Archiv štítku: CZE

Česká republika

Kabát – Banditi di Praga

Kabát - Banditi di Praga
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 10.12.2010
Label: EMI

Tracklist:
01. Banditi di Praga
02. Matky a závity
03. Lady Gag a Rin
04. Kdeco nám zachutná
05. Kávu si osladil (pro Frantu)
06. Ebenový hole
07. Projdu zdí
08. Narvi tam ten styl
09. Don Pedro von Poltergeist
10. Potkali se v Paříži
11. Nesahej na můj drink
12. Kdo neskáče není Švéd
13. Mouse Decadence
14. Peří, prach a broky
15. Schody

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

Nemálo českých příznivců tvrdé hudby propadlo zvuku bicích a elektrických kytar prostřednictvím kapely, která se v českých podmínkách určitě dá nazývat fenoménem. Jak se národ přesvědčil jednoho večera na Vypichu, Kabáti se již delší dobu těší nemalé oblibě domácího publika a jejich novou desku tak zákonitě předcházela značná očekávání. Dlužno dodat, že z obou stran emočního spektra, protože vedle oddaných fanoušků existují i tací, především hudebně protřelejší posluchači, kteří po posledních dvou albech nečekají nic než jen hlubší zabřednutí do bahna komerce. Které straně tedy dává novinka za pravdu?

Údiv vzbuzuje už název a přebal alba “Banditi di Praga” (proč Praga, když jsou z Teplic?) – kapela se stylizuje do jakési obskurní společnosti gentlemanských desperátů, kteří by svým zevnějškem zapadli do pozdního devatenáctého až raného dvacátého století. Můj první dojem – co tímhle sledujou? Po absolvování mnoha více či méně soustředěných poslechů musím přiznat, že stále nemám nejmenší tušení. Oprávněné spekulace o jakémsi konceptu, kterého by se album mohlo držet, se ukázaly jako liché a stylizace a názvu se drží výhradně stejnojmenná skladba s pořadovým číslem 1. Samotná absence konceptu ale nevypovídá zhola nic o kvalitách hudby, o těch prozradí víc až poslech a musím říct, že po skeptických očekáváních musí posluchač chtě nechtě uznat, že to, co mu právě začalo hrát, je vlastně dost dobrý materiál. První polovina alba si totiž drží až nečekaně vysokou laťku a posluchače jímá zvědavost, co se urodí v té druhé. Tady ale padá kosa na kámen. Druhá polovina totiž až na jednu, dvě výjimky nenabízí zhola nic zajímavého, nápaditého nebo chytlavého a je to neskutečná škoda. Mít se v druhé půlce alba něčeho chytit, celkový dojem by byl mnohem lepší…

Troufnul bych si rozdělit písničky (je mi trochu zatěžko hovořit o albu, když jednotlivé písničky nedrží pohromadě prakticky nic) do tří pomyslných kategorií. První tvoří skutečně dobrý materiál (“Banditi di Praga”, “Lady Gag a Rin”, “Kdeco nám zachutná, “Ebenový hole”). Jejich umístění do první poloviny alba ale hodnotím spíš pozitivně – vzniká tak celkem homogenní pasáž, u které se člověk nenudí a poslech si dokonce užívá. Jakousi poslední záchranu skýtají songy “druhé kategorie”, jmenovitě “Projdu zdí” a Don Pedro von Poltergeist”, při jejichž poslechu člověk sice uzná, že to není špatné, ale přeci jen tam něco chybí. Je to škoda, protože nebýt těch nedotažeností, album by najednou stouplo v ceně jako celek. Třetí (a bohužel nejpočetnější) kategorii tvoří vata. Tyhle písničky jsou sice řemeslně dobře odehrané a tu a tam se objeví zajímavý prvek, bohužel ale postrádají to, co z dobrých prvků dělá dobrou píseň. Takhle zůstává jen hromada nudy, občas ozvláštněná promrhaným nápadem.

Přes všechny zápory je album “Banditi di Praga” dobře o dvě třídy lepší než jeho předchůdce “Corrida”. Kritiku rovněž nesnesou tradičně propracované, nápadité a aktuální texty, kterými nás poctil basák Milan Špalek. Obecně lze říct, že se jedná o lehce nadprůměrné album “nových” Kabátů, na kterém je znát, že nevyšlo z hlavy nevybouřených mladíků, kteří na počátku devadesátých let pod jmenovkou Kabát prorazili, ale dospělých lidí, kteří dělají muziku, která se jim líbí, pro lidi, kterým se líbí. Hodnocení je hodně ošemetná záležitost, protože pro ortodoxního fanouška půjde o další skvělé album jeho modly a pro posluchače s širším rozhledem a vyššími nároky deska nestojí ani za ohlédnutí. Sebe bych zařadil někam mezi oba vyhraněné tábory – Kabát beru jako oddechovou záležitost, na kterou nelze uplatňovat nějaké vysoké nároky. Když se od nich člověk oprostí, shledá v “Banditi di Praga” lehce nadprůměrnou desku Kabátů 21. století, které by však výrazně prospělo, kdyby vyšla jako EP, osekané o to, co celou desku jako celek sráží. Za těch několik dobrých skladeb a výborné texty si ale zaslouží svých pět minut slávy a dost možná i pozornost těch, kteří Kabáty po “Corridě” odepisovali…


Další názory:

