Archiv štítku: death metal

Spearhead – Pacifism Is Cowardice

Spearhead - Pacifism Is Cowardice

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Duellorum
02. Of Sun and Steel
03. Ajativada
04. Wolves of the Krypteia, We
05. Violence Revolt Ruination
06. Hyperanthropos
07. Degeneration Genocide
08. The Elysian Ideal
09. A Monarch to Rats
10. Khan
11. Aion (Two Keys and a Lion’s Face)
12. Aftermath

Hrací doba: 42:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Už názvy desek jako „Deathless Steel Command“, „Theomachia“ nebo „Pacifism Is Cowardice“ napoví, že britští Spearhead se militantní tématice věnují rádi, a pokud máte aspoň minimální rozhled, dojde vám, že Invictus Productions, kteří vydali většinu nahrávek Spearhead, si se žádnou kopírkou Sabaton renomé špinit nebudou.

I když… Vydávat „kopírku“ Marduk jim zpočátku až tak nevadilo, hehe. Debut „Deathless Steel Command“ (2005), podobným způsobem jako dema Infernal War, smrděl inspirací válečnými alby Švédů až příliš, ale s následující nahrávkou Spearhead překonali sami sebe. „Decrowning the Irenarch“ (2007) připomíná nejvíce druhou desku Angelcorpse „Exterminate“, ale vojenský étos a vřavu bojiště dokázali zhudebnit relativně po svém. Což zapříčinilo, že ani po zklamání jménem „Theomachia“ (2011) jsem na jméno Spearhead nezapomněl a oznámení krutopřísně pojmenované desky „Pacifism Is Cowardice“ mi udělalo upřímnou radost.

Jak jsem předeslal výše, „Pacifism Is Cowardice“ primárně vychází z druhé desky Angelcorpse, dále tu neoddiskutovatelně smrdí přímočařejší sekanice Vader a Spearhead se také zřejmě zhlédli ve valivé brutalitě Bolt Thrower. V neposlední řadě tu je všudypřítomné black/thrashové koření a nemístné by z mého pohledu nebylo ani přirovnání k dosud poslední desce Diocletian, a to z důvodu, že intenzivní hudební jatka jsou oběma interprety vykresleny jako majestátní záležitost. Vyrovná se „Pacifism Is Cowardice“ zmíněným špičkám? Ne, je to „pouze“ kvalitní nadprůměr bez formálních lapsů s jediným výjimečným aspektem – vokálem. Barghest na minulých deskách Spearhead nebo s Tortorum předváděl skvělé výkony, ale tady řve naprosto barbarsky. Bez přehánění, moc vokalistů s hrozivějším, animálnějším projevem mě nenapadá.

Avšak „Decrowning the Irenarch“, ono definující album Spearhead, stále zůstává tím nejlepším, i přesto že se mi „Pacifism Is Cowardice“ líbí poměrně dost. Na rozdíl od „Theomachia“ celkově nabízí silnější nápady a několik sakra mocných, pamětihodných skladeb, žel obě desky sráží podobný problém. Spearhead po odchodu Vortigerna (bubeníka na prvních dvou nahrávkách) stále nenašli bijce, který by se s manévry strunné sekce takticky doplňoval, byť to stále není tak špatné jak na „Theomachia“, kde Torturer (dlouhou dobu nájemná puška Belphegor) příliš často blástil jako retard a muzice z mého pohledu absolutně neprospíval. Současný bubeník Typhon není marný, jeho styl zde pasuje lépe a jsou tu i náznaky kreativity, ale stále to není úplně ono, neboť jeho unylé plácání do blán drží jisté pasáže zpátky. A to je velká škoda, protože když se do těch bicích fest opře, výsledek je devastační, takže to snad není jen produkcí.

Nová deska Spearhead není elitní pecka, před kterou by se mělo padat na ksicht, ale kvality tu jsou a velice rád bych ji doporučil, pokud holdujete i jen jediné ze zmíněných kapel výše (hlavně těm fanouškům Sabaton samozřejmě). Jestli se vám nechce poslouchat album hned celé, zkuste aspoň „The Elysian Ideal“ nebo „A Monarch to Rats“ a dostanete festovní námrd. Trochu jinou tvář desky nabízí zas „Wolves of the Krypteia, We“ nebo „Aion“. Každopádně každý regulérní song má co nabídnout, tyhle podle mě vyčnívají nejvíc. No, a pokud by vám Spearhead a jejich „Pacifism Is Cowardice“ zachutnalo, rozhodně nezapomeňte sjet „Decrowning the Irenarch“.


Horrendous – Idol

Horrendous - Idol

Země: USA
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 28.11.2018
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. …Prescience
02. Soothsayer
03. The Idolater
04. Golgothan Tongues
05. Divine Anhedonia
06. Devotion (Blood for Ink)
07. Threnody…
08. Obolus

Hrací doba: 40:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

Američtí deathmetalisté Horrendous mě začali zajímat v období vydání desky „Anareta“ z roku 2015, a to zejména pro jejich nevšední pojetí tohoto žánru, kdy se nebáli užít postupy i z jiných odvětví a vyjímali se tak ze skupiny ostatních novodobých progresivních/technických kapel. Avšak nebylo tomu tak vždy. Albu „Anareta“ předcházely dvě řadovky, ke kterým jsem se zpětně dostal, a zejména na té první, „The Chills“, se jednalo o vcelku průměrný death metal. Druhá „Ecdysis“ už naznačovala nový směr, ale až právě ta třetí mě dokázala oslovit naplno.

