Archiv štítku: death metal

Adagio Funebre – Atrocity of Hadamar

Adagio Funebre - Atrocity of Hadamar

Země: Česká republika
Žánr: black / death / heavy metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: David Hradílek Records

Tracklist:
01. The German Seed
02. Gekrat to a New Home
03. Gruesome
04. In the Guts of Hadamar
05. Rudi
06. The Aura of the Past
07. Life for a Life
08. A Piece of Decadence
09. The Dissolved Soul

Hrací doba: 38:34

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Adagio Funebre

Mnohdy se stává, že ambice přesahují reálné možnosti a snad i schopnosti autora. Připadá mi, že na „Atrocity of Hadamar“ respektive „Zvěrstva Hadamaru“ přesně tohle sedí naprosto dokonale.

David Hradílek – který je známý asi především díky Vidock, ale na chvilku se mihl i v Törr či Return to Innocence a čerstvě se přidal k After Rain – pojal celé dílko poměrně rozmáchle. Nejprve napsal knihu „Atrocity of Hadamar“, a to v anglickém jazyce, aby ji posléze přeložil do češtiny. A následně ji i zhudebnil, výsledkem čehož je stejnojmenné album vycházející pod hlavičkou Hradílkova projektu Adagio Funebre.

Začněme nejprve povídáním o knize, když právě ona vznikla jako první a technicky vzato je album jen jejím doplňkem, nikoliv opačně. Asi by stálo za upozornění, že jsem četl českou verzi. A hned musím říct, že jsem z její podoby vcelku rozpačitý. Nemám tušení, jestli má ambice být románem nebo novelou (sám autor používá pouze docela vágní a nic neříkající označení „kniha“), nastíněný příběh i jeho stavba by spíš ukazovaly na to druhé, s přivřenýma očima možná na to první. Ale vlastní délka (krátkost) odpovídá spíš tak povídce. Jedná se totiž o pouhých 70 stran a ještě na malém formátu (cca A6), z čehož asi jasně vyplývá, že tu nebude příliš prostoru jít do hloubky.

To by samozřejmě v zásadě nemuselo vadit. „Zvěrstva Hadamaru“ se ovšem na takto krátké ploše snaží obsáhnout děj, jehož rozsáhlost by si zasloužila o poznání víc. Takhle se vše děje strašně rychle, zkratkovitě, spousta scén působí samoúčelně. Kolikrát se něco stane, ale je to jen náznak, který není nijak rozvinut, nejsou z něj vyvozeny žádné důsledky, prostě tam jen je a tím to končí. Celé kapitoly tím pádem nehrají větší roli.

Příběh odehrávající se v období nacismu sleduje osudy kohosi, o kom čtenář neví zhola nic (dokonce ani jméno ne) a až do konce se o něm ani nic nedozví. Přesto veškeré události ubíhají z jeho pohledu. Postava je jen tak a bez jakéhokoliv důvodu nebo vysvětlení odvezena do psychiatrické kliniky Hadamar. Nebude žádným spoilerem (ono je to totiž úplně zjevné a průhledné), když vám prozradím, že se tu děje cosi nekalého, jakési experimenty na lidech nebo tak něco, ale i tahle linka je pouze velmi hrubě naznačena a poté jí není věnována žádná pozornost.

Dejme tomu, že by se to dalo obhájit v momentě, kdy by čtenář prožíval podobně stísněné pocity nevědomosti a strachu jako hlavní hrdina, ale vykreslit myšlenky do takové hloubky se Hradílkovi nepovedlo ani omylem. Osudy bezejmenné hlavní postavy mi byly úplně volné, ten člověk tam jednoduše bloumá od scénky ke scénce, každá z nich cosi mlhavě naznačí, ale tím to úplně hasne, a takhle to pokračuje až k hrubě odfláknutému závěru, který je tak o ničem, že se ani nedá nazývat nějakým vyvrcholením nebo skutečným koncem. Jak celá kniha bezcílně běží odnikud nikam, stejně prázdně i skončí uprostřed ničeho bez jakéhokoliv dovysvětlení čehokoliv. Domýšlet není co, protože kde nic není, ani čert nebere. Přijde mi docela odvážné tohle nazývat psychologickým hororem.

Adagio Funebre

Výtky pak musím mít i k formální podobě knihy. V české verzi se totiž nachází relativně dost gramatických prohřešků – na to, že se jedná pouze o 70 stran, je jich na můj vkus tolik, až to přičtení rušilo. Pominu detaily typu „narozdíl“ (správně „na rozdíl“) a vypíšu rovnou ty nejlepší perly, na jaké jsem narazil: „oči, jenž zíraly“, „kůlny, jenž se nachází“, „zda-li“ (dokonce vícekrát), „aby jste“. No fuj. V neposlední řadě pak na mnoha místech hapruje interpunkce a čárky jsou ve větách i na místech, kde by být neměly, a naopak jsem narazil na případy, kdy čárka chyběla tam, kde být měla.

Nejsmutnější na tom celém je, že čtení knížky bylo pořád o něco zábavnější a stravitelnější než poslech alba. Předně mě mocně dráždí jedna věc. Řekněte sami: Jaký hudební doprovod byste si tak představovali k temnému psychologickému hororu ze sanatoria z období druhé světové války (nechme teď stranou, že „Zvěrstva Hadamaru“ jsou tímhle pouze papírově)? Já bych tedy řekl nějaký vyšinutý schizofrenní dark ambient nebo drone. No, představa je to samozřejmě tuze naivní.

David Hradílek - Zvěrstva Hadamaru

V samotné skutečnosti, že je „Atrocity of Hadamar“ metal, bych zas až tak zásadní problém neviděl, pokud by to nebyl (trochu tvrdší) agro metal. Nudná a fádní míchačka black, death a heavy metalu vůbec nereflektuje atmosféru knihy (což bude možná i tím, že deska žádnou atmosféru nemá… i když jak tak o tom přemýšlím, tak ani kniha moc ne), a co je horší, nefunguje ani sama za sebe jako samostatně stojící počin.

Většinu stopáže tvoří těžkopádné omílání nijak zvlášť zdařilých riffů, které znějí strašně… „provinčně“. Ať se celý počin snaží na první pohled působit jakýmkoliv dojmem, vlastní obsah smrdí amatéřinou. Jasně, jsou i případy, kdy se jistá naivita přetaví v plus, ale „Atrocity of Hadamar“ ani zdaleka není tenhle případ. Vesměs je to jen změť podprůměrného metalu, který vám nemá co nabídnout.

