Archiv štítku: Death Angel

Death Angel – The Evil Divide

Death Angel – The Evil Divide

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Moth
02. Cause for Alarm
03. Lost
04. Father of Lies
05. Hell to Pay
06. It Can’t Be This
07. Hatred United / United Hate
08. Breakaway
09. The Electric Cell
10. Let the Pieces Fall

Hrací doba: 45:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tuším, že už jsem to tady někde v minulosti řekl, ale nevidím důvod, proč bych to nemohl na úvod recenze nového alba Death Angel s klidným srdcem zopakovat. Přestože Death Angel nikdy nepatřili mezi nejprofláklejší a největší thrashové party, tak jsem k nim vždy choval jakousi formu úcty a měl jsem pro jejich placky malou slabost, protože ta jejich verze thrashe měla něco do sebe. Agresivní, nespoutaná, ale přesto chytrá, melodická a hodně dobře zahraná. Byla tak obrovská škoda, když se pětice, která na počátku 80. let vzešla spolu s daleko slavnějšími a uctívanějšími kolegy z oblasti Bay Area, začátkem 90. let rozpadla. A jestli se na poli thrash metalu dá říct, že měl něčí návrat opravdu smysl, tak jsou to právě Death Angel, protože tato parta s filipínskými kořeny vydává pravidelně materiál, jímž dokazuje, že si svou výjimečnost ponechala až do dnešních dní a umí stále složit dost silnou desku.

Osobně se mi nejvíce zamlouvá druhé po-návratové album „Killing Season“, jež bylo jednoduše skvělé, ovšem ani s dalšími plackami to nebylo vůbec marné, takže z tohoto důvodu jsem v souvislosti s „The Evil Divide“ neměl důvod pochybovat a připravovat se na nějakou změnu; očekával jsem další přísun chytře vystavěných kytarovou duelů, skvělých sól, poctivé rytmiky a vyspělého vokálu Marka Oseguedy, který se drží v polohách jemu nejpříjemnějších a který už léta platí za jednoho z nejzajímavějších thrashových vokalistů. Potud je samozřejmě všechno v pořádku, protože Death Angel jsou opravdoví profíci, kteří jsou si moc dobře vědomi, že jejich fanoušci chtějí tu svoji porci šlapavých válů, kterou jim taky pánové poctivě servírují.

Co mě však při poslechu „The Evil Divide“ (a platí to vlastně již pro minulé „The Dream Calls for Blood“) mrzí, je částečný ústup směrem ke klasickému 80. thrashi na úkor vlastní výjimečnosti a zařazení se tak mezi zástupy podobně smýšlejících kapel, jež záměrně hasí žízeň fanoušků po oldschoolové produkci. V případě Death Angel to znamená zpřístupnění materiálu a jeho zjednodušení širokému metalovému obecenstvu, které si chce při poslechu pořádně zahrozit v prvních řadách na fesťácích. A protože Death Angel na tuto dobovou poptávku slyší, tak ubývá zajímavějších momentů a ke slovu se čím dál častěji dostávají spíše rychlejší pasáže, jež tu a tam protne kytarové sólo ostré jako břitva, melodická vyhrávka či poklidná vsuvka, které ale člověka, jenž si před dávnými lety zamiloval „The Act III“, nemůžou jen tak uspokojit.

Aniž bych chtěl Death Angel obviňovat ze zaprodanství nebo něčeho podobného, tak mě zkrátka mrzí, že jdou s davem, když tomu v minulosti bylo jinak a jejich vizionářství a čistá hlava ke skladatelským postupům jim vynesla místo na metalové mapě. Nutno však říct, že i přesto, že je novinka asi nejslabší v dosavadní diskografii a minimálně z post-návratových počinů je „The Evil Divide“ nejhorší, tak na početnou žánrovou konkurenci jsou na tom Mark Osegueda, Rob Cavestany a spol. stále ještě dobře.

Pokud se podíváme na jednotlivé písně, tak víc než kdy dříve mám pocit, že přibylo takových těch nutných vycpávkových záležitostí, jež v minulosti byly spíše výjimkou, ale tady bych dobrou třetinu materiálu dokázal s klidným srdcem oželet. Mezi to slabší patří úvodní „The Moth“, která se snaží bodovat rychlým riffem v úvodu a atakovat tak posluchačovy animální pudy, ale to je asi tak jediné, co od této rychlovky čekat. To „Lost“ na druhou stranu překvapí příjemně odlehčeným odérem a vzletnými kytarami, dost rychle se však oposlouchá, takže i když přinášela vcelku vítaný odpočinek před dalšími minutami chlapské porce thrash metalu, tak o vyloženém vrcholu se v souvislosti s ní mluvit skutečně nedá. S jedním přivřeným okem bych vzal na milost dvojici šlapavějších válů „Breakaway“ a „Hell to Pay“. První zdobí parádní kytary a chytlavý heslovitý refrén, jenž je ochucen sbory; druhá si zase na nic nehraje a i díky krátké hrací době vyznívá ve srovnání se zbytkem desky dost agresivně.

