Archiv štítku: CZE

Česká republika

Shogun Tokugawa – Y3ARS

Shogun Tokugawa - Y3ARS
Země: Česká republika
Žánr: post-hardcore / electro
Datum vydání: 2010
Label: X Production

Tracklist:
01. Transmission’s Disconnected
02. Let’s Dance
03. Used to Hate It, Now I’m Curious
04. Gentle Evening
05. Math
06. Too Much and Not Enough
07. Helena
08. The Days Are Gone
09. Say Goodbye Forevermore
10. X

Hodnocení:
Seda – 7,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (Seda):

Od první desky této plzeňské party, která působí teprve tři roky, se muselo očekávat poměrně dost. Vystoupili už i na české verzi Sonisphere pár dní předtím, než vůbec vydali právě tento debut „Y3ARS“. Sice měli jen kratší vystoupení na začátku dne, ale svou kvalitu na takhle velkém festivalu prostě musí ukázat. Na kontě mají i pár vystoupení v zahraničí nebo předskakování stálicím v žánru jako Underoath a Architects. Mě Shogun Tokugawa začali zajímat právě od doby, co jsem si přečetl report ze Sonispheru, ale jelikož se na ně takové chvály nedostalo, rozhodl jsem se je zatím ignorovat. Když jsem si ale všiml nové desky, rozhodl jsem se ji vyzkoušet. Není čeho litovat, kvality a potenciálu tu je neskutečně mnoho.

Nejdříve jsem se snažil zjistit, čím se Shogun Tokugawa inspirovali. Jako první by každého měli napadnout Enter Shikari. Chvílemi znějí jako oni, chvílemi to jsou oni, chvílemi zase vůbec. Já osobně bych to popsal jako Enter Shikari na začátku kariéry s o mnoho větším využitím screamu. V té době ještě nevyužívali tolik elektroniky a hráli přeci jen spíše core hudbu. Shogun Tokugawa mají dle mého o hodně lépe zvládnutý scream, zase třeba ale nezvládají ještě tak dobře čisté vokály. Sama kapela však prohlásila, že si hodně vzala od amerických Deftones, Architects anebo britských Gallows. Elektronické pasáže však musí být přebrány právě od Enter Shikari.

Po celé desce je tu hodně agresivity, tvrdých riffů, elektroniky, prolínání rychlých a pomalých pasáží s čistým vokálem. To vše je zabaleno do velice dobře poslouchatelné hudby. Největší peckou musí bezpochyby být „Let’s Dance“. To je opravdu song na úrovni, za který by se nemuseli stydět ani třeba právě Enter Shikari. I melodická část s čistým vokálem tu je opravdu výborně zvládnutá a musím říct, že „Let’s Dance“ je opravdu kvalitativně na desce nejlepší. Po ní následuje „Used to Hate It, Now I’m Curious“ která je dosti neuspořádaná a docela by jí v některých částech slušela nálepka mathcoru. Další na řadě je pak však „Gentle Evening“, ta zase vůbec neodpovídá tomu, co jste před chvíli slyšeli. Poslech tedy vůbec neupadá do stereotypu a nehraje se furt to samé, je tu změna s každou písní. Mou další oblíbenou je „Helena„, ten refrén, ten refrén… to je špička. Čistý vokál tu přijde v úplně správnou chvíli a i výborně zahraný riff k tomu. Zrovna tenhle refrén mi zůstal v hlavě nejvíc a dost často si ho vybroukávám. V osmé „The Days Are Gone“ je slyšet právě ta inspirace od Architects, kde úvodní riff je přímo jako od nich. Nebojte se, nejedná se ale o žádný okopírovaný šmejd, Shogun Tokugawa se pak hned opět navrátí ke svému. Jediné, co mi přijde trošku mimo, je poslední „X“. Hodně emotivní, smutné a všechny depresivní vlastnosti, co existují. Nic, co by se hodilo k tomu, co jste právě slyšeli. To je zřejmě jediná kaňka na jinak skvělé práci.

Shogun Tokugawa dokázali vytvořit výbornou desku, která u nás patří v daném žánru k nejlepšímu. Troufám si říct, že dokonce vůbec nejlepší. Tato parta má potenciál, aby hrála pravidelněji i za hranicemi naší republiky. Ještě jednu takhle kvalitní desku a nějaký větší label by po nich měl sáhnout. Na naší scéně je to opravdu originální kousek. Post-hardcore, si myslím, je u nás poměrně oblíbený, a tak by růst Shogun Tokugawa měl nabrat rychlý směr vzhůru. A já se teď budu denně modlit, aby zahráli společně s Enter Shikari v Praze.

Shogun Tokugawa


Druhý pohled (H.):

Těžko se člověku, jako jsem já, hodnotí deska typu „Y3ARS“, když mi podobné žánry v drtivé většině případů moc neříkají. Jako kovaného metalistu mě paradoxně baví ty nejvíce elektro pasáže (kupříkladu „Let’s Dance“), jenže těch je na albu ve své podstatě minimum a ve zbytku i při té nejlepší vůli neslyším nic jiného než obyčejnou, tuctovou a průměrnou core-muziku, snadno zaměnitelnou s jakoukoliv jinou skupinou žánru, včetně nechutně sladkých melodických vokálů, které mi doslova drásají uši. Teoreticky by se jako klad dal uznat fakt, že „Y3ARS“ zní v podstatě „světově“, myšleno v tom smyslu, že po zvukové i produkční stránce je srovnatelná se zahraničními kapelami, ale to mně osobně jako posluchači nestačí. V některých skladbách sice probleskují zajímavější momenty, kromě již zmiňované „Let’s Dance“ je to zejména „Math“ a „Too Much and Not Enough“, přesto „Y3ARS“ jako celek neobsahuje nic, díky čemu bych po něm měl někdy v budoucnu znovu sáhnout. Jak jsem ale již řekl na začátku, přece jenom mi podobná hudba moc neříká, takže tohle všechno berte spíše jako hodnocení neznalého, ale nezaujatého laika…


Gorgonea Prima – Black Coal Depression

Gorgonea Prima - Black Coal Depression
Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Daylight Pollution
02. Blast Furnace
03. Corroded Landscape
04. Eclipsed by the Sun
05. Biomechanic Soul
06. Predestination of Spectacular Being
07. 100 Years of Industrial Burial
08. Digital Desire

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Pražsko-kladenské duo Gorgonea Prima slušně rozvířilo vody českého podzemí už před dvěma lety s pilotním minialbem „Behind the Border of Abnormality“. A už tehdy se ozývalo pár hlasů, že od téhle kapely můžeme ještě dost očekávat. Nedlouho nato po novém talentu skočila firma Naga Productions, která s oblibou loví všechny dostupné zajímavé projekty. Tak či tak, v současné chvíli je pro nás nejdůležitější fakt, že ze vzájemné spolupráce vzešla první dlouhohrající deska „Black Coal Depression“.

