Archiv štítku: death metal

Bloodsoaked Necrovoid – Demo 1

Bloodsoaked Necrovoid - Demo 1

Země: Kostarika
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 24.7.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Quintessence of the Colossal Cosmic Entity
02. Metaphysical Prolapse Through Purulent Detaching Nightmares
03. Dismal Catacombs of Eternal Flagellating Torment
04. Consuming Darkness of Void Towards Inconceivably Vast Insanity

Hrací doba: 19:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Vždycky mě bavilo do místních recenzí přinášet kapely pocházející z koutů světa, pro něž extrémní metalová hudba není zrovna typická. Sice tak v poslední době činím možná méně, než bych rád, ale zkusme to nyní alespoň částečně napravit za pomoci Bloodsoaked Necrovoid.

Bloodsoaked Necrovoid pocházejí ze středoamerické Kostariky, což samozřejmě není úplná prdel světa, nicméně nejde o stát, jenž by produkoval nějaké zásadní metalové kapely. Název Bloodsoaked Necrovoid je ovšem METAL jako svině a perfektně se hodí ke slibovanému ohavnému death / doom metalu. Jejich první demosnímek pak potenciál hnuso-názvu, hnuso-titulů skladeb i lovecraftovské hnuso-malůvky na obalu naštěstí potvrzuje.

Nahrávka s neoriginálním pojmenováním „Demo 1“ se totiž může pochlubit skutečně chorou atmosférou a zlým soundem. Bloodsoaked Necrovoid nevymýšlejí nic nového a jedou dle osvědčených receptů střídání zlovolného deathmetalového primitivismu s ultra-pomalými umíráčky, které se táhnou jako bahno. Nemusíme zacházet daleko do minulosti a pro srovnání zmiňme třeba jednu rostoucí „hvězdu“ poslední doby – pokud jste si loni prudce pošmákli na debutu Spectral Voice, pak by vás Bloodsoaked Necrovoid mohli zajímat. Sice nejsou Kostaričané tak atmosféričtí, ale díky demo produkci se jejich aktuální počin může pochlubit ještě větší syrovostí a hrubozrnností. Což má taky něco do sebe.

Netvrdím ale, že Bloodsoaked Necrovoid nedokážou vytasit i pořádnou temnou melodii. V tomhle ohledu není nijak těžké vybrat názorný příklad, protože kytarový motiv v prostředku třetího tracku „Dismal Catacombs of Eternal Flagellating Torment“ je prostě působivý a prakticky okamžitě jsem jej pasoval na vrcholný moment celého počinu. Do budoucna bych si takových chvilek nechal líbit i víc, protože tohle je fakt žrádlo.

Naštěstí i v dalších písních je co poslouchat. Třeba „Metaphysical Prolapse Through Purulent Detaching Nightmares“ je zkurvená pomalá tryzna. Anebo finále (a tím i závěr celého demosnímku) „Consuming Darkness of Void Towards Inconceivably Vast Insanity“ má taky hodně co do sebe a může se pyšnit značně neveselou náladou. „Quintessence of the Colossal Cosmic Entity“ jakožto otvírák taktéž funguje uspokojivě a obecně bych ještě zmínil, že když se Bloodsoaked Necrovoid rozjedou a pustí se do vyšších rychlostí, jejich sypačky zní patřičně násilně. Neodpustím si ještě jednu poznámku – výše jsem hovořil o tom, jak už jen názvy působí zlověstně, takže když už jsem je tu všechny vyjmenoval, nezapomeňte si je přečíst pozorně. I tato slova a jejich významy mohou sloužit jako klíč k pochopení toho, co za muziku Kostaričané nabízejí.

„Demo 1“ má celkově jen devatenáct minut a čtyři tracky, ale osobně mohu bez obav říct, že mi to stačí k tomu, abych do Kostariky poslal palec nahoru. Bloodsoaked Necrovoid sice nic neinovují, ale zlo drhnou dost poctivě, má to koule a obecně je to o kotel lepší, než byste nejspíš čekali od prvního demosnímku nějaké kapely z Kostariky. Další fošnu si docela rád pustím, protože si myslím, že pokud budou Bloodsoaked Necrovoid pokračovat v tomhle duchu a případně půjdou ještě nahoru, určitě bude co poslouchat.


Finis – Visions of Doom

Finis - Visions of Doom

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 9.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 20:10

Odkazy:

Nemám samozřejmě tušení, jestli jste na tom stejně jako já, ale já jsem o existenci německých Finis do letošního roku vůbec nevěděl. Jejich demosnímek „At One with Nothing“ z roku 2016 mě minul velikým obloukem, takže asi jako většina lidí jsem se o této formaci dozvěděl až s příchodem letošního minialba „Visions of Doom“, které si pod svá křídla vzali Iron Bonehead Productions.

Finis hrají kombinaci black metalu a death metalu. Což asi nezní jako něco, z čeho byste si měli okamžitě sednout na prdel. Přesto je „Visions of Doom“ nahrávkou, jakou byste možná mohli chtít slyšet, protože je to prostě kurevsky fajn fošna. Čím déle poslouchám a čím více o tom přemýšlím, tím spíš si říkám, že ačkoliv se nejedná o nějaké fantastické dílko, tak tomu vlastně nemám moc co vytknout.

Jestli v něčem umí Finis chodit, je to jednoznačně atmosféra. Nahrávka dýchá patřičně mrtvolnou a prohnilou náladou, což je nesporně velké plus. I v instrumentální rovině můžu chválit, poněvadž prakticky všechny nástroje se tu a tam vytasí s nějakým zajímavým motivem či přechodem. Ať už to je nějaká bicí linka nebo povedené kytarové melodie s určitou morbidní vznešeností. Možná úplně nejvíc mě ovšem zaujal vokál, protože zpěvák Finis chroptí dost charismaticky a nebojí se s hlasem čarovat i slušné hrdelní běsy. Tady určitě palec nahoru.

