Archiv štítku: death metal

Vesicant – Shadows of Cleansing Iron

Vesicant - Shadows of Cleansing Iron

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 14.6.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Blood Miller
02. Shadow of Death
03. Dismal Oubilette
04. Uncoiled Desolator
05. Enceladus
06. Carnage Ascended
07. Excoriation

Hrací doba: 40:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

„Vesicant“ je označení pro takové chemické látky, které při kontaktu s pokožkou, očima nebo sliznicemi způsobují silné podráždění, jež může vyústit v pěkně hnusné puchýře, a také se tak jmenuje kapela z Nového Zélandu zmíněná v jednom z eintopfů po boku nedávno recenzovaného debutu Heresiarch. Pokud vás článek minul, tak ve zkratce připomenu, že jsem „Death Ordinance“ označil za mírné zklamání, protože účinně brutální hudbě prostě chyběly dobré riffy. Proč to spojování?

Mozek Heresiarch, N.H., a zdejší hlavní tvůrce Profanum společně v této kapele hráli a také nakopli Vesicant k seriózní činnosti, dokud se jejich cesty nerozešly kvůli rozdílným tvůrčím vizím. Sedmiminutové demo „Edict“ z roku 2014 oba nahráli ještě s kytaristou Pravusem a nebylo vůbec špatné. V současnosti Vesicant působí jako duo Profanum (struny, vokál) a Mordance (bicí, vokál). Druhého jmenovaného jste mohli slyšet bušit na „The Hecatomb“ od Temple Nightside, údajně i na debutu Impetuous Ritual (věříme-li Metal-Archives) a syrová atmo-blackařina Paroxysmal Descent, kde si vše nahrál sám, by mohla také někoho zaujmout, protože ji vydával výborný, žel již nefunkční švédský label Total Holocaust Records.

Vesicant hrají násilnou podobu black/deathmetalové hudby, ze které stoupá výrazný odér strachu. Ať už toho deprimujícího – paralyzujícího – nebo ryze zvířecího, jenž se pojí s agresí a pudem sebezáchovy. Ale nejvýstižnější je nakonec samotný název kapely. Váš dojem se určitě bude více či méně lišit, ale mně poslech „Shadows of Cleansing Iron“ připomíná čtení o bojových chemických látkách a jejich účincích. O těch se určitě něco dozvěděl každý, kdo neprospal hodiny dějepisu. Věřte nebo ne, tato asociace vznikla již za prvního setkání s deskou ještě dřív než jsem termín „vesicant“ prohnal slovníkem nebo nahlédl do textů. Efektivní intro poslední skladby „Excoriation“ onen pocit dobarvilo a stvrdilo.

Nedokážu dost dobře vysvětlit, co vlastně dělá hudbu atmosférickou. Pokud bych se držel myšlenky, že specifické stupnice evokují v posluchači jisté pocity, tak si moc nepomůžu, protože nemám šajnu, v jakých stupnicích Vesicant hrají. Zásadní je ale „rozháranost“ jejich hudby. Mnohdy mi přijde, jako by se bicí s kytarami rytmicky rozcházely, čímž nemám na mysli klasický black/deathový kýč pomalu hraných akordů a ultra-rychlých bicích. Vokály také často působí nablité „mimo“. Diletantství nebo záměr? Tak či onak, na mě tento rys působí kladně.

Vesicant - Shadows of Cleansing Iron

Vesicant si navíc našli zajímavý kytarový zvuk, který zmíněné atmosféře hodně přispívá. Ale jinak není „Shadows of Cleansing Iron“ moc dobře vyprodukovaná nahrávka. Kytary a zvláště bicí mají příliš digitální patinu, což mi při poslechu hrubě smíchané první ukázky na mysl nepřišlo, a basa nejde slyšet vůbec. Rovněž mi moc nesedí poměr mezi hlavním a doprovodným vokálem. Což nejsou jediné dětské nemoci, jimiž „Shadows of Cleansing Iron“ trpí. Jednotlivé songy trochu splývají a hluchých pasáží by se našlo víc než jen pár.

Je zajímavé, že na svém Facebooku a Bandcampu se Vesicant hrdě hlásí ke kanadským Axis of Advance, ale mně osobně je evokují pouze v těch několika pomalých, melodických částech (ve kterých zase Axis of Advance hodně vycházeli z Thergothon). Hudební srovnávání s Heresiarch či jinou samozvaně „war metalovou“ kapelou také není nejšťastnější. To má „Shadows of Cleansing Iron“ spíše blíž k posledním dvěma deskám Impetuous Ritual, avšak s jedním zásadním rozdílem. Nelidské umění předváděné těmito médii zhoubných mimozemských vibrací je kvalitativně o pár dimenzí výše, což ale znamená, že jsou Vesicant uchopitelní i pro běžného posluchače.

Pokud by se vychytaly různě rozeseté nedostatky a celkově by Vesicant své dílo posunuli dál, tak si myslím, že by brána mezi elitní metalové spolky mohla být otevřená. Obecně by se dalo říci, že je debut zajímavý a lehce nadprůměrný. A když srovnám s dalšími služebně mladými krajany jako třeba Sabbatic Goat, Heresiarch, Trepanation a Veneficium, tak mě Vesicant baví nejvíce. Uvidíme, jak se předvedou na chystaném splitku s veterány Sinistrous Diabolus.


Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Impetuous Ritual - Blight Upon Martyred Sentience

Země: Austrálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 16.6.2017
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Void Cohesion
02. Apoptosis
03. Inordinate Disdain
04. Untoward Evocation
05. Synchronous Convergence
06. Denigrative Prophecies
07. Sullen
08. Feculence Reveled
09. Intransience

Hrací doba: 43:11

Odkazy:
facebook

Impetuous Ritual pocházejí z Papuy-Nové Guineje (fukk you) a letos v červnu prokleli veškerou metalovou scénu již třetím dlouhohrajícím zvratkem „Blight Upon Martyred Sentience”. Věřím, že každý fajnšmekr, který se trochu věnuje extrémnímu metalu, kapelu již zná. Pokud vás ale Impetuous Ritual nějakým způsobem minuli, tak vězte, že hrají extrémní podobu soundu druhé desky Incantation, „Mortal Throne of Nazarene“, prolnutou tím nejhorším, co kdy Austrálie světu hudby dala: Disembowelment, Sadistik Exekution, Corpse Molestation / Bestial Warlust a Portal.

