Archiv štítku: CZE

Česká republika

Recenze

Bratrstvo Luny – La loba ante portas

Napsat komentář
Bratrstvo Luny - La loba ante portas
Země: Česká republika
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 30.4.2011
Label: LunArt Records

Tracklist:
I. La loba ante portas
01. Amnesia
02. Misionář smrti
03. Když lekníny tiše se zhoupnou…
04. Jáma a kyvadlo
05. Bílé Karpaty
06. La loba ante portas
07. Srdce, které prošlo popelem
08. Továrny na smrt, Auschwitz-Birkenau
09. Quo vadis, domine?

II. Signum diabolicum
01. Signum diabolicum
02. Fantasmagorie

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Deather

Gothic rock je žánr, který v rámci naší země příliš velké zastoupení nemá. S výjimkou jasného XIII. století, které z fleku vypálí asi každý, většina laiků (myšleno lidí, kteří daný žánr povětšinou příliš nesledují a neposlouchají) nezvládne bez nějakého toho “guglení” jmenovat alespoň jednu další skupinu. I když ono na druhou stranu toho ani příliš co k jmenování není, neboť v České republice nemá tento styl přílišnou tradici (i když pár jmen se samozřejmě najde – a rozhodně ne nekvalitních!). To má za následek fakt, že když se čas od času objeví nějaká nová kapela, jež má trochu úroveň, hned se o ní v patřičných kruzích začne mluvit… a když se objeví skupina, která nemá jen “trochu úroveň”, ale u níž se jedná o hudbu opravdu dobrou (to se ovšem nestává příliš často, což přímo plyne z výše řečeného), je to pomalu posvícení.

A Bratrstvo Luny? Inu, ti patří právě do téhle kategorie a bez přehánění lze tvrdit, že jsou možná tím nejlepším, co se u nás na poli gotického rocku za poslední roky urodilo. Ne nadarmo se o nich takřka ihned začalo mluvit jako o těch, kteří mají potenciál převzít žánrovou korunu z rukou XIII. století (jestli se tomu tak už v očích některých nestalo). Upřímně řečeno, přece jenom nejsem na tento styl až takový odborník, abych si mohl dovolit vynášet podobné soudy, proto se v následujících řádcích pokusím onomu obligátnímu a do jisté míry i pohodlnému srovnání s největší žánrovou legendou, jíž neopomněl zmínit snad žádný pisálek, který si kdy vzal Bratrstvo Luny do klávesnice, vyhnout – i z toho důvodu, že je to srovnání vlastně bezpředmětné, podívá-li se posluchač na obě skupiny trochu podrobněji než jen letmým náslechem na YouTube. Stejně tak bych se rád vyhnul také porovnání s debutem “Goethit” z roku 2009, který jsem sice svého času slyšel, ale kromě toho, že na mne album udělalo velmi solidní dojem, si z něj příliš nepamatuju (na svou obranu mohu říct, že jsem jej přece jen neposlouchal přibližně dva roky). Dobře tedy, o čem bych vlastně ráčil psát? Upřímně bych zkusil asi to, kvůli čemu jsme se tu dnes vlastně sešli – nějaké to stručné povídání o desce “La loba ante portas” a samozřejmě také o přiloženém EP “Signum diabolicum”, byť je ta recenze lehounce neaktuální – to jen pro pořádek, aby si třeba někdo nemyslel, že jde o čerstvou novinku, album totiž vyšlo 5. května 2011. Ale nevadí, pojďme ten rest dohnat alespoň nyní…

Musím se přiznat, že když jsem se do “La loba ante portas” s odstupem času pro účely recenze pořádně zakousl, nelezlo mi to zpočátku příliš do uší. Uznávám ale, že tohle je zcela jistě dáno nikoliv hudbou, ale mnou, jelikož gothic rock je svým způsobem velmi specifický žánr, na nějž nejsem díky nepřetržitému poslechu depresivních pekel a techno rychtovaček příliš zvyklý, což ovšem na druhou stranu dokazuje to, že produkce Bratrstvo Luny je natolik kvalitní, že má nesporný potenciál promlouvat k posluchačům napříč styly. A to samozřejmě nelze nepovažovat za klad. S pohledem toho, jak “La loba ante portas” vnímá žánrový fanoušek, vám bohužel sloužit nemohu, z pohledu “zvenčí” to ale (alespoň v mém případě) vypadalo přibližně následovně…

První poslech se nesl v duchu “je to dobré, ale nic pro mě”, dalších pár poslechů se názor zredukoval pouze na “je to dobré” (byť to je redukce v pozitivním duchu – ne krok zpátky, nýbrž dopředu na cestě za oceněním či dokonce plným doceněním nahrávky), což – jak se později ukázalo – ještě nebyl konečný stav. Postupem času se totiž “dobrý” poupravilo na “sakra dobrý” a ještě později dokonce “skvělý”. Ne, že bych jako nějaký revanš za zaslané CD desku otáčel do té doby, než bude dojem (a tudíž i hodnocení) v té nejpříznivější konstelaci – to já jsem zase takový parchant, že bych to s klidem sestřelil, kdybych si myslel, že to stojí za prd -, jenže “La loba ante portas” naštěstí není tenhle případ. On totiž člověk jaksi brzy zjistí, že ho právě to postupné odkrývání velmi baví, což je opravdu velké plus – i když v mém případě byl tento proces ještě trochu prodloužen onou nutností přeorientování sluchových receptorů. Každopádně to ale nic nemění na tom, že “La loba ante portas” je počinem, jenž vydrží po větší až velké množství poslechů, což je jedině dobře.

Teď už ale ke konkrétním skladbám (samozřejmě ne všem – to bychom tu byli do zítřka). Intro “Amnesia” plní na výbornou to, co by intro splňovat mělo, a to přípravu půdy nejen pro všechny věci příští, ale zejména pro nástup první písně “Misionář smrti”. Ta hned zpočátku nasazuje laťku vysoko vkusnou rozmanitostí, několika skvělými kytarovými party (právě ty patří do té sorty věcí, které si člověk uvědomuje až s opakovaným poslechem – a přitom kytara Lorda Darkthepa patří k tomu nejlepšímu, co “La loba ante portas” nabízí) a také povedeným refrénem. Z druhého úhlu pohledu ale “Misionář smrti” obsahuje jeden z mála momentů desky, které se mi vyloženě nelíbí (zde se však jedná o nejkřiklavější příklad – ty zbylé jsou zanedbatelné). Jde o ulítlý klávesový motiv krátce před třetí minutou, jenž mi prostě do vyznění celé skladby nesedí ani v nejmenším. Bavíme se ovšem o něčem v řádu necelých 20 vteřin, čili nic, co by se nedalo přežít. Avšak trochu to zamrzí – hlavně proto, že zbytku songu nelze vytknout nic.

Následující “Když lekníny tiše se zhoupnou…” patří dle mého skromného názoru mezi vrcholy “La loba ante portas”. Ústřední kytarový motiv je prostě výtečný, ale vokální linka či příjemné klávesy taktéž nezaostávají ani v nejmenším. Nelze nezmínit rovněž povedenou klidnou pasáž ve středu skladby. Vše se krásně doplňuje a zapadá do sebe. V “Jáma a kyvadlo” bych jen letmo zmínil úvod s až doom metalovým nádechem a vyzdvihnul další píseň “Bílé Karpaty”, jež je dalším z nejpamětihodnějších kusů desky, přestože obsahuje v podstatě jen dvě odlišné pasáže (plus přechod a závěr) – poklidný začátek, který pomalu vyústí a vygraduje v působivý kousek, což se zopakuje dvakrát a je vymalováno – jenže vymalováno skoro mistrovsky. Opravdu výborný song. Celkově má muzika Bratrstva Luny tu výhodu, že jaksi hezky plyne, nenásilně se posouvá stále kupředu, aniž by se posluchač ztrácel v záplavě různých změn. Nechápejte mě zle, nemluvím teď o množství různých hudebních nápadů (protože ty má Bratrstvo Luny v hojné míře), ale právě o jejich střídání. Osobně dávám přednost právě tomuto formátu, kdy je hudba “plynulá” a prim hraje nálada, než když je to co pár vteřin každý pes, jiná ves. Možná by někdo mohl namítnout, že tohle pramení už ze samotné podstaty gothic rocku, ovšem Bratrstvo Luny tuhle náladovost tvoří natolik s přehledem, že si to zmínku jistě zaslouží.

Když se zabýváme těmi nejlepšími a nejvýraznějšími skladbami “La loba ante portas”, není možné opomenout suverénně nejdelší (bezmála osmiminutovou) “Továrny na smrt, Auschvitz-Birkenau”, jejíž téma (a tím pádem do jisté míry i vyznění a atmosféra) vyplývá už jen z názvu. Po dusivém úvodu se píseň stane posmutnělou recitací o jedné z nejstrašnějších kapitol lidských dějin – trochu netradiční text v kontextu zbytku alba. Ale právě díky té jakési smířenosti s tím, že se stále ještě relativně nedávno stalo něco, co se stát nemělo, se jedná o velmi působivou věc a po hudební stránce dalším vrcholem “La loba ante portas”. V přiloženém videoklipu se ostatně můžete přesvědčit sami, tudíž více nebudeme nerozebírat…

Bratrstvo Luny

Druhý disk, na němž se nachází stěží jedenáctiminutové EP “Signum diabolicum”, otevírá skvělá titulní píseň s velmi zajímavou deklamací dvou slovíček z názvu. Určitě další dobrý song. Definitivně poslední písničku “Fantasmagorie” už bych si dovolil ponechat bez nějakého hodnocení, přestože se mi sama o sobě líbí, ale jedná se o přetočenou verzi staršího kousku – a vzhledem k tomu, že původní podobu neznám (objevila se na demu “Gotická duše” z roku 2007), nemohu srovnávat.

Před úplným závěrem se sluší ještě nevynechat další záležitost, která je v případě “La loba ante portas” jednou z nejvýraznějších složek – grafické zpracování. Deska totiž vychází v (na domácí podmínky) nepříliš tradičním formátu fešného digibooku, navíc ještě zabaleného v elegantní slipcase krabičce. Digibook povětšinou bývá hozenou rukavicí pro uplatnění těch největších vizuálních orgií, jaké může CD formát nabídnout (minimálně všech digibooků, které vlastním, se to týká bezezbytku), a ani “La loba ante portas” v tomto ohledu (naštěstí!) není výjimkou. Booklet je bohatý, hezky zpracovaný, s texty hned ve třech jazycích (čili velmi obsáhlý), snad jen disky umístěné v kapse bych viděl radši v klasickém úchytu, protože tyhle kapsičky moc rád nemám (stinná stránka nejednoho digibooku), což je ovšem dost dobře možná čistě jen můj osobní problém, někomu to třeba vyhovuje více takhle. Každopádně se už jedná vlastně o prkotinu, která dojem z velmi pěkného počinu nekazí. Celkově totiž z podoby desky převládá pocit natolik dobrý, až je “La loba ante portas” jedním z těch počinů, které by si člověk nejradši pořídil už jen kvůli tomu, jak vypadají – a to, že i hudebně se jedná velice povedenou věc, je “bonusem” rozhodně ne nedůležitým či dokonce zanedbatelným.

Recenze

Panychida – Woodland Journey

1 komentář
Panychida - Woodland Journey
Země: Česká republika
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 20.11.2011
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Three Pillars
02. Rod Havrana (feat. Hoest of Taake)
03. Return from the Woodland Journey
04. The Place He’s Coming From (2011 re-recording)
05. Podŭ světomĭ dzvězdŭ (2011 re-recording)
06. Kračunŭ (2010)
07. Moon, Forest, Blinding Snow (2010)
08. Báchorka (2011 re-recording, feat. Míra Horejsek of Asgard)
09. Black Wings of Death (2010, originally recorded by Running Wild)
10. Posedlá (originally recorded by Törr, feat. Dan “Šakal” Švarc, ex-Törr)
11. Running Out of Rules (2011, live at Phantoms of Pilsen 5)
12. Beneath the Gate of Sempiternal Bliss (2011, live at Phantoms of Pilsen 5)

Hodnocení:
Ellrohir – 8,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Panychida

Slovo dalo slovo a než se rok s rokem sešel, tak tu máme téměř exkluzivní recenzi na nové EP pagan bandy Panychida ze západočeské metalové bašty v Plzni nesoucí název “Woodland Journey”. Dobře, nebyl to rok, ale “jen” slabé dva měsíce od chvíle, kdy dílo coby příloha magazínu Pařát vyšlo, ale je pravda, že to mohlo být o nějakou chvilku dřív. Já se předně musím chlapcům z kapely omluvit, že mi zabralo takovou dobu, než se recenze urodila, ovšem promo CD mi přišlo v půlce zkouškového (a musím taky říct, že zhruba po měsíci od chvíle, kdy bylo její poslání domluveno, aby z toho nebyli venku tak lehce :)), takže dřív mi na to nezbyl čas. Dnes už ale směle do toho.

