Italové Darkend podepsali novou smlouvu s labelem Non Serviam Records. Ten se tím pádem postará o jejich nadcházející třetí album „The Canticle of Shadows“. Počin by měl vyjít na jaře.
Archiv štítku: Darkend
DARKEND: new album ready to be delivered; artwork & tracklist
Italian extreme ritual metallers DARKEND have completed the recording of their third album titled “The Canticle Of Shadows”, mixed and mastered by Stefano Morabito (Fleshgod Apocalypse, Hour Of Penance) and published in a first limited edition containing bonus tracks and some additional artwork.
The album will feature performances by some of the pillars of the old metal scene soon to be revealed, while the release date is still
unknown.
Tracklist:
1. Clavicula Salomonis
2. Of The Defunct
3. A Precipice Towards Abyssal Caves (Inmost Chasm, I)
4. Il Velo Delle Ombre
5. A Passage Through Abysmal Caverns (Inmost Chasm, II)
6. Sealed In Black Moon And Saturn
7. Congressus Cum Dæmone
More information at:
http://www.darkend.it
http://www.facebook.com/darkendofficial
https://www.youtube.com/user/darkendband
[tisková zpráva]
Winter Masters of Rock 2012
 |
| Datum: 28.2.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Battle Beast, Cradle of Filth, Darkend, Fueled by Fire, God Seed, Kreator, Morbid Angel, Nile, Rotting Christ, Sonata Arctica Akreditaci poskytl:
|
Letošní, v pořadí již osmý ročník zimní variace festivalu Masters of Rock sliboval velké věci. Přesně s tímto výhledem jsem ke své premiérové účasti na této akci přistupoval. Oproti předchozím ročníkům ubylo melodického heavy metalu a přibylo death/black metalu, takže na své si letos přišli zejména fanoušci opravdu těžkého kovu. A že jich bylo požehnaně. Nevím, jak tomu bylo na předešlých ročnících, ovšem při příchodu do areálu Zimního stadionu Luďka Čajky ve Zlíně jsem byl překvapen hojnou účastí v takhle brzkou hodinu, ale to trošku předbíhám. Jisté přitvrzení jsem kvitoval s povděkem, protože, ač je to otázka osobního vkusu, osobně už jsem “vyrostl” z dob, kdy mými největšími oblíbenci byli Edguy a Helloween, jejichž koncertů jsem si na letních Masters of Rock užil v minulosti až dost, takže v tomto ohledu ze mě vyzařovala spokojenost.
Vybaven dobrou náladou jsem se vydal s druhou polovičkou potomstva svých rodičů směrem na Zlín. Bohužel jsem jaksi nezaregistroval zařazení poslední akvizice letošní soupisky, italských symfonických black metalistů Darkend. Takže i kdybych přišel do areálu, jak jsem plánoval, bylo by to maximálně na poslední dvě, tři skladby. Proč však mluvím o plánu v podmiňovacím způsobu? Vinou špatné časové organizace a především díky mé nemožné orientaci ve Zlíně spojenou s problémovým nalezením parkovacího místa jsem se k prostorám útočiště hokejistů PSG Zlín dostal až před půl druhou, tedy v době, kdy svůj set končili heavy metaloví Battle Beast, u kterých jsem zaregistroval na dálku poslední dvě skladby a upřímně nelituji, že jsem si je nechal ujít, protože průměrný hrdinský heavy metal je to poslední, čím bych si chtěl kazit dojem. Jak už asi tušíte, Fueled by Fire, jejichž hrací čas byl vymezen na dobu před Battle Beast, jsem prošvihl také, což už mě mrzí, protože jejich oldschool thrash bych naživo viděl rád, ale nedá se svítit.
Po Battle Beast se pódia chopili God Seed, tedy parta bývalých členů z řad legendárních Gorgoroth, přesněji řečeno Gaahla a King ov Hella. Prostor pod pódiem ještě nebyl ani z poloviny plný a člověk měl šanci se prodrat pod pódium bez větších obtíží, což je na druhou stranu škoda, protože ač jsem v nedávné recenzi na debutové “I Begin” chválou šetřil, jejich show byla parádní a zasloužila by si větší zájem. Skvělá atmosféra a čitelný zvuk mě na black metalovou kapelu mile překvapily. Gaahl se s tím nemazal, žádné proslovy, žádné rozpleskávání publika, jeho až kamenná tvář, ve které bylo vidět naprosté soustředění a zaujetí, mohla působit arogantně, jako by ho to ani nebavilo, ale já jsem si jejich vystoupení užil. Potěšila mě má oblíbená “Sign of an Open Eye” od Gorgoroth, která zazněla hned úvod a dále atmosférická “Alt liv” z nového alba. Nejsem znalec tvorby Gorgoroth, jejichž skladby hrály ve vystoupení God Seed nemalou roli, ale v závěru jsem zaregistroval ještě “Prosperity and Beauty”. Působivá show, z jejíž atmosféry mrazilo.
Rotting Christ odehráli dobrý koncert, který si lidi pod pódiem hezky užívali. Sakis Tolis to s publikem umí a celá kapela byla ve skvělé formě. Hlavně bubeník Themis Tolis to celé táhl dopředu a dost možná bych ho označil za nejlepšího bijce večera, což je vzhledem ke konkurenci celkem překvapení. Zamrzelo mě, že se nehrálo více z novějších alb, která mám naposlouchána o dost víc než starší materiál. Když už se dostalo na pecky z “Aealo” nebo “Theogonia”, tak to stálo za to a mám pocit, že i zbytek publika reagoval na “Eon Aeanos” či závěrečnou “Noctis Era” z posledního alba mnohem přívětivěji, než na klasickou “The Sign of Evil Existence”, která doslova zabíjela. Místy zněli Rotting Christ ještě lépe než z desky a osobně bych si dokázal představit, že by dostali krapet víc času než 45 minut, které utekly jako voda. Zvukař se vytáhl a všechny nástroje byly dobře vyvážené a čitelné, kytary řezaly, Sakis byl slyšet přesně tak, jak by měl, což je pro skočný black metal, jak jej Rotting Christ produkují, podstatná záležitost. Palec nahoru.
Pokud jsem doposud na zvuk pěl samou chválu, tak nevím, co se stalo, ale Nile měli bohužel přesně opačný problém. Parta kolem Karla Sanderse spustila a z jejich setu, na který jsem se těšil, se rázem stal největší opruz dne. Kytary byly přehulené až běda, jakmile se Sanders pustil do vod sólových kytarových vyhrávek, stal se poslech doslova utrpením. Nevím jak dole pod pódiem, protože jejich set jsem sledoval z tribuny po pravé straně pódia, ale nepříjemný dopad jejich hudebního projevu jsem zaznamenal na více tvářích lidí okolo a upřímně řečeno, do toho risku, že bych to šel zkusit dolů na hlavní plochu, se mi fakt nechtělo. Hrálo se především z posledních alb a i přes nepříjemnou zvukovou stěnu kytar se mi líbila “Kafir!” nebo jeden ze tří zástupců posledního studiového alba “At the Gate of Sethu”, “Enduring the Eternal Molestation of Flame”. Nechci Nile nějak hanit, protože věřím, že jsou schopni svůj technický death metal s egyptským nádechem přenést i živě na pódia, ale na letošním Masters of Rock je dokonale zařízl zvukař, který by zasloužil pověsit za koule do průvanu.
Po Nile jsem využil času pro občerstvení a provětrání se, takže jsem zmeškal začátek koncertu následujících death metalových veteránů Morbid Angel, které jsem naživo ještě neviděl a na které jsem byl zvědavý. Jejich rozporuplně přijatá poslední řadovka “Illud Divinum Insanus” sice netvořila páteř setlistu, ale když už se dostalo na “Existo Vulgoré” či “Nevermore”, tak v žádném případě nedošlo k nějakému polevení nebo pokažení atmosféry. Vedle klasik “Immortal Rites” či “Maze of Torment” z opusu “Altars of Madness” se vyjímaly úplně v pohodě. Oba kytaristé předváděli skvělou práci, hlavně Trey Azagthoth si vystoupení vyloženě užíval a předkládal jeden riff za druhým. Občas to protkal kytarovými sóly, která byla díky dobrému zvuku rozpoznatelná, přičemž celé to zpoza bicí soupravy jistil Tim Yeung, jehož bylo díky jeho malému vzrůstu sotva vidět. Ale dával o sobě vědět a s bicími party Petea Sandovala se vypořádal dost dobře. Hlavní hvězdou Morbid Angel je samozřejmě basák/zpěvák David Vincent, jehož řev měl neskutečné koule a po celou dobu předváděl, jak má vypadat frontman, bavil publikum mezi skladbami a v jejich průběhu vybízel k řádné zpětné vazbě. Diváci samozřejmě opláceli divokým běsněním v kotli. Zazněly všechny důležité skladby, takže do nás Morbid Angel navalili “Rapture”, “World of Shit (The Promised Land)” a zhruba po hodině to zabalili a zanechali za sebou skvělý dojem. Tahle si představuji prvotřídní death metalové vystoupení.
