Archiv štítku: death metal

Archaic Tomb – Congregations for Ancient Rituals

Archaic Tomb - Congregations for Ancient Rituals

Země: Portugalsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 12.1.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Initiation
02. Vast Cursed Landscape
03. Bloody Proclamation
04. Sacred Rituals
05. Ophiussa

Hrací doba: 29:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

V dnešní recenzi budeme zabrušovat do podzemních hlubin a hned na začátek mohu prozradit, že nepůjde o nějakou píčovinu, abychom z toho pak zase museli takticky vybrušovat. Sice nemohu tvrdit, že se vám v případě „Congregations for Ancient Rituals“ chystám naservírovat nějakou skrytou undergroundovou perlu, z jejíž muziky si sednete na prdel, zadek, ánus, řiť, řitní věnec, zadnici, konečník nebo hýždě, ale pokud máte v oblibě kus deathmetalové špíny, pak by vás Archaic Tomb mohli bavit.

Archaic Tomb je portugalská smečka, v jejíž sestavě nenajdeme žádná známá jména, ale stačí projet line-up na metalových archivech, aby člověku bylo jasné, že tihle borci už mají něco nahráno a nejsou to žádní začátečníci. O drtivé většině těchto kapel jsem sice doposud ani neslyšel, ale je zřejmé, že chlapi ty svoje undergroundy hoblujou dlouho, zaníceně, sveřepě a poctivě. Což jsou nakonec i vlastnosti samotného „Congregations for Ancient Rituals“.

Každopádně, „Congregations for Ancient Rituals“ je prvním demosnímkem Archaic Ritual, jenž vyšel na audiokazetě a kompaktním disku u obskurního amerického labelu Caligari Records, pod jehož křídly se objevují dost slušné (kvalitou) a dost ohavné (obsahem) věci. Tohle demo mezi ně vlastně zapadá dost přirozeně.

Archaic Tomb drhnou špinavý metal smrti, v němž není místo pro kompromisy. Melodické linky, groovy pasáže, experimenty nebo cokoliv podobného neočekávejte. Stejně tak si nechte zajít chuť na nějakou technickou vytříbenost, koule-rvoucí instrumentální výkony a vymakanou ekvilibristiku. Archaic Tomb to za všech okolností valí dřevně a primitivně, s až fanatickým zápalem pro metalový archaismus nejhrubšího zrna. Ve světle toho lze prohlásit, že si skupina své jméno vybrala vskutku příhodně a že podobně výstižný je i název jejich první nahrávky.

Na druhou stranu, „Congregations for Ancient Rituals“ není příliš agresivní nebo rychlá záležitost. Typická je zde spíš hutnost a střední tempo, které v kombinaci se zašlým soundem a povedeným murmurem dávají dohromady patřičně temnou a zlovolnou atmosféru. Síla dema sice není natolik veliká, aby na člověku zanechala výraznější šrám, a do špiček tohoto stylu má nahrávka daleko, ale příznivce formací jako Grave Miasma, Dead Congregation nebo Cruciamentum by tahle fošna potěšit mohla.

Archaic Tomb

Zajímavé může být, že Archaic Tomb se na „Congregations for Ancient Rituals“ vydávají do relativně delších stopáží. Nepočítáme-li rytmické minutové intro „Initiation“, které mně osobně přijde docela nudné a poměrně rychle jsem jej začal přeskakovat, je nejkratší skladbou pětiminutová „Bloody Proclamation“. Zbylé tři písně ovšem nejdou pod sedm minut. První z nich, „Vast Cursed Landscape“, se mi zdá relativně obyčejná. Sice i v ní se najdou solidní riffy, ale její motivy se mi po nějakém čase oposlouchaly. To nejdůležitější se po mém soudu děje v posledních dvou stopách „Sacred Ritual“ a „Ophiussa“. Právě v nich Archaic Tomb naznačují, že v budoucnu by jejich muzika nemusela být jen do počtu a že by si svůj prostor na scéně najít mohli.

Samotné „Congregations for Ancient Rituals“ nijak zásadně úžasné ještě není a určitě se nejedná o nic, co byste za každou cenu museli slyšet. Ale samo o sobě je to vcelku fajn a svou úroveň to má, je v tom poctivost a oddanost žánru bez póz. A to je rozhodně sympatická skutečnost.


Chaos Echœs – Mouvement

Chaos Echoes - Mouvement

Země: Francie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.1.2017
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Embodied by Perfidious Curls in the Innervated Flux
02. As an Embraceable Magma Leading the Subliminal
03. Surrounded and Amazed by These Unplumbed Abysses of the Inverted Sea
04. Through Kaleidoscopic Haze of Unexpected Extents
05. Shine On, Obsidian! Ego! Ego! Echo Back to the Yearning of the Self!
06. Alas! Here Is the Feebles’ Assent, Exalted by Your Mouth Full of Flies

Hrací doba: 32:50

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

V lednovém eintopfu jsem psal, že nové album francouzských Chaos Echœs musíte slyšet. Proč takové tvrzení? Protože kapelu velice respektuji a přijde mi děsně nedoceněná. Alespoň si myslím, že ji v záplavě kopírek Gorguts, Ulcerate a Portal nejde příliš vidět, čímž ovšem nechci říci, že by Frantíci patřili mezi nějaké napodobitele. Spíše bych si je dovolil postavit oněm zmíněným kapelám naroveň, alespoň z toho důvodu, že k žánru přistupují originálním až vizionářským způsobem a podílejí se tak na jeho dalším smysluplném růstu.

První EP „Tone of Things to Come“ mě zaujalo svou temnou, psychedelickou atmosférou a regulérní full-length „Transient“ už kapelu definoval jako deathmetalové unikum. Psychedelie zdánlivě ubylo, ale skladby stále otevíraly okna do prapodivných krajin a zvlášť „Advent of My Genesis“ a „Kyôrakushugi“ byla fakt neskutečná ZLA. Kromě těchto regulérních nahrávek Chaos Echœs následovali i cestu ryzí improvizace, která dala za vznik bočním titulům „The Unfathomable“ a „Duo Experience / Spectral Affinities“. Ty jednoduše řečeno nabízí materiál ve stylu „Interzones“, tedy ambientních drone ploch, které sloužily jako předěly mezi „normálními“ skladbami na „Tone of Things to Come“ a „Transient“.

Než se začnu pořádně věnovat desce nejnovější, snad by se pro doplnění kontextu hodilo pár slov ke kapele samotné. S předchozí inkarnací v podobě Bloody Sign nejsem příliš obeznámen. „Chaos Echoes“ bylo jméno jejich poslední desky, poté však Ilmar a Kalevi Uibovi zatoužili posunout výrazivo mnohem dál. Info, jak bráchové hrají v různých nemetalových projektech s rozsahem od středověké hudby, po progrock a psychedelický jazz rock, případně že prošli hudebním vzděláním, může působit jako triviálnost, ale jsou to střípky, kterou uměleckou mozaiku Chaos Echœs nezanedbatelně doplňují. Stejně jako fakt, že basista Stephan Thanneur je zároveň výtvarníkem, jehož díla zdobí desky Svart Crown, Stargazer nebo Dirge. Vizuální stránku své domovské kapely má samozřejmě pod palcem on a musím říct, že zvuky se s obrazy doplňují až nevídaně dobře. Sám Thanneur se například vyjádřil, že při skládání „Transient“ vytvořil pár obrazů, aby členové mohli nasát jejich atmosféru a po dokončení kompozic byly tyto obrazy přepracovány pro booklet. Když čumím na cover „Mouvement“, tak mě napadá, že něco podobného se dělo i tady. Sestavu na této nahrávce uzavírá dnes již bývalý člen, kytarista Fabien W. Furter (Wheelfall, ex-Phazm).

