Archiv štítku: dark folk

Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Jozef Van Wissem - Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Země: Nizozemsko
Žánr: minimal / dark folk
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Consouling Sounds

Tracklist:
01. Virium illarum
02. Golden Bells Ring in the Ears of Earth’s Inhabitants
03. Your Days Gone Like a Shadow
04. The Empty Cup of Suffering
05. Let Us Come Before His Presence in His Hands Are All the Corners
06. Enable with Perpetual Light the Dullness of Our Blinded Sight
07. The Conversation
08. Our Bones Lie Scattered Before the Pit
09. Virium illarum (Satanic Mass)

Hrací doba: 50:45

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Letošní rok byl pro mne především ve znamení syrového black metalu. Právě tenhle druh muziky mě poslední dobou oslovoval nejvíce a právě ten se mi také v přehrávači točil nejčastěji. Tím spíš ovšem nezaškodí si od něj občas na chvíli odpočinout a naopak si poslechnout něco diametrálně odlišného, aby nedošlo k vyčerpání a přejedení jedním stylem muziky, prostě na chvíli vysadit. Hádám, že většina z vás (pokud ne všichni) moc dobře ví, o čem hovořím.

Zdálo se mi, že jistý Jozef Van Wissem by mi v tomto ohledu mohl píchnout (žádné dvojsmysly). Jde o nizozemského hudebníka a skladatele, jenž má na kontě už pěknou řádku alb. Možná jste jej mohli zaznamenat i díky snímku „Only Lovers Left Alive“ (u nás jako „Přežijí jen milenci“) od Jima Jarmusche, pro nějž Jozef Van Wissem složil hudbu, a dokonce za ni dostal ocenění i na známém filmovém festivalu v Cannes.

Vydání jeho aktuální desky „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ se ujal label Consouling Sounds, jejž má většina z nás nejspíš spjatý s alternativními podobami tvrdších metalových stylů. A co vám budu povídat, právě vydání pod křídly Consouling Sounds bylo tím důvodem, proč jsem si téhle nahrávky vůbec všiml. Se starší tvorbou Jozefa Van Wissema žádné zkušenosti nemám, ale zdálky se to tvářilo jako něco, co bych mohl chtít slyšet, a letmý poslech nějaké ukázky sliboval muziku, která by mohla stát za bližší průzkum.

Nemohl jsem se mýlit víc.

Úplně na rovinu klidně řeknu, že „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ je strašná hovadina a že jsem už nějaký čas neslyšel desku, jejíž poslech by mě takhle extrémně nudil. Já mám obecně vzato rád minimalistickou hudbu, která stojí jenom na atmosféře – hromady starších recenzí, v nichž jsem nadšeně vychvaloval monotónnost, mi budiž svědkem – ale tohle je prostě strašně prázdné, utahané, nijaké. „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ nemá žádnou atmosféru, nedokáže navodit žádné emoce ani nálady, nemá ani náznak oné pověstné vlastnosti minimalistických desek, již pro naši pohodlnost nazýváme hypnotičností. Tohle album je prostě zoufale nudné brnkání na loutnu s trochou otravného vokálu. Celé se to asi snaží být hluboké nebo tak něco, ale věřte mi, že i díra do prdele při zácpě je hlubší než tohle.

Kdyby mi poslech „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ jenom nic nedával, tak by to ještě bylo v pohodě, ale mě ta hudba prostě strašně srala. Mocně mě to iritovalo už s prvním poslechem, nic se nezměnilo ani při druhém a při třetím už vysírám tuhle recenzi, protože tohle se fakt nedá. A to musím zmínit ještě jednu věc – sice říkám poslechy, ale reálně jsem ani jednou nedokázal „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ zvládnout na jeden zátah. Poprvé jsem to vypnul už někdy v polovině alba, podruhé jsem se sice donutil dohrabat se až na konec, ale musel jsem při tom dělat přestávky. Dal jsem třeba tři, čtyři songy a pak šel na půl hodiny pařit „Grand Theft Auto“ nebo otočil nějakou fošnu od Urfaust, abych si spravil náladu před další strastiplnou cestou napříč touhle hovadinou.

