Archiv štítku: CZE

Česká republika

Silent Stream of Godless Elegy – Návaz

Silent Stream of Godless Elegy - Návaz
Země: Česká republika
Žánr: folk / doom metal
Datum vydání: 17.1.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Mokoš
02. Zlatohlav
03. Skryj hlavu do dlaní
04. Přísahám
05. Slava
06. Sudice
07. Dva stíny mám
08. Pramen, co ví
09. Samodiva

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

No, tak je to tady. Zaokrouhleno na letopočty, “Návaz” vychází sedm let od poslední velké desky “Relic Dances” a pět let od minialba “Osamělí”. To je, co si budeme povídat, sakra dlouhá doba. Nikdy jsem se netajil tím, že mám Silent Stream of Godless Elegy opravdu rád již pěkných pár roků, čehož sis možná všimnul i ty, milý čtenáři, jelikož málokteré desce se na Sicmaggot věnovalo tolik pozornosti (smích). Ale jistě víte sami, jak už to tak bývá, – čím více se člověk na něco těší, tím větší je kolikrát to zklamání, když očekávání nejsou naplněna. Moravská stálice naší scény přišla, aby tento nepsaný zákon zbořila a naděje do “Návaz” vkládané potvrdila, ba přímo překonala. Daří se jí to?

Jedna věc mi byla jasná hned s prvním poslechem – tohle nebude tak úplně na jeden poslech. Abych řekl pravdu, zpočátku mi “Návaz” přišlo oproti “Relic Dances” malinko jako krok vzad. Novince Silent Stream of Godless Elegy je však nutné dát prostor, aby mohla naplno vyniknout a poodhalit všechny spodní vrstvy, jež kapela do nahrávky narvala, což je ovšem pochválení-hodné, neboť, jak praví další lidová moudrost (a že zrovna v tomto případě jsou ta stará moudra na místě), zavdává to dobrý základ pro trvanlivé album, které člověka jen tak neomrzí. Je to jako v kulinářství – pokud těsto zblajznete ihned, akorát se vám zvedne pajšl, ale jak jej necháte správně nakynout, to jsou potom luxusní buchty… Silent Stream of Godless Elegy nechali celou devítku skladeb zodpovědně nakynout, za pomoci Rolanda Grapowa (ex-Helloween) v jeho GrapowStudious ještě zodpovědněji upekli… a výsledek? Je luxusní? Jednoznačně ano! Luxusní jako pravé české tvarohové buchty – jen si pošmáknout!

“Návaz” celkem logicky pokračuje tam, kde “Relic Dances”, potažmo “Osamělí” skončilo a přirozeně kapelu posunuje dále kupředu. Posun sice není tak obrovský jako mezi “Relic Dances” a “Themes”, avšak je pravda, že Silent Stream of Godless Elegy našli s předchozí deskou formu natolik svojskou a originální, že by byla škoda se nějak výraz něměnit a nepilovat “jen” tu unikátní kombinaci doom metalové melancholie a moravského folklóru. “Návaz” nezanedbává nic, čím tvorba Silent Stream of Godless Elegy vždy vynikala, tudíž i tentokrát se posluchač může těšit nádherné motivy cella a houslí, vskutku čarokrásný cimbál (člověk občas žasne, kolik nemetalových nástrojů zní v metalu tak skvěle), ale i opravdu skvostné vyvedení vokálů celkově – sbory, duety (v tomto ohledu – “Sudice” je naprostá bomba), sólový zpěv Hanky Hajdové (zcela jistě jedna z nejlepších zpěvaček v žánru na našem území); možná jen ten Hrnec se se svým chrčákem tentokrát moc nevyblbnul, což je ovšem ve velké míře dáno celkovým laděním materiálu do více klidnější a v jistém slova smyslu i relaxačnější podoby. U některých skladeb mě však mile překvapila i velice pěkně bublající baskytara – kupříkladu v takové “Zlatohlav” opravdu duní. Je ale fakt, že každá píseň do jedné obsahuje nádherné pasáže. Dokonce ani ta skočná “Slava” nakonec není tak otravná, jak jsem čekal (ačkoliv netvrdím, že bych ji s klidným srdcem neoželel a nedal si místo ní radši ještě jeden zádumčivější kousek – to ale jen můj osobní pocit).

Ani si nejsem jistý, zdali má vůbec cenu vyjmenovávat tu nějaké zajímavé momenty, jelikož, jak již bylo naznačeno o pár řádků výše, mohl bych tu vyjmenovat sakumprásk celý tracklist. Je mi však jasné, že takovéhle konstatování by mi jen tak neprošlo, tak se do toho pusťme; obecné klady jsme již proprali, takže teď konkrétně – velice se mi líbí třeba úvodní riff “Zlatohlav”, který mi, a hlavně se mě neptejte proč, strašně připomíná padání deště. Houslová pasáž začínající okolo jedné minuty pak vnáší do songu pěknou dávku “slunce”, což tvoří velice zajímavý kontrast (přičemž okolo neustále víří ta výše zmiňovaná basovka). Od začátku do konce úžasná je “Skryj hlavu do dlaní”, v níž je znatelně cítit příspěvek maestra Tomáše Kočka (v tom dobrém smyslu samozřejmě). “Přísahám” oproti tomu přímo vybuchuje ve vzletném refrénu. O excelentním hlasovém “rozhovoru” mezi Hankou Hajdovou a hostující Zuzkou LípovouDying Passion jsem již mluvil, tudíž přejděme rovnou k “Pramen, co ví”, kde se ve větší míře ozývá onen proklamovaný cimbál, avšak nejedná se o jedinou přednost skladby – zmínil bych zde rozhodně ještě výtečnou gradaci, díky níž bych se nebál “Pramen, co ví” označit za můj nejoblíbenější kousek “Návaz”.

Když si uvědomím, kolik chvály se už za ten krátký čas od vydání na adresu “Návaz” napělo, moc se mi nechce nosit další dříví do lesa a sázet také superlativ za superlativem, jenže problém je v tom, že ono to snad ani nijak jinak v případě novinky Silent Stream of Godless Elegy nejde. Shrňme to obligátním prohlášením, že “Návaz” opět potvrzuje pozici Silent Stream of Godless Elegy jako jedné z nejvýraznějších formací domácí metalové scény. Nedovolím si v tuto chvíli ještě odhadnout, zdalipak má “Návaz” šanci překonat “Relic Dances”, jedno je však jisté už teď – za otevření šrajtofle a zakoupení desky to jistojistě stojí, neboť “Návaz” je počin vymazlený po všech stránkách – hudebně, textově, i graficky…

Silent Stream of Godless Elegy


Další názory:

“Návaz” jsme toužebně vyčkávali dlouhých pět let a čím víc se blížilo datum vydání, tím rostla očekávání. Sedmnáctý leden přišel a zase odešel a vysoká očekávání se přetavila do nadšených ohlasů fanoušků i kritik, a to v takové míře, že se až nechce věřit, že nejde jen o zhmotněná přání všech trpělivě vyčkávajících. Dámy a pánové, nejde! “Návaz” je totiž skutečně vynikající album a vedení Season of Mist si může gratulovat, jakouže rybu to polapilo do svých sítí. Na novince se zcela unikátním způsobem snoubí doomová ponurost s cimbálovými motivy moravského folklóru, a to na několika úrovních. Najdeme zde jak zadumanější kusy, které z jejich melancholie vytrhává vzletný a silný refrén, tak až pohádkově vyprávěné příběhy, které dokonale kontrastují buď s rozjuchanou singlovkou “Slava” nebo těžkotonážní a vpravdě drtící “Dva stíny mám”. To vše je korunováno perfektním výkonem obou vokalistů, kterým tímto skládám poklonu. “Návazu” jde stěží vůbec něco vytknout. Je na něm vidět, že se kapela dostala do stádia, kdy si je plně vědoma svých možností, ale také směru, který jí svědčí. Za sebe doufám, že budou Silent Stream of Godless Elegy do budoucna dále rozvíjet to, co nakousli už na albu “Relic Dances” a co “Návaz” dovedl na další úroveň, protože i přes všechnu tu chválu tu zbývá ještě spousta místa pro broušení moravského klenotu…
Ježura