Blight Upon Martyred Sentience“ začíná, kde „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“ skončilo, a míří dál do hlubin prázdnot, pohlceno v zdrcujícím proudu plamenné změti… tvrdí, volně přeloženo, oficiální popisek nové desky. A je tomu tak. Novinka rovněž přebírá bažinatý zvuk „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“, snad jen master je o něco pečlivější. Natlakovaný až hrůza, ale stále dosti dynamický, aby některé akcentované údery bicích pořádně vylezly. Zásadní rozdíl mezi oběma alby spočívá v tom, že se Impetuous Ritual rozhodli jít po všech stránkách do většího extrému. Vzhledem k tomu, že se už s debutem zařadili mezi nejujetější spolky, co se kdy v rámci death metalu objevily, tak lze „Blight Upon Martyred Sentience“ považovat za liminální desku žánru.

„Hudba“ osciluje mezi dvěmi základními póly. Abstraktním, deathmetalovým „ambientem“, který alespoň mně osobně přijde jako velice sugestivní. Nelze zde vždy hovořit o riffech, jako spíše o jakýchsi sekvencích tónů. Obvykle jsou deformovány spektrálními kolážemi hlasů beze slov, ponurými melodiemi nebo úchylným kvílením kytar. Úvodní „Void Cohesion“, kterou mimochodem otevírají bezútěšné tóny z konce čtvrthodinové tryzny „Blight“ z předchozí desky, je toho, společně se „Sullen“ nebo „Intransience“, dobrým příkladem.

Na druhou stranu zde máme vzteklý chaos v podobě „Apoptosis“ nebo „Synchronous Convergence“, kde členové Impetuous Ritual se svými nástroji podávají doslova atletické výkony. Prsty neustále kmitají po pražcích a bubeník (který je zároveň vokalistou a kytaristou) rovněž mlátí do škopků zcela nepříčetně, i když se drží spíše neandrtálského stylu à la Bestial Warlust. Impetuous Ritual si instrumentálně nezadají s kdejakou ekvilibristickou extrémně metalovou avantgardou, ale přihřáté pidlikání ve zdejší radikální temnotě nemá prostor. Frenetického sólování je zde ale více než dříve. Nom a samozřejmě že oba zmíněné póly se v jednotlivých skladbách všelijak prolínají.

Impetuous Ritual

Negativa? „Blight Upon Martyred Sentience“ je jedno velké negativum a patří k těm vzácným deskám, kde se nenachází ani vteřina něčeho, co by se dalo popsat jako pozitivní, pokud tedy záměrně opomenu, že zdejší „hudba“ nabízí posluchači katarzi, což je koneckonců dobrá věc. Ale teď vážně. Hraniční pojetí má za následek, že je zde méně zapamatovatelných pasáží než na předchozích titulech. Novinku je tedy lepší brát jako celek a jako taková vyžaduje zvláštní pozornost, aby byla co nejlépe pochopena. Samozřejmě, že jsem si album užil i za běžných podmínek, jen tak z mp3, ale vzhledem k abstrakci „hudby“ je pozorný poslech z bezztrátu / originálu bez dalších rozptýlení obzvlášť odměňující – víc než u normálních desek, troufám si tvrdit. Zcela objektivní nedostatek lze ale spatřit ve vizuálním zpracování fyzického nosiče, neboť grafická dovednost členů za tou instrumentální pokulhává. Texty, i když podobně extrémní a ujeté jako zvuky, jsou také splácané dohromady poněkud primitivně. Osobně bych byl rád za sémantickou a morfologickou bizarnost, jakou předvádějí spříznění Portal, a vizuál mohli Impetuous Ritual svěřit někomu jinému, ale to už jsou nepodstatné detaily.

Zdali je „Blight Upon Martyred Sentience“ horší či lepší než „Relentless Execution of Ceremonial Excrescence“ nebo „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“, ještě nevím. Vím ale, že se jedná o jednu z nejlepších desek letošního roku, která ovšem není určena slabším kouskům.


Heresiarch – Death Ordinance

Heresiarch - Death Ordinance

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 7.7.2017
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Consecrating Fire
02. Storming upon Knaves
03. Harbinger
04. Ruination
05. The Yoke
06. Iron Harvest
07. Lupine Epoch
08. Righteous Upsurgence
09. Desert of Ash

Hrací doba: 40:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Novozélandští Heresiarch o sobě dali poprvé vědět v roce 2011, a to s vervou. První demo „Obsecrating Global Holocaust“ vydal radikální label Satanic Skinhead Propaganda, což samo o sobě propůjčilo mladé kapele jistý věhlas. Osobně tenhle demáč nepovažuji za výrazně kvalitní, ale následující EP „Hammer of Intransigence“ mi už rozkopalo prdel, protože nahrávek, které by kvalitně navázaly na odkaz „War Cult Supremacy“ kanadských Conqueror, je velice málo. Netvrdím, že by „Kladivo“ bylo prvotřídním bezchybným námrdem, ale v rámci tehdy módního „bestiálního black metalu“ rozhodně vyčnívalo. Jenže vzápětí došlo ke zlomu, kdy v kapele zůstal jen vokalista a zároveň mozek N.H. Novou hudbu skládal svépomocí a nový line-up se dával dohromady jen stěží, takový byl aspoň můj dojem.

Druhé ípko „Wælwulf“ vyšlo o tři roky později a zajímavostí je, že se nástrojů dle vize N.H. zhostili hudebníci z Impetuous Ritual, Grave Upheaval a Sinistrous Diabolus. „Kladivo“ mám sice raději než „Vlka“, ale tenhle krátký titul pozvedl má očekávání téměř na maximum. Jednak kvůli tušeného originálnímu konceptu, ale hlavním důvodem byla zajímavá a celkem originální hudba. Když kanadští Nuclearhammer s deskou „Serpentine Hermetic Lucifer“ přetransformovali zmíněný sound Conqueror v něco hypnoticky kosmického, byl jsem nadšen; Heresiarch představili příslib, že i oni by mohli staré přetvořit v něco svojského a realisticky válečného, co vypálí rybník všem pozérským šaškům, kteří adorují válečné hrůzy, ale v zákopu by samozřejmě volali po mamince.

Sestava Heresiarch je už delší dobu ustálena a společně dotvořila své první dlouhohrající album, které se jmenuje „Death Ordinance“. A můj dojem po cca třech měsících? Zklamání, za které ale nemůže pouze vysoké očekávání nebo jiné subjektivní zkreslení. Doomový start „Consecrating Fire“ buduje napětí adekvátně a bestiální „Storming upon Knaves“ zpočátku očekávání splňuje, ale jak tak ubíhá hrací doba desky, objeví se její zřetelná slabina. „Death Ordinance“ trpí nedostatkem dobrých riffů. Ok, většina skladeb aspoň jeden slušný riff má, ale to opravdu nestačí, zvlášť když tu je tolik naprosto fádní výplně, jež by se hodila tak možná na podřadný slam. O zoufale nijakých „sólech“ raději pomlčím. „Death Ordinance“ má navíc dosti čistý zvuk, což kvůli výše uvedenému sráží Heresiarch vaz. Škoda, v případě kvalitní hudby bych tenhle rys, který je v subžánru dosti netypický, rád pochválil.

