Archiv štítku: David Gilmour

Redakční eintopf #85.2 – speciál 2015 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock

CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming

Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life

Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015

Videoklip roku:
Slayer – Repentless

Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. Armored Saint – Win Hands Down
V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.

2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.

3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.

4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.

Amorphis

5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden„The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“ Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.

CZ/SVK deska roku:

1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.

Catastrofy

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.

Neřadový počin roku:

Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.

Artwork roku:

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile„Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:

Halestorm – Into the Wild Life
Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.

Koncert roku:

Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.

Videoklip roku:

Slayer – Repentless
Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.

Potěšení roku:

Iron Maiden – The Book of Souls
Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.

Iron Maiden

Zklamání roku:

úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.

Zhodnocení roku:

Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.

Armored Saint


David Gilmour – Rattle That Lock

David Gilmour – Rattle That Lock
Země: Velká Británie
Žánr: rock
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. 5 A.M.
02. Rattle That Lock
03. Faces of Stone
04. A Boat Lies Waiting
05. Dancing Right in Front of Me
06. In Any Tongue
07. Beauty
08. The Girl in the Yellow Dress
09. Today
10. And Then…

Hrací doba: 51:28

Odkazy:
web / facebook

Hlas a kytara Pink Floyd. Nálepka, která pravidelně zdobí alba Davida Gilmoura, je natolik výmluvná, že i člověk, který jeho nepravidelně se objevující studiové desky vůbec nesleduje, by měl být schopný určit, o co zhruba se jedná. Pink Floyd byli totiž natolik velká skupina, že jejich hudba ovlivnila mnoho lidí a nejednu z jejich desek je možno považovat za klasický počin rockové historie. A přestože „Rattle That Lock“ nelze přisoudit takový ten historický status nesmrtelnosti, jímž se alba bývalé domovské kapely toho britského zpěváka a kytaristy pyšní, tak je jeho čtvrtá studiová nahrávka tím nejlepším možným dárkem nejen pro fanoušky Pink Floyd.

Přeci jen, na tohle album se čekalo několik let. Od dob úspěšného „On an Island“ uteklo dlouhých devět roků a místo toho, aby se předloni objevil jeho nástupce, který se dal tušit, tak se David GilmourNick Mason rozhodli vybrakovat šuplíky a vydali poslední studiovku pod hlavičkou Pink Floyd s titulem „The Endless River“. Album míněné jako labutí píseň zesnulého klávesáka Ricka Wrighta však bylo spíše ambientně instrumentálním zklamáním.

Zklamáním, které ukončilo studiovou kariéru Pink Floyd, a tak se dalo čekat, že teď už konečně nastane ten čas, kdy se David Gilmour opět zavře do studia a začne tvořit. „Rattle That Lock“ je stejně jako „The Endless River“ výsledkem nahrávacího procesu na různých lokalitách, přičemž v tomto případě se jedná konkrétně o studia Medina, Astoria, Abbey Road a AIR, z nichž všechna jsou spojená s kariérou britské progrockové veličiny. Nahrávání pak stejně jako minule dozoroval Phil Manzanera a tohle všechno dohromady bylo již předem zárukou skvělého zvuku, kdy jsou všechny stopy hezky a uceleně poskládány do výsledné podoby, aniž by se to dohromady bilo.

Jestliže se „Rattle That Lock“ dalo očekávat ve vzduchu již od počátku minulého roku (a že se o to David i jeho manželka, spisovatelka Polly Samson, která k písním přidala velmi posmutnělé texty, postarali), tak co nebylo zcela jasné, byl směr, jakým se novinka bude ubírat. Jasně, ono je to pořád album hlasu a kytary Pink Floyd, takže základní elementy jsou vcelku jasné a nemá smysl nad nimi polemizovat, nicméně když se podívám do minulosti, tak všechna dosavadní sólová alba Davida Gilmoura jsou ve své podstatě jiná.

Zatímco eponymní debut byl progový blues rock 70. let, tak v roce 1984 vydané pokračování „About Face“ už bylo ve značné míře načichlé popovými prvky a několik písní by se dalo označit za rádiově orientované. Následovala dvě dekády dlouhá pauza, než spatřilo světlo světa „On an Island“. Skvělé album, které má blíže k debutu, ovšem disponuje mnohem křehčí a veskrze progrockově akustickou atmosférou. Po úspěchu „On an Island“ se tak nabízelo, že „Rattle That Lock“ bude jeho skoro přímým následovníkem. Avšak není to tak jednostranné, protože novinka je hravější a rozmanitější.

O rozjezd „Rattle That Lock“ se stará instrumentální „5 A.M.“, která se pomalu probouzí a uvádí posluchače do dobře známých prvků, přičemž zde převládá plačtivý zvuk Gilmourovy kytary. Je škoda, že se během těch tří minut nikam moc neposune, protože takhle něco naznačuje, stále se na něco čeká a najednou přijde konec.

