Archiv štítku: death metal

Gravestone – Proud to Be Dead

Gravestone - Proud to Be Dead

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Proud to Be Dead
02. Corpse Embodiment
03. Eyes Without Sight
04. Flagellation
05. Matres

Hrací doba: 30:29

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Objevování nové hudby je krásná činnost. A nejenom hudby, vlastně všeho. Ten pocit, když slyšíte něco neznámého a okamžitě vás to chytne… jistě to všichni znáte. Tohle objevování je však častokrát běh na dlouhou trať a než se dostanete k nějakému skvostu, musíte si protrpět cestu skrze škvár a zmar. Zkrátka toho, co za něco stojí, je výrazně méně než toho, co nestojí za nic. Asi už tušíte, kam mířím – kapela Gravestone je právě tou další překážkou na trnité cestě za dalším objevem.

Gravestone jsem si vybral klasicky pouze podle kolonky žánr, v níž stálo death metal. Já samozřejmě zadal kapelu do Googlu, najel na Bandcamp, v popisku stálo Švédsko, tak jsem si říkal, že tohle bude sázka na jistotu. Ale chyba lávky. Po obdržení EPčka „Proud to Be Dead“ a přiložených informací jsem zjistil, že se jedná o skupinu z Itálie. Jednoduše jsem v našem redakčním systému zemi původu přehlédnul. S další rešerší jsem zjistil, že tito Gravestone nejsou žádní nováčci, založeni byli roku 1991 v Římě a o tři roky později vydali své první EP „Simphony of Pain“. To také zůstává dosud jediným studiovým počinem, jelikož se toho samého roku stihli rozpadnout a dohromady se dali až v roce 2013.

Přestože jsem s prvním spuštěním nevěděl, co jsem si to tedy vzal na paškál, byl jsem si jistý tím, že zpátky už necouvnu a prostě to naposlouchám a napíšu o tom pár slov. „Proud to Be Dead“ začíná rovnou titulní skladbou, kterou uvádí intro, kde postupně selhávají přístroje, dojde k zástavě srdce a na řadu přijdou nechutná klávesová cingrlátka jako z toho nejlacinějšího horroru. Nebo od kapely Lordi. Už zde jsem tušil, že tohle nebude nic pro mě a zase se jednou budu něčím prokousávat. A moje předtucha byla správná.

Struktura všech písní je takřka totožná. Každá je zabalená do hávu melodičtějšího death metalu, což často patří k těm lepším částem. Poté se skoro v každé skladbě (nejvýrazněji ve třetí „Eyes Without Sight“) objeví powermetalová pasáž, hlavně z hlediska riffování a rychlých bicí. Tady už to celé pokulhává a moc to jako celek nesedí. Rovněž se v každé písni objeví nějaká mezihra, většinou značně dramatická, stojící na klávesovém podkresu, navozující hororovou atmosféru. No, a zde už to nefunguje vůbec. Hlavně kvůli všudy přítomné lacinosti, jež celé kompozice zbytečně shazuje dolů a působí směšně. Nepřidávají tomu ani vokály, které jsou taktéž prachbídné a mají dvě střídající se polohy – tu klasickou growlingovou a poté blackmetalově skřehotající. A ještě nesmím zapomenout na tajemný šepot v mezihrách.

Asi největším masakrem je čtvrtá skladba „Flagellation“, v níž se skrývá skutečný triumf celé nahrávky. Všichni milovníci DOSáckých her zaplesají, protože klávesák tady z nich musel čerpat. A ještě to doplňuje taková podivně romantická nálada. No prostě bizár. Možná se ptáte, jak se tohle všechno může vejít na jedno EPčko. Je to jednoduché, tahle tortura má ve výsledku půl hodiny! Ano, dvě poslední skladby přesahují stopáž sedmi minut a tou nejkratší je dvojka „Corpse Embodiment“ přesahující čtyři minuty.

Gravestone

Po několika posleších jsem ale přeci jenom našel na „Proud to Be Dead“ pozitivum. Jsou jím kytarová sóla, která po opravdu několikátém poslechu přijdou vhod, protože jejich pasáž není většinou zmrvená žádným klávesovým podkresem, nudným zpěvem nebo hororovou atmosférou. Ale co je to platné, když z té přemrštěné stopáže to ve výsledku čítá ani ne snad minutu a půl. Je pravda, že se písně snaží naplnit svou délku dosyta, avšak to je možná tím problémem. Tohle je prostě ukázka metalu, co je podle mě úplně debilní a nestojí za žádnou pozornost. Tím nejlepším songem je pro mě nakonec ten první, u nějž jsem si říkal, že to snad s dalšími vály bude jen lepší.

Možná byste mohli namítat, že podobně se prezentují třeba Deathless Legacy, které jsem nedávno recenzoval a rozhodně jsem o nich nenapsal, že je to scheiße, ale jim jsem to prostě věřil a tak nějak celkově to k nim patří a sedí. Gravestone znějí v tomto srovnání jako Deathless Legacy, co se snaží o death metal. Nefunguje to. Ačkoliv se snaží být moderní, progresivně komponují nebo mají profi produkci (což dnes není už nic neobvyklého), je to nuda, u níž tlučete zoufale hlavou do stolu. Takže propříště, pořádně se podívat, z jaké země kapela je, já si teď jdu spravit náladu ke švédským Gravestone.


Mgła, Lvcifyre, Bestial Raids

Mgła, Lvcifyre, Bestial Raids

Datum: 3.5.2017
Místo: Katowice, Mega Club (Polsko)
Účinkující: Bestial Raids, Lvcifyre / Death Like Mass, Mgła

Je středa odpoledne, počasí se stále nerozhodlo, zda pustí slunko na oblohu, nebo bude radši dál chcát, a já už sedím ve vlaku do Katovic. Cesta naštěstí žádná nepříjemná překvapení neskýtá, občasnou nejistotu při putování katovickými ulicemi vždy vyřeší mapa. Mega Club je od nádraží vzdálen asi nějakých 20–30 minut chůze, která člověka zavede do průmyslově laděné části města. Žádný hnus, ale Slezsko se nezapře.

Krátce po šesté stojí okolo nevzhledné kostky z černých cihel hloučky lidí, v klubu ještě zvučí Mgła, po nich Bestial Raids a je brzy jasné, že avizovaný vstup o půl sedmé bude posunut. Nu, aspoň netřeba spěchat s dopíjením. Ale prodleva je asi půlhodinová a odbavení u vstupu je rychlé. Za e-ticket pak člověk dostal docela pěknou památeční vstupenku na tvrdém papíře s logy kapel (logo Lvcifyre bylo poupraveno a „maková kuří hnáta“ poukazovala na věci příští) a výčtem zastávek tour. Ta katovická je mimochodem poslední, kapely se předtím zastavily ve Vratislavi, Poznani, Gdyni, Varšavě a Lublinu.

Mega Club zřejmě slouží pouze koncertním účelům; je tu šatna, malá kuřárna a pochopitelně hajzly. Větší prostor kousek od vstupu byl zčásti zaplněn stoly s bohatým merchem kapel a distrem labelu Malignant Voices. Dál už se nachází pouze koncertní sál samotný, kde je i bar a dokonce balkony na bočních stranách. Na ty se ale člověk dostal pouze s extra zakoupenou páskou.

