Archiv štítku: death metal

Pissgrave – Posthumous Humiliation

Pissgrave

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.3.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Euthanasia
02. Canticle of Ripping Flesh
03. Funeral Inversion
04. Catacombs of Putrid Chambers
05. Into the Deceased
06. Posthumous Humiliation
07. Emaciated
08. Celebratory Defilement
09. Rusted Wind

Hrací Doba: 43:26

Odkazy:
bandcamp

Dobře si pamatuju, když label Profound Lore vyvrhl v roce 2015 dlouhohrající debut filadelfských Pissgrave. Na první dobrou udělal větší halo cover než samotná muzika. Výřez z reálné scenérie s tlející ženskou ve vaně zachycující olezlou kost opřenou o kachličky, které zdobí mokvavá kůže, se nadobro vtiskl do paměti mnoha lidem – dokonce i některým, kteří extrémní hudbě běžně nehoví. Nic se nemění ani teď.

Je zajímavé, jak se Pissgrave daří svou odporností upoutat. Existují tuny skupin, které sází na přepálený šok faktor, humus a vše s tím spojené. Jen málokomu se ale na této zetlelé kupě dekadence podaří zasmrdět unikátním způsobem. Kapely buďto až moc tlačí na pilu nebo selhávají v balancování aspektu hnusu a grotesknosti, a tak neprorážejí tlustou stěnu žánrového klišé.

Při kontaktu s Pissgrave je něco jinak. Z estetiky čpí jistá apatie. Hnus stáhnutý z Rottenu, logo do rohu, odbytý název desky s přednastaveným fontem v malování a nazdar. Prostě to nepůsobí, že se kapela přehnaně snaží. A právě to může být to kouzlo. Autenticita estetiky hnusu je téměř srovnatelná s klinickou a nepřibarvenou odporností brzkých releasů Carcass.

Naštěstí pro kapelu, vizuální element zdařile odráží ten hudební. Jasně definované dřevní deathmetalové jádro si půjčuje z goregrindu, grindcoru, a občas i war metalu. Základy, které nastolily kulty jako Incantation či Autopsy, kapela nezapře. Provedení je však ještě o trochu nechutnější, neproniknutelnější a neurvalejší.

Vše na další úroveň posouvá vokál, který zní jako kombinace zaníceného chrchlání, probublávání viskózní žluče a chrčení. Projev je po většinu času poměrně jednolitý. Pissgrave se ale pomocí filtrů a komprese (a nejspíš i bizarního vokálního talentu) pokouší zajetou linku místy obměnit, čehož se ostatně dočkáme i na novince.

„Posthumous Humiliation“ začíná přesně tam, kde debut „Suicide Euphoria“ skončil. Produkce zůstává stejná a rukopis jen občas sjíždí k větším experimentům. Na intra, samply nebo ambientní intermezza se tady nehraje. První track „Euthanasia“ vystavuje posluchače útoku agresivní sypačky, která téměř nesestupuje z nastoleného tempa. Track zdařile stíní esenci celého alba. Čpí z toho zetlelost a disonance, ke které přispívají pro kapelu typické riffy a občasná slayerovská sóla. Není divu, že věc sloužila jako první singl.

Pissgrave

Esence zůstává, ale nastolené tempo celou desku neprostupuje. Pissgrave se na druhém zářezu více pouští do středně rychlých a pomalých pasáží. A většina z nich funguje. „Catacombs of Putrid Chambers“ se doslova táhne jako smrad, což je v tomto kontextu myšleno pozitivně. Track navíc obsahuje zdařilé hammer blast momenty a vokální piruetu, která zní, jako by byl mikrofon přehltnut a nahrával autentické zvuky trávícího traktu. Z hlediska vydařených pomalejších momentů lze dále vypointovat věc „Emaciated“, která se u konce překlápí do středně rychlé části připomínající podobně laděné party z katalogu Revenge.

„Emaciated“ je zároveň bodem, ve kterém deska ztrácí momentum. Stopáž čítá bezmála třičtvrtě hodiny, což je s ohledem na humus, který kapela záměrně tvoří, až příliš. Ze strnulosti už tak dokáže vyhodit jen doommetalový riff na finální „Rusted Wind“, za který by se nemuseli stydět třeba ani Candlemass. Jde ale spíše o úsměvnou kuriozitu, která do celkového zvuku desky úplně nezapadá.

Pokud vám mrdá a „Suicide Euphoria“ se vám líbilo, není důvod, proč si „Posthumous Humiliation“ nevpálit. Je však možné, že po několika málo rotacích si budete z desky vybírat jednotlivé tracky, než abyste se opětovně otrocky podrobovali celé stopáži. Novice bych odkázal spíše na debut. Ne, že by druhá fošna představovala abruptní odklon. Nabízí však rovnici kapely ve „stravitelnější“ a pospolitější formě.


Carcinoma / Abyssal – Apanthropinization

Carcinoma / Abyssal - Apanthropinization

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Goatprayer Records

Tracklist:
I. Carcinoma
01. Silent Master
02. Marching Legions
03. Servile Performance
04. A Light to Pierce the Void

II. Abyssal
05. Enantiodromia
06. Sinews Weave Vicissitudes
07. Chaos Anthropomorphism
08. Veins of Satiation

Hrací doba: 36:35

Odkazy Carcinoma:
facebook / bandcamp

Odkazy Abyssal:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Goatprayer Records

O Abyssal se toho svého času nahovořilo poměrně dost. Tahle britská entita naskočila do rozjetého vlaku chaotického extrémního metalu, ale brzy se vyprofilovala jako jedno z těch zajímavějších jmen, které se věnují disonantní kombinaci black a death metalu. S každým dalším albem rostl věhlas formace na extrémně metalové scéně a třetí dlouhohrající zářez „Antikatastaseis“ (2015) vydaný v kooperaci Profound Lore Records a Iron Bonehead Productions už v ročních žebříčcích mnohých nadělal slušnou paseku. Nicméně i předešlé dva počiny „Denouement“ (2012) a „Novit enim Dominus qui sunt eius“ (2013) byly dost povedené.

