dobou stala nejcennějším polským metalovým artiklem, vytasí. Já očekávám velké věci a tomu taky odpovídá vysoký anticipační index.
nK_!:
Německé Van Canto asi v našich končinách netřeba představovat, jen si připomeňme, že poslední fošna uskupení hrající styl “a cappella power metal” (mimo bicích všechny nástroje zastupují členové kapely svými hlasy) vyšla v roce 2011 pod názvem “Break the Silence” a kromě vlastní unikátní tvorby nabídla i několik cover verzí slavných metalových songů např. od pana Alice Coopera či krajanů Manowar. Osobně mám raději starší desky, tak jsem zvědav, s čím se Van Canto vytasí tentokrát. Nejvíce se těším právě na nové cover písničky, protože takovou “The Bard’s Song” (původně od Blind Guardian, Van Canto ji vydali na albu “Hero” v roce 2008) sjíždím již drahnou dobu pořád dokola. Tak se nechme překvapit a na počtenou u recenze!
Atreides:
Únor bílý, pole sílí, praví lidové přísloví. Jenže ona je vůbec otázka, jak to bude s tím sněhem, protože ten místy začíná tát a kdo ví, jestli do února na polích vůbec vydrží. Tak nebo onak, buď bude na polích pusto a prázdno, nebo slušná břečka, ze které se horko těžko vyhrabává něco k poslechu. Vedle několika pro mě naprosto nezajímavých jmen (Van Canto by mohlo být jedním příkladem za všechny) plánují vypustit do světa své ratolesti i jména poněkud většího formátu. Ze všech stran omílanou “The Satanist” od sousedů Behemoth snad ani nemusím připomínat. Ani dva zveřeněné singly z alba, ani žádná jiná připravovaná deska mě nezaujala tak, aby si zasloužila únorový eintopf, takže už to jednu chvíli vypadalo, že zkrátka a jednoduše dám na páně H. s tím, že Nachtmahr by mohli být docela psina. Nicméně švarným vojandám nakonec místo v eintopfu vyfoukla plnohodnotná kolaborace (tedy žádné splitko) dvou mých oblíbených celků, a to drone/doomových Sunn O))) a nepopsatelných Ulver. Na společné dílo nazvané “Terrestrials” se vážně těším, a to i přesto, že přesně nevím, co od tohoto tandemu vlastně můžu očekávat. Ačkoliv si nemyslím, že by výsledkem vzhledem k zúčastněným byl nějaký naprostý průser, stejně tak se může stát, že to bude nemastná, neslaná břečka, jakou dokáže udělat roztátý sníh na únorovém poli. Nezbývá tedy než doufat v tu lepší variantu, nebo si případně vyspravit chuť na slečnách z Nachtmahr.
Zajus:
Možná začínám mírně senilnět, v únorovém seznamu nových alb však nacházím jen málo povědomých jmen – a pokud povědomá jsou, tak ne proto, že by byla nositeli kvalitní hudby, právě naopak. S nadějemi tak vzhlížím jen ke dvěma deskám – kolaboraci Ulver se Sunn O))) a třetímu řadovému počinu Cynic. Ulver patří dlouhodobě mezi mé oblíbence. Chtě nechtě musím obdivovat jejich neskutčnou pouť po hudebních žánrech i způsob, jakým všechny navštívené žánry obohatí. Se Sunn O))) to mám poněkud jinak – respektuji jejich tvorbu, ovšem zalíbení jsem v ní nikdy nenašel. Proto pokud bude jejich spolupráce na úrovni řadové tvorby obou kapel, může jít o hodně silný materiál. Se Cynic mám vztah ještě jednoznačnější. Zejména k tvorbě z třetího tisíciletí musím vyjádřit velký obdiv. Pokud bude “Kindly Bent to Free Us” pokračovat ve šlépějích krásného EP “Carbon-Based Anatomy”, budu nadšený, ale kdyby se kapela vrátila ke zvuku poslední řadovky “Traced in Air”, také se nebudu vůbec zlobit. Cynic jsou tudíž sázkou na jistotu, kapela, která nemůže (a nesmí) zklamat.