„Visions of Doom“ má nějakých dvacet minut, díky čemuž naštěstí není žádný velký prostor pro nudu. Nejméně záživně z přítomné trojice songů mi vyznívá titulní flák na druhé pozici, který je možná trochu paradoxně nejdelší. Ne snad, že by byl slabý. Také má svoje čaro a i v něm se najde několik dost povedených pasáží (třeba zpomalení s odbíjejícím zvonem a následné navázání), nicméně podobně laděná „11 Temple Stones“ na úvod mě dostala o kousek víc. Třetí „Fosforos“ se od vytyčeného směru lehce odchyluje a jde ještě citelněji po atmosférickém prožitku, což vůbec není k zahození.

Vzato kolem a kolem se tedy „Visions of Doom“ dost povedlo. Netvrdím, že to musíte povinně slyšet, ale myslím, že když si to pustíte, nijak neprohloupíte. Za mě, mimo jiné, slušný příslib do budoucna.


Škáŋ – Death Crown

Skan - Death Crown

Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.4.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Initium
02. Death Wish
03. A Mort
04. The Womb
05. Au Dela
06. Iron & Blood
07. Father Qayin
08. For the Love of Death

Hrací doba: 43:45

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

V případě Texasu si člověk asi na první dobrou nevybaví spojitost s temným extrémním metal. Když má jít o vztah mezi tímhle americkým státem a tvrdou hudbou, asi největšího věhlasu a vlivu dosáhla Pantera. Nicméně i zde se najdou undergroundové smečky, jejichž hudba má určitou hloubku a svou duší uctívá Ďábla.

Pod prapodivným názvem Škáŋ se skrývá čtveřice, která o sobě už dříve dala vědět nějakými minialby, ačkoliv její historie se příliš hluboko do minulosti netáhne. To zásadní se začíná dít roku 2016, kdy se kapely ujímají němečtí Ván Records a posílají do světa první dvě EP, která mají být první respektive druhou částí cyklu čtyř velmi limitovaných krátkohrajících nahrávek. Další dvě části měly následovat ten samý rok a posléze měly být všechny skladby vydány společně jako deska.

I přes avizované plány však ke třetí a čtvrté části cyklu prozatím nedošlo a tím pádem ani k jejich zmiňovanému zkompilování do podoby jednoho vydání. Namísto toho Škáŋ po dvouleté odmlce přišli s dlouhohrajícím debutem „Death Crown“, jenž spatřil světlo světa letos na jaře. Pod jednoduchou obálkou s logem kapely se ukrývá poměrně zajímavá muzika, která za kousek vaší pozornosti stojí, tak se na ni pojďme v rychlosti podívat.

Intro „Initium“ je oukej, ale žádná velká šleha. Poté se rozjede „Death Wish“, na jejímž základě by se dalo soudit, že Škáŋ nebudou hrát nějaké velké zázraky. Tenhle track totiž svou kvalitou asi nikomu nezpůsobí infarkt. Sem tam motiv je sice fajn, ale nejzajímavější mi přijde minimalističtější finále a zvláštně znějící sólo. Soudě čistě na základě „Death Wish“, člověk by asi řekl, že je solidně odehraný black / death metal, ale s nepříliš velkou přidanou hodnotou.

Celkový obraz „Death Crown“ je ovšem naštěstí o mnoho poutavější a hned vzápětí to Škáŋ předvedou. „A Mort“ má sice jen dvě a půl minuty, ale proti předchozímu zářezu je to změna jak čuně – pomalé tempo, hypnotická rytmika, atmosféra okamžitě začne makat jak o život. V obdobném duchu pokračuje také „The Womb“ se skvělými kytarovými výjezdy nad rámec základního motivu. Silnou náladotvorností se může pochlubit i následná „Au Dela“, přestože ta už vynechává metal a působí více jako mezihra před závěrečnou částí alba. Každopádně, právě tato trojice skladeb mi na „Death Crown“ přijde suverénně nejlepší, a jestli kvůli něčemu album stojí za pozornost, pak jistě kvůli tomuhle. Ale nejen kvůli tomuhle, protože i následující tracky se mohou pochlubit nemalou kvalitou.

Poslední tři songy se zdánlivě vracejí k modelu nastolenému v „Death Wish“, ve všech třech případech se tak nicméně děje v o poznání zajímavější formě. Kupříkladu „Iron & Blood“ hodně povyšuje krásné kytarové sólo, které se táhne přes celou druhou polovinu metalové části písně, aby posléze odeznělo v poklidném outru. „Father Qayin“ a „For the Love of Death“ slibují zajímavější poslech čistě z titulu svých délek bezmála deseti respektive jedenácti minut. Pozitivní zprávou je, že se nejedná o plané sliby a obě kompozice skutečně mají co nabídnout.

Jednoznačně nejslabší skladbou na „Death Crown“ je tedy ta, která celou desku otvírá a měla by sloužit jakožto první dojem i jako návnada na další průběh nahrávky. Netvrdím, že je to vyloženě špatný song, ale z celé kolekce je nejméně osobitý a nejvíce obyčejný. Albu jako celku se nicméně vyplatí dát šanci, jelikož se jedná o nanejvýše zajímavý debut, na němž je znát umělecká vize i schopnost tuto přetavit v odpovídající výsledek. Dost povedená placka. Takže se nenechte dlouho přemlouvat.


Cult of Extinction – Black Nuclear Magick Attack

Cult of Extinction - Black Nuclear Magick Attack

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories / Atavism Records

Hrací doba: 13:18

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nastal čas, abychom si na našich stránkách představili další sonickou prasárnu. Německá palba Cult of Extinction sice nepatří k formacím, které hrubozrnnost extrémního metalu povyšují na další stupeň zakomponováním noisových vlivů, v tomto případě formálně zůstáváme celou dobu na poli metalu. Nicméně i tak se jedná o poměrně slušný nájeb, který není určen příznivcům melodií, vzletných refrénů nebo groovy rytmů.

