Archiv štítku: death metal

Necrophobic – Mark of the Necrogram

Necrophobic - Mark of the Necrogram

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Mark of the Necrogram
02. Odium caecum
03. Tsar Bomba
04. Lamashtu
05. Sacrosanct
06. Pesta
07. Requiem for a Dying Sun
08. Crown of Horns
09. From the Great Above to the Great Below
10. Undergången

Hrací doba: 48:14

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Někdy to bývá docela složité recenzi zažít. Když je těch témat pro úvod hodně, jde ještě o tu příjemnější variantu, ale častěji se stává, že člověka prostě nic nenapadá. Zrovna u Necrophobic se ovšem introdukce článku sama nabízí, poněvadž u téhle švédské kultovky se toho v posledních dělo poměrně dost.

Nejprve se ještě vraťme k minulému albu „Womb of Lilithu“ z roku 2013. To kapelu zachytilo ve fázi po odchodu dvojice dlouholetých sekerníků Sebastiana Ramstedta a Johana Bergebäcka. Na jejich místo přišel jiný ostřílený borec Fredrik FolkareUnleashed (a také se mihnul Robert Sennebäck, který nicméně album nenatáčel), plus část kytar na „Womb of Lilithu“ nahrál i tehdejší vokalista Tobias Sidegård. Bohužel se tahle personální obměna na kvalitě nahrávky podepsala docela výrazně, protože z toho vylezla s dost velkou pravděpodobností ta nejslabší deska v historii Necrophobic. Aby toho nebylo málo, souběžně s jejím vydáním se provalilo, že Sidegård tak trochu holduje praktikování domácího násilí na manželce a dvou dcerách, na základě čehož se s ním zbytek Necrophobic rozloučil.

Následovaly další personální rošády. Na pozici zpěváka přišel – respektive se vrátil – Anders Strokirk, jenž u Necrophobic kdysi nařval debutovou fošnu „The Nocturnal Silence“ z roku 1993. To ale nebylo vše. Za čas ze sestavy odchází i Folkare a kytarové práce se opět ujímá duo RamstedtBergebäck. A opět je tato změna silně cítit. Tentokrát v tom pozitivním slova smyslu.

Nezáživné „Womb of Lilithu“ budiž zapomenuto. Novinka „Mark of the Necrogram“ totiž jednoznačně ukazuje, že severská stálice ještě do starého železa nepatří a pořád dokáže nabídnout pořádný kus poctivého hoblovacího metalu, v němž vítězí smysl pro tradici nad progresí. O tom ostatně svědčí už obal – když o jeho nakreslení požádáte Necrolorda, je už dopředu jasné, jak bude vypadat a že bude vypadat kurva metalově. Taková je v jistém ohledu i hudební náplň.

Artwork mě nicméně nezasáhl. Už mě ty Necrolordovy malůvky trochu nudí, poněvadž je to furt na jedno brdo. Zato obsah „Mark of the Necrogram“ mi radost udělal. Prakticky se to nese duchu v typickém pro Necrophobic – jedná se o kapelu natolik zavedenou, že snad ani není nutné nějak zevrubněji popisovat, co si pod tím představit. Na rozdíl od „Womb of Lilithu“ ale novinka šlape zodpovědně jak bulharská kurva a může se pochlubit slušnou řádkou skvělých metalových fláků.

Necrophobic

Kdybych měl vybrat jen dva vrcholy, asi bych nejprve ukázal na „Tsar Bomba“, což je prostě hymna jako prase, až z toho vždycky dostanu chuť nasadit křivák a provětrat mařenu. Hned následně bych pak zmínil šlapavou „Requiem for a Dying Sun“ s výborným jednoduchým riffem a chytlavým středním tempem.

„Tsar Bomba“ a „Requiem for a Dying Sun“ jsou ovšem jen špička ledovce. Ve skutečnosti na albu není track, co by mi vadil a nechtěl jsem jej poslouchat. A naopak těch povedených kusů se najde o poznání víc. Namátkou třeba „Lamashtu“, „Sacrosanct“, singlová „Pesta“ nebo titulní otvírák „Mark of the Necrogram“ jsou prostě dobré a ukazují, že Necrophobic ještě dech nedošel. Nejspíš i díky návratu prověřených kytarových borců.

Dovolil bych si prohlásit, že „Mark of the Necrogram“ je deskou, na niž skupina fungující nepřetržitě téměř tři dekády může být s klidem pyšná. Necrophobic na své novince nevymýšlejí nic nového, ale své pekelné řemeslo mají v malíku a nabízejí přesně takové album, jaké byste od skupiny jejich formátu, stylu a staří dnes chtěli slyšet. A to vůbec není málo.


Skeletal Remains – Devouring Mortality

Skeletal Remains - Devouring Mortality

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 13.4.2018
Label: Dark Descent Records / Century Media Records

Tracklist:
01. Ripperology
02. Seismic Abyss
03. Catastrophic Retribution
04. Devouring Mortality
05. Torture Labyrinth
06. Grotesque Creation
07. Parasitic Horrors
08. Mortal Decimation
09. Lifeless Manifestation
10. Reanimating Pathogen
11. Internal Detestation

Hrací doba: 44:36

Odkazy:
facebook / bandcamp

Americká mlátička Skeletal Remains nemusí být pro českého fanouška úplnou neznámou. Svou přítomností před lety poctili jak Brutal Assault, tak Obscene Extreme, avšak ani na jednom z festivalů nezaujali pozici některého z významnějších aktů. Právě tuto skutečnost by mohlo letošní album „Devouring Mortality“ změnit, a tyto kalifornské deathmetalisty posunout v hudební hierarchii o kousek výše.

Skeletal Remains fungují od roku 2011. Tehdy si ještě říkali Anthropophagy, ale to se s nahráním prvního demosnímku změnilo. Od té doby vydali dvě studiové desky, „Beyond the Flesh“ a „Condemned to Misery“, na kterých se jasně drží svého kopyta a ani „Devouring Mortality“ na tom nic nemění.

