Švédové Dark Tranquillity právě natáčejí svou novou řadovku. Ta se bude jmenovat „Atoma“ a vyjde 4. listopadu pod hlavičkou Century Media Records. Její obal najdete tady.
Archiv štítku: Dark Tranquillity
Novinky 18-6-15
>>> Finové Amorphis ohlásili vydání svého dalšího studiového alba – jmenovat se bude „Under the Red Cloud“ a k mání bude od 4. září. Obal zde, tracklist následuje:
01. Under the Red Cloud 02. The Four Wise Ones 03. Bad Blood 04. The Skull 05. Death of a King 06. Sacrifice 07. Dark Path 08. Enemy at the Gates 09. Tree of Ages 10. White Night 11. Come The Spring [bonus] 12. Winter’s Sleep [bonus]
>>> Dark Tranquillity mají na kontě nový videoklip – natáčelo se k písničce „The Science of Noise“, která pochází z poslední nahrávky „Construct“ z roku 2013. Sledujte na YouTube.
>>> Fear Factory pustili do světa lyric video k songu „Soul Hacker“, jenž se objeví na nadcházející desce „Genexus“ (vychází 7. srpna). Sledujte na YouTube.
>>> Zámořská heavy metalová skupina Huntress má na programu další řadový počin – novinka ponese název „Static“ a vyjde 25. září. Obal tady, tracklist následuje:
01. Sorrow 02. Flesh 03. Brian 04. I Want to Wanna Wake Up 05. Mania 06. Four Blood Moons 07. Static 08. Harsh Times on Planet Stoked 09. Noble Savage 10. Fire in My Heart 11. Black Tongue [bonus] 12. Vultures Can Wait [bonus]
>>> Zajímavé personální rošády proběhly u death metalové legendy Morbid Angel. Skupinu (podle všeho) opustil dosavadní zpěvák a baskytarista David Vincent, na jehož místo se vrátil Steve Tucker, který zde působil již v minulosti. Vincent se ovšem nechal slyšet, že ze sestavy neodešel, ani prý „nebyl požádán, aby odešel“. Mimoto sestavu Morbid Angel opustil i bubeník Tim Yeung – údajně kvůli vzájemně neshodě ohledně finanční stránky, jak řekl ve svém prohlášení. Kytarista Trey Azagthoth už prý společně s Tuckerem pracují na dalším albu.
>>> Nové album doomových veteránů Pentagram se bude jmenovat „Curious Volume“ a k dostání bude od 28. srpna. Obal zde, tracklist níže:
01. Lay Down and Die 02. The Tempter Push 03. Dead Bury Dead 04. Earth Flight 05. Walk Alone 06. Curious Volume 07. Misunderstood 08. Close the Casket 09. Sufferin’ 10. Devil’s Playground 11. Because I Made It
>>> Thrashoví titáni Slayer odhalili přebal netrpělivě vyčkávané desky „Repentless“, jež vyjde 11. září. Prohlížejte zde.
>>> Švédové Soilwork se rozešli se svým baskytaristou Ola Finkem, na jehož místo nastupuje jistý Markus Wibom. Kapela má před vydáním svého nového alba – „The Ride Majestic“ je naplánováno na 28. srpna.
Dark Tranquillity, Death Angel, Tristania
 |
| Datum: 27.11.2013 Místo: Praha, Futurum Účinkující: Dark Tranquillity, Death Angel, Tristania, Dew-Scented, Adimiron, Extrema
|
Hudební událost, jejíž průběh se pokusím shrnout v následujících řádcích, byla svým způsobem jedinečná. Nejde ani tak o samotné obsazení, protože všechny vystupující kapely (snad s výjimkou dvojice Extrema a Adimiron, která celý večer otevírala) nejsou na českých pódiích nijak zvlášť ojedinělým úkazem. Kdepak… tím, co tento koncert vyčlenilo z řady dalších, byla skutečnost, že se v jeden večer na jednom pódiu sešla sestava složená hned ze dvou turné. Potemnělé duo Dark Tranquillity–Tristania doplnila thrashová sestava pod vedením slovutných Death Angel a já se přiznám, že mi to nebylo ani trochu po chuti. Nic proti samotným kapelám, ale dost jsem se obával, že dojde ke střetu dvou zcela odlišných nálad a výsledek tím nakonec utrpí. No, a když už jsem se tu vyznal ze svých obav, slušelo by se hned vzápětí zmínit, že se tyto obavy nakonec ukázaly jako liché. Vezměme to ale postupně…
Večer zahájili svým vystoupením italští Extrema, kteří se pokusili publikum rozehřát agresivním mixem progu, thrashe a kdovíčeho ještě. A vzato kolem a kolem to nebylo vůbec špatné. Mimořádně ostrý zvuk kytar sice občas trochu pohřbíval melodiku riffů, ale i tak to šlo poslouchat. Smeknout musím před nasazením, s jakým Extrema vyrukovali, protože svou slabou půlhodinku odehráli v takovém tempu, že by se z toho mohla poučit celá řada prvoligových kapel. Na druhou stranu to ale občas bylo trošinku přes čáru a neustálé hecování k circle pitu, když před pódiem postávalo tak padesát lidí, zafungovalo spíš opačně. Otvírák to ale byl příjemný, o tom žádná.
V pořadí druzí Adimiron si od publika vysloužili podstatně větší odezvu než Extrema, nicméně pořád bylo vidět, že je to malá a navíc nijak zázračná kapela. Jejich groove/thrashování sice poslouchat šlo, ale já osobně jsem v něm neshledal jediný důvod k setrvání, takže jsem taky nesetrval nijak dlouho a raději jsem šel sbírat síly potřebné k přežití zbytku večera, který se tou dobou pořád teprve rozjížděl.
První skutečně dobré vystoupení předvedli Němci Dew-Scented, kteří se v našich zeměpisných šířkách objevují celkem často. Já jsem s nimi měl tu čest sice zatím jen jednou, ale už tehdy mě dost bavili a nejinak tomu bylo i tentokrát. Dew-Scented už přes dvacet let sazí na naprosto poctivý thrash death bez zbytečných příkras a jsou dokonalou ukázkou toho, že když se to dělá od srdce, má to hodně co do sebe. Všechno šlapalo jak mělo, muzikanti působili naprosto přirozeně a všemu nenuceným způsobem kraloval neskutečně sympatický zpěvák Leif Jensen, na kterém by člověk nenašel ani špetku povýšenosti. Tohle vystoupení mělo odpich, drive a vlastně všechno, co si jen člověk může od kapely formátu Dew-Scented přát. Lidé kapelu za odvedený výkon na oplátku odměnili vynikající odezvou a mě nenapadá nic, co by téhle půlhodinové seanci vytkl. Prostě moc fajn koncert a Dew-Scented naživo můžu směle doporučit.
