Archiv štítku: Dead Congregation

Brutal Assault 23 (pátek)

Brutal Assault 23

Datum: 10.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aluk Todolo, Behemoth, Carpathian Forest, Cutterred Flesh, Dead Congregation, Depresy, Dragged into Sunlight, Eskhaton, Grave Pleasures, Harakiri for the Sky, Hate, Hentai Corporation, Hypnos, Inhume, Malokarpatan, Misery Index, Misþyrming, Obscure Sphinx, Pestilence, První hoře, Sadistic Intent, Ulsect

Metacyclosynchrotron: Na pátku bylo super, že se příjemně ochladilo a deštíčku bylo tak akorát. Nemusel jsem se tedy jen schovávat ve stínu, ale zkrátit si čekání sledováním prvních kapel. Když na pódiu stáli Cutterred Flesh, vůbec mě nenapadlo, že to je vlastně česká kapela. Jednak díky jejich zámořskému pojetí žánru, no a borci byli taky dost opálení, haha. Hlavně to byl ale násilný brutal death s decentními riffy a nejenom ugrcaný sekec-mazec, takže proto mělo smysl postávat na gumě s menším hloučkem podstatně dedikovanějších fans. Bylo to fajn a rád bych vypíchnul jak láskyplně se basák mazlil se svým nástrojem.

Metacyclosynchrotron: Slovenské Depresy přivítal o něco větší a snad i nadšenější dav. Ruku do ohně bych za to nedal, ale začínalo se myslím se songem z letošního EP, které vyšlo bez nějakých větších fanfár. Přitom Depresy hrají poměrně originální a zajímavou muziku, takže je škoda, že to netlačí dál a vystačí si lokálními akcemi a Brutalem. V -nácti jsem Depresy viděl víckrát, obvykle se to nedalo poslouchat, ale tady bylo vše v pořádku. Instrumentálně to samozřejmě, ale hlavně i zvukově.

Onotius: Protože si dopřávám dlouhého spánku a vydatné snídaně, Depresy nestíhám, a tak má první aktivita pod pódiem je až vlažné přikyvování na tuzemské smrťáky z Hypnos. Ti svůj set otvírají chvíli před jednou odpolední. Vystoupení je to sice příjemné a sympatické, nicméně celkově až překvapivě nevýrazné. Nějak mi při něm dochází, jak kousky z poslední desky „The Whitecrow“ postupně vybledly a těm například z prvního post-comebackového „Heretic Commando – Rise of the New Antikrist“ se naprosto nemohou rovnat. Naštěstí dojem značně zachraňují právě zástupci starších a dnes již osvědčených nahrávek, takže netřeba zoufat. Jistě fajn to bylo, atmosféra slušná, lidí přišlo požehnaně (až se tomu Bruno divil), počasí nebylo zdaleka tak ofenzivní jako včera, ale s odstupem to bylo zkrátka jen takové uhlazené, důstojné, neškodné.

Metacyclosynchrotron: Čekám na svou první páteční povinnost, zboku čumím na Inhume a přemítám, jestli to je ucházející grind, anebo jen humpolácká bordelózní capina. Bicí moc nevylezly, ale aspoň rytmická nálož dvou plešatých vokalistů s takřka totožnými vokály solidně pumpovala. Jeden z nich si občas zakřepčil, v kotli už se to začalo rozhýbávat a celkově vzato to docela ušlo. Pěkné bylo, když jednomu fanouškovi evidentně zahráli na přání (anebo se jen trefil se songem, který měli stejně hrát jako další).

Metacyclosynchrotron: Sadistic Intent je legenda deathmetalového undergroundu. Bráchové Cortezovi žánrem žijí, zažili ho od jeho proto-počátků a stvořili i pár vysoce kvalitních nahrávek, byť úplná extraliga to taky není. S image pořešenou do důsledků, avšak bez kýče, to Sadistic Intent odpálili a hned s úvodní „Asphyxiation“ až do konce to byl ve všech ohledech 100% METAL. Dále zazněly (bez pořadí a možná se už mýlím) „Condemned in Misery“, „Conflict Within“, jeden song ze splitka s Pentacle, „Morbid Faith“, „Ancient Black Earth“ a úplný závěr patřil „Funerals Obscure“. Ne, že bych se ze Sadistic Intent úplně zechcal radostí, ale má očekávání byla zcela splněna a hned bych si dal delší set někde v malém natřískaném klubu.

Sadistic Intent

Metacyclosynchrotron: V dobrém rozmaru jsem si ještě počkal na Harakiri for the Sky, abych si ověřil, zda o něco náhodou nepřicházím, když je všude strašně chválí, ale po dvou skladbách jsem se raději urychleně klidil z doslechu…

Onotius: Podobně nemastný neslaný dojem jako z tuzemských Hypnos si odnáším i z Hate, ba jejich projev na mne působí ještě o špetku více uniformněji a bez duše. Až jejich poslední skladba mne nějakým způsobem dovede vysvobodit z unylého blackened-deathového sterotypu, po většinu doby ovšem upadám do znuděné letargie. Nevím, pamatuju si, že svého času jsem některé jejich studiovky míval celkem rád, ale tady mi to přišlo jako naprosto průměrné satanáštví s pár světlými momenty (povětšinou to byly ty atmosferičtější pasáže).

Hate

Cnuk: Pátek se mi zdá být zkraje dne trochu slabší, a tak se do areálu dostávám až na Hentai Corporation. Konečně zase dostali prostor v normálním hracím dnu a plně toho využili. Je tu docela dost lidí a všichni se velice rychle aklimatizují na hlášky Radka Škarohlída, ať už je to o Zagorce, Lucce Bílé nebo Hitlerovi. Baví mě hlavně drobnosti jako pozdrav Polákům nebo zvolání Adam Małysz po skoku na pódium. Hlavní je ale samozřejmě hudba a i s novým klávesákem (zde Adoš Novotný) jim to šlape. Rozlévají se panáky, do publika letí flaška Danielse a do toho sází osvědčené tutovky i novinky jako „Tardigrade Hunt“, „Synthetic Limits“ nebo „Paralyzed“. Končí se už klasicky Michalem Tučným. Nastartování dne jak má být.

Onotius: Hentai Corporation byli první kapela, kterou jsem si během pátku naprosto naplno užil a zapomenul na všechny trably světa. Jen jsem si vychutnával roztančený thrash rock’n’roll plný instrumentálních výjezdů stejně jako Radkův zábavný stand-up mezi skladbami. Vůbec se nedivím té popularitě, již si tahle střelená parta na tuzemské scéně vydobyla, protože tohle je zkrátka živá prezentace, jak má být. Jasně, doma si poslechnu muziku Hentaiů poměrně zřídka a nadále si stojím za tím, že čistě po hudební stránce nadhodnocovaní jsou, ale zážitek z živého vystoupení si teda odnáším zatraceně pozitivní.

Hentai Corporation

Cnuk: Krátce před šestou začíná nizozemská úderka Pestilence. K mému potěšení si první skladbou odbyli novou tvorbu a zbytek byl čistě v retro stylu přelomu 80./90. let. Tuhle dobu pamatuje v celé kráse jen hnací síla kapely Patrick Mameli. Trochu mě překvapuje, jak rozpačitě k nám promlouvá mezi skladbami, ale s o to větší jistotou pak masakruje svou kytaru. Staré vály neztratily ani po letech nic ze svého lesku a Pestilence předvedli skvělé vystoupení. „Out of the Body“ na závěr vraždila!

Metacyclosynchrotron: Mě teda nejvíce zabila ta komedie, co měl Mameli na hlavě, ale poslouchalo se to fajn.

