Archiv štítku: Darkestrah

Darkestrah: CD box

Darkestrah letos slaví dvacet let od svého založení a při této příležitosti vyjde počin s příznačným názvem „20th Anniversary Chronicles of Nomadic Conquest“. Půjde o dřevěný box limitovaný na 100 kusů, jehož obsah bude kromě nášivky a certifikátu autenticity tvořit následujících pět alb:

• Sary Oy (2004)
• Embrace of Memory (2005)
• Epos (2007)
• The Great Silk Road (2008)
• Khagan (2011)

Každá nahrávka bude mít svůj vlastní šestipanelový digipack s novým artworkem. CD box by měl vyjít v prosinci u Casus Belli Musica / Beverina Productions a předobjednávky již běží.

Darkestrah


Darkestrah: nová hudba a reedice

Darkestrah letos oslaví dvě dekády činnosti a při této příležitosti je čeká pilný rok. U Shaytan Productions vyjde LP reedice druhé desky „Embrace of Memory“ (2005) a také CD box obsahující první čtyři alba „Sary Oy“ (2004), „Embrace of Memory“, „Epos“ (2007) a „The Great Silk Road“ (2008).

V neposlední řadě pak Darkestrah pracují na nové muzice.

Darkestrah


Darkestrah: reedice debutu

Série reedic staršího katalogu Darkestrah pokračuje. Tentokrát se své první vinylové verze dočká debut „Sary Oy“, jehož původní CD vydání z roku 2004 je již mnoho let beznadějně vyprodané. Delší dobu slibované LP bude definitivně k mání od 18. listopadu u Shaytan Productionsalternativním artworkem (prý jde o původně zamýšlenou verzi obalu). Počin je limitován na 300 kusů.


Darkestrah – Turan

Darkestrah - Turan

Země: Německo / Kyrgyzstán
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Osmose Productions

Tracklist:
01. One with the Grey Spirit
02. Erlik-Khan
03. Conversions of the Seer
04. Gleaming Madness
05. Bird of Prey
06. The Hidden Light

Hrací doba: 52:24

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Osmose Productions

První pohled (H.):

Skoro každá skupina má nějaké stěžejní členy, bez nichž by to prostě nešlo. Muzikanty, kteří jsou zde od úplných začátků a bez nichž si sestavu nedokážete představit. Takové to tvrdé jádro, jež udržuje při životě samotnou esenci té které skupiny. V případě Darkestrah pro mě tohle tvrdé jádro vždy tvořili bubeník Asbath a zpěvačka Kriegtalith. Tihle dva prostě byli Darkestrah a přes to vlak nejede.

A stejně bylo jádro rozbito. V polovině roku 2014, přibližně rok po vydání páté desky „Манас“, se na Facebooku Darkestrah objevila krátká zprávička, že Kriegtalith, jejíž hlas se do té doby nacházel na všech nahrávkách kapely již od prvního demosnímku „Pagan Black Act“, odchází. Žádné velké vysvětlení, jen že rozchod proběhl bez rozepří a po vzájemné dohodě. V sestavě tedy jako jediná stálice od samého počátku zůstal Asbath a vedle něj jako druhý pamětník ještě klávesista a příležitostně i kytarista Resurgemus (ve skupině od období druhého alba „Embrace of Memory“).

Jako náhradník nepřišla nová zpěvačka, nýbrž zpěvák Merkith, s nímž už se Darkestrah pustili do tvorby svého šestého dloubajícího opusu – „Turan“. Jeho tematické a atmosférické zaměření zůstává neměnné, a ačkoliv jsou dnes Darkestrah formálně vzato německou skupinou, srdce jejich tvorby stále patří na rozlehlé asijské stepi, z nichž skupina vzešla. Jakkoliv chladný zasněžený přebal může v rámci diskografie působit lehce atypicky, i centrální Asii dokáže sevřít krutá zima – a právě tehdy mívá největší žně sám Erlik-Khan, bůh smrti v turkické mytologii, po němž je na „Turan“ pojmenována jedna ze skladeb.

Ačkoliv se u Darkestrah ona výše propíraná sestava poměrně dost točí, samotný sound formace je již ustálený, na čemž „Turan“ nic nemění – dokonce ani odlišný hlas do hudební podoby nepromluvil zas až tak výrazným způsobem, aby to celkový ráz věcí nějak výrazně změnilo. Darkestrah se již příliš nevyvíjejí a od čtvrtého alba „The Great Silk Road“ jen konstantně plynou kupředu. Možná lehce obrušují hrany a pomalinku konvergují k dokonalosti, ale žádné velké změny se nekonají. Což mě osobně nijak netrápí, jelikož to, jakým způsobem Darkestrah svou muziku dělají, mě svého času hodně zasáhlo a od té doby se mě to stále drží, tudíž jim žeru v podstatě vše i s navijákem. To nijak nepopírám, ani se za to nestydím – však všichni máme nějaké kapely, jejichž pozice je pro nás exkluzivní, a pro mě je to mimo jiné právě tahle.

