Darvaza navazují na svou trilogii ípíček s dlouhou deskou „Ascending into Perdition“, kterou Terratur Possessions s Ván Records vydají až v zimě, každopádně nový song je tady už nyní.
Archiv štítku: Darvaza
Redakční eintopf – speciál 2019: Dantez
Dantez: |
|
Top5 2019: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2019:
„Caligula“ se těší úspěchu v mnoha sumářích; dokonce i v těch, které explicitně zavání hipsternem. Není se vlastně čemu divit. Lingua ignota je na poli hudebního extrému na podobné pozici jako Pharmakon. Obě umělkyně tvoří nepříjemnou hudbu, která po několika rotacích ukazuje, že zase tak nestravitelná není. Lingua ignota je nicméně v tomto ohledu originálnější. Začlenění sludgové mizérie a hlukové abraze do klasičtější – místy až operně-divadelní – hudební polohy je něčím, co bylo již některými testováno. Nikde však jednotlivé prvky do sebe nezapadly tak ladně a efektivně jako právě na „Caligula“. Toto unikum nicméně není jediným aspektem, který z desky dělá tak zásadní počin. V přední linii stojí podobně extrémní emoční vypjatost a hudební nápaditost. Nic letos netnulo do živého tolik jako „Caligula“, ať už zvukem nebo obsahem. Proto je časté umístění na přední příčky dostatečně ospravedlněno. U mě to není výjimkou.
2. Funereal Presence – Achatius
Nejprecizněji vykomunikovaná esence black metalu široko daleko. Funereal Presence se na „Achatius“ podařilo evokovat auru, která nemá daleko od nejlepších momentů kapel jako Cultes des ghoules nebo Sortilegia. Deska si přitom zachovává unikátní charakter. Nezní striktně „ritualisticky“. Její kouzlo vyvěrá spíše z tradičnějšího blackmetalového pojetí opředeného o neotřelé akustické aranže a vkusně zaprášenou produkci. Při poslechu lze cítit doutnající knot svícnu, mokvavý pergamen, zatímco před ksichtem vyvstávají obrazy podobné tomu na coveru. Čistá práce.
Vytvořit chytrý pop bez vrstvy pseudo-intelektuálního balastu vyžaduje talent. FKA Twigs ho má evidentně dostatek. „Magdalene“ si chytře hraje se zvukem i texty, které nepateticky strhují a poutavě komunikují nehezké osobní zkušenosti. Deska sice není zvukově ani emočně vypjatá jako „Caligula“. Za to je však produkčně vybroušenější, chytře balancující mezi popovou přístupností a avantgardní koketerií. Z na první pohled přímočarých skladeb se tak na posluchače i po mnoha rotacích sypou nové, předtím nezachycené prvky. Art pop bez kvazi-artu.
4. Altarage – The Approaching Roar
Trochu mě vlastně zaráží, jak moc jsem se k poslední desce Altarage vracel. „The Approaching Roar“ Je od minula velkým krokem vpřed. Zvuk je masivní, vokály nezemské a atmosféra tísnivá. Altarage srovnání s Portal neujdou a asi nikdy neustojí. Už s prvními sekundami je jasné, odkud vítr vane. Novinka však ukazuje, že i navzdory evidentní inspiraci Altarage dokážou přinést na daný zvuk odlišný pohled. Namísto precizní hry s chaotičností raději tvoří přímočařejší těžkotonážní death metal, který stále dusí kakofonickými strukturami, ale v prvé řadě podmaňuje hutnou produkcí. „The Approaching Roar“ sice není skrz naskrz skladatelským diamantem. Dotahuje však hudební rovnici, na jejíž základě mají Altarage šanci dělat v budoucnu ještě zajímavější věci.
5. Profane Order – Slave Morality
Málo desek mě strhlo svou nepříčetnou agresí tak jako „Slave Morality“. Deska stojí na pozici nejvydařenějšího hudebního chlívu na stejné příčce s „Primitive Force“ od Concrete Winds. „Slave Morality“ si mé upřednostnění získalo zejména z důvodu používání hudebních prvků, které preferuji (hammer blasts, hajtro). Nejde o nic originálního či hranice-bořícího. Profane Order ale ten zajetý war-grind-black-death bordel hrají tak dobře a bez příkras, že je těžké to neocenit. Nejhouževnatější sonické kladivo do pysku za roku 2019.
CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
Singl „Work“ od pražských Vole visel na netu dlouhou dobu před vydáním nové desky. Po jeho několikanásobném poslechu jsem chtěl od „Dej Bůh pěstí“ pouze dvě věci: podobně absurdní ventily, jako je povzdech „a proč nikdo nehraje dobrý black metal“, a ještě o kousek nezřízenější fúzi punku a noise rocku. Vyplnilo se a „Dej Bůh pěstí“ je tím pádem deskou, která by se umístila i v mém širším žebříčku nejlepších desek roku 2019 bez ohledu na původ interpreta. Vole mají na novince až nezdravě v piči. Skáčou mezi, tempy, rytmy a žánry tak moc, že rozdrtili očekávání a je vlastně dost komplikované desku klasifikovat. Vše je opepřeno surreálními proudy nenávisti, kterým neujdou posluchači samotní, studenti školou vymrdaní nebo židle. V závěru jde o naprosto geniální, dostatečně uchopitelný chaos, který mě alespoň na moment činí hrdým na to, že si musím říkat Čech.
2. Bahratal – Lágry všem
Načernalého punku se za poslední léta rojí až příliš a kapely, které se k této odnoži uchylují, často neoplývají významnou porcí originality, a tudíž splývají ve fádní masu. Bahratal tvoří něco podobného, ale do zmíněné šedi úplně nezapadají. Jejich přístup je o pár obrácených křížů osobitější. Neskáčou otrocky jenom mezi sypačkama, retardovanou polkou a d-beatovýma rubačkama. Black-punkový kanál obměňují o pasáže, které si hrají s gradací a atmosférou. Bicí jsou správně rozviklané a kytary místy skřípou tak, že skladby mají tendenci spadnout do noise rocku. Dostatečně specifická je i lyrika s projevem, který občas nemá daleko od chmurného kázání Hausera z Vanessy. Desetipalci rovněž pomáhá optimálně zasviněná produkce.
Neřadový počin roku:
1. hel.IV – The Dagger and the Thought
Nekompromisní industriální-techno rychta. Žádná melodie nebo hřejivé ambientní podmazy. Jenom hluk, basa a neutuchající pulz. Materiál tak tvrdý, že s přehledem přechcává některé letošní metalové extrémy (Diocletian), a proto snese i doporučení nepříznivcům techna.
2. V/A – Mors Omnibus I
Přesná trefa do mého vkusu. Kompilace, na které se podílejí obskurní hudební tělesa jako Trepaneringsritualen, Pact Infernal nebo Nastika, kombinuje ty nejlepší prvky z ritual ambientu, techna a drone. To, co by za běžných okolností mohlo většině znít poměrně fádně, je zde obohaceno o mohutnou basu, instrumentační variabilitu a dynamiku. Ne všechny skladby jsou stejně kvalitní, ale už jen za to, že se někdo rozhodl tento obskurní sub-subžánr prozkoumat, si kompilace zmínku zaslouží.
3. Nails – I Don’t Want to Know You
Možná trochu přeháňka. Singl obsahuje kromě titulní skladby věc s Maxem Cavalerou, která za moc nestojí. Samotná „I Don’t Want to Know You“ však vraždí s takovou vervou, že je to vlastně jedno. Více než vydařený pokračovatel agresivní strikce nastolené na „You Will Never Be One of Us“, a vlastně možná ještě brutálnější, přímější a energičtější. Pokud singl předestírá to, co se bude dít na další dlouhohrající desce, bude možné, že se zabiji vlastním roundhouse kickem. Vedle pár věcí z debutu Concrete Winds jde o jednu z největších hudebních smrští roku.
