Takřka přesně před rokem se libeňský klub Exit-Us stal svědkem památné události. Tehdy se v jeho útrobách uskutečnilo první oficiální živé vystoupení prachmatického tělesa Umbrtka, a kdo se tehdy zúčastnil, asi se mnou bude souhlasit v tom, že to byl nesmírně vydařený večer. Nevím, jestli je to pouhá shoda náhod, nebo snad záměr, ale polovina letošního února zastihla Exit-Us v obdobné situaci. Výrazný činitel české black metalové scény, Lord Morbivod, se v doprovodu svých kumpánů z Trollech a Stíny plamenů rozhodl navázat na loňské dostaveníčko dalším speciálním koncertem, tentokráte v režii těchto jeho dvou projektů. Aura výjimečnosti, kterou se tato akce od počátku zaštiťovala, měla původ v několika prostých, leč efektivních skutečnostech. Večer ve společnosti těchto dvou kapel totiž nejenže nabídl jednu z nemnoha příležitostí vidět Trollech a obzvláště Stíny plamenů živě, ale obě kapely navíc přichystaly unikátní setlist, na kterém našly hojné zastoupení skladby staré a v minulosti dlouho nebo vůbec nehrané. Atraktivitu takové události tedy netřeba dále zdůrazňovat…
A že ty řeči o atraktivitě nejsou jen bohapustými výmysly, vyšlo najevo už při vstupu do klubu. Popravdě, snad s výjimkou oné prachmatické seance nepamatuji, aby bylo v Exit-Us tak plno. O vyprodaném lokále sice hovořit nelze, ale návštěva byla i tak na poměry pražských undergroundových koncertů vskutku znamenitá. Tyto dojmy se pak jedině umocnily po sestupu do sálu, kam se postupně přesunula většina hloučků postávajících o patro výše, zkoumajících nevelkou nabídku improvizovaného pultíku s merchandisem (Trollech přivezli velice povedená trička stylizovaná k novince “Vnitřní tma”) případně pocucávajících rozličné alkoholické nápoje (místní trubky tentokrát nebyly ve formě, neboť jinak poměrně slušný Braník 11° toho neměl s pivem mnoho společného).
Večer započal s úderem půl deváté večerní, kdy se na pódium vyškrábala kanalizační šlechta, známá též pod názvem Stíny plamenů. Právě Stíny plamenů pro mě představovali hlavní tahák večera, a tak mě začátek vystoupení zastihl poctivě připraveného ve druhé řadě. Netrvalo dlouho a došlo mi, že to byl velmi dobrý tah. Krom běžných benefitů předních řad se totiž mně i ostatním nadšencům dostalo skutečně skvostného zvuku, se kterým jsem ani nepočítal. Samotný dobrý zvuk však jak známo dobré vystoupení neudělá, ale nejpozději od druhé skladby už bylo nad slunce jasné, že ani v ostatních disciplínách Stíny plamenů nehodlají nechat nic náhodě, a před mými zraky se tak začalo odvíjet jejich asi nejlepší vystoupení, kterého jsem byl za uplynulé čtyři roky svědkem. Nasazení všech zúčastněných muzikantů bylo mimořádné, takže ani svérázná lyrika nenarušila smrtelně vážnou a místy vpravdě pekelnou atmosféru, jakou se čtveřici hudebníků podařilo vtěsnat do nevelkých prostor klubu. Není tedy divu, že se poctivě hrozilo, kotlilo, pařilo a hlučelo. Publikum se rovněž postaralo o jeden z nejpamátnějších momentů večera, kdy se sálem rozléhalo hromadné provolávání prosté ale působivé mantry “gumáky” (část prastaré skladby “Visutá stoka smrti”)…
Setlist Stíny plamenů:
01. Síť meziměstských stok
02. Pod tíhou tmy
03. Poslání ing. Möbia
04. Úhlavský kanalizační sběrač
05. Vodárenská mafie
06. Žár stoky v plamenech
07. Visutá stoka smrti
08. Plošná ratizace Plzně
09. První zvradelní bitva
10. Zuřivý monolog Syna Poklopů
11. Morbivodní potrubí
Setlist Trollech:
01. Zaspali své kletby
02. Pod hradem Radyní
03. Zelená ruka jara
04. Podzimní cesta starého
05. Vnitřní tma
06. V rachotu hromů
07. Palindrom
08. Zatrollené hvozdy
09. Zabíjím s jiskrou v očích
10. Hrdě proti bílému Kristu
11. Ve stínu starých dubů
12. Od kolébky po rakev
13. Opět vidím lodě
– – – – –
14. Poustevník
Když už je řeč o gumácích, na slibované rozhazování vyřazených gumáků bohužel nedošlo, čehož důvod Lord Morbivod nezapomněl objasnit s humorem sobě vlastním (na vysvětlenou – kýžené gumáky byly údajně ukradeny z domovního sklepa). Alespoň drobnou záplatu na tuto mrzutost však iniciativně poskytl Lord Egon, který do davu mrštil svoji vlastní gumovou obuv. To všechno však bylo jen příjemným zpestřením zcela vynikajícího koncertu, neboť Stíny plamenů se blýskli nejen působivým výkonem, ale rovněž slibovaným setlistem, na který se dostala řada opravdu kultovních skladeb, které navíc s hutným a vyspělým zvukem na úrovni desky “Mrtvá komora” a živými bicími vyzněly skutečně výborně. Nezbývá mi tedy než smeknout, tohle byla opravdu mocná řež!
Půlhodinová přestávka před druhým a finálním vystoupením večera utekla velmi svižně, takže se člověk ani nenadál a v hlubinách klubu se začaly opět rozléhat pěkně ostré tóny, v tomto případě se jmenovkou Trollech. A stejně jako Stíny plamenů i Trollech od začátku nenechali nikoho na pochybách, že toho večera hodlají podat co nejpřesvědčivější výkon. Jelikož nejsem se studiovou tvorbou Trollech obeznámen ani zdaleka tolik, jak by bylo záhodno, neposloužím co se týče hodnocení odezvy publika na jednotlivé skladby, ovšem ono to snad ani není třeba, protože pokud mě paměť nešálí, Trollech se od samého začátku těšili opravdu hromové odezvě, která dle mého určitě překonala i tu, kterou si vysloužili Stíny plamenů. Lidé řádili velmi aktivně, co jsem stíhal od zvukaře zahlédnout, kotlilo se prakticky neustále (což byl ostatně důvod, proč jsem se odebral z nějaké třetí řady až úplně dozadu), a muzikanti museli být navýsost spokojeni. S mým odchodem vzad však vyšel najevo jeden problém, který mě moc nepotěšil. Zvuk se totiž v blízkosti zvukaře ukázal být paradoxně mnohem horším, než jak jsem si pamatoval zepředu, zachytit melodie kytar bylo přes nadmíru výrazné bicí občas dost náročné, a to se nakonec ukázalo být alespoň pro mě jedním ze dvou stěžejních kamenů úrazu tohoto vystoupení. Druhý jsem shledal ve výrazu kapely, který mi po smrtelně vážném projevu Stínů plamenů přišel o poznání uvolněnější a zdaleka ne tak zlý, jak bych čekal a nejspíš i uvítal. Vím, že uvolněnost kapely je v drtivé většině případů hodnocena pozitivně, ovšem nikoli u black metalu, takže si to bohužel nemohu odpustit. A s takovými myšlenkami v hlavě jsem přes hlavy početného davu sledoval jinak vynikající vystoupení Trollech a postupem času zjišťoval, že se moc nebavím (na čemž se však bezesporu podepsala má již zmíněná nevalná obeznámenost s tvorbou Trollech, které by bylo k plnému docenění koncertu asi dost zapotřebí), takže jsem nakonec přibližně v polovině setu zamířil do téměř liduprázdného prostoru výčepu a setrval tam až do samého konce.
I přes ne zcela optimistický závěr reportu však nemohu než prohlásit celou akci za velice vydařenou a oba koncerty za jedinečné. V případě Stínů plamenů jsem na to ochoten přísahat, u Trollech bych na to ledvinu asi nevsadil, ovšem nepochybuji, že řada přítomných fanoušků by kvality i tohoto vystoupení bez váhání potvrdila. Vedle samotných koncertů a unikátních setlistů pak nesmírně potěšila i velmi hojná účast platícího obecenstva a já nemohu než připomenout Morbivodova slova o tom, že když se nekoncertuje příliš často a koncerty jsou něčím zajímavé, lidé si na ně cestu najdou. Nezbývá tedy než doufat, že se to stane pravidlem a čeká nás víc obdobně skvělých hudebních akcí, jako byla tato.
Země: Česká republika Žánr: progressive metal Datum vydání: 2.9.2011 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Freedom Call
02. Brain Eater
03. Get It
04. The Road
05. So Scarred
06. Suicide Fall
07. Abandoned
08. Wild in the Night
09. The Joker
10. You Steal My Breath
11. To Hell
12. War Within
13. Autumn in the Rose Garden [bonus]
14. No Surrender [bonus]
Seven nejsou žádní nováčci, na české scéně se totiž pohybují už šestnáctým rokem a mají na svém kontě šest řadových alb. Kapela, která původně působila jakožto čistě instrumentální seskupení, začala postupně koketovat s hostováním několika vybraných vokalistů, až se příchodem regulérního zpěváka Lukáše Písaříka stala plně fungujícím tělesem o čtyřech členech. V této retro recenzi se podíváme na zoubek jejich stále aktuálnímu albu “Freedom Call”, které sice vyšlo předloni, ale cestu na náš blog si našlo až nyní. Důvodů je několik, ale za hlavní pokládejme fakt, že na české scéně jsou Seven do jisté míry zvláštním úkazem a stojí za to věnovat se jim i s odstupem času.
Spolu se Silent Stream of Godless Elegy se papírově jedná o nejžhavější český vývozní artikl na poli metalové hudby. Jak se partě z Moravy podařilo zakotvit u renomovaných Season of Mist, dokázali se Seven prodrat do stáje ještě větších Nuclear Blast. Do jaké míry se jedná o výsledek dlouholeté tvrdé práce a do jaké v tom mají prsty nepostradatelné konexe, v tomto případě s dvorním principálem německých power metalistů Rage, Victorem Smolskim, nechám na vás, ale já bych se přikláněl spíš k té druhé variantě, aniž bych nějak chtěl Seven urážet a pochybovat nad jejich dosavadními výsledky. Jen si myslím, že jejich předešlá tvorba není natolik zajímavá a vlastně ani kvalitní, aby se díky ní kapela bez cizí pomoci dostala na soupisku k takovým veličinám jako Nightwish, Behemoth a mnoha dalším. Jedním dechem však dodávám, že jim tento úspěch přeju, to zas ne že ne, a přiznávám, že výsledek nakonec není vůbec zlý, jak jsem původně očekával a jak na mě před rokem po jednom letmém poslechu album zapůsobilo.
“Freedom Call” vzniklo ve studiu PropastPetra Jandy pod producentským dohledem Victora Smolskiho, který je rovněž autorem většiny textů. Zvukově nemá album chybu a dosahuje skutečně kvalit zahraničních produkcí, takže v tomto ohledu jsem jakožto milovník hutných kytar a přirozeně nazvučených bicích spokojený. Když budu počítat dvě bonusové skladby, obsahuje deska celkem čtrnáctku hutných metalových vypalovaček, balancujících na pomezí power/thrashe a heavy metalu. Ač se nejedná o spojení nikterak novátorské, tak ve většině případů jsou skladby dost chytlavé a nejeden úderný refrén jsem si broukal i po skončení desky. Největší devízou jsou zajisté skladatelské a hráčské schopnosti hlavního mozku a kytaristy Honzy Běhunka, protože na jeho kytaře celá nahrávka doslova stojí a padá. Ne že by ostatní byli vyloženě ve stínu jeho virtuozity (třeba v klidnějších pasážích si milovníci rytmické souhry přijdou na své), ale kytary prostě hrají prim. Naopak za nejslabší článek řetězu považuji zpěváka Lukáše Písaříka, který je sice technicky zdatný, ale při jeho rozsahu bych očekával více variability ve vokálních linkách a osobitost.
Zmiňoval jsem, že většina skladeb je hezky chytlavých a má hitový potenciál, který ve spojení s tvrdým hudebním podkladem docela funguje. Určitě to platí zejména pro úvod “Freedom Call”, protože skladba titulní je riffopalba jak vyšitá, vypjatá “Brain Eater” mě neomrzela ani po mnoha posleších a stadiónová halekačka “Get It” je jeden ze šlágrů, který musí na živých vystoupeních fungovat jako koňská dávka adrenalinu. Jeden z odpočinkových momentů přichází se čtvrtou “The Road”, která je víc hard rocková než metalová a její odlehčená atmosféra nijak nekazí celkový poslech. To už ale neplatí o baladách, které jsou na můj vkus příliš standardní a nepřekvapivé, takže ani “Abandoned”, ani bonusová “Autumn in the Rose Garden” mě příliš nezaujaly. Není žádné překvapení, že opravdová síla tkví spíš v údernějších peckách jako “So Scarred” s perfektním sólem Honzy Běhunka, nebo “You Steal My Breath”, která se sice na úvod prezentuje jako thrashová jízda, ale tklivý refrén ji šikovně dochutí. Největší hit se skrývá na úplném závěru v podobě druhé bonusové skladby “No Surrender”, což je sice “pouze” anglická verze písně “Benaděj” k filmu “Kajínek”, ale mně osobně se tato anglická variace líbí o něco víc než původní, takže už jen kvůli této skladbě za to limitovaná edice stojí.
“Freedom Call” je energická nahrávka, na které si to své najdou především příznivci spojení tvrdých kytar a melodických metalových vokálů. Jasně, nebudu vám věšet bulíky na nos a tvrdit, že se jedná o kdovíjaký zázrak, ale když využiju srovnání se stylově spřízněnými německými veterány Rage a jejich posledním albem “21”, tak mě víc baví česká verze v podání Seven. Pokud se pro příště podaří probrat stádo písní o tři, čtyři slabší kusy, tak si myslím, že se dočkáme dne, kdy budeme mít na evropské scéně zástupce, za kterého se hrdé české srdíčko nebude muset stydět.
Pravidelnému nebo jen občasnému čtenáři Sicmaggot asi nezůstala skryta skutečnost, že se některý z redaktorů čas od času ujme hodnocení demonahrávek z dílny kapel či projektů, které mohou být všelijaké, ale rozhodně ne časem prověřené. A přesně do téhle kategorie spadá i jednočlenný projekt Vyzj z jihovýchodní Moravy, konkrétně z Vizovic. Demo nesoucí název “Příchod Zeleného” je vskutku první dílem, kterým se může Vyzj pochlubit, a v následujících řádcích se pokusím nastínit, jestli je to chlouba oprávněná, či nikoliv.
Sám autor označuje svoji hudbu jako atmosférický folk metal, a jelikož se mi nechce rozjíždět pofidérní škatulkovací teorie, nechám to tak, protože je to v zásadě výstižné. Bylo by však mylné domnívat se, že se za tím skrývá atmosférično black metalového charakteru, které by někomu bez povědomí o samotné hudbě mohlo vytanout na mysli. Realita totiž ukazuje, že jde z větší části o vcelku minimalistický a zadumaný folk až neofolk zlehýnka okořeněný lokálním melodickým výrazivem, do kterého občas promluví jednoduchá zkreslená kytara, dodávající celku spíše na hutnosti, než aby byla jeho určujícím prvkem. Zkrátka je tam toho metalu pomálu a kdo čeká nějaké to peklo s folkovým podmazem, dost určitě odejde s prázdnou.