Je důležité, jakým způsobem na hudbu nahlížíte a co od ní očekáváte. Pokud je to umění, což je jen tak mimochodem i můj případ, nezasloužil by si Kabát více než 2 body; pokud pouhou zábavu, jsou už na tom lépe. Problém jejich nejnovějšího alba “Banditi di Praga” tkví v tom, že i z pohledu pouhé zábavy moc neobstojí. Pokud nebudeme počítat úvodní povedenou hitovku “Banditi di Praga”, nezbude nic jiného než obyčejná vata. Sem tam vykoukne trochu zajímavější pasáž, hlavně ve druhé polovině, ale první půlka je opravdu jalová. Nemůžu si pomoct, ale ať “Banditi di Praga” poslouchám jak poslouchám, prostě mě více nudí než baví, což je, zvláště pak v případě kapely jako Kabát, opravdu fatální. Pomalu si začínám myslet, že tahle skupina už je docela mrtvá, když poslední solidní CDčko vypustila před nějakými 10, 11 léty. Nebo že by byl problém ve mně, že už o hudbě moc přemýšlím? Tak či onak, Kabát už dávno není nic, co by uspokojovalo můj hudební jemnocit.
H.


The Blackstone Chronicles – Unspoken Regrets

The Blackstone Chronicles - Unspoken Regrets
Země: Česká republika
Žánr: deathcore
Datum vydání: 2010
Label: selfrelease

Hodnocení:
Seda – 8,5/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
bandzone

Na recenzi, která se objeví den před Štědrým večerem, padla volba na The Blackstone Chronicles. Že je vůbec neznáte? Nemáte se za co stydět, tato parta lidí totiž dělá s touhle kapelou teprve první krůčky na její (doufejme, že dlouhé a úspěšné) kariéře. “Unspoken Regrets” je jejich prvním větším počinem, se kterým se můžou prezentovat. Obsahuje celkem tři písně, délka zhruba na deset minut. I v takhle malém výběru se ale nachází něco skvělého, co zabaví na hodně dlouho.

The Blackstone Chronicles vám během této doby naservírují vynikající deathcore. Na začátku s “Wounds of Despair” se nahodí vysoké tempo, které se přes “Wicked Souls” ještě navýší a zastaví se až se “Sky I Touch”. Kluci předvadí skvělý technický deathcore. Přesně takový, jaký mám rád. Zejména se mi líbí výkon zpěváka Olese. Ten už ve své druhé (končící) kapele Collapse Beneath It předváděl výborný scream, který i zde patří k – dovolím si říct – opravdové špičce českých zpěváků tohoto žánru. Ostatní členové dokázali, že svoje nástroje ovládat umí také a v kapele nejsou náhodou. Kvalita nahrávky je taky skvěle zvládnutá, příhlédneme-li k tomu, že jsou na ní jen tři písně. “Unspoken Regrets” dokazuje, že tu máme další kapelu, která má veliký potenciál. I když jsou teprve na začátku své dlouhé cesty, nemohu se dočkat alba, které jestli nabídne stejně kvalitní porci hudby jako zde, bude pecka.


Další názory:

Pánové evidentně hrát umějí opravdu dobře a nápady jim zjevně taktéž nechybějí, ale – a klidně mě zabijte – se mnou to nic nedělá. Stokrát více mě oslovuje album primitivního, dřevního metalu se zahuhlaným zvukem než takováto technicky precizní nálož. Podobná hudba z mého pohledu nemá duši, ale upozorňuji, že je to opravdu čistě jen můj osobní názor – jsem holt parchant vysazený na metal ze staré školy. Nechci samozřejmě hatit něčí snažení, z objektivního hlediska uznávám, že ve svém žánru (a zvláště pak v rámci republiky) se jedná o vysoký nadprůměr a že kapela má jistě budoucnost i potenciál, jen to není pro mě :)
H.


War for War – Věž smrti

War for War - Věž smrti
Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 2010
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Hněv budov
02. Černé vězení
03. V kleci
04. Věž smrti
05. Most
06. Uran, uhlí, železo
07. Technologie těžby
08. Souboj hmot
09. Mayrau

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Musím se přiznat, že War for War jsem celkem dlouho ignoroval. Dřívější podoba tohoto jediného jednočlenného projektu Morbivoda à la válečný-Marduk-black metal mě nechávala zcela chladným, a tak jsem se ani po minulém „Kovy odjinud“ moc nepídil; to však byla, což zpětně uznávám, chyba. S War for War Morbivod plynule opustil původní témata textů a přetransformoval kapelu do podoby naprosto odlišné co do hudby i do konceptu. Zatímco k Umbrtce se hodí pojmenování avantgardní, v případě War for War bych volil spíše přívlastek industriální, v textech těžebním průmyslem se zaobírající black metal.

Na jednu stranu novinka „Věž smrti“ obsahuje typický Morbivodův rukopis s jasně rozpoznatelnými riffy, na druhou stranu ale výsledek zní zase o trochu jinak než dejme tomu třeba Trollech, a to i přes jasné styčné body v kytarové práci. Je docela zajímavé pozorovat, jak si Morbivod dokáže udržovat a pilovat svá poznávací znamení a neopakovat se. V případě „Věže smrti“ přihodil lehké doteky industrialu, společně s texty zdárně dokreslujícího hornicko-těžební atmosféru nahrávky. A je až překvapivé, jak málo prostředků mu k dosažení kýženého výsledku stačí. Nedá se sice hovořit přímo o minimalismu, o účelné úspornosti už však ano. A to je přesně dle provařené moudrosti „méně je více“ myšleno jako klad.

