Archiv štítku: Darkthrone

Redakční eintopf – květen 2019

Misþyrming – Algleymi

H.:
1. Big|Brave – A Gaze Among Them
2. Suspiral – Chasm
3. Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

Metacyclosynchrotron:
1. Misþyrming – Algleymi
2. Ares Kingdom – By the Light of Their Destruction
3. Encoffination – We Proclaim Your Death O’ Lord

Cnuk:
1. Darkthrone – Old Star
2. Nocturnus AD – Paradox
3. Possessed – Revelations of Oblivion

Dantez:
1. Misþyrming – Algleymi
2. Flying Lotus – Flamagra
3. Full of Hell – Weeping Choir

H.

H.:

Určitě doporučím novou desku Big|Brave s názvem „A Gaze Among Them“. Osobně ji točím už nějakou chvíli a můžu vám říct, že je výborná. Pokud hledáte zvláštní zvuk, který je hutný a éterický zároveň, rozhodně byste tuhle parádu neměli minout.

Pozornosti bude hoden i druhý zářez španělských Suspiral, jejichž prvotina „Delve into the Mysteries of Transcendence“ se mi dost líbila. Novinka „Chasm“ zní na první poslech také slibně, ale ještě jsem ji neslyšel tolikrát, abych mohl pouštět na veřejnost nějaké zasvěcené soudy. Už teď si ale dovolím tvrdit, že za poslech to stojí.

Do třetice zmíním francouzský projekt Esoctrilihum, který sice nasadil podezřele vysokou kadenci (loni dvě řadovky a teď už další), ale první ukázka z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ zní hodně zajímavě. Navíc se deska může pochlubit absolutně kulervoucím obalem, který si vyzdvihnutí zaslouží snad sám o sobě.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Způsob, jakým mě „Söngvar elds og óreiðu“ svého času sundalo, je nezapomenutelný a laťka, kterou by novinka „Algleymi“ měla překonat byla i z formálního hlediska nasazena sakra vysoko. Z hlediska čistě subjektivního, osobního možná až nepřekonatelně, avšak překvapivé vydání u Norma Evangelium Diaboli beru jako indikaci, že by se to mohlo povést.

Order from Chaos hráli výtečný oldschool metal s gulama až po zem a jejich nenapodobitelné desky „Stillbirth Machine“ a „An Ending in Fire“ považuji v mnoha ohledech za archetypální. Dva ze tří členů pak po zániku kapely založili Ares Kingdom, kteří mě z nějakého důvodu nikdy nechytli, ale když jsem zkusil ukázku z chystané novinky „By the Light of Their Destruction“, tak jsem měl okamžitě jasno, že ji potřebuju slyšet celou, protože z dosavadní tvorby kapely má k soundu Order from Chaos evidentně nejblíž.

Rád si také pořádně poslechnu čtvrtou desku amerických Encoffination„We Proclaim Your Death O’ Lord“, a budu doufat, že pánové využili pětiletou mezeru mezi alby k nastřádání dostatku silných, ohavných riffů, protože to předchozí šlo jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Očekávat lze každopádně do pekel podladěný death/doom, co se táhne jako smrad nad bezďákem s gangrénou.

Cnuk

Cnuk:

Květen toho skrývá poměrně dost, takže sestavit trojici očekávaných desek bylo náročnější než jindy, ale nakonec jsem se uchýlil k pořádně staroškolským věcem. Hodně se těším na album „Old Star“ od kultovní formace Darkthrone. Tahle kapela mě ze všech těch norských black metalů zajímala vždy nejvíce a nic na tom nezměnily ani všechny ty žánrové odbočky. Vlastně právě i díky nim si jich vážím ještě více. Poslední „Arctic Thunder“ sice nebyla taková pecka jako „The Underground Resistance“, ale heavy metal v jejich podání má stále něco do sebe. Očekávání jsou veliká.

