Archiv štítku: darkwave

Colloquio – L’entrata – l’uscita

Colloquio - L'entrata - l'uscita
Země: Itálie
Žánr: minimal / darkwave / ambient / electro
Datum vydání: červen 2013
Label: Eibon Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

I přesto, že pro mnoho z vás jsou Italové Colloquio velkou neznámou, měli byste vědět, že na hudební scéně figurují bezmála dvacet let a ačkoliv nepatří mezi zakladatele svého žánru, určitě nebylo mnoho kapel, které by v Itálii na počátku 90. let přicházely s kazetami plnými temného ambientu s elektronickými prvky v doprovodu hlubokého monotónního hlasu. Doba ale pokročila a Colloquio s ní. Kazety brzy nahradily první alba a čtvrté z nich bylo vydáno letošního roku s názvem “L’entrata – L’uscita”.

Hned při prvním poslechu mě praštila do nosu velká podobnost se švédskými Sällskapet, takže jejich fanoušci by si určitě přišli na své i u kapely Colloquio. Jak už jsem se zmínila, Colloquio patří mezi klidné kapely. Táhlé klávesové plochy v pozadí obohacují elektronické prvky, které jsou hlavní dominantou celého alba. Do toho všeho se nese klidné vyprávění zpěváka Giannina Pedrettiho, ve skladbách “Tempo brucia tutto” a “Dalla finestra” ještě doplněné ženským zpěvem. Celá deska mi atmosférou evokuje noční město, kdy si strčíte sluchátka do uší a s rukama v kapsách procházíte starými uličkami lehce osvětleny pouličními lampami. Sem tam minete neznámou siluetu nebo projíždějící taxík, občas narazíte na hádající se pár nebo veselou bandu nabízející vám nějaký ten doušek alkoholu. Zrychleným krokem obcházíte bezdomovce a ještě rychleji jdete skrze tmavé úseky. A do toho všeho vám hraje právě Colloquio a vypráví o všech a všem, co jste potkali.

Za zmínku stojí desetiminutová skladba, podle níž bylo album pojmenované. Lehký elektronický i poměrně svižný rozjezd vystřídají jemné tóny klavíru, které lehce zhoupnou do nostalgické melodie, v pozadí se ozývají lidské hlasy, ženský smích a saxofony na samotném konci tak vytvářejí celkem pestrou skladbu s jazzovým závěrem. Neopomenu ani výše zmiňovanou “Dalla finestra”, která se oproti ostatním malinko liší. Jakožto předposlední skladba figuruje v celém albu jako nějaký vrchol, ke kterému se celou dobu mírně schylovalo. Významnou roli v ní sehrál především duet PedrettihoBeatrice Soriani. Skladba je poměrně smutná, někomu by mohla přijít až romantická.

“L’entrata – L’uscita” je velice melancholické album, s pěknými melodiemi a s rozmanitými doprovody nástrojů, ať už jsou to saxofony, flétny, bicí, basy, které tak vytvářejí v různých skladbách různé pocity. Rozhodně mám z alba spíše pozitivní dojem, i když to zrovna není nic, co bych si musela pouštět často. Pravdou však je, že do pozadí při noční procházce nebo i klidného večeru s vínem se hodí hezky.


Chaostar – Anomima

Chaostar - Anomima
Země: Řecko
Žánr: neoclassical / experimental / darkwave
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. 間 (MA)
02. Un pensiero per il destino
03. Sorrow Descending
04. Medea
05. Dilate the Time
06. Les réminiscences extatiques
07. Truth Will Prevail
08. Όμορφη κόρη (Fair Maiden)
09. The Charmer
10. L’idée fixe
11. Misery’s King

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Řecká skupina Chaostar (možná bych měl radši říkat projekt?) nemá čistě po formální stránce s metalovou nebo rockovou hudbou – čili s tím, na co je naše stránka primárně zaměřena – vůbec nic co dělat, přesto zde jistá spojitost je. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o vedlejší projekt kytaristy Christose Antonioua ze Septicflesh, v současné inkarnaci navíc doplněný ještě o dalšího člena Septicflesh, bubeníka Fotise Benarda, jenž se zde stará o perkuse. Nehledě na fakt, že na starších deskách se vokálem, baskytarou i graficky podílel také Christosův bratr Spiros “Seth” Antoniou. Nehledě na několik dalších členů a hostů, kteří se v minulosti či současnosti mihli nebo působili v metalových skupinách.

O co se ovšem jedná hudebně? Napovědět by nám mohl fakt, že hlavní postava Chaostar, již zmiňovaný Christos Antoniou, není pouze metalový hudebník, ale i hudební skladatel s klasickým vzděláním, což ostatně uplatňuje i v domovských Septicflesh, zejména v té novější tvorbě. Pomalu to začalo být znát již na desce “Communion” z roku 2008, ale až na posledním albu “The Great Mass” z roku 2011 to Christos (resp. Septicflesh) dotáhl k naprosté dokonalosti a stal se jedním z mála, kdo dokázal propojit extrémní metal a klasickou hudbu (a tím myšleno opravdu klasickou hudbu, nikoliv pouze použít orchestr, jak se tomu děje u většiny metalových kapel) do jednoho téměř dokonalého a hlavně naprosto přirozeného a organického celku. To bylo nádherně slyšet na počinu “The Great Symphonic Mass”, čistě orchestrální verzi “The Great Mass”, která se objevila jako bonusový disk u luxusní limitované edice desky. Zatímco mě osobně povětšinou podobné záležitosti (tím mám na mysli orchestrální verze metalových alb) dost nudí, protože se v nich naplno ukazuje, jak je ona proklamovaná orchestrálnost v metalové hudbě vlastně poměrně plochá, prázdná a spíše jen na efekt, “The Great Symphonic Mass” dokázalo fungovat i samo o sobě jako samostatné hudební dílo… A co že s tím mají co dělat Chaostar?

Asi by se vcelku logicky nabízelo, že Chaostar bude projektem, v němž Christos bude naplno uplatňovat své choutky po skládání čistě orchestrální hudby – a to je v základě správná myšlenka, protože tomu tak v minulosti opravdu bylo. První tři desky Chaostar se nesly v duchu neoklasické hudby s vlivy darkwave nebo ambientu a rozhodně se jednalo o výtečné záležitosti. Nicméně po albu “The Scarlet Queen” se nad Chaostar zatáhla voda a na dost dalších let bylo snad jedinou aktivitou vydání kompilačky “Underworld”, na níž se objevil přepracovaný demosnímek a pár nových skladeb. Další regulérní deska “Anomima” tedy přichází až nyní, po dlouhých devíti letech, a Christos již dopředu avizoval, že půjde o značně odlišnou záležitost od předchozí tvorby. Samotný výsledek jeho slova více či méně potvrzuje, ne úplně doslova, ale částečně je “Anomima” opravdu rozdíl oproti prvním třem albům.

