Archiv štítku: darkwave

Conjuro nuclear – Magia negra

Conjuro nuclear - Magia negra

Země: Španělsko
Žánr: ambient / black metal / darkwave / punk
Datum vydání: 22.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 21:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

Španělský okultní projekt Conjuro nuclear je na našich stránkách už pravidelným návštěvníkem, ale to neznamená, že se sbírka našich recenzí nemůže stále rozšiřovat. Zrovna tahle kapela si totiž zaslouží, aby se o ní pořád psalo a věnovala se jí pozornost. Conjuro nuclear je totiž jedním z těch vzácných případů, kvůli nimž člověk poslouchá ta kvanta bezejmenných nahrávek – protože se mezi nimi výjimečně objeví skvost, který vás posadí na prdel. Zde jsem byl na prdel prvně usazen v roce 2014 prostřednictvím druhé eponymní desky, ale zpětné dostudování debutu „Luna llena y radiación“ i poslech následujících dvou alb „Reacciones paganas“ a „♄“ jen potvrdily, že tahle věcička z Pyrenejského poloostrova je – fakt se to nebojím říct – výjimečná.

Novinka „Magia negra“ ovšem není novou deskou – Emesis už letos svou kvótu co rok, to nové album splnil, „♄“ totiž vyšlo na jaře. „Magia negra“ je spíš takový neřadový zpětný přílepek právě k letošní nahrávce, který prý obsahuje experimentálnější materiál a který byl natočen až po vydání „♄“. Je zde i kolaborace a téměř všechny kousky mají vypůjčené nepůvodní texty. Nicméně obzvláště to „experimentálnější“ zní velmi lákavě s ohledem na to, že muzika Conjuro nuclear není nic moc normálního ani ve své standardní podobě.

Zas až tak žhavé to však nakonec není. „Magia negra“ totiž do tvorby Conjuro nuclear zapadá vcelku přirozeně a žádné vyložené překvapení se nekoná. Rozdíl je leda tak v tom, že zde metalová a ambientní / darkwave složky jsou zde striktněji rozděleny a příliš se nemíchají. Počin začíná s tou druhou jmenovanou podobou, „Maldición (Noche)“ a „Nuestra naturaleza“ jsou obě super a zejména ta druhá má atmosféru jako prase.

„El signo de apofis“ není Emesisova skladba, složil ji Ghamil z projektu Inmacoitada concepción (taky velice pošahaná věc, rovněž doporučuji k poslechu!), jenž se jako host podílel už na „Luna llena y radiación“, kam nahrál baskytaru a také složil jeden kousek; Emesis zde formálně spíš hostuje. Není se ovšem čeho bát, „El signo de apofis“ do atmosféry Conjuro nuclear bezpečně zapadá. Jinak se jedná o další dobrou, převážně klávesovou píseň, byť se zde už objevují i kytarové melodie a v závěru i špinavé riffy jakožto předzvěst další části…

„XV – El Diablo“ a „Magia negra“ jsou pravé opaky předešlých skladeb a jedná se o neurvalý punkový black / crust s brumlající baskytarou, jemuž onu charakteristickou náladu Conjuro nuclear dodávají hlavně druhá kytarová linka a psychedelická sóla. O něco povedenější je titulní kousek. Finální „Himno a Satán“ je další klávesovka, a byť jistou atmosféru nepostrádá, na věci z úvodu nemá.

Nicméně upřímně řečeno, „Magia negra“ nepřináší nic zásadního a samotný materiál není tak odzbrojující jako na dlouhohrajících deskách. Pokud jste se do Conjuro nuclear zamilovali podobně jako já, jistě zhltnete i tohle, pořád je to sakra cool. Pokud jste španělský okultismus doposud nezakusili, věnujte svou pozornost nejdřív řadovkám.


Ordo rosarius equilibrio, The Devil & the Universe, Sophia

Ordo rosarius equilibrio, The Devil & the Universe, Sophia, Der blaue Reiter

Datum: 24.9.2016
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Der blaue Reiter, Ordo rosarius equilibrio, Sophia, The Devil & the Universe

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):

Sanctuary

H.: 24. říjen byl přinejmenším v mém případě docela vyhlíženým dnem, jelikož na tuto sobotu si na Nové Chmelnici v Praze daly sraz čtyři vysoce zajímavé formace. Trio Der blaue Reiter, Sophia a Ordo rosarius equilibrio pohybující se někde na pomezí mezi martial industrialem a neofolkem (příklon na tu kterou stranu se samozřejmě ve všech případech trochu liší) doplnili rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. A to byla prostě přespříliš zajímavá kombinace na to, aby člověk zůstal sedět doma. Ve finále to byl skutečně zajímavý večer, avšak bohužel ne dokonalý…

Atreides: Sobota čtyřiadvacátého skýtala solidní program za účasti jmen mému uchu vpravdě libozvučných – Ordo rosarius equilibrio je zkrátka kult, k The Devil & the Universe těžko něco dodávat, protože ódy na Ashley Dayoura a jeho suitu jsme tu pěli již několikrát, a ačkoliv jsem Der blaue Reiter ani Sophii neznal, rozhodně jsem se těšil. Prostor koncertu mě sice trochu odrazoval, neboť zvuk ve Chmelnici je prostě sázka do loterie a člověk do poslední chvíle netuší, zda se na něj z repráků vyvalí čistoskvoucí vlnění nebo kanální koncentrát, ale jediné, co mi skutečně chybělo, bylo zasazení téhle akce do německého příhraničí, protože ona sociální deprese a tíživost by sedla jako prdel na hrnec. Nicméně všichni víme, jak to chodí s kulturou v Sudetech (nebo spíš nechodí, protože její stav připomíná dětskou obrnu v pokročilém stadiu), takže nezbývalo než sednout na vlak směr Prag.

H.: Trochu nevděčnou pozici prvního vystupujícího dostali Der blaue Reiter. Ústřední dvojici Sathoryse Elenortha a Cecilii Bjärgö v Praze nedoplnil nikdo jiný než Peter Bjärgö – což ten večer bylo poprvé, ale ne naposledy, co se manželé Bjärgövi sešli na pódiu. Živě byly pouze perkuse (všichni tři) a zpěvy (stálé duo), zbytek jel ze samplu. Díky tomu – a také díky skutečnosti, že Der blaue Reiter na koncertě neprezentovali vlastně nic ze své jemnější tvorby – vyzněli jako čistokrevný martial marš, což ovšem není myšleno v negativním slova smyslu. Výjimkou byla pouze jediná skladba, v níž se Peter ujal akustické kytary, čímž vnesl trochu neofolkového závanu.

H.: Nicméně pochodový rytmus a deklamující vokály hrály hlavní roli. A vlastně to fungovalo parádně, hned na začátek šlo o povedené vystoupení, jemuž se dají vytknout snad jen dvě drobnosti, z nichž jednu ani nelze přičítat samotné skupině. Tím mám na mysli projekci, již nějaký koumák namířil nikoliv na zadní stěnu, nýbrž na podlahu pódia, tudíž z ní bylo vidět úplné hovno… alespoň že na další účinkující už byla sjednána náprava a projektor byl namířen správně. Druhým neduhem pak bylo, že ke konci již set Der blaue Reiter začal trochu zavánět jednotvárností. Naštěstí se ale nejednalo o nic natolik zásadního, aby to pokazilo pozitivní dojem.

Der blaue Reiter

Atreides: Jak jsem naznačil výše, španělský projekt Der blaue Reiter byl mým uším neznámý, nicméně pohled na trojici perkusí a dva vokály naznačovala, že nás čeká poctivý pochoďák. Nemůžu říct, že bych se mýlil, trio pod vedením principála Sathoryse Elenortha do publika valilo martial industrial hutný tak, že by se odér germánství přítomný v ovzduší dal krájet bodákem prvoválečné přilbice. Říkal tu snad někdo Triarii? Wappenbund? Pohlcující a vysilující zážitek, jehož jedinou výraznější slabinou byla přílišná délka – chápu, že velkorysá časová dotace jedné hodiny je více než férová vůči ostatním, na druhou stranu by mi 40, 45 minut šlapavého tempa a wagnerovské epiky vlastně docela stačilo k tomu, aby se končilo v nejlepším, neboť v posledních skladbách již nastupoval mírný pocit monotónnosti.

H.: Následoval rohatý okultismus. Seskupení okolo Ashleyho Dayoura (ten si jen tak mimochodem nechal narůst vousy a na pódiu nyní vypadá démonicky) svůj rituál začalo skladbou „Hail! Mary“ z posledního alba „Benedicere“, při níž došlo i na modlitbu směrem k Panně Marii. Poté už přišla na řadu očekávaná sprška kozlích pecek, mezi nimiž nechyběly ty největší šlehy jako „Danaus plexippus“, „Stygian“ s ikonickým „Someone you know might be using drugs and perhaps even practising witchcraft“, „Nod“ z debutu nebo naopak „Nikopoia“ z aktuální desky… a samozřejmě také mocný cover „What Time Is Love?“ (jen tak mimochodem jediná zpívaná věc na koncertech kapely).