„Mouvement“ sice přímo navazuje na „Tone of Things to Come“ a „Transient“, ale zároveň se od nich v několika ohledech liší. Za prvé zde chybí „Interzones“ a za druhé je novinka o šest a půl minuty kratší než prvotní ípko a skoro o polovinu než dlouhohrající debut. Nedostatek nápadů? Nikoliv, Chaos Echœs svou esenci do těch necelých třiatřiceti minut nekompromisně natlakovali, ovšem bez toho aby se uchylovali k frenetickému honění notiček. První skladba je sice slušný námrd, ale ty ostatní nabízejí každá něco jiného. Pryč jsou rozmáchlé a postupné výstavby motivů a uhrančivé repetice. Riffy se nacházejí v trvalém stavu proměny, kytary v levém a pravém kanálu se neustále plazí a větví jako magma deroucí se na povrch zemskými puklinami. Avšak basa i bicí zde hrají roli zcela zásadní a to nikoliv výhradně ve formě, kterou nabízí například druhá skladba, kdy rytmická sekce vystoupí do popředí, zatímco kytary vytváří abstraktnější atmosférické plochy. Původně jsem si pohrával s myšlenkou představit všechny skladby zvlášť, protože každá představuje základní koncept dostatečně jinak, ale to by nemělo valného smyslu, když se jedná se o natolik kompaktní dílo, které je nutno brát jako celek.

Chaos Echoes

O Chaos Echœs mohu s klidným svědomím napsat, že se jedná o spolek opravdu nezaměnitelný, ale s novinkou mě v rámci progresivního extrémního metalu jedna spřízněná kapela přeci jen napadá, a to Aluk Todolo. „Mouvement“ by teoreticky mohlo představovat mezistupeň mezi hypnózou „Occult Rock“ a chaosem „Voix“, i když je zdejší hudební výrazivo převážně (death)metalové. Obě veličiny dynamicky rozvíjejí své skladby, na čemž mají výrazný vliv bubeníci, jelikož i se svými nástroji hrají komplexní riffy. A navíc, „Mouvement“ je téměř instrumentální záležitost. S výjimkou úvodních výkřiků a pár šepotů album k posluchači promlouvá až do poslední skladby primárně skrze kytary a bicí; příležitostně zvukovou koláž doplňují i další nástroje, jejichž úplný výčet naleznete na Bandcampu kapely. Je jich hodně a některé ani neznám. Konec patří „zmetalizované zeuhlovské invokaci“, která je v úplném závěru již ryze vokální, avšak nevím, zda hrdla členů interpretují slova v existujícím lidském jazyce. Nejen v této pasáži vysvítá vliv legendárního francouzského avant-progu Magma.

Je samozřejmě příliš brzo plácat o desce roku, i když ji poslouchám skoro dva měsíce a jsem kurva nadšen. Není to hudba pro každého, ale docenění přítomné originality a hlavně kvality jistě nebude příliš náročné. „Mouvement“ je radost poslouchat, analyzovat i prožívat a určitě se vyplatí ho aspoň párkrát prohnat sluchátky za plného soustředění.


Cult of the Horns – Chapter I – Domination

Cult of the Horns - Chapter I - Domination

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 26.6.2017
Label: Symbol of Domination Prod. / Ira Militias Productions
Původní vydání: 13.9.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Intro – March of the Tyrants
02. Mass Destruction Supremacy
03. World Conspiracy
04. Domination
05. Revolts (The Final Uprising)
06. Betrayal
07. Divide & Conquer
08. Worship of the Idol
09. Eradication
10. Outro – A New Order…

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Symbol of Domination Prod.

Při ohromném množství kapel, které se na posluchače valí ze všech stran, a to i v rámci undergroundových žánrů, není možné nevynechat jediné album. Poslouchat vše není v silách jednoho konkrétního jedince, dokonce ani poslouchat byť i jen polovinu z toho nemůže jeden člověk zvládnout, a tak našinec nemá jiného východiska, než alba prosévat přísným filtrem, aniž by z nich slyšel jedinou notu, aby se mu do přehrávače dostalo pouze ta deska, u níž existuje nějaká rozumně vysoká pravděpodobnost, že by mohla oslovit.

Jedním z dobrých filtrů bývá kombinace žánru a země původu. Empirické zkušenosti hovoří jasně: v některých státech se ten a ten styl prostě hrát umí, zatímco o dvě země dál se zas vyplatí hrabat se v odlišných žánrech. Poté mohou nastupovat další faktory jako obal desky, obecně vizuální stránka kapely a nakonec i třeba letmý poslech krátké ukázky, jenž mnohdy také dokáže dost napovědět.

Samozřejmě, že ne vždy je takový filtr dokonalý, a může se stát, že jím neprojde povedené album, a naopak se také stává, že se skrze něj dostane nahrávka, která dobrá prostě není. A právě k takovým patří i „Chapter I – Domination“ od Cult of the Horns.

Nemůžu tvrdit, že bych od „Chapter I – Domination“ čekal nějaké obrovské zázraky. Nicméně tím spíš je smutnější, že i tak album dokázalo zklamat. Když jsem ale viděl, že má jít o black / death metal z Francie, navíc s takhle agresivní rudou obálkou, myslel jsem si, že by to mohlo být nějakou úroveň a že by se přinejmenším mohlo jednat o pořádnou řezačku.

Což o to, agresivní „Chapter I – Domination“ skutečně je. Většina alba se nese v rychlém tempu, a když už z něj Cult of the Horns sleví, tak maximálně jen do valivého středního tempa. Nějaké atmosférické vsuvky nebo vybrnkávací intermezza? Jebat, my jen hoblujem! Proti tomu samozřejmě v zásadě vůbec nic, ale Mephisto, lídr kapely, prostě nemá dostatek nápadů a invence, aby s takovým modelem dokázal utáhnout stopáž dlouhohrajícího počinu.

Riffování je na „Chapter I – Domination“ prostě nanejvýš průměrné, což je u takto laděné nahrávky zásadní problém. Vizuálně a feelingem je Cult of the Horns víc black metal, ale hudebně dostává v mnohých písních větší prostor death metal. Velká část riffů je ryze deathmetalových, ale také ryze průměrných. Abych slyšel něco takového, tak fakt nepotřebuju hledat kapely z Francie, na to mi stačí si příště zajít do místního rokáče, až tam zas jednou bude „def metl najt“, a vyjde mi to nastejno. Těch pár výjimečných motivů, na nichž by se teoreticky dalo něco stavět, se v celkové stopáži stejně rozpustí, podobně jako se dokonale ztratí, když se na dovolené tajně vychčijete do moře.

Deska hodně dojíždí i na ohromnou předvídatelnost a neschopnost čímkoliv překvapit nebo alespoň výrazněji zaujmout. Vše se odehrává dle dávno slyšených žánrových šablon, z nichž si na prdel nemůže sednout snad nikdo, kdo metalovou muziku poslouchá déle jak půlrok. Už po prvním poslechu jsem měl dojem, že o „Chapter I – Domination“ vím vše, co vědět potřebuju, a že už mi to album nemá co dát. Samozřejmě, že před recenzí jsem album z formálních důvodů poslechl vícekrát, ale můj dojem se nezměnil. Je to prostě slabá záležitost.