Adagio Funebre

Navíc album ani není neškodné v tom smyslu, že by prohučelo okolo a nic vám neudělalo. Vcelku rychle mě totiž některé písničky začaly vysloveně rozčilovat, což se týká zejména „Rudi“, „Life for a Life“ a „A Piece of Decadence“, jejichž nosné linky mě za chvíli prostě iritovaly. Nijak nefungují ani pokusy o atmosférické ambientní mezihry v podání „The Aura of the Past“ a „The Dissolved Soul“. V „Gekrat to a New Home“ je slušnější pouze pasáž s melodickým vokálem (pokud tedy přivřu oči, že hostující zpěvák Johnny B, v jehož studiu byl celý počin i natočen, nezní ve vyšších polohách úplně nejjistěji). „Gruesome“ obsahuje jeden trochu slušnější riff, ale délku osm a půl minuty si obhájit stejně nedokáže. Jediným relativně stravitelným songem tak zůstává „In the Guts of Hadamar“ s temněji laděným nemetalovým rozjezdem a následně doomovějším feelingem.

Jak vidno, „Atrocity of Hadamar“ schytalo dost kritiky, ale myslím, že oprávněně, protože tu není skoro nic, co by se dalo skutečně pochválit. To platí jak o desce, tak i o knize. Ve všech směrech nudná, velmi slabá a hluboce podprůměrná záležitost.


Opium Seance – Levitation

Opium Seance - Levitation

Země: Velká Británie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Gravplass Propaganda

Hrací doba: 15:50

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Gravplass Propaganda

Je hudba, od níž byste se radši měli držet dál, pokud holdujete melodiím, chytlavým refrénům a jednoduché stravitelnosti. Přesně do takové sorty spadá i britská formace (projekt?) Opium Seance. Pokud vás ovšem láká skutečně dusivá zvrácená atmosféra, pak jste na správně adrese, poněvadž přesně tohle pilotní demosnímek „Levitation“ nabízí. A to v míře více než vrchovaté.

Kvalitního hudebního zvěrstva, které vám přiotráví ušní bubínky svou zlomyslností a odporným naturelem, není nikdy dost. A věřte tomu, že tenhle počin něco takového zvládne s přehledem. Jedná se totiž o zkurveně temnou a ohavnou čtvrthodinu zla, jež nabízí působivější a autentičtější náladu než většina metalových pochcánků s plnou držkou keců o vlastní krutopřísnosti. Zde žádná velkohubá prohlášení nenajdete, není třeba slov ani vychloubání, dokonce ani není třeba informací. Stačí samotné demo, jehož hlubiny dokážou pohltit a slabším jedincům pocuchat nervy.

Zaprvé je nutno pochválit naprosto excelentní sound… pod čímž si přestavte pojmenování pro arci-ohavnost. „Levitation“ totiž zní naprosto hnusně, špinavě a nebezpečně, žádné přeprodukované naleštěné mrdky. Už jen tímhle demosnímek polapí a chytne pod krkem, po spuštění se okamžitě zatáhnou mračna a obklopí vás temnota.

Pocit sevřeného hrdla ovšem nepramení pouze ze zvukové stránky, nýbrž i z vlastního materiálu, ačkoliv je pravda, že právě nepřátelský sound patří k největším zbraním „Levitation“. Nicméně i skladatelsky jsou Opium Seance vysoko. Nijak zběsile rychlá záležitost to není, ale skutečně bravurně se daří tvořit ohromný tlak. Při podrobnějším průzkumu však pod bahnitou zvuko-hlukovou dekou najdete krásně zvrhlé melodie (třeba pasáž v „Obsidian Trance Visions“) nebo působivé klávesové linky (finále „Spirits Glimpsed Through Sickly Haze“). Hudebně se „Levitation“ pohybuje někde na pomezí black a death metalu, přičemž z prvního jmenovaného si bere dekadenci a nihilismum, zatímco z druhého jmenovaného zvrácenost. Výsledek je na průsečíku těchto tří vlastností a je v téhle poloze sakra působivý.

Jen těžko lze u Opium Seance mluvit o něčem jiném než obrovském překvapení. Nebojím se volit silná slova – „Levitation“ patří k nejsilnějším demosnímkům loňského roku, které jsem slyšel. Představte si něco na způsob Void Meditation Cult s tlakem zlo-deathu typu Portal, Abyssal či Altarage. Neříkejte, že to nezní lákavě!


Black Hate – Through the Darkness

Black Hate - Through the Darkness

Země: Mexiko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 1.10.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Intro
02. Aneetmaa
03. Kazudijirzu
04. Fuego / Viento
05. Through the Darkness
06. C.O.C.D
07. Aneetmaa (Original edit)

Hrací doba: 40:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Pod (dle mého skromného názoru) nepovedeným a tuze neobjevným jménem Black Hate se skrývá nepříliš známá parta z hlavního města Mexika. Nepříliš známá přinejmenším z toho úhlu pohledu, že zde skutečně nemáme co do činění s nějakou první ligou. Přesto již na Black Hate narazit šlo bez větších problémů a jejich znalost bych asi nepovažovat za kdovíjaký důkaz orientace v undergroundových poměrech. Přinejmenším předchozího alba „Los tres mundos“, které vyšlo v červnu 2012 pod hlavičkou Dusktone, se všimnout dalo.

Mě ovšem „Los tres mundos“ nijak zvlášť koule netrhalo – navzdory jistým schopnostem Black Hate, navzdory nepochybné snaze, navzdory několika solidním momentům. Na obranu Mexičanů ale musím říct, že jsem té desce příliš pozornosti nevěnoval, protočil jsem ji tak dvakrát, třikrát a šel dál. Je však pozitivní, že s loňskou nahrávkou „Through the Darkness“ jsou na tom Black Hate o něco lépe a tentokrát se nebojím prohlásit, že jde o vcelku slušnou fošnu.

Slibný je už výborný přebal „Through the Darkness“, byť je pravda, že to není nic, co by v případě Black Hate vyhnalo zvědavost do nevídaných výšin – ono už „Los tres mundos“ mělo dobrý obal a výsledek měl svoje mouchy. Zato fotka kapely, kterou najdete na metalových archivech, příliš nadšení nevzbudí – Mexičané zde vypadají napůl jako nějaká post-blacková teploušovina, napůl jako průměrná DSBM nuda. Což je pocit, jejž ostatně přiživuje i obyčejné logo s žiletkou (ach, ta originalita).

Naštěstí je „Through the Darkness“ docela o něčem jiném. Black Hate totiž sypou black / death metal agresivnějšího ražení a rychlejšího tempa. Jasně, ani tady se nebavíme o ničem objevném, to chraň Bůh (případně jakákoliv jiná imaginární entita dle vašeho subjektivního vkusu), ale musí se Mexičanům nechat, že tentokrát jim to sype velmi slušně a na zapamatovatelné momenty novinka vysloveně skoupá není.