Je ovšem pravda, že pro mě jsou ta alba mezi sebou tak lehce rozeznatelná a výlučná i díky tomu, že Darkestrah u mě mají výsadní postavení a že cokoliv, co vydají, poslouchám horem dolem jak blázen, takže to znám zpaměti. Pro mě má tedy každá deska svou specifickou atmosféru, která ji odlišuje od zbytku diskografie (což platí i o „Turan“), nicméně sportovně musím uznat, že pokud to někdo nemá takhle brutálně najeté, už mu to pomalu může začít splývat. A pokud i na dalším albu nedojde k nějakému posunu vpřed, anebo alespoň k nějaké odlišnosti co do formy (třeba další deska o jedné skladbě jako „Epos“), bude to ještě markantnější.

Na druhou stranu, ani tohle nemusí být a není překážkou, přičemž ten důvod je nasnadě – člověk klidně může být skeptický, ale když si to pustí, tak nahrávka jako „Turan“ veškeré pochyby rozmetává. Dokud totiž Darkestrah budou vydávat tak působivé desky, tak mi přijde naprosto scestné na to cokoliv pindat a stěžovat si. Jednoduše, hledáte-li excelentní epický black metal s feelingem orientálního folklóru a bez sebemenší známky patosu či laciného kýče, jste na správné adrese – „Turan“ je záležitost přímo pro vás. Atmosféra je opětovně vpravdě fantastická, bravurních momentů je přehršel, 50 minut utíká jako velká voda, ani tradičně delší skladby nijak nenudí a dokážou posluchače udržet v pozoru.

Darkestrah

Samozřejmě, album je album – je to celek, pevný a nerozlučný. A právě tak by také měl být vnímán a smeček jako Darkestrah to platí dvojnásob, protože zrovna tohle je záležitost, u níž si já osobně nedokážu představit, že bych si prostě pustil jeden track a šel od toho. Stejně tak „Turan“ je prostě deska a právě tak je nutno to brát a poslouchat. Nicméně i navzdory tomu si na každé nahrávce Darkestrah najdu nějaké echt perličky, což platí i tentokrát, a právě takové bych chtěl nyní vypíchnout – aniž bych tím jakkoliv snižoval kvalitu zbytku.

Třeba na minulém „Манас“ to pro mě byl finální opus „Манас-батыр“, zatímco na „The Great Silk Road“ o tento titul „soupeřily“ majestátní „Kara-Oy“ a „Inner Voice“. V případě „Turan“ bych jako (klidně to tak trochu s nadsázkou pro tenhle moment nazývejme) vrcholy vyzdvihnul „Erlik-Khan“ a „Gleaming Madness“, v nichž se nacházejí vpravdě nádherné melodie i výpravné riffy, a když se třeba ve druhé jmenované v jedné pasáži přidají i odzbrojující perkuse, je to přesně ten moment, který mě přesvědčí o tom, že si Darkestrah plně zaslouží to, abych je tituloval pojmem srdcovka. Nicméně opakuji znovu – i zbylé písně jsou kurevsky skvělé a třeba některé kousky závěrečné „The Hidden Light“, u nichž jsem si vzpomněl na geniální „Epos“, jsou také něčím, u čeho lze jen pokorně sklonit hlavu a pokusit se to vychutnávat co nejvíc to jde.

Darkestrah - Turan LP

Asi je vám jasné, že jsem z „Turan“ nadšený. Jistěže jsem – a kurva jak! Stejně tak přiznávám, že Darkestrah je skupina, u níž si dost dobře nedokážu představit, že by dokázala spadnout takovým způsobem, abych nadšený nebyl. Věřte však tomu, že ta radost je naprosto upřímná a nenadsazená. A je jen na vás, jestli půjdete to zjistit, jaký to má důvod.


Druhý pohled (Skvrn):

Ač nejsem – bavíme-li se tedy o Darkestrah – takový fanatik jako kolega píšící nade mnou, musím říct, že hudbu této původně kyrgyzské chásky já velice rád. Jejich příjemně rozeznatelný atmosférický black metal doplněný o tradiční nástroje střední Asie funguje parádně, a ačkoliv mnohdy nejde o nic instrumentálně i skladatelsky složitého, Darkestrah na své desky pravidelně vměstnávají vysoké počty parádních motivů. A proč to neříct naplno, bavíme se zkrátka o úzké žánrové špičce, navzdory faktu, že co do popularity zůstávají Darkestrah doposud v (blackmetalově příjemném) skrytu, a nevystavují se tak přímému slunečnímu svitu jako jiní.

I přes ostré změny v sestavě se chce říct, že všechno zůstává při starém. Na „Turan“ je kapela opět stejně dobře rozpoznatelná jako na posledních studiových zářezech a jako základ opět věrně slouží bez větších žánrových oklik servírovaný atmosférický black. Nesmí chybět přírodní nahrávky ani zakomponování folkových, převážně strunných nástrojů, kterým nedělá problém vstoupit do hlomozů elektrických kytar. Zásadní prostor dostávají i klávesy, což lze chápat v souvislosti s minulým „Манас“ za mírný krok nazpět. A ono celkově vzato, „Turan“ nepřináší nic nového, snad jen čerstvé melodie a dvě nové tváře včetně nového vokálu.