Jozef Van Wissem

Z celé nahrávky bych si dovolil vypíchnout tři skladby (že mi ruka neupadne, když to nazývám takhle). Nicméně – v recenzích se běžně vyzdvihují nejlepší písničky, ale vzhledem k dané situaci bych nyní rád vyzdvihnul naopak to nejotravnější, co „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ nabízí. Suverénně vede „Your Days Gone Like a Shadow“ s totálně iritujícím motivem (mimochodem, říkal jsem už, že celé songy většinou zabírá jen jeden dokola opakovaný motiv?) a homodějským vokálem, který furt dokola opakuje „How did I come…“, což si vzhledem k intonaci překládám jako: „Jak jsem se udělal…“

Hodně vtipná je i „The Empty Cup of Suffering“, jejíž název je pro celou desku až příznačný. Každopádně, tenhle song je tak primitivní, až se skoro divím, že se Jozífek nestydí tohle vydávat za písničku. Tyvolekurvadopíči, vždyť tohle bych snad dokonce zahrál i já! Do třetice všeho debilního vypíchnu „Our Bones Lie Scattered Before the Pit“ a můj důvod je zřejmý – trvá to celých třináct minut! Vzhledem k reálné náplni přítomných takzvaně kompozic je to dost vražedná stopáž.

Přistupoval jsem k tomu nezaujatě, těšil jsem se na atmosférickou poslechovku – a spálil jsem se, jak kdybych si na čuráka vylil vařící vodu. „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ se prostě nedá poslouchat, aniž by se u toho člověk neposral nudou, a s naprosto klidným svědomím mohu říct, že tohle je jedna z největších kokotin, co jsem poslední dobou slyšel.


Harvestman – Music for Megaliths

Harvestman - Music for Megaliths

Země: USA
Žánr: drone / folk / ambient
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. The Forest Is Our Temple
02. Oak Drone
03. Ring of Sentinels
04. Cromlech
05. Levitation
06. Sundown
07. White Horse

Hrací doba: 40:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Mluvit o tom, jak svět Neurosis neznamená pouze samotné Neurosis, ale zahrnuje i úctyhodnou řádku dalších projektů, je snad zbytečné, poněvadž to myslím všichni víme. Každý člen kapely má nebo měl hned několik bokovek, někdy se jedná o společné dílo členů Neurosis (příkladně Tribes of Neurot), jindy o kolaborace s jinými umělci, jindy jde o čistě sólové záležitosti.

Dnes se zaměříme na zpěváka a kytaristu Stevea Von Tilla, jenž si udržuje hned dva sólové projekty. Přímo pod svým vlastním jménem tvoří akustickou hudbou, jíž má na kontě už čtyři dlouhohrající desky, z nichž ta doposud poslední nese titul „A Life unto Itself“ a pochází z roku 2015. Nás ovšem nyní zajímá ta druhá sólová záležitost známá jako Harvestman. I pod touto hlavičkou vyšla čtyři alba, přičemž to nejnovější s názvem „Music for Megaliths“ je letošního data vydání. Pokud vám po tomhle úvodu a po přečtení nadpisu článku stále není jasné, co se dnes bude recenzovat, doporučoval bych vám najít nejbližší výškovou budovu a skočit z vrchního patra na beton. Ale humor stranou, radši pojďme na věc…

Žánrově je Harvestman o poznání rozmanitější a experimentálnější záležitost než Tillovo akustické sólo, takže pokud vám písničkaření nevoní, právě Harvestman vám bude bližší. Popravdě řečeno, i mě víc oslovuje „Žnec“ se svou kombinací dronu, ambientu a folkových doteků. „Music for Megaliths“ dobrou formu potvrzuje a opět jde o povedenou desku. Nikoliv však bezchybnou.

Úvodní „The Forest Is Our Temple“ album otvírá natolik úchvatně, že lépe už to snad ani nejde. Nejprve folkové tóny, k nimž se začnou přidávat další nástroje, atmosféra houstne a skladba fantasticky graduje, aby spadla do minimalistické pasáže a z ní se v závěru vrátila ke svému ústřednímu motivu. Vlastně bych i řekl, že „The Forest Is Our Temple“ je předčasným vrcholem „Music for Megaliths“, poněvadž působivější kompozici již nahrávka ve svých dalších fázích bohužel nenabídne.