Základ položený v neoklasické zůstává na svém místě a některé kompozice se nesou v obdobném duchu, jako tomu bylo dříve, a upřímně se mi vlastně zdá, že je jich minimálně polovina. Jako nádherný příklad můžou posloužit třeba “Sorrow Descending”, “Un pensiero per il destino” nebo “Les réminiscences extatiques”, které jsou skutečně pěknou ukázkou moderní klasické hudby, navíc opravdu skvělé. Prim hrají především smyčce a klávesové nástroje, které rozehrávají paletu různorodých nálad od tichých pasáží až po vzletné a rozmáchlé pasáže. Nechybí samozřejmě ani využití sborů nebo skvělého hlasu vokalistky Androniki Skoula, která konečně na nějaké desce dostala pořádný prostor, protože až doposud ji člověk mohl slyšet jenom v podobě takových těch “přicmrndávácích” zpěvů na albech třeba od Rotting Christ, Hate nebo samozřejmě i Septicflesh.

A co ten zbytek? Ten se nese v poněkud experimentálnějším a avantgardnějším duchu. Dokud se ještě jedná o využívání perkusí a netradičnosti “v přijatelné míře”, člověku to ani nijak zvlášť nepřijde, ale v některých kompozicích se Chaostar (v jistém slova smyslu) dokážou opravdu utrhnout ze řetězu. Poměrně překvapení je hned na začátek umístěná a skoro až hororově laděná “間 (MA)”, stejně tak jsem se skoro až lekl čtvrté “Medea”, v níž se v pozadí ozve lehounký elektronický podklad, ale stále to není to největší maso, jaké “Anomima” nabízí. Mezi to bych totiž řadil především dvě skladby. Tou první je “The Charmer” s neuvěřitelně úchylnou baskytarovou linkou, jež může vzdáleně připomenout šílenosti, které se svým nástrojem předvádí ChaotH z avantgardních Unexpect. Tou druhou je pak “Truth Will Prevail”, jež začne poměrně nenápadně a víceméně klasicky na poměry Chaostar, byť se jedná o opravdu skvělou věc, nicméně ve svém závěru přeskočí z moderní klasické hudby rovnou do dubstepu, což skoro působí, jako kdyby vám dal někdo pěstí, jenže jakkoliv prapodivně to může znít, po prvotním šoku člověk zjistí, že je to vlastně naprosto skvělé. Poměrně brzy se tak “Truth Will Prevail” stala mou nejoblíbenější písní na “Anomima” a docela mě mrzí, že Chaostar neudělali podobných opravdu nečekaných šíleností ještě více.

Nyní ovšem přichází otázka, jak se vůbec k “Anomima” postavit. Přestože zde zcela jistě jisté reminiscence na předchozí tvorbu jsou a že i na starších deskách občas Chaostar uhodili na trochu netradičnější notu, “Anomima” pořád působí jako doposud jednoznačně nejavantgardnější dílo kapely, což také ne všichni jsou schopní skousnout (už jsem viděl i recenze, v nichž si album odneslo 0 bodů). Na druhou stranu, i tak je “Anomima” stále minimálně zajímavá záležitost, vlastně až obrovsky zajímavá. Ačkoliv jsem byl sám zpočátku poměrně dost rozčarovaný, nakonec jsem si k albu cestu našel a myslím si, že některé kompozice jsou vážně skvělé – a zdaleka to není jen tolik vyzdvihovaná “Truth Will Prevail”. Přesto si poměrně zbaběle dovolím nehodnotit, protože “Anomima” je přesně ten druh desky, na jejíž plné docenění by bylo potřeba mnohem víc času… jestli se to tedy vůbec někdy povede… Každopádně za slyšení to zcela jednoznačně stojí.


Blutengel – Monument

Blutengel - Monument
Země: Německo
Žánr: pop / darkwave
Datum vydání: 15.2.2013
Label: Out of Line Music

Tracklist:
01. A New Dawn to Rise
02. You Walk Away
03. Kinder dieser Stadt
04. All These Lies
05. Tears Might Dry
06. Uns gehört die Nacht
07. Die Zeit
08. When I Feel You
09. Willst du?
10. Nie mehr
11. Save Our Souls
12. Deine Welt
13. Lebensrichter
14. Monument

Hodnocení:
H. – 9/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Občas je to až s podivem, do jakých směrů se může ubírat hudební vkus jednoho konkrétního člověka. V 15, 16 letech jste ortodoxní, až to bolí, pentagramy nosíte pomalu i na trenýrkách, řetězy a hřeby jste ověšení jak vánoční stromeček a cokoliv, co je jen o trochu měkčí než Gorgoroth, považujete za komerční žumpu; uplyne pár let, trenky máte o číslo větší, ale už bez pentagramů a ještě navíc posloucháte věci, které by vám dříve nestály ani za odplivnutí… a aby toho nebylo málo, ještě s nimi budete prudit na metalovém webu, k němuž jste se v oněch 16 přidali s úmyslem šířit jméno Gorgoroth

Není tomu ještě tak dávno, kdy bych se asi zasmál, pokud by mi někdo řekl, že budu poslouchat muziku jako Blutengel, ale aniž bych přestal mít po hudební stránce rád mít Gorgoroth (snad netřeba říkat, kdo byl tím borcem z prvního odstavce), začala se mi neskutečně líbit i podobná hudba, jakou tvoří třeba právě tato formace okolo německého hudebníka Chrise Pohla (můžete ho znát třeba i z Terminal Choice, dále se například podílel jedním remixem na počinu “Illud Divinum Insanus – The Remixes” od Morbid Angel). Jeden z redakčních kolegů Blutengel zajímavě vystihl slovy “to je ta muzika pro špekatý gotičky v korzetech”, a ačkoliv by se mohlo zdát, že má pravdu, ve skutečnosti Blutengel nejsou zdaleka tak triviální, jak to může na první pohled vypadat. Ano, jde o poměrně lehce stravitelnou a vstřebatelnou elektronickou hudbu, která po tematické a vizuální stránce čerpá z gotické subkultury, ale zdaleka ne primitivní. V tomto případě se tu hraje na upíry, což je sice klišé, až by jeden brečel, ale na druhou stranu – kolik metalových kapel o sobě může tvrdit, že jejich muzika klišé není? Zatímco jedni mají draky a kožená kaťata, druzí mají upíry a korzety, zas tak velký rozdíl v tom není… Vlastně tedy je, protože na kočky napasované v rajcovních korzetech (slečny, které zpívají v Blutengel, mají do špekatých ošklivek opravdu daleko) je z mého pohledu mnohem příjemnější pohled než na pupkaté fotry v zapařených kožených hadrech (smích).