Další dvě placky jsou rovněž staromilské, avšak ve znamení návratů. Tím prvním, a podle mě slibnějším, je „Paradox“ od Nocturnus AD, což by měl být přímý následovník alba „The Key“, samozřejmě od Nocturnus. Kapela má sice nové jméno, ale ten zvuk, který leze z dostupných singlů, je nezaměnitelný. Počátečních pochybností mě ukázky příjemně zbavily, takže čekám zdařilou záležitost.

Misþyrming

Ještě větším a méně čekaným návratem, tedy tím studiovým, je „Revelations of Oblivion“ od deathmetalových průkopníků Possessed. Tady už jsem o něco zdrženlivější, přeci jenom, „Seven Churches“ zase vyloženě neuctívám jako mnozí jiní a druhá deska „Beyond the Gates“ mě už ani nebaví, ale nemohu se ubránit zvědavosti. Podobně jako v případě Nocturnus AD, z původní sestavy je tu pouze jeden člen, v případě Possessed však uveřejněné skladby nezní tak přesvědčivě, ale počkejme si na celou desku. Spíše to bude buď a nebo.

Dantez

Dantez:

Uvažoval jsem, zda do májového eintopfu zařazovat novou desku Rammstein. První dva singly zní totiž dost zdařile, a i přestože se zrovna nepovažuju za fanouška, minimálně na jedno protočení si nejspíš prostor udělám. Poté jsem se ale rozhodl, že dám přednost raději třem méně známým věcem.

Na úplný konec se to ale ještě jednou vymrdalo. Zničehonic se totiž vytasili s release datem Misþyrming a bez větších obtíží zastali post nejočekávanější květnové desky. Bez velkých pochybností věřím, že „Algleymi“ bude kurva kvalitní – ať už soudě dle živě hraných, doteď nezveřejněných věcí nebo jen na základě kvality a konzistence debutu.

BigBrave

Neméně kvalitně se tváří nová deska IDM ikony Flying Lotus. „Flamagra“ by mohla být, avantgardní, neotřelou, ale zejména bizarní hudební šíleností, alespoň podle posledních Ellisonových experimentů. Ty čítají třeba absolutně ujetý animatronický film „Kuso“ nebo úvodní antisingl z právě nové desky „Fire Is Coming“, kde přes nepříjemnou ambientní linku nedeklamuje svůj proud vědomí nikdo jiný než samotný David Lynch.

V půlce května na nás také vyplivnou další grindcorovou smršť říznutou noisem Full of Hell. Nová deska „Weeping Choir“ podle ukázek zní, že by mohla být rafinovanějším a možná i konzistentnějším následovníkem předchozí „Trumpeting Ecstasy“, a tudíž je určitě o co stát.


Redakční eintopf #58.7 – speciál 2013 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2013:
1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
2. Peste noire – Peste noire
3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
4. Sombres forêts – La mort du soleil
5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících

Neřadový počin roku:
Ash Borer – Bloodlands

Artwork roku:
Sigur Rós – Kveikur

Shit roku:
Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins

Koncert roku:
Sombres forêts: Praha – Exit-Us, 29.8.2013

Videoklip roku:
Darkthrone – Lesser Men

Potěšení roku:
malý počet zklamání

Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon

Top5 2013:

1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
O těchto Finech bylo na Sicmaggot napovídáno už hrozně moc, ovšem mnoho lidí včetně mě jejich geniální hudbě ještě nepřičichlo. “Valonielu” už jsem si naštěstí ujít nenechal a nezbývá mi konstatovat, že všechny vyseknuté poklony, které byly do země tisíců jezer adresovány, jsou naprosto zasloužené. Oranssi Pazuzu přichází s neokoukanou kombinací black metalu psychedelických závratí, která se mi již po několika málo posleších pevně vryla pod kůži a nyní jsem ve stádiu, kdy na “Valonielu” žeru úplně každý tón.

2. Peste noire – Peste noire
Takhle si představuji pravý francouzský black metal. Tak akorát nacionální, ztřeštěný, neuhlazený a přesto elegantní a šarmantní. Během poslechu “Peste noire” není prostor k nudě, deska je plná nápadů, nečekaných zvratů a šílených nálad. Kdybychom volili i skladbu roku, píseň “La blonde” by měla velkou šanci.