Pestilence

Cnuk: Na vedlejší stage už dorazili Misery Index. Zde už je to death metal v trochu modernějším hávu, ale za klasikou Pestilence zaostávají o parník. Po pár zářezech je z toho běžná rutina bez výraznějšího momentu a do konce zůstávám ani vlastně nevím proč. Nebylo to úplně blbé, ale případné příští střetnutí vynechám.

Metacyclosynchrotron: Po zevlu, návštěvě podzemí a soplici jsem šel na Grave Pleasures, kteří kvůli čtvrtečnímu výpadku proudu vystoupili v pátek v šest. Nebýt téhle změny tak bych Kvohsta a spol. určitě neviděl, což by byla obrovská škoda, protože se z toho nakonec vyklubal snad můj nejlepší koncert festivalu. Upřímně, Grave Pleasures ani Beastmilk jsem nikdy předtím pořádně neslyšel, ale jejich post-punk zahraný s rock’n’rollovou řízností mi už více do nálady sednout nemohl. No, kroutil jsem se u toho jak zfetovaná mařka na Woodstocku a doufal, že to jen tak neskončí. Snad jen ten „cover“ Beastmilk mi přišel slabší. Khvost byl skvělý, takovej mix GahanaHalfordem prostý homo-erotismu a taky nebyl to jediný energický showman na stagi. Prostě pecka na kterou se i ovečky přišly podívat.

Grave Pleasures

Onotius: Reparát Grave Pleasures byl příjemný, ale ve srovnání se včerejškem přeci jen chyběla tma, takže výsledný dojem nezvládl vyrůst k superlativům. Je nicméně třeba ocenit, že kapela zvolila jiný tracklist, a tak se opakovali snad jenom v jednom songu a jinak šlo o naprosto jiný set. Formálně samozřejmě nelze nic vytknout, jen jsem se včerejší ochutnávkou nechal namlsat možná až moc a ve srovnání s tím tohle byla „jen“ pohodovka. Zmiňované ovce byly nicméně setsakra cool!

Cnuk: Po prohlídce výstavy umění v Octagonu volně přecházím na Oriental Stage. Tam se totiž schyluje k vylodění Australanů Eskhaton. O nich bych neměl nejmenšího tušení nebýt nedávné recenze kolegy Metacyclosynchrotona zde na webíčku. S dalším příchodem oveček na horní hradby začíná chaos a z pódia se krom drcení nástrojů linou také mohutné čmoudy, které několikrát zahalí všechny přihlížející. Byť zvuk na tomto pódiu není dokonalý, je to působivé vystoupení, které však vidí kupodivu skromná hrstka nadšenců. Přisuzuji to hlavně nevychytanému krytí s žánrově příbuznými Azarath, na které jsem chtěl kouknout alespoň chvíli, ale Eskhaton se nějak povedlo mě nepustit.

Eskhaton

Metacyclosynchrotron: Pln nadšení z Grave Pleasures jsem v Octagonu dále vyčkával, tentokrát na dva hlavní viníky, kteří způsobili, že jsem se na Brutal Assault uráčil přijet. Avšak australští deathmetaloví maniaci Eskhaton docela dojeli na zvuk. Ruku na srdce, dal by se takový ultrabestialní zlobordel vůbec uspokojivě nazvučit? To nevím. Starou skladbu jsem nepoznal ani jednu a občas jsem měl dokonce problém i s těmi z „Omegalitheos“, ale během „Relic of Mictlantecuhtli“, „Intramort“, „Omegalitheos“, „Nusku Etu Genii“ a hlavně kurvapičadrát poslední „Kimah Kalu Ultu Ulla“ se našly pasáže, kdy to bylo opravdu na hraně/za hranou v tom nejlepším smyslu, přesně tak, jak jsem toužebně očekával. Instrumentálně to bylo divočejší než známější Origin o den později a doufám, že Eskhaton nezanechali hluboký dojem jen ve mně, i když jsem si plně vědom, o kolik to mohlo být lepší.

Onotius: Já před Eskhaton stihnu ještě bleskově zkontrolovat alternativní První hoře, kteří v divokých okamžicích baví, ale já stíhám zrovna baladu, která používá na můj vkus až moc tradiční popíkové akordové posloupnosti, takže té jejich skutečné splašenosti si moc neužiju. A Eskathon, ti jsou věru přesně takoví, jak je líčí kolegové – hutný marasmus s mizerným zvukem pro partu nadšenců. Solidní, špinavé, brutální, ale navzdory mocnému potenciálu přeci jen nejsem v euforii. Něco tomu prostě chybělo – možná tma, možná právě ten lepší zvuk? A možná je třeba také přiznat fakt, že každá kapela, která hraje před dlouho očekávanou srdcovkou Aluk Todolo, se nachází v mých očích v docela nevděčné roli.

Aluk Todolo

Onotius: Potemnělé nádvoří, blikající žárovka a naprosto jedinečná monumentálně pohlcující muzika snoubící v sobě krautrock s black metalem, takoví jsou francouzští vizionáři Aluk Todolo. Elektrizující ponuře psychedelická atmosféra prostupuje prostor a vyvolává husí kůži. Svíjející se muzikanti na pódiu se soustředěnými výrazy vykonávají monstrózní rituál, na který budu vzpomínat ještě hodně hodně dlouho. Shantidas Riedacker odhodlaně znásilňuje kytarové efekty, zatímco Antoine Hadjioannou s tradičně démocikým výrazem dráždí činely. Naprostá euforie trvá po většinu setu a po doznění posledního tónu se člověku vůbec nechce vracet do reality. Pokud bych měl z letošního Brutalu vybrat dva zážitky, které bych ověnčil přívlastkem „nadpozemské“, první bez váhání putuje právě Aluk Todolo.

Metacyclosynchrotron: Aluk Todolo a jejich bezchybná interpretace chaosu „Voix“ byla dle očekávání úžasná, ale do transu jako na Islandu se mi nepodařilo úplně dostat. Asi jsem byl málo mimo, ale i tak mě pánové upoutali natolik, že jsem z Wrathprayer stihnul akorát poslední riff „Sun of Moloch“ a „thank you Brutal Assault“. I další elitní námrdy jako Dragged into Sunlight a Misþyrming jsem sledoval jen tak laxně z dálky a chvíli, jelikož jsem je za poslední rok a něco viděl víckrát. Co jsem tak viděl a později i slyšel od fanoušků vepředu, tak to bylo to maximální, ale na podrobnější slova chvály si netroufám.

Misþyrming

Onotius: A já jsem přesně jedním z těch fanatiků v prvních řadách, který na vystoupení Misþyrming nedá dopustit. Sice bylo třeba přežít moment zmatení, že nejednu skladbu, co hráli, jsem neznal, neboť nepocházely ze „Söngvar elds og óreiðu“, nýbrž z nového materiálu. Nicméně i ten naživo zafungoval výborně, a když došlo na osvědčené kousky, bylo to naprosto výtečné inferno. Já zkrátka tu jejich kombinaci zla a atmosféry fakt můžu a i zvuk byl překvapivě solidní. Nářez. Bomba. Pecka. Mrazení.

Cnuk: Dávám si větší pauzu a vrhám se až do stanu na Dragged into Sunlight. Po chvíli je mi jasné, že víc atmosférickou věc tu už neuvidím. Na pódiu pouze hořící svícen, členové spolku zahaleni kdesi za oponou z reflektorů a dýmu, pouze občas vykoukne silueta. Doteď nevím, kdo na tom pódiu byl, ale řezalo to slušně. Jejich death/sludgové písně nabraly až blackového vzezření, což možná zapříčinilo také ozvučení, které už fakt trhalo uši. Na tohle se jen tak zvyknout nedalo a já po skončení pomalu neslyšel, co na mě kdo huláká.

