Maďaři Dalriada sice vydali své poslední album „Áldás“ teprve loni v září, ale už nyní mají nachystaný další počin. Nepůjde ovšem o standardní desku, nýbrž o akustický počin se staršími písněmi přepracovanými do „unplugged“ podoby. Ponese název „Forrás“ a vyjde již pozítří, 16. května. K dostání je u Nail Records. Obal zde, tracklist následuje:
01. Hej, virágom 02. Bor vitéz (részlet) 03. Ígéret 04. Hírhozó 05. Vérző ima 06. Hazatérés 07. A Galagonya 08. Úri toborzó 09. Szent László (részlet) 10. A dudás 11. Középeurópai Hobo Blues III 12. Hajdútánc 13. Téli ének 14. Bukott diák
Maďaři Dalriada si na letošek naplánovali své další album – jmenuje se „Áldás“ a vyjde 4. září skrze Nail Records. K mání bude jako 2CD – na druhém disku se bude jako bonus nacházet kompilace „Mesék, álmok, regék“, jež původně vyšla letos v červenci jako příloha maďarské mutace magazínu Metal Hammer.
Videoklip k písničce „Amit ad az ég“ si můžete pustit na YouTube. Přebal najdete tady, tracklist (prvního disku) následuje:
01. Intro 02. Amit ad az ég (Álmos búcsúja) 03. Dózsa rongyosa 04. Úri toborzó 05. Áldás 06. Világfa 07. Zivatar 08. Moldvageddon 09. Hamu és gyász 10. Futóbetyár 11. Fele zivatar
>>> Zámořský industriální projekt Author & Punisher vydá 30. června u Housecore Records novou desku „Melk En Honing“. K mání bude CD, černé LP, bílé LP a černo-bílo-stříbrné LP. První song „Callous and Hoof“ poslouchejte na YouTube. Obal vpravo.
>>> Maďarští folkaři Dalriada ohlásili vydání hned dvou počinů. Prvním bude kompilace „Mesék, Álmok, Regék“, jež vyjde jako příloha letního čísla maďarské mutace časopisu Metal Hammer a bude obsahovat akustické předělávky starších písniček (obal tady). Druhou nahrávkou pak bude nová dlouhohrající deska, která se bude jmenovat „Áldás“ a vyjde v září. Objeví se zde deset skladeb.
>>> Fear Factory hlásí, že jejich chystané album ponese název „Genexus“ a vyjde 7. srpna u Nuclear Blast.
>>> Britští black metalisté Lychgate streamují druhou píseň ze své chystané desky „An Antidote for the Glass Pill“, jež vyjde 18. srpna u Blood Music. „An Acousmatic Guardian“ poslouchejte na YouTube.
>>> Společný projekt Františka Štorma (Master’s Hammer), Samira Hausera (Vanessa) a Řezníka (Sodoma Gomora) dostal název Mortal Cabinet. Trojice aktuálně pracuje na desce.
>>> Thrash metaloví titáni Slayer pojmenovali svou dlouho očekávanou novinku „Repentless“. Objeví se na ní 12 skladeb a vyjde 11. září pod značkou Nuclear Blast.
>>> Symphony X pustili do světa písničku z nadcházejícího alba „Underworld“, jež vyjde 24. července. „Nevermore“ poslouchejte na YouTube.
>>> Heavy metaloví veteráni U.D.O. vydají nové živé album – „Navy Metal Night“ bude k mání od 31. července u labelu AFM Records. Bude se na něm nacházet záznam vystoupení, které kapela odehrála v únoru 2014 za doprovodu orchestru. Obal zde.