Tristania je kapela, kterou mám upřímně rád, a přiznám se, že to byla právě její účast na téhle události, která mě nakonec přiměla vysázet příslušný obnos a dopravit své velectěné pozadí až do Futura. Krom toho ale chystané vystoupení jitřilo mou zvědavost ještě dvěma způsoby – zaprvé jsem byl zvědavý, jak to kapele šlape naživo po vydání výtečně novinky “Darkest White”, a také mě zajímalo, jestli se nebude opakovat ostudná blamáž z podzimu 2011, kdy na vystoupení Tristanie v rámci festivalu Out of the Dark zůstalo v sále jen pár vlažných fans, což jinak dost dobrý koncert vlastně zabilo. Tehdy jsem si sliboval, že až se Tristania u nás objeví příště, budu se toho reparátu účastnit, a teď jsem jedině rád, že jsem své slovo dodržel, protože tentokrát to byla vážně pecka ve všech směrech. Tak předně lidi – těch byla hromada, a že tam nejsou jen tak na okrasu, dali jasně najevo, už když kapela nastoupila na pódium. A od té doby, co ztichlo trochu zvláštní varhanní intro, se strhnul nářez, jaký jsem tak úplně nečekal. Většina setlistu byla postavená na nové desce, která je sama o sobě dost tvrdá, ale naživo to vyznělo ještě o kus drsněji – a bylo to boží! Chvíli sice trvalo, než se srovnal zvuk (zpočátku trochu zanikaly čisté vokály a kytara Anderse Høyvika), ale i když to nakonec stejně žádný velký zvukový zázrak nebyl, pořád to byla paráda. S celkovou agresivní náturou vystoupení parádně zafungovala jemnější složka hudby Tristanie a nálada se tak dostavila prakticky stejná jako z desky, jen v energičtějším a ostřejším balení, které tomu vůbec neuškodilo, spíš naopak. A celý ten ostrý sound kupodivu neuškodil ani starším skladbám (“Beyond the Veil”, “Libre”, “Year of the Rat”), které v originále znějí docela odlišně… Hudebně to byl prostě parádní nářez, který na začátku strhnul a do konce z nastavené laťky neslevil. Tahle energie se přenesla na diváky, kteří dva roky starý trapas odčinili více než dostatečně, a od diváků zase brali energii zpět sami muzikanti a bylo to na nich jasně vidět. Žádné otrávené ksichty, ale naopak jeden úsměv za druhým, vzorná komunikace s publikem, perfektní hráčské i pěvecké výkony… Čekal jsem, že Tristania předvede dobrý koncert, ale rozhodně jsem nečekal, že bude takhle výborný. Celou dobu jsem pařil jako blázen a na konci jsem odcházel na pivo opravdu nadšený, což je pro kapelu ta nejlepší vizitka. Jestli ještě pořád existují nějací pochybovači, kteří nad současnou podobou Tristanie ohrnují nos, tohle byl jasný důkaz, že jsou úplně mimo, protože si sotva dovedu představit lepší potvrzení pohody a formy, v jaké se kapela v současnosti nachází.
Jak už jsem psal někde nahoře, když na soupisku přibyly všechny ty thrashovky, vůbec mě to nepotěšilo. I tak jsem ale vzal za vděk možností vidět v klubu Death Angel, protože i přesto, že nemám k thrashi nijak závratný vztah, tahle kapela je jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo. No, a milí Amíci mě v nadstandardním smýšlení o nich jedině utvrdili, protože koncert, jaký v Praze předvedli, se nedá označit jinak než jako skvostný. Byla to vážně luxusní palba od začátku do konce, které nechyběla čitelnost, chytlavost, nápaditost a chytrost, tedy atributy, které tvorbu Death Angel v mých očích vysílají vysoko nad ostatní žánrové spolky. Samozřejmostí bylo naprosto strhující nasazení muzikantů, kteří jsou svými živými vystoupeními proslulí, a ačkoli ve Futuru není pódium kdovíjak velké, Death Angel jeho rozměry dovedly využít do krajnosti a celá hodina, kterou dostali k dobru, by se dala prohlásit za učebnicový příklad thrashového vystoupení se vším všudy. Výborný dojem opět zanechal ohromný sympaťák Mark Osegueda, jenž tak už asi definitivně zakotvil mezi vybranou společností nejlepších frontmanů, jaké jsem kdy viděl, a navíc se vydařil zvuk, takže na vystoupení Death Angel neulpělo jediné smítko nedotaženosti. Tohle bylo prostě naprosto luxusní vystoupení, jímž Death Angel opět dokázali, že se nějaká velká thrashová čtyřka může jít bodnout. Je sice pravda, že jsem si Tristanii užil o něco víc, ale tomuhle stejně nešlo absolutně co vytknout a bylo to objektivně nejlepší vystoupení večera. Smekám a příště na shledanou!
Dark Tranquillity jsem v nedávné minulosti viděl hned dvakrát, v obou případech se mi líbili a navíc jsem v posledních měsících přišel na chuť i jejich studiovým nahrávkám, takže jsem příležitost vidět je v klubu dlouho považoval za lákavou. Po vynikajících výkonech Tristanie a Death Angel to s tou lákavostí ale začalo jít docela z kopce, protože jsem si upřímně nedovedl představit, že se jim Dark Tranquillity alespoň vyrovnají. A nevím, nakolik to bylo tímhle malováním čerta na zeď, ale výsledek skutečně nebyl nijak zázračný, i když si nejsem jistý, do jaké míry z toho vinit samotnou kapelu… Dost podivný mi přišel zvuk, ve kterém kytary vynikaly podstatně míň, než by se mi líbilo (což teoreticky mohl být záměr), a také dost zásadně kolísala hlasitost vokálu (což záměr rozhodně nebyl). Ať už ale záměr nebo ne, obojí bylo docela nepříjemné. Docela fatální problém spočíval ve velkém zpoždění (končilo se dlouho po avizované půlnoci) a alespoň z mého úhlu pohledu také v extrémní délce vystoupení. 18 skladeb, to byla vážně silná káva a v závěru mě udržovala při životě jen očekávání největších hitů, které ještě nezazněly. Poutavost samotné hudební produkce pak byla kolísavá. Já osobně jsem se bavil v podstatě jen u profláklejších pecek a větší část setu jsem si postupně uvědomoval, že je to sice docela dobré, ale že mě to vlastně moc nebere. Místy jsem si ale hlavou hodil dost ochotně, tak nevím… Nebylo to špatné, ale žádný zázrak to taky nebyl a na předcházející dvě vystoupení večera se Dark Tranquillity zkrátka nechytali. Mikael Stanne je sice pořád stejný sympaťák, oba kytaristé i tentokrát házeli správně zachmuřené pohledy a “A Bolt of Blazing Gold” provedená jako duet s Mariangelou Demurtas (Tristania) byla vážně super, ale zkrátka to úplně nestačilo.
I přes trochu rozpačitý závěr mě ale vůbec nemrzí, že jsem do tohoto koncertu zainvestoval, protože výkony, jaké předvedli Tristania a Death Angel, rozhodně patřily do první ligy a já doufám, že se tu obě kapely v dohledné době ukáží znovu. Zároveň se omlouvám pořadatelům za moje chmurné předpovědi ohledně spojení obou turné. Krom toho, že se muzika navzájem opravdu netloukla, se navíc podařilo naplánovat časový harmonogram tak citlivě, aby všechny důležité dostaly dostatek prostoru, v což jsem při tak nabitém programu (šest kapel) až do poslední chvíle opravdu nedoufal. Sečteno podtrženo šlo o vskutku vydařenou kulturní událost, jejíž účasti mohl sotva kdo litovat. Já nelituji ani náznakem!