Dragged into Sunlight

Onotius: Kolem Behemoth pouze chvíli obcházím, nicméně všímám si výtečného nazvučení. Dle pár songů, jež ještě vyslechnu při cestě kolem hradeb, dedukuji, že i setlist trochu od minula zpestřili. No, já ale za chvíli zase musím na druhý set Obscure Sphinx, takže o Behemoth nechť se ještě vyjádří někdo kompetentnější…

Cnuk: Vydávám se odpočinout si dopředu, kde brzy začínají Behemoth. Opět to vyšlo tak, že ačkoliv jsem nechtěl, zase vidím jejich koncert. Už nepřehrávají celé „The Satanist“, ale ty největší fláky z něj zazní. Opět je to show se vším všudy, mají narváno, ale na mě doléhá únava a většina setu mě moc nebaví. Únava ještě pokračuje s následujícími Carpathian Forest, i když ti mě s jejich rock’n’rollem pomalu probouzejí z letargie. Potěšil zejména neohrabaný cover „A Forest“ od The Cure.

Carpathian Forest

Metacyclosynchrotron: Carpathian Forest jsem sledoval z boku při čekání na Mrtvou kongregaci a musím říct, že mi čekání ukrátili docela dobře. To asi proto, že očekávání jsem měl velmi, velmi nízká, haha. Nattefrostovi to i bez heráků dobře šlapalo, i když jeho hlas je v současnosti „uječenější“ a postrádá onu unikátní, špinavou patinu, ale na ten karpatský rokenrol „from Norway“ to asi stačí. Carpathian Forest šli fanouškům na ruku a sypali jednu klasiku za druhou, vybavuji si třeba „Knokkelmann“, „Morbid Fascination of Death“, „I Am Possessed“, „Black Shining Leather“ nebo „Carpathian Forest“. Snad jen ten cover The Cure mi tam úplně neseděl na rozdíl od coveru Turbonegro. Roztomile trapné průpovídky mezi skladbami mě docela bavily, akorát zbytek kapely se mohl trochu více hýbat. Za mě OK.

Onotius: Onen tajemný ambientní set Obscure Sphinx v Octagonu nabírá zpoždění, až se člověk bojí, zda se ještě něčeho dočká. Nakonec se ale promítačka spustí a začíná minimalismus. Chce to trpělivost, docela dost trpělivosti, než nastane nějaká změna, nějaký posun, nějaká gradace. Jenže já zjišťuji, že na tenhle typ ambientu nějak nemám náladu – trochu mám dojem, že být tohle na KAL v době, kdy tam odpočívám, ani bych tomu nevěnoval příliš pozornosti. Nemohu si pomoci, ale čekal jsem něco trochu neotřelejšího, když si na to vyžádali tak vzácný čas. Nakonec (a možná činím chybu, že jsem tomu nedal ještě trochu trpělivosti) tedy přecházím na Ulsect, s kterými se set kryje a na které jsem chtěl jít původně. Ti oproti tomu slušně baví. Naživo zní o poznání djentověji než ze studiovky, ale to ani nějak nevadí, protože atmosféra zůstává patřičně ponurá. Ulsect tak můj páteční hudební program poměrně uspokojivě uzavírají.

Obscure Sphinx

Metacyclosynchrotron: Ale „real deal“ teprve nastal, když Dead Congregation dozvučili a z fleku lidi zmasili s „Lucid Curse“. Řekové jsou prostě první liga a celkově bych na setu našel asi jen pár hnidopišských vad. Mělo to být delší, nezemské sólo v „Nigredo“ moc nevyznělo, chtěl bych slyšet konečně „Martyrdoom“ a taky se to mohlo pod pódiem aspoň trochu seřezat, ale jinak se dle mého očekávání jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu, který jsem si mohl bez problémů užít takřka na 100 %. Tady si i vybavuji přesný setlist: „Lucid Curse“, „Quintessence Maligned“, „Vanishing Faith“, „Nigredo“, „Morbid Paroxysm“, „Wind’s Bane“, „Only Ashes Remain“, „Promulgation of the Fall“ a majestátní „Teeth into Red“.

Cnuk: Když už jsem tu takhle pozdě, tak si říkám, že na ty Malokarpatan vydržím, kór když „výplní“ jsou Dead Congregation, hehe. Podobně jako minule představují deathmetalovou jistotu kvality a já se rázem cítím plně fit. Tihle Řekové prostě umí a moc rád bych od nich zase viděl nové LPčko.

Dead Congregation

Cnuk: Dead Congregation ještě neskončili a já už si to namířil na Metalgate Stage. Slovenští uctívači Jánošíka a osmdesátkového metalu Malokarpatan stáli za veškeré čekání. Ty jejich riffy a maidenovské melodie znějí naživo snad ještě lépe než z desky a vůbec se mi dost líbila celková nálada vystoupení, která byla svým způsobem vtipná a v porovnání s ostatními i jedinečná. Zjev a proslovy HV tomu taky přidávaly šmrnc. Uteklo to rychle a nezbývalo než se poloprázdnou pevností vydat spát.

Metacyclosynchrotron: I když jsem se na Řeky pokusil tu hlavu už definitivně ukroutit a umlátit, tak jsem z prostoru hlavní stage odcházel plný energie (tak se holt pozná pravý metal). Čehož jsem využil, abych chytil aspoň kousek setu Malokarpatan, což mi vyšlo tak akorát. Stihl jsem totiž tři songy, z nichž dva byly mé nejoblíbenější a to „Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit“ a „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“. Kapela si to v obměněné sestavě viditelně užívala, lidi se pod pódiem taky mohli zjančit a hlavně na Metalgate chytli ten nejlepší zvuk, co jsem tam za festival slyšel. Věděl jsem, že Malokarpatan nebude pičovina, ale tohle bylo fakt výtečné.

Malokarpatan

Metacyclosynchrotron: Slováci mě také solidně nabili, takže se šlo ještě na Digital Audio Terror, což bylo v mém případě vůbec poprvé. Kurva, co tam se v sobotu ráno dělo, hahahaha. Celý prostor pod pódiem, kde se dříve jen sedělo, vřel jak svině a brzy se odněkud objevila i matrace, na které někteří jedinci surfovali po lidech. Nakonec byl ve vzduchu někdo skoro pořád. Instro mi nic moc neříkalo, ale ono stačilo, když se BPM vyhnalo někam na úroveň gabberu a metalisti se mohli zbláznit. Asi jsem nebyl sám, koho nucený konec a vyklizení areálu docela nasralo. Tak jsem se holt musel ještě dokalit u stanu za poslechu srbského turbofolku. BOG JE SRBIN!


Dead Congregation: stream nového EP

Řečtí Dead Congregation na YouTube nahráli své nové dvouskladbové EP „Sombre Doom“ (link). K dispozici budou samozřejmě i fyzické nosiče, ale vzhledem k opožděné zásilce z továrny budou objednávky učiněné u kapelního labelu Martyrdoom rozeslány až po 7. listopadu; tedy po návratu z turné. Pokud ale náhodou hodláte vyrazit do zahraničí na některý z plánovaných koncertů, tak „Sombre Doom“ si budete moci zakoupit tam.


Dead Congregation: nové vydání

20. října vyjde nové EP Dead Congregation„Sombre Doom“. CD verzi si kapela vydá sama prostřednictvím svého vydavatelství Martyrdoom Productions a dvanáctipalcový vinyl posléze vydají Norma Evangelium Diaboli. Těšit se můžeme na 14 minut ponuré vážnosti a zkázy. Kapela svůj nový titul představí na evropském turné, které naneštěstí ČR mine, ale skalní fanoušci mohou zvážit některou ze zastávek v okolních zemích. Výpis zastávek a náhled obalu naleznete na jejich oficiálním FB profilu.


