Archiv štítku: death metal

Teitanblood – The Baneful Choir

Teitanblood - The Baneful Choir

Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 18.10.2019
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Rapture Below
02. Black Vertebrae
03. Leprous Fire
04. Ungodly Others
05. Inhuman Utterings
06. Insight
07. …of the Mad Men
08. The Baneful Choir
09. Sunken Stars
10. Verdict of the Dead
11. Charnel Above

Hrací doba: 51:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Norma Evangelium Diaboli

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Cože? My tu nemáme žádnou recenzi Teitanblood? Taká ostuda, ty pičo…

Tak abych to napravil. Nemá smysl opisovat z archivů, co a kdy Teitanblood vydali, ale s časovým odstupem lze nahrávky zařadit do kontextu metalového historie a možná i zhodnotit jejich dopad alespoň částečným definováním toho, čím oslovují obrovské počty metalistů, kromě toho že to je námrd a zlo až do pekla.

Kapela vytryskla s hrozivým smradem a syčením z nejzazších útrob undergroundu, když Norma Evangelium Diaboli v roce 2009 vydali debut „Seven Chalices“. Starší krátké nahrávky se sice těšily úctě metalových fanatiků, ale k nim bylo nutné se trochu prokopat. „Seven Chalices“ bylo album, které proniklo i k širší veřejnosti podobně jako první delší nahrávky Dead Congregation nebo Grave Miasma. V té době se znatelné pozornosti konečně dostávalo i třeba Portal, což jsou všechno kapely, které stejně jako Teitanblood čerpají z kořenů deathmetalového (a blackmetalového) undergroundu 80. a 90. let a nakonec žánrové původce bez přehánění přerostly. Čtenáři, kteří z nějakého důvodu Teitanblood neslyšeli, by měli mít na paměti, že ať už budu v následujících odstavcích mlít o jakýchkoliv podobách metalové hudby a vztahovat je k tvorbě Španělů, tak zvýrazněný popis výše je směrodatný. Anebo jinými slovy: Teitanblood hrají staroškolský, primitivní metal smrti s ďábelskou atmosférou, zahraný s intenzitou takových Sadistik Exekution (pokud bych měl jmenovat alespoň nějakou kapelu). Akademicky vymazlený extrémní metal nečekejte.

Ale k věci. Teitanblood měli velice blízko i k hovadskému pojetí black metalu inspirovaném Von, Demoncy, Beherit (a tedy i Blasphemy), což šlo především slyšet na předchozích splitkách s Proclamation, Necros Christos a samozřejmě na prvním demu, jež navíc s ranými materiály dalších kapel předznamenaly boom „war metalového / bestiálního“ trendu. Tradičnější blackmetalové vlivy byly v celkové prezentaci Teitanblood spíše symbolické, avšak nelze ignorovat NaSKovy doložitelné vazby na obroditele žánru jako Watain, Katharsis, Deathspell Omega a také Ofermod, kde NSK měl působit jako koncertní vokalista a dokonce s nimi (s Belfagorem, EmilemReverorum ib malacht a Torem Stjernou) nahrál album „Pentagrammaton“, které žel nikdy nevyšlo. Verzi „Tiamtü“ z této nahrávací session lze alespoň slyšet na CD verzi EP „Serpent’s Dance“. Stjernovi a jeho projektu Chaos Omen NSK mimochodem vydal ípko „Let Clarity Succumb“, a to skrze short-lived label Nails of Christ. Což nezmiňuji jen proto, abych tu měl všechno, ale z důvodu že v rámci „orthodox BM“ fakt není špatné a někomu by za poslech mohlo stát.

Metalové CV mozku Teitanblood by ale otevřelo redigování tištěného zinu Final Solution, a pokud bychom chtěli nalézt nějaký důkaz o tom, že i vysmívané pisálkovství může mít citelný vliv na scénu, stačí poukázat na zin Dauthus Tima Ketoly (dvorního malíře Teitanblood), neboť bez třetího čísla a jeho ukrutného obsahu by „Seven Chalices“ bylo asi jiné a minimálně by postrádalo ten nejšílenější (a nejlepší) booklet, který kdy metalová kapela měla. S úctou se k tomuto dílu vyjadřovali i jiní, neboť zin nepříčetnou esenci skutečného death & black metalu vyjadřoval psanou a vizuální formou. Osobně jinak předpokládám, že poctiví pisálci se snaží (nebo měli by) hudbu vnímat skutečně zevrubně a vedení řádného zinu (tištěného o to víc) vyžaduje velikou posedlost a smysl pro detail. To vše se při hudební tvorbě prostě může hodit. Jak se nejspíš stalo i tady.

Teitanblood - Seven Chalices

Abych se vrátil k zmíněným proudům a dál na myšlenku navázal… Ten deathmetalový úspěšně metamorfoval a žánr celkově reformoval. Duchovní pojetí black metalu, zvlášť ve své druhé vlně, která více vycházela z Deathspell Omega než z Watain (zjednodušeně řečeno), také zrodilo inovátory, výtečné řemeslníky, stejně jako zástupy karikatur a pozérů. Určitě si ale myslím, že ona „gnoze“, ať už skutečná nebo předstíraná, v žánru pozvedla laťku průměru. Bestiální black metal však pozřel sám sebe, trend zemřel a kapel, které by dokázaly přinést něco svěžího nebo prvotřídního, se objevilo zoufale málo.

Teitanblood objektivně nic nového do hry nepřinesli, naopak si více „půjčovali“ od klasik a zde nešlo jen o pouhé lyrické pokývnutí vůči oblíbeným interpretům nebo subjektivní hudební podobu, nýbrž o bohapusté kopírování riffů. Ovšem z jejich přístupu lze cítit fundamentální chápání (ne)hudební esence žánrů, na čemž se podle mého názoru mohl podepsat výše uvedený kontext, plus mám důvod věřit, že na jakési supra-racionální konfrontace s nefyzickými entitami došlo, což taky zanechá inspirativní šrám.

Teitanblood - Death

Teitanblood i s nejfundamentálnějšími prostředky metalového primitivismu zplodili tituly, ke kterým mohou fanoušci i tvůrci vzhlížet a nepřímo se jimi inspirovat. Třeba proto, že subjektivním emočním aspektům, které v hnusné metalové hudbě mají pádnost (intenzita, temnota atd.), vtiskli až archetypální podobu. „Seven Chalices“, „Death“ a okolní singly jsou toho snad nejlepším příkladem. Tyto nahrávky by samozřejmě nemohly mít takový dopad, kdyby borci neuměli spíchnout riff jak zmrd, co těžko vyhnat z hlavy a posluchače nabije velkou silou nebo rovnou rozštípe, i když ho případně obšlehli od Nihilist nebo Repulsion. Opomenout nelze ani intelekt, rozvahu a přehled, které umožnily, aby i z té zpátečnické „bídy“ šlo efektivně zkomponovat desetiminutový song.

