Archiv štítku: death metal

Possessed, Belphegor, Absu

Possessed, Belphegor, Absu

Datum: 8.12.2016
Místo: Ostrava, Barrák
Účinkující: Absu, Belphegor, Cold Raven, From Hell, Possessed

Když bylo oznámeno podzimní turné Possessed, Belphegor, Absu a na seznamu zastávek se objevila i Ostrava, tak nebylo o čem dumat. Z metalových stylotvůrců byli Possessed jedni z těch, které jsem neměl tu čest ještě vidět, a nedávný koncert Venom Inc. byl důkazem, že i služebně starší to stále dovedou poctivě rozsekat. No, a nad vystoupením Absu jsem se již ekstaticky vyjadřoval v reportu ze zářijového Prague Death Mass, opáčko tedy bylo povinností.

Dalo se tušit, že i díky Belphegor bude sestava pro návštěvníky velice lákavá, o čemž jsem se přesvědčil hned při vstupu do klubu současně se startem první kapely někdy okolo čtvrt na osm. Dav byl od pohledu početnější než na zmíněných Venom, u baru člověk musel mírně „zabojovat“ a minimálně během předkapel byly stolky s merchem opravdu důkladně obsypány lidmi. A klub se samozřejmě ještě dál plnil. Na číselný odhad si netroufám, ale věřím, že účast byla pro pořadatele i kapely dobrá a pro návštěvníky, včetně těch co neradi davy, stále ještě snesitelná.

Na pódiu se tedy jako první snažili italští Cold Raven, kteří propagovali svůj dlouhohrající debut a také jediný zásek v diskografii. Co si budem nalhávat, jednalo se o průměrný black metal spíše modernějšího ražení. Z některých riffů a vybrnkávaček občas vykouknul Watain z období „Sworn to the Dark“ a „Lawless Darkness“, bohužel však bez přesvědčivého fanatismu či jedovatosti. Italové naštěstí hráli s jakousi důstojností, žádného vyloženého faux pas ať už na poli hudebním či teatrálním jsem si nevšiml. Už jsem zkrátka zažil mnohem horší předkapely. Asi po dvaceti minutách jsem si začínal přát, aby se pánové jali pomalu končit. Ta hromada středních temp v muzice málokdy vedla k nějakému strhujícímu vyvrcholení nebo alespoň osvěžení. Ale Cold Raven mi mé přání splnili celkem promptně.

Američtí From Hell mají venku taky pouze jedno album a hádám, že hlavním důvodem jejich účasti na tour, je kytaristova koncertní výpomoc v Possessed. A dojem? O maličko lepší než z Cold Raven, i když Američanům už se jisté faux pas nevyhnulo. Začínali totiž s instrumentálním intrem, které jelo z pultu a samozřejmě že když muzikanti hrábli do strun, tak to absolutně nesedělo a všechna gradace byla v prdeli. Pár lidí se uchechtlo, zvukař vše rychle srovnal a následujících cca 25-30 minut průměrného death/thrashe již ubíhalo v pořádku.

From Hell

No, a okolo půl deváté se na už pódiu chystali Absu. GunslutProscriptorem pozvolna upravovali a ladili bicí, Ezezu (basa, vokál) a Vic Crom (kytara) se přišli přichystat vzápětí. Všichni zmínění se na pódium dostavili již lehce „začernění“ a po krátké zvukovce se rozjelo intro „Terminus“, aby na něj navázala se „Swords and Leather“. Proscriptor odklepal, zařval a minimálně publikum u hrazení bylo okamžitě jeho. Rozběhl se decentní kotel, který se v intenzitě pozvolna stupňoval. Ano, teď už hrál elitní metal. Po „Swords and Leather“ a „Sun of Tipharet“ Proscriptor přesně oznámil kolik minut mytologického okultního metalu ještě zbývá, a trojice do lidí z fleku naprala salvy „Highland Tyrant Attack“, „Never Blow Out the Eastern Candle“ a „The Cognate House of Courtly Witches Lies West of County Meath“. Gunslut vystřídal „sira Přísnotu“ za bicími a závěr setu patřil „And Shineth Unto the Old Cometh“, „The Gold Torques of Uláid“ a dvěma peckám z „Tara“ – „A Shield with an Iron Face“ a „Stone of Destiny“. Proscriptor se na pódiu kroutil jako posedlý Dio, štěkal texty, co to šlo, a dal bych ruku do ohně za to, že v Barráku bylo jen minimum lidí (pokud vůbec nějací), kteří by si na Absu dovolili kydat špínu. Triumf!

Ale jelikož se jednalo o skoro totožný set, jaký jsem viděl v září, a něco málo tomu v Ostravě přece jenom chybělo, tak byl můj osobní dojem o něco snížený. Ale ještě nebyl večeru konec.

Absu

Belphegor moc v lásce nemám, i když jejich vydobytou pozici v extrémně-metalovém „mainstreamu“ chápu. Z pódia zmizely bicí sloužící prvním třem kapelám, přibyly kapelní zástavy, jakési „kostěnné“ totemy, které byly zespodu nasvíceny a nějaké ty další rohaté lebeně. Všichni čtyři členové také došli na stage zmalovaní, zakrvácení… bla, bla, bla,všichni víme jak Helmuth, Serpenth a spol. obvykle vypadají. Zpočátku působil set Belphegor celkem impozantně, a to nikoliv jen vizuálně. Kapela byla pochopitelně nejextrémnějším spolkem večera, ale není extrém jako extrém, a abych Rakušákům toho Ďábla opravdu uvěřil, chtělo by to víc, mnohem víc (umění autenticky infernálního a vyblástěného death/blacku prosím konzultujte s posledními třemi deskami Arkhon Infaustus). Dav pod pódiem logicky zhoustnul a nemálo lidí set Belphegor pozorně sledovalo. I se mnou takové „Lucifer incestus“ „Diaboli virtus in lumbar est“ celkem hnuly, ke konci jsem měl dokonce chuť se na kapelu prorvat více dopředu, ale to už hrála (myslím) skladba „Totenkult“, s níž vše skončilo. Za mě ok set, který bych z rozmaru asi dokázal více ztrhat, ale věřím, že pro některé to byl velký zážitek. I když nepřišlo mi, že by to v kotli nějak výrazně a trvale vřelo, byť na výzvy kapely (minimálně jednou z úst Serpentha zazněla i česky) publikum reagovalo živě. A pak přišli Possessed, hehe…

Belphegor

Pódium bylo vyklizeno, bicman Emilio Marquez v běžeckém dresu (nebo co to bylo) se pomalu šteloval a bavil obecenstvo posunky a ksichty. Netrvalo to dlouho. Za volání „Possessed! Jeff! Jeff!“ na pódium vyjel i Becerra a s „Pentagram“ se začalo. Kotel, až na pár krátkých výjimek, neustále vřel, což si vyžádalo několik frontmanových glos, a početný mlýn byl natolik intenzivní, že jsem určitě nebyl sám, kdo další dny počítal modřiny a bolavá místa. Nebylo divu, protože Possessed byli opravdu strhující a ukázali, jak se dělá extrémní metal bez zbytečně ujetých temp a rádoby-šokující teatrality. Prostě čistokrevný námrd. Possessed samozřejmě dali pár skladeb ze „Seven Churches“ („Satan’s Curse“!!!), více jich zaznělo z „Beyond the Gates“, EPko „The Eyes of Horror“ sjeli téměř celé. V poslední cca třetině, než došla řada na kulty největší („The Exorcist“, „Swing of the Axe“ a samozřejmě „Death Metal“), zazněla i nová skladba „Abandoned“. Šílenství a příboj energie nepolevily ani během novinky, no a úplný závěr si jistě dovedete představit. Kapele se koncert v Ostravě zřejmě líbil a troufám si tvrdit, že ani čeští, slovenští a polští fanoušci neodcházeli zklamaní. Snad až na jedince, kteří někde zrovna spali.