Death Angel

Co mě naopak hodně baví a nemám důvod pro akceptaci těchto písní přivírat byť jen jediné oko, tak je „Father of Lies“, „It Can’t Be This“ a předposlední „The Electric Cell“, která spolu s „Hatred United / United Hate“ připomene starší počiny, zejména pak „The Act III“, kde bych si dokázal při troše fantazie obě tyto propracované písně představit. Právě tyto čtyři skladby pro mě osobně tvoří takovou kostru, která mě každým poslechem spolehlivě provedla a nedovolila, abych o „The Evil Divide“ mluvil jako o vyloženém zklamání. Neříkám, že jsem nečekal víc, ale zase není problém desku poslechnout i dvakrát po sobě. Hodně se mi líbila hlavně „Father of Lies“ s teskným sólem v polovině hrací doby, od nějž se zase nenásilně přejde k riffovému kvapíku a vůbec to nepůsobí divně.

I když té kritiky padlo nakonec víc, než jsem si při prvním poslechu „The Evil Divide“ byl ochotný připustit, tak nelze zastírat fakt, že Death Angel opět dokazují, že na scéně mají své nezpochybnitelné místo, protože i na jejich poměry lehce nadprůměrné album je ve srovnání s jinými souputníky pořád o kus dál a je radost jej poslouchat. Nemůžu v tomto ohledu nezmínit německé kolegy Destruction, kteří svou novinku vydali takřka ve stejnou dobu a se stejným zpátečnickým přístupem, a Death Angel jim nakopávají zadky. Propříště bych si dokázal představit méně thrashe a více překvapivých momentů, díky nimž bych si připomněl staré dobré časy, ale přesto všechno pořád palec nahoru.


Redakční eintopf #89 – květen 2016

Tamás Kátai – Slower Structures
Nejočekávanější album měsíce:
Tamás Kátai – Slower Structures


H.:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Grausame Töchter – Vagina dentata
3. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn

Kaša:
1. Hatebreed – The Concrete Confessional
2. Grand Magus – Sword Songs
3. Death Angel – The Evil Divide

nK_!:
1. DevilDriver – Trust No One
2. Six Feet Under – Graveyard Classics IV: The Number of the Priest
3. Suidakra – Realms of Odoric

Atreides:
1. Astronautalis – Cut the Body Loose

Skvrn:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Hatebreed – The Concrete Confessional

Onotius:
1. Katatonia – The Fall of Hearts
2. Gorguts – Pleiades’ Dust
3. Vektor – Terminal Redux

Metacyclosynchrotron:
1. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn
2. Grave Miasma – Endless Pilgrimage
3. Ellorsith / Mannveira – split

Řešení osobních mimohudebních záležitostí je teď sice v redakci na prvním místě co do priorit, ale tradiční redakční eintopf vynechat nelze. Stačí, že jsme na květen vynechali koncertní eintopf, jelikož se u nás všech nad účastí na koncertech vznášejí otázníky, pročež se nikdo moc necítil na to, aby se do článku zapojil.

Nicméně zpátky k redakčnímu eintopfu. Pro dnešek to moc nebudeme zdržovat a v rámci povinných úvodních tlachů zmíníme jen to, že tentokrát byl boj o pozici nejočekávanějšího alba dost těsný. Žádné suverénní převálcování konkurence, jako se to minulý měsíc povedlo Ihsahnovi, se tentokrát nekonalo. S nejtěsnějším možným náskokem si tedy pro sebe vítězství uzmul Tamás Kátai, původem maďarský muzikant aktuálně sídlící ve Skotsku. V květnu však nenabídne novou desku svého hlavního projektu Thy Catafalque (však také poslední album „Sgùrr“ je venku půlroku), nýbrž druhé sólové album „Slower Structures“… Zbytek už si přečtěte sami níže, ha!


H.

H.:

Na první pohled květen zas takové pecky nenabízí, ale na ten druhý už je výběr o poznání přívětivější, akorát člověk musí koukat i mimo vody zkreslených kytarových riffů. Flek nejočekávanějšího alba je ode mě docela očekávatelná volba – samozřejmě to bude druhá sólová deska Tamáse Kátaie, lídra Thy Catafalque. Tomuhle chlapíkovi žeru úplně všechno, takže prostě nemůžu zvolit cokoliv jiného. Jako vždy, i vůči „Slower Structures“ mám ta nejvyšší očekávání a nic jiného než dokonalost neberu! První ukázka „Raining This Morning“ je super, takže opětovně doufám v dávku tuze nádherné muziky.

Druhé místo tentokrát musím přisoudit holkám se zálibou v tvrdé elektronice a v estetice až od 18 let. Je to tak, vážení, Aranea Peel a její armáda skoro-nahých subinek se opět hlásí o slovo s novou deskou „Vagina dentata“. Minulý počin „Glaube Liebe Hoffnung“ byl po čertech skvělý, tak nemám problém věřit tomu, že Grausame Töchter nezklamou ani tentokrát.

No, a do třetice všeho dobrého zlého už nějaký ten metal. Vydání nové desky True Black Dawn totiž nelze přehlížet, obzvlášť když tato kapela svými počiny šetří. Však od minulé dlouhohrající desky „Blood for Satan“, vydané ještě pod dřívějším názvem Black Dawn, uběhlo již 16 roků a od poslední nahrávky jakéhokoliv typu, tedy splitka „O.B.C.“O a Enochian Crescent, uplynulo už 11 let. A to je sakra dlouhá doba, tudíž je jenom dobře, že je „Come the Colorless Dawn“ konečně tady!