Vydání letošní novinky „Idol“ jsem tak se zájmem sledoval a především jsem byl zvědavý, jestli se Horrendous odhodlají znovu sahat po nových obzorech, či se spokojí s dosaženou úrovní a tu se budou snažit zopakovat, jak jen nejlépe to půjde. Druhá možnost by pro mě, vzhledem k dosavadnímu vývoji této formace, byla tak trochu zklamáním, takže jsem moc rád, že za A bylo správně.

„Idol“ si velice chytře vzalo to nejlepší z minulého „Anareta“ a přidalo k tomu několik dalších nápadů, které k základu skvěle sedly a pomohly utvořit desku, kterou já osobně považuji za dosavadní nejlepší počin Horrendous a vůbec jedno z nejzajímavějších alb v ranku death metalu za poslední roky. Ale musím se ještě zastavit u toho pojmu death metal, protože ten takhle sám o sobě by mohl být poněkud zavádějící. Důležitý je tu právě spíše než technický, tak progresivní prvek, jenž zde funguje i sám o sobě. „Idol“ ve svých písních sklouzává z klasické tvrdé deathové hudby k jemnějším progresivnějším pasážím, přičemž to zvládá s takovou lehkostí, že to nepůsobí vůbec nuceně, elitářsky, jen aby tu snad bylo něco navíc.

Struktura písní obsahuje nejrůznější škálu melodických linek, které byste v death metalu tak úplně nečekali, ale to nijak nenarušuje náladu a hlavní téma alba utíkání před zodpovědností, jemuž se Horrendous ve skladbách převážně věnují. Kromě melodických vlivů se nebojí na „Idol“ zajít také k thrash metalu. Třeba riff v „The Idolater“ je snad nejlepší thrashový riff, jaký jsem letos slyšel. Jindy mi zase některé kytary připomínají Annihilator, zkrátka z thrashe se tu bere dost. Hodně mě baví také zpěv, který Horrendous posouvá zase trochu jinam, jelikož vokál Damiana Herringa (nebo snad Matta Knoxe?) tu s radostí zapěje i čistě, dokonce dochází i na sborové klenuté zpěvy, což jsou všechno aspekty v muzice Horrendous dosud neznámé. Samozřejmě je tu stále přítomný i klasický řev ve stylu Chucka Schuldinera, jenž stále jasně převládá. V neposlední řadě jsou tu také klávesové party. Všechny tyto novinky zajely do kolejí výborně.

Nejvíce mě na „Idol“ baví jeho úvod v podobě intra a následující „Soothsayer“. Ta zároveň věrně poslouží jako vhodný vzorek celého „Idol“, kdy obsahuje všechny zmíněné aspekty zde použity. Dost možná nejlepší skladba nahrávky. O nic nezaostávají ani „The Idolater“, „Devotion (Blood for Ink)“ či závěrečný monument „Obolus“. Všechny písně zdobí pečlivé vybudování, rozlehlé struktury a chytlavé momenty, o prvotřídní produkci nemluvě. Je pravda, že střed alba, tedy tituly „Golgothan Tongues“ a „Divine Anhedonia“, jsem si oblíbil o něco méně, ale stále se jedná o nadprůměrné věci stojící za slyšení.

Horrendous

Další věc, co rovněž upoutá pozornost, jsou obaly Horrendous, kdy první ještě obsahoval nepříliš povedené logo kapely, avšak na dalších už žádné nevidíme. To nebývá úplně tak běžné a docela se mi to zamlouvá. O obálku se tentokrát postaral Alex Eckman Lawn, a přestože to není úplně můj styl, je určitě líbivější než minulé obaly.

„Idol“ mi nezbývá než jednoznačně doporučit. Letos vyšlo docela hodně povedených deathmetalových alb a tohle řadím mezi ta nejlepší. Už teď jsme zvědav, co dokáží Horrendous nabídnout na příští nahrávce. Věřím, že do nějakého průměru by nesklouzli, takže obavy o jejich budoucnost nemám. Právě naopak, myslím, že s „Idol“ se mohou konečně řadit mezi hlavní představitele progresivního death metalu této doby.


Zhrine, Ulsect

Zhrine, Ulsect

Datum: 11.12.2018
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Ulsect, Zhrine

V klubu Underdogs’ jsem byl vůbec poprvé a musím říct, že je to teda pořádnej punk. Malé dobrodružství začalo už samotným hledáním klubu, kdy jsem to nejprve přešel, pak zkoušel brát za jiné dveře, až jsem nakonec odevzdal svůj osud do rukou neznámého kolemjdoucího, který vypadal, že se na koncert vydal také. Před nijak označenými dveřmi jsme se poté ve skupince pár jedinců shodli na tom, že toto asi bude ono, a hned po jejich otevření nám byla poskytnuta další nápověda, že máme jít úplně dolů. S každým schodem se stále více zintenzivňoval závan sava a z vchodu se linul dým. Sláva, jsme tu správně.

Ve stejném duchu je i celý interiér, ale má to svoje kouzlo. Malý prostor byl nakonec tak akorát, nebylo zde vydýcháno, v nehlídané šatně se nic neztratilo, akorát čepované pivo za moc nestálo. Hlavně jsem se zprvu obával, jaký zde bude zvuk, ale už s první kapelou se ukázalo, že starosti nejsou namístě, protože ozvučené to bylo parádně, což je u stylů, kterým se věnují Ulsect a Zhrine, velice podstatné. Kromě atmosférických prvků je spojuje taky shodný počet dosud vydaných elpíček, tedy pouhé jedno. Setlisty tak byly předem víceméně jasné.