V porovnání s „IVO“ od Umbrtky, o němž se dá s nadsázkou (zrovna u toho se to hodí) prohlásit, že každý pes (song) jiná ves (styl), ale nějakým zázrakem to drží pohromadě, síla novinky War for War tkví docela někde jinde – v desce jako celku. Sice je to zhovadilost, poslouchat jenom jednotlivé písničky, u Umbrtky by se to však dejme tomu dalo pochopit, že si člověk pustí svůj oblíbený vál, ale „Věž smrti“ se musí vstřebávat jako ucelené dlouhohrající dílo, které postupně graduje a neustále roste. A to myšleno jak v narůstající atmosféře v rámci jednoho poslechu, tak i obecně s každým dalším poslechem.

Asi největší kulminaci atmosféry já osobně vidím ve středu nahrávky ve čtveřici „Věž smrti“, „Most“, „Uran, uhlí, železo“ a „Technologie těžby“. Titulní skladba zaujme zejména brutálně drtivými pasážemi (např. když Morbivod začne odsekávat „Umělým hněvem proti vlastním dětem“ – moc dobré) a také – a klidně mě zabijte, ale já to tam prostě slyším – opět závany Master’s Hammer. Oproti tomu „Most“ se táhne pomalu jako puch z ponožek, ale vytváří vskutku sugestivní nálady táhlými riffy a výraznou, ambientně laděnou klávesovou linkou. Klávesy hrají prim i v následující „Uran, uhlí, železo“. Ne, že by sice hrály po celou délku písně, ale když jejich tóny vykouknou, stojí to vážně za to. Asi největším šokem je pak dusavá diskotéka (doslova!) „Technologie těžby“. Těžko bych něco podobného třeba já osobně normálně poslouchal, ale v rámci celku to prostě funguje. Zajímavé zjištění.

I přes vypíchnutí čtyř skladeb nelze říct křivé slovo ani proti těm ostatním. Jak již bylo řečeno, „Věž smrti“ působí nejlépe právě jako jednolitá struktura. Tento fakt nahrává rovněž úctyhodné trvanlivosti desky, která se tak jen tak lehce neoposlouchá. Už jen z tohoto důvodu se nebojím tvrdit, že „Věž smrti“ je jedna z nejlepších nahrávek, pod něž se kdy Morbivod podepsal, a také nejlepší, jakou v letošním roce vypustil. Velice povedená věc, o skvělé obálce ani nemluvě!


Umbrtka – IVO

Umbrtka - IVO
Země: Česká republika
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 27.7.2010
Label: Werewolf Production

Tracklist:
01. Umbrtka
02. Popelář
03. Strava
04. Bagrem
05. Všechno
06. Týden
07. Doudlevce
08. Srdce
09. Nájezdníci
10. Petrohrad
11. Pivo Ivo
12. Šedesátiny

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na první poslech je nová dávka prachmatického metalu opět zase někde jinde než její předchůdci. Po intimnějším, polo-akustickém „Kovovém háji“ se na “IVO” (alias “Industriálním velkém obrození”) vracejí opět ostřejší kytarové riffy, ale… v podobě mnohem více avantgardnější než kdy dřív. I když i v minulosti se skupina nebála píchnout do něčeho neočekávaného, „IVO“ je v tomto směru jednoznačně nejdál. Umbrtka se čím dál tím více profiluje do projektu, který si sám na sebe ve svém současném rozpoložení neklade takřka žádné hranice. Ani v pomatení smyslů se současná podoba Umbrtky prostě nedá nazvat black metalem, jak tomu bývalo kdysi. V případě „IVO“ už bych se nebál označení čistá avantgarda, v některých skladbách ještě umírněnější, v jiných zase nezřízená takovým způsobem, až se člověk nestačí divit.

Otvírák „Umbrtka“ zní ještě relativně normálně. Mikrofonu se nechápe nikdo menší než Franta ŠtormMaster’s Hammer (objeví se však i ve více skladbách), díky jehož hlasu ze skladby tu a tam vystrkuje růžky právě odkaz této legendy, ale čistý vokál Tomáše Kofroně (alias ThrollmaseTrollech, jemuž patří velká pochvala, neboť o spoustu úžasných pasáží desky se stará právě on svým zpěvem) přehazuje výhybku nálad zase do jiné polohy. Po svižnějším přivítání zase přichází hodně pomalý a výtečný kousek „Popelář“ s „deštivou“ atmosférou, jež se s přimhouřením oka blíží právě ke „Kovovému háji“. Ale i podobné ne přímo stylové, ale i tak znatelné skoky lze přičíst „IVO“ k dobru, neboť se kapele podařilo vybalancovat onu hranici mezi rozmanitostí a násilnými zvraty na tu správnou stranu. V rámci jedné skladby a kolikrát i na ploše jen několika desítek sekund se bez problému misí blackmetalové klepanice, za chvíli zase melancholická pasáž, atmosféry plný kousek, avantgardní výlety, a co je nejlepší, nějakým zázrakem to drží pohromadě a zatraceně to baví.

Velkým kladem desky je bezesporu fakt, že v podstatě každá skladba obsahuje minimálně jednu, nebojím se říct, opravdu dokonalou pasáž. Kupříkladu v takové „Bagrem“ začíná navýsost skvělý kousek okolo 01:50, gradující neuvěřitelně povedeným čistým vokálem (opět Franta Štorm). Totální jízda je rovněž „Týden“, možná ten nejavantgardnější dílek celé skládačky, jemuž vládne hlavně ulítlý saxofon a vskutku hodně rozmanitá struktura, díky níž si nemůžete být jisti, co na vás vybafne za vteřinu. Rozhodně jeden z vrcholů „IVO“.