Následuje píseň titulní, která byla vypuštěna jako první singl a kterou bych označil za minimálně překvapivou. Veskrze pozitivní atmosféra a rozverná nálada není Gilmourovi tolik podobná, aby se dalo hovořit o věci klasické. David Gilmour se při jejím vzniku nechal hudebně inspirovat melodickým jinglem veřejné železniční dopravy ve Francii. Hned v době vydání singlu jsem zaznamenal rozpačité přijetí, přičemž nemálo kritiky bylo slyšet z řad Francouzů, jimž ten zvuk, jejž slyší každé ráno na nástupišti při cestě do práce, nejspíš nepřijde tak fantastický jako Gilmourovi. Tomu ale učaroval natolik, až na něm postavil titulní píseň svého alba. Líbí se mi ta nespoutaná atmosféra, výrazná rytmika, skvělý vokál a samozřejmě i sólová kytara, která je ihned rozpoznatelná. „Rattle That Lock“ je aranžérský velmi vděčná záležitost, protože se na jejím pozadí stále něco děje, takže na své si přijde třeba i milovník ženských sborů. Rozhodně jedno z největších překvapení nahrávky.

Jestli se o některých z písní naopak dá říct, že znějí víceméně klasicky a že by se mohly umístit na albu schovávající se pod jménem Pink Floyd, tak je to trojice „Faces of Stone“, „A Boat Lies Waiting“ a „Beauty“. Začnu tou poslední, protože se jedná o instrumentální kousek, jenž by se svou ambientní náladou mohl z fleku vyjímat na „The Endless River“. Hodně podobně na tom je „A Boat Lies Waiting“, která je ve všech ohledech minimalističtější než třeba „Faces of Stone“. Klavír, kytara a do toho David Gilmour s harmonicky skládaným vokálem se zapojením hostujících vokalistů. Ačkoli je to píseň, v níž se toho děje ve své podstatě velmi málo, tak to není o nic horší posluchačský zážitek než „Faces of Stone“. Ta začíná opět velmi jednoduše jen za zvuku piána, ovšem úvodní motiv se postupně rozvine v plně znějící píseň se silným instrumentálním obsazením, takže krom klasických nástrojů se připojí akordeon a smyčcový opar, jenž halí skladbu do potenciální mlhy plné teskných akordů.

„Dancing Right in Front of Me“ je další z poměrně překvapivých momentů „Rattle That Lock“. Přestože je protkána melodií, tak je to potemnělá píseň s výraznou klavírní linkou. V druhé polovině se dokonce objeví něco, co zní jako mix blues a jazzu spojený Gilmourovou kytarou, čímž si připravuje půdu pro „The Girl in the Yellow Dress“. To je totiž píseň, kterou bych si od něj donedávna nedokázal představit. Na hosty velmi bohatá záležitost zní, jako by se zatoulala z úplně jiné nahrávky. Atmosféra zakouřeného baru, jazzová kapela na pódiu, praskající zvuk a do toho saxofon. Výsledný dojem je dokonalý a já se strašně bavím, ačkoli jazzovou hudbu jako takovou jsem nikdy nebyl schopný naplno docenit a užívám si spíš její mainstreamové pojetí.

David Gilmour

S koncem „Dancing Right in Front of Me“ přichází nejspíš absolutní vrchol „Rattle That Lock“ v podobě „In Any Tongue“. Tato kompozice je vystavěna na podobných základech jako legendární „Comfortably Numb“, je to ovšem jen taková vzdálená asociace; nečekejte kalkul a krádež vlastních postupů z minulosti. Po dobu necelých sedmi minut si „In Any Tongue“ plyne velmi pomalu a teskní na všechny strany. Přestože by se mohlo zdát, že to s tím patosem a melancholickou atmosférou už Gilmour přehání, tak vězte, tohle je opravdový majstrštyk, jenž mi dává vzpomenout i na „On an Island“. Skvělá melodie a klavírní motiv směřují k nádhernému kytarovém sólu, v němž „In Any Tongue“ exploduje.

Blížíme se do finále, což znamená příchod dvojice „Today“„And When…“. „Today“ je opět taková hybnější a rychlejší píseň s vyčnívající basou, která se stává jedním z nejpamětihodnějších momentů poslechu, protože ta nezvyklá nálada prostě bije do uší. Gilmour frázuje poměrně výrazně, aby držel krok, a podporován početným vokálním ansáblem v pozadí táhne tuhle píseň do refrénu, který mi přijde asi nejméně výrazný. Není špatný, ale dle mého by zasloužil trošku postrčit, protože v kontextu „In Any Tongue“ či „Rattle That Lock“ se ztrácí.

V samém závěru alba doznívá další instrumentální kousek „And When…“, který pochopitelně dojímá kytarou ústřední postavy nahrávky. Ani zde se příliš nepospíchá a nevyčnívající rytmika s orchestracemi nechává Gilmourovu hlavnímu nástroji dostatek prostoru, abyste si mohli užít každý dotek se strunami. Ze všech tří instrumentálních kompozic je mi právě „And Then…“ nejblíž díky povedeným melodiím, jež Gilmour táhle vybrnkává.