Heresiarch se sami vyjádřili, že jejich hudba odráží zvolený lyrický koncept, a já si myslím, že tomu tak v jejich případě skutečně je. To ale svědčí o tom, že texty „Death Ordinance“ mají také své mouchy. Esoterické pojetí válečnictví je dočasně pryč, novinka představuje, zjednodušeně řečeno, fiktivní narativ budoucí společnosti, která žije pouze a jen trvalou válkou až do konečného vyhlazení všech zúčastněných stran. Přečtu-li si texty, tak mohu říct, že nápad Heresiarch je přinejmenším zajímavý a N.H. si se slovy také pohrál. Evidentní je zde inspirace kanadskými Sacramentary Abolishment / Axis of Advance, které N.H. v textech i nenápadně cituje a parafrázuje. S tím bych problém neměl, ale rozdíl v kvalitě konceptu a jeho zpracování je celkem velký a Kanada zde poráží Nový Zéland na hlavu. Čímž chci říct, že podobně jako hudba ani příběh není tak dobrý, jak by mohl a měl být.

Heresiarch - Death Ordinance

Nebýt skutečnosti, že mi bylo zasláno promo, nejspíš bych se na tuhle recku vybodnul, ale ona zmíněná poklona Heresiarch mi alespoň dává příležitost vám tyto dvě kanadské poklady doporučit, protože neexistuje kapela (nebo ji dosud neznám), která by dovedla tak umně skloubit typickou brutalitu kapel jako Conqueror s epickou melodikou. V diskografiích obou skupin sice nelze šlápnout vedle, ale případným zájemcům bych přeci jen doporučil buď první desku Axis of Advance „Strike“ nebo tu třetí „Obey“.

Ale zpět k ústřednímu tématu. Start alba, „Harbinger“ „Ruination“ a „Righteous Upsurgence“ jako jediné nabízí momenty, díky nimž nebyl návrat k albu útrpný a s tím, jak se tyto skladby postupně ohrávají, umírá i šance, že bych se po vydání tohoto článku k „Death Ordinance“ vracel. V rámci klasického hodnocení bych váhal zda desce dát šestku, anebo jít o něco níže. Ponechávám si ale jistou naději, že se Heresiarch vzchopí a v budoucnu představí titul, který výše nastíněný potenciál přeci jen naplní.


Nekhrah: „Foredoomed“ song stream

Nekhrah je nová kyperská formace, jejíž členové ovšem nepocházejí jen z Kypru, ale i z Řecka a Rumunska. Až doposud měla kapela na kontě pouze jeden demosnímek, který navíc vyšel pod dřívějším názvem Impalement, ale to se brzy změní. 29. září se objeví debutová dlouhohrající deska „Cosmic Apostasy“. My vám nyní nabízíme ukázku z této nahrávky – poslouchat můžete v přiloženém Soundcloudovém přehrávači.

Sestava Nekhrah:
A. – vokály, texty
C. – kytary, texty
M. – bicí
T. – baskytara

Nekhrah online:
Facebook

Tracklist „Cosmic Apostasy“:
01. Acheron
02. Cosmic Apostasy
03. Closed Casket Funeral
04. Foredoomed
05. The Face of Pain
06. Acts of Troth
07. Nekhrotise
08. Let There Be Nothing

Nekhrah - Cosmic Apostasy


Red Bible Black – Allah Is Satan’s Toy

Red Bible Black - Allah Is Satan's Toy

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.6.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Allah Is Satan’s Toy
02. Pedophilic Baptism
03. Antibirth 11: Rape Your Mom
04. Dark Skinned Children Are for Burning
05. Promote, Support and Glorify Hatred
06. In This Beautiful Existence

Hrací doba: 20:32

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Násilné obaly nejsou v deathmetalovém světě ničím výjimečným. Většina takových si sice vystačí s nějakými relativně umírněnými věcmi jako kostlivci nebo mrtvoly. Jenže extrémnost nemusí být a většinou ani nebývá dána tím, kolik pomyslné krve je na daném obrazu prolito, jako spíš samotným motivem a jeho zvráceností. Jinými slovy, vypichování očí batoleti mi připadá o poznání znepokojivější než standardní kostlivec, na němž visí kusy masa.

Naštěstí i vlastní hudební náplň „Allah Is Satan’s Toy“ dokáže dostát zvrácené úrovni naznačené obalem a nabízí pořádný kus hnusného kovu smrti. Však co také čekat od počinu, na němž se nacházejí skladby s názvy jako „Pedophilic Baptism“, „Antibirth 11: Rape Your Mom“ či „Dark Skinned Children Are for Burning“. Jak vidno, Red Bible Black se toho příliš nebojí. Pokud vám ovšem prozradím, kdo se ukrývá v sestavě, hned to začne dávat smysl – na „Allah Is Satan’s Toy“ totiž netrýzní hlasivky a bicí soupravu (a nepíše texty) nikdo jiný než sám velký turecký zvrhlík Emir Toğrul, jenž je díky recenzím na projekty jako Viranesir, Yayla či Blliigghhtted poměrně častým hostem na našich stránkách.

Red Bible Black ovšem není přímo jeho kapelou. Lídrem je jistý P. C. Odio, jenž hrál v různých metalových kapelách (není nutno vypisovat, radši vás odkážu na Metal-Archives) a dlouhodobě se pohybuje i na hlukové scéně. Emira, pod jehož labelem Merdümgiriz EP „Allah Is Satan’s Toy“ vychází, si do kapely přizval až nedávno. Mimochodem, když už jsme u těch vazeb, můžeme dodat, že světy kapely a vydavatelství se poprvé protnuly již v roce 2015, kdy vyšlo splitko mezi Red Bible BlackBlliigghhtted.

