Archiv štítku: death metal

Ulcerate, Blaze of Perdition, Outre

 Ulcerate, Blaze of Perdition, Outre

Datum: 10.11.2017
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Blaze of Perdition, Outre, Ulcerate

Není to tak dlouho, co jsem si tu pochvaloval výtečné vystoupení The Ruins of Beverast, a do Modré Vopice opět zabloudila další významná jména z ponurých a extrémních metalových vod. Novozélandští Ulcerate stojí na žánrové mapě hrdě mezi Gorguts či mladými nadějnými Ad nauseam – a chrlí do světa svůj hutný nehorázně technický death s blackově temnou atmosférou a neotřelými riffy. Na kontě už mají pět alb, z nichž nejnovější je loňské „Shrines of Paralysis“, které sice schytalo trochu podivnou zvukovou produkci, nicméně kompozičně je to opět lahůdka. Na akci, jež se odehrála v pátek, jim předskakovali výteční polští blackeři Blaze of Perdition – a nepopírám, že na ty jsem se těšil asi ještě více než na Ulcerate, zvlášť poté, co jsem poslechl jejich zbrusu novou nahrávku „Conscious Darkness“. Atmosféra, preciznost, epičnost, přesvědčivost – to jsou adjektiva, která myslím desku vystihují velmi dobře. Sestavu doplnili ďáblové z Outre, kteří slibovali vybroušený blackový nářez.

Ti večer otvírali, a to, jak koneckonců harmonogram avizoval, s úderem osmé. Daří se jim navodit silnější atmosféru, než když jsem je viděl naposledy na dvacátém ročníku Brutal Assaultu, což je pochopitelné vzhledem k velikosti prostoru. Takhle z první řady musím při hrození skoro dávat bacha, abych kytaristu nepraštil. Od minulého setkání stihla kapela opět vystřídat zpěváka, takže tento post tentokrát okupuje jistý Mateusz Zborowski. Ten svou úlohu plní solidně, byť některé Stawroginovy pasáže si malinko poupravil, což ale moc nevadí (nebo alepoň mně, neboť přeci jen nejsem z těch, kdo by desku „Ghost Chants“ znali nazpaměť). Oproti Tymeku Jędrzejczykovi zachovává trochu minimalističtější způsob vystupování, tj. žádné kecy mezi skladbami o tom, jak doufá, že všichni chcípnem, a namísto nespoutaného zuřivého headbangera je z něj spíš majestátní kazatel temnoty. Zvuk kytar se místy bohužel trochu slévá pod salvou bicích, přesto vystoupení baví. Nebýt této jedné mouchy, tak jsem naprosto spokojen. Outre jsou naživo poctivý výtečně zahraný black metal, který měl zabavit, a také se tak stalo. Set velmi osvěžilo zařazení coveru drsné raw primitivnosti (v nepejorativním slova smyslu) „Fist of the Northern Destroyer“ od finského projektu Clandestine Blaze.

Outre

Blaze of Perdition po chvíli zvučení spouští první kus „A Glimpse of God“, desetiminutový otvírák z novinky, a ihned potěší plnější a čistší kytary, než tomu bylo u prvních vlaštovek – tedy spíš havranů – večera. Velmi rychle se nořím do epické struktury skladby a každý ponurý tón vstřebávám každou buňkou těla. Překvapí trochu deathovější vokály maskovaného a do kapuce oděného basáka Ravengera, čisté pasáže pak vyznívají velmi solidně. Dále zazní „Ashes Remain“ též z novinky a posléze dvojice „Into the Void Again“ a „When Mirrors Shatter“ z osvědčeného skvostu „Near Death Revelations“. Vyrovnané kompozice dovedou vykouzlit husí kůži a po celou dobu spolehlivě drží pozornost a burcují energii. V průběhu vystoupení se sice zvuk malinko zhoršuje, ale nic co by významně bránilo užívání si perfektního materiálu naplno. Z vystoupení odcházím naprosto spokojen. Vůbec by mi nevadilo, kdyby ještě jeden dva songy přidali. Ale holt na řadu ještě musí přijít další mistři, precizní novozélandské trio Ulcerate.

Blaze of Perdition

„Ten bubeník je magor, fakt borec, neuvěřitelný,“ jsou fráze, které mi problesknou hlavou během jejich vystoupení nespočetněkrát. Od úvodní „End the Hope“, po závěrečnou přídavkovou „Everything Is Fire“, při níž se párkrát vzedmul i důstojný kotlík, sází kapela všechny ty komplikované rytmy a neobvyklé riffy s naprostou přesností. Nejvíce pozornosti samozřejmě poutají právě bleskové paličky Jamieho Saint Merata, který působí naprosto nesmrtelně. Oproti letošnímu Brutal Assaultu, na němž sice disponovali solidní energií, ale i mizerným nazvučením kytar, je nyní zvuk o poznání lepší. Hlavně však opět hraje k dobru osobitá atmosféra, které se festivalová distance ve spojitosti s kratším setlistem nemůže rovnat. Dávku jejich muziky jsme tentokrát dostali koňskou. Ačkoliv nejvíce prostoru dostala poslední „Shrines of Paralysis“, hrálo se i z „Vermis“, „The Destroyers of All“„Everything in Fire“, takže setlist byl průřezový a jediná deska, která neměla ten večer zástupce, byl, pokud vím, debut.

Ulcerate

Páteční večer byl silnou a vyrovnanou událostí. Všechny kapely předvedly velmi solidní vystoupení, a ačkoliv ani jedna co do atmosféry netrumfla například nedávné The Ruins of Beverast, neznamená to, že by jejich vystoupení snad patřilo mezi ta, co zapadnou. Ulcerate jsou například technicky dál než většina věcí, co jsem letos mohl vidět (a že toho nebylo málo), a Blaze of Perdition ukázali, že dovedou své nové eposy převést naživo bez ztráty oné výtečné atmosféry, jíž aktuální nahrávka překypuje, a když přijde na věci z „Near Death Revelations“, je to naprosto intenzivní. Outre předvedli očekávaně slušný standard, kterému by sice slušel o něco lepší zvuk, ale zato tento neduh vyrovnávali suverénním vystupováním. Fanoušků přišlo požehnaně a i díky nim tenhle byl blackmetalový večírek nářez se vším všudy.