Ale to vše je, na rozdíl do většiny kapel, které se nejvíce soustředí na hudební stránku věci, druhořadé, neboť Teitanblood se dle svých slov necítí být hudebníky. Osobně bych je popsal jako zpytce hrůz z tunelů lidského nevědomí a horečnatých vizí konce světa, za něž by se nestyděli ani ti nejpomatenější proroci. Tato abstraktní vidění už „Seven Chalices“ převedlo do geniální/šílené audio-vizuální podoby, neboť, jak to například skvěle vystihli v zinu Serpent Bearer, Teitanblood „vyčarovali obrazy něčeho všudypřítomného a starého. Hudbu, kterou lze skutečně cítit více smysly; pudově a niterně“. Ovšem jak zase stojí v bookletu „Seven Chalices“:

„The prophet’s prophesy lies in my name: I sent them not, neither have I commanded them, neither spake unto them: They prophesy unto you a false vision & divination and a thing of nought and the deceit of their heart.“

Teitanblood - The Baneful Choir

Když se rozléhal věhlas „Seven Chalices“ a poté v maximální míře i „Death“, Teitanblood slyšeli snad všichni: staří, mladí, fanoušci i legendy. Tyto nahrávky najednou stály jako výtečná nadčasová reference: nekompromisní rachot vycházející ze základů agresivní, temné metalové hudby, který nepůsobil zastarale a objevil se v době, kdy extrémní metal zažíval mnoho změn a hledal nové směry. Noví „průkopníci“ uspěli snad jen v těch případech, pokud ve své hudbě neopomenuli aspekt hnusného zla nebo pomatené mystiky, jak to připomínaly kapely jako právě Teitanblood. Dále mi přijde, že velký počet blackmetalových vokalistů začal preferovat hlubší, zvířecí projev před krákáním, řvaním a ječením po vzoru Burzum nebo Darkthrone. Důvody mohou být různé, a tento vliv by šel vysledovat k Watain, Ofermod a Behexen, ale faktem zůstává, že nepříčetný vokál NaSKa je působivější. O ryze muzikálním dopadu Teitanblood lze spekulovat také a o pár konkrétních případech třeba vím z osobních diskuzí. A zde nemyslím dopad na céčkové war metaly, co nestojí za řeč, ale i na výraznější jména, klidně i progresivnější podoby metalového čarodějnictví.

V poslední dekádě šlo také vidět, jak se rostoucí množství kapel začalo pyšnit ohavně-atmosférickými přebaly. Timo Ketola vždycky patřil k předním metalovým ilustrátorům, ale právě jeho grimoár pro „Seven Chalices“ posedl několik dalších, mladších umělců a zároveň si myslím, že celkově povzbudil poptávku kapel po vyšší úrovni přebalů. Nikdy jsem ho na to neptal, ale předmětný booklet měl jistě velký dopad na jistého Winterwallda, jehož obhroublé (ale již poutavé) kresby zdobily vybrané slovenské demáče a ziny, aby dotyčný nakonec vystoupal mezi nejprominentnější malíře metalové scény a současnou úroveň jeho tvorby můžete posoudit právě v bookletu „The Baneful Choir“.

Ale zpátky k věci. Mimoňům samozřejmě přijdou všechny desky Teitanblood zaměnitelné a na jedno brdo, ale faktem je, že každé vydání je dostatečně odlišné. K vývoji a logickému posunu samozřejmě došlo na poli zvukovém, instrumentálním; tady lze nalézt pojítka a společné rysy. Ale každá nahrávka, „Seven Chalices“ počínaje, předkládala vlastní, vytříbenou vizi ztělesněnou tématickým konceptem, jenž je zase organicky vyjádřen hudební náplní. Jistě by stálo za to zkusit rozebrat čistě lyrickou stránku dřívějších věcí, jak se odráží ve zvukovém obsahu a pak to nějak porovnat s novinkou, ale na to si prozatím veřejně netroufám.

Každopádně je zbytečné očekávat, že by snad „The Baneful Choir“ mělo přímo navazovat na vizi „Death“, nějak ji rozšiřovat nebo jí nabídnout znova snad jen v odlišných odstínech. Kdo tak činí, ať z případného zklamání viní v prvé řadě sebe. Ale též bych nejspíš pičoval, kdybych zfanatizovaný temnotou „Hell Awaits“ čekal na nové Slayer a dostal uhlazené „Reign in Blood“. Přirovnáním k prvním třem deskám Slayer podle mě vůbec vzniká zajímavá a smysluplná paralela, tedy že „Seven Chalices“ je podobně surovou „předtuchou“ věcí příštích jako „Show no Mercy“, jež je nabitá hromadou výrazných „hitů“. Z obou debutů je také patrnější, jaké kapely hudebníky formovaly; svůj unikátní ksicht si navíc SlayerTeitanblood definitivně vytvořili trochu později. Materiál „Death“ ve své zlovolné, liminální intenzitě má svá hluchá místa a materiál dosti splývá, což je pocit, který mám i z „Hell Awaits“, ale v případě obou desek je na prvním místě prostě zkurvené PEKLO, před nímž se vše ostatní sklání, a čert vem, že forma překonává obsah.

Teitanblood - The Baneful Choir

Paralely mezi „The Baneful Choir“ a „Reign in Blood“ se již snad nabízí samy, neboť se jedná o „kratší“ a překvapivě přístupné desky s velice upravenou, byť adekvátní produkcí. Zároveň postupně získávám pocit, že ty nejfatálnější songy Teitanblood by se mohly nacházet právě zde (což je v diskografii Slayer také případ „Reign in Blood“). Metla, se kterou necloumá taková „Ungodly Others“, nemá právo se na margo hudby Teitanblood (či metalu celkově) vůbec co vyjadřovat. A co se týče jiného zásadního aspektu, atmosféry, tak jsem již bezpečně přesvědčen, že titulní song představuje kapelní vrchol. Jeden riff, hrozivě nepřirozené vokály odjinud, hromada skrytých detailů a odporný feeling, jako by jednoho divného večera měla puknout obloha, aby z rudo-fialově-černého hemžení mezi mraky vystoupily nepřirozené tvary chapadel, zubatých otvorů, očí a zaplnily obzor.

Ale abych se tu jen nerozplýval. Vadit může velice pozvolný rozjezd desky a také fakt, že skoro pětina materiálu sestává z ambientních ploch, od nichž bych asi čekal více zvrácené zvukomalebnosti (zvlášť když na desce přispěl i Antti LitmanenArktau Eos). Doopravdy mohu ale vytknout jen to, jak dvojstopa „Insight of the Mad Men“ trhá celistvost desky, i když její umístění dává na vinylovém formátu smysl. Umírnění vokálů a rytmiky v porovnání s prvními dvěma deskami pochopitelně někomu přijde jako negativum, ale toto je kompenzováno jinak. Utopené hlasy jsou zajímavě smíchány a při plné pozornosti mají zhoubný účinek, jenž dělá čest názvu desky.

Teitanblood - The Baneful Choir

I „pomalejší“ bití bicí soupravy je perfektně účinné, jednak kvůli skvělému zvuku (sound triggerovaných bubnů produkci „Death“ trochu škodil) a osobně zastávám názor, že brutální, svižné „tupa-tupa“ může být stejně intenzivní jako sypačka v 270 BPM, „Ungodly Others“ nebo „Inhuman Utterings“ argumentují snad dostatečně samy o sobě. Podobný pocit mám i z kytarových sól. Po kvílení překotných „shreds“ se občas zasteskne, ale i kakofonie „melodičtějších“ sól, zvlášť když se valí se z obou kanálů zároveň, dokázaly můj ksicht solidně pokrčit. Nejlepší zůstávají samozřejmě ta neumětelská sóla na demu a „Seven Chalices“, haha. Avšak to, že X zdejších riffů je více či méně povědomých, problém představuje. Ne, že by se tohle netýkalo i dřívějších desek, ale „The Baneful Choir“ už naráží na jistou hranu. A jak tomu bylo i dříve, ani novinka není „all-killer-no-filler“. Strana B mi přijde prostě „slabší“, i když ji otevírá výtečná titulka a uzavírá „Verdict of the Dead“, která zase představuje sakra zajímavé osvěžení. Kdybyste tuhle skladbu oblékli do adekvátně zastaralé produkce, tak byste určitě sežrali, kdyby vám někdo nakecal, že pochází ze stejné doby jako „Scream Bloody Gore“.