Dissolving of Prodigy

V/A - Unveiling the Signs
Země: Česká republika
Žánr: doom metal

Otázky: H.
Odpovědi: Frodys
Počet otázek: 12

Odkazy:
facebook / bandzone

Split album “Unveiling the Signs” jistě není záležitost, jež by si zasloužila jen tak prošumět kolem, a byla to tak právě ona, která byla záminkou pro pořízení rozhovoru s českým zástupcem na onom inkriminovaném disku – doom metalovými matadory Dissolving of Prodigy. Vlezlých otázek Sicmaggot se zhostil kytarista Frodys…


Nejaktuálnější událostí v táboře Dissolving of Prodigy je split “Unveiling the Signs” s Gallileous, Pantheist a Wiljen Wij. Nelze opomenout fakt, že se jedná o opravdu unikátní počin – kam má paměť sahá, nemohu si vzpomenout na něco obdobného. Mohl bys nám říct, jak vlastně nápad na koncepční album o lidových pověrách vznikl a jak se k celému projektu dostali Dissolving of Prodigy?

Zdravím čtenáře Sicmaggot.blog.cz [rozhovor probíhal ještě na našem původním blogovém působišti – pozn. red., 2015]! Nápad se původně zrodil v myslích kolegů v Gallileous z Polska, kteří postupně přizvali spřízněné kapely jako jsme my, Pantheist či Wiljen Wij. My jsme z toho samozřejmě měli velkou radost, neboť jak sám říkáš, je to velmi ojedinělý nápad a spolupráci s našimi doomovými kolegy si pochvalujeme. Na skladbě jsme si dali hodně záležet (což je doufáme i slyšet), samotný proces skládání a zkoušení byl velice dlouhý ale stojí to za to. Ostatní kapely se do toho vrhly také s velkým nadšením a mě osobně se nejvíce líbí způsob, jakým každá kapela své téma uchopila. Celé koncepční album tak získává jedinečnou atmosféru, kterou nedokáže vyvolat samostatné, řadové CD jedné kapely. Já doporučuji pustit si celé album od začátku do konce při dlouhých zimních večerech, nechat se pohltit hudbou a hlavně texty. Začíná se pomalu mluvit i o Evropském tour se všemi čtyřmi kapelami, což samozřejmě vyžaduje spoustu práce a příprav, takže uvidíme jak se věci vyvinou…

Váš příspěvek nese název “Zlodějská světélka”. Proč jste se rozhodli napsat skladbu právě o této zlodějské pověře? Určitě se jedná o zajímavé téma, ale kdo přišel s tím nápadem, že právě tohle je to pravé pro Dissolving of Prodigy? Pro ty, kteří jsou líní si význam dohledat, můžeš také objasnit, v čem tato pověra spočívala.

Rádi děláme věci trošku jinak než ostatní, proto jsme příjmuli nabídku na toto splitko. Když jsme se dozvěděli o co se jedná, chtěli jsme určitým způsobem šokovat, zaujmout posluchače, proto jsme zvolili tohle téma se kterým přišel Fusatý a implementoval ho do textu. Nejlepší představu o této pověře si člověk udělá při poslechu skladby, ve stručnosti se však jedná o pověru pojednávající o praktikách středověkých zlodějů, kteří si vyráběli svíčky se zatavenými prsty malých dětí, protože věřili že tyto světélka uvedou nic netušící okradené oběti do ještě hlubšího spánku… odtud “Zlodějská světélka”.

Dissolving of Prodigy

Jsi také nějak obeznámen s tím, o jakých pověrách pojednávají skladby ostatních zúčastěných skupin? Pokud ano, mohl bys nám o nich ve stručnosti povědět?

Jak KostasPantheist, Mirek a spol z Gallileous tak chlapi z Wiljen Wij si dali velmi záležet na své práci. Jak říkám představu o čem písně pojednávají si nejlépe člověk udělá při poslechnu skladeb a při čtení jejich textu, což je i menší záměr. Můžu jen prozradit že se jedná o pověry, které souvisí s každou zemí a já bych jen uvedl svůj pohled na tuto pověru a vzal bych posluchačům kouzlo objevování každé skladby :-) Což je podle mě na tomto splitku to krásné. Nejde jen o čtyři skladby čtyř kapel, jsou to příběhy čtyř národů.

A teď jedna záludná otázka – co takhle předvést “Zlodějská světélka” i živě? Hodláte se do toho někdy pustit, uvažovali jste o tom alespoň, nebo byla tato skladba od začátku myšlena pouze jako studiová věc?

Samozřejmě, už od začátku jsme počítali s tím že tuto výjimečnou skladbu někdy zahrajeme živě. Čekali jsme však na nějakou zvláštní příležitost. Takže “Zlodějská světélka” zahrajeme na narozeninových oslavách časopisu Pařát v Ostravě! Tomuto koncertu bude předcházet stejný koncert v Praze takže všechny fanoušky srdečně zveme!

Jsme upřímně zvědaví jak fanoušci přijmou čtrnáctiminutovou skladbu plnou atmosférických pasáži v našem setu, snad nám při tom neumřou :-) Zřejmě to však bude poprvé a naposled co ji zahrajeme, tím si uchová své kouzlo.

Když už jsme nakousli ty koncerty, tak jenom jeden menší dotaz na okraj – všiml jsem si, že Dissolving of Prodigy na pódiu vystupují hodně civilně. Neuvažovali jste někdy kupříkladu o nějakých stejnokrojích, menších rekvizitách či něčem podobném, co by podpořilo atmosféru? Třeba podle mého názoru je atmosféra a její podání zrovna u doom metalu velice důležitá a nějaký vkusný doplněk, ani nemusí jít o nic velkého, koncert hned posunuje někam (čímž samozřejmě nenarážím na kvalitu koncertů Dissolving of Prodigy – jen se ptám:-))

Souhlasím, troufám si říct že atmosféra je dokonce nejdůležitější, a hlavně u doom metalu. V tomto ohledu mě vždycky dostanou koncerty My Dying Bride a o kvalitách živého vystupování této legendy jsem se přesvědčil loni na Brutal Assault. Bylo to něco mezi koncertem a divadlem, úžasné! V dnešní době jsou mistry pódiové show svého oboru Behemoth, vystupování Nergala, kostýmy, sehraný headbanging dělá z koncertu jedinečný zážitek.

Narážky na naší “image” čtu docela často i v recenzích na naše koncerty, my to však bereme tak, že naše image je to že vlastně žádnou nemáme, prezentujeme se svou hudbou a to je to hlavní co má navodit tu správnou atmosféru. Zní to sice trošku klišovitě ale chceme aby naše skladby v doprovodu našich textu vzbuzovaly rozmanité emoce. Snad fanouškům stačí to že si koncerty užíváme a dáváme to dostatečně najevo a oželí to že nemáme předpřipravené kostýmy :-)

Druhým vydaným nosičem u Dissolving of Prodigy v loňském roce byla reedice dema “Echoes of My Sadness” jako příloha časopisu Pařát. Otázka ve své podstatě stejná jako ta první – z čí hlavy vzešel ten nápad? Otravoval vás s tím Herdron, nebo jste o znovu vydání usilovali sami a Pařát po tom jen skočil? Což takhle reedice dalších archivních počinů – nechystáte?

