Archiv štítku: Dalkhu

Dalkhu – Lamentation and Ardent Fire

Dalkhu - Lamentation and Ardent Fire

Země: Slovinsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.9.2018
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Profanity Galore
02. I Am
03. Rime
04. A Race Without Hope
05. Gaps of Existence
06. The Dead Sleep with Their Eyes Open
07. Night

Hrací doba: 42:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Se slovinskými Dalkhu jsem se poprvé setkal, když vydali své druhé album „Descend… into Nothingness“. To bylo v roce 2015. Dost dobře si vzpomínám na to, jak mě ta deska v době svého vydání bavila strašně moc a točil jsem ji docela intenzivně. Tím skutečným měřítkem je ovšem až časový odstup, který je neúprosný vůči všemu a všem. Jeho sítem projde jen máloco, poněvadž reálně je jen máloco natolik dobré, aby to přežilo zkoušku časem a nutilo člověka k dalším poslechům i s prodlevou roků.

„Descend… into Nothingness“ se k takové nejvyšší elitě nezařadilo. Na album vzpomínám jako na povedenou záležitost, ale zpětně už jsem neměl potřebu si jej pouštět. Od doby, kdy opadlo období onoho intenzivního poslechu, už jsem počin neslyšel prakticky ani jednou. Zpětný poslech v rámci domácího úkolu k této recenzi nicméně potvrdil, že je správné si „Descend… into Nothingness“ pamatovat jako kvalitní nahrávku. Vlastně jsem si říkal, že jsem jí takovým opomíjením možná i křivdil, protože za výjimečné připomenutí to stojí. Ale k tomu třeba dojde až někdy jindy, jelikož nyní dostávali Dalkhu prostor prostřednictvím svého nejnovějšího, celkově třetího dlouhohrajícího zářezu „Lamentation and Ardent Fire“.

Během těch pár let došlo v táboře Dalkhu hned k několik změnám. Vlastně jediný člen kapely, jenž se podílel na „Descend… into Nothingness“„Lamentation and Ardent Fire“., je hlavní mozek J. G., zbytek sestavy se vystřídal. Nebo abychom byli přesní – v éře minulého alba byli Dalkhu dvoučlennou formací a oním druhým členem byl vokalista P. Ž. Strunné nástroje si obstaral sám J. G. a bicí natřískal host.

V čase mezi oběma počiny se nicméně do skupiny vrátil zakládající bubeník Kalki, jenž se dříve objevil na demu „Ars goetia“ (2006) a debutu „Imperator“ (2010). P. Ž. odešel a na jeho místo přišel Lucerus známý díky svému působení v průměrných Cvinger. Svým vstupem do Dalkhu si hudebně dost polepšil.

Ve vší obecnosti bych vlastně o „Lamentation and Ardent Fire“ mohl říct něco podobného jako o „Descend… into Nothingness“ – není to úplně nápadná nahrávka, o níž by se všude mluvilo, ale pro ty, kdo chtějí naslouchat, mají Dalkhu nachystaný skladatelsky i technicky propracovaný black metal s letmými vlivy death metalu. I když ty na novince pocitově o dost ustoupily. Asi na tom bude mít podíl i výměna zpěváka, protože P. Ž. chroptěl vyloženě deathmetalově, zatímco Lucerus se přece jenom víc blíží představě standardního blackmetalového vokálu, ale není to jen o tom. I v hudbě ubylo hrubších deathových riffů.

S čímž může i nemusí souviset můj další dojem – „Lamentation and Ardent Fire“ mi připadá o něco stravitelnější a přístupnější. U minulého alba jsem se musel trochu zaposlouchat, zatímco novinka leze do hlavy opravdu rychle a prakticky po prvním poslechu už jsem si pamatoval stěžejní momenty jako třeba působivé finále „Profanity Galore“, výborné melodie v „Rime“ nebo hymnické zpěvy v „The Dead Sleep with Their Eyes Open“.