Jak to jen uzavřít… Znáte ten pocit, kdy na něco čekáte takřka deset let, a když je to venku, tak je to stejně tak dobré, jak jste doufali? Pro mě je tímto počinem právě „Rattle That Lock“, takže snad pochopíte, že tahle recenze v mém podání moc objektivně napsat nejde. A vlastně jsem se o to ani příliš nesnažil. Neříkám, že je to dobré jen proto, že je pod tím podepsaný Gilmour, ale lhal bych, kdybych nepřiznal, že již před vydáním měl z poloviny vyhráno, protože tu kvalitu člověk od takového umělce očekává už automaticky.

„Rattle That Lock“ je skoro ve všech ohledech dotažené do dokonalosti, a aniž bych chtěl malovat čerta na zeď, tak vzhledem ke Gilmourově kadenci, s níž své sólové desky vypouští, a faktu, že letos oslaví již 70. narozeniny, je tohle dost možná poslední studiová nahrávka, na níž si toho hlasu a kytary Pink Floyd bude dát užít. A tak k ní taky přistupuji. Třešničkou na dortu je, že Gilmour překvapil. Základní prvky sice zůstaly neměnné, takže ta nálepka, o níž jsem mluvil v úvodu, má na fyzickém nosiči své opodstatněné místo, ovšem barevnost a místy i nečekaná hravost podtrhují pohodu a nesvázanost, s jakou „Rattle That Lock“ vznikalo, a já opět smekám před uměním tohoto britského velikána.


Redakční eintopf #80 – září 2015

Iron Maiden - The Book of Souls
Nejočekávanější album měsíce:
Iron Maiden – The Book of Souls


H.:
1. Lana Del Rey – Honeymoon
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. Skepticism – Ordeal

Ježura:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Mgła – Exercises in Futility
3. Lana Del Rey – Honeymoon

Kaša:
1. David Gilmour – Rattle That Lock
2. Amorphis – Under the Red Cloud
3. Iron Maiden – The Book of Souls

nK_!:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Slayer – Repentless
3. Annihilator – Suicide Society

Atreides:
1. Skepticism – Ordeal
2. Lana Del Rey – Honeymoon
3. Chvrches – Every Open Eye

Skvrn:
1. Skepticism – Ordeal
2. Natural Snow Buildings – Terror’s Horns
3. VI – De praestgiis angelorum

Onotius:
1. Mgła – Exercises in Futility
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. My Dying Bride – Feel the Misery

Rubrika redakční eintopf odstartovala před téměř šesti lety – v listopadu 2009 a v době, kdy v čele Sicmaggot ještě pořád stál jeho zakladatel a ze současné sestavy byl tehdy v redakci jen jeden člověk. Kdo by tenkrát tipoval, že to tahle rubrika dotáhne až na 80 dílů…

Jubilejní 80. eintopf však musíme začít v méně příjemném duchu, a to snížením redakčních stavů. Sicmaggot se po přibližně čtyřleté službě rozhodl opustit Zajus, takže od nynějška to tu budeme táhnout jen v sedmi lidech.

Nicméně, zpátky k tomu, o čem by tento článek měl být především – o chystaných albech. Do role nejočekávanějšího počinu se vcelku bezproblémově vyšvihli heavy metaloví giganti Iron Maiden se svou novinkou „The Book of Souls“, do jejíchž drážek svou důvěru vkládá hned pět sedmin redakce. Rozhodně však nejde o jedinou nahrávku, jež nás bude zajímat. Hodně často totiž padalo i jméno zámořské zpěvačky Lany Del Rey či severských pohřebních doomařů Skepticism… a samozřejmě i dalších, ale to již najdete níže…

H.

H.:

Letošní srpen nebyl co do nových nahrávek vůbec slabý, ale proti tomu, jaké žně se budou dít v září, to bylo úplně nic. Nadcházející měsíc bude zajímavými deskami doslova natřískaný a vybrat z nich jen tři, na něž se člověk těší nejvíc, je docela oříšek. Nedá se ale nic dělat, omezení na tři alba je striktní (a co si budeme povídat – sám jsem ho vymyslel, takže bych vypadal jak blb, kdybych ho sám porušoval), tak hurá na věc. Moje aktuální posluchačské rozpoložení mi velí na první místo dosadit „Honeymoon“ od Lany Del Rey, jejíž poslední desku „Ultraviolence“ jsem si nefalšovaně zamiloval. A soudě dle prvního singlu „High by the Beach“ má novinka směle nakročeno k tomu, aby se situace opakovala, takže se těším hodně. V těsném závěsu pak nemůže být nikdo jiný než jedni z největších titánů metalové hudby. Iron Maiden byli mojí první srdcovou kapelou, dodnes na ně nedám dopustit a to, že mám pro jejich heavy metalovou klasiku slabost, se nezmění snad už do konce života – „The Book of Souls“ je tím pádem jednoznačná povinnost. Na finální třetí slot je těch kandidátů ještě víc, ale i přes silnou konkurenci nakonec svoje naděje nevložím do rukou nikoho jiného než finských funeral doom metalových bohů Skepticism, jejichž novinka „Ordeal“ vyjde po dlouhých sedmi letech čekání – a zrovna v tomto případě bych se jen velice nerad smiřoval se zklamáním.

