Země: Francie Žánr: experimental Datum vydání: 11.5.2016 Label: Aesthetic Death Records
Tracklist:
01. The First Amphetamine Kiss
02. Hallucinations
03. Разграждане
04. Гласът
05. Suicide Organ
06. Servants of Fire
07. Darkest Day of the Year
08. Faith’s Black Orgasm
09. The Final Amphetamine Kiss
10. The Last Hallucination of Christ
Některá muzika je taková… jednoznačná. Nemám tím na mysli, že by měla být nutně jednoduše stravitelná, ale prostě víte, co od ní očekávat. Pak jsou tu ovšem interpreti, jejichž produkce je přesným opakem – je divná. Někdy je to plus, jindy je to negativum, ale takřka vždy je to přinejmenším zajímavé, když se to aspoň nějak vymyká tomu, co je standardní.
Haiku Funeral divní bezesporu jsou. A to dost hodně. Popravdě řečeno si nevzpomínám, kdy naposledy jsem se setkal s nahrávkou, jež by byla žánrově tak těžce zařaditelná a neurčitá, nějakou chvilku už to bude. Tahle formace, jejíž domovinou je Francie, ale z ústředního dua jeden člen pochází z Bulharska a druhý z USA, nepatří k začínajícím jménům a už má několik počinů na kontě. Já osobně jsem se ovšem s Haiku Funeral poprvé setkal až letos prostřednictvím alba „Hallucinations“, tudíž jsem nebyl úplně připraven na to, co se zde nachází. Což ale není myšleno ve zlém – slíben mi byl experiment a v tomto ohledu si nemám nač stěžovat, jelikož tento předpoklad splněn jednoznačně byl.
Dost matoucí je už začátek desky, neboť úvod „Hallucinations“ příliš nevystihuje to, co se bude dít dále. Po intru „The First Amphetamine Kiss“ totiž nastoupí titulní skladba, jež nabídne takový… no, řekněme, že hodně znásilněný black metal bez kytar. Vesměs se jedná jen o hutnou rytmiku (zejména baskytara je ničivá!), atmosférické klávesy a vokál. Nicméně ten „riff“ je kurevsky heavy a vlastně bych se nebál říct, že to má regulérní tah na bránu a je to fakt „chytlavé“ – a nemyslím to ve zlém. Nicméně další podobně hutná píseň už je na nahrávce jen jedna – šestá „Servants of Fire“. Ačkoliv ta není zas až tolik in-your-face, ale vyvažuje to v rámci alba dost ojedinělou melodií cca v půli songu.
Po titulní jízdě album začne jakoby zpomalovat a začíná se směřovat spíš do atmosféry. Ve třetí „Разграждане“ stále hraje výraznou roli rytmika, ale je to o poznání rozvážnější a nastupují sjeté melodie trochu připomínající Blut aus Nord. A zajímavé je, že obdobně jako „Hallucinations“ má „Разграждане“ poněkud metalový feeling, ačkoliv formálně se o metal nejedná (byť jsem dost často viděl, že se v souvislosti s tímhle počinem mluví o black metalu, ale tomu fakt nevěřte, protože to je dost mimo). „Гласът“ v nastoleném trendu pokračuje a zase se jedná o ještě hororovější kus, kde se sice stále ozývá rytmika, ale už v takové anti-groovy podobě.
Nakonec je to vlastně až s pátou skladbou „Suicide Organ“, v níž se poprvé ozve čistokrevná podoba stylu, k němuž má celé „Hallucinations“ možná nejblíže – dark ambientu. Tento stav má na svědomí zejména závěr desky a konkrétně finální trojice „Faiths Black Orgasm“, „The Final Amphetamine Kiss“ a „The Last Hallucination of Christ“. S takovou tracklistovou dotací se může zdát trochu přehnané tvrdit, že má na albu navrch dark ambient, takže se pro obhajobu takového prohlášení sluší dodat, že jen „Faiths Black Orgasm“ a „The Last Hallucination of Christ“ mají dohromady bezmála 20 minut z celkových 53.
Když to tedy shrnu, tak by se kompozice na „Hallucinations“ daly rozdělit do několika kategorií. Jednu tvoří ona darkambientní čtveřice (s „The First Amphetamine Kiss“ vlastně pětice), v další se nachází „hitovější“ (ty uvozovky jsou hodně velké) dvojice „Hallucinations“ a „Servants of Fire“; nakonec tu pak je dvojice písní někde na půl cesty mezi dvěma předchozími kategoriemi, tj. „Разграждане“ a „Гласът“. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak je tu ještě „Darkest Day of the Year“, která se vymyká úplně. Opět je na poměry nahrávky „chytlavější“, skoro až zvráceně rocková, ale provází ji i letmý orientální pel a divné melodie. Od zbytku se značně liší, ale i přesto lze nalézt společné jmenovatele, takže ne, že by snad na album nepatřila. A jen tak mezi námi, kdybych měl zvolit fakt jen jednu písničku jako vrchol „Hallucinations“ asi bych ukázal právě na „Darkest Day of the Year“.
Velmi důležitá je ještě jedna věc, která zaznít musí. Divnost, nezařaditelnost a rozmanitost nejsou jedinými plusy „Hallucinations“. Haiku Funeral na tom nejsou dobře jen co do hudebního rozsahu, ale i co do skladatelské stránky. Jinými slovy, společnou vlastností všech skladeb napříč všemi vlivy a stylovými příslušnostmi (byť mnohde pocitovými) je kvalita a schopnost nevyčichnout i po větším množství poslechů.
Vzato kolem a kolem je „Hallucinations“ jistě těžší album, což už asi nepřímo vyplynulo z předchozích řádků. Rozhodně je velmi zajímavé, ale abychom zas zůstali nohama na zemi, bezchybné taktéž není. Trochu paradoxně vzhledem k variabilitě náplně i kvalitativní výši mnohých nápadů se mi kolikrát stávalo, že nahrávka bezbolestně vplula do pozice jen kulisního poslechu a nedokázala si tu pozornost urvat sama. Což ve výsledku vstřebání ještě víc komplikuje. Na druhou stranu je tohle největší a vesměs jediné zmínky-hodné negativum. Pozitivní pocity zcela jistě převládají a celým tím přístupem a snahou znít jako celek trochu jinak je mi „Hallucinations“ velmi sympatické.
Země: Brazílie / Polsko Žánr: experimental / dark ambient Datum vydání: 23.3.2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Light Is a Fuel Made of Stars
02. Duke de Dada
03. The Mindness
04. Heavy Mental Orange
05. Trauma Police
06. Maurice Unraveled
07. Bruising the Monstrous Ego of Doom
08. Dada the Dude
09. Every Time, All the Time
Před nějakou dobou jsem na internetu narazil na takový pěkný vtip, který popisoval sociální zařazení lidí dle hudebních žánrů, jaké poslouchají. Z celkem šesti úrovní byla ta první, „nejnormálnější“ vyhrazena „normálnímu plebsu“ poslouchajícímu věci jako pop nebo rock. Naopak v páté úrovni se nacházeli „outcast“ lidé s experimentální muzikou, noisem či free jazzem, zatímco šestá byla vyhrazena individuím „disattached from the social dogma“ s žánry jako harsh noise, drone nebo dark ambient. Album, o němž si dnes budeme povídat, by na tomto obrázku patřilo někam na pomezí pětky a šestky…
Nejprve si ovšem musíme říct, co a kdo se vlastně skrývá pod prapodivným názvem Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations, byť do jisté míry je sám o sobě výmluvný. Nejedná se totiž o standardní kapelu, nýbrž o kolaboraci dvou rozdílných projektů, které mají společnou zálibu ve značně experimentálních žánrech, o jejichž existenci běžní smrtelníci nemají ani tušení. V čem se ale navzájem liší hodně, to je místo původu. Zatímco Dancing Deadlips (toto jméno by vám jen tak mimochodem nemuselo být neznámé – desku „Song of the Flight“ jsme zde svého času recenzovali) pochází ze sousedního Polska, domovinou Obasquiat je pak daleká Brazílie. A jak název hlavičky tohoto sloučeného projektu naznačuje, společně se obě formace vydaly na ničím neomezovaný zvukový průzkum.