3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Ano, ačkoli by hodnocení, které jsem v recenzi “Das Seelenbrechen” udělil, stačilo na první místo, musím konstatovat, že jsem tenkrát nejednal s čistou hlavou a novinku norského génia Ihsahna o nějaký půl bod až bod nadhodnotil. “Das Seelenbrechen” určitě je neuvěřitelně kvalitní album, jehož kvalit dosáhne jen prachbídný zlomek hudebníků, ovšem desítkový pocit se u mě dostavuje jen na těch nejlepších kouscích nové skládačky. Jsem ohromně potěšen, že po plánované trilogii a přídavku v podobě loňské “Eremity” Ihsahn nezůstal stát nehybně na místě a vytvořil stylově nejpestřejší album, jehož žánrově roztodivnější bratříček ještě přijde.

4. Sombres forêts – La mort du soleil
Tak, a teď babo raď! Alb, která bych zařadil na čtvrtou a pátou příčku, je nespočet a vybrat jen dvě je fakt složité. Nevím proč, ale sáhnutí po dalším frankofonním black metalu, tentokrát konzervativnějšího pojetí v podobě “La mort du soleil” od Sombres forêts, se jeví asi jako nejlepší varianta. Annatar, vůdčí persóna tohoto výtečného projektu se rozhodla zpřístupnit zvuk a jeho novinka mě stejně jako počin spřízněných Gris dostala.

5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt
Páté místo přenechám Švédům Acacia, kterým tímto dávám přednost před rakouskými vypravěči Summoning především z důvodu, že se jedná o velké překvapení. Acacia, kteří do personálních změn v sestavě fungovali pod jménem Livsnekad, mě uhranuli svým poetickým doom/black metalem, ve kterém vyniká především skvělá vokální činnost. Pakliže zabrousíme podrobněji v sestavě, zjistíme, že za Acacia stojí několik umělců spojených s hraním po boku Niklase KvarforthaShining, se kterými však mimo jmen nemá hudebně nic moc společného. Pakliže bychom tu volili překvapení roku, neváhal bych.

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Tady je to, přátelé, úplně jasné. I když jsem se o Cult of Fire dovídal jen z doslechu a k jejich “Triumvirátu” jsem zatím nepřičichl, věděl jsem, že očekávat od “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” něco jiného než black metal té nejvyšší jakosti, by byla hloupost. Opus o indické bohyni Kálí mě zaujal hned napoprvé a jeho hutná atmosféra mě ze židle zvedá i po několika posleších. Jedna z nejlepších black metalových nahrávek, co na našem území vznikla.

2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících
S druhým místem je to o poznání složitější. Co mě z letošních tuzemských desek zaujalo mimo Cult of Fire nejvíce, byla víceméně jen minialba. Z dlouhohrajících desek to byla novinka Inferno, do které jsem zatím nepronikl, a deska slovenských Abbey ov Thelema, kteří si však dle mého druhé místo ještě nezaslouží a teprve jejich čas přijde. Pak jsem si vzpomněl na debut black metalových Triumph, Genus, “Všehorovnost je porážkou převyšujících”, který sice nepřináší nějaké zběsilé novátorství, ale je to deska bravurně provedená a textově poměrně slušně srozumitelná, což album posouvá zase o stupeň zajímavosti výš. Kdybych slyšel nové Heiden, možná by bylo pořadí úplně jiné, ale datum vydání jejich nové desky mi zařazení do letošního “výcucu” nedovolilo.

Neřadový počin roku:

Ash Borer – Bloodlands
V téhle kategorii téměř nemám z čeho vybírat, nabízel se buď povedený split Helrunar a Árstíðir lífsins nebo právě EP amerických Ash Borer, kteří patří k vlně tamějšího atmosférického black metalu. Dvě čtvrthodinové skladby, které se na “Bloodlands” vyskytují, zaujmou skvělými pochmurnými náladami a perfektním hutným zvukem. Jelikož jsem mimo “Bloodlands” neslyšel od Ash Borer ani tón, jsem zvědav zda takovou kvalitu Američané mají i na dlouhohrajících deskách.

