Archiv štítku: death metal

Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks – With Gangrene Edges / Voiidwarp

Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks - With Gangrene Edges / Voiidwarp

Země: USA / Německo
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.8.2018
Label: I, Voidhanger Records / Iron Bonehead Productions / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
I. Howls of Ebb
01. Babel’s Catechism
02. With Gangrene Edges
03. Bellowed

II. Khthoniik Cerviiks
04. Ketoniik Katechesiis
05. Spiiral Spiire Stiigmata
06. Traumantra
07. Come to the Subeth
08. Paralaxiis

Hrací doba: 39:41

Odkazy Howls of Ebb:

Odkazy Khthoniik Cerviiks:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

V dnešní recenzi splatím jeden z velkých dluhů loňskému roku. To znamená, že konečně napíšu o nahrávce, o níž jsem sem měl napsat už dávno, a zároveň s tím zde budu poprvé recenzovat muziku dvou skupin, jejichž jména se v našich recenzích taktéž měla objevit už dávno. Nicméně jak se říká – lepší pozdě nežli vůbec, tak si pojďme připomenout, zač je toho kvalitní metalový extrém.

Že zde doposud nebyla recenze na Howls of Ebb, to by se dalo považovat ze naši (moji) velkou ostudu. Jméno téhle zámořské formace v určitých kruzích po vydání druhé desky „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ (2016) právem dost rezonovalo; tenhle počin tehdy za recenzi určitě stál a nejspíš jsem se na to neměl vysrat. Špatnou zprávou pro příznivce kapely je, že v mezičase od vydání dnes recenzovaného „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ Howls of Ebb dle dostupných informací ukončili svou činnost. Příspěvek na splitko s Khthoniik Cerviiks by tedy měl být jejich poslední vydanou muzikou, nedojde-li někdy k reunionu případně vymetání archivů.

Obdobně – akorát bez toho rozpadu – jsou na tom němečtí Khthoniik Cerviiks. Debut „SeroLogiikal Scars (Vertex of Dementiia)“ z roku 2015 skupině taktéž vydobyl ne zrovna zanedbatelnou pozornost i kredit. A i v tomto případě se jednalo o záležitost, která by si prostor v našich recenzích rozhodně zasloužila. Ale tím spíš se nám nahrávka jako „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ hodí do krámu…

Jako první se slova ujímají Howls of Ebb, kteří mají na svou stranu splitu „With Gangrene Edges“ vyhrazeno o poznání méně prostoru než němečtí kolegové (patnáct minut oproti dvaceti šesti minutám Khthoniik Cerviiks). I v rámci pouhé čtvrthodiny ovšem Howls of Ebb dokážou představit svůj osobitý náhled na deathmetalovou avantgardu. Jedním dechem je však nutno dodat, že na rozdíl od mnohých jiných pouze nesledují trendy a nejsou další prachsprostou kopírkou australských Portal

Přístup Howls of Ebb je jiný, hodně svůj a neotřelý. Američané nabízejí hromadu originálně pojatých krkolomných riffů a změn temp a divně lámaných zvuků, přesto jejich muzika nesklouzává k samoúčelné disharmonii. Kousek kakofonie se v tom jistě nachází, nicméně je evidentní, že ji Howls of Ebb mají pod kontrolou a je výsledkem cílevědomého skladatelského procesu. Nikdy se jim to nezvrhne do samoúčelného bordelu, vždy to má rysy skutečných skladeb se zamýšleným vývojem, čehož může být důkazem i množství sugestivních mrtvolných pasáží anebo chytrých kytarových linek. Podobně pestrá je i práce RoTn’kbLisKa za bicími, takže snad jen ten zELeVthaNDův vokál by mohl být ještě o chlup ohavnější. Rozhodně ale nejde o nic, co by dojem ze skvělého materiálu jakkoliv ponižoval. Má-li jít vážně o poslední materiál Howls of Ebb, pak se tohle zámořské duo loučí se ctí a stále s titulem jedné z nejzajímavějších a nejzvláštnějších deathmetalových formací posledních let.

Khthoniik Cerviiks si připravili o něco víc materiálu. Jejich strana „Voiidwarp“ nabízí celkem pět stop, avšak tři z toho jsou ambient/industriální mezihry, přičemž „Traumantra“ a „Paralaxiis“ nedají dohromady ani minutu a čtvrt. Zato „Spiiral Spiire Stiigmata“ a „Come to the Subeth“ jsou mnohem rozmáchlejší kusy trvající třináct respektive devět minut.

Howls of Ebb - With Gangrene Edges

V obou případech jde o propracované kompozice. Vedle Howls of Ebb sice Khthoniik Cerviiks vyznívají poněkud konvenčněji, ale obecně vzato je i jejich muzika dost vzdálená death/blackmetalových standardům. I jejich riffy si nepotrpí na přímočarost a jednoduchá řešení, a přitom si uchovávají kus pořádnou dávku agrese i špíny. Z té ale Němci klidně plynule přecházejí k pestřejším pasážím, až se klidně dostanou až k regulérně melodické chvilce vrcholící v heavymetalovém kytarovém sólu. Obě skladby si bez sebemenších problémů dokážou svou vysokou délkou zvládnou obhájit, protože jsou skladatelsky dostatečně na výši, aby dokázaly nenudit.

Vzato kolem a kolem tu tedy máme split, jehož obě strany jsou v jistém slova smyslu dost rozdílné, nicméně je spojuje svěží náhled na kombinaci death a black metalu a také vysoká kvalita. A z toho mi chtě nechtě vychází, že v případě „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ se bavíme o nadstandardně silném split albu, které si žádá o zařazení do sbírky. Pokud jste doposud neslyšeli, rozhodně byste měli zpětně dostudovat.