Přesně v osm večer přišel čas na jednu z hlavních hvězd večer, britské hororové Cradle of Filth. Bylo vidět, že spousta fanoušků přijela hlavně na partu kolem Daniho Filtha, ať už dle oblečení, kdy se trika s výjevy této kapely množily jako houby po dešti, tak dle zaplněnosti stadiónu. Dole pod pódiem to slušně vřelo a postranní tribuny se změnily z poloobsazených v skoro plné. Cradle of Filth přijeli se svým aktuálním a povedeným albem “The Manticore and Other Horrors”. Dodám ještě, že doposud probíhalo vše podle plánu, takže nedocházelo k žádným prodlevám a symfoničtí metalisté tak mohli odstartovat svůj set intrem “Tiffauges”, jež plynule přešlo v úvodní “Tragic Kingdom” – obě z alba “Godspeed on the Devil’s Thunder”, a publikum šílelo. Daniho ječák sice budil úsměv na tváři, ale kapela jela na plný plyn. Kytara Paula Allendera mi přišlo trošku upozaděná, ale po chvíli se to spravilo. Následoval zástupce alba “Midian”, “Cthulhu Dawn”, ve které bubeník Marthus předváděl to nejlepší ze svého arzenálu.
Někdy v tuto chvíli jsem začal na pódiu hledat klávesačku a doprovodnou zpěvačku Caroline Campbell, kterou jsem zahlédl při nástupu kapely, a pak kamsi zmizela. Že něco není v pořádku, potvrdil Dani, který se na výzvu Paula při ohlašování další skladby odmlčel a nevím, jestli kvůli nepřítomnosti Caroline na pódiu museli po krátké rozmluvě poupravit set, nicméně spustili “Funeral in Carpathia”, která měla neskutečné grády a bez kláves zněla o poznání agresivněji. Dani pobíhal, hecoval, skákal a hodně si oblíbil výstupek, na který když vyskočil, byl osvícen zespoda, a když do toho spustila kouřová erupce, vypadalo to celkem působivě. Bohužel se problémy Caroline v zákulisí ukázaly natolik vážné, že jsme se od anglické legendy dočkali ještě jedné skladby, po níž se Dani krátce omluvil, že to byl poslední kousek a všichni zmizeli v zákulisí. Bedňáci začali schovávat mikrofony a po chvíli se na pódiu objevil český rodák Marthus, který se za celou kapelu omluvil a oznámil, že Caroline omdlela a její stav nedovolí kapele pokračovat, protože je důležitou součástí show. Někteří diváci to vzali s nelibostí, ale nakonec uznali, že zdraví je přednější a podpořili kapelu a její sličnou klávesačku potleskem do zákulisí.
Byl jsem zvědavý, jak se k vzniklé situaci postaví pořadatelé a hlavně Kreator, kteří měli začínat až před desátou, ale nakonec nám zkrátili čekání, začali trošku dřív a s prvními tóny svého intra “Personal Jesus” v podání Johnnyho Cashe si připravili půdu pro rozpoutání pravého pekla. Pokud na Cradle of Filth bylo plno, tak na Kreator bylo narváno. Jak dole pod pódiem, tak na tribunách po všech stranách bylo lidí jak much. V průběhu intra zmapovala kapela krátkým filmem, jenž byl promítán na plachtu kryjící pódium, svou dlouhou kariéru. Plynule se přešlo na úvodní intro posledního studiového alba “Phantom Antichrist”, jež se přelilo ve skladbu titulní a dole pod pódiem se řádilo skutečně naplno. Skvělý zvuk je u hlavní hvězdy samozřejmostí, takže Milleovi bylo rozumět a kytarové vyhrávky, které si předával s druhým kytaristou Sami Yli-Sirniöem, byly technicky dokonalé. Kreator tasili z rukávu jednu koncertní tutovku za druhou, takže přišla řada na “Enemy of God”, “Hordes of Chaos (A Necrologue for Elite)”, “Extreme Aggression”, “Violent Revolution” či “Pleasure to Kill”. V posledně jmenované se roztočil mocný circle pit, ve kterém bych nechtěl v tu chvíli pobíhat. Mille je šoumen každým coulem, diváci mu zobali z ruky, a i když je fakt, že si mohl některé kejkle, jako nekonečné vyžadování zpětné vazby od diváků vepředu, vzadu, po stranách, a to celé střídavě několikrát dokola, odpustit, tak udržoval publikum v provozní teplotě. Na řadu přišla i wall of death, při které se jedna strana kotle snažila zničit tu druhou. Logicky se při výběru setlistu nejčastěji tahalo z desky aktuální, která si vysloužila nadšené přijetí fanoušků a i kritik, pokud jsem dobře napočítal, zaznělo celkem pět skladeb, mimo jiné má oblíbená “From Flood into Here” a “United in Hate”. Pódiová prezentace byla rovněž laděna do barev povedeného artworku Wese Benscotera. Z nezbytných klasik do nás Mille se svou partou nasázel “Flag of Hate” a obligátního zběsilého “Tormentora” na úplný závěr.
O nejlepším koncertu večera jsem měl v tu chvíli jednoznačně rozhodnuto a napravit to nemohla ani následující Sonata Arctica, kterou jsem se rozhodl vypustit. Dramaturgicky mi do celého večera absolutně nezapadala a vzhledem ke klesající kvalitě jejích studiových alb nebyla mým favoritem dne, takže do toho sportu, že na ni budu čekat, se mi opravdu nechtělo. Celodenní únava si vybrala svou daň a byla silnější než vůle vidět kapelu, kterou jsem vlastně ani vidět nechtěl. Věřím, že na ni přijela spousta lidí, kteří nejspíš museli při poslechu ostatních kapel mírně trpět, a melodický power/speed v podání seveřanů musel po celodenní porci extrémního metalu hladit na duši, nicméně v době, kdy to Sonata odpálila, jsem již byl na cestě domů, takže se všem fanouškům omlouvám, ale v tomto ohledu nemohu sloužit.
Teď trošku k pořadatelské stránce. Osobně jsem nezaregistroval žádný výraznější problém. Tlačenice v útrobách stadionu po skončení každého setu se dala očekávat, ale v jednu chvíli (po skončení show Morbid Angel) jsem se opravdu bál o své zdraví, a i když nejsem žádný drobek, tak jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách a neskončil na zemi. Možná by pomohlo pro příště přemístit stánek s pivem jinam, protože právě v tomto místě, kde se střetával dav žíznivých s davem toužícím po čerstvém vzduchu, nastávaly asi největší problémy. Když už jsem u toho piva, tak jsem ochutnal pouze 10° Gambrinus za 30,- Kč, který sice není žádná hitparáda, ale v danou chvíli přišel vhod. V pozdějších hodinách potěšil svařák v jednom z mnoha stánků, které se staraly o plné žaludky nenasytných metalistů. Výběr byl tradiční a dostatečně široký, takže si vybral snad každý. Jen můj bramborák v úpravě “medium rare” považuji za krok vedle a příště budu obezřetnější, protože syrové bramborové těsto není zrovna vybraná pochoutka. Opět nemůžu porovnávat s předešlými ročníky, ale hned při příchodu mě zarazila všudypřítomná vlhkost na zemi, která nepřekvapila jenom mě, ale dle zhlédnutých (a v několika případech opravdu nebezpečných) držkopádů i několik dalších jedinců, kteří měli problémy se stabilitou na schodech a tribunách i ve stavu střízlivém. Odbavování při vstupu bylo vcelku plynulé, a to jak na začátku, při prvním vstupu, tak i v pokročilých hodinách, a až na jeden případ, kdy dotyčný jedinec nemohl najít lístek, jsem nezaznamenal žádné výrazné záseky.
Celkově hodnotím Zimní Masters of Rock 2012 velice pozitivně. Opravdu nabitá sestava silných jmen, která byla dost vyrovnaná, mě bavila jak v odpoledních, tak pozdně večerních hodinách. Překvapením večera pro mě byli norští black metalisté God Seed, kdežto kartu “zklamání dne” si vybrali techničtí Nile, jež doplatili na špatný zvuk. Škoda nevydařeného koncertu Cradle of Filth, kteří měli i po těch několika málo skladbách našlápnuto k povedenému vystoupení, jež mohlo patřit k vrcholům večera. Na “kdyby” se ale nehraje, takže snad budou hvězdy pro příště v lepší konstelaci a umožní kapele fanouškům vynahradit sobotní večer.