Každopádně, důležité je, že se zde můžete těšit na dvacet minut pěkně ohavné hudby – špinavé, syrové, chaotické, násilné, po všech směrech nepochybně extrémní. Na úvodní poslechy je „Allah Is Satan’s Toy“ jeden velký zlo-bordel, jenž sice s postupným vstřebáváním začne vykazovat určitější kontury, ale jeho ohavnost neklesá ani v nejmenším. Na jednu stranu by možná svádělo říct, že muzika Red Bible Black zachutná těm z vás, kdo si libují v současné vlně extrémního chaotického death metalu, ale asi by to bylo trochu zavádějící. Red Bible Black nepředvádějí žádnou velkou techniku a soustředí se především na primordiální bestialitu a primitivní agresi, s níž utočí na ty nejnižší pudy. Nebo jinak – pro fandy zlého death metalu to samozřejmě je, ale spíš ve stylu Teitanblood než Portal.

„My hands so moist by the piss of the baby.
They stay alive for long as I rape them with my penis.
But when I fist them and gauge their eyes out, they stop screaming.
I can not keep going unless they scream.“
(Pedophilic Baptism)

Red Bible Black

Probírat se nějak podrobněji tracklistem myslím nemá valného smyslu. Stran konkrétních skladeb plně postačí, když řekneme, že úvodní pětice songů je vyrovnaně hnusná a že celé EP uzavírá experimentální nemetalový track „In This Beautiful Existence“. Rád bych ale zmínil, že navzdory tomu, co padlo, není „Allah Is Satan’s Toy“ bezhlavou rychtou. Emir sice místy svou bicí soupravu znásilňuje dost nekompromisním způsobem, ale najdete zde i pasáže ve středním tempu. Zjevným cílem Red Bible Black nebylo vytvořit nahrávku, jež by byla pouze rychlá a pouze agresivní. Řekl bych, že hlavní metou bylo vytvořit nahrávku za všech okolností odpornou a zvrácenou, což se s agresí nijak nevylučuje, ale zároveň se nejedná o jiné pojmenování téhož.

„Sacrificing the dark skinned shit people to the glory of Satan,
They don’t know how to live in a modern society.
They put their bags onto the seats in tubes, and don’t remove them when you ask them to.
They disgust me.“
(Dark Skinned Children Are for Burning)

Red Bible Black

Red Bible Black by rozhodně neměli poslouchat příznivci středního metalového proudu. „Allah Is Satan’s Toy“ totiž patří k těm počinům, které člověku navrací víru, že i přes miliardu powermetalových a melodických píčovin pro teplouše může být metal stále zkurveně hnusný, zlý a nebezpečný – tedy přesně takový, jaký by měl ve své esenciální podobě být. A to vůbec není málo.

„If everyone who weren’t white understood the greatness of Aryanism, we would willingly give our lives and works to the supreme humans of thule.“
(Dark Skinned Children Are for Burning)


Engulfed – Engulfed in Obscurity

Engulfed – Engulfed in Obscurity

Země: Turecko
Žánr: death metal
Datum vydání: 22.3.2017
Label: Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. Escalation of Darkness
02. The Halls of Grim Eternity
03. Conqueror from Beyond the Outer Gates
04. Engulfed in Obscurity
05. Invocation of Death and Misery
06. Demonic Manifest of Devastation
07. Inseminated with Demon Seed
08. Mayhemic Flames of Doom
09. The Blackened Skies

Hrací doba: 48:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Z perspektivy Středoevropana se může zdát, že to v Turecku metalově příliš nežije. Přesto když si vzpomenu na reakce členů Infernal War, Inferna nebo Dead Congregation, kteří v Turecku hráli, tak lze tušit, že tamější podzemí je opravdu hladové. Když je v pár desítkách lidí skutečná jiskra, je to lepší než sto kapel a tisíc temnozlordů. A rovněž neplatí, že by Turecku nějaký pořádný zlometal zcela chyběl. Zde na Sicmaggot jsme si třeba již vícekrát představili magora z Viranesir, já osobně již seznal zajímavé spolky jako Zifir, Godslaying Hellblast, Deggial, Sarinvomit, Burial Invocation a nyní i deathmetalové Engulfed. Jejich první dlouhohrající deskou „Engulfed in Obscurity“ vydává polský label Hellthrasher Productions, který, jak jste si jistě všimli, zásobuje underground mnohými skvosty.

Jak už bylo uvedeno v recenzi debutové EP z roku 2012, Engulfed se prezentují zcela klasickým pojetím staré deathmetalové školy. Americký (Incantation, Immolation), švédský (Dismember, Entombed) a finský (Demigod, Adramelech) sound mají Engulfed nastudován dobře, takže se nemusíte bát dalšího pseudo-deathmetalového crustu s HM-2 pedály (i když ty tady použity zřejmě byly). Kapela kvalitativně nedosahuje výšin současné elity à la Dead Congregation, ani netlačí žáden z hudebních aspektů do pomyslných extrémů. Zkrátka a jednoduše se v rámci klasické, stokrát slyšené šablony snaží tvořit dobré skladby. A to se Engulfed daří.

Engulfed in Obscurity“ jsem věnoval více času, než bych u takové desky čekal, už jen protože zde nechyběly momenty, kdy mě songy jako ten titulní nebo „Invocation of Death and Misery“ dokázaly doslova zvednout ze židle. A když Engulfed začnou v pomalých tempech více sázet na atmosféru, tak je jejich snaha úspěšná. Ne, že by snad došlo k jakémusi dech beroucímu, mrazivému nokturnu, ale temné melodie různě rozprostřené po celé délce alba svou sílu určitě mají. Když se tak plácám v čistě muzikálních věcech, tak bych mohl pochválit i to, jak nahrávka a jednotlivé skladby skvěle plynou; je tu drive, dostatek variability a minimum vaty.

Jedním dechem ovšem dodávám, že už se mi moc nepozdává, jak „Engulfed in Obscurity“ končí. Nejenže outro „The Blackened Skies“ považuji za zcela nadbytečné, předposlední „Mayhemic Flames of Doom“ mi také přijde jako nejméně zajímavý kus na desce. Tady by se hodilo skončit trochu efektivněji. Navíc těch (skoro) 50 minut trvání je na deathovou desku tohoto ražení trochu moc. Osobně bych také ocenil organičtější produkci, variabilnější projev vokalisty, ale to už jsou opravdu jen detaily, protože oba aspekty počin nikterak nesnižují.

Engulfed

Jestli máte rádi death metal dle šablony, kterou jsem zmínil v druhém odstavci, tak neváhejte a „Engulfed in Obscurity“ si prostě pusťte, protože tu je velká šance, že vás deska bude bavit aspoň na chvíli. Co na tom, že není stoprocentní nebo že nenabízí nic nového. Správná atmosféra, dobré riffy, nasazení. To vše tu je. Rutina zahraná s nadšením těch, co žánru rozumí a uctívají jej. A pokud je pro vás progrese v deathu sprostým slovem, tak už není vůbec co řešit. Cthulhu na obalu z pera Nicka Kellera (Altarage, Heresiarch a další) je rovněž kvlt, což mi dohromady říká, že bych se za placku doma nestyděl a nějaké té hoďky zkysnuté cestou na koncert Engulfed bych asi taky nelitoval. Poctivost.