Také skladatelsky jde o očekávatelnou práci. Šestice až desetiminutových skladeb drží se vší zodpovědností pohromadě, kompozice se zdařile vyvíjí a na stálejších podkladech se neustále zjevují nové motivy. Očekávání naplňují bezezbytku kupříkladu první dvě skladby nabízející přechody do skvěle vybudovaných majestátních pasáží, parádní vrcholy pak nabízí i „Bird of Prey“ nebo „Gleaming Madness“. Na druhou stranu, objevují se zde i momenty, jež bych si zrovna na albu Darkestrah dokázal odpustit. Například první tři čtvrtiny „Conversations of the Seer“ jsou dosti jalové a cestu ven kapela nachází až v závěrečné části skladby. Obdobně se to má i se zmíněnou „Gleaming Madness“, která sice nabízí parádní vyvrcholení, ale po něm, ve druhé polovině, působí již vyčpěle. Zřejmě nikoli náhodou jsou tyto dvě skladby nejkratší…

Darkestrah - Turan CD

Nechci ale vzbuzovat dojem, že se „Turan“ nepovedlo. Spíš se snažím v nadprůměrné nahrávce hledat důvody, proč ji nezařadím k tomu vyloženě nejoblíbenějšímu, co vyšlo v letošním roce. Je jasné, že Darkestrah nahráli album, za které se rozhodně nemusí stydět. „Turan“ opět převyšuje většinu žánrové konkurence, nicméně bylo i lépe. Novinku si tudíž budu pamatovat jako to slabší, co kapela v posledních letech nahrála. Zklamaný však nejsem.


Redakční eintopf #88 – duben 2016

Ihsahn – Arktis.
Nejočekávanější album měsíce:
Ihsahn – Arktis.


H.:
1. Darkestrah – Turan
2. Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser
3. Eths – Ankaa

Kaša:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Deftones – Gore
3. Zakk Wylde – Book of Shadows

nK_!:
1. Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser
2. Aborted – Retrogore

Atreides:
1. Moonsorrow – Jumalten aika
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner

Skvrn:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Moonsorrow – Jumalten aika
3. Darkestrah – Turan

Onotius:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner

Metacyclosynchrotron:
1. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
2. The Wounded Kings – Visions in Bone
3. Zhrine – Unortheta

Nějaké apríly máme tradičně na salámech, takže i náš nejnovější eintopf se ponese v seriózním duchu (my to ani jinak neumíme, haha!) a žádné zasrané Babymetaly tu doporučovat fakt nebudeme. Přece jen nejsme až takoví pedofilové, abychom ujížděli na náctiletých Japonkách, co zpívají „Dej mi čokoládu“ do agro metalu (anebo jsme, ale aspoň se tím veřejně nechlubíme).

No nic, pojďme už na to, na co se naši redaktoři skutečně těší. Vší konkurenci utekl Ihsahn, jehož „Arktis.“ je jednoznačně nejočekávanější deskou dubna – ostatně, hned tři redaktoři ji bez váhání nominovali na první příčku. Vedle toho však víckrát padla i jména pohanských náladotvůrců Moonsorrow z Finska, hororového krále Roba Zombieho, blackmetalové atmosféry v podání Darkestrah nebo kolaborace Cult of Luna se zpěvačkou Julií Christmas

P. S. Nezapomeňte si všimnout, jaké pořadové číslo dnešní eintopf má, muhehe…


H.

H.:
Únor i březen byly co do vydávaných desek oba velice pěkné měsíce (ačkoliv únor o něco málo pěknější). Duben mi ovšem koule příliš netrhá. Tedy s výjimkou jedné věci v podobě Darkestrah. Tahle původem kyrgyzská formace dlouhodobě patří k mým největším oblíbencům a rovněž k těm několika málo vybraným skupinám, jejichž tvorbu sbírám opravdu systematicky a snažím se mít všechno, na čem se jejich logo objeví – to myslím hovoří za vše. Je sice pravda, že už jsem k dnešnímu dni novinku „Turan“ díky novinářské protekci dávno a mnohokráte slyšel (je skvělá!), ale pořád mi není blbé to sem napsat, protože na ten poslech jsem se skutečně těšil – ostatně jako vždy v případě téhle kapely.

Dále jsem určitě zvědavý na novinku francouzských Eths, kteří sice operují v žánru, jehož příznivcem obecně nejsem, ale zrovna tato kapela mě fakt baví. Sice mě stále mrzí odchod bohyně Candice Clot, bez níž už to prostě nebude ono, ale novou zpěvačku Rachel Aspe předem nezatracuji, protože i ona se prozatím tváří docela sympaticky. EP „Ex umbra on solem“, na němž Eths aktuální frontwoman představili poprvé, mi sice k srdci nijak moc nepřirostlo a jen tak kolem mě prohučelo, ale možná i o to víc jsem na novinku „Ankaa“ zvědavý…

I třetí (co do seřazení vlastně druhý) interpret mého eintopfu hraje styl, jaký pro mě asi není úplně nejtypičtější, ale to vůbec nevadí. Rob Zombie je bourák a jeho tvorba (mám tedy na mysli spíše tu hudební, ve filmech si vystačím pouze s „House of 1000 Corpses“ a „The Devil’s Rejects“) mě dlouhodobě baví, takže v případě novinky „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ (übercool název) není co řešit a s jejím poslechem otálet nebudu.


Kaša

Kaša:

Duben je klasicky měsícem na zajímavá alba vcelku bohatým, nicméně i přesto se v něm našla tři jména, která v mých očích všechna ostatní s přehledem převyšují. Shodou okolností se data vydání nových alb těchto tří interpretů sešla na jeden den, takže s nadsázkou řečeno bych se z následujícího měsíce spokojil pouze s jeho osmým dnem. 8. dubna totiž své chystané počiny vydají shodně Zakk Wylde, Ihsahn a Deftones.