Na Panychidu jsem poprvé narazil relativně náhodou, když před časem předskakovali v Praze Turisas. Přes technické problémy mě vystoupení zaujalo a začal jsem tuhle kapelu víc pozorně sledovat. Už tehdy měli venku svůj debut, na podzim 2010 nás obdařili vcelku vydařeným druhým albem a nyní se vytasili s EP, které nabízí tři zbrusu nové hudební kousky a potom poměrně pestrý mix nových aranží, coverů a live nahrávek.

Album otvírá naprosto brilantně majestátní kytarový riff skladby “Three Pillars”. Vzápětí vstupuje hlas mladého zpěváka, který si nechává říkat Vlčák. A musím říct, že začátek je opravdu světový, v tom nejlepším slova smyslu. Tohle je, vážení, u mě pagan black, který se může směle měřit se světovou špičkou, a to včetně toho, že Vlčák skvěle zvládá angličtinu, což je věc, na kterou jste mě mohli vidět už několikrát u domácí scény žehrat. Celá úvodní skladba je jednoduše famózní – hutné kytary, vynikající zpěv, sem tam nějaký ten vzletný sborový refrén, zkrátka naprostá spokojenost.

Mé nadšení podtrhuje hned následující “Rod Havrana”, stejně jako v předchozím případě nový song. Tentokrát se zpívá česky a je to snad ještě lepší prožitek. “Havran se nebojí, má silný dráp, havran se nebojí, umí se rvát.” Po minutě a půl začíná kytarová melodie, která mě přivádí doslova k extázi. Ta vrcholí okolo času 2:20 u naprosto dokonalého skloubení hudby, textu a zpěvu, který dělá z “Rodu Havrana” kandidáta na skladbu roku, přinejmenším v rámci žánru. “Zachovej rod, zachovej rod!” Někde v rámci songu má hostovat slovutný Hoest z neméně slovutné skupiny Taake, ale přiznejme si, že moc to poznat není.

Je na čase zmínit, že krom nesporného skladatelského a textařského talentu spojeného s muzikálním nadáním členů nástrojové sekce je obrovskou devízou Panychidy právě pořád relativně nový zpěvák slující jménem Vlčák (pokud někdo znáte jeho pravé jméno nebo víte, kde je k nalezení, dejte vědět, já ho nikde nenašel). Když jsem se nějakou chvíli zpátky dozvěděl, že odchází původní válečník na tomhle postu, známý pro změnu pod zvláštní zkratkou GHM, říkal jsem si tehdy trochu “a jéje”, protože to byl právě GHM, který na mě tehdy na našem “prvním setkání” v Praze zapůsobil jako ohromný sympaťák. Navíc sympaťák velmi obstojně zpívající, čímž ihned stvrdil můj zájem o kapelu. Následovala etuda se zpěvačkou, jíž se stala Apia Mysteria, jemně působící dívka, která pravidelně udivuje další várky posluchačů při jejich seznámeních s pražskými Belligerence. Možná zní slovo “etuda” poněkud pejorativně a možná to ve skutečnosti fungovalo docela dobře, ale ať tak nebo tak, koncem léta 2009 povstal nový mladý bojovník a s jistým odstupem dnes říkám, že to bylo to nejlepší, co mohlo Panychidu potkat. Ač je Vlčák sotva plnoletý, tak má prostě hlas, co by jeden pohledal a kapele to s ním šlape výborně.

Sice musím poznamenat, že naprosté nadšení po prvních dvou skladbách s pokračující stopáží trošku opadlo, ale pořád jde o vynikající materiál. Jen už se zkrátka do mých uší nevpíjel tak intenzivně a nezanechal celkově tak hluboký dojem. Každopádně “Return from the Woodland Journey” drží nastolenou linii a stejně tak následující “The Place He’s Coming From”. Ta je ovšem kratší a nabídne i jakous takous akustickou vložku. Možná to není na první pohled patrné, ale jde o nově zaranžovanou skladbu ze samých počátků tvorby kapely. Podobně je na tom následující “Podŭ světomĭ dzvězdŭ”, která je navíc přetextovaná. Tenhle kousek se opět vymyká a neváhal bych ho zase označit za víc než hodnotný zážitek pro labužnického konzumenta pagan metalu. Možná mě někdo poučí, v jakém je to jazyce, to se mi dešifrovat nepodařilo (tipnul bych chorvatština?) [nikoliv chorvatština, ale staroslověnština – pozn. H.].

Než přikročíme k dalším částem, neodpustím si přece jen jistou dávku kritiky nad skladbou tohoto EP. Já bych totiž mnohem víc ocenil, kdyby se dílo skládalo z úplně nového a pak dejme tomu z toho nově upraveného a nahraného materiálu, i kdyby pak bylo třeba poloviční. Klidně mohlo skončit teď, po “Podŭ světomĭ dzvězdŭ“. Přišlo by mi to lepší, než stopáž natahovat na 50 minut pomocí dalších “bonusů” sestávajících z věcí přejatých z alba “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow“, coverů a ukázek z plzeňského živáku. Možná to částečně pramení z faktu, že jde o přílohu Pařátu, nevím. Zřejmě to ale (a asi oprávněně) pro změnu ocení ti, kteří s kapelou zatím do styku nepřišli a mohou takto ochutnat řadovou desku a třeba po ní i pak zatoužit. Nebo mohou přičichnout k atmosféře živého vystoupení, i když to je poněkud diskutabilní, viz dále.

Je zase třeba říct, že výběr songů je dostatečně reprezentativní. Monumentální pseudo-intro “Kračunŭ“ plynule přechází v “Moon, Forest, Blinding Snow”, suverénně nejlepší kousek ze stejnojmenného alba, a to hlavně díky výrazné skočné melodii, kterou obsahuje. Potom je na řadě česky zpívaná “Báchorka”, vzniklá v kooperaci s Mírou Horejskem, zpěvákem brněnské blackové skupiny Asgard. Jeden by myslel, že je to taky nový výtvor, rafinovaně ukrytý mezi ty různé “bonusy”, ale ve skutečnosti jde zase “jen” o novou aranž a nový text starší skladby. Důležité však je, že to není vůbec špatné.

Tracklist pokračuje dvěma covery – s “Black Wings of Death” se vracíme na album z roku 2010, přičemž původně jde o výtvor Running Wild, což znalý fanoušek může snadno dešifrovat z výrazně odlišného způsobu hraní kytar, který německou pirátsko-power metalovou legendu výtečně imituje. Musím ale říct, že sem mi Vlčákův growl úplně nesedl. Odehráno je to ovšem skvěle. Potom je to “Posedlá” od Törr z už dvě desetiletí starého debutového alba “Armageddon”. Svou troškou do zde mlýna přispěl (dnes už hodně) bývalý kytarista Šakal (možná se pletu, ale sázel bych hlavně na ta velmi výrazná kytarová sólíčka, které se přeci jen poněkud vymykají obvyklé tvorbě Panychidy :)). Tady znalostí originálu nedisponuji, takže k provedení nemám výhrady. Musela to být moc pěkná sypačka z úsvitu black metalových dní.

Panychida

Celé EP je zakončeno dvěma živými nahrávkami, které podle tracklistu vznikly na festivalu Phantoms of Pilsen V, tedy koncem loňského října. Celkem k nim není moc co říct, snad jen, že zvukově jsou zachyceny dost kvalitně. Na druhou stranu není moc slyšet publikum, takže těžko mluvit o nějaké “atmosféře”. V podstatě by se to dalo vydávat i za nějakou tu trochu méně kvalitní studiovou nahrávku, nebýt pár Vlčákových vět a slabě slyšitelného aplausu vždy na začátku a na konci.

Sečteno a podtrženo, tohle se povedlo. U mě má sice “Woodland Journey” menší škraloup v podobě zbytečně zařazených položek v tracklistu, ale i každá ta “zbytečná” je stejně dostatečně kvalitní a navíc, jak jsem už psal, určitě to někomu naopak přijde vhod. No, a pokud dojde na hodnocení toho zbytku, tak můžu jenom sypat z rukávu nejrůznější superlativy. Na naší scéně patří Panychida ke špičce, a když na to přijde, nemusela by se ztratit ani ve světě, pokud bude pokračovat nadále v podobném duchu.

Další názory:

Těžko říct, jakým způsobem se vlastně na “Woodland Journey” dívat, jelikož spíš než klasické EP je to obyčejná best-of kompilačka, akorát s o něco větší výpovědní hodnotou, než bývá zvykem. Nejde mi ani tak o samotnou hudbu, protože ta je samozřejmě skvělá, neboť Panychida prostě umí, jak nejpozději ukázala předcházející deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow”. Z mého pohledu ty nejzajímavější položky “Woodland Journey” jsou hned ty první tři, čili “Three Pillars”, “Rod Havrana” a “Return from the Woodland Journey”, jelikož se jedná o zcela nové skladby, tudíž není divu, že právě jim se vyplatí věnovat největší pozornost. Zejména druhá jmenovaná “Rod Havrana” s pidi příspěvkem samotného Hoesta z Taake (přiznám se, že jsem musel dlouho pátrat, než jsem to jeho “ugh” konečně zaslechl (smích)) se velmi povedla. Jedná se velmi kvalitní pagan black metal, což sice platí i o těch následujících položkách tracklistu, avšak člověku, který jako já ze zásady pohrdá čímkoliv, co není klasická dlouhohrající deska, trochu kalí úsudek fakt, že se jedná o znovunahrané verze starších songů, nijak nezměněné (maximálně přetextované) písničky z posledního alba, covery a živáky. Jak ale říkám, čistě po hudební stránce je to jinak velmi dobré. Suma sumárum, dejme tomu za sedm.
H.

Reporty

Tortharry, Cruadalach, Gutalax

Napsat komentář
12 let časopisu Pařát
Datum: 20.1.2012
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Cruadalach, Et moriemur, Gutalax, Nocturnal Pestilence, Tortharry

Jestli někdo doposud neměl tu možnost se alespoň zběžně seznámit s úvodní kapelou koncertu, který se odehrál ku příležitosti 12. narozenin magazínu Pařát, asi jej u Nocturnal Pestilence překvapila sličná děva za mikrofonem, plodící všelikeré hrdelní běsy. A pak že je prý growling výsadou pouze jednoho pohlaví. Čistý vokál mi ovšem – nemohu si pomoct – prostě naživo nelezl do uší a spíše mi vadil (nejsem si jist, jestli to bylo dáno obecně, nebo se jednalo o problém jednoho konkrétního večera, případně o problém přímo v mém poslechovém ústrojí), na druhou stranu je ale pravda, že těchto momentů tam bylo spíše méně než více a převládaly hoblovačky s ječákem, který byl samozřejmě – jak již bylo nepřímo zmíněno – na úrovni. I v rovině hudební se jednalo o příjemnou záležitost – možná ne příliš objevnou, přesto však příjemnou -, bohužel však i přes snahu hudebníků a hudebnic Nocturnal Pestilence zastihl klasický neduh s krycím názvem “otvírák akce”, tudíž jejich klávesově black/deathové počínání sledovalo pouze několik málo přítomných z povzdálí se škopkem píva v ruce (a u úst), pařič se objevil jen jeden.