Jako první člověka zaujme velice povedená grafika, o niž se postaral sám Hogath, jeden z oněch dvou členů Gorgonea Prima. Že si dal na své kapele obzvlášť záležet, je věc celkem logická, co je však (alespoň pro posluchače) hlavní, na výsledku to je opravdu zná. Album totiž vychází v luxusně vyvedeném dvoupanelovém digipacku, na nějž je radost pohledět. Jediné, co mě trochu mrzí, je nepřítomnost jakéhokoliv bookletu a tudíž i textů, ale jestli jsem vše správně pochopil, byl to jakýsi umělecký záměr udělat balení jednodušší.

Pomalu se dostáváme k samotné hudební náplni „Black Coal Depression“, která je velice výživná, i když je nutné dodat, že rozhodně ne dělaná pro každého. Gorgonea Prima totiž nabízí velice neortodoxní black metal, v němž se tříští palby programovaných bicích a hradby kytar s velkým množstvím industriálních pazvuků, přičemž se kapela nebojí sáhnout ani do vyloženě tuc-tuc podkladů hraničících až s EBM. Sem tam se vytasí s minimalistickým ambientním klávesovým vyťukáváním, jinde vás zase udupe stádo elektronických beatů. Výtečným ozvláštněním je rovněž ženský vokál v ubíjející depce “Corroded Landscape”. Hlavně to ale celé tvoří vskutku působivou chladnou atmosféru, možná ne přímo depresivní, ale určitě zneklidňující a „nepříjemnou“ v tom dobrém slova smyslu. Něco jako apokalyptický soundtrack post-industriálního věku.

Těžko se hledá nějaký jednoznačný vrchol „Black Coal Depression“, neboť jako celek působí velice konzistentním dojmem, což v překladu znamená, že každá skladba sama o sobě je vlastně vrcholem celé kolekce. Není songu, který by neobsahoval silné momenty a který by se dal označit jako slabý článek. Ba naopak, kadence skvělých nápadů je tak vysoká, že jen těžko dokážete postřehnout všechny nuance na první poslech. I to patří k velkým kladům „Black Coal Depression“ – takřka pořád je v zde co objevovat. V hudbě se toho děje opravdu dost na to, aby byly fajnšmekrovi choutky dostatečně ukojeny, aniž by se však deska zvrhávala do přeplácané patlaniny. Gorgonea Prima dokázala do své vlastní muziky vetknout obrovské množství rozličných prvků a na milimetr přesně vybalancovat tu hranu, která dělí nápadité počiny od těch, kde vítězí forma nad obsahem.

Kdo před dvěma lety šeptem předpovídal velké věci, teď může radostně řvát „já to říkal“. Potenciál je v téhle kapele vskutku veliký, zvláště pakliže vezmeme v potaz fakt, že „Black Coal Depression“ je jejich první velkou deskou. Gorgonea Prima zcela jistě ještě neřekli své poslední slovo a dle mého skromného názoru o nich ještě dost uslyšíme. Prozatím však máme co do činění s deskou tak kvalitní a propracovanou (hudbou počínaje, grafikou a koncertní prezentací konče), že si zaslouží přinejmenším hluboké uznání. Zábava na dlouhé hodiny a bezesporu jeden z vrcholů domácí tvorby v letošním roce.


Maniac Butcher – Masakr

Maniac Butcher - Masakr
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Inverse Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

Kdyby mi ještě tak před půl rokem někdo řekl, že budu zanedlouho poslouchat nové album Maniac Butcher, začal bych se smát jak blázen. A ne jen že bych se smál, ale s přehledem bych dotyčného prohlásil za vola a oponoval, že reálnější je padání žab z nebe než obnovení Maniac Butcher. Přesto je však kapela po deseti letech od vydání poslední desky “Epitaph – The Final Onslaught of Maniac Butcher” zpátky. A v plné síle!

“Dnové mí ještě nejsou sečtení
Tělo mé ještě není scvrknuté
Paže má ještě mečem vládnout zná
A nicota nicotná požrati mne nestíhá”

(Zakončení ouděsné bezpočtům krutou jistotu slibující, však mne bezpočet slibných nejistot skýtající)

Před deseti roky skupina svou činnost ukončila s tím, že na scéně už není místo pro smečky ze staré školy. Těžko říct, jestli už je celá dnešní scéna na kapely jako Maniac Butcher připravena, příznivci téhle undergroundové legendy ale jistě připravení jsou. A to je jenom dobře, protože mám vážné pochyby o tom, že by kdokoliv jiný dokázal tvorbu tohohle kultu ocenit.

Ani po spánku dlouhém jednu dekádu Maniac Butcher neuhnuli ani o kousek ze svých názorů, dle nichž je používání kláves hanba a žádná pořádná kapela se k ničemu takovému nemůže snížit. Takže stále platí pověstné heslo “No keyboards!! No female vocals!! Only pure black metal!!” Ale ruku na srdce, kdo z nás by chtěl od Maniac Butcher slyšet něco jiného? Já teda rozhodně ne! Maniac Butcher rovná se oldschool nářez, tak to má kurva být a tak to také je!

“Činnost ta mi nejvíc libá, kratochvíle roztomilá
Profese mnou volená – řezničina šílená”

(Masakr krvavý pro plnění zájmůch vyšších i řezničení nadbytečné pro kojení pudůch nízkých)

Kdo kdy slyšel předchozí tvorbu, překvapen nebude, ale tohle není ten případ, kdy by to vadilo. Právě naopak! “Masakr”, ač vychází po desetileté přestávce, je typickou deskou Maniac Butcher – ničím neředěný, nekompromisní a agresivní black metal, který páchne starobou na sto honů a ještě dál. Brutální tempo, dvou-kopákové závody, bzučivé kytary, podzemní feeling, nasraný vokál s jasně rozpoznatelným frázováním Barbaruda Hroma. Prostě Maniac Butcher v té nečistší podobě. A výsledek? Peklo! Čekali jste snad něco jiného?