God Dethroned – The World Ablaze

God Dethroned - The World Ablaze

Země: Nizozemsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. A Call to Arms
02. Annihilation Crusade
03. The World Ablaze
04. On the Wrong Side of the Wire
05. Close to Victory
06. Konigsberg
07. Escape Across the Ice (The White Army)
08. Breathing Through Blood
09. Messina Ridge
10. The 11th Hour

Hrací doba: 41:15

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Vždy když zaslechnu ony charakteristické riffy a murmur Henriho Sattlera z nizozemských God Dethroned, nemohu si nevzpomenout na časy, kdy jsem na ně v nějakých čtrnácti poprvé natrefil a posléze na nich začal mohutně ujíždět. Byly to především desky „The Lair of the White Worm“, „The Toxic Touch“ a „Ravenous“, které mi v časech, kdy ještě extrémní metal nebyl zrovna mým denním chlebem, ukazovaly zdařilou alternativu k severské melodic deathmetalové scéně. Zrovna nedávno jsem se do nich znovu pustil s tím, abych se pokusil sloupnout plástev nostalgie a trochu střízlivěji je zhodnotil, ale i s tímto odstupem nemohu říci, že by jim zub času nějak zásadněji uškodil. Jistě, není to muzika, která by zásadně posouvala hudební hranice, ale jde zkrátka o vybroušené žánrové kousky s vlastní tváří. Velmi poctivě poskládané a nahrané.

Jsou to nějaké tři roky, co se dala kapela znovu dohromady. A zatímco s koncerty nešetřili – českému fanouškovi se například představili v solidní formě na dvacátém ročníku Brutal Assaultu – pokud jde o studiovou tvorbu, dlouhou dobu bylo ticho po pěšině. Až letos v květnu skupina konečně přišla se svým v pořadí desátým albem nesoucím název „The World Ablaze“. Stačí letmý pohled na obal nahrávky, aby bylo jasné, že v duchu konceptů, jež započaly na „Passiondale (Passchendaele)“ a pokračovaly na na dlouhou dobu posledním „Under the Sign of the Iron Cross“, se bude radostně pokračovat. Obliba ve válečných tématech u deathmetalových kapel není nic výjimečného, nicméně málokdy se obejde bez patosu a zřídkakdy je pak v oné muzice cítit nějaká hlubší autenticita. A ani God Dethroned v tomhle ohledu nebyli úplně výjimkou. Atmosféra zákopů první světové války nebyla v jejich podání patřičně chorobná a muzika se postupně začínala přiklánět k předvídatelnosti. Zvědavost, jakým směrem se na novince God Dethroned vydají, u mě i přesto postupně kulminovala.

Desku otvírá intro „A Call to Arms“, které ihned prozradí příklon k heavy metalu, jenž je pro celé album charakteristický. Nespoutanost předchůdců je utlumena a struktury skladeb se přiklání k ještě větší čitelnosti. To by nemuselo být automaticky špatně, kdyby si ale kapela zachovala charisma a údernost. Problém je v nevýrazném valivém zvuku a bezzubých melodiích. Za příklad lze koneckonců uvést již „Annhilation Crusade“, která je svým refrénem až kontraproduktivně polopatická, a namísto starých časů God Dethroned se mi na mysl derou spíš spolky typu Amon Amarth – což není úplně to, co bych od Nizozemců měl chuť slyšet. A to stále mluvím o skladbě, jež patří mezi ty výraznější. Klipovka „On the Wrong Side of the Wire“ a povedeným závěrečným sólem opatřená „11th Hour“ při opakovaném poslechu v hlavě celkem uvíznou. Zbytek je ale uniformní šeď.

Více chladu, strojenosti, ale o dost méně charismatu a nespoutanosti. Formálně všechno sedí, ale chcete překvapení – jako když na „Passiondale (Passchendaele)“ přišly čisté vokály? Marně. Je to metal, ale ne ten odvážný a nespoutaný, ale až neobvykle nekonfliktní, takový ten metal, který se bude vyjímat jako pěkná kulisa ke klipu, ale z přehrávače vám bude stačit pár poslechů a radši si dáte něco buď ostřejšího či inovativnějšího. Cítím zde potenciál zaujmout širší spektrum posluchačů, ale mnohem menší snahu vydat se za komfortní zónu a reálně se někam posunout.

Agresivní složka působí cynicky a neprožitě, melodie jsou hymnami z povinnosti a jediné, co zůstává z radosti z mých dávných hrdinů, jsou čvachtavé blastbeaty ve spojitosti s charismatickým growlem. To je ale trochu málo. Přemítám, co by kapele pomohlo, a říkám si, že by bylo dobré upřednostnit jednu ze stránek a s tou si nějak pohrát a vyšperkovat – buď zahrát na agresivní strunu a natlakovat do skladeb a do samotného provedení více vzteku a vzdoru, nebo se zaměřit na tu melodickou složku, udělat z další desky sbírku skutečných hymen a nespokojit se s natvrdlou melodikou à la Amon Amarth.

God Dethroned

Je to tak. Poslední skutečně zajímavou nahrávkou God Dethroned v mých očích zůstává „The Toxic Touch“. Kapela je na nové desce uvězněná v mantinelech, které by chtělo do budoucna rozkopat, i kdyby šlo o posun jen o píď. Formace se zakopává hlouběji a hlouběji do svého zákopu, ale s touhle strategií bitvu zkrátka vyhrát nelze. Snad se do příště trochu seberou a svou bezzubost nahradí za nějakou slušivou protézou. Sehraní a instrumentálně zruční jsou dost, jen by to chtělo zase jednou opustit komfortní zónu a vydat se trochu někam jinam.


Gravestone – Proud to Be Dead

Gravestone - Proud to Be Dead

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Proud to Be Dead
02. Corpse Embodiment
03. Eyes Without Sight
04. Flagellation
05. Matres

Hrací doba: 30:29

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Objevování nové hudby je krásná činnost. A nejenom hudby, vlastně všeho. Ten pocit, když slyšíte něco neznámého a okamžitě vás to chytne… jistě to všichni znáte. Tohle objevování je však častokrát běh na dlouhou trať a než se dostanete k nějakému skvostu, musíte si protrpět cestu skrze škvár a zmar. Zkrátka toho, co za něco stojí, je výrazně méně než toho, co nestojí za nic. Asi už tušíte, kam mířím – kapela Gravestone je právě tou další překážkou na trnité cestě za dalším objevem.