Artwork roku:
Triumvir Foul – Urine of Abomination
Možná lehce dětinské, ale kurevsky efektivní. Od umělce, který si říká Abomination Hammer, jsem další artworky nenašel (teda kromě reedice „Verrater“ od Leviathan, který je neméně perfektní). Pokud je však „Urine of Abomination“ jedním z prvních záseků, je se na co těšit. Je to obscénní, nechutné a správně ujebané. Zkrátka to zůstává na sítnici, a to i přestože jsem si při prvním pohledu močícího falu nevšiml. Byl jsem konsternován surreálně rozmazaným a poprskaným monstrem splývajícím se stejně barevným a odpudivým pozadím. Následovné studování mě přivedlo k detailům, které celkovou znepokojivost podpořily. Prostě vybroušená hra s děsem, znepokojivostí a chčijícím pérem.
Objev roku:
Tady není o čem. Nevím, která jiná kapela by letos navázala na nabušený debut (v mnoha ohledech) ještě lepším následovníkem (i s ohledem na obočí zdvihající druhou polovinu). To, co zprvu znělo jako vydařený derivát polských kultů jako Odraza a Massmord, se proměnilo ve svébytný projekt s unikátní stylizací. A to nejen hudební, ale i vizuální: stačí mrknout na fotky z koncertu nebo do bookletu. Ukázkový příklad toho, jak má vypadat kapela, která se neskličuje škatulí, ale přesto ji zůstává věrná natolik, aby finální produkt nezněl jako plonková nabubřelost.
Shit roku:
Refused – War Music
S touto kategorií jsem měl problém. Vyloženým mrdkám jsem se buďto vědomě vyhýbal, nebo jsem jim nevěnoval vhodný čas na to, abych je bez výčitky mohl onou mrdkou shledat. Nechtíc jsem se však dostal k „War Music“ od Refused – kapele, které ani zdaleka neholduji, ale její zásluhy za vnesení solidní porce čerstvého vzduchu do zatuchlé punkové škatule prostřednictvím desky „The Shape of Punk to Come“ respektuji. „War Music“ je vlastně tak trochu „The Shape of Punk to Come“, ale bez nápadu, sebereflexe a jakéhokoliv důvodu k existenci. Z obecného hlediska možná nejde o absolutní hovno. Z osobního však ano. „War Music“ kombinuje všechny propriety moderního, napopovitělého punku, které bytostně nesnáším. Deska se snaží být chytlavá, ale zároveň chce brojit proti establishmentu. Chce, aby do jejího rytmu řvali nasraní puberťáci do polštářů, ale nechce pobouřit jejich matky. Je bezbřeze dementní ve vší svojí pseudo-chytrosti. Zkrátka permanentně rotující uroboros utkaný ze zatuchlého hovna. Pro novodobé třináctileté anarchisty asi ideální soundtrack k životu. Pro ostatní naprostá zbytečnost.
Koncert roku:
1. Misþyrming, Darvaza, Vortex of End: Praha – Modrá Vopice, 23.9.2019
Agresivně-spirituální intenzita proudící z Darvaza na mě skrz videa smrděla už nějakou tu dobu, a proto jsem si zastávku tohoto norsko-italského hybridu v Modré Vopici nemohl nechat ujít. Osobní hype byl veliký, ale i tak překonaný. Perfektně zfanatizovaný Wraath se zbytkem kapely si ukradl celý večer pro sebe. Pomalé, oldschoolové části srážely na kolena. Ty nepozérsky epické pak přetáčely oči davu do mozkovny. Extáze samozřejmě vyvrcholila při skvostné „Silver Chalice“. Krví zbrocení Vortex of End otevřeli večer se svým do plných otáček vyhnaným black metalem ovlivněným francouzskou větví a velice příjemně překvapili. Dokonce tak moc, že jejich vystoupení předčilo samotné headlinery. To nicméně neznamená, že by Misþyrming také neničili. Spíše jde o pěkný důkaz, jak moc se tento večírek povedl.
2. Slayer: Gliwice – Arena Gliwice (Polsko), 4.6.2019
Slayer, kurwa! Asi nikdo neví, jak moc je tato rozlučka reálná, ale když už vám thrashoví fotři hrajou zhruba hodinu od baráku autem, proč si to nevpálit. Poupravená sestava a věk může v mnohých vyvolat skepsi. Vystoupení samotné ale veškeré pochyby zbořilo. V téměř dvouhodinovém průřezu zaznělo skoro vše, co každý chtěl (snad jen „Necrophiliac“ pochyběl). Špínu nejde kydat ani na formu kapely. Navzdory nemilosrdnému fotrovství si to Slayer dali s vervou, bez škobrtnutí a zbytečných kokotin kolem; jen s Arayovým dojemným finálním pohledem do rozhicovaného polského kotle, jehož zápal nebyl zapříčiněn permanentním šleháním plamenů z pódia. Vskutku Slayer, kurwa!