Na straně druhé je však nutno zmínit, že jisté songy na desce, zvláště v její druhé polovině, obsahují pasáže i trochu hlušší. Sice ne vyloženě slabé, tak daleko to nikdy nesklouzne, ale ani ne vyloženě silné. Díky tomu, že každá písnička obsahuje nějakou tu perličku, si „IVO“ přece jenom posluchačovu pozornost nenechá ani na chviličku proklouznout mezi prsty, i tak ale není album úplně ve všech momentech stoprocentní. Možná to bude dáno tím, že některé nápady jsou prostě tak moc dech beroucí, že ty ostatní vedle nich tolik nevyniknou…

Čemu se ale nedá vytknout takřka nic, je textová stránka. To je opravdu radost číst. Stejně jako v do jisté míry v hudební rovině, i v textech se Umbrtka může pyšnit sympatickou dávkou nadsázky, v jejímž rámci si bere na paškál vše od samotných členů kapely až po Varga VikerneseBurzum. Nezaměňujte však pojmy, nadsázka se nerovná chachacha texty, spíše jde o takový zdravý nadhled, což chvílemi zní více blackmetalově, než klišé typu „Satan, Satan, ou jééé“. Je však pravda, že to by se dalo vztáhnout i na samotnou muziku.

Byť se někomu může podle recenze zdát 7,5 málo, pro mě osobně to už znamená velice povedenou desku, kterou se bezesporu vyplatí zařadit do sbírky. A takovým albem „IVO“ jistojistě je. Pokud se mají tímhle směrem ubírat i další počiny Umbrtky, je to dle mého názoru cestu dobrá, a pokud se příště (počítám tak nejpozději za půl roku, hehe) podaří vše dotáhnout k dokonalosti, bude to výstřel na Měsíc. A pokud další deska opět uhne úplně jinam (jak to ostatně desky Umbrtky s oblibou dělají), i tak se rozhodně bude na co těšit.

P. S. Poslední záležitostí spojenou s „IVO“, kterou je v recenzi asi nutné zmínit, je hitovka „Šedesátiny“, neboli, jak všichni jistě vědí, překopávka zhovadilosti „Patnáctiny“ internetového kultu Luštěla. Těžko se věří, že jde udělat z takové debility tak výborná pecka, ale i to dokazuje očividný talent všech zúčastněných (myšleno samozřejmě Umbrtky, ne Luštěly). Ostatně, mrkněte na povedený klip…


Insane – Preserve to Diverse

Insane - Preserve to Diverse
Země: Česká republika
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 21.10.2010
Label: Pařát Magazine

Hodnocení:
Seda – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Podruhé v krátké době je tu recenze na další českou kapelu, tentokrát se však ze západu posouváme více (o hodně více) na východ do Opavy. Insane ale působí na scéně o mnoho déle, debut vydali už v roce 1996 a od té doby vyšlo dalších šest desek i s aktuální “Preserve to Diverse”. Toto album vyšlo jako příloha metalového časopisu Pařát, a protože Pařát špatné přílohy nedává, bylo by hříchem nezkusit i Insane. Rozhodně se zde nachází kvalitní materiál, který nešetří nápady a nabízí kvalitní poslech. Jen další důkaz pro lidi, kteří tvrdí, že se na naší scéně vyskytují jen kopírky, že nemají pravdu.

Hudba na tomto počinu se dá zařadit jen velice těžce. Je tu velká nálož basovky, riffy jsou trošku modernějšího rázu, ale není to přímo core hudba. Insane propojili kombinaci klasického thrash metalu s moderní hudbou. Ve výsledku to je zhruba něco, čím se prezentují Fear Factory či jiné podobné kapely. Míchají se tu čisté vokály s pořadným growlem, ale více bych se zaměřil právě na čistý vokál. Ten je velice zajímavý, takový hlas a styl zpěvu jsem snad ještě pořádně neslyšel. Ze začátku mě poměrně otravoval, teď se mi ale velice zamlouvá. Co se týče jednotlivých songů, nedají se moc popisovat. Všechny jsou podobného rázu, to však ale neznamená, že je album po celý čas stejné. Poslech mě po celou dobu poměrně baví a není nějaké výrazně slabší místo. Album se zezačátku nakopne a chvíli klidu vám nabídne až úplně na konci. Líbí se mi, že si kapela na nic nehraje a nezařadila tam žádný slaďák pro něžné pohlaví. Nářez od začátku až do konce.

Insane předvedli poměrně slušný materiál, který rozhodně stojí za to vyzkoušet. Pokud máte chuť poslechnout si nekompromisní metal z naší země, jsou Insane správnou volbou. Jejich hudba si na nic nehraje a nesnaží se předvádět něco, co rozhodně není. Už jen za tento přístup si to zaslouží. V pomyslném souboji se Shogun Tokugawa u mě ale prohrávají, za to u kolegy H. vítězí právě oni. To už je ale však věc názorů.