Země: Maďarsko Žánr: folk metal Datum vydání: 28.9.2012 Label: Nail Records
Tracklist:
01. Intro (Felcsíki lassú csárdás)
02. A dudás
03. Tündérkert
04. Napom, fényes napom
05. Napisten hava
06. Julianus útja
07. Puszta föld
08. Hunyadi és kapisztrán Nándorfehérvári diadaláról (Saltarello)
09. Hírhozó
10. Borivók éneke
11. A juhászlegény balladája
12. Outro (Gyimesi)
Maďarsko. Země ležící docela blízko od nás, ale přesto se mi zdá skoro až nedosažitelně daleko. Vzbuzuje ve mně představu úplně jinýho světa. Ani nevím proč, možná za to může jejich jazyk, nebo je to jen hloupá utkvělá představa… Každopádně když se řekne “Maďarsko”, tak se mi vybaví asi hlavně jezero Balaton, typická stepní pusta a maďarská paprika a klobásy. Ještě bych si tak vzpomněl na žlutá maďarská družstva v soutěžích Her bez hranic a na závody F1 na Hungaroringu, odkud jsem v roce 1998 sledoval svůj první přenos. Když dojde na hudbu, tak to máme Omega, pak podle jména Ektomorf a Thy Catafalque, můj letošní objev Taranis, no a pak už Dalriadu, folk metalovou partičku ze Šoproně.
První setkání s nimi byl pro mě naprostý šok – v dobrém slova smyslu. Tuším, že mě na ně nenápadně navedl kdosi na nějakém fóru, ale každopádně to byl jeden z těch náhodných objevů, které prostě stojí za to. Začínal jsem tehdy albem “Kikelet” z roku 2007, kterým Dalriada otevírala svou kariéru pod novým názvem. Dříve se jmenovali Echoes of Dalriada a vydali dvě alba, která, jak musím pohříchu přiznat, neznám. “Kikelet” bych bez váhání zařadil mezi vůbec nejlepší folk metalová alba vůbec. Ta hudba je nějakým způsobem čarovná a naprosto fantastická, a zejména začátek, gradující ve třetí skladbě “Vándor-fohász”, kdy se na člověka valí nápad za nápadem a jeden uchvacující hudební moment za druhým, dělá z tohoto alba skvost a ohromný zážitek.
Samozřejmě jsem se okamžitě stal nadšeným fanouškem. Jenže bohužel musím s odstupem několika let a nesčetných poslechů této i dalších desek konstatovat, že pseudo-debut “Kikelet” je v diskografii značky Dalriada zdaleka nejvýš a že s každým dalším zářezem klesá celkový dojem. Ano, pořád je to stejný styl a postupy, pořád se v tracklistech skrývají pecky (například “Zách Klára” z “Arany – Album” s naprosto ďábelsky dokonalým sólem na housle), pořád je to docela dobré, ale už to prostě není tak dobré. Nu, nebudu vás napínat, ani podzminí novinka “Napisten hava” není ve výsledku tak dobrá.
Troufnu si tvrdit, že vím, čím to je. Dalriada totiž pomalu ale jistě nastupuje na cestu stát se druhými Korpiklaani, se kterými sdílejí jisté elementární podobnosti – Finsko je stejně jako Maďarsko ugrofinská země, obě kapely nadšeně využívají housle, obě kapely vydávají (krom pauzy v roce 2010) jedno album ročně, oběma dochází (nebo už možná došel) tvůrčí dech. K tomu všemu ještě zpěvák Jonne Järvelä dokonce krátce hostoval na albu “Ígéret”… Přestože se Korpiklaani s letošní plackou “Manala” snad přeci jen podařilo vybřednout z nelichotivé pozice jakési parodie na sebe sama, dá se s úspěchem tvrdit, že kdo slyšel jedno jejich album, zná celou jejich tvorbu, protože každá další deska je jenom nějakou míchačkou prohnaná předchozí. Po důkladném rozmyšlení a zvážení tvrdím, že přesně totéž se nyní děje Dalriadě. Přišly úspěchy, popularita, jezdí se na koncerty a festivaly, fanoušci chtějí nové album a my je přece nemůžeme zklamat…
Přitom se však kamsi vytratila upřímnost hudebního sdělení a podmanivá síla jejich tvorby, která tkví často v jednoduchosti namísto vyumělkované okázalosti. Před chvílí opěvovaný vynikající “Kikelet” zvládli nahrát s klasickými nástroji, klávesami a hostujícími houslemi, reprezentujícími folkovou složku. Booklet “Napisten hava” uvádí krom kytar, bicích a kláves dále dvoje housle, dvě flétny, violu, cello, basu (tu velkou se smyčcem), akustickou kytaru, dudy a kobzu, což není hanlivá zkratka pro naší někdejší missku, nýbrž původem ukrajinský strunný nástroj zhruba zvící loutny. Na zvládnutí toho všeho si šest stálých členů kapely přizvalo hned čtyři hostující hudebníky. Slušný výčet, nicméně projevilo se to na výsledku tak, abych se z toho lidově řečeno posadil na zadek? Ani náhodou, vážení přátelé. Chybí energie, nedostává se nápadů. Je to pořád Dalriada se vším všudy, ale to “pořád” má jak pozitivní, tak negativní příchuť.
