Archiv štítku: death metal

Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Behemoth - I Loved You at Your Darkest

Země: Polsko
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Mystic Production / Metal Blade Records / New Aeon Musick / Nuclear Blast

Tracklist:
01. Solve
02. Wolves ov Siberia
03. God = Dog
04. Ecclesia Diabolica Catholica
05. Bartzabel
06. If Crucifixion Was Not Enough…
07. Angelvs XIII
08. Sabbath Mater
09. Havohej Pantocrator
10. Rom 5:8
11. We Are the Next 1000 Years
12. Coagvla

Hrací doba: 46:32

Odkazy:
web / facebook / twitter

Před vydáním předešlého alba „The Satanist“ jsem měl trochu pocit, že Behemoth jsou snad všude. Že půjdu vole do konzumu a najdu tam Behemoth. Že otevřu jogurt a zpod víčka na mě vykoukne Nergal. Reklamní masáž k minulému počinu byla skutečně masivní a také značně otravná. U aktuálního počinu „I Loved You at Your Darkest“ jsem si až takhle přehnané tlačenky nevšiml. I když to může být způsobeno i tím, že jsem v mezičase přestal sledovat mnohé informační kanály, které tyhle velké kapely typu Behemoth upřednostňují. Nepochybuji ovšem o tom, že pro mnohé „I Loved You at Your Darkest“ stejně bylo jedním z nejočekávanějších metalových počinů roku 2018 a že v něm budou vidět velké dílo.

Já k takovým nicméně nepatřím. Maják kvality v extrémním metalu může v dnešních Behemoth spatřovat snad jedině ten, kdo současné Behemoth považuje za extrémní kapelu. Což po vydání „I Loved You at Your Darkest“ platí dvojnásob, poněvadž novinka Poláky zachycuje na cestě k větší stravitelnosti a umírněnějšímu projevu. Svým způsobem není zas až tak podstatné, zdali se jedná o kalkul, anebo upřímný hudební progres, poněvadž výsledek je tentýž – Behemoth na „I Loved You at Your Darest“ směřují vstříc širšímu metalovému publiku.

Deska nabízí hodně melodií, sborů a podobných cingrlátek, které zdánlivě znějí hluboce jak díra do prdele, ale reálně to žádná velká sláva není. Uspokojivě tyhle atmosférické prvky fungují prakticky jen v „Havohej Pantocrator“ (zajímalo by mne, jestli má být název nějakým odkazem na vedlejšák Havohej Paula LedneyhoProfanaticy) a v klidnějších pasážích videoklipové „Bartzabel“. Jinak mě to ale všechno v tom lepším případě nechává zcela chladným, v tom horším mě to pak dokonce vysírá. Třeba „Sabbath Mater“ mi přijde vyloženě strašná a od sboru až po riffy se mi zdá regulérně nepovedená. Otravnější už je snad jedině dětský sbor.

Příliš nepotěší ani skutečnost, že ani v těch momentech, kdy se Behemoth pustí do metalu, to koule netrhá. I zde se projevuje celkové ladění „I Loved You at Your Darkest“ do uhlazenější podoby. Formálně tam třeba někde i dvojšlapka je, ale nijak to nekope, pořád to zní strašně krotce, hodně a neškodně… pardon, atmosféricky. Ještě na takovém „Evangelion“, což jsou jen dvě alba dozadu, se sypalo, a byť si někteří už tehdy mohli o Behemoth myslet svoje, pořád to byl death metal. O „I Loved You at Your Darkest“ ten death metal platí leda tak formálně. Na druhou stranu, na rozdíl od „The Satanist“ mě u novinky tak mocně neprudí sterilní zvuk. Ne snad, že by to úplně pomohlo s ohledem na to, jak nezáživná je tentokrát hudební stránka.

Není pochyb o tom, že „I Loved You at Your Darkest“ perfekcionistický projekt a ve všech ohledech dotažený produkt. Behemoth mají zmáknutý marketing, vizuální stránku, koncertní performanci, videoklipy, fotky, komunikaci s fanoušky… všechno se to zdá jako komplexní koncept. Až na to, že to nejdůležitější, okolo čeho by se to celé mělo točit, tedy hudba, je vcelku nudná. Přesto nepochybuji o tom, že pro mnohé to bude album roku a objeví se to na vrcholech spousty žebříčků. Což mi přijde trochu smutné, ale každému co jeho jest. Pro mě osobně se jedná o nezáživnou nahrávku.


Doldrey – Doldrey

Doldrey - Doldrey

Země: Singapur
Žánr: death metal
Datum vydání: 11.9.2018
Label: Caligari Records

Hrací doba: 11:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Caligari Records

O singapurských Doldrey se toho moc zjistit nedá. Snad tedy kromě toho, že jsou ze Singapuru. Ještě se mi někde povedlo vyhrabat, že jejich sestavu tvoří členové tamějších kapel Hollow Threat, Unsub a Zodd. Taky vám to nic neříká? No, mně také ne. Nejdůležitější ale je, že Doldrey mají venku první nahrávku, a ta stojí za pár slov.

Eponymní EPčko vyšlo na kazetě v limitované edici sto padesáti kusů u vydavatelství Caligari Records, které si v obdobných kapelách libuje. Celá věc má pět skladeb, přičemž se všechny pohybují okolo dvou minut, takže abyste nemuseli pořád přetáčet na začátek, druhá strana kazety nabízí to samé. Doldrey potěší hlavně všechny příznivce pravěkého metalu, kdy neopakovatelnou atmosféru prvních extrémních demáčů oprašují se stejným zápalem jako třeba Mammoth Grinder nebo kdysi Death Breath. Slyšet lze tedy jak klasiky death metalu, tak punku, kupříkladu japonské G.I.S.M. nebo Zouo.