Khthoniik Cerviiks – Voiidwarp


Mammoth Grinder – Cosmic Crypt

Mammoth Grinder - Cosmic Crypt

Země: USA
Žánr: death metal / d-beat
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Grimmenstein
02. Servant of the Most High
03. Blazing Burst
04. Divine Loss
05. Molotov
06. Superior Firepower
07. Human Is Obsolete
08. Locust’s Nest
09. Mysticism
10. Rotting Robes
11. Cosmic Crypt

Hrací doba: 28:10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Mammoth Grinder jsou další z několika dobrých kapel pocházejících ze státu Texas. Jejím zakladatelem je kytarista a zpěvák Chris Ulsh, který ale minulý rok přesedlal k baskytaře a mimochodem hraje také na buben u kolegů Power Trip, takže zde vlastně mluvíme o multiinstrumentalistovi. Právě kvůli aktivitám Power Trip v roce 2014 Mammoth Grinder přerušili svojí činnost a vrátili se až nyní, respektive minulý rok, kdy začali pracovat na albu nesoucí jméno posledního vydaného dema před pauzou – „Cosmic Crypt“.

Obměnou prošla celá sestava, kterou nyní tvoří ta, jež byla tou poslední koncertní. Ulshe doplnili kamarádi z Iron Reagan, bubeník Ryan Parrish a kytarista Mark Bronzino, což je vzhledem k žánrovým zájmům kapel celkem pochopitelné spojení. Bohužel, snad jako by se i zde projevila nedávná impotence Iron Reagan složit něco slušného, i když věřím, že o většinu materiálu „Cosmic Crypt“ se postaral především Ulsh.

Mammoth Grinder si před přestávkou stihli poměrně jasně vydobýt pevnou pozici na punk/metalovém poli, a to díky třema řadovkám. Z počátečního sludgového marastu se postupně začaly stále více uvolňovat hardcorové zvuky, k nimž byly dodány tuny divošského death metalu. Na letošním „Cosmic Crypt“ už death metal převzal hlavní slovo, avšak zezadu ho stále tlačí neurvalé d-beatové tempo. Takhle na papíře to pro mě zní hodně lákavě, realita ale není tak růžová.

Onen zmiňovaný žánrový koktejl dokáže být setsakra nakažlivou záležitostí, ale musí se to prostě umět namíchat. Na „Cosmic Crypt“ se vlastně už ani tak nemíchá, jelikož se jedná primárně o deathmetalovou nahrávku, ale hardcore tu můžete stále slyšet, především pak u bicích. Co se týče kytar, zpěvu i produkce, zní to, jako kdyby punková kapela klasického discore ražení zatoužila hrát death. Oproti např. minulé řadovce „Underworlds“ ubylo vlivu švédských legend, změnil se zvuk a trochu i hudební směřování, ale stále to pokračuje v té primitivní představě o metalu smrti.

Na celém „Cosmic Crypt“ se málokdy najde moment, že by se muzika nějak změnila či alespoň zpomalila. Stejně jako dřív, i zde se kapela drží pod třemi minutami na jednu skladbu, a když už se nahodí nějaké tempo, pohodlně se v něm dojede až do konce. Zatímco na minulých počinech se vždy našla pecka či moment, který jste si v paměti nesli a nesete až dodnes, na novince jsem nic takového nenašel. Tak jak rychle deska uteče, tak rychle se také vytratí z hlavy. Přitom ty písně nejsou vůbec blbé, jen se až moc jednoduše slijí do sebe.

Ze všech těch poslechů jsem si nejvíce užil ty, kdy jsem se primárně nesoustředil na hudbu, ale dělal u toho něco jiného. Když tomu nevěnujete plné pozornosti, zdá se vám, že to vlastně docela dobře šlape, a přestože se zde neděje nic převratného, jako kulisa je to v pohodě. To ale nelze brát jako vyložený klad, spíš jako záplatu na bolístku, protože starší tvorba Mammoth Grinder samozřejmě jako kulisa fungovala také, ale měla právě i to navíc. Naopak, „Cosmic Crypt“ je jen pouhou kulisou a při poslechu se netěšíte na žádné oblíbené pasáže, natož celé skladby. Jasně, je tu pár solidních partů, ale těch je i všude jinde plno.

Mammoth Grinder

Hlavním plusem je pro mě obálka, o kterou se postaral opět velezkušený Joe Petagno, dále dobře špinavá a nekompromisní produkce, ale také hluboký zpěv Ulshe. A především pak bubnování, to jistě potěší každého fanouška d-beatu. Kytary, tedy riffy, ale jako by tu vůbec nebyly. Skladatelsky, jak už jsem napsal, se jedná téměř pořád o to samé, takže mi věřte, že ani nemá smysl se nějak detailně rozepisovat o jednotlivých písních. Snad jen mohu napsat, že jsou to všechno klasické sypačky s občasnými přechody, intry a outry. Dobře, tak jednu dám – třetí „Blazing Burst“ mě baví asi ze všech nejvíc, ale jestli si chcete udělat obrázek o „Cosmic Crypt“, můžete si směle pustit kteroukoliv jinou.

Je asi jasné, že z „Cosmic Crypt“ nejsem nijak na větvi. Z počátku mě album nadchlo svou hrubostí a d-beatovým základem, ale velice rychle omrzelo. Vlastně mě to s každým poslechem bavilo méně a méně. Monotónnost se zde bohužel nepovedla přetavit v nějaký nekončící ušní průplach a tak novinka Mammoth Grinder působí poněkud stroze a bez nápadů. Abych ale skončil pozitivně, upřímně si myslím, že naživo to bude více než slušnej masomlejnek.


Saltas – Currents

Saltas - Currents

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.3.2018
Label: Nuclear War Now! Productions
Původní vydání: 17.1.2018, selfrelease

Tracklist:
01. Salt at the Temple Roots
02. Fractals from the Lower Flesh
03. XII Nerves Decay
04. Currents from the Astral Darkness

Hrací doba: 27:15

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Mám rád labely jako Nuclear War Now!, Iron Bonehead, Invictus, které jsou zárukou kvality nejen proto, že pod nimi vychází kultovní kapely. Pod Season of Mist (například) také vychází metalová špička, ale to spíše z důvodu, že Season of Mist a jim podobní dokáží nabídnout zaběhnutým spolkům lepší podmínky, primárně co se týče financí, neboť od nich se odvíjí spousta důležitých prvků okolo kapelního fungování, což platí i pro trve ug spolky z horní dolní. Ovšem vypiplat si kapelu od úplných demo počátků, věnovat jí čas, prostředky a tedy i důvěru bez jistoty, že se to vše vrátí, to je jiná. A mezi takové patří právě firmy uvedené v první větě (a samozřejmě mnohé další).