Což ale neznamená, že by dále nebylo co poslouchat. Paradoxně však tohle říkám v té fázi tracklistu, která mi přijde nejméně záživná. „Oak Drone“ se ještě zpočátku tváří poměrně slibně, ale přílišná jednotvárnost a táhlé kytarové tóny ve druhé půli dojem trochu pokazí. Kdyby byl song o polovinu kratší, asi bych byl spokojenější. „Ring of Sentinels“ je na tom vlastně podobně – začátek opět nevypadá špatně, ale kytarové vyhrávky ve druhé polovině mě nijak neberou a klidně bych se bez nich obešel.

Zbytek „Music for Megaliths“ jde naštěstí opět o něco výše. „Cromlech“ je příjemný dronově-ambientní minimalismus. Zastřená „Levitation“ se nebojí dotknout psychedelie. „Sundown“ nechá ve svém soft-dronovém přístupu problesknout i několik náznaků noisu. Poslední „White Horse“ je zase o kousek níž, ale pořád v pohodě a jako trochu melancholická tečka na závěr vyzní docela příjemně.

Z hlediska jednotlivých písniček to tedy možná nevyznívá zas tak přesvědčivě. Když to totiž dotáhnu do důsledku, sama o sobě je skutečně strhující pouze „The Forest Is Our Temple“. Nicméně víme, že některé desky je záhodno neposlouchat po písničkách, nýbrž jako jeden celek. A takováto metrika již pro „Music for Megaliths“ hovoří pozitivněji. Desku totiž obklopuje velmi dobrá „ospalá“ (v tom dobrém slova smyslu) atmosféra, která celkovému výsledku hodně pomáhá. Na nadšení to sice není, ale i střízlivá spokojenost se nakonec počítá.


Darkher – Realms

Darkher - Realms

Země: Velká Británie
Žánr: dark folk / atmospheric metal
Datum vydání: 19.8.2016
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Spirit Waker
02. Hollow Veil
03. Moths
04. Wars
05. The Dawn Brings a Saviour
06. Buried Pt. I
07. Buried Pt. II
08. Foregone
09. Lament

Hrací doba: 44:54

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jsou debutová alba, od nichž člověk nejenže nečeká nic zvláštního, od nichž dokonce nečeká vůbec nic. Na jiné prvotiny jsou naopak kladeny vysoké nároky – debutovému statusu navzdory. Vše má ale svůj důvod, což platí i o nahrávce „Realms“, která jednoznačně spadá do té druhé jmenované sorty. Důvod? Jayn Hanna Wissenberg se totiž doslova blýskla už před dvěma lety s pilotním minialbem svého osobního projektu Darkher. Zatímco v rámci své předchozí skupiny The Steals se prezentovala folkovým přístupem k shoegaze, v rámci onoho EP „The Kingdom Field“ se vydala trochu jiným směrem, byť jisté hodnoty – především folkový nádech a důraz na atmosféru – vyznávala i pod novým jménem. Shoegaze se ovšem vytratil a celková nálada materiálu byla mnohem temnější, což mně osobně rozhodně sedělo.

„The Kingdom Field“ bylo jednoduše skvělé – ať už se jednalo o původní bezejmennou verzi se třemi písněmi, již si Darkher vydala sama, anebo následnou čtyřpoložkovou a nově smíchanou reedici (přibyla píseň, podle níž byla nová edice EP pojmenována) pod značkou Prophecy Productions (právě s tímto vydáním jsem si Darkher všiml i já). Očekávání vůči „Realms“ tedy byla vysoko, jelikož na své prvotině Darkher jednoznačně ukázala, že hrátky s neutěšenou atmosférou jí nejsou vůbec cizí a že má schopnosti dát dohromady působivou hudbu. A je více než potěšující, že dáma z Velké Británie nezklamala ani na dlouhohrajícím formátu, kde neřadově načrtnutý potenciál zúročila do nádherné desky.