Klub se plnil opravdu rychle, navíc nebylo povoleno odejít z klubu, tedy pokud jste nechtěli zmizet již definitivně, což znamenalo, že v celém prostoru Mega clubu bylo neustále narváno. Sice jsem po vstupu čas příliš nehlídal, ale nebylo ani půl deváté, když z repráků začalo hrát intro první kapely.

To bylo dle mého názoru přebráno z filmu „Devátá brána“, na pódiu již stáli k lidem zády členové Bestial Raids. Kytarista s bubeníkem klasicky v plynových maskách, Sadist s malým líčením. Intro skončilo, ticho téměř okamžitě protnula první skladba večera, brutální a krátká „All Sins Abode“, kterou snad Bestial Raids zahráli ještě rychleji než na desce, je-li to vůbec možné. Zvuk byl od startu celkem ok, bicí tvrdé a trochu vytažené, přece jen Bestial Raids dost těží z nelidské rychlosti a důrazu svého bubeníka. V kytarách se dalo většinou orientovat, ale musím přiznat, že mi zvuk asi trochu vylepšily ucpávky, které jsem po celý třičtvrtěhodinový set neměl motivaci sundat (s výjimkou pár krátkých kontrol, jak to vlastně zní bez nich).

Nepočetný kotel se nastartoval prakticky od začátku. V sálu bylo lidí dost, ale dopředu se nikdo zvlášť netlačil. Nemyslím si, že by to bylo jen agresivitou těch pár jedinců v kotli. Dalo se totiž odtušit, že většina lidí přišla kvůli Mgła. No, a pokud si někdo nechal ujít Bestial Raids jen z takového důvodu, tak chuj s ním. Poláci totiž předvedli nadstandardní námrd. Z nové desky zazněly v přeházeném pořadí zmíněná „All Sins Abode“, „Elder Devilry“, „Descending Thantifaxath“, „Kingdom Below“ a „Angel of the Abyss“. Z předchozí „Prime Evil Damnation“ zazněly jak moje oblíbené „Armageddon Descends“, „Ceremonial Bloodshed“ a „Debauchery Enthroned“, tak i kousky, které mě prostě nudí, jako „Whirlwinds of Extinction“ a „Desolation Temple“. Z debutu ručím pouze za stálici v podobě „Unholy Spirit Diabolos“. Před pěti lety v Tychy, kde předskakovali španělským Proclamation, na mě Bestial Raids udělali asi lepší dojem, ale i tak mi set vyhovoval, hlavně díky novým písním a intenzitě, s jakou to Poláci do lidí prali. Přesto jsem si říkal, zda 45 minut není na monotónní bestiální black metal trochu moc.

Lvcifyre

Lvcifyre zřejmě pořádnou zvukovku nestihli, takže když jsem se po Bestial Raids lehce osvěžil a vrátil do sálu, začínaly se teprve zvučit bicí. Kapele a personálu to ale šlo docela od ruky. Zvuk byl v pořádku, občas trochu chaos, ale to vzhledem k nátuře hudby Lvcifyre asi nepřekvapí. Ucpávky jsem brzy schoval a to bez jakékoliv újmy na sluchu či prožitku. Když bylo hotovo, všechny reflektory osvětlující pódium byly s výjimkou pár červených světel vypnuty.

Lvcifyre svůj set rozehrávali pomalými riffy z úvodu „Sinister Calling“, ale první vysypaná pasáž již pocházela z „Calicem Obscvrvm“ a od tohoto momentu se kapela prodírala svou poslední a definující deskou „Sun Eater“. Snad v pořadí, v jakém se skladby nacházejí na albu, ale ruku do ohně bych za to teďka nedal. Během „Calicem Obscvurum“ ještě na boku pódia stál Mark of the Devil jako druhý vokalista, ale brzy jeho roli převzal basák, který zlé vokály frontmana a kytaristy T. Kaose doplňoval neméně zvráceným projevem.

Atmosféra v Mega Clubu podstatně zhoustla, lidé pod pódiem více řádili a kotel byl chvilkami hodně ostrý, až jsem byl párkrát nucen zkontrolovat, zda mi z nosu nechčije krev (a to jsem stál spíše bokem). Ale vystoupení Lvcifyre bylo natolik magnetizující, že by mě od blízkosti pódia neodtrhlo ani stádo našňupaných skinů. Atmosféra skladeb „Sun Eater“ byla i naživo tak pohlcující a infernální, že chybělo jen málo k absolutnu. Rozhodně bylo přínosem vidět ony pokroucené riffy zahrané na vlastní oči, všímal jsem si tak i věcí, jaké jsem na desce příliš nevnímal. Lvcifyre se pomalu blížili ke konci, fluidum setu narušily snad pouze jeden nebo dva výpadky ambientních stop mezi songy. Pak nastala opět tma a krátká pauza, během níž na pódium podruhé vstoupil mohutný Mark of the Devil, tentokrát v potrhané kápi, a Lvcifyre, nyní jako Death Like Mass, odehráli dvě skladby z prvního EPka „Kręte drogi“: „Szafot“ a „W gardziel szaleństwa“. Na úplný závěr ještě došlo k „invokaci“, kdy T. Kaos murmurem pronášel slova a Mark of the Devil jej doplňoval svým unikátním hlasem (něco takového se objevilo i na závěr setu Lvcifyre, zde však sekundoval basák Cvltvs). Death Like Mass byli rovněž skvělí, akorát byla škoda, že trochu ochladlo nadšení v publiku a Markovy vokály byly trochu utopené. Po nezemských a téměř perfektních Lvcifyre, výtečná třešnička na dortu.

Pauza před Mgła pak už byla opravdu ultra krátká, takže když začínala „Further Down the Nest“, tak jsem se teprve dostal k pitivu a jal se utratit zbytek zlotých u merch stánku. V hlavním sálu Mega Clubu asi už nebylo téměř k hnutí, dopředu se dalo dostat jen s ostrými lokty, takže jsem mohl zezadu pouze vidět tři statické maskované figury. A aby toho nebylo málo, circa v půlce setu jsem stejně potřeboval odejít na autobus domů. Pokud jste ale Mgła v posledních dvou letech viděli sami, tak si určitě dokážete snadno domyslet, jak to vypadalo zde.

Celkově se výlet do Polska vyplatil, protože Lvcifyre Death Like Mass jsem si užil téměř na maximum, Bestial Raids splnili očekávání a Mgła byli fajn kulisa k odpočinku. Jediné, co mi trochu kazilo dobrý dojem, byl jev, kterého už jsem byl víckrát svědkem i na českých koncertech. Tedy to, když se někdo vsere mermomocí dopředu, třeba i doprostřed kotle a pak se snaží pěstí nebo lokty sestřelit každého, kdo do něj v rámci poga žduchne, samozřejmě pokud možno když si ho daný člověk ani nevšímá, protože kalí. Stěžovat si na násilí během blackmetalového koncertu je sice pičovina, ale popsaná věc není nic jiného než projev podlosti a zmrdství.