Artificial Brain – Infrared Horizon

Artificial Brain - Infrared Horizon

Země: USA
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 21.4.2017
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Floating in Delirium
02. Synthesized Instinct
03. Static Shattering
04. Estranged from Orbit
05. Infrared Horizon
06. Anchored to the Inlayed Arc
07. Mist like Mercury
08. Vacant Explorer
09. Graveyard of Lightless Planets
10. Ash Eclipse

Hrací doba: 47:45

Odkazy:
facebook

Jestliže v ranku technického death metalu existuje nová kapela, která opravdu stojí za pozornost, pak jsou to Artificial Brain. Tento žánr samozřejmě nabízí nespočet dalších uskupení, ale bohužel pro mě, většina z nich se mi po pár poslechnutích slije do sebe a přestane býti zajímavá. Vlastně z něho mívám zvláštně schizofrenní pocit, že vše již bylo řečeno jeho průkopníky před několika desítkami let, ale na druhou stranu, když už se v metalu děje něco opravdu zajímavého, je to často právě ve vodách technického death metalu.

Američané Artificial Brain se nedají tak úplně nazvat skupinou novou, ale rok založení 2009 stále nepředstavuje daleký pohled do minulosti. Letošní placka „Infrared Horizon“ je teprve jejich druhým studiovým počinem. Tři roky starý debut „Labyrinth Constellation“ dokázal upoutat pozornost a obstojně vtiskl jméno Artificial Brain na hudební mapu.

Už první deska byla jasným znamením, že tahle kapela má svůj zvuk. Toho se pevně chopila a na „Infrared Horizon“ pokračuje v jeho objevování. Občas z toho až bolí hlava, je tu třeskutě mnoho nápadů, změn nálad, efektů, zkrátka se stále něco děje. Celé to pak má háv futuristického stroje, jenž značně opotřeben putuje krajinou neznámé planety, jeho jednotlivé součástky pomalu odpadávají, přičemž před dopadem na zem narážejí do těla samotného stroje. Přesně jako na obalu. Tenhle kovově kousavý zvuk mají právě třeba bicí. Podobně laděné jsou také ostatní nástroje, což v souvislosti s tím obdivuhodným chaosem, který vytvářejí, tvoří tu pravou, temnou, vědecko-fantastickou atmosféru.

Jestli je někde zpěv brán pouze jako další nástroj, tak právě tady. Tím samozřejmě netvrdím, že je automaticky špatný, v tomto případě možná naopak. Ale opravdu, zpěváku Willovi, tu není rozumět lautr nic. Tedy v jeho přirozené hluboce hrdelní poloze. Pak se tu nachází ještě ta druhá, poněkud srozumitelnější, Nedokážu říct, jestli se stále jedná o Willa nebo o někoho jiného, každopádně je to víc než podobné vysokým blackmetalovým skřekům.

Když už jsem nakousl ten black metal, nemůžu nezmínit jeho všudypřítomnost, ostatně podobně tomu bylo už i u prvotiny „Labyrinth Constellation“. Na „Infrared Horizon“ je to ještě citelnější. Ať už se jedná o zmiňovaný zpěv nebo typické kytarové riffy či neutuchající blastbeaty, vliv černého kovu je slyšet snad v každé skladbě. Nebylo by vlastně lepší nazývat „Infrared Horizon“ technickým black metalem? Tohle prolnutí mi dost připomíná kolegy, rovněž vesmírné technické inženýry, Vektor. Při pomyšlení na toto téma mě dále napadají jména jako Deathspell Omega či Krallice, to jen pro bližší popsání skutečnosti, jak pozoruhodné to opravdu je.

Artificial Brain

Další zajímavostí „Infrared Horizon“ je také fakt, že to vlastně není tak brutální, jak by se mohlo zdát. Opět to souvisí s výsledným dojmem z celého alba, kdy samozřejmě struktura jednotlivých písní nabízí to nejzběsilejší, co si lze představit, a přesto díky onomu zvuku a zvolené produkci působí vše prodyšně a svěže. Ve studiu zcela určitě nebylo prioritou najít ten nejnechutnější možný hlahol a obalit jím celou desku. A právě i toto dopomáhá dotvořit atmosféru dalekého vesmíru.

Vím, že jsem dosud nezmínil jedinou konkrétní píseň, ale myslím, že to není nutné. Další dobrou vlastností alba je totiž skutečnost, že také jako album působí. Nebál bych se ho označit jako koncepční. Pospolitost skladeb a občasná provázanost mezi nimi fungují na výbornou. Musím ovšem napsat, že ne všechny kusy na „Infrared Horizon“ jsou majstrštyky. Najde se tu pár hluchých míst, především uprostřed desky, kde jako by občas Artificial Brain ustrnuli na místě a nechali vše raději volně plynout nekonečnem. Jindy zase trochu chybí nápady, ale nikdy se nedostaneme pod nastolenou úroveň. Abych tedy zmínil alespoň jeden zářez, volím můj oblíbený, předposlední „Graveyard of Lightless Planets“, jenž myslím i svým názvem vystihuje náladu celé placky.

Co říci závěrem? Snad jen že Artificial Brain mají našlápnuto na stvoření budoucí žánrové klasiky. Myslím, že stále ještě nevysypali to nejlepší ze svých rukávů, přestože jsou tomu pravděpodobně nablízku. Rozhodně stojí za to zkusit a nadále sledovat.


Ljosazabojstwa – Sychodžańnie

Ljosazabojstwa - Sychodžańnie

Země: Bělorusko
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.6.2017
Label: Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. Pozirk u biezdań
02. Zhuba
03. Piekła
04. Šliach na Miehida
05. Sychodžańnie
06. Zabojstwa ljosu

Hrací doba: 32:03

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Běloruská formace s krkolomným názvem Ljosazabojstwa patří k těm, jejichž hudbu nějakou chvíli poslouchám, ale pořád se nemohu rozhodnout, nakolik se mi to vlastně líbí. A protože už jsem dospěl do stádia, kdy si myslím, že nemá smysl, abych se s nejnovějším počinem „Sychodžańnie“ dále trápil a zkoušel si dál ujasnit svůj názor, rozhodl jsem se předložit vám tento počin v recenzi i navzdory určité rozpolcenosti ve svých pocitech. Tedy samozřejmě myšleno v pocitech z nahrávky. Deníček ve stylu populárních blogerek tu z toho dělat nehodlám. Aspoň zatím.