Doldrey postupují tak, jak to mám rád. Všechny fláky jedou na silných riffech, zkušeně si hrají s přechody, má to super špinavý zvuk, zpěv je správně chorobný, prostě se nesnaží hrát nic víc než řízný, léty prověřený death metal. A to jim jde vcelku dobře, ale ne bezchybně. Skladbám totiž chybí trochu více variability. To, že jsou vlastně všechny dobré, je sice hezké, ale na druhou stranu si jsou tak podobné, že mezi nimi žádná nevyčnívá, ani nezapadá, takže celá věc pak působí strašně jednolitě, kolikrát až fádně.

Neustále stejná struktura je už od začátku hodně předvídatelná a brzy mě nic nenutilo si prvotinu Doldrey pouštět znovu. Zdánlivě má jejich hudba vše, co mě baví, ale nedaří se jim to úplně předat. Možná je to tím, jak krátké celé EP je. Poslech velice rychle uteče a já se nemůžu ubránit dojmu, že bych chtěl něco víc. Kdyby se jednalo o dlouhohrající desku, došlo by třeba i k něčemu překvapivějšímu, tady se však nic nekomplikuje. Na dřeň oholený metal, pro který jsou i kytarová sóla sprostým slovem. Může to fungovat, v případě Doldrey je tomu tak napůl. Uznat se ale musí energie a uvěřitelnost, kterou by jim mohla leckterá vyumělkovaná kapela závidět, v tom je jejich největší síla.

Nejvíce jsem si oblíbil asi „Belt of Orion“, a to zejména kvůli úvodu, kde ten riff opravdu drtí. Jak už jsem ale říkal, klidně bych mohl vytáhnout kteroukoliv ze zbytku písní, protože jsou fakt podobné. Když je na to nálada a chuť, poslouží Doldrey dobře. Je to spíš taková jednohubka, od které nelze čekat zázraky. Přesto ale musím napsat, že jestli někdy dojde na plnohodnotnou desku, určitě mě to bude zajímat, protože tenhle zvuk mám rád a Doldrey rozhodně mají šanci natočit něco zajímavého.


Autokrator – Hammer of the Heretics

Autokrator - Hammer of the Heretics

Země: Francie
Žánr: death metal
Datum vydání: 10.4.2018
Label: Krucyator Productions

Tracklist:
01. Against Flesh and Blood
02. Le Sang Impur
03. Interlude
04. Hammer of the Heretics
05. Inquisitio-Denunciatio-Exceptio

Hrací doba: 34:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Personálně spřízněné projekty N.K.V.D. a Autokrator, za nimiž za oběma stojí Loïc.F, vlastně vnímám dost propojeně. Jejich tematická náplň se sice trochu liší, ale určité obecné aspekty jsou společné. A co je hlavní – poslech obou formací u mě vyvolává obdobné pocity. S nadsázkou by se dalo říct, že v obou se jedná o interpretaci „téhož“, pouze ze dvou různých žánrových náhledů. Je to hodně velká a hodně vulgární zkratka, ale zhruba by se dalo říct, že N.K.V.D. vnímám jako blackmetalovou verzi Autokrator a Autokrator trochu beru jako deathmetalovou verzi N.K.V.D.

Rozhodně tohle ale nemyslím nijak pejorativně, ani jsem tím nechtěl naznačit, že by se Loïc.F v rámci svých různých skupin opakoval. Svým způsobem je to naopak docela fajn, protože v obou případech jde o dusivou klaustrofobickou atmosféru, k jejímuž zprostředkování jsou nakonec oba žánry více než příhodné.

Vize je tedy evidentně daná, tudíž asi nepřekvapí, že letošní, celkově již třetí album Autokrator v ní také pokračuje a z nastolené cesty neuhýbá. „Hammer of the Heretics“ v mnohém navazuje předcházející „The Obedience to Authority“. Rozdíl mezi těmito dvě počiny není tak velký, jak tomu bylo mezi bezejmenným debutem a druhou řadovkou. Zasvěcení tedy jistě už dopředu vědí, co od „Hammer of the Heretics“ očekávat. Ta návaznost se ovšem netýká pouze hudební roviny. Motiv na obálce třetího počinu se totiž objevil už v grafice „The Obedience to Authority“, byť tehdy to bylo v trochu jiném barevném provedení. Nicméně jde o docela zajímavé zjištění.

Co přesně tedy od „Hammer of the Heretics“ očekávat? Jednoduše řečeno: ohavný death metal. Možná ne toho nejhrubšího, nepochybně však hodně hrubého zrna. Stěžejním prvkem ovšem není agrese, nasranost nebo rychlost. Tady jde více o hnusnou atmosféru, snahu navodit nepříjemné pocity – bezvýchodnost, bezmoc, strach.

To samozřejmě berte s určitou rezervou. Střežím se příliš vzletných a přehnaných pojmenování, takže když tohle říkám, nemám tím na mysli, že byste se měli při poslechu klepat strachy a bát se o svůj život, to je samozřejmě píčovina. Jen jsem se vás snažil za pomoci „malebných“ slov nasměrovat, s jakou atmosférou „Hammer of the Heretics“ potažmo Autokrator pracuje. Dost dobře to také vystihuje ještě jedno přídavné jméno, které už jsem jednou použil výše – dusivý. Právě takový death metal v podání Autokrator je, což cením. Existují i větší ohavnosti? Nesporně ano. „Hammer of the Heretics“ zcela jistě není jednoduchým albem pro průměrného posluchače, ani nejde o počin určený lidem, kteří k životu potřebují melodie, ale k těm nejvyšším extrémům určitě nepatří.