Mgła


Svart Crown – Abreaction

 Svart Crown - Abreaction

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Golden Sacrament
02. Carcosa
03. The Pact: To the Devil His Due
04. Upon This Intimate Madness
05. Khimba Rites
06. Tentacion
07. Orgasmic Spiritual Ecstasy
08. Transsubstantiation
09. Emphatic Illusion
10. Lwas
11. Nganda

Hrací doba: 54:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Z lůna francouzského Nice vyhřezla roku 2004 bestie nápadná svou vervou a nepopiratelným potenciálem. Jistě, zprvu byla malá a její krůčky byly nesmělé, ale postupně rostla, sílila a trpělivě putovala vytyčeným směrem, aby po devíti letech stanula v plné velikosti na vrcholu pomyslného black/deathmetalového Olympu. Řeč je pochopitelně o kapele Svart Crown a oním vrcholem její emancipační cesty je čtyři roky stará deska „Profane“, již bych se neostýchal označovat slovy „vybroušený žánrový klenot“. Na stylovém základu polské školy v čele s Behemoth, se špetkou pravé deathmetalové říznosti, za niž by se nemuseli stydět ani Morbid Angel, opředeno mrazivou tajemnou atmosférou i nepředvídatelností svých blackmetalových krajanů z Deathspell Omega, vykrystalizovalo vskutku povedené dílo. Jako na zavolanou ve chvíli, kdy jsem začínal po dlouhé době zase „Profane“ mohutně oprašovat a libovat si nad organickým mixem svých oblíbených ingrediencí, přibyla do diskografie Francouzů další položka „Abreaction“, jež bude předmětem dnešní recenze.

Od posledního zářezu se skupině nevyhýbaly změny – ať už na bázi globální, jakou je přechod od labelu Listenable Records k molochovi Century Media Records, tak na bázi personální, kde nastala změna hned na dvou pozicích. Shodou náhod se tak z kapely s nula Keviny stala během pár let kapela hned s dvěma nositeli tohoto jména. Prvním z nich je bubeník Kevin Paradis, druhým pak kytarista Kevin Verley (přezdívaný také někdy Asscaroth). Což jinak řečeno znamená, že hned půlka sestavy se protočila, a bylo by bláhové si myslet, že se to na zvuku nijak nepodepíše. Jistě, podepsalo. A koneckonců i styl kapely se posouvá – přiklání se k rozmáchlosti, exotičnosti a rituálnosti. Mluvím moc obecně? Pusťte si „The Pact: To the Devil His Due“ a bude vám snad jasné, o čem mluvím.

Pokud jsem si na předchozí nahrávce pochvaloval právě rozvážné a organické spojení všech dílčích elementů, pak novinka v téhle rovině poněkud pokulhává. Kompozice na předchůdci působily jako kompaktní celky, oproti tomu nová deska, ačkoliv překvapuje nepřeberným množstvím překvapivých elementů, jichž si vážím, působí roztříštěně a zkrátka mě tolik nebaví. Prvky etnické hudby a splašené bicí i melodie kytar mi místy evokují pokus přiblížit se americkým egyptologům z Nile, což ale v dané produkci nějak nepůsobí uvěřitelně a nepřináší kýžený výsledek.

Co na desce bez problému funguje, to jsou kratší stopy, například úvodní dvojice „Golden Sacrament“ a „Carcosa“. Obě barvité a různorodé, a přesto drží pěkně pohromadě a disponují smysluplným vývojem bez poškození kontinuity skladeb a bez rozpačitějších momentů, které se snaží o pomyslné „něco navíc“, i když vlastně neví jakým směrem se vydat. Takový problém slyším až ve zmiňovaném následujícím sedmiminutovém eposu „The Pact: To the Devil His Due“. Ten nabídne několik nadstandardních motivů, ale uprostřed je přerván atmosférickou částí, která chce využít dynamických nuancí, ale zapomíná na to, že k požadovanému efektu pouhé střídání hlasitostí nestačí. Z toho, co má znít rituálně a mysteriozně, by mělo mrazit – a mě zde bohužel nemrazí. Mám rád kapely, které se vyvíjí, ale na druhou stranu ne každý krok jinam je automaticky dobrý.

Svart Crown

Z delších kompozic je jako povedenou ještě nutné vypíchnout „Transsubication“ – tam je vše, jak má, ani zvolnění uprostřed nepůsobí samoúčelně, ale umně buduje atmosféru, jež posléze krásně vygraduje. Dále celkem obstojně fungují „Upon This Intimate Madness“ se skvělým začátkem a pečlivě vyrovnaná „Nganda“. Na druhou stranu zase „Khimba Rites“ mě vysloveně nudí, zatímco „Orgasmic Spiritual Ecstasy“ tak napůl (tu částečně zachraňuje povedený klip) a takhle bych mohl pokračovat. Ostatní skladby tak nějak balancují mezi střípky dobrého a vycpávkami mezi tím.

Obecně mi přijde škoda, že z vybroušeného semknutého zvuku předchůdce, v němž všechny elementy působily krásně celistvě, se mi novinka i po opakovaných posleších neustále trochu rozpadá pod rukama. A to prosím říkám po dvou měsících relativně pravidelných poslechů.

Přes všechny již dříve zmiňované výtky ale nová deska rozhodně není nějaký sestup Svart Crown mezi kapely druhé kategorie. Po technické stránce člověk nemůže říci ani popel, bubeníkovy paličky i kopáky létají jako čamrda a o kytaristech též nelze říct, že by se nečinili. Album disponuje nejedním skvělým motivem a některé struktury skladeb jsou výborně vymyšlené, jenže taky je tu spousta nemastných neslaných momentů, které desku srážejí k průměru. Svart Crown jsou stále prvotřídní kapelou, čistě technicky možná i dokonalejší než kdy dřív, jen se vydali na pole, na němž jim to podle mě tolik nesluší. Poprali se s tím sice se ctí, ale na nějaké medaile to není. Pokud těhotná žena z obalu „Profane“ byla personifikovanou skupinou a její zaoblené břicho ilustrovalo kreativní plodnost, obal novinky znamená jen takový výlet do dalekých krajin západní Afriky. Do těch, které budete zvědavě pozorovat, ale bydlet byste tam nechtěli.


Kemerov – FMKD

Kemerov - FMKD

Země: Řecko
Žánr: death ‘n’ roll
Datum vydání: 31.1.2017
Label: Vault Relics

Tracklist:
01. New Order
02. TV-bred
03. Docile Sheep
04. Slay Your Son
05. Species
06. Plague of Nations
07. The Better Man
08. Murdered in the Steppe
09. Gargoyle Keep
10. Sane
11. FMKD

Hrací doba: 44:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Žánr death ‘n’ roll zažil největší slávu zhruba v polovině 90. let, kdy se nejedna deathmetalová kapela rozhodla obměnit svůj zvuk za užití vlivů hard rocku. Přestože se podařilo stvořit několik skutečně povedených, dnes už klasických alb, zůstal tento žánr jaksi pozapomenutý. Nutno zmínit, že ortodoxní deathmetalisté samozřejmě vyskakovali z lodi a podobné výstřelky svých oblíbených kapel brali jako zaprodání, takže se po nevoli svých fanoušků skupiny často navracely k původním kořenům. Vzhledem k tomu, že je dnes tento žánr v podstatě vzácností a kromě praotců Entombed v něm již nefiguruje žádné výraznější jméno, vítám každou příchozí death’n’rollovou recenzi s otevřenou náručí.