Kaša

Kaša:

V květnu se toho z hudebního hlediska stane opravdu dost a mě jen mrzí, že při této příležitosti můžu do tradičního eintopfu vybrat pouze tři události. Na své si totiž přijdou fanoušci thrash metalu, kteří již určitě mají v kalendáři zaškrnuto hned několik jmen, na něž se těším i já, protože jsem tenhle hudební směr poslední dobou lehce zazdíval. Z těch několika chystaných počinů musím ale vybrat jen jeden a finální volba padla logicky na ten, do kterého vkládám největší naděje. A ty směřují k další studiovce kalifornských thrasherů Death Angel, „The Evil Divide“. Death Angel sice nejsou mojí thrashovkou číslo jedna, ale vždycky jsem pro ně měl slabost, a protože si od svého návratu na scénu drží stabilní formu, tak kdyby to bylo možné, tak bych si na ně určitě vsadil.

Něco podobného by se dalo říct také o Grand Magus. Přestože mě tahle severská trojka dlouhá léta míjela, tak od vydání „The Hunt“ na ně nedám dopustit. Poslední studiovky jsou velmi sympatickým posluchačským zážitkem, JBho živelnost a přednes je velmi uhrančivá kombinace, jež mě baví. Když si k tomu člověk připočte pozoruhodně poslouchatelnou variaci zatěžkaného heavy metalu, který je prostý na debilní momenty, tak je snad jasné, proč „Sword Songs“ na tomto místě prostě nemůžu opomenout.

A jdeme do finále, o němž jsem měl jasno hned v první vteřině, kdy jsem se dozvěděl, že novou placku na květen ohlásili hardcoroví bijci Hatebreed. Nečekám sice, že by se parta kolem Jameyho Jasty dokázala vzedmout k takové formě, aby pokořila svůj nepřekonatelný monolit „The Rise of Brutality“, ale poctivou náloží metalického HC z jejich rukávu nikdy nepohrdnu. Při poslechu prvního singlu z „The Concrete Confessional“, jimž se stala skoro až thrashová rychlovka „A.D.“, se ve mně rozohnila nostalgie, která mi připomněla doby, kdy jsem s touhle kapelou vstával i usínal, takže míra natěšenosti je na hodně vysoké úrovni.


nK_!

nK_!:

Téměř tři roky stará placka „Winter Kills“ od DevilDriver mě tehdy kdovíjak nechytla a v recenzi jsem jí udělil pouze čtyřkové hodnocení. Předchozí počiny těchto Američanů v čele s Dezem Fafarou mě zkrátka bavily mnohem více. Dez v mezičase stačil vydat novou fošnu s Coal Chamber, i ta se ale rychle oposlouchala. Spraví „Trust No One“ pošramocenou reputaci? Doufám, že s přehledem.

Six Feet Under jsou sázka na jistotu a jejich série „Graveyard Classics“ nikdy nezklamala. A slyšet třeba „The Evil That Man Do“ v deathové úpravě? To chceš. Nebo alespoň já jo. Jako takovou malou třešničku na dortu volím coby svého třetího favorita německou Suidakru. Že jste o téhle folk/death metalové kapele nikdy neslyšeli? Velká chyba, starší tvorba stojí minimálně za jedno či dvě poslechnutí.


Atreides

Atreides:

Pokud jsem od začátku roku neměl problém najít hrstku interpretů, jejichž nové počiny mě tuze zajímají, v květnu došla munice takřka na všech frontách. Nicméně se našel alespoň jeden: americký indie rapper Astronautalis, na jehož novou desku čekám už nějaký ten pátek. Konkrétně od doby, kdy vyšla fantastická „This Is Our Science“, což je, pokud mě paměť neklame, pět let nazpět. A vzhledem k tomu, že to je jedna z desek, která mě víceméně k rapu a hip-hopu vůbec dotáhla a ukázala mi, že tenhle žánr není jen tlupa negrů s tunou zlata na krku, to jakýkoliv nástupce bude mít setsakra těžké – už jen pro tuhle nostalgickou hodnotu. Na druhou stranu, již dříve vypuštěné náznaky („Sike!“, „Running Away from God“) napovídají, že čekání se v tomhle případě vyplatilo, protože to vypadá, že tahle nenápadná persona opět přišla s nápaditým materiálem vybočujícím z dosavadní diskografie, aniž by porušila svůj rukopis a osobitý styl.


Skvrn

Skvrn:

Dubnové hody začíná střídat květnová chudoba. Nevím, jak je tomu u vás, ale v mém případě to vypadá právě takto. Květen od vyložené bídy uchránil Tamás Kátai, který po deseti letech od debutu vydává druhou sólovou nahrávku. Uvidíme, co „Slower Structures“ nabídne, alespoň já čekám minimalisticky laděné jemnosti někde na pomezí ambientu, folku a soudobé klasiky. Připravte se na mlhavé tóny klavíru, houslí a kontrabasu, jež zaštítí (nejen) Kátaiovy vokály; připravte se urychleně – album vychází již druhého. Což mi nenápadně říká, že bychom si mohli udělat čas i na druhou příčku měsíce – „The Concrete Confessional“ z pera Hatebreed. Co vám budu říkat, hardcore takřka neposlouchám. Jako univerzální léčivo na bolístky se však Hatebreed pokaždé osvědčili, a i když ani novinku na pravidelné otáčení nevidím, jednou za čas si humpolácky zařvat neškodí.