Darkend
 |
| Country: Italy Genre: symphonic black metal Questions: H., Ježura Odkazy:
|
Greetings to Italy! First of all, I would like to ask one thing – do you prefer name Dark End or Darkend? I have seen both versions, so I am not really sure about it… I am using Dark End in following questions, so I hope I chose the right one (laughs)
Greetings to you, Czech Republic! Ahah, hmm I’m sorry but you chose the wrong one! To understand this little difference you should know that the moniker “Darkend” derives first of all from an artifice commonly used in the esoteric tradition either to conceal the truth or to convey to the reader a message that transcends the written text: the Anagram. The name of the band (which we have changed by stitching together the terms “dark” and “end” to remain faithful to the above stated principle) as it is used symbolizes the Abyss, the unconscious opening its doors to mystery and dream, while anagrammed and stripped of its appearance, this name reveals its REAL meaning: in fact it is a key term used in an ancient Sumerian transmigration prayer that we will reveal in the lyrics of the song closing our fifth full-length.
[We kept the originally-written form of the band’s bame during the rewriting of the interview to save the authenticity, despite it is the wrong form.]
I would like to start with some general questions. Dark End play quite epic music. Honestly, I could imagine that all those topics which appear in the lyrics could be musically presented in much more minimalistic way too. How did it happen that you ended up with expressing these topics in the symphonic way?
This is a good question. I think it’s mainly because that with our music, in strict connection with the lyrics and the visual art, we want to give concrete form to the inner Abyss of the Souls where the core of the whole Cosmos resides, with all its secrets and shades. And it’s a place so complex, a place so full of different colours and shapes that requires a quite complex, rich musical form to be expressed. This mainly happens with our last album, where even the lyrics started a profound inner research through the occult depths.
This question isn’t much original but it’s logical after all – can you imagine combination of Dark End’s music with classical orchestra (doesn’t matter if live or on studio albums)? If so, do you think it is possible to really happen in the future?
Yes, we imagine that combination every time that we compose music. You have to know that our keyboardist Antarktica is perfectly able to direct an orchestra and so he never used pre-settled or bounded orchestral patterns but he write and record every single orchestral instrument separately using EastWest software: so we always have single violins tracks, single flute tracks, single contrabass tracks, single trombones tracks and so on… In addition to this, even the “metal” instrument are often imagined as part of the whole orchestra, giving to the whole sound a quite weird, theatrical mood. In the future we will for sure do something with a real, human orchestra, probably some special live shows to be recorded and then delivered in DVD format.
In Italy there are a lot of bands which use keyboards and orchestrations and their music could be described as symphonic or epic. It seems to me that there is no other country with so many symphonic bands, doesn’t matter if they are extremely symphonic (which is also the case of Dark End) or, let’s say, not-so-heavy symphonic bands. Do musicians in Italy feel it the same, or you don’t think about it like this? Do you think there is something special in Italy that there are so many bands playing epic music?
Hmm, I really don’t know. If you are referring to bands like Rhapsody of Fire and Stormlord I think that their symphonic elements are strictly associated to the fantasy concepts or to the historical grandeur of the past Italian culture to witch these bands often refers to. But you know, I can only speak for myself, and as stated before our symphonic approach is more related to a dark, immaterial side of existence. It’s like that we need to give the right soundtrack to the horrorific, occult, magical topics we speak about. And concerning your question, here in Italy you can find a lot of bleak, mysterious, esoteric elements able to arouse those visions: you have only to know where to search them.
I have already mentioned the lyrics… all three Dark End’s albums are conceptual. Do you plan to continue with this tendency also in the future? Is there possibility of recording an album without concept?
Yes, even in the future our albums will be conceptual albums, I find that this is a more stimulating way of writing. Through them you can deeply analyze what you want to speak about and look at it from different points of view, inviting the listener to follow you and to begin the same research process you started before. And oh, about the possibility of recording an album without concept well, never say never, but now is not our interest to do that.
Because of those concepts it seems that lyrics are very important for Dark End. Do you agree? I always believed music should reflect the ideas in the lyrics, therefore the words should come first and the music should be composed in relation to the lyrics. What comes first in case of Dark End – lyrics or music? Could you describe to us how the process of composing in Dark End looks like? Speaking only about music, do you first come up with orchestrations or metal elements?
I agree with you, absolutely. The first stone settled in the creation of all of our albums is directly connected to my strong philosophical and theatrical researches, used as a basis to set up the whole structure and the general atmosphere of the opera. I usually write a sort of synopsis in which I explain the whole conceptual work and where I indicate what is the lyrical theme for every songs; then Antarktica and me start to focus on the musical compositions, to which I progressively add the definitive lyrics.
Concerning music, it depends: if a song comes from Antarktica the orchestrations come first and then we add the metal elements considering them a part of the orchestra; if a song come from me or from another member we usually develops some guitar riffs and together with them we create the orchestral elements.
I have noticed that Latin is used in some of the lyrics. Because of you are stated as a main author of the lyrics, I have to ask you if you know this language? If so, where did you learn it?
Yes, I know Latin, not perfectly but I know it. I entirely learnt it by myself… I really love ancient languages, in my opinion they hold a great fascination and they could also help you to better understand and use the current languages.
Let’s talk about “Grand Guignol – Book I” album now. First thing which draws listener’s attention is without any doubt the artwork. Why did you put Hieronymus Bosch’s painting on the cover? Is it because his, let’s say, unusual paintings fit to the dark music, or you had some special reason (e.g. according to album’s concept)? I would also like to know why did you use only a small part of much bigger painting?
We chose that painting because it perfectly incarnates not only the content of the album, but also the whole Darkend imagery: it’s bleak, dark, it can almost transmit the stench of death, yet it is also so powerful and alive, so surreal, lost between fantasy and reality… like us, it has a very strong theatrical vibe. We chose to use only a small part of it because this is only the first part of the whole “Grand Guignol” concept and the “Book II” will not only continue the current lyrical research but it will also take the events told in the first part to a bigger cosmic level, entering the core of inhuman secrets. Until then, the work of art cannot be considered as completed: the cover painting follows the same rule ;)
I have to ask you about the concept of “Grand Guignol – Book I”. Honestly, I am not really sure if I managed to understand everything… in fact, I guess I didn’t… the more I tried to understand the lyrics and the attached texts in the booklet, the less clear it was for me. It seems that the concept is very complex and difficult to understand. Could you explain to us what is “Grand Guignol – Book I” actually about? I would like to hear it more detailed than “first part of complex philosophical concept concerning the common roots of occultism, spiritualism, martyrdom and white/black magic rituals”, as it is written on the internet. It seems like there two parallel stories – first one in the lyrics and the another one in Himmler’s diary… how they are connected? If you took one or two songs and described them to the details, I believe it would be very eye-opening…
Well, I think that this will be a pretty long one! First of all, you have to know that during the writing sessions I followed one of the most precious teachings of the magical doctrines: the one that tells you that knowledge shared is knowledge lost. According to this, all of the knowledge hidden at the roots of the opera isn’t exposed to light because, when knowledge is shared in an easy way, it loses its whole meaning, it becomes something different and it’s no more knowledge at all: it is just something you are aware of, something you read and then archive in your mind to be forgotten.
Secondly, you have to know that my aim is not to tell a fiction story, to entertain people for a couple of hours or to simply expose the results of my researches and beliefs; my aim is to incite you, the listener, to think and to start a similar process of research that brought me to a particular state of knowledge. To assist you in doing that, I put some “starting points” in the album booklet: for example the inversed triangle/circle symbol together with those 10 different words placed around/inside it, or, again, the graphics elements (the dagger, the nails, the compass, the chakra scheme and so on) that, given a precise meaning, are associated to every different page and lyric. From here, everyone can start their own journey: by investigating the meaning of the single elements and symbols and connecting them to the writings, by solving some enigmas that I put here and there, by paying attention to some numerogical clues, by gaining a different level of introspection that will reveal the metaphorical core of some quite complex phrases.
This being said, “Grand Guignol” is mainly a concept about humanity (mainly seen as unconscious puppets in a wide, almost invisible theatre) and about the deep, cold secrets of the Cosmic Elements (in the same theatrical optics, you may think of them as The Puppet Master). So, occultism, spiritualism, divination and magic are here considered as tools to free yourself, to recognize the realms where those secrets dwell and to put an eye out there, into the abyss. About the concept structure, if you look well enough, you will notice that there aren’t just two parallel story lines, but three: Himmler’s diary (unfolding in chronological order – except for the first song that, as stated in its title [“Æinsoph: Flashforward to Obscurity”], is a flashforward), the pieces of paper carrying parts of the New Testament and evoking episodes from the life of Jesus Christ (proceeding in a non-chronological order, with every single episode presented as a brief flash) and the lyrics (written in a complete metaphorical, emotive style) which bring the previous two elements together. Here inside, the figures of Heinrich Himmler and Jesus Christ represent the ideological and moral extremes of centuries of history and culture (the “borders” of the above mentioned theatre) and with the exposure of the common emotions that drove their deeds (the lyrics), they are both symbols and fleshy creatures, guiding the listener through the knowledge of sin, purity, pity, murder…up to the invisible strings of the cosmic immensity that moves everything.