Přestože jsem nikdy nebyl zarytým fanouškem Zakka Wylda, tak musím říct, že na druhý díl jeho sólovky „Book of Shadows“ se docela těším. Oproti Black Label Society čekám více osobní atmosféry a sázky na jeho osobitý vokální a kytarový projev, na čemž se sice bez dobrých skladeb album utáhnout nedá, ale prvotina, která letos slaví již 20 let od svého vydání, by si zasloužila býti překonána. Ačkoli s tím tak nějak nepočítám, tak představa je to hezká.

To Deftones, to je jiné kafe. Pro tyhle zámořské alternativce mám už dlouhá léta slabost a s posledními dvěma plackami se definitivně probili mezi mé nejoblíbenější skupiny. Chino Moreno a jeho parťáci umí, a protože si myslím, že v posledních letech se z tvůrčího hlediska nachází na samém vrcholu své kariéry, tak nečekám od „Gore“ nic menšího než atak předních míst jejich početné a vcelku vyrovnané diskografie. První dvě ukázky znějí hodně slibně, takže se nechám překvapit, jestli se Deftones i tentokrát pochlapí.

No, a na samém vrcholu měsíce dubna se co do vkládaných nadějí ocitl Ihsahn. K tomu snad netřeba nic dodávat. Ihsahn je prostě král a nevěřím, že by „Arktis.“ mělo být důkazem něčeho jiného. Očekávání jsou tak velká, že jestli o „Arktis.“ nebudu koncem roku mluvit jako o jedné z pěti nejlepších desek sezóny, tak budu zklamaný. Ihsahnova kvalitativní laťka je však zatraceně vysoká, takže jestli dostojí své dosavadní praxi, zklamání v žádném případě nehrozí.


nK_!

nK_!:

Tak s tímhle šíleným/geniálním názvem trumfnul Rob Zombie sám sebe. Kam se hrabe pět let staré „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“, že… Každopádně i skvělá pecka „Dead City Radio and the New Gods of Supertown“ z minulé desky se pomalu, ale jistě začíná oposlouchávat, takže přichází čas na nový matroš. Rob Zombie mě s žádným svým albem zatím nikdy nezklamal a od novinky si slibuji velké věci. Ještě aby k nám znovu přijel koncertovat, to by bylo něco. Po poměrně vydařeném EP přichází s novou deskou také belgičané Aborted. S nimi mám zatím také jen samé dobré zkušenosti a doufám, že „Retrogore“ nikterak neklesne pod jejich zavedený standard. Duben bude zase jednou stát za to.


Atreides

Atreides:

Navzdory skutečnosti, že zajímavých desek nevychází v dubnu vůbec málo, dovolím si vypíchnout pouze dvě, na které se těším doslova jak malé děcko. Moonsorrow po nějakých pěti letech přišli s další nahrávkou, a ačkoliv příliš nevěřím tomu, že dokáží překonat sami sebe (respektive „V: Hävitetty“ a „Verisäkeet“), na „Jumalten aika“ se opravdu těším, protože pokud bych měl jmenovat kapely, které špatné album nahrát nedokáží, finští vikingové by byli jednou z nich.

Druhou deskou je „Mariner“. Kolaborace Cult of Luna s americkou zpěvačkou Julií Christmas, která má za sebou třeba působení v Battle of Mice, vypadá náramně slibně. Masivní kytarové stěny, jaké Švédové dokáží budovat lusknutím prstu, navíc se ženským vokálem? Toho chci víc než jen jednu desku! A vypuštěný singl „A Greater Call“ zní tak dobře, že obavy z plytké, nudné desky jsou už teď naprosto liché.


Skvrn

Skvrn:

Docela síla, ty dubnové vyhlídky. Bedlivě vyhlížených nahrávek je celá řada a já přináším alespoň tři. Tři nesmírně očekávané kusy, jež by s přehledem ovládly eintopfy většiny jiných měsíců. Za těchto podmínek tak třeba Darkestrah berou až posledního fleka. Tohle původem kyrgyzské těleso rozhodně neboduje pouze svým původem a bezpochyby patří do první ligy atmosférického black metalu s příměsí folkových laskomin. Doposavad vše, co jsem od Darkestrah slyšel, mělo velkou sílu a od „Turan“ si neslibuji ani o trochu méně.

Taky druhou příčku nechávám zabarvit do folkově blackové. Po pěti letech vychází opus finských vypravěčů Moonsorrow, a ačkoliv jsem Finy poslední dobou spíše zanedbával, na „Jumalten aika“ jsem nesmírně zvědav. Jediné, co mě odradilo, je řekněme infantilní obal. Jestliže přebal „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ byl kýč až běda, ze stromu visící tělíčka na novince jsou pro změnu barbarské klišé, navíc špatně provedené. Ale minulá deska byla i přes svůj zevnějšek parádní, takže nač nějaká skepse.