Styl kapely by se dal jednoduše shrnout pod nálepku „oldschool“, ale zároveň je třeba nezaměňovat tento termín se zpátečnictvím nebo pouhou nudnou opakovačkou dříve slyšeného. Ti, kteří jsou znalí předchozích dvou nahrávek, ví moc dobře co čekat, avšak i pro ně bude novinka znatelným posunem. Ale popořadě. Skeletal Remains vsadili na čerpání z prověřených žánrových análů, takže není žádným překvapením, když se vám tu připomene raná tvorba Death, Gorguts, Obituary a hlavně pak Pestilence. Dávný odér tomu také dodává krásná obálka od Dana Seagravea, jehož všichni dobře známe třeba díky pracím pro výše jmenované skupiny.

Právě Pestilence, konkrétně pak jejich monument „Consuming Impulse“, je hlavní inspirací „Devouring Mortality“ potažmo Skeletal Remains. Ale i právě díky vlivům ostatních kapel vás při poslechu nenapadají žádná negativa s tím spjatá. Svou roli hraje především fakt, že je to prostě kurva dobře zahrané a poskládané do sebe, takže není důvod proč si stěžovat na nějakou podobnost.

Onen vliv nizozemských Pestilence tkví ve vokálech Chrise Monroye a přední postavy hrdelního projevu, Martina van Drunena. To zároveň znamená, že o zpěv je tu dobře postaráno. Ale není to jenom o tom. I to, jak jsou skladby složené, jak se mění tempa z rychlých sypaček do smrtelně přísných poloh pro mlácení hlavou jak dělaných, tam všude je jasně viditelné, jak si Skeletal Remains dělali poznámky do notýsku během poslechu klasické tvorby metalu smrti.

V porovnání s minulými studiovkami Skeletal Remains je znát vývoj kupředu v hudbě i produkci. „Devouring Mortality“ zní jednoduše profesionálněji a dospěleji než jeho předchůdci. Není nijak náročné na poslech, nevyžaduje extra pozornost, naopak se celkem jednoduše zahloubá do hlavy, čemuž kromě skladatelské práce pomáhá také dobře zvládnutá produkce, díky níž sice nemá placka kouzlo počátků záhrobních metalových hrátek, ale dokáže být přijatelnější, přičemž stále představuje kvalitní ukázku death metalu, a ne pouhou líbivou pitomost.

„Devouring Mortality“ je dále jedním z těch alb, kde nemá moc smysl rozpitvávat jednotlivé skladby, jelikož téměř každá nabízí podobný požitek. Výtku bych viděl právě možná tady, kdy se až moc jede podle šablony sloka-refrén-sólo, takže občas jsou si písně podobné jako vejce vejci. Přesto se u poslechu nenudím. Riffům nechybí chytlavost, rytmika je dobře doplňuje a vše kontroluje bezchybný zpěv. Více mě baví první polovina desky, jež vyvrcholí se sedmou úderkou „Parasitic Horrors“. Po ní se určitě nejedná o žádný průser, ale skladby následující se mi oposlouchaly nějak rychleji.

Závěrem mi nezbývá než „Devouring Mortality“ doporučit. Pro fanouška death metalu se jedná o zábavnou jistotu a nic překvapivého, avšak hlavní požitek z alba může mít nefanoušek, pro kterého to může být příhodná vstupní brána do tohoto světa. Skeletal Remains vzali to nejlepší od starých pardálu a s přehledem to předvedli po svém, už po třetí a tentokrát také nejlépe.

Skeletal Remains


Temple Desecration – Whirlwinds of Fathomless Chaos

Temple Desecration - Whirlwinds of Fathomless Chaos

Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Nameless Hordes
02. Entering the Void
03. Dominion of Darkness
04. Covenant
05. Blood Offering

Hrací doba: 37:23

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Předpokládám, že Temple Desecration u nás nepatří k nejznámějším polským spolkům, i když zde vystupovali už dvakrát, a to v Praze (s Infernem a Somrak) plus v Karviné (s Outre a Silva Nigra). Ostatně, bestiální black metal / war metal má u nás v oblibě jen nízké procento metalových posluchačů a ani na jednom z koncertů nebylo narváno. Já měl poprvé tu čest se s kapelou seznámit už na jednom z jejich zcela prvních koncertů, když před cca šesti lety v polských Tychach společně s Bestial Raids a Decline předskakovali zaniknuvším španělských špinavcům Proclamation. Set Temple Desecration ve mně zanechal poměrně pozitivní dojem, který se sedmipalcem „Communion Perished“ a karvinským koncertem ještě o něco málo vzrostl. Zásadní ovšem bylo, když kapela loni v únoru vypustila hrubý mix skladby „Blood Offering“. Díky ní jsem se na debut začal doopravdy těšit.

Je docela možné, že se vydání desky protáhlo kvůli piplačce s produkcí a nebo zaneprázdněností zvukmistra, kterým je zřejmě opět všem známý Mgła. Níže již máte k dispozici finální verzi zmíněné skladby, a jak jistě uznáte, mohutná produkce naprosto vraždí! Skladba také ukazuje nejsilnější stránky Temple Desecration; je tu kurevský drive a řekl bych, že druhý kataklysmický motiv je na poměry subžánru nápaditý. Primitivní, ale svěží. Něco takového jsem chtěl slyšet už dlouho.

Jak jsem tušil již dříve, Temple Desecration se pokouší do ryze bestiálního výraziva naroubouvat prvky, které bychom očekávali od black metalu „duchovnějšího“ rázu, i když teda předpokládám, že posluchač si u „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ vzpomene spíš na moderní hnuso-death. Adorace rohatého tu má trochu vznešenější náturu a kapela se také místy snaží pracovat s monotónní repeticí, příkladem toho budiž „Entering the Void“ a hlavně dvanáctiminutová „Covenant“. Ale abych byl upřímný, Teitanblood se mix plamenného fanatismu Funeral Mist a raných Watain se soundem Blasphemy a SadEx podařil neskonale lépe. Snaha vykouzlit jakousi atmosféru a nejenom rytmický námrd je evidentní, i když kapela v ničem nezrazuje etalon stanovený „Fallen Angel of Doom“. Snaha se počítá, ale to není všechno.