Razantní změnu stylu, tempa i nálady s sebou na pódium přinesli doomoví Et Moriemur, k jejichž produkci bych hned na začátek směřoval pouze jednu malinkou výtku (jestli to vůbec lze nazvat výtkou, když tak o tom přemýšlím), a sice že hráli – nešálil-li mne můj nepříliš kvalitně sloužící sluch – pouze skladby z první klasické řadovky “Cupio Dissolvi” a nedali ani jeden kousek z pilotního minialba “Lacrimae Rerum”, jež mně osobně chutnalo o dost více. Jinak se ale není moc o čem bavit, jelikož byl výkon Et Moriemur tak doomový, jak jen může být (a asi těžko lze pro doomovou kapelu vymyslet lepší pochvalu). Tohle přece jenom není muzika, kterou byste mohli odehrát s cigárem a sólovat zuby na hořící kytaru, doom metal se musí prožívat – a to Et Moriemur umí bravurně.

Death metalová stálice Tortharry odehrála své první vystoupení ve tříčlenné sestavě po odchodu kytaristy Mácy. Pozitivním zjištěním je, že na první poslech to jejich hudbě na razanci neubralo a všechny vály – ať už staršího data či záseky z nejaktuálnější fošny “Beneath” – drtily se stejnou vervou jako předtím. Na druhý a o něco pozornější poslech už však absence druhé kytary v jistých momentech cítit byla, především v průběhu kytarových sól byla její nepřítomnost velmi citelná. Avšak i přesto se Tortharry s tímto handicapem popasovali opravdu se ctí. Nechyběly nezbytné grimasy, brutální tempo (přijetí bubeníka Jirky byla svého času trefa do černého – ten frajer to řeže opravdu kvalitně a žene muziku dopředu), jeden nářez střídal druhý. Když se tak nad tím rozmýšlím, tak naprosto paradoxně mne ten večer Tortharry bavili víc, než když jsem je viděl posledně ještě ve čtyřech. A vlastně společně se závěrečnými Gutalax se mi líbili nejvíc.

Už během dvou předchozích formací se postupně zvyšoval počet fanoušků, přičemž jejich kulminace nastala na další Cruadalach – jak vidno, stále rostoucí popularita této početné chásky není jen výmysl, nýbrž holý fakt. Zřejmě i z toho důvodu se právě na ně strhly i nejintenzivnější kotlíkové hrátky, což kromě oné popularity jistě měla částečně na svědomí i konstantně se zvyšující hladina alkoholu v krvi přítomného lidu (však to jistě znáte sami, jaké divy umí C2H5OH v kombinaci s chytlavými folkovými melodiemi, to pak zvládnou šílet i ortodoxní misantropové (smích)). Tím spíš, že samotní Cruadalach umí na koncertech opravdu strhnout. Na pódium se nevejdeme? Žádný problém, basák Ondra si to celé odhobluje přímo v publiku. Rovněž zpěvák Radalf také pomalu častěji skotačil pod pódiem než na něm… asi to dolů skákal rozproudit vždy, když se mu zdálo, že se to tam málo hýbe. Největší hustota triček Cruadalach mezi návštěvníky logicky přímo ústila v největší odezvu. I bez toho jsou ovšem Cruadalach koncertní kvalita, která je živě ještě živelnější a zábavnější než ze studia.

V mezičase po konci Cruadalach proběhlo vyhlášení bohaté tomboly, v níž jsem klasicky nic nevyhrál (což asi bude souviset s tím, že jsem si zapomněl nakoupit potřebné lístečky (smích)). Závěr pak patří fekálním labužníkům Gutalax z jižních Čech, kteří si to hned na začátek posrali (v jejich případě opravdu doslovně) absencí záchodového prkýnka. Aspoň že plynová maska, sexy grind, taneční kreace a ultimátně prasečí vokál zůstaly na svém místě. Tahle banda je prostě čistě o zábavě, což sice obvykle není věc, kterou bych zrovna oceňoval, ale v případě Gutalax má ta zábava tak nehorázné koule, že nelze odolat. Po Cruadalach nastal velký odliv diváků – ti, co odešli, mohou litovat, jelikož si nechali ujít nejzábavnější, nejúchylnější a nejhovnatější výstup večera!

Recenze

Lucifer – Phosphoros

1 komentář
Lucifer - Phosphoros
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.8.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Phosphoros II
02. The Return ov Hannibal
03. Immortal
04. Grunwald
05. Walls ov Uruk
06. Krkonošské lesy

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Lucifer

Budeme-li předpokládat, že by měla recenze začínat nějakou tou úvodní omáčkou o tom, co je ta daná kapela vlastně zač, kolik toho nahrála a co všechno za dobu svého působení zvládla, nebyl by ten úvod v případě Lucifer příliš dlouhý, neboť se jedná o vcelku nedávno začnuvší smečku ze severočeských Semil, přičemž “Phosphoros” je jejím prvním počinem (respektive přesněji řečeno demosnímkem) vůbec. Inu, pojďme na to…

Čistě osobním empirickým pozorováním jsem postupem času v průběhu mnoha let dospěl k názoru, že black metal, ačkoliv se na první pohled tváří jako neortodoxnější a nejkonzervativnější žánr, je vlastně zcela paradoxně žánr ten úplně nejrozmanitější, který jde smíchat úplně se vším a pod nímž se skrývá obrovské množství opravdu vizionářských formací. Na druhou stranu ale (a to je ostatně ten důvod, proč se většina lidí na black metal dívá a priori skrz prsty, avšak nutno dodat, že z určitého úhlu pohledu se mnohdy není moc co divit) nese nálepku black metal i velká spousta opravdových debilit, jež pod praporem samozvaného trve páchají hudební žumpu nulové umělecké hodnoty (čest oněm trve výjimkám!). A co si budeme povídat, zpravidla podobné kraviny vznikají v době, kdy ještě hudebníkům není něco-cet, nýbrž něco-náct. Každopádně takové věci ubírají celému stylu na kreditu. Tím vším chci vlastně trochu kostrbatější oklikou říct, že když mi v přehrávači přistála nahrávka od kapely, jejíž členové se věkově pohybují pod 20 let a která se zároveň na první pohled tváří jako čistokrevná podoba black metalu, moc se mi do poslechu nechtělo, neboť jsem očekával nějakou podobnou prasárnu v polohách spíše neposlouchatelných než poslouchatelných. Snad vás ale nebudu moc natahovat, když řeknu, že v jistých případech se stane, že se očekávání něčeho negativního ukážou být lichá.

Doufám, že všem z vás došlo, že ona nevinná poznámka obsažená v poslední větě předcházejícího odstavce byla mířená právě na Lucifer a jejich téměř půlhodinový počin “Phosphoros”. Ono přestože se tahle záležitost z dálky tváří velmi podezřele – demo, mladá kapela, žánrové zařazení, trochu klišé jméno -, ve výsledku to není vůbec marná věc. Ano, máme tu sice stále dočinění s black metalem klasického střihu, s čímž bych také problém neměl, spíše jsem se trochu obával o jeho provedení, což je právě to nejdůležitější, oč tu běží, avšak ono provedení v podání Lucifer je až překvapivě vkusné a vlastně i do jisté míry opravdu dobré…

Ale nyní už se na to podívejme opravdu konkrétně. O zvuku se příliš nemá cenu bavit, neboť na první demáč přece jen nelze tak úplně uplatňovat nejvyšší technické nároky, tím spíše, že se jedná o black metal, u něhož si člověk nemůže být jistý, jestli špatný zvuk není čistě náhodou uměleckým záměrem. U “Phosphoros” je sound řekněme undergroundovějšího ražení, avšak není to nějaký extrémní kanál, v tomto ohledu je to v pohodě poslouchatelné i pro ucho nenavyklé podzemní produkci. Nějaké rezervy v tomto ohledu jistě jsou (například kopáky jsou dosti zastrčené, což už lze asi jen těžko považovat za umělecký záměr), ale v rámci mezi i možností je “Phosphoros” i po zvukové stránce bezproblémová záležitost.

O poznání více než technické okolnosti a zvuk mne ovšem zajímají samotné skladby (protože jak praví další empirická zkušenost, i se zpraseným zvukem se dají točit skvosty a naopak skvělý zvuk naopak mnohdy alba pohřbívá). I po stránce kompozičních schopností a vytvořené atmosféry si však Lucifer nezaslouží nic jiného pochvalu, jelikož se jim (a teď už jsem se konečně dokopal k tomu, že to říkám na plnou hubu) povedlo stvořit šestici skladeb, která je po většinu hracího času velice dobrá, v některých momentech až výborná. Určitě se vyplatí zdůraznit, že všechny písně jsou pěkně čitelné a mezi sebou velmi dobře rozlišitelné, což u začínajících black metalových kapel rozhodně nebývá samozřejmostí.

Hned úvodní “Phosphoros II” patří k těm výraznějším kusům. Lucifer v ní sice s přehledem střídají klepací pasáže se středním tempem, ale v nepříliš omračujícím schématu, což ovšem ve výsledku nevadí, protože jim to hned od začátku funguje. Po bezmála dvou minutách se navíc spustí vydařený kousek s bez přehánění skvělými vyhrávkami, gradující ve výtečném kytarovém sólu. A jak se později ukáže, právě sóla jsou jednou z nejsilnějších zbraní Lucifer (a to v black metalu není zrovna běžné).

Naopak druhá “Return ov Hannibal” je trochu slabší, ne vyloženě špatná, ale trochu ji sráží až přílišná a zbytečná snaha omílat pouhé dva motivy – hlavní riff ve středním tempu a rychlý refrén. To mi přijde docela škoda, protože dle mého názoru šlo i z této skladby vyždímat více. Sólo je však opět velmi dobré. Oproti tomu následující “Immortal” tím, na co dojíždí “Return ov Hannibal”, netrpí vůbec a jedná se možná o nejpestřejší písničku “Phosphoros” s mnoha zvraty, mezi nimiž nechybí ani příjemně melodičtější pasáž ve středu kompozice.

Poklidné intro otevírá druhou polovinu “Phosphoros” a zároveň čtvrtou skladbu “Grunwald”, člověka zde asi i překvapí využití ženského vokálu. Jeden z kolegů mi sice tvrdil, že falešného, ale já osobně mám v uších takříkajíc nasráno, tudíž s tím nějak výrazný problém nemám (na rozdíl od vokálu v písni následující, ale o tom až za chvíli). Každopádně má “Grunwald” jednu z nejpovedenějších kytarových linek dema a v opozici ke klidnému intru dosti rychlé tempo, jež žene song kupředu s pěknou razancí.

Dosti rozporuplným počinem je předposlední “Walls ov Uruk”. Hudebně se mi píseň líbí a obsahuje i velmi zajímavé momenty, ale nehorázně ji táhne dolů opravdu velice odstrašující čistý vokál, který je moc i na mé ušní ústrojí, v němž je, jak známo, nasráno. Je to škoda, neboť jinak “Walls ov Uruk” špatná také není a ono problematické pění se tam objevuje všehovšudy tuším dvakrát, ale celkově to skladbu sráží na kolena. Tohle je podle mě největší (a asi i jediný opravdový) přehmat “Phosphoros”. Náladu trochu vyspraví alespoň opět povedené sólíčko – tahle disciplína Lucifer evidentně jde sama od sebe.

Závěr se nese v jediné česky zpívané kompozici “Krkonošské lesy”, jíž oba dva kolegové pode mnou zcela po právu vyzdvihují jako absolutní vrchol “Phosphoros” – a já se k nim chtě nechtě musím přidat, protože tenhle vál se prostě povedl na výbornou. Česká lyrika – výtečná, atmosféra – taktéž a ještě víc. Sice se opět jedná o monotónnější věc, ale to je v jistých případech naopak výhoda – a právě tohle ten případ je. Jestli v někom při poslechu předchozích písniček hlodaly pochybnosti, nejpozději “Krkonošské lesy” ho zlomit musí, neboť se jedná o skladbu natolik kvalitní, že se může zcela bez problému měřit i s produkcí mnohem zkušenějších skupin. Atmosféra jak prase!

Jak již bylo jednou zmíněno v první polovině recenze, “Phosphoros” je až překvapivě slušné. Dva o trochu slabší (ale ne neposlouchatelné) kusy jsou vyváženy třemi dobrými a jedním velmi skvělým songem. Ne, že by Lucifer neměli ještě na čem pracovat a co zlepšovat, ale to nic nemění na tom, že “Phosphoros” ukazuje, že rozhodně mají velký potenciál a že se jedná o příslib do budoucna. Pokud to kapela za rok či dva nezabalí (což je u mnoha mladých a potencionálně slibných skupin bohužel dost častý jev, že elán brzy vyprchá), věřím, že mají šanci vypustit do světa i desku, která bude vážně ničit. Českou demo-BM scénu se snažím sledovat relativně zodpovědně, ale nepamatuji, že by mě za posledních pár roků nějaký demáč zaujal více než “Phosphoros”. A to myslím hovoří samo za sebe.