Cult of the Horns

Cult of the Horns se na své debutové desce představuje jako skupina, jejíž tvorbě nemá smysl věnovat jakoukoliv pozornost. Kdyby to aspoň bylo tak špatné, aby se tomu člověk mohl škodolibě vysmát, ale ani to ne… „Chapter I – Domination“ je jednoduše šedivý podprůměr, který nevzbudí žádné emoce vyjma nudy, nezanechá v člověku ani to znechucení, nedokáže vůbec nic. Jen si tak existuje, aniž by k jeho existenci byl nějaký zásadní důvod. Album vhodné leda tak k tomu, abych zas v jiných recenzích mohl tvrdit, že statistika fakt asi funguje.


Altarage – Endinghent

Altarage - Endinghent

Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Incessant Magma
02. Spearheaderon
03. Cataclysmic Triada
04. Fold Eksis
05. Rift
06. Orb Terrax
07. Weighteer
08. Barrier

Hrací doba: 36:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

Když jsem před třemi lety (zaokrouhleno na letopočty) psal malou recenzi na první demosnímek „MMXV“ španělského deathmetalové zla Altarage, neměl jsem a ani jsem nemohl mít tušení, jak rychle a jak moc tahle formace vyroste. Když jsem poslouchal první demo, jednalo se o divnou obskurní kapelu pro pár jedinců, kteří se neštítí se hrabat i v demáčové tvorbě. Nicméně hned debutová deska „Nihl“ vzbudila veliký rozruch, na jehož základě začal kredit Altarage prudce stoupat. Netrvalo dlouho a Španěly si pod svá křídla stáhnul velký hráč Season of Mist (respektive jejich sublabel Season of Mist Underground Activists), v jehož režii vychází druhá řadovka „Endinghent“.

„Endinghent“ je tedy třetí nahrávkou během tří let, což může značit mnohé. Nebudeme však zbytečně spekulovat nad kutím železa, dokavaď je žhavé, a budeme optimisticky předpokládat, že Altarage žene kupředu tvůrčí přetlak a skladatelská potence. Jen ať presumpce neviny platí i v hudebních kruzích. Stejně tak by bylo hodně divoké a odvážné, ne-li dokonce paranoidní si myslet, že sound druhého alba ovlivnila firma anebo vlastní vypočítavost kapely, kdy se před ní otvírá teoretická možnost udělat takzvaně díru do světa.

Přesto nemohu říct, že by mi tyto kacířské myšlenky během poslouchání „Endinghent“ hlavou neprobleskly. Samozřejmě, já vím, že jsou takové hypotézy přitažené za vlasy a že děláme z komára velblouda, ale to vše pramení z určitého… snad bychom klidně mohli říct zklamání.  Nemohu si pomoct, ale druhé album Altarage mi jednoduše připadá příliš stravitelné a přístupné. Mnohem víc, než bych čekal, a určitě i víc, než by se mi líbilo.

Vzpomínám si, že když jsem poslouchal „MMXV“ a „Nihl“, v obou případech jsem se s těmi nahrávkami trochu pral a nějakou chvíli mi trvalo, než jsem mohl začít tvrdit, že jsem je nějak solidně naposlouchal a vstřebal. Ale o tom hledání, postupném prohledávání všech možných zákoutí a (v ideálním případě) konečném prohlédnutí ta extrémní muzika přece ve velké míře je. Když si pouštím hnusnou hudbu, chci slyšet hnusné věci, ne něco, v čem se dá docela pohodlně orientovat hned na první poslech jako v případě „Endinghent“.

Což o to, po zvukové stránce toho Altarage asi nelze mnoho vyčítat. Kytary stále znějí dost ošklivě a temně, jak je pro subžánr cha(padl)otického death metalu zvykem. V tomhle ohledu rozhodně oukej. Řekl bych však, že po skladatelské stránce je „Endinghent“ mnohem čitelnější a průhlednější než „Nihl“. Riffy ani struktury skladeb již nejsou tak zamotané, vše je méně zvířecí. Že by člověk narazil na pořádně zamotané spletence odporně-technického zlo-riffování? V podstatě vůbec…

Altarage

Vedle toho můžeme Altarage úspěšně vytýkat ještě jednu věc. Ani na „Endinghent“ nedokázali najít svou vlastní tvář, což nemyslím jako doslovné popíchnutí k fotkám a celkové image kapely (zrovna tahle složka mi přijde hodně v pořádku), nýbrž jako honosné pojmenování skutečnosti, že i na druhém albu je z muziky Altarage hodně cítit vliv jiných seskupení, která prošlápla cestu surreálního death metal roky před Španěly. Jinými slovy, Portal jsou z toho stále slyšet strašně moc a už začíná být cítit, že Altarage by se měli soustředit na vlastní invenci a zpracování vlastních hudebních vizí.

Může se zdát, že kritika je poměrně výrazná pro desku úrovně „Endinghent“. Možná máte pravdu, protože na průměrné úrovni Altarage rozhodně nehrají. Popravdě řečeno, v zásadě se mi „Endinghent“ pořád docela líbí, ale mám dojem, že Španělé stále nedokázali plně zužitkovat svůj velký potenciál a naopak že neduhy jsou počin od počinu znatelnější. Což je ohromná škoda, protože jinak tu talent rozhodně je. „Endinghent“ tak vykrystalizovalo do alba, které je „jenom“ dobré, ale skutečná posedlost mu chybí a pohlcení jsem v nenašel.


Choked by Own Vomits – Shit World

Choked by Own Vomits - Shit World

Země: Česká republika
Žánr: grindcore / death metal
Datum vydání: 5.6.2017
Label: Rotten Roll Rex / Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. Small Dark Age
02. Stressland
03. Cemeteries Along Roads
04. The Day When I Lost in Myself
05. Dream Is Over
06. Let to Rot
07. Fast Path to Hell
08. Fusion
09. Coffin Nails
10. Asshole in Flames
11. Shit World
12. Like Thousands Suns
13. Dust
14. Pickled Quark Chesse
15. Cruel Face of Life
16. The End of the Shit World

Hrací doba: 30:45

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Choked by Own Vomits

Když Choked by Own Vomits před lety vydávali svůj dlouhohrající debut „Shit Autopsy“ (2009), přišlo mi, že mají vcelku našlápnuto. Placka vzbudila relativně dost pozornosti, vyšla u zavedených Nice to Eat You Records Vládi Prokoše (Fleshless) a celkově mi přišlo, že Choked by Own Vomits mají dobrou výchozí pozici k tomu, aby se na domácí chrochtací scéně zabydleli a aklimatizovali jak prase v chlívku.

Nicméně to bylo před nějakou řádkou roků. Nyní mi přijde, že v následujících letech se Choked by Own Vomits trochu ztratili ze záře grindových reflektorů, a to i v České republice, zemi grindcoru zaslíbené. Anebo možná ne, třeba je žánroví fans a pravidelní návštěvníci grindových akcí z očí nikdy neztratili, ale já do téhle sorty zvrhlíků zrovna nepatřím (obyčejně jsem zvhrnutý krapet jinačím směrem), takže to moc nesleduju. Co vám budu vykládat, měl jsem prostě v piči, co kapela dělá nebo nedělá, poněvadž grindcore není moje srdcovka, a když sem tam dostanu chuť na nějakou pořádnou chrochtanici, tak je mi vlastně vcelku šumák, jakou skupinu si pustím, jelikož mi skoro všechny znějí téměř stejně.