“Masakr” je album, které si s naprostou většinou českého black metalu může vytřít prdel. Takhle dobré to je. Ne, že by se u nás nedělal dobrý black metal, ale legenda je prostě legenda. Je to opravdu citelný rozdíl, jestli vám to hobluje nějaká “jenom” solidní UG horda, nebo jestli to valí takováhle kapacita.

Maniac Butcher

“A sluchem mým jest nejvíce ceněna
Mrazivá píseň vlčího plemena”

(Projížďka hvozdem hlubokým za oučelem sčítání stavůch vlkůch a vlkodlakůch)

Genialitou zavání textová stránka, která mi stylem psaní a svým vyzněním přijde absolutně nejlepší v celé historii Maniac Butcher. A nejen to, naprostá špica to je i v rámci celé české (nejen) black metalové scény. Opravdu radost to číst. Tohle trumfne už jen Franta ŠtormMaster’s Hammer.

Sice má “Masakr” pouze půl hodiny, ale i za půl hodiny se dá udělat apokalypsa. Nemá cenu, abych tu na to dál pěl chválu. Jestli jste fandové black metalu, tak tohle prostě musíte (!) mít doma. Já si jako dlouholetý příznivec Maniac Butcher chrochtám blahy, fošnu sjíždím každý den a nemůžu přestat. Co vám budu povídat, je to prostě MASAKR!

“Hodokvasům bezbřehým nestřídmě se oddávati
Z rohu stálé hojnosti ku smrti se opíjeti”

(Desatero krutých zim přežitých v teple žhnoucí záře slávy minulé)


Insania – Kult hyeny

Insania - Kult hyeny
Země: Česká republika
Žánr: metal
Datum vydání: 13.3.2010
Label: Redblack Productions

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Insania je kapela, která se na české scéně vyskytuje už dlouho a patří ke klasickým znakům tvrdé hudby u nás. Svoji činnost provozuje už od roku 1987, ale kvůli problémům tehdejšího režimu (zdravím Jirku, který k tomu nemá daleko) se nemohla naplno projevit. Její vrchol tedy přichází až roku 1992, kde začíná opět naplno využívat název Insania. Na svém kontě, když počítáno pouze tvorbu od roku 92, má celkem 13 prací. Společně i s novinkou “Kult hyeny”.

Hudba na této desce se dá charakterizovat celkem jednoduše: není to nic převratného, co by definovalo žánr, z čeho by se každý posadil na zadek. Jedno se tomu ale nedá upřít – poslouchá se to velice velice dobře. Chytlavé songy doplněné o dobré texty s kvalitním zpěvem, který se mi velice zamlouvá. Když je potřeba, dokáže skvěle přitvrdit, neztrácí ale na své kvalitě vůbec nic. Dovolím si říct, že to celé táhne. Kytary nepředvádí žádné geniální riffy, jsou spíše v pozadí, ale jako celek to skvěle doplňuje.

Otvíračka “Peklo jsou ti druzí” je brilantní, z celého alba se mi líbí asi nejvíce. Vlastně i následující “Čas nízkých pudů” je stejně skvělá. Oproti otvíračce to trošku přitvrdí a dostáváme se k tomu, o čem jsem se již zmiňoval. Zpěv se tu z čistého vokálu mění na tvrdší, ale na svém šmrncu nic neztrácí. Celé album se v podstatě každým songem trochu mění, neupadá to do žádného stereotypu. Střídá se tu více žánrů, které se různě mixují. Ne jako u některých jiných kapel, kde se jede 100% času to samé. Velice mě zaujala také sedmá “Volný radikál”, která je sice z celé desky nejkratší, zato se v ní stihne odehrát hodně. Není to blaf splácaný za pár hodin, na desce je vidět práce, kterou si kapela dala. Nevyskytuje se tu žádné slabší místo, kde bych se nudil. Celé je to velice chytlavé a snadno zapamatovatelné. V podstatě na druhý poslech jsem veděl, co se tam bude vyskytovat a užil si to ještě více. Jelikož je textům skvělě rozumět a ještě jsou v našem mateřském jazyce, stálo by za to, se o nich trochu zmínit. Dají se definovat jako filozoficko-politické, trošku souvisí i s náboženstvím. V první “Peklo jsou ti druzí” je docela dost zmínek o Bohovi.

Tato hudba i přes stáří kapely musí oslovit i mladší publikum. “Kult hyeny” je moje prvotina u této kapely, ale zřejmě si budu muset sehnat i nějaké starší práce a navštívit je při jejich koncertě v Praze. Jak jsem psal výše, není to žádná bomba, co bude bořit pojem hudba. Poslouchá se to ale velice dobře a to je přeci důležité ne?


Cocotte Minute – Sado Disco Vol. 2

Cocotte Minute - Sado Disco Vol. 2
Země: Česká republika
Žánr: nu-metal / crossover
Datum vydání: 2010
Label: Sado Disco Crew

Hodnocení: 2/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 1/10

Průměrné hodnocení: 1,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

POZOR – TATO DESKA OBSAHUJE NEBEZPEČNÝ MATERIÁL!

Dá se říci, že Cocotte Minute je jedna z velice oblíbených skupin té “tvrdší” hudby u nás. Cocotte Minute rozhodně netvoří nejkvalitnější práci u nás, nicméně jsou široké veřejnosti dobře známí a to je možná dostalo tam, kde momentálně jsou. Debutová deska “Czeko” se mi velice líbila, v určité době mi z mého přehrávače hrála docela často. Její následovatelé kvalit “Czeko” nedosáhly, i tak se jednalo o dobře poslouchatelné desky.

Nicméně to, co hoši předvedli na “Sado Disco Vol. 2”, se dá označit za fiasko. Doteď nevím, jestli se jedná o vtip, nebo jestli se ke mě dostala pouze nějaká beta všech verzí, když jsem si ale pustil ukázky z oficiálního webu, moje jediná naděje zmizla. Šesti songová mini deska neobsahuje nic, ale vůbec nic, co by mi připomínalo starší Cocotte Minute. Pod staršími Cocotte Minute si představuji nu-metalové tvrdé songy ve stylu KoRn. Ne pomalé, nudné, nezáživné s prominutím sračky. Po celou dobu jsem se skoro vůbec nebavil, songy se od sebe vůbec neliší. Jediné, co je vzdáleně přibuzné ke starším věcem, je “Zmije”, to je ale asi tak vše. Všechnu tuhle hrůzu navíc podtrhávají hrozné názvy songů. Kam se poděla originalita? “Vlci a ovce”, “Zmije”, “Čas”… Kde to jsme? Za “vrchol” považuju poslední bonusový track “Hej pane Králi”, u kterého opět nevím, zda má být pokusem o vtip, anebo seriózní tvorba. Doteď jsem nepochopil, co tím kapela myslela, nemá to nic společného s tím, čím se Cocotte Minute prezentovali. Žádný nu-metal à la KoRn tu nečekejte, tohle je šlichta.