To jsme ovšem poněkud odbočili, protože hodnocení vzhledu muzikantů a fanoušků rozhodně není cílem tohoto článku, víceméně mi je to ve své podstatě i jedno, protože dokud se jedná o hudební kapelu, zajímá mne především hudba. Blutengel jsem nedávno viděl označené nádhernou škatulkou “upírský pop”, která je sice možná značně neformální, samotnou podstatu té hudby však vystihuje naprosto přesně. V jádru se totiž opravdu jedná o popovou hudbu, jež by se z fleku neztratila v komerčním rádiu; navíc je pak opatřena již zmiňovaným gotickým nádechem. Ačkoliv to bude většině z vás připadat spíše odpudivě (sám uznávám, že takhle napsané to vábně vážně nezní), hudba Blutengel je vlastně opravdu hodně dobrá. Žádná ironie, žádný humor – zcela vážně. Nemůžu sice tvrdit, že jsem na jejich tvorbu nějaké velký odborník a že jsem slyšel všechno, ani nemůžu tvrdit, že všechno z toho, co jsem slyšel, mě opravdu dostalo (například předcházející album “Tränenherz” mě až na excelentní hitovku “Reich mir die Hand” nezaujalo prakticky vůbec), ale novinka “Monument” je beze srandy naprosto skvělá.

Co mi na většině popové hudby (nazývejme věci pravými jmény) nejvíce vadí, je fakt, že zde nevycházejí desky – album zde znamená kombinaci několika dobrých singlů a tuny vaty. Právě z tohoto pohledu se mi “Monument” tolik líbí – slabá místa zde prakticky nejsou. Zatímco u jiné popové desky bych jako vrcholy mohl s klidným srdcem vybrat pár hitovek a zbytku se vůbec nezmiňovat, zde je výtečná hitovka v podstatě každá skladba. Písničky, které jako singly opravdu vyšly, jsou až zavádějící, protože “Monument” ne tak úplně vystihují a vlastně ani zdaleka nejsou těmi nejlepšími kusy, přestože se mi také velmi líbí. I když se nebojím nazvat popem celé album, o “You Walk Away” to platí minimálně dvojnásob, protože to je rádiovka jak vyšitá, přesto velmi příjemný song, jemuž jsem paradoxně přišel na chuť až časem, ač by to vlastně mělo být naopak. První singl “Save Our Souls” je trochu jednotvárnější a na rozdíl od jiných nenabízí tolik nápadů, přesto minimálně sloka je vážně povedená. Pokud nepočítám sice ne špatné, ale také nijak excelentní intro a outro “A New Dawn to Rise”, resp. “Monument”, které staví na v podstatě stejném motivu (jen s tím rozdílem, že “Monument” jej vzhledem k naditější délce mnohem více rozvíjí), pak je pro mě asi nejslabším místem nahrávky balada “Die Zeit” – přesto ani zde se nejedná o skladbu, kterou bych musel přeskočit. Na rozdíl od zbylých regulérních písní (tj. ne intro a outro) snad jako jediná neobstojí i samostatně, v rámci desky s ní ovšem problém nemám. Ač se tak na první pohled možná trochu tváří, zdaleka není tak patetická, jak by člověk od gothic/popové skupiny čekal, a v některých momentech vlastně docela příjemně graduje. A ten zbytek? To je, vážení, jízda té nejvyšší možné kvality!

Možná to bude znít jako nepříliš objevná recenzentská berlička, ale opravdu nejde sáhnout vedle a co song, to výtečná záležitost – až to člověka opravdu překvapuje, a to i když se na “Monument” jako já vážně těšil. Fantastická je například “All These Lies”, již jsem si zamiloval hned na první poslech. Chytlavý beat, skvělá sloka a naprosto úžasná předehra k refrénu, začínající slovy “Everybody’s looking for a new sensation, everybody’s seeking for more attention”, je prostě bomba a jednoznačně jeden z vrcholů “Monument”. Sice bych si odpustil jeden několikavteřinový předěl v dubstepovém duchu, ale jinak je tenhle song jasnou ukázkou toho, proč mě tohle album tak dostalo. Mezi klidnějšími vyniká třeba “When I Feel You”, z níž náznakem dýchají Depeche Mode, nebo “Nie mehr”, která patří mezi ty, jež se popu vzdalují asi nejvíce; velmi rád mám také “Kinder dieser Stadt” s velmi příjemnou atmosférou (ano, atmosférou) a moc pěknými klávesami.

Naopak z těch poměrně říznějších nejde nezmínit “Lebensrichter”, jež album těsně před jeho závěrem opět nakopne po oddechovější “Deine Welt”, a hlavně “Willst du?”, která v některých momentech (asi nejagresivnější pasáž desky) zní jako Rammstein bez kytary, kromě toho navíc obsahuje fantastický refrén, jenž je dalším vrcholem celého “Monument” – pokud se tedy nějaké vrcholy na takhle kvalitní a vyrovnané nahrávce vůbec dají určovat. Někde na pomezí obou skupin pak stojí ještě “Uns gehört die Nacht”, jež však není o nic méně skvělá než ten zbytek.

Velkou pochvalu si zaslouží instrumentální stránka, která rozhodně není primitivním podkladem pro zpěv, ale obsahuje opravdové nápady a obsahuje jich vážně hodně, čili i z toho pohledu jde o velmi zábavný počin. Superlativy bych v žádném případě nešetřil ani v případě vokálů, protože v tomto ohledu nelze “Monument” vytknout zhola nic – zpěv Chrise Pohla je velmi povedený, variabilní, má velmi dobrou intonaci a nebojím se říct, že je i charismatický. Něco podobného platí i o všech slečnách, které se starají o vedlejší zpěvy (hlavní slovo přebírají spíše výjimečně), ale i tak jim nemám co vytýkat, spíše naopak – jen chválit.

Nemohu si pomoct, ale “Monument” je z mého pohledu prostě perfektní deska, přesně takhle si představuji, že by mělo znít naprosto skvělé popové album. Vlastně když tak o tom přemýšlím, tak mě napadá jen jedna jediná letošní nahrávka, kterou považuji za lepší než “Monument”… i když na počet poslechů by to i tak asi vyhráli Blutengel. Tuhle desku poslouchám už v podstatě měsíc v kuse téměř každý den, některé dny jsem ji poslouchal i čtyřikrát, a přesto mě stále neskutečně baví. Koupě je pro mne jednoduše povinná a upřímně se moc těším, až tu fošnu dám do police mezi alba Blut aus Nord a BurzumVarg Vikernes z toho asi radost mít nebude, ale když je něco takhle výtečné, nedá se jednoduše svítit.