Faktem nicméně zůstává, že na druhou řadovou fošnu Choked by Own Vomits s neméně poetickým názvem „Shit World“ se čekalo celých osm járů. Vysokou uměleckou hodnotu si samozřejmě udržuje i obal, jenž je ještě povedenější než v případě „Shit Autopsy“. Lze si povšimnout, že se na něm objevuje stejná roztomilá oblůdka jako u debutu, akorát tentokrát nepitvá, nýbrž vylézá ze útrob jakéhosi sádelnatého nešťastníka. Pozorný čumil zachytí i další roztomilé detaily jako například Freddyho Kruegera, hlavní postavy z kultovní hororové série „A Nightmare on Elm Street“, v levém horním rohu přebalu.

Osobně mě tyhle prasácké grindcorové obaly vždycky bavily, dokonce čím zvrhlejší, tím lepší. „Shit World“ v tomto ohledu rozhodně není přeborníkem, protože jsem už viděl i mnohonásobně úchylnější grindové obálky, ale pořád je to fajn. Leckdy se mi dokonce stává, že mě obal grindcorového alba baví než jeho samotná hudební náplň. A bohužel musím říct, že „Shit World“ k takovým případům patří.

Já vím, že teď fakt nenapíšu nic objevného, protože jde o něco, co lze napsat možná o nějakých 90 % procentech grindcorových nahrávek (a to se s tím odhadem ještě možná držím střízlivě při zemi), ale – je to prostě typický grind se všemi jeho klady a hlavně i zápory. Choked by Own Vomits se ani náznakem nesnaží o nějakou invenci a sypou ve standardních žánrových mantinelech. Akorát k tomu přimíchávají i citelné deathmetalové ingredience, ale ruku na péro, něco takového v téhle odnoži tvrdé hudby není vůbec nic výjimečného či neslyšeného. Vlastně se to objevuje dost často.

Jasně, jasně, nemusíte se čertit, já samozřejmě vím a respektuji, že tenhle styl má určitá pravidla hry, na něž je nutné přistoupit, a také si jsem vědom skutečnosti, že žádat po grindcorové kapele invenci se rovná naivitě nejhrubšího zrna. Však se s tím do určité míry počítá a rozhodně bych s tím vším dokázal žít… kdyby mě „Shit World“ bavilo. Dokonce i „Shit Autopsy“, které bylo formálně primitivnější, díky menšímu podílu death metalu ještě obyčenější a s takzvaně horším soundem, mi sedělo víc, protože to byla větší čuňárna.

Choked by Own Vomits

Na druhém albu Choked by Own Vomits mi prostě něco schází. Jeho poslech mě sice nesere, ani neuráží, ale jednoduše nevidím jediný důvod, proč bych si měl „Shit World“ pouštět doma, když svět nabízí tuny zábavnější muziky – a to i v grindcorovém ranku. A to skutečně nemusíme požadovat vynalézavost avantgardního grindu. Choked by Own Vomits jednoduše postrádají neodolatelně chytlavý groove, s nímž slaví úspěch třeba Gutalax, ani tu není bestialita extrémnějšího grindu-až-powerviolence – protože intenzita a agrese je taky cesta.

Choked by Own Vomits si prostě drží nenáročné tempo a hrají tak nějak obyčejně. Sem tam nějaký samplík nikoho nevytrhne, natožpak obligátní chroptění. To už se mi víc zalíbily výjimečně kytarové vyhrávky, ale těch na albu je, co by se za nehet nešlo. Abych ale zbytečně nepíčoval, „Shit World“ se furt poslouchá bezproblémově a případnou chuť na nepříliš náročný grindík ukojit dokáže. Rozhodně jsou na tom Choked by Own Vomits mnohem lépe než třeba takoví Felisha, jejichž agro-riffy mě vyloženě sraly.

Ale ono by se našlo mnohem víc expertů, proti nimž jsou Choked by Own Vomits ještě pořád zlatí. To ovšem není argument, na jehož základě by se mělo přehnaně chválit. Řekněme si totiž na rovinu, že i přes nepopiratelnou řemeslnou úroveň není „Shit World“ ničím víc než jen průměrnou plackou. Fandové žánru si na to po nějakých těch pivech jistě s radostí zaskotačí v kotli na koncertech, ale sváteční posluchači grindcoru by se měli porozhlédnout po něčem lepším.


Morbid Angel – Kingdoms Disdained

Morbid Angel - Kingdoms Disdained

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.12.2017
Label: Silver Lining Music

Tracklist:
01. Piles of Little Arms
02. D.E.A.D.
03. Garden of Disdain
04. The Righteous Voice
05. Architect and Iconoclast
06. Paradigms Warped
07. The Pillars Crumbling
08. For No Master
09. Declaring New Law (Secret Hell)
10. From the Hand of Kings
11. The Fall of Idols

Hrací doba: 47:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp 1 / bandcamp 2

Když se řekne death metal, vybaví se vám zřejmě několik jmen, ale vsadím se, že mezi nimi nebude chybět ani Morbid Angel. Tento stavební kámen floridského death metalu patří k nesporným legendám svého žánru, ale i metalu jako takového. Kdo jiný by měl být považován za legendu než kapela, která svou činností a inovacemi pomohla přivést na svět další a k tomu tak rozvětvený subžánr, jakým je právě death metal.

Diskografie skupiny není bezchybná a pro ten největší vroubek nemusíme ani tak hluboko do minulosti. Stačí zavzpomínat na poslední, nechvalně proslulou řadovku, „Illud divinum insanus“. Je tomu už sedm let, a přesto věřím, že ji mnoho pravověrných deathmetalistů stále nemůže přijít na jméno. Netrvalo dlouho a v žebříčcích o největší metalovou zradu začala statně sekundovat albům jako „St. Anger“ nebo „The Unspoken King“. Vyjma tohoto opusu čítá katalog Morbid Angel kvalitní materiál, tedy snad ještě s výjimkou bezzubého „Heretic“ z roku 2003. To na druhou stranu znamená, že Morbid Angel už čtrnáct let nevydali dobrý materiál. A to je docela dlouhá chvíle. Změnit to má snad novinka začínající dle tradiční abecední posloupnosti tentokrát od písmene K, tedy „Kingdoms Disdained“.

Pozice „Kingdoms Disdained“ tak není zrovna záviděníhodná. Osmá řadová deska má co napravovat a především pak opět přesvědčit všechny ty, kteří nad tímto padlým andělem již zlomili hůl. Po posledním nezdaru kapelu opustili David Vincent a poprvé také bicman Pete Sandoval. Zakladatel a pamětník zlatých časů Trey Azagthoth zůstal sám. Ne však na dlouho. Pro návrat získal zpět basáka a zpěváka Stevea Tuckera, který s Morbid Angel už dříve natočil tři placky, a stále poměrně nedávno se připojili také novicové: kytarista Dan Vadim Von a bubeník Scott Fuller. Z těchto všech důvodů lze „Kingdoms Disdained“ zařadit mezi nejočekávanější alba roku 2017.

