Archiv štítku: dark rock

Crone – Godspeed

Crone - Godspeed

Země: Německo
Žánr: dark rock / post-rock
Datum vydání: 13.4.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Lucifer Valentine
02. The Ptilonist
03. Mother Crone
04. The Perfect Army
05. Leviathan’s Lifework
06. H (She’s Not Dead, She Is a Ghost)
07. Demmin
08. Godspeed

Hrací doba: 49:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Německá formace Crone toho po hudební stránce nemá příliš společného s metalem, přesto láká pozornost metalových posluchačů a médií. Prsty v tom má určitá návaznost na scénu, kde hrají prim tvrdé kytarové riffy. V čele Crone totiž stojí Philipp Jonas alias sG, lídr německých blackmetalistů Secrets of the Moon, a Markus Renzenbrink, bubeník deathmetalové kapely Embedded. Jim jsou k ruce další lidé, kteří hrají či hráli v metalových formacích. Jednou je to bývalý parťák ze Secrets of the Moon, jednou další člen Embedded. Ani v jednom případě ale tyto formace nehrají muziku, která by se Crone podobala.

Druhou návazností Crone na metal je pak vydavatelská firma. Ne snad, že by zrovna Prophecy Productions patřili ke striktně metalových labelům, ale jejich spojení s metalem je evidentní. Ostatně, vydávají u nich i Secrets of the Moon, čímž se kruh uzavírá.

Crone se poprvé studiově prezentovali už před čtyřmi lety, kdy vyšlo minialbum „Gehenna“. Které se mi popravdě řečeno vůbec nelíbilo. Sladký rádoby umělecký a inteligentní rock mě příšerně nudil. Zatímco určité zpřístupnění a větší stravitelnost na „Sun“, doposud poslední řadovce Secrets of the Moon, mi dost sedly, „Gehenna“ mě minula velkým obloukem a její poslech považuji za ztrátu času.

Přesto jsem dal „Godspeed“, prvnímu dlouhohrajícímu počinu Crone, šanci. A musím říct, že velký debut je o dost záživnější než jeho krátkohrající předchůdce, jakkoliv jeho základní zaměření zůstává prakticky totožné. I „Godspeed“ tedy nabízí lehce přístupný jemnější rock, který se ovšem navzdory své stravitelnosti stále snaží být alespoň trochu chytrý a nehraje na první signální prostřednictvím vlezlých melodií. I zde se bohužel najdou trochu „teplé“ momenty, ale jsou v únosné míře a Crone je zvládnou vyvážit pozitivy.

Hezkým příkladem může být první regulérní song „The Ptilonist“. Jeho rozjezd se mi příliš nelíbí, rádoby procítěné melodické pidlikání mě víc vysírá než baví. Po nudné úvodní minutě se ale písnička překlopí do mnohem zábavnější podoby, z níž nejvíce vyčnívá zpěvný refrén. Následná „Mother Crone“ album dobře reprezentuje v tom smyslu, že je na ní nejsnáze slyšet, jak Crone balancují na hraně cukrkandlu a kýče, ale daří se jim (většinou) nespadnout do sladkého bahna.

To (nej)zajímavější ale teprve následuje. Až ve středu desky se Crone konečně odváží trochu „zvýšit hlas“ a vytáhnout něco, co by se dalo nazvat riffem, aniž by vypadli z nastaveného konceptu a směřování. „The Perfect Army“ je každopádně díky tomu jedním z nejlepších dílků celé kolekce. „Leviathan‘s Lifework“ (tenhle titul se mi jen tak mezi námi moc líbí) se zase blýskne trochu temnějším a dekadentnějším feelingem, zatímco „H (She‘s Not Dead, She Is a Ghost)“ zaujme větší chytlavostí a (opět) zpěvným refrénem.

Crone

Předposlední „Demmin“ je nicméně bohužel tím nejhorším songem na albu, protože z ní nevyleze nic lepšího než post-rocková tuctovka. Situaci tedy musí zachránit závěrečná titulka „Godspeed“, která sice není dokonalá, má i pár méně záživných momentů a celkově není až tak strhující, jak bych od více jak dvanáctiminutové skladby očekával, ale rozhodně zanechá lepší dojem než „Demmin“.