Další názory:

Německý projekt Blutengel jsem do nedávna vnímal tak trochu jako guilty pleasure muziku, která občas příjemně překvapí, ale jinak je to na mě trochu moc předvídatelný popík. Ať už ale byly moje dojmy správně nebo ne, novinka “Monument” za tím udělala tlustou čáru, protože tentokrát už není pochyb o tom, že jde od začátku do konce o opravdu hodně dobrý materiál. Chrisovi Pohlovi se podařilo v jedinečném poměru namíchat temnotu, industrialovou mechaničnost a popovou líbivost a výsledek balancuje přesně na pomezí závažného a odlehčeného. Poslouchá se to samo, ale přitom je to dostatečně podmanivé, aby to po pár minutách neomrzelo. U mě si deska “Monument” vysloužila jasně vztyčený palec a mohu ji směle doporučit všem, kteří se vyloženě neštítí elektronické hudby.
Ježura


Project Pitchfork – Black

Project Pitchfork - Black
Země: Německo
Žánr: darkwave / industrial
Datum vydání: 25.1.2013
Label: Trisol Music Group

Tracklist:
01. Pitch-Black
02. Drums of Death
03. Enchanted Dots of Light
04. The Circus
05. Rain
06. Contract
07. Storm Flower
08. Acid Ocean
09. Black Sanctuary
10. Nil

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Německá industriální legenda Project Pitchfork opět zasahuje s novým album, tentokrát již, pokud mě mé chatrné počty nezradily, patnáctým. Samozřejmě při takovém číslu vždy vyvstává otázka, zdali se kapele podaří udržet laťku, tím spíš při tak velké kadenci desek v posledních letech. Možná si řeknete, že dva roky od předcházejícího počinu “Quantum Mechanics” nejsou přece zas tak hrozné, avšak v té době vydali Project Pitchfork tři alba ve třech letech. A fakt že všechny tři, i “Dream, Tiresias!” a “Continuum Ride”, jsou velmi kvalitní počiny, je dalším důvodem, proč se ptát, jestli novinka dostojí věhlasu svých tvůrců. Ona poznámka o nadprodukci však byla myšlena spíše ohledně hlavního mozku kapely, ikonického frontmana Petera Spillese, jenž v mezičase ještě řádně provětral i svůj tanečnější vedlejší projekt Santa Hates You, s nímž v nedávné době rovněž nasolil pěkných pár počinů. V konečném součtu to tedy z jeho strany máme od roku 2009 celých sedm dlouhohrajících desek, včetně čerstvé “Black”, každá s fungl novou muzikou.

Ačkoliv tak nějak nechápu, jak je to ten člověk schopen zvládat, všech sedm zmíněných alb je na velmi dobré až skvělé úrovni. Pokud čtete pozorně, jistě jste si všimli, že do té sedmičky patří i “Black”, čímž jsme vlastně dostali odpověď, jestli nejnovější dílo z dílny Project Pitchork dokázalo udržet úroveň. Jasně, klidně se přiznám, že Project PitchforkSanta Hates You mám dost rád, tudíž tomu možná nevědomky trochu přidávám, nicméně to zhola nic nemění na faktu, že se mi to prostě upřímně líbí, jak po čertech zábavná a chytlavá tvorba Santa Hates You, tak o něco těžší Project Pitchfork.

Možná si někteří z vás vzpomenou, že před několika měsíci tu proběhla recenze právě na Santa Hates You, resp. na jejich poslední počin “It’s Alive!”. Vzhledem k tomu, že obě čistě elektronické skupiny jsou svým žánrem mimo běžné zaměření našeho webu, dovolil bych si to vzít malinko polopaticky, k čemuž se přímo nabízí právě srovnání se Santa Hates You, když jsme je tu již jednou probírali. Jak již bylo řečeno, Project Pitchfork jsou celkově o dost náročnější na poslech než právě Santa Hates You, jejichž muzika je tak pekelně chytlavá, že to člověka neuvěřitelně baví takřka ihned, kdežto desky Project Pitchfork patří obecně k tomu typu hudby, jemuž prostě musíte přijít na kobylku. Přestože to pro mnohé ortodoxní bude až kacířská myšlenka, v tomto ohledu ta muzika vyžaduje v podstatě stejný přístup jako některá metalová alba, která tu recenzujeme běžně (ono když jsme u toho, tak tvrdá elektronika a metal k sobě svým přístupem mají mnohem blíže, než si je většina lidí z obou táborů ochotna připustit, to už je ovšem na jinou diskuzi). Tím mám na mysli především to, že Project Pitchfork – a asi bych měl zdůraznit, že se to samozřejmě týká i “Black”, abychom se stále pohybovali v rámci recenze, nikoliv obecného povídání o kapele – je nutné věnovat nějaký čas a nahrávkou se doslova prokousat; stejně jako v případě mnohých metalových počinů prostě chvíli trvá, než se to člověku dostane pod kůži. Já osobně třeba Project Pitchfork už nějaký ten pátek poslouchám, přesto to ani u mne nebylo hned, než jsem “Black” pořádně docenil.

Samozřejmě i Project Pitchfork se nebojí některých chytlavějších momentů, na rozdíl od Santa Hates You ovšem nejsou podávány tak triviálně (čímž rozhodně netvrdím, že by Santa Hates You byla hloupá hudba), jejich skladby jsou vystavěny trochu náročněji a chytřeji. Klávesy jsou povětšinou složitější, beaty nejsou tak zběsile rozverné, ale trochu rozvážnější. Hlavně takřka všude je těch hudebních vrstev více, tudíž se posluchač musí obrnit trpělivostí, než je všechny pomalu poodkryje. V tomto ohledu může jako nádherný příklad posloužit hned úvodní “Pitch-Black”, v níž se toho na první poslech děje přehršel, až to mnohdy působí trochu chaoticky, zároveň jsou zde ale klávesové linky, které jsou opravdu líbivé, v tom dobrém slova smyslu. Na rozdíl od kolegy pode mnou mi na “Black” rozhodně nevadí délka, která se ustálila na 57 minutách, protože ta deska toho jednoduše nabízí tolik, že není problém udržet pozornost po celou dobu. Je pravda, že pokud k tomu připočítáme ještě druhý disk, jenž přidává další půl hodinu (dva nové songy a tři remixy písniček z prvního CD), je to už pořádná nálož muziky, tento druhý disk je ovšem pouze bonus k luxusní limitované edici.