Jakkoliv byl na „Kingdoms Disdained“ vyvíjen tlak a nastraženo tisíce uší, jedno se musí přiznat. Na celé to vysoké očekávání se také dá nahlídnout z toho pohledu, že vlastně stačilo složit cokoliv dostatečně vzdálené stylu „Illud divinum insanus“ a je napůl vyhráno. A asi jen málokdo pochybuje, že by pánové Azagthoth a Tucker nedokázali nahrát přinejmenším průměrné deathmetalové album. Dokážou a novinka to jasně ukazuje. „Kingdoms Disdained“ obsahuje několik podařených skladeb, několik docela průměrných, nějakou tu výplň, ale vzato kolem a kolem ve výsledku působí jako přílišná sázka na jistotu.

Asi největší potěšení představuje navrátilec Steve Tucker, který zní stejně démonicky jako kdysi, ale jeho basa jako by neexistovala. Upozaděná vzadu (přestože párkrát vyrazí kupředu a je zdaleka nejhlasitější) kazí jinak vcelku slušnou produkční práci. Ta je pořádně hutná, zlověstná a možná proto se v ní občas nástroje poněkud topí. Bicí jsou nejvýraznější a představují klasickou řezanici, kdy se to blastbeaty jenom hemží. Fuller uspokojivě nahradil Sandovala, nebo možná lépe řečeno: podařilo se mu ho dobře napodobit. Slabší stránkou je paradoxně sám Azagthoth, jehož pověstné riffování tu nedostálo zadostiučinění. Povětšinou drhne vrchní strunu v chugga chugga stylu, sem tam zasóluje, zaskřípá, ale oněch psychedelických či chcete-li prostě divných riffů se tu nedočkáte. Rozhodně ne v takové míře, jak bych býval očekával. I z tohoto důvodu se písně poněkud slévají do sebe.

Morbid Angel

Morbid Angel mají specifický styl, jenž je lehce rozeznatelný, a setkat se s ním můžete už v prvních tónech otvíráku „Piles of Little Arms“. Dramatická až nepřátelská atmosféra tu funguje od začátku a úvodní skladba, stejně jako několik následujících, patří k tomu nejlepšímu z nového materiálu. Dobré pasáže obsahuje i dětinsky pojmenovaná „D.E.A.D“ či zemitější „Garden of Disdain“. Tvrdost vítězí nade vším ostatním a na nějaké kudrlinky a už vůbec ne experimenty tu není prostor. Nečekejte tedy, že by se styl skupiny někam posouval. Naopak se tu kapela vrací zhruba do období „Gateways to Annihilation“ a v pomalejších věcech k „Domination“.

Mezi tyto plíživé kusy patří třeba „Paradigms Warped“, opravdu tvrdá věc, jejíž táhlost však začíná trochu nudit. Vlastně po této skladbě je vůbec taková horší pasáž způsobená průměrnou „The Pillars Crumbling“ a singlovkou „For No Master“, u níž mě baví až slušná nakládačka ke konci. Nejhorším příspěvkem je pak následující „Declaring New Law (Secret Hell)“. Být tenhle taneční kousek opatřen industrialovým zvukem, mohl zapadnout i na studiového předchůdce „Kingdoms Disdained“. Na několikátý poslech se mi ale začala nějakým zvráceným způsobem zamlouvat, přesto mi ke zbytku desky nesedí. Poslední „The Fall of Idols“ patří zase k povedeným zářezům, takže „Kingdoms Disdained“ končí přeci jenom dobrou notou. Závěrečný pocit je však docela vlažný.

I když se zde nachází několik vyloženě dobrých písní, album jako celek trpí tím, jak je strašně předvídatelné. Jestli máte klasický styl Morbid Angel najetý, nic vás tu už nepřekvapí. „Kingdoms Disdained“ vnímám jako počin, díky němuž se kapela vrátila na správnou trať, ale nic víc. Spousta fanoušků asi bude spokojena, že jejich oblíbenci znějí zase jako dřív, ale svým obsahem je to na poměry Morbid Angel průměr. Dvě předchozí studiovky byly překonány, na „Gateways to Annihilation“ už kousíček chybí. Prostě solidní deathmetalová deska, která bohužel časem asi doplatí na svou usedlost a propadne se do neznáma… na rozdíl od „Illud divinum insanus“, hehe.


Slave Whipping Blasphemy – A Kall to Whips (2005)

Slave Whipping Blasphemy - A Kall to Whips (2005)

Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: duben 2005
Label: Death Propaganda Records

Tracklist:
01. Nigger Massacre Anthem
02. Slave Whipping Blasphemy
03. Abraham Lincoln, I Fucking Hate You
04. Trainwreck on the Underground Railroad
05. Uncle Tom’s Cabin in Flames
06. Within the Black Shed, Where the White Reign
07. Forest of Bloodhounds and Bloodmoon
08. Kall of Kvlt Klux Klan
09. May the Whipcracks Ring Forevermore

Hrací doba: 23:01

Odkazy:

Jestli vás všechny ty vánoční slinty o klidu, míru a podobných píčovinách serou a stejně tak miliarda zkurevných ohraných pohádek a nekonečné zástupce kýče, určitě vám přijde k chuti představení dnešní perly. Na Štědrý den léta Páně 2017 totiž nabízíme výlet do minulosti, který je kurevsky nenávistný a doslova anti-korektní.

Zasvěcení již samozřejmě dávno vědí, ale ani pro ty z vás, kdo se se Slave Whipping Blasphemy doposud nesetkali, nebudeme chodit kolem horké kaše. Co si budeme povídat, právě texty jsou tím hlavním důvodem, proč si Slave Whipping Blasphemy dodnes někdo všímá a ostatně i proč zde „A Kall to Whips“ hodláme recenzovat, abychom tím poslali pozdrav všem Mirkům Dušínům.

Zkrátka a jednoduše, Slave Whipping Blasphemy jsou rasismus nejhrubšího zrna. V textech se to jen hemží otroky, plantážemi, negry a jejich vybíjením. Hned intro desky se jmenuje „Nigger Massacre Anthem“, po němž následuje skladba „Slave Whipping Blasphemy“, v níž se mimo jiné objeví následující sloka:

„Kill the Niggers
Kill them
Nigger-fucking die
Kill the Niggers
Kill them
Now“

Takhle to prostě je, a pokud se s tím někdo nedokáže smířit, pak se mu hrubě nedoporučuje „A Kall to Whips“ poslouchat. Samozřejmě za předpokladu, že s tímto náhledem na svět nesouhlasíte – pokud jsou někomu z vás postoje Slave Whipping Blasphemy blízké, pak se jistě s ničím smiřovat nemusíte. Na „obranu“ formace však můžeme upozornit, že texty Slave Whipping Blasphemy jsou čistě rasistické, není v nich ani stopa po (neo)nacismu (což nejsou synonyma, byť to občas vypadá, že si to mnozí myslí). Hádám ovšem, že komu lyrická stránka „A Kall to Whips“ vadí, toho zmíněná skutečnost nijak neobměkčí.

Trochu humorné je, že kdybyste si Slave Whipping Blasphemy pustili bez jakéhokoliv kontextu, tak byste myšlenkové pozadí kapely fakt neuhádli, protože zpěvákovi je samozřejmě rozumět úplné hovno.