Další názory:

Nebudu lhát. Když na mi H. sdělil, že přijal žádost o recenzi bandy sotva zletilých black metalistů, nasadil jsem dost útrpný výraz v očekávání další hromádky do not převedeného hnoje. Po nějakém týdnu ve společnosti dema s názvem “Phophoros” však beru své neuvážené předsudky zpět a pokorně se za ně omlouvám. On je to totiž vzato kolem a kolem vlastně dost slušný materiál. Přehlédnu-li klasické dětské nemoci prvotních počinů mladých kapel, je tu šest skladeb, z nichž žádná nenutí prchnout k osvědčenému interpretovi a naopak všechny do jedné obsahují nějaký ten zajímavý moment. Samozřejmě, výhrady se najdou. Nemůžu nechat bez povšimnutí třeba za uši tahající duet na počátku skladby “Grunwald” nebo trochu ubíjející opakování jednoho motivu, zvláště patrné v “Návratu Hannibalově” a trochu i v titulní skladbě “Phosphoros II”. Co se mi naopak líbí velice, to jsou vkusné přechody mezi jednotlivými pasážemi skladby nebo zpěvákův vokál (a to prosím i co se týče frázování!). Stranou však nezůstávají ani slušné kytarové vyhrávky, některé riffy a především bicí party, které místy dovedou strčit do kapsy i daleko zaběhlejší žánrově příbuzné spolky. To vše zabaleno do zvuku, který sice napovídá, že se nahrávce nedostalo péče prvotřídního studia, ale na druhou stranu jsem si nevšiml, že by některý z nástrojů nepatřičně vyčníval nad ostatní nebo naopak mezi ostatními zanikal. A vrchol dema? Favority mám dva. Na případném plnohodnotném albu by se rozhodně měla objevit nejen chytlavá hitovka “Grunwald”, ale především závěrečná a česky zpívaná skladba “Krkonošské lesy”, která mi upřímně vyrazila dech. Tak dobrou věc jsem skutečně nečekal a mohu ji s čistým svědomím doporučit! Demo “Phophoros” je dle mého jasným důkazem, že v Lucifer dřímá potenciál, který o sobě zatím dává vědět jen místy, nicméně předestírá slibnou budoucnost. Doufám, že o Lucifer neslyšíme naposledy…
Ježura

Jaké požadavky může recenzent mít na demo nedávno vzniklé kapely složené z mladých muzikantů? Je vůči nim spravedlivé hodnotit jejich tvorbu v konkurenci zkušených kapel? Tyto otázky jsem si musel odpovědět ještě před tím, než jsem začal poslouchat “Phosphoros”, první demo black metalistů Lucifer. Kapela umožnila stažení nahrávky pomocí Bandcampu (kéž by takových bylo víc), a tak jsem dlouho neváhal a pustil se do poslouchání. A byl jsem příjmně překvapen. Prvotně mě zaujal zvuk. Nevím jak vy, ale já bych od prvního dema čekal shluk neidentifikovatelných zvuků a ne takřka profesionální produkci. Jistě by neuškodily lehké kosmetické úpravy (na ozvučení nejvíce ze všech nástrojů dojíždějí bicí, které znějí plechově a navíc jsou dost utopené), ale jako celek není zvuk “Phosphoros” vůbec špatný. Druhou stránkou je technická zručnost muzikantů a i zde Lucifer prošli na výbornou. Vyzdvihnout musím skvělou baskytaru a zpěv, který jako by opravdu patřil samotnému Luciferovi. A nakonec to nejdůležitější – schopnost psát dobré skladby. I tu zde najdeme. “Phosphoros” mě baví již několik (možná dokonce několik desítek) poslechů a nejspíš dlouho nepřestane. Všech šest skladeb odsýpá příjemným tempem a v každé je co poslouchat. Jednou je to povedené sólo, jindy zase nevšední čistý zpěv. Naprostým vrcholem je ovšem závěrečná “Krkonošské lesy”, která oplývá mimo jiné i skvělým českým textem. A tak abych odpověděl na úvodní otázku: běžně bych první demo hodnotil shovívavěji, pokud jde ovšem o Lucifer, snadno si můžu dovolit mít stejné nároky jako na alba zavedených kapel.
Zajus

Recenze

Törr – Tempus fugit

Komentáře: 2
Törr - Tempus fugit
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.11.2011
Label: Törr Records

Tracklist:
01. Až mě všichni naserou
02. Básníci doby
03. Černej den
04. Zoufalá
05. Já neubráním se
06. Prošel jsi peklem
07. Sraženej dole
08. Tak vejdi
09. To smrt jsem já
10. Prokletí zrádců
11. Tempus fugit
12. Jdu za svou vírou
13. Zatracenej

Hodnocení:
Beztak – 5/10
H. – 4/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

První pohled (Beztak):

Törr je jedna z prvních českých metalových kapel. Tedy by to měla být živoucí legenda, která vyšlapala cestičku dalším tuzemským spolkům. Pecky jako “Kladivo na čarodějnice” nebo “Armageddon” patří k největším hitům české metalové scény a na tom se nezmění nic. Nic na tom nezmění ani nová deska “Tempus fugit”, od které jsem si toho moc nesliboval. Různé problémy se sestavou nevěstily nic dobrého. Nejdřív z ní vypadl baskytarista a zpěvák Vlasta Henych kvůli rozporům s kytaristou Otou Herešem a bubeníkem Radkem Sladkým. Vlasta Henych si založil vlastní projekt Henych 666 a do Törr přišli další dva noví členové, se kterými si jádro kapely po několika koncertech opět neporozumělo, a přišel baskytarista Honza Bartoš, s nímž konečně natočili desku. Album se navenek tváří dost tvrďácky. Drsné riffy a zdánlivě temné texty, ale necítíte z toho trochu Alkehol?

Měl bych se přiznat, že Ota Hereš není dle mého úsudku ideální frontman. A jak se dále ukázalo, rozhodně není ani dobrý textař. Alespoň na “Tempus fugit” se mně jeho texty nelíbí. Jsou totiž opravdu “pekelné”. Hned úvodní flák “Až mě všichni naserou” je totální hymnou textařské stupidity (sorry za ten výraz). Tady se Alkehol prostě nezapře. Nalitým chlápkům s flaškou nejlevnějšího rumu v ruce to možná stačí, ale co my střízliví? Na nás asi Ota při psaní textu úvodní skladby zapomněl. Nechci po nikom básnické texty s uměleckou hloubkou, ale pro příště Otovi doporučím, ať se mrkne na webovou stránku rymy.cz. Aspoň by ty jeho rýmy nemusely být fádní, jako by je psala moje desetiletá sestřenice. Začal jsem se tedy připravovat na utrpení. A jako by se mi Ota Hereš vysmíval, nasadil jako druhou v pořadí píseň s názvem “Básníci doby”. A nejde o úplně špatnou skladbou. Má celkem klidnou melodii a proti akustické kytaře také nic nemám. Takže úplně v klidu, ale nejsem z ní úplně na větvi.

Jako třetí přišel “Černej den” a docela šlape, ovšem nijak zvlášť s mou pozorností nezamával. Z mírné letargie mne dostalo akorát kytarové sólo. Další na řadě je “Zoufalá”, která se ovšem nejeví zas tak zoufale, jak jsem předpokládal. Naopak se mi docela zamlouvá její rozjezd a celkově bych ji považoval za jeden ze světlých momentů desky. Alespoň ústřední riff se mi opravdu líbí. “Já neubráním se” nezní zrovna hrozně, ale pořád mi tam chybí nějaká přidaná hodnota a tak vlastně jediné, co mne opravdu zaujalo, je znovu kytarové sólo.

“Prošel jsi peklem” začne povědomým riffem a já se opět topím v té samé nudě. Album pokračuje písní “Sraženej dole” a už mne to album začíná štvát. Jediné, co se mi líbí, jsou kytarová sóla. Jinak opravdu těžko hledám slova chvály. Song “Tak vejdi” rozjede thrashovou palbu a já se po několika minutách rezignace konečně probouzím. Další písní je “To smrt jsem já” s úvodem à la “Kladivo na čarodějnice”. A to už si u mě Ota Hereš zlepšil reputaci. Píseň je nahraná tak nějak nenásilně, aby se to fandům Törr líbilo, což se zřejmě i daří. Dařit by se to mohlo i další skladbou “Prokletí zrádců”. To je dle mého asi vrchol alba. Jako celek píseň působí nejlépe ze všech na albu. Hned poté se dostane ke slovu song titulní, “Tempus fugit”. A očekávám další dobrou věc, jenže ona se mnou nedělá nic. Snaží se navodit nějakou tu děsivou atmosféru, ale já to tomu Otovi prostě nevěřím. Album pokračuje songem “Jdu za svou vírou” a nezní nijak špatně. Ani mne neovládalo nutkání píseň přepnout. Hodně rychlá vypalovačka, která se mi docela i líbí. Ale už té desky mám plné zuby a čekám na závěrečnou “Zatracenej”. Která nepřináší nic nového a já tak živ a zdráv došel až na konec alba.

Tak jak mám novinku české legendy Törr zhodnotit? Určitě se nejedná o úplný průser, ale upřímně musím napsat, že si “Tempus fugit” asi jen tak znovu nepustím. Jsou tam samozřejmě světlé momenty, které jakž takž drží desku nad vodou, ale jinak nevidím důvod, proč bych si ji znovu pustit měl. A to nejspíš mluví za vše. Písním jako “Válka s nebem” nebo “Kult ohně” se nové songy ani zdaleka nevyrovnají, a tak mé hodnocení 5/10 je to nejvyšší, jaké mohu nabídnout.

Druhý pohled (H.):

Törr byli s nadsázkou řečeno (vlastně možná i bez nadsázky) co do hudebního výrazu vždy takový malý český Venom. A aktuální novinky obou zmiňovaných formací to jen potvrzují – možná i kvůli tomu se budu chvílemi tak trochu opakovat v hodnocení, jen s tím rozdílem, že český tým z toho vyjde ještě o něco hůře. Jestli jsem Venom kritizoval za to, že dnes těží ze své minulosti, u Törr je toto tvrzení ještě markantnější, jelikož britští veteráni se mohou alespoň opřít o opravdu kvalitní nahrávky, které změnily náhled na extrémní muziku, kdežto Törr – ruku na srdce – vždy těžili jenom a pouze z toho, že tu v Čechách byli první, kdo se pokoušel hrát něco trochu extrémnějšího, jinak ovšem ani ty jejich takzvaně kultovní desky nejsou žádný velký zázrak a těží spíše z nostalgie těch, kteří skupinu zažili v plné síle na konci 80. let a začátku 90. let. To je prostě fakt, samozřejmě tím nechci Törr upřít zásluhy na tom, že prorazili cestu dalším, stejně tak nepopírám, že minimálně takový “Armageddon” jisté kouzlo má.

Možná by se teď mohlo zdát, že jsem si trochu spletl slohový útvar a místo recenze (resp. hodnocení) tu plodím jakousi biografii protkanou nějakou falešnou antipatií, ale mám své důvody, jelikož vše souvisí se vším – minimálně lze z výše napsaného vyvodit to, že mé rozhořčení nad “Tempus fugit” rozhodně nepramení z tolik diskutovaného odchodu Vlasty Henycha (ostatně pro jeho nový projekt Henych 666 bych také neměl zrovna slova chvály). Törr v roce 2011 se snaží být törrovatější než Törr v roce 1990 – a působí to přinejmenším úsměvně. I když chce člověk dělat oldschool metal, musí to prostě myslet upřímně (a čím větší retro, tím více), ale alkeholovému Herešovi to s prominutím prostě nevěřím ani náhodou, což je jedna z největších překážek “Tempus fugit” (a vlastně celého Törr za posledních x roků).