The Devil & the Universe

H.: Nebudeme chodit kolem horké kaše, The Devil & the Universe živě setsakra umí. Je vidět, že pravidelné koncertování jim svědčí, protože jim to na pódiu ukázkově šlape, a také je na jejich suverénním vystupování znát, že se už vymanili z pozice pouhého vedlejšího projektu frontmana Whispers in the Shadow a jsou dnes regulérní nezávislou jednotkou. Živě kozlové fakt vraždí, obzvláště v těch hybnějších věcech, které na pódiích dávají na odiv svůj bez přehánění hitový potenciál. Ne nadarmo jsme jim s kolegou Atreidem vymysleli nový žánr: rituální disco. Sice byla malinko škoda, že The Devil & the Universe neukončili svůj set s „What Time Is Love?“, která byla jasným vyvrcholením a po níž finální pomalá píseň působila už trochu navíc. Ale i přes tohle rýpnutí to musím říct: nejlepší set večera!

Atreides: Když jsem viděl The Devil & the Universe prvně na předloňských Hradbách samoty, bylo to energické a rituální. Nicméně to, co ďábelští kozlové rozjeli na Chmelnici, působilo jako pozdravy z jiné dimenze. Bizarní směsice divoké elektroniky s rituálním nábojem byla skutečná šleha, která strčila do kapsy taneční kluby v Praze. Nespoutané proudy taneční energie podtrhla teatrálnost celého projevu a groteskní projekce, jež publikum častovala satanistickým Mickey Mousem, panoptickými výjevy okozlených tváří, kterak nahánějí svoji světici po všech koutech Rakous, či zakrvácenou pannou Marií, k níž se upínaly modlitby všech tří kozlů. Bylo to lepší než dobré, bylo to surrealistické a plné černého humoru, který mě nejednou málem dostal do kolen – aniž bych to jakkoliv očekával, protože jsem byl připraven na všechno, jen na tohle „rituální disco“ ne. Jak by řekl nejvyšší z nejvyšších: „Satan is happy with your progress“.

H.: The Devil & the Universe měli cestu za pomyslným vítězstvím lehčí i proto, že Ordo rosarius equilibrio to bohužel trochu odnesli zvukově. Nebyl to vyložený průser, ale znělo jim to prostě divně a zvukař to nedokázal až do konce vystoupení spravit do uspokojivé podoby. Baskytara takřka neslyšitelná (resp. slyšitelná byla, ale přišlo mi, že jen druhá linka jedoucí ze samplu, ta živá jen velmi letmo) a zpěvačka Rose-Marie úplně neslyšitelná. Až v závěru koncertu ji šlo místy tušit, ale slyšet fakt ne. Set tedy stál na akustické kytaře Ronnieho Bäcka (ta naopak zněla skvěle) a hlavním vokálu Tomase Petterssona. Navíc soudě dle neustálé gestikulace kapely to zvukově zjevně mělo k dokonalosti hodně daleko i v odposleších na pódiu. Když pominu některé už fakt hnidopišské detaily (baskytarista Fredrik měl úbor, jak kdyby šel hrát spíš kýčovitou gotiku, a Pettersson měl tak upnutá kaťata, že si všichni v sále mohli do sytosti užít obrysu jeho koulí), tak mi trochu vadila ještě jedna věc. V závěru už vystoupení působil lehce natahovaně, jako by se skupině nechtělo z pódia odejít.

H.: Na druhou stranu, i přes všechny zmiňované neduhy se Ordo rosarius equilibrio stále místy dařilo tvořit velmi silnou atmosférou a kouzlit působivé nálady. Však ještě aby se to nedařilo, když Švédové tahali tak skvělé písně jako „Hell Is Where the Heart Is – The Gospel of Tomas“ (obzvláště ta mě potěšila), „A Song 4 Hate & Devotion“ či – také nějaký příklad těch starých věcí ještě za původního názvu Ordo equilibrio„The Perplexity of Hybris. I Glorify Myself“. Kolem a kolem jsem rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl, protože až doposud se mi vyhýbali, a obecně vzato jsem se vlastně i docela bavil a neměl jsem problém tam vydržet celou dobu. Nemohu ovšem popřít, že jsem doufal v o něco větší uhranutí.

Ordo rosarius equilibrio

Atreides: The Devil & the Universe nasadili laťku zatraceně vysoko, nicméně jsem nepochyboval o tom, že Ordo rosarius equilibrio využijí energie doposud pulzující sálem k tomu, aby Chmelnici položili na lopatky… alespoň dokud nedozněla první skladba. Jinak výborný set, který by ze mě za běžných okolností udělal Alenku v říši divů prostě… ne, že by nefungoval na výběr skladeb nebo snahu hudebníků, ale totálně ochrnul vinou nijakého zvuku. Bicí souprava zněla, jako by ji snad někdo zapomněl nazvučit, živá baskytara byla oproti samplované lince silně upozaděná, o Rose-Marii a jejím naprostém utopení ve zvukové nicotě snad škoda mluvit. Ne, že by Tomase Petterssona a jeho uhrančivého vokálu bylo nějak málo, ale zkrátka pasáže, s nimiž mám v hlavě zafixován ženský vokál nebo snad duet obou hlavních protagonistů, zůstaly pokulhávat za horizontem. Tím nechci říct, že by to bylo neposlouchatelné a já měl nutkavou potřebu utéct ze sálu, nicméně vyblitý zvuk potopil upřímnou snahu hudebníků vložit do koncertu to nejlepší a pečlivě budovaná intimní atmosféra plná plíživé perverze a fetišismu utrpěla značné ztráty, nehledě na možnou hitovost jejich nejpopovějších skladeb. Takhle jsem „jen“ rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl živě (natož po šestileté pauze) a nezbývá než doufat, že příští setkání dopadne lépe.

H.: Večer už nabral znatelný skluz oproti ohlášenému programu (nakonec se začalo hrát o něco později a Ordo rosarius equilibrio dle mého vyhrazený čas přetáhli), díky čemuž se Sophia dostává ke slovu až nedlouho před jednou hodinou ranní. Na scénu se opět vrací Peter a Cecilia Bjärgö, aby Nové Chmelnici naložili další dávku martial industrialu. Ačkoliv mi sedělo, že Sophia měla z celého večera asi nejvíc nepřátelskou atmosféru a ačkoliv skupina sama hrála podmanivě, únava si již začala vybírat svou daň, takže jsem jejich vystoupení jen stěží vnímal a místy víc bojoval s nutkáním usnout na místě. Víc k tomu bohužel nemám co říct, jelikož evidentně výborný koncert jsem musel opustit někde (odhadem) po jeho půlce a zdekovat se předčasně.

Atreides: To já nabral směr domov rovnou po konci setu Ordo rosarius equilibrio – ze stejných důvodů jako o něco později H. Únava si spolu se zpožděním vybraly svou daň a vidina čtvrtého hodinového setu, který by se protáhl nejspíše až ke druhé hodině, mě vzhledem k pracovním povinnostem následujícího dne nelákala, jakkoliv jsem si zpětně říkal, že jsem na další martial industrialy zůstat mohl. Nezbývá než večer krátce shrnout – jakkoliv jsem byl ze zvuku, jaký Ordo rosarius equilibrio vyfasovali, mírně rozmrzelý, The Devil & the Universe byli jednoduše perfektní a i Der blaue Reiter byli skvělí, takže účasti těžko litovat. Snad jen příště začít dříve a vystříhat se zpoždění, protože končit ve dvě je fakt oser.

Sophia

H.: Na závěr ještě několik málo poznámek. Stejně jako kolegovi mi moc mi nesedlo rozhodnutí začít hrát až po osmé a skončit v jednu. Vzhledem k tomu, že se průběh večera protáhl, nebyl konec ani v půl druhé, kdy jsem to zabalil. Třeba to mělo nějaký smysl (přání kapel, logistické důvody… nevím), ale pro měkké sráče jako já, kteří chodí spát v deset večer, by bylo přívětivější při počtu čtyř skupin začínat nejpozději v sedm, víkend nevíkend.

H.: Na druhou stranu si velmi cením rozhodnutí, aby všechny čtyři formace dostaly stejnou časovou dotaci. Formálním headlinerem možná byli Ordo rosarius equilibrio (na plakátě byla použita jejich grafika a byli na něm nejvýše, pozici třetí kapely lze rovněž považovat za nejexkluzivnější), ale všichni na svou prezentaci dostali důstojnou hodinu. Za to rozhodně palec nahoru – stejně jako za vlastní uskutečnění samotné akce, jelikož sestava to byla kurevsky lákává, dobře poskládaná a papírově ohromně silná. Je pravda, že od Ordo rosarius equilibrio jsem čekal husí kůži a mrazení v zádech, zatímco jsem dostal „jen“ dobrý koncert, a Sophii mi zase pokazila má vlastní únava, ale v konečném součtu byly všechny čtyři sety i přes některé výhrady dobré až skvělé a vyplatilo se jít.