Co se týče jednotlivých skladeb, po prvních pár posleších jsem měl pár jasných favoritů, které jsem chtěl v recenzi rozhodně vypíchnout, mezi takové patří kupříkladu “stadiónová” “Enchanted Dots of Light”, což je asi nejchytlavější kus nahrávky a nejspíš i jediný, který opravdu vyčnívá hned na prvních poslech. Avšak čím déle “Black” poslouchám, tím více se utvrzuji v tom, že vlastně u žádného songu na “Black” není možné sáhnout vedle. Ty, které se vybarvily mezi prvními, po čase rozhodně nudit nezačaly, naopak baví neustále. A na druhou stranu z těch, jež se zpočátku tvářily trochu nepřístupně nebo nenápadně, se při troše snahy vyklubou možná ty nejzajímavější věci. Z obecnějšího úhlu pohledu je však pro nás stěžejní to, že jako celek “Black” neobsahuje žádnou slabší položku, a ať sáhnete, kam sáhnete, vždy se trefíte do černého (příznačné přirovnání vzhledem k názvu).

Pokud se ovšem přece jenom zaměříme na jednotlivé písničky, zcela jasně se nám potvrdí výše řečená slova o rozmanitosti. Najdeme zde jak adrenalinové věci, jako je již zmiňovaná “Enchanted Dots of Lights”, ale i třeba groteskní cirkusáckou záležitost “The Circus”, potemnělou “Contract”, nebo atmosféry jako “Acid Ocean” či “Rain”, kterou bychom s hodně velkou nadsázkou mohli nazvat baladou. Přesto všechno “Black” stále v žádném případě nepůsobí jako nějaký slepenec, ale naprosto logicky drží pohromadě, což je obdivuhodné.

Řečeno ve zkratce, “Black” je další výtečná deska od jedné výtečné kapely, která sice už dávno na elektronické scéně zanechala nesmazatelnou stopu, přesto ani svou aktuální tvorbu nepůsobí jakkoliv vyčpěle či na odpis, jak se u mnohých veličin různých žánrů stává, právě naopak. Inu, kdo umí, ten prostě umí…


Druhý pohled (Zajus):

Poté, co mě velectěný H. loni vlákal do pasti zvané Santa Hates You, jsem k elektronické hudbě získal o něco lepší vztah, než jaký jsem k ní choval v minulosti. I tak se ale nevrhám po každé žánrové novince a své hudební oběti si vybírám velmi pečlivě. Proč jsem si vybral právě Project Pitchfork, musí být více než zjevné. Je to pochopitelně kvůli jejich personálnímu spříznění s již zmíněnými Santa Hates You. Zajímalo mě, co Peter Spilles kutí ve své hlavní kapele a jak se její tvorba od “Santů” liší. Ke svému překvapení jsem zjistil, že rozdílů je snad více než styčných bodů. Ano, stále zde mluvíme o elektronické hudbě s pravidelnou přítomností povedených vokálů, tím však podobnost z větší části končí. Kde Santa Hates You nasazují rychlejší tempa, chytlavé refrény a zábavné videoklipy, tam Project Pitchfork vsází na pomalejší hudbu a negativní emoce. Kde Santa Hates You útočí nebezpečnou krasavicí Jinxy, Project Pitchfork kontruje industriální odtažitostí.

Project Pitchfork

Jinými slovy, “Black” není zdaleka tak zábavné, dokud do něj opravdu neproniknete. Pak se ukáže síla jednotlivých kompozic, z nichž musím vypíchnout povedené písně “Rain”, “Acid Ocean” a “Black Sanctuary”. Důležité však je, že skladby nejsou cíleně nepřátelské. Po kratším hledání v nich není problém objevit množství zajímavých melodií, které však nijak nekazí již zmíněnou pochmurnou náladu alba. Pokud bych měl hledat výtky, zmínil bych přílišnou délku, která mě párkrát přinutila album “utnout” ještě před koncem. Nejde ovšem o žádný extrém, ubrat by nejspíše stačilo jen pár minut. Album “Black” mě tedy pozitivně překvapilo. Pokud si chcete, stejně jako já, rozšiřovat hudební rozhled a nechcete se přitom šťourat v minulosti, Project Pitchfork rozhodně nejsou špatnou volbou.
Zajus


Dperd – Kore

Dperd - Kore
Země: Itálie
Žánr: darkwave
Datum vydání: 4.2.2013
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Non é il cielo
02. Fa male
03. You’ll Be Watching Me
04. Tree Song
05. Io sono in errore
06. Catena cieca
07. Mi riaccenderò
08. Risalgo il buio
09. Sono qui
10. Train Song

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Dnes máme na programu opět jednu poměrně zajímavou nemetalovou záležitost, a sice dvoučlenný projekt Dperd z Itálie, který se pohybuje v žánrových vodách darkwave, nebo také – jak tvrdí promo materiály i samotná kapela – etérického darkwave, což sice není příliš formální škatulka, to je dozajista pravda, nicméně hudební výraz a atmosféru desky “Kore” ono slovíčko “éterický” vystihuje poměrně zdatně, k tomu se však ještě dostaneme později, nyní si radši povíme několik zběžných obecných informací, když se Dperd pohybují mimo hranice muziky, která se na našich stránkách běžně objevuje.

Základ této formace můžeme hledat v jiné italské darkwave skupině Fear of the Storm, která je prý mnohými považována za kultovní. S tím se přít nemohu, neboť jsem to jméno osobně doposud neslyšel, což však může být dáno i tím, že se běžně pohybuji v jiných hudebních sférách. Kapela někdy v roce 1996 ukončila svou činnosti, přičemž za sebou zanechala pár kazet a jedno minialbum, nicméně dva členové – Valeria Buono a Carlo Disimone – se o několik let později, na začátku aktuálního tisícletí, rozhodli společnými silami stvořit nový projekt, a právě zde začíná náš příběh o Dperd. Skupina od té doby nějakých pár alb vydala, ale i zde, podobně jako v případě předchozí formace, to mě osobně absolutně minulo, tudíž je aktuální “Kore” pro mne premiérovým setkáním s tvorbou Dperd. Pojďme se nyní podívat na to, jak toto setkání dopadlo…

Hudba Dperd patří spíše do ranku odpočinkovějších, až možná dokonce relaxačních záležitostí. Nějaké trochu vypjatější momenty se na celém “Kore” objeví všeho všudy dva, zbytek desky se nese ve velice poklidném duchu, až by se dalo tvrdit, že je ta muzika místy meditativní. Atmosféra je velice křehká, intimní a melancholická; jak již bylo prozrazeno hned v úvodu, nádherně to celé vystihuje ono slovíčko “éterický”, neboť “Kore” takto opravdu působí. Ve světle těchto faktů snad ani není příliš nutné dodávat, že tempo je povětšinou dosti pomalé, což z mého pohledu z právě řečeného téměř automaticky vyplývá.