O švédských Saltas se běžný posluchač mohl oficiálně dozvědět teprve v lednu, neboť tehdy byla spuštěna jejich oficiální stránka a demo „Currents“ se objevilo na YouTube a Bandcampu. Záhy poté projevili Nuclear War Now! zájem o vydání kazety, ujali se propagace a tak jsem se o kapele dozvěděl i já.

Základní info hovoří, že Saltas je kolaborací členů Irkallian Oracle (C.J.: bicí, hlasy) a The Funeral Orchestra (N.R.: kytara, hlasy, dále ovšem působící i v Heavydeath nebo Runemagick). Jak vlastně tahle kolaborace přesně probíhá, nevím, i když mám pocit, že by bylo nepřesné se domnívat, že kytarista donese všechny riffy na zkušebnu a bubeník to nějak pošolíchá. Přeci jen, není úplnou vzácností, když i bicman ovládá strunný nástroj a v případě Saltas technická zdatnost nutná není.

Kapela svou hudbu označuje jako obskurní pomalý death metal. Nepředstavujte si nic ve stylu starých Obituary, dokonce bych je neřadil ani mezi klasický death/doom nebo současné následovníky staré školy. Věřte nebo ne, Saltas již se svým prvním demem nabízí něco svojského, ne-li až unikátního. Jasné, občas si při poslechu „Currents“ vybavím kapely jako třeba Antediluvian z období okolo prvního alba, případně finské Ride for Revenge. Ale jinak jsem s konkrétními přirovnáními v koncích. Možná, kdybych psal pro Necrosphere, tak bych si pomáhal elaboráty o odlehlých smradlavých mokřadech, kde již staletí nezasvitlo slunce a které skrývají rozpadlé dávné ruiny, v nichž polo-lidské kmeny konají hnusné ceremonie pro svá neméně zdeformovaná božstva. Nebo bych mohl třeba fantazírovat o násilných setkáních čtvrtého druhu, prostě o něčem, co v člověku alespoň trochu probudí niterní odpor, neklid a zároveň i jistý druh morbidní fascinace.

A to je právě něco, co cítím z tohoto hypnotického dema. Své dělá i dovolím-si-říct-že svojský a hutný kytarový sound. Ale hlavní podíl mají samozřejmě riffy, které jsou jako samotné kompozice velice minimalistické, až zaměnitelné, ale doopravdy uhrančivé. O jejich síle snad napoví, že když jsem si nedávno „Currents“ navečer pustil asi dvakrát po sobě, tak se mi plížívé hnusoriffy dokonce otiskly do snu. Perkuse lze popsat jako ritualistické, avšak spíše evokující jednoduchou rytmiku obskurního ambientu nežli nějaký rádoby okultní metal, co má „rituálů“ plno hubu. Bicí by se daly jistě přirovnat i ke zmíněným Irkallian Oracle, Ride for Revenge nebo Grave Upheaval, avšak blastbeaty, natožpak rychlejší pasáže, zde nejsou žádné. Hlasy hudbu doplňují perfektně.

Z „Currents“ nejsem nadšený na maximum, rozhodně ale můžu říct, že Saltas mají mou plnou pozornost i podporu. Na již chystané druhé demo „Parasites“ se tedy těším fest. Hudba Saltas bude běžné metalové fanoušky k smrti nudit, ale pokud opravdu máte slabost pro morbidní hnusný metal, nejen ve stylu výše uvedených kapel, je zde slušná šance, že vás Saltas zaujmou také.


Morbosidad – Corona de epidemia

Morbosidad - Corona de epidemia

Země: USA
Žánr: Morboso metal
Datum vydání: 18.3.2018
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Muerte suicidio
02. Corona de epidemia
03. Cordero de Cristo
04. Cristo en desgracia
05. Transtorno mental
06. Condena y castigo
07. Difunto
08. Maldición
09. Sepulcro de Cristo
10. Crudeza
11. D.E.P.

Hrací doba: 32:38

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Jaké kapely lze vlastně označit za kultovní? V případě mexických/amerických Morbosidad by se o tom dalo polemizovat, jelikož ve své subžánru vždy patřili k těm béčkovým. Ale jejich houževnatost, se kterou v průběhu 25 let své existence vydávali alba, splitka a přikládali pod kotle v mnoha klubech takřka po celém světě, je podle mě obdivuhodná, a nejen proto chovám ke kapele jistý respekt. Nové, v pořadí již páté album „Corona de epidemia“ vychází jako obvykle u Nuclear War Now! Productions a případní šťastlivci jej mohli sehnat už loni na americkém Mass Destruction Metal Festu jako vinylovou limitku s alternativním, na koleně spíchnutým obalem. Regulérní edice společně s CD vychází v březnu a tradičně ji zdobí malba kultovního francouzského malíře Chrise Moyena (a ano, Kristus na ní opět dostává sadu).

Nové album představuje Morboso metal ve své ryzí podobě. Pokud netušíte, o co jde, tak si třeba vybavte zhuleného Impuratha (https://www.youtube.com/watch?v=0saLvPNa4ZA) opakujícího nesvatou mantru „Blasphemy, Beherit, Sarcófago, death, hatred, satanic chaos“ a hned budete v obraze. Navzdory vlastní žánrové nálepce Morbosidad skutečně nehrají nic svěžího, prostě vzteklý bestiální black metal. Snad jen vokál Tomase Stenche lze označit za nezaměnitelný a lyrické rouhání ve španělštině je kurva nesvatost, kterému rozumíte, i když umíte španělsky úplné mierda jako já.