Neolunar – Neolunar

Neolunar - Neolunar

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: electronica / darkwave
Datum vydání: 1.7.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Through Immense Halls of Sleep
02. Neolunar Architecture
03. Avenues (The Way We Leave)
04. Reading Room Rendezvous
05. A város / The City
06. München – Hamburg
07. Haar
08. Sand into Wave
09. Stations
10. Blue Swans

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Neolunar

Hudební solitéři, kteří tvoří jen sami za sebe a na sebe v rámci svých jednočlenných projektů, často mívají sklony k nebývalé nadprodukci. S nikým se nemusejí hádat, nemusejí dělat kompromisy vůči zbytku kapely, nemusejí chodit na pravidelné zkoušky ani pravidelné kapelní pokecy nad pivem, (většinou) neřeší žádná nekonečná turné… jednoduše mohou jen tvořit. Absolutní tvůrčí svoboda je skvělá, ale mnozí ji nedokážou užívat s rozumem a zvrhne se jim v to nekonečnou řadu takřka stejných a rychle po sobě jdoucích desek. Kvantita zvítězí nad kvalitou a i toho největšího posluchačského nadšence to za čas asi přestane bavit.

Tamás Kátai do téhle sorty ovšem nepatří. Tenhle maďarský sympaťák aktuálně žijící ve skotském Edinburghu svou muziku vždy dávkoval relativně střídmě. V poslední dekádě prostřednictvím značky Thy Catafalque jednou za čas vydal tuze nádherné album a pak se zas na několik let odmlčel. Ale tak je to super – člověku to nezevšední, a když už má něco vycházet, tak pomalu ne a ne dospat.

O to víc je překvapující, kolik nahrávek Tamás v posledních měsících naservíroval. Nešálí-li mě paměť, tak za celou tu dobu, co se věnuje muzice (a to je tak od půlky 90. let) ještě nikdy nevydal tři dlouhohrající alba v rozmezí pouhých tří čtvrtin roku. Nyní se tak ale stalo. Loni v říjnu se objevila další deska Thy Catafalque, „Sgùrr“, začátkem letošního května vydal svůj druhý sólový počin „Slower Structures“ a o pouhé dva měsíce později už je tu další porce hudby – tentokráte pod hlavičkou zbrusu nového projektu Neolunar. S radostí však mohu konstatovat, že vydání tří alb v relativně rychlém sledu se nijak nepodepsalo na jejich kvalitě. Možná i díky tomu, že jsou všechny tři nahrávky úplně jiné – všechny jsou ovšem úžasné.

Před vydáním „Neolunar“ (ano, debut je eponymní) se mohla nabídnout otázka, proč bylo nutno zakládat další projekt, když svého času byly naopak všechny ostatní kapely ukončeny, proč to třeba nemohlo být třetí sólové album. Odpověď je velmi jednoduchá a vlastně už jsem ji výše prozradil – Neolunar nabízí hudbu, jaká by se nehodila ani do sólové tvorby, ani do portfolia Thy Catafalque. Thy Catafalque je navzdory své výlučnosti stále především metalovou muzikou, byť s nejedním mimožánrovým přesahem. Sólovky jsou naopak jemnými záležitostmi na pomezí ambientu, komorní hudby, moderní klasiky a minimalistické atmosféry.

A co Neolunar? To je především elektronická hudba. Samozřejmě se nejedná o žádnou EBM řezničinu, jde o umírněnější a na atmosféře postavenou elektroniku, jež mnohde nabírá i vlivy inteligentního popu, darkwave a v několika málo momentech se objeví i náznaky jazzu. Nicméně pro posluchače, který má Tamásovu tvorbu zmáknutou, by tohle směřování nemělo být překvapením. Ono stačí vzít jen Thy Catafalque, kde je Kátaiova chuť na elektronickou muziku dost často taktéž patrná. Vlastně jsem si již několikrát říkal, že by jistě bylo zajímavé, pokud by se někdy pustil do desky jen v tomto duchu – a skutečně to zajímavé je. Tak či onak, chtěl jsem říct, že žánrové pojetí Neolunar nespadlo jen tak ze vzduchoprázdna a vlastně se jedná o vcelku logický krok.

Neolunar

Nejdůležitější je ovšem to, že si Tamás Kátai i u Neolunar udržuje svůj standard, který je extrémně vysoko. Tenhle člověk je prostě výjimečný skladatel, byť bohužel po čertech nedoceněný, ale to nic nemění na tom, že jeho tvorba je jednoduše fenomenální, na čemž Neolunar nemění zhola nic, naopak je tento stav věcí (pokolikáté už?) potvrzen. Jen málokdo má takový cit pro krásné melodie, pro tak chytrou stavbu skladeb, kde se hraje hra detailů a z minima se vytřískává maximum. Navrch to pocukrujte pohlcující atmosférou a máte výsledek, jenž rozhodně stojí nejen za slyšení, ale rovnou za dlouhodobé poslouchání.

Je pravda, že druhá půle předchozího odstavce je vlastně obecná a šla by vztáhnout i na Thy Catafalque a sólové desky, ale o to víc je to obdivuhodné, že Tamás dokáže se svým rukopisem fungovat v rozličných žánrech a stále nabízet tak poutavou muziku. A nutno dodat, že elektronický háv jeho projevu ohromně sluší – ať už se jedná o tepající skladby jako „Neolunar Architecture“, „Avenues (The Way We Leave)“ a „München – Hamburg“, éteričtější „A város / The City“, „Sand into Wave“ a „Reading Room Rendezvous“ (byť každá z těchto tří zmíněné adjektivum naplňuje trochu jinak) anebo „Haar“, v níž se dostane k výraznějšímu slovu i kytara (ne však metalová). Celkově lze pochválit tradičně vymazlenou vokální stránku, už zmiňované krásné melodie, neskutečně příjemnou atmosféru nočního cestování i zapracování hostujících houslí a saxofonu (odkud se asi bere ten jazzový feeling, hm?), které nijak neruší a hlavní nástroje v podobě kláves, baskytary a kytary doplňují skvělým způsobem.

Z dosavadního průběhu recenze je asi nadmíru jasné, že se mi debut Neolunar velice líbí, takže nikoho nepřekvapí, že finální hodnocení se ponese v pozitivním duchu. Není v tom žádný háček, žádné ale – jednoduše je to excelentní od začátku do konce. Nicméně bych se měl přiznat, že až doposud jsem se snažil držet v rozumných mezích a nepřehánět to se superlativy, čehož teď těsně před koncem konečně nechám. V mém případě totiž nepanuje pouhá spokojenost, ale rovnou regulérní nadšení. Nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu: jeden z kandidátů na album roku.


Conjuro nuclear – ♄

Conjuro Nuclear - ♄
Země: Španělsko
Žánr: experimental / black metal / darkwave / punk
Datum vydání: 31.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Cuarto menguante [☾]
02. Oscura noche de Saturno
03. Magia, tristeza y locura
04. Signo de Capricornio
05. Pvtrefactio (Ecce homo)
06. Las sombras de Cimeria
07. VII – Sol Sanctum [☉] [Motoi Sakuraba cover]

Hrací doba: 37:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

Čím víc člověk stárne a čím víc toho slyšel, tím větší bývá nechuť vyhledávat nové kapely nebo je dokonce zařazovat mezi své největší oblíbence. Třeba si i něco nového poslechne, ale v momentě, když už slyšel tisíce desek a máloco jej překvapí, se nakonec stejně vrátí k tomu, že si vystačí se svou už dávno definovanou enklávou takzvaných srdcovek a dalších oblíbenců. Vkus zatuhne jak beton, stane se neprostupným monolitem a uzavřenou elitní společností, jež do svých řad nechce pouštět žádné novice. To není nutně špatně, spíš je to přirozený proces, a i když já sám ještě nejsem nějaká stařešina a takové to objevování má pro mě stále jisté kouzlo, už to také začínám pociťovat. Důkazem budiž třeba to, že jen málokterý objev je natolik dobrý a natolik překvapující, aby se ona elitní společnost chtě nechtě musela rozšířit o dalšího člena.

Výjimka však potvrzuje pravidlo a tu a tam se prostě objeví něco nového, po čem vám spadne čelist pod stůl a vy nemáte jinou možnost než hluboce pokleknout a být vděční za možnost poslouchat něco tak dobrého. Pro mě se takovouto výjimkou stal španělský projekt Conjuro nuclear, který se mi na mailu odnikud vynořil v roce 2014 a s esem v rukávu v podobě momentu překvapení mi dočista a dokonale uhranul.