Po vydání „Antikatastaseis“ se nicméně Abyssal trochu ztratili z dohledu a během několika málo následujících let si připsali pouze box „Perichoresis“ s audiokazetami všech tří řadových nahrávek. Bylo to až v loňském roce, kdy se okolo Abyssal začalo dít něco pořádného. Skupina se pustila do koncertování, přičemž premiéra se odehrála v březnu na festivalu Oration na Islandu, a nedlouho poté relativně potichu vyšlo i splitko „Apanthropinization“ s krajany Carcinoma, které bude předmětem našeho dnešního rozjímání.

Doposud jsem mluvil pouze o Abyssal, takže nyní nastal čas, abychom ztratili pár slov také o Carcinoma, byť v jejich případě toho bude znatelně méně. Jak už jsem zmínil, jedná se taktéž o britskou formaci. V jejích řadách najdeme hned dva muzikanty z koncertní sestavy Abyssal a všichni tři členové Carcinoma hrávali i v Holodomor, na jejichž jediné EP „Témoignages de la gnose terrestre“ (2012) si možná vzpomenete díky cca tři roky staré LP reedici od Arachnophobia Records. Samotní Carcinoma ale toho doposud příliš nepředvedli. „Apanthropinization“ je jejich teprve druhým počinem po bezejmenném demosnímku z roku 2015.

Na „Apanthropinization“, které prozatím vyšlo jen na CD u Goatprayer Records, mě docela zaujal obal. Ten totiž vypadá jako ženské rozmnožovací ústrojí z pekla, kde se místo dělohy a pochvy šklebí lebka. Poslech naštěstí není tak bolestivý, jak by určitě bolelo strkání penisu do něčeho, co se nachází na obálce.

Carcinoma mohli vzhledem k nepříliš bohaté diskografii jenom překvapit. Přesto mě jejich počínání nechalo docela chladným. Trojice rube prohnilý black / death metal ve formě, jaká by teoreticky mohla zachutnat vyznavačům podobné muziky, ale mně osobně přijde, že Carcinoma strádají na nějaké skutečně výraznější pasáže nebo silnější atmosféru, což jsou jen tak mimochodem obojí věci, které jejich splitovým souputníkům nikdy cizí nebyly. Jako jejich nejlepší chvilka mi přijde „A Light to Pierce the Void“, tedy finální song jejich poloviny „Apanthropinization“, protože jde o jedinou skladbu, u níž se dá hovořit o nějaké hmatatelnější náladě. Jinak je to jen o pár slušných motivech, které dojem výrazně nezvednou, a tím to hasne.

Jakmile to začnou hrnout Abyssal, rozdíl je okamžitě patrný. Už jen zvukově jsou o poznání zajímavější, skladatelsky taktéž. Každá ze čtyř přítomných písní zvládne nabídnout přinejmenším jednu velmi dobrou pasáž. Baví mě i plíživé melodie, které tu jsou porůznu nastrkány – nejvýraznější z nich je hypnotický kytarový motiv na začátku „Veins of Satiation“.

Na druhou stranu, až doposud se Abyssal s každým nově vydaným materiálem dokázali posunout o kousek výš, což se tentokrát bohužel neděje. Jejich příspěvek na „Apanthropinization“ je určitě dobrý, ale najde se v něm i několik trochu planých chvil a celkové dojmy z „Antikatastaseis“ byly mnohem výš. Skladby ze splitu se působivosti minulé desky dotýkají pouze v dílčích momentech.

Vzato kolem a kolem tedy nejsou moje pocity „Apanthropinization“ nijak omračující. Carcinoma mě příliš nezaujali. Abyssal sice čest nahrávky zachraňují a ukazují, že svůj talent neztratili, nicméně v minulosti už dokázali nahrát i silnější věci.


Desolation Realm – Desolation Realm

Desolation Realm - Desolation Realm

Země: Norsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 9.10.2018
Label: Snake Oil Kassettforlag

Tracklist:
01. Lifeless Forms
02. Crypts of Decay
03. Desolation Realm
04. Sepulchral Nucleus

Hrací doba: 20:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

Je tomu jenom pár dní, co jsme tu měli recenzi na norský death metal, no a netrvalo to dlouho a je tu další. To, že jím Norsko není zrovna vyhlášeno, neznamená, že ho tam neumí, ba naopak. Dnes se podíváme na zub partičce pocházející z hlavního města země fjordů, která si dala jméno Desolation Realm. Za její objevení vděčím jednomu nočnímu putování po Bandcampu. Stačil letmý poslech a bylo mi jasné, že v tomhle něco je a že tohle chci slyšet víckrát.

Nejprve si ale povězme něco o samotné kapele. Ono to ani nezabere moc prostoru, jelikož Google zrovna nevychrstnul kvanta informací. Z jednoho rozhovoru však lze vyčíst alespoň základní údaje. Desolation Realm je kvarteto, přičemž tři členové sestavy se znají ze seskupení Abominat. To bylo aktivní už v poměrně dávných časech mezi lety 2002-08 a na konto si připsalo demo a dvě EPčka. Poté se rozhodli pro jiné směřování a Abominat šli k ledu. Ola (bicí), Erlend (basa, zpěv) a Lian (kytara, zpěv) se po neznámo dlouhé době rozhodli dát do kupy něco trochu jiného, přibrali mezi sebe Daga (kytara) a tím vznikli Desolation Realm.

Demo, nebo chcete-li EP, které máme před sebou, má eponymní název a čítá čtyři skladby. Vše kolem nahrávky vznikalo kompletně v duchu DIY. Místem dění byla zkušebna kapely, přezdívaná Crypts of Decay, kde všechny skladby vznikly, byly nahrány a následně také zmixovány. Výsledek později vyšel na kazetě u Snake Oil Kassettforlag, ale celý náklad je již rozprodán. Je tu i souvislost se zmiňovanou nedávnou recenzí na jiný norský death metal, totiž logo Desolation Realm vytvořil bubeník Obliteration, Rolf Kristian Valbo.