Co se hudební stránky týče, věřte tomu, že black metal v podání Slave Whipping Blasphemy odpovídá textům – tím mám na mysli, že „A Kall to Whips“ nabízí vysoce nenávistný a ohavný poslech. Ale v muzice už je to v pořádku, protože v konečném důsledku – mnozí z nás vyhledávají hudební extrémy a nemocné emoce, což Slave Whipping Blasphemy poskytují. Texty kapely jsou špatný vtip a jejich formální kvalita je, jen tak mezi námi, někde na úrovni průměrných žáků prvních ročníků základní školy. Dokonce jsou tak mocně přepálené a arci-rasistické, až bych se ani nedivil, kdyby celé počínání Slave Whipping Blasphemy byl jeden velký humor (samozřejmě – černý humor). Jestli ale kvůli něčemu stojí za to „A Kall to Whips“ slyšet, je to chorá muzika.

Sound desky je jako vytažený z prdele. Kytary sekají hlavy, a přitom se jim navzdory evidentní extremitě stále daří přicházet se zapamatovanými (!) motivy a leckdy až překvapivě kvalitní riffovou masáží. Bicí obstarává automat, jenž sype, jak když bičem mrská (v tomhle případě docela příhodné přirovnání). Za klad bych klidně považoval i vokály, které jsou podobně odporné a zvrácené jako zbytek hudební stránky. Stará se o ně jistý Seamus DeVille, jenž se zdá být hlavní postavou Slave Whipping Blasphemy. Kromě „A Kall to Whips“ existuje ještě o pět let starší demosnímek „Niggerbitch 666“, kde dvě písně ze tří nazpíval nějaký Insa’yn, jehož vokál byl naprosto příšerný. Zde je tedy vidět velký posun.

Slave Whipping Blasphemy

Když jsem zmínil demo, mohu dodat, že po krátkém outru „May the Whipcracks Ring Forevermore“ následuje chvíle ticha, která vyústí ve skrytou stopu, jíž není nic jiného než titulní track „Niggerbitch 666“, což je suverénně největší „hit“ dema. A zároveň onen jediný song, jejž na demáči nazpíval Seamus DeVille. Na „A Kall to Whips“ se skladba objevuje v nezměněné verzi (což nijak nevadí, protože zvuková kvalita demosnímku i desky je srovnatelná), přičemž není těžké pochopit, proč Slave Whipping Blasphemy z dema vybrala právě tenhle song, aby jej zvěčnili i na albu. „The Kotton Kries for Nigger Blood“ a „Kiss My Whip“, to jest zbylé dva tracky na demu, jsou totiž dost debilní.

Z dalších skladeb na „A Kall to Whips“ lze vypíchnout agresivní námrd „Slave Whipping Blasphemy“. „Trainwreck on the Underground Railroad“ zase v jedné pasáži v pozadí představí i atmosférické „chóry“ a „Uncle Tom’s Cabin in Flames“ má zase nečekaně povedené kytarové sólo, na nějž hned vzápětí naváže jeden z nejlepších momentů alba. „Kall of Kvlt Klux Klan“ má sice poměrně nudný ústřední riff, ale za zmínku stojí přinejmenším díky poklidné mezihře.

„A Kall to Whips“ jako celek trvá pouhých 23 minut, z čehož navíc sedm minut zabírá intro, mezihra „Forest of Bloodhounds and Bloodmoon“, outro a skrytý track z dema. „Skutečný“ obsah alba má tedy jenom necelých 16 minut. I během nich se ovšem daří vytvořit atmosféru nejvyšší zášti, nevraživosti a zloby. Pokud tohle v black metalu hledáte, Slave Whipping Blasphemy by vás mohli zajímat.

„A Kall to Whips“ vyšlo v roce 2005, dle dostupných informací v edici pouhých deseti kopií. Ze stránky, kde se počin původně prodával, byla nabídka brzy stažena kvůli rasistické tématice – asi žádné velké překvapení. Rozhodně se tedy nemusíte snažit to někde koupit, i kdybyste to chtěli jako bizarnost do sbírky, protože bizarní tohle album rozhodně je. Pokud jej toužíte slyšet, můžete s klidným svědomím nelegálně stahovat nebo poslouchat na YouTube. Podobná situace panuje i u demosnímku „Niggerbitch 666“, který vyšel v roce 2000 (nahrán byl prý o několik let dřív – projekt údajně fungoval od roku 1995) v hrstce kopií na páleném cédéčku určeném jen blízkému okruhu Slave Whipping Blasphemy.

Slave Whipping Blasphemy

Můžete brečet, že recenzováním takovéhle kapely podporujeme rasismus. Klidně si to myslete, ale pravda to není. Záležitost jako Slave Whipping Blasphemy jednoduše existuje a objektivně je, jaká je, tak proč strkat hlavu do písku a zavírat nad tím oči. Minimálně z hlediska studijních důvodů, kam až se dá v žánru zajít a jakých různých podob může metal nabývat, to za znalost a slyšení stojí.


Red Bible Black / Zulmet – Shitskin Baby Back Ribs for Satan

Red Bible Black / Zulmet - Shitskin Baby Back Ribs for Satan

Země: Itálie / Turecko
Žánr: death metal / black metal
Datum vydání: 21.10.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
I. Red Bible Black
01. Satanic Monogamy
02. Shitskin Baby Back Ribs
03. Fuck Allah Fuck Muhammad

II. Zulmet
04. Enoch and His Mistress
05. Kidnaps for His Mistress

Hrací doba: 18:14

Odkazy Red Bible Black:
facebook

Odkazy Zulmet:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Kdo čte naši dementní parodii na hudební žurnalistiku pravidelněji, tomu již jméno tureckého zvrhlíka Emira Toğrula nejspíše není neznámé. Tenhle magor se v našich recenzích docela zabydlel, důvodem čehož není pouze velké množství projektů (Viranesir, Yayla, Blliigghhtted / Chaoscunt ad.) a vysoká skladatelská potence, ale především skutečnost, že jeho tvorba je kurevsky vyjetá. Na rozdíl od většiny metalové scény, která dnes vypadá spíš jako banda měkkých zmrdů s uraženými citečky, je jeho muzika hnusná a nemocná. Tedy přesně taková, jak by měl metal znít.

„Satanism has been lessened to mickey mouse bullshit thanks to watain, behemoth, ghost and the like.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Red Bible Black, s jejichž jménem jste se zde ostatně již také mohli setkat prostřednictvím srpnové recenze na ípko „Allah Is Satan’s Toy“, však není dalším výhradně Toğrulovým projektem. Sem se pouze přidal v loňském roce, skutečnou hlavní postavou kapely je další pacient P. C. Odio. Přesto Red Bible Black zapadá do Emirova ohavného portfolia, protože se svým příchodem skupině vtisknul kus svého nezaměnitelného rukopisu (byť se musí nechat, že i před jeho příchodem nehráli Red Bible Black nic pro vyměklé moče), ujal se textové stránky a vzal formaci pod křídla svého labelu Merdümgiriz. To všechno jsou důvody, proč nyní mohu Red Bible Black s klidem považovat jako jeden další článek skládanky Toğrulova šílenství.

„Have some balls and fuck Allah, fuck Muhammad and fuck islam.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Přinejmenším posun v lyrické rovině je patrný. Vždyť kdo jiný si v dnešní době dovolí pojmenovat nahrávku „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ a ještě to doplní obálkou, na níž malý černoušek v plamenech dostává naloženo křížem (na CD obalu není vidět, že jde o kříž – mrkněte na kazetu) do prdele? Ani nemluvě o textech, které nějakou korektnost vůbec neřeší a opět pálí ostrými, že by se z toho všichni moralisti posrali, kdyby o Toğrulově existenci věděli. Z aktuálního počinu bych doporučoval přečíst zejména text k songu „Fuck Allah Fuck Muhammad“, který to dává sežrat metalové scéně.