Onotius

Onotius:

V květnu vyjde sice hromada desek, jež si ze zvědavosti pustím, avšak znatelně těžší je vybrat z nich trojici, která by nějak výrazněji vyčnívala. Kdybych však měl jmenovat jednu jedinou, již bych chtěl slyšet už teď, byla by to novinka švédské Katatonie. Pravda, očekávat nějaké překvapivé žánrové kotrmelce by bylo asi naivní, ale přesto jsem zvědav v jaké formě se kapela na desce „The Fall of Hearts“ bude nacházet. Dále si rozhodně nenechám ujít nové EP death metalových Gorguts, protože pokud bude mít novinka stejně hutnou atmosféru, jak tomu bylo na comebackové „Colored Sands“, máme se na co těšit. Mimochodem obal se velmi povedl. Dále nevynechám novinku technicky thrashmetalových Vektor, jejichž „Black Future“ mě svého času dost bavilo.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Květen neslibuje žádné pecky, ze kterých bych měl chcát maggi v kostkách, ale pár titulů, na něž jsem docela zvědavý, se přeci jen najde. Například nová deska finských (True) Black Dawn. Nekompromisní, patnáct let starou prvotinu „Blood for Satan“ jsem v nějakých patnácti/šestnácti sjížděl dost často, své kouzlo má i teď, takže jsem byl za překvapivé oznámení nové desky rád. Díky pisálkovské protekci již taje nového alba „Come the Colorless Dawn“ pomalu rozkrývám a prozatím mohu alespoň říct, že se průser nekoná. Avšak o konečném verdiktu, který by se měl objevit v recenzi, jasno stále nemám.

Britští Grave Miasma taky nepatří k těm, co by novinky chrlili jednu za druhou a chystané EP „Endless Pilgrimage“ je navíc posledním titulem před plánovanou tvůrčí pauzou. Vypuštěnou ukázku jsem ani pořádně neposlouchal, protože věřím, že EP poskytne přesně ten záhrobní a nepříjemný zážitek, který předchozí tituly Grave Miasma nabízely v míře vrchovaté. No, a eintopf dnes tak trochu z nouze doplním splitkem skotských Ellorsith a Islanďanů Mannveira. Nehořím láskou ani k jedné kapel, ale debutová ípka obou byla dost slušná. Fakt, že split vydávají Dark Descent, přeci jen skýtá možnost, že by nováčci mohli příjemně překvapit.


Novinky 6-5-15

Combichrist - We Love You

>>> Britští thrash metaloví veteráni Acid Reign, kteří fungovali v letech 1985-1991, hlásí návrat na scénu. Z původní sestavy však v nové inkarnaci zůstal pouze vokalista Howard Smith, zbytek jsou noví muzikanti.

>>> Combichrist pustili do světa nové lyric ke svému poslednímu albu „We Love You“. Tentokrát se jedná o song „Denial“ – sledujte na YouTube.

>>> Američané Death Angel nastoupí v říjnu do studia, kde začnou nahrávat svou další placku, jež naváže na „The Dream Calls for Blood“ z roku 2013. Půjde-li vše podle plánu, novinka vyjde v dubnu 2016 u Nuclear Blast.

>>> Tony Campos, dosavadní baskytarista Soulfly (dále Ministry, Asesino, ex-Prong, ex-Static-X), opustil kapelu, aby se mohl přidat k Fear Factory. Živý debut si se skupinou odbude 20. června na Amnesia Rockfest v Kanadě.

Obě formace také v současné době chystají nová alba. Novinka Soulfly se bude jmenovat „Archangel“ a vyjde 14. srpna. Novinka Fear Factory by se měla objevit koncem letošního roku. Shodou okolností vyjdou oba počiny pod hlavičkou Nuclear Blast.

>>> Estonci Metsatöll vydají zanedlouho nové EP „Pummelung“ – stane se tak 15. května pod patronáte Spinefarm Records. Vydání bude limitované – CD na 500 kusů, LP na 300 kusů. Na minialbu se objeví dvě nové písničky „Pummelung“ a „Vana jutuvestja laul“ a cover „Külmale Maale“ od J.M.K.E. Obal tady, titulní track poslouchejte na YouTube.

>>> Od italské skupiny Novembre odešel její zakládající bubeník Giuseppe Orlando. Na druhou stranu, formace by v letošním roce měla konečně vydat své první album od roku 2007, kdy vyšla doposud poslední deska „The Blue“.

>>> Islanďané Of Monsters and Men vydají 9. června u Republic Records své druhé album „Beneath the Skin“. Ukázku v podobě lyric videa k písničce „I of the Storm“ najdete na YouTube. Obal vypadá takto, tracklist následuje:

01. Crystals 02. Human 03. Hunger 04. Wolves Without Teeth 05. Empire 06. Slow Life 07. Organs 08. Black Water 09. Thousand Eyes 10. I of the Storm 11. We Sink

>>> Paradise Lost zveřejnili nový videoklip ke skladbě „Beneath Broken Earth“ – sledujte na YouTube. Píseň pochází z novinkové desky „The Plague Within“, jež vyjde 1. června.

>>> Nové video mají taktéž Irové Primordial – „Wield Lightning to Split the Sun“ najdete opět na YouTube. Song pochází z posledního alba „Where Greater Men Have Fallen“, které vyšlo v listopadu 2014.