Co se zvuku týče, na poměry dema a domácí produkce jde o velmi zdařilý výsledek, kterému nelze mít za zlé jisté zřetelně slyšitelné nedokonalosti, z nejvýraznější je asi dosti rozporuplné nazvučení programovaných bicích a lehký odér jisté umělosti, která místy odhaluje, jak jsou některé pasáže zbytečně prosté a k opravdu dobrému posluchačskému zážitku jim něco chybí. Tím se ovšem pomaličku dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, tedy vlastní kompoziční úrovni celého dema. Ta je, obecně řečeno, kolísavá. Na jednu stranu “Příchod Zeleného” umí nabídnout příjemné a slušné zpracované nápady, které se bez uzardění dobře poslouchají, a potěší i celkem vkusně zpracovaná gradace, na druhou stranu však zamrzí pár zbytečně triviálních melodií (především ve skladbě “Temná Noci”), několik instrumentálních linek, které vyloženě žadoní o nápaditější zpracování, a další drobnosti či jednotliviny, které celku moc nepřidávají. Je však třeba mít na paměti, že toto jsou faktické výhrady, které neberou ohled na skutečnost, že co se hudební tvorby týče, Vyzj toho za sebou nemá mnoho (vznik prvních fragmentů se datuje k roku 2010, přičemž je zřejmé, že nejen hudbou je člověk živ), takže se snad nepletu, když toto souhrnně označím jako důsledek skladatelské nevyzrálosti a snad i hráčských limitů (pouhá spekulace). A není třeba dodávat, že toto jsou kategorie, ve kterých se začínající umělec může jedině zlepšit.
Jak se to projevuje v praxi? Paradoxně zdaleka ne tak tragicky, jak by mohly předchozí řádky napovědět. Pětiskladbové a bezmála půlhodinové demo se od okamžiku, kdy se posluchač naladí na jeho frekvenci, poslouchá velmi příjemně, a když nejde o vyloženě a cílevědomě pozorný poslech, většina z vypíchnutých negativ tak nějak zapadne a nepůsobí kdovíjak rušivě. Realitou však zůstává jakýsi nedostatek výrazných a zapamatovatelných momentů, které by dodaly celku nějakou hmatatelnou formu. Ano, vím, že jde o vesměs poklidnou a atmosférickou záležitost, ale nechci prosím slyšet, že by to nešlo. Co se kvality jednotlivých skladeb týče, nemohu říct, že by se zde nacházeli nějaké vyloženě špatné nebo vyloženě dobré. Pohybujeme se zde mezi průměrem a nadprůměrem s tím, že někde se zadařilo více a někde méně. Asi nejlepší mi připadá v pořadí druhá “Jeho příchod”, kde se podařilo minimalizovat většinu zmíněných negativ, a pozitiva zde vynikají asi nevýrazněji. V paměti mi ulpěla rovněž poměrně zdařilá devítiminutovka “Dubová tvář”, kterou však dost sráží použití motivu Vivaldiho “Jara”. Smysl tohoto kroku sice chápu, ale mnohem působivější by byl jen lehký náznak notoricky známé melodie. V tomto provedení jinak i docela zajímavý nápad bohužel působí jako ukázková pěst na oko. Zbylá dvojice “Temná Noci” a “Žalozpěv” má své klady i své zápory, na dříve jmenované však více či méně ztrácí. A krátké outro “Súmrak” snad ani jako regulérní skladba hodnotit nejde…
Jak vyplývá z recenze, demo “Příchod Zeleného” trpí řadou dětských nemocí a v současné podobě nelze hovořit o kdovíjakém objevu domácí hudební scény. Přesto ale rozhodně patří k tomu lepšímu, co tato scéna produkuje, i v nejširším kontextu jde o lehký nadprůměr a každopádně stojí za poslech nebo dva. Navíc si troufám tvrdit, že pokud Vyzj do budoucna zapracuje na svém hudebním výrazu, je docela dobře možné, že se dočkáme velmi zajímavého počinu. Ten aktuální je toho opatrným příslibem.
Druhý pohled (H.):
Z demosnímku “Příchod Zeleného” od nového vizovického projektu Vyzj mám poněkud rozporuplné pocity. Předně musím říct, že po technické stránce s nahrávkou nemám sebemenší problém, snad i proto – a také vzhledem k tomu, že se Vyzj již od začátku prezentuje velmi solidně – není žádný důvod snižovat nároky ve jménu nezkušeností a prvních počinů – i tak ale notná část “Příchodu Zeleného” obstojí se ctí, což je samozřejmě pozitivní. První dvě skladby mne opravdu baví – úvodní “Temná Noci” má i přes poněkud monotónnější vyznění, postaveném na jednom motivu, příjemně podmanivou atmosféru a líbí se mi; druhá “Jeho příchod” je pak asi nejlepší položka celého dema, zejména její první část. Po chvíli, co se píseň trochu rozjede, nabídne bez přehánění opravdu výtečnou pasáž (cca 00:40-02:00), která je z mého pohledu absolutním vrcholem “Příchodu Zeleného”.
Jenže první dva kusy nastaví dost slušnou laťku a zbylé tři písničky už na ni prostě nedosáhnou. “Žalozpěv” není zlý, ale je dost nevýrazný a moc jsem si z něj neodnesl. “Dubová tvář” se zpočátku tváří, že by opět mohla zvednout náladu a z větší části se jí to vlastně i daří, jenže mě neskutečně irituje citování jedné slavné klasické kompozice (snad ani není třeba říkat které) v závěrečné třetině. Nic proti původní skladbě samozřejmě nemám, ale když pominu, že ani samotná ta citace není z mého pohledu příliš košer, tak ten zlom je prostě neuvěřitelně násilný a mně osobně ta pasáž vůbec nesedí jak ke zbytku “Dubové tváře”, tak i do vyznění celého dema. Díky tomu naneštěstí nejsem schopen píseň “uznat”. Závěrečné krátké outro “Súmrak” už pak člověka v ničem nevytrhne.
Přestože by se nyní mohlo zdát, že je Vyzj na odstřel, není to tak úplně pravda, protože “Temná Noci”, “Jeho příchod” a první “polovina” “Dubové tváře” ukazují, že zde nějaký potenciál a talent určitě je. Pokud by “Příchod Zeleného” obsahoval jen první dva songy (nebo tři, ale “Dubová tvář” by musela být useknuta o závěrečné dvě minuty), určitě bych dal palec nahoru a ještě těšil se na další tvorbu. Takhle je to z mého pohledu bohužel jen za 6 (i když i to je stále nadprůměr, na to pozor), protože tam jsou mouchy, které mi dojem citelně sráží, ale věřím, že pokud se autorovi podaří na příštím počinu vyextrahovat z “Příchodu Zeleného” jen to dobré, mohla by to být velmi zajímavá muzika…
Přibyslavští Zodiac patří k nespočtu dalších kapel, které prakticky nikdo nezná, ale i tak to spolu táhnou už dlouhá léta, čas od času se jim podaří vydat desku, kterou drtivá většina metalové obce ani nezaregistruje, a tak to běží pořád dál. Jak je ale známo, není radno takové kapely předem zatracovat, neboť čas od času dojde z jejich strany na velmi příjemné překvapení. Ke zjištění, jestli se čirou náhodou nejedná zrovna o takový případ, jsem dostal k dispozici desku “Never Say Never” a nebudu vás zbytečně napínat – tady se o příjemném překvapení rozhodně mluvit nedá.
Abych vás ale uvedl do děje, “Never Say Never” je v pořadí třetí řadovkou z dílny Zodiac, ovšem skutečnost, že její předchůdce spatřil světlo světa před 13 lety (to už je skoro Guns n’ Roses level), tak nějak napovídá, že spíš než s regulérní kapelou tu máme co do činění s partou kamarádů, kteří si usmysleli, že bude fajn si po letech udělat radost, oprášit nástroje a zase něco zahoblovat. Nic proti tomu, iniciativa je to chvályhodná, ale když si vezmu, že přesně tenhle dojem na mě dělají snad všechny složky alba, nikdo po mě nemůže chtít obstojné hodnocení, které by zároveň sneslo stejná měřítka jako regulérní česká, neřkuli zahraniční produkce. Ale pěkně popořadě.
Asi hlavní dojem, který si z poslechu “Never Say Never” odnáším, se dá velmi přesně vystihnout pojmem – amatérismus. A to prosím neberte nijak pejorativně ale čistě fakticky. Ať už se jedná o grafiku obalu (zjevně vlastní práce nebo práce nějakého známého s elementárními znalostmi jednoduchých grafických programů, pochopitelně bez nároku na regulérní honorář), vizuální přitažlivost webových stránek nebo promofotek a v první řadě pochopitelně o kompoziční a produkční úroveň vlastní nahrávky, je napoprvé jasné, že tohle nemá s konkurenceschopným počinem opravdu moc společného. Zvuk je sice dobře čitelný, ale jinak naprosto bezpohlavní a nemá ani náznak vlastního výrazu. Co se kompozice týče je to to samé – naprosto generické a dokolečka opakované riffy, invence nulová, zkrátka miliontá a první (a přitom stále stejná) variace na metalové album o ničem. Rozličné zdroje řadí Zodiac do škatulky thrash/death metal, ale na death je to málo drtivé (vlastně skoro vůbec), na thrash málo nasrané a bez energie… Určitě víte o čem mluvím, takových desek vzniká nespočet a dost pochybuji, že by ucho čtenáře nepřišlo do styku s žádnou z nich. A tohle je zkrátka další z mnoha. Nezachraňuje to ani po všech směrech nejlépe průměrný vokál, ani hráčské finesy. Žádné takové tam totiž nejsou a je tak nějak nasnadě, že kapela asi nesestává z kdovíjakých virtuosů.
Abych ale jen nekritizoval, ono to není vyloženě špatné. Posluchač netrpí, občas si i do rytmu poklepe a dokonce jsou tu i skladby, které bych označil za docela pohodové, byť atakují přinejlepším spodní hranici průměru (v paměti mi asi nejvíce utkvěla výrazně melodická “Fire and Brimstone”). Obecně vzato ale “Never Say Never” nenabízí nic, co by posluchače přemluvilo k dalšímu poslechu. Zkrátka dokonale neškodná nuda bez jakéhokoli prostoru k prozkoumávání.
Tak si to shrňme. “Never Say Never” je deska zcela nezáživná, tragicky prostá a nedisponuje ani originálním autorským rukopisem, ani atmosférou, zkrátka ničím, co by mohlo oslovit jakékoli širší obecenstvo. Nic na tom nemění ani těch pár ne až tak zlých momentů. Přes to všechno mi úsilí téhle kapely přijde vesměs sympatické. Proč? Protože je zřejmé, že pánové hrají jen proto, že je to baví, a rozhodně ne s vidinou jakéhokoli výdělku nebo chvalozpěvů kritiky. Koneckonců celé album je zdarma ke stažení na jejich stránkách, což ani dnes nebývá pravidlem. Výsledná známka tedy hodnotí nevalnou kvalitu nahrávky snad trochu objektivně, ze subjektivního pohledu si však troufnu jeden bod navrch přidat. Ostatně posuďte sami…
Druhý pohled (H.):
U téhle placky jsem tak nějak již předem tušil, že to nebude nic extra, výsledný poslech mne ovšem překvapil v tom smyslu, že “Never Say Never” je nakonec přece jenom poslouchatelnější, než se může podle prvního pohledu na hodně špatný obal zdát. Avšak ani to neznamená, že by Zodiac nahráli nějakou pamětihodnou záležitost. Nahrávka je plná klišé, nese se přesně dle nalinkovaného žánrového mustru bez sebemenší špetky jakékoliv invence, což by možná ani nemuselo vadit, kdyby to aspoň mělo pořádné koule (a že vážně jsou takové kapely, které neoriginalitu dokážou vyvážit odzbrojujícím tahem na bránu), což ale nemá; amatérismus z toho smrdí na sto honů, a to jak po stránce skladatelské, tak i technické. Zvuk je vzhledem k žánru dost… inu, debilní – a to já jsem člověk, který rozhodně nemá nic proti špinavému zvuku, jenže tenhle sound není špinavý, jen naprosto nevyhovující – nahrávání v domácím (a ještě nepříliš kvalitním) studiu by snad musel poznat i hluchý.
Neříkám, že sem tam občas nevykoukne nějaký nápad, který možná není úplně marný, ale k čemu to je, když vyhlídky na vyhrábání se z podprůměru má “Never Say Never” stále nulové… Když jsem viděl recenze na jiných zinech, kde lítaly známky někde okolo 8,5/10, tak jsem začal přemýšlet, jestli jsme opravdu poslouchali to stejné album – žádná drtivá basa, žádný skvělý growling, žádný výborný zvuk, nic takového tam jednoduše není a upřímně absolutně nechápu, odkud mohl někdo takové cifry vytáhnout. Nechci nějak podkopávat úsilí Zodiac a pokud to pány baví, nic proti tomu, já tomu naopak fandím, akorát samotný konečný výsledek prostě není příliš dobrý, sorry…
Tak, a máme tady další mladou, nadějnou českou kapelu, která by si ráda ukousla svůj kousek koláče a zaujala stabilní pozici na českém metalovém rybníčku. Teoreticky vzato by to nemusel být zas až takový problém, protože Object, ač nehrají žádnou nestandardní fúzi metalových stylů, tak to na druhou stranu není zas tak tuctové, aby se “Release” ztratilo mezi stovkami dalších kapel. Kdo ví, možná se mýlím a v životě o nich už neuslyším, ale to by byla docela škoda, protože i když mohl následovník alba “Analog” z roku 2009 dopadnout jakkoli, není to taková pohroma, jak jsem očekával.
Když jsem totiž při prvním poslechu této desky popřemýšlel nad faktem, že “Release” je teprve druhým albem kraslické party Object, tak jsem byl upřímně příjemně překvapen její vyzrálostí. Nemluvím teď pouze o výsledné zvukové podobě, která na české poměry malého a (pro mě) neznámého studia AV Service dopadla na jedničku, ale především o muzikantských výkonech a celkovém projevu, ze kterého je patrné, že tahle pětice má progresivní metal s thrashovými rytmi v krvi. Celkem úspěšně by se této partě dala vytknout taková ta skladatelská naivita a okatá inspirace vzory, ale tohle je problém u mladých kapel obecně, takže nic, co by ještě nějak výrazně překvapilo. V případě Object nemůžu nezmínit hybernující prog-thrashové Nevermore jakožto jejich největší inspiraci a hned vám řeknu proč. Již po patnácti vteřinách jsem měl jasno, odkud vítr vane, protože úvodní “Troops of Ignorants” je odstartována riffem, který někde omylem vytratil Jeff Loomis z období “Enemies of Reality”, a když se ke zbytku kapely přidá po pár vteřinách zpěvák Lukář Zmrzlý, který zní místy úplně jako Warrel Dane (logicky jen o pár tříd hůř), tak nemůže být pochyb o tom, pro koho je “Release” určeno.