V případě Morbosidad také platí, že když si poslechnete jednu skladbu (s výjimkou inter/outer a coverů samozřejmě), tak jste slyšeli všechny. Avšak kapela rozhodně nepatří ke spodině, která by své tvůrčí a instrumentální nedostatky úmyslně maskovala pod rádoby chaotický bordel. Morbosidad patří ke staré škole, kde riffy jsou zákon, a jsem přesvědčen, že v tomhle ohledu je na tom novinka minimálně lépe než deska minulá „Muerte de Cristo en Gólgota“ anebo třeba takový debut Heresiarch, který jsem pro zásadní nedostatek solidní riffáže prostě musel zjebat, jak možná ještě pamatujete.

Za velké plus považuji, že mi nové skladby nesplývají a snadno si dovedu vybrat ty oblíbené, mezi které patří například „Cristo en desgracia“, „Maldición“, „Difunto“ nebo „Sepulcro de Cristo“. Hlavně mi nedělá problém sjet desku celou, a co víc, již mnohokrát jsem si ji vychutnal dvakrát po sobě, což o dřívějších titulech rozhodně říct nemohu. Dokonce ani o „Profana la cruz del Nazareno“ ne a tu dle mého dojmu fanouškovská obec preferuje nejvíce. Co se týče nedostatků, tak mi vadí dlouhé intro a divné ukončení první skladby, některé riffy jsou samozřejmě plané jak svině a konkrétní skladby pak drží nad vodou jen zuřivý útok bicích. No, a ani hostovačka bubeníka z Beherit na poslední skladbě „D.E.P.“ nepřináší nic zvláštního. Unylé bubnování tenhle song dokonce drží zpátky.

Tomas Stench asi vždycky hrál s lidmi, co byli po ruce a se kterými si aspoň trochu názorově a osobnostně sedl, což se podle mého odráželo i na kvalitě daných titulů. Tentokrát se obklopil výbornou partou. Nebál bych se i říci, že Matt Mayhem (Blaspherian a další) je tím nejlepším bubeníkem, co kdy v Morbosidad hrál, a to nezapomínám, že v kapele chvíli působil i ostrostřelec Oscar García (Disgorge, ex-Impiety, ex-Demonized a další). Zvuk novinky je také na poměry kapely velice čistý a moderní, ale to je ryze k meritu věci, protože jak jsem nepřímo předeslal, hudba hrne jak kurva.

„Corona de epidemia“ určitě není deska, kterou potřebujete slyšet. Ta náleží fandům jak žánru, tak především kapely samotné. Důležité jsou i osobní preference a pro mě budou stále nejlepší nahrávky „Cojete a Dios por el culo“ a splitko s Perversor. Každopičopádně jsem příjemně překvapen, jak mě novinka baví a kolik poslechů jsem ji věnoval. Pokud mají Tomas Stench a Morbosidad skutečně v plánu letos ukončit kariéru, tak jsem rád, že se loučí s deskou, jako je tahle. Tedy se zasraně poctivým námrdem. Snad ještě bude možnost si na Morboso metal přerovnat žebra v kotli.


I I / Lihhamon – Miasmal Coronation

I I / Lihhamon - Miasmal Coronation

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
I. I I
01. Indoctrination of Death’s Command
02. Weltenfresser
03. Miasmal Execration
04. Vidargängr

II. Lihhamon
05. Zelot (Splendour of Terror)
06. Inferno (Decimation Doctrine)
07.Chasma (Deathstrike Coronation)

Hrací doba: 31:38

Odkazy I I:
facebook / bandcamp

Odkazy Lihhamon:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německou smečku I I – což je ve skutečnosti zkratka pro Infernal Invocation – mnozí (a asi nejen) domácí posluchači zaznamenali díky její účasti na loňském turné Astral Maledictions, v jehož rámci formace loni brázdila Evropu po boku Sortilegia, Sinmara a Almyrkvi. Pražský koncert se odehrál 1. prosince, kdy měli I I na kontě čerstvé splitko „Miasmal Coronation“. Právě na něj se nyní ve stručnosti podíváme.

Vzhledem k tomu, že jde o split album, asi je zřejmé, že na něm I I nenacházejí sami. Nosič sdílejí společně s Lihhamon, kteří stejně jako I I pocházejí z Lipska. Lihhamon však mají na rozdíl od svých kolegů na kontě už jednu dlouhohrající desku – placka s názvem „Doctrine“ vyšla na jaře 2016. Mně osobně však obě skupiny přijdou (ne)známé úplně stejně a do poslechu „Miasmal Coronation“ jsem se paradoxně pustil spíš kvůli I I.

A právě I I se slova ujímají jako první. Němci se prezentují zběsilou black/deathmetalovou sypanicí, která se ani nesnaží si hrát na nějakou atmosféru nebo inteligenci a bez okolků to do posluchače rube hlava nehlava. Úvodní dva tracky „Indoctrination of Death’s Command“ a „Weltenfresser“ působí právě takhle. Bohužel mám ovšem dojem, že kromě agrese a nasranosti v nich I I nedokážou nic moc nabídnout. Prostě to hobluje… a to je všechno. Kdo touží po čemkoliv lepším než samoúčelném námrdu, asi jen těžko odejde uspokojen. Navíc mohu dodat, že v koncertním podání ta sypačka vyzněla záživněji než ve studiové podobě, v níž I I nedokážou pořádně zaujmout.

O něco zajímavější je třetí song „Miasmal Execration“, v jehož polovině už se I I odváží trochu zpomalit, což v porovnání s tím, co předvádějí okolo, zní o poznání svěžeji. Vyvstává tím poněkud paradoxní situace, kdy hlavní výraz kapely spíš nudí a v hlavě utkví ten jediný moment, kdy I I trochu vybočí. Jejich poslední píseň „Vidargängr“ už pak působí spíš jako dvouminutový dovětek ve středním tempu, ale i ten mně osobně přijde zajímavější než onen zbytek.