>>> Rakušané The Devil & the Universe vydali 30. dubna nové EP s názvem „Walpern II – The Blocksberg Sessions“, na němž se nacházejí tři regulérní skladby a tři remixy. Obal tady, tracklist následuje (celé EP lze poslouchat v přehrávači níže):

01. Osculum Infame (Part I – Initiation) 02. Crescent 03. Osculum Infame (Part II – Shemhamforash) 04. Stygian (Sedvs Remix) 05. The Goat Head (Phase Fatale Remix) 06. The Goat Head (Wallow in Vice Remix)


Dark Tranquillity, Death Angel, Tristania

Dark Tranquillity
Datum: 27.11.2013
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Dark Tranquillity, Death Angel, Tristania, Dew-Scented, Adimiron, Extrema

Hudební událost, jejíž průběh se pokusím shrnout v následujících řádcích, byla svým způsobem jedinečná. Nejde ani tak o samotné obsazení, protože všechny vystupující kapely (snad s výjimkou dvojice Extrema a Adimiron, která celý večer otevírala) nejsou na českých pódiích nijak zvlášť ojedinělým úkazem. Kdepak… tím, co tento koncert vyčlenilo z řady dalších, byla skutečnost, že se v jeden večer na jednom pódiu sešla sestava složená hned ze dvou turné. Potemnělé duo Dark TranquillityTristania doplnila thrashová sestava pod vedením slovutných Death Angel a já se přiznám, že mi to nebylo ani trochu po chuti. Nic proti samotným kapelám, ale dost jsem se obával, že dojde ke střetu dvou zcela odlišných nálad a výsledek tím nakonec utrpí. No, a když už jsem se tu vyznal ze svých obav, slušelo by se hned vzápětí zmínit, že se tyto obavy nakonec ukázaly jako liché. Vezměme to ale postupně…

Večer zahájili svým vystoupením italští Extrema, kteří se pokusili publikum rozehřát agresivním mixem progu, thrashe a kdovíčeho ještě. A vzato kolem a kolem to nebylo vůbec špatné. Mimořádně ostrý zvuk kytar sice občas trochu pohřbíval melodiku riffů, ale i tak to šlo poslouchat. Smeknout musím před nasazením, s jakým Extrema vyrukovali, protože svou slabou půlhodinku odehráli v takovém tempu, že by se z toho mohla poučit celá řada prvoligových kapel. Na druhou stranu to ale občas bylo trošinku přes čáru a neustálé hecování k circle pitu, když před pódiem postávalo tak padesát lidí, zafungovalo spíš opačně. Otvírák to ale byl příjemný, o tom žádná.

V pořadí druzí Adimiron si od publika vysloužili podstatně větší odezvu než Extrema, nicméně pořád bylo vidět, že je to malá a navíc nijak zázračná kapela. Jejich groove/thrashování sice poslouchat šlo, ale já osobně jsem v něm neshledal jediný důvod k setrvání, takže jsem taky nesetrval nijak dlouho a raději jsem šel sbírat síly potřebné k přežití zbytku večera, který se tou dobou pořád teprve rozjížděl.

První skutečně dobré vystoupení předvedli Němci Dew-Scented, kteří se v našich zeměpisných šířkách objevují celkem často. Já jsem s nimi měl tu čest sice zatím jen jednou, ale už tehdy mě dost bavili a nejinak tomu bylo i tentokrát. Dew-Scented už přes dvacet let sazí na naprosto poctivý thrash death bez zbytečných příkras a jsou dokonalou ukázkou toho, že když se to dělá od srdce, má to hodně co do sebe. Všechno šlapalo jak mělo, muzikanti působili naprosto přirozeně a všemu nenuceným způsobem kraloval neskutečně sympatický zpěvák Leif Jensen, na kterém by člověk nenašel ani špetku povýšenosti. Tohle vystoupení mělo odpich, drive a vlastně všechno, co si jen člověk může od kapely formátu Dew-Scented přát. Lidé kapelu za odvedený výkon na oplátku odměnili vynikající odezvou a mě nenapadá nic, co by téhle půlhodinové seanci vytkl. Prostě moc fajn koncert a Dew-Scented naživo můžu směle doporučit.

Tristania je kapela, kterou mám upřímně rád, a přiznám se, že to byla právě její účast na téhle události, která mě nakonec přiměla vysázet příslušný obnos a dopravit své velectěné pozadí až do Futura. Krom toho ale chystané vystoupení jitřilo mou zvědavost ještě dvěma způsoby – zaprvé jsem byl zvědavý, jak to kapele šlape naživo po vydání výtečně novinky “Darkest White”, a také mě zajímalo, jestli se nebude opakovat ostudná blamáž z podzimu 2011, kdy na vystoupení Tristanie v rámci festivalu Out of the Dark zůstalo v sále jen pár vlažných fans, což jinak dost dobrý koncert vlastně zabilo. Tehdy jsem si sliboval, že až se Tristania u nás objeví příště, budu se toho reparátu účastnit, a teď jsem jedině rád, že jsem své slovo dodržel, protože tentokrát to byla vážně pecka ve všech směrech. Tak předně lidi – těch byla hromada, a že tam nejsou jen tak na okrasu, dali jasně najevo, už když kapela nastoupila na pódium. A od té doby, co ztichlo trochu zvláštní varhanní intro, se strhnul nářez, jaký jsem tak úplně nečekal. Většina setlistu byla postavená na nové desce, která je sama o sobě dost tvrdá, ale naživo to vyznělo ještě o kus drsněji – a bylo to boží! Chvíli sice trvalo, než se srovnal zvuk (zpočátku trochu zanikaly čisté vokály a kytara Anderse Høyvika), ale i když to nakonec stejně žádný velký zvukový zázrak nebyl, pořád to byla paráda. S celkovou agresivní náturou vystoupení parádně zafungovala jemnější složka hudby Tristanie a nálada se tak dostavila prakticky stejná jako z desky, jen v energičtějším a ostřejším balení, které tomu vůbec neuškodilo, spíš naopak. A celý ten ostrý sound kupodivu neuškodil ani starším skladbám (“Beyond the Veil”, “Libre”, Year of the Rat”), které v originále znějí docela odlišně… Hudebně to byl prostě parádní nářez, který na začátku strhnul a do konce z nastavené laťky neslevil. Tahle energie se přenesla na diváky, kteří dva roky starý trapas odčinili více než dostatečně, a od diváků zase brali energii zpět sami muzikanti a bylo to na nich jasně vidět. Žádné otrávené ksichty, ale naopak jeden úsměv za druhým, vzorná komunikace s publikem, perfektní hráčské i pěvecké výkony… Čekal jsem, že Tristania předvede dobrý koncert, ale rozhodně jsem nečekal, že bude takhle výborný. Celou dobu jsem pařil jako blázen a na konci jsem odcházel na pivo opravdu nadšený, což je pro kapelu ta nejlepší vizitka. Jestli ještě pořád existují nějací pochybovači, kteří nad současnou podobou Tristanie ohrnují nos, tohle byl jasný důkaz, že jsou úplně mimo, protože si sotva dovedu představit lepší potvrzení pohody a formy, v jaké se kapela v současnosti nachází.

