Archiv štítku: death metal

Portal – Ion

Portal - Ion

Země: Austrálie
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Nth
02. ESP ION AGE
03. Husk
04. Phreqs
05. Crone
06. Revault of Volts
07. Spores
08. Phathom
09. Olde Guarde

Hrací doba: 36:56

Odkazy:
facebook

Australské zjevení Portal putuje po naší planetě už více jak dvacet let a slova o nějaké vlastní tváři pro ně platí snad více než pro kohokoliv jiného. Tedy alespoň hudebně. Čistě vizuálně se halí do kostýmů a svá civilní jména kryjí pod pseudonymy, což zrovna není úplně originální, ale plně to vynahrazuje jejich tvorba. Ta včetně letošního „Ion“ čítá pět dlouhohrajících desek, dvě EP a rovněž dvě splitka.

S vydáním „Ion“ se dráha Portal hned popisuje lépe, jelikož je jasné, že právě nové album naznačuje nový směr a uzavírá předešlou kapitolu. A to je vlastně ta nejpodstatnější informace. S prvotním „Seepia“ z roku 2003 se Australané představili s neotřelou, chaotickou a technicky vyspělou formou death/black metalu, kterou vybrousili k dokonalosti s následující trojicí opusů „Outre“, „Swarth“ a „Vexovoid“. Tam už se ve veliké míře sázelo až na ambientně zvrácenou atmosféru, s níž Portal umí pracovat jako málokdo. V posluchači dokáží vyvolat škálu emocí od počátečního pohlcení, přes fascinaci, až po zhnusení. Něco skutečně neopakovatelného a unikátního.

„Ion“ však představuje Portal zase v trochu jiném světle (temnu). Že se jedná o Portal, stále poznáte zcela bezpečně, jenom na vás novinka útočí jinak a vyvolává tak jiné pocity než např. poslední „Vexovoid“. Tam, kde se vás v minulosti snažili dostat stísněnou náladou a topením se ve vesmírném nekonečnu, nyní působí disharmonickými až rušivými elementy svých nástrojů, čímž otevírají dosud nepoznanou zručnost, ale zároveň zavírají kapitolu totálního odevzdávání se hlubinám.

Dost možná se jedná o logický krok, kdy mohlo dojít k uměleckému vyčerpání prostoru a jediným východiskem bylo vydat se jiným směrem. „Ion“ je nadále temným albem, s charakteristickým projevem The Curatora na pomezí šepotu a growlingu či spletí riffů, z nichž se točí hlava, jenom to celkově vyznívá vlastně úplně jinak. Výrazným prvkem, jenž přihrává ke změně zvuku kapely, je také produkce. Ta vytváří zajímavý kontrast, kde je pro zlou hudbu zvolena relativně čistá produkce. Nástroje už neznějí jako hukot, ba naopak zcela zřetelně rozeznáte, co kdo na svém náčiní právě provádí. Víc než cokoliv jiného mi zvuk „Ion“ připomíná šedesátkové garážové kapely.

Nejvíce mi však u „Ion“ chybí to, že na mě nefunguje jako celek, jako jedna valivá síla, kterou posluchač postupně skládá dohromady. Do tohoto stádia jsem se při poslechu nikdy nedostal. Jak známo, hudba Portal rozhodně není jednohubkou, a když ji napoprvé nepochopíte, vůbec se není čemu divit. Vyžaduje to více pozornosti, více věnovaného času a ono se vám to postupně vrátí i s úroky. Tak tomu u některých, často zpětně nejvěhlasnějších alb skutečně je. U „Ion“ se tomu tak ale neděje.

Portal

S tím jde ruku v ruce pospolitost díla. Starší desky Portal si neumím moc dobře představit nějak rozdělené, kdy si například pustíte jenom jednu oblíbenou skladbu. V případě „Ion“ si však s klidem přehraji třeba „Phreqs“ a víc už nic. Ta je mimochodem skutečně nejlepším kusem a díky ní, jakožto první ochutnávce před vydáním, jsem se na „Ion“ i přes už jasně slyšitelné změny těšil. Hlavně pak její pasáž od poloviny do konce je tím správným, portalovským brnkáním na nervy. Kýžená jednolitost „Vexovoid“ se však nekoná a to je podle mě prostě špatně.

Ono by to všechno mohlo být daleko lepší, kdyby se atmosféru podařilo nahradit stejně brilantní technikou. Ovšem ani z hlediska technického death metalu to není vyloženě majstrštyk. Nemůžu se zbavit dojmu, jako by skladby vznikaly až tak nějak za chodu, nahodilou změtí kakofonií. Vlastně je to taková nedomrlá blackmetalová podoba Gorguts. Na druhou stranu Portal s novým albem stále převyšují nemalé množství zbytku dnešní produkce a i to je třeba mít při závěrečném verdiktu stále na paměti.

Výstižným slovem pro „Ion“ je jednoznačně zklamání. Toho, kvůli čemu jsem se k Portal v minulosti vracel, se mi zde nedostává. To myslím mluví za vše. Poslechem tohoto alba rozhodně neztratíte čas, ale pokud jste obeznámeni s předešlou tvorbou, dost možná budete mít podobné pocity jako já. „Ion“ je možná správnou cestou, ale je potřeba dát Portal ještě trochu času, aby tenhle polotovar s dalším počinem dovedli k finálnímu zpracování.


Degial – Predator Reign

Degial - Predator Reign

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Predator Reign
02. Thousand Spears Impale
03. The Savage Covenant
04. Crown of Fire
05. Devil Spawn
06. Hellstorm
07. Heretical Repugnance
08. Annihilation Banner
09. Triumphant Extinction
10. Clangor of Subjugation

Hrací doba: 38:28

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Furt si říkám, že bych se měl čerstvým nahrávkám věnovat důkladněji, ale čas a jistá lenost jsou příčinou, že v aktivním lovu polevuji a důležité desky, které mi nebyly podstrčeny pod nos, objevuji až s jistým časovým odstupem. Naštěstí skutečně kvalitní věci obvykle úplně nezapadnou a pozornost kumulují pomalu, ale jistě.