Další názory:

Nijak se netajím tím, že moderní metal není zrovna můj šálek čaje, ale, jak se říkává, čest výjimkám, mezi něž patří i domácí Insane. I když ono to možná bude dáno tím, že Insane ve své podstatě moderní metal nehrají, nýbrž stavějí na kořenech starého dobrého thrash metalu, který postupným vývojem vypilovali do současné podoby, jež s různými těmi core-metaly má některé společné výrazivo, ale… líbí se mi prostě víc. Škatulky však ponechme stranou, Insane na “Preverse to Diverse” předvádějí promyšlený metal s výborným drajvem a tahem na bránu, nahrávka pádí vpřed, nabízí riffové masáže okořeněné chytlavými, ale nevtíravými melodiemi a hlavně všudypřítomnou zábavou pro posluchače. Už jen fakt, že si rozený black metalista jako já dokáže mezi neustálým poslouchám nových Aborym a Deathspell Omega najít čas i na album jako “Preserve to Diverse”, dokazuje jeho kvality.
H.


Shogun Tokugawa – Y3ARS

Shogun Tokugawa - Y3ARS
Země: Česká republika
Žánr: post-hardcore / electro
Datum vydání: 2010
Label: X Production

Tracklist:
01. Transmission’s Disconnected
02. Let’s Dance
03. Used to Hate It, Now I’m Curious
04. Gentle Evening
05. Math
06. Too Much and Not Enough
07. Helena
08. The Days Are Gone
09. Say Goodbye Forevermore
10. X

Hodnocení:
Seda – 7,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (Seda):

Od první desky této plzeňské party, která působí teprve tři roky, se muselo očekávat poměrně dost. Vystoupili už i na české verzi Sonisphere pár dní předtím, než vůbec vydali právě tento debut „Y3ARS“. Sice měli jen kratší vystoupení na začátku dne, ale svou kvalitu na takhle velkém festivalu prostě musí ukázat. Na kontě mají i pár vystoupení v zahraničí nebo předskakování stálicím v žánru jako Underoath a Architects. Mě Shogun Tokugawa začali zajímat právě od doby, co jsem si přečetl report ze Sonispheru, ale jelikož se na ně takové chvály nedostalo, rozhodl jsem se je zatím ignorovat. Když jsem si ale všiml nové desky, rozhodl jsem se ji vyzkoušet. Není čeho litovat, kvality a potenciálu tu je neskutečně mnoho.

Nejdříve jsem se snažil zjistit, čím se Shogun Tokugawa inspirovali. Jako první by každého měli napadnout Enter Shikari. Chvílemi znějí jako oni, chvílemi to jsou oni, chvílemi zase vůbec. Já osobně bych to popsal jako Enter Shikari na začátku kariéry s o mnoho větším využitím screamu. V té době ještě nevyužívali tolik elektroniky a hráli přeci jen spíše core hudbu. Shogun Tokugawa mají dle mého o hodně lépe zvládnutý scream, zase třeba ale nezvládají ještě tak dobře čisté vokály. Sama kapela však prohlásila, že si hodně vzala od amerických Deftones, Architects anebo britských Gallows. Elektronické pasáže však musí být přebrány právě od Enter Shikari.

Po celé desce je tu hodně agresivity, tvrdých riffů, elektroniky, prolínání rychlých a pomalých pasáží s čistým vokálem. To vše je zabaleno do velice dobře poslouchatelné hudby. Největší peckou musí bezpochyby být „Let’s Dance“. To je opravdu song na úrovni, za který by se nemuseli stydět ani třeba právě Enter Shikari. I melodická část s čistým vokálem tu je opravdu výborně zvládnutá a musím říct, že „Let’s Dance“ je opravdu kvalitativně na desce nejlepší. Po ní následuje „Used to Hate It, Now I’m Curious“ která je dosti neuspořádaná a docela by jí v některých částech slušela nálepka mathcoru. Další na řadě je pak však „Gentle Evening“, ta zase vůbec neodpovídá tomu, co jste před chvíli slyšeli. Poslech tedy vůbec neupadá do stereotypu a nehraje se furt to samé, je tu změna s každou písní. Mou další oblíbenou je „Helena„, ten refrén, ten refrén… to je špička. Čistý vokál tu přijde v úplně správnou chvíli a i výborně zahraný riff k tomu. Zrovna tenhle refrén mi zůstal v hlavě nejvíc a dost často si ho vybroukávám. V osmé „The Days Are Gone“ je slyšet právě ta inspirace od Architects, kde úvodní riff je přímo jako od nich. Nebojte se, nejedná se ale o žádný okopírovaný šmejd, Shogun Tokugawa se pak hned opět navrátí ke svému. Jediné, co mi přijde trošku mimo, je poslední „X“. Hodně emotivní, smutné a všechny depresivní vlastnosti, co existují. Nic, co by se hodilo k tomu, co jste právě slyšeli. To je zřejmě jediná kaňka na jinak skvělé práci.

Shogun Tokugawa dokázali vytvořit výbornou desku, která u nás patří v daném žánru k nejlepšímu. Troufám si říct, že dokonce vůbec nejlepší. Tato parta má potenciál, aby hrála pravidelněji i za hranicemi naší republiky. Ještě jednu takhle kvalitní desku a nějaký větší label by po nich měl sáhnout. Na naší scéně je to opravdu originální kousek. Post-hardcore, si myslím, je u nás poměrně oblíbený, a tak by růst Shogun Tokugawa měl nabrat rychlý směr vzhůru. A já se teď budu denně modlit, aby zahráli společně s Enter Shikari v Praze.