Possessed

Našlo by se nějaké negativum? Možná ano. Trochu mi vadila ona „klasika“, kdy je headliner nejhlasitější. Jednak by mi nevadilo, kdyby v tomhle ohledu Absu trochu více kopali. Ale na druhou stranu, přiblížit se při Possessed bez ucpávek k repráku nebyla žádná slast (stejnou pozici jsem na chvíli zaujal u Absu bez problémů). No, a pokud jste si chtěli pořádně prohlédnout Becerru, tak jste se prostě museli prorvat do přední řady, případně vychytat momenty, kdy se dav trochu rozestoupil. Ale to jsou jinak maličkosti.

Snad je z řádků výše jasné, o jak výborný koncert se jednalo.


Vader – The Empire

Vader - The Empire

Země: Polsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 4.11.2016
Label: uclear Blast

Tracklist:
01. Angels of Steel
02. Tempest
03. Prayer to the God of War
04. Iron Reign
05. No Gravity
06. Genocidius
07. The Army-Geddon
08. Feel My Pain
09. Parabellum
10. Send Me Back to Hell

Hrací doba: 33:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Řekněme si to na rovinu… Vader jsou dnes už taková instituce tvrdě metalové scény, že její nový počin dokáže překvapit jen opravdu málokoho. Po 33 letech fungování a desítce studiových alb se nových postupů vymyslet příliš nedá, a jestli může kapela na něco spoléhat, tak je to pilování dosavadních zkušeností a pravidelný přísun poctivé tvorby, která cílí na skalní fanouškovské jádro. A mám takový dojem, že Vader se právě v tomto modelu zhlédli a nejpozději od „Necropolis“ z roku 2009 vydávají jedno „best-of“ za druhým, a přesto jim to prochází bez sebemenších problémů. Novinka „The Empire“ nepřináší v tomto ohledu pochopitelně žádnou změnu a právě této jedenácté řadovce v bohaté diskografii polských titánů se dnes budu věnovat.

Není to tak dlouho, co Vader vydali ochutnávkové EP „Iron Times“. To jsem v recenzi sice shodil jako naprosto zbytečný počin, na nějž jsem rychle zapomněl, ale z představené dvojice nových skladeb bylo zřejmé, že novinka Vader bude jiná. Jiná, ale přesto zanechává prakticky totožný dojem jako dosavadní počiny. „The Empire“ je oproti předchůdcům počin jistě thrashovější a řekl bych, že i taková vzdušnější. Ačkoli je v případě Vader mezi tou thrashovou rubanicí a deathmetalovou oldschoolovou jízdou velmi tenká linka a je v podstatě jedno, jakým směrem si album zaškatulkujete, tak lehká změna oproti „Tibi et igni“ a „Welcome to the Morbid Reich“ slyšet je.

„The Empire“ nemá tak do šíře roztahaný a hutný zvuk a mám dojem, že Poláci se tentokrát soustředí spíš na údernost a přímočarost, ale není to nic, co bych Vader nějak vytýkal. Ano, mám radši klasičtější deathmetalový sound z „Welcome to the Morbid Reich“ a několika starších počinů, ale novinka zní parádně. Čistá, přesto oldschoolově špinavá. Nevím, jak lépe to vyjádřit, ale z technického hlediska není zvuku nic moc co vytknout, a pokud budu mluvit jen za sebe, tak jsem si poslech užíval. Nejen tedy z pohledu finálního zvukového kabátku, ale zejména díky samotné hudební náplni.

Ta totiž není vůbec špatná. Jasně, chtít po Piotrovi horkou jehlou spíchnutou desku plnou vaty je při jeho pracovitosti a pořád ještě dostatečné dávce sebekritiky, kdy stále dokáže říct, co je pro Vader dobré a co ne, zbytečné. Vader si jenom díky svému hlavnímu tahounovi drží status polské metalové legendy, na níž je spoleh. „The Empire“ mě sice zklamalo nepěkným obalem, který vypadá jako vykrádačka seriálu „Hra o trůny“, ale to ostatní, co se za tmavě modrým přebalem skrývá, je veskrze povedené.

Co říci k jednotlivým skladbám? Jsou to prostě Vader vypalovačky se vším, co k tomu patří. Veškerá síla písní leží na základních stavební prvcích Piotrovy tvorby, kam patří samozřejmě nezaměnitelný vokál této polské ikony a kytarové riffy. Ty se můžou zdát na první poslech prostší, ale ty jednoduché kytarové odrhovačky, jež jsou ke slyšení v „Prayer to the God of War“ či „Feel My Pain“, ve vztahu k celkové náladě desky pasují bez problémů. Zejména již dříve uvolněná „Prayer to the God of War“ je hitovka jako prase a nemám problém přiznat, že právě na tuhle věc se i po množství poslechů těším pořád ze všech nejvíc. Rychlá, úderná a chytlavá thrashová hitovka s deathmetalovým nádechem je přesně to, co chci od Vader aktuálně poslouchat. Přestože lze tenhle strohý popis aplikovat na většinu písní desky, tato úderná věc má u mě rezervovánu zvláštní pozici.

Vader

První polovina „The Empire“ je vůbec celkově velmi povedená. Od úvodní nátlaku „Angel of Steel“ s parádním oldschoolovým riffem, přes rychlovku jménem „Tempest“ až po pátou „No Gravity“ nemá placka žádné slabé místo a uhání jako splašená bestie. Naproti tomu zbytečně zpomalená „The Army-Geddon“, jež dodává asi nejvíc klasické deathmetalové atmosféry, mě zas tak moc nevzala. Obsahuje prakticky totéž co ostatní vály, ale zejména díky repetitivnosti v první polovině mi přijde zbytečně roztahaná.

V druhé polovině nahrávky si však Vader rychle napraví reputaci dalším přísunem povedených věcí. Tou první je další rychlejší kus jménem „Parabellum“, jenž byl taky představen na nedávném EP „Iron Times“. Další je pak skvělá hymna „Feel My Pain“, v níž Piotr zamyšleně frázuje, a hutný kytarový motiv tuto píseň žene kupředu. Málem bych zapomněl na dost dobrou deathmetalovou hitovku „Genocidus“, u níž si nemůžu pomoct, ale kytarové melodie místy evokují motiv z „Hvězdných válek“. Ten detail je skryt za stěnu intenzivních kytarových riffů a nasraného Piotra, ale zaregistrovat se dá. Každopádně se jedná o jednu z nejlepších věcí na desce, která za poslech stojí!

V souvislosti s Vader jsem to už určitě nejednou použil, ale Piotrovo dítě je jako smečka hladových psů, kteří umí kousat, ale novým kouskům je nenaučíte. Vždycky se nabízí otázka, jestli je to pro skupinu takového věhlasu na evropské deathmetalové scéně dost. Já zastávám názor, že dokud budou Vader vypouštět mezi své fanoušky takto kvalitně provedené nahrávky, tak budu přehlížet fakt, že to je prakticky pořád to samé. I díky krátké stopáži uteče „The Empire“ velmi rychle, skoro až bez povšimnutí, a nečiní tak žádný problém pustit si jej v jednom tahu i dvakrát za sebou. Rozhodně palec nahoru.


HerezA: „Uništi, Pali, Ruši“ video

HerezA je mladá chorvatská smečka, která nevymýšlí nic moc nového a sype punkově nasraný death metal. Formace má doposud na kontě jednu desku „Misanthrope“ z roku 2014, ale její následovník „I Become Death“ je už na cestě. Vyjde v půlce února příštího roku pod značkou polských Godz ov War Productions.