Ani vám jméno Conjuro nuclear nemusí být neznámé, čtete-li náš plátek již nějakou dobu. Už dvakrát jsem tu v recenzích pěl chvalozpěvy na to, jak je tahle zfetovaná black metalu, darkwave a punku fenomenální, a už dvakrát se Emesis, tedy jediný člen stojící za tímhle projektem, dostal do mé osobní nejvyšší a nejlepší pětice hudebních zážitků za daný rok. Vysoká kadence nahrávek ovšem pokračuje i nadále, a tak pouhého tři čtvrtě roku po předchozím okultním opusu „Reacciones paganas“ je Conjuro nuclear zpátky s celkově čtvrtou dlouhohrající deskou. A řeknu vám jediné – když „♄“ poslouchám, vše nasvědčuje tomu, že se podaří to puntíku naplnit pořekadlo do třetice všeho dobrého a že Emesis dokáže něco, co se ještě nikdy nikomu nepovedlo za celou dobu, co náš web funguje a co píšeme závěrečná shrnutí hudební sezóny. Totiž tři roky po sobě být v mé osobní top5. Bez keců, dámy a pánové – „Luna llena y radiación“, „Conjuro nuclear“„Reacciones paganas“ jsou všechno dechberoucí alba a „♄“ tuto sérii prodlužuje o další jeden kus.

Když jsem svého času psal recenzi na „Reacciones paganas“, tak jsem té nahrávce vytknul vlastně jedinou věc, a sice že oproti svým předchůdcům nenabízí žádný velký posun – ačkoliv jsem vzápětí ihned dodal, že mi to nijak nevadí, což je pravda, neboť i přesto šlo stále o naprostou bombu. „♄“ (ten název se mi jen tak mimochodem fakt líbí – ladí s mojí přezdívkou, haha!) ovšem jistý přináší. Ani ne tak co do soundu Conjuro nuclear, jako spíš co do formátu desky, ale i to je dost. Emesis zcela nepochybně čerpá také z punku, což se mimo jiné projevovalo i délkou písní. Ty byly vždycky relativně kratší a na „Reacciones paganas“ a „Conjuro nuclear“ se skoro všechny pohodlně vešly do čtyř minut. Pokud mě paměť nešálí, tak doposud nejdelším kusem byla šestiminutová „Mazmorras del subsuelo“„Luna llena y radiación“.

No, a jak správně tušíte na „♄“ si Emesis vyšlápl i na delší kompozice. Důležité je to „i“, jelikož ne všechny skladby na novince jsou tak dlouhé, nicméně i přesto nelze nevidět, že páteř nahrávky tvoří trojice „Oscura noche de Saturno“ (sedm a půl minuty), „Magia, tristeza y locura“ (osm minut) a především „Las sombras de Cimeria“, jejíž stopáž se vyšplhala na dvanáct minut. Tenhle krok rozhodně kvituji, protože už posledně mě napadlo, že by Conjuro nuclear mohly slušet delší věc a strukturovanější věci, což výsledek jen potvrzuje. Ta muzika se vlastně nese v onom typickém nezaměnitelném duchu, kvůli němuž jsem si tenhle projekt tak oblíbil, akorát navíc přidává gradaci a vývoj v rámci jedné kompozice, neboť tentokrát je na to prostor. A jak se ukazuje – není to málo.

Krásně je to slyšet třeba na „Magia, tristeza y locura“, jejíž první půle je zastřenější, pomalu narůstá, aby se posléze přidaly typicky úchylné melodie a song se zvrhl v hybnější punkově blackmetalovou pasáž s atmosférickými klávesami. A když se poté opětovně vrátí i kytarové kvílení, tak to prostě nemá chybu. Naprostá šleha je ovšem zmiňovaná dvanáctiminutovka „Las sombras de Cimeria“, na níž je naprosto zřejmé, proč lze Conjuro nuclear už nyní považovat za tak ojedinělou formaci. V jedné pasáži se třeba ozvou naprosto pošukané skoro až veselé melodie, jaké by prošly jen u málokoho, ale tady to je stále nádherně zvrácené a žeru to i s navijákem.

Conjuro nuclear

Vedle toho se na „♄“ nacházejí i kratší písně, které jsou s výjimkou „Pvtrefactio (Ecce homo)“, do níž promlouvá i kytara, jen atmosférické klávesovky… no, prý „jen“. Třeba taková „Signo de Capricornio“ je vysloveně nádherná a v žádném případě se nejedná o vycpávky na natažení stopáže. Kromě základní desky o sedmi skladbách (z nichž ta poslední, dohra „VII – Sol Sanctum [☉]“, je předělávkou z jedné Nintendo videohry) se v archivu digitální verze nachází ještě nealbová perlička v podobě midi verzí čtyř písní – těch tří dlouhých a právě „Signo de Capricornio“. A právě na nich se ukazuje, jak silný materiál Emesis vlastně tvoří, protože i v těch osmibitovkách to má takovou atmosféru, že mohou všichni okolo jen závidět.

Navíc se sluší zmínit ještě jednu věc. Stejně jako u předchozích alb, i „♄“ je zcela zjevně vybaveno zajímavou myšlenkovou náplní dotýkající se oborů alchymie či astrologie. Vůbec poprvé dal Emesis k dispozici i oficiální anglické překlady textů (v případě minulého „Reacciones paganas“ byly zveřejněny alespoň španělské texty bez překladů, u starších ani to ne), takže tentokrát je konečně možnost se do nahrávky ponořit skutečně naplno. Ale k tomu jsem se doposud ještě nedostal, takže tuhle stránku „♄“ ještě nemohu posoudit; zatím si jen užívám muziku, která je bezesporu úžasná a stojí za pozornost i tehdy, pokud není studium textů vaší zálibou. Pro mě osobně je tohle jedna z nejsilnějších věcí, co jsem letos prozatím slyšel, a jak už padlo, i jeden z horkých favoritů na vrchol aktuální hudební sezóny.

Conjuro nuclear - ♄


The Devil & the Universe – Benedicere

The Devil & the Universe - Benedicere
Země: Rakousko
Žánr: darkwave / dark ambient / ritual
Datum vydání: 8.12.2015
Label: Rustblade

Tracklist:
01. Ascension
02. Dei Genetrix
03. Immaculata
04. Hail! Mary
05. Ora pro nobis Deum
06. Elousa
07. Mater dolorosa
08. Nikopoia
09. Road to Damascus

Hrací doba: 34:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rakušan Ashley Dayour zjevně patří k té sortě muzikantů, kteří jsou prostě k nezastavení a nové nahrávky sypou s dosti úctyhodnou kadencí. Nicméně, loňský rok byl hodně plodný i na jeho poměry, a to i navzdory faktu, že tentokrát nevydal žádný počin v rámci svého hlavního a také nejznámějšího působiště, gothicrockové kapely Whispers in the Shadow. Co si ale budeme povídat, na loňské studiové úrodě se velkou měrou podílel i fakt, že si Ashley do svého portfolia připsal zbrusu nový projekt…

Inu, dokažme si to řečí čísel. Zatímco v roce 2014 Dayour vydal „jen“ jednu řadovku s Whispers in the Shadow („Beyond the Cycles of Time“), jednu řadovku s The Devil & the Universe („Haunted Summer“) a dvě relativně krátká EPčka s druhými jmenovanými, v roce 2015 stihnul hned tři dlouhohrající desky a jedno EP. Na jaře vypustil ípko „Walpern II – The Blocksberg Sessions“The Devil & the Universe, posléze se společně s Artaudem SethemMerciful Nuns pustil do nového projektu Near Earth Orbit, s nímž pánové stihli v prvním roce fungování vyplodit dokonce dvě plnohodnotná alba „End of All Existence“ a „Trans Neptunian Objects“, a nakonec to v prosinci završil s „Benedicere“, třetím řadovým počinem The Devil & the Universe. A to ani nemluvě o tom, že „Benedicere“ provází i přídavný „B Sides“ počin (původně vyšel jen v rámci luxusního, na 50 kusů limitovaného boxu alba, později i samostatně digitálně), na němž se nacházejí další tři nové tracky, dva covery a prodloužená verze jedné písně z vlastního alba.

Inu, dle všeho se Ashley Dayour nerad nudí a rád své posluchače zásobuje novou tvorbou. Nakonec – proč ne, má-li na to dostatek nápadů, což až doposud platilo. Tedy z toho, co jsem měl možnost slyšet, jelikož zrovna Whispers in the Shadow mi k srdci prozatím nijak zvlášť nepřirostli (ačkoliv je pravda, že až doposud jsem tomu zas až tak velké úsilí nikdy nevěnoval – třeba by mě to taky chytlo, kdybych tak učinil), zato The Devil & the Universe jsem si oblíbil a počínání Near Earth Orbit mě taky bavilo (což je vždycky docela usměvné, když u člověka vyhrávají vedlejší projekty nad hlavní kapelou). Tím pádem jsem vlastně neměl důvod pochybovat o tom, že by na tom „Benedicere“ mělo něco změnit, pročež jsem se těšil…

Nicméně však musím říct, že tentokrát nejsem spokojen úplně na sto procent a nechrochtám u poslechu blahem jako svého času u „Haunted Summer“, které jsem jednu dobu nemohl vyndat z přehrávače. Nechci tvrdit, že je „Benedicere“ vyloženým zklamáním nebo snad dokonce nepovedeným počinem, protože za The Devil & the Universe přece jen stojí zkušení a hodně dobří muzikanti a skladatelé, kteří tomu dokážou dát nějakou fazónu, díky čemuž má ta deska pořád svoje kvality. Jen mi připadá, že už bylo i líp a že na „Benedicere“ se nachází několik opravdu skvělých skladeb a okolo nich se vznáší trochu soundtrackové atmosféření, které však nemá až takovou sílu, byť se o to usilovně snaží.