Další překážkou za nějakým tím doceněním alba jsou také neskutečně, ale opravdu neskutečně infantilní texty, u nichž člověk chvílemi prostě musí kroutit hlavou, jak tohle někdo může vypustit do světa a ještě se tím sebevědomě prezentovat (tím spíš jedná-li se o pána, jemuž pomalu začíná táhnout na 50). A v neposlední řadě je tu také fakt, že i hudebně je to prostě slaboučké. Výsledkem je tedy spíše nechtěná (sebe)parodie, než nová deska jedné z nejdůležitějších kapel domácího metalu…

Törr

Třetí pohled (Zajus):

Nemá cenu zapírat, že Törr patří mezi mé nejoblíbenější tuzemské kapely, a tak k nim budu mnohem vstřícnější než kolega nade mnou. Zůstat ve formě a vydávat solidní materiál i po více než dvaceti letech od založení kapely musí být setsakra těžké, zvlášť když skupinu nedávno opustil dlouholetý člen. I přes své zápory je podle mě ovšem “Tempus fugit” dobrá (místy až výborná) deska a důstojně navazuje na tradici kapely. Je to tradice přímočarých skladeb, které vás ženou na plný plyn prázdnými nočními dálnicemi. Tradice skvělých kytarových sól, tentokrát snad ještě lepších než v minulosti. A tradice textů plných násilí a temnoty. Právě texty jsou jednou z částí alba, o kterých nevím, co si myslet. Na jednu stranu jsou velmi jednoduché, působí až dětinsky trapně. Na stranu druhou patří mezi mé nejoblíbenější z těch, které při nočních jízdách autem s radostí vyřvávám.

Hudba Törr není určena k přemýšlení a dumání nad smyslem života, ale k uvolnění napětí, vypuštění nahromaděného vzteku a bezmyšlenkovitého máchání hlavou. Nebudu si ovšem protiřečit, když za jedny z nejlepších skladeb označím pomalejší písně “Básníci doby” a “Tempus fugit”. I to k takovému hudebnímu odpočinku patří, stačí jen máchat hlavou pomaleji. Někteří se stresem bojují bublinkovou koupelí a naprostým tichem. Já nastoupím do auta a pustím si Törr.

Recenze

Pergamen – Per somnum

Napsat komentář
Pergamen - Per somnum
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: prosinec 2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Déšť
02. Ticho
03. Ve třetím těle
04. Pouta
05. Šepot
06. Ve snách
07. Seance
08. Rozteklý obraz
09. Na hladině
10. Under a Soil [bonus]

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Pergamen

A víte, že jsem se na novinku Pergamen opravdu těšil? Pokud bych měl nějak hlouběji analyzovat, proč tomu tak vlastně bylo, asi bych řekl, že jsem měl dejme tomu takové tři důvody. Zaprvé to byla vcelku příjemná vzpomínka na předchozí fošnu “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen”, jež nabídla velmi slušný matroš a svého času mne dosti bavila. Zadruhé mě velmi navnadily tři vypuštěné ukázky, které mým uším zachutnaly v podstatě na první poslech. A zatřetí to byl samozřejmě příslib netradiční podoby balení desky, což je asi věc, která v dnešní digitální době empétrojek přijde spoustě lidem jako přežitek, ale já osobně mám jakožto nenapravitelný staromilec prostě rád hezké fyzické nosiče – a čím hezčí, tím lepší… tím větší potěcha pro oko a podvědomě dozajista i pro sluch…

A proč vlastně touhle věcí naše dnešní povídání neodstartovat, když se jedná o něco, co člověka na “Per somnum” opravdu práskne přes rypák? Abych řekl pravdu, zcela atypický nápad “sešitu” ve formátu na šířku položeného A5 jsem snad ještě neviděl (nebo si to přinejmenším alespoň nepamatuji… viděl jsem už digibooky stejného tvaru, ale přesně tohle vážně ne). Sice je to trochu neskladné, ale zase velice pěkné – tím spíše, že se povedla i vnitřní grafika. Budeme-li se bavit pouze o této stránce věci, sbírá “Per somnum” obrovskou spoustu plusových bodů ještě dřív, než člověk placku vůbec strčí do přehrávače a pustí.

Oproti počinu “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen” je na novince okamžitě slyšitelná změna zvuku. Zatímco minulá deska disponovala až synteticky znějícími kytarami, “Per somnum” přichází s mnohem organičtějším a přirozenějším zvukem. Jestli se jedná o změnu k lepšímu či naopak, to už je otázka osobního vkusu každého posluchače. Dle mého mínění měly obě varianty něco do sebe – zatímco to první znělo velmi zajímavě, to aktuální zase hraje do karet tahu na bránu nových skladeb. Což je ale – jak se záhy ukáže – jedna ze zásadních devíz “Per somnum”, čímž vlastně nepřímo říkám, že ano, v tomto případě měla ta inovace svůj smysl, byť v případě “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen” fungovala ta odlidštěnost.

Abych ale také rozvedl myšlenku z předchozího odstavce o tahu na bránu… jedna z nesporných předností “Per somnum” je opravdu fakt, že materiál má prostě odpich. Nové písně jsou hodně rytmické, díky čemuž se posluchač chytí hned napoprvé. Což o to, tohle samo o sobě by sice možná bylo dobré, ale zanedlouho by pozornost opadávala. Jenže tomu tak není, neboť Pergamen mají jako prevenci na tento problém kytarové melodie, jichž – jak jsem si později uvědomil – jsem si začal pořádně všímat až po několika posleších. Výsledným efektem je pak mnohem delší trvanlivost desky, což je jednoznačné plus. Sice “Per somnum” není nejvyšší elitou svého žánru, ale fakt, že když se počet otočení desky vyšplhá na dvě cifry a stále vás to velice baví, se prostě a jednoduše cení vysoko.

Dalším bodem recenze je prolétnutí nějakých konkrétních skladeb. Osobně si myslím, že za vyzdvihnutí stojí “Ticho” s neskutečně drtivým refrénem. Odsekávaná pasáž “Co se to stalo s časem?” patří určitě mezi nejpamětihodnější momenty “Per somnum”. Výborná je taktéž trochu melodičtější čtvrtá “Pouta”, v níž opět hraje prim excelentní refrén, který trochu zavání severskou melodikou norské školy, což není myšleno ve zlém, ale spíše jako přiblížení čtenáři, jak to vypadá. Každopádně to zní skvěle, což je asi to nejdůležitější. Ostatně nejen “Pouta”, ale celý střed “Per somnum” nabízí velice silné kusy. Vlastně všechny skladby od “Pouta” po “Rozteklý obraz” drtí velice kvalitně. Jmenovitě bych si dovolil vypíchnout snad už jen sedmou “Seance” pro její valivé tempo a v neposlední řadě velmi zajímavou (a hlavně neočekávanou!) pasáž okolo času 2:15.

Jako outro bychom mohli chápat poklidnou instrumentálku “Na hladině”, jež je v konečném součtu jedinou odpočinkovou položkou “Per somnum”. Po ní ještě následuje bonusová “Under a Soil”, která podle mě výsledný dojem z nahrávky malinko tříští – zejména díky použití anglického jazyka, což je pro posluchače opravdu výrazná změna, neboť Pergamen jinak disponují opravdu výtečnou lyrikou v mateřském jazyce, které je (a na to pozor!) při poslechu krásně rozumět i přes extrémní vokál. Angličtina v poslední skladbě tedy trochu bije přes uši, avšak na druhou stranu je většina stížností anulována označením “Under a Soil” jako bonus.

Suma sumárum je “Per somnum” velice povedenou nahrávkou s některými opravdu hodně silnými skladbami. Určitě dokáže posluchače zabavit na ne zrovna zanedbatelný čas. V konečném důsledku jsem se rozhodoval mezi 8 a 7 a půl body, ale prolistování na začátku zmiňovaného bookletu mne přesvědčilo pro tu vyšší variantu. Dovolím si tvrdit, že tohle je jedno z těch alb, jež si člověk s radostí zařadí do sbírky už jen (ale nejen) díky balení. Dál už se asi není o čem bavit – “Per somnum” se prostě povedlo

Recenze

Mortuary – 4560

Komentáře: 4
Mortuary - 4560
Země: Česká republika
Žánr: crossover metal
Datum vydání: 9.12.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Get Real
02. Corny
03. Loser
04. Make Something
05. Liška

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Mortuary

Občas se sejde jistá nepředpokládatelná konstelace planet, jež zapříčiní, že se člověk dostane k nějaké recenzi jako zrakově postižený ke smyčcovému nástroji (rozuměj jak slepý k houslím, či jak se to vlastně říká), ale to se prostě stává. Takhle jsem se vlastně náhodou dostal k recenzování nového EPčka “4560” přeloučské kapely Mortuary. Při nějakém tom zběžném projetí jejich webu jsem zjistil, že prý za sebou mají chlapi celých 20 roků činnosti (pravda, byla tam i nějaká menší přestávka), přesto jsem však o nich jaktěživ neslyšel. A to jsem si naivně myslel, že přitom, jak dlouho a jak intenzivně scénu sleduji, bych už měl mít jakž takž ponětí v podstatě o všech smečkách, které to hoblují takhle dlouho. Zjevně jsem se spletl. Nemám tedy srovnání s předchozí tvorbou a “4560” bylo pro mne jakýmsi odpaněním v poslechu Mortuary, avšak mohu hned dopředu předeslat, že mne ta pětice skladeb příliš nepřesvědčila…

Na profilu na webu Bandzone si Mortuary do žánrové kolonky vetknuli “crossover-metal”, což je vpravdě škatulka, která nezasvěcenci řekne akorát tak velké kulové, neb se pod její záštitou dá páchat v podstatě téměř cokoliv. Jak jsem se 20 minut po prvotním stisku nechvalně proslulého tlačítka PLAY přesvědčil, v případě Mortuary to znamená nějaké to thrash metalové koření a drive skočného hardcoru v poměru tak půl na půl, problém však tkví v tom, že minimálně na “4560” tato kombinace působí lehce nedotaženě. Ale to jsem zpočátku ještě nevěděl a EP pouštěl nic netušíc.

První vteřiny “4560” působí velice slibně, dokonce přímo skvěle. Úvodní “Get Real” se rozjíždí vpravdě mocným riffem s lehounkým klávesovým podkresem, což je vážně super a líbí se mi to. Už jsem si pomalu chtěl začít klepat nohou do rytmu, dokud se po celých 40 vteřinách neozval zpěv, nebo spíše lépe řečeno zpěvořev, který s prominutím snažení zbytku kapely táhne hodně dolů. Jednak opravdu tahá za uši velice špatná angličtina – dokonce tak moc, že takhle vytahaná ušiska jsem neměl ani v první třídě obecné školy, kde mne za ně tahala paní soudružka učitelka, když jsem zlobil (a to mi věřte, že zrovna já jsem zlobil vydatně a se vší vervou). Ale ne, teď vážně, já s tímhle většinou problém nemám a na rozdíl od některých kolegů v redakci mám tu hranici “hnusné české angličtiny” posazenou dosti nízko, dokonce jsem i v záchvatech jistého dejme tomu patriotismu ochoten přivřít oči a dělat, že to nevidím, neslyším, ale co je moc, to je moc. Kromě toho ani samotná barva hlasu a intonace se mi prostě a jednoduše nelíbí a ani po mnoha opakovaných posleších jsem si na to nemohl zvyknout ani za mák, vždy mne to tam irituje. Nechci samozřejmě nijak snižovat případné kvality vládce mikrofonu Pšendy, ale bohužel se nedá svítit, nelíbí se mi.

Celý tento vokálně nepovedený provar je o to markantnější, že když se člověk zaposlouchá do čistě instrumentální stránky skladeb Mortuary, rozhodně se nedá tvrdit, že by pánové neměli solidní nápady. Ovšem vzhledem k tomu, že je vokál vytažen nade všechno ostatní, většina je pod ním pohřbena. Říkám to zcela na rovinu – pokud bych “4560” nemusel zodpovědně naposlouchati pro recenzivní účely, tak bych si těchto solidních nápadů ani nestačil všimnout, jelikož bych díky výše zmíněnému znechucení celý počin zahodil mnohem dříve, než bych se k těm slušným momentům stihl prokousat. Celkem často se v pozadí ozvou vkusně použité industriálně laděné ruchy, což působí jako skvělé oživení. Kromě již zmiňovaného úvodu “Get Real” lze podobné úryvky zaslechnout alespoň v nějaké menší míře snad v každém songu. Rovněž také kytarová sóla nejsou vůbec špatná – v tomto ohledu vede asi druhá “Corny”. Někdy se objeví i chytlavější refrén, což jsou asi jediné případy, kdy se dá zkousnout i vokál (“Corny”, “Make Something”). Tak trochu úplně mimo je pak závěrečná srandička “Liška”, což je předělávka kultovního válu “Běží liška k táboru, nese pytel zázvoru”. Něco podobného tu s prominutím rozebírat nebudu.