Už z prvních tónů „Desolation Realm“ je zřejmé jeho směřování a zacílení. Potěší především příznivce podzemního death metalu raných devadesátých let jako Demilich, Disembowelment, Infester a především Timeghoul. Jestli má někdo v oblibě ona dvě demíčka Timeghoul, tady bude prskat blahem. Desolation Realm jsou možná ještě více dřevní, nejdou tak moc do progresivnějších struktur, ale ten odkaz Američanů je nepopíratelný. Přesto lze v death metalu Desolation Realm slyšet ledasco. Právě to, jak s lehkostí dokáží přecházet z doomových pasáží do brutálních sypaček a ještě to technicky vytříbit, mě baví na celé nahrávce nejvíc.

Hned úvodní „Lifeless Forms“ ukáže všechen potenciál Desolation Realm naplno. Z krátkého šumivého intra je znát, že tohle se opravdu nahrávalo v ne příliš zařízené zkušebně a nad produkcí si taky nikdo moc nelámal hlavu, což samozřejmě výrazně prospívá navození atmosféry a přiblížení se onomu magickému zvuku zatuchlého death metalu. Tvrdé riffy a chytře poskládané změny temp fungují po celou dobu, takže se posluchač rozhodně nenudí. Dvojka „Crypts od Decay“ začíná trochu vtipnou, svým způsobem naprosto fádní grindcorovou dupačkou, ale v kontextu celé skladby dostává pořádný říz a ukazuje, že Desolation Realm se nenechají ničím svazovat, o čemž svědčí i poslední part písně v klasickém thrashovém tempu à la Sepultura.

Varathron

Titulní, eponymní kus „Desolation Realm“ představuje na začátku brutální masakr, ale po chvíli sklouzne do pomalejších, valivějších tónů, aby se zase trpělivě vracel do závratných temp. Nejlepší mi z čtveřice skladeb připadá ta poslední, „Sepulchral Nucleus“. Působí na mě jako takové shrnutí všeho předchozího – krátký kytarový úvod, brutální salvy, technické, neustále se měnící vyhrávky, uvolněnější skočné tempo, náladotvorná mezihra, pomalé budování písně zpět, až nakonec skončí někde v dáli za šumu neznáma.

Prvotinu Desolation Realm tak hodnotím velice kladně a vřele doporučuji. Temný, promyšlený, avšak uvěřitelný death metal, který na ploše pouhých dvaceti minut nabízí kvantum slyšeníhodných momentů. Zvuk, ačkoliv kanálního typu, skvěle sedí a nástroje jsou v něm stále krásně čitelné. Radost slyšet v dnešním digitálním světě. Moc se těším na regulérní první řadovku, k té musí dojít!


Malthusian – Across Deaths

Malthusian - Across Deaths

Země: Irsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Invictus Productions / Dark Descent Records

Tracklist:
01. Remnant Fauna
02. Across the Expanse of Nothing
03. Sublunar Hex
04. Primal Attunement – The Gloom Epoch
05. Telluric Tongues (Roaring into the Earth)

Hrací doba: 40:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Dovolím si předpokládat, že Malthusian nebude pro našeho čtenáře neznámým pojmem. Už jejich demosnímek „MMXIII“ (2013) a pilotní minialbum „Below the Hengiform“ (2015) vzbudily poměrně dost pozornosti a mluvilo se o nich vcelku dost i v našich končinách. Což se asi není úplně překvapující, když irská čtveřice, jejíž členové mají v portfoliu kapely jako Mourning Beloveth, Dread Sovereign, Altar of Plagues nebo Abaddon Incarnate, vydává již od počátku u firmy jako Invictus Productions. A když už jsem zmínil Altar of Plagues, můžeme připomenout jejich rozlučkové evropské turné v roce, kdy odehráli i koncert na pražské Sedmičce, přičemž role předskokana se ujali právě Malthusian.

V loňském roce, po šesti letech od založení skupiny, se Malthusian konečně dopracovali i k debutové dlouhohrající desce s názvem „Across Deaths“. Počin se mezi lidi dostal už před nějakou dobou, takže je nejvyšší čas, abychom se mu s naším tradičním půlročním zpožděním konečně podívali na zoubek i u nás.

Myslím, že kdo slyšel předešlé počiny, musel už v předstihu vědět, co od „Across Deaths“ očekávat. První řadovka v tomhle ohledu nepřináší žádné překvapivé veletoče. Opět se jedná o velmi hrubý death metal s chorobnou atmosférou pro příznivce formací jako Mitochondrion, Antediluvian, Abyssal, Temple Nightside, Altarage nebo samozřejmě Portal. Jistě, nepochybně jsou mezi jmenovanými formacemi rozdíly, ale pokud jste se s muzikou Malthusian doposud nesetkali, tenhle výčet vám snad dá určitou představu, co byste od „Across Deaths“ mohli očekávat, pokud se odhodláte k poslechu.

Na „Across Deaths“ je mi ale hodně sympatická jedna věc. Řekl bych, že je obecnou praxí, když kapela na svém prvním velkém albu v porovnání s dřívější neřadovou tvorbou ve větší či menší míře takzvaně „zlepší“ svůj sound. Reálně je ale tento krok vstříc stravitelnějšímu zvuku v mnohých případech nežádoucí, obzvláště u extrémního metalu. Osobně se mi stává, že dema případně raná minialba mám nakonec nejraději, protože znějí nejsyrověji a nejšpinavěji.

U Malthusian nicméně tenhle takzvaný progres necítím. „Across Deaths“ si zachovalo přibližně stejně surový sound jako „Below the Hengiform“, což je moc fajn. A co se vlastního materiálu týče, zde bych dokonce řekl, že deska je obecně vzato přímočařejší a agresivnější. Což nicméně neznamená, že by se nenašel prostor i pro momenty, které se to snaží hrát víc do atmosféry. Asi nejznatelnější jsou v třináctiminutovém drobečkovi „Primal Attunement – The Gloom Epoch“. Nejspíš ne náhodou je pro mě právě tato skladba vrcholem celého „Across Deaths“.