Basinfirefest 2013
 |
| Datum: 28-30.6.2013 Místo: Spálené Poříčí Účinkující (obsažení v reportu): Pátek: Alpha Tiger, Dark Gamballe, Dark Tranquillity, Graveworm, Malignant Tumour, Olympic, Visací zámek, Within Temptation Sobota: Aleš Brichta Project, Bypass, Cocotte Minute, Hail of Bullets, Hardcore Superstar, Henych 666, Pretty Maids, Root, Sinister, Turbo, Unearth, Van Canto Neděle: Arakain, Coal Chamber, Doga, Dymytry, Exumer, Krucipüsk, Soilwork, Walda Gang
|
Již jedenáctý ročník největšího západočeského festivalu Basinfirefest lákal zvučnými jmény interpretů i příslibem zase o něco lepší organizace a komfortním zázemím. Počasí mělo být snad poprvé za ty roky, kdy do Spáleného Poříčí jezdíme, umoudřelé a bylo tedy na co se letos těšit. Jak se multižánrový open air vyvedl tentokrát?
Pátek:
Po poobědovém příjezdu brutálně neklimatizovanou kyvadlovou dopravou z Plzeňské metropole stavíme stany, otevíráme první pivo, vyřizujeme potřebná oprávnění ke vstupu (podrobnosti ve zhodnocení dole) a po roce se opět ocitáme na půdě Basinfirefestu. Letos tedy o něco chudším a méně zalidněném, což dokazovalo ne zcela naplněné stanové městečko a přísné zkrouhnutí počtu prodejních stánečků. Nejsme tu však kvůli nákupu suvenýrů, a tak vyrážíme na Dark Gamballe, hrající toho času na hlavní stage. Naposledy jsem tyhle kluky viděl asi před pěti lety právě na Basinfirefestu a už tenkrát předvedli velmi zajímavé a zábavné vystoupení plné výborných písniček. Zazněla jak starší tvorba, tak i novinky z aktuálního nosiče “Zatím dobrý”.
Krátká přestavba a přicházejí ostravští Malignant Tumour, na které se už takhle odpoledne sešla pěkná řádka fanoušků, kteří též dokázali “tu svou” kapelu pořádně podpořit a za jednotlivé písně odměnit slušným pokřikem a skandováním. Mě osobně ale Malignant Tumour nijak extra neoslnili a raději jsem se odebral prozkoumat zbytek areálu zjistit, co dobrého se dá kde ulovit.
Chvíli před půl sedmou nastupuje první z českých legend – Olympic. Nikdy bych předtím netušil, že něco podobného kdy vyřknu, ale musím se přiznat, že jejich setík byl z toho nejlepšího, co mohl letošní ročník Basinfirefestu nabídnout. Petr Janda i přes pokročilý věk sázel do publika jednu známou pecku za druhou a vůbec nebylo znát, že má na krku už něco málo přes sedm křížků. Za zemřelého Milana Peroutku nastoupil coby host na bubenickou sesli jistý Martin Vajgl. Musím pochválit zvukovou stránku vystoupení, poněvadž byla na jedničku s hvězdičkou, a také samotné fanoušky, kteří zpívali, veselili se a vůbec si vystoupení Olympicu maximálně užívali. Parádička. Kdyby takhle zahrál každý, nebylo by záporných reportáží a ani chudých zážitků.
První zahraniční návštěva v podobě Italů Graveworm mě nechává poměrně chladným, ale na jejich vystoupení se však zajdu podívat. No, vydržel jsem asi deset minut, protože takhle špatný zvuk už jsem dlouho nezažil. Ač jsem se postavil až těsně ke zvukařům, nebyl jsem schopen od sebe rozeznat kytary, natož cokoliv jiného. Zpěv totálně zanikal pod vahou přehulených bicí a všechny tři songy, které jsem měl možnost vidět, zněly naprosto stejně. Jasná volba – osvěžení v podobě dalšího piva. Na následující Alpha Tiger stojíme chvíli v kotli, ale generického power metalu si můžu kdykoliv pustit nebo vidět tuny, a tak jsem jejich set ani nijak zvláště nevnímal a přesunul se na večeři.
Odbíjí půl jedenáctá a nastupuje jeden z headlinerů festivalu, na kterého bezpochyby dorazilo nejvíce oddaných fanoušků – Within Temptation. Celá scéna je přestavena tak, aby bubeník mohl i se svou soupravou sedět na vyvýšeném pódiu po pravé straně. Nalevo mu sekunduje klávesista na podobné vyvýšenině a dohromady jsou spojeni přechodovou lávkou. Ze zpodní části k nim vede schodiště, po kterém se mohou “pohyblivější” členové uskupení přemisťovat dle libosti (a vzhledem k tomu, že byla večer už docela zima, se také často chvatně přesouvali z místa na místo). Za zády kapely byla umístěna obrovská projekce, na kterou byla po celou dobu zhruba sedmdesátiminutového vystoupení promítána směsice klipů, různých psychedelických vylomenin a jakýsi “příběh” v podobě intra, outra a asi jednoho prokladu mezi skladbami. Koncert Within Temptation byl odehrán na vysoké úrovni, vše bylo profesionální a zábavné. Zvuk také super, což rozhodně potěšilo. Sharon den Adel (zpěvačka) je vážně kočka, a tak si na své přišly nejen uši, ale i oči.
Poté ještě těsně stíháme klasiku Visací zámek a jejich nejzásadnější písně typu “Traktor” nebo “Známka punku”. Nutno podotknout, že i přes překrytí s Within Temptation má tuzemská legenda solidní fanouškovskou podporu a návštěvnost. Nakonec nás přepadá slušná únava a na půlnoční vystoupení Dark Tranquillity zůstáváme asi půl hodiny, poté se odebíráme do stanů a spacáků. Studiovou tvorbu Dark Tranquillity bohužel vůbec neznám, ale soudě dle ohlasu publika bylo pravděpodobně zahráno a řečeno vše podstatné.
Sobota:
Sobotní program pro nás začíná odpoledním vystoupením pražských Cocotte Minute. Poctivý a víceméně klasický set kapely, která má v plánu se minimálně na rok odmlčet, a Basinfirefest byl jeden z posledních možností ji vidět naživo, bavil a nenudil. Zhruba od poloviny vystoupení se pod pódiem utvořil solidní kotel, což zpěvák Zeller s nadšením kvitoval.
Rychlý přesun směrem k hlavní stage na sólový projekt Vlasty Henycha s ďábelským názvem Henych 666, od kterého jsme nečekali prakticky vůbec nic a nakonec jsme byli velice překvapeni a potěšeni, s čím na nás tento starý tvrděmetalový harcovník vytáhl. Slyšeli jsme jak něco málo z nové tvorby, tak i vydatnou porci starých kousků, pod které se Vlasta podepisoval ještě coby frontman slovutných Törr. A hlavně – po několika letech jsem měl možnost zaslechnout živě píseň “Válka s nebem”, za což tímto panu Henychovi děkuji a klaním se, protože jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že současná sestava Törr na tento skvost zcela zanevřela a budu tedy odsouzen k jejímu poslechu čistě z domácích reproduktorů. Díky!