Dalkhu

Tím ale nechci naznačit nic o nějaké rychlokvašnosti, protože pocit „rychle přijde a rychle odejde“ z „Lamentation and Ardent Fire“ rozhodně nemám. Chuť trávit s deskou čas totiž neochabovala ani za hranicí, jejíž překročení už lze považovat za znak trvanlivosti (jakkoliv jde o značně relativní a subjektivní veličinu). Po čase se navíc ukázalo, že nejenže ony na první poslech nejvýraznější pasáže potvrdily svou výlučnost v rámci nahrávky, ale i to okolo nich prokázalo svou životaschopnost. Vaty je na „Lamentation and Ardent Fire“ příjemně málo.

Všehovšudy tedy musím i tentokrát dát Dalkhu palec nahoru. Samozřejmě nyní nemohu odhadnout, jak „Lamentation and Ardent Fire“ obstojí v dlouhodobém časovém horizontu, ale z novinky mám ještě o kousek lepší pocit než z „Descend… into Nothingness“ a celkově si myslím, že si Slovinci zaslouží víc pozornosti – čímž na mysli jak ode mě dříve než u dalšího alba, tak i od vás, pokud jste se s Dalkhu doposud nesetkali. Ta muzika je totiž fakt dobrá.


Dalkhu – Descend… into Nothingness

Dalkhu - Descend… into Nothingness
Země: Slovinsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.8.2015
Label: Satanath Records / Darzamadicus Records

Tracklist:
01. Pitch Black Cave
02. The Fireborn
03. In the Woods
04. Distant Cry
05. Accepting the Buried Signs
06. Soulkeepers
07. E.N.N.F.

Hrací doba: 43:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Dalkhu na první pohled působí jako docela nová akvizice na scéně, což je poměrně logické, protože nějakou bohatou studiovou tvorbu za sebou tahle slovinská sebranka nemá. Přesto však má toto aktuálně duo na křížku více jak dekádu, protože vznik Dalkhu se datuje do roku 2003. První nástřel toho, co by mohlo následovat, přišel o tři léta později, když vyšel demosnímek „Ars Goetia“. Na ten pak v roce 2010 navázal dlouhohrající debut s názvem „Imperator“, díky němuž už někteří pilní hledači podzemních špeků mohli na Dalkhu narazit, nicméně mě tento počin minul. Já sám jsem se k poslechu těchto Slovinců dostal až v loňském roce, kdy se objevila druhá studiová deska s názvem „Descend… into Nothingness“, o níž si nyní v rychlosti popovídáme.

A o tom, že jistě bude o čem povídat, svědčí už jen fakt, že třeba pod vinylovým vydáním „Descend… into Nothingness“ není podepsán nikdo jiný než němečtí Iron Bonehead Productions, což je jedna z těch mála firem, jež si pořád hlídá kvalitu a zajímavost toho, co u ní vychází, a tudíž se lze na její výběr ve velkém množství případů spolehnout (našinci tenhle label budou určitě znát minimálně v souvislosti s tím, že pod jeho křídly vyšly i nahrávky českých skupin Cult of Fire, Death Karma, Kult ofenzivy a Triumph, Genus nebo sólovka Blackoshe). Ale ono to tímhle nekončí, protože na „Descend… into Nothingness“ se nějakým způsobem podílela i další zajímavá jména undergroundu. O mastering se třeba postaral Tore Stjerna z kultovních Necromorbus Studio a přebal nakreslil Paolo Girardi, u něhož si jistě vzpomenete na jeho poslední obálky Inquisition.