3. Brutal Assault: Josefov, 7.-10.8.2019
Line-up 24. Brutal Assaultu mě překotně nenadchnul. Festival si žel už delší dobu jede na strategii zvaní ob rok stejných kapel. Po několika návštěvách se tak radost při postupném ohlašování jmen znatelně vytrácí. V závěru ale i skromnější výčet nových a mnou očekávaných vystupujících uspokojil. V některých případech dokonce tak, že poskytl v daných ohledech nejpamátnější koncerty roku: Prurient intenzitou, Midnight zábavou a Daughters neospravedlnitelnou neurvalostí.
Videoklip roku:
Hide – Raw Dream
Perfektní naturalistický hnus jako vystřižený z hybridního mozku Cronenberga a Švankmajera, který umocňuje podobně zneklidňující hudební stopu. Schopnost vokalistky Heather Gabel proměnit se v absolutně odpornou fúrii je zarážející a video toho využívá na sto procent. Ukázkový příklad toho jak vyrobit evokativní klip za pár šupů.
Film roku:
1. The Lighthouse
Eggers na geniální „The Witch“ navázal ještě o kousek ambicióznějším projektem a znovu trumfoval. „The Lighthouse“ je nediváckou odyseou až na dno šílenství. Nedává nic zadarmo a po vzoru Lynche, Bergmana a Zulawskiho poskytuje hrstku vodítek a symbolů k dešifrování příběhu, zatímco burcuje absurditu ke hranici snesitelnosti. O to se stará zejména herecká dvojice Defoe–Pattinson, které místy pomáhají vhodně inkorporované bizarní výjevy a permanentně řvoucí mlhový roh. Vše umocňuje padnoucí čtvercový rámec, špinavý černobílý vizuál a nervy drásající zvukový design. „The Lighthouse“ zůstává v hlavě dlouho po projekci, a pokud divák na Eggersovu hru přistoupí, zažije s interpretací hodně zábavy.
Ne tak vybroušené a pevně uchopené jako „Hereditary“, ale stále velmi nápadité a odvážné. „Midsommar“ mě ihned po projekci trochu zklamal. Hlavu však neopustil, a to nejen díky jeho psychedelicko-nepříjemně-barvité vizuální stránce, ale také kvůli symbolice, skrytým vodítkům a hlavní myšlence. Aster se mi na bezmála tříhodinové stopáži do vkusu netrefil se vším, ale když už vroubek udělal, zaťal velice hluboko.
3. Der goldene Handschuh
Nejodpornější film roku. A navzdory silně explicitním scénám jeho hnus vyvěrá spíše z naturalistického vyobrazení existenčního dna. „Der goldene Handschuh“ dává brutální facku. Ostrý reality check, při kterém momenty zachycující brikule Fritze Honky – německého sériového vraha – často slouží spíše jako černě-komický oddych, aby posléze mohl natvrdo ukázat, jak může skoro každý z nás skončit. Nijak kolosálně přesahový, ale zároveň neprvoplánový skalpel spodiny střední třídy.
Potěšení roku:
rozšíření obzorů
Pravidelné psaní zapříčinilo častější vystavování se hudbě, o kterou bych v normálních případech pravděpodobně nezakopl. To samé platí o nyní již dennodenním čtení textů od kolegů ze Sicmaggot zinu. V mezičase jsem do větší hloubky prozkoumával ritual ambient a techno. O mnohem víc proto doceňuji hudební plochy, které vytváří Arktau Eos a jim spřízněná uskupení, a také bezlítostnou náturu proklatě nízko položených pulzů z pultů lidí jako SNTS, hel.IV nebo Outlander.