Prvními vystupujícími byli Ulsect. Tuhle nizozemskou partičku moc naposlouchanou nemám, ale těšil jsem se na neotřelý technický death metal. V průběhu hraní jsem si ale říkal, jestli mi to vůbec ten death metal připomíná. Oproti studiovému projevu mi to zde přišlo daleko více djentové až corové, tvrdé pasáže na mě takřka vůbec nefungovaly, zpěv Dennise Maasa mě taky moc nebral, takže jsem vlastně ocenil jenom ty klidné, atmosferické vyhrávky, které měly něco do sebe, a nebylo jich pomálu. Ale na rovinu, co je to za death metal, když se mnou nic nedělají vyšší kvalty? Zkrátka tenhle moderní háv mi nějak nesedl a Ulsect pro mě byli zklamáním.

Sranda ale byly všechny ty čmoudy, díky nimž člověk občas ani neviděl, kdo stojí vedle něj či kudy se jde na bar. Díky osvícení byli vidět jen siluety postav, což vhodně přihrávalo právě těm klidnějším pasážím. Ve stejném pódiovém nastavení hráli také následující Zhrine, od kterých jsem nečekal nic míň, než že mi spraví chuť.

Už s nástupem úvodního fláku bylo jasné, že tohle bude úplně jiná liga, a taky že byla. Až mě děsilo, jak moc byl ten rozdíl mezi Ulsect a Zhrine znatelný. „Unortheta“ je skvělá deska, avšak takhle naživo byla její síla ještě uhrančivější. Nejvíc mě oslovila práce bubeníka Gíslasona, strojově přesná, přičemž nepostrádající živočišnost. Zajímavý pohled byl také na basu Sigurðssona a smyčcovou práci kytaristy, zpěváka Steingrímssona, jež velice vkusně protínala misantropickou náladu black/deathových výpadů. Věc spíš pro efekt, ale funguje to. Jak už jsem napsal výše, i zvukově bylo vše v pořádku, takže nic nebránilo tomu, aby Zhrine naplno vynikli, což se jim také podařilo. Stejně se mi líbí, jak se z tak fádního death metalu, který hráli ještě jako Gone Postal, dokázali přetavit v tak přesvědčivé seskupení, jakým je Zhrine.

Počáteční zklamání Ulsect bylo zažehnáno a koncert Zhrine se mi určitě napevno vryje do paměti. Moderně pojatý black metal mi je rozhodně více pochuti než moderně pojatý death metal, což se této noci bezpodmínečně potvrdilo. Navíc už si nemusím vyčítat, že jsem Zhrine nezastihl na Brutal Assaultu, hehe.


Imperial Triumphant – Vile Luxury

Imperial Triumphant - Vile Luxury

Země: USA
Žánr: avantgarde black / death metal
Datum vydání: 13.7.2018
Label: Gilead Media / The Alchemy Lab Records

Tracklist:
01. Swarming Opulence
02. Lower World
03. Gotham Luxe
04. Chernobyl Blues
05. Cosmopolis
06. Mother Machine
07. The Filth
08. Luxury in Death

Hrací doba: 55:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Perfect World Productions

Newyorští Imperial Triumphant se přihlásili k progresivnějším podobám extrémního metalu už se svým debutem „Abominamentvm“ (2012), ale skutečný potenciál se ukázal až s následujícím ípkem „Goliath“ (2013) a hlavně monstrózní deskou „Abyssal Gods“ (2015). Potenciál, že kapela nebude patřit k dalším z mnoha napodobitelů, ale k lídrům, kteří metalovou muziku opět protlačí do sfér dříve neprozkoumaných, anebo přinejmenším nabídnou dostatečně svěží dávku cáklé hudby. Věřím, že všichni, kterým „Abyssal Gods“ padlo do chuti, se na letošní desku „Vile Luxury“ těšili. Do této skupiny jsem patřil i já.

Kapela se ani v období, kdy ještě hrála tuctový black, netajila svou inspirací domovským New Yorkem. I když jsem tuto metropoli „navštívil“ pouze prostřednictvím filmů a fotografií, „Abyssal Gods“ mi umožnilo se živě vcítit do pošmourných obrazů zašlých ulic obklopených nebetyčnou zástavbou za zvuků rachotící dopravy a doléhajících houkaček. „Vile Luxury“ nabízí jiné obrazy. Opět ryze americké, alespoň tak jak mi je zprostředkovaly díla slavných romanopisců, avšak místo městských monumentů vidím opulentně-dekadentní bankety rozežrané smetánky zcela netečné vůči marasmu okolní společnosti. Něco jako večírek z „Velkého Gatsbyho“ optikou Davida Lynche za drogového dojezdu. K poslechu a předávkování hraje big band místního blázince v černých hábitech se zlatými maskami.

Poslech „Vile Luxury“ je do jisté míry zajímavé dobrodružství. Co se týče metalové tváře, kapela se opět drží výraziva avantgardního death metalu vycházejícího z Gorguts a Deathspell Omega, ovšem členové se také nikdy netajili svou zálibou v jazzu nebo moderní klasice a tentokrát tyto prvky hrají mnohem větší roli než dřív.