“Sado Disco Vol. 2” má být pokračovaním k první části “Sado Disco”, které obsahovalo osm písní. Společně s tímhle tedy tvoří 14 songovou práci. Ke oběma “Sado Disco” momentálně probíhá největší turné v dějinach kapely, které paradoxně odstartovalo v sex shopu.

Cover tohohle alba také není nějak převratný. Obal je stejný jako na prvním “Sadu Disco”, akorát se k němu dopsalo “Vol. 2”. Už pouze tohle svědčí o tom, že to je hodně odfláknuté a udělat speciálně nový cover je asi moc práce.

Čtvrtá deska Cocotte Minute dopadla více než špatně. Songy jsou bez nápadu, šťávy a postrádají jakýkoliv sex-appeal. Není tam nic, co by mě zaujalo. Nejlepší zvuk, který se zde vyskytuje, je ticho na konci alba. První tři desky se s tímto nedají rovnat. Stále ovšem nevím, jestli si z nás Zellerova parta furt nedělá prdel… Ne vážně, radši to neposlouchejte. Vypadá to, že Cocotte Minute nesnáším a snažím se je co nejvíce shodit, kdo mě ale zná, ví, že si tuto skupinu vždycky rád pustím, pravidelně navštěvuji jejich koncerty a podporuji je. S tímhle ale u mě dost klesli.


Trollech

Trollech - Jasmuz
Země: Česká republika
Žánr: black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Asura
Počet otázek: 14

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Trollech bez debat patří mezi nejvýraznější kapely českého black metalu, hudebně i textově. A když jednou za pár let vypouštějí nové album, vždy to stojí za to, vždyť výjimkou není ani aktuální “Jasmuz”, o němž se rozhovořil baskytarista a zpěvák Asura. Nezůstalo však samozřejmě jen u novinky, padly i nějaké otázky na minulost a dokonce i menší náznak, jak by mohla vypadat další deska…


Myslím, že hlavní téma našeho povídání je vcelku jasné – právě vydané album “Jasmuz”. Ještě než se na něj podíváme podrobněji, mohl bys, prosím, na úvod nějak zběžně popsat tvé osobní pocity z výsledné nahrávky a třeba také dodat, v čem vidíš největší posun od minulého “Skryti v mlze”?

Osobně jsem rád, že je vydání “Jasmuze” za námi. Původně měla deska vyjít už v září 2009, ale vše se pozdrželo. Samozřejmě kvůli penězům a Alexově práci. Label je pro něj vedlejší aktivita. Výrazný posun vidím ve finálním zvuku, který je hutnější než “Skryti v mlze”. Skladby jsou zajímavější a ucelenější, album je na vícero poslechů. Jsou tam skryté a vrstvené melodie, které postupně vylézají na povrch. Použili jsme více vokálů – od řvaní až po čistý zpěv a sbory. Aranže skladeb jsou jiné, posunuli jsme se opět hudebně o krok dál. A album je koncepční, což jsme nikdy před tím neměli.

“Jasmuz” je koncepční deskou s příběhem, mohl bys letmo nastínit její děj? Ať třeba ti, co texty nečtou, vidí, o co přicházejí :-)

Příběh je o kováři jménem Jasmuz, který se setká s arogantním dědicem trůnu. Ten zjistí, že Jasmuz zná (aniž by sám Jasmuz tušil) tajemství prastarého kování. Do děje vstupují různé bytosti z tohoto i jiného světa. Jasmuz plní různá přání princi – dědici trůnu. To by asi mohlo stačit. Ať je to letmo he he he.

Mně osobně docela přijde, že je v posledních pár letech celkem populární nahrávat koncepční alba. Co vedlo k tomuto rozhodnutí Trollech? Plánovali jste stvořit desku s příběhem delší dobu nebo se jedná o dílo náhody?

Neplánovali, je to opravdu dílo náhody. Zhruba před čtyřmi lety jsem příběh o Jasmuzovi napsal pro tehdy tříletého Sama. Dal jsem to přečíst zbytku kapely, námět se líbil a tak jsme Jasmuze zhudebnili. Spíš mě štve, že album vyšlo dost pozdě.

Jasmuz by nebyl jen další koncepční deskou, ale žel různé okolnosti (peníze, Alexova práce a jiné) zapříčinili pozdní realizaci. Pro fans je album čerstvé, ale pro nás je už minulost.

Trollech

Nevím, jestli to náhodou není jen můj pocit, ale přijde mi, že se na “Jasmuz” hojněji vyskytuje takové to koření “navíc” – více sborů, čistý hlas v “Do vězení” nebo “Osvobození” atd. Musím říct, že některé pasáže mě opravdu příjemně překvapily. Byl tohle třeba záměr, posunout se někam dál? Myslíš, že právě tudy by mohla vést další cesta pro Trollech? A jen tak mimochodem, kdo (z vás?) je vlastně majitelem onoho čistého vokálu?

Určitě jsme chtěli zase o kousek dál. Desku odlišit od předchozí. Album zní uceleně a přesto má každá skladba nějaké poznávací znamení. A o to nám šlo. Další album bude jiné, to už víme teď a cítíme, že je třeba zase udělat změnu. Jo a majitelem čistého hlasu je Throllmas.

Když už jsme těch vokálů… pokud vím, tak zpíváte všichni tři (bas)kytaristé – ty, Morbivod i Throllmas. Jak si vlastně rozdělujete kdo co bude zpívat?

Jak kdy. Někdy jsou zpěvy předem rozdělené, někdy zkoušíme různé varianty. Morbivodovi třeba vyhovují rychlejší sekané věci, mně zas delší tóny a Throllmas, jako jediný, umí zpívat pořádně čistě. Takže jeho role je jasná, ale to už je patrné z předchozí odpovědi.

Bude k novince třeba nějaký videoklip, popř. k jaké písni? Zatím máte na kontě jen jeden ke skladbě “Ve stínu starých dubů”, ten je ale sedm let starý. Proč třeba nevzniklo žádné video k desce “Skryti v mlze”?