Z výše uvedeného to zatím vypadá, že nové album za moc nestojí. To by přeci jen nebyla úplně pravda, poslouchat se to rozhodně dá, zejména pokud jste Dalriadu dosud neslyšeli, takže nevíte, co všechno už předvedli v minulosti. Zmínil jsem jistou podobnost s Korpiklaani, ale křvidil bych Dalriadě, kdybych jejich hudbu postavil té finské humpa-humpě na roveň. Tím zas nechci nutně shazovat lesní lid ze Země tisíce jezer, ale tvorba Dalriady prostě vždycky byla mnohem víc variabliní a tak nějak propracovanější, nebo si to aspoň myslím. A hodně na dojmu přidává též vokální výkon zpěvačky Laury Binder. Maďarským textům sice nerozumím ani slovo, ale důležité pro mě je, jak to působí. Mimochodem nevím, kde se vzala v některých kruzích rozšířená myšlenka, že mezinárodně může prorazit jen anglicky zpívající kapela, protože když tomu člověk nerozumí, tak se mu to nechce poslouchat…
Album samotné po obligátním minutovém intru v podobě lidové odrhovačky (opravuji: čardáše) začíná pomalými tóny čehosi, co se nápadně podobá melodii “Pásli ovce valaši” (nebo to v nich aspoň slyším od chvíle, co mě na to kdosi navedl), a pak už pokračuje relativně pestrý mix. Lauřin hlas se střídá o prim nejčastěji s houslovými a flétnovými pasážemi. Sem tam dojde i na sóla kytarová, ovšem celkově jsou tradiční metalové nástroje vytlačeny na pouhý doprovod. Zazní i vokály mužské a dojde i na growl (který má, alespoň soudě dle klipu “Hajdútanc” z minulého roku, na svědomí též Laura). Přemýšlel jsem, jestli mi třeba zrovna tyhle dva prvky nevadí, ale na “Kikelet” jsou mužské hlasy taky a i ten growling se tam nejméně jednou objevuje…
Celkově je zde prezentovaná folková hudba v maďarském stylu velmi zajímavým zpestřením toho, na co býváme zvyklí. Nepřipomíná to ani hudbu keltskou, ani vikinskou, natož slovanskou. Nejsou v tom slyšet ani motivy středověké či renesanční hudby. Je to prostě něco jiného, zvláštního, zajímavého… To platilo u předchozích alb a platí to bezezbytku stále. Kapela se na druhou stranu pokouší i o jakýsi experiment, když se jedenáctá “A juhászlegény balladája” vymyká běžnému schématu jejich folk metalové písně a namísto toho připomíná hudebně spíš heavy či (podle intra) power metal. Ovšem ani to všechno nebylo dost, aby dostatečně uspokojilo mého přísného recenzentského ducha a vyneslo “Napisten hava” do výšin metalového nebe. Výsledný dojem všech slibných ingrediencí je zkrátka poněkud průměrný, zejména v porovnání s předchozí tvorbou.