Malthusian

Jistou nevýhodu nahrávky by asi někteří mohli spatřovat v tom, že působí velice monoliticky, neprostupně a homogenně. Tak moc, až by ji někdo mohl považovat za jednotvárnou. V jistých ohledech takové „Across Deaths“ vlastně i je, ale já osobně bych to nutně nepovažoval za negativum.

Posluchači výše jmenovaných skupin by se každoádně „Across Deaths“ neměli bát, protože Malthusian ten chorobný death metal hrajou na dostatečně vysoké úrovni. Trochu variabilnější a atmosféričtější „Below the Hengiform“ mě osobně sice bavilo o něco víc, ale i tak je evidentní, že si Irové se svým dlouhohrajícím debutem vůbec neuřízli ostudu a potvrdili, že jejich tvorba za kus pozornosti stojí.


Obliteration – Cenotaph Obscure

Obliteration - Cenotaph Obsucre

Země: Norsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Cenotaph Obscure
02. Tumulus of Ancient Bones
03. Orb
04. Eldritch Summoning
05. Detestation Rite
06. Onto Damnation
07. Charnel Plains

Hrací doba: 39:42

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandcamp2

Norsko není zrovna proslulé death metalem, ale samozřejmě, že i v této zemi se jím několik smeček zabývá. Obliteration s klidem zařadím mezi tamní nejzářnější představitele smrtícího žánru. Z hlediska časového se dají dobře zařadit k tehdejší vlně obrození švédského deathmetalu, zhruba okolo roku 2005, tedy po bok kapel jako Bastard Priest, Death Breath, Maim, Morbus Chron, Tribulation nebo Vanhelgd. Z této party nejvíce hudebně souzní s Morbus Chron, a to zejména díky o něco složitějšímu pojetí kompozice a s tím souvisejícím přidáním vlastní hodnoty. Na rozdíl od většiny ostatních, se nespokojili pouze s převzetím vzorců od švédských legend, ale hledali i vlastní cestičky, jak daný žánr ještě vylepšit svým přispěním. Něco podobného se později podařilo i Tribulation, kteří ostatně dodnes budí zdaleka největší zájem ze všech výše jmenovaných. Z ostatních koutů světa pak nelze neslyšet zejména vliv zámořských Autopsy, jenž je pro styl Obliteration zcela zásadní.

S Obliteration se mohl každý dávno dobře seznámit, jelikož nejnovější řadovka „Cenotaph Obsucre“ je již jejich čtvrtým zářezem. S vydáním nové tvorby si ale dali trochu načas. Těžko jsem tomu věřil, ale od desky „Black Death Horizon“ uběhlo už pět let, takže jestli je někdo podobně jako já nějakou dobu neslyšel, musel si před poslechem novinky trochu oživit paměť. Nutno uznat, že i po těch letech jsou všechny tři dosavadní placky opravdu povedené a ani zub času Obliteration neubral nic na kráse. Dokonce se jim v mých uších dařilo nastavenou laťku s každým dalším albem neustále navyšovat, což rozhodně pozici „Cenotaph Obsucre“ nijak neulehčovalo.

K opravdovému proniknutí do „Cenotaph Obscure“ je třeba více poslechů, než by možná mohl leckdo od klasického death metalu očekávat. Ani mě zprvu neoslovovalo tak moc, jako je tomu nyní, avšak stejnou zkušenost jsem měl i s jejich předchozími pracemi, takže jsem si dal tu trpělivost. Úzce to souvisí se zaměřením Obliteration, kteří do svého pojetí death metalu přimíchávají nejrůznější postupy z jiných žánrů, čímž je výsledek vlastně jedinečný. Nezapřou své norské kořeny, jelikož black metal je na „Cenotaph Obscure“ cítit dost, zejména pak v riffech. Rytmika zas občas sklouzává k thrash metalu či chcete-li k old-school osmdesátkám. Pomalejší tempa jim jsou také vlastní, stejně tak jako příměs psychedelie otisknuté zejména v náladách prosakujících z temné hudby i celkovém zvuku nahrávky. Zkrátka přestože se jedná o death metal bez přívlastků jako avantgardní, progresivní nebo technický, má svoji osobitost a rozhodně nezní všedně.

Skladatelsky se Obliteration od předchozích děl výrazně neposunuli, recept je stále podobný. Větší posun je však znát právě v utvořené atmosféře a způsobu, jakým celé album vyznívá. Několik podivných momentů bylo už na předchozím „Black Death Horizon“, ale zde je tento aspekt doveden do ještě hlubší roviny, a to „Cenotaph Obscure“ jenom prospívá. Několik míst je vyloženě geniálních, ale mluvit takto o celé desce nejde. Přesto je pro mě „Cenotaph Obscure“ dosud nejlepším počinem kapely. Vzestupný trend tak pokračuje a vysoká očekávání se podařilo naplnit.

Obliteration

Nejvíce mě baví střed alba, jmenovitě intro „Orb“, na které volně navazuje nejdelší kus nahrávky, „Eldritch Summoning“. Tuhle dvojici bych tak zvolil jako vhodný vzorek pro případnou zkoušku. Vraždit ale dokážou i ostatní skladby, je to prostě o těch momentech, kdy se v každé z nich nachází minimálně jeden skutečně navýsost povedený, který zvedá posluchače z křesla – třeba agresivní neprostupnost úvodní titulky, riffy v „Tumulus of Ancient Bones“ a „Detestation Rite“, doomové až celticfrostovské party v „Onto Damnation“ nebo omamnost posledního kusu „Charnel Plains“. Myslím, že „Cenotaph Obscure“ je tím albem, které dokáže propojit světy příznivců jak moderního, tak staroškolského death metalu. Každý si tu najde svoje. Zvládá pořádně nakopat do zadku, stejně jako zamotat hlavu nesourodými harmoniemi.