Zklamání roku:
všeobecná průměrnost nebo lehký nadprůměr
Poskládání top pětky nebylo úplně tak lehké. Ne, že by nebylo z čeho vybírat. Spíše toho nevyšlo tolik, co mě sundalo zas tak brutální silou. Pravdou je, že mnoho nosičů, které se dle prvních singlů/vizualizací/plků jevily jako nadějné, spadly většinou do škatule „neurazí, nenadchne“. Namátkou lze vypíchnout nové desky od Lord Mantis, Aoratos, Swans, Chelsea Wolfe nebo Diocletian. Možná jde o běžný stav, který jsem v dobách nesamozvaného recenzenta příliš nepociťoval, ale nutkání vracet se k mnoha letošním nosičům se prostě často nedostavovalo.
Zhodnocení roku:
Rok 2019 ve mně nezanechal zásadní zklamání ani nadšení. Rozhodně vyšly desky, ke kterým se budu vracet. Určitě jsem zhlédnul filmy, s jejichž pitvou jsem zdaleka neskončil. Dokonce jsem viděl pár vystoupení, která z paměti nevymažu. Dokážu si nicméně představit, že toho klidně mohlo být více a občas i o kus lepší. Na základě předběžného ohlášení se prozatím na nic výjimečně netěším. Rád bych však uvítal zejména nějaké vydařené rapové desky. Rovněž doufám, že letošní koncertní dovoz do českých končin bude oproti minulému roku silnější a zajímavější, a to hlavně z blackmetalového hlediska.
Koncertní eintopf – září 2019
|
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Tenhle měsíc mi jako nejzajímavější akce přijde koncert Furia v Ostravě. Osobně mám tuhle polskou blackmetalovou vlnu, k níž skupina náleží, hodně rád a prakticky všechny projekty okolo Massemord / Furia včetně jsou skvělé. Licho mě sice tolik nesebrali, ale živě jim to třeba půjde také dobře. Pokud jste z Ostravska, neměli byste váhat.
Polsko bude v hlavní roli i podruhé. Mgła už je docela profláklá kapela, ale věřím, že na koncertě nezklame. S tvorbou Martwa aura obeznámen nejsem, ale Above Aurora by mohli platit za černého koně večera, protože jejich zpočátku nenápadná muzika má také dost co do sebe. I tady platí, že pokud jste z jižní Moravy, neměli byste váhat.
Za pozornost jistě bude stát i akce s Misþyrming, Darvaza a Vortex of End. Letošní album Misþyrming mě sice na ánus neposadilo a zbylým dvěma kapelám neholduju nijak zapáleně, ale dohromady se jedná o dost zajímavé kombo. Osobně asi vynechám, protože jsem lenoch, ale hádám, že u tohohle koncertu půjde o sázku na jistotu.
Metacyclosynchrotron:
Čistě z lokálpatriotizmu musím vyhlásit „novinu“ o koncertu Furia a Licho v ostravském Barráku. Sice mě muzika slezských jacků, co svůj životní potenciál „promarnili“ v excentrickém blacku a excesivním abúzu, tolik nebere, ale byl bych určitě rád, kdyby Heartnoize rozšířili rajón až sem a občas teda v Barráku zahrálo i něco fakt zajímavého, neotřelého.
Čtenáři snad dojde, že Mladou Boleslav mám poněkud z ruky a skutečně se do ultrakultovního prostoru Farářovy sluje na dále uvedené koncerty jebat nemíním, ale pokud žijete v relativní blízkosti, tak si někam zapište, že tam zahrají Malthusian, což je hodně dobrý hnusný death metal, společně s amíky Suffering Hour, které by šlo označit, přeženu-li, za vycházející hvězdy extrémního metalu. O týden později tam zas zahrají Infernal Execrator ze Singapuru, a ty určitě nedoporučuji jen kvůli jakési exotice. Jedná se totiž o solidní black metal ne nepodobný Impiety, s tím rozdílem že minimálně poslední deska Infernal Execrator zvaná „Obsolete Ordinance“ známější soukmenovce a jejich tvorbu posledních let výrazně překonává.