Aniž bych chtěl kohokoliv z vás jakkoliv podceňovat, dovolil bych si předpokládat, že o  Ljosazabojstwa většina z vás prozatím neslyšela. Takový stav věcí očekávám především z toho důvodu, že běloruský projekt je teprve na začátku své cesty a rozsáhlou činnost za sebou ještě nemá. První vlaštovkou tvorby se stal demosnímek „Staražytnaje licha“, jenž vyšel na sklonku roku 2015 digitálně a v roce následujícím se dočkal reedice na audiokazetě i kompaktním disku. Ve druhém jmenovaném případě už nosič zaštítili polští Hellthrasher Productions, pod jejichž dohledem šlo do světa i letošní minialbum „Sychodžańnie“.

Říkám minialbum, ale zas až tak mini to ve skutečnosti není. Ljosazabojstwa nabízejí (anebo jen nabízí… čert ví) lehce nad půlhodinu materiálu, což už je stopáž, jakou se mnohé jiné kapely nebojí označit za dlouhohrající. Evidentně jde tedy o dostatečnou porci muziky, aby si posluchač o kvalitách Ljosazabojstwa mohl udělat obrázek. K poslechu hodně láká i skvělá obálka „Sychodžańnie“, jež naznačuje, že mohlo jít o zajímavý kus extrémní muziky.

Když se nad tím zamyslím, technicky vzato mě nenapadá mnoho věcí, jaké bych mohl Ljosazabojstwa vytýkat. „Sychodžańnie“ nabízí chorý a hrubý death metal. Žádné melodic pseudo-death sráděry pro náctileté smrady a předplatitele Sparku, nýbrž zlovolný metal smrti. To je super. S tím se pojí i další atributy jako třeba patřičně zašpiněný sound anebo humusný záhrobní murmur. Obojí je rovněž super.

K tomu navíc přidejte, že Ljosazabojstwa není synonymem pro bezhlavou rubanici, která člověku při prvním poslechu rozmrdá palici na kaši, ale z dlouhodobějšího hlediska ji začne zlobit jednotvárnost zabraňující trvanlivému prožitku. Mnohé riffy „Sychodžańnie“ páchnou hnilobnou atmosférou, což v tomto případě nemyslím jako standardní klišé pojmenování stavu, že to je „metal, píčo“ – skutečně tím mám na mysli, že z muziky táhne určitá nálada. Důkazem budiž třeba finální „Zabojstwa ljosu“. Tomu ostatně odpovídají i další elementy jako třeba občasné atmosférické vsuvky anebo že tu a tam vykouknou klávesy. Ani nemluvím o některých kytarových sólech – třeba to v songu „Zhuba“ je kurevsky dobré, a kdo tvrdí opak, ať táhne masturbovat nad fotkou Joakima Brodéna!

Ljosazabojstwa

Na druhou stranu, „Sychodžańnie“ má tu nemilou vlastnost, že… dobrá, možná bych to neměl vydávat přímo za vlastnost nahrávky, třeba je to jen můj osobní problém, každopádně jsem měl zpočátku velké obtíže se na muziku soustředit. Bylo znát, že v tom něco je a že se nejedná o bezduchou píčovinu, ale ne a ne do toho proniknout. Tím chci naznačit především to, že není moudré zahodit Ljosazabojstwa po prvním poslechu, pokud tento nezaujme. Vím, že je to těžké při dnešním přetlaku hudby, kdy neboduje ten, kdo nedokáže útočit na první signální, ale někdy to prostě jinak nejde.

Ve finále jsem si v „Sychodžańnie“ určité zalíbení našel a pozitivní dojmy z počinu jednoznačně převažují. Je mi sympatický přístup Ljosazabojstwa, který je dostatečně nekompromisní a metalově „zlý“, ale nechybí mu určitá vize a dokáže se vyhýbat prvoplánovým řešením. Ocenit lze i určitou náročnost, ačkoliv je pro výsledek víc určují animálnost než techničnost. Nicméně vím, že se k „Sychodžańnie“ nebude vracet pravidelně, spíš jen výjimečně, jestli vůbec, protože náš čas bohužel není nekonečný. Nakonec jsem ovšem rád, že jsem to slyšel a další fošnu Ljosazabojstwa si pustím také. Za vyzkoušení myslím stojí.


Arkhon Infaustus – Passing the Nekromanteion

Arkhon Infaustus - Passing the Nekromanteion

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 6.10.2017
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Amphessatamine Nexion
02. The Precipice Where Souls Slither
03. Yesh Le-El Yadi
04. Corrupted Épignosis

Hrací doba: 33:32

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

Každý zná nějakou kapelu, kterou osobně považuje za nedoceněnou. Nakolik bývá takové označení oprávněné, to je na individuální diskuzi, ale francouzští Arkhon Infaustus jsou toho bezesporu dobrým příkladem. V podzemních kruzích si Francouzi vydobyli renomé již s úvodní surovou tvorbou, kterou mohu v rámci death/blackového běsnění jen těžko označit za více než dobrý průměr. Pozornost kapele nejspíš přinesly pověstné pornograficky laděné koncerty a konceptualizace, která v linii sexuální/BDSM vyhrocenosti a satanistických deklaracích šla do většího extrému, než jakým se prezentují třeba známější Belphegor.

Avšak s druhou deskou „Filth Catalyst“ došlo k zásadnímu posunu. Kapela vyspěla po všech myslitelných stránkách. Vedle nekompromisního, temného death/blackového námrdu začali Arkhon Infaustus experimentovat s ponurými atmo-pasážemi, skladby nabízely mnohá překvapení a texty bylo najednou radost číst a zkoumat. A mimo jiné se zde ustálila klasická sestava v podobě Dk. Deviant (kytary, vokál a hlavní persona Osculum Infame), Torturer (basa, vokál, dříve působící v Hell Militia), Toxik H. (neboli Harmst – kytarista a mozek nedávno recenzovaného magořince Diapsiquir), Azk.6 (bubeník, který v současnosti působí v Sektemtum a Doctor Livingstone).