Celkově vzato je ale „Godspeed“ docela fajn záležitost. Těch zbytečně sladkých motivů se tu naštěstí najde docela málo, vyloženě slabá písnička je jen jedna „Demmin“ a hlavně – nemám z „Godspeed“ takový pocit nudy a mlácení prázdné slámy jako u „Gehenna“. Takže z mého pohledu jde rozhodně o krok správným směrem. Nezapomenutelné album to rozhodně není, ale vzato kolem a kolem se to poslouchá dost příjemně.


Katatonia – The Fall of Hearts

Katatonia - The Fall of Hearts

Země: Švédsko
Žánr: atmospheric / doom metal / dark rock
Datum vydání: 20.5.2016
Label: Peaceville

Tracklist:
01. Takeover
02. Serein
03. Old Heart Falls
04. Decima
05. Sanction
06. Residual
07. Serac
08. Last Song Before the Fade
09. Shifts
10. The Night Subscriber
11. Pale Flag
12. Passer

Hrací doba: 67:25

Odkazy:
web / facebook / twitter

Melancholičtí švédští tuláci Katatonia se vydávají na další, nyní jubilejní desátou pouť. Pravda, technicky by se dala za desátou desku považovat akustická „Dethroned & Uncrowned“, avšak vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o předělávky skladeb z přechozí řadovky „Dead End Kings“, považuji za korektnější považovat za album honosící se tímto pomyslným titulem až čerstvé „The Fall of Hearts“. Ačkoliv se mi „Dead End Kings“ zamlouvalo (za důkaz čehož může sloužit má dobová recenze), v rámci čekání na nové album se ozývaly spíš obavy.

Katatonia je totiž jednou z těch kapel, jež po významné transformaci žánru zabředly do stylu, jejž na jednu stranu lze nazývat charakteristickým, na druhou stranu občas místy balancuje na hranici předvídatelnosti. A ačkoliv si až na výjimky („Night Is the New Day“) skupina stále drží relativně poměrně vysoký standard, přeci jen jisté opakování patrné je. Obavy trochu posílilo zveřejnění prvního singlu („Old Heart Falls“), který ačkoliv disponoval solidní atmosférou a svěžím zvukem, co se týče nápadů byl tradiční až běda. Nicméně lámat hůl by bylo rozhodně ukvapené. Především vzhledem k tomu, že se z desky nakonec vyloupla povedená propracovaná záležitost ukazující kapelu jako progresivní a zralou entitu, jež má stále co říct.

Za pravdu nám může dát hned povedený otvírák „Takeover“, disponující moc pěknou melodií a především ilustrující změny, jaké se v kapele odehrály. Zapojení bubeníka Daniela Moilanena a kytaristy Rogera Öjerssona do tvůrčího procesu znamená z kompozičního hlediska využití techničtějších kytarových postupů a větší apel na dynamičnost. Navíc struktura zmiňované skladby je o poznání propracovanější, než tomu bylo v písních posledních alb – jako celek připomene skoro až kolegy z Opeth. Zkrátka a dobře, kapela zní moderněji, zároveň paradoxně nehraje tolik na první signální; progresivněji, a přitom stále zachovává přehledné členění; místy i možná popověji, avšak navzdory tomu zní méně ukňouraně. Především má ale člověk pocit, že neposlouchá něco tisíckrát převařeného, ale něco nového a svěžího. Singly „Serein“ a „Old Heart Falls“ pak sice co se motivů týče až zas tolik nepřekvapí, jejich atmosféra ovšem funguje solidně. Propracovanější je první zmiňovaná, nicméně naživo zas myslím zafunguje ta druhá (je to sice celkem předvídatelné klišé, nicméně v kontextu desky funguje).