Víš, po vydání “Skryti v mlze” jsme vyhodili Johanna. Nebyla nálada něco točit. S Morbivodem jsme se soustředili na jiné věci. Oprostit se od minulosti, začít skládat nové věci a postupně sehnat nové členy. Spíše bych to viděl k další desce, tam by se některé věci dali realizovat a natočit. Uvidíme, jak bude chuť, čas a prostředky.

Osobně jsem sice v poslední době na žádném koncertu Trollech nebyl, ale co jsem slyšel ohlasy, tak se všichni shodují, že v současnosti hrajete v nevídané formě. Nepřemýšlíte třeba o nějakém DVD? Sice by to byla jistě nákladná záležitost, ale věřím, že kdybyste vyhlásili “točíme DVD”, tak zrovna vy byste měli jistě plno, přece jen je Trollech v našich končinách už relativně profláklé jméno (v tom dobrém slova smyslu) a fans by jistě skoupili jak lupeny tak výsledné placky :-)

Ano, jako kapela jsme teď silnější než kdykoli před tím. A je to znát i na pódiu. Ale jak už jsem několikrát řekl, nepřemýšlíme o DVD. Není to naše priorita. Neříkám ne, ale taky neříkám ano. Ještě by na “živáku” byli vidět naše chyby che che che…

V přípravě jsou rovněž reedice vašich prvních tří alb, která jsou již v původních verzích takřka nesehnatelná. “Ve hvozdech” a “Synové lesů” vyjdou společně jako dvoj-CD a “V rachotu hromu” samostatně. Budou nějaké změny oproti dřívějším vydáním? “Ve hvozdech/Synové lesů” má nový obal, ale co dál? Nějaký remaster, bonusy? A kdy budou reedice vlastně k dispozici?

Dvoj-CD “Ve hvozdech” a “Synové lesů” je již venku a je možné objednat ho přes nás. Kdo má zájem, ať napíše na můj mail: asura@trollech.com. Na dvoj-CD jsou bonusy v podobě skladeb z 7″ EP “Tváře stromů”, byl trochu upraven zvuk. Reedice “V rachotu hromů” se připravuje a bude mít jen jiný vnitřek bookletu a zase trochu upravený zvuk.

Trollech

Není žádným tajemstvím, že Lord Morbivod hraje kromě Trollech v asi tak 1000 dalších projektech. Nekoliduje třeba rozvrh Trollech s koncertními plány Stíny plamenů nebo Umbrtky? Jak se podobná situace případně řeší? Jinak jsem si nevšimnul, že by ostatní členové působili i v jiných skupinách, tedy kromě Sheafraidha, který je společně s Morbivodem ve Stínech plamenů. Nevěnujete se třeba ty nebo Throllmas nějakým jiným hudebním projektům mimo Trollech, popř. neplánuješ něco do budoucna?

Musím říct, že v tomto směru Morbivod odvádí obdivuhodný výkon a všem svým kapelám a projektům se věnuje s nasazením a vervou. Vzhledem k tomu, že na živo hraje pouze se Stíny plamenů a s Trollech, tak se dají koncerty domluvit a ve většině případů se nepřekrývají. Pokud nastane situace, že přijdou nabídky pro obě kapely, “vyhrává” ta, která přijde první nebo která je první domluvená. Jednoduché. Mám také projekt, který jsme nedávno dotočili. Jedná se o anti-human pure fucking minimalistic black metal nesoucí název Grondhaat. V něm mám na starosti všechny kytary a řev, texty a kompletní hudbu. S nahráváním mi pomáhali Runevlar (ex Unholy Kill), který nahrál basu a Dhervish, který nabouchal bicí. V této chvíli Morbivod vše mixuje a bude dělat mastering. Poté oslovím nějaké labely, jestli by neměli o Grondhaat zájem. Také s Throllmasem připravujeme projekt, který se ponese v duchu epických alb od kultovní kapely Bathory. Ale bude to naše tvorba, jen chceme zachovat podobnou atmosféru a bereme to něco jako tribut Quorthonovi. Ale zatím sami nevíme, kdy se vše bude realizovat, přednost má Trollech.

Pojďme se teď podívat lehounce do minulosti… Vydáváte u německého UG labelu Ketzer, jak vlastně tato spolupráce vznikla a jak jste s ní prozatím spokojeni? A jen tak na okraj mě napadá, proč LP verze “Jasmuz” nevyšla také u nich?

Spolupráce s Ketzer Records vznikla úplnou náhodou po vydání 7″ split EP, které vyšlo u Pigeonshit Agency. Chtěli jsme změnit firmu, Pigeon byl zrovna v kontaktu s Alexem a řekl mu o nás. My jsme v té době dostali již několik nabídek od našich firem i zahraničních. Alex nám však dal pro nás nejlepší podmínky. Tím vznikla spolupráce s tímto UG labelem. Sem tam spolupráce zaskřípe, je to dáno samozřejmě dálkou a občas jazykovou bariérou a taky někdy chybí nějaké ty peníze. Jinak Alex dělá opravdu vše, co je v jeho silách a všemožně nás podporuje. Shání pro nás koncerty v Německu, dělá fakt kvalitní promotion, jezdí prodávat na různé festivaly a koncerty, spolupracuje s některými CZ/SK labely apod. Je to srdcař, kamarád a má náš respekt. Jo a taky nám furt na koncertech v Německu vozí různý značky piv che che che. O vydání LP jsme mu říkali, ale nechtěl. Důvodem byl nedostatek peněz na realizaci vinylu, protože už měl připravené k vydání CD “Jasmuz” a re-edice. Obrátili jsme se na Werewolf Production a Strny souhlasil. Od Alexe dostal licenci a už to jelo…

Trollech

Teprve nedávno jsem se dozvěděl o “kauze Johannes”, vždycky jsem myslel, že prostě odešel a žádná zlá krev tam nebyla, a tak mi situace, kdy kapelu před nějakými třemi lety opustil, ale pořád tvrdí, že do Trollech patří, přijde taková… lehce nezvyklá. Mohl bys to nějak rozvést, jak se věci mají?

Žádná kauza není. Jen Johannes stále čeří vodu a stále marně. Jednoduše. V únoru 2006 jsme se s Morbivodem rozhodli, že Johanna vyhodíme. Vedlo nás k tomu spoustu věcí: Johanovo výkyvy v náladách a v chování, rozdílné vize ve směřování kapely a k přístupu ke kapele, různé nesmyslné připomínky k obalu (tenkrát ke “Skryti v mlze”) a další věci, které postupem času přibývaly. Onen pověstný pohár trpělivosti přetekl, proto jsme ho vyhodili. Ale Johannes se s tím pořád nevyrovnal, a stále tvrdí, že je členem kapely. Ať si brečí, kde chce, na internetu na různých fórech nebo profilech, v hospodě, doma nebo v práci, zkrátka není a nebude členem kapely. Od února 2006 už prostě NENÍ členem kapely, a že se s tím nedokáže vyrovnat, kope kolem sebe jako malý fakan, je jen jeho problém a jeho mindrák.