„Make metal dangerous again, but you only want to make money right?“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Mohu jen dodat, že i hudba Red Bible Black odpovídá lyrické náplni. Trojice přítomných skladeb sice nemá dohromady ani devět minut, ale stejně dokáže vytvořit peklo jako svině. Sound je odporný a kanální, pomalejší momenty jsou odporné a sypačky nekompromisní a násilné. Tuhle nahrávku bych klidně naordinoval všem kinder metalistům, džískovým agro fotrům a v neposlední řadě lidem, kteří si myslí, že Six Feet Under je fakt tvrdej death metal.

Red Bible Black

„Faggot from behemoth saying its wrong to rape, are you seriously a satanist?“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Až doposud byla řeč pouze o Red Bible Black, což odpovídá tomu, že právě jejich jméno bylo důvodem, proč jsem se do téhle fošny pustil. „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ ovšem není ípkem jedné kapely, nýbrž splitkem, takže samozřejmě musíme ztratit pár slov i o druhém účastníkovi nosiče. Je jím podzemní blackmetalový projekt Zulmet z Turecka, jehož jediným členem je jistý Count Youri Pestilentis Von Ginquie (to jsem si fakt nevymyslel). Formace má už na kontě dvě řadovky, z nichž ta poslední s názvem „Uğursuz Harabe“ vyšla letos v březnu (a kromě ní a tohoto splitu se tento rok objevila i dvě minialba „Enactor of His Own Death“ z července a listopadové „Unholy Birthday Rituals“).

„Fuck children, burn mosques and heil hitler. Torture animals and support mexican drug cartels.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Red Bible Black

Na „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ Zulmet přispěl dvěma songy obskurního black metalu, jenž vykazuje určitý potenciál. Pochválit lze poměrně variabilní vokální stránku, v níž se Count Blablabla občas vydává i do sympaticky imbecilních poloh. Atmosféra je docela příjemná, zejména v pomalejších táhlých momentech, v čemž mi přijde o něco výraznější první skladba „Enoch and His Mistress“.

„I know that you will say that you represent evil in a more intellectual and subtle way… Yeah right, coulda fooled me like you fool yourself. You only represent your teenage fans.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Je nicméně nutné zmínit, že vedle Red Bible Black vyznívá strana Zulmet příliš stravitelně. Stejně tak je nemilé, že materiálu rychle dochází dech. Zatímco na první poslech jsem si říkal, že bych klidně zkusil i něco jiného z diskografie skupiny, dost rychle se mi to ohrálo a chuť zkoumat dál mě přešla. Vyložená píčovina to není, ale důvod, proč „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ věnovat nějakou pozornost, vězí na straně Red Bible Black.

Zulmet


Tetragrammacide – Primal Incinerators of Moral Matrix

Tetragrammacide - Primal Incinerators of Moral Matrix

Země: Indie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 3.11.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Hyper-Spatial Mandala of Intuitive Latencies
02. The Prognosticators of Trans-Yuggothian Meta-Reasoning
03. Radicalized Matrikavyeda Operation: Militarized Cosmogrids Destabilization (Heralding Absolute Contraction)
04. Cyberserking Strategic Kalpa-Terminator (Advanced Acausality Increment Mechanism)
05. Transcranial Ka’abatronic Stimulation Collapse
06. Intra-Dimensional Vessel of Were-Robotics, N-Logics and Assorted Lattice Intelligences
07. Meontological Marga of Misanthropic Computation & Extensive Backwards Physics
08. Imperial Cyanide Voltigeurs (Quantum Threshold Leapers of Hatha-Sorcery)
09. Dismal Ramification of Metamathematical Marmas and Sandhi

Hrací doba: 38:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nebudu hrát machra (ani googlovat) a rovnou napíšu, že metalových kapel z Indie moc neznám. Pamatuju, že na Brutal Assaultu minimálně jednou hrála jakási kinder metalová srandabanda Demonic Resurrection, narazil jsem odtamtud i na nějaký slušný death metal, ale asi se o nic převratného nejednalo, když si z názvu vybavuju pouze slovíčko plague. A tak první indická kapela, které věnuji svou pozornost, jsou Tetragrammacide. První demo „Tetragrammacidal Orations“ žádná pecka nebyla, prostě bordel ve stylu Nyogtheablisz, Intolitarian, víc jsem v tom neslyšel. Ale mocné překvapení na mě čekalo s „Typhonian Wormholes: Indecipherable Anti-Structural Formulæs“, které sice zvukově bylo furt extrém jako prase, ale pozorný posluchač už mohl pod bolestivým závojem audiochaosu dokonce vcelku snadno identifikovat riffy. A ruku na srdce, ty nebyly vůbec marné, kór když byly podpořeny opravdu účinným a extrémním bubnováním. Tehdy jsem si začal od Tetragrammacide hodně slibovat, protože ultranásilí na hranici poslouchatelnosti dokázali podložit solidním obsahem a to není v ranku bestiálního BM/war metalu vždy obvyklé, hehe.

Indové spojili síly se Sadistem z ruských SS-18 (doporučuji) a dalších kapel, ze kterých bych vypíchnul třeba rovněž indické Jyotiṣavedāṅga, kteří znějí, jako by se spářili DarkspaceNyogthaeblisz. Nevím, jak vlastně mezi Indií a Ruskem probíhá spolupráce, Sadist zde nahrál kytary a zařídil mix s masteringem, ale předpokládám, že Uragnostic Eliminator skládání a kytaru samotnou zcela neopustil, i když zde se věnoval čistě bicím. A jak tedy „Primal Incinerators of Moral Matrix“ zní?

Přátelé, Tetragrammacide vyměkli! Ale přesto nahráli jednu z nejextrémnějších metalových desek letošního roku, haha. Produkce je srozumitelná a posluchač nemá po dvaceti minutách pocit pálení v uších, jak se mohlo stát třeba u dřívějšího EP. Ale i tak se Tetragrammacide podařilo umíchat dostatečně surovou tsunami zvuku, která stvořené násilí výborně podtrhuje. Hudba samozřejmě stále vychází z bestiálních black/grindových klasik jako Revenge nebo Conqueror a Nyogthaeblisz už pánové nepřipomínají hlukem, ale hbitým riffováním. Dalo by se říci, že celkově se jedná spíše o víceméně klasický, byť velenásilný black/death, který mi místy evokuje třeba Arkhon Infaustus. To třeba díky ultra-rychlým sypačkám a pár nervním kytarovým motivům (třeba obyčejný „tapping“ do sýpky a co to udělá).

Grindová esence je patrná taky, i když mnohem méně než u dalších jihoasijských extrémistů jako třeba Kapala, Genocide Shrines nebo Konflict. Nápor „Primal Incinerators of Moral Matrix“ by mohl až připomínat legendární „Putrefaction in Process“ nizozemských Last Days of Humanity, i když pár citelných rozdílů by se tady našlo. Jak jsem třeba zmínil, jdou tu slyšet riffy, šroťák nemá onen typický „ping“, vokalista frázuje a agresivně chroptí, žádné zeefektované grcačky. A co víc! Tetragrammacide tvoří regulérní skladby, které lze od sebe díky rozeznat nejen díky výrazným riffům, ale i kvůli jisté kompoziční variabilitě. Srovnání s Last Days of Humanity se teď tím pádem může zdát trochu nešťastné a já se rovnou přiznám, že tu je pouze pro případ, kdyby nějaký slabší kousek namítal, že „Primal Incinerators of Moral Matrix“ je pouze bordel. Není.