Švédští Degial nejsou ani zdaleka tím nejhlubším undergroundem, jejich nosiče jsou dobře distribuované a vychází pod kvalitním labelem. Místní příslušnost (Uppsala) a z toho vyplývající vazby na veleznámé kapely dále znamenají, že objev Degial je pro mnoho lidí vzdálen jen pár kliknutí. Přesto mi přijde, že se o kapele moc nemluví, alespoň u nás ne.

Kapelu jsem díky labelové příslušnosti registroval s první deskou „Death‘s Striking Wings“, ale když zrovna píšu tenhle odstavec, nevybavím si z ní vůbec nic. Marná asi nebyla, jelikož pamatuji, že následující „Savage Mutiny“ jsem vyhlížel s jistým očekáváním. Avšak ta mě nakonec svým melodickým přístupem odradila, protože hudba výrazně inspirovaná Dissection mi je po chuti jen vzácně. Nebýt důrazného osobního doporučení v únoru, asi bych „Predator Reign“ zcela přešel, ale naštěstí se tak nestalo a hned s první skladbou jsem věděl, že tohle je čistý zásah do vkusu člověka, co vyhledává metal smrti, jak jej definovali Morbid AngelNecrovore. Navíc s krutým zvukem a bez zbytečných pičovinek kolem.

Nemohu popřít, že v určitých momentech inspirace opět bije do uší. Některé riffy by na „Altars of Madness“ zapadly 100% a disharmonické zlo-melodie přímo vychází z „Divus de mortuus“. Je tohle ovšem věc hodná kritiky? „Predator Reign“ prokládají zběsilá sóla ve stylu Slayer nebo Angelcorpse, ale žádné se žel nepokouší proniknout do experimentálních sfér, jak to dělával mistr Azagthoth. Vokály bych osobně přirovnal k výrazu Davida Vincenta na „Thy Kingdom Come“ a omílaném debutu, ale přesto všechno bych Degial nerad popsal jako pouhou kopírku Morbid Angel, kór když mají nezanedbatelně blízko k těm méně známým průkopníkům.

Podobně jako Vorum (se kterými vlastně sdílejí člena) se Degial pokouší na soundu Necrovore dále stavět, ale nikoliv jak například činí spousta následovníků Morbid Angel, kteří se soustředí pouze na jednotlivé aspekty původců bez vlastní přidané hodnoty. Degial umí rozdráždit zvířecí atavismy v člověku i za pomocí těch nejzákladnějších žánrových postupů, avšak vhodně je zapustili do složitějších kytarových eskapád a bohapustých náklepů, alespoň já mám teda jasno, že bych si na koncertě tu palici umlátil. Morbid Angel svůj počáteční hudební recept košatě rozvedli, avšak Necrovore to s jedním demem nestihli a osobně si myslím, že Degial zajímavě nastínili, co by se tak mohlo dít, kdyby tomu bylo jinak.

Degial

Teď, když už mám téměř hotovo a to nejdůležitější asi zaznělo, jsem si předchozí nahrávky oživil. Mohu říci, že „Predator Reign“ představuje Degial v podstatně vyspělejší a koncentrovanější formě. Syrová „Death‘s Striking Wings“ a také mírně odlišná „Savage Mutiny“ byly nezbytnými kroky na cestě vstříc triumfálnímu námrdu „Predator Reign“, avšak tentokrát se Degial vystříhali vysloveně planých či nepatřičných nápadů. Posluchač navíc nedostane nic zadarmo, takže to chce desku naposlouchat, než se skladby trochu vryjí do paměti a těch pár kompozičních překvápek zevšední. Neplatí tu sice, že co song to kult, ale „Predator Reign“ si může pár opravdu těžkotonážních hitů připsat k dobru.

Do výročního eintopfu by se „Predator Reign“ nedostalo, ale brzy jsem měl jasno, že tahle deska tady nesmí chybět. Také oceňuji, že Degial nenásledovali příkladu mnoha dalších švédských, dříve deathmetalových těles a pořád drhnou pravověrný metal smrti, kde progrese znamená víc agrese a zla, nikoliv koketérii s rockovým buzněním.


Boia – Chivalry of Death

Boia - Chivalry of Death

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.12.2017
Label: Caligari Records

Hrací doba: 12:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

V dnešní malé (délkou, nikoliv významem) recenzi si představíme další nahrávku z produkce zámořského obskurního labelu Caligari Records. Tentokrát si posvítíme na italskou smečku Boia, která se v podzemí Apeninského poloostrova plazí už nějaký ten rok, ale svou prvotinu „Chivalry of Death“ vydala až na sklonku loňska právě pod Caligari. Dříve však borci fungovali pod jiným jménem Nevrotic Mass a dle dostupných informací produkovali death / grind. Aktuální podoba formace pod názvem Boia je ale trochu o něčem jiném.

Do poslechu „Chivalry of Death“ jsem se pustil mimo jiné z toho důvodu, že se mi líbí vizuální prezentace Boia. Logo je skvělé, stejně tak i přebal „Chivalry of Death“ a docela k tomu sedí i doposud jediná fotografie skupiny. Celé mi to evokuje atmosféru starých zašlých hororů, což je něco, co mám skutečně rád. Tak jsem to tam vrazil (žádné dvojsmysly), abych sám na sobě otestoval, jestli lze podobnou náladu cítit i ze samotné muziky…

…a odpověď zní, že spíš ne. Co se totiž hudební stránky týká, Boia hoblují špinavý death metal staré školy. Což je to nejdůležitější, co byste si z tohohle textu měli odnést. Label kapelu označil za necrometalové neandrtálce a není to vůbec od věci. „Chivalry of Death“ vážně trochu působí, jako kdyby sem přicestovalo z úplně jiného roku. Věřím, že spousta z vás má přesně tohle ráda, takže pokud po tomhle prohlášení vzrostl váš zájem, pak právě pro vás Boia svou muziku drhnou. Je to správně hnilobné a v dobrém slova smyslu zastaralé, ale zase ne přeexponovaným způsobem, který by z toho dělal nepřehledný bordel. Prostě od všeho tak akorát.