Now, I think that I just gave you some good points from which you can begin to look at “Grand Guignol” and that, as stated in the beginning, by expaining some lyrics by myself they will lose their most profound meaning, so… the rest is up to you ;)
As it was mentioned, lyrics deal with occultism or spiritualism. Are you personally – as an author of the lyrics – interested in those subjects more than only within the band’s production? Could you recommend some literature, if some readers wanted to know more about it?
Oh yes, I am really interested in those subjects, not only concerning the band: after all, I think that if you want to speak about such complex and wide topics, you have not only to know them well but also to love them and to have a quite infinite curiosity. In fact, my studies about these subjects seem to be quite endless!
About the suggested literature, sure! I think that the most simple texts to begin, the ones which can open your mind and set up the coordinates that you need to move the first steps in the dark secret world are: “Thus Spoke Zarathustra” (Friedrich Nietzsche), “Liber AL vel Legis” and “Magick” (both by Aleister Crowley). Then, here are some great, interesting texts: “The Sword of Moses” (in the translation by Moses Gaster), “De Vita Propaganda” (by Artefio), “Théologie du le Revenant” (by Igor Ce Garul), “De Occulta Philosophia” (by Heinrich Cornelius Agrippa Von Netteshem), “The Ancients’ Book of Magic” (by Lewis De Claremont), “Corpus Hermeticum” (by Stobaeus), the “Clavicula Salomonis” and “Atalanta Fugiens” (by Michael Maier). Just beware, you have to move carefully and with responsibility out there.
I have to ask you also about the Himmler’s diary. Just to be sure – did you write the texts? There are evident links to real historical events. How much is the diary just a fiction and how much did you try to be exact in historical facts? Who are the persons Henry and Enrico? Are you interested somehow more in the period of World War II and issues of nazism? By the way, there is castle Wewelsburg mentioned in the diary – have you ever visited the castle?
Yes, I wrote the whole texts of the diary, but in doing this I paid total attention to the exact historical events and to the complex personality of Heinrich Himmler, as it emerged from various reports of that time. What I mainly did was to put everything in a narrative stream of consciousness in order to create a diary adding emotional shades to the historical facts, trying to imagine how Himmler went through them when he was alive.
I am not fascinated by wars and stuff like national socialism, we chose to put in the concept that character because he well symbolize one of the most atrocious incarnations crated by men (the nazism) and because of his strict connection with magic and occultism (he was the founder of the so called “Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe”, the division of the Reich charged to deal with esoteric topics): he just fit perfectly for what was our aim.
Enrico and Henry are nothing more than the alter-egos of the German hierarch (in fact, Himmler believed to be the reincarnation of the Bavarian King Henry – or Enrico – I).
I believe that we have already talked enough about the musical aspects in general above, but I would like to ask one last thing. There is a guest appereance on “Grand Guignol – Book I” by Fearbringer [Italian musician from projects and bands like Fearbringer, Armata di Carona, Cominutà Fenice Nera or Misericordia], who contributed with amazing clean vocals in the songs “Spiritism: The Transmigration Passage” and “Dawn: Black Sun Rises”. Why did you ask him? Was it just because of his abilities, or do you know him for some time and asked him because he is friend? Why there are not any other guests? Did you want “Grand Guignol – Book I” to be purely Dark End’s record without any influences from the people outside the band?
Fearbringer is a close fiend since a lot of time and when it was clear to me that we need a dramatic and solemn clean voice for those parts on “Spiritism” and “Dawn” it was authomatic for us to think about him… and he was really enthusiastic and willing about that! I really love his voice, its so moving and passional: he was the perfect person able to reach what I had in mind and he did not fail!
About the second part of your question: we don’t have any other guest because in our opininon this time they were not necessary. We don’t want to have someone on our records just to say: “hey look, xxx played with us!”, if we have a guest, he must add shades and colours to our music.
“Grand Guignol – Book I” was released as a luxury limited edition. What does the package actually contain? How did you decide about what to put in there? This edition is nearly sold out – how many copies are left? Once they are gone, what format will be the album available in? Do you plan LP edition for example?
The first limited edition was released under the blessing of the Arcane Witchcraft Coven and contains a black slipcase showing a different cover, an expanded 24 pages booklet, an original magic certificate crafted by the “Ars Secretum” esoteric circle, handwritten fragments of lyrics, a marked envelope sealed with wax and 9 grains of cerimonial incense: we chose those extra features in strict connection to the esoteric, magic shades that wrap our Art.
Yes this edition is nearly sold out (only 50 copies are left, more or less): we will save some of them to carry with us during the forthcoming tour with Cradle of Filth/Rotting Christ and then I think that the CD will be reprinted in a regular jewel case edition. There are no plans for an LP etition so far.
As far as I know, “Grand Guignol – Book I” is first part of a larger concept. Can you imagine when a follow-up (“Book II”?) could be out? Have you already started with working on it? Do you think that “Book II” will contain some bigger inovations in music, or do you plan to more or less continue in the same way as on “Grand Guignol – Book I”? By the way, how many parts/albums will the concept have?
The whole “Grand Guignol” opera consists of two books: concerning the conceptual structure it’s already complete (I already have the whole second part of Himmler’s diary and all the parts taken from the New Testament) while musically we didn’t start to work on it yet. In fact we are currently completing the writing sessions for our fourth album titled “Il Velo Delle Ombre” (Italian for “The Veil of Shadows”) that will present a totally different, obscure concept. This will be followed by a special EP and then by a 5th full-length strictly connected to the previous EP. Only then the time for “Book II” will come.
Musically I really don’t know how it will be because we will focus on it just after the 5th full lenght. I am almost sure that it will have still the epic vibe of the “Book I”, while for “Il Velo Delle Ombre” the atmosphere will be more horrorific and ritualistic… symphonic in a more bleak way.
Last year Dark End were involved in tour with Samael, Melechesh and Keep of Kalessin and played also in Prague. Was it your first performance in the Czech Republic or not? Do you have any special memories about that concert, or was it just an another show among many others for you? Was there anything what you liked about the Czech Republic itself? Most musicians from abroad like mostly beer and girls (laughs). By the way, do you know/like any Czech metal bands?
No it wasn’t the first time, we already played there in Czech Republic some months before supporting Rotting Christ but that time we weren’t in Prague, we were in Brno! Oh yes I can perfectly remember the concert in Prague, I remember that the stage seems a little bit like a theatre stage [the show took its place in a club called Futurum] so I felt really comfortable on it! ;) And the crowd there was very good, I had the possibility to meet again some good friends and to share some of my time with some special Darkend fans.
Ahah, about Czech Republic I love not only your girls and beers but also the wonderful architecture of the places that I was able to visit: Prague, Plzen, the ossuary of Kutna Hora… everything is so fascinating and haunting there! And oh, I also love Brutal Assault! This summer was the third time that I was there, it’s simply amazing, the best festival I ever experienced so far! And from Czech I only know the band Cult of Fire… I was at their show this year at Brutal Assault and it was amazing!
It is clear that the visual aspect of your shows is very important for you. Do those stage properties mean something more, like something to help to get a deeper experience from the music both for you and the fans, or is it “just” a cool show to entertain the people?
For us the live shows are proper and real ritual, absolutely. We live them as ceremonies of darkness and horror where every suggestion and feeling is amplified with the use of scenic elements such as pentagrams, candles, bleak masks, incense and dead branches, all dropped in a strong theatrical and grand guignolesque interpretation. There, everything have a precise sense: for example, when I come on stage with those gloves with dead branches of them I directly reconnect to the “Wood of the Suicidal Ones” painted by Dante Alighieri on the “Divine Comedy”, giving a visual interpretation of some topics touched in that particular moment.
Last year you were on tour with Samael, this year you are going to tour with Cradle of Filth and Rotting Christ. How did you manage this, since you are not signed to any bigger label?
We can manage all this thanks to the support of the Arcane Witchcraft Coven that is, as you can deduct from its name, an esoteric order. It happened that one of its member had the opportunity to assist to one of our shows and he was really struck by the spiritual power that our music can arouse. So the Grand Master of the order contacted us with the offering to sponsor and promote our Art if we would have allowed them to use some of our music during their divination ritual. And then.. it was done! In addition to this we have the fortune to have some great fans that moved by pure passion work for us almost incessantly, granting us good visibility and a fans-base that is constantly increasing. And as always, I would to THANK YOU from the bottom of my heart!
Alright, I have the last one. We usually ask something humorous at the end, so let’s do a battle between two typical Italian foods – do you prefer spaghetti or pizza? (laughs) Thank you very much for the interview and for your time, we will be looking forward to next Dark End’s show in the Czech Republic!
Hmm, this is quite a difficult one! But well… mourning for Spaghetti, I have to answer Pizza! Oh yes, Pizza, absolutely! I could eat it every single day without getting tired of it! Thanks to you for your support and dedication, we will be there in Czech very soon, playing at the Winter Masters of Rock in Zlin. If you will be there, don’t hesitate to join us for some beers and nice laughs together! In the meanwhile… keep on spread the Cult of Horror!