Skvrn:
Ve výběru toho nejočekávanějšího v příštím měsíci u mě těsně vítězí australští Woods of Desolation, respektive samotný D., hlavní představitel tohoto jednočlenného uskupení. Poslední dlouhohrající deska one-man projektu, “Torn Beyond Reason”, se nesla ve znamení zpřístupněného zvuku, a jak bylo již u tohoto počinu zvykem, deska byla opět plná zajímavého, osamělého black metalu s nesmírným emociálním kouzlem. Vůbec celá australská scéna, především kolem jihovýchodního pobřeží, je nesmírně zajímavá a nechat si utéct jakoukoli nahrávku z tohoto kouta světa by byla škoda. Woods of Desolation nakonec předčili partu kolem nikoho jiného než Nergala z polských Behemoth. A jak už jsem se na těchto stránkách vyjádřil, stále si myslím, že jsem Behemoth ještě nedokázal docenit a jejich black/deathové podání mi neleze úplně jednoduše pod kůži. Ale co, třeba se to s příchodem “The Satanist” změní. Dále už jen heslovitě – určitě si nenechám ujít EP “Blastbit Rococollider” francouzských šílenců Pryapisme a kolaboraci Sunn O))) a Ulver.
 |
| Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 11.11.2011 Label: Season of Mist Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,25/10 Odkazy:
|
Když v roce 2008 techničtí death metalisté Cynic vydali po 15 letech své druhé album “Traced in Air”, upletli si na sebe pořádný bič. Parta okolo lídra Paula Masvidala dokázala nečekaně navázat na svůj dnes již legendární debut “Focus” (1993) a ukázala, že jejich návrat měl smysl a nejednalo se o další reunion, za kterým jsou cítit prachy.
Očekávání na třetí album, které by mělo vyjít v průběhu příštího roku, jsou obrovská. Aby Cynic fanouškům zkrátili čekání, servírují své další EP v rozmezí jednoho a půl roku. Loňské “Re-Traced” obsahovalo jednu novou skladbu a několik přepracovaných písní z předchozího alba. Přineslo čistší zvuk, který byl podobný vedlejšímu projektu členů Cynic, další zajímavé kapele Æon Spoke. V obdobném trendu pokračuje skupina i na novém EP “Carbon-Based Anatomy”, z jehož ohlášení jsem byl nejdříve zklamán (čekal jsem plnohodnotné album). Ovšem teď už počínání kapely rozumím, protože do své tvorby zahrnuje nové prvky a připravuje tak fanoušky na možný stylový odklon na příštím albu.
Ještě než se pustím do rozboru jednotlivých skladeb, rád bych pochválil grafické zpracování alba. Poprvé se mi artwork alba Cynic opravu líbí, nevyskytuje se zde motiv předešlých alb, přestože má grafické zpracování na starosti Robert Venosa (autor všech artworků Cynic, bohužel zemřel krátce před vydáním tohoto EP). Booklet je velice temný, abstraktní a dle mého názoru se opravdu povedl.
EP otevírá intro “Amidst the Coals”, které zaujme svou orientální atmosférou blízkého východu, již podtrhuje krásný vokál hostující zpěvačky Amy Correia. Musím přiznat, že při prvním poslechu této skladby jsem si nebyl jistý, jestli jsou to opravdu Cynic. Tento orientální nádech je v jejich hudbě něco nevídaného, ovšem proč ne. Následuje titulní skladba, která je vrcholem EP. Krásně graduje a fanoušci souhry basy s bicími si můžou vychutnat skvělou práci rytmické sekce skupiny – dvojice Sean Reinert a Sean Malone zde předvádí vynikající práci. Bicí jsou ve prospěch atmosféry celého EP laděny místy do tribal-stylu. Titulní skladbu lze považovat za klasické Cynic, přestože za zmínku stojí fakt, že se nejedná o původní skladbu Cynic, nicméně jde o reinterpretaci skladby “Homosapien” zmíněného vedlejšáku Æon Spoke.