„The Mindness“ bezesporu patří k nahrávkám, jejichž poslech je výzvou, kterou nedokáže absolvovat každý. Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations totiž nabízejí hodinu a půl dlouhé (předpokládám, že přinejmenším v nějaké míře) improvizační experimentování napříč několika velice okrajovými žánry. Nicméně myslím, že bez újmy na přesnosti bychom mohli říct, že hlavním zastřešujícím stylem celého počinu je dark ambient a jeho minimalistické šumění. Minimalismus je ostatně vedle experimentu jedním z hlavních poznávacích znamení „The Mindness“, protože v tomto případě byste neměli očekávat nějaké šílené přeskakování od jednoho ke druhému, multižánrovou horskou jízdu a další zběsilosti. V tomhle případě se na to jde z druhé strany a na darkambientní „ticho“ se nabalují vlivy ve formě, jež ctí antibombastické ladění desky.
A jakéže vlivy lze tedy očekávat? Předně, vedle dark ambientu je druhým stěžejním prvkem „The Mindness“ něco, co se u podobných záležitostí zas tak moc nenosí – vokál. Samozřejmě se ale netěšte na zpěv v tom pravém slova smyslu. Spíše se připravte na zastřené vokální rozjímání, deklamaci, místy skoro až mluvené slovo, leckde primitivní zaříkávání. A na takovýto základ už jen začněte nasypávat náznaky noisu, world music, free jazzu, industrialu nebo dronu. Zajímavý je především ten ethno nádech, jenž sice neprostupuje celým albem (ono se totiž nejedná o náladově zas tak uzavřenou a monoliticky neměnnou věc), ale když se objeví, působí – v rámci nastavených minimalistických mezí – osvěžujícím dojmem. Příkladem budiž třeba druhá „Duke de Dada“.
Z minimalistického experimentu se k nějaké opravdu výrazné pasáži vystoupí jen zřídka, ale tu a tam se tak přeci jen stane. Třeba hned v úvodním, 23 minut dlouhém kolosu „Light Is a Fuel Made of Stars“, kdy po deseti minutách šumu na chvíli vypluje na povrch lahodná melodie. Další takový moment se nachází kupříkladu v předposlední „Dada the Dude“, kdy z takřka nezřetelného skoro-ticha vytryskne hlasitý syntezátor a trochu vám potýrá ušní ústrojí.
Přejděme však konečně k tomu důležitému, protože, ruku na srdce, u podobných záležitostí je vlastně podrobný popis bezpředmětný. Nikoho nezajímá, že „v 358. sekundě čtvrté skladby se ozve geniální dvouapůlvteřinové sólo na taiwanskou fujaru“ a podobně. Vím, že je to taková mantra, jakou v trochu obměněné podobě opakuji skoro v každé recenzi na takovéhle žánry, ale ono to tak je – stěžejní je ten pocit. Není až tak důležité, jak přesně to zní, ale je extrémně důležité, jak to působí. A v tomto ohledu mohu považovat „The Mindness“ povedenou desku, jelikož mě ten poslech baví. Jistě, ani náhodou to není lehká nahrávka na docenění a pochopení; samozřejmě, že to chvíli trvá, než člověk začne vidět i do koutů, a to ještě ne do všech (přece jen, 90 minut je 90 minut a experiment je experiment). Přesto všechno se dá do alba relativně lehce ponořit nechat se unést. Délka nijak nevadí, ono to uteče až nečekaně rychle.
Je pravda, že se nejedná o nějaké nekritické nadšení bez výhrad. Je zde i několik momentů, které bych si dokázal představit lepší, například se sem tam stane, že mi vokály přijdou zbytečně afektované. V rámci takhle obrovité hrací doby se však jedná o zanedbatelnou část; navíc je spousta pasáží naopak výtečných (jeden příklad za všechny – vypointované nervní finále „Heavy Mental Orange“). Celkově vzato mám z toho dobrý pocit a někde v těch spodních proudech si mě to dokázalo podchytit.
Země: Rusko Žánr: doom / black metal / dark ambient Datum vydání: 29.2.2016 Label: Aesthetic Death Records
Tracklist:
01. Grey Rocks
02. Flowers of the Underworld
03. White Sea
04. Orphan
05. Of Bone and Sinew
06. The Waylayer (A Great Spring Hunger)
07. Downstream
Může se vám to zdát nefér (ono to svým způsobem nefér i je), ale většinou nijak zvlášť nehořím touhou uctívat populární (byť někdy třeba jen v omezené míře populární) kapely nebo formace, kolem nichž se vytváří hype. Kolikrát se mi už stalo, že jsem objevil nějakou skupinu, bavilo mě to, ale když si za pár let vydobyla větší věhlas, tak trochu jsem ji opustil. Samozřejmě ne čistě z principu, ale prostě nějak podvědomě mě to přestalo tak táhnout.
Jestli je mi něco naopak velice sympatické, tak to jsou ty opravdu undergroundové projekty, které fungují spíše ve skrytu, a i když třeba v jistých kruzích mohou mít jméno, v obecném povědomí nejsou. Kombinace nepříliš viditelné kapely pro fajnšmekry s působivou muzikou je pro mě jakožto posluchače takřka ideální stav a právě takovéhle věci si s náramnou oblibou vyhledávám, vyzobávám a následně vychutnávám. Dnes si povíme o skupině, jež přesně taková kritéria splňuje do puntíku.
Základy ruského projektu Goatpsalm sahají do roku 2009 a jsou propojeny s black/deathmetalovou smečkou Sickrites, jejíž dva členové se pustili do bokovky. Tou je právě Goatpsalm a v jejím rámci se vydali do poněkud odlišných vod. Doposud vyšla tři alba, z nichž první dvě bohužel neznám. Do drápů se mi dostala až letošní novinka „Downstream“, do jejíhož poslechu jsem se pustil s tím, že se to tváří relativně solidně, ale když z toho vyleze kravina, tak to snad nějak přežiju. Nicméně, hned s prvním poslechem jsem měl jasno, že tohle bude docela síla a že jakmile budu mít chvíli čas, rozhodně si dostuduji i starší tvorbu.
Když tak o tom přemýšlím, tak se v poslední době neobjevilo moc kapel, které bych do té doby neznal a které by na mě zapůsobily tolik jako Goatpsalm. Nebudeme dále chodit kolem horké kaše – „Downstream“ je excelentní deska, jež rozhodně stojí za slyšení. Aniž bych blíže specifikoval žánr nebo znění formace, buďte si jistí tím, že jestli v hudbě hledáte atmosféru s velkým A, tak toto je záležitost, již byste si v žádném případě neměli nechat proklouznout mezi prsty. Rituální atmosféra sice není jedinou zajímavou věcí na „Downstream“ (mimo jiné i díky tomu, že album boduje ve více rovinách, je to tak dobré), avšak vzato kolem a kolem je to nakonec právě ona, co je stěžejní – a na „Downstream“ se onu náladotvornost podařilo skutečně dotáhnout, výsledkem čehož je pohlcující a sugestivní záležitost.
V úplném jádru je to vlastně doommetalové album. V žádném případě však nejde o typickou žánrovou záležitost, jež by si rochnila ve stylovém klišé – naopak, produkce Goatpsalm má nějaký přesah, což patří k jejím velkým přednostem. Asi moc nepřekvapí lehce blackmetalový odér, který nahrávkou nesporně prostupuje, i když spíš než typické blackmetalové atributy čekejte abstraktnější přítomnost. Jako kdyby se black metal jen vznášel jako opar v pozadí, skrytě tahal za nitky a zahušťoval atmosféru, než aby přímo vstupoval do děje a explicitně se vystavoval na odiv.
Co však překvapit může, to je další plejáda nástrojů, jimiž Goatpsalm album koření. Vedle kláves na „Downstream“ se těšte třeba na akustické kytary, flétny, zvonky, brumle či dokonce sanšin. Nicméně, Rusové tohle všechno využívají velice střízlivě a s rozumem, v jejich podání nejde o žádnou samoúčelnost a přítomnost těchto nástrojů není jen tak na efekt. Úplně stejně jako kytara nebo bicí, i všechny tyhle jmenované instrumenty pracují pro celek, pro atmosféru a pro to, aby byly skladby pokud možno co nejpůsobivější…
…čímž se dostáváme k další věci, která si zaslouží vypíchnout a hlavně pochválit. Goatpsalm totiž své kompozice stavějí opravdu chytře, doslova je budují, pomalu rozvíjejí, nechávají posluchače, aby se v jejich útrobách utopil. Jedná se o povětšinou rozvážné kusy, jejichž nálada se ovšem stupňuje, konstantně narůstá a mocně graduje. Především ty nejdelší kusy, úvodní dvojice „Grey Rocks“ – „Flowers of the Underworld“ a finální „Downstream“, jsou jednoduše úžasné a třeba druhé jmenované prostě nejde odolat. Všechny nabízejí množství výtečných momentů a nenudí ani minutu.