Ptáte-li se na nejlepší a nejzajímavější skladby, tak je to zejména třetí “Tündérkert” a osmý song s epicky dlouhým názvem “Hunyadi és kapisztrán Nándorfehérvári diadaláról (Saltarello)”. Zrovna těmto dvěma se daří nejlépe navazovat na odkaz prvního alba, a proto jsem si jich taky všiml a proto je tu vyzdvihuji. Zbyteku alba se však nepodařilo tuto dvojici následovat a vymanit se z sice vcelku kvalitní, ale pořád průměrnosti. Jak už jsem jednou naznačil, je-li pro vás maďarská Dalriada novinkou, může vás “Napisten hava” oslovit více, než se to podařilo u mě, pro kterého je album lepším průměrem, což reflektuji výslednou známkou sedm. Dalriada má ale na víc.
Další názory:
Dalriada patří mezi ten druh kapel, které ve svých začátcích byly opravdu dobré, ale ve své pozdější tvorbě, jak jen to říct, už tak dobré zdaleka nejsou. Přesto netvrdím, že by se “Napisten hava” nedalo poslouchat, naopak je velmi potěšující fakt, že je novinka o hodně lepší než předcházející “Ígéret”, které má titul nejhoršího alba skupiny bez sebemenších problémů v kapse. Na “Napisten hava” rozhodně cítím zlepšení a do jisté míry i chuť Dalriady otočit se ke starším deskám, jež byly výrazně lepší, a i když tato snaha není ve finálním výsledku dovedena úplně do konce, vidím v tom krok správným směrem. Jako by se Dalriada na “Ígéret” snažila z nějakého důvodu (ať už vědomě nebo nevědomě) vklouznout do uniformního folk metalového mustru, který je stále tak populární, ale zjistila, že tudy cesta nevede, a pomalu se snažila vrátit k tomu, co jí šlo nejlépe. Snaze by určitě napomohlo i upřednostnění kvality nad kvantitou, protože nové album opravdu nemusí být každý rok, přesto všechno musím říct, že jsem s “Napisten hava” po slabém “Ígéret” docela příjemně překvapen. Že by v tom měl prsty přechod od většího německého labelu zpátky pod původní malou maďarskou firmu? Ani bych se nedivil… H.
Top5 2011:
1. Nightwish – Imaginaerum
2. Крода – Чорнотроп
3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
4. Turisas – Stand Up and Fight
5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
CZ/SVK deska roku:
1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
2. Cruadalach – Lead – Not Follow
1. Nightwish – Imaginaerum
Co jsem si všiml, tak obecenstvo se stran prvního čistě konceptuálního počinu v dějinách finských Nightwish rozdělilo na dvě přibližně stejné části – jedna album nehodnotí příliš kladně a vyčítá mu kdesi cosi, zatímco druhá je jím naprosto uchvácena. Já se řadím do tábora číslo dvě. Tuomas a spol. vytvořili přesně to, co se mi líbí. Je tam několik málo slabších momentů – jako třeba když chvíli zpívá Troy Donockley – ale jsou to natolik krátké úseky, že vůbec nemá cenu se o nich zmiňovat. Pozitiva naprosto drtivě převažují. Anette překvapila i ty největší optimisty jako například mě – zní snad v každé skladbě jinak a je to až neuvěřitelné. Je pravda, že na úkor orchestrálnosti jsou poněkud upozaděny tradiční metalové nástroje, ale to dle mého není ani trochu na škodu. Umělecký záměr zachytit jakousi “burtonovskou” atmosféru se povedl na výbornou a já nevím, co bych měl vychválit dřív – obraz fantaskního cirku vykreslený ve “Scraretale”, sypačku “Last Ride of the Day” nebo chvilku poezie v “Song of Myself” (kterou skutečně upřímně považuju za naprosto úžasnou)? Tohle se mi prostě a jednoduše trefilo do noty.