Po vcelku obstojném, byť nikterak zvláštním intru se rozjede song „Aneetmaa“ a nutno uznat, že to je docela dobrý otvírák. Valivý začátek je povedený a posléze se to zvrhne v dobře vystavěný majestátní black / death metal. Melodické zvolnění uprostřed skladby také není úplně špatné, ale možná rozjeté tempo zabije až příliš brzy a osobně bych se bez něj obešel. Nejde však o nijak zvlášť zásadní nedostatek.

Dobrou laťku drží i následující rychlovka „Kazudijirzu“, kde zaujme především pasáž s agresivním štěkáním „Ki-ús, Namma!“. Navíc lze postřehnout i lehce orientální nádech v některých vyhrávkách, což plně koresponduje s konceptem „Through the Darkness“, kterýžto se točí okolo babylonského kultu bohyně Nammu a jejího syna Enkiho. Myslím, že nejen díky tomuhle by s aktuálním počinem Black Hate mohli být spokojeni třeba příznivci Melechesh, na něž si posluchač zrovna v „Kazudijirzu“ (ale nejen zde) vzpomene docela lehce.

Black Hate - Through the Darkness

Další písničky už asi nemá cenu nějak podrobněji rozebírat, protože mi nepřijde, že by ještě nějaká dosahovala úrovně „Aneetmaa“ a „Kazudijirzu“. Solidní úroveň si však naštěstí uchovávají skoro všechny a pár povedených momentů se především v titulním kousku najde. Snad jenom „C.O.C.D“ je poněkud slabší a nudnější než zbylé věci. Mimoto nechápu, proč se na konci alba nachází jakási demoverze „Aneetmaa“, to mi přijde trochu… zbytečné.

Obecně vzato se samozřejmě nebavíme o nahrávce, již byste museli za každou cenu slyšet. „Through the Darkness“ není žádná šleha, je to jen mírně nadprůměrná fošna, která se dobře poslouchá. Několik málo přehrání s ní lze strávit, protože zasypat to umí relativně hezky, ale jasně, když dojde na lámání chleba, tak Black Hate nehrají nic, co by vás posadilo na prdel nebo s čím by mělo smysl trávit čas dlouhodobě.


Eufobia – Eufobia

Eufobia – Eufobia

Země: Bulharsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: Wizard Ltd.

Tracklist:
01. Graveyard
02. Hater
03. Liquid of Creation
04. Devotion
05. Fat Sack of Shit
06. Unspoken
07. Lust
08. Scarecrow
09. Cyber Pervert
10. Tears of Defloration

Hrací doba: 30:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Wizard Ltd.

Abych pravdu řekl, tak o bulharské metalové scéně toho vím dost málo. Vlastně spíš úplně nic než alespoň to málo. Téhle končině dle mého názoru opravdu výrazný vývozní artikl na poli tvrdě kytarové hudby chybí a možná i díky tomu jsem o tuto zemi nejevil prakticky žádný zájem. A pokud mě paměť nešálí, tak deathmetalová čtveřice Eufobia je vůbec první bulharskou skupinou, kterou jsem kdy cíleně poslouchal.

To jen tak na okraj samozřejmě. Vím, že je vám moje zeměpisně-hudební neznalost úplně volná, nicméně tím mířím ke skutečnosti, že Eufobia nemá svou cestu vyšlapanou známějšími kolegy krajánky. Nedá se totiž říct, že by po bulharské metalové scéně byl takový ten automatický zájem jako po blackových kapelách z Norska či melo-deathových ze Švédska. Svoji aktuální pozici si museli dobýt sami vlastní pílí, což je mi docela sympatické. Co mě při prohlížení bookletu překvapilo, je informace, že na vydání se podílelo bulharské ministerstvo kultury. O přesné formě jeho angažovanosti jsem se toho na internetu příliš nedozvěděl, nicméně je to věc, s níž se člověk v takto okrajovém zájmu nesetkává zrovna často. Ale pojďme už přímo k věci.

Vznik Eufobia se datuje k roku 2003, kdy se v Sofii sešla trojice nadšenců deathmetalové hudby a v personálním obsazení čítající basáka Steffa, bicmena Blaga a kytaristu Nikiho začala drtit své nástroje. První roky svého fungování Eufobia nijak nehýřili studiovou aktivitou, takže na na debut „Insemination“ se čekalo až do roku 2010, ovšem hned záhy v roce 2011 přispěchali borci, v té době už posílení o druhého kytaristu Ivana, s dvojkou jménem „Cup of Mud“. Nutno říct, že prvně tři jmenovaní zakládající členové se dělí rovněž o vokální povinnosti, což činí z Eufobia skupinu, která si může dovolit přeci jen trochu více variability než klasičtí zástupci místy stereotypních rubanic.

Tím se dostáváme k hudební náplni „Eufobia“, protože není death metal jako death metal. Bulharská čtveřice se zhlédla v barvitější formě, čemuž napomáhá jak variabilita vokálů, kdy se borci neštítí ani melodických nápěvů, tak zapojení melodických kytarových vyhrávek a na druhou stranu i moderních groovy odsekávaných riffů s přesahem do crossover thrashe. Možná to vypadá jako pěkná slátanina, ale i přes výtky, o nichž ještě bude řeč, to dohromady místy dobře funguje. Díky oné rozmanitosti je jasné, že pro úplné staromilce „Eufobia“ není. Naopak si dokážu představit, že s jistou dávkou rezervy by se v této partě našli příznivci Cynic. Chybí zde sice ten těžce progresivní háv, jazzové momenty a instrumentální kejkle, ale stylovou nespoutaností a snahou dělat věci jinak tam ty paralely se slavnějšími kolegy jsou.

A bohužel ona barvitost je zároveň nejslabší stránkou nahrávky. Eufobii se totiž nedaří hlouběji mě zaujmout jak tou čistě deathmetalovou podstatou věci, tak ani zmíněnými prvky, jimiž se snaží svou tvorbu odlišit. Deathmetalové momenty nejsou hudebně samy o sobě špatné. Nahrávka v tvrdších chvílích dobře odsýpá a má drajv, ovšem growling, který je v těchto pasážích ke slyšení, není zrovna z těch nejlepších. Netuším, kdo z trojice vokalistů za takto tuctovým projevem stojí, ale mnohem více mi sedí výše položený řev, na nějž se občas taky dostane řada. Úplným krokem vedle jak pak pasování zpěvnějších poloh do takřka groove/thrashových momentů, které se dohromady tak nějak zvláště bijí a spíš než aby jedno doplňovalo druhé, tak přemýšlíte, proč se tohle děje tak a tohle zase onak.