Střed desky, v němž se nacházejí tři kratší kusy, tak může působit trochu slaběji, nicméně i zde je laťka skutečně vysoko. Šestiminutová „Orphan“ rovněž funguje na výbornou a třeba závěr, v němž se proplétá kytarový riff a brumle, je prostě parádní. Nejhybnější a nejmetalovější čtyřminutovka „Of Bone and Sinew“ nakonec z celého počinu působí asi nejobyčejnějším dojmem, ale to spíš jen proto, že stojí vedle tak silné konkurence, protože obecně vzato se i v tomhle případě bavíme o nadprůměru.
Nakonec tu pak jsou dvě kompozice, v nichž se metal neobjevuje vůbec a Goatpsalm v nich nabízejí cosi jako ethno dark ambient. Především třetí „White Sea“ je úžasná a může se směle měřit i s oběma úvodními působivými kolosy. Předposlední „The Waylayer (A Great Spring Hunger)“ se zpočátku tváří velmi minimalisticky, ale nakonec i ona začne nabírat na síle, když se z pozadí pozvolně začne vynořovat melodie, jež se za čas stane ústředním motivem písně, kolem něhož Rusové staví další linky. Věřte tomu, že to je setsakra super.
Nemůžu si pomoct, jsem z „Downstream“ vlastně až nadšený. Nečekal jsem toho mnoho, ale muzika Goatpsalm mi vytřela zrak (sluch). Tohle je pro mě osobně povinná koupě, protože „Downstream“ je přesně tím typem desky, jakou chci mít ve svojí sbírce. Hodně velké a hodně příjemné překvapení, a jak již padlo – záležitost, kterou není radno minout.
Rakouský nezmar Ashley Dayour na nic moc nečeká a své příznivce pravidelně zásobuje novou muzikou i několikrát do roka. Neuběhl ani půlrok od vydání „Benedicere“, třetího alba kozlích okultistů The Devil & the Universe, a už je tady nový počin, jejž Dayour se svým společníkem Davidem Pfisterem a dalšími kumpány naservírovali na Valpuržinu noc.
Jak vidno, z vydávání EPček právě na „čarodky“ si The Devil & the Universe již udělali tradici – už jen z názvu nového minialba, v němž se nachází číslovka III, je zřejmé, že se tohle neděje prvně. Vše začalo s „Walpern“ v roce 2014, loni pak vyšlo „Walpern II – The Blocksberg Sessions“ a nyní „Kozlíci“ servírují „Walpern III – Hexenforst“, které stejně jako jeho předchůdce disponuje skvělým přebalem (rozhodně nelze přehlédnout i jednotný styl a barevné ladění – super!).
„Walpern III – Hexenforst“ nabízí celkem čtyři nové skladby… nebo respektive spíš tři a jeden starší v novém hávu. Vše otvírá titulní „Hexenforst“, což je značně minimalistický dark ambient. U The Devil & the Universe jsem měl vždycky radši spíš ty trochu „rozvernější“ věci, na dark ambient přeci jen existují i lepší experti, nicméně zrovna „Hexenforst“ mě baví a minimálně střední pasáž s mystickým, skoro až ethno nádechem je velice zajímavá. Vrchol EP ovšem přichází ve druhé „Aconitum“, v níž The Devil & the Universe nabídnou uhrančivý beztextový vokál a rituální rytmiku. Kombinace je to ve své podstatě jednoduchá, ale má to obrovský účinek a atmosféra okamžitě zhoustne. Zrovna tahle skladba je prostě skvělá, a když nic jiného, tak minimálně ona sama za slyšení stojí.
Následuje „Osculum Infame III (Hexenforst Mix)“, což je ve skutečnosti „Osculum Infame (Part II – Shemhamforash)“ z „Walpern II – The Blocksberg Sessions“ s odlišným mixem. Nová verze působí mírně elektroničtěji, ale ta původní víc „kopala“ a přišla mi taková neodbytnější. V „Osculum Infame III (Hexenforst Mix)“ byly navíc, zdá se mi, trochu upozaděny industriální ruchy, což mi rovněž přijde poněkud škoda. Nicméně vzato kolem a kolem jsou to změny spíše kosmetické a zas až tak drastický rozdíl to není. A z tohoto úhlu pohledu tedy v nové verzi nevidím zas až tak velké opodstatnění. Finální „Atropa Belladonna“ je pak opětovně darkambientním minimalismem, jenž toho už zas tolik neřeší. Ve dvou třetinách se zde objeví jedna jednoduchá, leč velmi pěkná melodie, kterážto by si zasloužila rozvinout ještě víc, a toť vlastně vše. Jinak je ten song ale v pohodě, byť vrcholům tvorby The Devil & the Universe se neblíží.
Samozřejmě se nabízí otázka, nakolik má EP skutečně smysl, když opravdu skvělá je „Aconitum“ a zbytek je „jen“ v pohodě. Asi by se dalo diskutovat o tom, jestli by „Kozlům“ neslušela větší střídmost co do počtu nahrávek a selekce jen těch úplně nejsilnějších nápadů. V takovém případě by pak totiž z jejich desek padaly čelisti pod stůl. Ale nechci znít přehnaně negativně – jako sympatická jednohubka „Walpern III – Hexenforst“ bezesporu funguje.
Země: USA Žánr: drone / dark ambient Datum vydání: 1.4.2016 Label: Sige Records
Tracklist:
01. By the Light of My Body
02. Flower of the Field II
03. 13 Burning Stars
04. Mara
05. Domestication of the Ewe I (Est Ovum)
06. Domestication of the Ewe II (Höhle)
07. Domestication of the Ewe III (Divine Virus)
08. Parthenogenesis
Faith Coloccia, Aaron Turner – dvě jména, dvě hvězdy dnešní recenze, manželé. Je-li vám povědomé jméno první zmíněné, pravděpodobně znáte i americké Mamiffer. Pakliže znáte Aarona Turnera, dost možná neznáte hudbu Mamiffer, ale už jste o něčem takovém slyšeli, jen pořádně nevíte kde. A jestli jsem doposud zapomněl na vás, ty, kterým nic neříká ani jedno ze jmen, nezoufejte. Zřejmě postačí zmínit Isis. Snad ani ne ty tisícovky blbečků hrajících si v poušti z dlouhé chvíle na vojáky, ale samozřejmě onen ikonický post-metal, jenž zřejmě nadobro dohrál v roce 2010. Aaron Turner, ústřední postava Isis, se po rozpadu kapely uhnízdil hned na několika hudebních frontách, případně v již tehdy rozjetých mimoisisovských aktivitách dále pokračoval. Takovýchto projektů je dodnes celá řada. Za zmínku rozhodně stojí třeba Old Man Gloom či stále novotou se skvoucí těleso Sumac, přičemž v obou případech jde o hudbu velmi podobnou právě Isis. Zároveň však Turner funguje (případně fungoval) v úctyhodném počtu projektů točících se kolem rozličných forem ambientu. Jedním z takových útočišť jsou i Mamiffer.
Nerad bych se pouštěl do nějakého podrobného historického průzkumu, jak a proč Mamiffer vznikli, kdy Coloccia a Turner už nebyli jen spoluhráči, ale taky pár, a tak podobně. Pro představu bohatě postačí informace, že projekt vznikl v roce 2007. Pár měsíců nato byla na světě první řadovka a do dnešního dne můžeme napočítat již čtyři dlouhohrající nahrávky. Rozhodně však nejde o jediné vydané počiny, Mamiffer jsou hlavně o spolupracích. Ať již ve formě splitu nebo kolaborace, projekt má na kontě společné nahrávky s krautrockem finských Circle, se zastánci dronařin Locrian či experimentátory Pyramids. Ačkoliv jsem ani jeden z výsledků těchto spoluprací neměl tu čest slyšet, náladově jde o kapely veskrze blízké a nevidím jediný důvod, proč by to mohlo dopadnout nedobře. Co se týče řadovek, tak ty zpravidla fungovaly na symbióze ambientu, dronu a post-rockového vlivu. Zatímco první dlouhohrající alba se přiklání spíše k instrumentální poloze, kupříkladu minulé „Statu Nascendi“ již Faith Coloccia znatelně ozdobila svým nebeským vokálem. A na letošní novince „The World Unseen“ v tomto trendu Mamiffer pokračují.