Být “4560” počinem začínající skupiny, napsal bych, že se nejedná o nic extra, ale že je v tom rozhodně cítit nějaký potenciál do budoucna. Avšak psát tohle kapele, která má za sebou 20 roků, to mi přijde trochu mimo mísu, čímž se dostáváme do vcelku zapeklité situace ohledně závěrečného hodnocení. Dejme tomu, že bych to ukončil prohlášením, že soudě dle několika oněch solidních nápadů mají Mortuary rozhodně navíc, než na “4560” předvádějí, stejně tak ale není možné opomenout fakt, že jsou na nahrávce i věci, které poslechu vážně vadí.

Rozhovory

Secret of Darkness

Napsat komentář
Secret of Darkness - (In)Humanity
Země: Česká republika
Žánr: melodic death metal

Otázky: H.
Odpovědi: Vojta
Počet otázek: 13

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

Po menší rozhovorové přestávce přichází další povídání, které tentokrát proběhlo s velice nadějnou severočeskou skupinou Secret of Darkness, jež před nedávnem vydala povedený dlouhohrající debut s názvem “(In)Humanity”. Není divu, že právě okolo něj se točila většina otázek, na něž se jal odpovídat zpěvák Vojta.

Zdravím! Myslím, že nějaký ten úvodní balast si můžeme v klidu odpustit a rovnou bych se věnoval vaší nové desce “(In)Humanity”… Oficiálně je to váš dlouhohrající debut, ale ještě před ním jste v roce 2008 vydali EP “…and the Dark Begins”. Když člověk oba počiny srovná, nelze si nevšimnout velice razantní změny zvuku. Z něčeho na pomezí melodického black metalu a dark metalu jste se posunuli spíše více směrem k melodickému death metalu s lehkou příměsí black metalu. První otázka je tedy vcelku nasnadě – proč taková výrazná změna? Ano, určitě by se to shrnout klasickým “přirozený progres”, ale přece jenom ten posun je opravdu výrazný, díky čemuž mi připadá, že v tom bude asi něco víc…

Ahoj! Ano, máš pravdu. Ten skok je opravdu veliký. Jak ve zvuku, tak i vžánru. I když já ke kapele přicházel jako poslední zbývající člen a měl ideu ze Secret of Darkness udělat čistě black metalové těleso, podlehl jsem jako fanoušek skandinávské scény jejich klávesové, melodické náladutvorné stylizaci a nikterak mi nevadila jeho dark/doomová tvář. Naopak jsem přicházel s kytarovými nápady které zapadaly. Ovšem postupem času jsme se v nové tvorbě od doomu začali odklánět a dokonce jsme si i malinko sáhli na pagan metalové melodie a pozvolna zrychlovali až z toho vznikla směs skladeb, které i pro nás bylo těžké žánrově zařadit. Tady z těch písní se zachovala pouze dnes upravená a přejmenovaná píseň “Katharsis”. Odtud jsme se přehoupli do současné podoby. Řekl bych, že to byl sic plánovaný, ale neřízený přerod.

Každopádně pocitově je nový materiál určitě mnohem rychlejší, agresivnější, dravější. Byl to záměr, napsat tentokrát větší “rachot”, když to řeknu takhle? Směřovali jste k tomu při skládání cíleně, aby mělo “(In)Humanity” větší odpich a tah na bránu? Nebo to prostě a jednoduše vyplynulo samo od sebe?

Ne, rozhodně nevyplynulo. Od začátku, kdy jsme věděli, že budeme pod Metalgate vydávat album, bylo jisté, že se bude jednat o úplně jinou tvář Secret of Darkness. Určitě to byl tedy záměr. Teď nevím, jestli si dobře vzpomínám, ale myslím si, že píseň “The Sovereign” vznikla dokonce dříve, než samotný koncept “(In)Humanity”. Bylo tedy smyslem a cílem kapely, složit agresivnější a nápaditější materiál již od začátku.

Když už jsme u toho, jak se vy sami s odstupem několika let díváte na “…and the Dark Begins”? V čem vidíte největší rozdíly mezi oběma počiny z pohledu autorů? Z pohledu posluchače je kromě již zmiňovaného žánrového posunu na první poslech slyšitelné jasné zlepšení ve zvuku i v komponování… Co vy na to? Vnímáte to podobně, nebo naopak úplně jinak? Je ještě něco, co byste přidali, doplnili?

To se nedá srovnávat. Od dob “…and the Dark Begins” se hodně změnilo. Počínaje sestavou, hráčskou vyzrálostí a v neposlední řadě ve změně stylu. Rozdíly jsou patrné snad ve všem.

Kromě toho se mi zdá – jestli tedy správně poslouchám – že jste tentokrát kompletně rezignovali na použití kláves, což jistě také bezesporu vedlo ke značnému přiostření vašeho výrazu. Proč jste se kláves zbavili? Vedly vás k tomu čistě pragmatické důvody – jako například že nebylo možné sehnat odpovídající náhradu na post klávesáka -, nebo to souvisí právě s tím, na co jsem se ptal v předchozí otázce – snaze o přitvrzení?

Jak jsem již jednou zmiňoval, první skladba, o které si myslím, že je nejagresivnější z alba a čtenáři mi myslím dají za pravdu, vznikla ještě za původní sestavy Secret of Darkness, tedy z období “…and the Dark Begins”. Takže vlastně i s klávesákem. Jeho odchod neměl na hudební stránku Secret of Darkness žádné následky, naopak. Odcházel, neboť necítil v novém směru uplatnění. Nakonec měl dokonce i nahrávat klávesy jako host do skladeb, ale nenašli jsme hudebně ten správný směr, jak klávesy dobře zakomponovat. Dohodli jsme se tedy, že klávesy na této desce úplně vyřadíme. Bylo to ale těsně před masteringem alba.

Secret of Darkness

Další věcí, která člověka na “(In)Humanity” rychle upoutá, je kvalitní a oproti minulosti mnohem čistší a dynamičtější zvuk – jistě i ten napomáhá omílanému většímu drajvu nové desky. Nahrávali jste v Šopě… zajímalo by mne, proč z vaší strany padla volba právě na toto studio? Jasně, Šopa je určitě zárukou kvality a v rámci naší země a metalové scény patří k těm nejrenomovanějším, což je dozajista dost dobrý důvod, proč tam jít nahrávat… bylo to jenom tohle, nebo byly vaše důvodu i jiné? Kromě toho bych ještě rád trochu rozebral ten zvuk, jenž se opravdu povedl. Jak jeho vytváření probíhalo? Prostě jste tam napochodovali, řekli jste si, co byste rádi, a pak už jen čekali, co vám v Šopě vykouzlí; nebo se na dotváření zvuku podílel přímo někdo z kapely? A když už jsme o toho, klidně – abychom ten rozhovor neměli tak vážný – odpověď rozšiřte o nějakou veselou historku z natáčení (smích)…

Ano, přesně tak! Záruka kvality, proto ta volba. Nebyli jsme spokojeni se soundem ostatních českých studií a dokonce jsme uvažovali i o variantě -Německo, ale nakonec jsme zvolili Šopu. Tak nějak jsme se společně dohodli, jak bychom si finální zvuk představovali a Staňa (zvukař) se nám snažil vyjít maximálně vstříc. Hodně dlouho po odchodu ze studia jsme si navzájem posílali upravované verze s poznámkami, až jsme docílili toho, co dnes koluje světem. Veselých historek by bylo asi na menší knihu. Třeba Staňovo zpočátku jemné tleskání Tomášovi (basa) do rytmu, který nebyl schopný zahrát banální věc, pomalu vyústilo v rozmlácení klávesnice. Z toho jsme měli jako přihlížející škodolibou zábavu.

“(In)Humanity” vychází jako digipack u firmy Metalgate. Jakým způsobem jste navázali spolupráci? Prvotní kontakt vzešel od Secret of Darkness, nebo si vás Metalgate vyhmátli sami? Kromě toho – i když je možná ještě trochu brzo se na tohle ptát – jak jste s podporou labelu prozatím spokojeni? Co jsem tak sledoval, například nějaké koncerty vám zjevně zařizují, poslední dobou se dost objevujete na jimi pořádaných akcích, takže to vypadá, že všechno klape, nemám pravdu? A co do budoucna, hodláte ve spolupráci pokračovat?

Metalgate si nás vyhmátli sami. Bylo to na jedné z jejich akcí, kde jsme vystupovali. Nepamatuji si přesně kdy. Jen, že jsme tenkrát hráli se Švédskem o postup do finále MS v ledním hokeji (smích). Tak samozřejmě, že jsme spokojení, byla by hloupost říci, že ne. Splnil se nám sen. MG nás maximálně podpořili a dali nám neuvěřitelnou šanci a zkušenost, za kterou jsme nesmírně vděční! Do budoucna nevidím. Záleží jak bude “(In)Humanity” úspěšné a zda–li budou mít Metalgate zájem. My ho určitě máme.

Jak jsem již zlehka nakousl v předchozí otázce, “(In)Humanity” vychází v podobě elegantního digipacku. Proč padla volba právě na tento formát? Samozřejmě, je to hezčí, na polici to lépe vypadá, ale ptám se spíše z toho důvodu, že to není úplně běžná praxe, vydávat standardní edici na digipacku, tím spíše v Čechách (ačkoliv pár takových kousků se jistě najde). Bylo to přímo vaše přání či šlo o iniciativu firmy? K tomu “vypadá to pěkně na polici” mě napadá ještě jedna jedovatá otázečka – jak jste na tom v kapele s kupováním muziky? Jste spíš sběratelé, co si potrpí právě na digipacky, digibooky, různé limitky, podpisy atp., nebo je vám to srdečně jedno (smích)?

Kdepak. Jak ty říkáš “firma”, nám nechala volné pole působnosti. Všichni jsme se shodli, že digipack bude asi tou nejlepší variantou. Máš pravdu, pořád se to u nás ještě moc nevidí, ale co poslední dobou sleduju, spousta nových titulů vychází právě v digipackovém balení. No, někteří z nás měli svou sbírku CD a DVD nosičů kapel velkých formátů, ale v dnešní době už jí nerozšiřujeme. Občas si něco poslechneme na internetu a případně navštívíme koncert.

Pokud by vám to nevadilo, rád bych se nyní zeptal na pár věcí ohledně textů, obalu atd. Začal bych názvem “(In)Humanity”. Na první pohled klasické jméno pro metalové album, ale použití závorek nechává volný průběh trochu širšímu výkladu, snad bychom mohli říct, že až k jakési nejistotě, zda se má jednat o lidskost nebo naopak nelidskost. Můžete to objasnit, kdo nebo co je pro vás v návaznosti na název ten “(ne)lidský”? A jaký konkrétní význam má artwork desky? V pozadí lze zahlédnout dav lidí a jisté projevy agrese v něm (např. ohně), což opět svádí k různým spekulacím o smyslu tohoto výjevu – od nelidskosti všech lidí, kteří ve větším počtu ztrácejí zábrany, když namísto viny jednotlivce nastupuje kolektivní vina, až po nelidskost systému, proti němuž se mohou ti lidé bouřit. Čili i obálka by určitě stála za objasnění…

Pro mě, jako pro autora celého textového konceptu je snad těžší to vysvětlovat, než tenkrát vymýšlet. Pokud se ponoříš do těch textů, okamžitě pochopíš, že to vlastně nechápeš. To byl záměr! Nemám rád texty typu básniček, veršů a podobných slátanin – i když to pořád oslovuje (smích). Chtěl jsem, aby se každý v těch textech nalezl, zamyslel se nad tím a našel v nich svou vlastní existenci. Kolikrát se zamyslíš nad tím, že vlastně ničemu nerozumíš? A o to tu jde. Je to abstraktní příběh o muži, který právě nerozuměl své době a sám sobě. Vytvořil si svůj vlastní alternativní svět, ve kterém hledal odpovědi na otázky z reálného světa. S jeho alternativy ovšem vznikly i další postavy. Jednoduše zlo a dobro, tedy nelidskost a lidskost. Nelidskost si myslel, že vše okolo stvořil sám pro sebe a vše si podmanil – viz obal. Texty vlastně pohrdají společností, kterou můžeme dnes vnímat jako rapidně rostoucí průmysl a vykořisťovaní normálních běžných lidí, kteří na papaláše dřou téměř sedm dní v týdnu, aby se mohli vozit v luxusních autech. Na světě je spousta zbytečností, které se živí na společnosti. A neplatí to jen v současné době, ale i v dobách, kdy člověk začal přemýšlet, lhát a přetvářet se. Toť jen příklad nelidskosti. Ta lidskost je právě uvědomění si sama sebe. Tím je myšlená další postava, tedy lidskost. Lidskost se snaží vést tázajícího, aby to změnil. To znamená, aby změnil sám sebe a hleděl jiným směrem, jinak zahubí sám sebe a neštěkne po něm ani pes. V “(In)Humanity” je kus každého z nás, stačí si jen přečíst texty a dát si při tom ruku na srdce!