Nepopírám, že „Eufobia“ má své světlé momenty a není jich zrovna málo. Instrumentální stránka řady písní je v pohodě a líbí se mi zvuk s bublající baskytarou. Ten nemá chybu. Z jednotlivých skladeb vyniká nad rámec celku povedená deathmetalová hitovka „Hater“, melodickými kytarami protkané „Liquid of Creation“ a „Unspoken“ či předposlední „Cyber Pervert“. Ta představuje moderně laděnou odnož tvorby Eufobie. Nedá se paušálně říct, že by mi voněla ta nebo zase ona tvář skupiny, ale sám sebe jsem mnohokrát přistihl si spokojeně poklepávat do rytmu ostřejších písní typu „Cyber Pervert“ nebo „Hater“, které se mi líbí nejvíce. Bohužel se ale dostane i na slabší momenty. Ty jsou sráženy zejména vokální prací a patří sem úvodní průměr jménem „Graveyard“ nebo crossoverová nuda „Devotion“.

Přestože má „Eufobia“ své mouchy, díky nimž nemůžu třetí počin této bulharské party bez výhrad přijmout mezi povedené, tak se poslouchat dá. Stopáž se zastavila na uspokojivé půlhodince, takže celek nezačne před koncem vyloženě nudit, ale mám z něj dojem přepláceného dortu, kdy se sahalo po všech možných ingrediencích, které dohromady nechutnají zrovna lahodně. Je to škoda, protože po poslechu krátkých ukázek jsem se docela těšil, nicméně z výsledku jsem zklamaný.


Sacrificio – Guerra eterna

Sacrificio - Guerra eterna

Země: Španělsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 9.12.2016
Label: Iron Bonehead Productions / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. La sombra en la ciénaga
02. Razas del sepulcro
03. La marca del hereje
04. Depositio haereticorum
05. Ritos funerarios
06. Vástagos de la abominación
07. Centinela de los túmulos
08. Guerra eterna

Hrací doba: 34:24

Odkazy:
facebook

Kdekdo jistě narazil na španělské věrozvěsty nečistého rouhání Proclamation. Kapela nepatřila k těm nejlepším pokračovatelům soundu Blasphemy, ale na jejich zvráceném lomozu přeci jen něco bylo a tetralogie „A.M.E.N.“ se dle mého názoru dočkala zasloužené úcty. Na koncert Španělů navíc s radostí vzpomínám dodnes. Ona série čtyř alb byla již zpočátku plánována jako definitivní a skutečně, po čtvrtém záseku „Nether Tombs of Abaddon“ a několika nezbytných koncertech ku jeho podpoře kapela ukončila činnost, i když zasvěcení tušili, že dotyčná trojice nehodlá pověsit nástroje na hřebík. Posuňme se ale o něco dále. Píše se rok 2014 a z hlubin španělských katakomb se vyplazilo stejnojmenné demo Sacrificio.

Někdo propagační texty nových desek záměrně ignoruje a není se čemu divit, když se kolikrát jedná jen o snůšku hyperbol, které hudbu nevystihují, pouze prodávají. Ovšem oficiální popis Sacrificio uhodil hřebík na hlavičku a tudíž neuškodí, když jej budu mírně parafrázovat. Španělé se v rámci své nové inkarnace rozhodli evokovat autentického ducha raného black metalu, tak jak jej formovaly kapely z Kolumbie, Brazílie, Maďarska a Československa. Demo bylo dle mého názoru dobré a po všech směrech naprosto „archaické“. To až natolik, že ne každý překousnul dnes-již-atypický mix, kde nástroje byly nekompromisně umístěny do jednotlivých kanálů. Pokud vám třeba při poslechu vypadla bedna, slyšeli jste například pouze bicí, basu, tympány a možná občasné sólo nebo druhý vokál.

Končí rok 2016 a Sacrificio skrze Iron Bonehead a Nuclear War Now! vydávají první dlouhohrající album „Guerra eterna“. Srovnám-li je s demem, tak k posunu došlo po stránce zvukové, neboť Sacrificio již nenahrávali svépomocí a nezvolili extrémní mix. Produkce je pochopitelně stále oldschool, neučesaná ale hudba se tentokrát poslouchá lépe. Profesionálnější přístup byl zřejmě zvolen z důvodu, že „Guerra eterna“ má ve srovnání s demosnímkem bohatější aranže. Je tu více kytarových sól, kláves, chorálů a kdejakých různých atmosférických efektů.

Když začne první skladba „La sombra en la ciénaga“, mám pocit, že kapela i hudebně udělala opravdu výrazný rok kupředu, hloub. Překvapila mě například přítomnost dosti melodických sólových linek, což mi vzhledem k dávným ultra-ortodoxním prohlášením Proclamation vůbec nesedělo. Ale song samotný je výborný, neboť dokáže krásně zkombinovat vše, co dělá poctivý staroškolský metal tím, čím je. Záměrně vynechávám slova jako black či death, protože to, co šlo tušit už z dema, zde nabývá konkrétních rysů. Sacrificio jsou primárně o metalu a „black/deathové extrémy“ jsou pouze kořením navrch. Kdyby si i další skladby strany A podržely epiku a tah na branku té první, tak asi nešetřím superlativy, ale nakonec musím uvést, že laťka byla vytažena až příliš vysoko a dále již není překonána.

Sacrificio

Podíváme-li se na druhou půlku alba, tedy stranu B, všimneme si, že s výjimkou závěrečné titulní kompozice, jež se svou silou skoro vyrovná té úvodní, ji vyplňují především nově nahrané, vybrané skladby z dema. Ano, jsou lépe zahrané, ale nemohu je prostě nazvat lepšími. Díky nim vysvitne, že kapele přeci jen více sluší primální surovost zkušebny. Ani vokál není tak jedovatý jako dříve a užitá španělština, kterou mám v metalu velice rád, nakonec vyznívá bezzubě.

Jak už jsem letmo předeslal, mám pocit, že se Sacrificio odcizili zběsilému aspektu vyznění takových Parabellum nebo Reencarnación a více evokují vznešeného ducha starých Master’s Hammer, Tormentor a Bathory. Feeling starého, divokého rocku, který jsem letmo cítil z dema, dále vystřídaly 80’s heavy/thrash odkazy. Zde už záleží na jedinci, co preferuje.