Do vydání alba je ještě relativně daleko, ale to nebrání servírování ukázek. První zvěřejněný videoklip „Jebem Vas U Usta Ladna“ najdete na YouTube. Nyní je čerstvě venku druhý klip ke skladbě „Uništi, Pali, Ruši“, který vám přinášíme v exkluzivní premiéře pro Českou republiku. Sledujte zde:

„I Become Death“ tracklist:
1. Tombcrawler
2. Neplodna Jama
3. Homo Homini Lupus Est
4. Uništi Pali Ruši
5. I Become Death
6. In the Name of God
7. Jebem Vas U Usta Ladna
8. Full Moon Slaughter
9. Pošast
10. Torn From The Deat’s Bed

HerezA:
Slobodan Stupar – Guitars, Bass, Backing vocals
Ivan Kovačević Kova – Vocals

HerezA - I Become Death

HerezA online:
Facebook
Bandcamp

Godz ov War Productions online:
Website
Bandcamp
Facebook
Soundcloud
YouTube


Kingdom – Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment

Kingdom - Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment

Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.10.2016
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Sepulchlar Psalms
02. Monolith of Death
03. Forsaken Tribe
04. Kaplica ducha zgniłego
05. Abyss of Torment
06. Black Rain Upon the Mountain of Doom
07. Whispering the Incantation of Eternal Fire
08. Cromlech [Darkthrone cover]

Hrací doba: 34:30

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz Ov War Productions / Freelance PR

Člověk by čekal, že metalových kapel s tak neoriginálním názvem jako Kingdom bude asi tak milión, jenže jistá nejmenovaná internetová bible každého správného metalisty ukazuje pouhých pět skupin s tímto jménem, přičemž minimálně tři z toho už dávno nefungují. Ale to nic nemění na skutečnosti, že název Kingdom je pořád obyčejný a že si polské trio s jeho vymýšlením asi v roce 2003 nedalo moc velkou práci.

Na druhou stranu, z jistého úhlu pohledu je to vlastně docela trefné, protože Kingdom neprodukují nic výlučného ani co do hudební stránky. Čímž jejich produkci zatím nijak nehodnotím, jen říkám, jak to je – skoro bych si totiž dovolil říct, že právě řečená teze o neoriginalitě Kingdom je docela objektivním faktem. Poláci drhnou hnusný špinavý death metal a rozhodně v tomhle ranku nejsou ani zdaleka jediní. Pokud Kingdom doposud neznáte a prahnete po podobných jménech, abyste si mohli utvořit nějakou představu, tak mohu jmenovat – a záměrně u toho zůstanu jen v Polsku a jen u formací, jejichž tvorbu jsme již u nás recenzovali – kupříkladu Embrional, Kult mogił nebo Hell United. Kdybyste ale toužili najít podobnost například i s takovými Incantation anebo s přivřenýma očima třeba s chrastiči ze švédské školy, nejspíš byste rovněž uspěli.

Co byste naopak čekat neměli, tak to je třeba technická vytříbenost zámořské deathmetalové vlny nebo epická vycizelovanost krajanů z Behemoth či Hate. Asi je zřejmé, že tady budeme mít co do činění s hutnou deathmetalovou náloží, jejímž hlavní smyslem a snad i hlavní předností je animálnost, nikoliv instrumentální ekvilibristika. Na druhou stranu, vše je relativní – jakkoliv Kingdom rozhodně umí zasypat a mnohé momenty z novinky „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ jsou příjemně zvěrské, v žádném případě nejde o strop bestiálnosti. Kdybych tu hlásil, že větší extrém neuslyšíte, tak bych se musel propadnout – jistě nebudete mít problém si vzpomenout na ještě větší pekla, než jaká jsou ke slyšení zde. Což nic nemění na tom, že kupříkladu současná tvorba výše jmenovaných Hate je proti „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ jako večerníček a že die-hard fandové Dymytry by si z téhle fošny pochcali peřiny.

Od předchozího dlouhohrajícího zářezu „Morbid Priest of Supreme Blasphemy“ z roku 2013 do sestavy přišel nový baskytarista, jímž je Sabesthor (zde jako STH) z veteránů North, a také se trochu proměnil sound. Minulé album mělo zvukový kabátek ještě hnusnější, špinavější a s trochou fantazie lehce načichlý black metalem. „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ je o něco čitelnější, sází spíš na hutnost a zní, abych tak řekl, ortodoxněji deathmetalově. Na každý pád však v tomto případě nedokážu říct, co z toho je lepší nebo horší, poněvadž oba přístupy mají něco do sebe. Výběr ponechám na vašem zralém uvážení a subjektivních preferencích. Naproti tomu u obálky je můj názor docela jednoznačný – u novinky je sice také cool a k náplni desky sedne jak prdel na hrnec, ale artwork „Morbid Priest of Supreme Blasphemy“ mě i přesto bavil ještě víc.

Kingdom

Na extrémnosti desce ubírá na poměry žánru vcelku vysoká pestrost materiálu. Nacházejí se zde pravověrné extrémní vypalovačky jako („Monolith of Death“), hutné kousky ve středních tempech („Abyss of Torment“), chytlavější „hitovky“ („Forsaken Tribe“) i třeba pomalé pasáže (úvod „Whispering the Incantation of Eternal Fire“). Nechybí ani kytarová sóla, z nichž bych vyzdvihl především to v „Kaplica ducha zgniłego“, a navrch to Kingdom zalijí důstojně odvedenou předělávkou „Cromlech“ od norského kultu Darkthrone, byť hlavní rozdíl oproti originálu tkví v převedení skladby do současného soundu, jenž je oproti počátku 90. let přece jen dost jinde i u kapel tohoto ražení.

Na druhou stranu, ačkoliv variabilita alba zapříčiňuje, že to není takový nápor, jako kdyby byl tracklist narvaný jen songy typu „Monolith of Death“ či „Black Rain Upon the Mountain of Doom“, pro někoho tento stav může být spíše výhodou, protože „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ činí o něco stravitelnějším. Současná dramaturgie však není špatnou volbou, protože má materiál svou kvalitu – odpustil bych si snad jen „Forsaken Tribe“, jež je v kontextu nahrávky zbytečně skočná, strašně rychle se mi zajedla a zanedlouho jsem ji začal přeskakovat.

Jistě, „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ není žádný vyslovený zázrak. Navíc mi popravdě řečeno o chlup víc sedělo minulé „Morbid Priest of Supreme Blasphemy“ s oním ošklivějším soundem. Přesto se stále jedná o solidní fošnu, s níž si Kingdom ostudu nedělají. Nějak je mi tahle banda sympatická, na čemž se nic nemění, i když nepopírám, že jde v tomhle ranku slyšet i lepší věci. Přesto – na pohodu placka, která se dá párkrát s chutí protočit.


Kosmokrator – First Step Towards Supremacy

Kosmokrator - First Step Towards Supremacy

Země: Belgie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 27.9.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Initiate Decimation
02. Death Worship
03. Kosmokratoras III – Mother Whore
04. Myriad

Hrací doba: 32:44

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

V metalovém podzemí se pohybují tisíce labelů. Některé z nich jsou velmi agilní, jiné svou aktivitou spíš šetří a vydávají svátečně třeba jednu, dvě desky za rok. Nicméně obecně vzato je těch firem hodně. V takovém obrovském množství je ovšem jen hrstka vyvolených, jejichž produkce je natolik zajímavá, aby se vyplatilo pravidelně sledovat jejich počínání a poslouchat téměř všechny nahrávky vycházející pod jejich hlavičkou. Takové labely by člověk spočítal… no, na prstech jedné ruky možná ne, ale na prstech obou rukou jistě ano.