2. Крода – Чорнотроп
Dlouho to vypadalo, že Крода letošní rok vyhraje, ale pak přišli Nightwish a tomu se zkrátka konkurovat nedá. Každopádně kontroverzní Eisenslav si se svým sólo dílem poradil náramně a stvořil velice kvalitní dílo. Mě osobně se album líbí výrazně víc než předchozí opěvované “Похорон сонця”. Proč přesně to vám ovšem asi neřeknu…
3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
Nový počin hudebních virtuosů Dream Theater skutečně není tak dobrý jako dva roky staré “Black Clouds & Silver Linings”. Že by se projevil odchod skladatelského motoru Mika Portnoye? Snad. Nicméně to, že něco není tak dobré jako mistrovské dílo, ještě neznamená, že se pořád nejedná o klenot. Hudba “Snového divadla” může být pro mnohé hůře stravitelná, nebo snad dokonce nudná. Kdo však do jejich tvorby pronikne, ten pozná, že jde o něco opravdu mimořádného. A kdyby nic jiného, tak za skladbu “Outcry” si to místo v mém “topu” zaslouží.
4. Turisas – Stand Up and Fight
Nominací tohohle kousku jsem si chvíli jistý nebyl, ale nakonec jsem se rozhodl ho zařadit na úkor jiných. Mně se zkrátka Turisas líbí, přestože hudebně nenabízejí zase o tolik víc než “módní” nenáročný power metal s folkovými přísadami. Na druhou stranu je pravda, že jejich provedení je docela neotřelé a celkem dobře identifikovatelné. Ať tak nebo tak, funguje to už třetí album. Nevím, možná je tohle jejich album do třetice nejslabší z toho, co zatím vyprodukovali, ovšem i kdyby snad ano, tak to pořád šlape velice pěkně.
5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Moonsorrow je pro mě velice srdeční záležitost – jestli někdo v mých očích třímá vlajku “skutečného” folk metalu a pevně rozkročen jí mává nad bitevním polem, pak to jsou právě tito Finové. Novým albem nezklamali. Přesto, nepronikl jsem do něj zase až tolik, a kdybych neznal starší tvorbu, tak popravdě nevím, jestli by mě to vůbec zaujalo. Přeci jenom si myslím, že by se měli vrátit na délky skladeb “pod deset minut” a více se soustředit na “silné momenty”, takhle to přeci jenom chvílemi skoro až splývá. Na místo v nejlepších pěti albech roku to stačilo, ale krčit se musí až na místě posledním…
CZ/SVK deska roku:
1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
Co se týká českých luhů a hájů, tak já pro letošek nemám zase tak z čeho vybírat. Letos jsem domácí scénu jaksi zaspal a opomíjel. Reedice debutového alba Stínů plamenů obohacená o několik nových skladeb by si však cestu do tohohle přehledu našla tak jako tak. Kvalitativně totiž výrazně vyčnívá. Zájemce o další povídání můžu odkázat na mé Na co se nedostalo, abych se zbytečně neopakoval.
2. Cruadalach – Lead – Not Follow
Jak už jsem řekl – příliš velký výběr z domácí scény u mě nebyl. A protože Root při vší úctě k legendám místo tady nepřiřknu, volba musí padnout na poslední dílo, kterému jsem dopřál sluchu – totiž podle oficiálních informací v Praze usídleným Cruadalach. Debutové album této folkové party jsem před pár dny recenzoval a můžu jen zopakovat, co jsem psal tam – je to zajímavé, na naší scénu neotřelé, ale ani to není album, které by mělo změnit hudební svět. Každopádně pořád ještě mladá kapela má solidní potenciál do budoucna.