“Troops of Ignorants” je jednou z nejlepších skladeb na desce, protože přímočarý, nikoli obyčejný riff ve spojení s chytlavou vokální linkou funguje v téměř dokonalé symbióze a neměl jsem pocit nějaké výraznější vyčpělosti. Je pravda, že s přibývajícími skladbami se pozitivní dojem měnil v neutrální, místy až záporný, ale to je dáno jak delší stopáží, kdy padesát minut desítky skladeb stejného ražení neutáhne každý, tak právě jednotvárností většiny písní. Ne, že by všech deset jelo podle jednoho vzoru s nepatrnými obměnami, ale jejich podobnost je přílišná a vyčnívá tak hlavně závěrečná pomalá “Somewhere”, které však chybí nějaký moment překvapení nebo pokus o gradaci atmosféry, kdy by třeba obyčejné hrábnutí do strun v závěru pomohlo docílit dojmu, že skladba někam směřuje. Bohužel. Abych jenom nekafral, což si “Release” rozhodně nezaslouží, tak bych upozornil i na povedené momenty v podobě “Return to Density” s výraznou rytmikou a opět chytlavým refrénem, dále třeba střednětempou “Illusion” s chytrou linkou bicích nebo rychlou “Entire Horizon”, která mi zprvu přišla tak nějak nedotažená a tuctová, ale s přibývajícími poslechy jsem si ji oblíbil. Hlavně díky řvanému vokálu, který mi dal odpočinout od Lukášova zpěvu, jež mi časem přišel jako nejslabší článek jinak celkem slušně namazaného stroje, který se zadrhne až ke konci šichty/stopáže.
I když to tak nepůsobí a recenze vyvolává dojem, že toho pozitivního je na “Release” pomálu a převládají negativní pocity, tak musím říct, že tak tomu není. První polovina pro mě reprezentuje příjemný poslech a zpočátku jsem se velice dobře bavil. Chytlavé refrény, šikovně postavené riffy i celé struktury skladeb se však postupně občas měnily v méně záživné, opakující se kompozice, jejichž trvanlivost se blížila šunce ze supermarketu, čili nic moc chutného již na druhý den. Já, jakožto oddaný fanoušek Nevermore, jsem tuto potřebu sice nepociťoval, ovšem ostatní můžou mít jiný názor, takže vy všichni, kteří pětici ze Seattlu oplakávají dodnes, přičtěte si ke konečnému hodnocení bodík k dobru.
Země: Česká republika Žánr: progressive metal Datum vydání: 30.11.2012 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Enter Eterea
02. Perceiving the Reality
03. The Stream of Causality
04. Mind Renewal
05. Causality (The Reconciliation)
06. Reaping of Waters
07. Stillness of the Sea
08. Enthusiastic Waves
09. Eterea Collapse
Mindwork nejsou žádní nováčci, na scéně se totiž pohybují již od roku 2006 a mají za sebou jedno promo a pozitivně přijaté debutové album “Into the Swirl”. Letos se znovu vrátili do studia Šopa a přichází s aktuálním, druhým dlouhohrajícím albem nazvaným záhadně “Eterea”. V tvorbě téhle trojice se toho děje tolik, že kdybych měl škatulkovat, tak bych to diplomaticky zametl pod koberec označením progresivní, či chcete-li experimentální, metal. Již při poslechu několika ukázek na internetu jsem věděl, že papírově mají Mindwork všechny předpoklady, abych byl z jejich hudby minimálně nadšený, protože hrají přesně ten styl muziky, který jsem si během let oblíbil, takže pojďme zjistit, jak tento “napínavý” příběh dopadne…
Hned při prvním seznámí s “Eterea” se mi zalíbil artwork a vlastně celý booklet, jehož hlavním motivem je oko a detailní pohled do jeho nitra u všech tří členů. Říkáte si, že to není nic originální a máte pravdu, ale nedá se proti tomu nic namítat, protože když už nic, tak barevně to pěkně hraje. Hudebně jsem se už snažil nastínit směřování Mindwork (pro ty, kteří stejně jako já neměli dosud tu čest) jako progresivní metal. Střídání tvrdších a melodičtějších pasáží už tady bylo několikrát a Mindwork to dobře vědí, takže aby se vymanili ze zajetých vod, je v jejich hudbě velké množství až jazzových pasáží, které mě strašně baví. Dokonce bych je označil za ty nejlepší, protože – a teď bych se rád dostal k hlavní výtce, která mě ve spojení s “Eterea” napadla – je nevyrovnanost samotných pasáží jednotlivých skladeb. Mám na mysli rozdíl mezi těmi ostřejšími výjezdy a melodickými zklidněními, protože když do toho trojice začne řezat a zpěvák Martin Schuster sklouzne ke growlingu, jsou pro mě, až na pár výjimek, de facto tuctová a ničím nezajímavá banda, ale jakmile se dostanou do vod progresivního jazz-rocku, nepřestávám uznale pokyvovat hlavou a užívat si poslech.
V první plnohodnotné skladbě “Perceiving the Reality” mi to třeba ještě tolik nepřišlo, protože rozdíl mezi zasněnými a riffy nabitými pasážemi není tak výrazný a jejich střídání probíhá nenuceně a přirozeně. Nutno říct, že všichni členové jsou instrumentálně velice zruční, což platí bez výhrad pro ústředního kytaristu Martina, jehož à la-Opeth sóla zdobí třeba hned zmíněnou “Perceiving the Reality”, a práci rytmické sekce ve složení Adam Palma a Filip Kittnar oceníte hlavně ve volnějších pasážích, ve kterých je souhra basy a bicích ne nepodobná tomu, co předvádí s velkou slávou Cynic na svých novějších počinech. Ostatně, kapely Cynic či Opeth, mě při poslechu napadaly nejen díky hudební podobnosti, ale i díky lyrické zasněnosti a abstraktnosti. “The Stream of Causality” již plně vystihuje nevyrovnanost různých nálad v jedné skladbě, protože jak nezáživně se skladba za zvuků technických riffů rozjede, tak rychle se přelije do vod, kde vládnou Cynic. Vím, že tohle je hodně subjektivní a stejně tak, jak mám já problém s death metalovými pasážemi, může mít kde kdo problém s těmi klidnějšími, takže to přestanu řešit.
Pojďme se bavit o těch nejpovedenějších skladbách, mezi které bych zařadil především dlouhou “Causality (The Reconciliation)”, která na ploše sedmi minut rozehrává hru nálad a temp, že by se za ni i výše zmíněné veličiny nemusely stydět. Dosud jsem se k tomu nedostal, ale docela mě překvapil povedený (na české poměry) zvuk, který nechává vyniknout všechny podstatné detaily, příkladem budiž bicí, jež jsou nazvučeny na úrovni evropského standardu. Dalším vrcholem je pro mne hodně minimalistická, v podstatě akustická “Stillness of the Sea”, která je výsledkem živého nahrávání ve studiu a zní velice upřímně a bez větších kudrlinek připravuje půdu pro další z vrcholů a další výjimku, kdy mne skladba bavila jako celek bez ohledu na jednotlivé motivy. Řeč je o druhé dlouhé položce na disku, “Enthusiastic Waves”, jejíž nejsilnější momenty přichází paradoxně v dvoukopákové smršti na počátku, v průběhu skladby mne pak očarovala podmanivá sólová kytara, která zní doslova magicky.
Ať už si o metalových momentech myslím cokoli, nelze Mindwork upřít kvality a především pak jejich snahu o vytvoření opravdu rozmanité desky, která není na jeden poslech. I přes proklamované výtky jsem se při poslechu dobře bavil a “Eterea” mě přesvědčila, že bych si mohl sehnat i první album. Pro příznivce progresivního metalu povinnost a věřím, že řada z vás již novinku Mindwork vlastní a pravidelně se tak vydává na pozoruhodnou cestu napříč spektrem různých stylů a atmosfér. Doporučuji.
Jestli se dá nějaký styl nazvat opravdu zvláštním, jistě to platí o black metalu, neboť je v mnohých ohledech naprosto specifickým žánrem, v němž mnohdy platí zcela odlišná pravidla. Zatímco v jiných extrémních odnožích je důležitá (mimo jiné, samozřejmě) technická stránka a provedení, instrumentální výkony nebo živé vystupování (nezřídka i všechno dohromady), v black metalu nic takového nepotřebujete. Spoluhráčů netřeba, protože živě vystupovat vůbec nemusíte, se zvukem se pranic párat nemusíte, protože nejeden příznivec black metalu vám sežere i ten největší garážový chlív, s instrumentální stránkou si rovněž nemusíte lámat hlavu – ostatně stačí vzpomenout některá z nejslavnějších žánrových alb, která jsou plná přehmatů a nepřesností. Ačkoliv se může zdát, že black metal díky tomu může hrát každý vocas, který si v Hypernově koupí dětskou kytaru (což se někdy bohužel opravdu stává), osobně si myslím, že je tomu právě naopak, že black metal – tedy abych byl přesný, dobrý black metal – zvládne dělat mnohem méně lidí, než kolik jej ve skutečnosti zkouší hrát. Zatímco hrát jako bůh s dech beroucí instrumentální ekvilibristikou se s trochou píle dá naučit (dobrá, s hodně velkou trochou píle – samozřejmě i takoví hudebníci zaslouží uznání), black metal potřebuje něco, co se dost dobře naučit nedá – aby měl jeho autor cit, díky němuž hudba bude mít onen pověstný feeling. Čert vem zvuk, techniku a další věci – hlavní je atmosféra. Kdo ovšem tohle dokáže, ten mnohdy zvládne tvořit hudbu mnohem působivější než cokoliv jiného z ostatních žánrů (tohle je – a to zdůrazňuji – samozřejmě jen můj osobní názor). Proč o tom všem mluvím? Dozvíte se hned vzápětí…
Pro Clamans, další z nekonečné řady podzemních jednočlenných black metalových projektů, platí nejedna výše a obecně řečená věc – ne všechny, ale některé určitě ano. Hned na první pohled je zřejmá ona absence jakýchkoliv spoluhráčů, neboť Clamans je dílem jednoho jediného člověka – tím to však nekončí. Dalším typicky black metalovým atributem je velmi syrový undergroundový zvuk – rozhodně neříkám špatný, protože to je velice subjektivní věc a například mně osobně se podobný mrazivý sound opravdu upřímně líbí, mnohem více než bezduché vyleštěné produkce, v nichž uslyšíte i jak hrášek padá na zem. Samozřejmě je jasné, že těžko by jiný zvuk fungoval kdekoliv jinde, nicméně v rámci svého specifického stylu je “Cries of Darkness” vybaveno zvukem naprosto odpovídajícím (to je to správné slovo!). Instrumentální zručnost mozku Clamans si hodnotit nedovolím, neboť jen těžko mohu soudit, avšak i ta je na nahrávce rovněž odpovídající vzhledem k vytyčenému směru a stylu. Tohle jsou však věci, které bychom mohli prohlásit o obrovské spoustě jednočlenných black metalových projektů, proto přejděme k poslednímu bodu, tomu hlavnímu… je Clamans dobrým black metalem? Má “Cries of Darkness” onen pověstný feeling? Nebo se jedná o dalšího neumětela, jenž pod praporem stylu, který neklade tak vysoké nároky na technické provedení, páchá hudební žumpu?
K poslechu “Cries of Darkness” jsem přistupoval naprosto bez očekávání – ostatně, co lze také očekávat od veskrze neznámého projektu, o němž jsem jaktěživ neslyšel – naprosto logicky, vzhledem k době fungování. Název desky i její přebal naznačovaly typickou žánrovou záležitost, u níž – jak je asi znát z výše řečeného – si člověk nemůže být jistý, jestli dostane výbornou atmosférickou záležitost nebo totální odpad. Z tohoto pohledu mohlo “Cries of Darkness” pouze překvapit – a byť se to může zdát poněkud překvapující, opravdu překvapilo. Popravdě jsem sám překvapen (to aby těch překvapení nebylo náhodou málo) jak moc, jelikož k podobným jednočlenným pokusům začínajících muzikantů už jistou dobu přistupuji spíše se skepticky (ale jak jsem již řekl, minimálně v tomto případě ne vyloženě s despektem), o to příjemnější pak ale je, když se z toho vyklube záležitost více než příjemná – jakkoliv to u subžánru sebevražedného black metalu může znít zvláštně.
Ačkoliv jsem to ještě explicitně nezmínil, možná již z předchozích řádků vyplynulo, že Clamans nenabízí žádnou, ale opravdu žádnou progresi; “Cries of Darkness” je počinem spíše konzervativním, který do puntíku ctí žánrové výrazivo. Oním syrovým zvukem počínaje, striktně černobílou obálkou a poněkud tajemnou prezentací pokračuje, samotnou hudební náplní konče. Avšak i s tímhle na první pohled poněkud omezeným polem působnosti si Clamans vystačí, protože atmosféra této nahrávce vskutku nechybí. “Cries of Darkness” je postaveno především na relativně monotónních kompozicích, z nichž každá – tedy s výjimkou intra “Cries of Darkness pt.1” a outra “Cries of Darkness pt.2” – sice obsahuje vícero různých motivů, které však samy o sobě monotónně působí. Ale to rozhodně není negativum! Naopak bych se v některých případech nebál ještě více zatlačit na pilu a posluchače týrat ještě delšími plochami. Osobně to mám hodně rád, sice vám z poslechu neutkví v paměti žádné konkrétní momenty, ale dojem je celistvější a dost to pomáhá tomu, aby se člověk do hudby mohl opravdu “ponořit”, i když je s tímhle přístupem nutno postupovat velice opatrně, neboť se může lehce zvrhnout v nudu (opět se dostáváme k tomu, že hranice mezi velice dobrou a velice špatnou nahrávkou je v black metalu velmi tenká a lehce ji lze překročit), ale například taková “Cries of Darkness pt.1” si o to vyloženě říká, protože zrovna v době, kdy píseň svou monotónnosti již pomalu začíná hypnotizovat, bohužel skončí.
Prim hraje zejména kytarová složka, jež je stěžejním prvkem “Cries of Darkness” – mrazivé riffy opravdu řežou jak žiletky a občasné melodičtější záchvěvy (berte v uvozovkách, ani zdaleka se nejedná o něco vyloženě melodického nebo hitového) posluchači poskytují vesměs jediné záchytné body. Právě to využití melodií je na můj vkus provedeno opravdu výborně, ani moc, ani málo, ale když se objeví, dokáže kytarová práce posunout skladbu, resp. její atmosféru, o značný kus dál. Z tohoto pohledu je asi nejlepším příkladem “0822”, kde je kytara – hlavně v závěru písně – asi nejvýraznější za celých dvacet minut hrací doby. Ostatní nástroje hrají spíše druhé housle. Bicí vesměs jen drží tempo a slouží jako podklad kytarám; baskytaru jsem jaksi nikde nezaslechl – možná tam je, možná ne, opravdu nevím. Zpěv v podobě zahuhlaného agonického řevu působí spíš jako další nástroj než jako další řeč. Musím se ovšem opakovat, nic z toho vůbec nevadí, protože jako celek “Cries of Darkness” funguje, což je z mého pohledu to hlavní…
Právě díky tomu, že “Cries of Darkness” nakonec opravdu funguje a opravdu obsahuje velmi silnou atmosféru, se jedná o překvapivý počin, protože výsledek je vážně dobrý a do jisté míry i působivý. Věřím, že se najdou lidé, které recenze díky svému popisu na první pohled spíše odrazujících vlastností doopravdy odradí, ale je nutné si pamatovat, že se v tomto případě pohybujeme ve velice specifickém žánru, a touto optikou je debut Clamans velmi kvalitní záležitostí, přestože se na první pohled může tvářit trochu nenápadně a obyčejně. Jako důkaz svého tvrzení bych použil především skladbu “Candle of Curses”, v níž se snoubí celá esence nahrávky – hypnotický pomalý začátek, který pomalu vygraduje do rychlé čistě black metalové pasáže, aby se následně zvrhl opět v pomalejší depresivní střed; navíc však píseň přidává oproti svým kolegyním ještě jednu věc navíc – drtivý naléhavý závěr. A to vše s všudypřítomnou atmosférou, jež se vážně dokáže zarýt pod kůži víc, než by si byl člověk ochoten připustit. Nicméně všech pět kompozic na “Cries of Darkness” je velmi dobrých a ani o jedné bych si nedovolil tvrdit, že je slabá.