Secret of Darkness

Á propos, ještě jednou obal. Jeho hlavním dominantou je samozřejmě postava v popředí (nechci se mýlit, ale není to zpěvák Vojta?) – jaký má ona a také maska, kterou má na sobě, význam?. Kromě toho kompletní grafika jako celek působí trochu antickým dojmem (chrámy v pozadí obálky, ornamenty slunce v bookletu) – proč to?

Ano, jsem to já (smích). Když se vrátíme k mé snaze popsat smysl textů, dominantou příběhu je spíš ta nelidská tvář. Tím pádem je v popředí tato postava a maska symbolizuje vlastně moc a přetvářku, která navazuje na předešlou otázku. Proč to? Už je jedno, jestli tam budou jeskynní malby, nebo chrámy, protože lidé od té doby, kdy jim “pán bůh” dal rozum, začali využívat jeden druhého ve svůj vlastní prospěch. Ale upřímně, chrámy vypadají lépe a antika je považována za počátky vzdělanosti, tedy uvědomění si sama sebe a moci nad druhým.

Poslední otázečka k přebalu – na Bandzone stránkách jste svého času zveřejnili zprávu, že hledáte “schopného grafika”, který by se o vytvoření bookletu postaral… nakonec to však stejně sfouknul kytarista David. Proč jste se vlastně sháněli po někom zvenčí, když je schopný grafik přímo v kapele? A když už – to se nikdo podle vašich představ nepřihlásil, že celý artwork nakonec vznikl “interně”?

Měli jsme starostí nad hlavu každý s vlastním životem, takže jsme chtěli, aby se o to postaral někdo jiný. Hlavně jsme chtěli přímo profesionála, který má s přebaly této branže zkušenosti. Nenašel se nikdo adekvátní a když, tak už nám nestačily finance. Nakonec jsme se rozhodli, že to uděláme tedy sami, když máme ty možnosti a jsme spokojeni.

Co byste nám řekli k samotným textům jednotlivých písní? Je mezi nimi nějaké pojítko? Pokud člověk jen tak zběžně prohlédne pár názvů písniček, mohl by vzniknout dojem, že je tu opět nějaká souvislost s názvem celé desky či obalem, že máme co dočinění s tématem řekněme lidské etiky či fungování lidské společnosti (čili opět (ne)humanita), viz např. jména jako “The Sovereign”, “Smell of Lies”, “Voices of ‘Truth'” atp. Trefa, nebo pálím vedle? Mohli byste nějak zaměření textů shrnout, případně pár (z vašeho pohledu) nejzajímavějších kousků probrat nějak detailněji?

Když ty si na ty otázky odpovídáš sám (smích). Samozřejmě, že mezi nimi je spojitost, všechny poukazují na jeden problém. Takže trefa. Ty texty si jsou podobné, aby nerozbíjely pocit té bezmocnosti. Když začneme “The Sovereign” – zde se zrodila nelidskost (vládce), “Smell of Lies” – tady přichází na řadu lidskost, myslím si, že na tuto skladbu se texty povedly nejlépe, stačí si jen přečíst no a “Voices of ‘Truth'”? Tady si náš pomyslný hrdina uvědomuje, že se stal součástí toho, proti čemu se chtěl postavit. Ty texty jsou psané tak, aby si pod nimi každý vytvořil při poslechu vlastní obraz.

Docela by mne zajímala ještě jedna věc – proč je závěrečná “Katharsis” označena jako bonusová? Nepřijde mi, že by se hudebně nebo textově nějak výrazněji odchylovala od zbytku desky…

Patří ke skladbám, které jsme skládali po písních z dob “…and the Dark Begins”. Byly vyzrálejší, melodičtější a blackovější. Byl to už malinký krůček k té tváři, jakou mají Secret of Darkness dnes. Jen se dával pořád ještě prostor klávesovým pasážím a více melancholii. Chtěli jsme jednu z nich nahrát jako bonus, načež se odhlasovala “Katharsis” – dříve s názvem “Death for Cross” Píseň se přetextovala a hudebně upravila. Jak jsem výše zmiňoval. Secret of Darkness procházeli změnou již delší dobu, takže přirozeně píseň do nového materiálu zapadá.

Mám pro vás už jen jednu poslední otázku, kterou bych si dovolil z nehudebního soudku (i když to rozhodně není provařený “vzkaz čtenářům”). Jako kapela pocházíte z Varnsdorfu, čili z oblasti, kde v nedávné době probíhala série nepokojů. Jaký máte na celou vyhrocenou situaci názor? Zasáhly tyto události nějak do chodu Secret of Darkness? Účastnil se třeba některý ze členů skupiny nějakých demonstrací osobně? Díky za váš čas a ať vám to hraje!

Do chodu rozhodně nezasáhly, momentálně nikdo z nás nebydlí trvale ve Varnsdorfu a dojíždíme jen o víkendu na zkoušky, takže všechny ty nepokoje se nás vůbec netýkají. Chtěl bych, aby to šlo mimo kapelu a nespojovali si lidé Secret of Darkness s tamními problémy (politika, různé extrémistické směry a propagandy) jdou úplně mimo nás a doufám, že to tak zůstane. Já taky děkuji za rozhovor a čtenářům za čas, věnovaný četbě.

Recenze

Cruadalach – Lead – Not Follow

Napsat komentář
Cruadalach - Lead - Not Follow
Země: Česká republika
Žánr: folk metal
Datum vydání: 4.11.2011 / 28.10.2011
Label: Black Bards Entertainment / Metalgate Records

Tracklist:
01. Dubh
02. Rage Starts Here
03. Nezlomní
04. Living with Pride
05. Blejanje na mjesec
06. Signal Fires
07. Cruadalach
08. Morrigan
09. For My Bleeding Friends
10. Hear Our Voices!
11. The Promise

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Existence početné domácí folk metalové sebranky Cruadalach je mi známa už od dob velmi krátce po prvních živých koncertech. Ten vůbec první se odehrál asi před dvěma lety v Plzni, někdo z něj pořídil relativně kvalitní videa a dal na internet. Zhlédnutí tohoto důkazního materiálu mi stačilo k tomu, abych kapelu okamžitě začal považovat za kvalitní a schopnou velkých věcí. Od té doby skutečně aktivní devítka, které je vždy plné pódium (a zpěváka Radalfa i fanouškovský kotel pod ním), víří vody české metalové scény a míří nezadržitelně vzhůru. Kapelu je především možné velmi často vidět naživo, a to kolikrát ve společnosti zářivých hvězd světové folk/pagan scény. Smlouva s německým “pagan” labelem Black Bards, mezi jehož nejznámější koně patří Adorned Brood či Heathen Foray, a vydání debutového full-length alba letos v listopadu, pak dva veleúspěšné roky jenom podtrhly.

Zajímavé je, že početní většinu line-upu tvoří metaloví debutanti. Ovšem je dlužno dodat, že “jádro” kapely už nemalé hudební zkušenosti má – “duchovní otec” projektu Michal “Datel” Rak (bicí) a Aleš “Ex” Cipra (kytara, doprovodný zpěv) prošli krom jiného Silent Stream of Godless Elegy a frontman Radalf si už zazpíval třeba v Hyperborean Desire nebo Nemesis. “Lead – Not Follow” není první nahrávkou, kterou spolu Cruadalach vyplodili. První, pouze elektronicky šířené demo “V rytmu staré krve” se třemi songy spařilo světlo digitálního světa loni v lednu a letos v únoru se jako exkluzivní příloha časopisu Pařát objevilo osmiskladbové EP “Agni – Unveil What’s Burning Inside”. “Lead – Not Follow” se ovšem zapíše jako první plnohodnotně vydané album.

A co tedy album nabízí? Dalo by se říct obligátní instrumentální intro na úvod a potom deset zbrusu nových skladeb v celkové délce ke 40 minutám, takže žádné přehnaně dlouhé vyhrávky, ale hezky řádně úderné songy. Což je to pravé pro kapelu, jejíž kouzlo je v živých vystoupeních, přestože prostory, ve kterých zatím obvykle koncertuje, jsou svými rozměry spíše skromné. Síla je v zapojení velkého množství klasických a folkových nástrojů, a to nejen v ideálních podmínkách studia. Konkrétně se jak na albu, tak na pódiu potkáme mimo klasických metalových instrumentů s dudami, flétnami, houslemi a dokonce s cellem. S čím mám ovšem od začátku, co sleduji jejich tvorbu, problém, to je Radalfova angličtina. Ztrácí se to v growlech, ale v čistém zpěvu, kterým se místy nešetří, jsou vážné nedostatky ve výslovnosti jasně slyšitelné. Je sice možné, že se to od časů prvního dema zlepšilo, ovšem stále ne natolik, abych si přestal stěžovat.

Bohužel, přestože si já a i mnozí další fanoušci myslíme, že vrcholné kousky tvorby Cruadalach jsou právě ty, kde je použit český text (naštěstí kapela na češtinu nezanevřela úplně), ať už je to starší záležitost “Pramen Epony” (kousek, který mě i v ne dokonale nahrané živé verzi okamžitě přitáhl k poslechu) nebo z aktuálního alba “Morrigan” a už vůbec nemluvím o už téměř legendární koncertní pecce “Zlatovláska”, kapela z nějakého důvodu naopak tíhne k textům anglickým. Na “Lead – Not Follow” je poměr 7:2,5 (protože pátý song “Blejanje na mjesec” je kus česky a kus chorvatsky, což zřejmě vzniklo díky blízkým vztahům s tamní kapelou Stribog). Někdo se mi pokoušel tohle číslo vysvětlit podmínkami smlouvy s Black Bards, ale to bylo vyvráceno samotným Radalfem. Prý to prostě chtějí takhle. Podle mého škoda, ale co nadělám?

K samotné hudbě – nad albem rozhodně čnějí dvě skladby, už zmiňovaná “Morrigan” a potom ještě “Hear Our Voices!”, která je sice anglicky, ale prostě se i tak povedla. Naopak česko-chorvatskou “Blejanje na mjesec” nepovažuju za moc povedenou kvůli podivnému textu, ke všemu nezpívanému, nýbrž recitovanému. Sice soudě dle obalu, názvu alba a významu textu jde o možná stěžejní kousek na albu, nicméně mě to neoslovilo, spíš naopak. Na druhou stranu ústřední “dudácká” melodie je víc než dobrá. “Rage Starts Here” dělá čest svému názvu – ve smyslu toho, že Radalf ve zpěvu hodně tlačí na pilu a zní opravdu “zuřivě”. “Nezlomní” podporují mou teorii o tom, že česky zpívané skladby jsou prostě lepší, zejména hluboký growl fakt stojí za to. “Living with Pride” naopak zejména ze začátku potvrdí má slova o tom, že Radalf neovládá anglickou výslovnost. U mě to zkrátka kazí celkový dojem ze skladby, který by mohl být mnohem lepší.