Ne ne, Herdron nás určitě neotravoval, jednalo se spíše o skloubení oboustranné iniciativy. Nejdřív nám Pařát otiskl náš plakát, který měl docela slušnou odezvu a potom jsme tam vydali i reedici dema, což nám velice pomohlo s propagací kapely, takže Herdronovi patří velké díky. Zájem o naše starší nahrávky je velký, my se však nechceme příliš vracet do minulosti, je na čase se posunout o něco dál a tvořit skladby nové. Sem tam přemýšlíme o zařazení některých starších skladeb do našeho repertoáru, to jsou ale asi tak všechny plány, které máme se starými songy.

Dissolving of Prodigy

Nedá moc práce si všimnout, že Dissolving of Prodigy mají takřka neustále problémy s udržením stále sestavy… a přitom by člověk řekl, že nejstarší doomová kapela v republice s tím zas takový problém mít nebude… Každopádně “aktuální” změna se prý týká bubeníka, co bys k tomu řekl?

Zdá se že bubenická stolička je v Dissolving of Prodigy prokletá. Ano je tomu tak, v současné době máme bubeníka nového a doufáme že u nás nějakou tu dobu zůstane. Takže teď pilujeme set s novým bubeníkem, což se nám daří docela rychle.

Opak je pravdou, najít dnes kvalitního bubeníka, který umí hrát a má !hlavně! pro doom metal cit je velice těžké a někdy se mi zdá že dokonce nemožné. Tento problém se bohužel netýká jen tohoto žánru. Najít dnes kvalitní hudebníky je nelehké, a věz že vím o čem mluvím. Najít člověka co má kytaru, nebo bicí není těžké, důležitější je aby ho hudba, kterou hraje naplňovala a dělal ji proto že ho baví. Hrát v kapele pro peníze, popularitu či proto aby sbalil ženskou, dnes opravdu moc nejde (i když poslední zmíněná věc někdy funguje :-))

Když už se bavíme o těch změnách, jedna z těch relativně nedávných se týká i tebe samotného a také i tvého kolegy-baskytaristy z Ill Crow. Docela by mě zajímalo, jaký vliv máte na nové skladby? Ptám se z toho důvodu, že pokud vezmeme tvorbu Dissolving of Prodigy před vaším příchodem, tak “Loučení se světem pozemským” dýchalo pohansko-folkovou atmosférou a “Štvanice” byla spíše melancholičtější záležitost, oproti tomu ale nejnovější songy “Němý motýl”, “Píseň dnešní noci” a nakonec i “Zlodějská světélka” se vracejí k surovějšímu, dřevnímu pojetí. Mají na tomto vývoji podíl služebně mladší členové, nebo se jedná čistě o progresi veteránů Fusatého a spol.?

Já i basák jsme v Dissolving of Prodigy nějakou dobu, a co se týče mě dlouho i zůstanu. Snažíme se v kapele udržovat určitou svobodu, vliv má určitě každý, jako v mnoha kapelách je vždycky někdo, kdo přijde se stěžejním nápadem a pak už si každý přidá kousek sebe, a takto se riff formuje až je z toho hotová skladba. Každý ze členů Dissolving of Prodigy tak otiskne do skladeb kousek svého umu.

Naše poslední skladby jsou opravdu o něco syrovější než skladby staré, je to možná způsobeno absenci kláves, ale zbytek je jen evoluce, snažíme se však zachovat duch a zvuk Dissolving of Prodigy. Jsme rádi že je naše tvorba pestrá a že každé album zní trošku jinak, tím se snažíme zabránit tomu, abychom se dostali do stereotypu a zůstali stát na mrtvém bodě.

Možná sis už všiml, že jsem záměrně nebrousil moc do minulosti, jelikož na otázky odpovídáš ty :-) Na co se však nemůžu nezeptat, je budoucnost Dissolving of Prodigy. “Štvanice” vyšla před dvěma lety, tudíž se přímo nabízí otázka, jak to vypadá s případnou dlouhohrající novinkou. Vím, že Dissolving of Prodigy vydávají desky spíše sporadicky, ale nějaké nápady už být musí, nebo se mýlím? Pokud už máte něco složeno, nebo nějakou jinou představu o podobě dalšího alba, klidně se s námi poděl :-)

Abych pravdu řekl, touha vydat další dlouhohrající počin nám v myslích bloumá docela dlouho, naneštěstí se neustále potýkáme s nějakými problémy ohledně sestavy, zkušebny či jen čistě našich osobních problémů. Takže mezi současné cíle patří sjednocení sestavy, tak abychom byli schopní odehrát co nejvíce koncertů, skládat songy a hlavně zkoušet. Až budeme kompletně sehraní vrhneme se na nové skladby a poté do studia. Jak dlouho to bude trvat nevíme, jediné co můžu slíbit je že až tento čas přijde dáme se do toho s vervou sobě vlastní.

Ještě před samotným koncem bych si dovolil položit pár otázek netýkajících se přímo Dissolving of Prodigy, nýbrž žánru jako celku. Doom metal nebyl nikdy masově rozšířenou záležitostí v žádné zemi, ale situace na žánrové scéně v rámci naší republiky je bez nadsázky tristní. Jediná čistě doom metalová záležitost u nás, která má již nějaký ten pátek odehráno, jsou právě Dissolving of Prodigy (i když je pravda, že v poslední době se pár zajímavých skupin objevilo, viz Et Moriemur či Llyr). Čím to podle tebe je, že doom metal tak “pochcípává”? Nemůže to být třeba tím, že většina lidí se chce u hudby bavit, případně se u ní ožrat a pořádně si zabékat, přičemž u doomu dost dobře nejde ani jedno? Myslíš, že by si doom zasloužil větší publicitu, nebo v tom jeho zaměření jen pro úzký okruh lidí tkví jedna z jeho předností?

Toto je velice zajímavé téma o kterém se dá polemizovat strašně dlouho. A to nejen kvůli tomu jestli vlastně doom metal vůbec jak říkáš “pochcípává”, já myslím že doom metal je jeden z mála hudebních žánrů, který se má ještě pořád kam vyvíjet a to dokazují i poměrně mladé kapely tohoto žánru. Například Swallow the Sun, jež se dle mého názoru řadí ke špičce doom metalu, dokázali uchopit tento žánr do mladých rukou a tvořit úžasný materiál. Velice originální jsou například rusky zpívající Курск z Finska. Za zmínku stojí taktéž Ahab, kteří bohužel nedorazili na Brutal Assault. A takových kapel je víc a další přibývají. Plus k tomu že legendy jako jsou My Dying Bride, Paradise Lost, Katatonia nebo Anathema stále tvoří a jejich materiál je svěží (což se častokrát nelíbí zarytým příznivcům). Například nová Anathema je podle mě úžasná, samozřejmě je to něco jiného, jiná hudba než v jejich začátcích ale je to jen důkaz evoluce. Je lepší když se kapela vyvíjí určitým směrem, který baví samotné muzikanty a kapela tak získá nové fanoušky, než stále přešlapovat na místě a fanoušky ztrácet.

Dissolving of Prodigy

A teď k těm fanouškům. My muzikanti děláme hudbu jak pro sebe tak hlavně kvůli vám, fanouškům a našim cílem je dělat hudbu tak aby si ji každý užil po svém. Pokud chce někdo přijít na koncert, ožrat se jak dobytek a pořádně zakalit tak, že se druhý den nemůže hýbat není to špatně (sám to taky někdy provozuji (smích)), někteří však chodí na koncert užít si nejen hudbu, ale i texty, nechat se unášet atmosférou produkovanou kapelou a jen tak si užívat večer. I my se však snažíme implementovat do skladeb nějaké ty “headbang” pasáže.