Tl;dr: „The Baneful Choir“ není tak hnusné a špinavé jako „Seven Chalices“, ani monolitické a šílené jako „Death“, „Purging Tongues“ nebo „Sanctified Dysecdysis“. Je samozřejmě v pořádku, pokud budete s odstupem času preferovat tu či onu nahrávku, ale stále se jedná o Teitanblood ve 100% podobě se všemi klady i zápory, a tedy o nezaměnitelný, brutální, zlometalový děs. Ve prospěch dominance prvních dvou dlouhých nahrávek by šlo asi podat více pádných argumentů, ale ve zmiňovaném vizionářství, ani v námrdu není „The Baneful Choir“ o nic méně fatální.

Teitanblood - The Baneful Choir

Záleží samozřejmě, co s nahrávkou udělá čas, ale pasáží, kdy bych nejraději někomu vyloktoval ohryzek, tu je hodně, a dokonce jsem byl po prvních analytických posleších obdarován zvláštními, nepříjemnými sny, kde mimo jiné z podivně tmavomodrých, dýmavých ohňů kráčeli lidé stažení z kůže, mokvající, ve tvářích děsivě potrhaní a zohavení, uprostřed post-apokalyptické městské krajiny, zatímco v pozadí zněl zdeformovaný zvuk Teitanbloodovských kytar. Co bych mohl chtít víc? Která jiná kapela mi tohle dá? Stěžovat si tedy nemůžu a nebudu. Určitě ale nebudu tvrdit, že by „The Baneful Choir“ bylo bezkonkurenčně nejsilnější metalovou deskou letošního roku.


Druhý pohled (Cnuk):

„The Baneful Choir“ mi připomíná časy, kdy jsem za doprovodu „Hell Awaits“, „Reign in Blood“ a „South of Heaven“ pařil první dva díly „Dooma“. Brodit se potoky krve, potkávat naražené chudáky na kůlech, masakrovat hromady démonů a přitom hledat v chodbách posetých rohatejma únik do dalšího kola. Za zvuků Slayer či Morbid Angel (ale i originálního soundtracku) návykový požitek. Teitanblood mi na „The Baneful Choir“ zprostředkovávají něco podobného – kurevsky nesvaté svinstvo.

Teitanblood - The Baneful Choir

Už rudá kresba na obálce ukazuje onu zlověstnou, satanistickou atmosféru, která se se spuštěním nosiče jen dále prohlubuje. Teitanblood se ještě více ponořili do divokého death metalu, čímž se „The Baneful Choir“ lehce vymanilo z utáhnutých okovů předchozích nahrávek, a stejně tak mu prospívá větší zapojení temně ambientních skladeb, jež nyní tvoří nezanedbatelné procento celkové stopáže. Hlavní náplní je ale stále bestiální smršť. Ta dokáže v určitých momentech hypnoticky zesilovat až na samou hranici, jako se děje kupříkladu v titulním opusu. Stejně brutální jsou i thrashové riffy, jichž na desku prosáklo celkem dost a sedí sem výborně. Nechybí ani pomalá zničující tempa, ostatně úvod je právě v tomto rozpoložení. „The Baneful Choir“ zkrátka obsahuje hodně různých poloh, a ať už pouze tajemně hučí, plazí se v krvi nebo trhá stěny okolo, je to vždy ve znamení maximální intenzity a tlaku.

Nejlépe se „The Baneful Choir“ poslouchá jako jeden kus, od začátku do konce – pak jeho utiskující nálada vynikne naplno. Stejně tak ale není problém si tu najít oblíbené pasáže. Skladby jsou dobře vystavěné a i v této změti nabízí překvapivě dost chytlavých motivů, jichž se dá po několika přehráních chytnout. Jejich odhalení možná vyžaduje více poslechů než předešlé řadovky, ale odměnou je znovu vysoce sugestivní zážitek. Hlavní předností nových Teitanblood je právě ucelenost celého díla a jeho schopnost naplno pohltit posluchače po celých padesát minut. Zatím nedokážu říci, jak si stojí vedle ostatní tvorby, ale „The Baneful Choir“ rozhodně důrazně stvrzuje, že právě oni jsou králi veškerého metalového hnusu.


Tomb Mold – Planetary Clairvoyance

Tomb Mold - Planetary Clairvoyance

Země: Kanada
Žánr: death metal
Datum vydání: 19.7.2019
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Beg for Life
02. Planetary Clairvoyance (They Grow Inside Pt 2)
03. Phosphorene Ultimate
04. Infinite Resurrection
05. Accelerative Phenomenae
06. Cerulean Salvation
07. Heat Death

Hrací doba: 38:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Vzestup Tomb Mold je rapidní – čtyři roky existence, tři dlouhohrající fošny a s každou o kousek dál. Když vyrukovali minulý rok s nahrávkou „Manor of Infinite Forms“, způsobili v metalovém podzemí silnou rezonanci. Když pak navrch ještě přidali stejně impozantní plivanec odpornosti v podobě EP „Cerulean Salvation“, bylo jasné, že tahle parta torontských rodáků je v laufu a dají se čekat velké věci. Tím spíš, že další počin byl naplánován hned na další rok a „Cerulean Salvation“ bylo jeho předzvěstí.

Od „Planetary Clairvoyance“ se tedy nečekalo nic jiného než další zničující nálož zvráceného a kurva našlapaného death metalu. Upřímně, Tomb Mold jsem v tomto ohledu věřil. Nic nenasvědčovalo tomu, že by nová deska měla být nějakým škvárem, kór po tak skvělém EP, jakým „Cerulean Salvation“ je. Obě jeho skladby jsou obsaženy také na „Planetary Clairvoyance“ a věřte, že v podobném duchu se nese i zbytek alba. Jinými slovy, „Planetary Clairvoyance“ je výborná, ambiciózní záležitost, a pokud si někdo myslel, že „Manor of Infinite Forms“ byl strop možností této kapely, tak se sakra mýlil.

„Manor of Infinite Forms“ je skvělé, jedno z nejlepších alb minulého roku, avšak Tomb Mold se teprve zahřívali. S „Planetary Clairvoyance“ se dostávají na další úroveň, z níž to už o moc výše nejde.

Všech sedm písní udržuje vysoko nastavenou laťku bez problémů a velice těžko se zde vybírá favorit, stejně jako jakýkoliv slabý moment. Dynamičnost celého „Planetary Clairvoyance“ z něj spolu s kvalitní skladatelskou prací a důmyslnou produkcí činí jedinečný požitek, který by měl potěšit každého fanouška death metalu. Kloubí se tu různé školy daného žánru, nejvýrazněji pak ta finská spolu s americkou; ostatně stejně jako v případě minulých počinů. Na rozdíl od nich má však novinka komplexnější zaměření, kdy obsahuje častější změny temp a více nečekaných zvratů, zkrátka je bohatší na obsah. To z ní nečiní vyloženě progresivní dílo, ale posun a růst je v tomto ohledu rozhodně znatelný. Právě tato živost je jedním z atributů, které staví „Planetary Clairvoyance“ tak vysoko.

Tím dalším je zvuk či prostředí, do kterého je materiál situovaný. Od úvodní „Beg for Life“ je znát péče věnovaná atmosféře díla, jíž se povedlo zachytit ještě lépe než na minulé, usedlejší řadovce. Zatímco tam byl posluchač vlečen skrze kanalizace prorostlé zmutovaným hmyzem, zde má pocit, jakoby se ocitl v hlubokém vesmíru, uzavřený na opuštěném místě, kde nenachází nic jiného než oprávněné podezření, že tu rozhodně není sám. Místo (planeta, kosmická loď) si dávno žije vlastním životem plným abnormalit, zhoubných předmětů a neidentifikovatelných organismů. Anebo se snad vše odehrává na té naší planetě, která sama požírá vše lidské?

Tomb Mold

Tyto pocity jsou umocňovány nejenom různými předehrami a dohrami ve skladbách samotných, ale také vsunutím klaustrofobické mezihry „Phosphorene Ultimate“. Ta mezi tím vším nelítostným murmurem okolo vyniká a vlastně trochu překvapivě se nachází už v první polovině alba. Samozřejmě vše rovněž dokresluje výtečná obálka a názvy titulů.