Lihhamon na své kolegy navazují v obdobných žánrových intencích, přesto je jejich podání docela odlišné než v případě I I. Především je kytarový sound Lihhamon o něco špinavější, což se mi zdá jako vhodnější volba. Sice se i oni soustředí spíš na agresivnější vyznění, ale už to není taková bezhlavá jebačka. Lihhamon zvládnou i nějaký ten přechod a změnu tempa, díky čemuž jejich polovina vyznívá variabilněji a také posluchačsky přívětivěji. Ne přímo v tom smyslu, že by byla stravitelnější… spíš posluchačsky lákavější.

Na druhou stranu, někomu by u Lihhamon mohl vadit trochu „automatový“ zvuk bicích, ačkoliv na ně dle všeho hraje člověk. Hodně je to slyšet zejména v sypačkách, z nichž některé by svým pojetím mohly jít i do grindcoru (toto prohlášení neimplikuje, že v grindu znějí bicí jako automat). Zrovna tohle mě osobně ale nijak zásadně nesere, protože na takzvaně přirozeně znějící bicí nejsem takový fetišista jako (pravděpodobně) větší část posluchačů metalu.

Jinak ale ani Lihhamon nehrají žádné velké zázraky. V žádném ze tří nabízených songů není k nalezení nic, co by člověka usadilo na prdel (nejblíže k tomu má finále „Chasma (Deathstrike Coronation)“ s výrazným atmo-nádechem, které se dost povedlo a které je zároveň nejlepším momentem celého splitka). Je to jenom docela fajn sypačka, jíž víc než vlastní kvality přidává na kreditu srovnání s I I, jejichž strana „Miasmal Coronation“ mě vlastně dost nudí. Jako celek se rozhodně nejedná o nějak výrazný počin a slyšet jej nemusíte.


Archaic Tomb – Congregations for Ancient Rituals

Archaic Tomb - Congregations for Ancient Rituals

Země: Portugalsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 12.1.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Initiation
02. Vast Cursed Landscape
03. Bloody Proclamation
04. Sacred Rituals
05. Ophiussa

Hrací doba: 29:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

V dnešní recenzi budeme zabrušovat do podzemních hlubin a hned na začátek mohu prozradit, že nepůjde o nějakou píčovinu, abychom z toho pak zase museli takticky vybrušovat. Sice nemohu tvrdit, že se vám v případě „Congregations for Ancient Rituals“ chystám naservírovat nějakou skrytou undergroundovou perlu, z jejíž muziky si sednete na prdel, zadek, ánus, řiť, řitní věnec, zadnici, konečník nebo hýždě, ale pokud máte v oblibě kus deathmetalové špíny, pak by vás Archaic Tomb mohli bavit.

Archaic Tomb je portugalská smečka, v jejíž sestavě nenajdeme žádná známá jména, ale stačí projet line-up na metalových archivech, aby člověku bylo jasné, že tihle borci už mají něco nahráno a nejsou to žádní začátečníci. O drtivé většině těchto kapel jsem sice doposud ani neslyšel, ale je zřejmé, že chlapi ty svoje undergroundy hoblujou dlouho, zaníceně, sveřepě a poctivě. Což jsou nakonec i vlastnosti samotného „Congregations for Ancient Rituals“.

Každopádně, „Congregations for Ancient Rituals“ je prvním demosnímkem Archaic Ritual, jenž vyšel na audiokazetě a kompaktním disku u obskurního amerického labelu Caligari Records, pod jehož křídly se objevují dost slušné (kvalitou) a dost ohavné (obsahem) věci. Tohle demo mezi ně vlastně zapadá dost přirozeně.

Archaic Tomb drhnou špinavý metal smrti, v němž není místo pro kompromisy. Melodické linky, groovy pasáže, experimenty nebo cokoliv podobného neočekávejte. Stejně tak si nechte zajít chuť na nějakou technickou vytříbenost, koule-rvoucí instrumentální výkony a vymakanou ekvilibristiku. Archaic Tomb to za všech okolností valí dřevně a primitivně, s až fanatickým zápalem pro metalový archaismus nejhrubšího zrna. Ve světle toho lze prohlásit, že si skupina své jméno vybrala vskutku příhodně a že podobně výstižný je i název jejich první nahrávky.

Na druhou stranu, „Congregations for Ancient Rituals“ není příliš agresivní nebo rychlá záležitost. Typická je zde spíš hutnost a střední tempo, které v kombinaci se zašlým soundem a povedeným murmurem dávají dohromady patřičně temnou a zlovolnou atmosféru. Síla dema sice není natolik veliká, aby na člověku zanechala výraznější šrám, a do špiček tohoto stylu má nahrávka daleko, ale příznivce formací jako Grave Miasma, Dead Congregation nebo Cruciamentum by tahle fošna potěšit mohla.

Archaic Tomb

Zajímavé může být, že Archaic Tomb se na „Congregations for Ancient Rituals“ vydávají do relativně delších stopáží. Nepočítáme-li rytmické minutové intro „Initiation“, které mně osobně přijde docela nudné a poměrně rychle jsem jej začal přeskakovat, je nejkratší skladbou pětiminutová „Bloody Proclamation“. Zbylé tři písně ovšem nejdou pod sedm minut. První z nich, „Vast Cursed Landscape“, se mi zdá relativně obyčejná. Sice i v ní se najdou solidní riffy, ale její motivy se mi po nějakém čase oposlouchaly. To nejdůležitější se po mém soudu děje v posledních dvou stopách „Sacred Ritual“ a „Ophiussa“. Právě v nich Archaic Tomb naznačují, že v budoucnu by jejich muzika nemusela být jen do počtu a že by si svůj prostor na scéně najít mohli.

Samotné „Congregations for Ancient Rituals“ nijak zásadně úžasné ještě není a určitě se nejedná o nic, co byste za každou cenu museli slyšet. Ale samo o sobě je to vcelku fajn a svou úroveň to má, je v tom poctivost a oddanost žánru bez póz. A to je rozhodně sympatická skutečnost.