Shrnuto, podtrženo, z mého pohledu se jedná o veliké překvapení, které si mne nezískalo ani originalitou, ani hudebním novátorstvím, protože ani jedno neobsahuje, ale tím, že… inu, myslím, že výše je to již popsáno dostatečně, v čem tkví přednosti Clamans. Pokud však black metal v podzemním a navíc depresivním duchu rádi nemáte, asi nemá cenu zmiňovat, že tady to ani nemusíte zkoušet; pokud si v podobných záležitostech libujete, určitě vás “Cries of Darkness” může zaujmout podobně jako mne…
Post-rockoví Postcards from Arkham se letos ukázali svým debutem “Oceanize”, který si pozornost zaslouží jak po hudební stránce, tak i po té tématické. Zejména te druhé jsme se věnovali v následujícím rozhovoru, který proběhl s kapelníkem Frodysem…
Zdravím do města Arkham! Myslím, že ani nejde začít rozhovor jiným způsobem, než jakým začne – otázkou na váš hlavní inspirační zdroj, kterýmžto je tvorba známého amerického Howarda Phillipse Lovecrafta. První otázka je velice triviální – proč právě Lovecraft? Jste fanoušky jeho knih?
Zdravíme a děkujeme za možnost vyjádřit naše vnitřní postoje a názory na vašem webu, vážíme si toho. Teď už k tvým otázkám :)
Při prvotní myšlence post-rockové kapely pro nás bylo důležité, aby šlo opravdu o intenzivní zážitek založený na určité atmosféře, náladách opřených o něco skutečně hlubokého, ne jen o další kapelu hrající instrumentální hudbu, což je věc, která mne na post-rockových kapelách trochu vadila – absence paralel a kotva k určité myšlence tak aby hudba, která obsahuje nejen skvělé kompozice a melodie měla i duši .
Knihám H.P.Lovecrafta jsem se dostal před dlouhým časem a stále v nich objevuji mnoho věcí, jež mne nutí i k zamyšlení. Při čtení si vždy v hlavně snažím přehrát aktuální děj jako film, daří se mi však hodně vybavit si celkovou atmosféru a prostředí ve kterém se daný příběh odehrává, což není úplně běžné, protože je mnoho jiných spisovatelů soustřeďujících se na vykreslení a popisu atmosféry, u Lovecraftových děl nějak vše vzniká bezděčně. Spojit tedy hudbu, v našem případě post-rock s Lovecraftem ve mne už hodně let vzbuzovalo velký zájem – to vše ale trošku jinak než by všichni ostatní čekali.
Již v recenzi jsem zmiňoval, že vidím menší rozpor v atmosféře. Když člověk řekne Lovecraft, většina lidí si asi vybaví záležitosti jako Cthulhu, jenže tyto jeho nejslavnější povídky, popř. novely mi připadají mnohem více temné než nálada “Oceanize”… i když na druhou stranu je pravda, že vaše album má – alespoň tedy podle mého názoru – takovou vodní náladu, přičemž právě hluboké vody oceánu hrají například v “Mýty Cthulhu” také velkou roli, stejně tak jako třeba v “Dagon” a dalších příbězích. Jak byste nám tento rozdíl v atmosféře vysvětlili? Co jste tím sledovali? Měl to snad být takový trochu odlišný pohled na Lovecrafta?
Skvělý postřeh :) Upřímně můžu přiznat, že jsem trošku zklamán, že právě tento kontrast vidí jen málo lidí. Čekal jsem velkou kritiku na téma vykrádání Lovecrafta, pošlapání či dokonce zkomerčnění jeho odkazu, což se však nakonec nestalo.
Totiž, většina lidi by čekala, že hudba inspirovaná Lovecraftem bude velmi opravdu velmi temná, strašidelná a depresivní – což k němu samozřejmě sedí nejvíce. Této stránce se však věnují jiné kapely, například SepticFlesh nebo Cradle of Filth, a v případě SF jim to jde, musíš i sám uznat, vskutku dobře. Snažit se tedy napodobit podobný styl (ač mezi metalem a rockem je rozdíl) by pro nás nebylo atraktivní.
Když jsem skládal materiál pro “Oceanize” (některé skladby jsou staré téměř pět let) snažil jsem se z povídek vytáhnout něco víc než je na první pohled zřejmé. Osobně mám rád méně známé povídky jako “Polaris”, “Cool Air”, “Vyvrženec” atd. které na mne působí téměř gothickou atmosférou až romantickou náladou. A to jsou právě aspekty, které jsem se snažil z Lovecraftových děl vytáhnout. Samozřejmě, hodně záleží na pohledu čtenáře, jak dílo uchopí což mám osobně nejradši, Lovecraft dává velký prostor fantazii čtenářů což dokazují například některé povídky, jež jsou skoro nedokončené nebo mají otevřený konec.
Inspirovali jste se při tvorbě hudby nějakými konkrétními díly od Lovecrafta? A pokud ano, jakými? Máte sami nějaké osobní favority v rámci jeho tvorby? Třeba u mě osobně vede asi “Hrůza v Dunwichi” a samozřejmě “V horách šílenství”…
Jak už jsem v minulé otázce naznačil, hodně mě přitahují méně známé povídky. Samozřejmě “The Call of Cthulhu”, “At the Moutains of Madness” jsou geniální díla při, kterých jsem napětím zadržoval dech. I tyto kousky mají v sobě úžasnou atmosféru a i něco z nich jsem se snažil vtisknout na “Oceanize” a jejich vliv bude určitě i cítit na dalších našich počinech. Nicméně pro inspiraci mi nejlépe posloužily jiné příběhy, které člověk objeví při hlubším vnoření do historie tohoto spisovatele.
Pokud si poslechnete od začátku do konce “Oceanize” je tam cítit atmosféra moře a tudíž mýtu Cthulhu což je samozřejmě záměr, toto album je asi nejvíce věnováno a nejblíže má k tomuto dílu, musím však prozradit že je to asi naposled kdy je tomuto dílu věnované celé album nebo podstatná část alba. Další nahrávky už budou v duchu jiných příběhů, možná i trochu jiných spisovatelů… kdo ví :)
Lovecraft svého času ve svých knihách vytvořil opravdu fascinující a rozsáhlou mytologii, která si jen těžko hledá na poli literatury konkurenci, tím spíš, když vše bylo propracováno do nejmenších detailů, díky nimž spousta lidí věřila, že to může pravda… dokonce i dnes jsou stále lidé, kteří jsou přesvědčeni, že “Necronomicon” šíleného Araba Abdula Alhazreda byl opravdu napsán a že po jeho přečtení může člověk zešílet… Jak se vy sami v tomto rozsáhlém světě orientujete? Jste na slovo vzatí odborníci, kteří studují veškeré dostupné prameny a celou Lovecraftovu tvorbu mají pročtenou od A do Z, nebo to do zas až takových extrémů neženete?
Přiznám se že o “Necronomicon” jsem jednu chvíli, ze začátku objevování také takto přemýšlel a teprve potom jsem se začal hlouběji zajímat o celou spletitou síť odkazů. Skutečně jsem již zmiňovaného Šíleného Araba hledal mezi spisovateli než jsem zjistil, že jde jako o alter ego samotného Lovecrafta který byl (navzdory jeho xenofobii vůči jiným rasám) fascinován arabskou kulturou.
Lovecraft po sobě zanechal tak hlubokou a propracovanou, téměř až divadelní scénu se, kterou se jen tak někdo nemůže rovnat. Upřímně se děsím toho, až se jeho děl chytne nějaký americký filmový producent s vidinou vydělat několik milionů dolarů.
Neodvažuji sebe nazývat nějakým odborníkem nebo dokonce znalcem Lovecraftových děl, je ještě hodně povídek, které jsou zatím skryté mému zraku, navíc pokud se někdy budete snažit přečíst nějaké jeho dílo v původním jazyku jedná se o zcela jiný zážitek. Lovecraft byl skutečně hodně vzdělaný člověk což je z jeho výrazu a pojetím příběhu hodně znát.
Z jakého důvodu jste se vlastně rozhodli zpracovávat Lovecraftovu tvorbu za pomoci post-rockových prostředků? Lovecraft v hudebních textech není zas až tak výjimečný, povětšinou však kapely volí spíše extrémnější formu hudebního vyjádření (což souvisí s výše zmiňovanou atmosférou jeho knih)… Máte třeba nějaký přehled o dalších skupinách, které se zabývají Lovecraftem? V letošním roce jsem zaregistroval kupříkladu The Great Old Ones z Francie, kteří se blýskli velice zajímavým debutem…
Jak už jsem prozradil výše, velice se mi líbí cesta, kterou v některých skladbách zpracovali Řečtí SepticFlesh. Kombinace death metalu s orchestriálními prvky je naprosto podmaňující a například skladba “Lovecraft’s Death” [z alba “Communion”, 2008 – pozn. redakce] je po hudební a hlavně textové stránce naprosto úžasná.
Samozřejmě Lovecraftovská díla přímo vybízejí ke zpracování v doom či blackovém žánru, což je k náladám povídek asi nejblíže ale jak jsem již naznačil, tato cesta je až příliš jednoduchá (snad se nikdo neurazí, myslím to tak že tento způsob je pro spisovatele tohoto žánru příliš zřejmý). Kombinace instrumentální hudby, vrstvených a atmosférických kytar a kompozic byla pro nás daleko zajímavější.
Také je hodně vidět že Lovecraftovská díla se začínají hodně šířit mezi další příznivce a tím pádem do jiných žánrů a vrstev lidské společnosti.
The Great Old Ones jsem také zaregistroval a pokud bych nezvolil post-rock, byla by právě cesta black metalu nebo doomu cestou Postcards from Arkham. Mimochodem tito Francouzi hrají v prosinci tuším v Praze, takže pokud mi to čas dovolí, přijdu se na ně mrknout [12. prosince po boku Make a Change… Kill Yourself, Utarm a Finster, ale ne v Praze, nýbrž v Rakovníku].
Opusťme už pana Lovecrafta a pojďme dále. Na svém Facebooku jste v jednom statusu uvedli jako svůj další inspirační zdroj slavný film “The Shining”, alias v češtině “Osvícení”, od Stanleyho Kubricka. Otázka je stejná jako v případě Lovecrafta – proč vás zaujal právě tento snímek a jak se tento kousek promítl do výsledné podoby “Oceanize”? Pokud se bavíme o “Osvícení”, v jaké podobě ho máte nejradši – dáváte přednost zmiňovanému známému bijáku z roku 1980, televiznímu zpracování z roku 1997 nebo máte nejradši původní knihu od dalšího mistra hororu, Stephena Kinga?
Skvělý postřeh :) Díla Stephena Kinga a zejména “The Shining” jsou opravdu velmi inspirativní a ovlivňují nespočet dalších umělců čemuž se nelze divit. Mě osobně se nejvíce zamlouvá Kubrickovská varianta, navzdory názoru samotného Kinga, který prý s tímto ztvárněním není moc spokojen :) Je sice od knižní předlohy trochu odlišný ale právě to je to největší kouzlo, Kubrickovký smysl pro detail je už jen třešničkou na pomyslném dortu.
S tímto filmem souvisí jiný klenot, který samotný Kubrick nutil shlédnout herce z jeho “The Shining”, řeč je o jednom z mnoha skvělých filmů Davida Lynche – “Eraserhead”, “Mazací hlava”. Tento film mě svou atmosférou naprosto dostal a donutil mne nad ním přemýšlet ještě hodně dlouhou dobu. Naprosto obdivuji, když jakékoliv dílo – film, kniha cokoliv dokáže člověka vtáhnout a ovlivnit, v případě tohoto filmu vtáhnout a zničit. Je to skutečně intenzivní zážitek, ve kterém se režisérovi daří zahrávat si téměř s divákovým psychickým stavem.
Jsou zde nějaká další díla, ať už literární, filmová nebo jakákoliv jiná, která byste byli ochotni označit jakožto inspirační zdroj pro Postcards from Arkham? A co takhle hudební inspirace, ta nějaká je?
Některé jsem již zmínil a existuje mnoho dalších – z knižních například díla E.A. Poa nebo Sira A.C. Doyla, což jsou spisovatelé, které obdivoval i samotný Lovecraft. Osobně si troufám tvrdit, že právě knižní předlohy jsou jako zdroj inspirace nejlepší protože nabízí prostor pro fantazii čtenáře. Možná i to je jeden z důvodů upadající hudební originalitě kapel, současní mladí lidé téměř nečtou klasickou literaturu, což je určitě škoda.
Hudebně jsou k PFA asi nejblíže God Is an Astronaut nebo If These Trees Could Talk, což jsou skutečně velké post-rockové kapely. Tuším, že jsem na Bandzone v komentářích četl přirovnání nás právě ke God Is an Astronaut což beru jako velký kompliment. Jejich skloubení kytarové práce s elektronikou (hlavně na prvních počinech) je téměř geniální.
Inspirací je opravdu hodně a v budoucnu neplánujeme držet se jen Lovecrafta, například z důvodu že nechceme být známí nějakým vykrádáním jednoho spisovatele či něco podobného, Arkham je město a každé město se skládá z mnoha ulic, a také my se budeme skládat z mnoha motivů a inspirací, které nás někam zavedou nebo se v nich ztratíme. Pro nás je však důležité že naše hudba bude mít smysl a nějakou hloubku
Nyní už ale k samotným Postcards from Arkham. Jste vlastně úplně novou kapelou, nicméně jak sami uvádíte, jednotliví členové už nějaké zkušenosti za sebou mají. Můžete nám prozradit, kdo se vlastně za tímto projektem skrývá a kdo jej má na svědomí? Pokud se nemýlím, podařilo se mi identifikovat Frodyse z Dissolving of Prodigy a Ill Crow (pokud se mýlím, tak se samozřejmě omlouvám)… kdo dál?
Ano správně. V Ill Crow již nějaký čas nepůsobím a Dissolving of Prodigy se po posledním koncertě, který se uskuteční v lednu stane nejspíš studiovou kapelou – doufám ale že dále budeme přispívat světu aspoň sem tam nějakým albem a kapela Enwyllion momentálně také hibernuje.
V současné době se hlavně věnuji hybrid-metalovým Awrizis a PFA což doufám, že tak na dlouhou dobu zůstane, neboť jsem myslím dospěl do fáze, kde jsem spokojen. Kombinace energické a živelné hudby s téměř romanticky podloženou kapelou mi dovoluje naplno se skladatelsky uplatnit za což jsem velice vděčný a do obou kapel dávám 100% všeho, co jsem jako muzikant schopen nabídnout.