Sigur Rós - Kveikur

Artwork roku:

Sigur Rós – Kveikur
Jedním slovem perfektní, delšího komentáře se zdržím.

Shit roku:

Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins
Letos jsem naštěstí mnoho vyloženě hloupoučkých desek moc neslyšel a tak nějak jsem si lámal hlavu, jakýže počin do téhle kategorie zařadím, protože třeba novinka Amaranthe mi na titul shitu roku připadala moc dobrá. A až na doporučení šéfredaktora jsem zhřešil a pustil si komerčně úspěšné (bohužel i v našich končinách) Němce Saltatio Mortis. Ti jsou ztělesněním toho, co většina lidí nesnáší na dnešní folk metalové scéně. Nicméně v tomto případě je to ještě horší, než jsem čekal. Nejenže mi spojení čínských bojových umění, dud a německého jazyka připadá hodně blbé (však jsme si zvykli na viking metal z Jižní Ameriky), ale co je hlavní, samotná hudba je ještě horší. Prototyp shitu, který by dostal jeden až dva body, jsem sice letos ani v podobě novinky Saltatio Mortis neslyšel, ale pokud jsem u něčeho nebyl schopný vydržet a neskutečně mě iritovalo, je to právě “Das schwarze Einmaleins”.

Koncert roku:

Sombres forêts: Praha – Exit-Us, 29.8.2013
Skvělá atmosféra, dobrý zvuk, tajemný headliner. Spojení, které na všechny milovníky frankofonního metalu dolehlo na konci prázdnin uvnitř Exit-Usu. Tahle volba pro mě nebyla složitá, protože jediný další koncert, který jsem navštívil, vystoupení Sabaton a Eluveitie, mu nesahalo ani po kotníky.

Videoklip roku:

Darkthrone – Lesser Men
Ačkoli se na našich stránkách často objevují upozornění na nové videoklipy, většina z nich mě úspěšně míjí hned z několika důvodů. Zaprvé zkrátka nemám chuť a čas, zadruhé naprostá většina veškerých hudebních klipů nemá nic do sebe. S druhým tvrzením bych letos mohl polemizovat ve třech případech. Z koncertního záznamu písně “Monstrance Clock” od Ghost sálá skvělá atmosféra, “Equilibristic Brides” od Hentai Corporation je prostě bomba, ale jelikož po Hentai Corporation sáhne asi hodně kolegů, rozhodl jsem si pro tuto kategorii vybrat klip norského samorostu Darkthrone. Tohle video představuje protipól dnešní videoklipové scéně a vystihuje podstatu tohoto norského kultu. Hudebně se Darkthrone od počátků neskutečně změnili, poslání zůstává však stejné a to je z videoklipu ke skladbě “Lesser Men” neskutečně cítit.

Potěšení roku:

malý počet zklamání
Nebýt zvláštní eponymní nahrávky Satyricon, žádná oblíbená kapela by mě nezklamala. Všechny kapely, na které jsem byl natěšený, nahrály minimálně svůj vysoký standard, což je pro mě mimo výtečných nahrávek jmenovaných výše (nejvýše, shit roku fakt ne) to největší hudební potěšení roku.

Zklamání roku:

Satyricon – Satyricon
Ne, že by bylo “Satyricon” nějak špatné album, ale od takové legendy, jako je Satyricon, se tak nějak čekalo víc. Legenda norského black metalu natočila velice osobitou desku, která má však kvalitativně poměrně daleko ke svým zdařilým předchůdcům. Slibované vzdálení se posledním albům se povedlo jen z části, tudíž ona osobitost je snad jedinou vyloženě kladnou vlastností desky. Problémem je, že Satyricon dozráli v takovou veličinu, u které se čeká víc než jen “osobité” pojetí. Špatné nikoliv, ale nepříliš uspokojivé ano.

Oranssi Pazuzu

Zhodnocení roku:

2013 bylo číslo označující rok, který nepřišel z ničím vyloženě novým a neokoukaným. Myslím si, že co se týče shrnutí letos toho nejlepšího po hudební stránce jsem se výše již vyčerpal, a tak budu na závěr jen děkovat. Prostřednictvím psaní pro Sicmaggot jsem se do hudby ponořil ještě hlouběji než v letech minulých a za to téhle stránce a lidem kolem ní patří můj velký dík.