Jak už jsem psal někde nahoře, když na soupisku přibyly všechny ty thrashovky, vůbec mě to nepotěšilo. I tak jsem ale vzal za vděk možností vidět v klubu Death Angel, protože i přesto, že nemám k thrashi nijak závratný vztah, tahle kapela je jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo. No, a milí Amíci mě v nadstandardním smýšlení o nich jedině utvrdili, protože koncert, jaký v Praze předvedli, se nedá označit jinak než jako skvostný. Byla to vážně luxusní palba od začátku do konce, které nechyběla čitelnost, chytlavost, nápaditost a chytrost, tedy atributy, které tvorbu Death Angel v mých očích vysílají vysoko nad ostatní žánrové spolky. Samozřejmostí bylo naprosto strhující nasazení muzikantů, kteří jsou svými živými vystoupeními proslulí, a ačkoli ve Futuru není pódium kdovíjak velké, Death Angel jeho rozměry dovedly využít do krajnosti a celá hodina, kterou dostali k dobru, by se dala prohlásit za učebnicový příklad thrashového vystoupení se vším všudy. Výborný dojem opět zanechal ohromný sympaťák Mark Osegueda, jenž tak už asi definitivně zakotvil mezi vybranou společností nejlepších frontmanů, jaké jsem kdy viděl, a navíc se vydařil zvuk, takže na vystoupení Death Angel neulpělo jediné smítko nedotaženosti. Tohle bylo prostě naprosto luxusní vystoupení, jímž Death Angel opět dokázali, že se nějaká velká thrashová čtyřka může jít bodnout. Je sice pravda, že jsem si Tristanii užil o něco víc, ale tomuhle stejně nešlo absolutně co vytknout a bylo to objektivně nejlepší vystoupení večera. Smekám a příště na shledanou!

Dark Tranquillity jsem v nedávné minulosti viděl hned dvakrát, v obou případech se mi líbili a navíc jsem v posledních měsících přišel na chuť i jejich studiovým nahrávkám, takže jsem příležitost vidět je v klubu dlouho považoval za lákavou. Po vynikajících výkonech Tristanie a Death Angel to s tou lákavostí ale začalo jít docela z kopce, protože jsem si upřímně nedovedl představit, že se jim Dark Tranquillity alespoň vyrovnají. A nevím, nakolik to bylo tímhle malováním čerta na zeď, ale výsledek skutečně nebyl nijak zázračný, i když si nejsem jistý, do jaké míry z toho vinit samotnou kapelu… Dost podivný mi přišel zvuk, ve kterém kytary vynikaly podstatně míň, než by se mi líbilo (což teoreticky mohl být záměr), a také dost zásadně kolísala hlasitost vokálu (což záměr rozhodně nebyl). Ať už ale záměr nebo ne, obojí bylo docela nepříjemné. Docela fatální problém spočíval ve velkém zpoždění (končilo se dlouho po avizované půlnoci) a alespoň z mého úhlu pohledu také v extrémní délce vystoupení. 18 skladeb, to byla vážně silná káva a v závěru mě udržovala při životě jen očekávání největších hitů, které ještě nezazněly. Poutavost samotné hudební produkce pak byla kolísavá. Já osobně jsem se bavil v podstatě jen u profláklejších pecek a větší část setu jsem si postupně uvědomoval, že je to sice docela dobré, ale že mě to vlastně moc nebere. Místy jsem si ale hlavou hodil dost ochotně, tak nevím… Nebylo to špatné, ale žádný zázrak to taky nebyl a na předcházející dvě vystoupení večera se Dark Tranquillity zkrátka nechytali. Mikael Stanne je sice pořád stejný sympaťák, oba kytaristé i tentokrát házeli správně zachmuřené pohledy a “A Bolt of Blazing Gold” provedená jako duet s Mariangelou Demurtas (Tristania) byla vážně super, ale zkrátka to úplně nestačilo.