Za Cult of Extinction stojí borec, jenž si říká Void. Zachytit jste jej mohli kupříkladu v jeho dalším, tentokrát atmo-blackovém projektu Imperceptum, s nímž jen tak mimochodem čerstvě vydal čtvrtou desku „Heart of Darkness“. Všimnout jste si mohli také deathmetalové kapely Abominations, jejíž debutová dlouhohrající fošna „Summoning Death“ vyšla letos přibližně ve stejnou dobu jako „Black Nuclear Magick Attack“, tedy pilotní ípko Cult of Extinction. Důležité je ovšem říct, že právě dnes recenzovaný projekt je ze všech těchto aktivit nejzajímavější – hudebně, zvukově i atmosféricky.

Ne snad, že by v rámci Cult of Extinction na rozdíl od ostatních projektů předváděl něco zásadně originálního nebo nevídaného. To vůbec ne. Jedná se o poměrně standardní agresivní vřavu ve stylu kanadských Revenge. Koule to nicméně má, zvuk je povedený a správně nepřátelský, vokál patřičně zvěrský… má to prakticky vše, co člověk může od war metalu chtít, takže pokud máte tenhle bestiální druh black / death metalu v oblibě, klidně si „Black Nuclear Magick Attack“ vpalte do sluchovodů, protože za těch třináct minut času to určitě stojí. Však už jen pro ten krutopřísný název!

Lze-li na něco žehrat, pak jedině na skutečnost, že sypací pasáže by mohly vyznít ještě násilněji a nebezpečněji. Za aktuálního stavu posluchače nijak zásadně nedojmou. Naštěstí se však nejedná o tak zásadní nedostatek, aby to dojem z jinak povedeného EPčka zkazilo.

Ve finále tedy můžeme bez obav hovořit o dost solidně zajebané jednohubce pro fans bestiálního zlo metalu. Netvrdím nic o nějaké genialitě nebo hlubokém zážitku, ale kdybych tu mlel o tom, že mě „Black Nuclear Magick Attack“ nebavilo, tak bych kecal. Za mě dost cajk a další počiny si klidně počkám.


Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum

Jyotisavedanga - Thermogravimetry Warp Continuum

Země: Rusko / Indie
Žánr: black / death metal / noise
Datum vydání: 6.6.2018
Label: Larval Productions

Tracklist:
Side A:
01. Distress Signal: Source Unknown
02. Quantum Integers Systematic Deduction
03. Bilateral Indexing Theory

Side B:
04. Protocol Hyper Sterilization on Initialize
05. Vector Photon Gammaburst
06. Imploding Linear Fusion Propulsion System

Hrací doba: 27:47

Odkazy:
facebook

Jyotiṣavedāṅga – už jen ten název zní zvláštně, je plný divných znaků respektive diakritických znamének. Nevím, jak to působí na vás, ale u mě jen tohle vzbuzuje určitou zvědavost. A ta je v tomto případě skutečně na místě.

Jyotiṣavedāṅga je rusko-indický projekt, za nímž se skrývají členové skupin, jejichž jména pravidelným čtenářům nemusejí být neznámá. V jejich portfoliu totiž mimo jiné najdeme Goatpsalm či Tetragrammacide, což jsou v obou případech hodně zajímavé formace. Hned zkraje mohu prozradit, že Jyotiṣavedāṅga mají o trochu blíže ke druhým jmenovaným, tedy násilnému bestiálnímu black-death-noise námrdu v podání Tetragrammacide. Jyotiṣavedāṅga je nicméně kousek jinde, přestože žánrová škatulka vypadá na první pohled stejně.

Ale myslím, že to už všichni, kdo slyšeli skvělé demo „Cannibal Coronal Mass Ejections“ z roku 2016, dávno vědí. Demosnímek nabídl sonický bordel vysoké náročnosti i kvality. Kdo si ovšem myslí, že extrémní metal nemá být zábava, nýbrž výzva, ten z neúprosné zvukové pasáže nejspíš vydoloval nejen několik působivých nápadů, ale i odtažitou kosmickou atmosféru. Kterážto ostatně plně koresponduje s názvem skupiny, poněvadž Jyotiṣavedāṅga je jedním z nejstarších známých indických textů o astrologii a astronomii. Datuje se někam do roku 700 př. n. l. (odhady se však značně liší), nicméně vychází z tradic ještě starších.

Ne nadarmo se po tak kvalitním demosnímku čekalo na další nahrávku docela netrpělivě. Zajímavé přitom je, že dlouhohrající debut „Thermogravimetry Warp Continuum“ se může pochlubit hrací dobou o pouhých sedm minut delší než v případě „Cannibal Coronal Mass Ejections“. Avšak z jistého úhlu pohledu – smysl to dává, protože již při stopáži necelých 28 minut se jedná o záležitost náročnějšího rázu, jejíž hlukové hlubiny nejsou určeny běžným posluchačům metalu.

Hovořil jsem o tom, že Jyotiṣavedāṅga sdílejí prakticky totožnou žánrovou škatulku s Tetragrammacide, a přece jsou jiní. Ten rozdíl je patrný na první poslech. „Thermogravimetry Warp Continuum“ možná patří k deskám, které disponují zvířecím soundem i zběsilými moment, přesto jde o dost atmosféričtější záležitost než u agresivního pekla Tetragrammacide.

Na Jyotiṣavedāṅga se mi líbí, že se v jejich tvorbě smazávají hranice mezi extrémním metalem a noisem. Nečekejte přístup, že chvíli hraje metal, pak na několik vteřin převezme otěže hluk a pak zpátky k metalu. Na „Thermogravimetry Warp Continuum“ jsou oba styly organicky propojeny v jedno, a byť není sporu o tom, že je takového stavu docíleno víc zvukovou než skladatelskou stránkou věci, pořád se jedná o lákavou kombinaci. Když navíc zmiňujeme extrémní kytarovou hudbu, sluší se dodat, že tím není nutně myšlen pouze black a death metal. Leckteré bicí nájezdy se blíží prasopalům z grindcoru, k němuž má v jistých ohledech nejblíže i vokál.