„Whirlwinds of Fathomless Chaos“ by teoreticky mohla být výborná deska, ale… Například necelá první půle úvodní „Nameless Hordes“ zní kurva slibně. Temple Desecration skvěle balancují mezi řádem a bezbřehým chaosem, násilí dosahuje maxima a přechod k uhrančivému atmosférickému riffu je hladký. Ale co pak? Věřím, že členové nad kompozicí hodně přemýšleli, ale i když se chytře vrací k tomu, co fungovalo v první části songu, ono to nakonec nudí, kór když přijdou pouze s jedním novým motivem a ten je prostě planý jak svině. Všechny zdejší skladby postrádají vyvrcholení a dříve nebo později se bezmocně plácají v šedi.

Temple Desecration

Leccos by se dalo odpustit, kdyby aspoň každý song nabídl jednu, dvě pasáže, co vraždí, ale to mohu říct, jen o první a poslední skladbě. „Dominion of Darkness“ v tomhle ohledu ještě ujde, ale „Entering the Void“ jde doslova jedním uchem tam a druhým ven. Monotónní „Covenant“ je rovněž úspěšná tak na půl, ale aspoň na desce vyčnívá, když už nic. Být hnusný, tak třeba utrousím něco o nepovedené nápodobě Grave Upheaval.

Možná jsem na debut Temple Desecration přísný, asi má očekávání byla příliš vysoká a nesprávně od kapely vyžaduji prvotřídní výkon. Ale na druhou stranu, chuť mít tuhle recku z krku je velká a v přenosném přehrávači se „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ taky dlouho neohřálo. Příslib, že by Temple Desecration mohli jednou nahrát silný a originální námrd, nebyl definitivně zadupán do země, ale tahle vize je prozatím nad síly kapely.


Throneum – The Tight Deathrope Act Over Rubicon

Throneum - The Tight Deathrope Act Over Rubicon

Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 29.6.2018
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Crossing the Dead River
02. The Tight Deathrope Act Over Rubicon
03. Enochian Lexicon I
04. Enochian Lexicon II
05. Enochian Lexicon III
06. Enochian Lexicon IV
07. The Biblical Serpent – The Master of Misfortune
08. To-Mega-Therion
09. Primal Words. Orphic

Hrací doba: 59:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Hells Headbangers Records

Úvodní odstavce recenzí jsou zlo, zvláště když chcete psát o další kapele z Polska a máte pocit, že o tamější scéně omíláte skoro furt to samé. Pro inspiraci jsem letmo prolítl tag „POL“ a napadlo mě, že se tu převážně věnujeme méně známým blackmetalovým spolkům, případně zajímavým žánrovým kočkopsům, což si myslím, že docela potvrzuje význam této stránky. Nyní mám ale v plánu představit desku již dlouhá léta zavedené deathmetalové veličiny, která si zasluhuje označit za kultovní, i přestože se v našem kraji nejedná o příliš známé jméno.

Řeč bude o Throneum a jejich v pořadí již deváté desce „The Tight Deathrope Act Over Rubicon“. S kapelou jsem se před lety seznámil díky titulům „Bestial Antihuman Evil“ a „Mutiny of Death“, se kterými se zaklínala, že posluchači neuctívající Imperator, Asphyx, Order from Chaos, Bestial Warlust, Necrovore (a další) by se měli poslechu Throneum vyhnout, což říká vše podstatné. Death metal v podání Throneum, minimálně na těchto titulech, je autenticky starý, surový a vyhrocený do nepříčetnosti. Musím se ale přiznat, že i když jsou oba zmíněné tituly super, kapele jsem více pozornosti nevěnoval. Však se sami podívejte na archivy na tu smršť nahrávek. To mě dovede spolehlivě odradit skoro vždy.

Co mě tedy přilákalo k desce nové? Byl to popisek, který přišel společně s promem. Ten mimochodem najdete na určené Bandcamp stránce, kam se můžete prokliknout skrze přiložené ukázky. I když záměrem textu je evidentně desku prodat, nabízí několik postřehů, které hudbu perfektně vystihují, snad i lépe než bych to kdy dokázal já sám. Tvrdí mimo jiné, že „The Tight Deathrope Act Over Rubicon“ přichází s novými vlivy, mezi které patří starý Therion, Abruptum, Ophthalamia nebo Mekong Delta, ale to je mi vcelku fukk.

Throneum už nehrají pouze vzteklý oldschool death metal, jak bylo psáno výše, ale něco, co by se dalo uznat za originální a značně choré. Když album poslouchám, přijde mi, jako bych odněkud vytáhl zašlou těžkou knihu o duševních chorobách, které jsou „erudovaně“ ozřejměny démonickým působením, a ohavných návodech, jak těchto poruch dosáhnout. Taková hlubinná psychologie říznutá démonolatrií a nigromancií. „Jak dosáhnouti těžké disociace a psýché u břehů Plutónie nadobro zakotviti? Jest nutno uvařit žídě zaživa v kozlí moči a vývar pozřít o půlnoci na opuštěné křižovatce, za odříkání tajných enochiánských formulek, kterým učí Paimon. Jako dezert podáváme oči slepýše a blín černý. V krajiny záhrobní zíráme skrz kostěné triangulum orientované na jih, dokud Stínové Já nevznáší se u kýžených břehů. Komorbidního blaha katatonického lze dosáhnout za konjunkce Marta se Saturnem.“

Samotná kapela prý tuhle desku označuje za nekro-psychedelickou, což je taky vhodně sugestivní přídomek. Progresivní temnotu ve stylu současného hnuso-deathu nečekejte, Throneum hudebně stojí v opozici vůči kapelám jako Altarage (protože jsou to jen talentované kopírky) nebo Imperial Triumphant (protože cizoloží s nemetalovými žánry). Je tu ovšem dost mrdlých kakofonických sól a prapodivných motivů, které dovedou navodit nálady blízké strachu z nezemského nebo alespoň starost o duševní pohodu hudebníků.