Ježura

Ježura:

Tedy, řeknu vám, to letošní září má vážně grády. Nové album si připravila třeba Lana Del Rey, a pokud se jí podaří navázat na výtečného předchůdce jménem „Ultraviolence“, můžeme očekávat velké věci. Podobně jsou na tom polští black metalisté Mgła. Když se naposled blýskli deskou „With Hearts Toward None“, byla to mrda jako blázen a na tenhle počin nedám dopustit ani po letech. Novinka „Exercises in Futility“ hodlá podle všeho navázat ve stejném duchu a já bych se dost divil, kdyby to nebylo opět strhující dílo. Jenže přitažlivá a talentovaná Američanka i zakuklení Poláci nemůžou ani vzdáleně konkurovat mým dnešním vítězům. Inu, když vydává desku nejlepší kapela na světě, není moc o čem diskutovat, takže prosím potlesk pro „The Book of Souls“, a pokud nevíte, kdo tuhle fošnu vydává, běžte se prosím zastřelit. Víc už k tomu asi dodat nejde, takže teď mě prosím omluvte, jdu se těšit jako kráva.

Kaša

Kaša:

Ty krávo, to je zase měsíc… Jindy člověk horko těžko vymyslí sotva dvě jména, která by se do našeho redakčního eintopfu dala uvést, a v září abych spíš přemýšlel, koho budu muset nechat za branami exkluzivního spolku tří nejočekávanějších počinů mé maličkosti. A věřte, že rozhodování to není věru jednoduché. Opomenout anglické velikány Iron Maiden by byl hřích. Novinka sice vzbuzuje menší obavy svou rozmáchlostí, ale i tak doufám, že si pánové tentokrát neukousli až příliš velké sousto. Však víte, jak to s těmi dvojalby bývá. Zkrouhnout stopáž na půlku, tak máme v ruce skvělou desku. No, uvidíme. Na úkor nejmenovaných thrashových velikánů jsem se rozhodl nominovat Amorphis s jejich novinkou „Under the Red Cloud“. Povzbuzen nedávným vystoupením na Made of Metal mám tyhle seveřany stále v hlavě a na chystanou placku se těším hodně. A koho jsem se rozhodl dosadit na místo první? No jasně – David Gilmour. Legendární kytarista si na 18. září nachystal svou čtvrtou studiovou desku, a přestože první singl budí rozpaky, tak „Rattle That Lock“ je v mých očích velmi vyhlíženým albem.

nK_!

nK_!:

Září je letos pěkně natřískané. Své novinky vydají veteráni mnoha rozličných stylů, mezi nimi Iron Maiden, SlayerAnnihilator, na které se těším nejvíce. „Maideni“ jsou, doufám, sázkou na jistotu. Pět let stará „The Final Frontier“ nebyla špatná deska a očekávat od „The Book of Souls“ nějaký výrazný kvalitativní propad není snad potřeba. Slayer s novým materiálem otáleli dokonce šest let a podle prvního singlu to vypadá, že se čekání vyplatilo. Uvidíme, jak bude „Repentless“ vypadat bez přispění Jeffa Hannemana. „Suicide Society“ od Annihilator nazpíval celou sám šéf Jeff Waters a neočekávám nic jiného než slušnou a poctivě zahranou desku. Jsem zvědav, jak moc mě které album překvapí a zda to bude v dobrém, či ve zlém.

Atreides

Atreides:

Září je lemováno několika poměrně zásadními jmény, která sice nepřehlížím, nicméně do eintopfu jsem je nakonec nezařadil. Jednak kvůli tomu, že do první trojice se zkrátka nedostala, ale i z toho důvodu, že doufám, že na ně upozorní někdo jiný z redakce. Po parádní zkušenosti na letošním Brutal Assaultu mě nejvíc táhne nová deska „Ordeal“, která bude pravděpodobně první nahrávkou, s níž budu mít tu čest od začátku do samého konce. A doufám, že ten konec bude řádně depresivní a pohřební. Zbytek výběru už ale zdaleka tak vážný není, spíš naopak. Lana Del Rey totiž vydává svoji čtvrtou řadovku „Honeymoon“, a byť jsem se pořádně ještě nedokopal ani k loňské „Ultraviolet“, jsem dost zvědavý, co z těchto líbánek s Lanou vyleze. Docela by mě zajímalo, jestli jim předcházela svatba v kostele, nebo ne – ale ať už je to jakkoliv, poslední volba tohoto měsíce padá na Chvrches. Tuhle alt popovou bandu z Glasgow jsem zaznamenal jen pár dní zpátky, avšak to málo, co jsem slyšel, mi uhranulo natolik, že vše ostatní z eintopfu musí z kola ven. Název je dneska spíš už trochu „cliché“ a zavání hipsteřinou, nicméně i tak doufám v solidní porci hudby.