Jyotisavedanga

Právě vokál – říkat zde zpěv by bylo skutečně nadnesené – patří k nejkontroverznějším prvkům „Thermogravimetry Warp Continuum“ a věřím, že spousta lidí se přes něj nepřenese. Nejde ani tak o to, že animální hučení je jak vytažené z toho nejhlubšího kanálu, jako spíš o skutečnost, že vokál ve zvuku desky přebíjí vše ostatní, a to skutečně výrazně. Kdykoliv se ozve, vstoupí do popředí a přehlučuje vše okolo. I díky tomu zní nahrávka, obzvlášť na první poslech, velmi nepřátelsky a nehostinně. Zvyknout se na to ovšem dá…

…i když na jednu stranu je to škoda, poněvadž v hudební stránce lze nalézt dost velmi zajímavých a podmanivých momentů. A nemusí nutně jít jen o darkambientní chvíle, z nichž sálá kosmický chlad. Asi nejnápadnější je v tomto ohledu závěrečná osmiminutová „Imploding Linear Fusion Propulsion System“, ale skvělé nápady jsou ke slyšení i jinde, viz namátkou jedna pasáž ve „Vector Photon Gammaburst“.

Nebudu zastírat, zpočátku jsem byl z „Thermogravimetry Warp Continuum“ mírně zklamaný a říkal jsem si, že „Cannibal Coronal Mass Ejections“ bylo mnohem lepší. Ale ta deska ohromně vyrostla a postupem času jsem její neprostupné černotě bezvýhradně propadl. Před vydáním jsem čekal, že to bude dobré, nicméně jsem nečekal, že tu nyní budu muset prohlásit, že jde doposud o jednu z nejlepších věcí, co jsem letos slyšel. Povinnost vlastnit pro všechny fanatiky do sonických binců.


Tomb Mold – Manor of Infinite Forms

Tomb Mold - Manor of Infinite Forms

Země: Kanada
Žánr: death metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Manor of Infinite Forms
02. Blood Mirror
03. Abysswalker
04. Final Struggle of Selves
05. Gored Embrace (Confronting Biodegradation)
06. Chamber of Sacred Ootheca
07. Two Worlds Become One

Hrací doba: 40:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

S následujícími řádky by měli zpozornět všichni ti, kteří baží po kvalitní deathmetalové nahrávce, protože právě taková je na pořadu dne. Na svědomí ji má kanadská sebranka Tomb Mold a nazvali ji „Manor of Infinite Forms“. Vyšla u 20 Buck Spin, kteří v posledních letech vydávají zajímavé počiny, a spoluprací s Tomb Mold v tom také pokračují.

Přiznám se, že tuto torontskou kapelu jsem zaregistroval právě až s letošní novinkou, přestože už nějaký ten pátek fungují. „Manor of Infinite Forms“ není ani jejich prvotinou, tu si odbyli minulý rok, kdy vyšlo album s názvem „Primordial Malignity“. A jemu ještě přecházeli tři EPčka z nichž už dokonce stihla vyjít i kompilačka. Zkrátka Tomb Mold už mají něco málo za sebou.

Abych vám ještě přiblížil styl, jemuž se věnují, tak mohu uvést, že bych je přiřadil někam k partičce, která tvoří skupiny Blood Incanation a Spectral Voice, přesněji bych je pak umístil rovnou mezi ně. Tomb Mold nejsou progresivní ani techničtí, ale zároveň není jejich hra úplně neohrabaná a dokáže se vší přímočarostí nabídnout nečekané zvraty a měnit tempa s obratností prvně jmenovaných. Rovněž tak není jejich hudba doomová, ale umí se ve skladbách dostat k pořádně zatuchlým místům, odkud se škrábou horko těžko, podobně jako druzí jmenování. Oni sami se pak hlásí k odkazu finské deathmetalové klasiky a právě i odkaz staré školy je v jejich zvuku obsažen.

Ono se ostatně stačí podívat na vcelku výpravnou obálku. Při pohledu na ni je snad zjevné, o co tu půjde. Vlastně právě obal mi učaroval nejdříve a přiměl mě si „Manor of Infinite Forms“ poslechnout. A vězte, že právě takováto romantická procházka prohnilou kanalizací prolezlou zmutovaným hmyzem a vetřelci neznámého původu a tvaru to je. Radost pohledět, radost poslechnout, a nejlépe oboje najednou.

„Manor of Infinite Forms“ obsahuje sedm písní a dalo by se klasicky rozdělit na dvě poloviny, ostatně ideálně po vzoru vinylu, tedy strana A – čtyři skladby, strana B – zbylé tři. Avšak nenazval bych to klasicky horší a lepší polovinou, nýbrž znatelným vygradováním věcí. To, s čím přichází první kusy, tedy velice dobrým death metalem, se se čtvrtou „Final Struggle of Selves“ začíná ještě zlepšovat, aby s posledními zářezy skvěle vyvrcholilo k žánrovému stropu. Nevím, jestli byl takhle koncept alba zamýšlen, ale na mě to tak působí.

Právě závěrečná trojička „Gored Embrace (Confronting Biodegradation)“, „Chamber of Sacred Ootheca“ a „Two Worlds Become One“ obsahuje ty nejlepší nápady. Hlavně riffy v prvně a posledně jmenované zabíjí a drtí kosti na padrť. Tohle je přesně ten death metal, který mám rád. Co se skladatelské činnosti týče, těžko se něco vytýká, písně jsou poskládané šikovně, nejedná se o žádnou bezhlavou hoblovačku, co by po pár minutách nudila, a nechybí tomu nadšení.

Tomb Mold

Ale abych jen nechválil, menší výtku bych měl ke zpěvu. Ten je sice záhrobní až za roh, ale postrádám u něj nějaký větší charakter. V podstatě ve všech skladbách je ve stejné poloze, sem tam se zařve trochu víc, ale na rozdíl od hudby nepřináší nic zajímavého. Přesto zůstává hlavním poznatkem skutečnost, že sedí ke svému okolí, takže poslech nijak nenarušuje, a když ho berete jen jako další prostředek k budování nálady, je to zcela v pořádku. Zajímavé je, že ho má na starosti, podobně jako třeba u Autopsy, bubeník, zde tedy Max Klebanoff.