To vše jsou možná zajímavé perličky, ale pořád to jsou všechno jen takové vedlejší okolnosti, které mají vyšperkovat to hlavní, čímž je samozřejmě vlastní hudební náplň „Descend… into Nothingness“. A můžeme si říct hned na začátek, že i z tohoto úhlu pohledu si Dalkhu pozornost jistě zaslouží, jelikož na svém druhém dlouhohrajícím záseku předvádějí vysokou kvalitu. Vůbec se nelekejte toho, že to je teprve druhé album, jelikož Slovinci ten svůj chorobný black metal drhnou s velkým nadhledem. A samozřejmě nemyslím nadhled v tom smyslu, že by snad na „Descend… into Nothingness“ byla schovaná nějaká nadsázka, protože Dalkhu hrají čistokrevné zlo; myslím nadhled v tom smyslu, že Slovinci od své tvorby evidentně mají takový ten zdravý odstup, díky němuž jim nečiní problém vytvořit extrémní, přesto stále inteligentně složenou desku. Přesně takové „Descend… into Nothingness“ totiž je.

„Descend… into Nothingness“ patří k tomu druhu nahrávek, které se na úvodní poslech tváří velice neprostupně a na onom prvním rande vám toho zas tolik neřeknou. Neřekl bych, že Dalkhu hrají takový ten typický black metalový chaos, jaký poslední dobou frčí, ale i přesto je jejich muzika poněkud nepřehledná a těžšího rázu. Tomu hodně napomáhá i citelný death metalový feeling, který plyne z takového jakoby hrubého soundu Dalkhu, mnohých docela (v dobrém slova smyslu) dřevorubeckých riffů i hlubokého murmuru, jímž vokalista P. Ž. vládne.

Nicméně, nechci z toho zase dělat nějakou extrémně nestravitelnou nahrávku. Stačí totiž pár poslechů a „Descend… into Nothingness“ pomalu začne odkrývat i své další přednosti než jen patřičně zlou atmosféru vyvěrající z extrémního výraziva. Tím mám na mysli mnohdy až nečekaně melodické momenty nebo hymnické pasáže, jak je to krásně slyšet třeba v „In the Woods“ či „Distant Cry“, ale samozřejmě to nejsou jediné případy, protože i ty řekněme nařachanější kusy dokážou nabídnout spoustu zajímavých vyhrávek nebo skoro až epických kytarových hrátek, jak to dokazuje třeba hned úvodní „Pitch Black Cave“ ve svých cca třech čtvrtinách. Pokud bych ale zvolit jediný vrchol (byť je to samozřejmě kravina, protože nejlepší je to poslouchat jako celek), tak bych zvednul roku pro finální desetiminutovku „E.N.N.F.“, která je skvěle vybudovaná a vrstvená a přelévá se napříč celým náladovým spektrem, které Dalkhu předvedli již v předcházejících fázích nahrávky.

Dalkhu

Nicméně obecně vzato si „Descend… into Nothingness“ drží vysokou laťku po celou dobu svého trvání, takže není sebemenšího důvodu se u poslechu nudit, a zároveň je díky tomu finální verdikt docela lehký. Ve zkratce řečeno, Dalkhu natočili parádní fošnu, která je patřičně zlá a extrémní, nikoliv však samoúčelně a hloupě. Snad jedinou výtku bych tedy směřoval k obálce, jež je sama o sobě taktéž dobrá, nicméně je na ni trochu násilně a zbytečně rušivě vpáleno logo kapely. Mně osobně by přišlo hezčí, kdyby Slovinci obraz ponechali „čistý“ – ostatně jej v téhle podobě nahráli i na svůj Facebook a skutečně to vypadá mnohem lépe než verze s logem a názvem alba. Kladný dojem z výborně odvedené hudební práce to však naštěstí nezničí.


Dalkhu: info o albu

Slovinští black metalisté Dalkhu vydají své druhé album již 15. srpna v kooperaci Satanath RecordsDarzamadicus Records na CD. LP verze se objeví 2. září pod hlavičkou Iron Bonehead Productions. Novinka nese název „Descend… into Nothingness“ a ukázku z ní, song „Accepting the Buried Signs“, najdete na Soundcloudu; další skladbu „E.N.N.F.“ pak najdete také na Soundcloudu. Obal se nachází zde, tracklist následuje:

01. Pitch Black Cave 02. The Fireborn 03. In the Woods 04. Distant Cry 05. Accepting the Buried Signs 06. Soulkeepers 07. E.N.N.F.