Je na každém z nás co si zvolíme. Doom metal je něco co musíš mít v sobě, i za mnou chodí kamarádi a říkají že se jim hudba Dissolving of Prodigy nelíbí, že je to pomalé, nudné a já jim to nemám za zlé. Je to o vkusu a srdci, a kdyby byl doom metal komerční a masovou záležitostí ztratil by své kouzlo.

Před nějakým časem jsem slyšel názor jednoho “odborníka”, že hraní pomalých doomových riffů musí být pro kytaristu nuda. Za žádnou cenu jsem mu jeho přesvědčení nedokázal vymluvit, tudíž se ptám tebe, jakožto doom metalové kytaristy – je hraní pomalých umíráčků nuda, nebo ne? Mimochodem, co bys třeba vzkázal lidem, kteří se na doom metal dívají skrze prsty, jelikož se u toho nedá pořádně házet palicí?

Každopádně zajímavý názor, který stojí za povšimnutí. Zajímalo by mě jestli zmíněný člověk někdy hrál v doomové kapele (smích).

Jak možná víš hraji v mnoha kapelách, od rocku přes black metal, doom až po technický deathcore. S rukou na srdci můžu říct že doom je pro kytaristu velmi složitý. Je to styl, ve kterém svůj cit neschováš za technickou zručností ani za image. Kytary v doom metalu musí být přesné, procítěné a hlavně kytarista to musí mít v těle, jinak to zaprvé nedělá dobře a za druhé, nebaví ho to. Je jen škoda že kytaristé jako například Greg Macintosh, Andrew Craighan nebo Anders “Blakkheim” Nyström [členové Paradise Lost, My Dying Bride, Katatonia – pozn. redakce] nedosahují takové popularity jako Michael Amott či Alexi Laiho [Arch Enemy, Children of Bodom]. Také renomované kytarové společnosti si těchto muzikantů moc nevšímají, jediná kytarová značka podporující doomové kytaristy jsou Mayones Guitars z Polska.

Když hraješ doom metal musíš se vžít do hudby a do nálady, a s tebou se musí do toho vžít všichni, zpěvák bubeník, basák… Všichni musíte být na jedné vlně. Pokud jedno kolečko v tomto stroji nefunguje, nefunguje ani celá kapela.

Definitivně poslední otázka. Provařené formulky typu “vzkaž něco čtenářům” vynecháme, snad se nebudeš zlobit; místo toho nám radši řekni, zdali nemáš nějaké oblíbené doomové album, které tě vždycky dostane do kolen :-) Díky za rozhovor a ať se daří!

Jak jsem již zmínil, zajímám se jak o staré osvědčené matadory žánru jako My Dying Bride atd. tak o mladé a zajímavé kapely. V tomto ohledu mě opravdu dostali Swallow the Sun, jejichž hudba mě zaujme téměř vždy. Další mojí srdcovou záležitostí jsou Insomnium, kteří koketují jak s doom metalem tak s melodickým deathem. Ale ani já nikdy nevydržím poslouchat celý den tyhle umíráčky, takže teď hodně ujíždím například na Suicide Silence či Septicflesh, na jejichž nové album netrpělivě čekám a jsem velice zvědav.

Na konec bych ti chtěl poděkovat za možnost propagovat Dissolving of Prodigy na tvém blogu a dík za smysluplné a zajímavé otázky, kterých není nikdy dost a na které se mi dobře odpovídalo. Měj se!


Brutally Deceased – Dead Lovers’ Guide

Brutally Deceased - Dead Lovers' Guide
Země: Česká republika
Žánr: death metal
Datum vydání: 17.9.2010
Label: Lavadome Prod.

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Lavadome Productions

Brutally Deceased vznikli poměrně nedávno, první krůčky do světa hudby prováděli v roce 2007. Až o dva roky později se sestava konečně ustálila a mohla se naplno věnovat jen hudební práci. Z jejich snahy právě nedávno vzniknul tento debut “Dead Lovers’ Guide”. Jak nakonec dopadl? Podle mě průměrně až lehce nadprůměrně.

Hudba se veze na osvědčených formátech, které praktikují severní kolegové ze Švédska, a kterým se už při založení parta chtěla věnovat. Zejména hlavně od skupin jako např. Entombed je tu naprosto značná inspirace. Pokud jste fanoušky klasického oldschoolového death metalu, je to přesně pro vás. “Dead Lovers’ Guide” šlape skvěle jako celek, od začátku do konce pořádná jízda. V podstatě vás hned donutí k pořádnému headbangingu. O hudbě se zde moc napsat nedá, pokud daný žánr znáte, je vám naprosto jasné, jak se to bude vyvíjet. Jsou tu poměrně chytlavé melodické riffy, některé z nich mi i na chvíli zůstaly v hlavě, což je vždy dobré znamení. Pokud mám jmenovat mé oblíbené, tak vede úvodní “Lustful Sodomy in the House of God” nebo šestá “A Life Once Aborted”. I přes stejnost všech písní jsem se bavil poměrně přes celou dobu. Samozřejmě jsem přitom dělal i jiné činnosti, soustředit se pouze na tuhle hudbu by asi moc zábavy nepřineslo. Na to jsou v hudební scéně ale jiné kapely.

Pokud hledáte desku, kterou si poslechnete, vytlučete ze sebe hněv nebo cokoliv jiného, poslouží “Dead Lovers’ Guide” přímo skvěle. Pokud však hledáte umělecké geniality, moc tu nepochodíte. Brutally Deceased vytvořili nenáročnou hudbu, která poslouží skvělě jako doprovodná činnost k nečemu jinému. Naživo určitě dostane jejich tvorba větší grády, a tak při nejbližší příležitosti na ně rozhodně zajdu. Celkově silnější šestka.


Další názory:

Neslyšet na “Dead Lovers’ Guide” klasiky švédské školy snad ani nejde – jestli je to dobře nebo špatně, toť otázka. Odpověď je však o to snadnější, že ani kapela ani její label se inspiračním zdrojem nijak netají, čímž nám začíná svítat. Ano, pokud hledáte originalitu, tak u Brutally Deceased hledáte marně, to je pravda, ale něco mi říká, že tohle nebude ten případ, kdy by se na něco podobného hrálo. Pokud vám nebude vadit fakt, že celé “Dead Lovers’ Guide” je ve své podstatě poctou kapelám jako Entombed nebo Dismember, dostanete fošnu šitou přímo na míru příznivcům death metalového olschoolu, muziku hranou více srdcem než rozumem. Ale i to má své nesporné kouzlo. Fanoušci smrtícího kovu budou jistě nadšeni…
H.


Kabát – Banditi di Praga

Kabát - Banditi di Praga
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 10.12.2010
Label: EMI

Tracklist:
01. Banditi di Praga
02. Matky a závity
03. Lady Gag a Rin
04. Kdeco nám zachutná
05. Kávu si osladil (pro Frantu)
06. Ebenový hole
07. Projdu zdí
08. Narvi tam ten styl
09. Don Pedro von Poltergeist
10. Potkali se v Paříži
11. Nesahej na můj drink
12. Kdo neskáče není Švéd
13. Mouse Decadence
14. Peří, prach a broky
15. Schody

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

Nemálo českých příznivců tvrdé hudby propadlo zvuku bicích a elektrických kytar prostřednictvím kapely, která se v českých podmínkách určitě dá nazývat fenoménem. Jak se národ přesvědčil jednoho večera na Vypichu, Kabáti se již delší dobu těší nemalé oblibě domácího publika a jejich novou desku tak zákonitě předcházela značná očekávání. Dlužno dodat, že z obou stran emočního spektra, protože vedle oddaných fanoušků existují i tací, především hudebně protřelejší posluchači, kteří po posledních dvou albech nečekají nic než jen hlubší zabřednutí do bahna komerce. Které straně tedy dává novinka za pravdu?