Tak či onak, „Benedicere“ patří mezi ta alba, pro jejichž pochopení je záhodno znát koncept, který je obepíná. The Devil & the Universe totiž i svou nejnovější nahrávku vybavili zajímavou tematickou stránkou – zatímco „Haunted Summer“ se točilo okolo léta, které spolu v roce 1816 strávilo několik spisovatelů (mj. básníci Lord Byron, Percy Shelley nebo Mary Shelley, pro niž se toto léto stálo základem k slavnému dílu „Frankenstein“) a které se z filozofického diskutování tak trochu zvrhlo v závody ve fetování a souložení, v rámci „Benedicere“ se Rakušané vydávají do vod křesťanské mystiky s ústřední postavou v podobě Panny Marie.

Se znalostí konceptu člověka jistě nepřekvapí, že „Benedicere“ zní takovým způsobem, jakým zní. Desku totiž obepíná jakási sakrální chrámová atmosféra, jež se nejvíce projevuje právě v oněch poklidnějších písních, jimž nechybí bez přehánění soundtrackový přístup. Takové tvoří největší část „Benedicere“ – a právě v tomto duchu album i začíná s pomocí „Ascension“ a druhé „Dei Genetrix“, jíž nelze upřít temný nádech. Dále se jedná třeba o svátostně nabubřelou „Hail! Mary“, minimalistickou „Mater Dolorosa“ nebo postupně gradující kusy jako „Elousa“ či „Road to Damascus“.

The Devil & the Universe

To je formálně v pořádku a vzhledem k tematickému zaměření „Benedicere“ takovéhle ladění materiálu plně chápu. Na druhou stranu, mně osobně tenhle druh jakoby náboženské muziky nikdy moc neseděl, na čemž nic nezmění ani fakt, že do ní pustili okultní kozlíci z Rakouska. Neříkám, že je to kompletně o ničem, to zase ne, protože jak už padlo, za The Devil & the Universe přece jen stojí talentovaní skladatelé, díky čemuž jsou i některé takovéhle písně zajímavé. Mě osobně z této sorty nejvíce baví dark ambientní „Mater dolorosa“ a především působivá „Nikopoia“, v nichž tu hloubku, jakou od kapely typu The Devil & the Universe chci a očekávám, rozhodně slyším. Stejně tak nemám problém třeba ani s „Dei Genetrix“, která je taktéž líznutá dark ambientem. Nicméně ten zbytek je takový, že mi sice nedělá problém jej poslouchat, ale i navzdory tomu, že je v něm cítit snaha o působivost, na mě zas tak extrémně nezapůsobil.

Nechci ale vzbudit dojem, že je to špatné, protože pořád se to poslouchá příjemně a některé momenty bezesporu silné jsou. Vedle „Nikopoia“ a „Mater dolorosa“ to jsou určitě obě skladby hozené do elektroničtějšího hávu – když nic jiného, právě ty nejvíce vybočují a při prvních posleších tvoří velké záchytné body. Zejména třetí „Immaculata“ se svým skoro až tanečním rytmem působí po pomalejším začátku jako polití živou vodou. O již trochu rozvážnější „Ora pro nobis Deum“ to ovšem do jisté míry platí taktéž, protože ta přichází těsně po „Hail! Mary“, což je nakonec asi jediná věc, jež mi na „Benedicere“ opravdu nesedla. Naštěstí se ale jedná jen o dvouminutovou záležitost.

Tak jako tak, „Benedicere“ je svým způsobem zvláštní deska, jíž nejde upřít velká porce zajímavosti, vlastní tvář, několik ohromně silných momentů (zejména v případě „Nikopoia“ a „Immaculata“), zajímavé téma ani zajímavou vizuální stránku (už třeba jen promo fotky kapely jsou výtečné). Z tohoto ohledu je to rozhodně super – takovéhle atributy lze u hudebního počinu hodnotit jenom a pouze kladně. Přesto musím upřímně říct, že navzdory všem kvalitám „Benedicere“ i navzdory tomu, že nedokážu říct, co přesně bych si představoval jinak, jsem se třeba u „Haunted Summer“ bavil prostě víc. Ačkoliv je pravda, že velký počet poslechů dojem z novinky hodně zlepšil, protože nyní mě to baví o poznání víc než těsně po vydání, tak kdo ví, jak se to vyvine s odstupem měsíců. Nicméně abychom to už nějak uzavřeli – „Benedicere“ je pořád dost nad průměrem, to je bez debat, a za pozornost rozhodně stojí, už jen díky těm několika bez přehánění excelentním momentům.


Conjuro nuclear – Reacciones paganas

Conjuro Nuclear - Reacciones paganas
Země: Španělsko
Žánr: experimental / black metal / darkwave / punk / crust
Datum vydání: 18.6.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Luna negra
02. Demonios danzantes
03. Despojos de la oscuridad
04. El signo de la salamandra
05. Los ojos de los brujos
06. Podridero de almas
07. Sigilización (Trance) (☿)
08. Congregación nocturna (☿)
09. Duerme en las estrellas (☿)
10. Lágrimas químicas (☿)
11. Phantom Forest [Nobuo Uematsu cover]
12. She’s Lost Control [Joy Division cover]

Odkazy:
facebook / bandcamp

Je velmi příjemné, když se i po ne zrovna malém počtu let aktivního poslouchání hudby a vyhledávání nových interpretů člověku stále daří objevovat nové a nové kapely, které jej mají čím překvapit. Samozřejmě, je pravda, že s postupem času jejich počet citelně klesá, což je zcela jistě logické, nicméně i tak se nějaký takový případ tu a tam ukáže. A v loňském roce byl pro mě osobně asi největším takovým objevem španělský projekt Conjuro nuclear.

Když jsem se k tomuhle jménu dostal poprvé, nic nenasvědčovalo tomu, že je na obzoru další hudební závislost… tvářilo se to poměrně nenápadně, a jestli se tenhle dojem někam přikláněl, tak to bylo spíš na stranu názoru, že to asi bude nějaká volovina. Ale o to víc mě následný poslech druhé eponymní desky smetl.

Narazit na něco, co zní skutečně originálně, co zní takovým způsobem, že vás nenapadne žádná jiná skupina, jež by zněla podobně, to je hodně těžké, nicméně v Conjuro nuclear jsem tohle navzdory všem očekáváním našel. Tenhle jednočlenný katalánský projekt, za nímž stojí jistý Emesis, dohromady míchá zdánlivě naprosto nesouvisející věci – black metalový experiment, darkwave a feeling punku a crustu zdálky zní trochu jako onen dortík dvou zvířecích kamarádů ze slavné dětské knihy Josefa Čapka, ale výsledek je prostě uchvacující. Zní to přirozeně, má to doslova hypnotickou atmosféru… má to v podstatě všechno, co v hudbě hledám.

Emesis se ovšem nijak nefláká a v letošním roce servíruje již třetí dlouhohrající desku v průběhu tří let – po debutovém „Luna llena y radiación“ a loňském „Conjuro nuclear“ tu tedy nyní máme „Reacciones paganas“. Jenže jestli vás napadlo něco o nadprodukci, která by se snad měla podepsat na kvalitě, tak tyhle myšlenky ihned zaplašte, jelikož stejně jako loni tu máme jednoho z nejžhavějších kandidátů na desku roku. A to myslím smrtelně vážně, protože „Reacciones paganas“ je – opět – neskutečná síla.

Vzhledem k tomu, jak originálně a svojsky muzika Conjuro nuclear zní, vlastně ani nevadí, že „Reacciones paganas“ pokračuje v nastolené cestě a ve své podstatě nabízí přibližně to samé, co bylo ke slyšení již na předcházejících dvou nahrávkách. Právě tohle je asi ten jediný důvod, proč si myslím, že „Conjuro nuclear“ bylo ještě o kousek lepší – jednoduše pro mě bylo tím prvním. Vůbec nic jsem nečekal, a jakmile ta deska dohrála poprvé, sbíral jsem čelist pod stolem a pak běžel pro toaleťák, protože to prostě byl k posrání dokonalý zážitek. Pozice „Reacciones paganas“ byla dočista odlišná, jelikož do poslechu tohoto alba jsem již vyrážel vyzbrojen velice podrobnou znalostí jak „Conjuro nuclear“, tak i zpětně nastudovaného debutu „Luna llena y radiación“, a také s obrovskými očekáváními. Nicméně už jen fakt, že „Reacciones paganas“ tato očekávání dokázalo naplnit, je sám o sobě úctyhodný.