Album z roku 2004 zvané „Perdition Insanabilis“ již Arkhon Infaustus představilo jako unikátní a mistrovské těleso, čehož si žel nebyl každý vědom. Někdo může říci, že dlouhodobá kooperace s Osmose Productions a různá evropská turné vyvrací mou myšlenku o nedoceněné kapele, ale já jsem přesvědčen, že minimálně tato deska je natolik kvalitní, že pozornosti měla strhnout daleko více. Deset let starý „Orthodoxyn“ na vyznění předchozí desky kvalitně navázal, ale která z těchto dvou je právě ta nejlepší, na to jsem nepřišel ani po dekádě pravidelných poslechů.

Po „Orthodoxyn“ kapela ještě vystoupila na několika festivalech, v rámci Militant Antichrist Tour s Revenge a AngelcorpseArkhon Infaustus odehráli i jedno divné, sotva pětadvacetiminutové vystoupení v Praze a po koncertech v Řecku šla kapela do úplného útlumu. Dlouho trvalo, než bylo jasné, že po odchodu bubeníka a kytaristy Harmsta jsou Arkhon Infaustus prakticky mrtvi, s čímž se evidentně odmítl smířit mozek kapely Deviant. Ten v mezičase oživil svou původní kapelu Osculum Infame a také spolupracoval s italským bubeníkem M.A. Fogem (ex-Glorior Belli, Black Flame) na projektu Concillium Antichristi (na MySpace se stále nacházejí dvě výborné demo ukázky, otázkou je, zda se vám je podaří spustit). No, a konečně letos, před pár měsíci, došlo i k reaktivaci Arkhon Infaustus Deviantem samotným, který si k sobě jako bubeníka přizval Skvm známého například z Helel, Temple of Baal nebo The Order of Apollyon.

Arkhon Infaustus

Čerstvé EP „Passing the Nekromanteion“ se pyšní novým logem a nabízí čtyři skladby o celkové délce 35 minut, což znamená, že se Deviant vytasil se svými nejdelšími kompozicemi v historii kapely. Arkhon Infaustus mají také poprvé řádně moderní produkci, o což se evidentně snažili již dříve, avšak bez 100% úspěchu. Na druhou stranu ale nelze zvuk EP popsat jako dynamický či zajímavý a proto bych byl raději i za zmrdaný plastik „Perdition Insanabilis“, už jen protože je příjemnější pro uši.

S tou délkou písní to Deviant také nevychytal, protože jisté pasáže jsou natahované a třeba takovou „The Precipice Where the Souls Slither“ bych zkrátil rovnou o polovinu, ale ani to by ji možná neučinilo zajímavější. Sice je takto nafrázovaná poznámka arogantní, ale i letmé seznámení s dřívější tvorbou napoví, kolik utrpěla skladatelská složka Arkhon Infaustus absencí starých členů. Nové skladby se drží nenápaditých konstrukcí, o překvapení nelze hovořit. Kompozice na předchozích dvou deskách byly mnohem dynamičtější a komplexnější, což je jeden z důvodů, proč jsem schopen se k nim stále s chutí vracet. To ale nemohu říct o těch nových, které se mi začínají zajídat už po dvou měsících. Asi málo fetu…

Začal jsem dost chmurně, ale rozhodně zde není všechno špatně! Pár let po „Orthodoxyn“ vzniklo na scéně zřetelné vakuum, některé současné kapely se k odkazu Arkhon Infaustus přihlásily, ale nahradit je nedokázal nikdo. Hnus, perverze, zmar sálají z nových riffů a melodií takřka jako dříve a instrumentální hypnózu „Corrupted Epignosis“ bych se nebál postavit i mezi nihil-hymny jako „Saturn Motion Theology“, „Nox Microcosmica“, „La particule de dieu“ nebo ultimátní „God Will Not Forgive“. Ostatní songy také nabízejí dílčí zajímavé party, jen s tou „The Precipice Where the Souls Slither“ mám větší problém. Deviant se také perfektně popral s duálním vokálním atakem, pro Arkhon Infaustus tak charakteristickým, a mnou obávaná změna na bubenickém stolci (Azk.6 byl/je unikátní kladivo) proběhla také hladce, i když mohu rytmický výkon pouze popsat jako adekvátní hudbě. Nic víc. Celkově lze říci, že esence Arkhon Infaustus byla zachována, jen její materializace stále pokulhává.

Jak je vidno, můj pocit z EP je smíšený. Stále se jedná o ryzí sound Arkhon Infaustus, jemuž ale dle mého názoru něco chybí, a to něco lze snad vyčíst výše. Uvidíme, co přinese budoucnost. Koneckonců návratové tituly Osculum Infame mě také nijak neohromily a z alba „Axis of Blood“ se nakonec vyklubala výživná porce zajímavé hudby.

Arkhon Infaustus


Avenger – Mír v harému smrti

Avenger - Mír v harému smrti

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 10.8.2017
Label: Hellsound Productions

Tracklist:
01. V harému smrti
02. V bezbřehé samotě
03. Starší než řeč
04. Spektrum
05. Rusínova bitva
06. Řeka
07. Cesta svobody
08. Vnitřní vesmír
09. Fragment
10. Mír

Hrací doba: 44:00

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Avenger dlouhodobě řadím ke svým domácím oblíbencům a v jejich dosavadní diskografii neslyším žádnou slabou řadovku. Samozřejmě, že mám své favority a určitých alb si cením krapet víc než těch dalších, ale vzato kolem a kolem se mohou Avenger pyšnit záviděníhodnou bilancí, která rozhodně není samozřejmá u každé skupiny. Snad to bude i tím, že parta okolo ústřední bratrské dvojice Honza KapákPetr Mecák s deskami neplýtvá. Na letopočtech vydání a mezerami mezi jednotlivými počiny je vidět, že Avenger upřednostňují kvalitu nad kvantitou.

Odstup pěti let od předchozího opusu „Bohemian Dark Metal“, jejž lze i přes nadupanou konkurenci klasik jako „Shadows of the Damned“ či „Godless (…Assuming the Throne of Immortality…)“ považovat za korunní dílo diskografie Avenger, však nebyl způsoben pouze nového pipláním materiálu. V sestavě proběhly výrazné změny, jejichž důsledkem je, že minulé album pamatuje pouze bratrské jádro. Proběhla další výměna na postu bicích, odešel baskytarista Sinneral (Panychida, Mallephyr) a bohužel zmizel i Jarda Pelán s tympány. Multiinstrumentalista Honza Kapák se od kytary / zpěvu přesunul za bicí a díra byla zalepena novými členy.