„Cenotaph Obscure“ je bezpochyby výborným deathmetalovým dílem překonávajícím všechny dosavadní nahrávky Obliteration a mně nezbývá než ho doporučit všemi deseti. Zároveň jenom potvrzuje silný ročník 2018, kdy o death metal rozhodně nebyla nouze. Jestli je vám tento žánr milý, „Cenotaph Obscure“ by nemělo uniknout vaší pozornosti. Hodně silná deska.


Spearhead – Pacifism Is Cowardice

Spearhead - Pacifism Is Cowardice

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Duellorum
02. Of Sun and Steel
03. Ajativada
04. Wolves of the Krypteia, We
05. Violence Revolt Ruination
06. Hyperanthropos
07. Degeneration Genocide
08. The Elysian Ideal
09. A Monarch to Rats
10. Khan
11. Aion (Two Keys and a Lion’s Face)
12. Aftermath

Hrací doba: 42:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Už názvy desek jako „Deathless Steel Command“, „Theomachia“ nebo „Pacifism Is Cowardice“ napoví, že britští Spearhead se militantní tématice věnují rádi, a pokud máte aspoň minimální rozhled, dojde vám, že Invictus Productions, kteří vydali většinu nahrávek Spearhead, si se žádnou kopírkou Sabaton renomé špinit nebudou.

I když… Vydávat „kopírku“ Marduk jim zpočátku až tak nevadilo, hehe. Debut „Deathless Steel Command“ (2005), podobným způsobem jako dema Infernal War, smrděl inspirací válečnými alby Švédů až příliš, ale s následující nahrávkou Spearhead překonali sami sebe. „Decrowning the Irenarch“ (2007) připomíná nejvíce druhou desku Angelcorpse „Exterminate“, ale vojenský étos a vřavu bojiště dokázali zhudebnit relativně po svém. Což zapříčinilo, že ani po zklamání jménem „Theomachia“ (2011) jsem na jméno Spearhead nezapomněl a oznámení krutopřísně pojmenované desky „Pacifism Is Cowardice“ mi udělalo upřímnou radost.

Jak jsem předeslal výše, „Pacifism Is Cowardice“ primárně vychází z druhé desky Angelcorpse, dále tu neoddiskutovatelně smrdí přímočařejší sekanice Vader a Spearhead se také zřejmě zhlédli ve valivé brutalitě Bolt Thrower. V neposlední řadě tu je všudypřítomné black/thrashové koření a nemístné by z mého pohledu nebylo ani přirovnání k dosud poslední desce Diocletian, a to z důvodu, že intenzivní hudební jatka jsou oběma interprety vykresleny jako majestátní záležitost. Vyrovná se „Pacifism Is Cowardice“ zmíněným špičkám? Ne, je to „pouze“ kvalitní nadprůměr bez formálních lapsů s jediným výjimečným aspektem – vokálem. Barghest na minulých deskách Spearhead nebo s Tortorum předváděl skvělé výkony, ale tady řve naprosto barbarsky. Bez přehánění, moc vokalistů s hrozivějším, animálnějším projevem mě nenapadá.

Avšak „Decrowning the Irenarch“, ono definující album Spearhead, stále zůstává tím nejlepším, i přesto že se mi „Pacifism Is Cowardice“ líbí poměrně dost. Na rozdíl od „Theomachia“ celkově nabízí silnější nápady a několik sakra mocných, pamětihodných skladeb, žel obě desky sráží podobný problém. Spearhead po odchodu Vortigerna (bubeníka na prvních dvou nahrávkách) stále nenašli bijce, který by se s manévry strunné sekce takticky doplňoval, byť to stále není tak špatné jak na „Theomachia“, kde Torturer (dlouhou dobu nájemná puška Belphegor) příliš často blástil jako retard a muzice z mého pohledu absolutně neprospíval. Současný bubeník Typhon není marný, jeho styl zde pasuje lépe a jsou tu i náznaky kreativity, ale stále to není úplně ono, neboť jeho unylé plácání do blán drží jisté pasáže zpátky. A to je velká škoda, protože když se do těch bicích fest opře, výsledek je devastační, takže to snad není jen produkcí.

Nová deska Spearhead není elitní pecka, před kterou by se mělo padat na ksicht, ale kvality tu jsou a velice rád bych ji doporučil, pokud holdujete i jen jediné ze zmíněných kapel výše (hlavně těm fanouškům Sabaton samozřejmě). Jestli se vám nechce poslouchat album hned celé, zkuste aspoň „The Elysian Ideal“ nebo „A Monarch to Rats“ a dostanete festovní námrd. Trochu jinou tvář desky nabízí zas „Wolves of the Krypteia, We“ nebo „Aion“. Každopádně každý regulérní song má co nabídnout, tyhle podle mě vyčnívají nejvíc. No, a pokud by vám Spearhead a jejich „Pacifism Is Cowardice“ zachutnalo, rozhodně nezapomeňte sjet „Decrowning the Irenarch“.


Horrendous – Idol

Horrendous - Idol

Země: USA
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 28.11.2018
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. …Prescience
02. Soothsayer
03. The Idolater
04. Golgothan Tongues
05. Divine Anhedonia
06. Devotion (Blood for Ink)
07. Threnody…
08. Obolus

Hrací doba: 40:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

Američtí deathmetalisté Horrendous mě začali zajímat v období vydání desky „Anareta“ z roku 2015, a to zejména pro jejich nevšední pojetí tohoto žánru, kdy se nebáli užít postupy i z jiných odvětví a vyjímali se tak ze skupiny ostatních novodobých progresivních/technických kapel. Avšak nebylo tomu tak vždy. Albu „Anareta“ předcházely dvě řadovky, ke kterým jsem se zpětně dostal, a zejména na té první, „The Chills“, se jednalo o vcelku průměrný death metal. Druhá „Ecdysis“ už naznačovala nový směr, ale až právě ta třetí mě dokázala oslovit naplno.