Při poslechu EP jsem byl mile překvapen vynecháním “robotického” vokálu Paula Masvidala, který se na předchozích počinech vyskytoval pravidelně. Už jsem si na něj zvykl a považuji jej za prvek, který skupinu odlišuje od ostatních, ale nikdy mi k srdci nepřirostl. Po zvukové stránce nelze nic vytknout, vítám posun, ke kterému na “Carbon-Based Anatomy” došlo, a sice že prim nehrají ani tak kytary jako na “Focus” a většině “Traced in Air”, ale skladby jsou propracovanější co do celkového vyznění a překvapují jednotlivými vrstvenými strukturami.
“Bija!” rozvíjí atmosféru úvodního intra, zapojením sitáru a dalších orientálních nástrojů jako by vypadla z alba takových Orphaned Land. Přestože nejsem fanouškem této hudby, orientální mezihry mi připadají jako dobrý nápad, s texty korespondují, mají tedy svou funkci a nepůsobí pouze jako prvoplánový pokus natáhnout stopu EP. Čtvrtá v pořadí “Box Up My Bones” zní jako mix Porcupine Tree, Pink Floyd a Tool. Ostatně, zvuk prvně jmenovaných z nových skladeb dýchá na všechny strany. Největší zásluhu na tom mají použité harmonie a čistý Masvidalův vokál, který je ve výsledku velice podobný vokálu Stevena Wilsona. Hodně se povedla kytara a vokální linka, kterou už pár dní nemůžu dostat z hlavy. “Elves Beam Out” začíná zajímavě s elektronickým nádechem, přesto ji považuji z trojice plnohodnotných skladeb z tohoto EP za trošku slabší. Má hodně blízko k materiálu z “Traced in Air”, ovšem přijde mi tak nějak nemastná, neslaná, technicky bezchybná věc, ale postrádám v ní něco víc. Album uzavírá outro “Hieroglyph”. Ambientní, zasněná skladba s mluveným slovem je obstojným zakončením. Nenabízí již vyloženě orientální zvuk jako její dvě kolegyně, ale navozuje spíše atmosféru vesmírného putování.
Tvorba Cynic se popisuje neuvěřitelně těžce, protože se v ní toho děje tolik, že i když to zní jako stupidní žvást, tohle se prostě musí slyšet. “Carbon-Based Anatomy” nastiňuje směr, kterým se skupina pravděpodobně vydá na svém dalším dlouhohrajícím albu. Působí zde jako kapela, která se neohlíží zpět na svou minulost, ale je ochotná si jít novou, nevyšlapanou cestou. V rámci scény nepřináší toto EP nic převratného, ale pro mě je mnohem povedenější než “Re-Traced”, rozhodně se těším s čím Cynic překvapí zase příště, tentokrát snad již na klasickém řadovém albu.
Další názory:
Že se Cynic někdy v budoucnu zcela odpoutají od metalových prvků, se dalo tušit již od jejich druhé (a zatím poslední) řadové nahrávky “Traced in Air”. Jak se zdá, ten čas nastal nyní. Nejde o žádné skokové změny, Cynic si tak mohli ponechat svůj typický zvuk a jen ho lehce poupravit pro hudební dobrodružství, na které se vydali tentokrát. Z šesti stop se na EP “Carbon-Based Anatomy” dají za plnohodnotné skladby považovat jen tři. Všechny však přinášejí něco nového a zároveň jsou jistým způsobem propojené. Atmosféra desky je značně zasněná a posluchač se tak ocitne kdesi na pomezí nebe a vesmíru, kde se pohybuje podle toho, kam ho právě nasměruje kapela. V rámci přechodu od metalu se Cynic definitivně zbavili i growlingu, a vokál je tak stejně čistý jako ten, který posluchače provázel po většinu hrací doby již zmíněného klenotu “Traced in Air”. Přibyly naopak prvky world music či ambientu, které můžeme slyšet zejména v intermezzu “Bija!” a outru “Hieroglyph”. Na svém místě však zůstal Sean Malone, a i zde si tak můžete užít hrátky s bezpražcovou baskytarou. Cynic natočili kvalitní EP a já tak doufám, že svou sílu předvedou v co nejbližší době na plnohodnotné řadovce.