Spěšným návratem k druhé stage stíháme ještě kousek Viléma Čoka a jeho smečky, která si říká Bypass. Upřímně, Vildu jsem neměl nikdy moc v lásce, ale z té chvilky, kterou jsme ještě zvládli zhlédnout, musím uznat, že šoumen je to prvotřídní. Černý přiléhavý obleček s přilepenou kostrou, klaunská čepička a megafon, přes který vyřvával většinu písniček do mikrofonu mluví asi za vše. Neustálé grimasy a opičky, kterými bavil nejen obecenstvo, ale i zbytek své kapely. Největší zábava však bylo sledovat, jak se všichni ti zlí metalisté před pódiem snaží předhánět jeden druhého v tom, kdo pomůže lépe zazpívat hitovku z kultovního seriálu “My z Kačerova”.
Drobná pauza k zažehnání hladu a žízně, hodinové ručičky se posunují směrem k půl šesté a začíná hrát Aleš Brichta Project. Otevíračka “Anděl posledního soudu” a pak většina setu vyplněna materiálem z poslední desky “Údolí sviní”. Obligátní “Dívka s perlami ve vlasech” samozřejmě nemůže chybět. Klasické vystoupení bez větších výkyvů nebo překvapení, pouze za zády s novým ansámblem. Nic víc, nic míň.
Hardcore Superstar dokázali, že praví rockeři ještě nevymřeli a vysypali do nás setlist plný jejich (údajně, neb tvorbu neznám) největších hitovek. Glamově vyhlížející frontman se nebál celou dobu povzbuzovat publikum a hlavně díky němu tahle švédská hodinka utíkala jako blázen. V jednu chvíli si vzal k sobě na pódium dvě slečny (shodou náhod se obě jmenovali stejně, což vzbudilo patřičný ohlas), které potom nechal celý další song tančit s ním na pódiu. Co se s nimi stalo poté jsem se, bohužel, nedozvěděl. Rychlý přeběh na dalšího českého rockového velikána – Turbo. Nikdy bych neřekl, že na ně přijde skoro celý festival a kam až oko dohlédne si budou všichni prozpěvovat jejich chytlavé refrény. Moc pěkné.
Musím se přiznat, že Pretty Maids mě vždycky nudili a nejinak tomu bylo i na Basinfirefestu. Jediný song, který jsem ochoten uznat (“Little Drops of Heaven”), zahráli a zbytku jsem nějak nevěnoval sebevětší pozornost. Kdežto Van Canto – to je úplně jiná liga. Pokud jste produkci těchto našich německých kolegů, kteří z nástrojového obsazení využívají pouze a jedině bicí a zbytek si doplňují vokálně, neslyšeli, rychle doporučuji dohnat všechny resty, protože, dámy a pánové, tohle stálo za to. Vlastně nemám slov, tohle bylo tak umělecké a na úrovni, že není krom počáteční rozpačitosti a vtipného uvaděče se silným přízvukem absolutně co vytýkat. Slyšeli jsme jak spousty písniček z vlastní tvorby, tak i několik coverů, mezi nimiž jednoznačně vynikal “The Bard’s Song” původně od Blind Guardian. “Wishmaster” a “Fear of the Dark” byli samozřejmě také úžasné, ale “Bardovu píseň” zpívali všichni široko daleko. Uchvacující a všepohlcující atmosféra. Jediné, co zamrzelo, byla absence písně “Last Night of the Kings”, ale jeden nemůže přeci chtít všechno.
Hail of Bullets přišli, roztřískali co mohli a zase zmizeli ze scény. Tihle Nizozemci do nás bez okolků nasypali svůj death metal nejhrubšího zrna a bylo jim úplně jedno, co si o tom bude kdo myslet. Šílená energie, výborné pogo v kotli (po dešti ještě zábavnější) a set nabušený od začátku do konce kvalitní muzikou. Na death metal i bomba zvuk, takže celková spokojenost. A musím se pochlubit – podařilo se mi uzmout vržené trsátko.
Pár minut na Root, kteří mě také nikdy nebavili a asi nikdy bavit ani nebudou, a přichází první zámořská návštěva jménem Unearth. Osobně jsem o těchto amerických metalcoristech nikdy předtím neslyšel, ale o to byla jejich hodinka zábavnější. Víceméně nezahráli nic moc objevného nebo nového, ale nekompromisnímu zpěvákovi, který se neustále dožaduje většího a většího circle pitu, se přece neodmlouvá. Výborná hudba pro festivalové vyblbnutí, ale na doma či k práci asi ne.
Old school death metal v podání Sinister na mě byl v jednu ráno po náročném dni už trochu moc, takže jsem se jal odebrat do říše snů. Avšak podle kamaráda bylo jejich vystoupení jedno z nejlepších, které mohl o víkendu vidět, takže to určitě stálo za to.
Neděle:
Nedělní dopoledne trávíme brouzdáním, nakupováním a osvěžováním se přímo ve Spáleném Poříčí, kde si jistě provozovatelé náleven a putyk mnuli ruce, jak je perfektní, že se i u nich alespoň jednou za rok otočí takové množství lidí. Do areálu se vracíme právě včas, abychom stihli domácí Arakain a Dymytry, které se bohužel částečně kryli, neb každá hrála na jiném pódiu a v hodně podobný čas. Jako správný fanoušek jsem si rozdělil čas mezi obě a vůbec jsem nelitoval. Arakain jsou koneckonců sázka na jistotu a Dymytry stále více dokazují, že se u nich špatného výstupu také nikdy nedočkáme.
Krucipüsk naneštěstí silně zklamal a opět se potvrdilo, že si v posledních několika letech Tomáš Hájíček se svým dítětem čím dál tím víc neví rady. Karvinská Doga naštěstí podobným problémem netrpí a jejich chvilka slávy byla vyplněna vším, co by od nich pravověrný fanoušek mohl očekávat. Nedělní podvečer se neobešel bez nutných přesunů, protože Kern vůbec nevystoupili a program na celé vedlejší stage se kvůli tomu posunul o hodinu kupředu, což samozřejmě znamenalo neplánované překrývání kapel. Taktéž na hlavním pódiu došlo k pohybům a Coal Chamber, kteří měli program uzavírat, se prohodili s dánskou smečkou Raunchy.
Tak tedy – Coal Chamber mám hodně rád a na jejich vystoupení jsem se těšil jako dítě na první jahodovou zmrzlinu. Ale to, co tihle blázniví amíci předvedli, mi vyrazilo na hodně dlouho dobu dech. Setlist byl tak nějak očekávatelný, o něj vůbec nejde. Jde o to, jakým způsobem byl celý přehrán. Takovou porci energie jsem na festivalu snad ještě nezažil. Frontman Dez Fafara ani nepotřeboval nic moc říkat – přišel, rozhlédl se a začalo peklo. Od začátku do konce obrovský circle pit skoro před celým pódiem, úžasně se bavící a skákající návštěvníci, slunečné počasí a báječná pohoda, protože nikdo do nikoho zbytečně brutálně nenarážel a zábava se nesla ve volném duchu, kdy si vážně mohl užít každý, kdo se takhle večer ocitl u hlavní stage. Na pódiu bylo také veselo. Bubeník Mike Cox musel ujíždět na nějakém hodně silném tripu, protože v jednom kuse zkopával ze stupátka části své soupravy, plival vodu na kmitající pikolíky a v jednom kuse měnil paličky, se kterými nebyl nikdy spokojen. Kytarista Miguel Rascón vrhal uhrančivé pohledy do publika a předváděl různé triky, mezi nimiž mě nejvíce zaujalo odplivnutí nad sebe, které následně zase do pusy chytil. Nechutné, ale zábava. K basovce se postavila Chela Rhea Harper, která nemusela dělat nic, jen se sem tam podívat směrem k přihlížejícím a pousmát se. Na konci došlo k rozebírání bicích stylem “urvat a odhodit všechno, co půjde”, k zemi šla i kytara a mikrofony. Celkem brajgl a nevím, zda takhle Coal Chamber zavírají každé vystoupení, nebo byla tohle výjimka jen kvůli tomu, že se u nás jednalo o jejich poslední vystoupení na koncertní šňůře, a tak už nebudou nástroje v nejbližší době potřeba…?