Po ustálení sestavy došlo konečně k dokončení nového alba „Mír v harému smrti“. Zveřejněný název mi zněl docela slibně, ale natěšenost hodně rychle zchladila obálka, o niž se postaral nový zpěvák Radek Popel (dále After Rain, Dark Angels). A s veškerou úctou – je to neskutečně odporný paskvil. Ne snad, že by zrovna Avenger měli vždy na přebalech dech beroucí díla, ale všechno to bylo o parník lepší než tenhle sranec, který by možná seděl k nudnému čajíčku od Dark Angels, ale u Avenger je to kurva průser jak noha. Doufám, že až přijde na LP edici (což se předpokládám stane, když se asfaltu dočkala zatím každá deska Avenger), moc bych se přimlouval za změnu obalu, protože tohle prostě nechceš. Ale vůbec.

Doufal jsem, že alespoň hudební obsah spraví náladu, ale jak se zdá, i zde jsem sem bohužel narazil na kámen úrazu. Nemohu si pomoct, že ale z většiny „Míru v harému smrti“ nejsem úplně přesvědčen. A mám takový neblahý pocit, že takhle obyčejná mi ještě žádná řadovka Avenger nikdy nepřišla. Muzika téhle kapely na mě vždycky fungovala takřka okamžitě – není třeba chodit dlouho do minulosti, pamatuju si, že když jsem poprvé slyšel „Bohemian Dark Metal“, okamžitě jsem věděl, že je to šleha. „Mír v harému smrti“ poslouchám už nevím kolikrát a pořád je to takové suché. Rámus, Kapák a spol. samozřejmě i nadále pokračují ve své specifické kombinaci black a death metalu, rukopis je jednoznačný a rozpoznatelný, o tom žádná. Zní to jako Avenger, ale o level níže. Docela mě mrzí, že to musím psát, ale nemohu lhát, když tentokrát to prostě koule nerve. Aspoň ne tolik.

Avenger

Hovořím o celkovém dojmu z nahrávky, na níž slyším hned několik písní, které do tvorby skupiny nic nepřinášejí, pouze opakují zaběhnutý recept a spokojí se standardem. Především první polovina desky mi přijde slabší. V této totiž zaujme jen epický nástup „V harému smrti“ (včetně povedené mluveného intra… hádám, že půjde o sampl z nějakého filmu, ale nevím z jakého… za případně doplnění v komentářích budu rád) a pátá „Rusínova bitva“, v níž je konečně cítit ta typická atmosféra Avenger v odpovídající koncentraci. Druhá polovina počinu je na tom o kus lépe, protože zde mě baví „Vnitřní vesmír“ a finální „Mír“. Tyto dvě považuji společně s „Rusínovou bitvou“ za vrcholné skladby „Míru v harému smrti“.

Ne snad, že by se v ostatních písních alba neobjevil ani jeden slušný riff. Ani netvrdím, že „Mír v harému smrti“ patří do sorty neposlouchatelných – to v žádném případě. Stále se jedná o v pohodě stravitelnou placku. Nicméně v případě Avenger se bavíme o formaci, jež má na domácí scéně bez přehánění kultovní status a patří k tomu nejzajímavějšímu, co kdy český extrémní nabízel. A v takovém případě je dle mého názoru nutné uplatňovat trochu vyšší nároky a nelze se spokojit s pouhým „dá se to poslouchat“. Takové hodnocení je možná v pohodě pro nějakou místní kutálku, nikoliv pro kapelu formátu Avenger. Tentokrát se prostě nemohu zbavit pocitu, že jsem dostal méně, než v co jsem doufal.


Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

Spectral Voice - Eroded Corridors of Unbeing

Země: USA
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Thresholds Beyond
02. Visions of Psychic Dismemberment
03. Lurking Gloom
04. Terminal Exhalation
05. Dissolution

Hrací doba: 44:41

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Nevšiml jsem si, že by u nás nějaký zine psal o coloradských Spectral Voice, ale předpokládám, že pár posluchačů o ně muselo zakopnout třeba díky příhodně pojmenovanému demu „Necrotic Doom“ nebo splitkům s dánskými Phrenelith a Blood Incantation, se kterými sdílejí skoro celou sestavu. Určitě není pravda, že by ta či ona kapela byla „jen“ bočním projektem té druhé, protože fungují paralelně. Obě se zaklínají termínem „death metal“, ale rozdíly mezi nimi jsou vcelku zásadní. Blood Incantation se prezentují, dovolím si říci, že takřka prvotřídním pojetím progresivního, technického death metalu, v němž se snoubí vlivy kupříkladu Morbid Angel, Timeghoul nebo Stargazer. Když tu pěji takové ódy, nabízí se otázka, proč tu není recenze debutu „Starspawn“, a mé vysvětlení je prosté. Ve skutečnosti jsem si desku tolik neoblíbil, i když jsem chtěl, ale k docenění evidentních kvalit nemusím být fanouškem, že ano?

Ale zpátky ku Spectral Voice. Přesnější by bylo označit jejich hudbu za DEATH/DOOM. Kapitálky jsou zde záměrně a imaginativnější čtenáři nechť si obě slova přečtou třeba hlasem misantropického moderátora MorbaFuturamy. To, že se Spectral Voice dle svých slov sami řadí spíše k deathu, znamená, že v jejich hudbě není prostor pro zasněnou melancholii či pocity, které si fanoušci žánru mohou více asociovat se starými Anathema nebo Katatonia. Nehrajme si teď se slovíčky, že tyto kapely hrály doom/death a ne death/doom.

S úvodními těžkotonážními riffy a první brutální sypačkou je jasné, že se Spectral Voice hlásí k odkazu australských Disembowelment, kteří se svou deskou „Transcendence into Peripheral“ z roku 1992 dovedli doom metal do extrému, jenž nebyl dosud překonán. Feeling Spectral Voice ovšem není až tak excentrický a má blíž ku staré finské, nejen deathmetalové škole – Demigod, Rippikoulu, Thergothon… Však víte, o co jde. O smrt a mráz! S některými valivějšími pasážemi jsem si vzdáleně vzpomněl i na legendární jednohubku Mythic a celkově lze Spectral Voice přirovnat k mnoha dalším starým kapelám, které se neštítily slimáčích temp a zdrcující ohavnosti. „Eroded Corridors of Unbeing“ výtečně funguje jako chytlavý metal, na nějž lze zatřepat palicí, ale také se jedná o introspektivní atmo-peklo jako stvořené pro noční seance se sluchátky. Pak začínají vylézat mnohé atmosférické prvky a zefektované vokální kreace, které mohou za běžné pozornosti uniknout.