Což ovšem nic nemění na tom, že se pořád jedná o velmi dobrou desku, která s akustickým zlem pracuje na dobré úrovni. Osobně bych vyzdvihl hlavně úvodní „Against Flesh and Blood“ a čtvrtou titulní věc „Hammer of the Heretics“. Pro ilustraci nálad nahrávky nicméně může posloužit i instrumentální mezihra „Interlude“, která sice uhýbá od metalu, ale atmosféricky se zbytkem počinu drží basu. Svým způsobem však esenci „Hammer of the Heretics“ představuje v konkrétnější a srozumitelnější formě.

Autokrator

Celkově u mě panuje spokojenost. Od „Hammer of the Heretics“ jsem dostal přesně to, co jsem očekával a chtěl slyšet, navíc v kvalitě, jakou jsem si představoval. Pokud tedy máte hnuso-death metal v oblibě, pak vám tenhle kousek můžu s klidem doporučit.


Bloodsoaked Necrovoid – Demo 1

Bloodsoaked Necrovoid - Demo 1

Země: Kostarika
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 24.7.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Quintessence of the Colossal Cosmic Entity
02. Metaphysical Prolapse Through Purulent Detaching Nightmares
03. Dismal Catacombs of Eternal Flagellating Torment
04. Consuming Darkness of Void Towards Inconceivably Vast Insanity

Hrací doba: 19:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Vždycky mě bavilo do místních recenzí přinášet kapely pocházející z koutů světa, pro něž extrémní metalová hudba není zrovna typická. Sice tak v poslední době činím možná méně, než bych rád, ale zkusme to nyní alespoň částečně napravit za pomoci Bloodsoaked Necrovoid.

Bloodsoaked Necrovoid pocházejí ze středoamerické Kostariky, což samozřejmě není úplná prdel světa, nicméně nejde o stát, jenž by produkoval nějaké zásadní metalové kapely. Název Bloodsoaked Necrovoid je ovšem METAL jako svině a perfektně se hodí ke slibovanému ohavnému death / doom metalu. Jejich první demosnímek pak potenciál hnuso-názvu, hnuso-titulů skladeb i lovecraftovské hnuso-malůvky na obalu naštěstí potvrzuje.

Nahrávka s neoriginálním pojmenováním „Demo 1“ se totiž může pochlubit skutečně chorou atmosférou a zlým soundem. Bloodsoaked Necrovoid nevymýšlejí nic nového a jedou dle osvědčených receptů střídání zlovolného deathmetalového primitivismu s ultra-pomalými umíráčky, které se táhnou jako bahno. Nemusíme zacházet daleko do minulosti a pro srovnání zmiňme třeba jednu rostoucí „hvězdu“ poslední doby – pokud jste si loni prudce pošmákli na debutu Spectral Voice, pak by vás Bloodsoaked Necrovoid mohli zajímat. Sice nejsou Kostaričané tak atmosféričtí, ale díky demo produkci se jejich aktuální počin může pochlubit ještě větší syrovostí a hrubozrnností. Což má taky něco do sebe.

Netvrdím ale, že Bloodsoaked Necrovoid nedokážou vytasit i pořádnou temnou melodii. V tomhle ohledu není nijak těžké vybrat názorný příklad, protože kytarový motiv v prostředku třetího tracku „Dismal Catacombs of Eternal Flagellating Torment“ je prostě působivý a prakticky okamžitě jsem jej pasoval na vrcholný moment celého počinu. Do budoucna bych si takových chvilek nechal líbit i víc, protože tohle je fakt žrádlo.

Naštěstí i v dalších písních je co poslouchat. Třeba „Metaphysical Prolapse Through Purulent Detaching Nightmares“ je zkurvená pomalá tryzna. Anebo finále (a tím i závěr celého demosnímku) „Consuming Darkness of Void Towards Inconceivably Vast Insanity“ má taky hodně co do sebe a může se pyšnit značně neveselou náladou. „Quintessence of the Colossal Cosmic Entity“ jakožto otvírák taktéž funguje uspokojivě a obecně bych ještě zmínil, že když se Bloodsoaked Necrovoid rozjedou a pustí se do vyšších rychlostí, jejich sypačky zní patřičně násilně. Neodpustím si ještě jednu poznámku – výše jsem hovořil o tom, jak už jen názvy působí zlověstně, takže když už jsem je tu všechny vyjmenoval, nezapomeňte si je přečíst pozorně. I tato slova a jejich významy mohou sloužit jako klíč k pochopení toho, co za muziku Kostaričané nabízejí.

„Demo 1“ má celkově jen devatenáct minut a čtyři tracky, ale osobně mohu bez obav říct, že mi to stačí k tomu, abych do Kostariky poslal palec nahoru. Bloodsoaked Necrovoid sice nic neinovují, ale zlo drhnou dost poctivě, má to koule a obecně je to o kotel lepší, než byste nejspíš čekali od prvního demosnímku nějaké kapely z Kostariky. Další fošnu si docela rád pustím, protože si myslím, že pokud budou Bloodsoaked Necrovoid pokračovat v tomhle duchu a případně půjdou ještě nahoru, určitě bude co poslouchat.


Finis – Visions of Doom

Finis - Visions of Doom

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 9.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 20:10

Odkazy:

Nemám samozřejmě tušení, jestli jste na tom stejně jako já, ale já jsem o existenci německých Finis do letošního roku vůbec nevěděl. Jejich demosnímek „At One with Nothing“ z roku 2016 mě minul velikým obloukem, takže asi jako většina lidí jsem se o této formaci dozvěděl až s příchodem letošního minialba „Visions of Doom“, které si pod svá křídla vzali Iron Bonehead Productions.