Zato z vystoupení švédských Soilwork jsem moc nadšen nebyl. Tyhle maníky jsem viděl už dvakrát a pokaždé se mi jejich set velmi líbil, ne však letos na Basinfirefestu. Což o to, zahráno bylo na jedničku, ale prostě to pro mě tak trochu postrádalo duši. Muzikanti přišli, odehráli si co bylo třeba, aby naplnili svůj časový limit (dokonce se končilo ještě o dost dříve, než mělo), a pak zase zmizeli ze scény. Bez přídavků, bez nějakého extra loučení, nic. Ani paličky se neházely. Nu, nic moc. Snad zase příště.
Walda Gang pro nás představoval pomyslnou tečku za celým festivalem a bylo se opravdu na co dívat. Zábavná show od začátku do konce, stovky zpívajících lidí a jako třešnička na dortu i malý ohňostroj. Němečtí Exumer pak už nezaujali a zmíněné Raunchy nebyla možnost spatřit, poněvadž jsme si tou dobou už razili cestu domů do hebkých postýlek.
Zhodnocení:
Letošní ročník se hodně povedl. Ani nevadí, že byl celkově na první pohled levnější (místo látkových vrácenek zase plast, méně stánečků, žádná zvláštní projekce u pódií,…), důležité je, že hudebně se opět ocitl na špičce a určitě se vyplatilo zúčastnit. Rok od roku se Basinfirefest přiklání více a více k tvrdší produkci, a tak pankáči a skáčkaři trochu utřeli, ale holt se nedá nic dělat, tohle neovlivníme.
Organizačně vše v pořádku, pořadatel dělá vše pro to, aby se návštěvníkům v areálu líbilo a rádi se vraceli. Ke všem loňským vymoženostem přibyla například možnost wifi připojení (samozřejmě zdarma) a opět bylo možné využít služeb bankomatu přímo v areálu. Jediné, co jsem úplně nepochopil, byl exces se vstupenkami, kdy jsme si doma museli vytisknout jakési potvrzení o nákupu, které nám až na místě po předložení identifikačních dokladů vyměnili za samotné lístky. Ty bylo potom samozřejmě potřeba směnit za vrácenky. Uf… Jo a ještě jeden mínus – moderátor. Ale to už je tady asi prostě tak zavedeno.
Oficiálním pivem festivalu byl i pro letošek zvolen Budweiser Budvar, což raději nekomentuji a doufám, že příště budeme mít možnost pít zase Gambrinus. I když, jednu výhodu toto přeci jen mělo. V jedné části areálu totiž točili přímo do skla i budějovickou specialitku – kroužkovaný ležák. Jinak vše klasicky zase do vratných kelímků. V areálu se člověk i dobře najedl, a pokud vám nevadí mastná festivalová strava, byli jste jako doma.
Co říci závěrem? Výborná atmosféra, skvělá hudba, dobré zázemí a super lidi. Co více by asi člověk mohl od festivalu žádat?
Dark Tranquillity – Construct
 |
| Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 24.5.2013 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy:
|
První pohled (Onotius):
“Copak to dáváš do toho přehrávače, kamaráde, teplá ti tu pivo,” povídá jeden upocený mladík na srazu anonymních fanoušků metalové hudby a usmívá se od ucha k uchu, přičemž pokukuje po tmavé krabičce, z níž jeho druh vytahuje disk. “To jsou noví Dark Tranquillity, jsem celkem zvědav, co z toho vyleze, má to být něco ve stylu tý fajn desky z roku 99. Jmenovalo se to jako nějaká promítačka…” “Myslíš ‘Projector’?” zbystří další mladý muž sedící opodál a odkládá knihu, kterou ještě před několika vteřinami hltal jako pirát odcizený grog. “Jo to bude ono,” souhlasí chlápek třímající pevně digipackovou verzi a záhy tiskne knoflík play. Pro námět na večerní diskusi je uděláno…
Fanoušci museli být značně natěšeni (či v případě skeptičtějších jedinců alespoň překvapeni), když po internetu začaly kolovat novinky o nastávajícím albu švédských matadorů melodické death metalové scény, jimiž kapela dávala najevo svou spokojenost s novým materiálem a hovořila o aktuální desce jako o nejoriginálnější a nejexperimentálnější desce od zářezu “Projector” z roku 1999. Tato deska, ač svého času pravděpodobně nedoceněna, se nyní považuje za jeden ze základních milníků (vedle klasické “The Gallery” či “Damage Done”) tvorby těchto sympatických seveřanů. A není divu, “Projector” totiž představuje ideální hranici mezi tvrdostí, melodií a melancholií, kterou reprezentují zejména čisté vokály (které dále v jejich tvorbě nebyly rozvíjeny), navíc kloubí lehkou progresi s přirozenou chytlavostí.
Jenomže návrat čistého zpěvu ještě nemusel nutně znamenat návrat formy z dob již zmiňovaného díla, ani kapela koneckonců netvrdila, že se bude jednat o pokračování, pouze jméno “Projector” využila k nalákání fanoušků, řekněme to upřímně a bez undergroundové nechutě – zkrátka k reklamě. V čem tedy bude spočívat progrese novinky nazvané “Construct” (vážně konstruktivní název, že)? Vymaní se snad švédská melodická úderka ze svých tradičních postupů? Nabídne například obsazení neobvyklých nástrojů? Sklouzne do instrumentální ekvilibristiky, nebo vše podřídí dusivé temné atmosféře v duchu Blut aus Nord, ke které nabádá neobvyklý artwork?
Dark Tranquillity se rozhodli zahrát na notu vetší temnoty a melancholie, což v jistých ohledech nabízí mnohem větší svobodu vyjádření. Bereme-li tuto atmosféru za stěžejní náladový atribut, je možno i v na první poslech monotónní mozaice naleznout netušené rozměry, o čemž nás může přesvědčit již zmiňovaný francouzský black metalový projekt. Jenomže Dark Tranquillity jsou stále primárně melodickým death metalem, stylem založeným na kombinaci tvrdosti a explicitnější melodiky, což v temném hávu může znít všelijak. Nebudu tedy déle napínat a spekulovat nad teoriemi a začnu mluvit již k samotné desce, která v tomto ohledu nemůže popřít stálý vliv jejich zarytého rukopisu.