Hutný nářez „Beg for Life“ celou věc otevírá a ihned informuje o tom, jak uhrančivý poslech to bude. Příjemně překvapí i akustická kytara. Poté přichází na řadu „Planetary Clairvoyance (They Grow Inside Pt 2)“, což je takřka deathmetalová dokonalost. Jeden skvělý motiv střídá druhý, výborná práce s gradací písně, tady není o čem. Nepolevuje ani následující, zprvu nenápadná dvojice „Infinite Resurrection“ a „Accelerative Phenomenae“. I ta po několika otočeních zpřístupní své výstavní momenty, ostatně ono je zapotřebí věnovat určitý čas celému „Planetary Clairvoyance“, jelikož k plnému docenění dojde až po prvotním vstřebání.

„Infinite Resurrection“, navazující na mezihru „Phosphorene Ultimate“, opět přišpendlí posluchače ke zdi, ať už svou hutností nebo využitím klasických, léty prověřených žánrových postupů. To „Accelerative Phenomenae“ zaujme především až bluesovým, ale samozřejmě notně zkresleným riffem. Opět se projevuje vytříbený cit pro strukturu písně, díky němuž Tomb Mold nedokáží nudit. Zádumčivá „Cerulean Salvation“ po úvodní sypačce zabředne do pomalejších kvaltů, z nichž pomůže až závěrečná, téměř instrumentální „Heat Death“. Stále se vše odehrává na nastolené kvalitativní úrovni, a pokud nejsem vyložený hnidopich, není co vytýkat. To je velice krátký popis veškerého dění. Těch uhrančivých momentů je tu opravdu hodně a nemá smysl je vypisovat. 38 minut potěšení, které se chce s chutí ihned zopakovat. Prostě ano, tohle je death metal se vším všudy!

Stejně jako si na „Planetary Clairvoyance“ dokáže neidentifikovatelná síla transformovat návštěvníka k vlastním potřebám, tak si Tomb Mold zvládají omotat posluchače kolem prstu. Mají jedinečnou schopnost vybírat si to nejlepší z minulosti, převést to do současnosti a navíc tomu vtisknout vlastní tvář. Nahrávka působí pospolitým dojmem, má výborný zvuk a neustále baví. Nejsou tu žádné výkyvy, zkrátka deathmetalové řemeslo té nejvyšší kvality. „Planetary Clairvoyance“ je vážný kandidát na album roku a jedna z nejlepších desek smrtícího žánru za poslední dekádu.

Tomb Mold


Chapel of Disease – …and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye

Chapel of Disease - and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye

Země: Německo
Žánr: death metal / hard rock
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Void of Words
02. Oblivious – Obnoxious – Defiant
03. Song of the Gods
04. Null
05. 1.000 Different Paths
06. The Sound of Shallow Grey

Hrací doba: 47:33

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Co vznikne spojením dvou legendárních válů „Chapel of Ghouls“ a „Angel of Disease“ od Morbid Angel? Ano, německá kapela Chapel of Disease. Jak může znít vznik jejich názvu triviálně, o to zábavnější je sledování jejich počínání. Čtveřice pocházející z Kolína nad Rýnem začínala jako klasická death/thrashová sekanice vzývající dávné žánrové legendy, což v roce 2012 zvěčnila na debutu „Summoning Black Gods“ a spřízněném EP „Death Evoked“. Žádný velký humbuk nenastal, však proč také, podobně orientovaných kapel bylo a je dost. To o tři roky později vydané album „The Mysterious Ways of Repetitive Art“ už upoutalo větší pozornost. Stále se jednalo o death metal, ale nyní přibylo dost doomu a rovněž tradičního heavy metalu. To už je přeci jenom méně onošené téma, navíc v době, která podobně retro laděným spolkům přeje – vývojová i zvuková podobnost s Tribulation se nabízí.

Dosud poslední, listopadová deska „…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ dosavadní směřování Chapel of Disease podtrhuje a navíc ještě prohlubuje. Do jejich death metalu se dostaly výrazné vlivy sedmdesátých let, čímž se jim podařilo vytvořit zcela ojedinělé album, které krom tvrdého metalu nabízí též nespočet výletů do progresivního a hardrockového zvuku, jimiž je doslova protkané.

Nahrávka je tak zabředlá v dávné rockové minulosti, že už se možná ani nedá mluvit o death metalu. Vyloženě smrtících pasáží je tu minimum. „…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ je postaveno především na psychedelicky zastřených, ale dravých kytarách, často se opakujících pasážích a hraní si s různými motivy a dynamikou skladeb. Výjezdy nekonečných kytarových sól, pravidelné zvolňování tempa, vracení se ke dříve použitým strukturám a koneckonců také zabalení toho všeho do archaického zvuku. To jsou všechno aspekty přímo křičící po rocku let sedmdesátých.

Tuto unikátní koncepci se daří Chapel of Disease obstojně koordinovat. Po většinu času si říkám, že to do sebe všechno až nečekaně dobře zapadá, ale najdou se i momenty, kdy to trochu skřípe a návaznost jednotlivých pasáží nefunguje tak, jak by asi měla. Neděje se tak naštěstí často. Sice si nemyslím, že by opravdu všechny skladby (s výjimkou jedné) musely jít přes sedm minut, zejména protože toho opakování jednoho a samého je kolikrát až příliš (víceméně se jede ve stylu sloka-refrén a točení se kolem pár nápadů), ale i tak se jejich stopáž dá v pohodě zvládnout a má povšechně smysl. Kouzlo nahrávky se totiž nachází v tom, co za mezihry se nalézá mezi oněmi slokami a refrény.

Chapel of Disease

Nejvíce oceňuji ryze hardrocková sóla, která mě svým zapálením hrozně baví, stejně tak vandrunenovský vokál (nejznatelnější deathmetalový prvek) má koule. Hlavně je tu ale spousta výtečných partů, kvůli nimž se posluchač chce vracet znovu a znovu. Úvodní „Void of Words“ je ještě takovým rozjezdem. Jasně nastíní, o co zde půjde, ale to nejlepší teprve čeká. Navíc se v jejím závěru nalézá veselá pasáž (to jsou snad až Dire Straits) na hranici kýče. To „Oblivious – Obnoxious – Defiant“ už má lepší tah na bránu. Začíná chytlavým melodickým riffem, z nějž se překlene do sloky s burácejícími bubny připomínajícími Bölzer, a povedl se rovněž i přechod do volnějšího tempa v druhé polovině skladby. Jmenování Švýcaři nejsou rozhodně slyšet pouze tady.

Na výborné rozpoložení naváže „Song of the Gods“. O té nelze napsat nic jiného než hit. Nejenom tohoto alba, ale pro mě osobně i celého roku 2018 napříč všemi žánry. Po delším, avšak účinném intru se nakopne riffem, který si v ničem nezadá s tím z minulé skladby. Bicí se nepřidají v nijak agresivním stylu, naopak se nesou v ryze rockovém, rozjařeném duchu. Neskutečně návykový refrén pak jen vše potvrdí. Nemít tohle sedm minut a nabroušený vokál, je to pecka pro masy.

„Null“ nejlépe zvládá onen kontrast mezi hutnou polohou v začátku a tou uvolněnější v druhé polovině po přechodu. Postupné budování námětu a opětovný návrat se daří trefně podchytit, stejně jako se na obálce desky mísí barevné tóny v rostoucí bouři. Vítanou změnou je smířlivá „1.000 Different Paths“, slušelo by jí ovšem trochu přistřihnout stopáž – paradoxně v nejkratším kusu celé placky. Jak jsem ale už psal, přestože tak nějak cítíte, že se to zbytečně natahuje, vlastně vám to nevadí, protože Chapel of Disease ty vsuvky prostě zvládají s gustem.