Darkthrone – The Underground Resistance

Darkthrone - The Underground Resistance
Země: Norsko
Žánr: heavy / speed / black metal
Datum vydání: 25.2.2013
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Dead Early
02. Valkyrie
03. Lesser Men
04. The Ones You Left Behind
05. Come Warfare, the Entire Doom
06. Leave No Cross Unturned

Hodnocení:
Stick – 10/10
H. – 8/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
web / facebook

Norští Darkthrone nejsou žádná ořezávátka. Přes 25 let existence na křížku a 16 studiových alb. K tomu taky nejedna nevídaná žánrová změna. Do hlav většiny posluchačů se zavrtali díky svým prvním deskám z devadesátých let, jakými jsou “A Blaze in the Northern Sky”, “Under a Funeral Moon” nebo “Transilvanian Hunger”. V té době patřili k zástupcům ryzího norského black metalu vedle Mayhem a dalších majestátních figur. Od té doby už ale nějaký ten pátek uběhl, Fenriz a Nocturno Culto považují black metal za mrtvý styl a nyní je naplňuje především revival kapel, na kterých sami vyrůstali. Řekl bych, že možná spousta lidí měla problém překousnout jasný špinavý heavy sound tři roky staré desky “Circle the Wagons”. Ti budou mít asi problém novinku “The Underground Resistance” vůbec doposlouchat, to už je totiž skoro ryzí heavy metal 80. let, a pány to vůbec nesere.

Já musím hned zkraje přiznat, že už při zveřejnění “Leave No Cross Unturned” jsem nedokázal skrýt své nadšení, protože přesně taková pocta osmdesátkovému thrash metalu mi tu chyběla. Většina nových heavy metalových nahrávek (rozumějte nových kapel) se nedokáže koulema vůbec rovnat s touhle nahrávkou. Riffy, atmosféra, vokály, to vše hluboce vzývá ducha staré školy a dělá to navíc úspěšně. Tentokrát si porci šesti skladeb ústřední duo rozdělilo v poměru 3:3, máte tedy parádní možnost utřídit si, jaký styl rachocení je jim bližší. Nocturno Culto ve skladbách 1, 3 a 5 vyznává spíš tvrdší pojetí. Někde na pomezí starého thrashe, black metalu à la Venom, a to vše umocňuje svou hlasovou bruskou ne nepodobnou Tomu Warriorovi ze Celtic Frost. Oproti tomu Fenriz vyznává melodičtější ražení, dává plně najevo svou lásku ke starým heavy/speed kapelám. “Valkyrie” by se dle mého neztratila na nejranějších nahrávkách Helloween, zatímco třináctiminutový opus s geniálním názvem “Leave No Cross Unturned” vypadl z dílny Agent Steel. Včetně mocných fistulí.

Skladby na vás můžou ze začátku působit asi dost primitivně, ale vězte, že skrývají mnoho zajímavých pasáží a nenápadných nápadů, které poslech osvěžují. Ostatně dřív metal nebyl žádná obrovská věda, pokud měl atmosféru, měl z většiny vyhráno. Tenhle princip pochopili Darkthrone naprosto přesně, což v mých očích způsobuje jedině růst sympatií. Celkem pomohla změna obalu, přece jen už to začalo být na jedno brdo. Současný motiv naprosto koresponduje s atmosférou nahrávky “The Underground Resistance”.

Podle výčtu kapel jistě začínáte chápat, kam tahle deska má namířeno. Žádné úkroky stranou a překvapivé změny, jen razantní úder na solar v podobě riffů, které jste už určitě slyšeli, ale přesto vám na téhle desce rozklepou palici, jako to uměly dřív. Dosti tomu napomáhá povedený dřevní zvuk, který se povedl přesně do té míry, aby bylo slyšet vše, ale přitom si udržel velkou míru dřevnosti, která je pro takovou nahrávku naprosto potřebná. Tohle album je jedno velké fuck off všem chytrákům, škemrajícím po starých časech black metalových Darkthrone, chytrákům, škemrajícím po progresi, chytrákům, kteří nechápou filozofii, kterou pánové Fenriz a Nocturno Culto razí. Berte nebo nechte být, za mě všema deseti. A říkejte si o mně třeba, že jsem blázen.