Údiv vzbuzuje už název a přebal alba “Banditi di Praga” (proč Praga, když jsou z Teplic?) – kapela se stylizuje do jakési obskurní společnosti gentlemanských desperátů, kteří by svým zevnějškem zapadli do pozdního devatenáctého až raného dvacátého století. Můj první dojem – co tímhle sledujou? Po absolvování mnoha více či méně soustředěných poslechů musím přiznat, že stále nemám nejmenší tušení. Oprávněné spekulace o jakémsi konceptu, kterého by se album mohlo držet, se ukázaly jako liché a stylizace a názvu se drží výhradně stejnojmenná skladba s pořadovým číslem 1. Samotná absence konceptu ale nevypovídá zhola nic o kvalitách hudby, o těch prozradí víc až poslech a musím říct, že po skeptických očekáváních musí posluchač chtě nechtě uznat, že to, co mu právě začalo hrát, je vlastně dost dobrý materiál. První polovina alba si totiž drží až nečekaně vysokou laťku a posluchače jímá zvědavost, co se urodí v té druhé. Tady ale padá kosa na kámen. Druhá polovina totiž až na jednu, dvě výjimky nenabízí zhola nic zajímavého, nápaditého nebo chytlavého a je to neskutečná škoda. Mít se v druhé půlce alba něčeho chytit, celkový dojem by byl mnohem lepší…

Troufnul bych si rozdělit písničky (je mi trochu zatěžko hovořit o albu, když jednotlivé písničky nedrží pohromadě prakticky nic) do tří pomyslných kategorií. První tvoří skutečně dobrý materiál (“Banditi di Praga”, “Lady Gag a Rin”, “Kdeco nám zachutná, “Ebenový hole”). Jejich umístění do první poloviny alba ale hodnotím spíš pozitivně – vzniká tak celkem homogenní pasáž, u které se člověk nenudí a poslech si dokonce užívá. Jakousi poslední záchranu skýtají songy “druhé kategorie”, jmenovitě “Projdu zdí” a Don Pedro von Poltergeist”, při jejichž poslechu člověk sice uzná, že to není špatné, ale přeci jen tam něco chybí. Je to škoda, protože nebýt těch nedotažeností, album by najednou stouplo v ceně jako celek. Třetí (a bohužel nejpočetnější) kategorii tvoří vata. Tyhle písničky jsou sice řemeslně dobře odehrané a tu a tam se objeví zajímavý prvek, bohužel ale postrádají to, co z dobrých prvků dělá dobrou píseň. Takhle zůstává jen hromada nudy, občas ozvláštněná promrhaným nápadem.

Přes všechny zápory je album “Banditi di Praga” dobře o dvě třídy lepší než jeho předchůdce “Corrida”. Kritiku rovněž nesnesou tradičně propracované, nápadité a aktuální texty, kterými nás poctil basák Milan Špalek. Obecně lze říct, že se jedná o lehce nadprůměrné album “nových” Kabátů, na kterém je znát, že nevyšlo z hlavy nevybouřených mladíků, kteří na počátku devadesátých let pod jmenovkou Kabát prorazili, ale dospělých lidí, kteří dělají muziku, která se jim líbí, pro lidi, kterým se líbí. Hodnocení je hodně ošemetná záležitost, protože pro ortodoxního fanouška půjde o další skvělé album jeho modly a pro posluchače s širším rozhledem a vyššími nároky deska nestojí ani za ohlédnutí. Sebe bych zařadil někam mezi oba vyhraněné tábory – Kabát beru jako oddechovou záležitost, na kterou nelze uplatňovat nějaké vysoké nároky. Když se od nich člověk oprostí, shledá v “Banditi di Praga” lehce nadprůměrnou desku Kabátů 21. století, které by však výrazně prospělo, kdyby vyšla jako EP, osekané o to, co celou desku jako celek sráží. Za těch několik dobrých skladeb a výborné texty si ale zaslouží svých pět minut slávy a dost možná i pozornost těch, kteří Kabáty po “Corridě” odepisovali…


Další názory:

Je důležité, jakým způsobem na hudbu nahlížíte a co od ní očekáváte. Pokud je to umění, což je jen tak mimochodem i můj případ, nezasloužil by si Kabát více než 2 body; pokud pouhou zábavu, jsou už na tom lépe. Problém jejich nejnovějšího alba “Banditi di Praga” tkví v tom, že i z pohledu pouhé zábavy moc neobstojí. Pokud nebudeme počítat úvodní povedenou hitovku “Banditi di Praga”, nezbude nic jiného než obyčejná vata. Sem tam vykoukne trochu zajímavější pasáž, hlavně ve druhé polovině, ale první půlka je opravdu jalová. Nemůžu si pomoct, ale ať “Banditi di Praga” poslouchám jak poslouchám, prostě mě více nudí než baví, což je, zvláště pak v případě kapely jako Kabát, opravdu fatální. Pomalu si začínám myslet, že tahle skupina už je docela mrtvá, když poslední solidní CDčko vypustila před nějakými 10, 11 léty. Nebo že by byl problém ve mně, že už o hudbě moc přemýšlím? Tak či onak, Kabát už dávno není nic, co by uspokojovalo můj hudební jemnocit.
H.


The Blackstone Chronicles – Unspoken Regrets

The Blackstone Chronicles - Unspoken Regrets
Země: Česká republika
Žánr: deathcore
Datum vydání: 2010
Label: selfrelease

Hodnocení:
Seda – 8,5/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
bandzone

Na recenzi, která se objeví den před Štědrým večerem, padla volba na The Blackstone Chronicles. Že je vůbec neznáte? Nemáte se za co stydět, tato parta lidí totiž dělá s touhle kapelou teprve první krůčky na její (doufejme, že dlouhé a úspěšné) kariéře. “Unspoken Regrets” je jejich prvním větším počinem, se kterým se můžou prezentovat. Obsahuje celkem tři písně, délka zhruba na deset minut. I v takhle malém výběru se ale nachází něco skvělého, co zabaví na hodně dlouho.

The Blackstone Chronicles vám během této doby naservírují vynikající deathcore. Na začátku s “Wounds of Despair” se nahodí vysoké tempo, které se přes “Wicked Souls” ještě navýší a zastaví se až se “Sky I Touch”. Kluci předvadí skvělý technický deathcore. Přesně takový, jaký mám rád. Zejména se mi líbí výkon zpěváka Olese. Ten už ve své druhé (končící) kapele Collapse Beneath It předváděl výborný scream, který i zde patří k – dovolím si říct – opravdové špičce českých zpěváků tohoto žánru. Ostatní členové dokázali, že svoje nástroje ovládat umí také a v kapele nejsou náhodou. Kvalita nahrávky je taky skvěle zvládnutá, příhlédneme-li k tomu, že jsou na ní jen tři písně. “Unspoken Regrets” dokazuje, že tu máme další kapelu, která má veliký potenciál. I když jsou teprve na začátku své dlouhé cesty, nemohu se dočkat alba, které jestli nabídne stejně kvalitní porci hudby jako zde, bude pecka.


Další názory:

Pánové evidentně hrát umějí opravdu dobře a nápady jim zjevně taktéž nechybějí, ale – a klidně mě zabijte – se mnou to nic nedělá. Stokrát více mě oslovuje album primitivního, dřevního metalu se zahuhlaným zvukem než takováto technicky precizní nálož. Podobná hudba z mého pohledu nemá duši, ale upozorňuji, že je to opravdu čistě jen můj osobní názor – jsem holt parchant vysazený na metal ze staré školy. Nechci samozřejmě hatit něčí snažení, z objektivního hlediska uznávám, že ve svém žánru (a zvláště pak v rámci republiky) se jedná o vysoký nadprůměr a že kapela má jistě budoucnost i potenciál, jen to není pro mě :)
H.