Tetragrammacide

Mé výhrady k debutu Tetragrammacide jsou jen minimální, uvítal bych jen větší extrém, protože vím, že zvukově, vokálně i instrumentálně by šlo zajít ještě o kus dál. Nebo lépe řečeno, věřím, že kapela na to má. Bubeník by si například nemusel při blástech tak často dávat „pauzy“ a nejvíce bych uvítal více „pošahaných“ riffů, disharmonií a podobně. Ale to jsou fakt jen detaily, protože Tetragrammacide letos s přehledem válcují všechny rádoby extrémní kapely. „Primal Incinerators of Moral Matrix“ lze vzhledem k lyrické náplni alba brát jako znamení, že převibrování do pekelných oktáv a konečná sklizeň lidské DNA a duší jinodimenzionálními entitami a robodlaky pod taktovkou hrůzných ufobožstev je asi za dveřmi.


Vassafor – Malediction

Vassafor - Malediction

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death / doom metal
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Devourer of a Thousand Worlds
02. Emergence (of an Unconquerable One)
03. Elegy of the Accurser
04. Black Winds Victoryant
05. Illumination of the Siniste

Hrací doba: 54:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Novozélandský metal se u nás objevil již vícekrát a nyní mám konečně možnost řádně představit kapelu, kterou v tamním bohatém undergroundu považuji za nejlepší. Nejsou to Ulcerate, nýbrž Vassafor, kteří vznikli na přelomu let 1993/1994, a dnes recenzovaná deska „Malediction“ je druhým dlouhohrajícím titulem kapely. Vassafor jsou maximálně oddaní esenci pravověrného metalu zasvěceného temnotám, a takový nelze hrát s každým, kdo se právě namane. Nedostatek vhodných spoluhráčů byl hlavním, i když ne jediným důvodem, proč nebyla kapela aktivnější. VK alias Phil Kusabs, který se zde stará o veškerou hudbu, texty, zpěv, produkci a strunné nástroje, ovšem posledních +/- deset let nijak nezahálel. Jeho obživou je zvukařina, a pokud vlastníte nějaký titul vydaný v posledních letech Iron Bonehead, dost možná desku masteroval právě on. Za zmínku jistě stojí i hráčský, producentský a skladatelský podíl na prvních dvou deskách Diocletian, členství v dalších dvou výborných novozélandských kapelách Temple Nightside a Sinistrous Diabolus, koncertní výpomoc v Blasphemy a v neposlední řadě je veřejným tajemstvím i jeho dřívější působení v Irkallian Oracle.

S Vassafor jsem se seznámil před x lety díky výprodeji u starých dobrých Naga Productions. Stejnojmenné EP (2007) jsem kaufnul víceméně naslepo, snad kvůli vazbě na Diocletian, a o to více jsem byl ohromen kvalitou přítomných kompozic. Tohle slovní spojení zde neužívám nadarmo, jelikož VK umí skládat dlouhé songy, které se komplexním, ale stále přirozeným způsobem vyvíjí, gradují a jejich osvojení vyžaduje spoustu času a pozornosti. Pokud se vám zrovna v mysli utváří obraz avantgardního spolku, tak vás musím zarazit. Slovo progresivní možná na místě je, avšak Vassafor se zuby nehty drží archaického metalového výraziva. Zkuste si představit, jako by se z primordiální směsi starých Sodom, Bathory, Beherit, Master’s Hammer, Mystifier, Necromantia někdo pokusil vysochat dílo, které by se pokusilo dosáhnout na skladatelskou genialitu prvních desek Mercyful Fate. Vassafor vědí, zač je toho Satan, a jejich přístup k žánru je ten nejlepší možný. Metalový fanatismus je podpořený širokým hudebním rozhledem, který v tomto případě dalece přesahuje metalovou sféru, esoterickou praxí a nezbytným umem.

Debut „Obsidian Codex“, kde se ke Kusabsovi již definitivně připojil kladivář BP, je impozantní blackmetalový monolit. O bližší popis se raději nebudu ani pokoušet, protože pak by se na „Malediction“ nemuselo dostat. Má očekávání byla plným právem vysoká a Vassafor na ně žel v mých očích nedosáhli. I přesto „Malediction“ svou kvalitou a ďábelskou autenticitou převyšuje většinu desek, které letos vyšly.

Vassafor

Novinka je ve své podstatě přímočařejší a výše uvedený koncept představuje pěti odlišnými způsoby. Kromě tří zcela nových skladeb jsou zde dva starší kousky, „Black Winds Victoryant“ ze zmíněného stejnojmenného EP a „Elegy of the Accurser“, která se objevila na CD kompilaci „Invocations of Darkness“ vydané Debemur Morti. Nutné je ovšem zmínit, že tracklist CD, MC a LP verzí „Malediction“ se liší. Na asfaltu si místo „Elegy of the Accurser“ poslechnete agresivnější „Servitude“, která pochází z dřívějšího EP „Southern Vassaforian Hell“. Na kazetě najdete songy oba dva a stranu B navíc uzavírá cover Graveland„Barbarism Returns“.

Jelikož EP a debut považuji společně s materiálem ze splitu se Sinistrous Diabolus za nejsilnější, tak lze předpokládat, že „Black Winds Victoryant“ předvádí Vassafor ve své nejlepší formě, ale osobně považuji „remake“ za slabší. Chápu, že VK chtěl dát skladbě novou zvukovou fazonu, jelikož nebyl s produkcí EP spokojen, ale já zas nejsem úplně nadšený ze soundu novinky. Musím uznat, že produkce je opracována opravdu kvalitně a kytarové nástroje zní výborně. „Malediction“ se také vyplatí slyšet se sluchátky, a to nejen díky různě roztroušeným „podprahovým“ samplům. Ale srovnávám-li s předchozími tituly, tak „Malediction“ zní až příliš „čistě“. Zcela nespokojen jsem se zvukem šroťáku a aby sypačky pořádně hrnuly, tak je třeba výrazně zvýšit hlasitost, což není vždy možné. Ale výhrady ke zvuku berte s rezervou, protože zaslané promo má docela nízký bitrate.

Úvodní „Devourer of a Thousand Worlds“ a poslední „Illumination of the Sinister“ podobně jako „Black Winds Victoryant“ využívají delší stopáže a dynamicky přecházejí z agresivních pasáži v epické temno a podobně. Nechybí zde strhující riffy, ale občasné vaty se Vassafor žel nedokázali úplně vystříhat. No, a dosud nezmíněná „Emergence (of an Unconquerable One)“ představuje posedlé uctívání starého primitivismu vyhnané do extrému. Celkově novinka tíhne spíše k agresi a (black)metalovému klasicismu nežli k ponurým temnotám a to je za mě taky trochu škoda.

„Obsidian Codex“ bych osobně hodnotil jako album blízké absolutnu. Žel „Malediction“ vnímám po všech stránkách jako o něco slabší, ale přiznám, že to je primárně subjektivní dojem, který lze podložit jen několika málo objektivními argumenty (viz zmínky o vatě a zvuku). Ale nekompromisnost vize a jedinečnost zůstávají nedotčeny, a proto si Vassafor zasluhují vaši pozornost. Ale pozor, určitě se nejedná o desku jednoho letmého poslechu.

Vassafor