Co tedy od Conjuro nuclear vlastně očekávat? Výše jsem mluvil o black metalu, punku nebo crustu… určitě to nebylo náhodou, nicméně dejte pozor, abyste nenarazili, neboť tahle španělská šílenost v žádném případě nezní jako něco, co se vám vybaví jako první, když někdo tyhle žánry zmíní. Všechny tři styly jsou zde přítomny spíše pocitově, než že by tu byly „fyzicky“. Přesto však syrová kytara zcela jasně odkazuje na black metal (ačkoliv ta sólová místy dokáže střílet i neskutečně bláznivé kvílivé melodie) a nervní baskytara zase na punk.

Právě baskytara je jedním z hlavních nástrojů v hudbě Conjuro nuclear. Kytary tam zcela jsou, a pokud by tam nebyly, bylo by to hodně cítit, podobně jako zastřené vokály, které nejsou využívány nějak zvlášť často. Avšak i přesto je jedním ze dvou stěžejních instrumentů právě baskytara, jejímuž opojnému brumlání prostě nelze odolat. Oním druhým nástrojem, na němž muzika Conjuro nuclear stojí především, jsou syntezátory, které zase přidávají onen nádech z oblasti darkwave. Takováhle kombinace baskytar a syntezátorů s jemně black metalovým podmazem a punkovou neučesaností pak dohromady vytváří naprosto uchvacující psychedelicky-okultní atmosféru, jíž se prostě nejde nabažit. A to „nelze nabažit“ je myšleno doslovně – věřte tomu, že „Conjuro nuclear“ jsem slyšel tolikrát, že tak vysoko snad ani neumím počítat, a „Luna llena y radiación“ stejně tak. A přestože zní „Reacciones paganas“ takřka totožně, poslouchám to téměř každý den již od doby, co počin vyšel, což je už skoro tři měsíce. A věřte tomu, že ani náhodou ještě nemám dost.

Conjuro Nuclear  - Reacciones paganas

Seznam vrcholných skladeb protentokrát vynechám, protože prostě nedokážu vybrat jen nějaké konkrétní kusy, když v podstatě žádný song nemá chybu… nejsou to žádné dlouhé opusy, všechno kolem tří, čtyř minut, dokonce jsou poskládány z nepříliš složitých ingrediencí, ale pod rukama Conjuro nuclear se to mění v takřka dokonalý požitek, u něhož je úplně zbytečné a vlastně i kontraproduktivní vyjímat konkrétní dílky. Stejně jako je vlastně zbytečné o „Reacciones paganas“ říkat něco víc, protože to zní takovým způsobem, že to na papíře prostě popsat nelze. Já vím, že to, co teď řeknu, je klišé jako svině, že větší už v recenzi vymyslet pomalu nejde, ale tohle věc, již si člověk prostě musí poslechnout sám, jinak to nepochopí. Na shledanou v eintopfu v top5 letošního roku.


The Devil & the Universe, Subpop Squeeze

The Devil and the Universe
Datum: 21.3.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Subpop Squeeze, The Devil & the Universe

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Po loňském festivalovém vystoupení na Hradbách samoty se letos okultní kozlíci The Devil & the Universe, v jejichž čele nestojí nikdo jiný než Ashley DayourWhispers in the Shadow, vrátili opětovně do Prahy, navíc se skvělou podzimní deskou „Haunted Summer“ v zádech. Zatímco posledně Rakušané vystupovali v klubu Final za doprovodu dark ambientního Táboru radosti, tentokrát vyrazili na strahovskou Sedmičku, kde jim dělal společnost projekt Subpop Squeeze

A právě Subpop Squeeze se samozřejmě ujal slova jako první. Tenhle projekt má na svědomí veterán domácí experimentální scény Vladimír Hirsch, na jehož jméno už musel narazit každý, kdo se jen trochu zajímá o industriální muziku. Já osobně o jeho existenci samozřejmě vím také, nemůžu však tvrdit, že bych měl jeho tvorbu nějak podrobně nastudovanou, tudíž jsem neměl úplně přesnou představu o tom, co se bude dít. Inu, dělo se asi následující: Vladimír Hirsch se postavil za klávesy a začal do ještě nepříliš početného hloučku postávajících hustit poměrně dost hutný a nátlakový industrial. Právě to slovo „tlak“ se na to, co se ozývalo z reproduktorů, hodí asi nejvíce, protože Subpop Squeeze posluchače takřka doslova presoval neprostupnou industriální stěnou. Při vystoupení jsem si vzpomněl třeba na projekt Author & Punisher – a rozhodně ne jen proto, že tento vystupoval na úplně tom samém místě měsíc a půl zpátky.

Čistě po hudební stránce to tedy za mě bylo skvělé, byť mi přišlo, že to většinu lidí okolo moc nebralo, protože Subpop Squeeze byla přece jen trošku extrémnější muzika než The Devil & the Universe. Co se týče samotné performance, ta byla doslova statická, jelikož Vladimír Hirsch stál schovaný za svým nástrojem, do publika se takřka ani nepodíval a veškerou svou pozornost směřoval pouze ke tvorbě vlastní audio masáže. Hlavně první půlka koncertu byla super, protože Subpop Squeeze mě dokázal zabavit jen samotnou hudbou, ale později už mi přišlo, že to trvá už o kousek déle, než by mělo, a ke konci už jsem se tu a tam na hodinky podíval. Ačkoliv jsem si z vystoupení odnesl jednoznačně kladné dojmy, být to tak o skladbu či dvě kratší, bylo by to v podstatě bez chyby.

Netrvalo to dlouho (ostatně ani nemohlo, když se na Sedmičce musí končit nejpozději v deset hodin) a ozvalo se intro „Satan Is Real“, které zvěstovalo příchod kozlů. A skutečně – rakouské trio se záhy objevilo ve svých typických kozlích maskách a pustilo se do díla. The Devil & the Universe mají v repertoáru jak pomalejší zamyšlenější skladby, tak i hybnější songy, které mnohdy obsahují téměř až EBM beaty. Začátek vystoupení se však možná trochu překvapivě nesl právě v tom pomalejším a atmosféričtějším duchu – možná zcela záměrně, aby v kombinaci s atmosférou vynikly masky, které (podle mě bohužel) letěly dolů hned po první písni.

Setlist The Devil & the Universe:
01. Evoking Eternity
02. Cloak of Dispersion
03. Stygian
04. Danaus plexippus
05. Iblis
06. It Is Our Will
07. Parvati’s Lament
08. Womb of the Night
09. NOD
10. Haunted Summer
11. What Time Is Love? [The KLF cover]
12. Gipfelrausch

Na druhou stranu, když posléze The Devil & the Universe začali tahat i ty trochu chytlavější věci, které zvláště v živém podání zněly ještě živelněji, stejně by ty masky dlouho nevydržely, protože zejména Ashley Dayour při muzice místy šílel takovým způsobem, že by to člověka při poslechu desek ani nenapadlo, že se dá podobnou hudbu takhle moc pařit. Jakmile však Rakušané rozjeli excelentní dvojici tracků „Stygian“ a „Danaus plexippus“, Ashley všem přítomným předvedl, že se to rozhodně dá. Nechci, aby to znělo způsobem, že zbylí dva kolegové dělali jen křoví, protože to zase není pravda, že právě Ashley Dayour byl tím hlavním tahákem pro oči a táhl celou show kupředu, střídal perkuse s klávesami a s kytarou a se všemi nástroji doslova blbnul. Hlavně na perkusích mnohdy s paličkami praktikoval docela slušná pekla – třeba již zmiňovaná „Stygian“ budiž důkazem.

Ačkoliv mají The Devil & the Universe venku (stále ještě) novou desku, setlist nestál jen na ní a Rakušané svorně hráli jak z „Haunted Summer“, tak i z předcházejícího „:Imprint Daath:“ nebo z EP „:Evoking Eternity:“. V závěru však zazněla třeba i parádní předělávka „What Time Is Love?“ původně od The KLF, což byla také jediná píseň, při níž došlo i na vokál, jehož se samozřejmě ujal opětovně Ashley Dayour s kytarou v zadní části pódia. Právě v tomhle momentě – při výbušném kytarovém refrénu obzvláště – byla také podle mě nejpůsobivější projekce, kterou jsem jinak nestačil příliš vnímat (takový už holt jsem – poslouchám hudbu, sleduju kapelu a projekci už mnohdy nestíhám).