Pro mě osobně mezi tyto nejzajímavější vydavatelské subjekty patří i němečtí Ván Records. V jejich portfoliu lze nalézt množství skvělých skupin, jejichž tvorba je vpravdě magická, a navíc to neplatí pouze o metalu, poněvadž zrovna Ván Records se nebojí zabrousit i do jiných žánrů, byť je obskurní metal primárním polem jejich působnosti. Když se tedy pod jejich křídly zjeví nová neznámá smečka, lze očekávat, že to nebude jen tak náhodou. A Kosmokrator se svým debutovým EP tuto tezi jednoznačně stvrzují.

Kosmokrator pocházejí z Belgie a doposud na sebe upozornili pouze demosnímkem „To the Svmmit“ – ten vyšel na podzim roku 2014, na kazetě v režii kapely a na LP právě u Ván Records. Navzdory tomu, že má demíčko velice zahuhlaný sound, jako kdyby byl celou dobu schovaný pod dekou (ačkoliv i to mělo v tomto případě své kouzlo), šel z něj cítit potenciál a minimálně dvanáctiminutový opus „Ad alta, ad astra“ jednoznačně ukázal, že budoucnost Kosmokrator by mohla být zajímavá.

Na pokračování se čekalo plné dva roky, ale nyní je zde a jmenuje se „First Step Towards Supremacy“. Stále se nejedná o dlouhohrající debut, počin je formálně označen jako EP, byť minutová nálož není na poměry minialb skromná a s délkou necelých 33 minut by klidně prošla i full-length nálepka. Tohle je ovšem samozřejmě jen podružná záležitost, neboť hlavní slovo má vlastní obsah. A mohu ihned prozradit, že je o co stát.

Oproti „To the Svmmit“ se znatelně proměnil sound nahrávky. „First Step Towards Supremacy“ je do jisté stále animální, hudebně i zvukově, a minimálně na úvodní poslech zní Kosmokrator model 2016 jako chaos, který toho člověku moc neřekne – z jistého úhlu pohledu je nové EP na první pokus ještě méně stravitelné než primitivismus „To the Svmmit“. Spíš v tom má ale prsty právě skladatelská stránka, protože čistě zvuková stránka je formálně mnohem čitelnější a ta tam je syrová garážová deska, již by mnozí označili jako neposlouchatelný odpad. Je však potěšující, že sound je stále adekvátně ošklivý a koresponduje s tím, co Kosmokrator hrají.

Kosmokrator

Kosmokrator drtí ohavný kov smrti, kolem něhož se vznáší zatuchlý blackmetalový odér. Muzika je značně nepřátelská a zvířecí, riffy jsou v mnohých případech bestiální (třeba některé momenty v „Death Worship“) a potěší i nádherně odporné vokály. Ty nejsou monotónní, takže se posluchač dočká nejen záhrobního murmuru, ale občas i blackových skřeků nebo rituálního čistšího „zpěvu“. Něco podobného pak lze vztáhnout i na čistě instrumentální stránku věci – to, co zpočátku působí jako urputný chaos, se totiž posléze překlene v mnohovrstevnatou stěnu plnou nápadů.

Vedle vší deathmetalové nenávisti a fanatismu ovšem Kosmokrator nezapomínají ani na atmosféru, která také patří k přednostem „First Step Towards Supremacy“. Jednak se jedná o základní ohavnou náladu plynoucí z vlastního deathmetalového základu. Vedle toho se tu a tam objevují i další vsuvky posouvající skladby ještě o něco dál. Nejedná se o nic častého, skutečně jde jen o lehké koření, přesto třeba chóry v polovině „Kosmokratoras III – Mother Whore“ mají ohromnou sílu.

„First Step Towards Supremacy“ vyvrcholí ve více jak třináctiminutové závěrečné kompozici „Myriad“, v jejímž rámci se Belgičané pustí do promyšlenější struktury. I tento přístup je ale proveden citlivě v tom smyslu, že „Myriad“ stále dává v rámci celku smysl a člověk nemá pocit, že by Kosmokrator v poslední písní uhnuli někam pryč. I zde se totiž nacházejí mnohé zběsilé pasáže, které jsou jasným pojítkem k předchozí trojici válů. Stejně tak se zde uživí i střední tempo, trocha dronového kvílení na pozadí melodií (výtečná pasáž, jen tak mimochodem), pečlivě budovaná gradace hned do několika vrcholů i darkambientní finále, které se na závěr celého EP hodí.

Samozřejmě je to právě „Myriad“, která dokáže nabídnout nejpůsobivější momenty – třeba pasáž ve středu skladby je skutečně excelentní. Nicméně tato pozice do jisté míry plyne už jen z jejího odlišnějšího pojetí a ani tato skutečnost nijak nedegraduje kvalitu „Initiate Decimation“, „Death Worship“ a „Kosmokratoras III – Mother Whore“. Kosmokrator drží vysokou laťku po celou dobu, EP má navíc zajímavý vývoj a s postupujícími minutami se přelévá od ryzího zla k většímu důrazu na atmosféru, aniž by opustilo svou prvotní polohu.

Kosmokrator

Jinak řečeno, Kosmokrator na „First Step Towards Supremacy“ stvrzují svůj vysoký potenciál naznačený před dvěma lety na „To the Svmmit“, přestože oproti demu uhnuli trochu jinam (byť je pravda, že možná největší rozdíl tkví ve zvukovém pojetí obou počinů). Aktuální EP už ale není nahrávkou, jež by „pouze“ naznačovala potenciál; jde o desku, na níž byl potenciál využit k natočení skvělé půlhodiny, která si zaslouží být zařazena do sbírky.


Asphyx – Incoming Death

Asphyx - Incoming Death

Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Candiru
02. Division Brandenburg
03. Wardroid
04. The Feeder
05. It Came from the Skies
06. The Grand Denial
07. Incoming Death
08. Forerunners of the Apocalypse
09. Subterra Incognita
10. Wildland Fire
11. Death: The Only Immortal

Hrací doba: 47:42

Odkazy:
web / facebook

„This is true death metal, you bastards!“ Záměrně jsem si vybral na úvod recenze „Incoming Death“, nového alba Asphyx, první linku titulního válu z předchozí řadové desky „Deathhammer“. Má to pochopitelně svůj důvod a nemusíte být Sherlock Holmes, abyste na to přišli. Jestli něco aktuální formu holandských drtičů charakterizuje ze všeho nejlíp, tak je to dle mého skromného názoru právě tato věta. Hned po prvním poslechu „Incoming Death“ bylo zřejmé, že parta kolem Martina van Drunena je po svém návratu na scénu, k němuž došlo v roce 2007 a jenž byl plnohodnotně završen prostřednictvím „Death… the Brutal Way“ o dva roky později, stále v laufu a prodlužuje svoji sérii, v rámci níž sází mezi hladové posluchače jedno povedené album za druhým.

Přestože „Incoming Death“ pokračuje tam, kde se na „Deathhammer“ skončilo a přináší tak poctivou porci zabijáckého oldschool death metalu, tak oproti předchozím dvěma albům Asphyx upustili od bruskovitě průrazného zvuku a vrátili se k hutnějšímu nazvučení svých nástrojů, díky čemuž má devátá řadovka blíže ke starším albům. Hudebně je však všechno při starém, protože Asphyx nemají důvod nic měnit. Během své kariéry si vybrousili svůj styl k dokonalosti a všechny aspekty jejich tvorby představují v současné době celek, který zabíjí na všech frontách.

Připravte se tedy na chladné, záhrobní kytarové riffy Paula Baayense, smrtící salvu bicích, k nimž usedl novic Stefan Hüskens, dunící basu Alwina Zuura a samozřejmě na charakteristický growling Martina van Drunena, který je tou správnou deathmetalovou bestií, již si s nikým jiným nelze splést. Co do množství nápadů je „Incoming Death“ albem dostatečně zajímavým, aby se nezačalo po několika málo posleších zajídat a svádět posluchače k ubíjející monotónnosti. Naopak se mi zdá oproti posledním dvěma počinům tak nějak promyšlenější a atmosféričtější. Tam, kde „Deathhammer“ bodovalo s průbojným materiálem, je „Incoming Death“ do jisté míry zadumanějším albem a nezadírá se pod kůži tak rychle. Ale na tom koneckonců nezáleží. Hlavní je, že Asphyx naplňují očekávání spojená s velikostí jména, které se na přebalu honosí.