Zajus
 |
| Datum: 30.6.2009 Místo: Praha, Tesla Aréna Účinkující: Cynic, Dream Theater
|
Dream Theater, legendární kapela z oblasti progresivního metalu, se rozhodla navštívit Prahu a podpořit tak svoji novou desku “Black Clouds & Silver Linings”. Koncert se uskutečnil v nemalé Tesla Areně.
Hlavním hvězdám předskakovali pro některé také legendární Cynic, kteří začali chvíli před osmou hodinou. Zaznělo intro, které poukázalo na duchovní prvky, které jejich hudba obsahuje. Čekal jsem, že moc lidí Cynic nebude zajímat a spíš půjdou na pivko, připravovat se na Dream Theater, ale kupodivu se dostavilo dost lidí. Kapela postupně zahrála celou novou desku “Traced in Air” a přihodila dva fláky ze starého “Focus”. Novou desku jsem ještě neslyšel, tak jsem většinu vystoupení koukal s otevřenou pusou a jen tak poslouchal. Cynic mě osobně potěšili absencí “robo hlasu” , který mi na jejich deskách vadí, a rozhodně si tím přilepšili.
Cynic sice hráli dobře, ale nikdo se už nemohl dočkat hlavní hvězdy. Hala se během pěti minut solidně zaplnila, i když 100% vyprodáno nebylo. Publikum šílelo, čekání bylo neskutečné, a když se rozeznělo intro, přehlušil ho orgasmický řev diváků. Kapela koncert odstartovala songem “In the Presence of Enemies Pt.1” (zpěvák James LaBrie tedy přišel až o několik minut později po zbytku kapely :-)), která byla super, ale mě 100% dostali až druhou “Beyond This Life”, která je jedna z mých oblíbených.
Kapela jela bez keců, bez přestání, hezky jeden song za druhým. Následovala vypalovačka “Panic Attack” z alba “Octavarium” a po ní velké překvapení – světová premiéra songu “A Nightmare to Remember” z nové desky živě. Nové album vlastně není nic extra, ale songy z něj naživo působí fantasticky.
|
Setlist Dream Theater: |
Skladba “Hollow Years” byla určitě jeden z nejlepších momentů koncertu. Výtečná balada, kterou zpívali skoro všichni v hale. Diváci se trochu zapojili i při řvaní “Constant Motion” ve stejnojmenném songu. Hlasivky naopak odpočívaly při instrumentální “Erotomania” a k ní patřící “Voices”, po které přišel song z nového alba – “A Rite of Passage”.
Další balada “The Spirit Carries On” ukázala, že kapela není jen stroj na dokonalé hraní bez emocí, jak se o ní říká, a LaBrie taky překvapil skvělým výkonem, vlastně skvěle odzpíval celý koncert, bylo vidět, že je ve formě. Nicméně tato balada byla další, u které se publikum pořádně prozpívalo. Někdy v této části koncertu na chvíli odešel bubeník Mike Portnoy a vrátil se oblečený ve sparťanském hokejovém dresu. Následovala vypalovačka “As I Am”, po které kapela zalezla do útrob haly, aby se vyhecovaná křikem fanoušků vrátila o pár minut zpět a vytasila míchanici “Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper” / “Learning to Live” / “The Crimson Sunset”. V první části při skladbě “Metropolis” jsme se dočkali dloooouhého sóla kytaristy Johna Petrucciho s klávesákem Jordanem Rudessem, jež bylo pro mě vrcholem koncertu a užil jsem si ho stejně jako hudebníci. Celý koncert trval něco kolo dvou hodin a určitě to byl životní zážitek. Kdo neviděl, o hodně přišel.