Dalšími členy jsou muzikanti a známi z mého okolí, jedná se však o pár spolehlivých lidí, kteří mi s PFA pomáhají, za což jsem jim skutečně vděčný. V dnešní době je totiž obrovská nouze o poctivé muzikanty, kteří hrají a tvoří hudbu ze skutečné vášně pro umění.
Jak se to má s živým vystupováním Postcards from Arkham? Chystáte se na pódia, nebo nemáte v plánu vůbec vystupovat? Pokud je správně ta první možnost, máte už představu, kdy a kde se premiéra uskuteční?
Samozřejmě moc si přejeme vystupovat živě a to co nejvíce. Nejdůležitější však je celková kvalita. Když se zamyslíme nad tím, že skladby jsou docela složité a hodně strukturované (každá skladba obsahuje téměř dvacet kytarových stop) není sladění koncertní sestavy dvakrát jednoduché. Všechno musí být sehrané se samply a muzikanti se musí navzájem doplňovat.
Další důležitá věc je již mnohokrát zmiňovaná atmosféra. Přál bych si hrát celé album “Oceanize” jako celek a živá prezentace musí být opravdu strhující a energická. Snažím se přijít na nějaký originální způsob jak toho dosáhnout, podmínka je však energie, která musí vyzařovat ze samotných muzikantů. Koncert PFA tedy určitě bude, já doufám, že co nejdříve ale až budeme stoprocentně připraveni a budeme si jistí, že diváci si sebou odnesou kousek našeho odkazu.
V následujících pár otázkách bych se rád mrknul na zoubek vašemu debutu “Oceanize”. Nahrávka má pouhých 26 minut – proč tak málo? Nebylo víc materiálu? Nebo to snad má co dočinění s malou trpělivostí posluchačů v dnešní překotné době? Nebo jste si prostě a jednoduše řekli, že už dost a že takhle je to prostě akorát, že víc hudby už by bylo moc a méně zas málo?
Materiálu a nápadu bylo a je docela hodně, důvodem této stopáže například byla obava z nepochopení principu celé kapely, původně jsme měli v úmyslu natočit jen asi tří skladbové EP na kterém bychom si ověřili, jak se naše hudba líbí posluchačům a kritikům.
Jak jsem však již prozradil v průběhu nahrávání se začaly rýsovat další, nové skladby. Byla by škoda toho nevyužít takže jsme se rozhodli vydat plnohodnotné ALBUM se stopáži něco kolem půl hodiny (to aby lidi během poslechu neusnuli).
Nakonec jsme však pár songu z alba vyřadili, jednalo se o skladby, které celý koncept “Oceanize” trošku narušovaly, už tak se tam jen tak tak dostala skladba “Polaris”, která je taky trochu jiná. Nějaký zlomový důvod proč má album “Oceanize” tuto stopáž není, zkrátka jsme vybrali skladby, které do sebe zapadaly na to jestli to bude přes třicet minut hracího času nebo pod jsme nějak ohled nebrali.
Docela mne na “Oceanize” zaujaly vokály, jichž je minimum a spíš než o zpěv se jedná o mluvené slovo, které zní skoro až jako sampl z nějakého filmu. Co je tedy vokál zač? Jedná se o hlas někoho z kapely, nebo je snad správně můj tip? Pokud se jedná o zpěv někoho ze členů, byl pro výslednou nahrávku použit nějaký efekt, nebo má dotyčný opravdu takový hlas?
Vokálu je na albu skutečně minimum a navíc jsou povětšinu dané hodně do pozadí ať nijak nenarušují celkovou atmosféru.
Slyšet jsou dva druhy vokálu. První je ženský zpěv, který je téměř v každé skladbě. Moc mi pomohla místní zpěvačka Blanka, která má zkušenosti s muzikály a působila v několika metalových kapelách. Pokud s tím bude souhlasit, určitě bych chtěl navázat spolupráci na dalších počinech.
Další vokální linka je vypravěčské recitování jednoho Lovecraftova díla. Ten kdo uhodné kterého dostane zlatého bludišťáka! :)
Jakým způsobem jste “Oceanize” nahrávali? Ptám se především z toho důvodu, že zvuk mi bohužel přijde jako jedna z největších slabin alba. Místy se mi zdá trochu zahuhlaný, v hlasitějších momentech to zní jako menšího zvuková koule, což bylo slyšet hlavně tehdy, když jsem počin poslouchal na sluchátkách. Tipoval bych to na nějaké domácí studio, je to tak? Jste vy sami se zvukem na 100% spokojeni, nebo v tomto ohledu také vidíte nějaké rezervy stejně jako já?
Samozřejmě se zvukem nejsme stoprocentně spokojeni, z nahrávky je patrná jistá kulatost a zatuchlost a taky troška undergroundu, s odstupem času si uvědomuji, že to mohlo dopadnout mnohem hůře (smích) Nahrávka vznikala v mém malém domácím studiu a to je samozřejmě slyšet. Jeden z důvodu také jednoduše je že bychom si normální kvalitní nahrávací studio v této fázi ve které se kapela nachází, nemohli finančně dovolit. Celkově se album natáčelo cca dva měsíce. Některé skladby byly na pětadevadesát procent dokončené, zbytek se dodělával přímo ve studiu a některé skladby vznikali přímo při nahrávání vrstvením nápadů a aranží. Když si představím, že bychom takto pracovali přímo ve studiu, byl by náš účet na kilometry dlouhý :) Výhodou tohoto způsobu nahrávání byla pohoda a velké tvůrčí zázemí což je pro nás nejdůležitější. Na dalších nahrávkách se zvukově posuneme, ale mírnou undergroundovost bych chtěl zachovat :)
Na albu se objevila i předělávka “Enjoy the Silence” od Depeche Mode, ve vašem podání tedy “Enjoy the Graveyard Silence”. Proč právě Depeche Mode? Osobně musím říct, že jsem nikdy nebyl nějak velkým fanouškem coverů, ale zrovna v tomto případě se výsledek docela povedl a k celkovému vyznění nahrávky bez problému pasuje. Jste vy sami fanoušky Depeche Mode?
To jsme velice rádi, přesně toho jsme chtěli dosáhnout.
Od Depeche Mode mám v oblibě jen pár skladeb a mezi nimi právě “Enjoy the Silence”. Vždy mě lákalo trochu rozvinout temnou stránku této písně, kterou jsem tam pociťoval. Postcards from Arkham mi poskytli tu správnou příležitost a také myslím, že se výsledek povedl.
Chtěli bychom z toho udělat takovou malou tradici. Vzít nějaký song, jež je všeobecně znám a udělat ho do trošku temnější podoby. Dokonce mám v merku pár variant a myslím, že za některé mě budou někteří lidé nenávidět :) Zatím ještě nevím, kterou skladbu vyberu, ale každopádně to bude skladba od interpreta který je stylu PFA hodně vzdálený.
Pokud jsem vše správně pochopil, “Oceanize” je prozatím k dispozici pouze jako download, je to tak? Jak se to má s vydáním alba na nějakém fyzickém nosiči? Víte už, kdy by se tak mohlo stát?
Dát album volně ke stažení a zadarmo se nám zdálo jako nejlepší varianta pro položení fanouškovské základny. Současně hledáme vydavatele pro tento a další počiny takže pokud si tohle zrovna čte majitel nějakého vydavatelství ať nás, prosím kontaktuje :)
Byli bychom opravdu rádi, kdybychom sehnali nějakého vydavatele, protože by to pro nás byla ještě větší motivace, jelikož chceme hrát hudbu, pro co nejvíce lidí což jde s nějakým Labelem za zády daleko lépe.
Současně, však musím podotknout, že naší hlavní prioritou je hudbu skládat a vydávat bez jakéhokoliv zisku. Absence labelu nás nijak nebrzdí při tvoření, takže ať už si nás někdo všimne či nikoliv, v našem snažení určitě nepolevíme. Jsme nesmírně rádi že PFA zaujalo tolik lidí, na to že se jedná o začínající kapelu máme odezvy z mnoha státu nejen v Evropě, což je naprosto úžasné. Všichni mluví o tom, jak Internet ruinuje hudební průmysl (což je z části pravda), zároveň však mladým kapela otevírá velké možnosti a šance. Věřím, že pokud má kapela ambice a vůli někam se dostat nebude jejich snažení nikdy marné, vše chce jen velkou trpělivost a odhodlání!
Jak vidíte budoucnost Postcards from Arkham? Půjde čistě o nárazový (či snad dokonce jednorázový?) projekt, nebo máte v plánu pokračovat jako regulérní kapela se vším všudy, co k tomu patří? V tomto případě, budou pro vás všechny Postcards from Arkham hlavní prioritou? Máte ještě (nebo snad už?) v zásobě nějaké další skladby, které se na “Oceanize” neobjevily, nebo je oněch osm písní včetně jedné předělávky vším vaším dosavadním materiálem?
Určitě o Postcards from Arkham ještě uslyšíte. Už teď můžu prozradit, že na přelom roku chystáme něco většího. Skladby a nápady už jsou, ale nechceme nic uspěchat, a určitě ne na úkor kvality. Snažíme se dělat hudbu co nejkvalitněji a tvůrčí proces opravdu nezanedbáváme. Na dalších počinech se pokusíme rozvinout kladné stránky a posunout se o kousek dále. Většina lidí si stěžovala na málo temnosti, můžu prozradit, že nové skladby jsou skutečně o trochu temnější ale zároveň melodičtější, čímž možná udělám radost lidem, kteří si myslí že “Oceanize” bylo vyměklé, na druhou stranu však budou tvrdší ale zároveň více popové. Chceme vyvolávat diskuze a posouvat svou hudbu každou skladbu trochu jinam, což se některým lidem určitě nebude líbit. Opravdu se možná budete divit, jak budou nové skladby znít a co budou obsahovat, naprostá nevázanost na jakýkoliv jiný žánr je pro nás velice důležitá. Třeba z PFA bude jednou něco jako dark-pop (smích)
16. Blížíme se konci a čeká na nás poslední otázka. Máme ve zvyku dávat poslední dotaz v trochu odlehčeném duchu, na vás jsem si vymyslel následující věcičku – pokud byste si museli vybrat jeden Lovecraftův příběh, který byste měli prožít na vlastní kůži, který by to byl? Odpověď, že radši žádný, samozřejmě neuznáváme (smích). Díky za rozhovor a ať se vám daří!
Opravdu zajímavá otázka k zamyšlení.
Víte, že Lovecraft napsal i jeden trochu komický příběh, který je parodií na romantické divadelní hry? Takže pokud bych si měl prožít nějaký jeho příběh tak abych se při tom neposral strachy nebo rovnou nezbláznil byla by to právě “Sladká Ermengarda”/“Sweet Ermengarde”.
Tahle odpověď tě však určitě plně neuspokojila, takže pokud bych si měl vybrat nějaký typický Lovecraftův příběh byl by to asi “The Festival”/“Slavnost”. Na tomto kousku mě vždy fascinovalo místo na kterém se vše odehrává. Scenérie zasněženého městečka a dobrodružství spojené s mrazivou minulostí vlastní rodiny daleko od domova je až příjemně mrazivá. Takže bych si vlastně i rád prožil všechny povídky odehrávající se ve městě Arkham (žádné překvapení.) Kdyby to opravdu šlo výlet do tohoto města by stál určitě za to, neznám snad tajemnější a úžasnější místo. Bylo by zajímavé zjistit že Arkham skutečně někde existuje…
Nakonec bych ještě jednou poděkoval za nabídku k rozhovoru, skutečně zajímavé otázky, při odpovídání jsem se opravdu bavil a doufám že si čtenáři z rozhovoru odnesli i něco více…
Dymytry jsou kapela, která budí značně rozporuplné ohlasy. Někteří se nebojí prohlašovat jejich čerstvou novinku “Neonacris” za nejlepší rockové album, které kdy v České republice vyšlo, jiní jim nadávají do hudebních primitivností a nazývají je metalem pro vidláky. I v naší redakci vzbudilo jejich nové album dosti protichůdné názory od nadšení až po opovržení – tím spíš však bylo zajímavější domluvit si s Dymytry i rozhovor a vytvořit pár všetečných otázek, na které se jal odpovídat zpěvák a frontman Protheus…
Zdravíme Dymytry! Tématem číslo jedna našeho rozhovoru bude samozřejmě vaše nová deska “Neonarcis”. Myslím, že se asi nemá cenu ptát na to, jak jste s nahrávkou spokojeni vy sami, protože předpokládám, že kdybyste spokojeni nebyli, album byste mezi lidi nevypouštěli. Nicméně by mohlo být zajímavé, kdybyste nám řekli, v čem je podle vás největší rozdíl mezi novinkou a debutem “Neser!”. Vnímáte ze svého pohledu obě alba nějak odlišně, nebo si ve vašich očích stojí stejně? Mně osobně se zdá, že stylově jste nikam neuhnuli, ale po kompoziční stránce je “Neonarcis” mnohem jistější… rozmanitější a soudržnější zároveň…
Desku “Neonarcis” jsme dělali stejně poctivě, jako “Neser!”, nikdy bychom mezi naši milovanou Dymytry rodinu nevypustili nic, za čím bychom si na 150% nestáli. Samozřejmě by měl být znát určitý posun, je to přeci jenom nějaký ten pátek, co jsme dělali na “Neser!” a bylo by dost divné, kdyby se kapela muzikantsky a autorsky nijak nehnula z místa. Za tu dobu jsme taky odehráli kupu koncertů, které nám ukázaly, co se fanouškům líbí a co moc ne.
Kdy jste vlastně písničky pro “Neonarcis” začali skládat? Věnovali jste se novým nápadům hned po vydání “Neser!”, nebo jste si dali chvíli skladatelskou pauzu a věnovali se čistě koncertování? Jak dlouho celý kompoziční proces pro “Neonarcis” trval? Přistupovali jste k němu už od začátku s nějakým jasným záměrem, jak by měl výsledek vypadat (třeba že byste se podívali na “Neser!” a například si řekli “oukej, tohle a tohle bychom rádi vylepšili, tohle je super, tak v tom budeme pokračovat”), nebo jste songy jen tak nechali volně plynout a co z toho vyleze, to z toho vyleze?
Necháváme to volně plynout. Autorsky se kapela podílí v podstatě rovnoprávně, texty píšu až na jednu výjimku já (Protheus). Někdy vznikne nápad okamžitě, někdy je to dlouhodobý proces. Každá pecka má svoji historii, svůj původ a důvod.
Když už jsme u toho, dovolil bych si menší odbočku od “Neonarcis” právě k vašemu skladatelskému procesu… jakým způsobem u Dymytry vznikne nová písnička? Jen tak společně jamujete, dokud se nevyloupnou nějaké dobré riffy? Nebo snad každý pracuje samostatně na vlastních nápadech a pak si je mezi sebou představujete, kritizujete, následně různě spojujete a kombinujete? Prostě popište, jak to vypadá v kuchyni Dymytry :)
Ze společných jamů vzniká v Dymytry jenom minimum písní. Většinou má někdo nápad, který rozvine podle sebe, pak ho na zkoušce ukáže ostatním, upraví se do podoby písně a nakonec na něj napíšu text podle toho, jaké emoce ve mě poslech té věci vzbuzuje.
Na tohle téma ještě jedna otázečka – funguje to u vás tak, že každý song musíte všichni jednomyslně odhlasovat a dokud se tak nestane, písnička na albu neskončí; nebo je v kapele – co se skládání týče – nějaký lídr, který v případě nutnosti rozhodne, co se použije a co ne?
