H.: 1. Adaestuo – Manalan virrat 2. Amnutseba – Emanatism 3. Balmog – Pillars of Salt Metacyclosynchrotron: 1. Adaestuo – Manalan virrat 2. Medico Peste – ב: The Black Bile 3. Dai Kaht – Dai Kaht II Cnuk: 1. Sweven – The Eternal Resonance Dantez: 1. Adaestuo – Manalan virrat 2. Nyredolk – Indebrændt 3. Body Count – Carnivore

H.:

Tak jako tentokrát není s prvním místem moc co řešit. Adaestuo na „Tacent semitae“ i „Krew za krew“ zajebali vysokou kvalitu a „Manalan virrat“ by to mělo stvrdit. Cokoliv menšího by bylo veliké zklamání, ale věřím tomu, že tady k němu nedojde. O stěžejní desce března mám jasno.

Hodně mě zajímá také řadový debut francouzských Amnutseba. První demo bylo přinejmenším zajímavé a to druhé už bylo hodně dobré. Kompilaci, která oba demáče spojila na jeden vinyl, jsem si koupil docela rád. „Emanatism“ se zatím tváří také slibně.

O třetí flek se strhl lítý boj, protože těch potenciálně zajímavých alb by v březnu mělo vyjít docela dost. Na základě momentální nálady jsem se nakonec rozhodl upozornit na EP „Pillars of Salt“ španělských Balmog. Předešlá řadovka „Vacvvm“ mě svého času dost bavila. Miníčko se tváři ambiciózněji. Nějakou chvíli už jej točím a zatím dobrý.

Metacyclosynchrotron:

Z Adaestuo se stala srdcovka a nový materiál jsem čekal opravdu netrpělivě. „Manalan Virrat“ vzniklo v roce 2017 během cca čtyřicetidenní izolace členů někde v Laponsku a nebude to black metal v klasickém smyslu, i když nepochybuji, že atmosféra bude ukrutná a posluchačský zážitek silný.

První deska „א: Tremendum et Fascinatio“ a EP „Herzogian Darkness“ polských Medico Peste nebyly žádný strop, ale přeci jen obsahovaly pár vynikajících pasáží. Pokud by „ב: The Black Bile“ překročilo laťku dlouhé prvotiny, nabídlo konzistentní zážitek, případně mi něčím vytřelo zrak, tak bych s ním mohl strávit fakt hodně času. Potenciál by tu byl, ale spíše očekávám prvotřídně zpracovaný „průměr“ na pár poslechů, jak už to u kapel Season of Mist někdy bývá.

Zeuhl není široce rozšířený žánr a nových desek v tomhle ranku registruji jen málo. Ale to není výhradní důvod, proč si druhé album finských Dai Kaht zaslouží zmínku; ukázka se mi totiž líbí jak cyp. Kapela samozřejmě ve většině ohledů vychází ze starých Magma, ale zároveň je vypuštěný song energický natolik, že by snesl přirovnání k posledním Koenjihyakkei. Ale uvidíme, jaká bude celá deska.

Cnuk:

Morbus Chron patří z těch novějších švédských deathmetalových kapel k mým nejoblíbenějším, především pak díky jejich poslednímu kusu „Sweven“ z roku 2014. Bohužel na něj už nenavázali a rok na to se rozpadli. Nyní se však právě pod názvem Sweven zformovalo nové těleso a jejich prvotina „The Eternal Resonance“ na sebe nenechá dlouho čekat. V jejich čele stojí Robert Andersson, hlavní mozek Morbus Chron. Dle dostupných informací by se mělo logicky jednat o nástupce desky „Sweven“, přičemž by mělo ještě více dbát na progresivní a psychedelickou stránku věci, a dokonce zahrnovat i post-rockové postupy. No uvidíme, každopádně tomu docela věřím.

Dantez:

Adaestuo na debutu ukázali obrovský potenciál. S chirurgickou precizností vytáhli z každého zvoleného žánru to nejfunkčnější. Teď už jen stačí vše spojit do pospolitějšího celku. Věřím, že na to mají, a proto se na „Manalan virrat“ těším kurevsky.

Nyredolk prvním demem potvrdili, že se fúze black metalu a punku dá hrát pořád s vlastním ksichtem, a ještě o kus primitivněji, než je zvykem. Materiál, jehož sílu skvěle umocnil záznam živého vystoupení z dánského Metal Magic Festivalu, zní, jako by ho hráli zčichaní troglodyti s několika chromozomy navíc. Podle teaseru se toho na novém EP „Indebrændt“ – vyjma kvalitnějšího zvuku – moc nezmění, což velmi vítám.

V červnu se vydávám do Prahy na Body Count. Další šanci nechat se verbálně ohrožovat Ice-Tm už prostě nepromeškám. I proto si chci poslechnout novinku „Carnivore“. Ne, že bych čekal něco revolučního. Spíše naopak. A vlastně to vůbec nevadí. Čím tvrději a napřímo, tím lépe. Snad to jen ty featy úplně nedomrdají (výpis čítá jména jako Amy Lee nebo Jamey Jasta).

---