Vydání letošní novinky „Idol“ jsem tak se zájmem sledoval a především jsem byl zvědavý, jestli se Horrendous odhodlají znovu sahat po nových obzorech, či se spokojí s dosaženou úrovní a tu se budou snažit zopakovat, jak jen nejlépe to půjde. Druhá možnost by pro mě, vzhledem k dosavadnímu vývoji této formace, byla tak trochu zklamáním, takže jsem moc rád, že za A bylo správně.

„Idol“ si velice chytře vzalo to nejlepší z minulého „Anareta“ a přidalo k tomu několik dalších nápadů, které k základu skvěle sedly a pomohly utvořit desku, kterou já osobně považuji za dosavadní nejlepší počin Horrendous a vůbec jedno z nejzajímavějších alb v ranku death metalu za poslední roky. Ale musím se ještě zastavit u toho pojmu death metal, protože ten takhle sám o sobě by mohl být poněkud zavádějící. Důležitý je tu právě spíše než technický, tak progresivní prvek, jenž zde funguje i sám o sobě. „Idol“ ve svých písních sklouzává z klasické tvrdé deathové hudby k jemnějším progresivnějším pasážím, přičemž to zvládá s takovou lehkostí, že to nepůsobí vůbec nuceně, elitářsky, jen aby tu snad bylo něco navíc.

Struktura písní obsahuje nejrůznější škálu melodických linek, které byste v death metalu tak úplně nečekali, ale to nijak nenarušuje náladu a hlavní téma alba utíkání před zodpovědností, jemuž se Horrendous ve skladbách převážně věnují. Kromě melodických vlivů se nebojí na „Idol“ zajít také k thrash metalu. Třeba riff v „The Idolater“ je snad nejlepší thrashový riff, jaký jsem letos slyšel. Jindy mi zase některé kytary připomínají Annihilator, zkrátka z thrashe se tu bere dost. Hodně mě baví také zpěv, který Horrendous posouvá zase trochu jinam, jelikož vokál Damiana Herringa (nebo snad Matta Knoxe?) tu s radostí zapěje i čistě, dokonce dochází i na sborové klenuté zpěvy, což jsou všechno aspekty v muzice Horrendous dosud neznámé. Samozřejmě je tu stále přítomný i klasický řev ve stylu Chucka Schuldinera, jenž stále jasně převládá. V neposlední řadě jsou tu také klávesové party. Všechny tyto novinky zajely do kolejí výborně.

Nejvíce mě na „Idol“ baví jeho úvod v podobě intra a následující „Soothsayer“. Ta zároveň věrně poslouží jako vhodný vzorek celého „Idol“, kdy obsahuje všechny zmíněné aspekty zde použity. Dost možná nejlepší skladba nahrávky. O nic nezaostávají ani „The Idolater“, „Devotion (Blood for Ink)“ či závěrečný monument „Obolus“. Všechny písně zdobí pečlivé vybudování, rozlehlé struktury a chytlavé momenty, o prvotřídní produkci nemluvě. Je pravda, že střed alba, tedy tituly „Golgothan Tongues“ a „Divine Anhedonia“, jsem si oblíbil o něco méně, ale stále se jedná o nadprůměrné věci stojící za slyšení.

Horrendous

Další věc, co rovněž upoutá pozornost, jsou obaly Horrendous, kdy první ještě obsahoval nepříliš povedené logo kapely, avšak na dalších už žádné nevidíme. To nebývá úplně tak běžné a docela se mi to zamlouvá. O obálku se tentokrát postaral Alex Eckman Lawn, a přestože to není úplně můj styl, je určitě líbivější než minulé obaly.

„Idol“ mi nezbývá než jednoznačně doporučit. Letos vyšlo docela hodně povedených deathmetalových alb a tohle řadím mezi ta nejlepší. Už teď jsme zvědav, co dokáží Horrendous nabídnout na příští nahrávce. Věřím, že do nějakého průměru by nesklouzli, takže obavy o jejich budoucnost nemám. Právě naopak, myslím, že s „Idol“ se mohou konečně řadit mezi hlavní představitele progresivního death metalu této doby.


Zhrine, Ulsect

Zhrine, Ulsect

Datum: 11.12.2018
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Ulsect, Zhrine

V klubu Underdogs’ jsem byl vůbec poprvé a musím říct, že je to teda pořádnej punk. Malé dobrodružství začalo už samotným hledáním klubu, kdy jsem to nejprve přešel, pak zkoušel brát za jiné dveře, až jsem nakonec odevzdal svůj osud do rukou neznámého kolemjdoucího, který vypadal, že se na koncert vydal také. Před nijak označenými dveřmi jsme se poté ve skupince pár jedinců shodli na tom, že toto asi bude ono, a hned po jejich otevření nám byla poskytnuta další nápověda, že máme jít úplně dolů. S každým schodem se stále více zintenzivňoval závan sava a z vchodu se linul dým. Sláva, jsme tu správně.

Ve stejném duchu je i celý interiér, ale má to svoje kouzlo. Malý prostor byl nakonec tak akorát, nebylo zde vydýcháno, v nehlídané šatně se nic neztratilo, akorát čepované pivo za moc nestálo. Hlavně jsem se zprvu obával, jaký zde bude zvuk, ale už s první kapelou se ukázalo, že starosti nejsou namístě, protože ozvučené to bylo parádně, což je u stylů, kterým se věnují Ulsect a Zhrine, velice podstatné. Kromě atmosférických prvků je spojuje taky shodný počet dosud vydaných elpíček, tedy pouhé jedno. Setlisty tak byly předem víceméně jasné.

Prvními vystupujícími byli Ulsect. Tuhle nizozemskou partičku moc naposlouchanou nemám, ale těšil jsem se na neotřelý technický death metal. V průběhu hraní jsem si ale říkal, jestli mi to vůbec ten death metal připomíná. Oproti studiovému projevu mi to zde přišlo daleko více djentové až corové, tvrdé pasáže na mě takřka vůbec nefungovaly, zpěv Dennise Maasa mě taky moc nebral, takže jsem vlastně ocenil jenom ty klidné, atmosferické vyhrávky, které měly něco do sebe, a nebylo jich pomálu. Ale na rovinu, co je to za death metal, když se mnou nic nedělají vyšší kvalty? Zkrátka tenhle moderní háv mi nějak nesedl a Ulsect pro mě byli zklamáním.