Album tedy představuje jakousi expedici do již objevených končin, jiný způsob jak vyjádřit stejnou myšlenku. Zásadní změnou, která placku tedy nejvíce odlišuje od předchůdců, je zde pochopitelně zvuk. Pozdržel bych se raději expresivního označení “nahráno přes mokrý hadr”, jež jsem zaznamenal v nějaké internetové diskusi, mám přeci jen úctu k záměrům zvukařů, leč zvuk může být lehkým terčem kritiky už jen proto, že nebýt jeho, dost možná bychom měli co do činění s “úplně klasickými Dark Tranquillity“. Samozřejmě trochu přeháním, několik skladeb bych si netroufal zařadit do skupinky “standardní kompoziční šablona” (což v žádném případě neberte jako urážku – jejich klasické postupy často fungují bezvadně), přesto se ovšem celek alba opět ztrácí ve vyjetých kolejích. Pokud jde o instrumentální vyžití hráčů, povětšinou zůstává na stejné úrovni, na níž jsme byli zvyklí. Onen zmiňovaný prvek čistých Mikaelových vokálních poloh zde ovšem dodává jistý pocit výjimečnosti.
První kompozicí na albu je stopa nesoucí název “For Broken Words”, která dost jasně reprezentuje emoční smýšlení desky, tedy větší zahloubanost a melancholii, a je jednou z nejneobvyklejších. Byla vypuštěna jako první ukázka z alba, ovšem sklidila spíše negativní ohlasy, a ač při poslechu mám stále pocity spíše rozpačité, podle mne představuje něco, co by v budoucnu mohlo pohnout kormidlem k novým obzorům. Táhnoucí se melodie může dost odrazovat posluchače libující si v zběsilejším riffování, leč od desky s takovými preferencemi se toto dá celkem očekávat. Hluboké tóny klavíru dokreslují ponurou dramatičnost, melancholická mezihra sice změkčí druhý refrén, přesto ke skladbě neodmyslitelně patří, pohlcuje. Při poslechu dvojky “The Science of Noise”, která je více věrná klasickému žánrovému zařazení, člověka může zklamat zjištění, že na úkor větší melodičnosti a zapamatovatelnosti se zde stěžejním motivem stává v podstatě banální postup (mimochodem odvařený z předchozí tvorby). Co je ovšem více zarážející, že to vlastně celkem funguje.
Avizovaných čistých vokálů se ovšem dočkáme až v singlu “Uniformity”, který představuje ideální rovinu tohoto alba a zároveň se nápadově neobrací k nejklasičtějším postupům. Za zástupce klasického melodického death metalu přichází “The Silence in Between” či zejména z úvodního riffu čerpající “Apathetic”. Nástup následujícího songu mi trochu připomíná jednu skladbu z debutového alba krajanů (a zároveň i žánrových spřízněnců) In Mourning, ovšem jinak toto střídání baladické sloky s klasickým melo-death refrénem nabízí příjemné pokračování a čisté vokály opět v člověku vyvolávají nostalgii “Projector”. Asi největší hitovkou je pak “Endtime Hearts”, jejíž chytlavá a nápaditá melodie by se ani na “Damage Done” nemusela ztratit, díky čemuž má potenciál stát se koncertní jistotou. A pokud se někomu třeba opět začalo stýskat po čistých vokálních linkách, v atmosféru zpestřující “State of Trust” si jistě najde přítele. Zpět k žánrovému navrácení poslouží “Weight of the End”, která je schopna celkem precizně kloubit melo-death elementy s atmosférou, za využití modifikované kolovrátkové melodie. Závěrečná “None Becoming” uzavírá album v příjemném duchu kloubícím pro toto album stěžejní komponenty.
Dark Tranquillity nám tímto albem představili celkem spolehlivý způsob vytvoření experimentu z ingrediencí vesměs tradičních, zabalených ovšem do pláště nekonkrétnějšího zvuku, temnější atmosféry a specificky designově vyřešené krabičky. Máte-li rádi přelomový “Projector”, vyjadřovacími prostředky, které nejlépe reprezentují již mnohokrát vyzdvihované vokální linky, se vám jistě skupina zavděčí. Co ovšem řeknete na samotné nápady, to už raději ponechám na vaší individualitě…
“Prosimtě, vždyť taková ‘The Science of Noise’ je jako doprovodné midi vytažené z Holopainenova Korgu…”
“Náhodou, je to výborně temné.”
“Vždyť je to prostě jen další album Dark Tranquillity, tak už to neřešte!”
Druhý pohled (Kaša):
Dark Tranquillity jsou pro mě už léta zárukou kvalitních alb severské melodicko-death metalové scény a “Construct” není výjimkou. Není to nic objevného, ale tahle zasloužilá parta moc dobře ví, co jí jde nejlíp, a na nějaké experimenty kašle. Pro někoho by se Dark Tranquillity mohli postupem času stát takovou tou uniformní sázkou na jistotu, která nepřekvapí, ale “Construct” si několik silných chvilek připravilo. Úvodní “For Broken Words” se možná rozjíždí pomalu, ale i tak je to pro mě jedna z nejlepších skladeb alba, ale ani nad hodně melodickou “Uniformity” bych nelámal hůl, protože refrén je sakra povedený.
Pokud bych srovnával jen s novějšími alby, protože s těmi klasickými kousky se srovnávat nedá, tak zas taková pecka, jako byly svého času “Fiction” a “Character”, aktuální zásek v diskografii bohužel není. Zprvu jsem měl z desky dokonce tak dobrý dojem, že jsem počítal s hodnocením o bod vyšším, ale několik nedávných poslechů mi ukázalo, že konec alba mírně ztrácí dech a můj úsudek se trošku srovnal, takže poté, co opadlo počáteční nadšení, to vidím na slušnou sedmičku.
Metalgate Czech Death Fest IV (pátek)
 |
| Datum: 15.6.2012 Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Dark Tranquillity, Demencia Mortalis, Descent of the Scarlet Skies, Exorcizphobia, Feeble Minded, Gorgonea Prima, Isacaarum, Liveevil, Suffocate with Your Fame Akreditaci poskytl:
|
Letošní ročník Metalgate Czech Death Festu měl pořadové číslo 4. Ačkoliv nutno dodat, že to počítání zas až tak jednoduché není, protože – jestli mne má nebohá paměť nešálí – šlo celkem již o pátý open air, v jehož názvu bylo slovíčko Metalgate, samostatný Czech Death Fest byl opravdu počtvrté; počítáme-li pouze spojení obou těchto dříve samostatných festivalů, jde o druhý ročník. To ovšem jen tak pro zajímavost, hlavní náplní našeho povídání je samozřejmě to, jak letošní Metalgate Czech Death Fest proběhl, ať už probíhal, pokolikáté chtěl.