Na tohle album jsem se docela těšil, protože vím, že dotyčná trojice maniaků je schopná stvořit nahrávku, která sice není prvotřídní dle objektivních měřítek, ale jejich živočišný fanatismus subjektivní dopad hudby výrazně posiluje. Metaloví staromilci by Sacrificio jistě přehlížet neměli, ale dospěl jsem k názoru, že „Guerra eterna“ mohlo a mělo dopadnout o fous lépe.


Reveal – Flystrips

Reveal - Flystrips

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal / punk
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. I Am Going to Eat You
02. Leopard Cunt
03. Heart
04. Cadmium
05. Comes Crashing Down
06. Stale Smoke
07. Old Speckled One
08. Tame Your Neighborhood (with Knives)

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jak jinak vykročit do nového roku než recenzí přehlížené perly? Reveal ze švédské Upsally nemohu vystavovat jako černý poklad nejhlubšího undergroundu, protože už první album „Nocturne of Eyes and Teeth“ nevyšlo na ultra-limitované DIY pásce, ale u renomovaných Invictus Productions a Higher Roller Records. O debutové desce se ve své době mluvilo, i když si nevybavuji, že by snad chytla nějakou výraznější vlnu „hypu“. Ale to bude možná tím, že jsem ji sám moc neposlouchal a tudíž situaci kolem kapely tolik nesledoval, což teď považuji za chybu. Reveal totiž prohnilý pitevně-morbidní sound oživili výlety do 70. a 80. let metalové historie a nyní s novou nahrávkou „Flystrips“ naložili s dary průkopníků zase trošku jinak. Možná neuctivě, podivně, ale rozhodně po svém.

Co hrají, to neví ani Reveal sami, ale jako pisálek bych se o nějakou kategorizaci pokusit měl. Jistá spojitost s raným, syrovým death metalem se zde nachází. Ale kdyby tohle album vyšlo pod jiným názvem, bez žánrového stigma předchozí desky, uvědomil by si to někdo? Nevím. Co je ale na „Flystrips“ doslova hmatatelné je mám-v-pičismus a přidrzlost skutečných rockových a punkových kultů. Snad by se dalo říct, že deska zní, jako by banda vyjetých maniaků obdržela inspiraci a esenci, které vedly ke stvoření „Divus de mortuus“ a „Abominations of Desolation“ už někdy v 70. letech, jakkoliv podivně to zní. Možná by i někteří z nebožtíků a nestorů skutečného rock’n’rollu vůči snaze Reveal souhlasně přikývli, než by po mladíčcích vrhli flašku vodky, ať neserou a přitáhnou radši ňáký baby. Švédi vlastně vykonali podobný krok jako Tribulation nebo Repugnant, kteří se po tradicionalistickém, respektovaném debutu metalu smrti oddálili a začali hrát… no prostě jinak. Ale ku cti kapely slouží, že pařáty ponechali obnažené, špinavé a připravené zabít.

Rychlosti Reveal zrovna neholdují, ale živelné energie tu je dost na to, aby posluchač, naladěný na podobnou vlnu s kapelou, dostal chuť někoho, třeba i sebe, pobodat nebo praštit. Je tu také spousta chytlavých riffů, jež jsou naštěstí prosté samoúčelné líbivosti. Náladotvorné, hravé, někdy i zajímavým způsobem „kýčovitě tupé“. Jsem třeba docela zvědavý, kdo si spolehlivě oblíbí retardovaný závěr první skladby, což klidně berte jako varování. Ale nejmarkantnější je zde přítomná duševní nevyrovnanost a pevné přesvědčení, že i zhýralost je umění. Vokalista toto s radostí podtrhuje a rozhodně nemám pocit, že by to mohl být můj kamarád. Pokud by se tak přece jen tvářil, rozhodně bych si v nonstopu dával sakra bacha, zda mě ten vůl nevezme po hlavě popelníkem, kdybych mu řekl, že jeho přednes bývá kapku monotónní.

„Flystrips“ má nápadů dost a uteče jak nic. Za sebe bych jako top songy jmenoval „Leopard Cunt“, „Heart“, „Stale Smoke“ a „Tame Your Neighborhood (with Knives)“, ale je možné, že za týden bych řekl zas něco jiného (poznámka dopsaná o dva týdny později: je to pravda). Dovedu si také představit, že by posluchače skrze možné počáteční rozpaky mohla provést vymazlená a svojská produkce. Rytmickou sekci je radost poslouchat a kytary dovedou hladit i drásat; někdy i oboje zároveň.

Reveal

Pravdou ale zůstává, že „Flystrips“ se ke mně dostalo pár týdnů před listopadovým náporem očekávaných desek (Void Meditation Cult, Deathspell Omega, Cultes des ghoules, Antaeus a další) a navzdory počátečnímu překvapení a nadšení jsem Reveal stejně odsunul někam až na třetí kolej. A co dělám teď? Chválím. Přeberte si sami, o čem to svědčí. Závěry, že redaktor je debil a „Flystrips“ pičovina, jsou možné, ale v tom případě bych vám tady s borcama doporučil myslet na rodinu.

Mimochodem, pokud jste si už pustili nějakou skladbu, nepřipadá vám, že tady proletělo Negativní letadlo?


Bölzer – Hero

Bölzer - Hero

Země: Švýcarsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 25.11.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Urðr
02. The Archer
03. Hero
04. Phosphor
05. Decima
06. I AM III
07. Spiritual Athleticism
08. Chlorophyllia
09. Atropos

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Skoro mi přijde, že „Hero“ je albem, na nějž se čekalo jako na smilování. Bölzer bezesporu patřili mezi jednu z největších nadějí black metalu posledních let. I navzdory absenci dlouhohrající desky jejich jméno vyletělo strmě vzhůru a jejich neřadová tvorba se začala těšit vysoké oblibě. Nutno však dodat, že o oprávněnosti takového stavu lze spekulovat jen těžko, poněvadž ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ byly hodně povedené věci. A „Hero“ je mělo všechny překonat a definitivně stvrdit status Bölzer jako vycházející hvězdy podzemního black metalu…

Na druhou stranu se mi občas zdá, že tyto neřadové počiny Bölzer byly občas až zbytečně nadhodnocovány. Jsou bezpochyby skvělé, nikoliv však geniální. Skladatelsky se nacházejí na vysoké úrovni a sound Bölzer je sám o sobě zajímavý, což do jisté míry plyne i z využití desetistrunné kytary. Ty placky mě dost baví, ale řekl bych, že díky jejich nadhodnocení se od „Hero“ čekalo až příliš. A možná i díky tomu je dlouhohrající debut Bölzer nakonec mnohými přijímán relativně chladně. A i zde bych si dovolil oponovat, poněvadž se tak po mém soudu děje neprávem.