War for War – Věž smrti

War for War - Věž smrti
Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 2010
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Hněv budov
02. Černé vězení
03. V kleci
04. Věž smrti
05. Most
06. Uran, uhlí, železo
07. Technologie těžby
08. Souboj hmot
09. Mayrau

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Musím se přiznat, že War for War jsem celkem dlouho ignoroval. Dřívější podoba tohoto jediného jednočlenného projektu Morbivoda à la válečný-Marduk-black metal mě nechávala zcela chladným, a tak jsem se ani po minulém „Kovy odjinud“ moc nepídil; to však byla, což zpětně uznávám, chyba. S War for War Morbivod plynule opustil původní témata textů a přetransformoval kapelu do podoby naprosto odlišné co do hudby i do konceptu. Zatímco k Umbrtce se hodí pojmenování avantgardní, v případě War for War bych volil spíše přívlastek industriální, v textech těžebním průmyslem se zaobírající black metal.

Na jednu stranu novinka „Věž smrti“ obsahuje typický Morbivodův rukopis s jasně rozpoznatelnými riffy, na druhou stranu ale výsledek zní zase o trochu jinak než dejme tomu třeba Trollech, a to i přes jasné styčné body v kytarové práci. Je docela zajímavé pozorovat, jak si Morbivod dokáže udržovat a pilovat svá poznávací znamení a neopakovat se. V případě „Věže smrti“ přihodil lehké doteky industrialu, společně s texty zdárně dokreslujícího hornicko-těžební atmosféru nahrávky. A je až překvapivé, jak málo prostředků mu k dosažení kýženého výsledku stačí. Nedá se sice hovořit přímo o minimalismu, o účelné úspornosti už však ano. A to je přesně dle provařené moudrosti „méně je více“ myšleno jako klad.

V porovnání s „IVO“ od Umbrtky, o němž se dá s nadsázkou (zrovna u toho se to hodí) prohlásit, že každý pes (song) jiná ves (styl), ale nějakým zázrakem to drží pohromadě, síla novinky War for War tkví docela někde jinde – v desce jako celku. Sice je to zhovadilost, poslouchat jenom jednotlivé písničky, u Umbrtky by se to však dejme tomu dalo pochopit, že si člověk pustí svůj oblíbený vál, ale „Věž smrti“ se musí vstřebávat jako ucelené dlouhohrající dílo, které postupně graduje a neustále roste. A to myšleno jak v narůstající atmosféře v rámci jednoho poslechu, tak i obecně s každým dalším poslechem.

Asi největší kulminaci atmosféry já osobně vidím ve středu nahrávky ve čtveřici „Věž smrti“, „Most“, „Uran, uhlí, železo“ a „Technologie těžby“. Titulní skladba zaujme zejména brutálně drtivými pasážemi (např. když Morbivod začne odsekávat „Umělým hněvem proti vlastním dětem“ – moc dobré) a také – a klidně mě zabijte, ale já to tam prostě slyším – opět závany Master’s Hammer. Oproti tomu „Most“ se táhne pomalu jako puch z ponožek, ale vytváří vskutku sugestivní nálady táhlými riffy a výraznou, ambientně laděnou klávesovou linkou. Klávesy hrají prim i v následující „Uran, uhlí, železo“. Ne, že by sice hrály po celou délku písně, ale když jejich tóny vykouknou, stojí to vážně za to. Asi největším šokem je pak dusavá diskotéka (doslova!) „Technologie těžby“. Těžko bych něco podobného třeba já osobně normálně poslouchal, ale v rámci celku to prostě funguje. Zajímavé zjištění.

I přes vypíchnutí čtyř skladeb nelze říct křivé slovo ani proti těm ostatním. Jak již bylo řečeno, „Věž smrti“ působí nejlépe právě jako jednolitá struktura. Tento fakt nahrává rovněž úctyhodné trvanlivosti desky, která se tak jen tak lehce neoposlouchá. Už jen z tohoto důvodu se nebojím tvrdit, že „Věž smrti“ je jedna z nejlepších nahrávek, pod něž se kdy Morbivod podepsal, a také nejlepší, jakou v letošním roce vypustil. Velice povedená věc, o skvělé obálce ani nemluvě!


Umbrtka – IVO

Umbrtka - IVO
Země: Česká republika
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 27.7.2010
Label: Werewolf Production

Tracklist:
01. Umbrtka
02. Popelář
03. Strava
04. Bagrem
05. Všechno
06. Týden
07. Doudlevce
08. Srdce
09. Nájezdníci
10. Petrohrad
11. Pivo Ivo
12. Šedesátiny

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na první poslech je nová dávka prachmatického metalu opět zase někde jinde než její předchůdci. Po intimnějším, polo-akustickém „Kovovém háji“ se na “IVO” (alias “Industriálním velkém obrození”) vracejí opět ostřejší kytarové riffy, ale… v podobě mnohem více avantgardnější než kdy dřív. I když i v minulosti se skupina nebála píchnout do něčeho neočekávaného, „IVO“ je v tomto směru jednoznačně nejdál. Umbrtka se čím dál tím více profiluje do projektu, který si sám na sebe ve svém současném rozpoložení neklade takřka žádné hranice. Ani v pomatení smyslů se současná podoba Umbrtky prostě nedá nazvat black metalem, jak tomu bývalo kdysi. V případě „IVO“ už bych se nebál označení čistá avantgarda, v některých skladbách ještě umírněnější, v jiných zase nezřízená takovým způsobem, až se člověk nestačí divit.

Otvírák „Umbrtka“ zní ještě relativně normálně. Mikrofonu se nechápe nikdo menší než Franta ŠtormMaster’s Hammer (objeví se však i ve více skladbách), díky jehož hlasu ze skladby tu a tam vystrkuje růžky právě odkaz této legendy, ale čistý vokál Tomáše Kofroně (alias ThrollmaseTrollech, jemuž patří velká pochvala, neboť o spoustu úžasných pasáží desky se stará právě on svým zpěvem) přehazuje výhybku nálad zase do jiné polohy. Po svižnějším přivítání zase přichází hodně pomalý a výtečný kousek „Popelář“ s „deštivou“ atmosférou, jež se s přimhouřením oka blíží právě ke „Kovovému háji“. Ale i podobné ne přímo stylové, ale i tak znatelné skoky lze přičíst „IVO“ k dobru, neboť se kapele podařilo vybalancovat onu hranici mezi rozmanitostí a násilnými zvraty na tu správnou stranu. V rámci jedné skladby a kolikrát i na ploše jen několika desítek sekund se bez problému misí blackmetalové klepanice, za chvíli zase melancholická pasáž, atmosféry plný kousek, avantgardní výlety, a co je nejlepší, nějakým zázrakem to drží pohromadě a zatraceně to baví.

Velkým kladem desky je bezesporu fakt, že v podstatě každá skladba obsahuje minimálně jednu, nebojím se říct, opravdu dokonalou pasáž. Kupříkladu v takové „Bagrem“ začíná navýsost skvělý kousek okolo 01:50, gradující neuvěřitelně povedeným čistým vokálem (opět Franta Štorm). Totální jízda je rovněž „Týden“, možná ten nejavantgardnější dílek celé skládačky, jemuž vládne hlavně ulítlý saxofon a vskutku hodně rozmanitá struktura, díky níž si nemůžete být jisti, co na vás vybafne za vteřinu. Rozhodně jeden z vrcholů „IVO“.