Shogun Tokugawa


Druhý pohled (H.):

Těžko se člověku, jako jsem já, hodnotí deska typu „Y3ARS“, když mi podobné žánry v drtivé většině případů moc neříkají. Jako kovaného metalistu mě paradoxně baví ty nejvíce elektro pasáže (kupříkladu „Let’s Dance“), jenže těch je na albu ve své podstatě minimum a ve zbytku i při té nejlepší vůli neslyším nic jiného než obyčejnou, tuctovou a průměrnou core-muziku, snadno zaměnitelnou s jakoukoliv jinou skupinou žánru, včetně nechutně sladkých melodických vokálů, které mi doslova drásají uši. Teoreticky by se jako klad dal uznat fakt, že „Y3ARS“ zní v podstatě „světově“, myšleno v tom smyslu, že po zvukové i produkční stránce je srovnatelná se zahraničními kapelami, ale to mně osobně jako posluchači nestačí. V některých skladbách sice probleskují zajímavější momenty, kromě již zmiňované „Let’s Dance“ je to zejména „Math“ a „Too Much and Not Enough“, přesto „Y3ARS“ jako celek neobsahuje nic, díky čemu bych po něm měl někdy v budoucnu znovu sáhnout. Jak jsem ale již řekl na začátku, přece jenom mi podobná hudba moc neříká, takže tohle všechno berte spíše jako hodnocení neznalého, ale nezaujatého laika…


Gorgonea Prima – Black Coal Depression

Gorgonea Prima - Black Coal Depression
Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Daylight Pollution
02. Blast Furnace
03. Corroded Landscape
04. Eclipsed by the Sun
05. Biomechanic Soul
06. Predestination of Spectacular Being
07. 100 Years of Industrial Burial
08. Digital Desire

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Pražsko-kladenské duo Gorgonea Prima slušně rozvířilo vody českého podzemí už před dvěma lety s pilotním minialbem „Behind the Border of Abnormality“. A už tehdy se ozývalo pár hlasů, že od téhle kapely můžeme ještě dost očekávat. Nedlouho nato po novém talentu skočila firma Naga Productions, která s oblibou loví všechny dostupné zajímavé projekty. Tak či tak, v současné chvíli je pro nás nejdůležitější fakt, že ze vzájemné spolupráce vzešla první dlouhohrající deska „Black Coal Depression“.

Jako první člověka zaujme velice povedená grafika, o niž se postaral sám Hogath, jeden z oněch dvou členů Gorgonea Prima. Že si dal na své kapele obzvlášť záležet, je věc celkem logická, co je však (alespoň pro posluchače) hlavní, na výsledku to je opravdu zná. Album totiž vychází v luxusně vyvedeném dvoupanelovém digipacku, na nějž je radost pohledět. Jediné, co mě trochu mrzí, je nepřítomnost jakéhokoliv bookletu a tudíž i textů, ale jestli jsem vše správně pochopil, byl to jakýsi umělecký záměr udělat balení jednodušší.

Pomalu se dostáváme k samotné hudební náplni „Black Coal Depression“, která je velice výživná, i když je nutné dodat, že rozhodně ne dělaná pro každého. Gorgonea Prima totiž nabízí velice neortodoxní black metal, v němž se tříští palby programovaných bicích a hradby kytar s velkým množstvím industriálních pazvuků, přičemž se kapela nebojí sáhnout ani do vyloženě tuc-tuc podkladů hraničících až s EBM. Sem tam se vytasí s minimalistickým ambientním klávesovým vyťukáváním, jinde vás zase udupe stádo elektronických beatů. Výtečným ozvláštněním je rovněž ženský vokál v ubíjející depce “Corroded Landscape”. Hlavně to ale celé tvoří vskutku působivou chladnou atmosféru, možná ne přímo depresivní, ale určitě zneklidňující a „nepříjemnou“ v tom dobrém slova smyslu. Něco jako apokalyptický soundtrack post-industriálního věku.

Těžko se hledá nějaký jednoznačný vrchol „Black Coal Depression“, neboť jako celek působí velice konzistentním dojmem, což v překladu znamená, že každá skladba sama o sobě je vlastně vrcholem celé kolekce. Není songu, který by neobsahoval silné momenty a který by se dal označit jako slabý článek. Ba naopak, kadence skvělých nápadů je tak vysoká, že jen těžko dokážete postřehnout všechny nuance na první poslech. I to patří k velkým kladům „Black Coal Depression“ – takřka pořád je v zde co objevovat. V hudbě se toho děje opravdu dost na to, aby byly fajnšmekrovi choutky dostatečně ukojeny, aniž by se však deska zvrhávala do přeplácané patlaniny. Gorgonea Prima dokázala do své vlastní muziky vetknout obrovské množství rozličných prvků a na milimetr přesně vybalancovat tu hranu, která dělí nápadité počiny od těch, kde vítězí forma nad obsahem.

Kdo před dvěma lety šeptem předpovídal velké věci, teď může radostně řvát „já to říkal“. Potenciál je v téhle kapele vskutku veliký, zvláště pakliže vezmeme v potaz fakt, že „Black Coal Depression“ je jejich první velkou deskou. Gorgonea Prima zcela jistě ještě neřekli své poslední slovo a dle mého skromného názoru o nich ještě dost uslyšíme. Prozatím však máme co do činění s deskou tak kvalitní a propracovanou (hudbou počínaje, grafikou a koncertní prezentací konče), že si zaslouží přinejmenším hluboké uznání. Zábava na dlouhé hodiny a bezesporu jeden z vrcholů domácí tvorby v letošním roce.