Řekové Kemerov z města Serres vznikli roku 2013, přičemž současná sestava se ustálila o rok později. Ke konci roku 2015 vydali eponymní EPčko, stihli si zahrát po boku Rotting Christ nebo Septicflesh a konečně připravili materiál pro debutové album „FMKD“, které spatřilo světlo světa letos, 31. ledna.

Deska se skládá z jedenácti skladeb, přičemž všechny stojí na obdobných postupech. Základ je jasně daný rockovou hudbou, přes kterou vrčí hrdelní zpěv, avšak přímo o growlingu se asi psát nedá. Death metalu jako takovému je to na hony vzdálené a víc než cokoliv jiného je zde slyšet vliv garážových rockových kapel. Produkčně je vše na profesionální úrovni, je slyšet, že bylo dáno na trochu špinavější zvuk, což hudbě jenom prospívá. Přesto se v tomto ohledu dalo klidně ještě přitlačit na pilu, stejně tak s kytarami, které zkrátka mohly řezat o něco více. Jestli jste tedy podobně jako já čekali trochu švédské ocele, zde se jí nedočkáte. V mém případě převládalo s prvním poslechem mírné rozčarování, jelikož jsem čekal o něco hutnější zážitek.

Pravdou je, že nejsilnější momenty FMKD skrývá ve své polovině. Po dvou ne příliš výrazných skladbách přichází říznější „Docile Sheep“, ta jako když nabere album do větších obrátek. Skvěle na ni naváže přímočará „Slay Your Son“ překypující energií a s několika dalšími poslechy zjišťuji, že mi vlastně Kemerov svou náladou a roztržitostí připomínají třeba Kvelertak. Ony všechny písně na „FMKD“ jsou ve své podstatě jednoduché, klasicky stojí na riffu a drží se svého tempa, většinou toho středního, občas zabrousí v punkově laděných kouscích do svižnějšího a někdy dokonce dojde i na mezihru v podobě doomového vyčkávání. Dobrým znamením je, že riffy se jim daří, a tak většina skladeb není nuda, ostatně také díky refrénům fungujícím často na první dobrou.

Asi největším nářezem je „Plague of Nations“, která onen death ‘n’ roll let devadesátých připomíná nejvíce. Hned po ní je vypalovačka „The Better Man“, jež svým chytlavým refrénem „I feel greater than ever, this stuff makes me better“, uvízne v hlavě na pořádně dlouho. Jak je vidět, ostatně ani texty nejsou nic složitého, hehe. Později jsem zjistil, že se jedná o cover skupiny Sick Daze, v níž působil dříve zpěvák Kemerov, Matt Karampalios. S touto písní album zase pomalu sklouzává ke svému začátku a nenabízí takové momenty jako jeho vyvedený střed. „Murdered in the Steppe“ je po předchozích zářezech vyloženě ospalou oddychovkou. Po ní přichází zemitá „Gargoyle Keep“. Ta ovšem i přes povedené kytary náladu nijak nepovznese, ba naopak ji snad pohřbí ještě více. Hodilo by se, kdyby i ke konci přišel nějaký nakopávák a deska tak úplně nevyšuměla do ztracena. Už unylý bassový úvod v „Sane“ dává tušit, že ani tato skladba úpadku nezabrání. Poslední, titulní „FMKD“ je sice opět našlápnutá, avšak nepřináší nic zajímavého. Dozvíme se z ní, co znamenají písmena FMKD, tedy „Feed, Mate, Kill, Die“, ale to je tak všechno. Dovoluji si tvrdit, že tahle punková skotačina je pod skladatelskou úrovní zbytku celé placky.

Co říci závěrem, snad jen škoda toho konce, protože jinak debut Kemerov není vůbec zlý. To, že se nakonec nejedná o tak tvrdou desku, jak jsem čekal, neznamená, že je špatná. Naopak je vidět, že je tahle čtyřka fanoušky klasického rock ‘n’ rollu, jenž tvorbu výrazně a hlavně příjemně osvěžuje. „FMKD“ s každým poslechem roste, přes počáteční zklamání si mě nakonec Řekové získali právě náladou volající po otevření piva a zařvání si některého z inspirativních textů jako třeba „Slay Your Son“. Ani první dvě skladby nejsou nakonec tak špatné a celé album shazují až poslední čtyři kousky. Je jasné, že tito borci umí napsat dobrý song a opatřit ho zpěvným textem, je to prostě zábava a Kemerov ji dělají dobře.


Goath – Luciferian Goath Ritual

Goath - Luciferian Goath Ritual

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. All Became Nothing
02. Blasphemous Supremacy
03. Retaliation
04. Solitudinem
05. Into Nihil
06. Necromantic Ways
07. Resurrection of the Light Bearer
08. The Hunt, the Instinct
09. Enter the Temple
10. Under Death’s Shadow

Hrací doba: 40:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německá smečka Goath byla založena na sklonku roku 2015 a v květnu 2016 se trojice z Norimberku prezentovala prvním bezejmenným demosnímkem. Nás dnes ale bude zajímat čerstvý dlouhohrající debut s roztomilým názvem „Luciferian Goath Ritual“.

Přestože se jedná o debutovou desku, při pohledu na fotky je zřejmé, že v Goath nepůsobí žádní náctiletí píčusové, nýbrž fotři, kteří všechny ty nábojové pásy, pyramidy a kožené vesty nosí už nějaký ten pátek. Z dřívějších působišť tria Muerte / Goathammer / Serrator mi je trochu povědomé pouze jméno Total Hate, kde působili první a třetí (ten jen v koncertní sestavě) jmenovaný, nicméně po hudební stránce kapelu podrobněji neznám. Co mě tedy tím pádem mohlo nalákat k poslechu „Luciferian Goath Ritual“? Je to docela jednoduché. Zaprvé mě zaujala obálka, protože se jedná o zábavný satanic-metal-shit výjev ztvárněný poměrně zajímavým způsobem. Zadruhé je to skutečnost, že se pod vydání „Luciferian Goath Ritual“ podepsali Ván Records, jejichž přítomnost bývá zárukou kvality.

Goath v základě hoblují black / death metal agresivnějšího ražení, ale tvrdit, že je „Luciferian Goath Ritual“ prachsprostou rubanicí bez snahy (či schopnosti?) o ozvláštnění, by bylo poměrně nefér. A to říkám i s vědomím, že právě v těch bestiálnějších pasážích jsou si Goath nejjistější a právě zde má jejich produkce největší koule, díky čemuž je jenom dobře, že právě tahle poloha na fošně převládá. Důkazem kvality budiž hned otvírák „All Became Nothing“, v němž se na posluchače po minutovém intru vyvalí nasraná sypanice, jíž neschází příjemně fanatický zápal. Je znát, že tihle Němčouři mají metalové zlo v krvi a žánru evidentně fandí dost dlouho a dost zodpovědně. Jistě, fanouškovská oddanost stylu obecně vzato ještě není licencí nebo dokonce zárukou pro kvalitní hudebnictví, ale zrovna u Goath člověk necítí potřebu kapele mlátit o hlavu, že mělo zůstat jen u poslechu metalu a soukromého hrození.