Cnuk:
Na září jsem měl naplánované dva koncerty. Co se ale nestalo, neuvidím ani jeden z nich, kurva. Tím prvním je vůbec ten pro mě nejočekávanější z celého roku – Tomb Mold v Underdogs’. „Planetary Clairvoyance“ jim žeru i s navijákem, natěšenost na možnost slyšet to naživo tak byla maximální. Bohužel. Rozhodně by tam ale měl doklusat každý, komu je po chuti záhrobní death metal. Tomb Mold ho servírují v nejvyšší kvalitě. Doprovod tvoří rovněž zajímavé kapely Ritual Necromancy a Of Feather and Bone.
Tou druhou kratochvílí mělo být vystoupení Misþyrming. „Algleymi“ jsem zprvu přijal poněkud vlažně, avšak dnes si ho už užívám daleko více. Určitě patří do užší horní poloviny letošních placek. Navíc, stejně jako v případě Tomb Mold, jsem s nimi nikdy neměl tu čest živě, takže vidět kapelu, co má za sebou taková alba jako „Söngvar elds og óreiðu“ a „Algleymi“, jsem prostě chtěl. V Modré Vopici jim budou dělat společnost Darvaza a Vortex of End.
Dantez:
Léto se pro mě koncertně rozjíždí až ke konci. Na začátku září míří do brněnské Melodky Mgła se zajímavým, ač poměrně neznámým supportem. Polské bezksichty jsem prozatím viděl pouze na Brutal Assaultu, a tak jsem zvědavý, o kolik bude jejich materiál intenzivnější ve stísněném klubu. Podobně silným lákadlem je i velká možnost, že zazní skladby z nové desky, jejíž release je s největší pravděpodobností za rohem.
V druhé půlce měsíce proběhnou jen den od sebe další dvě zajímavé akce. Jednadvacátého uleví ostravskému Barráku polská Furia od tuny tuctových thrashů, těžkoprdelních death metalů a naprosto tristních místních grindů. Už jenom proto jsem za tento koncert rád. Příjemným benefitem samozřejmě je, že jsou Furia jak na deskách, tak naživo konzistentně skvělí. Vrcholem září každopádně bude koncert Misþyrming, Darvaza a Vortex of End v Modré Vopici. Line-upově jde podle mě o jednu z nejlepších akcí roku a intimní prostory kůlničky na periferii by také mohly přispět k celkové kvalitě koncertu. Stačí už jen doufat, aby se nevysral zvuk.
Darvaza: třetí EP v srpnu
Blackmetaloví Darvaza 23. srpna uzavřou svou trilogii krátkých vydání. EP „Darkness in Turmoil“ vydávají Terratur Possessions, skladbu „Towards the Darkest Mystery“ poslouchejte na Soundcloudu.
Prague Death Mass III (pátek)
 |
|
Datum: 16.9.2016
|
Do klubu vcházím během přestávky mezi Shrine of Insanabilis (prý výborný koncert) a Darvaza, kteří pomalu začínali zvučit a v mezičase pouštěli z repráků zacyklený sampl připomínající bzučení much (nejspíš prodloužené intro „A Hanging Sword“). V mezičase jsem si od přátel například vyslechnul, že Occultation zahráli super cover Death SS, ale nejčastější poznámkou bylo, jak na hovno byl zvuk a že jsem tedy o moc nepřišel.
Kmenové kapelní duo Darvaza, Omega (Gionata Potenti z milionu kapel) & Wraath (One Tail, One Head, Celestial Bloodshed a další), samozřejmě na pódiu nestálo samotné. Nejsem si s tím sice jistý na 100 %, ale přišlo mi, že až na dvě výjimky stála na pódiu koncertní sestava Deathrow, což by pro někoho mohla být záruka kvalitně odehraného vystoupení. A první koncert Darvaza nepochybně takový byl a ještě víc. Hudba předvedená na dosud vydaných titulech EP „The Downward Descent“ a sedmipalci „The Silver Chalice“ není převratná. Prostě se jedná o jednoduchý, přímočarý true sekec a prohlášením „Tohle byl opravdový Black Metal“ by se dal snadno shrnout i samotný koncert.