A blížíme se do finále, k Ihsahnovi, který naopak graficky opět potěšil. Ovšem po hudební stránce je pro mě „Arktis.“ stále otazníkem. Dopředu zveřejněné songy jsem veskrze ignoroval a netroufnu si odhadovat, zda Ihsahn ukáže na svou klasiku, nebo raději na experimenty ve stylu druhé poloviny „Das Seelenbrechen“. Údajně má novinka směřovat k prvnímu modelu, dokonce jsem slyšel cosi o chytlavosti. A vlastně proč ne? Ihsahn umí blackovat, progařit, ambientnit, tudíž jestli přijde řádný popík, tak rychle sem s ním!


Onotius

Onotius:

Nu, přiznám se, že jsem měl původně v plánu zabít dubnový eintopf nějakým aprílovým vtípkem, v rámci něhož bych doporučoval naprosté hudební bláboly a nesmysly a tvářil se u toho smrtelně vážně. Přeci jen jsou zde však desky, o nichž bych rád vás, čtenáře, informoval naprosto vážně. Ačkoliv je jich v porovnání s nadupaným začátkem roku stále relativně pomálu, nachází se zde minimálně pár mnou respektovaných jmen. Jedním z těch, jež by byl skutečný hřích nezmínit, je především novinka norského progresivně blackového mága Ihsahna, který přichází se svým již šestým albem po ukončení činnosti legendárních Emperor – deskou „Arktis“. První ukázky sice přehnaně nevyčnívají z Ihsahnovy produkce posledních let, avšak vzhledem k tomu, že standard tohoto chlapíka je zatraceně vysoký, myslím, že i kdyby nahrávka nepřekvapila vůbec ničím, stále se bude jednat o prvotřídní porci kvalitní muziky.

Další deskou, na niž už teď si brousím zuby, je kolaborace post-metalových Cult of Luna (jejichž poslední deska „Vertikal“ je mimochodem naprosto parádní) se zpěvačkou Julií Christmas (z Made Out of Babies). První ukázka ve formě skladby „A Greater Call“ mě ohromila naprosto perfektní pohlcující atmosférou, tak doufám, že si podobnou laťku udrží celá nahrávka „Mariner“. Očekávání nejsou zrovna malá.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Při psaní svého prvního eintopfu jsem dost váhal, kterou desku označit za tu nejočekávanější. Teď mám jasno prakticky ihned. Druhé album amerických Howls of Ebb„Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ totiž ukáže, jak hrát death metal, který je originální, temný, a to bez opisování od Portal či Ulcerate. Velice jsem zvědav také na pátou desku britských doomařů The Wounded Kings. I když se mi poslední desky se zpěvačkou Sharie Neyland líbily („In the Chapel of the Black Hand“ kurevsky, „Consolamentum“ už trochu méně), přece jen jsem  zvědav, jak se králům povede s navrátilcem Georgem Birchem. Za malé ohlédnutí směrem k unikátní „The Shadow Over Atlantis“ bych se vůbec nezlobil, ale něco mi říká, že „Visions in Bone“ půjde jiným směrem. Uvidíme… No, a i když mě hype okolo islandského black metalu už trochu unavuje, na „Unortheta“ od Zhrine (dříve známých jako Gone Postal) se těším. Snad to nebude jen další „Island“ nebo nedejnepoznatelnýbože pouhá „vykrádačka DSO“.


Darkestrah / Al-namrood – Akyr Zaman / Tajer al punqia

Darkestrah / Al-namrood - Akyr Zaman / Tajer al punqia

Země: Kyrgyzstán / Německo, Saúdská Arábie
Žánr: oriental black metal
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Shaytan Productions

Hrací doba: 21:52

Odkazy Darkestrah:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Al-namrood:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Shaytan Productions je docela zajímavé vydavatelství. Navzdory svému kanadskému původu se totiž zaměřuje na orientální black metal a pár perliček z téhle oblasti se ke mně skrze jejich kanály již dostalo. Suverénně největším jménem v jejich portfoliu jsou Al-namrood ze Saúdské Arábie, které Shaytan vydávají již od prvního EP. V nedávné době ovšem firma začala spolupracovat s další význačnou kapelou black metalu, jenž svou atmosférou a tématikou míří do orientálních končin, byť v tomto případě je to spíš střední Asie, nikoliv Blízký východ.

Touto kapelou jsou Darkestrah, jejichž zemí původu je oficiálně Německo, ale všichni víme, že kořeny formace leží v Kyrgyzstánu. Nicméně, Darkestrah jsou sami upsáni pod větší firmou Osmose Productions, tudíž se Shaytan starají o nová vydání staršího materiálu – takhle již pod jejich hlavičkou vyšly vinyly třetí a čtvrté desky „Epos“ a „The Great Silk Road“, přičemž LP reedice debutu „Sary Oy“ je už také na cestě.

Důvod, proč jsem z portfolia Shaytan vypíchnul právě zmiňované dvě formace, však netkví jen v tom, že jsou tím nejznámějším, ale především fakt, že tato dvě esa labelu nedávno spojila síly na společném splitku.

Jako první začínají Darkestrah, kteří ovšem nenabízejí nový materiál, nýbrž alternativní verzi skladby „Akyr Zaman“, jejíž originál vyšel na desce „Embrace of Memory“ z roku 2005. Nebudu kecat, Darkestrah patří mezi moje srdcovky a zrovna „Akyr Zaman“ je jedna z mých nejoblíbenějších věcí od nich – ta píseň je prostě geniální a fakt nebudu přehánět, když řeknu, že málokterý song mám v paměti vypálený takhle nesmazatelně jako právě „Akyr Zaman“.