Hlavní slovo na “Kore” mají zejména klávesy, které obsluhují oba hlavní protagonisté, a podmanivý ženský vokál Valerie. Ostatní nástroje jsou spíše upozaděny – ne ve výsledném zvuku, protože vše je slyšet opravdu hezky, ale spíše pocitově. Přesto se ovšem nedá tvrdit, že by šlo o vyložené křoví, jelikož minimálně perkuse jsou chvílemi dost nápadité, stejně tak jako baskytara, která sem tam příjemně zapřede v pozadí. Z další nástrojů uslyšíme ještě cello a kytara, jež se však až na jednu výjimku nese duchu jemného vybrnkávání.

Celé “Kore” plyne v relativně jednolitém duchu, až by se pomalu dalo tvrdit, že jednotlivé skladby mezi sebou absolutně splývají. Zpočátku mi to tak také přišlo, a tak jsem si jen užíval příjemnou atmosféru, nicméně po čase jsem si uvědomil, že to o tom splývání zas až taková pravda nebude, protože jednotlivé písně mezi sebou rozeznávám naprosto bez problémů. Nutno ovšem dodat, že to přišlo až s větším počtem poslechů, během těch prvních totiž z nahrávky trochu více vyčuhuje pouze osmá “Risalgo il buio”, jež jako jediná z desky nabízí trochu výraznější linku kytary, navíc i jisté klávesové rejstříky se zde opravdu povedly. Samozřejmě v porovnání s tím, na co jsem já a nejspíš i vy zvyklí běžně, to žádné velké terno není, ale v kontextu zbylých skladeb je to opravdu nepřeslechnutelné. Onen druhý trochu vypjatější moment, jak jsem již nakousl výše, se pak skrývá v šesté “Catena cieca”, kde jej má na svědomí trošku nervní (opět spíše v kontextu celého “Kore”) rytmika. Osobně jsem si pak ještě oblíbil hypnotickou “Tree Song”. Nicméně pár zajímavých obratů se nachází i v dalších písničkách, avšak nutno zdůraznit, že vzhledem k žánrovým pravidlům nejde o nic, co by se vám samo cpalo do uší, spíše se jedná o detaily, třeba určité zabarvení či intonace hlasu v jednom slově, nebo konkrétní tón na určitém místě.

Celkově “Kore” nabízí odpočinkový a libý poslech, s nímž se nějaká ta chvilka strávit určitě dá, ať už jako dávkovač atmosféry před spaním (mohu potvrdit, že konejšivá nálada “Kore” působí účinněji než ukolébavka), nebo na soustředěný poslech, po jehož absolvování člověk zjistí, že hudba Dperd opravdu funguje. Nedovolím si odhadovat, kolik z příznivců metalové hudby dokáže podobně poklidnou záležitost vstřebat, protože jde o muziku natolik lehkou, až bude pro spoustu lidí neposlouchatelná, nicméně vzhledem k faktu, že recenze má prezentovat subjektivního názor jejího autora, dovolím si dnešní povídání zakončit prohlášením, že jde o velmi povedený počin.


Laburinthos – Augoeides

Laburinthos - Augoeides
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric / experimental folk rock
Datum vydání: 15.1.2013
Label: Avantgarde Music

Hodnocení:
Stick – 9/10
H. – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Vydavatelství Avantgarde Music tento měsíc nabízí samá příjemná překvapení. Po obskurní black metalové záležitosti Situs Magus nám k recenzi předhodili prakticky nemetalovou záležitost v podobě rumunských Laburinthos. Že jste o nich nikdy neslyšeli? Nevadí, pro nás je to také premiéra. Nicméně premiéra velmi příjemná a doufám, že to po první desce nezabalí jako jedna z nadějných kapel, které mohly stát na piedestalu svého žánru.

Upřímně řečeno, první poslech byl pro mě docela utrpení, instrumentálně to znělo krásně, ale nějak jsem nepřekousnul zpěv Tonyho Flandorfera a ani jsem to nedoposlouchal. Vůbec nemám tušení, jaké zatmění se mi v hlavě odehrávalo, protože když jsem se k desce vrátil, tak mi nezbylo, než nevěřícně kroutit hlavou nad krásným materiálem, který kapela poskytla. Primární je tu atmosféra pohlcující melancholie, která s prvními tóny úvodní “The Great Brothel of Mankind” pozře a vyplivne až po závěrečné “God Wept in Tunguska”. Přestože se jedná většinu času o poklidnou záležitost, není čas se nudit, nálady se přelévají jedna do druhé a s nimi se mění i motivy. Žádná skladba nejede rovně, končí úplně jinak, než začala. Stylově se pohybujeme někde na pomezí akustické muziky, dark wave a rocku. Mužskému zpěvu asistuje také ženský zpěv Nelly Tírnovan.

Co se týče instrumentální stránky věci, tak na mě dost zapůsobila kytarová hra Daniela Borşe, ve které lze slyšet odkazy především na melodické cítění progresivních hráčů 70. let, jako David Gilmour a další velikáni. Pasáže jeho kytarových vyhrávek kolikrát protkávají celé skladby, nejpůsobivěji zní ve čtvrté “Jesus or Christ”, jejíž začátek pro změnu evokuje obskurnost Sopor Aeternus. Jak vidno, jde o skutečně barevnou nahrávku, která nezačne nudit ani po dvacátém poslechu, získává si postupně veškerou pozornost a nejednou jsem se přistihl, jak jsem zanechal všech činností, jen poslouchal a nechal se unášet.

Hlasy obou vokalistů jsou rozhodně charismatické, ale na albu jsou chvíle, kdy mě teda neskutečně tahají za uši. Platí to především o skladbě “The Emotion of Stone Is Hidden in Divine Sigh”, kde se oba pouští do závratných výšek, a dost mi to zážitek kazí. Ale řekl bych, že to je snad jediná výtka, kterou bych k této desce měl, jinak je naplněná po okraj krásnými melodiemi, pohádkovou atmosférou a hudebními překvapeními. Jako odpočinek od metalových nářezů to funguje dokonale. Pro milovníky netradičních hudebních útvarů rozhodně povinnost.