Finis hrají kombinaci black metalu a death metalu. Což asi nezní jako něco, z čeho byste si měli okamžitě sednout na prdel. Přesto je „Visions of Doom“ nahrávkou, jakou byste možná mohli chtít slyšet, protože je to prostě kurevsky fajn fošna. Čím déle poslouchám a čím více o tom přemýšlím, tím spíš si říkám, že ačkoliv se nejedná o nějaké fantastické dílko, tak tomu vlastně nemám moc co vytknout.

Jestli v něčem umí Finis chodit, je to jednoznačně atmosféra. Nahrávka dýchá patřičně mrtvolnou a prohnilou náladou, což je nesporně velké plus. I v instrumentální rovině můžu chválit, poněvadž prakticky všechny nástroje se tu a tam vytasí s nějakým zajímavým motivem či přechodem. Ať už to je nějaká bicí linka nebo povedené kytarové melodie s určitou morbidní vznešeností. Možná úplně nejvíc mě ovšem zaujal vokál, protože zpěvák Finis chroptí dost charismaticky a nebojí se s hlasem čarovat i slušné hrdelní běsy. Tady určitě palec nahoru.

„Visions of Doom“ má nějakých dvacet minut, díky čemuž naštěstí není žádný velký prostor pro nudu. Nejméně záživně z přítomné trojice songů mi vyznívá titulní flák na druhé pozici, který je možná trochu paradoxně nejdelší. Ne snad, že by byl slabý. Také má svoje čaro a i v něm se najde několik dost povedených pasáží (třeba zpomalení s odbíjejícím zvonem a následné navázání), nicméně podobně laděná „11 Temple Stones“ na úvod mě dostala o kousek víc. Třetí „Fosforos“ se od vytyčeného směru lehce odchyluje a jde ještě citelněji po atmosférickém prožitku, což vůbec není k zahození.

Vzato kolem a kolem se tedy „Visions of Doom“ dost povedlo. Netvrdím, že to musíte povinně slyšet, ale myslím, že když si to pustíte, nijak neprohloupíte. Za mě, mimo jiné, slušný příslib do budoucna.


Škáŋ – Death Crown

Skan - Death Crown

Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.4.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Initium
02. Death Wish
03. A Mort
04. The Womb
05. Au Dela
06. Iron & Blood
07. Father Qayin
08. For the Love of Death

Hrací doba: 43:45

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

V případě Texasu si člověk asi na první dobrou nevybaví spojitost s temným extrémním metal. Když má jít o vztah mezi tímhle americkým státem a tvrdou hudbou, asi největšího věhlasu a vlivu dosáhla Pantera. Nicméně i zde se najdou undergroundové smečky, jejichž hudba má určitou hloubku a svou duší uctívá Ďábla.

Pod prapodivným názvem Škáŋ se skrývá čtveřice, která o sobě už dříve dala vědět nějakými minialby, ačkoliv její historie se příliš hluboko do minulosti netáhne. To zásadní se začíná dít roku 2016, kdy se kapely ujímají němečtí Ván Records a posílají do světa první dvě EP, která mají být první respektive druhou částí cyklu čtyř velmi limitovaných krátkohrajících nahrávek. Další dvě části měly následovat ten samý rok a posléze měly být všechny skladby vydány společně jako deska.

I přes avizované plány však ke třetí a čtvrté části cyklu prozatím nedošlo a tím pádem ani k jejich zmiňovanému zkompilování do podoby jednoho vydání. Namísto toho Škáŋ po dvouleté odmlce přišli s dlouhohrajícím debutem „Death Crown“, jenž spatřil světlo světa letos na jaře. Pod jednoduchou obálkou s logem kapely se ukrývá poměrně zajímavá muzika, která za kousek vaší pozornosti stojí, tak se na ni pojďme v rychlosti podívat.

Intro „Initium“ je oukej, ale žádná velká šleha. Poté se rozjede „Death Wish“, na jejímž základě by se dalo soudit, že Škáŋ nebudou hrát nějaké velké zázraky. Tenhle track totiž svou kvalitou asi nikomu nezpůsobí infarkt. Sem tam motiv je sice fajn, ale nejzajímavější mi přijde minimalističtější finále a zvláštně znějící sólo. Soudě čistě na základě „Death Wish“, člověk by asi řekl, že je solidně odehraný black / death metal, ale s nepříliš velkou přidanou hodnotou.

Celkový obraz „Death Crown“ je ovšem naštěstí o mnoho poutavější a hned vzápětí to Škáŋ předvedou. „A Mort“ má sice jen dvě a půl minuty, ale proti předchozímu zářezu je to změna jak čuně – pomalé tempo, hypnotická rytmika, atmosféra okamžitě začne makat jak o život. V obdobném duchu pokračuje také „The Womb“ se skvělými kytarovými výjezdy nad rámec základního motivu. Silnou náladotvorností se může pochlubit i následná „Au Dela“, přestože ta už vynechává metal a působí více jako mezihra před závěrečnou částí alba. Každopádně, právě tato trojice skladeb mi na „Death Crown“ přijde suverénně nejlepší, a jestli kvůli něčemu album stojí za pozornost, pak jistě kvůli tomuhle. Ale nejen kvůli tomuhle, protože i následující tracky se mohou pochlubit nemalou kvalitou.