O to víc je pro mě nezvyk poslouchat jinou verzi než tu, kterou znám nazpaměť – a právě díky tomu mi tahle splitková podoba přijde taková divná. Nicméně, skladba sama o sobě je v jádru naprostý kumšt, a i když mi zde připadá „divná“, pořád je strašně super a pomyslný splitový souboj s ní Darkestrah vyhrávají na plné čáře. I navzdory faktu, že to není nový materiál a že originál je subjektivně mnohonásobně lepší.

Al-namrood již nabízejí dosud neslyšenou věc, konkrétně „Tajer al punqia“ rozdělenou na dvě části. I tuhle formaci jsem svého času míval rád, ale nějak mi přijde, že se saúdsko-arabští ďáblové na posledních počinech poněkud začali točit v kruhu, a navíc mi moc neleze pod fousy vokál aktuálního zpěváka Humbaby. „Tajer al punqia“ nic nemění ani na jedné z těchto dvou skutečností. Song se nese v podstatě v totožném duchu jako loňské album „Diaji al joor“, jež mi přijde jako nejméně zábavná věc od Al-namrood vůbec. Poslouchá se to v cajku, ale po „Estorat taghoot“ sáhnu vždy radši.

Nakonec si splitko stejně koupím, ale na rovinu říkám, že především kvůli Darkestrah. A navíc ani ne tak kvůli kvalitě jejich příspěvku (originál je prostě lepší), jako spíš jen kvůli jejich jménu, protože kupuju všechno, na čem se jejich logo objeví. Toť asi tak vše, co bych k počinu řekl…


Darkestrah: další kazeta je venku

Ruský label Narcoleptica Prod. pokračuje ve vydávání diskografie Darkestrah na kazetách. Po albech „Sary Oy“, „Embrace of Memory“ a „Epos“ a EP „Каган“ se nyní MC reedice dočkala i čtvrtá deska „The Great Silk“ (původně z roku 2008). Kazetová verze má nový obal a opětovně se jedná o limit 100 ručně číslovaných kusů. Náhled nosiče tady.


Darkestrah: novinka v dubnu

Informace o novém albu Darkestrah s názvem „Turan“ jsou venku již nějakou dobu, ale až doposud nebylo známo, kdy počin vyjde. To se však nyní změnilo, protože label Osmose Productions stanovil datum na 29. dubna. Trailer sledujte na YouTube. Pro připomenutí obal tady, tracklist níže:

01. One with the Grey Spirit 02. Erlik-Khan 03. Conversions of the Seer 04. Gleaming Madness 05. Bird of Prey 06. The Hidden Light

To ovšem není to jediné, co je aktuálně u Darkestrah v plánu. Kapela ještě brzy vydá split s Al-namrood ze Saúdské Arábie. Tento počin vyjde 25. března skrze Shaytan Productions a Němci na něj přispěli přepracovanou verzí skladby „Akyr Zaman“ (původně vyšla v roce 2005 na druhém albu „Embrace of Memory“). Split vyjde na CD v limitaci 500 kusů.

Dále je v plánu vinylová reedice debutové desky „Sary Oy“ (původně 2004). Ty vyjde 19. srpna opět u Shaytan Productions v limitaci 300 kopií a s pozměněným obalem.


Redakční eintopf #85.1 – speciál 2015 (H.)

H.

H.:

Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Euzen – Metamorph
3. Lana Del Rey – Honeymoon
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest

Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun

Artwork roku:
Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:
Venom – From the Very Depths

Koncert roku:
Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015

Videoklip roku:
Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money

Potěšení roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku

Top5 2015:

1. Thy Catafalque – Sgùrr
Nevím, jak to ten člověk dělá, protože už předcházející alba byla naprosto dokonalá, takže by jeden řekl, že už prostě nutně musí přijít alespoň nějaký propad, ale pořád ne. Tamás Kátai stvořil další fenomenální nahrávku, jež z nadpozemských kvalit neslevuje ani o kousek. Minulé „Rengeteg“ jsem svého času vyhlásil albem roku 2011. Novinka „Sgùrr“ tuto pozici dokázala obhájit a opětovně mě utvrdila v tom, že Thy Catafalque nepatří mezi mé nejoblíbenější skupiny jen tak náhodou. Mezi 50 minutami „Sgùrr“ se – zase! – nenachází byť i jen jediná vteřinka, která by tu byla zbytečná, výsledkem čehož je další orgasmus pro ušní ústrojí.

2. Euzen – Metamorph
Euzen bych vlastně mohl pasovat na svůj osobní objev roku 2015, jelikož až zde jsem se s nimi setkal poprvé v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Neuběhla zas až tak dlouhá doba a už jsem si na jejich muzice vypracoval regulérní závislost – nejen na „Metamorph“, ale i na starších záležitostech. To, co tihle Dánové tvoří, je krystalicky čistá nádhera, která je stejně tak krásná jako působivá a pohlcující. Přesně takovouhle hudbu jsem hledal dlouhé roky, dokud jsem ji nenašel právě u Euzen.