Pakliže jste již Mamiffer někdy poslouchali, vězte, že nové album není z hlediska formy výrazným překvapením. Příjemné je však také zjištění, že projekt nestagnuje a v rámci nastolených nálad dochází k jisté evoluci. Tam, kde na starších nahrávkách (především na debutu „Hirror Enniffer“) vévodil ještě bicí podklad, můžeme nalézt už jen minimalistický droning a (dark)ambientní tóny. Pakliže se ale podíváme na „The World Unseen“ jako na celek, k minimalistickému vyznění má velmi daleko, jde o album až překvapivě různorodé.
Během úvodní čtvrthodiny exceluje právě Faith Coloccia se svým andělským vokálním projevem. Mamiffer jsou zde snoví, povznášející a zní-li takto nebe, jinam už nechci. Krom nových melodií dostávají prostor také tóny z minulé desky, kdy příznačně nazvaná „Flower of the Field II“ strčí svou předlohu hravě do kapsy. Nic komplikovaného, jen perfektně využitá melodie a nádherný vokál, k němuž nelze nevzhlížet. V obdobném duchu se hraje až po finální tóny čtvrté „Mara“, jež je ozdobou celých přibližně 15 minut. Žádný náznak změny, jen plynulý, až jímavý děj. Jenže jakkoliv je to nečekané, v momentě, kdy dohraje „Mara“, přichází náhlý zlom a hození posluchače do vesmírné prázdnoty přebalu.
„Domestication of the Ewe I (Est Ovum)“ přichází s ostrým kontrastem, darkambientním soundtrackem pro plavbu kosmem se všemi možnými nástrahami. Jestliže doposud byli Mamiffer přístupní a nečekaně chytlaví, právě pátá skladba je čirým opakem, a to zatraceně vytrvalým, hned desetiminutovým. Mnohdy jsem se zde – s těmi líbeznými tóny za sebou – zasekl a děj „The World Unseen“ násilně utnul. Jaké to chyby jsem se dopouštěl…
Dojdete-li až k „Domestication of the Ewe I (Est Ovum)“, nevypínejte, přijdete o rozuzlení. Mamiffer se z nepříjemného vesmírného exkurzu postupně vrací k úvodem nastoleným náladám. Zatímco přechod z „Mara“ do „Domestication of the Ewe I (Est Ovum)“ je náhlý, zkrátka utnutí bez sebemenšího varování, výstup z temnoty na nebeské světlo probíhá mnohem pozvolněji. Snad jako by se člověk přibližoval z kosmu k planetě naděje. A života – opět je totiž k zaslechnutí ženský vokál, jenž si hledá svou cestu na zpět skrze ambientní ruch. Postupně, přirozeně, jen tak, skoro jakoby nic. Celé dění se postupně zklidňuje a směřuje v 11minutovou, možná až příliš nataženou meditaci „Domestication of the Ewe III (Divine Virus)“. Na jejím konci přichází menší znejistění, jelikož Američané na chvíli znovu sáhnou po vesmírném prázdnu, nicméně jen na chvíli. Konec v podání „Parthenogenesis“ je stejně jako začátek celého alba smířlivý. Jsem jediný, kdo si zde vzpomněl na Ulver a závěrečnou „Solaris“ z poslední horoskopové desky?
„The World Unseen“ nepřišlo s ničím komplikovaným a neočekávatelným. Mamiffer zde přirozeně pokračují v rozvíjení svých vizí prostřednictvím zajímavého hudebního příběhu a pozorný posluchač musí být spokojen. Neříkám nadšen, takovou sílu zase „The World Unseen“ – to jen, abychom si rozuměli – nemá, ale k nespokojenosti nemám důvodu. Těm, kteří Mamiffer znali z dřívějších desek adresuji doporučení, ostatním s potěchou sděluji, že průzkum diskografie může začít třeba právě zde.
V dnešní recenzi se podíváme na jednu záležitost už trochu staršího data, ale věřte tomu, že v tomhle případě to za pozornost stojí. Můžu hned na začátek prozradit, že prahnete-li po silné sugestivní atmosféře, jste u Brazen Serpent na správné adrese.
Způsob, jakým jsem se k tomuhle albu dostal, je však vlastně docela zábavný. Nebudu vám věšet bulíky na nos – není to tak, že bych toto kdesi ve svém doupěti schraňoval jako zapadlou lahůdku, o níž moc lidí neví, a nyní jsem se rozhodl se s vámi milostivě o jeden z klenotů svých archívů podělit. Vůbec ne. Popravdě řečeno, CD „Perditions Call to Prayer“ jsem dostal, aniž bych o tom vůbec tušil a aniž bych o to vlastně stál. To se tak člověk domluví s někým, že přijme jedno album na recenzi, a oni mu toho bez ptaní naposílají mnohem víc, i když to jsou kolikrát úplně odlišné věci. Možnost, že ty další nahrávky recenzenta vůbec nemusejí zajímat a že se na to vydlabe a nezrecenzuje to, případně to zrecenzuje jako učiněné prase, jen aby nějaký článek vyšel, to zjevně nikoho netankuje.
Možná se budete divit, ale tohle se děje docela často a zas až tak výjimečná praxe to není. Osobně to přímo nesnáším, protože to jsou v podstatě vždycky sračky… člověku se to nechce poslouchat a psát o tom, ale zase nejsem až tak cynický parchant, abych se jim na to vysral, jelikož prozatím stále ještě uplatňujeme pravidlo, že fyzické nosiče zrecenzujeme všechny. Nicméně, Brazen Serpent jsou snad prvním případem, kdy jsem nakonec rád, že to dotyční poslali navíc, protože je to mnohonásobně lepší a zajímavější než to, na čem jsme byli původně domluvení (a to nás jen tak mimochodem taky v dohledné době bude čekat).
Nyní už ale konečně k samotné muzice, protože je na čase, abychom si řekli, co je tedy na Brazen Serpent tak zajímavého. Tento projekt pochází z kanadského Vancouveru a prezentuje se něčím, co by šlo nazvat rituálním neofolkem se znatelnými vlivy dark ambientu. Onen dark ambient se na některých místech projevuje skutečně znatelně, především v titulní „Perditions Call to Prayer“ a ve „Vacuous Cyclone“, které se nacházejí hned na začátku alba (první a třetí kus), což může zpočátku budit dojem, že oba žánry budou hrát rovnocennou partii. Z celkového hlediska má ovšem navrch jednoznačně neofolk a je to tak správně, jelikož právě v téhle poloze jsou (je?) Brazen Serpent nejvíc sugestivní.
Právě v neofolkových kompozicích se totiž daří tvořit nádhernou atmosféru, která dokáže skutečně pohltit. Je v tom cítit hloubka a jistý přesah, díky němuž to není jen další plochá hudba jako každá jiná, dýchá z toho osudovost ne nepodobná té, již lze nalézt na nahrávkách Death in June, byť obě formace znějí trochu jinak. Brazen Serpent navíc přidává jakýsi „duchovní rozměr“, sakrální náladu. Vedle nezbytné akustické kytary se ozývají i zastřené údery (zní to skoro jak nějaké kotle nebo tympány, ale nedokážu říct přesně, neboť booklet nástrojové obsazení neuvádí) a vokál je na způsob gregoriánských chorálů. S takovou atmosférou pak zcela věrně koresponduje i grafická stránka, při níž si člověk vzpomene na díla jako „Božská komedie“ (a především Peklo) nebo „Ztracený ráj“.
Ten neofolk je v podání Brazen Serpent natolik silný, že hravě zastiňuje i onu darkambientní polohu. Ta se tím pádem zdá slabší, i když špatná ve skutečnosti není. Avšak díky tomuhle pocitu je mnohem působivější druhá část „Perditions Call to Prayer“, jelikož ony darkambientní písně se nacházejí hned na začátku a mezi ně je vklíněna jen jedna neofolková věc „Sanctus sanguis sanctus“. Nechci říkat, že je ten začátek nějaký špatný, protože i tady se pořád bavíme o vysokém nadprůměru (ostatně, minimálně „Sanctus sanguis sanctus“ proti pozdějším skladbám nijak nezaostává), ale ta pravá pastva pro uši přichází od čtvrté „The Luciform“ a dál. Absolutní vrchol se pak nachází na páté pozici v podobě majestátního desetiminutového opusu „Befallen“, za nějž by se nemusel stydět takřka nikdo z první neofolkové ligy. Což se vlastně dá říct i o celém „Perditions Call to Prayer“.