„Luciferian Goath Ritual“ je propagováno hláškou o inspiraci ranými 90. lety. Nejsem si jist, jestli bych to specifikoval až takhle přesně, ale určitě mohu potvrdit, že láska k žánru tu cítit je. A zároveň je pravda, že se nebavíme o inspiraci v nějakých teplých chcánkách vhodných akorát tak pro holky nebo na pódia Masters of Cock, ale o Metalu – špinavém a nasraném takovým způsobem, až se z toho vaše postarší sousedka pokřižuje, až tu muziku doma vohulíte nahlas jako čuně. Na druhou stranu, nese to s sebou i jistá úskalí. Rozhodně beru, že „Luciferian Goath Ritual“ ve svých útrobách mnohdy skrývá i riffy nasáklé thrash metalem či dokonce staroškolským heavy metalem, proti tomu vůbec nic. Už je ale trochu horší, že některé postupy a riffy budou člověku dost povědomé. Jinými slovy řečeno, Goath nic nevymýšlejí, Goath se povětšinou pouze inspirují – a je to znát.

Goath

Netvrdím, že tak dělají nezábavně, ale myslím, že padnout by to tu mělo. Jednoduše jsem chtěl říct, že každá mince má dvě strany a ortodoxní metalovost může mít i jisté mouchy. Ve finále je ale na vás, jak se poperete třeba s nepřiznanou poctou Mayhem„Necromantic Ways“, vyhrávkami ve stylu Iron Maiden ve finální „Under Death’s Shadow“ (i když zrovna v tomhle songu je toho ještě víc) a dalšími podobnými vtípky. Jste-li schopni a ochotni to brát jako spiklenecké pomrkávání na posluchače, pak není nad čím váhat – „Luciferian Goath Ritual“ se vám líbit bude.

Za sebe mohu říct, že mě album docela bavilo, především zpočátku. Postupem času jeho síla začne vyprchávat, ale na desítku výživných poslechů to vydá docela s přehledem. Je to málo? Odpovězte si sami. Na mě Goath učinili solidní dojem, a byť se k „Luciferian Goath Ritual“ příliš vracet nebudu (jestli vůbec), budoucí tvorbu si pustím rád.


Mallephyr – Assailing the Holy

Mallephyr - Assailing the Holy

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 21.10.2016
Label: Mad Lion Records

Tracklist:
01. The Service
02. Assailing the Holy
03. Raped by the Morbid Command
04. Inhaling the Nihilism
05. Anti-Human
06. Still Alive… But Dead
07. Crushing the Paradise, Destroying the World
08. A Hymn to the Darkest Horizon

Hrací doba: 35:07

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mallephyr

O Mallephyr se už napsalo hodně, dokonce i u nás. Možná jste se ptali, kde je recenze na „Assailing the Holy“, a věřte, že herr H. se mě na tohle vyptával taky celkem často, haha. Ale já si dal raději na čas. Když mám něco recenzovat, tak raději ignoruji články ostatních, ale v případě Mallephyr to nebylo tak snadné. Sami víte ještě lépe než já, co se o kapele napsalo a namluvilo. Všechny ty zkazky o naději české scény, kapele takřka světového formátu, nemluvě o vysokých a někdy až přifouknutých hodnoceních. Mám snad v plánu desku shodit a říct, že to zas taková pecka není? Čtěte dál!

Označení „moderní death / black metal“ Mallephyr sluší a je nutné uznat, že jej berou za správný konec. Hudba není ani zdaleka umělá nebo podbízivá, jak to už u různých načančaných rychlokvašek bývá, s čímž se dle mého názoru pojí největší plus desky a také jistý škraloup. Vezmu-li to tedy prvně za ten „negativní“ konec, tak musím přiznat, že jsem si zde nenašel natolik výrazné motivy, které by se mi nějak hluboce vryly do podvědomí a nutily mě k daným pasážím se vracet jako feťák k jehle. Tím ovšem nechci říct, že by zdejší riffy byly nekvalitní balast.

Dle mého názoru, který v dalším odstavci vysvětlím, jsou současní Mallephyr přinejlepším druholigová kapela, což se právě nejvíce odráží právě v riffech, jež neurazí, neodradí, ale zaujmou, jen pokud vy sami chcete. Kapela naštěstí sílu ryzího nápadu dohání zpracováním a důvtipem. Nic dle mého názoru nepokazí metalovou skladbu tolik jako prázdné pasáže bez špetky energie nebo unylé drhnutí jinak slušného motivu. Tomu se Mallephyr vyhýbají úspěšně. Snad je za to odpovědná píle a hodiny ve zkušebně (nebo doma u kytary), ale pokud je na „Assailing the Holy“ něco fakt povedeného, tak to jsou kompozice a zpracování riffů. Songy nestojí, pořád se něco děje, a i když jsem Mallephyr věnoval opravdu dost poslechů, stále se mi album nedokázalo omrzet. Kytaristé si s nápady umí pohrát, a podvědomě cítím, že struny atakují s nezbytnou vervou. Speciální pochvala patří bubeníkovi, s jehož hrou jsem měl na demu docela problém, ale na debutu exceluje a na efektivitě hudby má lví podíl.

A co tedy myslím tou druhou ligou? Nic hanlivého a navíc zde nemyslím na tuzemskou scénu, kde Mallephyr z pochopitelných důvodů vyčnívají. Myslím, že by se neztratili ani v Polsku, kde je konkurence přece jenom větší. Tam by asi patřili mezi kapely, které svou domácí fanouškovskou základnu mají, nejsou terčem posměchu (Poláci umí být opravdu škodolibé kurvy, co se týče domácích spolků), a kdyby náhodou v jejich tvorbě došlo k jistému kvalitativnímu skoku, nějaké pozornosti se jistě dočkají i venku. Celkově vzato mám z Mallephyr podobný pocit jako kdysi ze Svart Crown okolo vydání debutu „Ages of Decay“. A kde jsou Francouzi teď? Otázkou je, zda by byli Mallephyr také schopni tolik investovat do kapely jako oni…

Mallephyr prospívá, že neznějí moc česky a hlavně se vyhýbají nešvarům, jichž se domácí kapely dopouštějí velice rády (sebe-parodizace, umělost, levnost). Grafika desky je v pořádku, texty rovněž, „nedostatky“ nalezne jen velký hnidopich. Ale! O přidané hodnotě také nelze mluvit. Tu nepřidává vlastně ani zvuk, jenž je z mnoha úhlů pohledu v pořádku, ale jistá hutnost mu chybí. Věřím, že bicí by mohly hudbu táhnout ještě více a problém mám i s vokály, které mi na desce přijdou naprosto bez šťávy. Přitom naživo byl Opatův projev velice dobrý, takže kde je chyba? Do budoucna také očekávám, že z některých riffů už nebude tak strašně okatě vyčnívat záliba v Immortal a Inquisition.

Mallephyr

Celkově jsem s „Assailing the Holy“ spokojen a jsem rád, že mohu Mallephyr brát zcela vážně a vyjádřit jim svou podporu bez příslovečného přivření oka. Zlepšení by bylo na místě asi na všech frontách, osobně bych byl rád za více násilí a temnoty, ale již teď je základ kvalitní a globálně se jedná o lehký nadprůměr. Na nový materiál se těším.