Nerad bych fabrikoval dojem, jak prvotřídní a skvělé tohle album je, skladby mají svá hluchá místa a nejsem zcela přesvědčen, že by tu byly pasáže, které by posluchače dokázaly odstřelit ze židle (rád bych se mýlil). Faktem ale zůstává, že v posledních týdnech jsem žádnou jinou desku neposlouchal častěji. Pokud máte rádi agresivní oldschool death metal s příjemně surovým zvukem a láká vás vidina poutavé hororové atmosféry, tak „The Tight Deathrope Act Over Rubicon“ zkuste. Z přiložených, dosud dostupných tří skladeb doporučuji tu titulní a především „Enochian Lexicon I“. Přítomná enochiánská tetralogie patří mimochodem ke špici alba.


Portal – Ion

Portal - Ion

Země: Austrálie
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Nth
02. ESP ION AGE
03. Husk
04. Phreqs
05. Crone
06. Revault of Volts
07. Spores
08. Phathom
09. Olde Guarde

Hrací doba: 36:56

Odkazy:
facebook

Australské zjevení Portal putuje po naší planetě už více jak dvacet let a slova o nějaké vlastní tváři pro ně platí snad více než pro kohokoliv jiného. Tedy alespoň hudebně. Čistě vizuálně se halí do kostýmů a svá civilní jména kryjí pod pseudonymy, což zrovna není úplně originální, ale plně to vynahrazuje jejich tvorba. Ta včetně letošního „Ion“ čítá pět dlouhohrajících desek, dvě EP a rovněž dvě splitka.

S vydáním „Ion“ se dráha Portal hned popisuje lépe, jelikož je jasné, že právě nové album naznačuje nový směr a uzavírá předešlou kapitolu. A to je vlastně ta nejpodstatnější informace. S prvotním „Seepia“ z roku 2003 se Australané představili s neotřelou, chaotickou a technicky vyspělou formou death/black metalu, kterou vybrousili k dokonalosti s následující trojicí opusů „Outre“, „Swarth“ a „Vexovoid“. Tam už se ve veliké míře sázelo až na ambientně zvrácenou atmosféru, s níž Portal umí pracovat jako málokdo. V posluchači dokáží vyvolat škálu emocí od počátečního pohlcení, přes fascinaci, až po zhnusení. Něco skutečně neopakovatelného a unikátního.

„Ion“ však představuje Portal zase v trochu jiném světle (temnu). Že se jedná o Portal, stále poznáte zcela bezpečně, jenom na vás novinka útočí jinak a vyvolává tak jiné pocity než např. poslední „Vexovoid“. Tam, kde se vás v minulosti snažili dostat stísněnou náladou a topením se ve vesmírném nekonečnu, nyní působí disharmonickými až rušivými elementy svých nástrojů, čímž otevírají dosud nepoznanou zručnost, ale zároveň zavírají kapitolu totálního odevzdávání se hlubinám.

Dost možná se jedná o logický krok, kdy mohlo dojít k uměleckému vyčerpání prostoru a jediným východiskem bylo vydat se jiným směrem. „Ion“ je nadále temným albem, s charakteristickým projevem The Curatora na pomezí šepotu a growlingu či spletí riffů, z nichž se točí hlava, jenom to celkově vyznívá vlastně úplně jinak. Výrazným prvkem, jenž přihrává ke změně zvuku kapely, je také produkce. Ta vytváří zajímavý kontrast, kde je pro zlou hudbu zvolena relativně čistá produkce. Nástroje už neznějí jako hukot, ba naopak zcela zřetelně rozeznáte, co kdo na svém náčiní právě provádí. Víc než cokoliv jiného mi zvuk „Ion“ připomíná šedesátkové garážové kapely.

Nejvíce mi však u „Ion“ chybí to, že na mě nefunguje jako celek, jako jedna valivá síla, kterou posluchač postupně skládá dohromady. Do tohoto stádia jsem se při poslechu nikdy nedostal. Jak známo, hudba Portal rozhodně není jednohubkou, a když ji napoprvé nepochopíte, vůbec se není čemu divit. Vyžaduje to více pozornosti, více věnovaného času a ono se vám to postupně vrátí i s úroky. Tak tomu u některých, často zpětně nejvěhlasnějších alb skutečně je. U „Ion“ se tomu tak ale neděje.

Portal

S tím jde ruku v ruce pospolitost díla. Starší desky Portal si neumím moc dobře představit nějak rozdělené, kdy si například pustíte jenom jednu oblíbenou skladbu. V případě „Ion“ si však s klidem přehraji třeba „Phreqs“ a víc už nic. Ta je mimochodem skutečně nejlepším kusem a díky ní, jakožto první ochutnávce před vydáním, jsem se na „Ion“ i přes už jasně slyšitelné změny těšil. Hlavně pak její pasáž od poloviny do konce je tím správným, portalovským brnkáním na nervy. Kýžená jednolitost „Vexovoid“ se však nekoná a to je podle mě prostě špatně.

Ono by to všechno mohlo být daleko lepší, kdyby se atmosféru podařilo nahradit stejně brilantní technikou. Ovšem ani z hlediska technického death metalu to není vyloženě majstrštyk. Nemůžu se zbavit dojmu, jako by skladby vznikaly až tak nějak za chodu, nahodilou změtí kakofonií. Vlastně je to taková nedomrlá blackmetalová podoba Gorguts. Na druhou stranu Portal s novým albem stále převyšují nemalé množství zbytku dnešní produkce a i to je třeba mít při závěrečném verdiktu stále na paměti.