Imperial Triumphant tlačí na pilu seč to jde a výsledkem je samoúčelná, temná metalová avantgarda. Ovšem skutečně pamětihodných momentů je tady dle mého názoru minimum. Jistou emoční odezvu jsem cítil například, když se do mikrofonu opřela Yoshiko OharaBloody Panda, jsou tu i nějaké kytarové nápady, které dokáží navodit neklid tak známý z poslechů „Abyssal Gods“, a určitě lze nalézt více pasáží, které jsou prostě zvrácené. Jak jsem naznačil výše, je fajn si „Vile Luxury“ pustit na sluchátkách a „intelektuálně“ se s tím chaosem popasovat, avšak po jisté době, kdy už mě ve zvukových kolážích nemohlo nic překvapit, jsem si jen potvrdil svůj pocit, jak prázdné album vlastně je.

Frontman Ilya se nechal dříve slyšet, že je schopný vyhodit i jinak dobré riffy, protože nejsou pro Imperial Triumphant dost divné, ale zde to s dosažením vidiny hudebního zla úplně nevyhrál, protože když si vezmeme zmíněné Deathspell Omega, Gorguts anebo třeba i Šostakoviče a Pendereckého, tak ti všichni dovedli i do svých nejkrutějších brutalit narvat silné melodie, jež v samém důsledku umocnily sílu a „mindfuck“ kompozic. Něco podobného se Imperial Triumphant dařilo na minulé desce, tady převážně selhávají. Poslech „Abyssal Gods“ zkrátka ve mně prostě něco zanechal, něco mi dal. O „Vile Luxury“ tohle říct nemůžu.

Imperial Triumphant

Jako bych zas viděl Trierova „Antikrista“. Boří se hranice, člověk se kolikrát nestačí divit, co to vlastně vidí, ale po skončení je taky zřejmé, že film je vlastně vyumělkovaná „blbost“. Ne jako „Zvrácený“ od Noého, který jde do filmařských extrémů mnohdy podobně, ale po skončení sedím ještě hodinu s vykulenýma očima, rozrušený a zcela přesvědčený, že přítelkyně už nikdy nikam sama v noci nepůjde.

Nový Imperial Triumphant za pár poslechů rozhodně stojí pro svou unikátnost a nesporné dovednosti, ať už instrumentální nebo kompoziční, kterými členové vládnou. To se počítá a cení. Ale jinak mě „Vile Luxury“ svým obsahem spíše zklamalo. Také trochu lituji, že jsem desce věnoval takovou spoustu času, když jsem pochyboval o svém úsudku a domníval se, že mi něco zásadního asi uniká. Neuniká, „Vile Luxury“ skutečně není taková pecka, jak se zdá nebo jakou mělo být.


Archgoat – The Luciferian Crown

Archgoat - The Luciferian Crown

Země: Finsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Intrantation
02. Jesus Christ Father of Lies
03. Jezebel’s Black Mass Orgy
04. Messiah of Pigs
05. Darkness Has Returned
06. Sorcery and Doom
07. Star of Darkness and Abyss
08. The Obsidian Flame (From My Depths)
09. The Luciferian Crown (Venom of God)
10. I Am Lucifer’s Temple

Hrací doba: 35:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Black metal se změnil, Archgoat nikoliv, tvrdí vydavatel, a pokud nebudeme příliš rýpat, dá se s tímhle tvrzením souhlasit. Přeci jen platí, že pokud si poslechnete jeden, dva songy kapely, dostanete velice dobrou představu, jak bude znít zbytek bez ohledu na dobu vzniku. Tím ovšem nechci říct, že by kapela plodila vysloveně identická alba. K výraznějšímu posunu došlo například na poli zvukovém, když se Archgoat při tvorbě „Heavenly Vulva“ spřáhli s Werewolfem a Teemu Welinem a místo sklepního humusu začali společně produkovat přístupný, avšak stále hutný a brutální zvuk. Důležitým detailem bude možná i fakt, že od tohoto ípka je za veškeré skladatelské úkony zodpovědný kytarista Ritual Butchererer. Otázkou však je, kdo vůbec věděl, že se na dřívějších nahrávkách skladatelsky podílel i vokalista/basák Angelslayer, a hlavně kdo by dokázal identifikovat jeho riffy nebo songy.

V posledních letech také výrazně vzrostla obliba kapely samotné. Snad nebude přehnané, když vyslovím domněnku, že v současnosti jsou Archgoat nejpopulárnější fúzi grindu a black metalu odkazující na Blasphemy, Beherit a Sarcófago. Mám až pocit, že se v současnosti k Archgoat hlásí i posluchači, kterým byste poslech duchovně spřízněných bordelů nebo výše uvedené trojice vnutili akorát tak násilím. Když si k tomu přičtete, jak jsou Archgoat koncertně žádaní nebo jak se jim daří prodejně, dojde vám, že i když se kapela prezentuje okrajovou podobu žánru, už dávno ji nehraje pro pár maniaků.

Vydání čtvrté dlouhohrající desky Archgoat je zajímavé i z toho důvodu, že po třetím zlomovém albu dost kapel klopýtne, a já čekal, zda se to samé nestane i zde. Sedmipalec „Eternal Damnation of Christ“, který novince předcházel, mi přišel dost nudný a vyčpělý. Každopádně to není případ novinky „The Luciferian Crown“.

Jak jsem předeslal na začátku prvního odstavce, tvorbu Archgoat nemá smysl nějak detailně rozebírat. Novinka nabízí pár typicky arcikozlích brutalit, stejně jako jednu zcela pomalou skladbu. Určitě potěší větší péče věnovaná kompozicím, protože Archgoat tu nespoléhají jen na střídačky rychlých a střednětempých pasáží. Zajímavější jsou ovšem nové prvky jako překvapivě melodické sólo v „Jesus Christ, Father of Lies“ nebo atmosférické zvolnění v „I Am the Lucifer’s Temple“. Nejvíce tu asi vyčnívá skočná „Darkness Has Returned“, kterou někteří označují za punkovou, jiní zas za poctu Bathory, mně třeba nepřipomíná ani jedno. A i když klávesy nejsou v diskografii kapely ničím neobvyklým, určitě nebudu sám, koho příjemně překvapila epická klávesová pasáž v „Star of Darkness and Abyss“. Je zkrátka evidentní, že i s tak přísně vymezeným konceptem se dá vymyslet něco nového, svěžího. Ruku na srdce, tohle jsem od Archgoat nečekal a co je hlavní, veškeré přidané ingredience zde perfektně pasují.