Poslední tři songy se zdánlivě vracejí k modelu nastolenému v „Death Wish“, ve všech třech případech se tak nicméně děje v o poznání zajímavější formě. Kupříkladu „Iron & Blood“ hodně povyšuje krásné kytarové sólo, které se táhne přes celou druhou polovinu metalové části písně, aby posléze odeznělo v poklidném outru. „Father Qayin“ a „For the Love of Death“ slibují zajímavější poslech čistě z titulu svých délek bezmála deseti respektive jedenácti minut. Pozitivní zprávou je, že se nejedná o plané sliby a obě kompozice skutečně mají co nabídnout.

Jednoznačně nejslabší skladbou na „Death Crown“ je tedy ta, která celou desku otvírá a měla by sloužit jakožto první dojem i jako návnada na další průběh nahrávky. Netvrdím, že je to vyloženě špatný song, ale z celé kolekce je nejméně osobitý a nejvíce obyčejný. Albu jako celku se nicméně vyplatí dát šanci, jelikož se jedná o nanejvýše zajímavý debut, na němž je znát umělecká vize i schopnost tuto přetavit v odpovídající výsledek. Dost povedená placka. Takže se nenechte dlouho přemlouvat.


Cult of Extinction – Black Nuclear Magick Attack

Cult of Extinction - Black Nuclear Magick Attack

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories / Atavism Records

Hrací doba: 13:18

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nastal čas, abychom si na našich stránkách představili další sonickou prasárnu. Německá palba Cult of Extinction sice nepatří k formacím, které hrubozrnnost extrémního metalu povyšují na další stupeň zakomponováním noisových vlivů, v tomto případě formálně zůstáváme celou dobu na poli metalu. Nicméně i tak se jedná o poměrně slušný nájeb, který není určen příznivcům melodií, vzletných refrénů nebo groovy rytmů.

Za Cult of Extinction stojí borec, jenž si říká Void. Zachytit jste jej mohli kupříkladu v jeho dalším, tentokrát atmo-blackovém projektu Imperceptum, s nímž jen tak mimochodem čerstvě vydal čtvrtou desku „Heart of Darkness“. Všimnout jste si mohli také deathmetalové kapely Abominations, jejíž debutová dlouhohrající fošna „Summoning Death“ vyšla letos přibližně ve stejnou dobu jako „Black Nuclear Magick Attack“, tedy pilotní ípko Cult of Extinction. Důležité je ovšem říct, že právě dnes recenzovaný projekt je ze všech těchto aktivit nejzajímavější – hudebně, zvukově i atmosféricky.

Ne snad, že by v rámci Cult of Extinction na rozdíl od ostatních projektů předváděl něco zásadně originálního nebo nevídaného. To vůbec ne. Jedná se o poměrně standardní agresivní vřavu ve stylu kanadských Revenge. Koule to nicméně má, zvuk je povedený a správně nepřátelský, vokál patřičně zvěrský… má to prakticky vše, co člověk může od war metalu chtít, takže pokud máte tenhle bestiální druh black / death metalu v oblibě, klidně si „Black Nuclear Magick Attack“ vpalte do sluchovodů, protože za těch třináct minut času to určitě stojí. Však už jen pro ten krutopřísný název!

Lze-li na něco žehrat, pak jedině na skutečnost, že sypací pasáže by mohly vyznít ještě násilněji a nebezpečněji. Za aktuálního stavu posluchače nijak zásadně nedojmou. Naštěstí se však nejedná o tak zásadní nedostatek, aby to dojem z jinak povedeného EPčka zkazilo.

Ve finále tedy můžeme bez obav hovořit o dost solidně zajebané jednohubce pro fans bestiálního zlo metalu. Netvrdím nic o nějaké genialitě nebo hlubokém zážitku, ale kdybych tu mlel o tom, že mě „Black Nuclear Magick Attack“ nebavilo, tak bych kecal. Za mě dost cajk a další počiny si klidně počkám.


Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum

Jyotisavedanga - Thermogravimetry Warp Continuum

Země: Rusko / Indie
Žánr: black / death metal / noise
Datum vydání: 6.6.2018
Label: Larval Productions

Tracklist:
Side A:
01. Distress Signal: Source Unknown
02. Quantum Integers Systematic Deduction
03. Bilateral Indexing Theory

Side B:
04. Protocol Hyper Sterilization on Initialize
05. Vector Photon Gammaburst
06. Imploding Linear Fusion Propulsion System

Hrací doba: 27:47

Odkazy:
facebook

Jyotiṣavedāṅga – už jen ten název zní zvláštně, je plný divných znaků respektive diakritických znamének. Nevím, jak to působí na vás, ale u mě jen tohle vzbuzuje určitou zvědavost. A ta je v tomto případě skutečně na místě.

Jyotiṣavedāṅga je rusko-indický projekt, za nímž se skrývají členové skupin, jejichž jména pravidelným čtenářům nemusejí být neznámá. V jejich portfoliu totiž mimo jiné najdeme Goatpsalm či Tetragrammacide, což jsou v obou případech hodně zajímavé formace. Hned zkraje mohu prozradit, že Jyotiṣavedāṅga mají o trochu blíže ke druhým jmenovaným, tedy násilnému bestiálnímu black-death-noise námrdu v podání Tetragrammacide. Jyotiṣavedāṅga je nicméně kousek jinde, přestože žánrová škatulka vypadá na první pohled stejně.

Ale myslím, že to už všichni, kdo slyšeli skvělé demo „Cannibal Coronal Mass Ejections“ z roku 2016, dávno vědí. Demosnímek nabídl sonický bordel vysoké náročnosti i kvality. Kdo si ovšem myslí, že extrémní metal nemá být zábava, nýbrž výzva, ten z neúprosné zvukové pasáže nejspíš vydoloval nejen několik působivých nápadů, ale i odtažitou kosmickou atmosféru. Kterážto ostatně plně koresponduje s názvem skupiny, poněvadž Jyotiṣavedāṅga je jedním z nejstarších známých indických textů o astrologii a astronomii. Datuje se někam do roku 700 př. n. l. (odhady se však značně liší), nicméně vychází z tradic ještě starších.