Výstižným slovem pro „Ion“ je jednoznačně zklamání. Toho, kvůli čemu jsem se k Portal v minulosti vracel, se mi zde nedostává. To myslím mluví za vše. Poslechem tohoto alba rozhodně neztratíte čas, ale pokud jste obeznámeni s předešlou tvorbou, dost možná budete mít podobné pocity jako já. „Ion“ je možná správnou cestou, ale je potřeba dát Portal ještě trochu času, aby tenhle polotovar s dalším počinem dovedli k finálnímu zpracování.


Degial – Predator Reign

Degial - Predator Reign

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Predator Reign
02. Thousand Spears Impale
03. The Savage Covenant
04. Crown of Fire
05. Devil Spawn
06. Hellstorm
07. Heretical Repugnance
08. Annihilation Banner
09. Triumphant Extinction
10. Clangor of Subjugation

Hrací doba: 38:28

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Furt si říkám, že bych se měl čerstvým nahrávkám věnovat důkladněji, ale čas a jistá lenost jsou příčinou, že v aktivním lovu polevuji a důležité desky, které mi nebyly podstrčeny pod nos, objevuji až s jistým časovým odstupem. Naštěstí skutečně kvalitní věci obvykle úplně nezapadnou a pozornost kumulují pomalu, ale jistě.

Švédští Degial nejsou ani zdaleka tím nejhlubším undergroundem, jejich nosiče jsou dobře distribuované a vychází pod kvalitním labelem. Místní příslušnost (Uppsala) a z toho vyplývající vazby na veleznámé kapely dále znamenají, že objev Degial je pro mnoho lidí vzdálen jen pár kliknutí. Přesto mi přijde, že se o kapele moc nemluví, alespoň u nás ne.

Kapelu jsem díky labelové příslušnosti registroval s první deskou „Death‘s Striking Wings“, ale když zrovna píšu tenhle odstavec, nevybavím si z ní vůbec nic. Marná asi nebyla, jelikož pamatuji, že následující „Savage Mutiny“ jsem vyhlížel s jistým očekáváním. Avšak ta mě nakonec svým melodickým přístupem odradila, protože hudba výrazně inspirovaná Dissection mi je po chuti jen vzácně. Nebýt důrazného osobního doporučení v únoru, asi bych „Predator Reign“ zcela přešel, ale naštěstí se tak nestalo a hned s první skladbou jsem věděl, že tohle je čistý zásah do vkusu člověka, co vyhledává metal smrti, jak jej definovali Morbid AngelNecrovore. Navíc s krutým zvukem a bez zbytečných pičovinek kolem.

Nemohu popřít, že v určitých momentech inspirace opět bije do uší. Některé riffy by na „Altars of Madness“ zapadly 100% a disharmonické zlo-melodie přímo vychází z „Divus de mortuus“. Je tohle ovšem věc hodná kritiky? „Predator Reign“ prokládají zběsilá sóla ve stylu Slayer nebo Angelcorpse, ale žádné se žel nepokouší proniknout do experimentálních sfér, jak to dělával mistr Azagthoth. Vokály bych osobně přirovnal k výrazu Davida Vincenta na „Thy Kingdom Come“ a omílaném debutu, ale přesto všechno bych Degial nerad popsal jako pouhou kopírku Morbid Angel, kór když mají nezanedbatelně blízko k těm méně známým průkopníkům.

Podobně jako Vorum (se kterými vlastně sdílejí člena) se Degial pokouší na soundu Necrovore dále stavět, ale nikoliv jak například činí spousta následovníků Morbid Angel, kteří se soustředí pouze na jednotlivé aspekty původců bez vlastní přidané hodnoty. Degial umí rozdráždit zvířecí atavismy v člověku i za pomocí těch nejzákladnějších žánrových postupů, avšak vhodně je zapustili do složitějších kytarových eskapád a bohapustých náklepů, alespoň já mám teda jasno, že bych si na koncertě tu palici umlátil. Morbid Angel svůj počáteční hudební recept košatě rozvedli, avšak Necrovore to s jedním demem nestihli a osobně si myslím, že Degial zajímavě nastínili, co by se tak mohlo dít, kdyby tomu bylo jinak.

Degial

Teď, když už mám téměř hotovo a to nejdůležitější asi zaznělo, jsem si předchozí nahrávky oživil. Mohu říci, že „Predator Reign“ představuje Degial v podstatně vyspělejší a koncentrovanější formě. Syrová „Death‘s Striking Wings“ a také mírně odlišná „Savage Mutiny“ byly nezbytnými kroky na cestě vstříc triumfálnímu námrdu „Predator Reign“, avšak tentokrát se Degial vystříhali vysloveně planých či nepatřičných nápadů. Posluchač navíc nedostane nic zadarmo, takže to chce desku naposlouchat, než se skladby trochu vryjí do paměti a těch pár kompozičních překvápek zevšední. Neplatí tu sice, že co song to kult, ale „Predator Reign“ si může pár opravdu těžkotonážních hitů připsat k dobru.

Do výročního eintopfu by se „Predator Reign“ nedostalo, ale brzy jsem měl jasno, že tahle deska tady nesmí chybět. Také oceňuji, že Degial nenásledovali příkladu mnoha dalších švédských, dříve deathmetalových těles a pořád drhnou pravověrný metal smrti, kde progrese znamená víc agrese a zla, nikoliv koketérii s rockovým buzněním.


Boia – Chivalry of Death

Boia - Chivalry of Death

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.12.2017
Label: Caligari Records

Hrací doba: 12:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

V dnešní malé (délkou, nikoliv významem) recenzi si představíme další nahrávku z produkce zámořského obskurního labelu Caligari Records. Tentokrát si posvítíme na italskou smečku Boia, která se v podzemí Apeninského poloostrova plazí už nějaký ten rok, ale svou prvotinu „Chivalry of Death“ vydala až na sklonku loňska právě pod Caligari. Dříve však borci fungovali pod jiným jménem Nevrotic Mass a dle dostupných informací produkovali death / grind. Aktuální podoba formace pod názvem Boia je ale trochu o něčem jiném.