Darkend
|
| Země: Itálie Žánr: symphonic black metal Otázky: H., Ježura Odkazy:
|
Možná si ještě někdo z vás vzpomene, že v průběhu letních prázdnin zde mimo jiné vyšla i recenze na desku “Grand Guignol – Book I” od italské symphonic black metalové skupiny Darkend. Rozhovor se vinou technických problémů malinko protáhl, ale nyní je konečně zde. Na naše otázky odpovídal zpěvák Animæ, jehož odpovědi jsou mnohdy opravdu podrobné a vyčerpávající. Povídali jsme si o kapele, jejím posledním albu “Grand Guignol – Book I” a spoustě dalších věcí okolo Darkend.
Zdravím do Itálie! Hned na začátek bych se rád zeptal na jednu věc – dáváte přednost jménu Dark End nebo Darkend? Viděl jsem už obě varianty, takže si tím nejsem příliš jistý… V následujících otázkách používám Dark End, tak doufám, že jsem vybral tu správnou (smích).
Zdravím tě do České republiky! Ahah, hmm, je mi líto, ale vybral sis tu špatnou! Pro pochopení tohoto malého rozdílu bys měl vědět, že název “Darkend” je primárně odvozen z triku běžně užívaném v esoterické tradici pro zastření skutečnosti nebo ku předání zprávy čtenáři, která přesahuje psaný text: anagramu. Jméno skupiny (jež jsme pozměnili sloučením slov “dark” a “end”, abychom dostáli výše popsanému principu), jak je používáno, symbolizuje Propast, nevědomí otevírající průchod k tajemstvím a snům, zatímco zpřeházené [anagram = přesmyčka – pozn. redakce] a oproštěné od své podoby to jméno odhaluje svůj PRAVÝ význam: ve skutečnosti jde o klíčové slovo používané ve starověké sumerské převtělovací modlitbě, které odhalíme v textu závěrečné písně naší páté desky.
[Kvůli autentičnosti jsme při překladu a přepisu v otázkách zanechali původně napsaný tvar názvu skupiny, i když je to ten špatný – pozn. redakce]
Rád bych začal několika obecnějšími otázkami. Dark End hrají docela epickou hudbu. Upřímně, dokázal bych si představit, že všechna ta témata, která se objevují textech, by mohla být hudebně zpracována také mnohem minimalističtější formou. Jak k tomu došlo, že jste rozhodli vyjadřovat je symfonickou cestou?
To je dobrá otázka. Myslím, že je to zejména proto, že se svou hudbou, v těsném propojení s texty a vizuální stránkou, chceme předat konkrétní tvar nejhlubší Propasti Duší, v níž sídlí jádro samotného Kosmu, a to se všemi jeho tajemstvími a odstíny. A je to místo natolik komplexní, místo s tolika odlišnými barvami a tvary, že pro své vyjádření vyžaduje poměrně komplexní a bohatou hudební formu. To se týká především našeho posledního alba, na němž dokonce i texty začaly důkladně prozkoumávat okultní hlubiny.
Tato otázka není sice moc originální, ale je docela logická – dokázal by sis představit kombinaci hudby Dark End s klasickým orchestrem (nezáleží na tom, jestli živě nebo na studiových albech)? Pokud ano, myslíš, že je reálné, aby k tomu v budoucnosti skutečně došlo?
Ano, dokážeme si tuto kombinaci představit pokaždé, když skládáme muziku. Měl bys vědět, že náš klávesista Antarktica je plně schopen řídit orchestr, tudíž ještě nikdy nepoužil předpřipravené a omezené orchestrální šablony, nýbrž skládá a nahrává zvlášť každý jednotlivý nástroj orchestru s pomocí softwaru EastWest, takže vždy máme samostatné houslové stopy, samostatné stopy fléten, samostatné stopy kontrabasu, samostatné stopy trombónu a tak dále… Zároveň s tím i “metalové” nástroje často bereme jako součást celého orchestru, což dodává celkovému zvuku docela zvláštní teatrální náladu. V budoucnosti určitě něco podnikneme se skutečným lidským orchestrem, nejspíše speciální živé koncerty, které bychom nahráli a později vydali v DVD formátu.
V Itálii je velké množství skupin, které používají klávesy a orchestrace a jejichž muzika může být popsána jako symfonická a epická. Zdá se mi, že není žádná jiná země s tolika symfonickými kapelami, ať už jsou extrémně symfonické (což je i případ Dark End), nebo, řekněme, ne tak tvrdé symfonické skupiny. Dívají se na to muzikanti v Itálii stejně, nebo o tom tak nepřemýšlíte? Myslíš, že v Itálii něco speciálního, že je zde tolik skupin hrajících epickou hudbu?
Hmm, to opravdu nevím. Jestli narážíš na skupiny jako Rhapsody of Fire nebo Stormlord, myslím, že jejich symfonická složka je pevně spjatá s fantasy koncepty nebo historickou okázalostí dřívější italské kultury, na kterou tyto kapely rovněž odkazují. Ale víš, já mohu mluvit pouze za sebe, a jak jsem již uvedl dříve, náš symfonický přístup má spojitost s temnou, nehmotnou stránkou existence. Jednoduše potřebujeme stvořit odpovídající hudební doprovod k hrůzostrašným, okultním a magickým tématům, o nichž jsme hovořili výše. A co se týče tvé otázky, v Itálii můžeš nalézt spoustu ponurých, tajemných a esoterických elementů, které mohou podnítit takovou představivost: jen musíš vědět, kde je hledat.
Již jsem zmínil texty… všechna tři alba Dark End jsou koncepční. Plánujete v tomto duchu pokračovat také v budoucnu? Je zde možnost nahrání alba bez konceptu?
Ano, i v budoucnu budou naše desky koncepčními deskami, vidím v tom totiž mnohem více stimulující způsob psaní. S jejich pomocí můžeš podrobně rozebrat to, o čem chceš mluvit, a podívat se na to z různých úhlů pohledu, pobídnout posluchače, aby tě následoval a sám začal v prozkoumávání toho, co jsi ty začal. A ohledně možnosti natočení alba bez konceptu, nikdy neříkej nikdy, ale nyní to není v našem zájmu.
Díky těmto konceptům to vypadá, že texty jsou pro Dark End velmi důležité. Souhlasíš? Vždy jsem byl toho názoru, že hudba by měla odrážet myšlenky v textech, tudíž právě slova by měla vzniknout nejdříve a hudba by měla být složena na jejich základě. Co vzniká jako první v případě Dark End – texty nebo muzika? Mohl bys nám osvětlit, jak vypadá kompoziční proces u Dark End? Co se týče samotné hudby, vznikají nejdříve orchestrace, nebo metalové elementy?
Naprosto s tebou souhlasím. Stavební kámen všech našich alb je přímo spjat s mou filozofickou a divadelní prací, používanou jako základ pro celou strukturu a obecnou atmosféru opery. Obvykle píšu něco na způsob synopse, v níž osvětlím koncepční práci jako celek a určím lyrické téma pro každou skladbu; poté se Antarktica a já soustředíme na hudební kompozici, do níž postupně přidávám finální texty.
Ohledně hudby, to se liší: pokud s písní přijde Antarktica, jsou první orchestrace a poté přidáváme metalové prvky, chápané jako součást orchestru; pokud píseň pochází ode mě nebo jiného člena, obvykle rozvíjíme kytarové riffy a až s nimi tvoříme elementy orchestru.
Všiml jsem si, že se v textech objevuje latina. Protože jsi uveden jako hlavní autor textů, musím se tě zeptat, jestli tento jazyk ovládáš? Pokud ano, kde ses jej naučil?
Ano, umím latinsky, ne úplně dokonale, ale umím. Všechno jsem se naučil sám… Opravdu miluji starodávné jazyky, podle mě jsou velice fascinující a mohou pomoci k lepšímu pochopení a používání současných jazyků.
Pojďme se nyní bavit o desce “Grand Guignol – Book I”. První věc, která upoutá posluchačovu pozornost, je bezpochyby artwork. Proč jste si na obálku vybrali obraz Hieronymuse Bosche? Bylo to, protože jeho řekněme netradiční obrazy pasují k temné hudbě, nebo jste měli nějaký speciální důvod (např. v souvislosti s konceptem)? Také by mě zajímalo, proč jste použili pouze malou část mnohem většího obrazu?