Tuto akci mám osobně rád už jen z toho důvodu, že je neuvěřitelně pohodová a poklidná. Zatímco většina ostatních festivalů, na nichž se každoročně vyskytuji, je poněkud hektická, člověk neustále běhá od pódia k pódiu, na autogramiády, do stanu/auta/úschovny a všude jinde možně, areály jsou navíc velké, vše je daleko, kemp až za horami, na Metalgate Czech Death Festu je to přesně naopak. Vše je hezky bezproblémové, nevyhrocené, cokoliv je hned po ruce přímo. I díky prostředí, v němž se festival koná, je odevšud cítit naprostá pohoda, přestože to třeba na pódiu zrovna drtí ten nejextrémnější grindový prasec (smích). Tohle má za následek, že se zde člověku vždy líbí, i když se třeba stane, že mu například soupiska příliš nesedne nebo něco podobného. Naštěstí se však ani to neděje, jelikož se Metalgate Czech Death Festu pravidelně představuje to nejlepší z domácí scény s několika zahraničními štychy…
Pátek:
O rozjezd festivalu se stará mladá trutnovská thrashovka Exorcizphobia, která dle mého názoru rozhodně nezahrála špatně, nicméně její set bohužel trpěl klasickou bolístkou prvních skupin festivalů. Chvíli to trvá, než se návštěvníci dostanou do varu, mnozí z nich ještě třeba ani nejsou na místě, kapela se na pódiu může klidně přetrhnout, ale bez výraznější účasti publika to ještě nemá tu správnou šťávu. I přesto se mi však půlhodinka hodně oldschoolového thrash metalu v podání Exorcizphobia líbila. Pánové totiž dokázali i přes svůj handicap prvního vystupujícího předvést vše, co má správný staroškolský thrash mít… jen ten kotlík chyběl…
Štafetu přebírají Feeble Minded, jejichž hájemstvím je death metal. Jejich set mě však naneštěstí příliš nezaujal. Ne, že by šlo o něco vyloženě špatného, rokycanská parta své nástroje drtila se správným zanícením a rozhodně se snažila, přesto na jejich vystoupení příliš vzpomínek nezbylo. Autocamp Brodský za tento víkend zažil rozhodně i pamětihodnější koncerty.
Více než slušnou show začali dělat třetí Descent of the Scarlet Skies. Musím se přiznat, že takováto muzika, tedy metalcore, není zrovna přílišnou potěchou pro mé uši, avšak uznávám, že když podobné kapely vylezou hrát, hezky se to na pódiu hýbe, tudíž rozhodně je na co se dívat. A to byl samozřejmě i případ Descent of the Scarlet Skies, jinak bych o tom – vcelku logicky – nemluvil. A to i přesto, že zapojení publika bylo stále ještě vcelku malé, což zrovna u core muziky také příliš košer není.
Podobně jako Descent of the Scarlet Skies na tom byli i následující Suffocate with Your Fame, jen s tím rozdílem, že v jejich případě byla hudba sice stále obdobně hybná, ale poněkud ostřejší (deathcore), a pódiový pohyb byl ještě akčnější; nechyběly v žánru tolik typické secvičené “seky” nahorů-dolů a celá kapela najednou, ani další obvyklé stylové záležitosti. Kromě toho určitě zaujal i nepříliš obvyklý počet tří kytaristů. Celkově Suffocate with Your Fame působili velice suverénním a sehraným dojmem, za což si odnášejí titul nejlepší odpolední kapely.
Na diskotékové Liveevil jsem se dost těšil, protože mám jejich muziku vcelku rád, ale výstup skupiny nakonec v mých očích zůstal docela pod očekáváním. Hudba přímo vybízí k nějakému tomu tanci, jenže samotný koncert s tím poněkud nekorespondoval, jelikož mi kapela přišla malinko bez života. Vše bylo samozřejmě odehráno na úrovni a bez jakéhokoliv zaváhání, ale něco tomu prostě chybělo. A když dojem v závěru nevylepší ani taková hitovka jako “Sky & Nails”, tak už v tom něco musí být…
Na Mincing Fury and Guttural Clamour of Queer Decay jsem si dovolil vybrat oficiálně povolenou přestávku a pod pódium se vracím až s dalšími Abstract Essence. Ne, že bych proti nim něco měl, to vůbec ne, ale už přijde trochu blbé, že z pěti letních festivalů pod záštitou Metalgate během pěti let vystoupili na všech pěti. Samozřejmě chápu, že je pořadatel a zároveň vydavatel protlačuje, ale znáte to – opakovaný vtip není vtipem. Nicméně ke cti Abstract Essence slouží fakt, že i přesto jsou výbornou koncertní kapelou, která zahraje vždycky dobře, a přestože jsem ji viděl již mnohokráte, zatím mě ani jednou nenudila – a to se potvrdilo i tentokrát. Sice se jednalo o vcelku standardní vystoupení Abstract Essence, ale nutno dodat, že v jejich případě to znamená standardně dobré. Kromě nápadité muziky klasicky nejvíce pozornosti poutal zpěvák Ondra Zbránek, který mezi písničkami pálí jednu hlášku za druhou.
Program pokračuje s prvním z headlinerů, švédskými melodic-death veterány Dark Tranquillity. Pokud by mělo platit, že největší kapela by měla odehrát také nejlepší koncert, tak v případě Dark Tranquillity to platilo do puntíku. Když skupina vběhla na pódium, ihned bylo cítit, že jsou to zkušení profíci, kteří mají vše v malíku, ale do nějakého jen s přehledem a řemeslně odehraného vystoupení to mělo hodně daleko. Pánové si vystoupení viditelně vysloveně užívali, jejich show měla výborný odpich, spád a tah na bránu, velmi sympatické bylo i uvolněné přátelské vystupování. Bezesporu excelentní koncert a zároveň jeden z vrcholů celého festivalu.
Jako další se představují jihočeští perverzáci Isacaarum. O tom, že by tahle grindová klasa nezahrála kvalitně, může pochybovat snad jen ten, kdo ji ještě živě nikdy neviděl. Isacaarum opět odvedli svůj vysoký standard, což znamená kopec setsakra hybného grindu, krev, sperma a úchylné převleky, a při tom všem jim sekundoval opticky největší kotel pátečního dne. Nechyběl samozřejmě ani obligátní sexy vložka v podobě orálního sexu na pódiu. Isacaarum jsou prostě a jednoduše kapela, kterou můžete vidět, kolikrát chcete, přesto to bude pokaždé náhul.
Stylovou výhybku znatelně přehazují industrial black metalové příšery (jak je nazvala jedna slečna (smích)) Gorgonea Prima. Jejich koncert ovšem zpočátku provázely nemilé problémy, jelikož zvukař se asi omylem opřel o nějakou páčku, tudíž samply rvaly uši, a osvětlovač zase pustil naplno všechny světla. Při druhém songu si však naštěstí ten první uvědomil, že zvuk by měl jít poslouchat, a ten druhý, že takováhle kapela na pódiu potřebuje úplnou tmu prozářenou pouze vlastními zářivkami. Když se tak stalo, mohl si člověk konečně naplno vychutnat neotřelou show, která rozhodně patří k tomu nejoriginálnějšímu a nejunikátnějšímu, co lze v současnosti od českých kapel vidět. Gorgonea Prima také hrála některé věci, které jsem osobně neznal, tudíž předpokládám, že šlo o nový materiál – a zněl opravdu výtečně.