Skvrn

Skvrn:

Ač bez větší tutovky, následujících 30 dní patří k těm silnějším. Září sice zřejmě nenabídne dalšího z kandidátů na desku roku, každopádně vysoce kvalitních nahrávek vyhlížím hned několik. Logicky tak opět využívám eintopfový strop, tedy tři vyvolené záseky. Výběr zářijové jedničky nebyl nejjednodušší, nicméně nakonec dávám na nedávnou koncertní zkušenost z Josefova a volím studiově se navrátivší Skepticism. Z desek mě Finové nikdy dvakrát nesebrali, což je, přiznávám, fakt, za který si mohu z velké části sám. Nepříliš ideální poslechové podmínky, zbrklost a touha po okamžité odměně, to vše poslechy tohoto pozitivy překypujícího tělesa výrazně dehonestovalo. Již teď mohu „Ordeal“ slíbit mnohem lepší péči, takže doufám, že samo bude mít co nabídnout. Drone / folkové duo Natural Snow Buildings a jejich „Terror’s Horns“ – další zajímavá zářijová věc. Poslední „The Night Country“ mělo neskutečně silné momenty, snovou atmosféru a bohužel také 80minutovou stopáž, kvůli níž jsem na něj také za pár měsíců zanevřel. „Terror’s Horns“ však věřím. Zářijová trojka nakonec patří šestce, respektive francouzskému black metalovému spolku skrývající se pod touto římsky zapsanou číslicí. „De praestigiis angelorum“ je albem debutovým, avšak vzhledem k primárním působištím jeho ostřílených tvůrců lze jen stěží očekávat málo.

Onotius

Onotius:

Pokud bych měl jmenovat jedinou kapelu vyprodávající stadiony, jež si svůj obrovský úspěch a hromadu peněz podle mě skutečně zaslouží, bez dlouhého rozmýšlení bych řekl – Iron Maiden. Tito zástupci NWOBHM, kteří ve své hudbě velmi šikovně kombinují energii, melodičnost i zajímavé kompozice, po pěti letech vydávají novinku zvanou „The Book of Souls“ a já jsem velmi zvědav, v jaké formě je jejich šestnácté album zastihne. Posuneme-li se však trochu více do metalového podzemí, narazíme na desku, na niž se těším ještě o chlup víc, a tou je novinka polské black metalové kapely Mgła. Vzhledem k tomu, že její tři roky starý předchůdce „With Hearts Toward None“ se velmi vydařil, doufám, že Poláci svou laťku nepodlezou a naservírují nám opět patřičnou porci dokonale vybroušené black metalové temnoty. Dalším důvodem k pečlivému poslechu budiž jejich pražský koncert, jenž proběhne 11. prosince po boku One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa. Dále určitě nepohrdnu novými My Dying Bride, u nichž by bylo fajn, kdyby si napravili trochu pošramocenou reputaci z poslední studiovky a vrátili se s něčím trochu zajímavějším.


David Gilmour: info o albu

Čtvrtá sólová desky Davida Gilmoura, kytaristy legendárních progresivních rockerů Pink Floyd, se bude jmenovat „Rattle That Lock“ a vyjde 18. září u Columbia Records. Titulní píseň můžete poslouchat na YouTube. K mání bude standardní CD, LP a deluxe verze. Obal se nachází zde, tracklist následuje:

01. 5 A.M. 02. Rattle That Lock 03. Faces of Stone 04. A Boat Lies Waiting 05. Dancing Right in Front of Me 06. In Any Tongue 07. Beauty 08. The Girl in the Yellow Dress 09. Today 10. And Then…


Novinky 13-6-15

Avatarium - All I Want

>>> Avatarium prozradili, že jejich druhá deska vyjde v říjnu letošní roku. Stejně jako debut, i novinku zaštítí Nuclear Blast.

>>> Slavný britský muzikant David Gilmour, který je známý především jako kytarista Pink Floyd, letos vydá novou sólovou desku po devíti letech. Počin by se měl jmenovat „Rattle That Lock“ a vyjde v září.

>>> Krisiun pojmenovali svůj další studiový počin „Forged in Fury“. Nahrávka vyjde 7. srpna pod značkou Century Media Records. Obal prohlížejte na odkazu.

>>> Lamb of God zveřejnili videoklip na podporu nového alba, a to k songu „512“. Sledujte na YouTube.

>>> Leaves’ Eyes ohlašují vydání dalšího studiového alba. Jeho název zní „King of Kings“ a do prodeje se dostane v září. Artwork prohlížejte zde.

>>> Mark Tremonti, známý především jako kytarista kapel Creed a Alter Bridge, vydal před několika dny své druhé sólové album “Cauterize“. Nyní na jeho podporu zveřejnil živé video s titulním songem – sledujte na YouTube.