Pravda, časy, kdy šlo Katatonii nazývat syrovou, už jsou dávno v trapu – hutnost „Viva Emtiness“, o doomových začátcích nemluvě, už holt nevrátíme, ale upřímně řečeno, zrovna při poslechu precizní moderní novinky mi to ani nějak nevadí. „Decima“ disponuje například relativně neobvyklými postupy, které jsou doprovozeny o zajímavou instrumentaci. A ačkoliv v kontextu desky působí nenápadně, zároveň rozhodně u ní nemá člověk pocit, jako by ji někdy slyšel, což se, ruku na srdce, poslední dobou u Katatonie čas od času stávalo. Zvukový kabát novinky působí velmi solidně – pěkně vyniknou jak tvrdé, tak měkké části, přičemž dynamika zde funguje opravdu dobře. Jednou z nejsilnějších skladeb na albu je „Serak“ – další sedmiminutovka, jež má parádní kytary a je velmi dobře napsaná. V jednu chvíli překvapuje precizní rytmikou, jindy klávesovými doprovody a celkově připomíná, že Katatonii stále můžeme považovat za kapelu progresivní.

Nicméně tu jsou písně, které jsou spíš do počtu jako „Shifts“. Naštěstí jim oproti minulosti technické zpracování často přidává na atraktivitě. Například dobrá rytmika u „The Night Subscriber“ dělá i z obyčejnějších motivů velmi zajímavé pasáže. Precizní atmosféru má poloakustická „Pale Flag“, na níž se opět podepíše kvalitní zvukové inženýrství. A samotná melodie také není zrovna marná. Závěrečná „Passer“ je pak opravdu skvělou záležitostí. Zazní zde několik dosud neslyšených poloh a působí originálně. Klávesovými party, progresivními linkami kytar a samotným zpěvem konče.

Katatonia si pohrála s instrumentací a celkovým feelingem a nahrála velmi solidní desku, jež v rámci novější tvorby celkem kvalitativně vyčnívá. Pochvalu si zaslouží především neobvykle propracované kytarové party, které novince dodávají správný náboj. Dále si pak pochvalu zaslouží Jonasovy vokály, protože jsou technicky zase o kus dál než minule. Na jednu stranu je zde méně jednoznačně zapamatovatelných pasáží, ovšem o to více člověka baví se k nahrávce vracet. Zatímco můj soud u „Dead End Kings“ možná mohl ovlivňovat fakt, že se mi tehdy Katatonia hodně trefila do nálady, nyní mám pocit, že by novinka mohla zaujmout i ty, kteří minule usínali nudou. Teda pokud nepočítají s hutným doom metalem, ale spíše s progresí a atmosférou. Jak jsem se zpočátku bál, že budu muset lámat hůl, tak to není potřeba.


Grande Roses – Built on Schemes

Grande Roses - Built on Schemes
Země: Švédsko
Žánr: dark rock
Datum vydání: 2.2.2015
Label: Gaphals

Tracklist:
01. The Knife Digs Deeper
02. Build on Schemes
03. Ambulance
04. For a Greater Cause
05. Seconds for Hours
06. No Future
07. Mountains
08. Liars Nest
09. Spread the Ashes (and Love)

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Gaphals

Víte, je vždycky příjemné, když v té záplavě promáčů, které k nám do redakce chodí, člověk narazí na příjemnou rockovou nahrávku, jež vybočuje z řad zástupů průměrných thrashů, deathů a jiných metalových odnoží. A správně hádáte, že bych takhle nezačínal, kdyby Grande Roses nebyli jedním z těch příkladů, kdy se pod nenápadným názvem skrývá skvělá nahrávka, která je svá, kterou si člověk může okamžitě zařadit do sfér takových, s nimiž se nesetkává zrovna na denní bázi a které dokážou udržet hladinu pozornosti na hodně vysoké úrovni.

Ale nejdříve pár faktů k samotné kapele, protože nevěřím, že bych byl jediný omezenec mezi spoustou znalých čtenářů, jenž o Grande Roses nikdy neslyšel. Tahle čtveřice vznikla v roce 2003 ve švédském Duvenu a její druhé album „Built on Schemes“ navazuje na předloňský debut „Disease“, před nímž kapela vydala ještě dvě EP. Ono najít ke skupině nějakou biografii není zrovna jednoduché, protože na svých oficiální stránkách si z případných zájemců dělají legraci a tvrdí, že v roce 2016 přijde biografie sepsaná Stephenem Kingem a audiokniha namluvená Stephenem Hawkingem, takže si musíme vystačit s výčtem alb a nechtějte po mně jména členů nebo přesné složení, protože oficiální podklady jsem k dispozici neměl.