Atmosféra zde taky funguje, jednak díky skladbám samotným, druhak díky produkci Arthura Rizika známého z prací pro Code Orange, Inquisition, Power Trip a další. Líbí se mi, že je tu podobně jako třeba u Spectral Voice slyšet taková ta ozvěna, jež zní zatraceně dobře. Jinak Tomb Mold i svoje texty naplňují žánrově dosyta. Hemží se to hnusem, avšak dozvěděl jsem se, že je všechno vysoce inspirováno světy RPG videoher „Bloodborne“ a „Dark Souls“ patřící do série „Souls“. Dokonce i název kapely Tomb Mold je nějaká věc přímo ze hry. V tomhle já se moc neorientuji, ale tato herní série je zase mimo jiné založena na literatuře Lovecrafta, takže mi to hned dává větší smysl.

Závěr je jasný: „Manor of Infinite Forms“ je dílo hodné poslechu a vyznavači metalu smrti by neměli být zklamáni. Já se v nadcházejících dnech musím pořádně podívat na zub jejich předchozí tvorbě, protože ta podle zvěstí internetu nebude o mnoho horší. Příjemný poslech přeji.


Oraculum, Malthusian, Vircolac

 Oraculum, Malthusian, Vircolac

Datum: 28.7.2018
Místo: Dublin, On the Rox (Irsko)
Účinkující: Coscradh, Death the Leveller, Malthusian, Oraculum, Sacrilegia, Slough Feg, Vircolac

Je podvečer a já zrovna přebíhám most přes řeku Liffey zatímco mne míjí jeden obludný dvoupatrový autobus za druhým. Proplétám se davy ostatních turistů a začínám být trochu nervózní, protože jsem si nechal mnohem menší rezervu na bloudění, než jsem původně plánoval. Centrum Dublinu je touhle dobou „very busy“, což není žádné překvapení – je víkend, takže i spousta lidí, co jinak během týdne přebývali někde na předměstí, vyrazili rozverně zaclánět. Naštěstí po pár bezradných špatných odbočeních nakonec nacházím klub On the Rox – a posléze i jeho hlavní vchod hned naproti řece. Vybíhám po schodech, platím vstupné, předražené pivo, propluji podlouhlou hospůdkou a zakotvím u pódia. Hýbou mnou očekávání – Invictus Productions sestavilo line-up plný lokálních metalových kapel s jednou výjimkou z Chile a jednou z USA. Z těch nejznámějších stojí na jedné straně Malthusian – atmosferický death metal, s nímž se český fanoušek mohl setkat například, když v sedmičce předskakoval rozlučce Altar of Plagues na jejich posledním turné, na druhé pak chilská sebranka Oraculum útočící na osmdesátkové black/death metalové kořeny. Večer mají otvírat v půl sedmé místního času mraziví doomoví Death the Leveller a dále je pak následovat nesvatá deathová trojice Sacrilegia, Coscradh a Vircolac, přičemž večer uzavírat heavymetaloví Slough Feg.

Doom v podání Death the Leveller nabízí velmi osobitý vokál a silnou rytmiku. Po skladatelské stránce jde samozřejmě o docela klišé, ale zpracování tomu dodává koule, a tak jejich EP nazvané jednoduše „I“ za poslech celkem stojí. Naživo pak fungují slušně, i když se domnívám, že z téhle muziky šlo vyždímat ještě o špetku víc. Čtveřice v čele se zpěvákem Denisem Dowlingem sice umí čas od času vymáčknout solidní gradace – především v závěru si pár těch hutných repetitivních pasáží krásně sedne – jenže mám dojem, že takovéhle napětí by tenhle typ muziky mohl zvládnout po celou dobu. Dojem nicméně přetrvává pozitivní, byť vrchol večera nás teprve čeká.

Na podium po pauze nastupuje duo kytara + bicí nesoucí název Sacrilegia (neplést s kanadským duem Sortilegia). Dle prvních tónů je jasno – odteď už vládne black / death metal, nyní s lehkou příměsí thrashe. Svižné drtičky v dané sestavě působí opravdu patřičně dřevně, a tak i když doma by se mi něco takového v přehrávači asi stěží vydrželo ohřívat delší dobu, tady si to docela užívám. Průběh vystoupení samozřejmě nenabízí pranic překvapujícího, muzika má oldchoolově řezat a drtit a obojí činí obstojně, nicméně snadno zaměnitelně s analogickými žánrovými uskupeními.

V podobně přímočaré linii se nesou i Coscradh, byť vzhledem k tomu, že jsou čtyři, disponují pochopitelně plnějším zvukem. Jedná se o soldině prezentovanou ponurou deathovou řež, která sice má docela charisma, ale celkový dojem je s odstupem daleko nenápadnější, než by se zdálo. Nějak mi neuvízl skoro žádný riff a až nyní při psaní jsem musel osvěžit paměť ukázkou. Rytmika je solidní, ale skladatelství se drží v poměrně vyjetých kolejích. Střídají se pomalejší riffovačky a drtivé klepačky. Potenciál tu je, ale něco mi tu pořád chybí.