Gravestone jsem si vybral klasicky pouze podle kolonky žánr, v níž stálo death metal. Já samozřejmě zadal kapelu do Googlu, najel na Bandcamp, v popisku stálo Švédsko, tak jsem si říkal, že tohle bude sázka na jistotu. Ale chyba lávky. Po obdržení EPčka „Proud to Be Dead“ a přiložených informací jsem zjistil, že se jedná o skupinu z Itálie. Jednoduše jsem v našem redakčním systému zemi původu přehlédnul. S další rešerší jsem zjistil, že tito Gravestone nejsou žádní nováčci, založeni byli roku 1991 v Římě a o tři roky později vydali své první EP „Simphony of Pain“. To také zůstává dosud jediným studiovým počinem, jelikož se toho samého roku stihli rozpadnout a dohromady se dali až v roce 2013.

Přestože jsem s prvním spuštěním nevěděl, co jsem si to tedy vzal na paškál, byl jsem si jistý tím, že zpátky už necouvnu a prostě to naposlouchám a napíšu o tom pár slov. „Proud to Be Dead“ začíná rovnou titulní skladbou, kterou uvádí intro, kde postupně selhávají přístroje, dojde k zástavě srdce a na řadu přijdou nechutná klávesová cingrlátka jako z toho nejlacinějšího horroru. Nebo od kapely Lordi. Už zde jsem tušil, že tohle nebude nic pro mě a zase se jednou budu něčím prokousávat. A moje předtucha byla správná.

Struktura všech písní je takřka totožná. Každá je zabalená do hávu melodičtějšího death metalu, což často patří k těm lepším částem. Poté se skoro v každé skladbě (nejvýrazněji ve třetí „Eyes Without Sight“) objeví powermetalová pasáž, hlavně z hlediska riffování a rychlých bicí. Tady už to celé pokulhává a moc to jako celek nesedí. Rovněž se v každé písni objeví nějaká mezihra, většinou značně dramatická, stojící na klávesovém podkresu, navozující hororovou atmosféru. No, a zde už to nefunguje vůbec. Hlavně kvůli všudy přítomné lacinosti, jež celé kompozice zbytečně shazuje dolů a působí směšně. Nepřidávají tomu ani vokály, které jsou taktéž prachbídné a mají dvě střídající se polohy – tu klasickou growlingovou a poté blackmetalově skřehotající. A ještě nesmím zapomenout na tajemný šepot v mezihrách.

Asi největším masakrem je čtvrtá skladba „Flagellation“, v níž se skrývá skutečný triumf celé nahrávky. Všichni milovníci DOSáckých her zaplesají, protože klávesák tady z nich musel čerpat. A ještě to doplňuje taková podivně romantická nálada. No prostě bizár. Možná se ptáte, jak se tohle všechno může vejít na jedno EPčko. Je to jednoduché, tahle tortura má ve výsledku půl hodiny! Ano, dvě poslední skladby přesahují stopáž sedmi minut a tou nejkratší je dvojka „Corpse Embodiment“ přesahující čtyři minuty.

Gravestone

Po několika posleších jsem ale přeci jenom našel na „Proud to Be Dead“ pozitivum. Jsou jím kytarová sóla, která po opravdu několikátém poslechu přijdou vhod, protože jejich pasáž není většinou zmrvená žádným klávesovým podkresem, nudným zpěvem nebo hororovou atmosférou. Ale co je to platné, když z té přemrštěné stopáže to ve výsledku čítá ani ne snad minutu a půl. Je pravda, že se písně snaží naplnit svou délku dosyta, avšak to je možná tím problémem. Tohle je prostě ukázka metalu, co je podle mě úplně debilní a nestojí za žádnou pozornost. Tím nejlepším songem je pro mě nakonec ten první, u nějž jsem si říkal, že to snad s dalšími vály bude jen lepší.

Možná byste mohli namítat, že podobně se prezentují třeba Deathless Legacy, které jsem nedávno recenzoval a rozhodně jsem o nich nenapsal, že je to scheiße, ale jim jsem to prostě věřil a tak nějak celkově to k nim patří a sedí. Gravestone znějí v tomto srovnání jako Deathless Legacy, co se snaží o death metal. Nefunguje to. Ačkoliv se snaží být moderní, progresivně komponují nebo mají profi produkci (což dnes není už nic neobvyklého), je to nuda, u níž tlučete zoufale hlavou do stolu. Takže propříště, pořádně se podívat, z jaké země kapela je, já si teď jdu spravit náladu ke švédským Gravestone.


Mgła, Lvcifyre, Bestial Raids

Mgła, Lvcifyre, Bestial Raids

Datum: 3.5.2017
Místo: Katowice, Mega Club (Polsko)
Účinkující: Bestial Raids, Lvcifyre / Death Like Mass, Mgła

Je středa odpoledne, počasí se stále nerozhodlo, zda pustí slunko na oblohu, nebo bude radši dál chcát, a já už sedím ve vlaku do Katovic. Cesta naštěstí žádná nepříjemná překvapení neskýtá, občasnou nejistotu při putování katovickými ulicemi vždy vyřeší mapa. Mega Club je od nádraží vzdálen asi nějakých 20–30 minut chůze, která člověka zavede do průmyslově laděné části města. Žádný hnus, ale Slezsko se nezapře.

Krátce po šesté stojí okolo nevzhledné kostky z černých cihel hloučky lidí, v klubu ještě zvučí Mgła, po nich Bestial Raids a je brzy jasné, že avizovaný vstup o půl sedmé bude posunut. Nu, aspoň netřeba spěchat s dopíjením. Ale prodleva je asi půlhodinová a odbavení u vstupu je rychlé. Za e-ticket pak člověk dostal docela pěknou památeční vstupenku na tvrdém papíře s logy kapel (logo Lvcifyre bylo poupraveno a „maková kuří hnáta“ poukazovala na věci příští) a výčtem zastávek tour. Ta katovická je mimochodem poslední, kapely se předtím zastavily ve Vratislavi, Poznani, Gdyni, Varšavě a Lublinu.

Mega Club zřejmě slouží pouze koncertním účelům; je tu šatna, malá kuřárna a pochopitelně hajzly. Větší prostor kousek od vstupu byl zčásti zaplněn stoly s bohatým merchem kapel a distrem labelu Malignant Voices. Dál už se nachází pouze koncertní sál samotný, kde je i bar a dokonce balkony na bočních stranách. Na ty se ale člověk dostal pouze s extra zakoupenou páskou.