Neřadový počin roku:
Darkal – Here Comes the Darkness
Také o tomhle kousku už jsem se zmiňoval v mém Na co se nedostalo a pozorným čtenářům jistě neuniklo hodnocení 10/10. Proto je také toto demo logickou volbou pro neřadovku. Demo to totiž je leda v tom smyslu, že autor svou hudbu nahrál v domácích podmínkách a že jej zatím nevydal fyzicky, jinak by to s klidem mohla být fantastická řadovka o jejíž vydání by se jistě mnozí zájemci o neoklasickou ambientní hudbu poprali.
Koncert roku:
Theocracy: Praha – Exit-Us, 26.10.2011
Ono je to lehké být první, když jste jediní v kategorii. Letos jsem zkrátka na žádné jiné metalové akci nebyl. A tak, přestože samotný koncert jsem si zase tak moc neužil kvůli nepříliš kvalitnímu nazvučení, tak je vítěz jednoduše daný. Ale zase abych jenom nehaněl, Theocracy mám moc rád a své vystoupení rozhodně odehráli kvalitně, takže úplně hrozné to taky nebylo a nějaké ty zážitky (a suvenýr) jsem si odnesl.
Videoklip roku:
Dalriada – Hajdútánc
Ani ne, že by bylo tak skvělé samotné provedení toho videoklipu (to se ostatně u metalových videí stává málokdy), ale ten song je neskutečný nářez – prostě správná folk metalová juchačka moderního střihu, navíc okořeněná netradiční maďarštinou, která přinejmenším v podání Dalriady zní velice dobře. Bohužel zbytek alba pokulhává, proto jsem ho například nezařadil mezi nejlepší počiny roku. Ovšem aspoň prostřednictvím téhle kategorie bych chtěl dát Dalriadě možnost vyniknout.
Potěšení roku:
Alestorm – Back Through Time
Alestorm zkrátka nelze brát příliš vážně. Proto jsem je nezařadil do žebříčku “top”, protože to by bylo nefér. Ale počínaje povedeným obalem je tahle placka zkrátka dobrá. Když má člověk zrovna náladu vypnout a nezávazně se bavit, není důvod, proč nesáhnout po kapele ražení Alestorm, kteří na novém albu ukázali, že nenáročné power metalové juchačky-halekačky jim jdou víc než dobře.
Zklamání roku:
Edguy – Age of the Joker
Zatímco předchozí “strašná” deska “Tinnitus Sanctus” mi zase tak špatná nepřišla, tentokrát už se asi musím přidat k těm, kteří nad Tobiasem a Edguy zlomili hůl. Navzdory velikášským prohlášením nenabízí nové album téměř nic. Dva songy jsou dobré, jeden ujde a zbytek nejlépe průměr a nebo ještě něco daleko horšího.
Země: Maďarsko Žánr: folk metal Datum vydání: 12.2.2011 Label: AFM Records
Tracklist:
01. Intro
02. Hajdútánc
03. Hozd el, Isten
04. Mennyei harang
05. Ígéret
06. Igazi tûz
07. Kinizsi mulatsága
08. A hadak útja
09. Leszek a csillag
10. Leszek a hold
11. Outro
Dalriadu jsem vždy bral jako velice solidní folk metalovou skupinu, jež sice v rámci svého žánru netvoří kdovíjaké umění, ale dokáže tento v (dnešní době klišé prolezlý) styl uchopit vcelku osobitě. Jednak se v rámci oné folk složky na rozdíl od většiny svých stylových souputníků neobracejí na sever Evropy (a že je to v některých případech obzvláště vtipné – viz Vikingové z Brazílie a podobné chuťovky), ale točí svými melodiemi, přesně dle země svého původu, v rytmu ďábelsky rychlého čardáše, což zní zmlsaným uším posluchačů dozajista zajímavě. A ona vlastně i ta samotná jejich maďarština zní sama o sobě našinci vcelku exoticky, byť Paprikáši nesídlí zrovna daleko. Jedná se tudíž suma sumárum o skupinu, která za nějaké to menší okoštování stojí – a jestli začít právě s aktuálním “Ígéret”, toť otázka, na niž se v našem dnešním povídání pokusíme nalézt odpověď.