>>> Portugalští Moonspell hlásí, že prodloužili kontrakt s rakouským labelem Napalm Records, pod jehož křídly vyšla dvě poslední alba. Aktuální deska kapely se jmenuje „Extinct“ a je venku od letošního března.

>>> Singapurští grindeři Wormrot hlásí příchod nového bubeníka – je jím Vijesh, který již prošel kapelami jako Oshiego nebo Absence of the Sacred. Wormrot tím pádem také obnovili práce na své další dlouhohrající fošně.


Cesta do hlubin redaktorovy duše #3 (Kaša)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve třetím díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Kaši…

Kaša

Kaša.:

Def Leppard - Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 1995
Label: Mercury Records

Def Leppard – Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)

Ostatně jako každý, i já jsem získával své první hudebně-posluchačské zkušenosti pod vlivem toho, co se doma povalovalo rodičům, přičemž mně se okamžitě vybaví CD a MC umělců jako Smokie, Slade, Bryan Adams, AC/DC anebo právě Def Leppard, kteří se mi už v raném věku líbili, ačkoli jsem tehdy o kapele nesmýšlel v žádných širích rovinách, ale výběrovka “Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)” pro mne byla kazetou plnou líbivých písní s hezkými refrény. Tolik málo mi stačilo ke spokojenosti, abych dokázal vyměnit tehdy populární Šmouly, Kelly Family a kdovíco ještě (ale jo, proč to nepřiznat, v deseti letech mě to prostě bavilo) za anglické hard rockery.

Přestože jsem nikdy ke skalním fanouškům Def Leppard nepatřil a neřadím se k nim ani nyní, tak jejich zásadní zářezy jako “Pyromania”, “Adrenalize” a hlavně “Hysteria” jsou ze zlatého fondu stadionového rocku 80. let, a protože krom posledně jmenovaného mě ani jedno z jejich alb nebaví úplně v celé své délce, tak je pro mne i dnes “Vault” logickou volbou, když se při jeho sestavování čerpalo nejvíce z hitů konkrétně z těchto alb. A nesahám k němu jen z nějaké nostalgie, protože ty skladby mi mají co říct i nyní. Legendární hymny jako “Pour Some Sugar on Me”, “Let’s Get Rocked”, “Animal” nebo “Hysteria” se mi snad nikdy neoposlouchají a jmenovitě “Hysteria” by se v mém soukromém žebříčku nejoblíbenějších rockových písní vůbec zařadila zatraceně vysoko.

Dodnes se mi líbí ten stadionový zvuk načichlý popovými melodiemi, který z nahrávek Def Leppard srší, a třeba “Hysteria” je v tomto ohledu doslova revoluční počin, ačkoli velkou roli v tom hrála nehoda bubeníka Ricka Allena, jenž přišel při autonehodě o ruku a jeho bicí souprava je z půlky elektronická a do tehdejšího načančaného zvuku složeného z mnoha vrstev a melodií zapadla jako ulitá a pánové tak vytvořili něco opravdu jedinečného.

“Vault” však v té době nebyla jediná rocková deska, které jsem tak trochu propadl, protože zhruba ve stejné době se v mém zorném poli objevili ještě The Offspring a na nějaký ten rok se stali mou nejoblíbenější kapelou, s jejíž hudbou jsem vstával, usínal a dost dobře by zde místo Def Leppard mohlo být “Ixnay on the Hombre” těchto punk rockerů, ovšem Def Leppard byli prostě a jednoduše první. I když bych se k rockové hudbě dostal zcela určitě i bez jejich pomoci, tak pro mě mají zvlášní kouzlo, díky kterému jsou to zrovna oni, které považuji ve svém hudebním vzdělání za přelomové.


Metallica - S&M
Země: USA
Žánr: thrash / symphonic metal
Datum vydání: 1999
Label: Elektra Records

Metallica – S&M

I v tomto případě jsem nucen vybrat neřadový počin, protože i když jsem už povědomí o tvorbě nejslavnější metalové kapely všech dob nějakou dobu měl a třeba “Černé album” na základní škole kolovalo skoro jako nedostatkové zboží, tak to bylo album “S&M”, které mě doslova uchvátilo a které svým způsobem určilo dvě věci. Zaprvé, že mou nejoblíběnější kapelou bude na hodně let dopředu Metallica a že thrash metal se stane mou nejoblíbenější metalovou odnoží vůbec.

Vím, že “S&M” zrovna thrash metalovou agresí neoplývá a spojení Metallicy a symfonického orchestru pod vedením Michaela Kamena budí dodnes rozpory, tak pro mne je album klíčové v tom, že to, co mi do té doby přišlo jako nestravitelný bordel (“Master of Puppets”), se na “S&M” proměnilo v dokonalé živé verze, které díky skvělému orchestru ztratily pro mě tehdejší neprostupnost a pomohly mi proniknout i do takových písní jako “The Call of Ktulu”, “Master of Puppest” nebo “Battery”. Dnes už bych sice trošku poupravil výběr songů a třeba nezařazení “Fade to Black” a “Orion” Metallice neodpustím, ale ve své době jsem neměl jedinou výtku a album jsem točil doslova bez ustání.