Spectral Voice

Ať se snažím, jak se snažím, instrumentální a zvukové stránce alba nemám co vytknout. Produkce je prostě žrádlo a nádherně umocňuje veškeré emoční polohy hudby. Snad jen z kompozičního hlediska bych mohl najít dva škraloupy. Spectral Voice možná až příliš spoléhají na tzv. stopky a minimálně za šestou minutou „Visions of Psychic Dismemberment“ je stopka natolik násilná, až jsem si nějakou dobu myslel, že zde začíná nová skladba a ona to je jen další, atmosféricky odlišná pasáž. Ale co, ona taky patří k tomu nejlepšímu na albu. Funeral doom jak svině! No, a ten druhý škraloup už je ryze hnidopišský, protože třičtvrtěhodinová délka „Eroded Corridors of Unbeing“ mi nestačí. Alespoň za jednu skladbu navíc bych byl rád, i kdyby to byla nově nahraná stará jako třeba „Diffluence of Ruined Graves“„Necrotic Doom“. Ta by si to podle mě zasloužila, i když se proti podobným výmyslům obvykle stavím.

Asi je evidentní, že mi „Eroded Corridors of Unbeing“ sedlo. Říkal jsem si, zda nebude lepší počkat, dokud má obsese deskou neopadne, ale vzhledem k tomu, jak kvalitně a honosně Spectral Voice oslavují starou dobrou metalovou SMRT, si jejich debut trochu nadšení zaslouží. Pokud holdujete nějaké ze zmíněných kapel anebo máte death/doom rádi obecně, tak si debut Spectral Voice nenechte ujít.


Vesicant – Shadows of Cleansing Iron

Vesicant - Shadows of Cleansing Iron

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 14.6.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Blood Miller
02. Shadow of Death
03. Dismal Oubilette
04. Uncoiled Desolator
05. Enceladus
06. Carnage Ascended
07. Excoriation

Hrací doba: 40:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

„Vesicant“ je označení pro takové chemické látky, které při kontaktu s pokožkou, očima nebo sliznicemi způsobují silné podráždění, jež může vyústit v pěkně hnusné puchýře, a také se tak jmenuje kapela z Nového Zélandu zmíněná v jednom z eintopfů po boku nedávno recenzovaného debutu Heresiarch. Pokud vás článek minul, tak ve zkratce připomenu, že jsem „Death Ordinance“ označil za mírné zklamání, protože účinně brutální hudbě prostě chyběly dobré riffy. Proč to spojování?

Mozek Heresiarch, N.H., a zdejší hlavní tvůrce Profanum společně v této kapele hráli a také nakopli Vesicant k seriózní činnosti, dokud se jejich cesty nerozešly kvůli rozdílným tvůrčím vizím. Sedmiminutové demo „Edict“ z roku 2014 oba nahráli ještě s kytaristou Pravusem a nebylo vůbec špatné. V současnosti Vesicant působí jako duo Profanum (struny, vokál) a Mordance (bicí, vokál). Druhého jmenovaného jste mohli slyšet bušit na „The Hecatomb“ od Temple Nightside, údajně i na debutu Impetuous Ritual (věříme-li Metal-Archives) a syrová atmo-blackařina Paroxysmal Descent, kde si vše nahrál sám, by mohla také někoho zaujmout, protože ji vydával výborný, žel již nefunkční švédský label Total Holocaust Records.

Vesicant hrají násilnou podobu black/deathmetalové hudby, ze které stoupá výrazný odér strachu. Ať už toho deprimujícího – paralyzujícího – nebo ryze zvířecího, jenž se pojí s agresí a pudem sebezáchovy. Ale nejvýstižnější je nakonec samotný název kapely. Váš dojem se určitě bude více či méně lišit, ale mně poslech „Shadows of Cleansing Iron“ připomíná čtení o bojových chemických látkách a jejich účincích. O těch se určitě něco dozvěděl každý, kdo neprospal hodiny dějepisu. Věřte nebo ne, tato asociace vznikla již za prvního setkání s deskou ještě dřív než jsem termín „vesicant“ prohnal slovníkem nebo nahlédl do textů. Efektivní intro poslední skladby „Excoriation“ onen pocit dobarvilo a stvrdilo.

Nedokážu dost dobře vysvětlit, co vlastně dělá hudbu atmosférickou. Pokud bych se držel myšlenky, že specifické stupnice evokují v posluchači jisté pocity, tak si moc nepomůžu, protože nemám šajnu, v jakých stupnicích Vesicant hrají. Zásadní je ale „rozháranost“ jejich hudby. Mnohdy mi přijde, jako by se bicí s kytarami rytmicky rozcházely, čímž nemám na mysli klasický black/deathový kýč pomalu hraných akordů a ultra-rychlých bicích. Vokály také často působí nablité „mimo“. Diletantství nebo záměr? Tak či onak, na mě tento rys působí kladně.

Vesicant - Shadows of Cleansing Iron

Vesicant si navíc našli zajímavý kytarový zvuk, který zmíněné atmosféře hodně přispívá. Ale jinak není „Shadows of Cleansing Iron“ moc dobře vyprodukovaná nahrávka. Kytary a zvláště bicí mají příliš digitální patinu, což mi při poslechu hrubě smíchané první ukázky na mysl nepřišlo, a basa nejde slyšet vůbec. Rovněž mi moc nesedí poměr mezi hlavním a doprovodným vokálem. Což nejsou jediné dětské nemoci, jimiž „Shadows of Cleansing Iron“ trpí. Jednotlivé songy trochu splývají a hluchých pasáží by se našlo víc než jen pár.