Do poslechu „Chivalry of Death“ jsem se pustil mimo jiné z toho důvodu, že se mi líbí vizuální prezentace Boia. Logo je skvělé, stejně tak i přebal „Chivalry of Death“ a docela k tomu sedí i doposud jediná fotografie skupiny. Celé mi to evokuje atmosféru starých zašlých hororů, což je něco, co mám skutečně rád. Tak jsem to tam vrazil (žádné dvojsmysly), abych sám na sobě otestoval, jestli lze podobnou náladu cítit i ze samotné muziky…

…a odpověď zní, že spíš ne. Co se totiž hudební stránky týká, Boia hoblují špinavý death metal staré školy. Což je to nejdůležitější, co byste si z tohohle textu měli odnést. Label kapelu označil za necrometalové neandrtálce a není to vůbec od věci. „Chivalry of Death“ vážně trochu působí, jako kdyby sem přicestovalo z úplně jiného roku. Věřím, že spousta z vás má přesně tohle ráda, takže pokud po tomhle prohlášení vzrostl váš zájem, pak právě pro vás Boia svou muziku drhnou. Je to správně hnilobné a v dobrém slova smyslu zastaralé, ale zase ne přeexponovaným způsobem, který by z toho dělal nepřehledný bordel. Prostě od všeho tak akorát.

Ze songů mě osobně nejvíc baví „Rotten 666“ (už jen ty názvy, že jo), především díky povedené střední pasáže vrcholící se skvělou kytarovou melodií. Dobrá je i podobně vystavěná „From the Depths“, v jejímž prostředku lze poznat, že někteří členové Boia hrají doom metal ve formaci Gargoyle, jejíž doposud jediný demosnímek „Reborn in Blasphemy“ mohu s klidem doporučit (víc než „Chivalry of Death“).

Samotné „Chivalry of Death“ je jinak docela oukej fošna, ale nic zásadního se na ní neodehrává. Fandové hrubého death metalu staré školy do toho mohou s naprostým klidem jít a nejspíš odejdou uspokojeni, ale kdokoliv další to slyšet nemusí. Za mě pohodová věc, ale vracet se k tomu nebudu a na rovinu můžu říct, že zanedlouho už si na tuhle placku ani nevzpomenu.


Grave Upheaval – (untitled)

Grave Upheaval - (untitled)

Země: Austrálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.3.2018
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. II-I
02. II-II
03. II-III
04. II-IV
05. II-V
06. II-VI
07. II-VII
08. II-VIII

Hrací doba: 57:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Dosáhl (death) metal své krajní meze? Určitě lze nalézt kapely, které by o tom svědčily, ale já věřím, že ještě nikoliv, a pokaždé, když je překročena jedna pomyslná hranice, objeví se horizonty nové, které dobývají dotyční pokořitelé či někdo ze zástupu talentovaných následovníků. Grave Upheaval patří mezi ty, kteří se o posouvání hranic pokoušejí a je vcelku jedno, zda přičinlivě nebo ne. Mluvíme zde samozřejmě o posunu v rámci jistých abstraktních kvalit než těch ryze instrumentálních či kompozičních, ale i v tomhle ohledu mají Australané co nabídnout.

Již první demo mělo ve svém „neandrtálství“ veliký náskok před trendovými kopírkami Incantation. Avšak i když si pod neandrtálcem obvykle představíme velice primitivního, pudy vedeného hominida, zdá se, že i toto odvětví člověčenstva bylo překvapivě vyspělé s citem pro věci duchovní a umělecké. A něco podobného platí i o Grave Upheaval, vemte si například ultra-primitivní „Goat Kommand“, která naplňuje tezi „outsiderů“, že metal představuje pouze mlácení do nástrojů. Koho by vlastně napadlo, že se jedná o originální překlad ubíjejícího klavírního motivu známého z „Eyes Wide Shut“, který pochází z pera György Ligetiho? Demo rovněž uvedlo typickou atmosféru Grave Upheaval, jež byla kultivována na následujících splitech. Sdílená nahrávka s Manticore podle mého názoru představuje sound Grave Upheaval již ve své definitivní formě, tedy dusivého, do pekel podladěného metalu smrti s ambientními rysy.

V případě dlouhohrajícího debutu bych se nebál sáhnout po označení drone / death. Nechyběly zde klasické žánrové vlastnosti, ani uchopitelné riffy, ale věřím, že album na posluchačovu představivost působilo podstatně jinak než běžný deathový námrd. Mně na mysl například přicházely obrazy podzemních řek a tlumeného světla ohňů v zatuchlých jeskynních. Kdo je tak mohl udržovat?

Nová, opět nepojmenovaná deska nepůsobí tolik abstraktně a je vcelku obdivuhodné, jaký zvuk dokážou členové Grave Upheaval svépomocí vyčarovat. Posluchač nemusí napínat sluch, aby dešifroval chaotické riffy násilných pasáží a za pomalého chodu je dynamika nástrojů velice živelná; akustický tlak je chvílemi až hmatatelný. A vzhledem k tomu, že hlasy jsou zde užívány doslova jako další zvukomalebný nástroj, je radost tuhle placku poslouchat. Ale samozřejmě, že důležitá je hudba, i když tento termín zde nerad užívám. Grave Upheaval k tvorbě přistupují velice „nevědomě“, a kdyby nebyli lidmi s hluboce vrytými dovednostmi a zálibou v metalové hudbě, jistě by své niterní puzení interpretovali jako děsivý hluk (beztak nějak takhle). Ostatně něco o přístupu členů ke skládání a různých dalších bizarnostech, si můžete přečíst zde.