Tento obraz jsme si vybrali, protože dokonale ztělesňuje nejen obsah alba, ale také celou podstatu Darkend: je ponurý, temný, téměř dokáže zprostředkovat zápach smrti, stále je však silný a živoucí, velmi surrealistický, ztracený mezi fantazií a realitou… stejně jako my je velice teatrální. Tuto malou část jsem si vybrali, protože toto je pouze první kapitola celého konceptu “Grand Guignol”, “Book II” nebude jen prohlubovat současné zaměření textů, ale povznese události popsané v první části na vyšší kosmický level, přímo do centra nadlidských tajemství. Do té doby nemůže být dílo považováno za kompletní, což se týká i samotné obálky ;)
Musím se zeptat na koncept “Grand Guignol – Book I”. Upřímně, nejsem si jistý, jestli jsem dokázal vše pochopit… vlastně si myslím, že ne… čím více jsem se snažil porozumět lyrice a přiloženým textům v bookletu, tím méně jasné mi to bylo. Zdá se, že koncept je opravdu složitý a těžký na pochopení. Mohl bys nám vysvětlit, o čem “Grand Guignol – Book I” ve skutečnosti je? Rád bych slyšel trochu víc než jen “první část rozsáhlého filozofického konceptu o obvyklých kořenech okultismu, spiritualismu, mučednictví a rituálech bílé/černé magie”, jak je to napsáno na internetu. Vypadá to, že zde jsou dvě souběžné linie – jedna v textech a druhá v Himmlerově deníku [booklet alba obsahuje kromě samotných textů také několik stran fiktivního deníku Heinricha Himmlera – pozn. redakce]… jak jsou propojené? Pokud bys třeba vybral jednu nebo dvě skladby a popsal je do detailu, myslím, že by to bylo opravdu poučné…
Inu, tohle bude pěkně dlouhá odpověď! Nejprve bys měl vědět, že jsem během psaní dodržoval jedno z nejcennějších pravidel magických doktrín, které říká, že sdílené znalosti jsou ztracené znalosti. Vzhledem k tomuto nejsou všechny znalosti ukryté v kořenech opery na první pohled viditelné, protože pokud je sdílíš jednoduchým způsobem, ztrácejí svůj smysl, stávají se něčím jiným a nejsou již dále vědomostmi – je to jen něco, co si uvědomíš, přečteš a pak založíš do své paměti, abys to zapomněl.
Za druhé si musíš uvědomit, že mým cílem není vyprávět nějaký fiktivní příběh, jen zabavit lidi na pár hodin nebo jednoduše prezentovat výsledky mých studií a domněnek; mým cílem je vyprovokovat tebe, posluchače, abys přemýšlel a začal s obdobným studiem, jaké mne samotného přivedlo k příslušným znalostem. Abych trochu pomohl, umístil jsem do bookletu alba jisté “počáteční body”: například obrácený trojúhelník/kruh s deseti různými slovy umístěnými okolo i uvnitř, nebo grafické prvky (dýka, nehty, kompas, schéma čakry a tak dále), které mají při správném výkladu spojitost s každou stránkou a každým textem. Odsud již může každý začít svou vlastní cestu zkoumáním těchto jednotlivých elementů a symbolů a jejich propojováním s texty, rozluštěním některých hádanek, které jsem tu a tam umístil, věnováním pozornosti několika numerologickým vodítkům, dosáhnutím vyšší úrovně zkoumání, které odhalí metaforické jádro určitých složitějších frází.
S ohledem na to vše je “Grand Guignol” především konceptem o lidstvu (vnímaném hlavně jako loutky bez vlastního vědomí ve velké, odsud téměř neviditelné hře) a o hlubokých a ledových tajemstvích Kosmických Elementů (z pohledu stejné optiky se na ně můžeš dívat jako na Mistra Loutkáře). Okultismus, spiritualismus, božství a magie jsou tu tedy vnímány jako nástroje k osvobození sebe sama, k rozpoznání světů, kde se tato tajemství skrývají, a k tomu, abys tam, do propasti, mohl nahlédnout. Co se týče struktury konceptu, pokud se podíváš pozorně, všimneš si, že zde nejsou jen dvě paralelní příběhové linie, ale tři: Himmlerův deník (psaný v chronologickém pořádku – s výjimkou prvního songu, který – jak je patrné už z jeho názvu [“Æinsoph: Flashforward to Obscurity” – pozn. redakce] – je pohledem do budoucnosti), útržky papíru nesoucí části Nového zákona a oživující epizody z života Ježíše Krista (ty postupují v nechronologickém pořádku, každá epizoda je prezentována jako krátký záblesk) a texty (napsané kompletně v metaforickém, emotivním stylu), které spojují oba předchozí elementy dohromady. Figury Heinricha Himmlera a Ježíše Krista reprezentují ideologické a morální extrémy historie a kultury (“hranice” výše zmiňovaného divadla) a projevováním běžných emocí, jež řídí jejich skutky (texty), jsou oba symboly a živoucími bytostmi, provázejícími posluchače znalostmi hříchu, nevinnosti, slitování, vraždy… až k neviditelným nitkám kosmické nesmírnosti, která hýbe vším.
Myslím, že jsem vám dal několik dobrých záchytných bodů, s nimiž můžete začít “Grand Guignol” studovat; jak již bylo řečeno na začátku, pokud bych vám některé texty sám vysvětlovat, ztratily by svůj hlavní smysl… zbytek už je na vás ;)
Jak už bylo zmíněno, texty se týkají okultismu a spiritualismu. Zajímáš se ty sám jakožto autor textů o tato témata více než jen v rámci kapely? Mohl bys případně doporučit nějakou literaturu, pokud by se čtenáři chtěli dozvědět víc?
Ó ano, opravdu se o tato témata zajímám, nejen v rámci skupiny: přece jen si myslím, že když chceš mluvit o takto složitých a rozsáhlých tématech, musíš je nejen dobře znát, ale také je milovat a být nekonečně zvídavý. Ve skutečnosti se zdá, že moje studium těchto věcí je snad někonečné!
Co se týče doporučené literatury, žádný problém! Myslím, že pro začátek nejjednodušší texty, které vám mohou otevřít oči a navést vás k prvním krokům k temným tajemstvím, jsou: “Thus Spoke Zarathustra” (Friedrich Nietzsche), “Liber AL vel Legis” and “Magick” (oboje od Aleistera Crowleyho). Dále je tu pár dalších skvělých a zjímavých textů: “The Sword of Moses” (v překladu od Mosese Gastera), “De Vita Propaganda” (Artefio), “Théologie du le Revenant” (Igor Ce Garul), “De Occulta Philosophia” (Heinrich Cornelius Agrippa Von Netteshem), “The Ancients’ Book of Magic” (Lewis De Claremont), “Corpus Hermeticum” (Stobaeus), the “Clavicula Salomonis” and “Atalanta Fugiens” (Michael Maier). Jen si dávejte pozor, musíte se v nich pohybovat obezřetně a zodpovědně [většina uvedených knih není k dispozici česky, tudíž nemá cenu uvádět překlady tří kusů, které se v českém jazyce objevily – pozn. redakce].
Musím se tě také zeptat na onen Himmlerův deník. Jen pro jistotu – jeho texty jsi napsal ty? Jsou zde evidentní návaznosti na skutečné historické události. Jak moc je deník pouhou fikcí a jak moc ses snažil být přesný v historických faktech? Kdo jsou Henry a Enrico [jména zmíněna v deníku – pozn. redakce]? Zajímáš se nějak víc o období 2. světové války a téma nacismu? Mimochodem, v deníku je zmíněn také hrad Wewelsburg [nachází se na severovýchodě spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko v Německu – pozn. redakce] – navštívils jej někdy?
Ano, napsal jsem všechny texty deníku, ale věnoval jsem velkou pozornost přesným historickým faktům a také složité osobnosti Heinricha Himmlera, jak vyplývá z dobových zpráv. To hlavní, co jsem udělal, bylo spojení toho všeho vyprávěným proudem vědomí, abych stvořil deník s emotivním nádechem historických faktů; představoval jsem si, jak tím Himmler prošel, když byl naživu.
Nijak mě nefascinují války a věci jako nacionální socialismus, vybrali jsme jej do konceptu, protože dobře symbolizuje jednu z nejhrůznějších podob člověka (nacismus) a kvůli jeho silnému spojení s magií a okultismem (byl zakladatelem takzvané “Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe”, což je divize [Třetí] říše, pověřená záležitostmi esoterických témat): jednoduše dokonale pasuje k našemu záměru.
Enrico a Henry nejsou nic víc než alter-ega německého panovníka (Himmler ve skutečnosti věřil, že je převtělením bavorského krále Henryho – nebo Enrica – I).
Myslím, že o hudební stránce jsme již dostatečně hovořili výše v obecné rovině, ale zeptal bych se ještě na jednu věc. Na “Grand Guignol – Book I” se jako host představil Fearbringer [italský hudebník s množstvím jednočlenných projektů jako Fearbringer, Armata di Carona, Cominutà Fenice Nera nebo Misericordia – pozn. redakce], který přišel úžasným čistým vokálem do písniček “Spiritism: The Transmigration Process” a “Dawn: Black Sun Rises”. Proč jste jej oslovili? Bylo to jen pro jeho schopnosti, nebo se s ním znáte a oslovili jste jej, protože je to váš kamarád? Proč se neobjevilo více hostů? Chtěli jste, aby “Grand Guignol – Book I” byla čistě nahrávka Dark End bez dalších vlivů lidí mimo kapelu?