Když se roztáhly zdobené závěsy clonící scénu, na pódiu stál čelem k bubeníkovi Omega s kytarou a pomalu rozehrával první riffy „A Hanging Sword“. Ostatní hudebníci došli na pódium postupně (přítomnost druhého kytaristy jsem třeba zaregistroval až u druhé skladby), ale nejvíce pozornosti na sebe po svém příchodu logicky poutal frontman Wraath. Jeho projev nebyl tak divoký, jako když stojí v čele One Tail, One Head, ale přesto měl tento „ďáblo-člověk“ nepopiratelné charisma a výborný hlas. Darvaza se postupně propracovali veškerým svým vydaným materiálem (vyjma „Tenebrae“) a set kulminoval s výbornou „Silver Chalice“, kterou vedl jednoduchým, ale poutavým zpěvem sám Omega, Wraath tentokrát jen sekundoval a tvářil se posedle. Velice dobrý set (pro některé mé známé dokonce festivalový top) trochu kazil jen přebuřený zvuk (v riffech se naštěstí dalo orientovat) a poměrně vlažná reakce publika. I když je nutné říci, že po neverbálním hecování Wraatha („tak se kurva trochu hýbejte“) se nějaký ten bordel strhnul.
Následující Sinmara špatný zvuk již doslova dojebal. Stál jsem vzadu, uprostřed i „vepředu“ (úplně vepředu jsem to z lásky pro svůj hluch raději neriskoval) a po většinu času jsem slyšel hlavně kombo vokálu, bicích a basy. Basák a bubeník Sinmara jsou sice super, ale kytary by zde dle mého názoru přeci jen měly hrát prim. Vokalista mi svým silným a srozumitelným hlasem dělal jen radost, jelikož kolikrát jsem se v skladbách zorientoval i díky textům. Ale pořádně se do hudby vcítit a užít si ji, byl prostě kurva problém. Nemýlím-li se, tak koncert Sinmara otevřela nová skladba a pak se postupně pokračovalo skrz „Aphotic Womb“. „Cursed Salvation“ a „Verminous“ jsem si ještě s notnou dávkou fantazie užil (ty parádní kytarové linky jsem si domyslel), ale když jsem prostě neslyšel onu výbornou, mrazivou pasáž v „Shattered Pillars“ (Radiaaaaate! Daaaaaarknesssss!), tak jsem na to vymrdal, šel se na chvíli zchladit a závěr setu s „Terratoid Crossbreed“ & „Mountains of Quivering Bones“ zhlédnul zpovzdálí s pivem v pracce. Koncert Sinmara pro mě kolísal někde mezi „meh“ a „ok“, ale vím, že opáčko (s lepším zvukem samozřejmě) bych si dal milerád.
Většinu Batushky jsem raději projedl, ale ze zvědavosti jsem se uráčil vypadnout od talíře trochu dříve a zhlédnout aspoň tři závěrečné skladby. Jejich koncert nebyl nijak špatný, vlastně mě pouze utvrdil v mém názoru, že se jedná o průměr se zajímavým nápadem. Mou pozornost rozhodně upoutal výborný bubeník a řekl bych, že vokální party byly také odzpívané velice dobře (alespoň se mi příjemně poslouchaly). Vizuálně byla Batushka rovněž fajn. Pominu, že se jedná z velké části o vykrádačku všeho možného, co je zrovna v kurzu, ale ty róby společně s maskami prostě hezké byly. Směšný ovšem byl onen hmatatelný nedostatek autentičnosti. No, když se hlavní vokalista pomalu sunul po okraji pódia a teatrálně fanouškům v předních řadách cpal do ksichtu obrázek zdobící jejich debut, tak jsem se prostě musel nahlas zasmát. Škoda, že jim to lidi tolik žerou, dle některých názorů stál největší dav právě na ně, což já ovšem nemohu potvrdit, ani vyvrátit. Víte, ale co byla největší prdel (alespoň pro mě osobně)? Ten brutální kontrast mezi strojenou „cool-occult“ pózou Batushka a skutečným peklem, které následovalo poté…
Prvně trochu bokem. Mám rád texty Irkallian Oracle, rád si přečtu rozhovor s někým z kapely, protože pánové evidentně „ví a znají“, ale z desky mě hudba nikdy nedokázala oslovit, tak jak bych si přál. Kdysi zakoupený debut jsem pak věnoval někomu, koho Irkallian Oracle doopravdy baví. Ale po pátečním ZLU mám nutkání svůj postoj přehodnotit.