 |
| Datum: 7.12.2008 Místo: Vídeň, Arena (Rakousko) Účinkující: Cynic, Opeth, The Ocean
|
Mikuláš sa tento rok poriadne vyznamenal a už aj tak k parádnemu darčeku v podobe Opeth pridal ešte ďalšie dve výborne zoskupenia v podobe Američanov Cynic a Nemcov The Ocean. Prvé prekvapenie nastalo už pri príchode k viedenskej Aréne. Pod týmto názvom som si predstavoval niečo iné ako starý továrensky komplex. Musím ale povedať, že to bolo prekvapenie prijemné, keďže celé to miesto malo osobitné čaro.
Ako prvý na pódium nastúpili The Ocean, ktorý sa tento krát predstavili v päťčlennej zostave a čo nemohlo byť zahraté naživo, bolo púšťané zo samplov. (Predsa len na poslednom albume sa podieľalo skoro 30 ľudí a je takmer nemožné, aby sa všetci vydali na turné.) Aj napriek tomu bolo ich vystúpenie strhujúce. Kapela prechádzala z pomalého atmosférického sludge do HC výbuchov agresie absolútne plynule bez jediného zaváhania. Najsilnejší moment prišiel zo skladbou “Orosirian”, v ktorej pozadí sa niesol pomalý samplovaný husľový motív. V kontraste s ťažkotonážnym riffovaním a energiou kapely to vyznelo výborne. Po skončení ma napadla jediná vec, treba vidieť znova a z dlhším setlistom.
|
Setlist The Ocean: Setlist Cynic: Setlist Opeth: |
Návrat legendy. Inak sa ani minuloročný reunion skupiny Cynic nazvať nedá. Tento rok svoj návrat zavŕšila vydaním albumu “Traced in Air”. Z neho sa aj najviac čerpalo. Kapela, ktorú nedržia žiadne žánrové mantineli a v jej hudbe počuť takmer všetko od elektroniky až po death metal, hrala výborne. Zefektovaný zasnený vokál frontmana Paula Masvidala dopĺňal growling Tymona Kruideniera. Tiež by som vyzdvihol aj prácu bubeníka Seana Reinerta, radosť sledovať jeho hru. Cynic ukázali, že aj po takmer 16 rokoch nečinnosti majú stále čo ponúknuť. Dôkazom je aj skandovanie vypredanej Arény “We want more”, ktoré žiaľ kapela nevypočula.
Prišiel čas pre headlinerov večera, Švédov Opeth na čele s charizmatickým Mikaelom Åkerfeldtom. Skupina si za dlhú dobu svojej existencie vybudovala silnú pozíciu a poslednými dvoma albumy sa jej podarilo dostať do širšieho povedomia. Svoj set začali skladbou “Heir Apparent” z novinkového albumu “Watershed”. Mikeal s vtipným tričkom barbara Conana pôsobil uvoľnene, nechýbali jeho monológy medzi skladbami, ani jeho priamy humor.
Zvuk bol výborný, po technickej stránke bolo všetko zahraté dokonale. Aj napriek tomu však vystúpenie Opeth skĺzlo do určitého stereotypu a k záveru začínalo trochu nudiť. Ale aj napriek tomu hodnotím ich vystúpenie pozitívne. Po skladbe “Demon of the Fall” skupina opustila pódium, aby sa po chvíle vrátila a zahrala poslednú skladbu večera “The Drapery Falls” a nastal koniec.
Po organizačnej stránke nemám čo vytknúť, aj napriek tomu, že hala bola vypredaná (1000 ludí), bolo ešte dostatok priestoru na pohyb a tlačenica nehrozila. Zvuk bol vyvážený po celý večer. Všetky skupiny podali výborne výkony a aj keď od Opeth som čakal trochu, viac domov som sa vracal s výborným pocitom.