Ne nadarmo se po tak kvalitním demosnímku čekalo na další nahrávku docela netrpělivě. Zajímavé přitom je, že dlouhohrající debut „Thermogravimetry Warp Continuum“ se může pochlubit hrací dobou o pouhých sedm minut delší než v případě „Cannibal Coronal Mass Ejections“. Avšak z jistého úhlu pohledu – smysl to dává, protože již při stopáži necelých 28 minut se jedná o záležitost náročnějšího rázu, jejíž hlukové hlubiny nejsou určeny běžným posluchačům metalu.

Hovořil jsem o tom, že Jyotiṣavedāṅga sdílejí prakticky totožnou žánrovou škatulku s Tetragrammacide, a přece jsou jiní. Ten rozdíl je patrný na první poslech. „Thermogravimetry Warp Continuum“ možná patří k deskám, které disponují zvířecím soundem i zběsilými moment, přesto jde o dost atmosféričtější záležitost než u agresivního pekla Tetragrammacide.

Na Jyotiṣavedāṅga se mi líbí, že se v jejich tvorbě smazávají hranice mezi extrémním metalem a noisem. Nečekejte přístup, že chvíli hraje metal, pak na několik vteřin převezme otěže hluk a pak zpátky k metalu. Na „Thermogravimetry Warp Continuum“ jsou oba styly organicky propojeny v jedno, a byť není sporu o tom, že je takového stavu docíleno víc zvukovou než skladatelskou stránkou věci, pořád se jedná o lákavou kombinaci. Když navíc zmiňujeme extrémní kytarovou hudbu, sluší se dodat, že tím není nutně myšlen pouze black a death metal. Leckteré bicí nájezdy se blíží prasopalům z grindcoru, k němuž má v jistých ohledech nejblíže i vokál.

Jyotisavedanga

Právě vokál – říkat zde zpěv by bylo skutečně nadnesené – patří k nejkontroverznějším prvkům „Thermogravimetry Warp Continuum“ a věřím, že spousta lidí se přes něj nepřenese. Nejde ani tak o to, že animální hučení je jak vytažené z toho nejhlubšího kanálu, jako spíš o skutečnost, že vokál ve zvuku desky přebíjí vše ostatní, a to skutečně výrazně. Kdykoliv se ozve, vstoupí do popředí a přehlučuje vše okolo. I díky tomu zní nahrávka, obzvlášť na první poslech, velmi nepřátelsky a nehostinně. Zvyknout se na to ovšem dá…

…i když na jednu stranu je to škoda, poněvadž v hudební stránce lze nalézt dost velmi zajímavých a podmanivých momentů. A nemusí nutně jít jen o darkambientní chvíle, z nichž sálá kosmický chlad. Asi nejnápadnější je v tomto ohledu závěrečná osmiminutová „Imploding Linear Fusion Propulsion System“, ale skvělé nápady jsou ke slyšení i jinde, viz namátkou jedna pasáž ve „Vector Photon Gammaburst“.

Nebudu zastírat, zpočátku jsem byl z „Thermogravimetry Warp Continuum“ mírně zklamaný a říkal jsem si, že „Cannibal Coronal Mass Ejections“ bylo mnohem lepší. Ale ta deska ohromně vyrostla a postupem času jsem její neprostupné černotě bezvýhradně propadl. Před vydáním jsem čekal, že to bude dobré, nicméně jsem nečekal, že tu nyní budu muset prohlásit, že jde doposud o jednu z nejlepších věcí, co jsem letos slyšel. Povinnost vlastnit pro všechny fanatiky do sonických binců.


Tomb Mold – Manor of Infinite Forms

Tomb Mold - Manor of Infinite Forms

Země: Kanada
Žánr: death metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Manor of Infinite Forms
02. Blood Mirror
03. Abysswalker
04. Final Struggle of Selves
05. Gored Embrace (Confronting Biodegradation)
06. Chamber of Sacred Ootheca
07. Two Worlds Become One

Hrací doba: 40:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

S následujícími řádky by měli zpozornět všichni ti, kteří baží po kvalitní deathmetalové nahrávce, protože právě taková je na pořadu dne. Na svědomí ji má kanadská sebranka Tomb Mold a nazvali ji „Manor of Infinite Forms“. Vyšla u 20 Buck Spin, kteří v posledních letech vydávají zajímavé počiny, a spoluprací s Tomb Mold v tom také pokračují.

Přiznám se, že tuto torontskou kapelu jsem zaregistroval právě až s letošní novinkou, přestože už nějaký ten pátek fungují. „Manor of Infinite Forms“ není ani jejich prvotinou, tu si odbyli minulý rok, kdy vyšlo album s názvem „Primordial Malignity“. A jemu ještě přecházeli tři EPčka z nichž už dokonce stihla vyjít i kompilačka. Zkrátka Tomb Mold už mají něco málo za sebou.

Abych vám ještě přiblížil styl, jemuž se věnují, tak mohu uvést, že bych je přiřadil někam k partičce, která tvoří skupiny Blood Incanation a Spectral Voice, přesněji bych je pak umístil rovnou mezi ně. Tomb Mold nejsou progresivní ani techničtí, ale zároveň není jejich hra úplně neohrabaná a dokáže se vší přímočarostí nabídnout nečekané zvraty a měnit tempa s obratností prvně jmenovaných. Rovněž tak není jejich hudba doomová, ale umí se ve skladbách dostat k pořádně zatuchlým místům, odkud se škrábou horko těžko, podobně jako druzí jmenování. Oni sami se pak hlásí k odkazu finské deathmetalové klasiky a právě i odkaz staré školy je v jejich zvuku obsažen.