Mě osobně se zdá, že Trollech od desky “Skryti v mlze” trochu zvážněli. Souhlasil bys s tím nebo to vidíš jinak?

Nebudu zastírat, že je to jinak. Už některé sklady na “Skryti v mlze” byli vážnější a agresivnější. Dochází pomalu k přeměně, některé věci vnímáme jinak, z jiného pohledu a to se samozřejmě promítne v textech i hudbě. Ale nebudu předbíhat. Už máme hrubé základy nových skladeb a textů. Bude to více temné až černé…

Trollech

Zatím máte na kontě pět dlouhohrajících alb, včetně toho nového, nějaká ta (split)minialba, jeden živák a jedno demo. Který ze všech těchto počinů vidíš jako nejdůležitější pro historii a vývoj Trollech? Máš třeba nějakého osobního oblíbence z těch nahrávek, ať již z hlediska hudby samotné nebo nějakých speciálních vzpomínek ohledně jeho vzniku?

Těžko říct, každá nahrávka byla důležitá. Demo nám sehnalo vydavatele a překvapilo nás, kolik lidí zaujalo. “Ve hvozdech” debutní album a na to se nezapomíná. Držet oficiální vydání, první krok na dlouhé cestě. Druhé album “Synové lesů” bylo o kus dál, nápady na něj z nás tenkrát jen sršely, upevnili jsme si tím pozici. Pak 7″ EP “Tváře stromů”, první asfalt, sice malý, ale o to víc příjemný. EPko naznačovalo změnu. Změna ve zvuku, kus práce a výrazný posun v hudbě, to vše obsahuje deska “V rachotu hromů”. Mnoho fans jí považuje za naší nejlepší. A zase 7″ EP, tentokrát split se SORATH. Známe se sakra dlouho, s klukama jsme hráli v tělesu Mythopoeia, máme společnou zkušebnu. Povedený materiálek. “Skryti v mlze” návrat k syrovému pojetí, deska plná různých nálad a skladeb. Tato deska určitě nezklamala. Úplně jiný zvuk, jiný pohled. “Svatoboj” byla náhoda a možnost zjistit si jak vlastně zníme na živo. Docela se to povedlo. A pro nás obrovská zkušenost. Split CD s Heiden je určitě zajímavý počin, který oslovil mnoho lidí. Ukázka toho, že spolu mohou spolupracovat kapely s rozdílnými vizemi a cítěním. No a na závěr “Jasmuz”, opět něco jiného. Koncepční album, s mnoha nápady, zajímavými momenty. Zase krůček někam dál. Každá deska je vlastně záznamem a odrazem doby, ve které vznikala. Na každou se vážou vzpomínky. Hlavně začátky, kdy jsme seděli vždy u Morbivoda, pivo na stole a nahrávalo se. Debaty nad tím nebo oním a o ničem… Pohoda che che che…

Na úplný závěr klasika – nějaké poselství lesa čtenářům? A aby ten konec nebyl tak úplně provařený, tak můžeš třeba na rozloučenou říct i nějaký vtip, pokud máš náladu :-) Díky za tvůj čas a ať se daří!

Díky za rozhovor a zajímavý otázky. Díky všem, kteří to četli! Žádný strom nevyroste přes noc. A každý strom má svůj stín…

No a dám i ten vtip. Mám rád takový ty suchý che che che…

Sedí dva vojáci v zákopu, kolem zuří válka. Do zákopu spadne granát, vybouchne a jednomu z nich to urve spodní čelist. Ten druhý na to: “Ty vole, se tu směješ a mě to mohlo zabít!”

Che che che…

Metal!


Dissolving of Prodigy – Echoes of My Sadness

Dissolving of Prodigy - Echoes of My Sadness
Země: Česká republika
Žánr: doom metal
Datum vydání: 20.4.2010
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Lovely
02. Luck of Tears
03. Save Me
04. Echoes of My Sadness
05. Break of Beauty
06. Dreams About Love
07. Alone in My Recollections
08. Němý motýl [bonus]
09. Píseň dnešní noci [bonus]

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy Dissolving of Prodigy:
facebook / bandzone

Tak vydání tohoto počinu považuji za věc opravdu záslužnou. Věřím, že nejsem jediný příznivec této české doommetalové stálice, kterému se jejich 17 let starý archivní demáč „Echoes of My Sadness“, svého času vydaný pouze na kazetě, nikdy nedostal do drápů. A jak se teď díky plošnému znovuvydání na CD může přesvědčit každý, rozhodně se nejedná o materiál, jenž by si zasluhoval jen tak ležet ladem bez povšimnutí v dávné minulosti.

Dissolving of Prodigy hned na své první nahrávce pod současným názvem (pod původním jménem Bigotry vyšel ještě jeden demáč „Step to the Grave“) dokazují, že dnes rozhodně nejsou králi českého doomu jen tak náhodou. Sice v tom má prsty i fakt, že v naší malé kotlině nemá skupina pražádnou konkurenci, neboť je zde jedinou déle fungují formací ve svém žánru, rozhodně však nejsou králem jednookým mezi slepými. Právě už jejich pravěký počin „Echoes of My Sadness“ je důkazem, že by jistě patřili ke špičce, i kdyby tu byla celá líheň doomu.

Ale teď již přímo k samotnému „Echoes of My Sadness“, jež otevírá čtvrthodinový žalm „Lovely“. Začátek je pomalý (také není kam spěchat – před sebou máte ještě 70 minut), album začíná houkáním sýčka, recitací, vyťukáváním kláves, houslemi, první kytary se ozvou až po více jak pěti minutách. Celá skladba se vleče (v tom dobrém slova smyslu), jak se na pořádný pohřební hymnus sluší a patří. Ještě šťavnatější kousky však na posluchače čekají – vskutku výtečná je hned druhá „Luck of Tears“, kde zatěžkanou kytarovou stěnu tu a tam protíná menší basová vyhrávka nebo nádherné housle. Nějak podrobněji celou nahrávku tu nemá cenu rozebírat, už jen proto, abych vám to všechno nevykecal, věřte mi však, že v každé skladbě je co objevovat, možná ne každý moment je úplně 100%, ale jako celek to funguje vždy, a přestože se „Echoes of My Sadness“ nese po celou svou délku v relativně stejném mustru, nudit se rozhodně nebudete. Snad bych jen ještě už jen heslovitě upozornil na „Save Me“ (skvělý úvodní motiv s flétnou a zároveň zřejmě největší… hm… „hitovka“) a „Break of Beauty“ (úžasný opus sám o sobě).