Některé z písní se mi dokonce v provedení s orchestrem líbí víc než originál, přičemž nejvíc je tomu tak u dvojice “Devil’s Dance”“Reload” a “Outlaw Torn”“Load”. I když jsem si totéž myslel i o legendárních skladbách jako “The Thing That Should Not Be” nebo “One”, tak postupem času, kdy jsem si doslova ujížděl na thrash metalových klenotech (a teď nemluvím jen o Metallice), jsem svůj názor musel poupravit, protože jsem zjistil, že originál je v tomto případě jen jeden. Protože mám rád období prvních čtyř alb stejně jako 90. léta, kdy Metallica koketovala s hard rockem, tak si velmi rád sáhnu po kterékoli části z její diskografie a nejinak je tomu i se “S&M”, jež občas vytáhnu z poličky a bavím se skoro stejně tak dobře jako před lety.

Jak už jsem řekl, thrash metal se díky tomuhle albu stal mou jedničkou, protože nebýt “S&M”, asi těžko bych se dostal takhle brzo (a kdo ví, jestli vůbec) k prvním albům Metallicy, od nichž už samozřejmě nebylo daleko k Anthrax a Megadeth, ačkoli v obou případech se tak dělo přes jejich pozdější alba z let devadesátých, heavy metalovým Iron Maiden a jejich “Brave New World” a v neposlední řadě k…


Sepultura - Chaos A.D.
Země: Brazílie
Žánr: groove metal
Datum vydání: 1993
Label: Roadrunner Records

Sepultura – Chaos A.D.

Sepultuře. “Chaos A.D.” bylo snad prvním vyloženě extrémním metalovým albem, které jsem slyšel. I když s tím extrémem to není tak žhavé, tak přeci jen oproti doposud jmenovaným kapelám to pro mě bylo jako hudba z jiného světa a zároveň zjištěním, že thrash metal Metallicy a Anthrax je jen začátek a že existuje i něco daleko tvrdšího.

“Chaos A.D.” pro mne má z celé diskografie této party speciální pozici. Není možná tím nejlepším, zcela určitě ani tím nejexperimentálnějším albem, ale právě díky tomu, jak kombinuje první thrash / death metalovou éru završenou klenoty “Arise” a “Beneath the Remains” spolu s následujícím etnickým monolitem “Roots”, jej mám nejradši a měl jsem díky němu usnadněnou pozici co se týče objevování tajů alb předešlých, protože si myslím, že přes “Roots”, jež už bylo na poměry kapely ovlivněno nu-metalovým hnutím, by to šlo mnohem hůř. “Chaos A.D.” mě prostě uchvátilo a odstartovalo mou mánii hlavní postavou kapely, Maxem Cavalerou, kterého jsem doslova žral a s ním i všechno, na co sáhl, takže od Soulfy, přes různé hostovačky až po Nailbomb.

Při pohledu na tracklist se nemůžu zbavit dojmu, že co skladba, to trefa do černého. Od úvodního dvojbloku nesmrtelných klasik – protestsongu “Refure/Resist” a “Territory” – přes politickou “Biotech Is Godzilla” až po skvělou předělávku “The Hunt” od New Model Army, se tahá jedna pecka za druhou. V současné době už mě víc baví skladby jako “Kaiowas”, “The Hunt” nebo “Amen”, i když svůj podíl na tom určitě bude mít fakt, že když jsem kdysi upřednostňoval profláklejší písně jako zmíněné “Refuse/Resist” a “Territory”, tak jsem byl schopný poslouchat jenom tyhle dvě i hodinu v kuse. Dnes si daleko víc vážím instrumentálky “Kaiowas”, která předznamenala směřování na “Roots”. I zmíněnou “The Hunt” nebo “We Who Are Not as Others” jsem dokázal ocenit až později, protože to nebyly takové vypalovačky jako třeba “Manifest” a coby strašně “tvrdý” metalista jsem je prostě neuznával.

“Chaos A.D.” mi nakonec otevřelo brány jiných metalových odnoží, ale i rozšířilo ty stávající. Objevil jsem Machine Head, Slayer, Fear Factory a později At the Gates a In Flames, díky kterým dodnes miluji severský death metal, ale to už by byl zase úplně jiný příběh.


Opeth - Ghost Reveries
Země: Švédsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 2005
Label: Roadrunner Records

Opeth – Ghost Reveries

Miluju progresivní metal. Dalo by se říct, že v jakékoli podobě. Od těch melodických progů až po technický death metal mám tenhle styl vážně rád a může za to jedna jediná deska. “Ghost Reveries” od švédských Opeth. Už si ani nevzpomínám proč a jak jsem se k ní dostal, ale to, co jsem slyšel, mě ohromilo.