Další názory:

Darkthrone jsou pro mě zcela jistě jednou z nejvíc cool kapel vůbec – v tom dobrém slova smyslu, dokonce v tom nejlepším možném slova smyslu. Jejich muzika má prostě neskutečné koule a doslova se směje do ksichtu všem okolo. Jestli si u někoho můžete být stoprocentně jistí, že dělá muziku opravdu upřímně a rozhodně ne pro prachy, pak to jsou zcela jistě Darkthrone. Netvrdím sice, že bez výhrad hltám úplně všechno z jejich dílny, přesto mají pánové Fenriz a Nocturno Culto za svůj přístup můj velký respekt. Je podle mě ale trochu zbytečné řešit, jestli je to ještě pořád black metal, jestli to není spíš už nějaký heavy/speed/thrash/nevímco metal, kolik tam tentokrát narvali punku a podobné blbosti, já osobně cítím v jejich hudbě kontinuitu již od starých řezanic z počátku 90. let až dodnes, na čemž ani “The Underground Resistance” nemění zhola nic. Ono by se tedy mohlo zdát, že Darkthrone vlastně omílají furt to stejné dokola, ale kromě toho, že to není tak úplně pravda, je výsledek natolik skvělý, že nakonec stejně nejde udělat nic jiného, než smeknout pomyslnou pokrývku hlavy. Darkthrone jsou totiž v té své zdánlivé primitivnosti a syrovosti vlastně unikátní a nepřekonatelní. Konkrétně na “The Underground Resistance” mě mimo jiné hodně baví, jak je nádherně poznat, jaké songy složil Fenriz a jaké Nocturno Culto – hlavně neuvěřitelně staromilské příspěvky od Fenrize jsou vážně úžasné, zejména “The Ones You Left Behind” a samozřejmě také závěrečný ultimátní opus “Leave No Cross Unturned”.
H.

Darkthrone

Na novince “The Underground Resistance” se Darkthrone trošku vzdalují tvorbě, se kterou se vytasili na předchozích třech albech. Crust/punk se zaobalil do heavy kytarového oparu a výsledkem je špinavá thrash/black/speedová deska s nádechem punku. Některé momenty mi připomněly rané Celtic Frost, jiné zase Venom, ale pořád jsem si byl jistý, že poslouchám Darkthrone, takže žádná naivní vykrádačka se nekoná. Deska takhle upřímná a do jisté míry i jednoduchá by se dala považovat za dílo s krátkou trvanlivostí, ale já jsem se zatím po několika posleších nudit nepřestal. Vrcholem je pro mě třetí “Lesser Men”, ve které Nocturno zní trošku jako Tom G. Warrior a rozhodně zaujme chaotické kytarové sólo ve stylu Slayer. Překvapení na konec v podobě předlouhé “Leave No Cross Unturned” bylo na první poslech celkem oříšek, ale časem jsem se do ní dostal. Přesto si myslím, že kdyby se všechny skladby spokojily s čtyř-pěti minutovou hrací délkou, nebylo by to ke škodě a deska by získala něco víc na razanci. V porovnání s předchozími alby pořád nadstandard, který je sice stylově trošku jinde, ale přesto s jasně identifikovatelnými poznávacími znaky.
Kaša


Redakční eintopf #47 – únor 2013

Soilwork - The Living Infinite
Nejočekávanější album měsíce:
Soilwork – The Living Infinite


H.:
Portal – Vexovoid
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Agrypnie – Aetas cineris
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Soilwork – The Living Infinite
Index očekávání: 6/10

nK_!:
Soilwork – The Living Infinite
Index očekávání: 9/10

Stick:
Darkthrone – The Underground Resistance
Index očekávání: 10/10

Zajus:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Index očekávání: 10/10