Vircolac, v jejichž sestavě za basou poznávám frontmana Sacrilegie, Jasona Keanea, umí oproti předchůdcům i zvolnit a přinést špetku blackovější atmosféry a melodií, v těch tvrdších pasážích jsou pak velmi úderní. Tomuhle pomáhá patřičně valivá a správně dynamicky vyladěná rytmika v podání bubeníka Colina Purcella. Suverénní rytmy svádí k neurvalému headbangingu a publikum se konečně dostává patřičně do ráže. Atmosféra znatelně houstne, nicméně kotlení se obejde bez nějakých patřičných strkanic. Zpět ale k muzice samotné – chválím si přehledné nazvučení, v rámci něhož skladby z EP „The Cursed Travails of the Demeter“ případně neméně povedených demáčů vynikají věru znamenitě. Správná porce hutnosti bez stereotypu. Co se týče atmosféry jeden z vrcholů večera hned po…

Malthusian. Ti jsou naživo výteční – a to navzdory tomu, že svému vystoupení místy dodávají patinu punkové nedbalosti dovedené do levelu, kdy nacamraný zpěvák a basák Pauric Gallagher (jehož můžete znát z Mourning Beloveth) upustí svůj nástroj a jindy zkopne mikrák a pokračuje bez něj. Jenže téhle mystické bestialitě to nějak vůbec neškodí a atmosféře pomáhá. Prostě se to dá v pohodě brát jako nihilistický umělecký záměr. Koneckonců co by byl perfekcionismus bez nadšení, žejo. Skladby Malthusian společně s Vircolac obstarávají ten variabilnější pól na deathmetalové mapě dnešního večera. Malthusian místy zabrousí i do doomu a jejich drtičky rozhodně nejsou nějaké stereotypní retro. Disponují hned trojicí mocných growlů, které se člověku zaříznou do lebky, a riffy obstojně probudí. Závěr vygraduje do poloviční destrukce pódia. Povedené. Jsem zvědav, co kapela předvede na první dlouhohrající nahrávce „Across Deaths“, jež má spatřit světlo světa v září.

Oraculum jsou v porovnání s tím jen takové učebnicové retro. Kříže dolů, zamračíme se a jdeme na věc. Jako bych poslouchal stařičkou kazetu. Autenticita je tu nepopiratelná, jenže k pravým primordiálním kultům typu Archgoat mi něco chybí. Na druhou stranu průser to určitě není – vystoupení zhlédnu celé a rozhodně nelituji, jen holt nejsem asi úplně cílovka, a na Brutal Assaultu je dost pravděpodobně oželím. Poslední kapelou večera mají být američtí Slough Feg, jež nicméně kvůli chytání vlaku do Bray musím oželet. Dle letmého poslechu ukázek jsem ale zřejmě o moc nepřišel.

Čas od času se vyplatí podívat se za hranice své rodné hroudy na to, jak vypadá underground někde jinde. V tomhle ohledu mi návštěva téhle akce byla příjemnou zkušeností. Takové to ujištění se, že i v Dublinu se najde početná parta nadšenců, co namísto bezcílného plýtvání časem občas vytáhnou paty na koncík, případně sednou za nástroj a vyloudí nějakou muziku, která má hlavu a patu (a i nezanedbatelné gule). Samotná akce pak dopadla velmi dobře.  Ač nejspíš nebude figurovat v ročním žebříčku toho nejlepšího, co jsem letos viděl (však také jde stále z většiny o kapely, které zatím na kontě mají jen EP a dema), jednalo se o solidní záležitost. Sice ne dech beroucí, ale velmi příjemnou. Vrcholem večera byla jednoznačně dvojice Vircolac a Malthusian.


Consumed by Vultures – In eterno

Consumed by Vultures - In eterno

Země: Švýcarsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. New Born
02. The Faceless God
03. The Choice
04. Sky Obscuration
05. Kill to Be Supreme
06. Your Demise
07. Meditation
08. Behold the Devastation
09. Omega
10. Kill to Be Supreme (Orchestral Version)

Hrací doba: 39:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nice to Eat You Records

Consumed by Vultures je podle mého skromného názoru tak akorát název pro deathmetalovou sebranku. Nemlich to samé platí i o obálce debutového alba „In eterno“ – jakmile se na něj člověk podívá, prakticky okamžitě jej přes oči flákne deathmetalový feeling (kde „deathmetalový“ znamená jen určitý výsek stylu, ale budiž). Tím jsme ale ještě neskončili, protože totožně působí i logo skupiny. Tohle vidíš a ihned je ti jasné, že tahle švýcarská banda bude hoblovat death metal a né že kurva né.

Nyní si ovšem položíme dost zákeřnou otázku – je to tak správně? Vlastně už dopředu prakticky jistojistě víte, čeho se od desky jako „In eterno“ dočkáte. Consumed by Vultures jsou ve těchto všech ohledech death metal jak noha, ale ono to bezezbytku platí i hudebně. Což někomu asi vyhovovat může, ale mám-li hovořit sám za sebe – což bych asi měl, když jsem pod tímhle kvazi-literárním výstřikem podepsaný – tak za mě nic moc.

Hudebně jsou totiž Consumed by Vultures… prostě death metal. Stejně tuctový, jak nečitelné je jejich logo, stejně obyčejný, jak průhledný je přebal „In eterno“. Možná, že zarytí fandové tohohle druhu muziky budou spokojeni a nic z doposud řečeného jim nebude vadit, natožpak je odrazovat, ale já osobně se neřadím k fanatickým příznivcům death metalu. Jsem spíš sváteční posluchač a na ten svátek si prakticky vždy vybírám něco zvláštního, co sice stále spadá do deathmetalového ranku, ale zároveň z něj nějakým způsobem vybočuje.

Consumed by Vultures nicméně k takovým svátečním příležitostem nejsou a snad ani nemohou být určeni, protože z průměrné masy kovu smrti nevybočují vůbec ničím. Nebudu dále chodit kolem horké kaše – tahle švýcarská parta hraje úplně to samé, co hraje milion a půl dalších jim podobných kapel. Všechny tyhle bezejmenné deathmetalové party mi znějí naprosto stejně a o Consumed by Vultures to platí rovněž. Pokud by sem nějaký fanatický příznivec death metalu zavítal, ať mi klidně v komentářích vysvětlí, co se mu na tomhle líbí a kde v tom vidí nějakou uměleckou vizi, protože já kurva nemám ánung. Je to všechno na jedno brdo. A tím pádem o ničem.