Přes všechny klady a přestože se bezesporu jedná o kvalitní materiál, rozhodně se to nebude líbit všem, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, navzdory velkému množství opravdu skvělých momentů, chvílemi je znát, že jde přece jenom o starší materiál, s čímž je spojeno i za druhé: pokud vám v žilách nekoluje hlad po až na kost ohlodaném, někdy až dřevním doomu bez příkras, tady jste bez šance. Materiál je to dobrý, ale jen pro úzký okruh posluchačů.

Kapitolou samy pro sebe jsou dvě bonusové skladby „Němý motýl“ a „Píseň dnešní noci“, které, pokud správně počítám, jsou prvním novým materiálem Dissolving of Prodigy od poslední, dva roky staré desky „Štvanice“. Svými hrubými riffy však blíž než ke smutné a „odevzdané“ „Štvanici“ mají právě k 13-letým neotesaným monumentům z „Echoes of My Sadness“. Navíc jsou obě písně kromě skvělé hudby (v porovnání s předcházejícími songy alba je znát větší nadhled a rozhled a rozhodně se tak, pokud bychom je porovnávali s ostatními kousky, jedná o to nejlepší na placce) vybaveny ještě skvělými texty. Dissolving of Prodigy jsou jedna z mála českých kapel, jejichž texty podané v rodném jazyce neznějí stupidně, ale naopak inteligentně a umocňují skladby samotné.

Dissolving of Prodigy

V závěru recenze mi nezbývá nic jiného, než jen pouze zopakovat sám sebe a připomenout v kostce to, co se již objevilo výše, a sice že „Echoes of My Sadness“ má své mušky, jako je např. několik hlušších pasáží, ale jako celek má album pořád své neodolatelné kouzlo. Pokud ještě vezmeme v potaz, že se jedná vlastně o opravdu archivní počin, výsledné hodnocení se jenom zvětšuje. Navíc placka stojí pouhou jednu stovku, což je za více jak hodinu skvělé muziky opravdu laciný peníz.


Trollech – Jasmuz

Trollech - Jasmuz
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.3.2010
Label: Ketzer Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Mlha se zvedá a koruny plzeňských hvozdů se opět hýbou. Z nor vylézají skřítci jakožto i další rozličná havěť lesní. Dokonce i ten starý obr žijící v rokli se probouzí. A má dobrý důvod, neboť králové lesa Trollech ukuchtili ve své sluji další album. Zatímco před čtyřmi léty se úspěšně skrývali v mlze, tentokrát se nám rozhodli vyprávět “tajemný příběh z pradávných časů”

Co mne jako první bouchlo do očí, je podle mého skromného názoru ne zrovna moc povedená, naopak spíše kýčovitá a přehnaně veselá obálka. Oproti výbornému obalu předchozího “Skryti v mlze” je to dost propad. Možná mám třeba jen blbý vkus, ale tak či tak, je to opravdu jediný výraznější nedostatek, který jsem na “Jasmuz” našel.

Když už jsme u toho porovnávání s na poměry Trollech nezvykle vážnému “Skryti v mlze”, čerstvá novinka není tak temná jako její předchůdce. I přesto – i když je to možná jen můj osobní pocit – “Jasmuz” pokračuje ve vážnějším pojetí Trollech, než jak tomu bylo například na prvních třech nahrávkách. Co je však zřejmé a možná i trochu překvapivé, je to, že snad vůbec poprvé Trollech nemají svou desku naplněnou lesními texty. Lyrickou stránku tentokráte zastupuje koncept, o němž se však nedá prohlásit, že by k Trollech nepasoval. Pravda, lesní motivy se zde sice stále vyskytují, ale přece jenom nejsou středobodem textové stránky.

A jaká ale samotná hudba na “Jasmuz”? To je ta nejdůležitější otázka, odpověď na ni je však lehká – hudba je to hodně dobrá! Pokud bych to měl říct nějakou otřepanou frází, tak jednoznačně můžu prohlásit, že pokud se vám Trollech líbili v minulosti, bude se vám líbit i “Jasmuz”, a pokud jste ji ještě neslyšeli, okamžitá náprava je nutností (i když předpokládám, že kdo je znalý tvorby Trollech, už novinku jistě slyšel, ale nešť…).

Velice hrubé nastínění kvalit “Jasmuz” tedy máme, tak se na to pojďme mrknou podrobněji. Otvírákem alba a zároveň úvodem do děje je “Moudrost kováře”, která se po kratší mezihře zvrhne do velmi dobré jízdy překvapující hlavně vymakaným střídáním dvou různých vokálů. Ono když tak nad tím přemýšlím, tak různých podobných vychytávek je na “Jasmuz” více než dost, což je jenom dobře, protože to nahrávku opravdu příjemně oživuje. Například hned v následující “Královský jezdec” se objevuje vskutku výtečná pomalá pasáž s libovými sbory. V podstatě v každém songu najdete nějaká obdobná ozvláštnění. Mně osobně například hodně šmakuje taková “Brnění” se skvělými valivými kousky nebo “Do vězení”, již nehorázně nakopává bombový čistý vokál na začátku a sólová kytara.

Suma sumárum, musím konstatovat, že Trollech (opět) nahráli kvalitní desku. Pravda, minulé “Skryti v mlze” se mi líbí o chlupínek více, ale to, co kapela předvádí na “Jasmuz”, jistojistě také stojí za to. A to je to hlavní.