Klub se plnil opravdu rychle, navíc nebylo povoleno odejít z klubu, tedy pokud jste nechtěli zmizet již definitivně, což znamenalo, že v celém prostoru Mega clubu bylo neustále narváno. Sice jsem po vstupu čas příliš nehlídal, ale nebylo ani půl deváté, když z repráků začalo hrát intro první kapely.

To bylo dle mého názoru přebráno z filmu „Devátá brána“, na pódiu již stáli k lidem zády členové Bestial Raids. Kytarista s bubeníkem klasicky v plynových maskách, Sadist s malým líčením. Intro skončilo, ticho téměř okamžitě protnula první skladba večera, brutální a krátká „All Sins Abode“, kterou snad Bestial Raids zahráli ještě rychleji než na desce, je-li to vůbec možné. Zvuk byl od startu celkem ok, bicí tvrdé a trochu vytažené, přece jen Bestial Raids dost těží z nelidské rychlosti a důrazu svého bubeníka. V kytarách se dalo většinou orientovat, ale musím přiznat, že mi zvuk asi trochu vylepšily ucpávky, které jsem po celý třičtvrtěhodinový set neměl motivaci sundat (s výjimkou pár krátkých kontrol, jak to vlastně zní bez nich).

Nepočetný kotel se nastartoval prakticky od začátku. V sálu bylo lidí dost, ale dopředu se nikdo zvlášť netlačil. Nemyslím si, že by to bylo jen agresivitou těch pár jedinců v kotli. Dalo se totiž odtušit, že většina lidí přišla kvůli Mgła. No, a pokud si někdo nechal ujít Bestial Raids jen z takového důvodu, tak chuj s ním. Poláci totiž předvedli nadstandardní námrd. Z nové desky zazněly v přeházeném pořadí zmíněná „All Sins Abode“, „Elder Devilry“, „Descending Thantifaxath“, „Kingdom Below“ a „Angel of the Abyss“. Z předchozí „Prime Evil Damnation“ zazněly jak moje oblíbené „Armageddon Descends“, „Ceremonial Bloodshed“ a „Debauchery Enthroned“, tak i kousky, které mě prostě nudí, jako „Whirlwinds of Extinction“ a „Desolation Temple“. Z debutu ručím pouze za stálici v podobě „Unholy Spirit Diabolos“. Před pěti lety v Tychy, kde předskakovali španělským Proclamation, na mě Bestial Raids udělali asi lepší dojem, ale i tak mi set vyhovoval, hlavně díky novým písním a intenzitě, s jakou to Poláci do lidí prali. Přesto jsem si říkal, zda 45 minut není na monotónní bestiální black metal trochu moc.

Lvcifyre

Lvcifyre zřejmě pořádnou zvukovku nestihli, takže když jsem se po Bestial Raids lehce osvěžil a vrátil do sálu, začínaly se teprve zvučit bicí. Kapele a personálu to ale šlo docela od ruky. Zvuk byl v pořádku, občas trochu chaos, ale to vzhledem k nátuře hudby Lvcifyre asi nepřekvapí. Ucpávky jsem brzy schoval a to bez jakékoliv újmy na sluchu či prožitku. Když bylo hotovo, všechny reflektory osvětlující pódium byly s výjimkou pár červených světel vypnuty.

Lvcifyre svůj set rozehrávali pomalými riffy z úvodu „Sinister Calling“, ale první vysypaná pasáž již pocházela z „Calicem Obscvrvm“ a od tohoto momentu se kapela prodírala svou poslední a definující deskou „Sun Eater“. Snad v pořadí, v jakém se skladby nacházejí na albu, ale ruku do ohně bych za to teďka nedal. Během „Calicem Obscvurum“ ještě na boku pódia stál Mark of the Devil jako druhý vokalista, ale brzy jeho roli převzal basák, který zlé vokály frontmana a kytaristy T. Kaose doplňoval neméně zvráceným projevem.

Atmosféra v Mega Clubu podstatně zhoustla, lidé pod pódiem více řádili a kotel byl chvilkami hodně ostrý, až jsem byl párkrát nucen zkontrolovat, zda mi z nosu nechčije krev (a to jsem stál spíše bokem). Ale vystoupení Lvcifyre bylo natolik magnetizující, že by mě od blízkosti pódia neodtrhlo ani stádo našňupaných skinů. Atmosféra skladeb „Sun Eater“ byla i naživo tak pohlcující a infernální, že chybělo jen málo k absolutnu. Rozhodně bylo přínosem vidět ony pokroucené riffy zahrané na vlastní oči, všímal jsem si tak i věcí, jaké jsem na desce příliš nevnímal. Lvcifyre se pomalu blížili ke konci, fluidum setu narušily snad pouze jeden nebo dva výpadky ambientních stop mezi songy. Pak nastala opět tma a krátká pauza, během níž na pódium podruhé vstoupil mohutný Mark of the Devil, tentokrát v potrhané kápi, a Lvcifyre, nyní jako Death Like Mass, odehráli dvě skladby z prvního EPka „Kręte drogi“: „Szafot“ a „W gardziel szaleństwa“. Na úplný závěr ještě došlo k „invokaci“, kdy T. Kaos murmurem pronášel slova a Mark of the Devil jej doplňoval svým unikátním hlasem (něco takového se objevilo i na závěr setu Lvcifyre, zde však sekundoval basák Cvltvs). Death Like Mass byli rovněž skvělí, akorát byla škoda, že trochu ochladlo nadšení v publiku a Markovy vokály byly trochu utopené. Po nezemských a téměř perfektních Lvcifyre, výtečná třešnička na dortu.

Pauza před Mgła pak už byla opravdu ultra krátká, takže když začínala „Further Down the Nest“, tak jsem se teprve dostal k pitivu a jal se utratit zbytek zlotých u merch stánku. V hlavním sálu Mega Clubu asi už nebylo téměř k hnutí, dopředu se dalo dostat jen s ostrými lokty, takže jsem mohl zezadu pouze vidět tři statické maskované figury. A aby toho nebylo málo, circa v půlce setu jsem stejně potřeboval odejít na autobus domů. Pokud jste ale Mgła v posledních dvou letech viděli sami, tak si určitě dokážete snadno domyslet, jak to vypadalo zde.

Celkově se výlet do Polska vyplatil, protože Lvcifyre Death Like Mass jsem si užil téměř na maximum, Bestial Raids splnili očekávání a Mgła byli fajn kulisa k odpočinku. Jediné, co mi trochu kazilo dobrý dojem, byl jev, kterého už jsem byl víckrát svědkem i na českých koncertech. Tedy to, když se někdo vsere mermomocí dopředu, třeba i doprostřed kotle a pak se snaží pěstí nebo lokty sestřelit každého, kdo do něj v rámci poga žduchne, samozřejmě pokud možno když si ho daný člověk ani nevšímá, protože kalí. Stěžovat si na násilí během blackmetalového koncertu je sice pičovina, ale popsaná věc není nic jiného než projev podlosti a zmrdství.