Další názory:

Rumuni Laburinthos se pro mne stali obrovským překvapením – a nutno říct, že velice příjemným. Jejich debut “Augoeides” je totiž jedním slovem klenot. Deska nabízí naprosto nádhernou hudbu s čarovnou atmosférou; některé momenty – a opravdu jich není zrovna málo – se v mých uších rovnají absolutní hudební dokonalosti. Zároveň s tím jsou však Laburinthos – přestože hrají poklidnou muziku bez jakýchkoliv šílených obratů – naprosto ojedinělí a netradiční. Kolega říká, že mu ze začátku vadil projev zpěváka Tonyho Flandorfera, ale pro mě osobně byl právě jeho hlas tím prvním, co mě zaujalo hned s úvodním poslechem; zanedlouho ovšem “Augoeides” začně odkrývat lahůdkové pasáže i v instrumentálních linkách. Nemám tak úplně tušení, co jsou Laburinthos za lidi, nicméně za tuhle unikátní desku jim s obdivem tleskám. A pak že už nejde vymyslet nic originálního a zároveň tak líbivého (ne v tom špatném slova smyslu). “Augoeides” je jednoduše fenomenální nahrávka a skvost v jednom, naprostá povinnost pro všechny příznivce inteligentní atmosféry. Garantuji vám, že vás čeká velmi působivý zážitek…
H.


Lord Wind – Ales Stenar

Lord Wind - Ales Stenar
Země: Polsko
Žánr: ambient / darkwave / medieval / folk
Datum vydání: 25.1.2012
Label: Wolftyr Productions

Tracklist:
01. Ales Stenar
02. Taken by Your Eyes
03. Music of the Gods
04. Nothing Is Dark During Sunrise
05. Freya Come to Us!
06. Invisible Door to Oblivion
07. El Cid
08. Temple of Snakes
09. Cult of Seth
10. Epic Dawn Begins

Hodnocení:
H. – 9/10
Ellrohir – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Robert Fudali, známý také pod pseudonymem Rob Darken, je vpravdě kontroverzní osobou se vším všudy, co k tomu patří. A to to ještě říkám hodně diplomaticky – kdo někdy četl nějaký rozhovor s ním, jistě ví, co všechno tento pán zvládne vypustit do světa. Ovšem do filozofování zrovna o tomhle bych se nerad pouštěl, byť bych si to nyní vlastně dovolit mohl, když tento článek nespadá pod klasické recenze, ale – vzhledem k žánrovému zařazení nahrávky – do naší poněkud volnější rubriky, kde by se nějaká ta myšlenková stať klidně neztratila [pozn. 2014 – zpětně byly všechny recenze z této rubriky přesunuty do klasických recenzí]. Jenže jde o natolik ošemetnou záležitost, že radši dám přednost tomu, abychom to protentokrát nechali plavat. Hlavní je přece jenom hudba – tím nechci tvrdit, že by její pozadí mělo být bezvýznamné, jen se nehodí jej rozebírat zrovna tady, je to záležitost spíše na konverzaci nad pivem – tím spíše bavíme-li se o někom jako Rob Darken. Jedna věc je však jistá – ať už s jeho názory souhlasíte, nesouhlasíte nebo vám jsou úplně volné, nelze mu upřít fakt, že dělat hudbu opravdu umí, a to moc dobře. Ne nadarmo si již – především díky činnosti s Graveland – tento člověk vybudoval bez nadsázky kultovní status.

Graveland je sice na poli black metalu s přídomky jako pagan nebo viking opravdu pojem, dnes se ovšem budeme věnovat Darkenovu druhému projektu – Lord Wind. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o záležitost někde na pomezí mezi darkwave, folku (nebo neofolku, chcete-li) a středověké hudby, možná ještě s lehkou příměsí ambientu. Z tohoto žánrové zařazení vcelku jasně vyplývá, v jakých hudebních sférách se asi budeme pohybovat, jakou atmosféru očekávat, že půjde o poslech spíše relaxační a příjemný. V tomto ohledu se žádná velká překvapení nekonají. Zatímco starší počiny Lord Wind ještě měly temnější a napjatější atmosféru (nejpatrnější je to nejspíše na “Heralds of Fight” z roku 2000), počínaje předchozím “Atlantean Monument” (2006) už je výraz “relaxační” opravdu na místě. A nutno dodat, že nejnovější “Ales Stenar” v tomto trendu pokračuje. Ruku v ruce s tím se nese i mírná obměna hudebního výraziva a prostředků, k nimž Darken postupem času v rámci Lord Wind dospěl – muzika je to jemnější příjemnější, a to do takové míry, že s ní v žádném případě nebude mít problém ani člověk, pro něhož je metal španělskou vesnicí – ostatně Lord Wind snad s výjimkou zbylé tvorby jeho stvořitele nemá s metalem společného vůbec nic.

Dobře tedy, základní nástřel toho, co očekávat, máme, ale jak je na tom “Ales Stenar” se samotnou kvalitou? Inu, není jednodušší odpovědi než: dobře. Ono to už asi jaksi samovolně vyplynulo z předcházejících řádků, protože sám jsem si vědom toho, že pokud píšu recenzi na něco, co se mi nelíbí, nějak automaticky mi tam naskakuje trochu ostřejší tón. Už jen tím, že jsem výše o Darkenovi prohlašoval, že jako hudebník je opravdu skvělý, je asi jasné, že jestli se s “Ales Stenar” nestalo něco nepředpokládaného (což se nestalo), bude můj názor na desku velice příznivý. Nehledě na fakt (a k tomu se bez problému přiznám), že mám pro jeho hudební tvorbu docela slabost. Nebudu-li počítat srdcové Master’s Hammer, kteří v mé sbírce nemají konkurenci, je to právě Darken, od koho mám doma na polici snad nejvíce desek, což asi hovoří za vše. Ale pozor, já přece jenom nejsem člověk, který by svým oblíbeným hudebníkům žral všechno naprosto bez výhrad jen proto, že to nahrál ten a ten člověk (ačkoliv to může hrát roli z hlediska očekávání, to samozřejmě uznávám – ono je to i vcelku logické), tudíž když řeknu, že se mi “Ales Stenar” opravdu líbí, není to prohlášení automatické, pramenící z osobních sympatií k předchozím deskám, nýbrž uvážené tvrzení po mnoha posleších a po mnohých listování bookletem, prohlížením grafiky a vstřebávání atmosféry.