Nemůžu si pomoct, ale v tomhle případě bych se pomalu nebál mluvit i o nadšení, protože zde máme co do činění s vážně působivým dílem. Důkazem toho, o jak dobré album se jedná, vlastně může být i to, že jsem k poslechu – z důvodů popisovaných na začátku – přistupoval se značnou skepsí, ale i navzdory nevýhodné výchozí pozici si mě nahrávka dokázala získat. Nebudeme to dále prodlužovat – přestože se nejedná o aktuální kousek, „Perditions Call to Prayer“ za slyšení rozhodně stojí.
Země: Francie Žánr: dark ambient Datum vydání: 27.11.2015 Label: Reverse Alignment
Tracklist:
01. Cosmic DNA
02. Kepler 186f
03. Lux in tenebris
04. Beneath the Surface
05. Drifting Through Time and Space
06. Radiant Star
07. The Nebula’s Wishes
Nevím, jestli to tak vnímáte také, ale subjektivně mi přijde, že extrémní hudební žánry jsou spíš mužskou záležitostí a ženy se v nich angažují mnohem méně. To nemyslím nijak zle vůči něžnějšímu pohlaví – můžete být v klidu, dámy, rozhodně jste mi sympatičtější než zpocení kořeni a naopak bych klidně uvítal, kdyby v undergroundových odnožích muziky přestalo být tak „přepárkováno“. Nicméně realita vypadá tak, že chlapi mají co hudebních aktivit v podzemí navrch, a skoro by se chtělo říct, že čím okrajovější žánr, tím větší ten nepoměr je (ačkoliv tento pseudo-fakt jsem samozřejmě střelil od boku, žádnou statistiku na tohle téma si nevedu – i když zajímavý poznatek by to být mohl!).
Nicméně, ženské výjimky se stále najdou a nikdo tu netvrdí, že neexistují skupiny, které má pod palcem to pohlaví, jemuž se mezi nohama nic nehoupe (přinejmenším tedy v tom základní modelu od matky přírody – shemale sem teď netahejte). A to platí i o dark ambientu. S francouzským projektem Zalys, za nímž stojí jistá M. (kromě Zalys má ještě druhý, elektronický, místy až tanečnější projekt Infinite Horizons), jsme se tu již jednou setkali, a to prostřednictvím recenze na album „Reminiscences“, které vyšlo v březnu loňského roku. Od tebe doby stihla M. nasekat hned několik dalších počinů, nějaká EPčka od Zalys i Infinite Horizons a kolaboračky… a v neposlední řadě také další řadovou desku „Sublime“…
Základní recept samozřejmě zůstal nezměněný, tudíž i v případě „Sublime“ se jedná o velmi minimalistický dark ambient s vesmírnou aurou. Koncept Zalys je zcela zřejmý – přenést do zvuku atmosféru hlubokého kosmu, jeho nekonečnost a tajemný majestát. V případě „Reminiscences“ se to vcelku povedlo, nicméně co se novějšího „Sublime“, tak to už mě nezabavilo tolik jako jeho předchůdce.
Ve svém jádru je to album stále přinejmenším slušné a poslouchá moc hezky. K usínání či jakémusi rozjímání při tmě a v polospánku se hodí skutečně nádherně – je tu obrovský prostor pro to, aby se člověku myšlenky rozlétly na všechny strany a aby se do nich ponořil a (trochu s nadsázkou) meditoval. To je příjemná vlastnost a vlastně si jí na „Sublime“ poměrně cením, protože i něco takového si člověk občas poslechne rád. Nechci tomu říkat přímo kulisa, protože tohle slovo má v tomto kontextu víc pejorativní nádech, než bych chtěl té nahrávce přisoudit, ale smysl sdělení tohoto odstavce snad doufám chápete.
Problém „Sublime“ ovšem nastává v momentě, kdy nechcete „kulisu“ k přemýšlení, ale když hledáte dark ambient na soustředěnější poslech. V takovém případě už totiž nahrávka zdaleka nefunguje tak přesvědčivě. Důvody pro tento stav bych viděl celkem dva. Tím prvním je naprosté minimum, vlastně až takřka absence jakýchkoliv záchytných bodů a momentů, které by svou silou vystupovaly nad celek a na člověka zapůsobily. Nehovořím o nějakých zapamatovatelných pasážích nebo výrazných melodiích, vždyť přece mluvíme o dark ambientu, nicméně i v tomto žánru jsou prostředky, jimiž lze zmiňovaného výsledku dosáhnout. Náznaky se tu a tam objeví, například v takové „Kepler 186f“, ale dokázal bych si jich představit i víc.
Druhým důvodem, kvůli němuž „Sublime“ na svého předchůdce ztrácí především, je taková… stejně jako v případě „kulisy“ to nechci nazývat „plochostí“, protože to zní mnohem negativněji, než to myslím, ale do jisté míry to tak nejspíš bude. „Reminiscences“ dokázalo velmi dobře pracovat se spodními proudy, jaké člověk vnímá víc podvědomě než vědomě, a právě z nich plynul onen pocit respektu před neuchopitelnou vesmírnou nekonečností. Například „Lux in tenebris“, „The Nebula’s Wishes“ či již jmenovaná „Kepler 186f“ mě přesvědčit dokázaly a hloubku v nich cítím. Na druhou stranu tu však jsou i slabší kousky jako třeba „Beneath the Surface“ nebo „Radiant Star“, které se sice stále poslouchají příjemně, ale pocitově jim něco schází.
Recenze nejspíš vyzněla poněkud kritičtěji. Svým způsobem oprávněně, jelikož „Reminiscences“ mě bavilo o něco více, to nepopírám. Nicméně v jádru je „Sublime“ pořád pěkná nahrávka, a jak už jsem psal v odstavci číslo čtyři, jsou zde i dobré vlastnosti. Je pravda, že pokud to neuslyšíte, tak nepřijdete o nic výjimečného, avšak příznivci darkambientního minimalismu do poslechu mohou jít naprosto v pohodě a najdou tu, co (asi) hledají.
Země: Ukrajina Žánr: black metal / dark ambient Datum vydání: 23.11.2015 Label: No Colours Records
Tracklist:
01. Pest kamen mit Schiffen
02. Alousia et pestilentia ignearia
03. Massebegravelser
04. Un drapeau noir sur l’eglise
05. IV millas al días
06. Vind i de tomma ögonhålor
07. Ghosts of Melcombe Regis
Kzohh jsou další vysoce zajímavou smečkou z ukrajinské provenience. A tím myslím zajímavou jak po hudební stránce, tak i co do sestavy. Ačkoliv se totiž formálně jedná o docela nový pojem na scéně, v jeho pozadí stojí zkušení borci, kteří už toho mají nahráno dost a dost a jejich portfolio čítá hodně dobré kapely i hodně dobré desky. Zábavné je pak to, že jméno Kzohh vlastně nic neznamená a jde o akronym složený z počátečních písmen přezdívek zúčastněných muzikantů…
„K“ znamená baskytaristu Khoruse známého z Khors a dříve také dlouholetého člena dnes již nefunkční kultovky Astrofaes. „Z“ původně bylo pro ruského zpěváka Zorna, jenž ovšem navřískal jen debut a poté z Kzohh odešel; na jeho místo nastoupil vokalista z Reusmarkt, jenže zde – asi aby byla dodržena písmenková legenda – přijal jméno Zhoth. „O“ si uzmul bubeník Odalv, který má toho za sebou více než dost – Ulvegr, Elderblood, Ygg, Twilightfall a v minulosti několik let mlátil do škopků i u samotných Nokturnal Mortum. Dvě „H“ pak znamenají kytaristu Helga, dále hrajícího v Khors, Ulvegr a Ygg, a klávesistu Hyozta, jehož domovskou formací jsou Reusmarkt.