Grande Roses sami sebe charakterizují jako kapelu, která hraje dark rock, což je po hlubokém náslechu jejich novinky celkem přesné. Album je sice protkané příjemnými melodiemi, ovšem vyloženě pozitivní nálada absentuje. Celková atmosféra je postavena na jednoduchém písničkářství, protože jednotlivé kompozice jsou v podstatě syrové, jednoduché a nebýt nějakých těch aranžérských dodělávek, kterých si kolikrát na první dobrou ani nevšimnete, protože začnou vyplouvat na povrch až po několikátém poslechu, tak bych řekl, že album vzniklo v trojčlenném nástrojovém obsazení.

Při poslechu „Built on Schemes“ se nelze ubránit nostalgickému pocitu, který z alba dýchá, ale vyložené retro to taky není. Osobně mě napadla vzdálená asociace s Joy Division, ale díky lehkému stoner rockovému nádechu, jenž obstarává zejména syrový vokál, jsou pro mě Grande Roses kapelou, která si vytvořila v rámci možností svůj sound a skladby podepřela silnými nosnými momenty, takže slovo kritiky ode mě k této placce nečekejte. Ta hudba je tak nakažlivá, až mám pocit, že čím víc album poslouchám, tím víc si mě k sobě poutá.

Už v první minutě úvodní „The Knife Digs Deeper“, kdy se skladba energicky rozjíždí, je cítit, že Grande Roses nehrají klasické rádiové odrhovačky a do svého písničkářství zahrnují jak prvky starých punkových („No Future“) a mladších indie rockových kapel („Mountains“), díky čemuž je „Built on Schemes“ deskou barvitou, avšak kompaktně znějící. Skladby by se sice daly alespoň zdánlivě rozdělit na dvě základní skupiny, které odlišují tempo, v jakém jsou poháněny, ale o to tady nejde. Hlavní je, že jak rychlejší „Seconds for Hours“ nebo „Ambulance“ s decentními klávesami v pozadí, tak křehká „Liars Nest“ můžou fungovat spolu stejně dobře jako každá zvlášť. Ačkoli se mi líbily spíš ty svižnější písně, tak ani „Build on Schemes“ není špatná a zaujme jak skvělým vokálem, tak kytarovou linkou v pozadí.

Opravdu mě nenapadá nic, co bych „Built of Schemes“ mohl nějak úspěšně vytknout, protože vše, co tam má být, tam je. Skvělé písně? Jo. Atmosféra, jež vás nenechá chladným a v posluchači vzbudí emoce? Jasně, taky ano. Zpěvák, který umí energicky zapět silné refrény vypalovaček typu „The Knife Digs Deeper“ a „Ambulance“, stejně jako v poklidnější „Liars Nest“ zaútočit procítěností na váš vnitřní klid? Taky. Nebudu to protahovat, protože je jasné, že Grande Roses si mě získali na svou stranu tak, jako se to už dlouho nějaké neznámé partě nepovedlo, takže se nedivte, že nešetřím slovy chvály. „Built of Schemes“ je neotřelá, vyrovnaná, chytrá a hlavně příjemná deska, která baví.


Katatonia – Dead End Kings

Katatonia - Dead End Kings
Země: Švédsko
Žánr: atmospheric / doom metal / dark rock
Datum vydání: 27.8.2012
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The Parting
02. The One You Are Looking for Is Not Here
03. Hypnone
04. The Racing Heart
05. Buildings
06. Leech
07. Ambitions
08. Undo You
09. Lethean
10. First Prayer
11. Dead Letters