Jak tomu bylo u předchozích desek, i zde se nachází slabší kusy, které posluchač s přibývajícími poslechy začne přeskakovat, a jistě by se daly najít i další prohřešky, které by kredit „The Luciferian Crown“ mohly snížit. Ale mrdat, od vydání uběhly dva měsíce, od zaslání proma ještě víc, a za tu dobu se význam „The Luciferian Crown“ v mých očích pozvolna zvyšoval. Řadím se sice mezi ty fanoušky, kteří by si už do konce života vystačili s „Whore of Bethlehem“, ale novinka si podle mého názoru vydobyla výsostné místo v diskografii Archgoat a s pistolí u hlavy bych ji postavil nad minulé „The Apocalyptic Triumphator“. Jsem zvědavý, které nové skladby kapela zařadí do koncertního setlistu.


Deicide – Overtures of Blasphemy

Deicide - Overtures of Blasphemy

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. One with Satan
02. Crawled from the Shadows
03. Seal the Tomb Below
04. Compliments of Christ
05. All That Is Evil
06. Excommunicated
07. Anointed in Blood
08. Crucified Soul of Salvation
09. Defying the Sacred
10. Consumed by Hatred
11. Flesh, Power, Dominion
12. Destined to Blasphemy

Hrací doba: 37:56

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Floridští neznabozi Deicide jsou jednou z těch kapel, od kterých přesně víte co čekat. Drhnou death metal bezmála už třicet let a nový materiál vydávají takřka s železnou pravidelností. Zažili si slabší období, dokonce to chvíli mohlo vypadat i na rozpad, ale v roce 2006 se zase ustálili, našli ztracenou formu a nepřestávají zásobovat své zástupy fanoušků porcí rouhačského death metalu.

Jejich poslední období, od vydání placky „To Hell with God“ (2011), je právě ve znamení jistoty. Ať porovnáváte desky „To Hell with God“, „In the Minds of Evil“ a „Overtures of Blasphemy“ jak chcete, najdete spíš více společných znaků než rozdílných. Pokud se vám tedy předchozí řadovky líbily nebo pokud se vám Deicide líbí obecně, těžko budete zklamáni. Žádné z těchto tří alb není genialitou, na první počiny kapely to taky nemá, ale pořád to nijak neuráží, a když už je chuť na pořádnou hoblovačku, umí posloužit dobře.

„Overtures of Blasphemy“ zdobí hezky chaotický obrázek Zbigniewa M. Bielaka, který hlavně svými barvami nápadně připomíná klasiku „South of Heaven“. Čím neurčitější obálka je, tím jasnější je obsah disku. Ještě doplním, že nynější sestavu tvoří samozřejmě Benton, Asheim, Quirion a svou premiéru si na novince odbyl sekerník Mark English. Písně se opět pohybují okolo tří minut, Bentonův hluboký vokál je přítomen, rychlopalba bicích a drtivých riffů rovněž, nesnaží se o nic nového ani komplikovaného, hledí si svého a neuhýbají ani o píď z pravověrného stylu Deicide.

I když o píď… vlastně o něco možná jo, protože jestli je tu něco alespoň trochu jiného, tak je to větší melodičnost, avšak nejedná se o nic závratného, co by úplně nabourávalo zajeté stereotypy. Nevím, jestli to může být přispěním nového kytaristy, ale třeba hned dvojka „Crawled from the Shadows“ má takový melodický, přístupný podkres, který ji trochu odlišuje od zbytku. Nutno říci, že mi tenhle kus moc nevoní. Víc po chuti mi je třeba následující primitivní brutalita „Seal the Tomb Below“. Tam zase lze, podobně jako i v ostatních skladbách, zaslechnout slušné sólování, kde se melodičnost také otírá, ale to je tak nějak ve stejném duchu, jako tomu bylo u Deicide vždy.

Nejvíce se mi líbí klasické sypačky jako „Excommunicated“, „Crucified Soul of Salvation“ nebo asi nejchytlavější věc „Anointed in Blood“. Vůbec tenhle střed alba je nejsilnější. Škoda, že po něm následuje dvojička „Consumed by Hatred“ a „Flesh, Power, Dominion“, kterou bych snad klidně z celé desky vynechal. Jednak protože mě nebaví a druhak by jejich nepřítomnost hezky zaokrouhlila délku „Overtures of Blasphemy“ na sympatických a bohatě dostačujících třicet minut. Na konci je sice povedená „Destined to Blasphemy“, ale koncentrace už se trochu zmenšuje.

Z hlediska diskografie Deicide tohle patří někam na začátek vrchní poloviny. „Overtures of Blasphemy“ nezklamalo, ani nepřekvapilo. Otázkou však zůstává, jak často se k němu budu vracet. Sice tu je pár skladeb, které mě vyloženě baví, celá nahrávka působí celkově slušným dojmem a věřím, že fanoušky kapely potěší. Na druhou stranu jenom letos vyšlo tolik zajímavějších a lepších desek, a to zdaleka ne jen v rámci death metalu, že zřejmě lehce zapadne a já ji vytáhnu možná tak před nějakým koncertem Deicide nebo náhodou při poslechu starých klasik.


Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Behemoth - I Loved You at Your Darkest

Země: Polsko
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Mystic Production / Metal Blade Records / New Aeon Musick / Nuclear Blast

Tracklist:
01. Solve
02. Wolves ov Siberia
03. God = Dog
04. Ecclesia Diabolica Catholica
05. Bartzabel
06. If Crucifixion Was Not Enough…
07. Angelvs XIII
08. Sabbath Mater
09. Havohej Pantocrator
10. Rom 5:8
11. We Are the Next 1000 Years
12. Coagvla

Hrací doba: 46:32

Odkazy:
web / facebook / twitter

Před vydáním předešlého alba „The Satanist“ jsem měl trochu pocit, že Behemoth jsou snad všude. Že půjdu vole do konzumu a najdu tam Behemoth. Že otevřu jogurt a zpod víčka na mě vykoukne Nergal. Reklamní masáž k minulému počinu byla skutečně masivní a také značně otravná. U aktuálního počinu „I Loved You at Your Darkest“ jsem si až takhle přehnané tlačenky nevšiml. I když to může být způsobeno i tím, že jsem v mezičase přestal sledovat mnohé informační kanály, které tyhle velké kapely typu Behemoth upřednostňují. Nepochybuji ovšem o tom, že pro mnohé „I Loved You at Your Darkest“ stejně bylo jedním z nejočekávanějších metalových počinů roku 2018 a že v něm budou vidět velké dílo.

Já k takovým nicméně nepatřím. Maják kvality v extrémním metalu může v dnešních Behemoth spatřovat snad jedině ten, kdo současné Behemoth považuje za extrémní kapelu. Což po vydání „I Loved You at Your Darkest“ platí dvojnásob, poněvadž novinka Poláky zachycuje na cestě k větší stravitelnosti a umírněnějšímu projevu. Svým způsobem není zas až tak podstatné, zdali se jedná o kalkul, anebo upřímný hudební progres, poněvadž výsledek je tentýž – Behemoth na „I Loved You at Your Darest“ směřují vstříc širšímu metalovému publiku.

Deska nabízí hodně melodií, sborů a podobných cingrlátek, které zdánlivě znějí hluboce jak díra do prdele, ale reálně to žádná velká sláva není. Uspokojivě tyhle atmosférické prvky fungují prakticky jen v „Havohej Pantocrator“ (zajímalo by mne, jestli má být název nějakým odkazem na vedlejšák Havohej Paula LedneyhoProfanaticy) a v klidnějších pasážích videoklipové „Bartzabel“. Jinak mě to ale všechno v tom lepším případě nechává zcela chladným, v tom horším mě to pak dokonce vysírá. Třeba „Sabbath Mater“ mi přijde vyloženě strašná a od sboru až po riffy se mi zdá regulérně nepovedená. Otravnější už je snad jedině dětský sbor.

Příliš nepotěší ani skutečnost, že ani v těch momentech, kdy se Behemoth pustí do metalu, to koule netrhá. I zde se projevuje celkové ladění „I Loved You at Your Darkest“ do uhlazenější podoby. Formálně tam třeba někde i dvojšlapka je, ale nijak to nekope, pořád to zní strašně krotce, hodně a neškodně… pardon, atmosféricky. Ještě na takovém „Evangelion“, což jsou jen dvě alba dozadu, se sypalo, a byť si někteří už tehdy mohli o Behemoth myslet svoje, pořád to byl death metal. O „I Loved You at Your Darkest“ ten death metal platí leda tak formálně. Na druhou stranu, na rozdíl od „The Satanist“ mě u novinky tak mocně neprudí sterilní zvuk. Ne snad, že by to úplně pomohlo s ohledem na to, jak nezáživná je tentokrát hudební stránka.

Není pochyb o tom, že „I Loved You at Your Darkest“ perfekcionistický projekt a ve všech ohledech dotažený produkt. Behemoth mají zmáknutý marketing, vizuální stránku, koncertní performanci, videoklipy, fotky, komunikaci s fanoušky… všechno se to zdá jako komplexní koncept. Až na to, že to nejdůležitější, okolo čeho by se to celé mělo točit, tedy hudba, je vcelku nudná. Přesto nepochybuji o tom, že pro mnohé to bude album roku a objeví se to na vrcholech spousty žebříčků. Což mi přijde trochu smutné, ale každému co jeho jest. Pro mě osobně se jedná o nezáživnou nahrávku.


Doldrey – Doldrey

Doldrey - Doldrey

Země: Singapur
Žánr: death metal
Datum vydání: 11.9.2018
Label: Caligari Records

Hrací doba: 11:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Caligari Records

O singapurských Doldrey se toho moc zjistit nedá. Snad tedy kromě toho, že jsou ze Singapuru. Ještě se mi někde povedlo vyhrabat, že jejich sestavu tvoří členové tamějších kapel Hollow Threat, Unsub a Zodd. Taky vám to nic neříká? No, mně také ne. Nejdůležitější ale je, že Doldrey mají venku první nahrávku, a ta stojí za pár slov.