Ono se ostatně stačí podívat na vcelku výpravnou obálku. Při pohledu na ni je snad zjevné, o co tu půjde. Vlastně právě obal mi učaroval nejdříve a přiměl mě si „Manor of Infinite Forms“ poslechnout. A vězte, že právě takováto romantická procházka prohnilou kanalizací prolezlou zmutovaným hmyzem a vetřelci neznámého původu a tvaru to je. Radost pohledět, radost poslechnout, a nejlépe oboje najednou.

„Manor of Infinite Forms“ obsahuje sedm písní a dalo by se klasicky rozdělit na dvě poloviny, ostatně ideálně po vzoru vinylu, tedy strana A – čtyři skladby, strana B – zbylé tři. Avšak nenazval bych to klasicky horší a lepší polovinou, nýbrž znatelným vygradováním věcí. To, s čím přichází první kusy, tedy velice dobrým death metalem, se se čtvrtou „Final Struggle of Selves“ začíná ještě zlepšovat, aby s posledními zářezy skvěle vyvrcholilo k žánrovému stropu. Nevím, jestli byl takhle koncept alba zamýšlen, ale na mě to tak působí.

Právě závěrečná trojička „Gored Embrace (Confronting Biodegradation)“, „Chamber of Sacred Ootheca“ a „Two Worlds Become One“ obsahuje ty nejlepší nápady. Hlavně riffy v prvně a posledně jmenované zabíjí a drtí kosti na padrť. Tohle je přesně ten death metal, který mám rád. Co se skladatelské činnosti týče, těžko se něco vytýká, písně jsou poskládané šikovně, nejedná se o žádnou bezhlavou hoblovačku, co by po pár minutách nudila, a nechybí tomu nadšení.

Tomb Mold

Ale abych jen nechválil, menší výtku bych měl ke zpěvu. Ten je sice záhrobní až za roh, ale postrádám u něj nějaký větší charakter. V podstatě ve všech skladbách je ve stejné poloze, sem tam se zařve trochu víc, ale na rozdíl od hudby nepřináší nic zajímavého. Přesto zůstává hlavním poznatkem skutečnost, že sedí ke svému okolí, takže poslech nijak nenarušuje, a když ho berete jen jako další prostředek k budování nálady, je to zcela v pořádku. Zajímavé je, že ho má na starosti, podobně jako třeba u Autopsy, bubeník, zde tedy Max Klebanoff.

Atmosféra zde taky funguje, jednak díky skladbám samotným, druhak díky produkci Arthura Rizika známého z prací pro Code Orange, Inquisition, Power Trip a další. Líbí se mi, že je tu podobně jako třeba u Spectral Voice slyšet taková ta ozvěna, jež zní zatraceně dobře. Jinak Tomb Mold i svoje texty naplňují žánrově dosyta. Hemží se to hnusem, avšak dozvěděl jsem se, že je všechno vysoce inspirováno světy RPG videoher „Bloodborne“ a „Dark Souls“ patřící do série „Souls“. Dokonce i název kapely Tomb Mold je nějaká věc přímo ze hry. V tomhle já se moc neorientuji, ale tato herní série je zase mimo jiné založena na literatuře Lovecrafta, takže mi to hned dává větší smysl.

Závěr je jasný: „Manor of Infinite Forms“ je dílo hodné poslechu a vyznavači metalu smrti by neměli být zklamáni. Já se v nadcházejících dnech musím pořádně podívat na zub jejich předchozí tvorbě, protože ta podle zvěstí internetu nebude o mnoho horší. Příjemný poslech přeji.


Oraculum, Malthusian, Vircolac

 Oraculum, Malthusian, Vircolac

Datum: 28.7.2018
Místo: Dublin, On the Rox (Irsko)
Účinkující: Coscradh, Death the Leveller, Malthusian, Oraculum, Sacrilegia, Slough Feg, Vircolac

Je podvečer a já zrovna přebíhám most přes řeku Liffey zatímco mne míjí jeden obludný dvoupatrový autobus za druhým. Proplétám se davy ostatních turistů a začínám být trochu nervózní, protože jsem si nechal mnohem menší rezervu na bloudění, než jsem původně plánoval. Centrum Dublinu je touhle dobou „very busy“, což není žádné překvapení – je víkend, takže i spousta lidí, co jinak během týdne přebývali někde na předměstí, vyrazili rozverně zaclánět. Naštěstí po pár bezradných špatných odbočeních nakonec nacházím klub On the Rox – a posléze i jeho hlavní vchod hned naproti řece. Vybíhám po schodech, platím vstupné, předražené pivo, propluji podlouhlou hospůdkou a zakotvím u pódia. Hýbou mnou očekávání – Invictus Productions sestavilo line-up plný lokálních metalových kapel s jednou výjimkou z Chile a jednou z USA. Z těch nejznámějších stojí na jedné straně Malthusian – atmosferický death metal, s nímž se český fanoušek mohl setkat například, když v sedmičce předskakoval rozlučce Altar of Plagues na jejich posledním turné, na druhé pak chilská sebranka Oraculum útočící na osmdesátkové black/death metalové kořeny. Večer mají otvírat v půl sedmé místního času mraziví doomoví Death the Leveller a dále je pak následovat nesvatá deathová trojice Sacrilegia, Coscradh a Vircolac, přičemž večer uzavírat heavymetaloví Slough Feg.