Hodnocení:
Onotius – 8/10
H. – 6/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ač jakožto externí redaktor mohu redakční eintopf pouze číst a tiše přemýšlet nad deskami očekávanými zdejšími plnohodnotnými hudebními publicisty, je nutno říci, že i má očekávání ohledně měsíce srpna se soustředila primárně na desku švédských hudebníků zvaných Katatonia. Od posledního počinu zvaného “Night Is the New Day”, který v kontextu jejich tvorby považuji spíše za slabší, uběhly již tři roky a zvědavost ohledně jeho následníka rostla. Na ochutnávku skupina zveřejnila ukázku “Dead Letters”, která, ač příjemně překvapila svým zvukem (který ve mně mírně evokoval americké alternativce Tool spojené s prog rockovější tváří Opeth) a vcelku zajímavou melodií, ve mně zanechávala zrnka pochybností, zda nová Katatonia nebude výhrou formy nad obsahem a zda vypracovaný hudební kabát nebude ve skutečnosti zakrývat obsahovou prázdnotu. V tomto ohledu byly mé obavy naštěstí plané. Deska je plna nápadů, které, ač nejsou tak lehce zapamatovatelné, rozhodně nabízí jistý hudební zážitek.

První věcí, která na albu pravděpodobně člověka zaujme, je velice vyvedený artwork, který využívá sice vcelku klišé motivu, jako celek ovšem působí značně propracovaně a i docela neokoukaně. Rozkládající se havran ze zobáku vypouštějící černé mračno, je zde vyobrazen na šedavém pozadí lesa s chatrnými sloupy vysokého napětí. Nad hlavou se mu nachází hejno jiných havranů (tito jsou ovšem ještě živí) a černočerné slunce. Tato apokalyptická vizualizace vás ihned uvede do nálady alba. Nyní se ovšem zaposlouchejme do samotné hudby…

Zvuk alba se od svých předchůdců liší zejména valnějším využitím symfonických kláves s občasnými elektronickými prvky, které příjemně osvěžují melancholické nálady pro Katatonii typické. Tento klávesový aspekt dodává nápaditost i hitovým melodiím, vesměs refrénům doprovázeným rafinovanější instrumentací. Zmiňované elementy jsou ovšem do zvuku zapasovány velice vkusně, takže tradiční zvuk není přehlušen a zároveň tímto je příjemně okořeněn. Navíc je tím albu dodána jistá pestrost, která pomůže posluchači orientovat se v poslouchaném materiálu. Takto tedy k zvukovému hávu.

Desku otvírá skladba “The Parting”, která ihned navodí patřičnou atmosféru za pomoci již zmiňovaného prvku kláves, které jsou zde transformovány do zvuku klavíru a smyčců. Refrén, ač možná ne na první poslech zapamatovatelný, má svou sílu a skladbě dodává naléhavost. Následuje “The One You Are Looking for Is Not Here”, která disponuje jemnějším zvukem, a Jonase zde doprovází ženské vokály Silje Wergeland (The Gathering), i přesto ji ovšem považuji v kontextu alba za skladbu méně záživnou. Velký hitový potenciál skrývá skladba “Hypnone”, která se svým melodickým a atmosférickým refrénem (kde opět klávesy vyhrávají působivý doprovod) si je schopna posluchače spolehlivě omotat kolem prstu. Silný refrén ovšem nabízí i skladba následující, která nese název “The Racing Heart” a začíná s tichými klávesovými prvky.

Ostřejší start nabízí “Buildings”, která valně využívá střídání partů měkkých a pasáží tvrdých či hřmotných. Tato skladba byla mimochodem také zveřejněna již před vydáním alba ve formě promo videoklipu k nadcházejícímu americkému turné. Několik úseků následující stopy, která nese název “Leech”, v člověku evokuje jemné prvky elektronické hudby. Na mysli tím mám samozřejmě part úvodní, který kombinuje klávesové klavírní a smyčcové zvuky v jemně minimalistické melodii za doprovodu pravděpodobně programovaných bicích. Postupně se přidává zbývající instrumentace a jinak se jedná o velice povedenou skladbu. Vzestupné tendence ohledně zvukové intenzity má následující song “Ambitions”. Samozřejmě neříkám, že jsem skladbu podroboval testu na zvukoměru, pouze žertovně podotýkám, že skladba pracuje se dvěma výraznějšími crescendo prvky. Následující skladba “Undo You” kromě tradičně nastolené atmosféry nabízí v refrénu vskutku uchu lahodící klavírní postupy. Po bok “Hypnone” se může svým hitovým potenciálem postavit i následující “Lethean”. Opravdu silný zvuk a refrén má i skladba “First Prayer” a závěrečná a v úvodu již jednou zmiňovaná “Dead Letters” album více než příjemně uzavírá pěknou melodií.