Soupiska Kzohh je tedy skutečně lákává. Nicméně znáte to – u spousty formací, v nichž se sejdou muzikanti z mnoha jiných již zavedených kapel, ta lákavost končí právě u sestavy, protože hudebně se frajeři moc nepohodnou, takže to dopadá nepříliš záživně, průměrně. S radostí ovšem mohu konstatovat, že tohle ani náhodou není případ Kzohh. Právě naopak – zde si zúčastnění hudebníci evidentně sedli (ostatně, dle všeho se již mezi sebou dávno znají, však se také hned několik z nich vzájemně potkalo v jiných skupinách) a leze jim z toho excelentní muzika. Vážně se nebojím říct, že excelentní, protože právě taková byla deska „IAOLTDOTAD“, s níž Kzohh v říjnu 2014 debutovali.
Pokračování „IAOLTDOTAD“ ovšem přichází poměrně nedlouho po debutu. Novinka „Rye. Fleas. Chrismon.“ vyšla cca rok a jeden měsíc po svém předchůdci, což samozřejmě nastoluje otázku, zdali ukrajinská družina dokázala za tak relativně krátkou dobu dát dohromady další skvělé hodinové album, jež by na povedenou prvotinu navázalo se ctí. Věřte tomu nebo ne, ale dokázala. „Rye. Fleas. Chrismon.“ je totiž opětovně výtečnou nahrávkou, jež si prostor ve vašem přehrávači dozajista zaslouží.
Muzika v podání Kzohh disponuje hutnou atmosférou a má dozajista nemalou sílu, zároveň se ale nejedná o takovou tu extrémně těžkou a jen stěží stravitelnou záležitost. Z hlediska náročnosti je to takový, řekl bych, zlatý střed, kdy to uspokojí i trochu náročnějšího člověka, ale zároveň to není album, které by vás zdeptalo tím, že ani po deseti posleších to pořádně nechápete. Technicky vzato jsou ty ingredience Kzohh poměrně standardní a ne až tak složité, ale celé je to strašně chytře poskládané, takže to prostě funguje na výbornou.
Základem je samozřejmě black metal. Ukrajinci v jeho rámci dokážou přijít třeba s majestátními riffy, leckdy i takřka teatrální klávesovou složkou, ale teatrální v tom nejlepším slova smyslu. Ačkoliv Kzohh klávesy používají poměrně hojně, není zde ani stopy po nějaké laciné nabubřelosti, kýči či patosu, jen atmosféra a zase atmosféra. Samozřejmě, tu a tam se trochu zasype, přece jenom je to black metal, ale prim u Kzohh hraje právě náladotvornost a ta je dozajista výtečná. Je znát, že tu muziku dali dohromady lidé, kteří už mají kopec zkušeností a vědí, jak vyrobit kvalitní hudbu, takže do sebe všechno zapadá a i více jak desetiminutové skladby fungují s naprostou lehkostí.
Vedle toho ovšem notnou část stopáže „Rye. Fleas. Chrismon.“ zabírají i temné darkambientní momenty, které jako by vypadly ze soundtracku k hororovému filmu. Takové stojí jen na klávesách a samplech a stěžejní jsou v jejich případě dvě věci. Zaprvé si drží kvalitu a oproti metalovým pasážím nejdou s laťkou dolů. Zadruhé pak skvěle fungují v kontextu desky a dávají na nahrávce smysl. Občas mám u metalových alb pocit, že jsou tam ta atmosférická intra a outra skutečně jen na efekt, ale jinak moc do nálady a konceptu nezapadají. U „Rye. Fleas. Chrismon.“ však nic takového necítím, naopak mi připadá, že i tohle je nedílnou součástí počinu, což je samozřejmě jenom dobře. Možná to bude i tím, že tuhle složku Kzohh neomezují jen na intro / outro, ale nechávají ji promlouvat napříč celým počinem, viz třeba začátky „Massebegravelser“ a „Vind i de tomma ögonhålor“ nebo celá „Un drapeau noir sur l’eglise“.
Jasně, možná se najde někdo, kdo by „Rye. Fleas. Chrismon.“ mohl vytknout, že se zde nenacházejí takové perličky, jimiž na „IAOLTDOTAD“ bylo třeba saxofonové sólo v „To Walk in Blood… to Step a Blood…“ nebo regulérně DSBM pasáž v „Purification Path“. Takovou výtku chápu, nicméně si myslím, že to není důvod se k „Rye. Fleas. Chrismon.“ stavět odmítavě, jelikož to album je jednoduše skvělé i bez toho. Kzohh totiž dokázali přijít s množstvím bravurních nápadů (některé momenty třeba v „Massebegravelser“ nebo „Vind i de tomma ögonhålor“ jsou skutečně působivé) a nahráli desku, jejíž poslech si vyloženě užívám. Nový zpěvák se rovněž osvědčil bez sebemenších problémů, takže ani v tomto ohledu si nemám na co stěžovat. Na mé straně tedy panuje naprostá spokojenost. A budu se těšit na třetí řadovku, na níž již Kzohh pracují.
The promised second part of the interview with the Swedish act Forndom is here. While the first part (read it here in case you have not read it before) dealt mostly with music itself and subjects around music, the second one focuses on more general topics. Questions were of course again answered by H. L. H. Swärd, the solely member of Forndom.
Apart from Facebook, one can find Forndom also on Tumblr which is focused rather on photos than music which is slightly out of the common for a musical act. How did you get into photography? Do you consider yourself to be more a musician or a photographer?
As I partly mentioned I started to take pictures around the time where I also left my old band. I started to take pictures with my phone but then bought a digital camera for better quality and more editing options. I guess one can conclude that I’m a musician who uses photography as an atmospheric medium to bring the listener closer to the original environment.
Do you prefer a digital camera or photographic film? Can you tell us which camera do you use? Do you edit your photos in the Photoshop or any other graphic editor?
Actually I prefer photographic film as it gives a great lift to the atmosphere. But I have sadly never tested it. My mother’s father used to have a lot of old film-cameras, but after his death they were taken by my uncle, who later sold them. If my focus had lied in photography and not in music, I would certainly have gone over to photographic film instead. But as I don’t have time for this now, I continue to use my Canon EOS 60D and edit my pictures with Photoshop.
Without any ass kissing, your photos are beautiful and atmospheric, and what is more, they also fit nicely to the atmosphere of Forndom’s music. Do you plan to connect the shots and the music somehow more significantly? I know that a few photos were present on the cards of the A5 digipack edition of “Flykt” but I mean something, let’s say, more “epic”. Like doing a luxurious artbook or photobook edition with a lot of photos…
I wouldn’t call it “ass kissing” as long as you mean what you say. I’m glad you like what I do. Yes well, the plan for the time being is to sometime, by the autumn/winter of this year start to shoot short films and in that way connect my music with motion picture. I will ofcourse also use this for further music videos, but what I’m talking about here is something with a more artistic expression where I also have the chance to combine many expressions at once.
Music influenced by Nordic folklore is very dark in most cases, Forndom included, but did it sound like that hundreds of years ago? How old are the oldest remarks (e.g. musical instruments) of Scandinavian music?
There are a lot of Scandinavian folk music, mainly written for dance, which is played in “Dur” – giving away a cheerful expression. But there are also a lot of songs with a melancholic mood. Much of the music that once was, has been lost, but parts of it survived for a very long time in the north of Scandinavia, in what we call “Fäbodkulturen” which simply can be understood as the areas in Sweden where women often were set out during different seasons to guard herds of cattle. The cattle walked free in the nature, but to call on them one used old singing techniques and horns, which also were used to communicate with other people in long distances. There is an old Swedish documentary from the 60’s about this theme that can be seen via this link: https://youtu.be/Eqi_Pcs-PNo?t=25s
What would you say about the path of Norse folklore knowledge that you have been walking to the present? I have noticed that your interest in Scandinavian traditions is not just a hobby – you study it as well, namely Norse religion. What does this study involves and what is going to be your possible job after getting a degree? Anyway, how far are you from finishing the studies at the moment?
Yes and my studies go very well in hand with the music as it gives me further and further inspiration and deeper knowledge. History of religion is my main subject, but I started my studies reading Ethnology, then I’ve been reading the bachelor now for 1,5 years and currently I’m reading history until the summer. Then awaits 1,5 years for a bachelor in archaeology before I go further and study the masters course for History of religion for two more years. During this time I’m also reading various old-languages, which I will have use for in my studies. All in all I will study for 6 years and I’m currently reading my third year. My main goal is to become a scholar of Old Norse religion, but as there are not always a free spot for this, I will have the archaeology education on the side.
Besides the study, what do the mythology and folklore mean to you?