„Incoming Death“ by se, jako už je tomu v případě Asphyx zvykem, dalo rozdělit na dvě základní kategorie písní. Ta první přináší rychlejší, death metalem skrz naskrz prolezlý materiál, díky němuž považuji hudbu Asphyx za esenci toho nejryzejšího death metalu, s nímž lze u velkých kapel přijít do styku. Patří sem příkladně úvodní vál „Candiru“, rychlovka „Incoming Death“, jež svým nástupem a množstvím energie evokuje titulku předchozího alba, či klasickou chrastivou hymnu „It Came from the Skies“. Neuvedl jsem sice všechny, ale pro jako krátký výčet toho, že Asphyx umí složit perfektní deathmetalovou pecku, která má všechny parametry k tomu, aby se ihned po vydání stala na poměry jejich vlastní tvorby klasikou, by to mohlo stačit.

Možná vám přijde, že s tou chválou to přeháním, ale věřte, že v tomto případě si za svým názorem opravdu stojím. Asphyx v poslední dekádě tvoří materiál, který snese srovnání s tou největší klasikou žánru a minimálně na úrovni jejich vlastní tvorby si myslím, že lepší placky než aktuální ponávratovou trojici ve své diskografii nemá. Vůči klasikám „The Rack“ a „Last One on Earth“ je to sice dosti kacířská myšlenka, ale Martin van Drunen a jeho parta smrtonošů zrají jako víno.

Jestliže výše uvedené písně patří spolu s „The Feeder“ či „Forerunners of the Apocalypse“ do sorty písní rychlejších, tak je nutné zmínit další neméně důležitou složku „Incoming Death“. Ta je tvořena kompozicemi v pomalém tempu, které čerpají základ v doomové zatěžkanosti, ale ponechávají si deathmetalovou průraznost a agresi. Nedokážu říct, která z těchto skupin skladeb je lepší, protože takhle to brát nelze, ale dohromady je ten koktejl smrtících paleb a pomalejších tryzen namíchán tak dokonale, že není nutno dělat kvalitativní rozdíly. „Wardroid“, „Subterra Incognita“, „The Grand Denial“ i závěrečná „Death: The Only Immortal“ nejsou na první poslech takové tutovky, ale to se od nich ani nečeká. Jediná „Wardroid“ má v rámci možností hitový potenciál a díky přímočaré struktuře dokáže zaútočit na první poslech.

Asphyx

To „The Grand Denial“ a „Death: The Only Immortal“ se svou hrací dobou, jež pokořila sedmiminutovou hranici, pomalu budují nezaměnitelnou záhrobní atmosféru. Chrastivé kytary se nikam neženou, Van Drunen trápí své hlasivky a za pomalu doznívajících kytarových linek v závěrečné kompozici vás Asphyx nechají přemýšlet o životě a smrti. Z posledních dvou minut „Death: The Only Immortal“ mě mrazilo v zádech a po skončení jsem měl chuť album otočit ihned ještě jednou.

A to jsem taky dělal. Pravidelně. Není žádné tajemství, že mám chrastivý death metal rád a Asphyx zvláště, nicméně výše uvedené řádky nebyly myšleny jako uctívání oblíbené skupiny bez ohledu na kvalitu předkládané nahrávky, nýbrž jako radost z toho, že tahle holandská mlátička si své výsadní postavení na poli death metalu hrdě drží dál, a nemusí přitom dělat žádné kompromisy a někomu lézt do prdele. Stačí nahrát desku, již lze určitě chápat jako sázku na jistotu, a přesto mají v rukách silný produkt, jímž dokážou přesvědčit o tom, že pod drn tahle čtveřice v žádném případě nepatří a že její návrat měl smysl. „This is true death metal, you bastards!“


Obscura, Beyond Creation, Revocation

 Obscura, Beyond Creation, Revocation, Rivers of Nihil

Datum: 4.11.2016
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Obscura, Beyond Creation, Revocation, Rivers of Nihil

Ačkoliv jsem se o živé prezentaci německé Obscury mohl přesvědčit už na letošním Brutal Assaultu, jejich pražský koncert jsem si nemohl nechat ujít. Za prvé samozřejmě proto, že kapela v klubu s víc jak hodinovým setlistem přeci jen znamená trochu poctivější porci muziky než brzce odpolední festivalové vystoupení, za druhé pak kvůli tomu, že je měli na šňůře doprovodit Beyond Creation, Revocation a Rivers of Nihil. To je sestava věru slušná, především díky prvním jmenovaným, kteří prostřednictvím předloňské „Earthborn Evolution“ ukázali, že kromě toho, že umí své nástroje ovládat s oslnivou precizností, jsou schopni vytvořit silné album plné vyrovnaných a strhujících kompozic.

Akce byla původně plánována do Futura, avšak posléze z kapacitních důvodů přesunuta do Nové Chmelnice, což bylo očekávané, ale zároveň i trochu budilo obavy. Tyhle technické bandy totiž potřebují velmi vyrovnané nazvučení, aby vynikaly všechny nuance (aby byla slyšet sóla všech kytar, všemožné progresivní basové výjezdy apod.), jenže Chmelnice si zejména v poslední době získala pověst klubu, kde má zvuk často k dokonalosti daleko. Nicméně tohle je vždycky trochu loterie – a jak říká gamblerské moudro: „kdo nehraje, nevyhraje“. A tak jsem večer čtvrtého jedenáctý stanul pod pódiem a čekal, jaký zážitek si na mě kapely připraví.

Přesně jak hlásal avizovaný rozvrh, v sedm hodin na pódium vyzdobené ve stylu posledního alba hlavní hvězdy večera napochodovali američtí Rivers of Nihil a bez servítek spustili svou vizi technického žánru. S nasazením nezanedbatelným, zvukem jen ucházejícím. Navzdory tomu byli již oni schopni navodit velmi slušnou atmosféru. Těžko říct, zda to bylo tím, že si uši zvykly, nebo skutečně ještě v průběhu jejich hraní byl schopen zvukař nějaké ty mouchy zahladit, ale postupně se mi do hudby pronikalo lépe a lépe, a tak jsem si poslední skladby skvěle užil. Rivers of Nihil mě tedy nakonec překvapili – byli schopni předat ze své muziky jak její tvrdou a technikou složku, tak zajímavou náladu. Publikum navzdory obavám nebylo plné nehybných intelektuálů pouze soustředěně hledících na hmatníky a analyzujících techniku, odchylky od studiovek a další variace na nesmrtelnost chrousta, ale hudbu si velmi užívali. Sice samozřejmě šetřili síly na to, co mělo přijít potom, ale už proběhlo první vzedmutí energie – první náznak toho, jaká divočina se strhne při Beyond Creation.