“Signal Fires” se tváří být pomalejší skladbou, ale to je trochu relativní, leda bychom důsledně trvali na tom, že správná metalová balada začne pomalu a po čase se “rozjede”. Eponymní skladba “Cruadalach” je podobný případ. Díky krásným melodiím má velký potenciál, ovšem víc než kde jinde mi tady vadí pořád omílaná angličtina. Následuje kousek, který jsem už opěvoval – “Morrigan”. Tahle skladba je skutečně klenot, podle některých nejlepší dosavadní kousek v tvorbě kapely, střídá se tu pomalé tempo s rychlostí, jemnost s tvrdostí, zazní mnoho pěkných a nápaditých melodií a hlavně – zpívá se česky. “For My Bleeding Friends” je přes pomalejší rozjezd rychlejší kousek, stejně jako “Hear Our Voices!”, druhý vrchol alba, jehož síla se skrývá v refrénu. Závěrečná “The Promise” je na můj vkus trochu moc utahaná záležitost, přestože ústřední instrumentální motiv není úplně špatný.

Hudba jako taková má na mnoha místech krásně folkový šmrnc a přinejmenším na domácí scéně těžko hledat podobný počin. Chvílemi bych ovšem řekl, že těch momentů není tolik, kolik by být mohlo, a trochu moc často se objevují “drsně metalové” pasáže, během kterých to najednou vypadá, že půlka kapely nemá co dělat. Rozhodně ale nejde o žádné pravidlo, těch nápaditých folkových pasáží je na albu dost a dost. Někdo říká, že nejslabším a limitujícím článkem kapely je právě zpěvák Radalf. S tím ovšem přes výhrady k jeho angličtině nemůžu souhlasit – už jenom proto, že bez něj si kapelu dost dobře nedovedu představit. Jeho hlas k tomu zkrátka patří, bez něj by to nebylo ono.

Celkově myslím Cruadalach dostáli obrazu, jaký o nich mám uložený – kapela s relativní převahou folkové složky, která je jako stvořená pro energická živá vystoupení. Songy z repertoáru nového alba se jistě v rámci řady koncertů, kterými nás, jak věřím, kapela brzo poctí, neztratí. Nicméně nebudu zastírat, že jsem si z předloženého materiálu lidově řečeno nesedl na zadek, a to navzdory tomu, že mám kapelu v oblibě. Proto je hodnocení takové, jaké je.

Cruadalach

Další názory:

Cruadalach si stihli za krátkou dobu upevnit na české scéně rozhodně ne nezanedbatelnou pozici a rovněž se jim (snad v návaznosti na to?) povedlo vytvořit si docela silnou základnu fanoušků, ale i zarytých odpůrců. O to je zajímavější si uvědomit, že “Lead – Not Follow” je vlastně jejich velký debut. Rozpřádat tu podobné myšlenky ovšem zrovna teď není mým úkolem, to bych mohl uplatnit možná tak v “celovečerní” recenzi, ne v krátkometrážním hodnocení. Abych se ale dostal k jádru pudla (nebo snad ovce, soudě dle obálky?) – “Lead – Not Follow” je podle mého prozatím to nejpovedenější, co pod hlavičkou Cruadalach vyšlo. Ne snad po stránce kompoziční či kvalitativní, neboť ta byla dle mého mínění velice slušná už na předchozím EP “Agni – Unveil What’s Burning Inside”, ale především po stránce zvukové. Plný studiový zvuk, jenž dává vyniknout všem folkovým nástrojům, kolik jich jen kapela má, dělá opravdu hodně a konečně lze tvrdit, že má muzika kapely ten patřičný náboj i ze studia. To je asi tou největší devízou “Lead – Not Follow” v porovnání se zmiňovaným minialbem, jinak je v podstatě vše při starém. Je pravda, že pár skladeb mi do uší tak úplně neleze, ale to bude možná problém spíše na mém přijímači, jiné jsou však opravdu dobré (“Cruadalach”, “For My Bleeding Friends” a hlavně “Blejanje na mjesec”). Celkově určitě povedený a nadprůměrný počin.
H.

Recenze

Heiden – Dolores

Napsat komentář
Heiden - Dolores
Země: Česká republika
Žánr: atmospheric rock / post-metal
Datum vydání: 1.11.2011
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Tmář
02. Pábení
03. Na břehu
04. Dnešní noc je žena
05. Má euforie
06. Antisentiment
07. Dolores
08. Živý?

Hodnocení:
Beztak – 10/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 9,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Heiden vydávají desku po dvou letech různých problémů a nepříjemností, včetně výměny baskytaristy. Pojmenovali ji “Dolores”, což je španělský výraz pro bolest. A jako by plni té bolesti, se vrhli do vln zvláštních melodií a temné atmosféry, se kterou si umí hrát každým dalším albem lépe. Dokonale se zbavili “pohanské” minulosti a nechali nás náhlednout do niter obyčejných lidí. Ukazují nám spíše temnější stranu lidských emocí, ale dokážou si nad nimi udržet nadhled. Minulý “Obsidian” byl podle všeho krok k dalšímu vývoji Heiden. Kapela se tak pomalu rozvíjí ze zlého červa na posmutnělého motýla, který létá temnou nocí. Dokládá to i Kverdův vokál, který je většinou hodně minimalistický, nepřítomný a hlavně se nedá nazvat zpěvem. Je spíše recitací, která se jen občas změní v typičtější řev. V počátku se mi zdál vokál, dost zvláštní a byl jsem trochu zklamaný, že Kverd používá řev jen vyjímečně. Jenže další poslech mne přesvědčil o správnosti rozhodnutí používat více čistý vokál. Kverdova častá naléhavost v hlase totiž skvěle dokresluje atmosféru jednotlivých skladeb. A více vyniknou ty tvrdší pasáže, které “Dolores” nabízí.

Určitě nevadí, že notně osekali desku a rozhodli se, na ni dát pouze to, co tam opravdu patří. Necelých 38 minut, které album “Dolores” obsahuje, mne přesvědčilo o své výjmečnosti. Takže stopáž se zdá být naprosto vyhovující. Další pro mne pozitivní věcí je zvuk nahrávky. Velice syrový, až bych řekl špinavý. Ale naprosto přirozený a hlavně příjemný na poslech. Všechny zvuky – včetně vokálu – jsou oproti kytarám dány do pozadí. Zdali je to špatně musíte posoudit sami, ale mně se zvuk desky líbí. Jinak si myslím, že není příliš vhodné cpát “Dolores” do nějakých škatulek. Chápu člověka, který má potřebu desce nějakou tu škatulku přiřadit, ovšem já tou potřebou netrpím a cítím, že to ani po mně samotná “Dolores” nevyžaduje. A už vůbec by nebylo správné ji s něčím srovnávat. Ani s deskou “Obsidian”, protože ačkoliv obě alba mají stejného vypravěče, mluví trochu odlišnou řečí.

Úvod desky neobstarává intro, ale “pouhý” monolog Rudolfa Hrušínského z filmu “Tichá bolest”, který člověka zasáhne mrazivou upřímností a bezprostředností. Stejně jako celé album. Poté se rozjede úvodní skladba “Tmář” o muži, který nenávidí světlo. Ihned je jasné, že kytary budou vyčnívat. Klidnou píseň vedou melancholickými melodiemi a v člověku společně s textem vyvolají pocit, že by se měl ponořit do tmy. A protože “Tmář” je temný zejména textově, následující “Pábení” je temné i atmosférou. Slova jsou použity pouze tehdy, když je třeba. Ze začátku čistým vokálem, ale v půli se píseň dostane do klidné pasáže, která působí jako klid před bouří. Ta poté vypukne skvělou kytarovkou a mocným bušením bicích, během kterého Kverd svým hlasem poprvé na desce přitvrdí.

“Na břehu” zpočátku působí velice klidným dojmem. V pozadí je slyšet jak potichu šeptá voda a celou atmosféru doplňuje krásný klavírní part. Jenže ke konci dostane skladba hodně temný kabát hutným kytarovým riffem a i vokál notně přitvrdí. Poté přijde čtvrtá skladba “Dnešní noc je žena”, která zaujme příjemnou melodií a v mých očích pozitivnějším textem. Právě tato píseň se mi na desce zalíbila jako první a já se nechal unášet klidem, kterou vyzařuje. “Má euforie” nasadí houpavý rytmus a pak hned ukáže, že ten pozitivní náznak v minulé skladbě je pryč a vrací se pochmurnost. Ke konci se píseň úplně zklidní a místo zbytečných slov, je slyšet zapálení cigarety a následné vdechování a vydechování kouře. Tím se píseň zpestřila a působí ještě zajímavějším dojmem.

Rozhoupe se píseň “Antisentiment” a Heiden nám ukazují svou black metalovou část duše. Zřejmě nejtemnější píseň na “Dolores”. A zřejmě proto mne chytla na první poslech. Drsný vokál, tvrdé kytarové riffy a děsivě upřímná slova. Zdá se mi, jako by píseň svou tvrdostí vyčnívala, a já mám pocit, že je na desce tou nejlepší. Jenže pak se dostane ke slovu píseň titulní. “Dolores” se svou těžkou kytarovkou a smutnou atmosférou ve svých útrobách schovává naprostý skvost celé desky. Závěrečná modlitba je umocněna nejlepším kytarovým riffem na desce. Určitě to mohu označit za úchvatný vrchol alba. Poslední píseň “Živý?” je vedena něžnými melodiemi sólové kytary. A text opět skvěle dokresluje náladu skladby. Úplný závěr obstarává opět hlas Rudolfa Hrušínského monologem, který naznačuje smíření se smrtí a perfektně zakončuje velice příjemný zážitek z poslechu “Dolores”.

Heiden se v tichosti vymanili z řetězů black metalu, aby dali své hudbě nový rozměr a posluchači další úhel pohledu do své duše. A kdyby mi tohle někdo řekl před půl rokem, společně s informací, že desce dám hodnocení nejvyšší, bezpochyby bych se mu vysmál do obličeje. Jenže já si “Dolores” naprosto zamiloval. Zamiloval jsem si ji jako celek a snad ani jednou jsem si neposlechl některou ze skladeb jednotlivě, protože společně na mě působí vlastně dokonale. A dokonale také působí grafické zpracování desky, za které zaslouží pochvalu zejména autor ilustrací Luděk Řezáč. Dost možná teď naše redakce bude vypadat, jako že si před každou recenzí pořádně zahulíme a pak pějeme chválu na každou druhou desku, ale dle mého si “Dolores” nejvyšší hodnocení zaslouží. Jaké jiné desce bych měl dát 10/10 než takové, kterou poslouchám od jejího pořízení každý den minimálně dvakrát? Takže závěrem mohu směle prohlásit, že Heiden vypustili do světa minimálně tuzemskou desku roku!

Heiden - Dolores

Další názory:

Říct, že “Dolores” pokračuje tam, kde minulý “Obsidian” skončil, by bylo trochu krátkozraké, pokud bychom zapomněli dodat, že pokračuje opravdu v plném a doslovném významu tohoto slůvka. Stopy po čemkoliv, co by připomínalo black metal, úplně vymizely, ale upřímně řečeno, v případě Heiden by to dnes už byl spíše krok zpět, kdyby se tak nestalo. Naopak ještě větší příklon k post-metalovým vodám byl (alespoň z mého pohledu) očekávaný – a také vítaný. Heiden totiž do “Dolores” dokázali vložit dva výrazné elementy, jichž si já na hudbě cením možná nejvíce – atmosféru a osobitost. A kdo tohle o sobě dnes může říct? Tvrzení, že novinka je to nejvýraznější, co v letošním roce na našem území vyšlo, rozhodně není přehnané, nýbrž právě naopak – úplně pravdivé. Až na jednu malou UG výjimkou, o jejíž existenci stejně téměř nikdo neví, nemá “Dolores” konkurenci a vše ostatní nechává daleko za sebou. A přitom ten recept Heiden ani není složitý – stačilo “pouze” nahrát desku s hypnotickou a podmanivou náladou, která posluchače nepustí. Ale kdo dnes o sobě může říct, že tohle umí? Výtku měl pouze jednu, ale vlastně docela bezvýznamou a čistě osobního rázu – že CD vyšlo ve formátu superjewelcase, který opravdu nemám rád. A jak jistě sami uznáte, jestli je tohle jediná muška na “Dolores”, nemá cenu tu ztrácet více času tlacháním, mnohem užitečnější bude se věnovat poslechu. A že vás ještě zajímá vrchol alba? Za normálních okolností bych z tak pevného celku žádnou skladbu vyzdvihnout nechtěl, pod nátlakem bych však nejspíše volil uhrančivou “Na břehu”…
H.