Je zajímavé, že na svém Facebooku a Bandcampu se Vesicant hrdě hlásí ke kanadským Axis of Advance, ale mně osobně je evokují pouze v těch několika pomalých, melodických částech (ve kterých zase Axis of Advance hodně vycházeli z Thergothon). Hudební srovnávání s Heresiarch či jinou samozvaně „war metalovou“ kapelou také není nejšťastnější. To má „Shadows of Cleansing Iron“ spíše blíž k posledním dvěma deskám Impetuous Ritual, avšak s jedním zásadním rozdílem. Nelidské umění předváděné těmito médii zhoubných mimozemských vibrací je kvalitativně o pár dimenzí výše, což ale znamená, že jsou Vesicant uchopitelní i pro běžného posluchače.

Pokud by se vychytaly různě rozeseté nedostatky a celkově by Vesicant své dílo posunuli dál, tak si myslím, že by brána mezi elitní metalové spolky mohla být otevřená. Obecně by se dalo říci, že je debut zajímavý a lehce nadprůměrný. A když srovnám s dalšími služebně mladými krajany jako třeba Sabbatic Goat, Heresiarch, Trepanation a Veneficium, tak mě Vesicant baví nejvíce. Uvidíme, jak se předvedou na chystaném splitku s veterány Sinistrous Diabolus.


Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Impetuous Ritual - Blight Upon Martyred Sentience

Země: Austrálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 16.6.2017
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Void Cohesion
02. Apoptosis
03. Inordinate Disdain
04. Untoward Evocation
05. Synchronous Convergence
06. Denigrative Prophecies
07. Sullen
08. Feculence Reveled
09. Intransience

Hrací doba: 43:11

Odkazy:
facebook

Impetuous Ritual pocházejí z Papuy-Nové Guineje (fukk you) a letos v červnu prokleli veškerou metalovou scénu již třetím dlouhohrajícím zvratkem „Blight Upon Martyred Sentience”. Věřím, že každý fajnšmekr, který se trochu věnuje extrémnímu metalu, kapelu již zná. Pokud vás ale Impetuous Ritual nějakým způsobem minuli, tak vězte, že hrají extrémní podobu soundu druhé desky Incantation, „Mortal Throne of Nazarene“, prolnutou tím nejhorším, co kdy Austrálie světu hudby dala: Disembowelment, Sadistik Exekution, Corpse Molestation / Bestial Warlust a Portal.

Blight Upon Martyred Sentience“ začíná, kde „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“ skončilo, a míří dál do hlubin prázdnot, pohlceno v zdrcujícím proudu plamenné změti… tvrdí, volně přeloženo, oficiální popisek nové desky. A je tomu tak. Novinka rovněž přebírá bažinatý zvuk „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“, snad jen master je o něco pečlivější. Natlakovaný až hrůza, ale stále dosti dynamický, aby některé akcentované údery bicích pořádně vylezly. Zásadní rozdíl mezi oběma alby spočívá v tom, že se Impetuous Ritual rozhodli jít po všech stránkách do většího extrému. Vzhledem k tomu, že se už s debutem zařadili mezi nejujetější spolky, co se kdy v rámci death metalu objevily, tak lze „Blight Upon Martyred Sentience“ považovat za liminální desku žánru.

„Hudba“ osciluje mezi dvěmi základními póly. Abstraktním, deathmetalovým „ambientem“, který alespoň mně osobně přijde jako velice sugestivní. Nelze zde vždy hovořit o riffech, jako spíše o jakýchsi sekvencích tónů. Obvykle jsou deformovány spektrálními kolážemi hlasů beze slov, ponurými melodiemi nebo úchylným kvílením kytar. Úvodní „Void Cohesion“, kterou mimochodem otevírají bezútěšné tóny z konce čtvrthodinové tryzny „Blight“ z předchozí desky, je toho, společně se „Sullen“ nebo „Intransience“, dobrým příkladem.

Na druhou stranu zde máme vzteklý chaos v podobě „Apoptosis“ nebo „Synchronous Convergence“, kde členové Impetuous Ritual se svými nástroji podávají doslova atletické výkony. Prsty neustále kmitají po pražcích a bubeník (který je zároveň vokalistou a kytaristou) rovněž mlátí do škopků zcela nepříčetně, i když se drží spíše neandrtálského stylu à la Bestial Warlust. Impetuous Ritual si instrumentálně nezadají s kdejakou ekvilibristickou extrémně metalovou avantgardou, ale přihřáté pidlikání ve zdejší radikální temnotě nemá prostor. Frenetického sólování je zde ale více než dříve. Nom a samozřejmě že oba zmíněné póly se v jednotlivých skladbách všelijak prolínají.

Impetuous Ritual

Negativa? „Blight Upon Martyred Sentience“ je jedno velké negativum a patří k těm vzácným deskám, kde se nenachází ani vteřina něčeho, co by se dalo popsat jako pozitivní, pokud tedy záměrně opomenu, že zdejší „hudba“ nabízí posluchači katarzi, což je koneckonců dobrá věc. Ale teď vážně. Hraniční pojetí má za následek, že je zde méně zapamatovatelných pasáží než na předchozích titulech. Novinku je tedy lepší brát jako celek a jako taková vyžaduje zvláštní pozornost, aby byla co nejlépe pochopena. Samozřejmě, že jsem si album užil i za běžných podmínek, jen tak z mp3, ale vzhledem k abstrakci „hudby“ je pozorný poslech z bezztrátu / originálu bez dalších rozptýlení obzvlášť odměňující – víc než u normálních desek, troufám si tvrdit. Zcela objektivní nedostatek lze ale spatřit ve vizuálním zpracování fyzického nosiče, neboť grafická dovednost členů za tou instrumentální pokulhává. Texty, i když podobně extrémní a ujeté jako zvuky, jsou také splácané dohromady poněkud primitivně. Osobně bych byl rád za sémantickou a morfologickou bizarnost, jakou předvádějí spříznění Portal, a vizuál mohli Impetuous Ritual svěřit někomu jinému, ale to už jsou nepodstatné detaily.

Zdali je „Blight Upon Martyred Sentience“ horší či lepší než „Relentless Execution of Ceremonial Excrescence“ nebo „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“, ještě nevím. Vím ale, že se jedná o jednu z nejlepších desek letošního roku, která ovšem není určena slabším kouskům.