Ani následující Demencia Mortalis rozhodně nebyla špatná, spíše naopak. Skupina sice byla co do vizáže značně nesjednocená – každý pes (člen), jiná ves – , ale zato všichni pařili stejně zaníceně a celkově se starali o to, aby se i v jednu ráno stále bylo na co dívat, což se jim i dařilo. Osobně mi muzika ve studiové podobě moc nesedí, ale v živém provedení zní jejich metal s houslemi moc dobře. Na dobré spaní určitě kvalitní set, který nenudil. První den ještě uzavírali Keep on Rotting, avšak přílišná únava a následky příliš intenzivních alkoholových radovánek mne bohužel zahnaly do stanu…
Dark Tranquillity – We Are the Void
 |
| Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 24.2.2010 Label: Century Media Records Hodnocení: 5/10 Zbytek redakce hodnotí: Průměrné hodnocení: 5/10 Odkazy:
|
Na začátek si dáme menší hadánku. Jak se jmenuje kapela, která před 11 lety vylezla z druhého největšího města Švédska a společně s dalšimi dvěma kolegy proslavila žánr zvaný melodický death metal? Pokud říkáte Dark Tranquillity, tipujete správně. Právě tahle kapela je jedna z trojice, díky které se začal používat výraz “gothenburg sound”, kterému se dá rozumět jako melodický death metal. Právě z Göteborgu totiž vyšli tři velikáni – At the Gates, In Flames a Dark Tranquillity.
“We Are the Void” je už devátým počinem skupiny, právě touto deskou vyrovnali počet alb svých městských kolegů In Flames. At the Gates jsou na tom s počtem studiovek nejhůře, mají jich na kontě pouze čtyři. Ale například album “The Red in the Sky Is Ours” je dle mého vůbec nejlepší album v historii všech tří kapel. Od Dark Tranquillity se mi nejvíce zamlouvá pět let starý výtvor “Character”.
Celé album se potýká s jedním velkým problémem, nejsou tu momenty, které by si člověk zapamatoval a nutily by si to celé pustit znovu. “We Are the Void” je album, které si poslechnete, řeknete si “dobrý” vrátíte do poličky a už nemáte důvod jej opět vyndat. Jako celek se to poslouchá dobře, není tu ale nic, co by z těchto songů vyčnívalo. Všechno je moc jednotvárné a není tu žádná větší změna. Album jsem si poslechnul za den čtyřikrát a stále jsem si na něco těžko vzpomínal. Nejvíce mi ale v hlavě zůstal asi song první, “Shadow in Our Blood”. Je těžké vybrat jednu píseň a vychválit ji. Ve srovnání s dřívější tvorbou je to pokles dolů. Starší alba v sobě mají nové nápady, originalitu a šťávu. Dnes jsou to jen písně, které působí skoro stejně a jen se recykluje už sto let starý zvuk. “We Are the Void” vzniklo asi tímto způsobem – vzaly se staré riffy a trošku se upravily, přidaly se bicí a změnil text. Tento děj se opakoval jedenáctkrát a nové album je na světě. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Jako by Dark Tranquillity došly nápady.
Není to vyloženě špatné album, poslouchá se dobře. Chybí tu ale něco navíc, nějaká specialita. Stokrát omletá věc lidi moc nepotáhne. Jsou tu dobré songy, třeba již zmiňovaná “Shadow in Our Blood”, nebo desátá “Surface the Infinite”. Zbytek je ale jen vata, která je naprosto zbytečná. Pokud Dark Tranquillity plánují vydat ještě více alb (určitě ano), měli by se vydat jiným směrem. Další deska v tomhle stylu je moc do hvězd nevynese, ba naopak, reakce některých fanoušků jsou i takové, že s Dark Tranquillity končí. Ja takhle radikální nebudu a budu je sledovat dále, mohli by ale tvorbu alb začít brát zase více vážně. Celkové hodnocení? Silnější pětka.
Redakční eintopf #6 – březen 2010
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Burzum – Belus |
| Corey(8): Burzum – Belus Index očekávání: 7/10 H.: Earthworm: Seda:
|
Údajně jde hudební průmysl už nějaký ten pátek pod kytky. Hahaha, to jsou mi ale nemístné žvásty. Do kytek jdou možná tak nenasytná hudební vydavatelství, naopak hudebníci se činí měsíc od měsíce víc a víc, což potvrzuje i náš eintopf, kde tentokrát zcela chybí výmluvy typu “není nic, nač bych se těšil” či obligátní “slunce mi svítí do očí” a místo toho se bezhlavě doporučuje, doporučuje a ještě pětkrát doporučuje. Tak jakápak cesta pod kytky?
Corey(8):
Burzum je kult. Promiňte, znovu a pořádně – Burzum je kvlt! Nechme stranou otázku, kolik fanoušků se na dítko Varga Vikernese nabalilo díky jeho nezpochybnitelným hudebním kvalitám a kolik jich Burzum začalo poslouchat až poté, co zjistili, že hlavní mozek této legendy je tak trochu magor, který z dlouhé chvíle (ok, tak tomu říkejme třeba vnitřní přesvědčení) vypaluje kostely, bodá do lidí a přemítá o potlačení všeho nebílého na této planetě. V případě Burzum je, víc než u čehokoliv jiného, nutné oprostit se od všech vnějších vlivů a jednoduše zanořit svou mysl do úžasně sugestivního mlžného oparu, který kolem sebe hudba Burzum vytváří. Zima ve své nejčistší podobě, norské lesy prosvíceny ospalými slunečními paprsky (obal desky “Belus” hovoří za vše), to jsou Burzum, přátelé. Zhmotněný sever se vším, co k němu patří. Pokud hledáte někoho, kdo vás provede vlčí krajinou, aniž byste museli opustit pohodlí domova, jste na správné adrese! Varg se vrátil!
H.:
Já vím, že už je to trapné, jak se pořád opakuji, ale i v březnu jsem měl obrovský problém vybrat jen jednu desku. Tentokrát to však bylo dilema absolutní – Burzum vs. Celtic Frost (respektive Triptykon, které považuji za duchovního pokračovatele Celtic Frost, i když tam nehraje Martin Eric Ain), oldschool vs. oldschool, jedna z nejoblíbenějších kapel vs. druhá z nejoblíbenějších kapel. Jak vám už jistě došlo při pohledu na shluk písmenek napravo od mého jména, rozhodnout jsem se prostě nedokázal. Snad mě šéfík nezabije, že mu porušuji pravidla, ale nemůžu jinak – tady je to prostě nerozhodně: Burzum a Triptykon.
Earthworm:
Ach… stejně jako únor mi březen moc nenabídl, ale už to je přeci jenom lepší. Ne, že by to nebyl plodný měsíc, to já jsem jen tak rozmazlené prase :) Každopádně mě zaujalo jméno Unleashed, jejich poslední počin “Hammer Battalion” (2008) mi projel hlavou hodněkrát a byl to prostě nářez. Fanoušci death metalu, doufám že půjdete stejnou cestou a vybodnete se na H.-ovo Buznum (smích).
Seda:
Pokud máte rádi melodický death metal, měli by Dark Tranquillity pro vás být povinnost. “We Are the Void” bude už deváté studiové album. Pro mě určitě bude nejzajímavější to, jak deska obstojí a jestli přinese něco nového do tohoto žánru. Uvidíme, jestli Dark Tranquillity už vytváří novinky jen z “povinnosti”, nebo stále mají co nabídnout. “We Are the Void” vychází v Evropě pokaždé jinak, v rodné domovině je již dostupné od 24. února a 1. března se jej dočkáme ve Spojeném království, Francii a podobně. Vybral jsem toto datum, aby pasovalo do eintopfu :)