Ze songů mě osobně nejvíc baví „Rotten 666“ (už jen ty názvy, že jo), především díky povedené střední pasáže vrcholící se skvělou kytarovou melodií. Dobrá je i podobně vystavěná „From the Depths“, v jejímž prostředku lze poznat, že někteří členové Boia hrají doom metal ve formaci Gargoyle, jejíž doposud jediný demosnímek „Reborn in Blasphemy“ mohu s klidem doporučit (víc než „Chivalry of Death“).

Samotné „Chivalry of Death“ je jinak docela oukej fošna, ale nic zásadního se na ní neodehrává. Fandové hrubého death metalu staré školy do toho mohou s naprostým klidem jít a nejspíš odejdou uspokojeni, ale kdokoliv další to slyšet nemusí. Za mě pohodová věc, ale vracet se k tomu nebudu a na rovinu můžu říct, že zanedlouho už si na tuhle placku ani nevzpomenu.


Grave Upheaval – (untitled)

Grave Upheaval - (untitled)

Země: Austrálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.3.2018
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. II-I
02. II-II
03. II-III
04. II-IV
05. II-V
06. II-VI
07. II-VII
08. II-VIII

Hrací doba: 57:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Dosáhl (death) metal své krajní meze? Určitě lze nalézt kapely, které by o tom svědčily, ale já věřím, že ještě nikoliv, a pokaždé, když je překročena jedna pomyslná hranice, objeví se horizonty nové, které dobývají dotyční pokořitelé či někdo ze zástupu talentovaných následovníků. Grave Upheaval patří mezi ty, kteří se o posouvání hranic pokoušejí a je vcelku jedno, zda přičinlivě nebo ne. Mluvíme zde samozřejmě o posunu v rámci jistých abstraktních kvalit než těch ryze instrumentálních či kompozičních, ale i v tomhle ohledu mají Australané co nabídnout.

Již první demo mělo ve svém „neandrtálství“ veliký náskok před trendovými kopírkami Incantation. Avšak i když si pod neandrtálcem obvykle představíme velice primitivního, pudy vedeného hominida, zdá se, že i toto odvětví člověčenstva bylo překvapivě vyspělé s citem pro věci duchovní a umělecké. A něco podobného platí i o Grave Upheaval, vemte si například ultra-primitivní „Goat Kommand“, která naplňuje tezi „outsiderů“, že metal představuje pouze mlácení do nástrojů. Koho by vlastně napadlo, že se jedná o originální překlad ubíjejícího klavírního motivu známého z „Eyes Wide Shut“, který pochází z pera György Ligetiho? Demo rovněž uvedlo typickou atmosféru Grave Upheaval, jež byla kultivována na následujících splitech. Sdílená nahrávka s Manticore podle mého názoru představuje sound Grave Upheaval již ve své definitivní formě, tedy dusivého, do pekel podladěného metalu smrti s ambientními rysy.

V případě dlouhohrajícího debutu bych se nebál sáhnout po označení drone / death. Nechyběly zde klasické žánrové vlastnosti, ani uchopitelné riffy, ale věřím, že album na posluchačovu představivost působilo podstatně jinak než běžný deathový námrd. Mně na mysl například přicházely obrazy podzemních řek a tlumeného světla ohňů v zatuchlých jeskynních. Kdo je tak mohl udržovat?

Nová, opět nepojmenovaná deska nepůsobí tolik abstraktně a je vcelku obdivuhodné, jaký zvuk dokážou členové Grave Upheaval svépomocí vyčarovat. Posluchač nemusí napínat sluch, aby dešifroval chaotické riffy násilných pasáží a za pomalého chodu je dynamika nástrojů velice živelná; akustický tlak je chvílemi až hmatatelný. A vzhledem k tomu, že hlasy jsou zde užívány doslova jako další zvukomalebný nástroj, je radost tuhle placku poslouchat. Ale samozřejmě, že důležitá je hudba, i když tento termín zde nerad užívám. Grave Upheaval k tvorbě přistupují velice „nevědomě“, a kdyby nebyli lidmi s hluboce vrytými dovednostmi a zálibou v metalové hudbě, jistě by své niterní puzení interpretovali jako děsivý hluk (beztak nějak takhle). Ostatně něco o přístupu členů ke skládání a různých dalších bizarnostech, si můžete přečíst zde.

Grave Upheaval

Ale k věci, prizmatem fanouška a pisálka, jaká teda deska je? Netroufám si vynést verdikt, zda je album lepší než předchozí. Ale mohu například uvést, že druhou polovinu alba považuji za slabší a v nesprávném rozpoložení až za nudnou, neboť kapelní recept se tu začíná poněkud ohrávat. Přirovnal bych ji k úrovni „Hecatomb“ spřízněných Temple Nightside, což je sice kvalitka, ale z mého pohledu také jen příliš normální „nápodoba“ amorfního hukotu z propastí, který jsou schopni vyloudit právě Grave Upheaval. Logicky tedy považuji první půlku alba za lepší a nápaditější nebo jinými slovy za vypičeně skvělou. To, co se děje například v prvním tracku, je prostě zlo na entou a nástup skladby následující je monolitický.

K desce se vracím neustále a jsem přesvědčen, že v deathmetalovém ranku jen těžko letos nalezne konkurenta. Již jsem se podobně nadšeně vyjadřoval na adresu „Mouvement“ a vynesení rozsudku, čí deska je „lepší“, je takřka nemožné. Jo, objektivně jsou Chaos Echœs prostě kvalitativně, umělecky dál, ale subjektivně?

Druhé album Grave Upheaval je nahrávka, kterou je nutné zažít a prožít. Třeba v noci a se sluchátky, ale to zkoušejte jen na vlastní nebezpečí. Já tak absolvoval hned první poslech a černé lůno mě pozřelo bez varování.