Fearbringer je už delší čas náš dobrý přítel, a když se ukázalo, že budeme potřebovat dramatický a majestátní čistý hlas pro příslušných částí “Spiritism” a “Dawn”, automaticky jsme na něj pomysleli… on sám tím byl nadšený a ochotný! Mám opravdu rád jeho hlas, je působivý a naléhavý: on byl ta pravá osoba, která dokázala to, co jsem měl v hlavě, a rozhodně v tom nezklamal!
Co se týče druhé části tvé otázky: neměli jsme žádné další hosty, protože podle našeho názoru nebyli nutní. Nechceme mít někoho na nahrávce, jen abychom mohli říkat “hele, koukejte, hrál s námi xxx!” Hosté musí do naší hudby přidat nové odstíny a barvy.
“Grand Guignol – Book I” vyšlo jako luxusní limitovaná edice. Co se v balení vlastně nachází? Jak jste vybírali, co tam dáte? Tato verze je téměř vyprodaná – kolik kusů vám ještě zbývá? Až budou pryč, v jakém formátu bude album dále dostupné? Neplánujete například nějakou LP edici?
První limitovaná edice byla vydána s požehnáním Arcane Witchcraft Coven a obsahuje černý slipcase s odlišným obalem, rozšířený 24 stránkový booklet, originální magický certifikát vyrobený esoterickým kruhem “Ars Secretum”, ručně psané úryvky textů, označenou obálku zapečetěnou voskem a devět zrnek obřadního kadidla. Všechny tyto věci jsme vybrali na základě esoteriky a magických odstínů, které zahalují naše Umění.
Ano, tato edice je téměř vyprodaná (zbývá přibližně 50 kusů), některé z nich si schováme pro naše nadcházející turné s Cradle of Filth a Rotting Christ, myslím, že potom bude CD znovu vylisováno jako klasická jewelcase verze. Žádné plány pro LP edici prozatím nejsou.
Pokud vím, “Grand Guignol – Book I” je první částí většího konceptu. Dokážeš odhadnout, kdy by následovník (“Book II”?) mohl vyjít? Začali jste na něm již pracovat? Myslíš, že bude “Book II” obsahovat nějaké větší hudební inovace, nebo plánujete více méně pokračovat ve stejném stylu jako na “Grand Guignol – Book I”? Mimochodem, kolik částí/alb bude koncept mít?
Celá opera “Grand Guignol” obsahuje dvě knihy: ohledně koncepční struktury je již kompletně hotová (již jsem napsal celou druhou část Himmlerova deníku a vybral všechny pasáže z Nového zákona), avšak na hudbě jsme zatím ještě nezačali pracovat. Ve skutečnosti aktuálně dokončujeme skládání našeho čtvrtého alba s názvem “Il Velo Delle Ombre” (italsky “The Veil of Shadows” [česky volně přeloženo jako “Závoj stínů” – pozn. redakce]), na němž se objeví absolutně odlišný obskurní koncept. Ten bude následován speciálním EP a poté pátou dlouhohrající deskou, silně provázanou s předchozím EP. Až pak přijde čas pro “Book II”.
Nevím, jak to bude vypadat hudebně, soustředíme se na to až po páté desce. Jsem si téměř jistý, že to stále bude mít epický nádech “Book I”, zatímco atmosféra “Il Velo Delle Ombre” bude více hrůzostrašná a ritualní… symfonická v mnohem více ponurém pojetí.
V loňském roce se Dark End zúčastnili turné se Samael, Melechesh a Keep of Kalessin a také hráli v Praze. Bylo to vaše první vystoupení v České republice nebo ne? Máš na ten koncert nějaké speciální vzpomínky, nebo to pro tebe byla jen další show z mnoha? Bylo zde něco, co se ti líbilo na samotné České republice? Většina muzikantů ze zahraničí vyzdvihuje pivo a holky (smích). Mimochodem, znáš/posloucháš nějaké české metalové kapely?
Ne, nebylo to poprvé, hráli jsme v České republice už pár měsíců předtím jako předkapela Rotting Christ, ale to jsme nebyli v Praze, nýbrž v Brně! Ó ano, na koncert v Praze si dobře pamatuji, vzpomínám si, že pódium vypadalo trochu jako divadelní pódium [šlo o klub Futurum – pozn. redakce], takže jsem se na něm cítil opravdu pohodlně! ;) Lidi byli také skvělí, rovněž jsem měl možnost znovu potkat pár dobrých přátel a strávit trochu času s několika výjimečnými fanoušky Darkend.
Jinak na České republice nemám rád jen vaše dívky a piva, ale také úžasnou architekturu míst, která jsem navštívil: Praha, Plzeň, kostnice v Kutné Hoře… vše je tam opravdu fascinující a strašidelné! A také miluji Brutal Assault! Tohle léto bylo potřetí, co jsem tam byl, je prostě skvělý, nejlepší festival, na němž jsem kdy byl! Z Čech znám jenom skupinu Cult of Fire… byl jsem na jejich vystoupení na Brutal Assaultu a bylo to ohromující!
Je zřejmé, že vizuální stránka vašich koncertů je pro vás důležitá. Znamenají tyto pódiové rekvizity něco víc, jako něco, co má dopomoct k hlubšímu prožitku z hudby vám i posluchačům, nebo je to “jen” dobře vypadají show pro pobavení lidí?
Živé koncerty jsou pro nás pravé a opravdové rituály, doslova. Prožíváme je jako ceremonie temnoty a hrůzy, v nichž je každý podnět a pocit zesílen použitím scénických elementů jako pentagramy, svícny, ponuré masky, ohořelé a mrtvé větve, vše v silně teatrálním a “grand guignolesque” [do češtiny v podstatě nepřeložitelné spojení, Grand Guignol, resp. Le Théâtre du Grand-Guignol bylo do roku 1962 pařížské divadlo, jehož název lze volně přeložit jako Divadlo Velké loutky – pozn. redakce] výkladu. Vše má svůj přesný smysl: když například přijdu na pódium s rukavicemi s odumřelými větvemi, je to odkaz na Dante Alighieriho “Les sebevrahů” z “Božské komedie”, je to vizuální interpretace některých témat z tohoto výjevu.
V loňském roce jste byli na turné se Samael, tento rok bude koncertovat s Cradle of Filth a Rotting Christ. Jak se vám to povedlo, když za sebou nemáte žádný větší label?
Povedlo se nám to díky podpoře Arcane Witchcraft Coven, což je, jak si můžeš domyslet z jeho názvu, esoterický řád. Stalo se, že jeden z jeho členů měl možnost navštívit jeden náš koncert a byl pohlcen spirituální silou, kterou naše hudba vzbuzuje. Nato nás kontaktoval Velký Mistr řádu s nabídkou na sponzorování a propagaci našeho Umění, pokud jim povolíme použít naši muziku při jejich věšteckých rituálech. A pak… bylo hotovo! K tomu navíc máme to štěstí, že máme pár skvělých fanoušků, které takřka neustále žene čisté nadšení k nám, což nás zviditelňuje a poskytuje stále rostoucí základnů příznivců. Jako vždy, chtěl bych jim PODĚKOVAT z hloubi svého srdce!
Dobrá, mám poslední otázku. Obvykle se na závěr ptáme na něco vtipnějšího, takže pojďme dát bitvu mezi dvěma typickými italskými jídly – máš radši špagety nebo pizzu (smích)? Děkujeme mnohokráte za rozhovor a za tvůj čas, budeme se těšit na další koncert Dark End v České republice!
Hmm, to je pěkně těžká otázka! Dobrá tedy… omlouvám se špagetám, ale musím zvolit pizzu! Ó ano, pizza, určitě! Mohl bych ji jíst každý jeden den, aniž bych se jí přejedl! Díky vám za podporu a obětavost, budeme v České republice velmi brzy, zahrajeme na Zimním Masters of Rock ve Zlíně. Pokud zde budete, neostýchejte si s námi dát pivo a pokecat! Do té doby… šiřte dále Kult Děsu!
Darkend – Grand Guignol – Book I
|
| Země: Itálie Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 29.2.2012 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 8/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Pokud se bude hovořit o spojitosti Itálie s metalovou muzikou, zrovna black metal asi nebude styl, na nějž si většina lidí vzpomene jako na první, přesto i zde na Apeninském poloostrově bují černěkovové podhoubí jedna báseň a najdeme tu nejednu opravdu kvalitní smečku, ať už se jedná o klasickou pekelnou klepačku, která vám vypráší kožich takovou rychlostí, že ani nestačíte mrknout okem, o nějakou progresivnější bláznivinu, která jako by vypadla z nějakého sanatoria pro choromyslné, nebo o jakýkoliv jiný druh black metalu – ač se to na první pohled nezdá, výběr je rozhodně veliký a bylo by bláhové si myslet, že italské menu nabízí pouze pizzu a špagety. Nemá cenu prodlužovat úvod recenze nějakým vyjmenováváním oněch kvalitních sebranek, jelikož nás dnes zajímá jenom jedna jediná – Darkend ze severní Itálie. Jestli se ovšem v tomto případě jedná o chutný pokrm, toť otázka, vlastně hlavní náplň naší recenze – vyšetřit kvality Darkend pomocí vzorku v podobě nejnovějšího dlouhohrajícího záseku (celkově třetího) s názvem “Grand Guignol – Book I”, který vyšel koncem února tohoto roku.