Sranda ale byly všechny ty čmoudy, díky nimž člověk občas ani neviděl, kdo stojí vedle něj či kudy se jde na bar. Díky osvícení byli vidět jen siluety postav, což vhodně přihrávalo právě těm klidnějším pasážím. Ve stejném pódiovém nastavení hráli také následující Zhrine, od kterých jsem nečekal nic míň, než že mi spraví chuť.

Už s nástupem úvodního fláku bylo jasné, že tohle bude úplně jiná liga, a taky že byla. Až mě děsilo, jak moc byl ten rozdíl mezi Ulsect a Zhrine znatelný. „Unortheta“ je skvělá deska, avšak takhle naživo byla její síla ještě uhrančivější. Nejvíc mě oslovila práce bubeníka Gíslasona, strojově přesná, přičemž nepostrádající živočišnost. Zajímavý pohled byl také na basu Sigurðssona a smyčcovou práci kytaristy, zpěváka Steingrímssona, jež velice vkusně protínala misantropickou náladu black/deathových výpadů. Věc spíš pro efekt, ale funguje to. Jak už jsem napsal výše, i zvukově bylo vše v pořádku, takže nic nebránilo tomu, aby Zhrine naplno vynikli, což se jim také podařilo. Stejně se mi líbí, jak se z tak fádního death metalu, který hráli ještě jako Gone Postal, dokázali přetavit v tak přesvědčivé seskupení, jakým je Zhrine.

Počáteční zklamání Ulsect bylo zažehnáno a koncert Zhrine se mi určitě napevno vryje do paměti. Moderně pojatý black metal mi je rozhodně více pochuti než moderně pojatý death metal, což se této noci bezpodmínečně potvrdilo. Navíc už si nemusím vyčítat, že jsem Zhrine nezastihl na Brutal Assaultu, hehe.


Imperial Triumphant – Vile Luxury

Imperial Triumphant - Vile Luxury

Země: USA
Žánr: avantgarde black / death metal
Datum vydání: 13.7.2018
Label: Gilead Media / The Alchemy Lab Records

Tracklist:
01. Swarming Opulence
02. Lower World
03. Gotham Luxe
04. Chernobyl Blues
05. Cosmopolis
06. Mother Machine
07. The Filth
08. Luxury in Death

Hrací doba: 55:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Perfect World Productions

Newyorští Imperial Triumphant se přihlásili k progresivnějším podobám extrémního metalu už se svým debutem „Abominamentvm“ (2012), ale skutečný potenciál se ukázal až s následujícím ípkem „Goliath“ (2013) a hlavně monstrózní deskou „Abyssal Gods“ (2015). Potenciál, že kapela nebude patřit k dalším z mnoha napodobitelů, ale k lídrům, kteří metalovou muziku opět protlačí do sfér dříve neprozkoumaných, anebo přinejmenším nabídnou dostatečně svěží dávku cáklé hudby. Věřím, že všichni, kterým „Abyssal Gods“ padlo do chuti, se na letošní desku „Vile Luxury“ těšili. Do této skupiny jsem patřil i já.

Kapela se ani v období, kdy ještě hrála tuctový black, netajila svou inspirací domovským New Yorkem. I když jsem tuto metropoli „navštívil“ pouze prostřednictvím filmů a fotografií, „Abyssal Gods“ mi umožnilo se živě vcítit do pošmourných obrazů zašlých ulic obklopených nebetyčnou zástavbou za zvuků rachotící dopravy a doléhajících houkaček. „Vile Luxury“ nabízí jiné obrazy. Opět ryze americké, alespoň tak jak mi je zprostředkovaly díla slavných romanopisců, avšak místo městských monumentů vidím opulentně-dekadentní bankety rozežrané smetánky zcela netečné vůči marasmu okolní společnosti. Něco jako večírek z „Velkého Gatsbyho“ optikou Davida Lynche za drogového dojezdu. K poslechu a předávkování hraje big band místního blázince v černých hábitech se zlatými maskami.

Poslech „Vile Luxury“ je do jisté míry zajímavé dobrodružství. Co se týče metalové tváře, kapela se opět drží výraziva avantgardního death metalu vycházejícího z Gorguts a Deathspell Omega, ovšem členové se také nikdy netajili svou zálibou v jazzu nebo moderní klasice a tentokrát tyto prvky hrají mnohem větší roli než dřív.

Imperial Triumphant tlačí na pilu seč to jde a výsledkem je samoúčelná, temná metalová avantgarda. Ovšem skutečně pamětihodných momentů je tady dle mého názoru minimum. Jistou emoční odezvu jsem cítil například, když se do mikrofonu opřela Yoshiko OharaBloody Panda, jsou tu i nějaké kytarové nápady, které dokáží navodit neklid tak známý z poslechů „Abyssal Gods“, a určitě lze nalézt více pasáží, které jsou prostě zvrácené. Jak jsem naznačil výše, je fajn si „Vile Luxury“ pustit na sluchátkách a „intelektuálně“ se s tím chaosem popasovat, avšak po jisté době, kdy už mě ve zvukových kolážích nemohlo nic překvapit, jsem si jen potvrdil svůj pocit, jak prázdné album vlastně je.

Frontman Ilya se nechal dříve slyšet, že je schopný vyhodit i jinak dobré riffy, protože nejsou pro Imperial Triumphant dost divné, ale zde to s dosažením vidiny hudebního zla úplně nevyhrál, protože když si vezmeme zmíněné Deathspell Omega, Gorguts anebo třeba i Šostakoviče a Pendereckého, tak ti všichni dovedli i do svých nejkrutějších brutalit narvat silné melodie, jež v samém důsledku umocnily sílu a „mindfuck“ kompozic. Něco podobného se Imperial Triumphant dařilo na minulé desce, tady převážně selhávají. Poslech „Abyssal Gods“ zkrátka ve mně prostě něco zanechal, něco mi dal. O „Vile Luxury“ tohle říct nemůžu.