The Wakedead Gathering / Ecferus – Split

The Wakedead Gathering / Ecferus - Split

Země: USA
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 3.11.2018
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
I. The Wakedead Gathering
01. The Blind Abyss

II. Ecferus
02. Unto Chaos Unraveling
03. Author of Destruction
04. Cerebral Inferno (Madness Reigns)

Hrací doba: 24:19 (11:01 / 13:18)

Odkazy The Wakedead Gathering:
facebook / bandcamp

Odkazy Ecferus:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Na tomhle bezejmenném splitu se scházejí dvě formace, s jejichž tvorbou jsem doposud neměl nějakou čest – alespoň ne takovou, jaká by stála za řeč. Trochu větší povědomím mám o Ecferus. Na tenhle projekt jsem narazil už několikrát a svého času jsem měl v plánu si pustit minialbum „Shamaniacal Essence“, které vyšlo koncem roku 2016. Vzpomínám si ovšem, že mě poslechnutá ukázka nějak zásadně na zadek neposadila, takže jsem nakonec EP vynechal s tím, že asi o nic zásadního nepřijdu, když zrovna tohle neuslyším. Přece je toho všude jinde na poslech hromada, takže jsem z tohoto ohledu rozhodně nestrádal a můj přehrávač bez Ecferus nezel prázdnotou.

O The Wakedead Gathering jsem toho před poslechem společného splitu obou projektů věděl ještě méně. Měl jsem jakési povědomí, že tohle jméno existuje, ale nikdy jsem mu nevěnoval žádnou pozornost. Asi se ptáte, proč jsem se tedy vůbec pustil do náslechu spolupráce těchto jednočlenných formací ze Spojených států amerických… a odpověď je docela triviální: Jednoduše jsem měl náladu zkusit zase něco nového. Na Ecferus už jsem navíc kdysi narazil, tak proč konečně nedat šanci. Jistý příslib toho, že by se nemuselo jednat o provar, navíc poskytovala skutečnost, že obě skupiny vydávají u I, Voidhanger Records, pod jejichž křídly se ostatně objevilo i toto splitko, a navrch se mi docela líbil i přebal nahrávky. Tak pojďme na věc!

Jako první se slova ujímá The Wakedead Gathering. Zde jsem žádná velká očekávání neměl, ale nakonec se z toho vyklubala poměrně fajn záležitost. Death metal obecně vzato není moje srdcová záležitost, ale zrovna zde je podán způsob, jaký mi docela vyhovuje. Ostatně o tom, že se nebude jednat o standardní žánrovou práci, asi dostatečně výmluvně hovoří fakt, že The Wakedead Gathering dodal jedinou skladbu „The Blind Abyss“ s hrací dobou přes jedenáct minut.

Tenhle relativně ambiciózní kousek si ostudu rozhodně neuřízl. Ne snad, že by se jednalo o nějaké veledílo, ale atmosféra „The Blind Abyss“ je až překvapivě kvalitní a neklouže jen tak po povrchu, hlavně ze začátku písně. Nosných nápadů je na těch jedenáct minut tak akorát, aby každý dostal svůj prostor, ale nezačal lézt krkem. Z kompozičního hlediska se tedy jedná o dobrou záležitost s dostatečným počtem nějakých ozvláštňujících prvků, díky nimž mohou dobře vyniknout i žánrově konvenčnější deathmetalové pasáže a díky nimž nakonec vyhrazený čas uběhne příjemně rychle. Nějaká slabší chvilka se sice najde, ale vzato kolem a kolem by to takhle vlastně šlo, proč ne.

To příspěvek Ecferus je na tom dle mého skromného názoru o dost hůře. Tady se hraje takový obyčejný black metal bez nějakého výraznějšího ksichtu, bez výraznější atmosféry, prostě žádný velký zázrak. Objevují se sice poměrně výrazné kytarové melodie, které bych označil za asi největší (ale spíš jediné pořádné) pozitivum Ecferus, ale jinak se tu nebavíme o ničem lepším než průměru. Zmiňované melodie se sice ukážou v každém ze tří přítomných songů, ale pořád to není až taková sláva, abych mohl přivírat oči nad tím, že vše ostatní je vcelku nuda. Některé pasáže jsou navrch regulérně slabé, takže proč si hrát na shovívavost.

Výsledek splitka je asi zřejmý. Za mě jednoznačně vyhrává The Wakedead Gathering, kde bych si dokázal představit, že zkusím poslechnout i něco dalšího. Naopak muzika Ecferus mě vůbec nepřesvědčila a soudě na základě těchto tří skladeb nevidím sebemenší důvod, proč bych měl téhle kapele věnovat nějakou zvýšenou pozornost.


Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks – With Gangrene Edges / Voiidwarp

Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks - With Gangrene Edges / Voiidwarp

Země: USA / Německo
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.8.2018
Label: I, Voidhanger Records / Iron Bonehead Productions / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
I. Howls of Ebb
01. Babel’s Catechism
02. With Gangrene Edges
03. Bellowed

II. Khthoniik Cerviiks
04. Ketoniik Katechesiis
05. Spiiral Spiire Stiigmata
06. Traumantra
07. Come to the Subeth
08. Paralaxiis

Hrací doba: 39:41

Odkazy Howls of Ebb:

Odkazy Khthoniik Cerviiks:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

V dnešní recenzi splatím jeden z velkých dluhů loňskému roku. To znamená, že konečně napíšu o nahrávce, o níž jsem sem měl napsat už dávno, a zároveň s tím zde budu poprvé recenzovat muziku dvou skupin, jejichž jména se v našich recenzích taktéž měla objevit už dávno. Nicméně jak se říká – lepší pozdě nežli vůbec, tak si pojďme připomenout, zač je toho kvalitní metalový extrém.

Že zde doposud nebyla recenze na Howls of Ebb, to by se dalo považovat ze naši (moji) velkou ostudu. Jméno téhle zámořské formace v určitých kruzích po vydání druhé desky „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ (2016) právem dost rezonovalo; tenhle počin tehdy za recenzi určitě stál a nejspíš jsem se na to neměl vysrat. Špatnou zprávou pro příznivce kapely je, že v mezičase od vydání dnes recenzovaného „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ Howls of Ebb dle dostupných informací ukončili svou činnost. Příspěvek na splitko s Khthoniik Cerviiks by tedy měl být jejich poslední vydanou muzikou, nedojde-li někdy k reunionu případně vymetání archivů.