“Dead End Kings” přináší svěží vánek do poslední dobou jemně stagnující tvorby těchto melancholických Švédů. Nacházejí se zde osvěžující aspekty, které jsou vkusně zapasovány do standardního zvuku Katatonie, ovšem mají rozhodně pozitivní vliv na celkový dojem ze skladeb. Pokud mnoho lidí předchůdci vytýkalo nedostatek nápadů, který byl zakrýván šikovnými aranžemi, v tomto případě bych toto rozhodně netvrdil, protože pod precizně zpracovaným hávem se skrývá nápadů více než dostatek. Do příště bych Katatonii přál ještě trochu více odvahy. Také je nutno poznamenat, že kvalit mých oblíbených “Last Fair Deal Gone Down” a “Viva Emptiness” novinka pravděpodobně nedosahuje, ovšem i tak se jedná o velice povedené dílo.


Další názory:

Musím se přiznat, že mně osobně Katatonia nikdy k srdci příliš nepřirostla, vždy mi – nemohu si pomoct – přišla spíše jako malinko přeceňovaná skupina. Samozřejmě jsem jí nikdy nesporné kvality neupíral, jen mě to prostě moc nebavilo. Novinka “Dead End Kings” na tom nemění vůbec nic, což je ostatně vcelku logické, když i mnozí fanoušci kapely se na tuto desku tváří poněkud rozpačitě. Ono se celkově dá říct, že poslední roky nezastihly Katatonii ve zrovna výborné formě, neboť po poměrně nezáživném “Night Is the Day” Švédové přichází již podruhé za sebou s materiálem, který je více než cokoliv jiného ospalý a hlavně uspávací. Nemohu tvrdit, že by to bylo vyloženě špatné a kydat na “Dead End Kings” špínu, samozřejmě se najdou i zajímavější momenty, přesto se nemohu zbavit pocitu, že novinka připomíná spíše jen řemeslně odvedenou práci, nic víc. Ano, sice pořád dozajista kvalitní, ale prostě to není ono. Album si jen tak plyne… a to je vlastně všechno… až na absolutní výjimky (např. refrén “Hypnone”) se nenašlo nic, co by mou pozornost upoutalo, že by atmosféra byla nějak extrémně dechberoucí, aby člověku stačila aspoň ta, to se také tvrdit nedá… Vzhledem k tomu, jako moc mne “Dead End Kings” (ne)oslovilo, nemohu udělit více než slabších šest bodů…
H.

Já vám nějak nevím. Přestože se zdá, že Katatonia na “Dead End Kings” prodlužuje kvalitativní vyrovnanou linii posledních alb, tak na mě nepůsobí takovým způsobem, jak jsem očekával. Neříkám, že je to špatná deska, protože obsahuje dost povedených skladeb se silnými refrény a dobrou atmosférou, jen mě to tentokrát jaksi nebaví. Určitý zvukový vývoj je díky většímu využití klávesových nástrojů zřejmý, ale chybí mi trošku ostřejší zvuk kytar, které jsou na “Dead End Kings” takové odlehčené a vzdušnější. Některým skladbám jako třeba “The Racing Heart” nebo “The One You Are Looking for Is Not Here” to sice svědčí, ale jiné by si zasloužily trošku osvěžení. Produkce je vypiplaná a do detailu promyšlená, ale ani to nemusí být vždycky ku prospěchu věci. Kdo mě opět nezklamal, je Jonas Renkse, jehož hlas je jako dobré víno, s každým přibývajícím rokem získává na síle. Ne, že bych se k “Dead End Kings” už nikdy v budoucnu nevrátil, kdo ví, třeba jen potřebuju víc času, abych do něj pronikl, ale předchozí počiny byly přece jen silnější. Snad mě Katatonia příště přesvědčí, že “Dead End Kings” je jen důsledek jednorázové krize, která bude co nevidět zažehnána.
Kaša