Nejprve by bylo záhodno si objasnit, do jaké té black metalové škatule to vlastně Darkend spadají, neb jak známo, black metal je – navzdory obecnému přesvědčení, že jde o styl zaostalý a neinvenční – velmi rozmanitým žánrem. Tudíž abychom ihned od začátku měli čistý stůl, Darkend plavou v rybníčku symfonického black metalu s pořádnou náloží různých kláves a orchestrací. Ortodoxní již nyní jistě mají nejvyšší chuť pohrdavě zavřít okno svého misantropického prohlížeče, měli by však ještě chvilinku posečkat. Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, a neodsuzuj Darkend, dokud jsi je neslyšel. Muzika téhle chásky je totiž ve skutečnosti lepší, než by se na první pohled mohlo zdát…
Osobně jsem o Darkend prvně doslechl úplně stejně jako asi většina z vás – když se tu v loňském roce objevili jako jedna z předkapel na turné Samael. Žádnou větší pozornost jsem jim však nevěnoval, neboť – a nedokážu dost dobře objasnit, proč tomu tak bylo – na mě od počátku působili jakýmsi průměrným dojmem, pročež je asi vcelku jasné, že jsem se do poslechu zrovna dvakrát nehrnul. A nebýt recenze na “Grand Guignol – Book I”, nejspíš by to tak zůstalo napořád. Chtě nechtě ovšem musím přiznat, že mě i přes počáteční skepsi tito Italové nakonec o svých kvalitách přesvědčili.
Avšak nutno dodat, že se rozhodně nejednalo o náhlé procitnutí, kdy bych po prvním poslechu “Grand Guignol – Book I” zůstal zírat s ústy dokořán a následně začal mlátit hlavou o zeď, jaktože jsem si Darkend nechal takovou dobu unikat. Zpočátku totiž deska působí poněkud nijace, jako by kapela chtěla všeho moc a nános klávesových motivů byl – i přes větší délku skladeb – trochu neúnosný – jednoduše řečeno, jako by to bylo příliš přeplácané. Jak nám ale praví známé klišovité pořekadlo, ne vše musí být nutně takové, jaké se to zdá být na první pohled. Když si totiž člověk na “Grand Guignol – Book I” zvykne, přistoupí na jeho hru a začne se v kompozicích, jež v průměru trvají něco kolem osmi minut, trochu orientovat, ihned to začne být mnohem větší zábava. Své růžky začne vystrkovat spousta velice dobrých až výborných momentů, mezi nimiž se najdou i některé snadno zapamatovatelné. Díky tomuhle a ještě díky faktu, že většina skladeb je i přes svou relativní proměnlivost (vzhledem k délce pochopitelnou) vybavena nějakou nosnou linkou, díky níž písně mezi sebou bez problémů rozlišíte, jsou jednotlivé songy ve svém jádru – nebojím se říci – hitové.
Z předcházejících řádků již možná nepřímo vyplynulo, že hlavním elementem hudby Darkend jsou klávesy – pokud se tak stalo, nebylo to náhodou, jelikož tomu tak doopravdy je (a pokud ne, říkám to nyní). Proplétají se doslova celou deskou a po většinu času mají hlavní slovo. A v momentech, kdy ne, přebírají vládu kytarové melodie, případně sóla, která sice nejsou pravidlem v každém songu, ale sem tam se objeví. Z toho je asi vcelku jasné, že Darkend spadají do ranku těch přístupnějších black metalových kapel. Asi druhým nejvýraznějším prvkem je pak vokál zpěváka Animæ, jehož hlasový projev sice asi nebude ten úplně nejoriginálnější, jaký jste kdy slyšeli, nicméně mu nelze upřít, že v rámci celku bezezbytku plní svůj účel a čas od času se vytasí s velmi povedenou linkou. Zůstává otázkou, nakolik by muzika Darkend bavila, kdyby v ní klávesy nebyly, jelikož ostatní nástroje vrcholem invence neoplývají, ale to asi nemá cenu řešit, neboť tam jsou a ze širšího úhlu pohledu ta muzika funguje a baví, čímž to hasne.
Možná by se až doposud mohlo zdát, že “Grand Guignol – Book I” zas až taková výhra není, avšak v konečném důsledku je tomu asi naopak, protože album je i přes některé dílčí nedostatky opravdu povedené, a pokud člověk překoná počáteční nedůvěru, dostane nahrávku, která je – minimálně po oné smyfonické stránce – zcela jistě propracovaná, plná výborných nápadů a skvělých momentů. Vyzdvihnout si zaslouží především dvě věci – jednak fakt, že “Grand Guignol – Book I” patří k těm počinům, které baví tím více, čím více je posloucháte; druhou věcí je pak nepochybně patřičně okultní atmosféra, jíž se Darkend povedlo vytvořit – v tomto ohledu vyšel záměr kapely – tedy alespoň vzhledem ke konceptu alba předpokládám, že šlo o záměr – opravdu skvěle.
Vzhledem k výše řečenému asi nepřekvapí, že desku otvírá jak jinak než instrumentální symfonické intro. Pokud budeme brát, že intro by mělo nejen navnadit na další poslech, ale i dát menší nápovědu k tomu, co lze očekávat od zbytku nahrávky, pak minimálně to druhé “Descent/Ascent (II Movement)” splňuje naprosto dokonale. I zbytek skladeb, byť už se jedná o metalové vypalováky, totiž i nadále působí epicky. Nechybí zmiňovaná okultní atmosféra, docela příjemná pestrost a střídání nálad od hororových pasáží přes ty s gotickým nádechem, až po některé vzletnější věci. Hned první regulérní song “Æinsoph: Flashforward to Obscurity” tohle naprosto jasně potvrzuje – nejdříve metalová bouře, pasáže ostřejších kytar a bicí palby, střídavě se objevující klávesy, sbory, nějaké to zvolnění, poté výraznější kytarové melodie, trochu té temnější deklamace, sólo a další klasické propriety žánru symphonic black metalu, ale jak vidno z podání Darkend, stále se to dá naaranžovat tak, aby byl posluchač spokojen.
Aby bylo učiněno zadost i těm, kteří si rádi nechají doporučit nějaké konkrétní skladby, dovolil bych si konkrétně jmenovat tři kompozice. “Doom: And Then Death Scytched” patří k těm kusům, které vsázejí především na onu hororovou atmošku a funguje jim to jedničku, navíc v ní nechybí několik opravdu výtečných pasáží, třebas plíživý kousek v půli druhé minuty, zakončený “tikáním”, nebo valivá jízda začínající před koncem minuty šesté. Za zmínku dále stojí čtvrtá “Spiritism: The Transmigration Passage”, jelikož se jedná o jednu nejepičtějších položek alba, ačkoliv se v ní najde i pár ostřejších momentů. Ovšem hlavní důvod, proč ji zmiňuji, je výtečný vysoký čistý vokál, o nějž se postaral hostující Fearbringer, hlavní mozek stejnojmenného jednočlenného projektu.
Jako poslední můžu jmenovat například “Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals”, která se přibližně v polovině blýskne výborným ozvláštněním v podobě akustické kytary. Nicméně lze obecně prohlásit, že každý song má něco do sebe a vyloženě slabou položku zde nenajdete; na druhou stranu ovšem nepopírám, že nějaké menší zkrácení hodinu a čtvrt dlouhé stopáže by neškodilo, neboť u poslední jedenáctiminutovky “Dawn: Black Sun Rises” už toho nejeden posluchač může mít plné kecky…
Celkově lze “Grand Guignol – Book I” prohlásit za velmi povedený počin, který má rozhodně co říct minimálně fanouškům symfonického black metalu, ale do jisté míry i ostatním, protože se v jádru jedná – alespoň tedy na poměry black metalového žánru – o docela přístupnou záležitost, a to i navzdory výše zmiňovanému problému s proniknutím pod slupku alba (protimluv to vážně není, ač by se mohlo zdát, že ano). Pokud vám chutnají například Dimmu Borgir někdy okolo roku 2000, myslím, že nabízenou porcí téhle italské bašty byste určitě nemuseli pohrdnout, kdo si však pod symfonickým black metalem představí spíše věci jako Anorexia Nervosa, může být asi malinko zklamán… i když na druhou stranu, já jsem také od “Grand Guignol – Book I” nečekal zhola nic a nakonec mu dávám známku velice pěknou…