Obdobně – akorát bez toho rozpadu – jsou na tom němečtí Khthoniik Cerviiks. Debut „SeroLogiikal Scars (Vertex of Dementiia)“ z roku 2015 skupině taktéž vydobyl ne zrovna zanedbatelnou pozornost i kredit. A i v tomto případě se jednalo o záležitost, která by si prostor v našich recenzích rozhodně zasloužila. Ale tím spíš se nám nahrávka jako „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ hodí do krámu…

Jako první se slova ujímají Howls of Ebb, kteří mají na svou stranu splitu „With Gangrene Edges“ vyhrazeno o poznání méně prostoru než němečtí kolegové (patnáct minut oproti dvaceti šesti minutám Khthoniik Cerviiks). I v rámci pouhé čtvrthodiny ovšem Howls of Ebb dokážou představit svůj osobitý náhled na deathmetalovou avantgardu. Jedním dechem je však nutno dodat, že na rozdíl od mnohých jiných pouze nesledují trendy a nejsou další prachsprostou kopírkou australských Portal

Přístup Howls of Ebb je jiný, hodně svůj a neotřelý. Američané nabízejí hromadu originálně pojatých krkolomných riffů a změn temp a divně lámaných zvuků, přesto jejich muzika nesklouzává k samoúčelné disharmonii. Kousek kakofonie se v tom jistě nachází, nicméně je evidentní, že ji Howls of Ebb mají pod kontrolou a je výsledkem cílevědomého skladatelského procesu. Nikdy se jim to nezvrhne do samoúčelného bordelu, vždy to má rysy skutečných skladeb se zamýšleným vývojem, čehož může být důkazem i množství sugestivních mrtvolných pasáží anebo chytrých kytarových linek. Podobně pestrá je i práce RoTn’kbLisKa za bicími, takže snad jen ten zELeVthaNDův vokál by mohl být ještě o chlup ohavnější. Rozhodně ale nejde o nic, co by dojem ze skvělého materiálu jakkoliv ponižoval. Má-li jít vážně o poslední materiál Howls of Ebb, pak se tohle zámořské duo loučí se ctí a stále s titulem jedné z nejzajímavějších a nejzvláštnějších deathmetalových formací posledních let.

Khthoniik Cerviiks si připravili o něco víc materiálu. Jejich strana „Voiidwarp“ nabízí celkem pět stop, avšak tři z toho jsou ambient/industriální mezihry, přičemž „Traumantra“ a „Paralaxiis“ nedají dohromady ani minutu a čtvrt. Zato „Spiiral Spiire Stiigmata“ a „Come to the Subeth“ jsou mnohem rozmáchlejší kusy trvající třináct respektive devět minut.

Howls of Ebb - With Gangrene Edges

V obou případech jde o propracované kompozice. Vedle Howls of Ebb sice Khthoniik Cerviiks vyznívají poněkud konvenčněji, ale obecně vzato je i jejich muzika dost vzdálená death/blackmetalových standardům. I jejich riffy si nepotrpí na přímočarost a jednoduchá řešení, a přitom si uchovávají kus pořádnou dávku agrese i špíny. Z té ale Němci klidně plynule přecházejí k pestřejším pasážím, až se klidně dostanou až k regulérně melodické chvilce vrcholící v heavymetalovém kytarovém sólu. Obě skladby si bez sebemenších problémů dokážou svou vysokou délkou zvládnou obhájit, protože jsou skladatelsky dostatečně na výši, aby dokázaly nenudit.

Vzato kolem a kolem tu tedy máme split, jehož obě strany jsou v jistém slova smyslu dost rozdílné, nicméně je spojuje svěží náhled na kombinaci death a black metalu a také vysoká kvalita. A z toho mi chtě nechtě vychází, že v případě „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ se bavíme o nadstandardně silném split albu, které si žádá o zařazení do sbírky. Pokud jste doposud neslyšeli, rozhodně byste měli zpětně dostudovat.

Khthoniik Cerviiks – Voiidwarp


Mammoth Grinder – Cosmic Crypt

Mammoth Grinder - Cosmic Crypt

Země: USA
Žánr: death metal / d-beat
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Grimmenstein
02. Servant of the Most High
03. Blazing Burst
04. Divine Loss
05. Molotov
06. Superior Firepower
07. Human Is Obsolete
08. Locust’s Nest
09. Mysticism
10. Rotting Robes
11. Cosmic Crypt

Hrací doba: 28:10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Mammoth Grinder jsou další z několika dobrých kapel pocházejících ze státu Texas. Jejím zakladatelem je kytarista a zpěvák Chris Ulsh, který ale minulý rok přesedlal k baskytaře a mimochodem hraje také na buben u kolegů Power Trip, takže zde vlastně mluvíme o multiinstrumentalistovi. Právě kvůli aktivitám Power Trip v roce 2014 Mammoth Grinder přerušili svojí činnost a vrátili se až nyní, respektive minulý rok, kdy začali pracovat na albu nesoucí jméno posledního vydaného dema před pauzou – „Cosmic Crypt“.

Obměnou prošla celá sestava, kterou nyní tvoří ta, jež byla tou poslední koncertní. Ulshe doplnili kamarádi z Iron Reagan, bubeník Ryan Parrish a kytarista Mark Bronzino, což je vzhledem k žánrovým zájmům kapel celkem pochopitelné spojení. Bohužel, snad jako by se i zde projevila nedávná impotence Iron Reagan složit něco slušného, i když věřím, že o většinu materiálu „Cosmic Crypt“ se postaral především Ulsh.