3. Lana Del Rey – Honeymoon
Byly doby, kdy jsem Lanu Del Rey považoval za další obyčejnou popovou zpěvačku a nějak jsem neměl potřebu a chuť zkoušet ji poslouchat. Tenhle ignorantský stav však trval jen do momentu, kdy jsem jí dal konečně šanci, protože pak jsem se do její hudby regulérně zamiloval. Minulé „Ultraviolence“ se sice svého času jen těsně do mé první pětice daného roku nedostalo, nicméně u „Honeymoon“ už se nedá svítit a být tu musí. V době vydání jsem tu nahrávku nedokázal vyndat z přehrávače, poslouchal jsem ji třeba i třikrát, čtyřikrát denně a nemohl jsem se toho nabažit. Nicméně i s odstupem nadšení (to je fakt příhodné slovo!) trvá, protože tomu se jednoduše nedá odolat.

4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
Zatímco Euzen je objevem roku 2015, španělský projekt Conjuro nuclear mohu s klidným srdcem považovat za největší objev roku předchozího. Protože už jsem věděl co očekávat, tak mě „Reacciones paganas“ nesestřelilo takovým způsobem jako eponymní deska, u níž jsem napoprvé sbíral čelist pod stolem, ale i tak tahle naprosto zfetovaná špinavá kombinace black metalu, darkwave, punku a crustu suverénně vraždí. Mocně nenormální záležitost a zároveň další album, které se mi prostě nemůže snad nikdy oposlouchat.

5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Kdyby mi někdo před třemi, čtyřmi lety, kdy má posedlost A Forest of Stars dosahovala maximálních hodnot, řekl, že někdy přijde roční eintopf, v němž budu muset napsat nahrávku gentlemanského klubu „až“ na páté místo, nevěřil bych tomu. A přece jen je ten moment tady – nemůžu si ovšem pomoct, konkurence byla tentokrát až moc silná a časy nepokrytě geniálních veleděl „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“ už jsou, zdá se, pryč. Nenechte se ovšem zmýlit – A Forest of Stars jsou stále naprosto ojedinělou formací a nějak nevím o tom, že by po téhle planetě běhala další skupina, jež by okolo sebe měla podobně výjimečnou auru jako tato. Nehledě na to, že i na „Beware the Sword You Cannot See“ jsou A Forest of Stars famózní, a jak je u nich už zvykem, některé momenty jsou tak dokonalé, že pomalu nejsou z tohoto světa.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Calvera – Calvera
O české (resp. československé) desce roku jsem měl vlastně docela jasno již někdy od února. A skutečně se neobjevilo nic, co by dokázalo pokořit baskytarový monument, o nějž se postaral MichalFetch! za pomoci svého alter ega Calvery. Vrstvené basové linky budují zvukově zajímavou a propracovanou desku, jež je však stále písničková a svým jistým způsobem jednoduchá, přesto strašně chytrá. Třešničkou na dortu jsou pak skvěle napsané texty, které jsou podobně nejasné jak hrubé drnčení baskytarových strun, zároveň ale stejně hluboké. Skvělá věc, doteď mě to ještě neomrzelo.

2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
„Consuming the Tempest“ svou cestu na druhou příčku ani nemělo nějak zvlášť těžkou, jelikož je to vlastně jediná domácí metalová nahrávka, jejíž poslech jsem si tenhle rok opravdu užíval a u níž jsem se vážně bavil. Parádně budovaný sludge / doom metalový nátlak, zkušené prolínání metalové hrubosti s atmosférou a skvěle napsané skladby jsou takhle v krátkosti největšími zbraněmi, jimiž The Corona Lantern bodují. Za mě velká spokojenost.

The Corona Lantern

Neřadový počin roku:

Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
V téhle kategorii jsem měl letos nebývale mnoho kandidátů, nicméně vítěz může být jeden, takže po nějakém tom obligátním rozmýšlení (nekecám, tady jsem byl tentokrát nejvíc nerozhodný) dávám hlas splitku „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“, na němž se podílely dvě italské formace – okultní doomaři Abysmal Grief a dark ambientní Runes Order. Ti první se zde představují v (na svoje poměry) nezvykle experimentální, rozhodně však poutavé poloze, zatímco ti druzí jsou se svou kompozicí oním jazýčkem na misce vah, který rozhodl pro volbu právě tohoto počinu. „Snuff the Nun“ je totiž neskutečná síla s několika vpravdě fenomenálními momenty.

Artwork roku:

Non Opus Dei – Diabeł
Snad žádný jiný přebal mě letos nezaujal takovým způsobem jako ten od Non Opus Dei (mám tedy na mysli ten bílý, nikoliv alternativní zelený pro LP verzi „Diabeł“). Poláci totiž ukazují, že i black metalovou estetiku a nahotu lze uchopit inteligentním a vkusným způsobem, který má co říct, čehož si hodně cením. Popravdě jsem to původně nečekal, ale nakonec má tahle kategorie v podobě „Diabeł“ opravdu jednoznačného vítěze.

Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:

Venom – From the Very Depths
Letos jsem sice slyšel docela dost sraček a spousty nezáživného průměru, ale většina takových věcí člověku moc v paměti neutkví, protože na takové s chutí zapomíná co nejrychleji. A takové to úplně echt dno, ta žumpa, která je tak hluboká a špinavá, že víc už to nejde, se mi zase naštěstí vyhýbala. Když tak tedy uvažuji o tom, co mě skutečně znechutilo a vzpomínám si na to, vycházejí mi z toho vítězně Venom. Tahle legendární skupina opravdu zahýbala metalem a bez jejího přispění by tenhle žánr určitě vypadal jinak, to Cronosovi a jeho partě nelze upírat. Dnes už ale Venom žijí jen z minulosti a ve stínu svojí slávy a vydávají alba, která jsou prostě jen parodií na to, co je proslavilo, protože „From the Very Depths“ je fakticky tupá a nudná hoblovačka, s níž nemá cenu ztrácet čas. A fakt, že si klika bývalých členů v čele s Mantasem a Abaddonem navíc odstartovala svou vlastní verzi Venom Inc., tomu už vůbec dodává pocit frašky.

Koncert roku:

Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015
Stejně jako rok předtím, i tentokrát mám pocit, že jsem viděl dost parádních koncertů, ale postrádám nějaký opravdu výjimečný. Když se ale zamyslím, na co s odstupem vzpomínám nejvíce, pro někoho možná trochu paradoxně jsou to podzemní akce nepříliš známých formací a mnohdy i s minimálním počtem platících diváků. Jmenovitě se jedná především o ruské Asian Women on the Telephone, crustově experimentální kombo Satan a 202project, francouzské šílence Sebkha-Chott nebo industriální Paprsky inženýra Garina ve velmi stísněném prostoru. Když ale musím zvolit jednu akci, nemůžu se moc rozhodnout… snad ale i díky tomu, že je ta vzpomínka nejčerstvější, nakonec vybírám ruskou zfetovanou jízdu Asian Women on the Telephone. Když nic jiného, tenhle koncert byl pro mě instantní kult, a jakmile budu mít někdy příležitost, rozhodně udělám všechno proto, abych to viděl znovu.

Videoklip roku:

Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money
Kdybych měl uplatnit nějakou metriku uměleckosti, určitě bych musel volit jinde. Když si ale upřímně řeknu, jaký videoklip jsem letos viděl nejvíckrát, tak nemám jinou možnost než zvolit „Give Me Your Money“, kde se spojili ruští rave mafiáni Little Big s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle video má prostě všechno – sexy selky twerkující v kozí ohradě, tlusté prasnice v sauně, ruský pouliční gang s kartonovým tuningem žigulíků, nahatou liliputánku ve vaně plné peněz, teplákové kombinézy Adidas, tank i svatbu… Škoda, že takové koule nemá i celé album.

Potěšení roku:

Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Potěšení roku tentokrát nemůže být jiné. Když se vaše srdcová kapela vrátí s novým materiálem po předlouhých 14 letech a navíc v kvalitě, která se může rovnat starým kultům, tak prostě není jiná možnost. Hades Almighty se s ípkem „Pyre Era, Black!“ přihlásili o slovo ve vrcholné formě (ačkoliv je pravda, že tahle kapela nikdy nic jiného než vrcholnou formu ještě neměla!) a všem pochybovačům razantně ukázali, že i po odchodu ikonického frontmana Janto Garmanslunda má jejich existence stále smysl.

Hades Almighty

Zklamání roku:

zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Moje další srdcovka Darkestrah mě však tentokrát naopak nepotěšila. Byla to právě možnost vidět tenhle původem kyrgyzský klenot poprvé živě, co mě donutilo konečně zlomit prokletí a vyjet přes celou republiku na Hell Fast Attack, abych se po příjezdu na místo dozvěděl, že Darkestrah svoje vystoupení zrušili a navíc z důvodu, který mně osobně, fakt sorry, přišel mírně dementní. Jasně, bylo tam víc kvalitních skupin a na dost z nich jsem se rád podíval, ale právě Darkestrah byli tím hlavním tahákem a právě kvůli nim jsem tam fakt jel. Snad si to Asbath a spol. vyžehlí s novou deskou „Turan“

Zhodnocení roku:

Když tak o tom přemýšlím, tak bych vlastně i řekl, že mi rok 2015 přišel o něco silnější než jeho předchůdce, protože tentokrát vyšlo víc desek, jež mě skutečně dokázaly chytit za srdeční sval a do nichž jsem se nefalšovaně zamiloval. To je samozřejmě dobře a jsem za to rád, nicméně to docela vysoko nasazuje laťku pro rok 2016, byť i zde je už teď na co se těšit, když se chystají nová alba Hexvessel, Darkestrah, Oranssi Pazuzu nebo Aluk Todolo a snad (věřím v to!) i Netra.

Thy Catafalque

To je však hudba budoucnosti, tak ještě zpátky k roku 2015. Ten sice nebyl dokonalý, ale určitě jsem rád, že se nám konečně podařilo vypadnout z blogu a taky ke konci roku začít alespoň trochu stahovat obrovské prodlevy ve vydávání recenzí, které jsme si svého času přivodili vlastní blbostí, byť tohle ještě není úplně hotové. Doufám ale, že někdy na přelomu jara a léta se konečně zase dostaneme do bodu, kdy budou recenze vycházet v inteligentním čase.

V neposlední řadě mě pak samozřejmě těší má stále se hojně rozšiřující osobní hudební sbírka, do níž jsem v roce 2015 přidal dost hodně pěkných kousků. Já vím, že už se z toho pomalu stává můj každoroční evergreen ve finálním eintopfu a že je to dost egoistické se tu tím chlubit, ale náš eintopf má být egoistický, tak snad je to v pořádku.

Euzen