Brutal Assault 20 (Ježura)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Katatonia, Mayhem, Melechesh, Nuclear Assault, Perturbator, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Arcturus, Asphyx, Atari Teenage Riot, Enslaved, Horse the Band, Sunn O))), Svartidauði

Pátek: Candlemass, Kataklysm, Napalm Death, Primordial, Winterfylleth

Sobota: Dead Congregation, Einherjer, Lvcyfyre, Rome, Sólstafir, Vader

Tuzemský festival Brutal Assault je asi zbytečné představovat komukoli, kdo kdy zavadil o extrémnější metalové odnože a vzápětí samým zděšením nevzal nohy na ramena. Když se navíc vezme v potaz fakt, že se letos na místě ročník určující řadové číslovky objevila kulatá dvacítka, jde se jen těžko divit očekáváním, která s sebou jubilejní vydání Brutal Assaultu přineslo. A že nebyla ledajaká – pořadatelé tentokrát usoudili, že namísto jednoho velkého headlinera raději napěchují soupisku celou řadou zvučných jmen střední velikosti, a výsledkem tak byl papírově asi nejsilnější ročník, jakého jsme se v historii festivalu dočkali.

Jak to dopadlo v praxi? Odpověď není a ani nemůže být jednoznačná. Poměrně zásadním faktorem se totiž stalo naprosto pekelné horko, které provázelo návštěvníky i kapely celé čtyři dny a které v mém případě zapříčinilo radikální omezení účasti na vystoupeních neznámých kapel, což se projevilo tím, že jsem byl v areálu k zastižení až od pozdních odpoledních, místy i podvečerních hodin. Tolik na vysvětlenou, proč následující řádky obsahují vzhledem k celkové soupisce vlastně jen malé procento kapel. Pojďme si o nich ale konečně povědět něco konkrétního!


Středa:

Protože jsem letos dorazil do kempu až ve středu a nikoli o den napřed, jak bylo v posledních letech mým dobrým zvykem, zařizování nejrůznějších náležitostí mi sebralo docela dost času, ve kterém už se hrálo, takže když nepočítám Minority Sound, jež jsem poslouchal z fronty na žetony, mojí první kapelou festivalu se stali Melechesh. Na tuhle skupinu jsem se těšil docela dost a tak trochu jsem doufal, že to pánové rozjedou podobně jako před lety, když po boku Nile zahráli v Praze. To se však bohužel nestalo. Z Melechesh jsem si odnesl dojem takového normálního koncertu, který neurazí, ale vyjma stylových pokrývek hlavy a frontmanova vzezření (Ashmedi mi celou dobu připomínal jakousi blízkovýchodní variantu Kerryho Kinga) také nijak zvlášť nezaujal. Opravdu dobrý byl vlastně jen závěr v podání hitovky „Rebirth of the Nemesis“ a to je trochu málo. Nebylo to zlé, ale čekal jsem rozhodně víc.

Nejsem žádný thrasher, ale na oldschoolovou partu Nuclear Assault, jejíž název před dvaceti lety posloužil jako inspirace k pojmenování festivalu, jsem chtěl zajít alespoň na chvíli, což se mi nakonec podařilo – a ta čtvrthodinka, kterou jsem ve společnosti Dana Lilkera, Johna Connellyho, Glenna Evanse a Scotta Harringtona strávil, uběhla velmi příjemně. Thrash v podání Nuclear Assault byl velmi sympatický, a když jsem odcházel na třetí stage, docela mě to mrzelo.

Italští technici Ad Nauseam, kteří byli důvodem onoho odchodu, mě však záhy přesvědčili o tom, že jsem se rozhodl správně. Sice se jednalo o absolutně civilní vystoupení bez propriet (ok, měli plachtu), pódiové performance i jakéhokoli kontaktu s publikem, ale samotná muzika stačila na to, aby mě vtáhla. Propracované kompozice a zajímavé melodie naštěstí nezabil ani zvukař, takže z toho vyšel docela výživný zážitek, za který jsem rozhodně vděčný.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Jak se začalo stmívat, pohled do programu najednou začal odhalovat opravdu velká jména. Prvním z nich byli Triptykon, jimž jsem z desky nikdy moc nepropadl (i když jsem to zase mockrát nezkoušel), ale na které jsem se stejně dost těšil – a Fischerovci se v žádném případě nezpronevěřili věhlasu, jenž se okolo nich šíří. Asi nejvýstižnější přívlastek, který mě v souvislosti s tímhle setem napadá, je „silný“ – a intenzivní to opravdu bylo snad v každém ohledu. Drtivá hudba, působivý T. G. Fischer, opět naprosto fenomenální Vanja Šlajh (jak to ta ženská dělá, to opravdu nevím, ale nikoho jiného jsem neviděl hrát na baskytaru tak strhujícím způsobem)… Asi není třeba nic dodávat, Triptykon v každém ohledu dostáli své pověsti a předvedli výborný výkon, který se s přehledem řadí mezi mojí osobní Top 3 středečního programu.

Katatonia se vrátila do Jaroměře po pouhém roce s jednoznačným cílem – nechat zapomenout na kolosální průser z 19. ročníku, kdy se koncert zvrhl spíš v přehlídku technických problémů, a jestli tehdy zazněly dohromady dvě skladby, dalo se to považovat za úspěch. Letos naštěstí k ničemu takovému nedošlo a Katatonia se předvedla ve velmi dobrém světle. Z desky mě tahle kapela nikdy moc nebavila, ale naživo to, nevím proč, funguje a zafungovalo to i tentokrát. Zpočátku jsem měl sice problém s podivnými rytmy, melodiemi i zpěvem Jonase Renkseho, ale po dvou skladbách se to všechno srovnalo (nebo jsem si zvykl) a od té doby mě to už naprosto regulérně bavilo. Za mě jednoznačně další z vrcholů dne.

Ten nejvyšší z vrcholů ale měl teprve přijít. Postaral se o něj člověk, který si říká Perturbator a který na třetí stagi půl hodiny před půlnocí rozjel zcela regulérní diskotéku. Neonové barvy, synťáky, pentagramy a jeden mírně zakřikle působící DJ v obrácené kšiltovce roztancovali narvanou halu ve velkém stylu a v Jaroměři na hodinu ožila temná, špinavá a násilná osmdesátá léta s veškerým feelingem, který k tomu patří. Bylo to skvělé, a sledovat zástupy zlometalistů trsajících na tuhle diskošku jak zběsilí, to bylo prostě k nezaplacení.

Kultovní avšak přítomností žijící Mayhem jsou z těch kapel, na než se prostě chodí alespoň ze slušnosti, což je tak trochu i můj případ, protože jsem se pořád nedokopal k tomu, abych se do tvorby téhle norské legendy proposlouchal. V dohledné době si ale možná nějaký ten vzdělávací poslech dopřeju, protože tentokrát se mi Mayhem líbili. Asi je pravda, že Attila Csihar předvedl na chlup stejné divadýlko jako posledně, stejně tak se nebudu hádat, když by někdo namítal, že to nebyl nikterak strhující výkon, ale přesto jsem si to užil a ta hudba na mě zapůsobila, takže když jsem v polospánku opouštěl areál a Mayhem mi hráli na dobrou noc, byl jsem spokojený.