Jsme velmi liberální a demokratická kapela. Každý chce mít to svoje dítě na desce a hrát ho naživo a za ty noci strávený v dodávce místo aby seděl na rybách na to má právo. Čili naopak, pokud se někomu nějaká píseň nelíbí, musí sehnat souhlas celé kapely, aby jí mohl s repertoáru vyhodit.
Tím se oklikou pomalu vracíme k “Neonarcis”. Na něm mi přijde, že největší sílu na albu mají ve většině skladeb refrény. Věnovali jste jim během skládání nějakou speciální pozornost? Občas se říká, že právě silný refrén dělá opravdu dobrou píseň – řídili jste se nějakým podobným heslem? Většina refrénů na “Neonarcis” totiž vážně dokáže svůj song posunout o dost výše…
Refrén je to, co si lidi zpívají, když jdou po koncertě domů. Refrénům jsme věnovali opravdu hodně pozornosti.
Zdá se mi, že reakce na “Neonarcis” jsou v podstatě dvojí – buď naprosto nadšené, nebo ty z opačného konce spektra, které album posílají do pekel. Na ty první se moc nemá cenu ptát, protože je jasné, že ty vám asi budou dělat radost, příjemně pošimrají ego a tak (smích). Ale co ty špatné ohlasy? Sledujete to nějak? Když třeba někdo v nějaké recenzi desku odstřelí, naštve vás to, nebo nad tím spíš mávnete rukou a řeknete si, že se to prostě nemůže líbit všem, tak není co řešit? Když se třeba objeví nějaká konstruktivní kritika, kde sice recenzent dá horší hodnocení, ale nějak inteligentně popíše, co mu vadí, zamyslíte se třeba nad jeho myšlenkami (samozřejmě za předpokladu, že se vám článek dostane do rukou)? Nebo máte všechny recenzenty tam, kde sluníčko nesvítí, a hrajete to čistě podle sebe? Přece jenom, spousta recenzentů má v oblibě radši nějakou náročnější muziku, kdežto vy – a to nemyslím ve zlém – hrajete spíš jednodušší a chytlavé věci…
Kritika a kritikové jsou národ sám pro sebe. V dnešní době neomezené demokracie ve smyslu možnosti plivání kohokoliv na cokoliv, je to ještě markantnější. Kritik je opravdu málokdy sám činný a úspěšný muzikant, nebo obecně umělec. Činný a úspěšný umělec totiž nemá čas rozebírat dílo někoho jiného a hlavně to nemá zapotřebí. Z toho plyne, že kritik je většinou neuznaný a neúspěšný umělec a logicky nemůže vystát nikoho, kdo má jen o kousek víc úspěchu než on sám. Tím jsem složitě řekl, že nás kritika naprosto nezajímá (smích). Jediné, co nás zajímá a co má opravdu váhu, je názor našich fanoušků, jenom pro ně to všechno děláme a jenom díky jejich přízni to má smysl.
V souvislosti s tím mě napadá ještě jedna otázka. Hrajete hudebně vcelku pohodovou muziku, která člověka chytne takřka na první poslech, jak se ale sami díváte na nějakou opravdu náročnou hudbu. Čistě z pohledu lidí, kteří hrají docela přístupné písničky, co říkáte na ty poslechově těžké věci? Jen pro upřesnění, mířím hlavně na skutečně okrajové věci jako různé psychedelie, avantgarda, drone nebo noise… vidíte jako hudebníci v podobných extrémech nějaký smysl, nebo vám přijdou už přehnané? Jinak, co jednotliví členové Dymytry sami doma poslouchají, když sundají masky, hodí nohy na stůl a dostanou náladu na nějakou tu muziku?
I v tomhle ohledu jsme zcela liberální. Každý má právo si dělat umění, jaké se mu zlíbí a až lidi určí, jestli to má smysl, nebo ne. Pokud si někdo natře prdel namodro a bude běhat po Václaváku a dělat šmoulu, asi si o něm něco pomyslíme, ale pokud bude mít davy nadšených fanoušků, kteří se díky němu zasmějou a odpočinou si od tuny vlastních starostí, kdo může říct, že to není přínosné umění?
Poskočme trochu dál. Určitě se nedá vynechat záležitost okolo data vydání… pokud mne paměť nešálí, původně měl “Neonarcis” vyjít snad už koncem května, nicméně deska se do prodeje dostala až o nějaké tři měsíce později. Co přesně bylo důvodem takové prodlevy?
Důvodů je mnoho, problémy se studiem, změna zvukaře těsně před dokončením atd atd.. Bylo toho hodně, ale stálo to za to!
K “Neonarcis” jste udělali hned dva křty, jeden v Praze a druhý v Domažlicích. Praha je myslím vcelku jasná, ale proč jste se rozhodli udělat druhý křest ještě v Domažlicích? Člověk by z fleku tipnul, že pokud druhý křest, tak proběhne spíš v Brně, Ostravě nebo třeba Plzni, ale ne v Domažlicích… na druhou stranu, všiml jsem si, že se sem vracíte docela často… velká fanouškovská základna v oblasti? Dobré vztahy s majiteli klubu? Nebo snad obojí? Proč tedy padla volba právě na Domažlice?
Všechno tohle dohromady. Domažlický Death Magnetic je asi nejhezčí a nejpříjemnější klub, který jsme kdy navštívili. Majitelé se k nám chovají víc než dobře, fanoušci nás v Domažlicích nabíjejí maximální podporou. Takže rozhodnutí, kde udělat druhý křest bylo úplně jednoduché.
Právě v souvislosti s domažlickým křtem mě napadá ještě jedna záležitosti, a sice… jak se to vlastně u vás má s bubeníkem? Chápu to dobře, že vaším bubeníkem je Miloš Meier, ale když vzhledem ke své vytíženosti nemůže, zaskakuje za něj Eduard Štěpánek? Nebo byl tohle jen ojedinělý případ? Je pravda, že prozatím pokaždé když jsem vás viděl živě, seděl za bicími Miloš…
Miloš se rozhodl jít cestou profesionálního muzikanta dlouho předtím, než nastoupil do Dymytry. Živit se muzikou není žádná sranda, a proto musí hrát s více kapelama. My to samozřejmě respektujeme, protože s tím do Dymytry šel. Pokud má hraní s jinou kapelou, zastupuje ho Eda Štěpánek. Musím říct, že ho zastupuje víc než se ctí.
S novou deskou jste představili také novou, mírně inovovanou podobu svých dosavadních masek. Znamená to snad, že mohou fanoušci čekat nějakou obměnu masek po každé dlouhohrající nahrávce? Není žádné tajemství, že ty původní masky vám vyráběli v Národním divadle – platí to i o těch nových? Kdo je vlastně navrhuje? Jenom pro zajímavost, z čeho jsou vlastně vyrobeny?
Masky nám navrhoval a vyráběl tentýž maskér, co ty minulé. Z čeho jsou vyrobeny se budete muset zeptat jeho, já jsem jenom zpěvák (smích).
Když už jsme u toho, proč jste se vlastně rozhodli, že budete hrát právě v maskách? Byla to jen snaha se nějak odlišit od všech ostatních, nebo ty masky pro vás mají nějaký hlubší význam? Na druhou stranu, pamatuju si, že zpočátku vás spousta lidí právě díky nim označovala jako kopírku především Slipknot a dalších podobných omaskovaných kapel, u mnohých lidí jste v tom označení “čeští Slipknot” možná i zůstali, čili to vlastně může být odlišení a omezení zároveň (aneb všechno má své pro a proti, jak se říká). Předpokládám, že dneska už to není tak aktuální, ale když vám třeba dva, tři roky zpátky někdo podobné skupiny pořád předhazoval, asi jste se na to tvářili ne moc nadšeně, což? Když však vezmeme z druhé stránky, asi těžko může dnes hudebník hrát, aniž by byl ovlivněn jinými hudebníky. Jací interpreti ovlivnili vás?
Masky měly před Slipknot desítky kapel, vzpomeňme třeba Kiss. Chtěli jsme se prostě odlišit od stovek kapel, které u nás okupují každou volnou garáž. My hlavně chceme lidi bavit, muzika má přinášet uvolnění od stresu, zábavu, podívanou… masky v tomhle ohledu fungují super. Všichni v kapele posloucháme spoustu muziky, každý má tu svou milovanou kapelu, svůj vzor. Právě ta různorodost vkusu členů Dymytry umožňuje vlastní barevnou tvorbu.
Kdo s tím nápadem, že byste ony masky mohli nosit, přišel jako první? Jak se vám v nich vlastně hraje? Když je třeba akce v nějakém menším klubu se špatnou nebo žádnou klimatizací, tak to musí být docela peklo, ne? Nebyla by třeba v souvislosti s nošením masek nějaká vtipná historka (smích)?
Já (smích). Ale realizaci měl na starost kompletně Dymo [kytarista – pozn. redakce] (jako ostatně skoro všechno). V kraťasech a tričku by se nám samozřejmě hrálo líp, ale jak se říká, pro fanoušky není žádná oběť dost veliká.
Pojďme se nyní podívat na pár konkrétních skladeb z “Neonarcis”. Hned na první poslech z alba hodně vyčnívá pomalá “Pod Nuselákem”. Chtěli jste už od začátku dát na album nějakou podobnou baladu, nebo jste ji na placku umístili z jiného důvodu (a případně z kterého)? Co se týče textu… Nuselský most v Praze je známý právě tím, že z něj sem tam nějaký sebevrah skočí… tipoval bych, že doslova osobní zkušenost s tím asi mít nebudete, když prozatím všichni žijete (smích), ale má text písničky základ v nějaké reálné události?
Tohle necháme na představivosti fanoušků. Je fajn mít kolem sebe určitý nádech záhady.
Další zajímavý kousek je určitě “Síť pro sociály”, který se věnuje aktuálně velmi ožehavému tématu sociálních sítí. Používáte sociální sítě vy sami osobně? Pokud ano, přiznejte se, kolik hodin denně prosedí jednotliví členové Dymytry u Facebooku (smích). V textu se na tyto stránky nedíváte příliš pozitivně, na druhou stranu na svém vlastním profilu kapely na Facebooku vyvíjíte docela slušnou aktivitu, není to trochu paradox? Samozřejmě vím, že tam nemáte statusy o vykakání, jak se v písničce s nadsázkou zpívá, ale i tak…
Sítě pro sociály jsou nutný zlo. Dneska to bez nich nejde. Bohužel si většina lidí neuvědomuje zhoubný vliv na společnost. Dřív se lidi víc znali, povídali si, chodili společně na různý akce, do hospody a tak. A dneska mladý lidi? – Seděj celej den v práci u kompu pak seděj celej večer doma u kompu a ťukaj kraviny do chatu s lidma, který ani pořádně neznaj. Kvůli těmhle sítím se ztrácí pospolitost mezi lidma. Pak se někde náhodou sejdou a koukaj jako vrány, protože si neumí říct nic z očí do očí. Já osobně fejsbuk nemám a i kdybych měl být poslední člověk na planetě, co ho nemá, tak ho mít prostě nebudu.
Naopak “Rédijó” je taková hříčka. Chtěli jste si nahrát také nějakou podobnou vážně-nevážnou chytlavou oddechovku, která je hlavně o zábavě? Nebo snad vy sami “Rédijó” jako oddechovou písničku nevnímáte?
“Rédijó” vznikla na základě inspirace filmem “Rádio” [s největší pravděpodobností jde o snímek z roku 2003, v hlavních rolích Cuba Gooding Jr. a Ed Harris], který je hodně hořký a spíš docela smutný. Moje původní myšlenka byla hodně černohumorná, nakonec z toho vyšel spíš takovej tingltángl pro radost a pobavení. Oproti filmu “Rádio” máme o dost jednodušší pointu (smích).
Jak již její název napovídá, skladba “Dymytry” je o Dymytry, čili přímo o vás… tedy, alespoň mi to tak přijde. Už na “Neser!” se objevila jedna podobná věc ze života kapely, a sice “Protekční synek”, kde jste si stříleli z toho, že vám neustále někdo předhazoval údajnou protekci kvůli tomu, že otcem jednoho ze členů je kytarista slavného Arakainu. Hodláte mít na každé nahrávce nějakou písničku sami o sobě? Udělat takhle po částech něco jako “hudební deníček Dymytry” (smích)?
Tímhle způsobem my nepřemýšlíme, respektive já nepřemýšlím. Píšu texty podle toho, co mě zrovna zaujme. Text “Dymytry” vznikl po velmi vydařeném koncertě. Při sledování všeho toho cvrkotu kolem stavění pódia a vůbec kolem koncertu jsem si řekl, že celou tu mašinérii mám moc rád a neumím si představit bez toho být. Všichni v kapele to máme stejně.
Dost lidí, mě nevyjímaje, asi překvapilo, že jste si jako první singl z “Neonarcis” a zároveň jako song pro první videoklip zvolili skladbu “Ocelová parta”. Člověk by čekal, že spíše padne volba na nějakou věc, jež byla uvolněna předem k poslechu a kterou jste také hrávali na koncertech již před vydáním, hlavně tedy “Síť pro sociály” nebo “Rédijó”. Proč jste si tedy vybrali “Ocelovou partu”? Kdy by se onen videoklip mohl objevit? I na “Neser!” se singlovka, “Strážná věž”, nacházela až na konci desky – to je už ale asi náhoda, že?
Videoklip je zatím ve hvězdách. Stále jsme se v kapele neshodli, zda v dnešní době má vůbec smysl točit videoklipy. Stojí to dost peněz, pokud to má k něčemu vypadat, a pak to dvakrát zahrajou na Óčku a šoupneš to na jutub a hotovo. Já osobně jsem zastánce spíš takových homevideí ze života kapely, různý srandy z tour a tak. Vyjde to o dost levnějc a ohlas od lidí to má úplně stejný, nebo o dost větší.
Nyní bych se rád zeptal na koncerty. Docela by mě zajímala jedna věc – poslední pár let máte v podstatě permanentně narvaný diář a pořád někde koncertujete… uživí vás Dymytry, nebo ne? Ptám se, protože mi nepřijde, že byste mohli stíhat chodit při takové koncertní zátěži hákovat do rachoty (smích). Mimochodem, máte vůbec spočítané, kolik jste těch koncertů celkově odehráli? Pokud ano, na jaké cifře aktuálně jste?
Vychází to tak na 70 koncertů ročně. Díky našemu manažerovi Pepemu opravdu hrajeme v podstatě každý víkend. Metalová muzika málokoho uživí, my o tom samozřejmě všichni sníme. V každým případě zaplať Pánbůh za ty dary.
V České republice sice koncertuje takřka neustále a myslím, že se dá říct, že máte velice slušnou návštěvnost, kterou by vám mnozí mohli závidět, ale co zahraničí? Všichni vědí, že jste se objevili na slavném Wacken Open Air, kde jste vystoupili teprve jako druhá česká kapela v historii, přičemž ta první, Krabathor v roce 1998, zde hrála tak dávno, že už si to nikdo nepamatuje (smích). Myslíte, že jste měli v Německu úspěch? Jaká to pro vás byla zkušenost? Hráli jste vůbec někde v zahraničí kromě Wackenu? Hodláte třeba do budoucna zkusit v zahraničí více prorazit, nebo jste spokojeni tady u nás v naší malé zemičce? Sice je pravda, že české texty by pro vás na jednu stranu asi byly handicap, ale na tu druhou by mohly být i výhodou, protože si všímám, že spoustě lidem se líbí, když mohou poslouchat něco jiného než standardní angličtinu…
V zahraničí nemáme šanci bez Angličtiny. Fenomén ve stylu Rammstein je opravdu jenom jeden. Nic mi není tak odporné, jako mizerná čengliš s ještě mizernějšími texty z gůgl translejtru, což nám 98% anglicky zpívajících českých kapel předvádí. Jsme Češi, tak budem radši poctivě hrát pro naše lidi, než se bláhově cpát s naprosto nekonkurenceschopným produktem do zahraničí. Jedině, kdybychom někde na cestách poznali super rodilého textaře, který by nám napsal texty, co maj hlavu a patu a naučil mě je slovo od slova vyslovovat, pak by to asi dávalo smysl.