Na straně druhé je však nutno zmínit, že jisté songy na desce, zvláště v její druhé polovině, obsahují pasáže i trochu hlušší. Sice ne vyloženě slabé, tak daleko to nikdy nesklouzne, ale ani ne vyloženě silné. Díky tomu, že každá písnička obsahuje nějakou tu perličku, si „IVO“ přece jenom posluchačovu pozornost nenechá ani na chviličku proklouznout mezi prsty, i tak ale není album úplně ve všech momentech stoprocentní. Možná to bude dáno tím, že některé nápady jsou prostě tak moc dech beroucí, že ty ostatní vedle nich tolik nevyniknou…

Čemu se ale nedá vytknout takřka nic, je textová stránka. To je opravdu radost číst. Stejně jako v do jisté míry v hudební rovině, i v textech se Umbrtka může pyšnit sympatickou dávkou nadsázky, v jejímž rámci si bere na paškál vše od samotných členů kapely až po Varga VikerneseBurzum. Nezaměňujte však pojmy, nadsázka se nerovná chachacha texty, spíše jde o takový zdravý nadhled, což chvílemi zní více blackmetalově, než klišé typu „Satan, Satan, ou jééé“. Je však pravda, že to by se dalo vztáhnout i na samotnou muziku.

Byť se někomu může podle recenze zdát 7,5 málo, pro mě osobně to už znamená velice povedenou desku, kterou se bezesporu vyplatí zařadit do sbírky. A takovým albem „IVO“ jistojistě je. Pokud se mají tímhle směrem ubírat i další počiny Umbrtky, je to dle mého názoru cestu dobrá, a pokud se příště (počítám tak nejpozději za půl roku, hehe) podaří vše dotáhnout k dokonalosti, bude to výstřel na Měsíc. A pokud další deska opět uhne úplně jinam (jak to ostatně desky Umbrtky s oblibou dělají), i tak se rozhodně bude na co těšit.

P. S. Poslední záležitostí spojenou s „IVO“, kterou je v recenzi asi nutné zmínit, je hitovka „Šedesátiny“, neboli, jak všichni jistě vědí, překopávka zhovadilosti „Patnáctiny“ internetového kultu Luštěla. Těžko se věří, že jde udělat z takové debility tak výborná pecka, ale i to dokazuje očividný talent všech zúčastněných (myšleno samozřejmě Umbrtky, ne Luštěly). Ostatně, mrkněte na povedený klip…


Insane – Preserve to Diverse

Insane - Preserve to Diverse
Země: Česká republika
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 21.10.2010
Label: Pařát Magazine

Hodnocení:
Seda – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Podruhé v krátké době je tu recenze na další českou kapelu, tentokrát se však ze západu posouváme více (o hodně více) na východ do Opavy. Insane ale působí na scéně o mnoho déle, debut vydali už v roce 1996 a od té doby vyšlo dalších šest desek i s aktuální “Preserve to Diverse”. Toto album vyšlo jako příloha metalového časopisu Pařát, a protože Pařát špatné přílohy nedává, bylo by hříchem nezkusit i Insane. Rozhodně se zde nachází kvalitní materiál, který nešetří nápady a nabízí kvalitní poslech. Jen další důkaz pro lidi, kteří tvrdí, že se na naší scéně vyskytují jen kopírky, že nemají pravdu.

Hudba na tomto počinu se dá zařadit jen velice těžce. Je tu velká nálož basovky, riffy jsou trošku modernějšího rázu, ale není to přímo core hudba. Insane propojili kombinaci klasického thrash metalu s moderní hudbou. Ve výsledku to je zhruba něco, čím se prezentují Fear Factory či jiné podobné kapely. Míchají se tu čisté vokály s pořadným growlem, ale více bych se zaměřil právě na čistý vokál. Ten je velice zajímavý, takový hlas a styl zpěvu jsem snad ještě pořádně neslyšel. Ze začátku mě poměrně otravoval, teď se mi ale velice zamlouvá. Co se týče jednotlivých songů, nedají se moc popisovat. Všechny jsou podobného rázu, to však ale neznamená, že je album po celý čas stejné. Poslech mě po celou dobu poměrně baví a není nějaké výrazně slabší místo. Album se zezačátku nakopne a chvíli klidu vám nabídne až úplně na konci. Líbí se mi, že si kapela na nic nehraje a nezařadila tam žádný slaďák pro něžné pohlaví. Nářez od začátku až do konce.

Insane předvedli poměrně slušný materiál, který rozhodně stojí za to vyzkoušet. Pokud máte chuť poslechnout si nekompromisní metal z naší země, jsou Insane správnou volbou. Jejich hudba si na nic nehraje a nesnaží se předvádět něco, co rozhodně není. Už jen za tento přístup si to zaslouží. V pomyslném souboji se Shogun Tokugawa u mě ale prohrávají, za to u kolegy H. vítězí právě oni. To už je ale však věc názorů.


Další názory:

Nijak se netajím tím, že moderní metal není zrovna můj šálek čaje, ale, jak se říkává, čest výjimkám, mezi něž patří i domácí Insane. I když ono to možná bude dáno tím, že Insane ve své podstatě moderní metal nehrají, nýbrž stavějí na kořenech starého dobrého thrash metalu, který postupným vývojem vypilovali do současné podoby, jež s různými těmi core-metaly má některé společné výrazivo, ale… líbí se mi prostě víc. Škatulky však ponechme stranou, Insane na “Preverse to Diverse” předvádějí promyšlený metal s výborným drajvem a tahem na bránu, nahrávka pádí vpřed, nabízí riffové masáže okořeněné chytlavými, ale nevtíravými melodiemi a hlavně všudypřítomnou zábavou pro posluchače. Už jen fakt, že si rozený black metalista jako já dokáže mezi neustálým poslouchám nových Aborym a Deathspell Omega najít čas i na album jako “Preserve to Diverse”, dokazuje jeho kvality.
H.


Shogun Tokugawa – Y3ARS

Shogun Tokugawa - Y3ARS
Země: Česká republika
Žánr: post-hardcore / electro
Datum vydání: 2010
Label: X Production

Tracklist:
01. Transmission’s Disconnected
02. Let’s Dance
03. Used to Hate It, Now I’m Curious
04. Gentle Evening
05. Math
06. Too Much and Not Enough
07. Helena
08. The Days Are Gone
09. Say Goodbye Forevermore
10. X

Hodnocení:
Seda – 7,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (Seda):

Od první desky této plzeňské party, která působí teprve tři roky, se muselo očekávat poměrně dost. Vystoupili už i na české verzi Sonisphere pár dní předtím, než vůbec vydali právě tento debut „Y3ARS“. Sice měli jen kratší vystoupení na začátku dne, ale svou kvalitu na takhle velkém festivalu prostě musí ukázat. Na kontě mají i pár vystoupení v zahraničí nebo předskakování stálicím v žánru jako Underoath a Architects. Mě Shogun Tokugawa začali zajímat právě od doby, co jsem si přečetl report ze Sonispheru, ale jelikož se na ně takové chvály nedostalo, rozhodl jsem se je zatím ignorovat. Když jsem si ale všiml nové desky, rozhodl jsem se ji vyzkoušet. Není čeho litovat, kvality a potenciálu tu je neskutečně mnoho.

Nejdříve jsem se snažil zjistit, čím se Shogun Tokugawa inspirovali. Jako první by každého měli napadnout Enter Shikari. Chvílemi znějí jako oni, chvílemi to jsou oni, chvílemi zase vůbec. Já osobně bych to popsal jako Enter Shikari na začátku kariéry s o mnoho větším využitím screamu. V té době ještě nevyužívali tolik elektroniky a hráli přeci jen spíše core hudbu. Shogun Tokugawa mají dle mého o hodně lépe zvládnutý scream, zase třeba ale nezvládají ještě tak dobře čisté vokály. Sama kapela však prohlásila, že si hodně vzala od amerických Deftones, Architects anebo britských Gallows. Elektronické pasáže však musí být přebrány právě od Enter Shikari.