Čtvrtek:

Na tomhle místě by se slušelo napsat, jak jsem odstartoval den nějakým skočným dopoledním grindem, ale pokud jste četli úvod, asi tušíte, že to tak úplně nebylo. V tom případě máte naprostou pravdu, protože v situaci, kdy kulatý žlutý Hitler proměnil areál v rozpálenou troubu už někdy okolo deváté ranní, jsme se se zbytkem výpravy svorně vybodli na kapely a radši si šli válet šunky na místní koupaliště. Plánovaný odchod na death grindové vtipálky Benighted však vzal za své díky extrémně neschopné obsluze v přilehlé restauraci, takže jsem se do areálu vrátil až v době, kdy se tvorbě kultury věnovali Horse the Band. Škatulka „nintendo metalcore“ byla vážně vtipná, samotná kapela mě také vcelku pobavila, ale na to, abych vydržel u pódia do konce setu to nestačilo, takže jsem to nelámal přes koleno.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Co se dělo v následující hodině si vlastně ani nevzpomínám. Leda tak že jsem se mihl okolo Headcrash, kteří nezněli zle, ale ani dost lákavě na to, abych setrval, takže prvním opravdu poctivě zhlédnutým čtvrtečním setem se stal ten, o nějž se postarali pošahaní Norové Arcturus, na které jsem se těšil tak, jak se na správnou srdcovku sluší a patří. A zklamaný jsem určitě neodcházel. Je sice pravda, že se těmhle hvězdoplavcům ne úplně vydařil zvuk, v němž často zanikaly housle a kytara, takže podstatnou část instrumentálních hrátek si bylo třeba domýšlet, a nepotěšily ani problémy s kabelem od kytary, který se rozhodl vypovědět službu někdy v polovině setu, jenže Arcturus to alespoň mě dokázali vynahradit jinak. Zmínit musím zejména správně šílenou image (pohled na nepříčetně se ksichtícího Sverda v prvoválečné letecké kukle byl prostě k nezaplacení) a excelentní pěvecký výkon ICS Vortexe (já toho chlapa prostě nechápu), svou troškou do mlýna ale přispěl i celkový přístup kapely. Arcturus totiž působili, jako by se parta shakespearovských herců rozhodla, že vezme kostýmy a své umění předvede v nějakém provinčním kulturáku – stejný nadhled, stejný zápal a vzhledem ke kvalitě prezentovaného materiálu až překvapivě strohá scéna. Nějakou dobu jsem váhal, jestli mi to je nebo naopak není sympatické, ale nakonec jsem se přiklonil k první možnosti. Arcturus sice nepředvedli nejlepší koncert dne, ale rozhodně nelituji, že jsem je na tom samém pódiu mohl vidět už podruhé. A příště už prosím do klubu na samostatný koncert…

Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Pokud jsem se na Arcturus těšil hodně a dostal jsem od nich dobrý výkon, od Asphyx jsem toho po čtyři roky staré nudě nečekal žádné zázraky, ale o to víc mě tentokrát sestřelili, protože tohle byla zkrátka prvotřídní jeba. Nizozemci sypali do publika čistokrevný, chrastivý oldschool a každá jedna skladba zabíjela opravdu mocným způsobem. Dlouho jsem neviděl, že by si kapela hraní takhle užívala, ale ono nebylo moc divu vzhledem k tomu, jak početné a fanatické publikum se pod pódiem sešlo. Lidé byli nahuštění ještě u zvukaře, v předních řadách se odehrával prakticky nekončící moshpit a všichni včetně morových doktorů, kteří na to boží dopuštění shlíželi z pevnostních hradeb, mohli být výsostně spokojení. Já jsem rozhodně byl, protože Asphyx odehráli koncert, který v každém ohledu ospravedlnil jejich kultovní status. Klobouk dolů.

Asphyx byli tak dobří, že jsem se trochu obával, jestli po tomhle nátěru trochu nezapadnou Enslaved, na než jsem se z celé soupisky těšil snad úplně nejvíce. Zkraje jsem byl opravdu poněkud nervózní, protože to skoro vypadalo na opakování dva roky staré zvukové blamáže, která tehdy totálně zazdila Borknagar. Přepálenému zvuku ale šlo utéct a od chvíle, kdy jsem zakotvil u zvukaře, už nemám na adresu tohohle vystoupení jedinou námitku, protože Enslaved předvedli vážně vynikající výkon. Naprostá profesionalita, tah na bránu, lidí hromada… a panu Larsenovi jak to zpívalo! Norští vizionáři předvedli set jak víno a v každém ohledu naplnili moje očekávání, která nebyla věru nízká. Spolu s Asphyx nejlepší koncert, jakého jsem se ve čtvrtek zúčastnil!

Když si vzpomenu, jak jsem se před dvěma lety odmítl cpát u třetí stage a pak hořce litoval, když mi všichni začali básnit o tom, že Atari Teenage Riot předvedli nejlepší koncert festivalu, jsem z letošního repete dvojnásob rozmrzelý. Tentokrát jsem si je totiž sice ujít nenechal, ale tahle německá digital hardcorová sbíječka mě prostě neoslovila. Neměl jsem se absolutně čeho chytit, a když už se začal konsolidovat nájebový beat, hned jej uťala nějaká změna nebo nekonečné hecování ústřední trojice. Místo abych se bavil mě to tedy spíš fest iritovalo, což jsem vydržel nějakých deset minut a pak se zdekoval zpět k hlavním stagím okouknout, jak to šlape Bloodbath. Těm to šlapalo dobře, ale vidina dalších X hodin na nohou mi vnukla myšlenku, která se později ukázala být spásnou. Zkrátka a jednoduše jsem se vypravil do stanu a dal si dvouhodinového šlofíka, abych byl náležitě svěží na Agalloch.

Agalloch mě sice svou poslední deskou „The Serpent & the Sphere“ pěkně zklamali, ale v Jaroměři bylo všechno příkoří brzy zapomenuto. Američané totiž odvedli svůj vysoký standard se vším, co k tomu patří. V žádném případě tedy nebyla nouze o atmosféru, Don Anderson opět s kytarou vyváděl pořádné vylomeniny, naživo zafungoval dokonce i nový materiál, a když to sepíšu pod sebe a sečtu, vyjde mi z toho další zdařilý hudební zážitek, ačkoli musím uznat, že se mi Agalloch při obou našich předchozích střetnutích líbili víc.

Poslední oddechová pauza dne mi zabrala celé Anthrax a do areálu jsem se vrátil tak akorát včas, abych byl svědkem startu Sunn O))), kteří ale záhy odpálili zvukovou aparaturu, takže se muselo ještě drahnou chvíli čekat, než se opravdu začalo něco dít. Předem podotýkám, že jsem na „Sluníčka“ šel spíše ze zvědavosti a nečekal jsem, že by mě to zaujalo, a přesně tak se i stalo. Musím ale nechat, že tenhle zakuklený ansámbl vypadal v závojích umělého kouře opravdu impozantně.

Ze Sunn O))) jsem utekl jen tak tak včas, abych na třetí stagi zastihl Islandské Svartidauði. Ti si za necelých deset let existence stihli v black metalovém podzemí vybudovat velmi solidní postavení, nicméně když jsem viděl loni v klubu, moc mě nebavili. Jsem ale velice rád, že jsem jim na Brutal Assaultu dal druhou šanci, protože tu se jim podařilo zužitkovat v podstatě beze zbytku. Nevím, jestli na to měla vliv únava, která na mě padala s každou minutou víc, ale Svartidauði rozpoutali ve dvě ráno opravdu parádní peklo, jemuž jsem velmi snadno podlehl a byl bych se jím opájel až do konce, nebýt té zatracené únavy, díky níž jsem se nakonec přese všechnu spokojenost rozhodl, že toho bylo na jeden už moc a definitivně vyrazil na kutě. Svartidauði se ale i za tu slabou půlhodinu podařilo přesídlit ze škatulky „asi dobré ale nebaví“ do škatulky „výtečná záležitost“, takže věřím, že to nebylo naše poslední dostaveníčko.