Pomalu se blížíme k závěru, takže bych si dovolil trochu odbočit od linie předcházejících dotazů k jedné jedovaté otázečce – co vy a alkohol? Napijete se rádi? Razíte filozofii, že před vystoupením ani kapku a když nějaký alkohol, tak až potom, nebo si jedno, dvě pivka klidně dáte i před koncertem? Co nějaké další neřesti – sex, drogy a rock ‘n’ roll, nebo jste mimo pódium slušně vychovaní hudebníci (smích)?
Napijeme se rádi, rádi si zalaškujeme a pomazlíme se s krásnými slečnami, máme rádi rychlá auta. Prostě normální rockeři (smích)
A nyní tedy hurá na poslední otázku, jež bude trochu věštecká… s Dymytry jste již nyní dosáhli takového úspěchu, jakého většina domácích rockových kapel nedosáhne za celou svou kariéru. Jaké ale máte ambice do budoucna? Kde byste rádi svou kapelu viděli třeba za pět, deset let? Anebo ještě jinak – jaké jsou vaše další cíle? Díky za rozhovor a ať vám vaše předpovědi vyjdou!
Chceme hrát a hrát a hrát a bavit lidi. Pokud naše muzika pobaví 100 lidí, kteří na tu hodinku a půl zapomenou na tu hrůzu, lobby, podvody, daně a tisíc dalších věcí, co se na nás všechny hrnou ze všech stran, bude to pro nás velká radost. A pokud to bude 10 000 lidí, bude ta radost úměrná tomu počtu.
Sice pomalu (jak jinak, v rámci žánru), ale přece jenom se v poslední době začaly na české scéně lámat i doom metalové ledy – a přestože to explicitně nepadlo, z následujících odpovědí Somnus Aeternus, kteří jistě patří k těmto novým hybatelům na českém doom metalovém poli, vyplývá, že tento jev bude ještě nějakou dobu určitě pokračovat, což zajisté potěší všechny fanoušky truchlivého metalu. Našich otázek nejen o doom metalu obecně, ale také samozřejmě i o samotné kapele a o čerstvém debutu “On the Shores of Oblivion” se jménem Somnus Aeternus ujali zpěvák Insomnic a kytarista Wohma…
Zdravím do Brna! Dovolil bych si vynechat úvodní zdvořilosti a vrhnul se rovnou na otázky. Předně by mě zajímalo, proč jste si zvolili název Somnus Aeternus a co přesně tato dvě slova znamenají? Ptám se na to především z toho důvodu, že ihned, jak jsem jméno vaší kapely poprvé zaregistroval, tak mi v mysli naskočila zámořská doom metalová legenda Solitude Aeturnus, jejíž název je hodně podobný. Je to z vaší strany záměr, nebo se jedná čistě o náhodu?
Insomnic: U vzniku kapely a vymýšlení názvu jsem nebyl, ale všiml jsem si, že podobně, jako se Solitude Aeternus si lidi pletou náš název se Sopor Aeternus, což mě osobně celkem těší :)
Wohma:Somnus Aeternus znamená latinsky věčný spánek, což dle mého docela hezky vystihuje pochmurnost naší hudby, ale zároveň v sobě má i jistou poetičnost (v hudební řeči melodičnost), na které si svým způsobem zakládáme. Kdysi jsme přemýšleli o změně názvu, ale nakonec jsme zůstali při starém – jednak jsme už byli aspoň v Brně a okolí celkem zavedení, ale hlavně vymyslet dobrý název není vůbec taková sranda, jak to může vypadat.
Podobnost jak se Solitude Aeturnus, tak se Sopor Aeternus samozřejmě je, ale mám pocit, že jsme možná ani o jedné zmíněné neměli tehdy ponět. Komické mi to přijde spíš až teď, když mi jako Somnus Aeternus jsme o Solitude Productions. Ale co už ;)
Když už tu padlo jméno jiné skupiny, pojďme začít trochu obecněji. Z pohledu posluchačů dáváte přednost jaké formě doom metalu? Máte nejradši doom/death, který ostatně sami hrajete; takový ten klasický doom typu Candlemass či právě Solitude Aeturnus, který by se dal s nadsázkou popsat jako pomalejší heavy metal; nebo funeral doom metalový extrém? Máte radši evropskou školu doom metalu, nebo fandíte i té americké, jak ji prezentují například kapely jako Saint Vitus? Nebo je to všechno jedno a dobrá skupina je dobrá skupina, ať už hraje cokoliv a pochází odkudkoliv?
Insomnic: Původ kapely pro mě nehraje roli. Osobně dávám přednost spíš bahnivějším variacím doomu. Třeba koncert s Worship pro mě byl splněným snem [koncert se odehraje 25.10.2012 v Praze – pozn. redakce], protože jejich předchozí akce pro mne byla hlubokým spirituálním zážitkem.
Celkově pro mě hudba hraje podobnou roli, jako jazyk, jen mnohem dokonalejší. Důležitým pro mě v hudbě je sdělení, a právě některé hrobařské kapely to sdělení dokážou bez zbytečného balastu předat tak, že s tou hudbou v podstatě medituju. Taková odevzdání se hudbě a s ním spojení vnitřní dialog, je pro mě očistným zážitkem, takže ani Worship nakonec nepůsobí smutně nebo depresivně.
Wohma: Já osobně tradiční doom typu Candlemass rád nemám, vadí mi uječené vokály obecně. Takže dám radši zavděk sytému hlasu, jako má třeba Anders z Draconian, nebo ulítlejším vokálům, jako má třeba Aaron z MDB [My Dying Bride]. Jinak hudebně nijak moc doom neškatulkuji, poslechnu si cokoli od bahna typu My Shameful až po svěžejší a melodičtější věci, jako třeba Swallow the Sun. Ale pak je taky spousta kapel, která hraje doomově, aniž by hrála doom metal, navíc zdaleka neposlouchám jen doom, takže se dá říct, že zkrátka dobrá skupina je dobrá skupina.
Proč jste se vy sami jako hudebníci rozhodli, že svou troškou přispějete právě do doomového mlýnku? Nedávno jsem četl takovou zajímavou úvahu, že výborná doom metalová kapela toho prodá řádově mnohem méně než průměrné blackovky a deathovky, což sice jistě bylo myšleno s nadsázkou, ale něco málo pravdy na tom bude… z tohoto pohledu by se dalo říct, že vidina nějaké slušnějšího úspěchu je pro doom metalovou skupinu v podstatě minimální. Proto by mě zajímalo, proč se šestice relativně mladých lidí rozhodne, že se bude věnovat právě takto okrajové záležitosti?
Insomnic: Viz moje předchozí odpověď – v hudbě nacházím transcendentno a tak dobrý koncert, jako byl nedávno náš křest, je pro mě svým způsobem oslava myšlenek a pocitů, kvůli kterým tam lidé přijdou a které nejdou vyjádřit slovy. Když se daří vzájemně si tenhle pocit na koncertě s publikem předávat a sdílet, je to pro mě mnohem větší úspěch, než nepracovat a jenom hrát. Jednoduše – hudba je nejen pro mě víc zábava a seberealizace než obchod.
Wohma: Já myslím, že na té úvaze z otázky rozhodně něco bude, ale nehodlám si stěžovat. Doom metal jsme si “vybrali” vědomě a bylo nám od začátku jasné, že to není zrovna hudba, na kterou budou chodit davy, i když ji uděláme sebelíp. A proč “vybrali”? Nemyslím si, že bychom se někde na začátku rozhodli, že budeme hrát jen doom metal. Jasně, chtěli jsme dělat tvrdou hudbu, ale žánrově jsme se nějak nevymezovali. Většinou zmiňuju jako prvotní vzor Shape of Despair, ale tak jsme v podstatě nikdy moc nezněli, takže to pak šlo svou vlastní cestou. A nápady, se kterými jsme přicházeli, byli spíš ponuřejšího charakteru.
Na druhou stranu, vám už se relativně solidní úspěch povedl, když jste svůj debut vydali pod ruským labelem Solitude Productions, což jistě v rámci celého metalu není nikterak velká firma, ale čistě na doom metalovém poli patří k těm nejrenomovanějším… vlastně mě s výjimkou finských Firebox Records (resp. jejich sublabelu Firedoom) z hlavy nenapadá jiné žánrové vydavatelství, které by mělo takové jméno. Jak jste se do kontaktu s touto firmou dostali? Oslovili jste vy je, nebo si v Rusku všimli oni vás? Jak spolupráce prozatím probíhá? Jste s jejich prací spokojeni? Máte smlouvu pouze na debut, nebo u nich vyjde i budoucí deska/y?
Wohma: Oslovili jsme několik málo vydavatelství a Solitude byli jedni z těch, kteří se nám ozvali zpět. Nebylo to tak, že bych za každou cenu chtěl skončit u nějakého (jakéhokoli) vydavatelství, zkrátka jsem si řekl, že buď něco solidnějšího, nebo si to radši vydáme sami. Mikrolabely jsou možná fajn, ale vlastně toho ve výsledku kapele moc nenabídnou.
Každopádně spolupráce probíhá velmi dobře, Evgeny [Semenov, majitel firmy] je sice chlapík, který se vyjadřuje velmi úsporně, ale zato k věci a není problém se s ním domluvit. Debut nám vyšel takovým zvláštním hybridním způsobem, něco mezi distribuční smlouvou a klasickou smlouvou, protože jsme potřebovali rychle CD vylisovat, abychom měli co fanouškům nabídnout na nyní probíhajících podzimních koncertech. To jen pro pořádek, kdyby někomu vrtalo hlavou, proč nemáme katalogové číslo jako ostatní alba vycházející pod Solitude… Album by muselo vyjít až po Novém roce a takové čekání jsme si nemohli dovolit. Každopádně máme nabídku i na příští desku, a pokud se nestane něco zásadního, tak i další album vyjde pod Solitude.
Tím jsme se vlastně plynule dostali k vašemu albu “On the Shores of Oblivion”, takže se mu pojďme podívat na zoubek trochu podrobněji. Ještě v návaznosti na předcházející dotaz – album vyšlo jako jewelcase CD. Proč zrovna v tomto formátu? Koukal jsem, že Solitude Productions vydávají i nějaké ty digipacky… proč vaše album vyšlo jen jako jewelcase? Co si budeme povídat, digipack je přece jenom trochu luxusnější záležitost než plastová krabička. Byla to čistě volba firmy, nebo jste se s nimi sami vzájemně domluvili na jewelcasu?
Digipack je super formát, ale je dost drahý (jen pro představu – zhruba dvakrát dražší než klasický jewel se slušným bookletem) a prodej CD neustále klesá. Vzhledem k tomu, že jsme lisování měli pod palcem my (viz předchozí odpověď), tak jsme se pro to rozhodovali sami. Jsem velkým fanouškem různých speciálních edicí a bonusů ve všech podobách a asi už teď můžu slíbit, že příští album v tomto ohledu bude mnohem zajímavější. Rádi bychom nabídli ještě mnohem víc než jen hezký digipack, ale podrobnosti si zatím nechám pro sebe (a ne, není to vinyl, i když i ten by mohl přicházet v úvahu – především podle toho, jak se bude prodávat debut). Každopádně si myslím, že tohle je jediný způsob, jak může prodej CD (a fyzických nosičů vůbec) přežít – musí nabízet nějakou opravdovou přidanou hodnotu, něco neobvyklého. Hrozně se mi v tomhle líbí aktivity Fursyho Teyssiera (Les Discrets, Amesoeurs), které jdou mnohem, ale opravdu mnohem dál než za nablýskané digipack vydání.
Dovolil bych si pokračovat grafickou stránkou… na obálce se nachází smrtka s kosou, což je vcelku typický žánrový motiv, až by se v nadsázce dalo říct, že smrtka je pro doom metal tím stejným jako draci pro power metal nebo pentagramy pro black metal (smích). Má to být z vaší strany takový malý signál fanouškům, co od nahrávky očekávat, nebo jste si ji vybrali jednoduše z toho důvodu, že k muzice pasuje, a na nikoho ostatního jste se neohlíželi?
Insomnic: Určitě máš pravdu, jde o klišé. Na druhou stranu většina metalu, pokud se nebavím o avantgardě apod., je jedno velké klišé… zvukově, kompozičně, nástroji, texty, vizuálně… a právě to na něm asi máme někdo více, někdo méně rádi. Já jsem se k tomu motivu dostal tak, že jsem se snažil držet stěžejních myšlenek toho alba… podobnosti spánku, smrti, bezvědomí… tohle jsou stavy, u kterých se člověk může tak trochu spolehnout na to, jak budou vypadat, a navíc jsou zajímavé tím, že se i během nich něco záhadného děje (u smrti teda nevím :)). Navíc smrt je jediná věc, u které můžeme říct, že potká nás i všechny kolem nás. Z toho se dá vyjít, snažit se prožívat život plnými doušky, ale taky zodpovědně a čestně.
A když člověk z tohohle vyjde, tak smrt nevypadá jako něco, čeho bychom se měli bát. Tudíž nejde o inspiraci klišé, spíš o to, že sám se trochu takhle na život dívám, a to by ta kresba měla odrážet. A taky to, že nejsem geniální umělec a tohle je tak na hranici toho, co dokážu nakreslit :)
Wohma: Na nikoho jsme se moc ohlížet nechtěli, stejně by klasik řekl, že haters gonna hate :) Rozhodně jsme nechtěli jiné metalové klišé, a to sice “nablýskanou” fotomontáž, kterých je plný DeviantArt. A myslím, že se nám rozhodně povedlo to, že obal vypadá na první pohled jinak, odlišně, a přitom to není (alespoň dle nás) tím, že by byl špatnej.
Ještě více než samotná smrtka na obálce mne zaujal motiv loutky, který prostupuje celým bookletem. Zdá se mi, že tato série obrázků s loutkou sama o sobě vypráví takový minipříběh, je to tak? Pokud ano, pojí se s ním nějaký hlubší význam? Co jste jím sledovali?
Insomnic: Jsem rád, že tam ta návaznost jednotlivých loutek jde vidět. V podstatě jde o příběh člověka, který se snaží získat svobodu, a když ji získá, zjistí, že neví, co s ní dělat. Má tolik možností, jak se svobodou naložit, ale s každou přichází zodpovědnost, která je těžší, než následovat příkazy někoho jiného. No a loutka to neunese.
Do jisté míry tenhle princip vidím v lidech i v sobě, ale těch významů se tam dá najít víc. Vem si třeba to, že ta loutka tam nikdy nespí, a tenhle fakt si srovnej s předchozí odpovědí :)
Jak velký význam přikládáte grafické podobě nahrávek a vizuální prezentaci kapely celkově? Velmi se mi líbí například vaše promo fotografie v takovém starém, zašlém stylu…
Insomnic: Za sebe si myslím, že vizuální stránka hudby je prostorem, kde se dá hudba podpořit a fanouškovi tak dát něco víc, než jen dekoraci.
