 |
|
Země: Velká Británie / Maďarsko Tracklist: Hrací doba: 41:25 K recenzi poskytl:
|
Hudební solitéři, kteří tvoří jen sami za sebe a na sebe v rámci svých jednočlenných projektů, často mívají sklony k nebývalé nadprodukci. S nikým se nemusejí hádat, nemusejí dělat kompromisy vůči zbytku kapely, nemusejí chodit na pravidelné zkoušky ani pravidelné kapelní pokecy nad pivem, (většinou) neřeší žádná nekonečná turné… jednoduše mohou jen tvořit. Absolutní tvůrčí svoboda je skvělá, ale mnozí ji nedokážou užívat s rozumem a zvrhne se jim v to nekonečnou řadu takřka stejných a rychle po sobě jdoucích desek. Kvantita zvítězí nad kvalitou a i toho největšího posluchačského nadšence to za čas asi přestane bavit.
Tamás Kátai do téhle sorty ovšem nepatří. Tenhle maďarský sympaťák aktuálně žijící ve skotském Edinburghu svou muziku vždy dávkoval relativně střídmě. V poslední dekádě prostřednictvím značky Thy Catafalque jednou za čas vydal tuze nádherné album a pak se zas na několik let odmlčel. Ale tak je to super – člověku to nezevšední, a když už má něco vycházet, tak pomalu ne a ne dospat.
O to víc je překvapující, kolik nahrávek Tamás v posledních měsících naservíroval. Nešálí-li mě paměť, tak za celou tu dobu, co se věnuje muzice (a to je tak od půlky 90. let) ještě nikdy nevydal tři dlouhohrající alba v rozmezí pouhých tří čtvrtin roku. Nyní se tak ale stalo. Loni v říjnu se objevila další deska Thy Catafalque, „Sgùrr“, začátkem letošního května vydal svůj druhý sólový počin „Slower Structures“ a o pouhé dva měsíce později už je tu další porce hudby – tentokráte pod hlavičkou zbrusu nového projektu Neolunar. S radostí však mohu konstatovat, že vydání tří alb v relativně rychlém sledu se nijak nepodepsalo na jejich kvalitě. Možná i díky tomu, že jsou všechny tři nahrávky úplně jiné – všechny jsou ovšem úžasné.
Před vydáním „Neolunar“ (ano, debut je eponymní) se mohla nabídnout otázka, proč bylo nutno zakládat další projekt, když svého času byly naopak všechny ostatní kapely ukončeny, proč to třeba nemohlo být třetí sólové album. Odpověď je velmi jednoduchá a vlastně už jsem ji výše prozradil – Neolunar nabízí hudbu, jaká by se nehodila ani do sólové tvorby, ani do portfolia Thy Catafalque. Thy Catafalque je navzdory své výlučnosti stále především metalovou muzikou, byť s nejedním mimožánrovým přesahem. Sólovky jsou naopak jemnými záležitostmi na pomezí ambientu, komorní hudby, moderní klasiky a minimalistické atmosféry.
A co Neolunar? To je především elektronická hudba. Samozřejmě se nejedná o žádnou EBM řezničinu, jde o umírněnější a na atmosféře postavenou elektroniku, jež mnohde nabírá i vlivy inteligentního popu, darkwave a v několika málo momentech se objeví i náznaky jazzu. Nicméně pro posluchače, který má Tamásovu tvorbu zmáknutou, by tohle směřování nemělo být překvapením. Ono stačí vzít jen Thy Catafalque, kde je Kátaiova chuť na elektronickou muziku dost často taktéž patrná. Vlastně jsem si již několikrát říkal, že by jistě bylo zajímavé, pokud by se někdy pustil do desky jen v tomto duchu – a skutečně to zajímavé je. Tak či onak, chtěl jsem říct, že žánrové pojetí Neolunar nespadlo jen tak ze vzduchoprázdna a vlastně se jedná o vcelku logický krok.
Nejdůležitější je ovšem to, že si Tamás Kátai i u Neolunar udržuje svůj standard, který je extrémně vysoko. Tenhle člověk je prostě výjimečný skladatel, byť bohužel po čertech nedoceněný, ale to nic nemění na tom, že jeho tvorba je jednoduše fenomenální, na čemž Neolunar nemění zhola nic, naopak je tento stav věcí (pokolikáté už?) potvrzen. Jen málokdo má takový cit pro krásné melodie, pro tak chytrou stavbu skladeb, kde se hraje hra detailů a z minima se vytřískává maximum. Navrch to pocukrujte pohlcující atmosférou a máte výsledek, jenž rozhodně stojí nejen za slyšení, ale rovnou za dlouhodobé poslouchání.
Je pravda, že druhá půle předchozího odstavce je vlastně obecná a šla by vztáhnout i na Thy Catafalque a sólové desky, ale o to víc je to obdivuhodné, že Tamás dokáže se svým rukopisem fungovat v rozličných žánrech a stále nabízet tak poutavou muziku. A nutno dodat, že elektronický háv jeho projevu ohromně sluší – ať už se jedná o tepající skladby jako „Neolunar Architecture“, „Avenues (The Way We Leave)“ a „München – Hamburg“, éteričtější „A város / The City“, „Sand into Wave“ a „Reading Room Rendezvous“ (byť každá z těchto tří zmíněné adjektivum naplňuje trochu jinak) anebo „Haar“, v níž se dostane k výraznějšímu slovu i kytara (ne však metalová). Celkově lze pochválit tradičně vymazlenou vokální stránku, už zmiňované krásné melodie, neskutečně příjemnou atmosféru nočního cestování i zapracování hostujících houslí a saxofonu (odkud se asi bere ten jazzový feeling, hm?), které nijak neruší a hlavní nástroje v podobě kláves, baskytary a kytary doplňují skvělým způsobem.
Z dosavadního průběhu recenze je asi nadmíru jasné, že se mi debut Neolunar velice líbí, takže nikoho nepřekvapí, že finální hodnocení se ponese v pozitivním duchu. Není v tom žádný háček, žádné ale – jednoduše je to excelentní od začátku do konce. Nicméně bych se měl přiznat, že až doposud jsem se snažil držet v rozumných mezích a nepřehánět to se superlativy, čehož teď těsně před koncem konečně nechám. V mém případě totiž nepanuje pouhá spokojenost, ale rovnou regulérní nadšení. Nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu: jeden z kandidátů na album roku.