Pár dní před koncertem mě trochu zamrzela informace, že s kapelou nevystoupí na base VK (Vassafor, Terror Oath, Temple Nightside), což zapříčinilo, že Irkallian Oracle hráli jen s jednou kytarou. No ale veškeré pochyby apod. ze mě spadly asi už po první minutě úvodní skladby (myslím, že to byla „Conjuring the Expulsed“). Vzhledem k výše napsanému se nemohu zaručit za setlist, ale jistě nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že se kapela věnovala především (ne-li rovnou výhradně) novému albu „Apollyon“. Jistý jsem si ale pouze skladbami „Reflections“, „Apollyonic Enstasis“ a uvedenou „Conjuring the Expulsed“.
Absence jedné kytary nakonec Irkallian Oracle nijak neuškodila. Zvuk byl opět přebuřený, zde ovšem hlasitost hrála perfektně do karet. Kapela prostě drtila, ničila a hlavně emanovala dosti silnou auru, kterou bych možná ani nenazýval jako „temnou“. Že se ale momentálně ve Futuru dělo něco „nenormálního“, muselo být jasné každému, kdo viděl, slyšel a cítil. Sám jsem byl až na pár krátkých výjimek (díky insta-metalisti!) maximálně ponořen do vystoupení. Chvíli uhranut zelenými plameny svíček, jindy hrou kytaristů, ale nejvíce pozornosti na sebe strhával vokalista nejen se svým zvěrským, šíleným vokálem, ale i hrou na doprovodné nástroje. Pokud jste si dříve, třeba u fotek, kladli otázku, zda jsou ony extra instrumenty (vcelku klasický zvon, něco jako tamburína a tibetská mísa) naživo opravdu nutné, tak vězte, že dělají opravdu hodně. Jednoduchá, ale účelná image, společně s hudbou a dalšími aspekty, dávaly mnohdy zapomenout, že na pódiu stojí lidé z masa a kostí a já úspěšně zapomínal, že existuje něco jako realita kolem. Jeden ze čtyř osobních vrcholů festivalu a dost možná ten nejvyšší.
Profanatica byla rovněž výborná a bez keců jedna z nejlepších kapel festivalu. Nekrojeptišky s basou a kytarou se široce rozmachovaly svými nástroji, ale pozornost přítomných jistě strhávala hlavně Jeho Nesvatost Paul Ledney. Nevadilo, že působil, jako by ani neuměl hrát; Set Profanatica odtřískal a hlavně odeřval naprosto perfektně. Setlist se věnoval spíše starším skladbám (Vybavím si „As Tears of Blood Stain the Altar of Christ“, „Final Hour of Christ“, „Heavenly Father“ a samozřejmě „Weeping in Heaven“ a „I Arose“, mám dokonce pocit, že zazněla dokonce i „avantgardní“ „Nazarene Decomposing“, hehe), z novějších dostaly prostor hlavně songy ze „Sickened by Holy Host“, jeden nebo dva kousky zazněly i z „Profanatitas de domonatia“, ale z posledních třech regulérních desek kapela nezahrála nic, což je podle mého názoru škoda. No, ale i tak byl rouhavý primitivismus Profanatica naprosto megabrutální a skvělý. Ledney občas ohlásil song, jednou se rozpovídal o tom, jak se do Prahy přijeli rouhat, a bušil do lidí jeden song za druhým. Povzbuzeni pódiovým masakrem všeho hudebního se lidi pod ním mydlili o sto šest k viditelné otrávenosti některých citlivějších kousků, které na festival dorazily asi omylem. Závěr bych už přenechal slovům klasika: I VOMIT ON GOD’S CHILD!!!!!!!
Malá zajímavost: Byť byli slované na festivalu v menšině, hádejte, kdo dělal největší bordel? :-)
Raventale, kteří byli přesunuti z úvodu čtvrtka na závěr pátku z důvodu odřeknutí účasti Lamia Vox, se s nevděčnou pozicí poslední kapely dne rvali se ctí. Chvíli jsem kapelu sledoval a docela se mi líbila, ale odpočinek už byl naprosto nezbytný a neodkladný, takže jsem to vzdal.