Heresiarch – Death Ordinance

Heresiarch - Death Ordinance

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 7.7.2017
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Consecrating Fire
02. Storming upon Knaves
03. Harbinger
04. Ruination
05. The Yoke
06. Iron Harvest
07. Lupine Epoch
08. Righteous Upsurgence
09. Desert of Ash

Hrací doba: 40:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Novozélandští Heresiarch o sobě dali poprvé vědět v roce 2011, a to s vervou. První demo „Obsecrating Global Holocaust“ vydal radikální label Satanic Skinhead Propaganda, což samo o sobě propůjčilo mladé kapele jistý věhlas. Osobně tenhle demáč nepovažuji za výrazně kvalitní, ale následující EP „Hammer of Intransigence“ mi už rozkopalo prdel, protože nahrávek, které by kvalitně navázaly na odkaz „War Cult Supremacy“ kanadských Conqueror, je velice málo. Netvrdím, že by „Kladivo“ bylo prvotřídním bezchybným námrdem, ale v rámci tehdy módního „bestiálního black metalu“ rozhodně vyčnívalo. Jenže vzápětí došlo ke zlomu, kdy v kapele zůstal jen vokalista a zároveň mozek N.H. Novou hudbu skládal svépomocí a nový line-up se dával dohromady jen stěží, takový byl aspoň můj dojem.

Druhé ípko „Wælwulf“ vyšlo o tři roky později a zajímavostí je, že se nástrojů dle vize N.H. zhostili hudebníci z Impetuous Ritual, Grave Upheaval a Sinistrous Diabolus. „Kladivo“ mám sice raději než „Vlka“, ale tenhle krátký titul pozvedl má očekávání téměř na maximum. Jednak kvůli tušeného originálnímu konceptu, ale hlavním důvodem byla zajímavá a celkem originální hudba. Když kanadští Nuclearhammer s deskou „Serpentine Hermetic Lucifer“ přetransformovali zmíněný sound Conqueror v něco hypnoticky kosmického, byl jsem nadšen; Heresiarch představili příslib, že i oni by mohli staré přetvořit v něco svojského a realisticky válečného, co vypálí rybník všem pozérským šaškům, kteří adorují válečné hrůzy, ale v zákopu by samozřejmě volali po mamince.

Sestava Heresiarch je už delší dobu ustálena a společně dotvořila své první dlouhohrající album, které se jmenuje „Death Ordinance“. A můj dojem po cca třech měsících? Zklamání, za které ale nemůže pouze vysoké očekávání nebo jiné subjektivní zkreslení. Doomový start „Consecrating Fire“ buduje napětí adekvátně a bestiální „Storming upon Knaves“ zpočátku očekávání splňuje, ale jak tak ubíhá hrací doba desky, objeví se její zřetelná slabina. „Death Ordinance“ trpí nedostatkem dobrých riffů. Ok, většina skladeb aspoň jeden slušný riff má, ale to opravdu nestačí, zvlášť když tu je tolik naprosto fádní výplně, jež by se hodila tak možná na podřadný slam. O zoufale nijakých „sólech“ raději pomlčím. „Death Ordinance“ má navíc dosti čistý zvuk, což kvůli výše uvedenému sráží Heresiarch vaz. Škoda, v případě kvalitní hudby bych tenhle rys, který je v subžánru dosti netypický, rád pochválil.

Heresiarch se sami vyjádřili, že jejich hudba odráží zvolený lyrický koncept, a já si myslím, že tomu tak v jejich případě skutečně je. To ale svědčí o tom, že texty „Death Ordinance“ mají také své mouchy. Esoterické pojetí válečnictví je dočasně pryč, novinka představuje, zjednodušeně řečeno, fiktivní narativ budoucí společnosti, která žije pouze a jen trvalou válkou až do konečného vyhlazení všech zúčastněných stran. Přečtu-li si texty, tak mohu říct, že nápad Heresiarch je přinejmenším zajímavý a N.H. si se slovy také pohrál. Evidentní je zde inspirace kanadskými Sacramentary Abolishment / Axis of Advance, které N.H. v textech i nenápadně cituje a parafrázuje. S tím bych problém neměl, ale rozdíl v kvalitě konceptu a jeho zpracování je celkem velký a Kanada zde poráží Nový Zéland na hlavu. Čímž chci říct, že podobně jako hudba ani příběh není tak dobrý, jak by mohl a měl být.

Heresiarch - Death Ordinance

Nebýt skutečnosti, že mi bylo zasláno promo, nejspíš bych se na tuhle recku vybodnul, ale ona zmíněná poklona Heresiarch mi alespoň dává příležitost vám tyto dvě kanadské poklady doporučit, protože neexistuje kapela (nebo ji dosud neznám), která by dovedla tak umně skloubit typickou brutalitu kapel jako Conqueror s epickou melodikou. V diskografiích obou skupin sice nelze šlápnout vedle, ale případným zájemcům bych přeci jen doporučil buď první desku Axis of Advance „Strike“ nebo tu třetí „Obey“.

Ale zpět k ústřednímu tématu. Start alba, „Harbinger“ „Ruination“ a „Righteous Upsurgence“ jako jediné nabízí momenty, díky nimž nebyl návrat k albu útrpný a s tím, jak se tyto skladby postupně ohrávají, umírá i šance, že bych se po vydání tohoto článku k „Death Ordinance“ vracel. V rámci klasického hodnocení bych váhal zda desce dát šestku, anebo jít o něco níže. Ponechávám si ale jistou naději, že se Heresiarch vzchopí a v budoucnu představí titul, který výše nastíněný potenciál přeci jen naplní.


Nekhrah: „Foredoomed“ song stream

Nekhrah je nová kyperská formace, jejíž členové ovšem nepocházejí jen z Kypru, ale i z Řecka a Rumunska. Až doposud měla kapela na kontě pouze jeden demosnímek, který navíc vyšel pod dřívějším názvem Impalement, ale to se brzy změní. 29. září se objeví debutová dlouhohrající deska „Cosmic Apostasy“. My vám nyní nabízíme ukázku z této nahrávky – poslouchat můžete v přiloženém Soundcloudovém přehrávači.

Sestava Nekhrah:
A. – vokály, texty
C. – kytary, texty
M. – bicí
T. – baskytara

Nekhrah online:
Facebook

Tracklist „Cosmic Apostasy“:
01. Acheron
02. Cosmic Apostasy
03. Closed Casket Funeral
04. Foredoomed
05. The Face of Pain
06. Acts of Troth
07. Nekhrotise
08. Let There Be Nothing

Nekhrah - Cosmic Apostasy