Mammoth Grinder si před přestávkou stihli poměrně jasně vydobýt pevnou pozici na punk/metalovém poli, a to díky třema řadovkám. Z počátečního sludgového marastu se postupně začaly stále více uvolňovat hardcorové zvuky, k nimž byly dodány tuny divošského death metalu. Na letošním „Cosmic Crypt“ už death metal převzal hlavní slovo, avšak zezadu ho stále tlačí neurvalé d-beatové tempo. Takhle na papíře to pro mě zní hodně lákavě, realita ale není tak růžová.

Onen zmiňovaný žánrový koktejl dokáže být setsakra nakažlivou záležitostí, ale musí se to prostě umět namíchat. Na „Cosmic Crypt“ se vlastně už ani tak nemíchá, jelikož se jedná primárně o deathmetalovou nahrávku, ale hardcore tu můžete stále slyšet, především pak u bicích. Co se týče kytar, zpěvu i produkce, zní to, jako kdyby punková kapela klasického discore ražení zatoužila hrát death. Oproti např. minulé řadovce „Underworlds“ ubylo vlivu švédských legend, změnil se zvuk a trochu i hudební směřování, ale stále to pokračuje v té primitivní představě o metalu smrti.

Na celém „Cosmic Crypt“ se málokdy najde moment, že by se muzika nějak změnila či alespoň zpomalila. Stejně jako dřív, i zde se kapela drží pod třemi minutami na jednu skladbu, a když už se nahodí nějaké tempo, pohodlně se v něm dojede až do konce. Zatímco na minulých počinech se vždy našla pecka či moment, který jste si v paměti nesli a nesete až dodnes, na novince jsem nic takového nenašel. Tak jak rychle deska uteče, tak rychle se také vytratí z hlavy. Přitom ty písně nejsou vůbec blbé, jen se až moc jednoduše slijí do sebe.

Ze všech těch poslechů jsem si nejvíce užil ty, kdy jsem se primárně nesoustředil na hudbu, ale dělal u toho něco jiného. Když tomu nevěnujete plné pozornosti, zdá se vám, že to vlastně docela dobře šlape, a přestože se zde neděje nic převratného, jako kulisa je to v pohodě. To ale nelze brát jako vyložený klad, spíš jako záplatu na bolístku, protože starší tvorba Mammoth Grinder samozřejmě jako kulisa fungovala také, ale měla právě i to navíc. Naopak, „Cosmic Crypt“ je jen pouhou kulisou a při poslechu se netěšíte na žádné oblíbené pasáže, natož celé skladby. Jasně, je tu pár solidních partů, ale těch je i všude jinde plno.

Mammoth Grinder

Hlavním plusem je pro mě obálka, o kterou se postaral opět velezkušený Joe Petagno, dále dobře špinavá a nekompromisní produkce, ale také hluboký zpěv Ulshe. A především pak bubnování, to jistě potěší každého fanouška d-beatu. Kytary, tedy riffy, ale jako by tu vůbec nebyly. Skladatelsky, jak už jsem napsal, se jedná téměř pořád o to samé, takže mi věřte, že ani nemá smysl se nějak detailně rozepisovat o jednotlivých písních. Snad jen mohu napsat, že jsou to všechno klasické sypačky s občasnými přechody, intry a outry. Dobře, tak jednu dám – třetí „Blazing Burst“ mě baví asi ze všech nejvíc, ale jestli si chcete udělat obrázek o „Cosmic Crypt“, můžete si směle pustit kteroukoliv jinou.

Je asi jasné, že z „Cosmic Crypt“ nejsem nijak na větvi. Z počátku mě album nadchlo svou hrubostí a d-beatovým základem, ale velice rychle omrzelo. Vlastně mě to s každým poslechem bavilo méně a méně. Monotónnost se zde bohužel nepovedla přetavit v nějaký nekončící ušní průplach a tak novinka Mammoth Grinder působí poněkud stroze a bez nápadů. Abych ale skončil pozitivně, upřímně si myslím, že naživo to bude více než slušnej masomlejnek.


Saltas – Currents

Saltas - Currents

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.3.2018
Label: Nuclear War Now! Productions
Původní vydání: 17.1.2018, selfrelease

Tracklist:
01. Salt at the Temple Roots
02. Fractals from the Lower Flesh
03. XII Nerves Decay
04. Currents from the Astral Darkness

Hrací doba: 27:15

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Mám rád labely jako Nuclear War Now!, Iron Bonehead, Invictus, které jsou zárukou kvality nejen proto, že pod nimi vychází kultovní kapely. Pod Season of Mist (například) také vychází metalová špička, ale to spíše z důvodu, že Season of Mist a jim podobní dokáží nabídnout zaběhnutým spolkům lepší podmínky, primárně co se týče financí, neboť od nich se odvíjí spousta důležitých prvků okolo kapelního fungování, což platí i pro trve ug spolky z horní dolní. Ovšem vypiplat si kapelu od úplných demo počátků, věnovat jí čas, prostředky a tedy i důvěru bez jistoty, že se to vše vrátí, to je jiná. A mezi takové patří právě firmy uvedené v první větě (a samozřejmě mnohé další).

O švédských Saltas se běžný posluchač mohl oficiálně dozvědět teprve v lednu, neboť tehdy byla spuštěna jejich oficiální stránka a demo „Currents“ se objevilo na YouTube a Bandcampu. Záhy poté projevili Nuclear War Now! zájem o vydání kazety, ujali se propagace a tak jsem se o kapele dozvěděl i já.

Základní info hovoří, že Saltas je kolaborací členů Irkallian Oracle (C.J.: bicí, hlasy) a The Funeral Orchestra (N.R.: kytara, hlasy, dále ovšem působící i v Heavydeath nebo Runemagick). Jak vlastně tahle kolaborace přesně probíhá, nevím, i když mám pocit, že by bylo nepřesné se domnívat, že kytarista donese všechny riffy na zkušebnu a bubeník to nějak pošolíchá. Přeci jen, není úplnou vzácností, když i bicman ovládá strunný nástroj a v případě Saltas technická zdatnost nutná není.