I přes trochu rozpačitý závěr mě ale vůbec nemrzí, že jsem do tohoto koncertu zainvestoval, protože výkony, jaké předvedli Tristania a Death Angel, rozhodně patřily do první ligy a já doufám, že se tu obě kapely v dohledné době ukáží znovu. Zároveň se omlouvám pořadatelům za moje chmurné předpovědi ohledně spojení obou turné. Krom toho, že se muzika navzájem opravdu netloukla, se navíc podařilo naplánovat časový harmonogram tak citlivě, aby všechny důležité dostaly dostatek prostoru, v což jsem při tak nabitém programu (šest kapel) až do poslední chvíle opravdu nedoufal. Sečteno podtrženo šlo o vskutku vydařenou kulturní událost, jejíž účasti mohl sotva kdo litovat. Já nelituji ani náznakem!


Death Angel – The Dream Calls for Blood

Death Angel - The Dream Calls for Blood
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Left for Dead
02. Son of the Morning
03. Fallen
04. The Dream Calls for Blood
05. Succubus
06. Execution / Don’t Save Me
07. Caster of Shame
08. Detonate
09. Empty
10. Territorial Instinct / Bloodlust
11. Heaven and Hell [Black Sabbath cover]

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

S každým novým albem thrashových Death Angel se sám sebe s železnou pravidelností ptám, jak je to možné, že tahle sebranka, která vzešla z té nejslavnější thrashové školy oblasti Bay Area, se nedokázala nikdy vyšvihnout mezi skutečnou stylovou smetánku a vždy tak nějak zůstávala ve stínu za souputníky jako Overkill, Testament či Exodus (o Velké čtyřce ani nemluvě). Trojice alb z konce osmdesátých let patří mezi skutečné klenoty, a přestože zrovna “Act III” je všeobecně považováno za mírný kvalitativní sešup směrem dolů, tak bych se nebál jej označit jako nejlepší desku party s filipínskými kořeny, na němž se ukázala jako vyhraná, progresivními momenty políbená kapela, jež se nebála překročit neúprosné stylové hranice thrash metalu a vydala se do vod, které jsou mi velice sympatické. Následná dlouhá pauza kapele její status nijak nenarušila, ba naopak považuji (teď už) čtveřici návratových alb za skvělou ukázku toho, jak se skupina, která už to měla de facto za sebou, dokázala vzedmout ke skvělé formě a pomalu ale jistě se stává stálicí scény, jejíž alba jsou už předem zárukou osvědčené kvality.

“The Dream Calls for Blood” nedělá za dosavadním vývojem tlustou čáru, nicméně hezky pokračuje v trendu, který započala alba předešlá. Opět se zdá, že se kapela trošku více uvrtala v klasickém neurvalém thrash metalu a rezignovala na melodické výlety, které k ní vždy tak nějak patřily, ale neznamená to automaticky, že by Death Angel naservírovali klasickou cirkulárku, ve které se ani na moment nesleví z nastaveného tempa. Album je to hezky přímočaře energické a skvěle šlape, ale co je hlavní – baví. Nebyl by to Rob Cavestany a Mark Osegueda, kteří platí za hlavní lídry, aby si pro své fanoušky nepřichystali hrstku momentů, díky nimž si člověk řekne, že tuhle nebo tamtu píseň musí slyšet znovu a znovu. Právě v tomto tkví skutečná síla aktuální tvorba Death Angel. Je to agresivní, ale má to v sobě zakořeněny chytré momenty, díky kterým se k albu bez problému můžete vrátit i s odstupem času a užít si ho. Co upoutá na první pohled, je velmi povedený obal, který svým stylem navazuje na předchozí album “Relentless Retribution”, ovšem oproti krvavě rudé tady máme tentokrát noční modro-šeď, ovšem v hudbě jako takové se toto nikterak nepromítlo a hudební náplň má nejblíž k minulému počinu. Osegueda štěká, seč mu síly stačí, přičemž zbylá čtveřice Cavestany, Aguilar, Sisson a Carrol zní jako dobře namazaný stroj, jemuž se výrobní vady vyhnuly velkým obloukem.

Aby Death Angel nenechali nikoho na pochybách, tak novinku odstartovali tím nejrazantnějším způsobem, jaký si lze představit. “Left for Dead” je sice v úvodu a závěru ohraničena krátkou vybrnkávanou melodií, ale ta působí, jako by se k ní zatoulala zcela odjinud, protože po chvíli se spustí riffořežba nejklasičtějšího rázu. V refrénu se dostanou na řadu i sborové vokály, které přinesou něco málo z HC intenzity. Kapela s nimi nekoketuje poprvé, takže to není žádný šok, ale protože s touto ingrediencí Death Angel šetří, tak je její vyznění výraznější, než kdyby se ke sborům uchylovali bez ustání. Nemyslím si, že je nezbytné vyzdvihovat jednotlivé personální výkony, ale za zmínku stojí určitě Mark Osegueda, který opět dokazuje, jak skvělým a variabilním vokalistou je. Nejpatrnější je to zřejmě hned v druhé “Son of the Morning”, kterou odpálí jeho halfordovský vřískot, ve slokách klasická vyřvávačka a nakonec skončí u melodického refrénu, prostě paráda. Už tak rychlou píseň ještě zrychlují kytarová sóla, z nichž hned to v první minutě je parádní. Z dalších skladeb jich stojí za zmínku hned několik, ale nemůžu vynechat “The Dream Calls for Blood”, se skvělým nosným kytarovým riffem a vokální melodií, jež v půlce skladby sklouzne do velmi melodických poloh. “Empty” zase potěší klasickým vyzněním a kytarovou harmonií, jež doplňuje hlavní riff, což je postup, který by se v souvislosti s tvorbou Death Angel dal označit za charakteristický. Při prvním poslechu úvodu “Execution / Don’t Save Me” jsem očekával baladu, ovšem po krátkém akustickém úvodu se skladba přerodí v přímočarou thrashovou jízdu se zasekávanou kytarou. Příjemnám osvěžením je pětka “Succubus”, která oproti zbytku desky čouhá upozaděním thrashové zběsilosti, již vystřídal nezvyklý houpavý kytarový riff. Totéž by se dalo říct ještě o závěrečné “Territorial Instinct / Bloodlust”, která i díky své délce a celkově progresivnějšímu vyznění obdržela roli nejepičtější skladby celého “The Dream Calls for Blood”. Nevím, jestli je to tím, že mi na novince chybí nosný hit ve stylu “Sonic Beatdown” nebo “Truce” z alb předešlých, ale oproti minulejšku působí přece jen o něco vyrovnanější a semknutější, což je samozřejmě dobře.