Wohma: Souhlasím s Insomnicem – je to další rozměr, kterým se dá tvorba nějakým způsobem ozvláštnit (anebo taky pokazit).
K fotografiím mě napadá ještě jeden takový drobný detail – člověk by od doomové kapely čekal spíše víno, kdežto vy – jestli se správně dívám – máte na fotkách před sebou sklenice piva. Proč zrovna pivo? Že by skrytá reklama na Stellu Artois (smích)?
Insomnic: Já jsem Stellu nepil! Pil jsem asi Starobahno, nebo co, ale ostatní chtěli mít stejný sklenice, tak jsem si nechal nalít do sklenice od Stelly obsah odkapávače pod pípou (nepil jsem to).
Wohma: Já mám dokonce pocit, že ve skutečnosti tam v těch skleničkách nikdo Stellu neměl :) Přišlo nám, že s vínem by to už mohlo působit, jako že si hrajeme na nějaký aristokratický metal, zkrátka že by to bylo příliš “posh”. A koneckonců po vystoupení (a někteří i před) nechodíme po klubu s dvojkou vína… Nebudeme ze sebe kvůli propagaci dělat někoho jiného, než kým doopravdy jsme. Na to už je v hudební branži dost jiných expertů :)
Co se týče samotné muziky, myslím, že toho příliš nezkazím, když řeknu, že hrajete takovou spíše melodičtější formu doom metalu. Kladete vy sami – ať už jako hudebníci nebo jako posluchači – nějaký speciální důraz právě na melodie? Myslíte si, že jsou melodie v hudbě obecně to hlavní, nebo nemáte problém ani s nějakými extrémy, kde člověk o melodii nezakopne, jak je deska dlouhá? Jaký význam pak pro vás mají melodie v rámci samotné vaší tvorby?
Wohma: Souhlasím, naše pojetí doom metalu je hodně melodické. Nevím, jestli můžu říct, že vyloženě považuji melodie za to hlavní, ale jejich úplnou absenci rozhodně nesnáším příliš dobře :) I proto jsem nikdy nepřišel na chuť drone kapelám (i když třeba stage presence Sunn O))) totálně žeru), na druhou stranu minimalismus mi v tomto případě nevadí, pokud je deska zajímavá něčím dalším. Příklad za všechny by mohla být tvorba Finů Tenhi: ač žánrově neofolk, tak někdy svou dikcí připomínají spíš funeral doom, přesto je to muzika neuvěřitelně plná, působivá a zajímavá.
V kapele asi určitý důraz na melodie dáváme a ani v budoucnu se od toho asi příliš nevzdálíme. Na druhou stranu nijak zásadně nelpíme ani na nějaké nálepce “melodic”, ani na nějaké žánrové škatulce. Naopak si myslím, že přesahy do jiných žánrů mohou být tím správným kořením, rozhodně se proto nebudeme v tomhle směru nějak omezovat.
Na druhou stranu, vokál Insomnica je naopak čistokrevný obhroublý growling, který by neměl problém se uživit i třeba v deathu metalu, což tvoří oproti kytarovým a klávesovým melodiím docela zajímavý kontrast – alespoň tedy na mě osobně to tak působí. Byl to z vaší strany záměr, vytvořit takový kontrast, nebo to takhle prostě vylezlo “samo”, když se spojila muzika s vokálem?
Insomnic: Já jsem v deathové kapele taky nějakou dobu fungoval. Asi to tak do jisté míry vylezlo samo, ale vokály se snažím vymýšlet podle toho, co mi zrovna přijde, že by se hodilo k různým pasážím.
Wohma: Já jen dodám, že Insomnica někdy ponoukám, ať se s tím nepáře, protože podle mě i hodně drsný growl a grunt patří do doomu. Mimo to by byla škoda nevyužít všech poloh, které Insomnic zvládá.
Další věcí, která mne na “On the Shores of Oblivion” zaujala, je můj pocit, že ty nejlepší nápady se nacházejí jakoby malinko v “pozadí”. Abych dal nějaký konkrétní příklad, tak třeba v “Of the Bond” se v oněch klidnějších mezihrách bez kytar nachází výborná, ale trochu tichá klávesová linka. To je tak schválně, aby si podobných libůstek všimli jen ti trpělivější posluchači? Řekněme takový “bonus” pro ty pozorné, kteří se budou nahrávkou zabývat podrobněji?
Wohma: Často se snažíme kombinovat relativně hodně melodických linek přes sebe, aby tvořily jakýsi dialog jednotlivých nástrojů a aby hudba byla opravdu pestrá. A ano, některé jsou skrytější než jiné, takže pozorného a opakovaného posluchače našeho alba určitě odměníme tím, že tam třeba i po četném poslechu najde něco nového. Nahrávka, která všechno posluchači vyklopí najednou, nemá většinou příliš dlouhou životnost.
Čím déle “On the Shores of Oblivion” poslouchám, tím si všímám jedné věci (a musím říct, že jsem to začal pořádně registrovat až po recenzi :)), a sice že druhá polovina desky mi celkově přijde o malinko lepší, je v ní množství zajímavých nápadů a motivů, zároveň se mi zdá trošku pestřejší a přitom atmosféra se nijak neztrácí, spíše mi naopak přijde ještě o kousek hutnější. Je nějaký rozdíl mezi tím, jak vznikaly písně od “A Touch of Insanity” dál a jak ty s pořadovým číslem 1-5, třeba v časovém období, stylu skládání atp.?
Wohma: To jsi mě docela zaskočil :) Nějaká chronologická posloupnost tam určitě není, písničky jsou z tohohle hlediska zcela pomíchány. Výrazně jiný styl skládání bych přiřkl šesté písni “Purgatorium” a závěrečné “Sinthesis”. Je navíc faktem, že ty méně ortodoxně doomové a experimentálnější písně jsou spíš v druhé půli, takže se dá říct, že jsi to zhodnotil zcela správně.
Všiml jsem si, že v bookletu není poznamenané místo nahrávání “On the Shores of Oblivion”. Můžete nám prozradit, kde jste desku natočili?
Wohma: Vzhledem k mnoha faktorům, které je zde asi zbytečné uvádět, jsme desku nahrávali zcela sami a sami jsme si ji i smíchali. Jediným externím faktorem byl profesionální mastering ve Velvet Mastering studiu. Myslíme, že i přes DIY přístup se nám podařilo stvořit slušně znějící desku a nemáme se v tomhle ohledu za co stydět.
Dále mne svým způsobem zaujala obligátní děkovačka, konkrétně zmínka o kapelách Et Moriemur a Llyr. Obě dvě, přestože své dlouhohrající debuty vydaly již loni, resp. předloni, jsou v relativně obdobné pozici jako Somnus Aeternus – relativně nové doom metalové skupiny, které na našem území začaly opět živit žánr, jenž zde byl po mnoho let de facto mrtvý. Až bych řekl, že těchto pár nových doomových formací (kromě oněch dvou jmenovaných ještě i pár dalších, například Ghost in the Shell) – Somnus Aeternus samozřejmě nevyjímaje – začalo dohromady tvořit něco, co bychom skoro mohli nazvat menší doomovou scénou v České republice, což je něco, co by mi ještě třeba před pěti, šesti lety přišlo jako utopie, jelikož doom metal byl u nás vždy na pokraji zájmu. Vzhledem k tomu, že i vy mezi takovéto kapely patříte, myslím, že se přímo nabízí se na to zeptat… Čím si myslíte, že to je, že se tu poslední dobou začal opět objevovat doom metal? Nebo nějakou soudržnost se svými doomovými kolegy necítíte a kopete sami za sebe?
Insomnic: Ve jmenovaných kapelách jsou skvělí lidé a srdcaři. Společné akce jsou podle mě těmi nejlepšími. A taky má na tom vývoji asi podíl to, že pro všechny z nás je samozřejmě výhodnější zahrát si s další doomovou kapelou na koncertě, kam přijdou fanoušci doomu, než si zahrát s deathcorovou kapelou, kde nás vypískají.
Wohma: Llyr a Et Moriemur jsou zkrátka naši kamarádi, děláme s nimi akce, navzájem se podporujeme a já jsem hrozně rád, že jsme v tom českém rybníčku našli spřízněné duše. Co víc, spřízněné duše, které dělají zatraceně dobrou hudbu – a to je pak radost dělat s nimi společné akce. S Ghost in the Shell se (v době psaní odpovědí na tento rozhovor) zrovna chystáme na společnou akci do Prahy, kde budeme předskakovat Worship a Faal. Nečekám nic jiného než bezvadnou akci v rodinném doomovém kruhu :) Tím jsem asi dostatečně odpověděl na tu soudržnost. Co se týče “vzkříšení doom metalu” – myslím, že je to spíš náhoda, a nečekám, že by ČR nebo celosvětová scéna zažila nějaký velký návrat doom metalu.
“On the Shores of Oblivion” jste na krátký čas (tuším týden, ale nechci kecat) hodili online jako stream, přičemž nějaký dobrák to samozřejmě nahrál a ihned pustil na internet. Nenaštve to trochu? Nebo se v tom snažíte hledat aspoň světlou stránku, když už se to stalo, a berete to tak, že se tím pádem dostane muzika k více lidem? Přece jenom – nalijme si čistého vína – rozhodně si dnes víc lidí album stáhne zadarmo z nějakého warezu než koupí. Jinak, jak se obecně díváte na poslední dobou tolik propírané hudební pirátství?
Insomnic: Když někdo tohle udělá tvojí práci, tak to zamrzí. Ale pirátství je víc realitou než něčím, nad čím bychom měli plakat. Prostě to je, jak to je. Já se sám přiznávám k tomu, že jsem do své hudební sbírky nenasypal desetitisíce, kolik by zřejmě stála. Věřím, že cestou není omezovat internet, živit OSA apod., ale v první řadě se snažit, aby se ta hudba dostala k tomu, pro koho je určená a komu za těch pár šupů (v našem případě) stojí.
Wohma: Upřímně řečeno – byl jsem dost překvapen, s jakou rychlostí se to rozšířilo a hlavně na kolik různých warezových serverů. A osobně se nedokážu úplně rozhodnout, jestli to mám vnímat spíš pozitivně nebo negativně. Ano, album se dostane mezi víc lidí, což znamená, že potenciálně i mezi více kupců, navíc jakožto undergroundová kapela si vážíme každého fanouška, byť si od nás třeba ani nic nekoupí.
Mrzí mě ale hlavně to, že na drtivé většině serverů je velmi nekvalitní webrip právě z onoho streamování alba. Jelikož SoundCloud streamuje ve 128 kbps, tak věřte tomu, že ani 192kilobitový release nebude mít tu kvalitu, pokud je zdrojem SoundCloud :) Jako největší zklamání to pro mě bylo zejména proto, že zhruba v době leaku už bylo album na bandcampu, kde jej lze koupit v bezztrátové kvalitě za $5,99, tudíž by to uploadera nepřišlo na nějaké velké peníze a mohl by to nabídnout v té nejlepší kvalitě. Proto PROSÍM všechny, kterým se 150 Kč za placku (nebo nějakých 110 Kč za digitální release) zdá hodně, aby si to naše album aspoň někde opatřili ve slušné kvalitě. Věřte, je docela velký rozdíl i mezi 320kbps MP3 a CD…
Co se týče pirátství v obecné rovině – vnímám ho jako fenomén moderní doby, který nemá smysl hodnotit z nějakého etického hlediska, a to ne proto, že by etický rozměr neměl, ale už jen proto, že je to hrozně složitý problém. Já například poslední dobou kupuji převážně alba v digitální podobě (nejlépe bezztrátové), ale to ani v roce 2012 není často jednoduché (a to teď mluvím pouze o nových albech). Jenže by zase ode mě bylo naivní vinit z toho distributory a vydavatelství, když z části je problém i na straně posluchačů, kteří si na digitální formát zvykají jen pomalu… což pak zase může zapříčinit, že album není v digitálu dostupné vůbec, natožpak bezztrátově. Já to s nadsázkou přirovnávám k fetišismu, protože pokud běžný člověk nedostane do pracek CD, tak se stále ptá: “A za co teda platím?”
Je přitom tolik možností, které skýtá digitální distribuce a samotný formát, pokud se tedy někdy přestaneme vázat na CD tak, jak ho známe. Proč by ten bonusový obsah, který dnešní náročný posluchač ocení, nemohl být digitální? Čtenářům s bujnější představivostí jistě naskočí hned několik možností, jak může digitální bonusový obsah jít o krok (nebo spíš dva, tři) dál než klasický jewel nebo digipack. Mám pocit, že v tomto směru docela odvážně experimentovala Björk a přineslo jí to, když už nic, tak přinejmenším zájem médií.
Samozřejmě, vinyloví nadšenci budou vždycky chtít vinyl a na koncertech se pořád budou prodávat nějaké fyzické nosiče a merch, ale možná je na čase se od toho klasického modelu odpoutat a úplně to paradigma převrátit. Nebo přinejmenším někam rozvinout.
Na řadě je poslední otázka, která bude opět o doom metalu. V letošním se objevily nové desky hned dvou velkých doomových skupin, jež patří k tomu nejznámějšímu a nejuznávanějšímu ve svém žánru – Candlemass a čerstvě i My Dying Bride. Slyšeli jste již oba počiny? Pokud ano, jak se vám líbí? Osobně se musím přiznat, že “A Map of All Our Failures” jsem ještě neposlouchal, nicméně “Psalms for the Dead” je podle mě fantastická záležitost a je obrovská škoda, že to bude poslední album Candlemass. Co myslíte vy? Pokud vás třeba v nedávné době jako posluchače zaujaly i jiné (nejen) doom metalové desky, klidně hoďte našim čtenářům nějaké zajímavé tipy! Díky moc za rozhovor a ať vám to hraje!
Insomnic: Přiznám se, že jsem ani jedno neslyšel. Za sebe ale určitě můžu doporučit “Atra Mors” (Evoken), hodně si užívám “Eremitu” (Ihsahn) nebo poslední In Mourning, Sektemtum a Six Feet Under (“Undead”). Strašně se těším taky na nové Worship :)
Wohma: Jak jsem psal v úvodu, Candlemass není mým šálkem čaje, ale MDB rozhodně ano. Bohužel se mi jejich nedávné desky příliš nelíbily. Vlastně po “Songs of Darkness, Words of Light” jsem na ně zcela zanevřel, ale vydařené EP “The Barghest O’Whitby” je v mých očích (či spíš sluších) resuscitovalo a na “A Map of All Our Failures” jsem se i docela těšil. Zatím to moc naposlouchané nemám, ale podle všeho to vypadá, že jsou MDB zpět.
Mě osobně letos především zaujala nová deska Ahab – “The Giant”. Říkám to všude, protože je to pro mě jednoznačný kandidát na desku roku a už teď jedna z mých nejoblíbenějších (doom)metalových desek vůbec. Taktéž můžu doporučit Evoken a Sektemtum, přidám Gojiru (na tu určitě Insomnic omylem zapomněl a bude z toho teď špatnej :)), kvalitní post-divnost Lost in Kiev, EPčko “Faustian Echoes” od Agalloch (a to i přesto, že “Marrow of the Spirit” šel mimo mě) a z úplně jiného soudku novinku Hidden Orchestra – “Archipelago”.