Protože Beyond Creation jsem do nynějška neměl tu šanci vidět, z večera jsem na ně těšil asi nejvíc. A jakkoliv jsem tušil, že tohle bude špičkově odehraný koncert, realita předčila má očekávání. Ucelený projev, naprostá souhra a ve výsledku vybroušený promyšlený nářez, který byl schopen posluchače neustále udržovat ve střehu a fascinovat. Navzdory tomu, že kytary byly vůči sobě nazvučeny trochu v nerovnováze, výsledek působil zatraceně přesvědčivě. Možná je to i tím, že tihle borci jsou fakt schopni zahrát všechny ty prstolamy a paličkolamy jako ze studiovky. Od úvodní „Omnipresent Perception“, přes výtečný otvírák druhé studiovky „Earthborn Evolution“, báječně prokomponovanou „Theatrical Delirium“ až po závěrečnou epickou „Fundamental Process“ znělo vše naprosto precizně. Z publika pod pódiem se stává nespoutaný živel a navzdory očekávání se nejednou rozjede velmi energický circle pit, který dodává živelnějším pasážím zdravou dávku adrenalinu. Celkově jsem tedy zatraceně spokojen, i když takového stádia nadšení, abych tvrdil, že se jednalo o jednu nejlepší show, co jsem viděl (jak to formuloval jeden kamarád), jsem stále dalek. Na to Beyond Creation chyběl onen prvek něčeho nezaměnitelného,co by bylo schopno mě v myšlenkách odvát až někam do jiných dimenzí.

Protože po zuřivém headbangingu trochu cítím svou krční páteř, na Revocation se posouvám do zadní poloviny sálu, abych při poslechu kapely, která přeci jen není žádná má kdovíjaká srdcovka, mohl trochu zregenerovat. Mezera uběhne jako voda a po chvíli již na pódium postupně nabíhá frontman David Davidson se svými druhy v těsném závěsu. Skupina rozjíždí otvírák ze své novinky – skladbu „Arbiters of Apocalypse“. V porovnání s Beyond Creation jsou Revocation mnohem větší drtička. Zběsilá rytmika sice muziku táhne dopředu, ale v mých očích tomu chybí jakási svěžest a charisma, které by hudbě dalo nějaký celistvý projev. Zatímco některé songy jsou death, jiné spíš thrash, některé dokonce brousí do skočné progrese. Jenže mně nějak chybí něco, co by tohle všechno sjednocovalo a bylo schopno mě chytit za srdce, jakkoliv objektivně prostě Revocation žádnou tužku nehrají. Ono by možná neuškodilo nehnat tu muziku neustále ve zběsilém tempu, ale dát tomu i trochu lehkosti. Nicméně vystoupení nebyla žádná ostuda, odpich mělo slušné a fanoušci v prvních řadách si to zřejmě naprosto triumfálně vychutnali. Jen to pro mě byl spíš takový rekreační set – jakési zabavení před hlavní hvězdou večera.

Obscura si dává celkem načas, a tak zatímco probíhá přestavba, člověk má prostor se opět trochu porozhlédnout po klubu a ještě stíhá obsadit velmi slušnou pozici v hledišti. Když je konečně vše připraveno a nazvučeno, za zvuků intra „Ten Sepiroth“ Němci přibíhají na scénu, aby za nadšeného potlesku spustili brilantní kytarový výjezd, jímž tahle pecka z letošní „Ákroasis“ disponuje. Hudebníci působí uvolněně a jejich rychlé prsty zvládají náročné party se ctí. Sólová kytara by mohla být trochu víc nahlas, podobně pak se mi úplně nepozdává zvláštní zvuk basy, nicméně vše důležité je posluchač schopen celkem slušně dešifrovat. Takže noční můry se nenaplnily a člověk si mohl muziku v klidu vychutnat. A fanoušci tak patřičně činili.

Obscura

Atmosféra pod pódiem byla mohutná – během ultimátní vypalovačky „Anticosmic Overload“ vypukl ďábelský kotel a po čase se objevilo i pár crowdsurferů. Komunikace s publikem byla čas od času okořeněna o nějaký fórek – v paměti uvízl především fenomenální hlod Steffena Kummerera v jedné kratičké technické pauze, kdy s pobaveným úsměvem prohlásil: „We are technical death metal band, so we have technical difficulties“. Občas mě sice trochu rušilo hecování publika, jež u kapely formátu Obscury považuji za nadbytečné. Výsledek ale naštěstí nesklouzl k žádnému hospodskému recitálu, takže to ve výsledku až zas tolik nevadilo. Co se týče setlistu, hrálo se sice relativně průřezově, ale nejvíc kousků bylo pochopitelně z „Ákroasis“, zatímco například z debutu nezazněl (pokud mě paměť nešálí) ani song. Vše v mých očích vyrcholilo ve famózní „chuckovině“ „Incarnated“, jež zazněla jako jeden z přídavků. Beyond Creation mě sice rozsekali o špetku víc – jejich vystoupení bylo ucelenější a sehranější – ale Obscura zase okouzlovala svou náladou a melodiemi, tudíž zahanbit se rozhodně nenechala.

Celkově jsem s akcí nadmíru spokojen. Původně jsem se trochu obával, aby tenhle koncert nebyl jen chladnou inženýrskou instrumentální onanií. O to víc mě pak výsledek strhnul. Atmosféra peckovní, zvuk, pravda, měl své mouchy, ale celkový dojem skrz naskrz pozitivní. Nejvíc mě asi strhli Breyond Creation, kteří předvedli nevyrovnanější vystoupení – prosté jakýchkoliv póz a naprosto s přehledem odehrané. Obscura pak v mých zdatně obhájila svou pozici na scéně, zatímco ostatní formace příjemně zabavily. Tak či tak, tahle akce se zatraceně povedla.


Ritual Chamber – Obscurations (To Feast on the Seraphim)

Ritual_Chamber_Obscurations

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.02.2016
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Into the Collective Coffin
02. The Eternal Eye
03. Beings of Entropy
04. The Aphotic Dread
05. A Parasitic Universe
06. Toward a Malignant Bliss
07. The Grasp of the Host
08. Void Indoctrination
09. As Dust and the Animal

Hrací doba: 59:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

Co se takhle podívat na další slušnou deathmetalovou nahrávku? Ritual Chamber pochází z USA a jediného člena kapely Daria Dernu / Numinase můžete znát z blackmetalových Krohm či Vetus Obscurum. Ale také v minulosti přiložil ruku k dílu v čistokrevných deathových zlech jako Drawn & Quartered, Funebrarum a Infester, jejichž „To the Depths, in Degradation“ bývá mnohými považováno za nedoceněný kult. Zmínit si také zaslouží, že Derna nahrál klávesy na prvních dvou deskách Evoken. Zkušenosti danému hudebníkovi tedy nechybí a Ritual Chamber jsou jeho prvním ryze deathmetalovým vyjádřením, kde si vše složil a nahrál sám. Už první demo „Pit of Tentacled Screams“ z roku 2013 znělo velice slibně, ale kdyby mi únorový debut „Obscurations (To Feast on the Seraphim)“ nedávno doslova nepřistál pod nos, asi bych jej zazdil úplně. Své v tom nejspíš sehrála v lednu vypuštěná ukázka „Void Indoctrination“ a má osobní zkušenost, že desky vydané Profound Lore se mi dokáží až nepříjemně rychle ohrát (což zde zatím neplatí). Ale k věci.

Když hned zpočátku napíšu, že Ritual Chamber hrají temný death metal, okamžitě se nabídne srovnání s ranými Incantation Inu, proč ne. Minimálně paralela s nadkultem „Mortal Throne of Nazarene“ tu lze nejen slyšet, ale i cítit. Spojení s Infester je rovněž více než personální a také jsem si při poslechu „Obscurations“ mnohokrát vybavil nejtemnější desku Cannibal Corpse„The Bleeding“.

Černočerná, hnusná a neustále tíživá atmosféra je ta největší přednost desky. Teda není to až takové zvrácené zlo, aby citlivějším jedincům přivodilo třeba noční můry, ale jsem přesvědčen, že tento aspekt „Obscurations“ docení každý fanoušek blacku, deathu a doomu. Avšak základem každé metalové desky jsou prostě riffy a zde Ritual Chamber po většinu hrací doby také nezaostávají. Třeba takový první riff „Beings of Entropy“ se mi dokázal zavrtat do podvědomí opravdu důkladně a pasáží, ze kterých se mi málem ježily chlupy tu je taky nemálo (z úvodu „The Eternal Eye“ jsem se napoprvé málem posral). Minimálně první půlka alba se může chlubit skladbami, kde se ponurých částí a podivných melodií nachází hned několik. Nebýt tu jistých zbytečných vad, tak se o „Obscurations“ mluví podstatně více a na webzinech by se to jen hemžilo kecy o „nejlepší deathmetalové desce roku“ apod.