Lord Wind

Kolega Ellrohir pod recenzí “Ales Stenar” kritizuje za to, že je to prý album málo epické a málo majestátní. Já říkám: naopak, to je plus! Je pravda, že deska příliš rozmáchlá není, ale já osobně dám tisíckrát přednost umírněnější a hlavně uvěřitelné formě, která (kolegovu tvrzení navzdory) překypuje atmosférou, než abych poslouchal rádoby majestátní cajdák, z něhož stříká přehnaný patos na všechny strany více než v sovětských válečných filmech. Právě tím, že Darken tentokráte zůstal trochu při zemi (což berte s rezervou – ony se najdou i některé epičtější momenty – alespoň já je tam našel a slyšel, jak moc důkladně hledal kolega, netuším), se mu povedlo tu atmosféru dávno zašlých časů zachytit velmi věrně… ačkoliv by se o tom dalo bez problému polemizovat, kdo ví, jak ty zašlé časy vypadaly – já to nevím, vy to nevíte, Darken také ne, ani nikdo jiný, všichni máme pouze zidealizované představy – jde jen o to, že ta má se v tomto případě evidentně shoduje s tou Darkenovou.

Další věcí, která je Darkenovi jeho odpůrci často vytýkána, je přílišná repetetivnost a opakování sebe sama. S tím už musím chtě nechtě do jisté míry více či méně souhlasit, neboť je pravda, že někdy po roce 2000 si Darken hudebně našel, co hledal, a odmítá se z této krusty hnout stůj co stůj. Ačkoliv u Graveland je to ještě patrnější než u Lord Wind, i zde lze najít jednoznačné neměnné konstanty, které se prolínají všemi deskami tohoto hudebníka již dlouhé roky (což bude dozajista dáno i tím, že hodně lajdácky řečeno je Lord Wind v podstatě nemetalová verze Graveland – ale tohle si radši sami dosaďte do uvozovek), například charakteristické nordické chóry, které se za posledních deset let objevily na úplně všech albech a které se uživí v rámci obou projektů. To všechno je sice fakt, důležitá je ovšem jiná věc – nemohu si pomoct, ale tomu parchantovi to až na absolutní výjimky (napadá mě jen “Spears of Heaven” od Graveland – to bylo opravdu trochu slabší) prostě pořád funguje. Neptejte se mě, jak je to možné, ale ještě se mi nestalo, že by mne to nebavilo, byť se jedná o vesměs to samé (zejména u Graveland je to ještě markantnější). Ve výsledku to tedy ani “Ales Stenar” vůbec neškodí.

Lord Wind - Ales Stenar

Na druhou stranu je možná malinko paradoxní, že z jistého úhlu pohledu u Lord Wind to neustálé omílání toho samého není. Jednak je to již výše popisovaný oblouk, který projekt od debutu “Forgotten Songs”, jenž byl jako jediný ještě částečně zpívaný, projekt urazil. Možná, že z ohledu prostředků se Lord Wind příliš nemění, to je pravda, co se však týče pocitové (!) stránky, je zde vývoj opravdu nepřeslechnutelný (platí pouze u Lord Wind, u Graveland – jak již bylo naznačeno – zas tolik ani ne). Kromě toho “Ales Stenar” přináší ještě jednu výraznou inovaci, která rozhodně stojí za pozornost. Darken si totiž k nahrávání přizval houslistku Alrunu, jejíž nástroj těch pár skladeb, v nichž se objeví, velmi oživuje, viz “Taken by Your Eyes” nebo “Cult of Seth”. Nejedná se o všem o takové použití, kdy by housle výrazněji vystupovaly a braly na sebe hlavní díl posluchačovy pozornosti, naopak jsou naprosto logicky zapuštěny v celku – přesně ve stylu méně je více (tohle rčení by se vlastně svým způsobem dalo vztáhnout i na celé “Ales Stenar” – viz výše). Toto byl od Darkena velice dobrý tah a upřímně doufám, že ani na budoucích deskách Lord Wind od toho nebude upuštěno.

Myslím, že je asi vcelku jasné, že rozebírat jednotlivé skladby smysl nemá, neboť “Ales Stenar” plyne dle jednoho mustru po celou svou hodinovou délku. U záležitostí, které jsou postaveny výhradně na atmosféře, to ale nikterak nevadí a naopak je to vlastně žádoucí. Aby však někdo neřekl, že si to příliš ulehčuji, vhodím v plén alespoň jednu píseň, jež se stala mou velice oblíbenou – “Invisible Door to Oblivion”. Ta je dle mého skromného názoru fantastická. Přesto, ačkoliv vyzdvihuji pouze jednu jedinou, musím upozornit, že všechny skladby na “Ales Stenar” jsou naprosto skvělé a nemám k nim sebemenších výhrad. Vyjmenovávat je by ovšem bylo kontraproduktivní – podívejte se dole na tracklist a věřte mi, že každá z nich do jedné je opravdu skvělá záležitost. I díky tomu ta hodina v přítomnosti “Ales Stenar” uběhne jak v mžiku oka.

Lord Wind

Více je myslím netřeba říkat. I pátá deska Lord Wind je nádhernou nahrávkou. Možná, že vám redakční hodnocení přijde dosti schizofrenní (ani bych se vám nedivil), ale já upřímně nechápu, co kolegovi na desce tak vadí, že ji hodnotí 4/10. Já jsem “Ales Stenar” věnoval několik desítek poslechů – kolikrát jsem ji poslechl třeba i třikrát za sebou – a ani jednou jedinkrát se mi nestalo, že by mne to nebavilo, že by mne tam něco iritovalo nebo že bych měl chuť to vypnout, naopak jsme si to vždy maximálně užil a nenašel v podstatě žádný zápor. Proto ani v nejmenším neváhám jít s hodnocením velmi vysoko…


Další názory:

Dnes musím být poněkud “zlý”, ale Darken si podle mého nic jiného nezaslouží, protože má rozhodně na víc. Lord Wind má být (alespoň tak jak to chápu já) epický instrumentální ambient. Ve skutečnosti je “Ales Stenar” po většinu času jakési amorfní fidlání a drnkání syntetizátoru, které je na epic ambient příliš bezatmosféričné a na nějaký slušný neofolk, kterému by to stylově sedělo víc, zase příliš jednoduché v porovnání s mistry tohoto žánru. Zhruba první dvě minuty úvodního alba “Ales Stenar” majestátní jsou a slibují mnohé. Ovšem bohužel jsou jen jakýmsi smutným mementem toho, co být mohlo, ale v dalším téměř hodinovém průběhu není. Pokud chcete vskutku skvělý epický ambient, poohlédněte se po Wojnarovi. Pokud chcete propracovaný neofolk, doporučím například projekt Darkal. Tohle je dobré maximálně jako zvuková kulisa.
Ellrohir