Kombinace drsných death metalových a akustických nálad je něco, co mě dostává do kolen i dnes, a dovolím si tvrdit, že zrovna Opeth toto dělají (respektive dělali, když se podívám na to, co hrají na “Heritage”) ze všech nejlíp. “Ghost Reveries” opět není tou nejlepší nahrávkou v jejich diskografii a s dvojicí “Blackwater Park” nebo “Still Life” se úplně rovnat nemůže, ovšem jako takové vyústění “Deliverance” a “Damnation” je to celkem logický krok, jenž se nesetkával s úplným pochopením, ale pro mě, jakožto pro fanouška zbrusu nového a starší tvorbou nepolíbeného, mělo to album strašně magickou atmosféru, díky níž se k němu stále s oblibou vracím.

Kdysi před těmi osmi, devíti lety mi přišly poněkud zbytečné skladby “Atonement”, “Hours of Wealth” a “Isolation Years”, protože to jsou čistě akustické kompozice bez stop death metalového hřmění, a připadaly mi tak jako zbytečné mezihry mezi těmi “opravdovými” skladbami, ale díky tomu, že jsem později propadl progresivnímu rocku, jsem i na ně změnil názor a začal je brát jako nedílnou součást velmi vyrovnaného a hlavně velmi kvalitního alba. “Ghost of Perdition” a “The Baying of the Hounds” jsou na úvod (obzvláště pro začínajícího posluchače) neskutečně tvrdý oříšek a ani uhrančivý Åkerfeldtův vokál tu počáteční námahu, kterou si album vyžaduje, neulehčí. Nenapadá mě snad jediná slabá chvíle, ale těch opravdu geniálních bych z rukávu vysypal hned několik. Těmi úplně nejsilnějšími momenty jsou už léta melancholická pasáž v sedmé minutě “Reverie/Harlequin Forest” nebo orientální úvod “Beneath the Mire”.

A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale o to tady nejde. Hlavní je, že díky “Ghost Reveries” jsem ochutnal to, co je pro mne skoro denním chlebem, protože i když trošku vzdáleně, tak jen díky tomuto albu jsem propadl Tool, Devinu Townsendovi nebo třeba A Forest of Stars a Agalloch, protože nebýt toho, že si mne kdysi podmanila košatá stavba desetiminutových kompozic, jak je z rukávu sypali právě Opeth, tak kdo ví, kde bych dnes hudebně byl.


David Gilmour - On an Island
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 2006
Label: EMI Records

David Gilmour – On an Island

Sám sobě se divím (i když, zaplaťpánbůh za to), co mě to před zhruba sedmi lety popadlo, že jsem si nechal vnutit k poslechu na doporučení zatím poslední sólovou desku Davida Gilmoura, “On an Island”. Mé veškeré znalosti o progresivním rocku tehdy končily u songů “Another Brick in the Wall” a “Wish You Were Here” od Pink Floyd, což je, pravda, dost málo, ale do té doby mě prostě nic jiného než metal nezajímalo, takže jsem neměl ani nutkání objevovat něco dalšího.

To se však s poslechem “On an Island” změnilo. Krásná a podmanivá atmosféra kytarového umění mistra Gilmoura spolu s jeho uklidňujícím vokálem je spletenec, který jsem si od té doby postupně zamiloval a jen díky tomu, jak skvělým materiálem se na “On an Island” zaskvěl, jsem postupně začal pronikat do diskografie Pink Floyd, kteří jsou od té doby mojí nejoblíbenější kapelou vůbec a vlastně do celého hnutí progresivního roku, přičemž stejně jako každý jeho fanoušek mám v sobě velkou posedlost díly ze 70. let. Legendární opusy Rush, Genesis, King Crimson či Camel jsou alba, na která nedám dopustit a která poslouchám dost často s až železnou pravidelností.

Ačkoli “On an Island” plyne především v pomalém tempu, tak není v žádném případě nudné nebo utahané, protože skladby jsou plné energie (“Take a Breath”) a skvělých muzikantských výkonů, jimž logicky vládne hlavně Gilmourova kytara. Floydovská “On an Island” je prvním z vrcholů a spolu s “The Blue”, “Where We Start” a “This Heaven” bych si ji klidně dokázal představit na některém z pozdějích alb Pink Floyd, což není úplně špatná vizitka. Ani takhle s odstupem času neztratilo “On an Island” nic ze své kouzelné nálady a vždy, když si jej pustím do sluchátek, tak si vážně připadám jako někde na odlehlém místě a nechávám se unášet na vlnách kompoziční zralosti, která je v tomto případě nezpochybnitelná.

Hodnotit album v kontextu Gilmourovy sólové tvorby, tak bych právě “On an Island” postavil na stupínek nejvyšší, ačkoli je možné, že to je právě tím, že jej mám nastudované ze všech tří počinů suverénně nejvíc a byla to první deska, kterou jsem od něj slyšel. Tak či onak, je to skvělé album, které ve mně probudilo prog rockového ducha, díky němuž dnes obdivuji i mladší party jako Karnivool, The Mars Volta a především Stevena Wilsona včetně Porcupine Tree.