Imperial Triumphant

Jako bych zas viděl Trierova „Antikrista“. Boří se hranice, člověk se kolikrát nestačí divit, co to vlastně vidí, ale po skončení je taky zřejmé, že film je vlastně vyumělkovaná „blbost“. Ne jako „Zvrácený“ od Noého, který jde do filmařských extrémů mnohdy podobně, ale po skončení sedím ještě hodinu s vykulenýma očima, rozrušený a zcela přesvědčený, že přítelkyně už nikdy nikam sama v noci nepůjde.

Nový Imperial Triumphant za pár poslechů rozhodně stojí pro svou unikátnost a nesporné dovednosti, ať už instrumentální nebo kompoziční, kterými členové vládnou. To se počítá a cení. Ale jinak mě „Vile Luxury“ svým obsahem spíše zklamalo. Také trochu lituji, že jsem desce věnoval takovou spoustu času, když jsem pochyboval o svém úsudku a domníval se, že mi něco zásadního asi uniká. Neuniká, „Vile Luxury“ skutečně není taková pecka, jak se zdá nebo jakou mělo být.


Archgoat – The Luciferian Crown

Archgoat - The Luciferian Crown

Země: Finsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Intrantation
02. Jesus Christ Father of Lies
03. Jezebel’s Black Mass Orgy
04. Messiah of Pigs
05. Darkness Has Returned
06. Sorcery and Doom
07. Star of Darkness and Abyss
08. The Obsidian Flame (From My Depths)
09. The Luciferian Crown (Venom of God)
10. I Am Lucifer’s Temple

Hrací doba: 35:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Black metal se změnil, Archgoat nikoliv, tvrdí vydavatel, a pokud nebudeme příliš rýpat, dá se s tímhle tvrzením souhlasit. Přeci jen platí, že pokud si poslechnete jeden, dva songy kapely, dostanete velice dobrou představu, jak bude znít zbytek bez ohledu na dobu vzniku. Tím ovšem nechci říct, že by kapela plodila vysloveně identická alba. K výraznějšímu posunu došlo například na poli zvukovém, když se Archgoat při tvorbě „Heavenly Vulva“ spřáhli s Werewolfem a Teemu Welinem a místo sklepního humusu začali společně produkovat přístupný, avšak stále hutný a brutální zvuk. Důležitým detailem bude možná i fakt, že od tohoto ípka je za veškeré skladatelské úkony zodpovědný kytarista Ritual Butchererer. Otázkou však je, kdo vůbec věděl, že se na dřívějších nahrávkách skladatelsky podílel i vokalista/basák Angelslayer, a hlavně kdo by dokázal identifikovat jeho riffy nebo songy.

V posledních letech také výrazně vzrostla obliba kapely samotné. Snad nebude přehnané, když vyslovím domněnku, že v současnosti jsou Archgoat nejpopulárnější fúzi grindu a black metalu odkazující na Blasphemy, Beherit a Sarcófago. Mám až pocit, že se v současnosti k Archgoat hlásí i posluchači, kterým byste poslech duchovně spřízněných bordelů nebo výše uvedené trojice vnutili akorát tak násilím. Když si k tomu přičtete, jak jsou Archgoat koncertně žádaní nebo jak se jim daří prodejně, dojde vám, že i když se kapela prezentuje okrajovou podobu žánru, už dávno ji nehraje pro pár maniaků.

Vydání čtvrté dlouhohrající desky Archgoat je zajímavé i z toho důvodu, že po třetím zlomovém albu dost kapel klopýtne, a já čekal, zda se to samé nestane i zde. Sedmipalec „Eternal Damnation of Christ“, který novince předcházel, mi přišel dost nudný a vyčpělý. Každopádně to není případ novinky „The Luciferian Crown“.

Jak jsem předeslal na začátku prvního odstavce, tvorbu Archgoat nemá smysl nějak detailně rozebírat. Novinka nabízí pár typicky arcikozlích brutalit, stejně jako jednu zcela pomalou skladbu. Určitě potěší větší péče věnovaná kompozicím, protože Archgoat tu nespoléhají jen na střídačky rychlých a střednětempých pasáží. Zajímavější jsou ovšem nové prvky jako překvapivě melodické sólo v „Jesus Christ, Father of Lies“ nebo atmosférické zvolnění v „I Am the Lucifer’s Temple“. Nejvíce tu asi vyčnívá skočná „Darkness Has Returned“, kterou někteří označují za punkovou, jiní zas za poctu Bathory, mně třeba nepřipomíná ani jedno. A i když klávesy nejsou v diskografii kapely ničím neobvyklým, určitě nebudu sám, koho příjemně překvapila epická klávesová pasáž v „Star of Darkness and Abyss“. Je zkrátka evidentní, že i s tak přísně vymezeným konceptem se dá vymyslet něco nového, svěžího. Ruku na srdce, tohle jsem od Archgoat nečekal a co je hlavní, veškeré přidané ingredience zde perfektně pasují.

Jak tomu bylo u předchozích desek, i zde se nachází slabší kusy, které posluchač s přibývajícími poslechy začne přeskakovat, a jistě by se daly najít i další prohřešky, které by kredit „The Luciferian Crown“ mohly snížit. Ale mrdat, od vydání uběhly dva měsíce, od zaslání proma ještě víc, a za tu dobu se význam „The Luciferian Crown“ v mých očích pozvolna zvyšoval. Řadím se sice mezi ty fanoušky, kteří by si už do konce života vystačili s „Whore of Bethlehem“, ale novinka si podle mého názoru vydobyla výsostné místo v diskografii Archgoat a s pistolí u hlavy bych ji postavil nad minulé „The Apocalyptic Triumphator“. Jsem zvědavý, které nové skladby kapela zařadí do koncertního setlistu.