Chaos Echœs – Mouvement

Chaos Echoes - Mouvement

Země: Francie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.1.2017
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Embodied by Perfidious Curls in the Innervated Flux
02. As an Embraceable Magma Leading the Subliminal
03. Surrounded and Amazed by These Unplumbed Abysses of the Inverted Sea
04. Through Kaleidoscopic Haze of Unexpected Extents
05. Shine On, Obsidian! Ego! Ego! Echo Back to the Yearning of the Self!
06. Alas! Here Is the Feebles’ Assent, Exalted by Your Mouth Full of Flies

Hrací doba: 32:50

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

V lednovém eintopfu jsem psal, že nové album francouzských Chaos Echœs musíte slyšet. Proč takové tvrzení? Protože kapelu velice respektuji a přijde mi děsně nedoceněná. Alespoň si myslím, že ji v záplavě kopírek Gorguts, Ulcerate a Portal nejde příliš vidět, čímž ovšem nechci říci, že by Frantíci patřili mezi nějaké napodobitele. Spíše bych si je dovolil postavit oněm zmíněným kapelám naroveň, alespoň z toho důvodu, že k žánru přistupují originálním až vizionářským způsobem a podílejí se tak na jeho dalším smysluplném růstu.

První EP „Tone of Things to Come“ mě zaujalo svou temnou, psychedelickou atmosférou a regulérní full-length „Transient“ už kapelu definoval jako deathmetalové unikum. Psychedelie zdánlivě ubylo, ale skladby stále otevíraly okna do prapodivných krajin a zvlášť „Advent of My Genesis“ a „Kyôrakushugi“ byla fakt neskutečná ZLA. Kromě těchto regulérních nahrávek Chaos Echœs následovali i cestu ryzí improvizace, která dala za vznik bočním titulům „The Unfathomable“ a „Duo Experience / Spectral Affinities“. Ty jednoduše řečeno nabízí materiál ve stylu „Interzones“, tedy ambientních drone ploch, které sloužily jako předěly mezi „normálními“ skladbami na „Tone of Things to Come“ a „Transient“.

Než se začnu pořádně věnovat desce nejnovější, snad by se pro doplnění kontextu hodilo pár slov ke kapele samotné. S předchozí inkarnací v podobě Bloody Sign nejsem příliš obeznámen. „Chaos Echoes“ bylo jméno jejich poslední desky, poté však Ilmar a Kalevi Uibovi zatoužili posunout výrazivo mnohem dál. Info, jak bráchové hrají v různých nemetalových projektech s rozsahem od středověké hudby, po progrock a psychedelický jazz rock, případně že prošli hudebním vzděláním, může působit jako triviálnost, ale jsou to střípky, kterou uměleckou mozaiku Chaos Echœs nezanedbatelně doplňují. Stejně jako fakt, že basista Stephan Thanneur je zároveň výtvarníkem, jehož díla zdobí desky Svart Crown, Stargazer nebo Dirge. Vizuální stránku své domovské kapely má samozřejmě pod palcem on a musím říct, že zvuky se s obrazy doplňují až nevídaně dobře. Sám Thanneur se například vyjádřil, že při skládání „Transient“ vytvořil pár obrazů, aby členové mohli nasát jejich atmosféru a po dokončení kompozic byly tyto obrazy přepracovány pro booklet. Když čumím na cover „Mouvement“, tak mě napadá, že něco podobného se dělo i tady. Sestavu na této nahrávce uzavírá dnes již bývalý člen, kytarista Fabien W. Furter (Wheelfall, ex-Phazm).

„Mouvement“ sice přímo navazuje na „Tone of Things to Come“ a „Transient“, ale zároveň se od nich v několika ohledech liší. Za prvé zde chybí „Interzones“ a za druhé je novinka o šest a půl minuty kratší než prvotní ípko a skoro o polovinu než dlouhohrající debut. Nedostatek nápadů? Nikoliv, Chaos Echœs svou esenci do těch necelých třiatřiceti minut nekompromisně natlakovali, ovšem bez toho aby se uchylovali k frenetickému honění notiček. První skladba je sice slušný námrd, ale ty ostatní nabízejí každá něco jiného. Pryč jsou rozmáchlé a postupné výstavby motivů a uhrančivé repetice. Riffy se nacházejí v trvalém stavu proměny, kytary v levém a pravém kanálu se neustále plazí a větví jako magma deroucí se na povrch zemskými puklinami. Avšak basa i bicí zde hrají roli zcela zásadní a to nikoliv výhradně ve formě, kterou nabízí například druhá skladba, kdy rytmická sekce vystoupí do popředí, zatímco kytary vytváří abstraktnější atmosférické plochy. Původně jsem si pohrával s myšlenkou představit všechny skladby zvlášť, protože každá představuje základní koncept dostatečně jinak, ale to by nemělo valného smyslu, když se jedná se o natolik kompaktní dílo, které je nutno brát jako celek.

Chaos Echoes

O Chaos Echœs mohu s klidným svědomím napsat, že se jedná o spolek opravdu nezaměnitelný, ale s novinkou mě v rámci progresivního extrémního metalu jedna spřízněná kapela přeci jen napadá, a to Aluk Todolo. „Mouvement“ by teoreticky mohlo představovat mezistupeň mezi hypnózou „Occult Rock“ a chaosem „Voix“, i když je zdejší hudební výrazivo převážně (death)metalové. Obě veličiny dynamicky rozvíjejí své skladby, na čemž mají výrazný vliv bubeníci, jelikož i se svými nástroji hrají komplexní riffy. A navíc, „Mouvement“ je téměř instrumentální záležitost. S výjimkou úvodních výkřiků a pár šepotů album k posluchači promlouvá až do poslední skladby primárně skrze kytary a bicí; příležitostně zvukovou koláž doplňují i další nástroje, jejichž úplný výčet naleznete na Bandcampu kapely. Je jich hodně a některé ani neznám. Konec patří „zmetalizované zeuhlovské invokaci“, která je v úplném závěru již ryze vokální, avšak nevím, zda hrdla členů interpretují slova v existujícím lidském jazyce. Nejen v této pasáži vysvítá vliv legendárního francouzského avant-progu Magma.