Eponymní EPčko vyšlo na kazetě v limitované edici sto padesáti kusů u vydavatelství Caligari Records, které si v obdobných kapelách libuje. Celá věc má pět skladeb, přičemž se všechny pohybují okolo dvou minut, takže abyste nemuseli pořád přetáčet na začátek, druhá strana kazety nabízí to samé. Doldrey potěší hlavně všechny příznivce pravěkého metalu, kdy neopakovatelnou atmosféru prvních extrémních demáčů oprašují se stejným zápalem jako třeba Mammoth Grinder nebo kdysi Death Breath. Slyšet lze tedy jak klasiky death metalu, tak punku, kupříkladu japonské G.I.S.M. nebo Zouo.

Doldrey postupují tak, jak to mám rád. Všechny fláky jedou na silných riffech, zkušeně si hrají s přechody, má to super špinavý zvuk, zpěv je správně chorobný, prostě se nesnaží hrát nic víc než řízný, léty prověřený death metal. A to jim jde vcelku dobře, ale ne bezchybně. Skladbám totiž chybí trochu více variability. To, že jsou vlastně všechny dobré, je sice hezké, ale na druhou stranu si jsou tak podobné, že mezi nimi žádná nevyčnívá, ani nezapadá, takže celá věc pak působí strašně jednolitě, kolikrát až fádně.

Neustále stejná struktura je už od začátku hodně předvídatelná a brzy mě nic nenutilo si prvotinu Doldrey pouštět znovu. Zdánlivě má jejich hudba vše, co mě baví, ale nedaří se jim to úplně předat. Možná je to tím, jak krátké celé EP je. Poslech velice rychle uteče a já se nemůžu ubránit dojmu, že bych chtěl něco víc. Kdyby se jednalo o dlouhohrající desku, došlo by třeba i k něčemu překvapivějšímu, tady se však nic nekomplikuje. Na dřeň oholený metal, pro který jsou i kytarová sóla sprostým slovem. Může to fungovat, v případě Doldrey je tomu tak napůl. Uznat se ale musí energie a uvěřitelnost, kterou by jim mohla leckterá vyumělkovaná kapela závidět, v tom je jejich největší síla.

Nejvíce jsem si oblíbil asi „Belt of Orion“, a to zejména kvůli úvodu, kde ten riff opravdu drtí. Jak už jsem ale říkal, klidně bych mohl vytáhnout kteroukoliv ze zbytku písní, protože jsou fakt podobné. Když je na to nálada a chuť, poslouží Doldrey dobře. Je to spíš taková jednohubka, od které nelze čekat zázraky. Přesto ale musím napsat, že jestli někdy dojde na plnohodnotnou desku, určitě mě to bude zajímat, protože tenhle zvuk mám rád a Doldrey rozhodně mají šanci natočit něco zajímavého.


Autokrator – Hammer of the Heretics

Autokrator - Hammer of the Heretics

Země: Francie
Žánr: death metal
Datum vydání: 10.4.2018
Label: Krucyator Productions

Tracklist:
01. Against Flesh and Blood
02. Le Sang Impur
03. Interlude
04. Hammer of the Heretics
05. Inquisitio-Denunciatio-Exceptio

Hrací doba: 34:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Personálně spřízněné projekty N.K.V.D. a Autokrator, za nimiž za oběma stojí Loïc.F, vlastně vnímám dost propojeně. Jejich tematická náplň se sice trochu liší, ale určité obecné aspekty jsou společné. A co je hlavní – poslech obou formací u mě vyvolává obdobné pocity. S nadsázkou by se dalo říct, že v obou se jedná o interpretaci „téhož“, pouze ze dvou různých žánrových náhledů. Je to hodně velká a hodně vulgární zkratka, ale zhruba by se dalo říct, že N.K.V.D. vnímám jako blackmetalovou verzi Autokrator a Autokrator trochu beru jako deathmetalovou verzi N.K.V.D.

Rozhodně tohle ale nemyslím nijak pejorativně, ani jsem tím nechtěl naznačit, že by se Loïc.F v rámci svých různých skupin opakoval. Svým způsobem je to naopak docela fajn, protože v obou případech jde o dusivou klaustrofobickou atmosféru, k jejímuž zprostředkování jsou nakonec oba žánry více než příhodné.

Vize je tedy evidentně daná, tudíž asi nepřekvapí, že letošní, celkově již třetí album Autokrator v ní také pokračuje a z nastolené cesty neuhýbá. „Hammer of the Heretics“ v mnohém navazuje předcházející „The Obedience to Authority“. Rozdíl mezi těmito dvě počiny není tak velký, jak tomu bylo mezi bezejmenným debutem a druhou řadovkou. Zasvěcení tedy jistě už dopředu vědí, co od „Hammer of the Heretics“ očekávat. Ta návaznost se ovšem netýká pouze hudební roviny. Motiv na obálce třetího počinu se totiž objevil už v grafice „The Obedience to Authority“, byť tehdy to bylo v trochu jiném barevném provedení. Nicméně jde o docela zajímavé zjištění.

Co přesně tedy od „Hammer of the Heretics“ očekávat? Jednoduše řečeno: ohavný death metal. Možná ne toho nejhrubšího, nepochybně však hodně hrubého zrna. Stěžejním prvkem ovšem není agrese, nasranost nebo rychlost. Tady jde více o hnusnou atmosféru, snahu navodit nepříjemné pocity – bezvýchodnost, bezmoc, strach.

To samozřejmě berte s určitou rezervou. Střežím se příliš vzletných a přehnaných pojmenování, takže když tohle říkám, nemám tím na mysli, že byste se měli při poslechu klepat strachy a bát se o svůj život, to je samozřejmě píčovina. Jen jsem se vás snažil za pomoci „malebných“ slov nasměrovat, s jakou atmosférou „Hammer of the Heretics“ potažmo Autokrator pracuje. Dost dobře to také vystihuje ještě jedno přídavné jméno, které už jsem jednou použil výše – dusivý. Právě takový death metal v podání Autokrator je, což cením. Existují i větší ohavnosti? Nesporně ano. „Hammer of the Heretics“ zcela jistě není jednoduchým albem pro průměrného posluchače, ani nejde o počin určený lidem, kteří k životu potřebují melodie, ale k těm nejvyšším extrémům určitě nepatří.