Po celé desce je tu hodně agresivity, tvrdých riffů, elektroniky, prolínání rychlých a pomalých pasáží s čistým vokálem. To vše je zabaleno do velice dobře poslouchatelné hudby. Největší peckou musí bezpochyby být „Let’s Dance“. To je opravdu song na úrovni, za který by se nemuseli stydět ani třeba právě Enter Shikari. I melodická část s čistým vokálem tu je opravdu výborně zvládnutá a musím říct, že „Let’s Dance“ je opravdu kvalitativně na desce nejlepší. Po ní následuje „Used to Hate It, Now I’m Curious“ která je dosti neuspořádaná a docela by jí v některých částech slušela nálepka mathcoru. Další na řadě je pak však „Gentle Evening“, ta zase vůbec neodpovídá tomu, co jste před chvíli slyšeli. Poslech tedy vůbec neupadá do stereotypu a nehraje se furt to samé, je tu změna s každou písní. Mou další oblíbenou je „Helena„, ten refrén, ten refrén… to je špička. Čistý vokál tu přijde v úplně správnou chvíli a i výborně zahraný riff k tomu. Zrovna tenhle refrén mi zůstal v hlavě nejvíc a dost často si ho vybroukávám. V osmé „The Days Are Gone“ je slyšet právě ta inspirace od Architects, kde úvodní riff je přímo jako od nich. Nebojte se, nejedná se ale o žádný okopírovaný šmejd, Shogun Tokugawa se pak hned opět navrátí ke svému. Jediné, co mi přijde trošku mimo, je poslední „X“. Hodně emotivní, smutné a všechny depresivní vlastnosti, co existují. Nic, co by se hodilo k tomu, co jste právě slyšeli. To je zřejmě jediná kaňka na jinak skvělé práci.

Shogun Tokugawa dokázali vytvořit výbornou desku, která u nás patří v daném žánru k nejlepšímu. Troufám si říct, že dokonce vůbec nejlepší. Tato parta má potenciál, aby hrála pravidelněji i za hranicemi naší republiky. Ještě jednu takhle kvalitní desku a nějaký větší label by po nich měl sáhnout. Na naší scéně je to opravdu originální kousek. Post-hardcore, si myslím, je u nás poměrně oblíbený, a tak by růst Shogun Tokugawa měl nabrat rychlý směr vzhůru. A já se teď budu denně modlit, aby zahráli společně s Enter Shikari v Praze.

Shogun Tokugawa


Druhý pohled (H.):

Těžko se člověku, jako jsem já, hodnotí deska typu „Y3ARS“, když mi podobné žánry v drtivé většině případů moc neříkají. Jako kovaného metalistu mě paradoxně baví ty nejvíce elektro pasáže (kupříkladu „Let’s Dance“), jenže těch je na albu ve své podstatě minimum a ve zbytku i při té nejlepší vůli neslyším nic jiného než obyčejnou, tuctovou a průměrnou core-muziku, snadno zaměnitelnou s jakoukoliv jinou skupinou žánru, včetně nechutně sladkých melodických vokálů, které mi doslova drásají uši. Teoreticky by se jako klad dal uznat fakt, že „Y3ARS“ zní v podstatě „světově“, myšleno v tom smyslu, že po zvukové i produkční stránce je srovnatelná se zahraničními kapelami, ale to mně osobně jako posluchači nestačí. V některých skladbách sice probleskují zajímavější momenty, kromě již zmiňované „Let’s Dance“ je to zejména „Math“ a „Too Much and Not Enough“, přesto „Y3ARS“ jako celek neobsahuje nic, díky čemu bych po něm měl někdy v budoucnu znovu sáhnout. Jak jsem ale již řekl na začátku, přece jenom mi podobná hudba moc neříká, takže tohle všechno berte spíše jako hodnocení neznalého, ale nezaujatého laika…


Gorgonea Prima – Black Coal Depression

Gorgonea Prima - Black Coal Depression
Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Daylight Pollution
02. Blast Furnace
03. Corroded Landscape
04. Eclipsed by the Sun
05. Biomechanic Soul
06. Predestination of Spectacular Being
07. 100 Years of Industrial Burial
08. Digital Desire

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Pražsko-kladenské duo Gorgonea Prima slušně rozvířilo vody českého podzemí už před dvěma lety s pilotním minialbem „Behind the Border of Abnormality“. A už tehdy se ozývalo pár hlasů, že od téhle kapely můžeme ještě dost očekávat. Nedlouho nato po novém talentu skočila firma Naga Productions, která s oblibou loví všechny dostupné zajímavé projekty. Tak či tak, v současné chvíli je pro nás nejdůležitější fakt, že ze vzájemné spolupráce vzešla první dlouhohrající deska „Black Coal Depression“.

Jako první člověka zaujme velice povedená grafika, o niž se postaral sám Hogath, jeden z oněch dvou členů Gorgonea Prima. Že si dal na své kapele obzvlášť záležet, je věc celkem logická, co je však (alespoň pro posluchače) hlavní, na výsledku to je opravdu zná. Album totiž vychází v luxusně vyvedeném dvoupanelovém digipacku, na nějž je radost pohledět. Jediné, co mě trochu mrzí, je nepřítomnost jakéhokoliv bookletu a tudíž i textů, ale jestli jsem vše správně pochopil, byl to jakýsi umělecký záměr udělat balení jednodušší.

Pomalu se dostáváme k samotné hudební náplni „Black Coal Depression“, která je velice výživná, i když je nutné dodat, že rozhodně ne dělaná pro každého. Gorgonea Prima totiž nabízí velice neortodoxní black metal, v němž se tříští palby programovaných bicích a hradby kytar s velkým množstvím industriálních pazvuků, přičemž se kapela nebojí sáhnout ani do vyloženě tuc-tuc podkladů hraničících až s EBM. Sem tam se vytasí s minimalistickým ambientním klávesovým vyťukáváním, jinde vás zase udupe stádo elektronických beatů. Výtečným ozvláštněním je rovněž ženský vokál v ubíjející depce “Corroded Landscape”. Hlavně to ale celé tvoří vskutku působivou chladnou atmosféru, možná ne přímo depresivní, ale určitě zneklidňující a „nepříjemnou“ v tom dobrém slova smyslu. Něco jako apokalyptický soundtrack post-industriálního věku.

Těžko se hledá nějaký jednoznačný vrchol „Black Coal Depression“, neboť jako celek působí velice konzistentním dojmem, což v překladu znamená, že každá skladba sama o sobě je vlastně vrcholem celé kolekce. Není songu, který by neobsahoval silné momenty a který by se dal označit jako slabý článek. Ba naopak, kadence skvělých nápadů je tak vysoká, že jen těžko dokážete postřehnout všechny nuance na první poslech. I to patří k velkým kladům „Black Coal Depression“ – takřka pořád je v zde co objevovat. V hudbě se toho děje opravdu dost na to, aby byly fajnšmekrovi choutky dostatečně ukojeny, aniž by se však deska zvrhávala do přeplácané patlaniny. Gorgonea Prima dokázala do své vlastní muziky vetknout obrovské množství rozličných prvků a na milimetr přesně vybalancovat tu hranu, která dělí nápadité počiny od těch, kde vítězí forma nad obsahem.

Kdo před dvěma lety šeptem předpovídal velké věci, teď může radostně řvát „já to říkal“. Potenciál je v téhle kapele vskutku veliký, zvláště pakliže vezmeme v potaz fakt, že „Black Coal Depression“ je jejich první velkou deskou. Gorgonea Prima zcela jistě ještě neřekli své poslední slovo a dle mého skromného názoru o nich ještě dost uslyšíme. Prozatím však máme co do činění s deskou tak kvalitní a propracovanou (hudbou počínaje, grafikou a koncertní prezentací konče), že si zaslouží přinejmenším hluboké uznání. Zábava na dlouhé hodiny a bezesporu jeden z vrcholů domácí tvorby v letošním roce.