Lehce přestřelená je i „The Sound of Shallow Grey“, ale ta maidenovská mezihra za to stojí. Na závěrečný titul je patřičně honosná, opět s elektrizujícími sóly a několika zvraty… shrnutí a závěr celého „…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ snad ani nemohl být jiný. Ta melodie poslední kytary nejde vyndat z hlavy! To jsou přesně ty momenty, pro které na devítiminutovou délku zcela zapomenete, a takových je zde opravdu dost.

Chapel of Disease

„…and as We Have Seen the Storm, We Have Embraced the Eye“ je velkolepě pojaté dílo, které na vyznavače death metalu útočí hard rockem. Rozsáhlé kompozice by neuškodilo umravnit, avšak Chapel of Disease zvládají ty veškeré mezihry, až se chce napsat výplně, proměnit v další výborné momenty. Ne bezchybné, ale sakra povedené album složené chytře a nápaditě. Řadíme-li ho k death metalu, pak se jedná o jednu z nejlepších nahrávek daného žánru silného minulého roku. Nesmírně zábavný počin, jenž jen tak bavit nepřestane.


C-4 – Next Issue of the Rotten World

C-4 - Next Issue of the Rotten World

Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.8.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Pain
02. Dark Chant
03. Despised
04. Stuck in Stagnation
05. Derisive Smile
06. All Hope Is Lost

Hrací doba: 12:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heavision PR

Polsko poslední dobou plodí docela zajímavé kapely, a proto se vyplatí z tohoto blízkého kraje tu a tam sáhnout po něčem ne úplně známém. Takovou neznámou pro mě byla také parta říkající si C-4. Ti byli založeni už v roce 2005, avšak v jejich řadách dnes již nepůsobí nikdo z těchto dob formování. Poslední pamětník odešel v roce 2016, a služebně nejstarším členem je tak dnes bubeník Domin, který do C-4 přišel v roce 2012. Vtipná a ne úplně obvyklá situace.

Přestože to C-4 kroutí už takřka patnáct let, stále je vnímám jako novice, jelikož ke dlouhohrající studiové nahrávce se ještě nedostali. Na kontě mají pouze tři épéčka – „I Hope They Heard C-4 in Hell“ (2010), „Death in the Moshpit“ (2015) a poslední „Next Issue of the Rotten World“ (2018). To vyšlo už v srpnu minulého roku, avšak promo od kapely přišlo teprve letos na jaře, takže zas takovej lempl nejsem, he he.

To, že ještě stále nevydali regulérní placku, může a nemusí o něčem nasvědčovat. Předně je asi zřejmé, že vzhledem k poněkud komplikovaným personáliím stále hledají (a snad tedy konečně našli) tu správnou sestavu, která už se k něčemu dokope. „Next Issue of the Rotten World“ je ukázkou té současné, ale rovnou sem vsunu, že se zde žádné zázraky nekonají.

C-4 jsou prezentování jako grindcore/crossover, což je docela přesné. „Next Issue of the Rotten World“ je skládankou ze švédského řinčivého death metalu, velice přímočarého grindcoru a úderného d-beatu. Onen d-beatový základ ukáže hned úvodní „Pain“, která však kromě valivé síly nestihne za tu minutku nic víc nabídnout a poměrně bezduché sólo ji brzy ukončí. To dvojka „Dark Chant“ je jednoznačně nejpovedenějším kusem. Začátek jak když vypadne ze šuplíku Entombed, ostatně jako celá skladba. Na jejich „Wolverine Blues“ by sedla. V podobném deathmetalovém duchu pokračuje i riffově založená „Despised“, ale ta už představuje ten největší průměr.

Druhá polovina desky je na tom ještě o něco hůře, jelikož ten průměr nepříjemně podlézá. „Stuck in Stagnation“ stále drhne švédský death metal, ale bez jediného výraznějšího momentu, stejně jako následující grindcorová rychlovka „Derisive Smile“, u níž se dá použít snad i termín zbytečná. Vleklá „All Hope Is Lost“ je pak fádním uzavíracím klišé, jichž bylo už napsáno tuny. „Next Issue of the Rotten World“ končí velice bídně a to ani kdoví jak dobře nezačalo.

S předchozími EP nemohu porovnávat, protože jsem jim po nevalné zkušenosti s „Next Issue of the Rotten World“ nevěnoval pozornost. Pouze jsem zběžně proklikal kapelní Bandcamp a vypadá to, že to bude to samé v bledě modrém. Dovedu si představit, že jejich hudba zabaví naživo, studiově ale dám kdykoliv přednost jiným jménům. Jestli chcete něco podobného ražení z posledních let, co ale kurva pořádně kope, tak si dejte třeba Black Breath. Také kolegové z Polska Mentor se s tím minulý rok poprali lépe.

Finální verdikt je snad zřejmý. „Next Issue of the Rotten World“ nenabízí vůbec nic zajímavého, takže bych se jeho poslechem ani nijak nezdržoval. Jo, ta „Dark Chant“ má sice dobré riffy a jako pocta švédskému kovu je to dobré, ale to je tak to jediné pozitivní. Kdyby byly i ostatní písně na podobné úrovni, tak by to možná bylo o něčem jiném, ale takhle jde o nevyvážený mišmaš, jako když splácaný za pár podvečerů dohromady. Řekl bych, že borci možná ani nemají ambice na něco víc. Třeba jim to pro tu prdel a pár koncertů stačí.


Altarage – The Approaching Roar

Altarage - The Approaching Roar

Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 25.1.2019
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Sighting
02. Knowledge
03. Urn
04. Hieroglyphic Certainty
05. Cyclopean Clash
06. Inhabitant
07. Chaworos Sephelln
08. Werbuild
09. Engineer

Hrací doba: 42:32

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Docela mě překvapilo, když jsem zjistil, že Altarage mají vydávat další album. Sice teprve třetí, ale jde o to, v jak rychlém sledu Španělé své nahrávky pouští do světa. Letošní novinka „The Approaching Roar“ přichází pouhý rok a čtvrt po předešlém zářezu „Endinghent“. Na čemž by nemuselo být nic zas až tak zásadně divného, pokud by „Endinghent“ nevyšlo cca stejnou dobu po debutu „Nihl“ a pokud by Altarage v mezičase pilně nekoncertovali. Samozřejmě, že se ještě nejedná o nějaký extrém, protože jsou i projekty, které ty nahrávky sypou v mnohem rychlejším sledu, ale jestli takhle hodlají pokračovat i nadále, kdo ví, jestli a případně jak hluboko kvalita jejich nahrávek spadne…

Už teď se totiž projevuje jedna taková nejspíš ne úplně pozitivní věc. Jednotlivé desky Altarage se mezi sebou liší prakticky jenom v detailech masteringu a margináliích výsledného soundu té které placky. Co se však samotného materiálu týče, ten je až překvapivě zaměnitelný. Kdyby mi někdo proházel songy z „The Approaching Roar“ a „Endinghent“ mezi sebou, s dost velkou pravděpodobností bych rozdíl vůbec nepoznal. Někdy je takový stav tolerovatelný, výjimečně snad i chtěný, u jiných skupin jej můžeme chápat, typicky u těch, co už toho mají hodně za sebou a v pozdějších fázích kariéry už nemají co komu dokazovat…

Jenže Altarage po mém soudu nespadají ani do jednoho z těchto případů. Jde o kapelu, která aktuálně vydala své třetí dlouhohrající album a teoreticky by nyní měla být na vrcholu svých tvůrčích sil. Řekl bych, že právě někde u třetího alba by měl být ten ideální moment, kdy se protne počáteční entuziasmus a pozdější zkušenosti. Ani nemluvě o tom, že Altarage hrají styl, jenž by už ze své podstaty měl být progresivní a nekonvenční. Sám o sobě technicky vzato možná i je, ale to přešlapování na místě v rámci vlastní tvorby tam podle mě prostě je.