Grave Upheaval

Ale k věci, prizmatem fanouška a pisálka, jaká teda deska je? Netroufám si vynést verdikt, zda je album lepší než předchozí. Ale mohu například uvést, že druhou polovinu alba považuji za slabší a v nesprávném rozpoložení až za nudnou, neboť kapelní recept se tu začíná poněkud ohrávat. Přirovnal bych ji k úrovni „Hecatomb“ spřízněných Temple Nightside, což je sice kvalitka, ale z mého pohledu také jen příliš normální „nápodoba“ amorfního hukotu z propastí, který jsou schopni vyloudit právě Grave Upheaval. Logicky tedy považuji první půlku alba za lepší a nápaditější nebo jinými slovy za vypičeně skvělou. To, co se děje například v prvním tracku, je prostě zlo na entou a nástup skladby následující je monolitický.

K desce se vracím neustále a jsem přesvědčen, že v deathmetalovém ranku jen těžko letos nalezne konkurenta. Již jsem se podobně nadšeně vyjadřoval na adresu „Mouvement“ a vynesení rozsudku, čí deska je „lepší“, je takřka nemožné. Jo, objektivně jsou Chaos Echœs prostě kvalitativně, umělecky dál, ale subjektivně?

Druhé album Grave Upheaval je nahrávka, kterou je nutné zažít a prožít. Třeba v noci a se sluchátky, ale to zkoušejte jen na vlastní nebezpečí. Já tak absolvoval hned první poslech a černé lůno mě pozřelo bez varování.


The Wakedead Gathering / Ecferus – Split

The Wakedead Gathering / Ecferus - Split

Země: USA
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 3.11.2018
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
I. The Wakedead Gathering
01. The Blind Abyss

II. Ecferus
02. Unto Chaos Unraveling
03. Author of Destruction
04. Cerebral Inferno (Madness Reigns)

Hrací doba: 24:19 (11:01 / 13:18)

Odkazy The Wakedead Gathering:
facebook / bandcamp

Odkazy Ecferus:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Na tomhle bezejmenném splitu se scházejí dvě formace, s jejichž tvorbou jsem doposud neměl nějakou čest – alespoň ne takovou, jaká by stála za řeč. Trochu větší povědomím mám o Ecferus. Na tenhle projekt jsem narazil už několikrát a svého času jsem měl v plánu si pustit minialbum „Shamaniacal Essence“, které vyšlo koncem roku 2016. Vzpomínám si ovšem, že mě poslechnutá ukázka nějak zásadně na zadek neposadila, takže jsem nakonec EP vynechal s tím, že asi o nic zásadního nepřijdu, když zrovna tohle neuslyším. Přece je toho všude jinde na poslech hromada, takže jsem z tohoto ohledu rozhodně nestrádal a můj přehrávač bez Ecferus nezel prázdnotou.

O The Wakedead Gathering jsem toho před poslechem společného splitu obou projektů věděl ještě méně. Měl jsem jakési povědomí, že tohle jméno existuje, ale nikdy jsem mu nevěnoval žádnou pozornost. Asi se ptáte, proč jsem se tedy vůbec pustil do náslechu spolupráce těchto jednočlenných formací ze Spojených států amerických… a odpověď je docela triviální: Jednoduše jsem měl náladu zkusit zase něco nového. Na Ecferus už jsem navíc kdysi narazil, tak proč konečně nedat šanci. Jistý příslib toho, že by se nemuselo jednat o provar, navíc poskytovala skutečnost, že obě skupiny vydávají u I, Voidhanger Records, pod jejichž křídly se ostatně objevilo i toto splitko, a navrch se mi docela líbil i přebal nahrávky. Tak pojďme na věc!

Jako první se slova ujímá The Wakedead Gathering. Zde jsem žádná velká očekávání neměl, ale nakonec se z toho vyklubala poměrně fajn záležitost. Death metal obecně vzato není moje srdcová záležitost, ale zrovna zde je podán způsob, jaký mi docela vyhovuje. Ostatně o tom, že se nebude jednat o standardní žánrovou práci, asi dostatečně výmluvně hovoří fakt, že The Wakedead Gathering dodal jedinou skladbu „The Blind Abyss“ s hrací dobou přes jedenáct minut.

Tenhle relativně ambiciózní kousek si ostudu rozhodně neuřízl. Ne snad, že by se jednalo o nějaké veledílo, ale atmosféra „The Blind Abyss“ je až překvapivě kvalitní a neklouže jen tak po povrchu, hlavně ze začátku písně. Nosných nápadů je na těch jedenáct minut tak akorát, aby každý dostal svůj prostor, ale nezačal lézt krkem. Z kompozičního hlediska se tedy jedná o dobrou záležitost s dostatečným počtem nějakých ozvláštňujících prvků, díky nimž mohou dobře vyniknout i žánrově konvenčnější deathmetalové pasáže a díky nimž nakonec vyhrazený čas uběhne příjemně rychle. Nějaká slabší chvilka se sice najde, ale vzato kolem a kolem by to takhle vlastně šlo, proč ne.

To příspěvek Ecferus je na tom dle mého skromného názoru o dost hůře. Tady se hraje takový obyčejný black metal bez nějakého výraznějšího ksichtu, bez výraznější atmosféry, prostě žádný velký zázrak. Objevují se sice poměrně výrazné kytarové melodie, které bych označil za asi největší (ale spíš jediné pořádné) pozitivum Ecferus, ale jinak se tu nebavíme o ničem lepším než průměru. Zmiňované melodie se sice ukážou v každém ze tří přítomných songů, ale pořád to není až taková sláva, abych mohl přivírat oči nad tím, že vše ostatní je vcelku nuda. Některé pasáže jsou navrch regulérně slabé, takže proč si hrát na shovívavost.

Výsledek splitka je asi zřejmý. Za mě jednoznačně vyhrává The Wakedead Gathering, kde bych si dokázal představit, že zkusím poslechnout i něco dalšího. Naopak muzika Ecferus mě vůbec nepřesvědčila a soudě na základě těchto tří skladeb nevidím sebemenší důvod, proč bych měl téhle kapele věnovat nějakou zvýšenou pozornost.


Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks – With Gangrene Edges / Voiidwarp

Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks - With Gangrene Edges / Voiidwarp

Země: USA / Německo
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.8.2018
Label: I, Voidhanger Records / Iron Bonehead Productions / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
I. Howls of Ebb
01. Babel’s Catechism
02. With Gangrene Edges
03. Bellowed

II. Khthoniik Cerviiks
04. Ketoniik Katechesiis
05. Spiiral Spiire Stiigmata
06. Traumantra
07. Come to the Subeth
08. Paralaxiis

Hrací doba: 39:41

Odkazy Howls of Ebb:

Odkazy Khthoniik Cerviiks:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

V dnešní recenzi splatím jeden z velkých dluhů loňskému roku. To znamená, že konečně napíšu o nahrávce, o níž jsem sem měl napsat už dávno, a zároveň s tím zde budu poprvé recenzovat muziku dvou skupin, jejichž jména se v našich recenzích taktéž měla objevit už dávno. Nicméně jak se říká – lepší pozdě nežli vůbec, tak si pojďme připomenout, zač je toho kvalitní metalový extrém.

Že zde doposud nebyla recenze na Howls of Ebb, to by se dalo považovat ze naši (moji) velkou ostudu. Jméno téhle zámořské formace v určitých kruzích po vydání druhé desky „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ (2016) právem dost rezonovalo; tenhle počin tehdy za recenzi určitě stál a nejspíš jsem se na to neměl vysrat. Špatnou zprávou pro příznivce kapely je, že v mezičase od vydání dnes recenzovaného „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ Howls of Ebb dle dostupných informací ukončili svou činnost. Příspěvek na splitko s Khthoniik Cerviiks by tedy měl být jejich poslední vydanou muzikou, nedojde-li někdy k reunionu případně vymetání archivů.

Obdobně – akorát bez toho rozpadu – jsou na tom němečtí Khthoniik Cerviiks. Debut „SeroLogiikal Scars (Vertex of Dementiia)“ z roku 2015 skupině taktéž vydobyl ne zrovna zanedbatelnou pozornost i kredit. A i v tomto případě se jednalo o záležitost, která by si prostor v našich recenzích rozhodně zasloužila. Ale tím spíš se nám nahrávka jako „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ hodí do krámu…

Jako první se slova ujímají Howls of Ebb, kteří mají na svou stranu splitu „With Gangrene Edges“ vyhrazeno o poznání méně prostoru než němečtí kolegové (patnáct minut oproti dvaceti šesti minutám Khthoniik Cerviiks). I v rámci pouhé čtvrthodiny ovšem Howls of Ebb dokážou představit svůj osobitý náhled na deathmetalovou avantgardu. Jedním dechem je však nutno dodat, že na rozdíl od mnohých jiných pouze nesledují trendy a nejsou další prachsprostou kopírkou australských Portal

Přístup Howls of Ebb je jiný, hodně svůj a neotřelý. Američané nabízejí hromadu originálně pojatých krkolomných riffů a změn temp a divně lámaných zvuků, přesto jejich muzika nesklouzává k samoúčelné disharmonii. Kousek kakofonie se v tom jistě nachází, nicméně je evidentní, že ji Howls of Ebb mají pod kontrolou a je výsledkem cílevědomého skladatelského procesu. Nikdy se jim to nezvrhne do samoúčelného bordelu, vždy to má rysy skutečných skladeb se zamýšleným vývojem, čehož může být důkazem i množství sugestivních mrtvolných pasáží anebo chytrých kytarových linek. Podobně pestrá je i práce RoTn’kbLisKa za bicími, takže snad jen ten zELeVthaNDův vokál by mohl být ještě o chlup ohavnější. Rozhodně ale nejde o nic, co by dojem ze skvělého materiálu jakkoliv ponižoval. Má-li jít vážně o poslední materiál Howls of Ebb, pak se tohle zámořské duo loučí se ctí a stále s titulem jedné z nejzajímavějších a nejzvláštnějších deathmetalových formací posledních let.

Khthoniik Cerviiks si připravili o něco víc materiálu. Jejich strana „Voiidwarp“ nabízí celkem pět stop, avšak tři z toho jsou ambient/industriální mezihry, přičemž „Traumantra“ a „Paralaxiis“ nedají dohromady ani minutu a čtvrt. Zato „Spiiral Spiire Stiigmata“ a „Come to the Subeth“ jsou mnohem rozmáchlejší kusy trvající třináct respektive devět minut.

Howls of Ebb - With Gangrene Edges

V obou případech jde o propracované kompozice. Vedle Howls of Ebb sice Khthoniik Cerviiks vyznívají poněkud konvenčněji, ale obecně vzato je i jejich muzika dost vzdálená death/blackmetalových standardům. I jejich riffy si nepotrpí na přímočarost a jednoduchá řešení, a přitom si uchovávají kus pořádnou dávku agrese i špíny. Z té ale Němci klidně plynule přecházejí k pestřejším pasážím, až se klidně dostanou až k regulérně melodické chvilce vrcholící v heavymetalovém kytarovém sólu. Obě skladby si bez sebemenších problémů dokážou svou vysokou délkou zvládnou obhájit, protože jsou skladatelsky dostatečně na výši, aby dokázaly nenudit.

Vzato kolem a kolem tu tedy máme split, jehož obě strany jsou v jistém slova smyslu dost rozdílné, nicméně je spojuje svěží náhled na kombinaci death a black metalu a také vysoká kvalita. A z toho mi chtě nechtě vychází, že v případě „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ se bavíme o nadstandardně silném split albu, které si žádá o zařazení do sbírky. Pokud jste doposud neslyšeli, rozhodně byste měli zpětně dostudovat.

Khthoniik Cerviiks – Voiidwarp