V takovém případě je mi samozřejmě úplná putna, že Consumed by Vultures umí na svoje nástroje hrát. To přece není žádná přidaná hodnota, nýbrž základ, od něhož by se měl každý odpíchnout. A k čemu jim to nakonec je, když na ty nástroje hrají tak nudnou muziku? Navíc ani co do instrumentální ekvilibristiky to není až takový záhul, aby si z toho jeden ucáknul do spoďárů.

Suverénně nejzajímavějším momentem celé nahrávky je podle mě čtvrtá stopa „Sky Obscuration“, což je ovšem krátká instrumentální mezihra. Snad netřeba dodávat, že to pro „In eterno“ není dvakrát povzbudivá vizitka, když dokáže zaujmout jen intermezzo a základní náplň alba, na níž by to celé mělo stát, regulérně nudí…

Nemůžu si pomoct, ale debut Consumed by Vultures mě prostě absolutně nebavil. Poslech byl pro mě naprostou ztrátou času a za dva dny už ani nebudu vědět, že jsem něco takového vůbec poslouchal. A i z tohoto důvodu nemám jinou možnost než „In eterno“ označit za úplně zbytečné album, bez jehož znalosti bych se rozhodně obešel. A co já. Myslím, že celý metalový svět by se bez jeho vydání obešel. S tímhle se nemá smysl zdržovat.


Eskhaton – Omegalitheos

Eskhaton - Omegalitheos

Země: Austrálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 20.6.2018
Label: Lavadome Productions

Tracklist:
01. Relic of Mictlantecuhtli
02. Serpentity
03. Elu Azag
04. Inverterror
05. Omegalitheos
06. Abyss Unknown
07. Culthulhunatic
8. Nusku Etu Genii
9. Omnilify
10. Subvoidal
11. Blasphemartyr
12. Intramort
13. Numina Moribundus
14. Kimah Kalu Ultu Ulla

Hrací doba: 52:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Rozepisuji recenzi a přemýšlím, jak jsou australští Eskhaton vlastně známí a jestli si zaslouží být nazváni skrytým pokladem deathmetalového undergroundu. Dalo by se říct, že ano, ale je to složitější. Už první album „Nihilgoety“ (2011) bylo nepochybně zajímavé a svojské. Vydání u Nuclear Winter Records, labelu AnastasiseDead Congregation, má rovněž svou váhu. Ale osobně bych to se superlativy nepřeháněl, protože debut v mnoha technických ohledech strádal a vůbec mi přijde neohrabaný.

S „Worship Death“ (2014) došlo k pokroku na všech frontách a lze jej označit za nedoceněnou, přehlíženou desku. Stalo se tomu nejspíš proto, že když přišlo na chaotický death metal, tak všichni tehdy poslouchali Teitanblood, Impetuous Ritual, popřípadě Lvcifyre. Ale než abych tady naříkal nad nějakou nespravedlností, tak dodám, že „Worship Death“ ani náhodou nebylo dotaženo do důsledku jako desky výše uvedených veličin. Kdyby možná kapela o něco posečkala, našla si lepší label a hlavně, pokud možno, vyházela nezanedbatelné množství jalových a nepatřičných riffů, které kazily jinak kruté skladby, tak by letošní „Omegalitheos“ snad sklízelo zaslouženou nebo alespoň větší pozornost a nemuselo teprve pozvolna nabírat spád. Novinka neodbočuje z předem danému směřování, ale je prostě nejlepší a pokud přivřu oko, tak o něm mohu konečně říct, že zde je vše dotaženo, jak by víceméně mělo.

První přirovnání, které mě po obdržení proma napadlo, bylo, že „Omegalitheos“ zní jako naspeedovaný mix AngelcorpsePortal, ale to by mohlo vést k nepříjemné generalizaci, kterou si tohle album nezaslouží. Hudbu Eskhaton například v ničem nepovažuji za avantgardní esoterické médium niterních pohnutek, jak tomu je právě u Portal nebo Impetuous Ritual, a už zcela vůbec ne za kopírku čehokoliv. Kytarová práce Eskhaton je mnohdy podivná a surreální, proto tedy může někomu evokovat ony Portal, ale všeobecně vzato tu cítím spíše vazby na vyhrocený brutal death s kvalitními technickými riffy prostý debilních slamů, tedy něco ve stylu Deeds of Flesh, Rebealliun nebo Abhorrence (BRA). V neposlední řadě nepochybuji, že se členové zároveň zhlédli v nepříčetnosti legendárních Sadistik Exekution a dalších australských brutalit. Takže celkově vzato, žádné čáry máry, prostě jen posedlost death metalem a snaha o co nejšílenější, nihilistický námrd, kde se brutalita a hororový surrealismus spářily opravdu svojským způsobem.

Asi největším důkazem, že Eskhaton vyrostli v prvotřídní kapelu, je fakt, že necelou hodinu hrací doby dokázali perfektně využít a nacpat výbornými kytarovými nápady. Nemám pocit, že by tu byla vysloveně zbytečná skladba a rozhodně tu nejsou „random“ riffy, které by prožitek kazily, jak se mi stávalo s deskou předchozí. Jasné, nějaké to „lepidlo“ mezi stěžejními nápady tu samozřejmě je, ale nic, co by ubíralo na atmosféře či intenzitě. Plynutí alba také pomáhají kratší, zpravidla atmosféričtější kusy. Pokud byste album chtěli pro začátek ochutnat jen v krátkosti, tak za nejsilnější skladby bych označil „Relic of Mictlantecuhtli“, „Culthulunatic“, „Omegalitheos“ a „Intramort“. Ovšem deska si zaslouží poctivý poslech, třeba už jen proto, že vyvrcholí na svém úplném konci.