Pak tu máme ještě jeden takový neduh, jehož jsem si poprvé začal pořádně všímat už na „Endinghent“. Řekl bych, že Altarage se možná až příliš spoléhají čistě na impozantnost a účinek toho portalovského soundu. Což by se snad i dalo chápat, pokud by s takovým pojetím death metalu sami přišli jako první, ale všichni víme, že tak to není. Ze samotného skladatelského hlediska „The Approaching Roar“ zas až takové terno není. Celková aura je samozřejmě pořád marast a navenek to zní hnusně, ale skutečně působivé momenty chybí. A to je velká škoda. Myslím, že Altarage v tomhle ohledu mají na víc, protože talent tahle smečka nesporně má.

Prozatím to může znít dost průserově, ale skutečně špatné „The Approaching Roar“ není. Jen mám dojem, že si Altarage nezaslouží jen med kolem huby, že nedostatky tu jsou a že je potřeba o nich hovořit. Jinak si ale Španělé pořád drží solidní úroveň. „The Approaching Roar“ je v určitých momentech dobře nasypané, zahrané je to na pána a tomu soundu à la Portal nelze upírat určitou sugestivnost, a to aniž by nabízel cokoliv navíc. A to i s vědomím, že už tohle bylo ke slyšení i jinde. V neposlední řadě pak novinku šlechtí i skutečnost, že navzdory zmiňovaným neduhům mě baví o trochu víc než „Endinghent“. Což ale nic nemění na skutečnosti, že vrcholem snažení Altarage pro mě stále zůstává „Nihl“.

Tím vším chci říct, že není mým úmyslem Altarage a priori „hejtovat“. Jen mám trochu pocit, že se jim možná obecně vzato dostává větší chvály, než kolik si skutečně zaslouží. Jejich počínání je slušné a právo na existenci tomu neupírám, ale nelze přehlížet, že se prostě a jednoduše nejedná o zas až takový zázrak. Elity chaotického avantgardního technického metalu jsou ještě daleko a Altarage jim bohužel s „The Approaching Roar“ nejsou o nic blíže, než byli už na svém debutu.


Lvcifyre – Sacrament

Lvcifyre - Sacrament

Země: Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Dark Descent Records / Malignant Voices

Hrací doba: 22:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Jakýsi šum okolo Lvcifyre si pamatuju už okolo vydání debutového sedmipalce „Dying Light ov God“ (2009), ale výraznější zájem kapela probudila až se svým druhým albem „Svn Eater“, protože to bylo po všech stránkách minimálně o třídu jinde než veškerý předchozí materiál a společně s „Death“ a „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“ patřilo k těm nejvýraznějším deathmetalovým deskám roku 2014.

Se „Svn Eater“ nelze šlápnout vedle, neboť každá skladba nabízí výrazné, zapamatovatelné nápady a fluidum vládnoucí po celou hrací dobu je nezemské. Jedná se o načernalý death metal, který dokáže zvednout ze židle a posluchače doslova napumpovat adrenalinem, ale zároveň se vyplatí v klidu sednout a pořádně se do nahrávky vcítit, protože atmosféra tu je hutná a fest odporná. „Svn Eater“ je dle mého přesvědčení výstavní skříň temného, agresivního death metalu.

Zmiňované album se mi ani po pěti letech nestačilo omrzet, ale na nový materiál jsem se pochopitelně těšil. Lvcifyre se během této doby vyprofilovali jako neméně zničující koncertní formace, spolupráce s vokalistou Cultes des ghoules dala za vznik i blackmetalově laděným Death Like Mass, ale místo další dlouhé desky předmětné kapely máme k dispozici nakonec „jen“ EP, které možná slouží i jako rozloučení s dosavadním kulometníkem Menthorem.

23 minuty „Sacrament“ nabízí čtyři nové skladby a cover polské kultovky Kat. Lvcifyre dle očekávání přesně pokračují ve stylu definovaném „Svn Eater“, takže Menthor opět nepříčetně sype, riffy jsou infernální, jak by víceméně měly být, a Mark of the DevilT. Kaosem znějí hnusně. Ale jak jsem EPko poslední měsíc opakovaně poslouchal (nakonec už spíše z povinnosti), nemůžu setřást pocit, že je tady všechno jakoby naředěno. Skladby jedna, dvě a čtyři sice nabízejí solidní nápady, ale nevěřím, že by kvalitativní nebo atmosférické laťky čehokoliv ze „Svn Eater“ dosahovaly. Trojka je prakticky jen násilná mezihra.

Výrazněji mě potěšil cover „Morderca“, protože těch pár sýpek tady perfektně sedlo a pomyslné koule skladby se přehráním nijak nezcvrkly. Mark of the Devil zněl jako reanimovaný Kostrzewski chvílemi už dřív, takže tady jeho hlas sedí perfektně.

Netvrdím, že by „Sacrament“ bylo selhání, ale prostě ho nemůžu brát za víc než béčkový dodatek k „Svn Eater“. Ale jak jsem předeslal výše, moc desek/kapel, co by zněly jako tahle, není nebo je neznám. Fanoušci nechť si EP samozřejmě pustí aspoň párkrát. Ale pokud jméno Lvcifyre vidíte prvně, ukládám vám za nesvatou povinnost udělat si přítmí, osolit hlasitost, naprat si „Svn Eater“ rovnou do hlavy a „Night Sea Sorcery“ nepřeskakovat, i kdyby vás její rozjezd nudil k smrti. Já budu mezitím nedočkavě vyhlížet nový materiál Death Like Mass.


Fetid – Steeping Corporeal Mess

Fetid - Steeping Corporeal Mess

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 6.7.2019
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Reeking Within
02. Cranial Liquescent
03. Consumed Periphery
04. Dripping Sub-tepidity
05. Draped in What Was

Hrací doba: 32:17

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jen málo žánry hýbe trend zvukového revivalu tolik jako metalem. Zdá se, že každá druhá kovová podškatule zažívá renesanci. Kapely záměrně serou na jakýkoliv progress, oklešťují příkrasy a hrají hudbu vystavěnou na masivních fundamentech. Fetid nejsou výjimkou.

Tříčlenná formace z Oregonu vznikla v roce 2013, tehdy ještě pod jménem Of Corpse. Se změnou názvu však nedošlo k odklonu od hudební formy. Fetid odjakživa drhnou špinavý death metal, který na prvním demu „Sentient Pile of Amorphous Rot“ v porovnání s pokusy Of Corpse pouze natunili hutnější produkcí.

Jak název kapely, tak název dema napovídají, jaký druh death metalu Fetid mydlí. Jde o klasické oldschoolové svinstvo místy líznuté goregrindem, které můžeme znát třeba z dob nemelodických Carcass. To ale není vše. V momentech, kdy kapela zabředává do pomalejších temp, si nejde nevzpomenout na klasiky od Incantation. Právě fanoušci tohoto tradičního zvuku by měli zbystřit.

„Steeping Corporeal Mess“ se od předchozích pokusů kapely liší zejména lepší produkcí, která zní doslova „revivalově“. Tón kytar, zvuk bicích a celková hutnost skoro nelze nesrovnat třeba se skvělým debutem „Misantropologi“ dánských Undergang. Produkčně alba totiž zní takřka identicky. Zásadní rozdíl se nachází ve psaní. Zatímco Undergang vnášejí do svého death metalu chytlavost pomocí rock’n’rollových groovů, Fetid to mydlí víceméně zpříma a bez žádných větších překvapení.