Mezi ony nedostatky patří plané, bezzubé pasáže. Mnohdy tolerovatelné, protože dané songy dojem vyvažují zmíněnými hnusoparty, ale v poslední třetině už desce prostě dochází dech. Úplný závěr „As Dust and the Animal“ je nezemský, ale minimálně první půlku této skladby opět stahuje dolů nudná vata. „The Grasp of the Host“ nebo zmíněnou „Void Indoctrination“ jsem se snažil za různých podmínek nějak vstřebat, ale prostě to nešlo. Čímž se dostávám k další „vadě“ a tou je délka; „Obscurations“ tu hodinu prostě neutáhne. Desce by neuškodily ani jiné vokály. Chápu, že si Derna chtěl své dílo nablít sám, ale jeho chroptění je obyčejné a časem nudné. Takový kanál ve stylu Infester (příklad) by hudbu jistě posunul dál, stejně jako asi i špinavější produkce, ale tohle konkrétně je už ten nejmenší detail.

Může se zdát, že jsem kritizoval víc, než chválil, ale přesto si myslím, že fanoušek temného oldschool death metalu by si Ritual Chamber neměl nechat ujít. „Obscurations (To Feast on the Seraphim)“ na úplnou špici sice nemá, ale taky to není taková nuda a kopírka jako Father Befouled a podobně.


Venom Inc., Vital Remains, Mortuary Drape

Venom Inc., Vital Remains, Mortuary Drape

Datum: 18.10.2016
Místo: Ostrava, Barrák
Účinkující: Desecrator, Mortuary Drape, Nervochaos, Venom Inc., Vital Remains

Na pokusy jistých lidí přiživit se na slávě svých bývalých kapel (ze kterých byli často vyhozeni) jsem nikdy nepohlížel zrovna příznivě. Proto by mě ani nenapadlo jít třeba na koncert Entombed A.D., Paula Di’Anna nebo současného Citronu (only Limetal is real). To samé by mohlo platit o Venom Inc., ale když se tak podívám na okolnosti, tak si myslím, že MantasAbaddonem mají právo na užívání značky Venom stejné, ne-li větší než Cronos se svými současnými spoluhráči… No, ale to ať si každý rozhodne podle sebe. Já nakonec na ostravský koncert Venom Inc. vyrazil rád, a to nejen kvůli přítomnosti mých oblíbených Mortuary Drape.

Když jsem konečně došel do klubu, australští Desecrator pomalu končili, tudíž nemám téměř o čem psát. Ale i ten jeden-a-půl songu mi řekl o hudbě dost. Tedy, že se jednalo o poctivý, avšak zcela obyčejný thrash metal.

Následující Nervochaos z Brazílie nesli příslib brutálního sypce à la Krisiun či Abhorrence, ale bohužel se mi dostalo jen tuctové lopaťárny. Čím blíž jsem se sunul k pódiu, tím víc jsem cítil jakousi nezanedbatelnou energii; publikum rovněž reagovalo docela s nadšením. Ale až na pár dobrých pasáží nebylo o co stát. Zmíněná tuctovost a mnohdy infantilní řeči mezi skladbami zanechaly poměrně divnou pachuť…

Může se zdát, že úvodní kapely slovy hodně odbývám a nebudu se přít. Ale v oněch chvílích začínala otrávenost převažovat nad nadšením, které se ve mně pár dní před koncertem probudilo…

Mortuary Drape pro mě byli hlavním lákadlem úterního večera. Italové se prezentují úderným, až proto-blackovým soundem, který evokuje atmosféru plesnivé, staré kostnice. Když si člověk poslechne majstrštyk „All the Witches Dance“, hned mu bude jasné, kam si občas chodí Cultes des ghoules pro inspiraci (mimo jiné). Klasicky nalíčení hudebníci (černé hadry, černobílý corpsepaint) poctivě nějakou dobu zvučili a počátek setu se dal tušit, až s příchodem kapelníka Wildness Perversion, který se postavil za dřevěnou „kazatelnu“. Úvodní blok skladeb „Primordial“, „Lithany“, „Obsessed by Necromancy“ mi dal vše, co jsem od Mortuary Drape očekával, ale pak…

Nu, celé padesátiminutové vystoupením bylo super, ale po chvíli byla „šablonovitost“ skladeb Mortuary Drape až příliš zjevná. Rovněž mě osobně zamrzelo, že z „All the Witches Dance“ zazněla kromě „Primordial“ už jen ikonická „Tregenda“. Mortuary Drape ve svém setu, který měl oslavit třicet let existence kapely, kladli důraz především na „Secret Sudaria“, cca tři songy zazněly z EP „Into the Drape“ a jinak z každého alba zahráli alespoň po skladbě.

Mortuary Drape

Mortuary Drape byli výborně sehraní, Wildness Perversion zpíval pomalu jak na desce, dokonce i ostravské publikum reagovalo živelněji, než jsem očekával. Po skončení koncertu jsem byl docela spokojený, ale kromě výborného METALU jsem rovněž doufal v přítomnost něčeho „jiného“, kterého se mi dostalo jen v náznacích. Solve et Coagula.

Kdybych napsal, že Vital Remains byli nejlepší kapela večera, určitě by se to dalo bezpečně odargumentovat. Amíci byli totiž ve výborné formě. Oproti poslednímu ostravskému koncertu v roce 2014, kde předskakovali Gorgoroth, měli „Lazarovci“ opět nového, mladého (a kvalitního) kytaristu. Nevím, kdo vlastně seděl za bicími, ale sypal jako vzteklý. Avšak nejdůležitější bylo, že v kapele stále zůstávají Gator Collier (basa/vokál) a Brian Werner (vokály); oba výborní chrliči, jejichž výkon set Vital Remains pozvedal asi nejvíce.

Vital Remains

Musím přiznat, že kvůli umístění Vital Remains mezi Mortuary Drape a Venom Inc. jsem se již předem rozhodl, obětovat kus jejich setu kvůli odpočinku, osvěžení. Takže nevím, zda se kapela podobně jako minule vracela k období před „Dechristianize“, anebo zda se vůbec zapalovaly nějaké bible, jak to prý teď bývá u nich obvyklé. Ale stihl jsem alespoň novou skladbu, která z letmého poslechu zapadala do schématu vytvořeného na posledních dvou deskách, jimž byl jako obvykle věnován téměř veškerý prostor (kromě povinných „Icons of Evil“, „Hammer Down the Nails“ a „Dechristianize“ jsem ještě zaregistroval „Savior to None… Failure for All…“).

Frontman se mimochodem mezi songy otřel i o zmíněný ostravský gig dva roky zpátky a prý byl ten letošní lepší. Nabízí se samozřejmě otázka, zda nekecal jen tak pro potěchu fandů, ale já bych s tímhle prohlášením klidně souhlasil.

Venom Inc

No, a nakonec už kurva Venom. Nebudu se dále obtěžovat s psaním nějakého „Inc.“, protože již s rozjezdem divoké „Rip Ride“ jsem měl stoprocentně jasno, že tohle Venom BYL. Demolition Man se šklebil jak démon, hrdlo mu rovněž perfektně sloužilo, a MantasAbaddonem do lidí sekali jeden nesvatý hit za druhým. V Barráku sice nebylo nijak narváno, ale pod pódiem bylo vysloveně příjemně, takže věřím, že každý fanda si musel přijít na své, ať už jen stál či mlátil hlavou, řval texty nebo dostal chuť se s dalšími trochu postrkat. A abych tu neplevelil jen se subjektivním, nadšeným kdákáním, tak si pomůžu tahákem (klik!) a dodám, že jen totální pozér necítí záchvěv nadšení, když ten brutální setlist vidí.