Pátek:

Setlist Kataklysm:
01. To Reign Again
02. As I Slither
03. If I Was God… I’d Burn It All
04. The Resurrected
05. The Black Sheep
06. Push the Venom
07. Like Animals
08. Thy Serpents Tongue
09. Crippled & Broken

Jestli bylo ve středu a čtvrtek vedro jako kráva, tak v pátek už se počasí začalo povážlivě blížit úrovni předpeklí. Nějaké plány tedy vzaly hodně rychle za své a určujícím faktorem se alespoň v mém případě stala ochota definitivně vylézt z bazénu a vrátit se mezi hradby Josefovské pevnosti v naději, že už to bude alespoň trochu snesitelné. Z bazénu jsem vylezl tak, že jsem se v areálu octl někdy před pátou, a mohl tak být svědkem, jak se na prkna Brutal Assaultu vrátili kanadští matadoři Kataklysm. Myslím, že už od téhle kapely nikdy neuvidím takový nátěr, jako před čtyřmi lety na Metalfestu, ale snad právě proto mě Kataklysm příjemně překvapili, protože nějaké ty tři songy, které jsem si poslechl, zněly nečekaně slibně. Jak to ale nakonec dopadlo, to vám nepovím, protože mou zvědavost přitáhl program třetí stage, na které měli spustit britští Winterfylleth.

Byla to opravdu jen zvědavost, protože od black metalových Winterfylleth jsem do té doby neslyšel ani notu, ale pánové mou zvědavost ukojili velmi uspokojivým způsobem. Když odevšad slyším, jak to bylo špatné, říkám si, že už jsem asi senilní, ale mně se to prostě líbilo – civilní image mi nevadila, samotná hudba se mi strefila do noty a atmosférou, která se pod střechou třetí stage rozprostřela, jsem se nechal nadnášet velmi ochotně. Dost podobně na tom ale asi byla i značná část přítomných, protože lidé poskytli Winterfylleth mnohem bouřlivější odezvu, než jakou jsem čekal, a koncert tak zafungoval i v tomto ohledu. Senilní nebo ne, za mě velice dobré.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Jestli jsem doufal, že Winterfylleth dovedou příjemně překvapit, Primordial, kteří v mém programu následovali, byli jedním z mých největších taháků a zároveň jednou z kapel, od nichž jsem nečekal nic menšího než zcela strhující výkon, a toho jsem se nakonec také dočkal. Irové mají v posledních letech formu jako blázen a ta se projevila i zde. Vyzdvihování výtečného Alana Averilla nebo zdůrazňování strhující atmosféry, již s sebou Primordial přinesli, mi už připadá jako nošení dříví do lesa, vypíchnu tedy jiné dvě věci. V první řadě mi přišlo, že na rozdíl od typické zadumanosti do toho Primordial tentokrát o poznání víc šlapali, takže výsledek byl ku prospěchu věci živelnější. Zadruhé mám pak na mysli setlist, který se oproti předloňsku rozmnožil o dva přírůstky z aktuální desky „Where Greater Men Have Fallen“ (zejména famózní „Wield Lightning to Split the Sun“ opravdu potěšila), a se šesti skladbami už to pomalu začalo připomínat koncert svým rozsahem důstojný výkonu kapely. Ještě jednou, dvakrát tolik a bude to vážně bomba. Už aby někdo konečně Primordial přivezl do klubu, protože když bylo i tohle opravdu fenomenální, vlastní koncert mezi čtyřmi zdmi už si opravdu představit nedokážu.

Grindcore není vyloženě můj šálek čaje, ale legendární Napalm Death jsou jednou z pravidla potvrzujících výjimek, takže jsem se šel s chutí podívat, jak to pánům šlape. Napalm Death vystoupili bez stálého kytaristy, za něhož zaskočil staronový náhradník John Cooke, ale ani tahle personální indispozice nemohla nic změnit na tom, že Napalm Death jsou mistři svého řemesla, protože tomu opět naložili velmi zodpovědně. Nové skladby se naživo osvědčily a vystoupení mi přišlo s přibývajícím časem lepší a lepší, takže o to víc zamrzela zvuková katastrofa, která kapelu stihla v závěru setu. Nejdříve nebyl slyšet mikrofon, a když už to vypadalo, že je vše v normě, pro změnu to odnesly kytary. Závěrečné dvě písně tak dostaly nechtěně tragikomický charakter, když se omezily na Barneyho řvaní a bicí palbu Dannyho Herrery. Muzikanti to museli vědět, přesto ale zachovali roli a obě skladby dohráli, jako by bylo všechno v pořádku, a za to jim patří můj velký respekt. V téhle situaci samou bezmocí nezahodit nástroje, to je známka velké profesionality. Většina publika to naštěstí viděla podobně jako já, takže si Napalm Death vysloužili navzdory všemu poctivý potlesk, který jim za jejich výkon bezesporu patřil.

Setlist Candlemass:
01. Mirror Mirror
02. Bewitched
03. Black Dwarf
04. A Cry From the Crypt
05. Emperor of the Void
06. Under the Oak
07. At the Gallows End
08. Solitude

Když se na soupisce festivalu objevili Candlemass, měl jsem radost, že konečně smáznu další morální dluh vůči scéně a zajdu na ně. Prekérka pramenící ze skutečnosti, že se Candlemass kryli s Killing Joke, se ale vyřešila sama odpadnutím druhých jmenovaných a následným přesunem Candlemass na velkou stage (kam patřili od začátku, ale lepší pozdě než nikdy) právě na místo Killing Joke. I když jsem se na Killing Joke těšil, nakonec jsem možná dokonce rád, že odpadli, protože Candlemass v jejich hracím čase opravdu zaváleli. I bez Leifa Edlinga šlo o naprosto prvotřídní vystoupení hodné jména takové velikosti a nenapadá mě ani jediná věc, již bych mohl vytýkat. Muzika skvělá, Mats Levén za mikrofonem suverénní, osvětlení parádní (a to si světel většinou skoro nevšímám) a tak dále a tak dále… Takhle vypadá naprostá profesionalita, která je však na hony vzdálená rutině. Zkrátka jedna velká paráda. A touhle parádou pro mě vlastně páteční program skončil. Po předchozích dobrých zkušenostech se Sepulturou jsem se sice během jejich setu pohyboval v okolí, ale pozornost dění na pódiu jsem stejně moc nevěnoval, a když už únava dostoupila dostatečně vysoko, nechal jsem si zahrát „Roots Bloody Roots“ a za probrukování tohoto hitu jsem si to namířil do stanu.


Sobota:

Poslední den festivalu je v určitém smyslu vždy vrcholem. Letos byl vrcholem i co se týče nelidskosti počasí a já doteď úplně nechápu, jak je možné, že jsem si v průběhu sobotu nevšiml žádného spontánního samovznícení. Štěstěna ale byla toho dne přívětivá, takže první kapelou, jež mě donutila vytáhnout paty z koupaliště, které se letos stalo druhým domovem pro mě i pro mé kumpány, byl lucemburský projekt Rome, jenž se nakonec zařadil po bok kapel, které jsem do té doby neznal, ale na Brutal Assaultu se mi opravdu trefily do noty. Rome předvedli civilní ale nesmírně působivé neofolkové vystoupení, které přilákalo velkou spoustu lidí a nechalo přítomné se na třičtvrtěhodinu ponořit do krásné atmosféry, jež se okolo malé stage záhy rozhostila. Tím vším provázel charismatický vokál Jérôma Reutera, a ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadá mě nic, co by mi na tomhle vystoupení vadilo. Říkat o takové hudbě, že to byl rozjezd, asi nebude úplně přesné, ale počátek programu si sotva dovedu představit příjemnější.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Když o tom tak přemýšlím, asi jedinou kapelou, která mohla na Rome navázat absolutně plynule a elegantně, byli Sólstafir a také tak učinili. Na kapele sice ulpěl lehký stín nedávného a ne úplně přátelského rozchodu s bubeníkem Guðmundurem Óli Pálmasonem, ale Sólstafir i s náhradníkem zvládli zahrát výborně. Popravdě to bylo asi nejintenzivnější vystoupení, jakého jsem byl z jejich strany doposud svědkem. Staral se o to zejména Aðalbjörn Tryggvason, jenž hrál vyloženě pro lidi, s kytarou vyváděl všelijaké psí kusy, a aby toho nebylo málo, vydal se dokonce na procházku z jedné strany zábradlí na druhou. Stejně jako samotné vystupování Sólstafir mi přišel poněkud ostřejší zvuk, ale nakonec to nebylo na škodu a ta nepatrná jinakost setu nikterak neublížila, možná spíše naopak. Vysloveně magické tři roky staré vystoupení téže kapely na tomtéž festivalu sice překonáno nebylo, ale Islanďané opět přesvědčili, že je na ně zkrátka spoleh.