Trollech


Sator Marte – Za zdmi

Sator Marte - Za zdmi
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.2.2010
Label: Naga Productions

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

Sator Marte jsem měl vždy zaškatulkované jen jako jednu z mnoha dalších českých black metalových kapel, která hobluje nástroje, co to dá, kde kulometná palba střídá kulometnou palbu, ale na nic jiného se nehledí. Na koncertě oukej, debut “Termonukleární evoluce” mě však zabavil pouze na chvíli, žádný dlouhodobější účinek se v případě tohoto rychlopalného zla nedostavil. Jenže časy se mění, Sator Marte vydávají druhou placku “Za zdmi” a já nestačím zírat…

“Za zdmi” je totiž deska, kterou (a to si troufám tvrdit odhadnout už teď) si s chutí poslechnu i za nějaký ten rok. Tohle je totiž devastace ušního ústrojí posluchačstva vskutku brutálním black metalovým nářezem, jak se sluší a patří, nikoliv však jen bezhlavou hoblovačkou. Hned ze začátku člověka povalí neskutečně hutný zvuk. Nejenže všechny tři nástroje (plus zpěv) jsou výborně slyšet, ale ony svou intenzitou doslova drtí. Absolutně nejluxusnější je vpravdě ukázková baskytara – už nějaký čas jsem neslyšel nahrávku, kde by takhle nádherně “zvonila”.

Ještě lepší je to, že samotné skladby drtí člověka nejen zvukem, ale i samy o sobě. Sator Marte spadli převážně do středních rychlostí, jež se neúprosně valí kupředu a ničí vše v dosahu. Ne že by se na albu nevyskytovala nějaká sypačka, ale už to prostě není rubanice bez mozku od začátku do konce. A to je jenom dobře!

Celou nahrávkou prostupuje jednotné téma mučení, utrpení a hrůzných následcích války, přičemž se kapele podařilo všechnu tu leckdy nepříjemnou atmosféru a pocity z ní pramenící podchytit a zhudebnit. A to navíc s takovou bravurou, že nelze nezatleskat.

První skladba “Řemeslo války” začíná lehce válečným intrem, aby se po pár vteřinách zvrhla do black metalového běsnění. Vše, co jsem řekl výše, tu k tomuto songu mohu bez problému znovu zopakovat a ještě podtrhnout – hutná zvuková stěna, bublající basa, atmosféra se dá krájet. Povedené a ne zrovna veselé texty (které jsou zpěvákovi Navovi jen tak mimochodem výborně rozumět) dojem jen umocňují.

Opravdu výborná je druhá “Koroze”, která ve svých pomalých, táhlých pasážích doopravdy zní, jako kdyby vám někdo sdíral kůži z těla. Skvělá je rovněž titulní “Za zdmi”. Když Nav v první polovině skladby neúprosně vyřvává různé druhy tortury, je to jeden z těch nejsilnějších momentů celé desky. Musím zmínit také “Řetězy”, v níž si kapela chvíli po minutě a půl hracího času vystřihne naprosto ohromující pasáž. Bravo! Ke cti Sator Marte však slouží to, že kompletní sedmička písni je vyrovnaná a povedená až běda, plná výborných nápadů. Navíc od začátku do konce nenudící, čemuž přispívá i délka něco málo přes půl hodiny.

Sator Marte

Myslím, že nebudu vůbec přehánět, když řeknu, že Sator Marte stvořili nejlepší českou black metalovou desku od posledních Inferno. Tahle placka má moje velké doporučení. Opravdu dobrá záležitost, věřte mi! Vskutku odzbrojující nálož!

P. S. To, že se kapela rozhodla shodit corpse paint (alespoň podle aktuální promo fotky), v tomto případě jenom kvituji!


BBYB – deBBYBut

BBYB - deBBYBut
Země: Česká republika
Žánr: cybergrind / grindcore / breakcore
Datum vydání: 5.7.2019
Label: Khaaranus Productions

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

“Totální destrukce je zaručena, pane!”
(Kalimerum)

Chcete slyšet zlo? Pusťte si BBYB alias BaBaYaBa. Je to takový malý, český The Berzerker, akorát ne tak rychlý, zato víc elektro.

Ministr tvrdé hudby H. varuje:
BBYB se nedoporučuje ortodoxním metalistům,
slabším žaludkům a těhotným ženám.

Vezměte ten nejbrutálnější grind, co znáte. Za mikrofon dosaďte sympatického rošťáka v masce (není sám, omaskovaný je i zbytek bandy, aby to bylo řádně cool, aneb “ser na žízeň, poslouchej svou image” :)), u nějž nepoznáte, jestli ještě zpívá, nebo už doopravdy ohazuje mikrofon svým obědem (to byla kachna?). Celé to zalijte tekkno a gabba pozadím a navrch přidejte několik šťavnatých hlášek ze starého českého bijáku “Tajemství hradu v Karpatech” (Orfanik rules!). Co dostanete? Dostanete “deBBYBut” – to nejvyhulenější a nejšílenější, co loni v Čechách vyšlo.

“‘Smím vědět, jak se jmenuje ten nástroj, na který hráli ti usměvaví mladí lidé?’
‘No, to byl přece parní válec, mladá dámo. Cožpak jste to nepoznala?’
‘Parní válec? Má pěkný zvuk.'”
(Usměvavý parní vál)

BBYB jsou totální vyfetlá prasárna. V tom dobrém slova smyslu! Základem je absolutně vyjetý grindcore vyhnaný na samotnou hranici snesitelnosti, do něhož jako podklad buší nekompromisní elektronika, která vás slupne ke svačince a vyplivne zpátky s asi tak polovičním počtem mozkových buněk.

“Právě vystřeluji 421. raketu na měsíc. Tentokrát se určitě strefím.”
(IEEE Anal)

Vymývárna mozku? Ano i ne. Když člověka BBYB zastihnou nepřipraveného, tak mu hlava prasknout může, přece jenom je tahle muzika totální zlo. Když ale překonáte ten počáteční šok typu “Co to kurva je?” a trochu se do “deBBYBut” zaposloucháte, tak zjistíte, že a) je tahle vymývárna hodně dobrá a ještě k tomu nebezpečně návyková; b) to zas až taková vymatlanost není. Jak jsem se v té šílenosti trochu zorientoval, narazil jsem na nejednu pasáž, která i přes svojí brutalitu doslova tepe atmosférou neosobní šedivé industriální oblasti zahalené mračny smogu (divte se, kapela pochází z Ostravy).

Ministr tvrdé hudby H. varuje:
Poslouchání BBYB může způsobit těžkou závislost.

Takovouhle šílenost aby člověk pohledal, ale má to své zvrhlé kouzlo, které mě nutí, abych to sjížděl pořád dokola. Já sám sobě se divím, jak moc mě to (navíc vzhledem k mému vkusu) chytlo. Tahle magořina je však v konečném výsledku zatraceně povedená. Opravdu to však není záležitost pro každého. V tomto případě opravdu stoprocentně platí, že to budete buď milovat, nebo nenávidět.

“Tento disk se sám zničí za 5 vteřin… t… t… t… t… t…”
(Robot debil)