Mgła


Svart Crown – Abreaction

 Svart Crown - Abreaction

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Golden Sacrament
02. Carcosa
03. The Pact: To the Devil His Due
04. Upon This Intimate Madness
05. Khimba Rites
06. Tentacion
07. Orgasmic Spiritual Ecstasy
08. Transsubstantiation
09. Emphatic Illusion
10. Lwas
11. Nganda

Hrací doba: 54:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Z lůna francouzského Nice vyhřezla roku 2004 bestie nápadná svou vervou a nepopiratelným potenciálem. Jistě, zprvu byla malá a její krůčky byly nesmělé, ale postupně rostla, sílila a trpělivě putovala vytyčeným směrem, aby po devíti letech stanula v plné velikosti na vrcholu pomyslného black/deathmetalového Olympu. Řeč je pochopitelně o kapele Svart Crown a oním vrcholem její emancipační cesty je čtyři roky stará deska „Profane“, již bych se neostýchal označovat slovy „vybroušený žánrový klenot“. Na stylovém základu polské školy v čele s Behemoth, se špetkou pravé deathmetalové říznosti, za niž by se nemuseli stydět ani Morbid Angel, opředeno mrazivou tajemnou atmosférou i nepředvídatelností svých blackmetalových krajanů z Deathspell Omega, vykrystalizovalo vskutku povedené dílo. Jako na zavolanou ve chvíli, kdy jsem začínal po dlouhé době zase „Profane“ mohutně oprašovat a libovat si nad organickým mixem svých oblíbených ingrediencí, přibyla do diskografie Francouzů další položka „Abreaction“, jež bude předmětem dnešní recenze.

Od posledního zářezu se skupině nevyhýbaly změny – ať už na bázi globální, jakou je přechod od labelu Listenable Records k molochovi Century Media Records, tak na bázi personální, kde nastala změna hned na dvou pozicích. Shodou náhod se tak z kapely s nula Keviny stala během pár let kapela hned s dvěma nositeli tohoto jména. Prvním z nich je bubeník Kevin Paradis, druhým pak kytarista Kevin Verley (přezdívaný také někdy Asscaroth). Což jinak řečeno znamená, že hned půlka sestavy se protočila, a bylo by bláhové si myslet, že se to na zvuku nijak nepodepíše. Jistě, podepsalo. A koneckonců i styl kapely se posouvá – přiklání se k rozmáchlosti, exotičnosti a rituálnosti. Mluvím moc obecně? Pusťte si „The Pact: To the Devil His Due“ a bude vám snad jasné, o čem mluvím.

Pokud jsem si na předchozí nahrávce pochvaloval právě rozvážné a organické spojení všech dílčích elementů, pak novinka v téhle rovině poněkud pokulhává. Kompozice na předchůdci působily jako kompaktní celky, oproti tomu nová deska, ačkoliv překvapuje nepřeberným množstvím překvapivých elementů, jichž si vážím, působí roztříštěně a zkrátka mě tolik nebaví. Prvky etnické hudby a splašené bicí i melodie kytar mi místy evokují pokus přiblížit se americkým egyptologům z Nile, což ale v dané produkci nějak nepůsobí uvěřitelně a nepřináší kýžený výsledek.

Co na desce bez problému funguje, to jsou kratší stopy, například úvodní dvojice „Golden Sacrament“ a „Carcosa“. Obě barvité a různorodé, a přesto drží pěkně pohromadě a disponují smysluplným vývojem bez poškození kontinuity skladeb a bez rozpačitějších momentů, které se snaží o pomyslné „něco navíc“, i když vlastně neví jakým směrem se vydat. Takový problém slyším až ve zmiňovaném následujícím sedmiminutovém eposu „The Pact: To the Devil His Due“. Ten nabídne několik nadstandardních motivů, ale uprostřed je přerván atmosférickou částí, která chce využít dynamických nuancí, ale zapomíná na to, že k požadovanému efektu pouhé střídání hlasitostí nestačí. Z toho, co má znít rituálně a mysteriozně, by mělo mrazit – a mě zde bohužel nemrazí. Mám rád kapely, které se vyvíjí, ale na druhou stranu ne každý krok jinam je automaticky dobrý.

Svart Crown

Z delších kompozic je jako povedenou ještě nutné vypíchnout „Transsubication“ – tam je vše, jak má, ani zvolnění uprostřed nepůsobí samoúčelně, ale umně buduje atmosféru, jež posléze krásně vygraduje. Dále celkem obstojně fungují „Upon This Intimate Madness“ se skvělým začátkem a pečlivě vyrovnaná „Nganda“. Na druhou stranu zase „Khimba Rites“ mě vysloveně nudí, zatímco „Orgasmic Spiritual Ecstasy“ tak napůl (tu částečně zachraňuje povedený klip) a takhle bych mohl pokračovat. Ostatní skladby tak nějak balancují mezi střípky dobrého a vycpávkami mezi tím.

Obecně mi přijde škoda, že z vybroušeného semknutého zvuku předchůdce, v němž všechny elementy působily krásně celistvě, se mi novinka i po opakovaných posleších neustále trochu rozpadá pod rukama. A to prosím říkám po dvou měsících relativně pravidelných poslechů.

Přes všechny již dříve zmiňované výtky ale nová deska rozhodně není nějaký sestup Svart Crown mezi kapely druhé kategorie. Po technické stránce člověk nemůže říci ani popel, bubeníkovy paličky i kopáky létají jako čamrda a o kytaristech též nelze říct, že by se nečinili. Album disponuje nejedním skvělým motivem a některé struktury skladeb jsou výborně vymyšlené, jenže taky je tu spousta nemastných neslaných momentů, které desku srážejí k průměru. Svart Crown jsou stále prvotřídní kapelou, čistě technicky možná i dokonalejší než kdy dřív, jen se vydali na pole, na němž jim to podle mě tolik nesluší. Poprali se s tím sice se ctí, ale na nějaké medaile to není. Pokud těhotná žena z obalu „Profane“ byla personifikovanou skupinou a její zaoblené břicho ilustrovalo kreativní plodnost, obal novinky znamená jen takový výlet do dalekých krajin západní Afriky. Do těch, které budete zvědavě pozorovat, ale bydlet byste tam nechtěli.