I wouldn’t call it “mythology” as this is merely a minor part of a whole religion. I would say that I am religious, but not in a way that many would expect. It is hard to worship the old gods today in the same way as one did a thousand years ago. For me the Old Norse religion is more a mental life view and has a very deep impact in all decisions I do in life.
From time to time, I hear about subsidies for underground bands in Norway for an international promotion of the country. I do not know if there is something like that in Sweden as well but ingeneral – do you think that any sort of support for projects promoting traditional culture makes sense nowadays? Would it actually have any impact on modern society and especially young people?
Ahh I see, I didn’t know about that, but I certainly do know that the Norwegians are good in promoting their country in general. Well I think supporting traditional culture is of most importance nowadays, as everything is becoming lesser and lesser traditional. Ofcourse “traditions” are things that change over time, but it is a true loss if they are completely forgotten. In my opinion it feels like many young people are lost today, and I certainly think that a traditional culture then can help them find themselves.
Heathen mythology is connected with ancient, pre-Christian era. However, what do you think about the newer monotheistic religions like Christianity, Judaism, and Islam?
I’m no big fan of any of them. First of all because of the many times where politics and religion have gone together and secondly as these religions tend to have a very low acceptance towards people of religions out of their own. But I think it is important to see everybody as people. There are people who do good things in the name of religion, just as there are people who make horrible things. I think one is far out when one is starting to judge people out of their religion.
It is common knowledge that there are many endangered languages around the world. It is not so ordinary in Europe but if I am correct, Sweden has one case at least – Elfdalian. How is it going with the language in these times? What is the main enemy of these languages and how to defend them?
I think the largest enemy is when we look away from the culture and only see the use of different things. Elfdalian is by all means no language that you have so very much use for in Sweden today, but yet it has a very important historical value as it is closely related to the old Norse language. Another great enemy when it comes to this is the many authorities, who don’t want to see this as a minority-language, but yet invite more and more new words, which changes the Swedish language constantly. With other words, it is a danger when one fails to have understanding for the historical values, and only have an interest for the new.
It is now more than 20 years since many ancient Christian churches were burnt down by several Norwegian black metallers. What is your comment on this? Do you think that this infamous act also contributed on people‘s interest in pre-Christian era in Scandinavia? Have you, for example, seen YouTube channel of Varg Vikernes? As a student of Norse religion, how do you view his thoughts?
I truly find it sad when they decided to burn down wooden churches that were based upon Old Norse architecture. I can understand the hatred towards a religion that ruined so much of the old culture, but in the same time these churches also carried a high historical value. So by all means I think it was wrong. Well, by the time of these actions I think most people falsely connected this more to Satanism than something that had to do with the pre-Christian era. But I certainly do think that it contributed to an interest of the Norwegian black metal scene.
Yes I have seen his YouTube channel, but it is nothing I follow. I can agree with some minor things he says about living and survival, but else it is not that very much that I agree with him in, but nevertheless I let him stand for his thoughts. When it comes to his view upon old Norse religion he tends to have right in some cases but in others he tell about certain things as facts when they are actually completely baseless. As an academic person I know the importance of sources, which he never reveals. However, I do find Varg being a fantastic musician.
Some people believe that the European cultural heritage is now in danger because of the current immigration wave. Sweden is probably the second most frequent destination for refugees and immigrants after Germany. How do you see the situation as someone living in Sweden and also someone who is deeply interested in original European culture?
Original European culture? Culture is something that is changing constantly, even if it is by small means or larger, and I think it is rather hard to find something that is completely original when one is not talking about a specific subject. One can however speak about European cultures at a certain time, but also there one must be more specific, as the Scandinavian culture in the year of 800 was very different from the German in the same time. Then we also have cultural differences among different places and classes. However, I do understand your point. The truth is that I don’t understand how their culture can be a threat to my own. Every culture can learn something from another one. Just because it comes a new culture, doesn’t mean you have to surrender your old. Since the Viking age, Scandinavians have been able to take inspiration from other cultures and by time, making it to their own thing.
I do however think the migration to Sweden has been overloaded during the past year. It has been far too many people coming in all too short time, which has led on to several problems. But once again, I think it is important to see the individuals behind actions, and not blame a whole group of people of various kinds.
We like to end our interviews in a lite spirit and this will not be an expection. So – when did you shave for the last time? Will you shave in the foreseeable future, or do you aim for an epic, wizard-like beard? Thanks a lot for your time and for your answers!
I have not shaved since January 2014, where I started my studies and in the same time also started to talk to my beloved. Since then I have made some trims and cuts from time to time, but only to keep it in the right shape. The aim is indeed a long beard, stretching to the belly. I will never shave it. Thank you for good questions, it was a pleasure!
Slibovaná druhá část rozhovoru se švédskou formací Forndom je tu. Zatímco první část (čtěte zde, pokud jste ještě nečetli) se zabývala vlastní muzikou a souvisejícími okolnostmi, ta druhá se soustředí spíš na obecnější témata. Na otázky samozřejmě opět odpovídal H. L. H. Swärd, jediný člen Forndom.
Kromě Facebooku lze Forndom nalézt ještě na Tumblr, který se zaměřuje spíše na fotky než na muziku, což pro hudební kapely není úplně běžné. Jak ses dostal k fotografování? Považuješ se víc za hudebníka nebo za fotografa?
Jak už jsem částečně zmínil, začal jsem pořizovat fotky někdy v době, kdy jsem opustil svoji starou kapelu. Začal jsem fotografovat na telefon, ale potom jsem si koupil digitální fotoaparát kvůli lepší kvalitě a více možnostem editace. Hádám, že z toho lze usuzovat, že jsem hudebníkem, který používá fotografie jako atmosférický prostředek, který posluchače přivede blíže k původnímu prostředí.
Dáváš přednost digitálnímu fotoaparátu, anebo klasickému filmu? Můžeš nám říct, jaký fotoaparát používáš? Upravuješ svoje fotky ve Photoshopu nebo nějakém jiném grafickém editoru?
Popravdě dávám přednost filmu, protože hodně podporuje atmosféru. Bohužel jsem jej ale nikdy sám nezkoušel. Otec mé matky míval hodně starých fotoaparátů na film, ale po jeho smrti je vzal můj strýc, jenž je později prodal. Pokud by byl můj zájem ve fotografii a ne v hudbě, zcela jistě bych radši přešel ke klasickému filmu. Ale vzhledem k tomu, že na to aktuálně nemám čas, pořád používám Canon EOS 60D a upravuji fotky ve Photoshopu.
Aniž bych ti chtěl lézt do prdele, musím říct, že tvoje fotky jsou hodně pěkné a atmosférické a kromě toho také hezky pasují k náladě hudby Forndom. Plánuješ ty fotky a hudbu propojit nějakým výraznějším způsobem? Vím, že se několik fotografií nacházelo na kartách u A5 digipackové edice „Flykt“, ale mám na mysli něco víc, řekněme, „epičtějšího“. Například luxusní artbook nebo photobook edici se spoustou fotek…
Nenazýval bych to lezením do prdele, pokud si skutečně myslíš to, co říkáš. Mám radost, že se ti líbí, co dělám. A ano, aktuálně je plán takový, že někdy na podzim / v zimě tohoto roku začnu natáčet krátké snímky a tímhle způsobem propojit svou hudbu s filmem. Samozřejmě to budu využívat i pro další videoklipy, ale to, o čem nyní mluvím, je něco s umělečtějším vyjádřením, kde budu mít možnost kombinace více výraziva naráz.
Hudba inspirovaná nordickým folklórem je povětšinou temná, Forndom nevyjímaje, ale zněla takto i před stovkami let? Jak staré jsou nejstarší zmínky (například hudební nástroje) skandinávské hudby?
Je spousta skandinávské folkové hudby, napsané hlavně k tanci, která je v durové stupnici, což potlačuje šťastné nálady. Je tu ale i hodně písní v melancholické náladě. Mnohé z hudby, která byla dříve, bylo ztraceno, ale některé části přežily velmi dlouhou dobu na severu Skandinávie v něčem, co nazýváme „Fäbodkulturen“, což lze chápat jako oblasti ve Švédsku, kde se ženy v různých ročních obdobích často vydávali hlídat stáda dobytku. Dobytek se volně procházel přírodou a na jejich svolání se používalo starých vokálních technik a rohů, které se rovněž používaly ke komunikaci s dalšími lidmi na vzdálených místech. O tomto tématu existuje jeden starý švédský dokument ze 60. let, na nějž se můžete podívat na tomto odkazu: https://youtu.be/Eqi_Pcs-PNo?t=25s
Co bys řekl o cestě, po níž se znalosti severského folklóru doposud ubíraly? Všiml jsem si, že tvá záliba ve skandinávských tradicích není jen koníčkem, ale že je i studuješ, konkrétně nordické náboženství. Co toto studium obnáší a jak by mohlo vypadat tvé eventuální zaměstnání, až budeš mít titul? Mimochodem, jak daleko jsi nyní od dokončení studia?