Kapela svou hudbu označuje jako obskurní pomalý death metal. Nepředstavujte si nic ve stylu starých Obituary, dokonce bych je neřadil ani mezi klasický death/doom nebo současné následovníky staré školy. Věřte nebo ne, Saltas již se svým prvním demem nabízí něco svojského, ne-li až unikátního. Jasné, občas si při poslechu „Currents“ vybavím kapely jako třeba Antediluvian z období okolo prvního alba, případně finské Ride for Revenge. Ale jinak jsem s konkrétními přirovnáními v koncích. Možná, kdybych psal pro Necrosphere, tak bych si pomáhal elaboráty o odlehlých smradlavých mokřadech, kde již staletí nezasvitlo slunce a které skrývají rozpadlé dávné ruiny, v nichž polo-lidské kmeny konají hnusné ceremonie pro svá neméně zdeformovaná božstva. Nebo bych mohl třeba fantazírovat o násilných setkáních čtvrtého druhu, prostě o něčem, co v člověku alespoň trochu probudí niterní odpor, neklid a zároveň i jistý druh morbidní fascinace.

A to je právě něco, co cítím z tohoto hypnotického dema. Své dělá i dovolím-si-říct-že svojský a hutný kytarový sound. Ale hlavní podíl mají samozřejmě riffy, které jsou jako samotné kompozice velice minimalistické, až zaměnitelné, ale doopravdy uhrančivé. O jejich síle snad napoví, že když jsem si nedávno „Currents“ navečer pustil asi dvakrát po sobě, tak se mi plížívé hnusoriffy dokonce otiskly do snu. Perkuse lze popsat jako ritualistické, avšak spíše evokující jednoduchou rytmiku obskurního ambientu nežli nějaký rádoby okultní metal, co má „rituálů“ plno hubu. Bicí by se daly jistě přirovnat i ke zmíněným Irkallian Oracle, Ride for Revenge nebo Grave Upheaval, avšak blastbeaty, natožpak rychlejší pasáže, zde nejsou žádné. Hlasy hudbu doplňují perfektně.

Z „Currents“ nejsem nadšený na maximum, rozhodně ale můžu říct, že Saltas mají mou plnou pozornost i podporu. Na již chystané druhé demo „Parasites“ se tedy těším fest. Hudba Saltas bude běžné metalové fanoušky k smrti nudit, ale pokud opravdu máte slabost pro morbidní hnusný metal, nejen ve stylu výše uvedených kapel, je zde slušná šance, že vás Saltas zaujmou také.


Morbosidad – Corona de epidemia

Morbosidad - Corona de epidemia

Země: USA
Žánr: Morboso metal
Datum vydání: 18.3.2018
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Muerte suicidio
02. Corona de epidemia
03. Cordero de Cristo
04. Cristo en desgracia
05. Transtorno mental
06. Condena y castigo
07. Difunto
08. Maldición
09. Sepulcro de Cristo
10. Crudeza
11. D.E.P.

Hrací doba: 32:38

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Jaké kapely lze vlastně označit za kultovní? V případě mexických/amerických Morbosidad by se o tom dalo polemizovat, jelikož ve své subžánru vždy patřili k těm béčkovým. Ale jejich houževnatost, se kterou v průběhu 25 let své existence vydávali alba, splitka a přikládali pod kotle v mnoha klubech takřka po celém světě, je podle mě obdivuhodná, a nejen proto chovám ke kapele jistý respekt. Nové, v pořadí již páté album „Corona de epidemia“ vychází jako obvykle u Nuclear War Now! Productions a případní šťastlivci jej mohli sehnat už loni na americkém Mass Destruction Metal Festu jako vinylovou limitku s alternativním, na koleně spíchnutým obalem. Regulérní edice společně s CD vychází v březnu a tradičně ji zdobí malba kultovního francouzského malíře Chrise Moyena (a ano, Kristus na ní opět dostává sadu).

Nové album představuje Morboso metal ve své ryzí podobě. Pokud netušíte, o co jde, tak si třeba vybavte zhuleného Impuratha (https://www.youtube.com/watch?v=0saLvPNa4ZA) opakujícího nesvatou mantru „Blasphemy, Beherit, Sarcófago, death, hatred, satanic chaos“ a hned budete v obraze. Navzdory vlastní žánrové nálepce Morbosidad skutečně nehrají nic svěžího, prostě vzteklý bestiální black metal. Snad jen vokál Tomase Stenche lze označit za nezaměnitelný a lyrické rouhání ve španělštině je kurva nesvatost, kterému rozumíte, i když umíte španělsky úplné mierda jako já.

V případě Morbosidad také platí, že když si poslechnete jednu skladbu (s výjimkou inter/outer a coverů samozřejmě), tak jste slyšeli všechny. Avšak kapela rozhodně nepatří ke spodině, která by své tvůrčí a instrumentální nedostatky úmyslně maskovala pod rádoby chaotický bordel. Morbosidad patří ke staré škole, kde riffy jsou zákon, a jsem přesvědčen, že v tomhle ohledu je na tom novinka minimálně lépe než deska minulá „Muerte de Cristo en Gólgota“ anebo třeba takový debut Heresiarch, který jsem pro zásadní nedostatek solidní riffáže prostě musel zjebat, jak možná ještě pamatujete.

Za velké plus považuji, že mi nové skladby nesplývají a snadno si dovedu vybrat ty oblíbené, mezi které patří například „Cristo en desgracia“, „Maldición“, „Difunto“ nebo „Sepulcro de Cristo“. Hlavně mi nedělá problém sjet desku celou, a co víc, již mnohokrát jsem si ji vychutnal dvakrát po sobě, což o dřívějších titulech rozhodně říct nemohu. Dokonce ani o „Profana la cruz del Nazareno“ ne a tu dle mého dojmu fanouškovská obec preferuje nejvíce. Co se týče nedostatků, tak mi vadí dlouhé intro a divné ukončení první skladby, některé riffy jsou samozřejmě plané jak svině a konkrétní skladby pak drží nad vodou jen zuřivý útok bicích. No, a ani hostovačka bubeníka z Beherit na poslední skladbě „D.E.P.“ nepřináší nic zvláštního. Unylé bubnování tenhle song dokonce drží zpátky.