V jistých ohledech však „Realms“ překvapení přináší. Dalo by se snad polemizovat o tom, zdali je směr, jakým se Jayn H. Wissenberg na novince ubírá, dobrý nebo špatný, ale… No, nebudu zastírat, že jsem dostal trochu něco jiného, než jsem očekával, nicméně dokud má výsledek tak hutnou atmosféru, jakou „Realms“ bezesporu má, tak si stěžovat nemohu. O čem že to mluvím? Vysvětlení je dosti jednoduché. „The Kingdom Field“ bylo především temným folkem. „Realms“ folkový nádech s bezútěšnými spodními proudy neopouští, jenže navrch přidává hutné kytary, díky nimž řadový debut stojí jednou nohou v metalových vodách. Představoval jsem si poněkud intimnější nahrávku, jakkoliv „Realms“ stále není žádným extrovertním cirkusem (což je samozřejmě plus). Ve finále mi to ale vůbec nevadí, poněvadž si mě album dost rychle získalo. A že se najednou muzika Darkher začala povážlivě blížit k hájemství bledé královny Chelsea Wolfe, k níž má Britka velmi blízko i barvou hlasu? Vlastně ani to vůbec nevadí, dokonce si myslím, že to mnozí mohou považovat spíš za plus.

Vzhledem k tomu, kolikrát již v recenzi padlo ono magické slůvko „atmosféra“, je asi zřejmě, že právě ona je tím hlavním důvodem, proč „Realms“ věnovat pozornost – je skutečně hutná, dokáže zapůsobit a má nějakou hloubku. To jsou všechno docela silná slova, ale věřte tomu, že v tomto případě opodstatněná, jelikož je to opravdu výborné. Je vidět, že holka má v tomto ohledu nepopiratelný talent, kterého také umí plně využít – pak je nasnadě, že výsledkem je skvělá záležitost.

Darkher

Nicméně to neznamená, že by „Realms“ stálo jenom na atmosféře. Jsou taková alba, jež drží pohromadě právě díky své vnitřní náladě, ale pro „Realms“ něco takového platí pouze zčásti. Jsou zde totiž i výtečně napsané skladby, které dokážou přijít se silnými motivy – dostatečně silnými na to, aby se člověku vryly do hlavy. Do jisté míry může být zklamáním, že asi tím nejvyšším vrcholem je „Foregone“opět. Jedná se totiž o jedinou píseň, již Darkher zrecyklovali z EP. Na „Darkher“ / „The Kingdom Field“ platila za středobod nahrávky, což se na „Realms“ opakuje. Vzhledem ke kontextu desky je zde „Foregone“ v lehce pozměněné verzi, aby korespondovala s kytarovějším vyzněním nahrávky, ale ze své působivosti naštěstí neztratila vůbec nic. Znovu se tedy můžete těšit na elektrizující napětí, nervní rytmickou linku, uhrančivý vokál i všechno další jen s tím rozdílem, že nyní je kytara ještě o chlup výraznější.

Nechci ovšem vzbudit dojem, že vše ostatní kouká „Foregone“ jen zdálky na záda, jelikož tu jsou i další kompozice, které se za tímhle kouskem drží ve velmi těsném závěsu. Předně bych vypíchnul „Wars“, jež byla uvolněna jakožto první ukázka už před vydáním, což byla výborná volba. Z jistého úhlu pohledu se jedná o podobně stavěnou píseň jako v případě „Foregone“, ale „Wars“ táhne kupředu především rituální rytmika. Hodně se mi líbí i klidnější skladby, v nichž nedostává metalem zabarvená kytara tolik prostoru – snad i díky tomu, že právě ony se nejvíc blíží tomu, co jsem od „Realms“ očekával původně. V tomto ohledu bych zmínil jednak „Moths“, jejíž první polovina je klidnější a směřuje k hutnější poloze ve druhé části, a především finální „Lament“, která je regulérně nádherná. Nicméně se nenechte zmýlit – neznamená to, že je veselejší nebo snad prosvětlenější, protože nálada je stále temná.

Darkher

To bylo jen několik konkrétních případů, abychom si rozuměli, že „Realms“ obstojí z vícera úhlů pohledu. Ve finále je pak příjemné, že i navzdory této skutečnosti, že několik konkrétních kompozic z celku svou kvalitou vystupuje a lze je označovat jako vrcholné momenty, deska funguje a nenudí ani jako celek. Za mě jednoznačná spokojenost. Je to velmi silné a to já mám rád – jste-li na tom stejně, pak neváhejte a „Realms“ si rozhodně obstarejte!