Doom v podání Death the Leveller nabízí velmi osobitý vokál a silnou rytmiku. Po skladatelské stránce jde samozřejmě o docela klišé, ale zpracování tomu dodává koule, a tak jejich EP nazvané jednoduše „I“ za poslech celkem stojí. Naživo pak fungují slušně, i když se domnívám, že z téhle muziky šlo vyždímat ještě o špetku víc. Čtveřice v čele se zpěvákem Denisem Dowlingem sice umí čas od času vymáčknout solidní gradace – především v závěru si pár těch hutných repetitivních pasáží krásně sedne – jenže mám dojem, že takovéhle napětí by tenhle typ muziky mohl zvládnout po celou dobu. Dojem nicméně přetrvává pozitivní, byť vrchol večera nás teprve čeká.

Na podium po pauze nastupuje duo kytara + bicí nesoucí název Sacrilegia (neplést s kanadským duem Sortilegia). Dle prvních tónů je jasno – odteď už vládne black / death metal, nyní s lehkou příměsí thrashe. Svižné drtičky v dané sestavě působí opravdu patřičně dřevně, a tak i když doma by se mi něco takového v přehrávači asi stěží vydrželo ohřívat delší dobu, tady si to docela užívám. Průběh vystoupení samozřejmě nenabízí pranic překvapujícího, muzika má oldchoolově řezat a drtit a obojí činí obstojně, nicméně snadno zaměnitelně s analogickými žánrovými uskupeními.

V podobně přímočaré linii se nesou i Coscradh, byť vzhledem k tomu, že jsou čtyři, disponují pochopitelně plnějším zvukem. Jedná se o soldině prezentovanou ponurou deathovou řež, která sice má docela charisma, ale celkový dojem je s odstupem daleko nenápadnější, než by se zdálo. Nějak mi neuvízl skoro žádný riff a až nyní při psaní jsem musel osvěžit paměť ukázkou. Rytmika je solidní, ale skladatelství se drží v poměrně vyjetých kolejích. Střídají se pomalejší riffovačky a drtivé klepačky. Potenciál tu je, ale něco mi tu pořád chybí.

Vircolac, v jejichž sestavě za basou poznávám frontmana Sacrilegie, Jasona Keanea, umí oproti předchůdcům i zvolnit a přinést špetku blackovější atmosféry a melodií, v těch tvrdších pasážích jsou pak velmi úderní. Tomuhle pomáhá patřičně valivá a správně dynamicky vyladěná rytmika v podání bubeníka Colina Purcella. Suverénní rytmy svádí k neurvalému headbangingu a publikum se konečně dostává patřičně do ráže. Atmosféra znatelně houstne, nicméně kotlení se obejde bez nějakých patřičných strkanic. Zpět ale k muzice samotné – chválím si přehledné nazvučení, v rámci něhož skladby z EP „The Cursed Travails of the Demeter“ případně neméně povedených demáčů vynikají věru znamenitě. Správná porce hutnosti bez stereotypu. Co se týče atmosféry jeden z vrcholů večera hned po…

Malthusian. Ti jsou naživo výteční – a to navzdory tomu, že svému vystoupení místy dodávají patinu punkové nedbalosti dovedené do levelu, kdy nacamraný zpěvák a basák Pauric Gallagher (jehož můžete znát z Mourning Beloveth) upustí svůj nástroj a jindy zkopne mikrák a pokračuje bez něj. Jenže téhle mystické bestialitě to nějak vůbec neškodí a atmosféře pomáhá. Prostě se to dá v pohodě brát jako nihilistický umělecký záměr. Koneckonců co by byl perfekcionismus bez nadšení, žejo. Skladby Malthusian společně s Vircolac obstarávají ten variabilnější pól na deathmetalové mapě dnešního večera. Malthusian místy zabrousí i do doomu a jejich drtičky rozhodně nejsou nějaké stereotypní retro. Disponují hned trojicí mocných growlů, které se člověku zaříznou do lebky, a riffy obstojně probudí. Závěr vygraduje do poloviční destrukce pódia. Povedené. Jsem zvědav, co kapela předvede na první dlouhohrající nahrávce „Across Deaths“, jež má spatřit světlo světa v září.

Oraculum jsou v porovnání s tím jen takové učebnicové retro. Kříže dolů, zamračíme se a jdeme na věc. Jako bych poslouchal stařičkou kazetu. Autenticita je tu nepopiratelná, jenže k pravým primordiálním kultům typu Archgoat mi něco chybí. Na druhou stranu průser to určitě není – vystoupení zhlédnu celé a rozhodně nelituji, jen holt nejsem asi úplně cílovka, a na Brutal Assaultu je dost pravděpodobně oželím. Poslední kapelou večera mají být američtí Slough Feg, jež nicméně kvůli chytání vlaku do Bray musím oželet. Dle letmého poslechu ukázek jsem ale zřejmě o moc nepřišel.

Čas od času se vyplatí podívat se za hranice své rodné hroudy na to, jak vypadá underground někde jinde. V tomhle ohledu mi návštěva téhle akce byla příjemnou zkušeností. Takové to ujištění se, že i v Dublinu se najde početná parta nadšenců, co namísto bezcílného plýtvání časem občas vytáhnou paty na koncík, případně sednou za nástroj a vyloudí nějakou muziku, která má hlavu a patu (a i nezanedbatelné gule). Samotná akce pak dopadla velmi dobře.  Ač nejspíš nebude figurovat v ročním žebříčku toho nejlepšího, co jsem letos viděl (však také jde stále z většiny o kapely, které zatím na kontě mají jen EP a dema), jednalo se o solidní záležitost. Sice ne dech beroucí, ale velmi příjemnou. Vrcholem večera byla jednoznačně dvojice Vircolac a Malthusian.