Podobně jako set začal v pomalejším duchu, stejně i skončil – po zmiňované „What Time Is Love?“ zařídila finále závěrečná kompozice z „Haunted Summer“, tedy „Gipfelrausch“. V její rytmické pasáži ve třech čtvrtinách začal Ashley třískat do bubnu vší silou, dokud se nástroj nezhroutil (což se jen tak mimochodem stalo podruhé – poprvé to bylo u „Danaus plexippus“, kdy buben stavěl zpátky na nohy kdosi v prvních řadách), načež muzikant s paličkami seknul a utekl z pódia, takže jeho kolegové museli skladbu dotáhnout sami, aby se pak i oni beze slova vytratili. Jenže The Devil & the Universe patří k těm skupinám, jež slova na koncertech nepotřebují, protože komunikují hudbou – a v jejich případě to funguje na jedničku a naprosto perfektně to fungovalo i na Sedmičce.

Vůbec nebudu přehánět, když řeknu, že jsem se během vystoupení bavil od začátku do konce, a dovolím si tvrdit, že jsem určitě nebyl sám. Podporováni vydařeným zvukem (což je v tomhle klubu standard – nepamatuji, že bych si někdy na Sedmičce musel stěžovat na ozvučení) totiž The Devil & the Universe předvedli excelentní koncert, který musel strhnout snad každého, kdo se dostavil. Za mě rozhodně vydařená akce.


Cape noire – Ad nauseam

Cape noire - Ad nauseam
Země: Francie
Žánr: electro / darkwave / ambient / EBM / trip-hop
Datum vydání: 3.11.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Fire
02. Fifteen
03. Bam Bam
04. That Day She Woke Up and Threw a Pound of Her Best Shit at My Face
05. Three Feathers
06. Avalanche

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
312 Music

Jsou překvapení příjemná a pak jsou překvapení nepříjemná. A ačkoliv jsem v některých ohledech trochu nenormální, zrovna v tomhle na tom jsem asi jako kdokoliv jiný – nepříjemná překvapení nesnáším a ta příjemná mám naopak tuze rád.

V hudbě mívají podobná příjemná překvapení na svědomí především málo známé, vlastně až skoro neznámé projekty – to dá docela rozum, protože u těch známých interpretů alespoň rámcově tušíte, co byste měli očekávat, i když třeba nějakou předchozí tvorbu neznáte. Ale u něčeho, o čem jste nikdy dříve neslyšeli a s prvním poslechem jdete do neznáma… když se pak v těch několika výjimečných případech ukáže, že je ono neznámo skutečně skvělé, je to přesně to potěšující překvapení, o němž tu mluvím.

„Who is Cape noire?
The question isn‘t who it is, but rather what it is.“

Mám-li správné informace (nebo spíš správný odhad), Cape noire je projekt, který má na svědomí jakási holka z Paříže – netuším už ale, jestli je to slečna nebo paní. Ani nevím, jestli je pohledná nebo ne, protože na všech fotkách (včetně koncertních) je přesně dle názvu svého hudebního alter ega zahalená do černého pláště s kapucí a není jí vidět do obličeje. Rozhodně ale dokážu říct, jaká je muzika, kterou naše milá zakuklenkyně stvořila na svém debutovém EP „Ad nauseam“ – ta muzika je skvělá.

Není úplně jednoduché zařadit Cape noire do nějakého žánrového šuplíčku, ale když na to přijde, asi mi nikdo hlavu neutrhne, když „Ad nauseam“ vágně pojmenuji jako takovou mírně experimentálnější elektroniku. Určitě zde najdete trochu trip-hopu, nějaký ten ambient, darkwave a někdy téměř až EBM beaty – to vše navíc zastřešeno velmi povedeným (čistým – nějaký řev se neobjeví ani náznakem) vokálem. Takřka celé „Ad nauseam“ je vlastně vystavěno ze tří základních kamenů – klávesy/klavír, elektronika a právě onen zpěv. Nástrojové obsazení tedy možná bohaté není, ale dojem, jaký se s ním podaří vytvořit, chudý není ani náhodou.

Dalo by se říct, že se Cape noire pohybuje v takových dvou základních polohách – jakési klidnější, možná trochu atmosféričtější (což nemusí nutně znamenat, že se takové písničky táhnou pomalu jak sopel) a pak v té trochu živelnější, s nadsázkou řečeno až tanečnější. První zmiňovanou zastupuje kupříkladu hned první skladba „Fire“, jež byla možná trochu neuváženě vybrána jako videoklip, protože mi nepřijde, že by „Ad nauseam“ reprezentovala opravdu věrohodně. Čímž však neříkám, že to je špatný track, protože to rozhodně není – „Fire“ je nejspíš nejvíc trip-hopovou písní minialba a především v refrénu nabývá možná až popových kontur.

Do stejné – tedy té klidnější – kategorie bych však zařadil i třeba závěrečnou „Avalanche“, byť v reálu zní tahle skladba poměrně odlišně oproti „Fire“. Je totiž mnohem hutnější, temnější a v porovnání se zbytkem „Ad nauseam“ pomalá – nikoliv však nudná, protože i kdybychom pominuli instrumentální stránku (která je v tomto případě možná minimalističtější, ale bohatě to vyvažuje silnou atmosférou), minimálně procítěný zpěv (refrén!) z toho dělá stále vysoce poutavou záležitost. A nakonec třetí a poslední poklidnější věcí je krátké klavírní intermezzo s extrémně zábavným názvem „That Day She Woke Up and Threw a Pound of Her Best Shit at My Face“, jež působí (a možná je tak i zamýšleno?) trochu jako intro k vrcholné skladbě „Three Feathers“. Ale o té až v dalším odstavci…

Když jsem onu druhou kategorii písní pracovně nazval „živelnější“, neberte to úplně doslova, protože to neznamená, že by zbylé tři songy solily tvrdou elektroniku ve stylu aggrotechových sbíječek. Naopak třeba „Fifteen“ se rozjíždí v pomalém klavírním duchu a vlastně v něm pokračuje i v průběhu slok – pouze ve vzletném refrénu se skvělým beatem se Cape noire konečně „rozhýbe“. Naopak „Bam Bam“ volí jiný přístup – přibližně do půlky postupně narůstá nabalováním dalších elektronických smyček, aby se pak zlomila a nakonec z tišší pasáže skočila do ještě vypjatějšího finále s nejspíše tou nejagresivnější elektronikou na „Ad nauseam“.

Cape noire

Probrali jsme prozatím pět písniček ze šesti a o všech pěti jsem ochoten tvrdit, že jsou vážně dobré. Jak už jsem ale neuváženě prozradil výše, nejvyšší vrchol „Ad nauseam“ se nachází v té poslední, byť na samotné nahrávce není poslední, ale předposlední. „Three Feathers“ bych opětovně zařadil do naší kategorie číslo dva a její recept je vlastně podobný jako u „Fifteen“ – pomalejší, atmosférčitější sloky, které vybuchují do rychlejšího refrénu. Nicméně je to především právě ten refrén, proč jsem si „Three Feathers“ oblíbil nejvíce – v něm se totiž nachází tak mocně návykový beat, že by mě to stálo fakt hodně přemáhání, abych se do něj nezamiloval. A možná bych to ani nezvládnul, protože jakmile to v kombinaci se zpěvem nastoupí, nemůžu si pomoct – je to vážně bomba.

Když tak o tom přemýšlím, vlastně vůbec nevím, co je ta osoba stojící za Cape noire zač – nemám tušení, jestli je to zkušenější hudebnice a Cape noire je jen její nový projekt, nebo jestli je „Ad nauseam“ debut v doslovném významu. Pokud je to ovšem ta druhá možnost, tak beze srandy klobouk dolů, protože je to vážně skvělá muzika, jež vydrží na hodně poslechů a která mě osobně baví strašně moc. A to je přesně to příjemné překvapení, o němž jsme se bavili na začátku článku.


Laibach – Spectre

Laibach - Spectre
Země: Slovinsko
Žánr: martial industrial / neoclassical dark wave
Datum vydání: 3.3.2014
Label: Mute

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Tvorba kultovních Slovinců Laibach mi přijde trochu nevyrovnaná – mají na kontě jak písničky, jež mi přijdou strašně nudné, tak i naprosto perfektní kusy (byť je pravda, že druhá zmiňovaná kategorie obecně vzato naštěstí převažuje). To do puntíku potvrzuje i jejich letošní deska “Spectre”, kterou Laibach začnou pískací kravinou (a navíc ještě videoklipem doprovázenou) “The Whistleblowers”, jež mi, nemůžu si pomoct, přijde naprosto příšerná.

V dalším průběhu je to však bohudík o něčem trochu jiném než v případě “The Whistleblowers” a hned od druhé “No History” Slovinci tahají jeden excelentní moment za druhým. Největšími vrcholy jsou pro mě osobně vyjma “No History” ještě nebezpečně návyková “Eat Liver!”, působivá “Eurovision” (pasáž “Europe is falling apart” je jednou z nejsilnějších věcí, jaké Laibach na “Spectre” nabízejí) a především fenomenální “Walk with Me”, což je podle mě jedna z nejlepších skladeb, jaké kdy Laibach vytvořili – a to už sakra něco znamená!