Maniac Butcher – Masakr

Maniac Butcher - Masakr
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Inverse Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

Kdyby mi ještě tak před půl rokem někdo řekl, že budu zanedlouho poslouchat nové album Maniac Butcher, začal bych se smát jak blázen. A ne jen že bych se smál, ale s přehledem bych dotyčného prohlásil za vola a oponoval, že reálnější je padání žab z nebe než obnovení Maniac Butcher. Přesto je však kapela po deseti letech od vydání poslední desky “Epitaph – The Final Onslaught of Maniac Butcher” zpátky. A v plné síle!

“Dnové mí ještě nejsou sečtení
Tělo mé ještě není scvrknuté
Paže má ještě mečem vládnout zná
A nicota nicotná požrati mne nestíhá”

(Zakončení ouděsné bezpočtům krutou jistotu slibující, však mne bezpočet slibných nejistot skýtající)

Před deseti roky skupina svou činnost ukončila s tím, že na scéně už není místo pro smečky ze staré školy. Těžko říct, jestli už je celá dnešní scéna na kapely jako Maniac Butcher připravena, příznivci téhle undergroundové legendy ale jistě připravení jsou. A to je jenom dobře, protože mám vážné pochyby o tom, že by kdokoliv jiný dokázal tvorbu tohohle kultu ocenit.

Ani po spánku dlouhém jednu dekádu Maniac Butcher neuhnuli ani o kousek ze svých názorů, dle nichž je používání kláves hanba a žádná pořádná kapela se k ničemu takovému nemůže snížit. Takže stále platí pověstné heslo “No keyboards!! No female vocals!! Only pure black metal!!” Ale ruku na srdce, kdo z nás by chtěl od Maniac Butcher slyšet něco jiného? Já teda rozhodně ne! Maniac Butcher rovná se oldschool nářez, tak to má kurva být a tak to také je!

“Činnost ta mi nejvíc libá, kratochvíle roztomilá
Profese mnou volená – řezničina šílená”

(Masakr krvavý pro plnění zájmůch vyšších i řezničení nadbytečné pro kojení pudůch nízkých)

Kdo kdy slyšel předchozí tvorbu, překvapen nebude, ale tohle není ten případ, kdy by to vadilo. Právě naopak! “Masakr”, ač vychází po desetileté přestávce, je typickou deskou Maniac Butcher – ničím neředěný, nekompromisní a agresivní black metal, který páchne starobou na sto honů a ještě dál. Brutální tempo, dvou-kopákové závody, bzučivé kytary, podzemní feeling, nasraný vokál s jasně rozpoznatelným frázováním Barbaruda Hroma. Prostě Maniac Butcher v té nečistší podobě. A výsledek? Peklo! Čekali jste snad něco jiného?

“Masakr” je album, které si s naprostou většinou českého black metalu může vytřít prdel. Takhle dobré to je. Ne, že by se u nás nedělal dobrý black metal, ale legenda je prostě legenda. Je to opravdu citelný rozdíl, jestli vám to hobluje nějaká “jenom” solidní UG horda, nebo jestli to valí takováhle kapacita.

Maniac Butcher

“A sluchem mým jest nejvíce ceněna
Mrazivá píseň vlčího plemena”

(Projížďka hvozdem hlubokým za oučelem sčítání stavůch vlkůch a vlkodlakůch)

Genialitou zavání textová stránka, která mi stylem psaní a svým vyzněním přijde absolutně nejlepší v celé historii Maniac Butcher. A nejen to, naprostá špica to je i v rámci celé české (nejen) black metalové scény. Opravdu radost to číst. Tohle trumfne už jen Franta ŠtormMaster’s Hammer.

Sice má “Masakr” pouze půl hodiny, ale i za půl hodiny se dá udělat apokalypsa. Nemá cenu, abych tu na to dál pěl chválu. Jestli jste fandové black metalu, tak tohle prostě musíte (!) mít doma. Já si jako dlouholetý příznivec Maniac Butcher chrochtám blahy, fošnu sjíždím každý den a nemůžu přestat. Co vám budu povídat, je to prostě MASAKR!

“Hodokvasům bezbřehým nestřídmě se oddávati
Z rohu stálé hojnosti ku smrti se opíjeti”

(Desatero krutých zim přežitých v teple žhnoucí záře slávy minulé)


Insania – Kult hyeny

Insania - Kult hyeny
Země: Česká republika
Žánr: metal
Datum vydání: 13.3.2010
Label: Redblack Productions

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Insania je kapela, která se na české scéně vyskytuje už dlouho a patří ke klasickým znakům tvrdé hudby u nás. Svoji činnost provozuje už od roku 1987, ale kvůli problémům tehdejšího režimu (zdravím Jirku, který k tomu nemá daleko) se nemohla naplno projevit. Její vrchol tedy přichází až roku 1992, kde začíná opět naplno využívat název Insania. Na svém kontě, když počítáno pouze tvorbu od roku 92, má celkem 13 prací. Společně i s novinkou “Kult hyeny”.

Hudba na této desce se dá charakterizovat celkem jednoduše: není to nic převratného, co by definovalo žánr, z čeho by se každý posadil na zadek. Jedno se tomu ale nedá upřít – poslouchá se to velice velice dobře. Chytlavé songy doplněné o dobré texty s kvalitním zpěvem, který se mi velice zamlouvá. Když je potřeba, dokáže skvěle přitvrdit, neztrácí ale na své kvalitě vůbec nic. Dovolím si říct, že to celé táhne. Kytary nepředvádí žádné geniální riffy, jsou spíše v pozadí, ale jako celek to skvěle doplňuje.