Eskhaton

Eskhaton mají na to být ultimátním žánrovým námrdem. „Omegalitheos“ se tomu velice přiblížilo a je jasné, že maniakálnější masakr letos nevyšel a jen tak nevyjde. Avšak jisté dílčí nedostatky by se stále našly. Nejslabší článek rozhodně spatřuji v produkci bicích, protože bubeník tu hraje strašná pekla, ale občas se mi stává, že ani při pozorném poslechu netuším, co kromě dvoukopákového koberce vlastně dál hraje. Možné je i to, že dotyčný pro všechen extrém už nezvládá na blány přitlačit, ale doufám, že se pletu a naživo mi bude krutě vyčiněno. Tak či onak, bicí a hlavně šroťák bych osobně prostě narval dopředu, protože pak by se deska jistě posunula za hranu, kdy by se i otrlým jedincům nevěřícně otvíraly tlamy. Platí sice, že když v mixu něco přidáte, tak jinde musíte ubrat, ale zde by tomu mohlo být klidně na úkor vokálů. Ty mají sílu, ale jsou také docela monotónní a s výjimkou jedné pasáže v „Culthulunatic“ a závěru „Kimah Kalu Ultu Ulla“ zas nic extra nepřináší.

V případě klasického desítkového hodnocení bych bez váhání sáhl po devítce, takže vězte, že „Omegalitheos“ je nesvatá povinnost nejen pro maniaky vyhledávající ty největší extrémy a zla, ale vůbec pro všechny, kteří nezamrzli u Six Feet Under, Devourment nebo Behemoth. Nechci z „Omegalitheos“ dělat jakési zázračné zjevení, holým faktem ovšem zůstává, že tohle je výborná deathmetalová deska o téměř liminální zběsilosti. Takže nebuď vůl/kráva, ohul hlasitost a klikni na ten „play“.


Necroracle – MMXVIII

Necroracle - MMXVIII

Země: Španělsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 28.4.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Through the Eyes of Death
02. Revelations
03. Shrines from Beyond
04. Towers of Silence

Hrací doba: 24:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

V dnešní recenzi po čase zase jednou zavítáme do hlubin španělského podzemí, kde, jak jistě všichni znalci už dávno vědí, lze nalézt množství zajímavých a kvalitních smeček. Netřeba se zdržovat s jejich otrockým vyjmenováváním, nehodlám vás podceňovat a věřím, že většinu jmen byste beztak znali. Radši se přesuňme přímo k Necroracle, které byste naopak znát nemuseli.

Na základě čeho si dovolím něco takového usuzovat? Naprosto jednoduše z důvodu, že se jedná o úplně novou smečku. Vznik Necroracle se datuje k loňskému roku, k čemuž lze ještě dodat, že kapelu založili borci z deathmetalové formace Decapitated Christ, která má na kontě už čtyři řadovky, takže nejde o žádné zelenáče. Zatímco zde se prezentují čistokrevným hrubozrnným death metalem (soudím na základě několika málo ukázek, které jsem prohnal ušima), v rámci Necroracle ke kovu smrti přistupují – a nijak nepopírám, že nyní hovořím čistě subjektivně – o poznání zajímavějším a poutavějším způsobem.

Muzika, jakou se Necroracle prezentují na svém debutovém EP „MMXVIII“, totiž ani zdaleka není čistokrevným death metalem. Do výsledné podoby materiálu totiž ještě razantněji promlouvá black metal. Třeba vokály zůstávají v podobě hlubokého murmuru, tedy poloze typické právě pro death metal, stejně tak lze na nahrávce slyšet i ryze deathové riffy, celková esence a atmosféra hudby Necroracle má ovšem mnohem blíže k black metalu, tomu nejvznešenějšímu a nejpůsobivějšímu ze všech metalových subžánrů (případný nesouhlas si klidně nechte pro sebe, stejnak mě o opaku nepřesvědčíte).

„MMXVIII“ nabízí čtyři skladby atmosférického black / death metalu, jehož auru úspěšně přiživuje i skvělý přebal, fotky nebo povedené logo skupiny. Necroracle sice umějí i zrychlit, to by přeslechnul jen velmi nepozorný posluchač, ale agresivita není zrovna ten pocit, jaký by minialbum v člověku vyvolávalo. Napříč deskou se nachází i dostatek momentů s menší rychlostí, které se zcela zjevně snaží o navození nějaké nálady. Skoro by se chtělo mluvit o okultním feelingu, ale to by možná v některých z vás vyvolalo vzpomínky na trendový vlak vševědoucího a vše-vidoucího oka, což bych úplně nechtěl, protože mi nepřijde, že by Necroracle k téhle odnoži jednoznačně spadali. Zkuste si tohle nadhození přebrat, jak sami uznáte za vhodné.

Z konkrétních skladeb bych asi nejvýš vyzdvihl tu první a tu poslední. „Through the Eyes of Death“ jako otvírák slouží dobře, byť je, možná trochu netypicky, tou nejdelší stopou v tracklistu. Ocenil bych zejména poslední třetinu, kterou doprovází povedená kytarová melodie. Což je jen tak mimochodem přístup, s nímž pracuje i druhá „Revelations“, a i v jejím případě je závěr s příchutí gradace dobrý. Jako druhý vrchol „MMXVIII“ jsem si však vybral závěrečnou „Towers of Silence“, protože má po mém soudu nejhustší atmosféru, což je atribut, který jsem ochoten ocenit prakticky kdykoliv a kdekoliv.

Necroracle

Netvrdím, že se Necroracle mohou hned s prvním minialbem směle zařadit k žánrovým elitám. K takové úrovni samozřejmě vede ještě dlouhá cesta. Z „MMXVIII“ mám nicméně pocit poctivě odvedené práce, která není planá, mělká a bezobsažná. V těch „nejtvrdších“ momentech sice Španělé ještě nedokážou uzemnit, ale melodičtější pasáže i cit pro stavbu písní ukazují, že tahle kapela bez talentu není. Celkově jsem s debutovým EP spokojen a ani bych se nedivil, kdyby za nějaký (ne příliš dlouhý) čas po Necroracle skočil známější undergroundový label a vydal tohle na vinylu. „MMXVIII“ by si to nepochybně zasloužilo mnohem víc než spousta jiných píčovin, které na asfaltu vycházejí prakticky den co den. Každopádně myslím, že případné další počiny skupiny mě zajímat budou, a i ten vinyl tohoto ípka bych si vlastně klidně koupil.