Rok 2013 už se co do vydávání nových hudebních počinů definitivně rozjíždí na plné obrátky, což je znát i na našem eintopfu. Hubené měsíce, kdy měl každý z nás problém si vybrat alespoň jednu fošnu, jsou pryč, nyní lítá desítka za desítkou a každý má problém si vybrat jenom jednu fošnu. Nejtěžší výběr měl podle všeho H., pro něhož únor skrývá hned tři desky, které jeho očekávání škádlí na maximum, s desítkami mu ovšem zdatně sekunduje i Stick a staronový redaktor Zajus. Mezi nejčastěji zmiňovaná alba napříč všemi příspěvky patří “Vexovoid” od australských šílenců Portal, “Aetas Cineris” od nevšedních black metalistů Agrypnie z Německa, novinka Stevena Wilsona, která má tak dlouhý název, že se to člověku ani nechce přepisovat, a také “The Underground Resistance” od kultovních Darkthrone. Každý však mohl zvolit pouze jednoho favorita a celkový vítěz může být také jen jeden – stala se jím kapela, která je dozajista o dost menší underground než výše zmiňované formace, a sice švédští melo-death metalisté Soilwork, jejichž nahrávce “The Living Infinite” nejvíce věří nK_! a Kaša.

H.

H.:

Po stále ještě poněkud zahřívacím lednu už se nový rok začíná pěkně rozjíždět a hned únor nabízí velmi těžké kalibry. Ačkoliv bych byl hodně velký idiot, kdybych se nepodíval na zoubek novým deskám třeba od Blutengel, Vreid nebo Agrypnie, o největší souboj se nakonec postarala jiná dvojice nahrávek. Do prvního rohu ringu se postavili švédští avantgardní black metalisté Terra Tenebrosa, jejichž debut “The Tunnels” mě před dvěma lety naprosto omráčil, přičemž “Black Pearl in a Crystalline Shell”, první ukázka z novinky “The Purging”, jasně ukázala, že i v tomto případě jsou ta nejvyšší možná očekávání na místě – jestli tohle nebude dechberoucí opus, tak jsem čínský bůh srandy. Vítězství by se tedy mohlo zdát jasné, jenže to by se do protějšího rohu ringu nesměla postavit australská destrukce Portal, jejíž experimentální technický death metal s malým, ale až nepříjemně zřejmým nánosem depresivního black metalu považuji za jednu z nejznepokojivějších metalových produkcí posledních let. Na rozdíl od většiny ostatních uctívačů kultu Cthulhu dokážou Portal ono nesmírné a nepopsatelné zlo doopravdy zhudebnit – minimálně na předchozích deskách tomu tak bylo, ačkoliv já osobně věřím, ža ani “Vexovoid” nezklame. Byť byl tento souboj nesmírně tuhý, jelikož hudba obou zmíněných formací je svým způsobem velice unikátní a neopakovatelná, nakonec zvednu ruku pro australskou dávku hrůzy, byť to bylo jen o jedno malé chapadlo. Jenže “Vexovoid” je pro mne jednoduše jedna z nejnetrpělivěji očekávaných desek letošního roku a podle odhadu také jeden z hlavních adeptů na některou pozici v Top5 2013…

Dodatek: Dále se objevilo ještě jedno album, jemuž bych dal bez váhání index 10/10, a sice “Risti” od The Crescent, alias nástupců fantastických progresivních black metalistů Enochian Crescent, nicméně vzhledem k faktu, že se mi příměr s boxerským ringem líbí a že v boxu jdou proti sobě jen dva borci, nebudu již eintopf přepisovat.