Miserist – Miserist

Miserist - Miserist

Země: Austrálie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 13.2.2017
Label: Krucyator Productions

Tracklist:
01. Skin, Mold & Flame
02. Miserist
03. VIII
04. Horror Infinitum
05. Lung Rust
06. Narikuntu

Hrací doba: 29:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Australská formace Miserist patří k záležitostem, jejichž jméno by mohlo během následujících měsíců případně malých jednotek let vylétnout hodně nahoru. Skupina totiž hraje stylem, jaký se v současné době mezi příznivci alternativně pojatého metalového extrému těší nemalé oblibě.

Oč přesně se jedná? Nechme promluvit samotnou hudbu. Bezejmenné debutové EP otvírá krátké skoro-ticho-intro, po němž se (v rámci téže stopy s názvem „Skin, Mold & Flame“) spustí těžký, temný a technický riff. Okamžitě zavane odér krajanů Portal a jim podobných uskupení, takže jestli na tahle jména slyšíte, Miserist by vás určitě zajímat mohli.

Bylo by však vůči Miserist poněkud nefér tvrdit, že se jen vezou na vlně obdobně laděných kapel a doufají, že vyletí nahoru podobně rychle jako třeba Altarage, jimž stačilo jedno demo, aby zaujali hledače, a jedna deska, aby posadili na prdel i ty ostatní. Přístup Miserist je trochu jiný, a ačkoliv se i zde nacházejí ostré a hutné pasáže, z nichž by si hardcore fandové Sralbeton nebo Freedom Chcal mohli strachy stříknout do spoďárů, z celkového hlediska Australané nevytvářejí konstantní nátlak a vydali se rozmanitější cestou. To má za důsledek, že asi nejsou až tak extrémní a nepřístupní, ale má to i své výhody. Například z toho lze vyvozovat, že se Miserist nechtějí pouze frčet na populární vlně a následovat již vyšlapané cestičky, ale chtějí s vlivy a inspiracemi pracovat. A to je dle mého v pořádku.

Ve skutečnosti jsou ty opravdu extrémní momenty určené ke slisování posluchače v menšině. Nabízí se jedovatá otázka, nakolik je to záměr a nakolik Miserist ten tlak prostě vytvořit neumí, ale dokud ta muzika funguje, není zas tak nutné ji řešit. Dobré pasáže (nechápat jako synonymum pro extrémní pasáže) se totiž nacházejí vlastně v každé skladbě, ambientně-industriální mezihry se s hutným riffováním prolínají dobře a atmosféra tomu nechybí. Jednoznačným vrcholem přesto zůstává kompozice, jež se z celku nejvíc vymyká a v níž je metal osekán na minimum, protože na jeho místo nastupuje lehce experimentálnější pomalá tryzna. Samozřejmě tím mluvím o devítiminutové obludnosti „Narikuntu“ v samém závěru EP – takových věcí příště klidně víc. Za vtipnou zmínku mi také stojí začátek „Horror infinitum“, jenž nejprve zní jak vykradený z „Deathstalkera“ (pravidelní čtenáři vědí) a pak snad z nějaké pohádky či co. Trochu úsměvné, ale kupodivu mě to při poslechu nijak neruší.

Jako celek je debutové EP Miserist jistě dobrým a nadprůměrným počinem, jehož poslech mě baví. I z toho důvodu už jsem výše naznačil, že příznivci podobně laděných záležitostí mohou bez obav shánět. Na druhou stranu asi nemá cenu zbytečně nadhodnocovat a ze všeho skákat dva metry do vzduchu. Je to kvalitní, ale špičky žánru jsou zatím o notný kus výše. Přesto – na debutové poměry se jedná o sympatickou práci, a co je hlavní, dokážu si představit, že budoucnost Miserist by mohla být sakra zajímavá. Potenciál a talent zde bezesporu nechybí, což asi zní jako obligátní bezcenná frázička, ale myslím, že v tomto případě namístě je. Já osobně si tedy na další kroky kapely určitě počíhám a budu docela zvědavý, jak to ve finále dopadne. Zvlášť když už aktuální EP za poslech stojí a vlastně ani ve sbírce nebude dělat ostudu.


Venenum – Trance of Death

Venenum – Trance of Death

Země: Německo
Žánr: death metal
Datum vydání: 17.3.2016
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Entrance
02. Merging Nebular Drapes
03. The Nature of the Ground
04. Cold Threat
05. Trance of Death Part I – Reflections
06. Trance of Death Part II – Metanoia Journey
07. Trance of Death Part III – There Are Other Worlds…

Hrací doba: 50:31

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Stejnojmenné EP německých Venenum bylo v době svého vydání (2011) jistým zjevením. Ne že by snad tehdejší scéna trpěla nedostatkem výrazných mladých deathmetalových smeček, ale tahle placka byla vážně něco extra. Kvalitní kompozice klidně snesly srovnání i s velmistry atmosférického metalu smrti a večerů, kdy jsem kvůli „Bewitched Craft“ nebo „Lunar Tombfields“ doslova chcípal na přemíru niterního chladu, bylo mnoho. Čekání na nový materiál bylo dlouhé, i když ne úplně nesnesitelné. Pánové hráli živě tak akorát, dvakrát jsme je mohli vidět i v ČR a bylo takovým veřejným tajemstvím, že kapela velice pozvolna dělá na nové hudbě. Před pár roky se na YouTube dokonce na chvíli objevil i živý záznam jedné výborné nové skladby, která plamen očekávání rozdmýchala opravdu mocně.

Mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl, aby ono očekávání nebylo až příliš vysoké, ale co naplat, info, že je vydání „Trance of Death“ takřka za dveřmi, potěšilo. Hodně. A brzy příchozí promo ještě víc. „Listen in darkness at maximum volume,“ říkal jsem si, takže bylo nezbytné si nachystat správné prostředí. Vyčkal jsem, půšťal a nic moc. Ok, kdybych zahodil každou desku jen proto, že mě nebavil první poslech, tak neznám spoustu skvostů a pouze držkuju, že nový metal stojí za hovno. Následovaly další poslechy, se kterými rostl a měnil se i samotný dojem, ale…

Halt! Tohle by snad mohla být i recenze, nebo alespoň představení desky a nikoliv jen deníček přespříliš vášnivého posluchače-fanouška. Takže pro pořádek: „Trance of Death“ nabízí sedm skladeb. Smyčce a jednoduchý klavír poutavého intra „Entrance“ navozují až jímavý pocit a pozorní posluchači posléze zjistí, že onen melodický motiv se znovu objevuje v závěru desky. Ale ponurá krása netrvá věčně a hrozivý klid protne nemilosrdný deathový sekec. Venenum se minimálně v první půlce desky drží death metalu, který je ve své podstatě starý. Nechybí chladná atmosféra a je evidentní, že za kompozicemi je nezbytná dávka úvah a zápalu. Pokud se vám líbila vypuštěná „Cold Threat“, tak není třeba pochybovat, že by skladby předtím zklamaly. Osobně ji považuji za nejslabší kousek alba!