Nicméně ani zbylé kusy ze “střední” části “Spectre” nejsou vůbec špatné, naopak jsou skvělé – konkrétně se to týká songů “Americana”, “We Are Millions and Millions Are One” a “Bossanova”. Především se mi líbí, jak obrovský prostor dostala zpěvačka Mina Špiler, která nejednu skladbu zvedá o level výše a dokonce mě její party baví možná ještě víc než deklamace Milana Frase, což bych popravdě řečeno nečekal.

Až závěr (základní verze alba) v podobě “Resistance Is Futile” a “Koran” zase laťku snižuje, nicméně se nejedná o nic zásadního, pořád to jsou dobré písničky s některými hodně povedenými momenty, výtečný dojem z desky nijak neničí a určitě jsou minimálně o jeden vesmír lepší než “The Whistleblowers”. Tak jako tak, “Spectre” mě rozhodně baví a v posledních dnech neposlouchám skoro nic jiného… akorát to album poslouchám vždycky až od druhé písně. Nicméně i přes otravnou klipovku jsem nakonec navýsost spokojen, protože Laibach naprosto s přehledem ukázali, že nejsou kultovní kapelou jen tak pro srandu králíkům…


Druhý pohled (Ježura):

Jestli se Slovinsko může honosit nějakým opravdu velkým jménem, které na celosvětové hudební scéně něco znamená, jsou to rozhodně Laibach – skupina letitá, osvědčená a oceňovaná. Přesto až letošní deska “Spectre” dosáhla toho, že jsem se do tvorby Laibach ponořil i já. A tohle první rande dopadlo nadmíru dobře.

Nebudu tu metat pojmy a snažit se vás přesvědčit, že vím, co Laibach hrají. Za mě je to zkrátka elektronika a tím to hasne – ovšem jen co do terminologie, protože “Spectre” k posluchači promlouvá dost výrazně. Ta deska má neuvěřitelnou atmosféru a stačí pár poslechů, aby si vás omotala okolo prstu. Navzdory tomu, že je novinka výrazově velice pestrá, převažují ponuré, svérázným pesimismem dýchající a zahořklým cynismem načichlé skladby, které jsou většinou skvělé, a sem tam je doplní nějaký svižnější kus, který je neméně skvělý. I při takřka hodinové délce rozšířené edice tak žádná nuda rozhodně nehrozí.

Co se týče jednotlivých skladeb, úplně mě neoslovila akorát “Koran”, protože uprostřed těch ostatních působí poněkud nepatřičně, ale dovedu si představit, že když základní verzi “Spectre” uzavírá, může fungovat dobře. Těch výborných je pak celá řada – u mě vedou “The Whistleblowers”, “Eat Liver!”, “Eurovision”, “Walk with Me”, “Bossanova”, “Resistance Is Futile” a “See That My Grave Is Kept Clean”, což je přesně polovina alba, a když k tomu dodám, že ten zbytek zaostává jenom o kousek a většinou spíš pocitově, začíná být jasné, že tu máme co do činění s opravdu vynikající nahrávkou.

Je to přesně tak, vážení – Laibach dali dohromady věc, kterou poslouchám už pár měsíců, celou tu dobu mě děsně baví a nevidím jediný důvod, proč by se na tom do budoucna mělo cokoli měnit. “Spectre” je prostě naprosto parádní deska, a pokud ji ještě nesjíždíte, tak to koukejte hodně rychle napravit, protože jinak se připravujete o hodně.


Conjuro nuclear – Conjuro nuclear

Conjuro nuclear - Conjuro nuclear
Země: Španělsko
Žánr: experimental / black metal / darkwave / punk / crust
Datum vydání: 1.3.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Conjuro nuclear
02. Oscura lisergia
03. Atomización
04. Divinorum
05. Intoxicación
06. Visiones tóxicas
07. Coros radiactivos
08. Bosque de cráneos
09. Desechos tóxicos
10. Ecos de la noche
11. Sólo para locos

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Poslední dobou to může vypadat, jako kdyby se mi skoro nic nelíbilo a drtivá většina alb pro mě byly blbosti, takže všemu dávám špatné známky. Není tomu tak, opravdu se jedná jen o to, že většina desek, jež v dnešní době vycházejí, jsou průměrné a těch nadprůměrných je zhruba stejný počet jako těch podprůměrných. Stále se však nějaký ten nadprůměr najde a některý je dokonce tak nadprůměrný, až je vlastně skvělý. Že nevěříte? Nevadí, pohodlně se usaďte a poslouchejte, protože dnes si o jedné takové desce povíme…

Conjuro nuclear je jednočlenný projekt ze španělské Barcelony, který v loňském roce vydal svou první desku “Luna llena y radiación” (tu jsem neslyšel) a na ni letos navázal druhým, tentokrát bezejmenným albem (to už jsem logicky slyšel, jinak bych to nemohl recenzovat). To je z obecné omáčky vlastně vše, protože nic moc víc tu k povídání není. Tedy, vlastně bychom ještě mohli zmínit, že onen jeden muzikant, jenž za Conjuro nuclear stojí, si říká Emesis a že aktuálně recenzované album vyšlo v duchu undergroundu pouze na kazetě.

Říkáte si, že jsem ještě na něco zapomněl? Nebojte, nezapomněl, ještě pořád nejsem takový tupec, abych nevěděl o tom, že jsem neřekl, co za žánr by měl vlastně člověk od Conjuro nuclear očekávat. Udělal jsem to zcela záměrně, protože to je trochu složitější a zaslouží si to vlastní odstavec. Jak už asi tušíte, užijí zejména ti, kteří se vyžívají v nadměrném počtu různých škatulek. Co vše je tedy na “Conjuro nuclear” ke slyšení? Vezmeme-li to trochu zhruba, tak black metal, crust, punk, ambient nebo darkwave… že vám to zní trochu prapodivně? Aby taky ne, kdo to kdy slyšel… punk a darkwave v jedné větě. To však ještě, holenkové, netušíte, že to pořád není všechno. Celý tenhle koktejl totiž musíte navrch zalít jednak špinavým soundem (což ostatně nepřímo vyplývá třeba z toho crustu) a především obrovskou dávkou totálně pošukaných melodií (které jsou možná tím stěžejním na celém materiálu).

Já vím, že když ty škatule takhle napráskám bez ladu a skladbu, tak to asi nezní moc vábně. Ono co si budeme povídat, některé z těch věcí moc dohromady na první pohled ani nejdou. Jenže i když přesnější pojmenování než ta výše řečená byste asi nevymysleli, “Conjuro nuclear” nezní jako něco, co si pod těmito žánry normálně představíte. Jakkoliv to všechno vypadá jako kravina (ono aby ne, když to říkám jak blbec), ta muzika ve výsledku fakt funguje (dokonce výborně), zní dost přirozeně a vůbec vám nepřijde, že by tam bylo něco nepatřičného. Jasně, pořád to zní fakt hodně divně, ale to je právě klad!

Všechno tohle má ovšem jeden velmi důležitý důsledek. Vlastně jsem to takhle retardovaně popisoval jen proto, aby bylo opravdu vidět to, co chci nyní říct. Kdybych totiž prostě řekl, že Conjuro nuclear zní opravdu originálně, vypadalo by to jak plácnutí do větru, ale jak jste sami viděli výše, nějak “exaktně” to prostě popsat nejde, a když se o to pokusíte, tak se vám to jednak nepovede, jednak budete vypadat jak volové, protože se v tom za chvíli začnete zamotávat. Ale ne, vážně, nedělám si srandu – Conjuro nuclear zní skutečně hodně svojsky a neotřele. Celé je to strašně divné a netradiční a špatně se to popisuje, což je pro recenzenta vždycky to nejhorší, ale pro posluchače je to naopak to nejlepší! Tohle je totiž přesně to, co přece v hudbě hledáme – neuchopitelnost, vlastní ksicht, originalita.

Ono to asi zní až moc dobře, možná až neuvěřitelně, že nějaký úplně neznámý projekt ze španělského undergroundu přijde s hudební formou, která zní originálně, ale já to myslím vážně – skutečně si nevzpomínám, že bych někdy slyšel skupinu, jež by se svým zvukem blížila Conjuro nuclear. Ve své podstatě samotné ty ingredience nejsou nic zas tak extra neviděného (ostatně… punk, crust… co jde kurva vymyslet originálního na punku?), ale způsob, jakým tenhle Španěl se všemi těmi žánry pracuje a jakým je míchá, dává dohromady něco, co se opravdu neslyší na každém rohu.

Jasně, rozhodně netvrdím, že to bude muzika pro každého, opravdu je to divné, ale to tak nějak plyne už z té originality, protože do dnešního dne již vzniklo takové množství hudby, že prostě musíte být divní, abyste byli sví. Jakmile tomu ale propadnete, tak se toho prostě nezbavíte… vím, o čem mluvím, protože já osobně Conjuro nuclear nemůžu přestat poslouchat. A přitom to vůbec nechápu, protože svým způsobem je to strašně primitivní… ale i tak je to bez legrace jedno z nejlepších alb, co jsem letos slyšel.