Tomas Stench asi vždycky hrál s lidmi, co byli po ruce a se kterými si aspoň trochu názorově a osobnostně sedl, což se podle mého odráželo i na kvalitě daných titulů. Tentokrát se obklopil výbornou partou. Nebál bych se i říci, že Matt Mayhem (Blaspherian a další) je tím nejlepším bubeníkem, co kdy v Morbosidad hrál, a to nezapomínám, že v kapele chvíli působil i ostrostřelec Oscar García (Disgorge, ex-Impiety, ex-Demonized a další). Zvuk novinky je také na poměry kapely velice čistý a moderní, ale to je ryze k meritu věci, protože jak jsem nepřímo předeslal, hudba hrne jak kurva.

„Corona de epidemia“ určitě není deska, kterou potřebujete slyšet. Ta náleží fandům jak žánru, tak především kapely samotné. Důležité jsou i osobní preference a pro mě budou stále nejlepší nahrávky „Cojete a Dios por el culo“ a splitko s Perversor. Každopičopádně jsem příjemně překvapen, jak mě novinka baví a kolik poslechů jsem ji věnoval. Pokud mají Tomas Stench a Morbosidad skutečně v plánu letos ukončit kariéru, tak jsem rád, že se loučí s deskou, jako je tahle. Tedy se zasraně poctivým námrdem. Snad ještě bude možnost si na Morboso metal přerovnat žebra v kotli.


I I / Lihhamon – Miasmal Coronation

I I / Lihhamon - Miasmal Coronation

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
I. I I
01. Indoctrination of Death’s Command
02. Weltenfresser
03. Miasmal Execration
04. Vidargängr

II. Lihhamon
05. Zelot (Splendour of Terror)
06. Inferno (Decimation Doctrine)
07.Chasma (Deathstrike Coronation)

Hrací doba: 31:38

Odkazy I I:
facebook / bandcamp

Odkazy Lihhamon:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německou smečku I I – což je ve skutečnosti zkratka pro Infernal Invocation – mnozí (a asi nejen) domácí posluchači zaznamenali díky její účasti na loňském turné Astral Maledictions, v jehož rámci formace loni brázdila Evropu po boku Sortilegia, Sinmara a Almyrkvi. Pražský koncert se odehrál 1. prosince, kdy měli I I na kontě čerstvé splitko „Miasmal Coronation“. Právě na něj se nyní ve stručnosti podíváme.

Vzhledem k tomu, že jde o split album, asi je zřejmé, že na něm I I nenacházejí sami. Nosič sdílejí společně s Lihhamon, kteří stejně jako I I pocházejí z Lipska. Lihhamon však mají na rozdíl od svých kolegů na kontě už jednu dlouhohrající desku – placka s názvem „Doctrine“ vyšla na jaře 2016. Mně osobně však obě skupiny přijdou (ne)známé úplně stejně a do poslechu „Miasmal Coronation“ jsem se paradoxně pustil spíš kvůli I I.

A právě I I se slova ujímají jako první. Němci se prezentují zběsilou black/deathmetalovou sypanicí, která se ani nesnaží si hrát na nějakou atmosféru nebo inteligenci a bez okolků to do posluchače rube hlava nehlava. Úvodní dva tracky „Indoctrination of Death’s Command“ a „Weltenfresser“ působí právě takhle. Bohužel mám ovšem dojem, že kromě agrese a nasranosti v nich I I nedokážou nic moc nabídnout. Prostě to hobluje… a to je všechno. Kdo touží po čemkoliv lepším než samoúčelném námrdu, asi jen těžko odejde uspokojen. Navíc mohu dodat, že v koncertním podání ta sypačka vyzněla záživněji než ve studiové podobě, v níž I I nedokážou pořádně zaujmout.

O něco zajímavější je třetí song „Miasmal Execration“, v jehož polovině už se I I odváží trochu zpomalit, což v porovnání s tím, co předvádějí okolo, zní o poznání svěžeji. Vyvstává tím poněkud paradoxní situace, kdy hlavní výraz kapely spíš nudí a v hlavě utkví ten jediný moment, kdy I I trochu vybočí. Jejich poslední píseň „Vidargängr“ už pak působí spíš jako dvouminutový dovětek ve středním tempu, ale i ten mně osobně přijde zajímavější než onen zbytek.

Lihhamon na své kolegy navazují v obdobných žánrových intencích, přesto je jejich podání docela odlišné než v případě I I. Především je kytarový sound Lihhamon o něco špinavější, což se mi zdá jako vhodnější volba. Sice se i oni soustředí spíš na agresivnější vyznění, ale už to není taková bezhlavá jebačka. Lihhamon zvládnou i nějaký ten přechod a změnu tempa, díky čemuž jejich polovina vyznívá variabilněji a také posluchačsky přívětivěji. Ne přímo v tom smyslu, že by byla stravitelnější… spíš posluchačsky lákavější.

Na druhou stranu, někomu by u Lihhamon mohl vadit trochu „automatový“ zvuk bicích, ačkoliv na ně dle všeho hraje člověk. Hodně je to slyšet zejména v sypačkách, z nichž některé by svým pojetím mohly jít i do grindcoru (toto prohlášení neimplikuje, že v grindu znějí bicí jako automat). Zrovna tohle mě osobně ale nijak zásadně nesere, protože na takzvaně přirozeně znějící bicí nejsem takový fetišista jako (pravděpodobně) větší část posluchačů metalu.

Jinak ale ani Lihhamon nehrají žádné velké zázraky. V žádném ze tří nabízených songů není k nalezení nic, co by člověka usadilo na prdel (nejblíže k tomu má finále „Chasma (Deathstrike Coronation)“ s výrazným atmo-nádechem, které se dost povedlo a které je zároveň nejlepším momentem celého splitka). Je to jenom docela fajn sypačka, jíž víc než vlastní kvality přidává na kreditu srovnání s I I, jejichž strana „Miasmal Coronation“ mě vlastně dost nudí. Jako celek se rozhodně nejedná o nějak výrazný počin a slyšet jej nemusíte.