Na druhou stranu ale začnou být evidentnější i jiné tendence. Venenum podobně jako Tribulation, Morbus Chron, Reveal (a další), zřejmě pod vlivem posedlosti starším rockem a metalem, se taktéž rozhodli vykročit mimo rámec „pouhého“ death metalu. A zde vnímám první problém novinky. Venenum nepovažuji v tomhle ohledu ani za dostatečně progresivní ani za přesvědčivě oldschool, natož abych zde slyšel něco opravdu výrazně svojského. Zvláště srovnám-li třeba s druhou deskou Tribulation, jimž se něco takového povedlo s pozoruhodnou lehkostí. A nebo s nedávno recenzovanými Reveal, kteří se aspoň vydali cestou sociopatického hulvátství. Je fakt těžké se zbavit pocitu, že atmosférický death metal bez pičovinek kolem jim šel prostě lépe, i když některé zdejší aspekty starých dobrých Mayhem & Watain Venenum docela sluší. Ne, že by snad debutové EP neoplývalo určitými „cizorodými“ vlivy, ale na „Trance of Death“ jsou evidentní. Ale za mě osobně. Být celé album jako jeho první polovina, tak hovořím jen o zklamání, bez ohledu na jeho nepopiratelné kvality. Songy odsýpají, některé pasáže uvíznou v paměti, vše je nadstandardní, ale takových kapel je dnes docela dost (otázkou k zamyšlení by jistě bylo, kde se v současnosti nachází laťka průměru).

I z pouhého tracklistu je celkem jasné, že prim by mohla hrát závěrečná trilogie skladeb „Trance of Death“. „Reflections“ ještě navazuje na surovost první půlky, ale osobně ve zdejších aranžích a sólech cítím už trochu jinou, větší procítěnost. Snad proto, že se opravdu chystá půda pro vrchol alba. „Metanoia Journey“, věrná svému názvu, představuje ryze rockovou tvář kapely. Tvář nikterak ultimátně omračující, ale dostatečně poutavou. A onen klimax setrvá až někdy do půlky písně závěrečné, kdy se Venenum konečně dle mého alespoň přiblíží majestátu své eponymní prvotiny. Avšak něco se zlomí, kouzlo odvane a závěr, který měl být skutečným vrcholem, pouze skomírá; Docela neslavně… Proč? To nevím. Ona melodie je v intru zpracována nádherně, ale v kytarovém provedení prostě nefunguje. Doprovodné elektronické ruchy považuji nejen v této konečné pasáži za poměrně zbytečné.

…ale ne tak, jak jsem doufal. Takže i přes velkou snahu se do hudby nějak vcítit, například skrze úplné odevzdání, se vkradla myšlenka, že Venenum mé přání nesplní. Dokonce i ta skladba, kterou jsem zmiňoval na konci prvního odstavce se zde nenachází. Že by snad odchod dřívějšího kytaristy H.L. tvůrčí schopnosti kapely poznamenal až natolik? Je to možné. Blíží se konec textu a mně je jasné, že „Trance of Death“ odložím na neurčito, jako spoustu jiných desek, které mohou být objektivně kvalitní jak chcou, ale to nejdůležitější jim nakonec schází. A pokaždé, když jsem si vyčítal, zda vlivem přehnaných očekávání nepohlížím na „Trance of Death“ až příliš přísně, stačilo si pustit EP.

Venenum

Závěrem. Rozhodně nemohu tvrdit, že by „Trance of Death“ nebyla nadstandardní záležitost a v klasickém hodnocení by známka menší sedmi z deseti byla urážkou snahy kapely. Ale první EP jasně ukázalo, že je formace schopná stvořit Death Metal přesahující rámec pouhé hudby. A nakonec se vydali cestou jakési progrese, ve snaze skloubit staré s dnešním a snad takto objevit něco nového. Nemám pocit, že by v tomhle ohledu byli opravdu úspěšní. Ale třeba to budete cítit jinak.


Adagio Funebre – Atrocity of Hadamar

Adagio Funebre - Atrocity of Hadamar

Země: Česká republika
Žánr: black / death / heavy metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: David Hradílek Records

Tracklist:
01. The German Seed
02. Gekrat to a New Home
03. Gruesome
04. In the Guts of Hadamar
05. Rudi
06. The Aura of the Past
07. Life for a Life
08. A Piece of Decadence
09. The Dissolved Soul

Hrací doba: 38:34

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Adagio Funebre

Mnohdy se stává, že ambice přesahují reálné možnosti a snad i schopnosti autora. Připadá mi, že na „Atrocity of Hadamar“ respektive „Zvěrstva Hadamaru“ přesně tohle sedí naprosto dokonale.

David Hradílek – který je známý asi především díky Vidock, ale na chvilku se mihl i v Törr či Return to Innocence a čerstvě se přidal k After Rain – pojal celé dílko poměrně rozmáchle. Nejprve napsal knihu „Atrocity of Hadamar“, a to v anglickém jazyce, aby ji posléze přeložil do češtiny. A následně ji i zhudebnil, výsledkem čehož je stejnojmenné album vycházející pod hlavičkou Hradílkova projektu Adagio Funebre.

Začněme nejprve povídáním o knize, když právě ona vznikla jako první a technicky vzato je album jen jejím doplňkem, nikoliv opačně. Asi by stálo za upozornění, že jsem četl českou verzi. A hned musím říct, že jsem z její podoby vcelku rozpačitý. Nemám tušení, jestli má ambice být románem nebo novelou (sám autor používá pouze docela vágní a nic neříkající označení „kniha“), nastíněný příběh i jeho stavba by spíš ukazovaly na to druhé, s přivřenýma očima možná na to první. Ale vlastní délka (krátkost) odpovídá spíš tak povídce. Jedná se totiž o pouhých 70 stran a ještě na malém formátu (cca A6), z čehož asi jasně vyplývá, že tu nebude příliš prostoru jít do hloubky.

To by samozřejmě v zásadě nemuselo vadit. „Zvěrstva Hadamaru“ se ovšem na takto krátké ploše snaží obsáhnout děj, jehož rozsáhlost by si zasloužila o poznání víc. Takhle se vše děje strašně rychle, zkratkovitě, spousta scén působí samoúčelně. Kolikrát se něco stane, ale je to jen náznak, který není nijak rozvinut, nejsou z něj vyvozeny žádné důsledky, prostě tam jen je a tím to končí. Celé kapitoly tím pádem nehrají větší roli.

Příběh odehrávající se v období nacismu sleduje osudy kohosi, o kom čtenář neví zhola nic (dokonce ani jméno ne) a až do konce se o něm ani nic nedozví. Přesto veškeré události ubíhají z jeho pohledu. Postava je jen tak a bez jakéhokoliv důvodu nebo vysvětlení odvezena do psychiatrické kliniky Hadamar. Nebude žádným spoilerem (ono je to totiž úplně zjevné a průhledné), když vám prozradím, že se tu děje cosi nekalého, jakési experimenty na lidech nebo tak něco, ale i tahle linka je pouze velmi hrubě naznačena a poté jí není věnována žádná pozornost.