Otvíračka “Peklo jsou ti druzí” je brilantní, z celého alba se mi líbí asi nejvíce. Vlastně i následující “Čas nízkých pudů” je stejně skvělá. Oproti otvíračce to trošku přitvrdí a dostáváme se k tomu, o čem jsem se již zmiňoval. Zpěv se tu z čistého vokálu mění na tvrdší, ale na svém šmrncu nic neztrácí. Celé album se v podstatě každým songem trochu mění, neupadá to do žádného stereotypu. Střídá se tu více žánrů, které se různě mixují. Ne jako u některých jiných kapel, kde se jede 100% času to samé. Velice mě zaujala také sedmá “Volný radikál”, která je sice z celé desky nejkratší, zato se v ní stihne odehrát hodně. Není to blaf splácaný za pár hodin, na desce je vidět práce, kterou si kapela dala. Nevyskytuje se tu žádné slabší místo, kde bych se nudil. Celé je to velice chytlavé a snadno zapamatovatelné. V podstatě na druhý poslech jsem veděl, co se tam bude vyskytovat a užil si to ještě více. Jelikož je textům skvělě rozumět a ještě jsou v našem mateřském jazyce, stálo by za to, se o nich trochu zmínit. Dají se definovat jako filozoficko-politické, trošku souvisí i s náboženstvím. V první “Peklo jsou ti druzí” je docela dost zmínek o Bohovi.

Tato hudba i přes stáří kapely musí oslovit i mladší publikum. “Kult hyeny” je moje prvotina u této kapely, ale zřejmě si budu muset sehnat i nějaké starší práce a navštívit je při jejich koncertě v Praze. Jak jsem psal výše, není to žádná bomba, co bude bořit pojem hudba. Poslouchá se to ale velice dobře a to je přeci důležité ne?


Cocotte Minute – Sado Disco Vol. 2

Cocotte Minute - Sado Disco Vol. 2
Země: Česká republika
Žánr: nu-metal / crossover
Datum vydání: 2010
Label: Sado Disco Crew

Hodnocení: 2/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 1/10

Průměrné hodnocení: 1,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

POZOR – TATO DESKA OBSAHUJE NEBEZPEČNÝ MATERIÁL!

Dá se říci, že Cocotte Minute je jedna z velice oblíbených skupin té “tvrdší” hudby u nás. Cocotte Minute rozhodně netvoří nejkvalitnější práci u nás, nicméně jsou široké veřejnosti dobře známí a to je možná dostalo tam, kde momentálně jsou. Debutová deska “Czeko” se mi velice líbila, v určité době mi z mého přehrávače hrála docela často. Její následovatelé kvalit “Czeko” nedosáhly, i tak se jednalo o dobře poslouchatelné desky.

Nicméně to, co hoši předvedli na “Sado Disco Vol. 2”, se dá označit za fiasko. Doteď nevím, jestli se jedná o vtip, nebo jestli se ke mě dostala pouze nějaká beta všech verzí, když jsem si ale pustil ukázky z oficiálního webu, moje jediná naděje zmizla. Šesti songová mini deska neobsahuje nic, ale vůbec nic, co by mi připomínalo starší Cocotte Minute. Pod staršími Cocotte Minute si představuji nu-metalové tvrdé songy ve stylu KoRn. Ne pomalé, nudné, nezáživné s prominutím sračky. Po celou dobu jsem se skoro vůbec nebavil, songy se od sebe vůbec neliší. Jediné, co je vzdáleně přibuzné ke starším věcem, je “Zmije”, to je ale asi tak vše. Všechnu tuhle hrůzu navíc podtrhávají hrozné názvy songů. Kam se poděla originalita? “Vlci a ovce”, “Zmije”, “Čas”… Kde to jsme? Za “vrchol” považuju poslední bonusový track “Hej pane Králi”, u kterého opět nevím, zda má být pokusem o vtip, anebo seriózní tvorba. Doteď jsem nepochopil, co tím kapela myslela, nemá to nic společného s tím, čím se Cocotte Minute prezentovali. Žádný nu-metal à la KoRn tu nečekejte, tohle je šlichta.

“Sado Disco Vol. 2” má být pokračovaním k první části “Sado Disco”, které obsahovalo osm písní. Společně s tímhle tedy tvoří 14 songovou práci. Ke oběma “Sado Disco” momentálně probíhá největší turné v dějinach kapely, které paradoxně odstartovalo v sex shopu.

Cover tohohle alba také není nějak převratný. Obal je stejný jako na prvním “Sadu Disco”, akorát se k němu dopsalo “Vol. 2”. Už pouze tohle svědčí o tom, že to je hodně odfláknuté a udělat speciálně nový cover je asi moc práce.

Čtvrtá deska Cocotte Minute dopadla více než špatně. Songy jsou bez nápadu, šťávy a postrádají jakýkoliv sex-appeal. Není tam nic, co by mě zaujalo. Nejlepší zvuk, který se zde vyskytuje, je ticho na konci alba. První tři desky se s tímto nedají rovnat. Stále ovšem nevím, jestli si z nás Zellerova parta furt nedělá prdel… Ne vážně, radši to neposlouchejte. Vypadá to, že Cocotte Minute nesnáším a snažím se je co nejvíce shodit, kdo mě ale zná, ví, že si tuto skupinu vždycky rád pustím, pravidelně navštěvuji jejich koncerty a podporuji je. S tímhle ale u mě dost klesli.