Nápor ryzího metalu se občas mírnil, když (obvykle) Mantas prohodil pár slov k publiku (zvláště krátký proslov před „Warhead” byl zajímavý, haha). Delší pauza pak nastala před koncem, kdy se Venom nechali pár minut vyvolávat a vytleskávat, aby publikum dorazili s „Black Metal“ a „Countess Bathory“. Během první jmenované na stage přišel Paul Speckmann (Death Strike, Master) a s Demolition Manem si odzpíval refrén. No a refrén poslední skladby odeřvali asi všichni v klubu, haha. Nadšení z koncertu Venom odeznívalo pozvolna několik dní, stejně jako bolest za krkem. Kult!

Venom Inc. Setlist BARRÁK Music Club, Ostrava, Czech Republic, European Tour 2016

Po úvodním rozladění se koncert nakonec vyvrbil téměř perfektně. Zvuk byl podle mého názoru dobrý celý večer a po dosažení jistého stupně opilosti se dalo bez následků požít a přežít i nepříliš dobré pivo. Rozežrán plným klubem při koncertu Prago Union, který se v Ostravě konal pár dní před Venom, jsem doufal, že místní a přespolní metalisté dorazí poctivě reprezentovat v hojném množství, ale těch odhadem 130-150 lidí teda moc nebylo, ne na Venom a spol. Ale jak je vidno z řádků výše, na prožitek to negativní vliv nemělo.


Ade – Carthago delenda est

Ade - Carthago delenda est

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.7.2016
Label: Xtreem Music

Tracklist:
01. Carthago delenda est
02. Across the Wolf’s Blood
03. Annibalem
04. With Tooth and Nail
05. Dark Days of Rome
06. Scipio indomitus victor
07. Mare nostrum
08. Zama: Where Tusks Are Buried
09. Excidium
10. Sowing Salt

Hrací doba: 48:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Věřím, že méně známým kapelám se neustálé přirovnávání k věhlasnějšímu jménu příliš nezamlouvá, nicméně jsou tady případy, kdy to prostě a jednoduše jinak nejde a ona kapela si za to vlastně může tak trochu sama. Ať už kvůli stylizaci, samotné hudbě či textové náplni jejích desek vám jednoduše na mysl vyplouvají asociace s tou či onou bandou, která má to štěstí, že totéž začala dělat dřív, dělá to lépe nebo za sebou má pouze silnější vydavatelství a je tak díky protekci více na očích.

Italská pětice Ade je bohužel jedním z těch případů, jimž by se jistě zasloužilo mnohem více pozornosti než jejím slavnějším kolegům, k nimž je jejich hudba automaticky připodobňuje. Když řeknu, že Ade hrají death metal, dobarvují ho epickými aranžemi a textově čerpají z období starověkého Říma, tak se většina lidí jistě rozpomene na Ex Deo. Vedlejšák Maurizia IaconaKataklysm, jenž má se svou boční partičkou na krku již dvě alba. Alba, která sice nebyla špatná, ale potenciál slibovaný mocnou promo kampaní naplněn zdaleka nebyl. A to bohužel ani v jenom případě.

Pojďme ale k Ade, o něž tady jde především. Tato pětičlenná legie se do současného stavu formovala relativně krátkou dobu a nutno říct, že během těch necelých deseti let se zdá být dost aktivní. Jejich kariéra byla započata v roce 2007, a pokud budu počítat i novinku „Carthago delenda est“, tak na svém kontě mají již tři řadová alba. Na debut „Prooemivm sangvine“ z roku 2009 navázal tři roky starý předchůdce „Spartacus“ a soudě dle několika písní, jež jsem vyslechl, se pozitivní dojem z „Carthago delenda est“ nezdá jako čirá náhoda. Ade jako by brousili svůj projev k větší preciznosti a třetí album je v tomto ohledu zpravidla přelomovým dílem, od nějž se odvíjí budoucnost.

Už jsem nakousl, že Ade hrají death metal. Na tom by nebylo zas tak nic zajímavého, ovšem v jejich případě – a zde vidím ten hlavní rozdíl oproti Ex Deo – se jedná o death metal vysoké kvality. Oproti slavnější kolegům z Kanady nemám z Ade dojem, že při formování kapely byl hlavní onen koncept a doprovodné blbosti jako kostým. Naopak, za Ade hovoří na „Carthago delenda est“ hudba a ta není vůbec špatná. Příjemný, epicky pojatý death metal s občasnými orchestracemi a orientálními prvky v zádech se spolu s tématickými texty skvěle hodí dohromady, a výsledkem je tak dobré deathmetalové album, které svou kvalitou nechává v závěsu mnohé slavnější kolegy.

Bohužel se i na „Carthago delenda est“ najdou nějaké slabší momenty, ale není jich tolik, aby výsledný dojem z poslechu nebyl pozitivní. Nechci tím říct, že „Excidium“ a „Dark Days of Rome“ jsou vyloženě špatné, ale nepřišly mi natolik zajímavé, takže jsem je občas při poslechu vypouštěl, protože v kontextu alba jako celku zapadají a ničím nevyčnívají. Jádrem nahrávky jsou hutné deathmetalové vály, které mají díky instrumentální zdatnosti jednotlivých členů Ade skoro až technický nádech podobný egyptologům Nile, nicméně v podání Italů je výsledek přímočařejší a útočí svou přirozenou chytlavostí a dravostí.

Ade

Styčnými body „Carthago delenda est“ je úvodní titulka, orientálně laděná „Annibalem“ a epické výpravné jízdy „With Tooth and Nail“ a „Mare nostrum“. Ve všech hraje prim animální projev zpěváka Traianvse, jenž střídá jak angličtinu, tak latinu, kytarové běsnění Nera a Fabia a mocná rytmika Caligvly a Commodvse. Asi netřeba zdůrazňovat, že se jedná o přezdívky zvolené záměrně tak, aby ladily do hudebního a lyrického zaměření Ade. Když budu mluvit jen za sebe, tak nejsilnější jsou Ade ve výpravnějších kompozicicích, mezi něž patří právě titulní hitovka v úvodu nebo „With Tooth and Nail“, již odstartuje sloní troubení.

Abych pravdu řekl, tak mi trochu scházela nějaká pomalejší píseň, ve které by starověká atmosféra dostala ještě hlubší nádech, ale není to nic, co by bylo vyloženě na škodu. Ony totiž i ty brutální náklepy jako „Sowing Salt“, „Across the Wolf’s Blood“ či „Mare nostrum“ dokázaly po chvíli zaujmout natolik, abych je bral jako součást vyrovnaného alba, a ne jako tuctové výplně, jimž k dokonalosti něco schází.

Dá se Ade něco vytknout? Pokud pominu subjektivní výtky ke dvěma slabším skladbám a zanedbatelnou absenci pomalejší rozmáchlé kompozice, tak mě nic extra nenapadá. Přesně takhle by to totiž v této hudbě mělo být. Kvalitní hudba stojí sama o sobě na pevném základu, je skvěle zahraná a jako třešnička na dortu je nabízen lákavý příběh, líbivé aranže a stylizace do starověkého Říma. Když se všechny hvězdy sejdou ve správném postavení, tak je tohle všechno dohromady něco, co může dopadnou hodně dobře. A Ade se to povedlo. Svou třetí deskou snad na sebe upozorní natolik důrazně, že příště už se o nich nemusíme bavit jako o neznámé partě, ale jako o naději, která má na to, aby utáhla celý peloton obdobně laděných part. Velmi příjemné překvapení.