Dejme tomu, že by se to dalo obhájit v momentě, kdy by čtenář prožíval podobně stísněné pocity nevědomosti a strachu jako hlavní hrdina, ale vykreslit myšlenky do takové hloubky se Hradílkovi nepovedlo ani omylem. Osudy bezejmenné hlavní postavy mi byly úplně volné, ten člověk tam jednoduše bloumá od scénky ke scénce, každá z nich cosi mlhavě naznačí, ale tím to úplně hasne, a takhle to pokračuje až k hrubě odfláknutému závěru, který je tak o ničem, že se ani nedá nazývat nějakým vyvrcholením nebo skutečným koncem. Jak celá kniha bezcílně běží odnikud nikam, stejně prázdně i skončí uprostřed ničeho bez jakéhokoliv dovysvětlení čehokoliv. Domýšlet není co, protože kde nic není, ani čert nebere. Přijde mi docela odvážné tohle nazývat psychologickým hororem.

Adagio Funebre

Výtky pak musím mít i k formální podobě knihy. V české verzi se totiž nachází relativně dost gramatických prohřešků – na to, že se jedná pouze o 70 stran, je jich na můj vkus tolik, až to přičtení rušilo. Pominu detaily typu „narozdíl“ (správně „na rozdíl“) a vypíšu rovnou ty nejlepší perly, na jaké jsem narazil: „oči, jenž zíraly“, „kůlny, jenž se nachází“, „zda-li“ (dokonce vícekrát), „aby jste“. No fuj. V neposlední řadě pak na mnoha místech hapruje interpunkce a čárky jsou ve větách i na místech, kde by být neměly, a naopak jsem narazil na případy, kdy čárka chyběla tam, kde být měla.

Nejsmutnější na tom celém je, že čtení knížky bylo pořád o něco zábavnější a stravitelnější než poslech alba. Předně mě mocně dráždí jedna věc. Řekněte sami: Jaký hudební doprovod byste si tak představovali k temnému psychologickému hororu ze sanatoria z období druhé světové války (nechme teď stranou, že „Zvěrstva Hadamaru“ jsou tímhle pouze papírově)? Já bych tedy řekl nějaký vyšinutý schizofrenní dark ambient nebo drone. No, představa je to samozřejmě tuze naivní.

David Hradílek - Zvěrstva Hadamaru

V samotné skutečnosti, že je „Atrocity of Hadamar“ metal, bych zas až tak zásadní problém neviděl, pokud by to nebyl (trochu tvrdší) agro metal. Nudná a fádní míchačka black, death a heavy metalu vůbec nereflektuje atmosféru knihy (což bude možná i tím, že deska žádnou atmosféru nemá… i když jak tak o tom přemýšlím, tak ani kniha moc ne), a co je horší, nefunguje ani sama za sebe jako samostatně stojící počin.

Většinu stopáže tvoří těžkopádné omílání nijak zvlášť zdařilých riffů, které znějí strašně… „provinčně“. Ať se celý počin snaží na první pohled působit jakýmkoliv dojmem, vlastní obsah smrdí amatéřinou. Jasně, jsou i případy, kdy se jistá naivita přetaví v plus, ale „Atrocity of Hadamar“ ani zdaleka není tenhle případ. Vesměs je to jen změť podprůměrného metalu, který vám nemá co nabídnout.

Adagio Funebre

Navíc album ani není neškodné v tom smyslu, že by prohučelo okolo a nic vám neudělalo. Vcelku rychle mě totiž některé písničky začaly vysloveně rozčilovat, což se týká zejména „Rudi“, „Life for a Life“ a „A Piece of Decadence“, jejichž nosné linky mě za chvíli prostě iritovaly. Nijak nefungují ani pokusy o atmosférické ambientní mezihry v podání „The Aura of the Past“ a „The Dissolved Soul“. V „Gekrat to a New Home“ je slušnější pouze pasáž s melodickým vokálem (pokud tedy přivřu oči, že hostující zpěvák Johnny B, v jehož studiu byl celý počin i natočen, nezní ve vyšších polohách úplně nejjistěji). „Gruesome“ obsahuje jeden trochu slušnější riff, ale délku osm a půl minuty si obhájit stejně nedokáže. Jediným relativně stravitelným songem tak zůstává „In the Guts of Hadamar“ s temněji laděným nemetalovým rozjezdem a následně doomovějším feelingem.

Jak vidno, „Atrocity of Hadamar“ schytalo dost kritiky, ale myslím, že oprávněně, protože tu není skoro nic, co by se dalo skutečně pochválit. To platí jak o desce, tak i o knize. Ve všech směrech nudná, velmi slabá a hluboce podprůměrná záležitost.


Opium Seance – Levitation

Opium Seance - Levitation

Země: Velká Británie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Gravplass Propaganda

Hrací doba: 15:50

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Gravplass Propaganda

Je hudba, od níž byste se radši měli držet dál, pokud holdujete melodiím, chytlavým refrénům a jednoduché stravitelnosti. Přesně do takové sorty spadá i britská formace (projekt?) Opium Seance. Pokud vás ovšem láká skutečně dusivá zvrácená atmosféra, pak jste na správně adrese, poněvadž přesně tohle pilotní demosnímek „Levitation“ nabízí. A to v míře více než vrchovaté.

Kvalitního hudebního zvěrstva, které vám přiotráví ušní bubínky svou zlomyslností a odporným naturelem, není nikdy dost. A věřte tomu, že tenhle počin něco takového zvládne s přehledem. Jedná se totiž o zkurveně temnou a ohavnou čtvrthodinu zla, jež nabízí působivější a autentičtější náladu než většina metalových pochcánků s plnou držkou keců o vlastní krutopřísnosti. Zde žádná velkohubá prohlášení nenajdete, není třeba slov ani vychloubání, dokonce ani není třeba informací. Stačí samotné demo, jehož hlubiny dokážou pohltit a slabším jedincům pocuchat nervy.

Zaprvé je nutno pochválit naprosto excelentní sound… pod čímž si přestavte pojmenování pro arci-ohavnost. „Levitation“ totiž zní naprosto hnusně, špinavě a nebezpečně, žádné přeprodukované naleštěné mrdky. Už jen tímhle demosnímek polapí a chytne pod krkem, po spuštění se okamžitě zatáhnou mračna a obklopí vás temnota.

Pocit sevřeného hrdla ovšem nepramení pouze ze zvukové stránky, nýbrž i z vlastního materiálu, ačkoliv je pravda, že právě nepřátelský sound patří k největším zbraním „Levitation“. Nicméně i skladatelsky jsou Opium Seance vysoko. Nijak zběsile rychlá záležitost to není, ale skutečně bravurně se daří tvořit ohromný tlak. Při podrobnějším průzkumu však pod bahnitou zvuko-hlukovou dekou najdete krásně zvrhlé melodie (třeba pasáž v „Obsidian Trance Visions“) nebo působivé klávesové linky (finále „Spirits Glimpsed Through Sickly Haze“). Hudebně se „Levitation“ pohybuje někde na pomezí black a death metalu, přičemž z prvního jmenovaného si bere dekadenci a nihilismum, zatímco z druhého jmenovaného zvrácenost. Výsledek je na průsečíku těchto tří vlastností a je v téhle poloze sakra působivý.

Jen těžko lze u Opium Seance mluvit o něčem jiném než obrovském překvapení. Nebojím se volit silná slova – „Levitation“ patří k nejsilnějším demosnímkům loňského roku, které jsem slyšel. Představte si něco na způsob Void Meditation Cult s tlakem zlo-deathu typu Portal, Abyssal či Altarage. Neříkejte, že to nezní lákavě!