Což ovšem nic nemění na tom, že se pořád jedná o velmi dobrou desku, která s akustickým zlem pracuje na dobré úrovni. Osobně bych vyzdvihl hlavně úvodní „Against Flesh and Blood“ a čtvrtou titulní věc „Hammer of the Heretics“. Pro ilustraci nálad nahrávky nicméně může posloužit i instrumentální mezihra „Interlude“, která sice uhýbá od metalu, ale atmosféricky se zbytkem počinu drží basu. Svým způsobem však esenci „Hammer of the Heretics“ představuje v konkrétnější a srozumitelnější formě.

Autokrator

Celkově u mě panuje spokojenost. Od „Hammer of the Heretics“ jsem dostal přesně to, co jsem očekával a chtěl slyšet, navíc v kvalitě, jakou jsem si představoval. Pokud tedy máte hnuso-death metal v oblibě, pak vám tenhle kousek můžu s klidem doporučit.


Bloodsoaked Necrovoid – Demo 1

Bloodsoaked Necrovoid - Demo 1

Země: Kostarika
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 24.7.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Quintessence of the Colossal Cosmic Entity
02. Metaphysical Prolapse Through Purulent Detaching Nightmares
03. Dismal Catacombs of Eternal Flagellating Torment
04. Consuming Darkness of Void Towards Inconceivably Vast Insanity

Hrací doba: 19:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Vždycky mě bavilo do místních recenzí přinášet kapely pocházející z koutů světa, pro něž extrémní metalová hudba není zrovna typická. Sice tak v poslední době činím možná méně, než bych rád, ale zkusme to nyní alespoň částečně napravit za pomoci Bloodsoaked Necrovoid.

Bloodsoaked Necrovoid pocházejí ze středoamerické Kostariky, což samozřejmě není úplná prdel světa, nicméně nejde o stát, jenž by produkoval nějaké zásadní metalové kapely. Název Bloodsoaked Necrovoid je ovšem METAL jako svině a perfektně se hodí ke slibovanému ohavnému death / doom metalu. Jejich první demosnímek pak potenciál hnuso-názvu, hnuso-titulů skladeb i lovecraftovské hnuso-malůvky na obalu naštěstí potvrzuje.

Nahrávka s neoriginálním pojmenováním „Demo 1“ se totiž může pochlubit skutečně chorou atmosférou a zlým soundem. Bloodsoaked Necrovoid nevymýšlejí nic nového a jedou dle osvědčených receptů střídání zlovolného deathmetalového primitivismu s ultra-pomalými umíráčky, které se táhnou jako bahno. Nemusíme zacházet daleko do minulosti a pro srovnání zmiňme třeba jednu rostoucí „hvězdu“ poslední doby – pokud jste si loni prudce pošmákli na debutu Spectral Voice, pak by vás Bloodsoaked Necrovoid mohli zajímat. Sice nejsou Kostaričané tak atmosféričtí, ale díky demo produkci se jejich aktuální počin může pochlubit ještě větší syrovostí a hrubozrnností. Což má taky něco do sebe.

Netvrdím ale, že Bloodsoaked Necrovoid nedokážou vytasit i pořádnou temnou melodii. V tomhle ohledu není nijak těžké vybrat názorný příklad, protože kytarový motiv v prostředku třetího tracku „Dismal Catacombs of Eternal Flagellating Torment“ je prostě působivý a prakticky okamžitě jsem jej pasoval na vrcholný moment celého počinu. Do budoucna bych si takových chvilek nechal líbit i víc, protože tohle je fakt žrádlo.

Naštěstí i v dalších písních je co poslouchat. Třeba „Metaphysical Prolapse Through Purulent Detaching Nightmares“ je zkurvená pomalá tryzna. Anebo finále (a tím i závěr celého demosnímku) „Consuming Darkness of Void Towards Inconceivably Vast Insanity“ má taky hodně co do sebe a může se pyšnit značně neveselou náladou. „Quintessence of the Colossal Cosmic Entity“ jakožto otvírák taktéž funguje uspokojivě a obecně bych ještě zmínil, že když se Bloodsoaked Necrovoid rozjedou a pustí se do vyšších rychlostí, jejich sypačky zní patřičně násilně. Neodpustím si ještě jednu poznámku – výše jsem hovořil o tom, jak už jen názvy působí zlověstně, takže když už jsem je tu všechny vyjmenoval, nezapomeňte si je přečíst pozorně. I tato slova a jejich významy mohou sloužit jako klíč k pochopení toho, co za muziku Kostaričané nabízejí.

„Demo 1“ má celkově jen devatenáct minut a čtyři tracky, ale osobně mohu bez obav říct, že mi to stačí k tomu, abych do Kostariky poslal palec nahoru. Bloodsoaked Necrovoid sice nic neinovují, ale zlo drhnou dost poctivě, má to koule a obecně je to o kotel lepší, než byste nejspíš čekali od prvního demosnímku nějaké kapely z Kostariky. Další fošnu si docela rád pustím, protože si myslím, že pokud budou Bloodsoaked Necrovoid pokračovat v tomhle duchu a případně půjdou ještě nahoru, určitě bude co poslouchat.