Nic extrémně objevného sice Dalriada nikdy nepředváděla, ale stejně nebyl důvod se vzhledem k úrovni předcházejících nahrávek na “Ígéret” netěšit. Tím spíš, že se skupina opět vrací ke svému “měsíčnímu” cyklu, kdy každou desku pojmenovává podle jednoho měsíce v roce (aktuálně jsou v květnu). Minulý počin, “Arany – Album”, byl totiž prozatím jediným úkrokem z konceptu, na němž Dalriada zhudebnili některé poémy maďarského básníka Jánose Aranyho. Ale to jsme už trochu odbočili, takže honem zpátky k “Ígéret”… Intro, vskutku originálně nazvané “Intro”, je vcelku zajímavým úvodem do děje, který člověka správně navnadí na věci příští. A tak to má být, to je přesně to, co by intro mělo splňovat. Posluchač je tedy pěkně navnazen, muzika může začít hrát…
Desku, pokud vynecháme ono intro “Intro”, otevírá kousek s názvem “Hajdútánc”, jímž jsme se mohli kochat už nějaký ten pátek před vydáním díky videoklipu (pokud jste neviděli a máte náladu na trochu otřesné animace, najdete o kousek níže). Což o to, pecka je to celkem energická, se zajímavou strukturou, folková složka tomu dodává správný náboj, avšak jak se později ukáže, jedná se o jednu z nejlepších položek “Ígéret”. Když tak o tom ale přemýšlím, “nejlepší” nejspíš není to správné slovo, ale “nejvýraznější” – to je ono. Následující skladby nejsou o mnoho horší, ale “Hajdútánc” velice napomáhá fakt, že jednak stojí hned na začátku a jednak že má ještě videoklip. Následující trio písniček už není natolik chytlavé, aby člověka zaujalo nějak výrazněji, ale neexcelují nijak moc ani v atmosféře nebo jakési řekněme “přemýšlivosti”, která nutí člověka vracet se i k věcem, jež nejsou nějak chytlavé.
Světlejší moment nastává až se šestou “Igazi tûz”, v níž mne osobně zaujala především velice povedená houslová linka a rovněž jedno z nejlepších kytarových sól na desce. Ona “Igazi tûz” celkově předznamenává tu lepší, druhou polovinu “Ígéret”, která se poslouchá o mnoho lépe. Kupříkladu taková “A hadak útja”, vyprávějící maďarskou legendu o stvoření Mléčné dráhy, je opravdu výtečná. Následující “Leszek a csillag” člověka oproti tomu dostane hlavně velice vkusnými melodiemi (byť mi jsou setsakramentsky povědomé, jen si nemohu vybavit, kde jsem to slyšel, takže nemůžu kritizovat :)). Každopádně se v každém songu z druhé půli dá najít nějaký zajímavější moment, což bych o některých položkách z první poloviny moc neprohlašoval.
Ve své podstatě “Ígéret” není špatným albem, ale když to vezmu kolem a kolem, předchozí počiny se mi líbily o mnoho více. Takové “Arany – Album” bylo minimálně o jednu třídu víš. Přijde mi, jako kdyby se Dalriada jaksi snažili přiblížit se k současnému folk metalovému mainstreamu (a že ona ta hostovačka Jonne Järvely z Korpiklaani nebude zas taková náhoda), díky čemuž ztratili část své osobitosti. Jako kdyby brali ty samé ingredience, ale dosazovali je do obecnějšího vzorce a ta starší (dle mého názoru lepší) tvář Dalriada vystrkovala růžky jen sem tam. Nechápejte mě špatně, i “Ígéret” je vcelku solidní placka, jež si své fanoušky jistě najde, a jediný její problém tkví v tom, že ty předchozí holt byly lepší. Čímž si na závěr hezky odpovíme na v prvním odstavci položenou otázku – do okoštování téhle maďarské papričky se stojí za to pustit, ale pokud bych mohl doporučit – do toho staršího materiálu.