Právě u zvukové šablonovitosti se bude u mnoha posluchačů lámat chleba. Fetid nelze upřít hráčský talent a pořádný zápal pro starou školu. Z pohledu zarytého oldschool-deathmetalového fanouška je vlastně vše v pořádku. Pro toho, kdo však bude čekat na moment, který Fetid nějak oddělí od zaměnitelné revivalové masy, bude „Steeping Corporeal Mess“ jen další deskou z mnoha.

Celé album je vystavěno vlastně podle stejného plánku. Téměř všechny skladby čítají stopáž okolo šesti minut, na kterých se střídají středně rychlé části s tradiční blastbeatovou drtičkou. V pomalejších partech se Fetid daří zachytit ten klasicky čpějící, dřevně znějící groove, a pokud posluchač udrží pozornost, určitě si tyto pasáže dostatečně užije. V blastbeatových částech to ale začíná splývat stejně jako tuna kapel, které se bez žádných výhybek pokouší o rezurekci staroškolského death metalu.

Není divu, že deska nejvíce zaujme na úplném začátku. U první „Reeking Within“ totiž posluchač nemá omlácenou hlavu o doblba opakovanou rovnicí. Čím víc se deska blíží ke konci, tím víc vše zní jako pouhá recyklace. A to je dost na hovno – zejména když vezmeme v potaz, že se vše odehrává v čase něco málo přes půl hodiny. Z letargie tak vyhodí akorát pěkné retro synthwave intro ve finální „Draped in What Was“.

Věřím, že se najde solidní číslo deathmetalových puristů, kteří si „Steeping Corporeal Mess“ užijí. Osobně mě však poslech Fetid nudí a i po vícero posleších jen těžko hledám důvod, proč si raději nepustit něco ověřeného a nápaditějšího. Fetid to drhnou se ctí. Během drhnutí však bohužel sedřeli veškerou idiosynkrasii.


Triumvir Foul – Urine of Abomination

Triumvir Foul - Urine of Abomination

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 29.3.2019
Label: Vrasubatlat / Invictus Productions

Tracklist:
01. Urine of Abomination I
02. Urine of Abomination II
03. Urine of Abomination III
04. Urine of Abomination IV

Hrací doba: 16:33

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Pánové říkající si Ad Infinitum a Cedentibus mají podle Metalového archívu docela napilno. Jejich nejznámějším stanovištěm je zcela nepochybně blackmetalový Ash Borer založený před deseti lety, ale kromě této kapely působili a působí v několika dalších formacích, mezi které patří také Triumvir Foul. Ten dali dohromady roku 2014 a stihli pod jeho hlavičkou vydat dvě řadovky a nyní také už dvě EPčka, z nichž nejnovější je „Urine of Abomination“, předmět dnešního povídání.

Triumvir Foul se už od svých začátků věnují death metalu značně animálního střihu. Jak už to u podobného ražení bývá, jsou tu slyšet podtóny black metalu, je to vysoce agresivní, tvrdé a intenzivní. Prostě něco na styl Teitanblood a podobných smeček. Mým nejoblíbenějším počinem od těchto drtičů z amerického Portlandu je jejich eponymní debut. I následující deska „Spiritual Bloodshed“ je solidní, ale přeci jenom se mi zdá, že se to na prvotině sešlo lépe a ta negativní, chorá nálada z něho tryská silněji.

Na novém épéčku pojmenovaném „Urine of Abomination“ se nacházejí čtyři stejnojmenné skladby rozprostřené na ploše šestnácti a půl minuty. Samotný obal představuje to nejlepší, s čím se Triumvir Foul dosud vytasili, ostatně, co lepšího si pod názvem nahrávky představit, než démona stojícího po kolena ve vlastních chcankách. Rozhodně lákavější vyobrazení než ta použita na starších albech. No, a hudebně to rovněž není vůbec marné.

Skladby se drží produkčně nepřístupného death metalu, který se na posluchače nekompromisně valí od začátku do konce, přičemž se zde kromě tradičních drtikolů ozývají také zajímavě noisové vlivy, nacházející se výhradně mezi písněmi. To jen umocňuje stísňující tlak celého „Urine of Abomination“. Dalším prvkem jsou krkolomná sóla. Ty lze v hojném počtu zaznamenat hned v první stopě, ale cestičku si najdou i do všech ostatních. Občas se mi zdá, že je jich tam až zbytečně moc, ale v určitých partech výrazně pomáhají dotvořit kýženou atmosféru, jako je tomu třeba v případě konce „Urine of Abomination III“.

Těžko z EP „Urine of Abomination“ vypichovat nějaký oblíbený vál, protože se tu vlastně jede pořád ve stejných kolejích a jak už koncept celé nahrávky napovídá, funguje to spíše jako celek. Není to ani tak o nějakých výrazných momentech, jako celkovém pocitu z díla, jenž má u mě podobu zhnusení vedoucího k nihilismu, myšleno v dobrém slova smyslu. Přestože se jedná povětšinou o chaotický death metal, najde se tu místo i na poměrně tradiční vyznění tohoto žánru, například ve stylu Autopsy. Nejcitelněji je to znát ve dvojce „Urine of Abomination II“.

Nemohu říci, že by se mi novinka líbila více než řadová prvotina „Triumvir Foul“, ale přesto vnímám „Urine of Abomination“ jako velice slušný počin, jejž se vyplatí slyšet. Z hlediska death metalu není ničím výjimečným, stejně jako celí Triumvir Foul, ale svůj úděl zprostředkovatelů hnusu zvládají obstojně. Máte-li tak v oblibě tento typ metalu smrti, nemělo by vás jejich nové EP minout. Nejvíce se mi zde líbí využití hluku na začátku či konci písní, které vhodně vylepšuje výslednou náladu desky. Na CD verzi navíc „Urine of Abomination“ vychází spolu s prvním demem „An Oath of Blood and Fire“, kterému je koneckonců v lecčems podobné.


Pissgrave – Posthumous Humiliation

Pissgrave

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.3.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Euthanasia
02. Canticle of Ripping Flesh
03. Funeral Inversion
04. Catacombs of Putrid Chambers
05. Into the Deceased
06. Posthumous Humiliation
07. Emaciated
08. Celebratory Defilement
09. Rusted Wind

Hrací Doba: 43:26

Odkazy:
bandcamp

Dobře si pamatuju, když label Profound Lore vyvrhl v roce 2015 dlouhohrající debut filadelfských Pissgrave. Na první dobrou udělal větší halo cover než samotná muzika. Výřez z reálné scenérie s tlející ženskou ve vaně zachycující olezlou kost opřenou o kachličky, které zdobí mokvavá kůže, se nadobro vtiskl do paměti mnoha lidem – dokonce i některým, kteří extrémní hudbě běžně nehoví. Nic se nemění ani teď.

Je zajímavé, jak se Pissgrave daří svou odporností upoutat. Existují tuny skupin, které sází na přepálený šok faktor, humus a vše s tím spojené. Jen málokomu se ale na této zetlelé kupě dekadence podaří zasmrdět unikátním způsobem. Kapely buďto až moc tlačí na pilu nebo selhávají v balancování aspektu hnusu a grotesknosti, a tak neprorážejí tlustou stěnu žánrového klišé.

Při kontaktu s Pissgrave je něco jinak. Z estetiky čpí jistá apatie. Hnus stáhnutý z Rottenu, logo do rohu, odbytý název desky s přednastaveným fontem v malování a nazdar. Prostě to nepůsobí, že se kapela přehnaně snaží. A právě to může být to kouzlo. Autenticita estetiky hnusu je téměř srovnatelná s klinickou a nepřibarvenou odporností brzkých releasů Carcass.