Je to tak a mé studium jde ruku v ruce s hudbou, protože mi poskytuje další a další inspiraci a hlubší znalosti. Mým hlavním předmětem je historie náboženství, ale svá studia jsem začal studováním etnologie, pak jsem studoval na bakaláře 1,5 roku a aktuálně až do léta studuji historii. Pak mě čeká 1,5 roku na bakaláře v archeologii, než půjdu dál a začnu studovat na magisterském stupni historie náboženství na další dva roky. Průběžně také studuji různé staré jazyky, které pak ve svých studiích využiji. Celkově mám studovat šest let a aktuálně jsem v třetím roce. Mým hlavním cílem je se stát vzdělancem ve starých severských náboženstvích, ale vzhledem k tomu, že v tomto oboru nejsou vždy volná místa, budu mít ještě k tomu archeologické vzdělání.
Co pro tebe mytologie a folklór ještě znamenají vedle studia?
Nenazýval bych to „mytologií“, protože to je vlastně jen malá část celého náboženství. Řekl bych, že jsem nábožensky založený, ale ne v tom smyslu, jak by mnoho lidí čekalo. V dnešní době je obtížné uctívat stará božstva stejným způsobem, jako to lidé dělali před tisíci lety. Pro mě je staré severské náboženství spíše myšlenkovým životním pohledem a má velice hluboký vliv na vše, co ve svém životě dělám.
Čas od času slýchávám o dotacích pro undergroundové kapely v Norsku za mezinárodní propagaci země. Netuším, jestli něco takového funguje i ve Švédsku, ale obecně – myslíš si, že má jakákoliv forma podpory projektům propagujících tradiční kulturu smysl? Mělo by to nějaký dopad na současnou společnost a zejména na mladé lidi?
Ahh, rozumím, o tom jsem nevěděl, ale určitě jsem si vědom toho, že Norové jsou obecně dobří v propagaci své země. Inu, myslím si, že podpora tradiční kultury má dnes nejvyšší důležitost, protože vše se stává méně a méně tradiční. Samozřejmě, „tradice“ jsou něčím, co se v průběhu času mění, ale je to obrovská ztráta, pokud jsou dočista zapomenuty. Podle mého názoru to vypadá, že mnoho mladých lidí je dnes ztracených, a rozhodně si myslím, že tradiční kultura jim může pomoct, aby se našli.
Pohanská mytologie je spojena s pradávnou předkřesťanskou érou. Co si však myslíš o novějších monoteistických náboženstvích jako křesťanství, judaismus nebo islám?
Nejsem příznivcem žádného z nich. Zaprvé proto, že mnohokrát došlo k propojení politiky a náboženství, a zadruhé proto, že tato náboženství inklinují k nízké toleranci vůči lidem jiného vyznání, než je to jejich. Myslím si ale, že je důležité, nahlížet na všechny jako na lidi. Jsou lidé, kteří ve jménu náboženství dělají dobré věci, stejně jako ti, kteří dělají hrozné věci. Ten, kdo soudí lidi na základě jejich náboženství, je dle mého hodně mimo.
Je celkem známo, že na celém světě je mnoho ohrožených jazyků. V Evropě to tak běžné není, ale jestli se nemýlím, Švédsko má minimálně jeden takový případ – Elfdalian. Jak se teď tomuto jazyku daří? Čím jsou takové jazyky nejvíce ohroženy a jak je lze bránit?
Řekl bych, že největším nepřítelem je to, když se přestaneme zabývat kulturou a vnímáme jen ostatní věci. Elfdalian dozajista není jazykem, který by se dnes ve Švédsku nějak moc používal, ale i přesto má velmi důležitou historickou hodnotu a je blízce příbuzný se starou norštinou. Další velkou hrozbou, když dojde na tohle, jsou úřady, které tohle nechtějí vnímat jako minoritní jazyk, a přitom pořád přijímají nová a nová slova, která neustále mění švédštinu. Jinými slovy, je nebezpečné, když někdo nedokáže porozumět historickým hodnotám a zajímá se jen o to nové.
Už je to více jak 20 let, kdy bylo vypáleno mnoho křesťanských kostelů několika norskými blackmetalisty. Jak bys to okomentoval? Myslíš, že se tento nechvalně proslulý čin také nějak podílel na zájmu lidí o předkřesťanskou éru? Viděl jsi kupříkladu YouTube kanál Varga Vikernse? Jak jako student severského náboženství vnímáš jeho myšlenky?
Upřímně mi to připadá smutné, že se rozhodli vypálit dřevěné kostely, které měly základ v architektuře starého Norska. Dokážu pochopit nenávist vůči náboženství, které zruinovalo velkou část staré kultury, zároveň ale tyto kostely měly obrovskou historickou hodnotu. Tudíž si na každý pád myslím, že to bylo špatné. No, řekl bych, že v době těchto činů to lidé mylně spojovali spíš se satanismem než s něčím, co by mělo do činění s předkřesťanským obdobím. Rozhodně si ale myslím, že se to podílelo na zájmu o norskou blackmetalovou scénu.
Ano, viděl jsem jeho YouTube kanál, ale není to nic, co bych sledoval. Dokážu souhlasit s některými drobnostmi ohledně života a přežití, ale jinak toho moc není, v čem bych s ním souhlasil, přesto ať si za svými myšlenkami stojí. Když přijde na jeho pohled na severské náboženství, v některých případech mívá pravdu, ale v jiných zase vykládá o určitých věcech jako o faktech, ačkoliv ve skutečnosti nejsou čímkoliv podložené. Jako akademická osoba jsem si vědom důležitosti zdrojů, které on nikdy neuvádí. Nicméně, pokládám Varga za fantastického hudebníka.
Někteří lidé jsou přesvědčeni, že evropské kulturní dědictví je aktuálně v ohrožení kvůli současné imigrační vlně. Švédsko je pravděpodobně druhou nejfrekventovanější destinací pro uprchlíky a imigranty hned po Německu. Jak se na situaci díváš jako někdo, kdo žije ve Švédsku a zároveň se hluboce zajímá o původní evropskou kulturu?
Původní evropskou kulturu? Kultura je něco, co se neustále mění, ať už malým způsobem anebo větším, a řekl bych, že je obtížné najít něco skutečně původní, pokud člověk nemluví o něčem konkrétním. Lze samozřejmě mluvit o evropských kulturách v určitém čase, ale i tak je nutno být přesný, protože skandinávská kultura v roce 800 byla velice odlišná od Německa stejné doby. Také máme kulturní rozdíly mezi různými místy a třídami. Nicméně, rozumím tvé otázce. Popravdě nechápu, jak by jejich kultura mohla ohrozit tu mou. Každá kultura se může naučit něco nového z nějaké jiné. To, že přichází nová kultura, ještě neznamená, že se člověk musí vzdát té staré. Už od dob vikingů byli Seveřané schopni se inspirovat v ostatních kulturách a postupem času to i převzít za vlastní.
Myslím si ovšem, že migrace do Švédska byla za poslední rok přetížena. Příliš mnoho lidí přišlo v příliš krátkém čase, což vedlo k několika problémům. Ale opět, podle mě je důležité za jednotlivými činy vidět jednotlivce, ne obviňovat celou skupinu lidí různého druhu.
Naše rozhovory rádi zakončujeme v trochu odlehčeném duchu a tenhle nebude výjimkou. Takže – kdy ses naposledy holil? Hodláš se někdy v dohledné budoucnosti oholit, anebo si chceš nechat narůst epický čarodějnický plnovous? Mockrát díky za tvůj čas a za tvé odpovědi!
Neholil jsem se od ledna 2014, kdy jsem začal studovat a kdy jsem se seznámil se svou milovanou. Od té doby jen tu a tam něco přistřihnu nebo zastřihnu, ale jen aby zůstal správný tvar. Cílem je vskutku dlouhý plnovous sahající až po břicho. A nikdy jej neoholím. Díky za dobré otázky, bylo mi potěšením!