A přitom švýcarské duo ve složení Okoi Thierry Jones (vokál, kytara) a Fabian Wyrsch (bicí) – nebo také KzR a HzR, pokud se vám to takto líbí více – na svém „Hrdinovi“ nedělají nic špatně. Sice je znát mírné vyčištění zvuku a umírněnější vokály, ale ani v jednom případě to není dohnáno do takového důsledku, aby Bölzer ztratili autenticitu a punc pravého metalu. A nutno, že zrovna Bölzer onu příslušnost k undergroundu nepostrádají, o čem svědčí i skutečnost, že se i přes několik nabídek odmítli upsat velkému labelu a radši dodrželi svůj slib vydat desku skrze Iron Bonehead Productions.

Tím jsem ale trochu odbočil, protože jsem chtěl říct jinou věc. „Hero“ je jistě trochu jinde než starší tvorba, ale stále tam je cítit jejich rukopis, jejž si Švýcaři za tu poměrně krátkou dobu stačili utvořit. Nechybí ani další poznávací znamení jako po skladatelské stránce vypiplané kompozice, v nichž je znát cit pro vytvoření silného dojmu z relativního mála. Popravdě řečeno, mně se taky „I AM III“ zpočátku úplně nepozdávala, když ji kapela vypustila jako první ukázku, ale v rámci celku funguje vše, jak má, a to včetně tohoto kusu, jemuž výborné momenty rovněž nechybí.

Vrcholy „Hero“ bych ovšem hledal jinde, konkrétně v první půlce desky. Trojice „The Archer“, titulní „Hero“ a „Phospor“ jsou jednoduše skvělé a daří se jim posluchače zdárně držet v napětí. I s jednou kytarou a bicími si Bölzer bohatě vystačí a jednoznačně ukazují, že i v takto zdánlivě minimalistické sestavě lze tvořit sedmiminutové skladby bez hluchých míst. A kdo mi bude tvrdit, že čisté vokály nefungují a jsou „cheesy“, tak… no, nebudu říkat, že to je debil, ale možná si to budu myslet.

Bölzer

Rozhodně však nechci tvrdit, že zbytek nahrávky stojí za velké kulové, protože tak to není. Švýcaři si drží dobrou laťku až do konce a „Hero“ nemá žádné velké problémy s tím, že by snad v závěru upadalo, byť jsou vrcholy nacpané hned zkraje. Jako celek to maká a i písně, jež nelze považovat za vrcholné, bez většího zaváhání udržují náladu alba a patří do nadprůměrné části spektra. Snad jen intermezza „Urðr“, „Decima“ a „Atropos“ působí lehce zbytečně (zejména poslední jmenované), ale naštěstí díky své délce (krátkosti) nijak zvlášť neruší.

Obecně vzato bych se vůbec nebál prohlásit, že Bölzer má osobní očekávání s „Hero“ splnili. Možná to bude i tím, že jsem na rozdíl od některých jiných nečekal desku roku ani nahrávku astronomických kvalit; chtěl jsem „jen“ výborné album a to jsem jednoduše dostal. A myslím, že říkat cokoliv jiného je zbytečná hysterie zapříčiněná přehnaným očekáváním anebo naštváním z posunu o kousek jinam (byť ne daleko). Za mě stojí nejen za poslech, ale i za koupi, je to super.


Possessed, Belphegor, Absu

Possessed, Belphegor, Absu

Datum: 8.12.2016
Místo: Ostrava, Barrák
Účinkující: Absu, Belphegor, Cold Raven, From Hell, Possessed

Když bylo oznámeno podzimní turné Possessed, Belphegor, Absu a na seznamu zastávek se objevila i Ostrava, tak nebylo o čem dumat. Z metalových stylotvůrců byli Possessed jedni z těch, které jsem neměl tu čest ještě vidět, a nedávný koncert Venom Inc. byl důkazem, že i služebně starší to stále dovedou poctivě rozsekat. No, a nad vystoupením Absu jsem se již ekstaticky vyjadřoval v reportu ze zářijového Prague Death Mass, opáčko tedy bylo povinností.

Dalo se tušit, že i díky Belphegor bude sestava pro návštěvníky velice lákavá, o čemž jsem se přesvědčil hned při vstupu do klubu současně se startem první kapely někdy okolo čtvrt na osm. Dav byl od pohledu početnější než na zmíněných Venom, u baru člověk musel mírně „zabojovat“ a minimálně během předkapel byly stolky s merchem opravdu důkladně obsypány lidmi. A klub se samozřejmě ještě dál plnil. Na číselný odhad si netroufám, ale věřím, že účast byla pro pořadatele i kapely dobrá a pro návštěvníky, včetně těch co neradi davy, stále ještě snesitelná.

Na pódiu se tedy jako první snažili italští Cold Raven, kteří propagovali svůj dlouhohrající debut a také jediný zásek v diskografii. Co si budem nalhávat, jednalo se o průměrný black metal spíše modernějšího ražení. Z některých riffů a vybrnkávaček občas vykouknul Watain z období „Sworn to the Dark“ a „Lawless Darkness“, bohužel však bez přesvědčivého fanatismu či jedovatosti. Italové naštěstí hráli s jakousi důstojností, žádného vyloženého faux pas ať už na poli hudebním či teatrálním jsem si nevšiml. Už jsem zkrátka zažil mnohem horší předkapely. Asi po dvaceti minutách jsem si začínal přát, aby se pánové jali pomalu končit. Ta hromada středních temp v muzice málokdy vedla k nějakému strhujícímu vyvrcholení nebo alespoň osvěžení. Ale Cold Raven mi mé přání splnili celkem promptně.

Američtí From Hell mají venku taky pouze jedno album a hádám, že hlavním důvodem jejich účasti na tour, je kytaristova koncertní výpomoc v Possessed. A dojem? O maličko lepší než z Cold Raven, i když Američanům už se jisté faux pas nevyhnulo. Začínali totiž s instrumentálním intrem, které jelo z pultu a samozřejmě že když muzikanti hrábli do strun, tak to absolutně nesedělo a všechna gradace byla v prdeli. Pár lidí se uchechtlo, zvukař vše rychle srovnal a následujících cca 25-30 minut průměrného death/thrashe již ubíhalo v pořádku.