Je samozřejmě příliš brzo plácat o desce roku, i když ji poslouchám skoro dva měsíce a jsem kurva nadšen. Není to hudba pro každého, ale docenění přítomné originality a hlavně kvality jistě nebude příliš náročné. „Mouvement“ je radost poslouchat, analyzovat i prožívat a určitě se vyplatí ho aspoň párkrát prohnat sluchátky za plného soustředění.


Cult of the Horns – Chapter I – Domination

Cult of the Horns - Chapter I - Domination

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 26.6.2017
Label: Symbol of Domination Prod. / Ira Militias Productions
Původní vydání: 13.9.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Intro – March of the Tyrants
02. Mass Destruction Supremacy
03. World Conspiracy
04. Domination
05. Revolts (The Final Uprising)
06. Betrayal
07. Divide & Conquer
08. Worship of the Idol
09. Eradication
10. Outro – A New Order…

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Symbol of Domination Prod.

Při ohromném množství kapel, které se na posluchače valí ze všech stran, a to i v rámci undergroundových žánrů, není možné nevynechat jediné album. Poslouchat vše není v silách jednoho konkrétního jedince, dokonce ani poslouchat byť i jen polovinu z toho nemůže jeden člověk zvládnout, a tak našinec nemá jiného východiska, než alba prosévat přísným filtrem, aniž by z nich slyšel jedinou notu, aby se mu do přehrávače dostalo pouze ta deska, u níž existuje nějaká rozumně vysoká pravděpodobnost, že by mohla oslovit.

Jedním z dobrých filtrů bývá kombinace žánru a země původu. Empirické zkušenosti hovoří jasně: v některých státech se ten a ten styl prostě hrát umí, zatímco o dvě země dál se zas vyplatí hrabat se v odlišných žánrech. Poté mohou nastupovat další faktory jako obal desky, obecně vizuální stránka kapely a nakonec i třeba letmý poslech krátké ukázky, jenž mnohdy také dokáže dost napovědět.

Samozřejmě, že ne vždy je takový filtr dokonalý, a může se stát, že jím neprojde povedené album, a naopak se také stává, že se skrze něj dostane nahrávka, která dobrá prostě není. A právě k takovým patří i „Chapter I – Domination“ od Cult of the Horns.

Nemůžu tvrdit, že bych od „Chapter I – Domination“ čekal nějaké obrovské zázraky. Nicméně tím spíš je smutnější, že i tak album dokázalo zklamat. Když jsem ale viděl, že má jít o black / death metal z Francie, navíc s takhle agresivní rudou obálkou, myslel jsem si, že by to mohlo být nějakou úroveň a že by se přinejmenším mohlo jednat o pořádnou řezačku.

Což o to, agresivní „Chapter I – Domination“ skutečně je. Většina alba se nese v rychlém tempu, a když už z něj Cult of the Horns sleví, tak maximálně jen do valivého středního tempa. Nějaké atmosférické vsuvky nebo vybrnkávací intermezza? Jebat, my jen hoblujem! Proti tomu samozřejmě v zásadě vůbec nic, ale Mephisto, lídr kapely, prostě nemá dostatek nápadů a invence, aby s takovým modelem dokázal utáhnout stopáž dlouhohrajícího počinu.

Riffování je na „Chapter I – Domination“ prostě nanejvýš průměrné, což je u takto laděné nahrávky zásadní problém. Vizuálně a feelingem je Cult of the Horns víc black metal, ale hudebně dostává v mnohých písních větší prostor death metal. Velká část riffů je ryze deathmetalových, ale také ryze průměrných. Abych slyšel něco takového, tak fakt nepotřebuju hledat kapely z Francie, na to mi stačí si příště zajít do místního rokáče, až tam zas jednou bude „def metl najt“, a vyjde mi to nastejno. Těch pár výjimečných motivů, na nichž by se teoreticky dalo něco stavět, se v celkové stopáži stejně rozpustí, podobně jako se dokonale ztratí, když se na dovolené tajně vychčijete do moře.

Deska hodně dojíždí i na ohromnou předvídatelnost a neschopnost čímkoliv překvapit nebo alespoň výrazněji zaujmout. Vše se odehrává dle dávno slyšených žánrových šablon, z nichž si na prdel nemůže sednout snad nikdo, kdo metalovou muziku poslouchá déle jak půlrok. Už po prvním poslechu jsem měl dojem, že o „Chapter I – Domination“ vím vše, co vědět potřebuju, a že už mi to album nemá co dát. Samozřejmě, že před recenzí jsem album z formálních důvodů poslechl vícekrát, ale můj dojem se nezměnil. Je to prostě slabá záležitost.

Cult of the Horns

Cult of the Horns se na své debutové desce představuje jako skupina, jejíž tvorbě nemá smysl věnovat jakoukoliv pozornost. Kdyby to aspoň bylo tak špatné, aby se tomu člověk mohl škodolibě vysmát, ale ani to ne… „Chapter I – Domination“ je jednoduše šedivý podprůměr, který nevzbudí žádné emoce vyjma nudy, nezanechá v člověku ani to znechucení, nedokáže vůbec nic. Jen si tak existuje, aniž by k jeho existenci byl nějaký zásadní důvod. Album vhodné leda tak k tomu, abych zas v jiných recenzích mohl tvrdit, že statistika fakt asi funguje.