Naštěstí pro kapelu, vizuální element zdařile odráží ten hudební. Jasně definované dřevní deathmetalové jádro si půjčuje z goregrindu, grindcoru, a občas i war metalu. Základy, které nastolily kulty jako Incantation či Autopsy, kapela nezapře. Provedení je však ještě o trochu nechutnější, neproniknutelnější a neurvalejší.

Vše na další úroveň posouvá vokál, který zní jako kombinace zaníceného chrchlání, probublávání viskózní žluče a chrčení. Projev je po většinu času poměrně jednolitý. Pissgrave se ale pomocí filtrů a komprese (a nejspíš i bizarního vokálního talentu) pokouší zajetou linku místy obměnit, čehož se ostatně dočkáme i na novince.

„Posthumous Humiliation“ začíná přesně tam, kde debut „Suicide Euphoria“ skončil. Produkce zůstává stejná a rukopis jen občas sjíždí k větším experimentům. Na intra, samply nebo ambientní intermezza se tady nehraje. První track „Euthanasia“ vystavuje posluchače útoku agresivní sypačky, která téměř nesestupuje z nastoleného tempa. Track zdařile stíní esenci celého alba. Čpí z toho zetlelost a disonance, ke které přispívají pro kapelu typické riffy a občasná slayerovská sóla. Není divu, že věc sloužila jako první singl.

Pissgrave

Esence zůstává, ale nastolené tempo celou desku neprostupuje. Pissgrave se na druhém zářezu více pouští do středně rychlých a pomalých pasáží. A většina z nich funguje. „Catacombs of Putrid Chambers“ se doslova táhne jako smrad, což je v tomto kontextu myšleno pozitivně. Track navíc obsahuje zdařilé hammer blast momenty a vokální piruetu, která zní, jako by byl mikrofon přehltnut a nahrával autentické zvuky trávícího traktu. Z hlediska vydařených pomalejších momentů lze dále vypointovat věc „Emaciated“, která se u konce překlápí do středně rychlé části připomínající podobně laděné party z katalogu Revenge.

„Emaciated“ je zároveň bodem, ve kterém deska ztrácí momentum. Stopáž čítá bezmála třičtvrtě hodiny, což je s ohledem na humus, který kapela záměrně tvoří, až příliš. Ze strnulosti už tak dokáže vyhodit jen doommetalový riff na finální „Rusted Wind“, za který by se nemuseli stydět třeba ani Candlemass. Jde ale spíše o úsměvnou kuriozitu, která do celkového zvuku desky úplně nezapadá.

Pokud vám mrdá a „Suicide Euphoria“ se vám líbilo, není důvod, proč si „Posthumous Humiliation“ nevpálit. Je však možné, že po několika málo rotacích si budete z desky vybírat jednotlivé tracky, než abyste se opětovně otrocky podrobovali celé stopáži. Novice bych odkázal spíše na debut. Ne, že by druhá fošna představovala abruptní odklon. Nabízí však rovnici kapely ve „stravitelnější“ a pospolitější formě.


Carcinoma / Abyssal – Apanthropinization

Carcinoma / Abyssal - Apanthropinization

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Goatprayer Records

Tracklist:
I. Carcinoma
01. Silent Master
02. Marching Legions
03. Servile Performance
04. A Light to Pierce the Void

II. Abyssal
05. Enantiodromia
06. Sinews Weave Vicissitudes
07. Chaos Anthropomorphism
08. Veins of Satiation

Hrací doba: 36:35

Odkazy Carcinoma:
facebook / bandcamp

Odkazy Abyssal:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Goatprayer Records

O Abyssal se toho svého času nahovořilo poměrně dost. Tahle britská entita naskočila do rozjetého vlaku chaotického extrémního metalu, ale brzy se vyprofilovala jako jedno z těch zajímavějších jmen, které se věnují disonantní kombinaci black a death metalu. S každým dalším albem rostl věhlas formace na extrémně metalové scéně a třetí dlouhohrající zářez „Antikatastaseis“ (2015) vydaný v kooperaci Profound Lore Records a Iron Bonehead Productions už v ročních žebříčcích mnohých nadělal slušnou paseku. Nicméně i předešlé dva počiny „Denouement“ (2012) a „Novit enim Dominus qui sunt eius“ (2013) byly dost povedené.

Po vydání „Antikatastaseis“ se nicméně Abyssal trochu ztratili z dohledu a během několika málo následujících let si připsali pouze box „Perichoresis“ s audiokazetami všech tří řadových nahrávek. Bylo to až v loňském roce, kdy se okolo Abyssal začalo dít něco pořádného. Skupina se pustila do koncertování, přičemž premiéra se odehrála v březnu na festivalu Oration na Islandu, a nedlouho poté relativně potichu vyšlo i splitko „Apanthropinization“ s krajany Carcinoma, které bude předmětem našeho dnešního rozjímání.

Doposud jsem mluvil pouze o Abyssal, takže nyní nastal čas, abychom ztratili pár slov také o Carcinoma, byť v jejich případě toho bude znatelně méně. Jak už jsem zmínil, jedná se taktéž o britskou formaci. V jejích řadách najdeme hned dva muzikanty z koncertní sestavy Abyssal a všichni tři členové Carcinoma hrávali i v Holodomor, na jejichž jediné EP „Témoignages de la gnose terrestre“ (2012) si možná vzpomenete díky cca tři roky staré LP reedici od Arachnophobia Records. Samotní Carcinoma ale toho doposud příliš nepředvedli. „Apanthropinization“ je jejich teprve druhým počinem po bezejmenném demosnímku z roku 2015.

Na „Apanthropinization“, které prozatím vyšlo jen na CD u Goatprayer Records, mě docela zaujal obal. Ten totiž vypadá jako ženské rozmnožovací ústrojí z pekla, kde se místo dělohy a pochvy šklebí lebka. Poslech naštěstí není tak bolestivý, jak by určitě bolelo strkání penisu do něčeho, co se nachází na obálce.

Carcinoma mohli vzhledem k nepříliš bohaté diskografii jenom překvapit. Přesto mě jejich počínání nechalo docela chladným. Trojice rube prohnilý black / death metal ve formě, jaká by teoreticky mohla zachutnat vyznavačům podobné muziky, ale mně osobně přijde, že Carcinoma strádají na nějaké skutečně výraznější pasáže nebo silnější atmosféru, což jsou jen tak mimochodem obojí věci, které jejich splitovým souputníkům nikdy cizí nebyly. Jako jejich nejlepší chvilka mi přijde „A Light to Pierce the Void“, tedy finální song jejich poloviny „Apanthropinization“, protože jde o jedinou skladbu, u níž se dá hovořit o nějaké hmatatelnější náladě. Jinak je to jen o pár slušných motivech, které dojem výrazně nezvednou, a tím to hasne.

Jakmile to začnou hrnout Abyssal, rozdíl je okamžitě patrný. Už jen zvukově jsou o poznání zajímavější, skladatelsky taktéž. Každá ze čtyř přítomných písní zvládne nabídnout přinejmenším jednu velmi dobrou pasáž. Baví mě i plíživé melodie, které tu jsou porůznu nastrkány – nejvýraznější z nich je hypnotický kytarový motiv na začátku „Veins of Satiation“.

Na druhou stranu, až doposud se Abyssal s každým nově vydaným materiálem dokázali posunout o kousek výš, což se tentokrát bohužel neděje. Jejich příspěvek na „Apanthropinization“ je určitě dobrý, ale najde se v něm i několik trochu planých chvil a celkové dojmy z „Antikatastaseis“ byly mnohem výš. Skladby ze splitu se působivosti minulé desky dotýkají pouze v dílčích momentech.

Vzato kolem a kolem tedy nejsou moje pocity „Apanthropinization“ nijak omračující. Carcinoma mě příliš nezaujali. Abyssal sice čest nahrávky zachraňují a ukazují, že svůj talent neztratili, nicméně v minulosti už dokázali nahrát i silnější věci.