From Hell

No, a okolo půl deváté se na už pódiu chystali Absu. GunslutProscriptorem pozvolna upravovali a ladili bicí, Ezezu (basa, vokál) a Vic Crom (kytara) se přišli přichystat vzápětí. Všichni zmínění se na pódium dostavili již lehce „začernění“ a po krátké zvukovce se rozjelo intro „Terminus“, aby na něj navázala se „Swords and Leather“. Proscriptor odklepal, zařval a minimálně publikum u hrazení bylo okamžitě jeho. Rozběhl se decentní kotel, který se v intenzitě pozvolna stupňoval. Ano, teď už hrál elitní metal. Po „Swords and Leather“ a „Sun of Tipharet“ Proscriptor přesně oznámil kolik minut mytologického okultního metalu ještě zbývá, a trojice do lidí z fleku naprala salvy „Highland Tyrant Attack“, „Never Blow Out the Eastern Candle“ a „The Cognate House of Courtly Witches Lies West of County Meath“. Gunslut vystřídal „sira Přísnotu“ za bicími a závěr setu patřil „And Shineth Unto the Old Cometh“, „The Gold Torques of Uláid“ a dvěma peckám z „Tara“ – „A Shield with an Iron Face“ a „Stone of Destiny“. Proscriptor se na pódiu kroutil jako posedlý Dio, štěkal texty, co to šlo, a dal bych ruku do ohně za to, že v Barráku bylo jen minimum lidí (pokud vůbec nějací), kteří by si na Absu dovolili kydat špínu. Triumf!

Ale jelikož se jednalo o skoro totožný set, jaký jsem viděl v září, a něco málo tomu v Ostravě přece jenom chybělo, tak byl můj osobní dojem o něco snížený. Ale ještě nebyl večeru konec.

Absu

Belphegor moc v lásce nemám, i když jejich vydobytou pozici v extrémně-metalovém „mainstreamu“ chápu. Z pódia zmizely bicí sloužící prvním třem kapelám, přibyly kapelní zástavy, jakési „kostěnné“ totemy, které byly zespodu nasvíceny a nějaké ty další rohaté lebeně. Všichni čtyři členové také došli na stage zmalovaní, zakrvácení… bla, bla, bla,všichni víme jak Helmuth, Serpenth a spol. obvykle vypadají. Zpočátku působil set Belphegor celkem impozantně, a to nikoliv jen vizuálně. Kapela byla pochopitelně nejextrémnějším spolkem večera, ale není extrém jako extrém, a abych Rakušákům toho Ďábla opravdu uvěřil, chtělo by to víc, mnohem víc (umění autenticky infernálního a vyblástěného death/blacku prosím konzultujte s posledními třemi deskami Arkhon Infaustus). Dav pod pódiem logicky zhoustnul a nemálo lidí set Belphegor pozorně sledovalo. I se mnou takové „Lucifer incestus“ „Diaboli virtus in lumbar est“ celkem hnuly, ke konci jsem měl dokonce chuť se na kapelu prorvat více dopředu, ale to už hrála (myslím) skladba „Totenkult“, s níž vše skončilo. Za mě ok set, který bych z rozmaru asi dokázal více ztrhat, ale věřím, že pro některé to byl velký zážitek. I když nepřišlo mi, že by to v kotli nějak výrazně a trvale vřelo, byť na výzvy kapely (minimálně jednou z úst Serpentha zazněla i česky) publikum reagovalo živě. A pak přišli Possessed, hehe…

Belphegor

Pódium bylo vyklizeno, bicman Emilio Marquez v běžeckém dresu (nebo co to bylo) se pomalu šteloval a bavil obecenstvo posunky a ksichty. Netrvalo to dlouho. Za volání „Possessed! Jeff! Jeff!“ na pódium vyjel i Becerra a s „Pentagram“ se začalo. Kotel, až na pár krátkých výjimek, neustále vřel, což si vyžádalo několik frontmanových glos, a početný mlýn byl natolik intenzivní, že jsem určitě nebyl sám, kdo další dny počítal modřiny a bolavá místa. Nebylo divu, protože Possessed byli opravdu strhující a ukázali, jak se dělá extrémní metal bez zbytečně ujetých temp a rádoby-šokující teatrality. Prostě čistokrevný námrd. Possessed samozřejmě dali pár skladeb ze „Seven Churches“ („Satan’s Curse“!!!), více jich zaznělo z „Beyond the Gates“, EPko „The Eyes of Horror“ sjeli téměř celé. V poslední cca třetině, než došla řada na kulty největší („The Exorcist“, „Swing of the Axe“ a samozřejmě „Death Metal“), zazněla i nová skladba „Abandoned“. Šílenství a příboj energie nepolevily ani během novinky, no a úplný závěr si jistě dovedete představit. Kapele se koncert v Ostravě zřejmě líbil a troufám si tvrdit, že ani čeští, slovenští a polští fanoušci neodcházeli zklamaní. Snad až na jedince, kteří někde zrovna spali.

Possessed

Našlo by se nějaké negativum? Možná ano. Trochu mi vadila ona „klasika“, kdy je headliner nejhlasitější. Jednak by mi nevadilo, kdyby v tomhle ohledu Absu trochu více kopali. Ale na druhou stranu, přiblížit se při Possessed bez ucpávek k repráku nebyla žádná slast (stejnou pozici jsem na chvíli zaujal u Absu bez problémů). No, a pokud jste si chtěli pořádně prohlédnout Becerru, tak jste se prostě museli prorvat do přední řady, případně vychytat momenty, kdy se dav trochu rozestoupil. Ale to jsou jinak maličkosti.

Snad je z řádků výše jasné, o jak výborný koncert se jednalo.


Vader – The Empire

Vader - The Empire

Země: Polsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 4.11.2016
Label: uclear Blast

Tracklist:
01. Angels of Steel
02. Tempest
03. Prayer to the God of War
04. Iron Reign
05. No Gravity
06. Genocidius
07. The Army-Geddon
08. Feel My Pain
09. Parabellum
10. Send Me Back to Hell

Hrací doba: 33:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Řekněme si to na rovinu… Vader jsou dnes už taková instituce tvrdě metalové scény, že její nový počin dokáže překvapit jen opravdu málokoho. Po 33 letech fungování a desítce studiových alb se nových postupů vymyslet příliš nedá, a jestli může kapela na něco spoléhat, tak je to pilování dosavadních zkušeností a pravidelný přísun poctivé tvorby, která cílí na skalní fanouškovské jádro. A mám takový dojem, že Vader se právě v tomto modelu zhlédli a nejpozději od „Necropolis“ z roku 2009 vydávají jedno „best-of“ za druhým, a přesto jim to prochází bez sebemenších problémů. Novinka „The Empire“ nepřináší v tomto ohledu pochopitelně žádnou změnu a právě této jedenácté řadovce v bohaté diskografii polských titánů se dnes budu věnovat.