Formálně silná sestava, která na hlavních pódiích převzala štafetu, mě nějak neoslovila, takže jen co pominula občerstvovací pauza, vypravil jsem se směrem k malé stagi, abych tam byl svědkem řádění, jež spustili řečtí Dead Congregation. S touhle kapelou už jsem měl jednou tu čest v klubu, ale kdo by to byl řekl, že mně tentokrát pánové naloží takovou sadu. Vezměte vysokou technickou úroveň, zalijte ji kýblem okultní atmosféry, ochuťte sudem nitroglycerinu a dostanete něco na způsob pekla, jaké toho večera rozpoutali Dead Congregation. Takhle intenzivní, našlapaná a drtivý jízda se nevidí každý den, jenže Dead Congregation nejenže ji předvedli, oni si jejím prostřednictvím podmanili všechny, kdo stáli poblíž. Uctivě smekám. Kdo o tohle přišel, ten přišel o hodně.

Setlist Lvcifyre:
01. Liber Lilith
02. Sun Eater
03. Calicem Obscvrvm
04. In Fornication Waters
05. Nekvomanteion
06. Fiery Spheres of Seven
07. Fyre Made Flesh

Setlist Einherjer:
01. Når aftensolen rinner
02. Hedensk oppstandelse
03. Dragons of the North
04. Nord og ner
05. Trelldom
06. Nidstong
07. Varden brenne
08. Crimson Rain
09. Far Far North
10. Ironbound

Setlist Vader:
01. Wings
02. Go to Hell
03. Abandon All Hope
04. Silent Empire
05. Triumph of Death
06. Decapitated Saints
07. Hexenkessel
08. Cold Demons
09. Carnal
10. Dark Age
11. Sothis
12. Helleluyah!!! (God Is Dead)

Od Lvcifyre, kteří na malé stagi vystřídali Řeky, jsem si sliboval něco podobného jako od kapely předcházející, protože prďácký název a škatulka „infernal death metal“ na mě prostě zafungovaly, jenže parádně vypadající show a dost našláplou kapelu nakonec zabil zvuk, který set Lvcifyre proměnil v monotónní příval hluku. Asi jsem si jen vybral špatné místo, ale trávit na místě další desítky minut kvůli pochybné naději na zlepšení se mi moc nechtělo, takže jsem se vydal zpět, abych se podíval alespoň na čtvrthodinku snažení norských vikingů Einherjer.

Ze čtvrthodinky se nakonec vyklubalo celé vystoupení. Původní plán odejít na Cult of Fire vzal za své v okamžiku, kdy jsem uviděl ohromný lidský špunt na cestě k Oriental stage, což mě spolehlivě odradilo, a raději jsem se vrátil k Einherjer. Zpětně to vidím jako dost dobrý obchod, protože Einherjer předvedli tak poctivé vystoupení, jak si jen dovedete představit. Žádné serepetičky okolo, jen tři muzikanti a jejich špinavý vikinský metal, který solidně drtil. Odezvu i návštěvu bych si vzhledem ke kvalitě produkce dovedl představit mnohem větší, ale i takhle mohli být Einherjer spokojení – a publikum tím spíše.

Poslední den festivalu, půl jedné ráno, člověk už se vidí doma. V tomhle rozpoložení jsem se vyhecoval ještě k jednomu poslednímu vystoupení a tím, kdo ho odehrál, byli polští veterání Vader, na nichž sice už neujíždím tak masivně jako dřív, ale stejně je to má hodně oblíbená kapela. Vader v posledních letech chytili velmi solidní formu a podle toho, co předvedli letos v Jaroměři, na tom nemají v úmyslu nic měnit, protože tohle byla zase jednou parádní pecka. Vader toho moc nenakecali ale místo toho hoblovali jeden oldschoolový vál za druhým, šlo jim to opravdu parádně a výsledkem byl masivní tah na branku a snad ještě masivnější kotel, který jel na plné obrátky snad nonstop. Nečekal jsem, že by mě Vader strhli tak, jako se jim to dařilo dříve, ale chtě nechtě musím uznat, že tohle bylo opravdu našlapané vystoupení, na něž byla radost pohledět.


Zhodnocení:

Co říct na adresu jubilejního ročníku Brutal Assaultu v obecné rovině? Když vynechám vedro, moc toho nezbývá. Příklon ke strategii více menších kvalitních kapel na úkor formálních headlinerů je nejen chvályhodný, ale vzhledem k rekordní 18tisícové účasti zřejmě i lukrativní. Zvuk byl ve většině případů naprosto v pohodě, organizačně vše šlapalo jak na drátkách a snad jediný problém, se kterým jsem se setkal, byly vydatné fronty na žetony. To se však týká jen středy, takže ani v tomhle smyslu si moc stěžovat nemůžu. Co se vybavení areálu týče, na tom pořadatelé pracují každoročně a i tentokrát to bylo znát. Místa k sezení opět přibylo, třetí stage na čtvrtý pokus konečně dostala podobu, která neškodí ani zvuku, ani lidem uvnitř a třešinkou na dortu byli moroví doktoři, kteří se den co den v podvečer procházeli po hradbách a vypadali u toho nesmírně přísně. Nabídka pivních speciálů z provenience budějovického Budvaru potěšila, jejich ceny už méně, ale při dalších možnostech stravování a konzumace nejrůznějších nápojů místo na stížnosti nevidím ani zde…

Zkrátka a jednoduše, Brutal Assault opět potvrdil, že mezi evropskou špičku patří plným právem, takže pokud někdy v budoucnu nabídne jména, která mě přinutí vyrazit, nebudu se moc dlouho cukat, protože když už má český fanoušek vyjet na několikadenní extrémně metalový festival, kam jinam by to mělo být než na Brutal Assault.


Hellenic Darkness 2013

Rotting Christ, Dead Congregation, Ravencult
Datum: 2.3.2013
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Rotting Christ, Dead Congregation, Ravencult, Abstract Essence, Secret of Darkness

Žižkovský Matrix se stal v sobotu druhého března dějištěm náramně atraktivní události. Pořadatelé z Metalgate totiž pro toto datum přichystali koncert hned trojice řeckých kapel, které je snad s výjimkou headlinujících Rotting Christ v české kotlině vidět jen málokdy, pokud vůbec. A jak vyšlo najevo velice záhy, lineup v sestavě Rotting Christ, Dead Congregation a Ravencult, doplněný dvojicí zástupců domácí scény, Secret of Darkness a Abstract Essence, na cílové publikum evidentně zafungoval velmi dobře, protože takovou návštěvnost jsem v Matrixu zažil snad jen dvakrát.

Cesta mezi merchandise pultem a širokou nabídkou řeckých pochutin a kulinářských specialit (výborný nápad, jen nevím, jestli ho někdo docenil i nákupem nějaké té laskominy) mě dovedla do sálu nějakých deset minut po oficiálním začátku akce, takže v tu chvíli se už na pódiu snažila první kapela večera, severočeští Secret of Darkness, o kterých jsem věděl jen to, že za svoji aktuální řadovku sklidili vesměs pozitivní kritiku. Asi na tom něco bude, protože když jsem se do produkce Secret of Darkness zaposlouchal, opravdu to špatné nebylo. Muzikanti navíc ten svůj melodeath švédského ražení prezentovali s velkým nasazením, takže bylo na co koukat, a čím déle to trvalo, docházelo mi, že se vlastně slušně bavím. Secret of Darkness tedy večer zahájili velice sympatickým způsobem a zanechali rozhodně dobrý dojem.