Ježura

Ježura:

Únor na krku a eintopf se zase hlásí o slovo… Ale to vám asi z titulku článku došlo, takže snad abych se pochlubil, která únorová deska mě naplňuje takovým očekáváním, že se jí dostalo uvedení do téhle vybrané společnosti. A i když redakční kolegové sáhli po velkých jménech a já nepochybuji, že minimálně výtvory z dílny Portal nebo Darkthrone budou určitě patřit k tomu nejlepšímu, co letošní rok nabídne, stejně se musím vytasit s úplně jiným jménem. To jméno zní Agrypnie; kapela, která jej nese, se zrodila v německém Hesensku, a na letošní únor připadá datum vydání desky “Aetas Cineris”, po které lačně pomrkávám už nějaký ten měsíc. A čím že je tento počin tak výjimečný? To se pochopitelně dozvíme, až se uráčí dostat na pulty obchodů/leaknout na warez servery (nehodící se škrtněte), ale já nepochybuji, že to bude opravdu památné dílo, a to ze dvou důvodů. Zaprvé – na našem zatím jediném (což se brzy změní) živém setkání mi Agrypnie předvedli, že mi hudba z jejich pera nemálo šmakuje, a zadruhé mě řádně namlsalo EP “Asche”, které s velkým předstihem (vyšlo v listopadu 2011) představilo hned tři skladby, jež se objeví i na očekávané řadovce. K tomu přidejte opravdu moc povedený artwork a suma sumárum mi vychází, že to bude pecka a ne že ne!

Kaša

Kaša:

Únorový eintopf by nebyl žádný problém, nebýt jedné maličkosti. Novinka Stevena Wilsona, “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)”, už se nějakou dobu válí na netu a já, jakožto velký nedočkavec, jsem nemohl odolat. Uvést jako nejočekávanější album měsíce (desítka by byla jasná volba) desku, kterou už mám zažitou hluboko pod kůží, je asi nemístné, takže se mé myšlenky stočily na ambiciózní počin švédských Soilwork. Dvojalba jsou vždy ošemetná a vzhledem k tomu, že “The Living Infinite” bude první albem po (dalším) odchodu Petera Wicherse, neočekávám žádné velké věci. Dvacet písní od kapely, která už má svůj vrchol za sebou? No uvidíme, své prachy bych na to nevsadil, ale i přesto si jejich devátou studiovku nenechám ujít.

nK_!

nK_!:

Co jiného než velcí Soilwork, jež jsou již drahnou dobu jednou z mých nejoblíbenějších kapel? Uvolněné ukázky z připravovaného dvojalba dávají dopředu tušit, že půjde o něco velkého. Po třech letech se tedy konečně dočkáme nástupce “The Panic Broadcast”, které je i po té době skvěle poslouchatelné. Jediné, čeho se bojím, je očekávaná délka a celkem dvacet písní… ale uvidíme…

Stick

Stick:

Na rozdíl od konce minulého roku, kdy jsem měl velký problém si vůbec nějakou očekávanou desku vybrat, se toho zkraje roku aktuálního rodí nadmíru. Tentokrát musím zdůraznit blížící se novinku rebelujících Darkhtrone, od které očekávám ryzí metal té nejvyšší jakosti, jak ho prostě FenrizNocturnem umí namíchat. Tohle zaručeně nakope prdel všem novým heavy metalovým hrdinům, protože takhle má znít ryzí heavy metal!

Zajus

Zajus:

Únor pro mě bude jednoznačně ve znamení Stevena Wilsona. Třetí deska tohoto hyperaktivního chlapíka slibuje mnohé kvality, kterých si na jeho hudbě cením, především pak skladatelskou vynalézavost a životnost více než jen několik málo poslechů. Poslední Wilsonův výtvor, živák “Get All You Deserve”, pro mě byl nejlepším neřadovým počinem roku 2012 a jedním z nejlepších koncertních alb vůbec. Na něm premiérově předvedená skladba “Luminol” pak zvedla mé očekávání alba “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” na maximum a já tak nedočkavě vyhlížím 25. únor, či spíše den, kdy ke mně z Británie album doputuje. Abych však nezůstal u jediné desky, musím také zmínit Agrypnie, jejichž náladový black metal mě hodně baví, a Grayceon, byť ti chystají “pouhé” EP. Určitě si pak poslechnu i novinky Portal, Omnium Gatherum či Soilwork, přestože u nich lze mluvit spíše o zvědavosti, než o nadšeném očekávání. Tak či onak bude únor, co se hudby týče, silný měsíc.