Není to tak dlouho, co Vader vydali ochutnávkové EP „Iron Times“. To jsem v recenzi sice shodil jako naprosto zbytečný počin, na nějž jsem rychle zapomněl, ale z představené dvojice nových skladeb bylo zřejmé, že novinka Vader bude jiná. Jiná, ale přesto zanechává prakticky totožný dojem jako dosavadní počiny. „The Empire“ je oproti předchůdcům počin jistě thrashovější a řekl bych, že i taková vzdušnější. Ačkoli je v případě Vader mezi tou thrashovou rubanicí a deathmetalovou oldschoolovou jízdou velmi tenká linka a je v podstatě jedno, jakým směrem si album zaškatulkujete, tak lehká změna oproti „Tibi et igni“ a „Welcome to the Morbid Reich“ slyšet je.

„The Empire“ nemá tak do šíře roztahaný a hutný zvuk a mám dojem, že Poláci se tentokrát soustředí spíš na údernost a přímočarost, ale není to nic, co bych Vader nějak vytýkal. Ano, mám radši klasičtější deathmetalový sound z „Welcome to the Morbid Reich“ a několika starších počinů, ale novinka zní parádně. Čistá, přesto oldschoolově špinavá. Nevím, jak lépe to vyjádřit, ale z technického hlediska není zvuku nic moc co vytknout, a pokud budu mluvit jen za sebe, tak jsem si poslech užíval. Nejen tedy z pohledu finálního zvukového kabátku, ale zejména díky samotné hudební náplni.

Ta totiž není vůbec špatná. Jasně, chtít po Piotrovi horkou jehlou spíchnutou desku plnou vaty je při jeho pracovitosti a pořád ještě dostatečné dávce sebekritiky, kdy stále dokáže říct, co je pro Vader dobré a co ne, zbytečné. Vader si jenom díky svému hlavnímu tahounovi drží status polské metalové legendy, na níž je spoleh. „The Empire“ mě sice zklamalo nepěkným obalem, který vypadá jako vykrádačka seriálu „Hra o trůny“, ale to ostatní, co se za tmavě modrým přebalem skrývá, je veskrze povedené.

Co říci k jednotlivým skladbám? Jsou to prostě Vader vypalovačky se vším, co k tomu patří. Veškerá síla písní leží na základních stavební prvcích Piotrovy tvorby, kam patří samozřejmě nezaměnitelný vokál této polské ikony a kytarové riffy. Ty se můžou zdát na první poslech prostší, ale ty jednoduché kytarové odrhovačky, jež jsou ke slyšení v „Prayer to the God of War“ či „Feel My Pain“, ve vztahu k celkové náladě desky pasují bez problémů. Zejména již dříve uvolněná „Prayer to the God of War“ je hitovka jako prase a nemám problém přiznat, že právě na tuhle věc se i po množství poslechů těším pořád ze všech nejvíc. Rychlá, úderná a chytlavá thrashová hitovka s deathmetalovým nádechem je přesně to, co chci od Vader aktuálně poslouchat. Přestože lze tenhle strohý popis aplikovat na většinu písní desky, tato úderná věc má u mě rezervovánu zvláštní pozici.

Vader

První polovina „The Empire“ je vůbec celkově velmi povedená. Od úvodní nátlaku „Angel of Steel“ s parádním oldschoolovým riffem, přes rychlovku jménem „Tempest“ až po pátou „No Gravity“ nemá placka žádné slabé místo a uhání jako splašená bestie. Naproti tomu zbytečně zpomalená „The Army-Geddon“, jež dodává asi nejvíc klasické deathmetalové atmosféry, mě zas tak moc nevzala. Obsahuje prakticky totéž co ostatní vály, ale zejména díky repetitivnosti v první polovině mi přijde zbytečně roztahaná.

V druhé polovině nahrávky si však Vader rychle napraví reputaci dalším přísunem povedených věcí. Tou první je další rychlejší kus jménem „Parabellum“, jenž byl taky představen na nedávném EP „Iron Times“. Další je pak skvělá hymna „Feel My Pain“, v níž Piotr zamyšleně frázuje, a hutný kytarový motiv tuto píseň žene kupředu. Málem bych zapomněl na dost dobrou deathmetalovou hitovku „Genocidus“, u níž si nemůžu pomoct, ale kytarové melodie místy evokují motiv z „Hvězdných válek“. Ten detail je skryt za stěnu intenzivních kytarových riffů a nasraného Piotra, ale zaregistrovat se dá. Každopádně se jedná o jednu z nejlepších věcí na desce, která za poslech stojí!

V souvislosti s Vader jsem to už určitě nejednou použil, ale Piotrovo dítě je jako smečka hladových psů, kteří umí kousat, ale novým kouskům je nenaučíte. Vždycky se nabízí otázka, jestli je to pro skupinu takového věhlasu na evropské deathmetalové scéně dost. Já zastávám názor, že dokud budou Vader vypouštět mezi své fanoušky takto kvalitně provedené nahrávky, tak budu přehlížet fakt, že to je prakticky pořád to samé. I díky krátké stopáži uteče „The Empire“ velmi rychle, skoro až bez povšimnutí, a nečiní tak žádný problém pustit si jej v jednom tahu i dvakrát za sebou. Rozhodně palec nahoru.


HerezA: „Uništi, Pali, Ruši“ video

HerezA je mladá chorvatská smečka, která nevymýšlí nic moc nového a sype punkově nasraný death metal. Formace má doposud na kontě jednu desku „Misanthrope“ z roku 2014, ale její následovník „I Become Death“ je už na cestě. Vyjde v půlce února příštího roku pod značkou polských Godz ov War Productions.

Do vydání alba je ještě relativně daleko, ale to nebrání servírování ukázek. První zvěřejněný videoklip „Jebem Vas U Usta Ladna“ najdete na YouTube. Nyní je čerstvě venku druhý klip ke skladbě „Uništi, Pali, Ruši“, který vám přinášíme v exkluzivní premiéře pro Českou republiku. Sledujte zde:

„I Become Death“ tracklist:
1. Tombcrawler
2. Neplodna Jama
3. Homo Homini Lupus Est
4. Uništi Pali Ruši
5. I Become Death
6. In the Name of God
7. Jebem Vas U Usta Ladna
8. Full Moon Slaughter
9. Pošast
10. Torn From The Deat’s Bed

HerezA:
Slobodan Stupar – Guitars, Bass, Backing vocals
Ivan Kovačević Kova – Vocals

HerezA - I Become Death

HerezA online:
Facebook
Bandcamp

Godz ov War Productions online:
Website
Bandcamp
Facebook
Soundcloud
YouTube