Druzí z našinců, vsetínští Abstract Essence, naproti tomu žádnou velkou neznámou nebyli, takže jsem se těšil na koncert alespoň podobně dobrý, jako byly ty, kterých jsem se od Abstract Essence dočkal v minulosti. No a jejich výkon mě rozhodně nezklamal. Sice se na pódium sotva vešli, což se zjevně podepsalo i na jindy značně rozjívených pohybových kreacích zpěváka Ondráše (a nejen jeho – i ostatní mi přišli o něco umírněnější, než jak jsem byl zvyklý), ale i takovíto klidní Abstract Essence podali velice dobrý výkon. Jejich muzika má zkrátka na živo opravdu solidní drive a navíc funguje i v těch momentech, kdy to z desky možná trochu skřípe. Krom toho se tu potvrdilo, že se i prvním kapelám dostalo mimořádné zvukové péče, takže lze hovořit o po všech stránkách hodnotném zážitku.

Večer postupoval dál mílovými kroky a dobře nastavený trend se ukázal být velmi trvanlivým. První z řeckých kapel, která na něj navázala, byli thrash/blackoví Ravencult, a jakkoli byli Secret of DarknessAbstract Essence dobří a dokonce vzbudili nějakou tu odezvu publika, Ravencult všem jasně ukázali, že opravdová část večera začala až s prvními tóny jejich show. Jak je pro thrash/black příznačné, muzika to byla značně neurvalá a poměrně primitivní, ale zároveň to byl takový nářez, že jsem i přes počáteční pochyby velmi brzy podlehl a jen má pohodlnost mě udržela mimo neutuchající kotel řádících fans. Ravencult to zkrátka do lidí naprali postaru a koncentrovaně a mělo to takovou sílu, že jim přítomní návštěvníci dávali svou přízeň najevo měrou vskutku vrchovatou, a já si jen tak říkám, že Ravencult jsou důkazem, že takový masakr jde udělat i civilně, bez debilních serepetiček a trapné image, čímž nechci ani v nejmenším narážet na jakési Tulsadoom… Co dodat – poctivý starosvětský kopanec do držky a první opravdu výborné vystoupení večera!

S o poznání sofistikovanější, leč neméně (a vlastně ještě mnohem více) evil muzikou se vytasili následující Dead Congregation, a když tu mluvím o zlu, bylo to opravdu těžkotonážní zlo. Tahle athénská cháska sice bez paintů nebo jakýchkoli jiných propriet na první pohled působila obdobně civilně jako Ravencult, ale záhy se ukázalo, že si pánové i tak hodlají podmanit Prahu blasfemickým death metalem toho nejhutnějšího charakteru. Jsa příznivcem takové skočné hudby jsem prakticky ihned musel uznat, že Dead Congregation produkují velice výživný materiál a že jejich koncentrovaný death skýtá rozličné kvality. Bohužel se však ukázalo, že na ploše plus mínus třičtvrtěhodinového setu není vůbec jednoduché udržet pozornost, protože jak jsem si několikrát uvědomil, přese všechny kvality se koncert držel pořád jedné linky a ve výsledku to vypadalo, jako když Dead Congregation hrají neustále to samé. Zkrátka se z toho i přes opět zdařilý zvuk vyklubala taková jednolitá stěna vynikajícího extrémního masakru, ve které však nějak zanikl faktor zábavy, o čemž vypovídá také o něco slabší odezva publika, než jaké požívali Ravencult. I tak ale rozhodně nemohu říct, že to nebyl dobrý koncert, protože Dead Congregation mě nakonec obměkčili, a to hned nadvakrát. Zaprvé se jim to podařilo naprosto ďábelským nasazením, se kterým svoji tvorbu pouštěli do lidí, a zadruhé samotným závěrem. Když už to totiž vypadalo, že skončila poslední skladba, s pečlivě načasovaným odstupem na ni navázaly jemné samply lehce orientálního charakteru, které vygradovaly do posledního smrtícího úderu, kterým nějakou tu minutu takřka nehybní a vyčkávající Dead Congregation učinili za svým vystoupením finální a naprosto zničující tečku!

Že se schyluje k vystoupení hlavní hvězdy večera, to by v přestávce mezi Dead Congregation a Rotting Christ odhadl i člověk, který by neměl sebemenší ponětí o čase a vystupujících kapelách. Před pódiem se totiž snad prvně za večer začal rozrůstat početný hlouček nedočkavců, a když světla potemněla, letmý pohled do sálu ukázal, že nikdo z přítomných nepochybuje o tom, kdo je headlinerem. Rotting Christ evidentně táhnou, a když konečně nastoupili na pódium, hromový jásot musel přesvědčit i takové, kteří by snad ještě váhali. A že to není očekávání bezdůvodné, se bratrům Tolisovým a jejich novým kumpánům povedlo dokázat velmi záhy. Od prvních tónů jejich koncertu se totiž strhla řež, ve kterou jsem někde v koutku duše doufal, ale jen sotva jsem očekával, že se moje přání naplní až tak bezezbytku. Kapela hrála střídavě z různých alb a co song, to pecka. Opět vynikající zvuk dal plně vyniknout všem kytarovým harmoniím a nejrůznějším hrátkám, které ve své specifické melodice dělají Rotting Christ tím, čím jsou a čím si vysloužili přízeň milionů fanoušků po celém světě. Ten jejich zlomek, který se dostavil do Matrixu však kapele oplácel stejnou mincí, a pokud mě paměť nešálí, s drobnými přestávkami se kotlilo neustále a řev, skandování a na všechny strany létající hrozby naplnily klub od podlahy po strop. Nad tím vším však neochvějně vládl frontman Sakis Tolis, a jakkoli nechci snižovat výkon jeho spoluhráčů (poklonu si zaslouží vyseknout zejména oba nováčci v sestavě, kteří do vystoupení dávali opravdu všechno), byl to právě on, kdo na mě zanechal největší dojem. Ač vzrůstem nevelký, svým nasazením a výrazem plně ospravedlnil všechny ty pověsti o tom, jaký je to válečník. Ano, Sakis na pódiu opravdu působil jako ztělesnění nějakého – vím, že je to děsné klišé – antického hrdiny, jen publikum drtil místo mečem a kopím kytarovou smrští a vokálním přednesem, jakého je schopný snad jen on…

Rotting Christ hráli dlouho, fanoušci řádili jak pominutí a jakkoli to bylo skvělé, na obou stranách se po více než hodině zajisté dostavilo vyčerpání (minimálně já jsem se po závěrečné pecce “Noctis Era” sotva držel při vědomí). Každopádně fans si velmi důrazně vyžádali přídavek a Rotting Christ ani v ten moment nezůstali svému dosavadnímu strhujícímu tempu nic dlužni. Třískladbový bonus tak učinil tečku za celým koncertem v opravdu velkém stylu a jak kapela, tak fanoušci mohli být bez přehánění nadšení, protože oběma stranám se dostalo od té druhé tak perfektního výkonu, jaký jen si šlo přát.

Rotting Christ předvedli dech beroucí vystoupení, ale to bylo “jen” famózním vrcholem už tak nesmírně zdařilého podniku, za jehož kvality musím složit kompliment všem vystupujícím kapelám, výborně reagujícím fanouškům a v neposlední řadě také pořadatelům z Metalgate. Jak se totiž opět ukázalo, když mají koncerty nějaký nápad a koncept, které je odlišují od zástupů jiných, potenciál vynikajícího zážitku se násobí. V tomto případě pak došel tento potenciál naplnění a výsledek promluvil sám za sebe. Hellenic Darkness Festival byl zkrátka vynikající akcí, která zůstane v paměti účastníků zůstane určitě velmi dlouho.