Sice jsem v úvodu nadnesl, že se aktuální, v pořadí již sedmé, album noří opět o něco víc do thrash metalové zběsilosti na úkor melodických a progresivních prvků, ale nechápejte to tak, že by se kapela vrátila o nějakých dvacet let zpět. Aniž by Death Angel popírali svou nedávnou minulost, kterou utvářeli posledními třemi návratovými alby, rozhodli se pouze přidat na agresivitě. “The Dream Calls for Blood” je energické, přímočaré a přesto zamyšlení-hodné album, bez kterého by se žádný fanoušek thrash metalu neměl obejít, protože takhle kvalitních žánrových zástupců tady letos moc nebylo, takže pokud ještě váháte, zda do toho jít, tak nevězte hlavu a rázně kupředu.

P. S. Ten bonusový cover Sabbathovské “Heaven and Hell” nemá chybu a kloubouk dolů především před Oseguedem, že se s Diovým nesmrtelným vokálem dokázal poprat statečně a aniž by skončil s totálně rozkopaným zadkem, protože to se povede jen málokomu.


Další názory:

Nijak se netajím tím, že Death Angel vždycky patřili mezi mé nejoblíbenější thrash metalové kapely. Právě oni totiž dlouhodobě předvádějí thrash metal přesně v té podobě, v jaké ho já chci slyšet – sice výtečně zahraný, energický a agresivní nářez, avšak podaný s inteligencí a rafinovaností. Tohle Death Angel uměli vždycky a dokazují to i na svojí novince “The Dream Calls for Blood”, jakkoliv se jedná o album, které je ze všech čtyř dosavadních desek po návratu kapely na scénu asi to nejpřímočařejší. Přiznám se, že na “The Dream Calls for Blood” malinko postrádám takové ty “wow” songy, jež člověka opravdu překvapí nějakým hodně neobvyklým momentem, jako byl třeba flamenco závěr v “Claws in So Deep” na minulém “Relentless Retribution” nebo rocková skoro-balada “The Devil Incarnate” na první comebackové nahrávce “The Art of Dying”. Nicméně i přesto je “The Dream Calls for Blood” výtečné thrash metalové album se spoustou vyloženě skvělých skladeb s obrovským množstvím parádních riffů. “Son of the Morning”, titulní “The Dream Calls for Blood”, “Succubus”, “Caster of Shame”, “Detonate”… všechno skvělé písničky… a ty, které jsem nejmenoval, vlastně taky. Třešničkou na dortu je pak klasicky naprosto excelentní Mark Osegueda, jehož vokál je myslím hodně nedoceněný, protože drtivou většinu ostatních thrash metalových zpěváků strčí s naprostým přehledem do kapsy a ani se u toho nezapotí. Je pravda, že z té nové éry zůstává mojí nejoblíbenější fošnou stále “Killing Season”, ale i tak to té skupině baštím s obrovskou chutí. Jediné, co se mi ne úplně zamlouvá, je opět vlčí obálka, která mě moc nebrala už na “Relentless Retribution”. Upřímně bych radši ocenil, kdyby Death Angel pokračovali s přebaly ve stylu “Killing Season”
H.

Death Angel patří již k thrashovým stálicím, přestože slávou nikdy nevystoupili ze stínu jiných velkých thrashových jmen. Již od divokého debutu “The Ultra-Violence” z osmdesátého sedmého bylo jasné, že je potřeba s touto smečkou počítat. Jaká škoda, že to pak zabalili po albu “Act III” a na dlouhou dobu nastalo ticho po po pěšině. Moje první setkání s nimi proběhlo až o čtrnáct let později s albem “The Art of Dying”, nicméně od té doby pro ně mám slabost. Jejich thrash, jak jej podávají v novém miléniu, totiž nepostrádá tah na branku, chytlavost, dravost a zároveň melodičnost. S následující “Killing Season” přidali i trochu progrese, což někteří ocenili, někteří odsoudili. Před třemi lety přišli s víceméně klasicky laděnou “Relentless Retribution”, která přesto držela laťku stále nastavenou velmi vysoko. Novinka “The Dream Calls for Blood” přináší znovu porci thrash metalu, jak jej vidí Death Angel. Opět dostatečně syrové, avšak nápadité a nakopnuté. Určitě od některých hlav zazní názor, že se zbytečně drží klasiky. Mně to u této smečky však nijak nevadí a novinka mě baví stejně jako alba předchozí. Jednoduše od Death Angel nečekám nic než kvalitní thrash a pokaždé ho také dostanu.
Stick