Altarage – Endinghent

Altarage - Endinghent

Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Incessant Magma
02. Spearheaderon
03. Cataclysmic Triada
04. Fold Eksis
05. Rift
06. Orb Terrax
07. Weighteer
08. Barrier

Hrací doba: 36:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

Když jsem před třemi lety (zaokrouhleno na letopočty) psal malou recenzi na první demosnímek „MMXV“ španělského deathmetalové zla Altarage, neměl jsem a ani jsem nemohl mít tušení, jak rychle a jak moc tahle formace vyroste. Když jsem poslouchal první demo, jednalo se o divnou obskurní kapelu pro pár jedinců, kteří se neštítí se hrabat i v demáčové tvorbě. Nicméně hned debutová deska „Nihl“ vzbudila veliký rozruch, na jehož základě začal kredit Altarage prudce stoupat. Netrvalo dlouho a Španěly si pod svá křídla stáhnul velký hráč Season of Mist (respektive jejich sublabel Season of Mist Underground Activists), v jehož režii vychází druhá řadovka „Endinghent“.

„Endinghent“ je tedy třetí nahrávkou během tří let, což může značit mnohé. Nebudeme však zbytečně spekulovat nad kutím železa, dokavaď je žhavé, a budeme optimisticky předpokládat, že Altarage žene kupředu tvůrčí přetlak a skladatelská potence. Jen ať presumpce neviny platí i v hudebních kruzích. Stejně tak by bylo hodně divoké a odvážné, ne-li dokonce paranoidní si myslet, že sound druhého alba ovlivnila firma anebo vlastní vypočítavost kapely, kdy se před ní otvírá teoretická možnost udělat takzvaně díru do světa.

Přesto nemohu říct, že by mi tyto kacířské myšlenky během poslouchání „Endinghent“ hlavou neprobleskly. Samozřejmě, já vím, že jsou takové hypotézy přitažené za vlasy a že děláme z komára velblouda, ale to vše pramení z určitého… snad bychom klidně mohli říct zklamání.  Nemohu si pomoct, ale druhé album Altarage mi jednoduše připadá příliš stravitelné a přístupné. Mnohem víc, než bych čekal, a určitě i víc, než by se mi líbilo.

Vzpomínám si, že když jsem poslouchal „MMXV“ a „Nihl“, v obou případech jsem se s těmi nahrávkami trochu pral a nějakou chvíli mi trvalo, než jsem mohl začít tvrdit, že jsem je nějak solidně naposlouchal a vstřebal. Ale o tom hledání, postupném prohledávání všech možných zákoutí a (v ideálním případě) konečném prohlédnutí ta extrémní muzika přece ve velké míře je. Když si pouštím hnusnou hudbu, chci slyšet hnusné věci, ne něco, v čem se dá docela pohodlně orientovat hned na první poslech jako v případě „Endinghent“.

Což o to, po zvukové stránce toho Altarage asi nelze mnoho vyčítat. Kytary stále znějí dost ošklivě a temně, jak je pro subžánr cha(padl)otického death metalu zvykem. V tomhle ohledu rozhodně oukej. Řekl bych však, že po skladatelské stránce je „Endinghent“ mnohem čitelnější a průhlednější než „Nihl“. Riffy ani struktury skladeb již nejsou tak zamotané, vše je méně zvířecí. Že by člověk narazil na pořádně zamotané spletence odporně-technického zlo-riffování? V podstatě vůbec…

Altarage

Vedle toho můžeme Altarage úspěšně vytýkat ještě jednu věc. Ani na „Endinghent“ nedokázali najít svou vlastní tvář, což nemyslím jako doslovné popíchnutí k fotkám a celkové image kapely (zrovna tahle složka mi přijde hodně v pořádku), nýbrž jako honosné pojmenování skutečnosti, že i na druhém albu je z muziky Altarage hodně cítit vliv jiných seskupení, která prošlápla cestu surreálního death metal roky před Španěly. Jinými slovy, Portal jsou z toho stále slyšet strašně moc a už začíná být cítit, že Altarage by se měli soustředit na vlastní invenci a zpracování vlastních hudebních vizí.

Může se zdát, že kritika je poměrně výrazná pro desku úrovně „Endinghent“. Možná máte pravdu, protože na průměrné úrovni Altarage rozhodně nehrají. Popravdě řečeno, v zásadě se mi „Endinghent“ pořád docela líbí, ale mám dojem, že Španělé stále nedokázali plně zužitkovat svůj velký potenciál a naopak že neduhy jsou počin od počinu znatelnější. Což je ohromná škoda, protože jinak tu talent rozhodně je. „Endinghent“ tak vykrystalizovalo do alba, které je „jenom“ dobré, ale skutečná posedlost mu chybí a pohlcení jsem v nenašel.


Choked by Own Vomits – Shit World

Choked by Own Vomits - Shit World

Země: Česká republika
Žánr: grindcore / death metal
Datum vydání: 5.6.2017
Label: Rotten Roll Rex / Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. Small Dark Age
02. Stressland
03. Cemeteries Along Roads
04. The Day When I Lost in Myself
05. Dream Is Over
06. Let to Rot
07. Fast Path to Hell
08. Fusion
09. Coffin Nails
10. Asshole in Flames
11. Shit World
12. Like Thousands Suns
13. Dust
14. Pickled Quark Chesse
15. Cruel Face of Life
16. The End of the Shit World

Hrací doba: 30:45

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Choked by Own Vomits

Když Choked by Own Vomits před lety vydávali svůj dlouhohrající debut „Shit Autopsy“ (2009), přišlo mi, že mají vcelku našlápnuto. Placka vzbudila relativně dost pozornosti, vyšla u zavedených Nice to Eat You Records Vládi Prokoše (Fleshless) a celkově mi přišlo, že Choked by Own Vomits mají dobrou výchozí pozici k tomu, aby se na domácí chrochtací scéně zabydleli a aklimatizovali jak prase v chlívku.

Nicméně to bylo před nějakou řádkou roků. Nyní mi přijde, že v následujících letech se Choked by Own Vomits trochu ztratili ze záře grindových reflektorů, a to i v České republice, zemi grindcoru zaslíbené. Anebo možná ne, třeba je žánroví fans a pravidelní návštěvníci grindových akcí z očí nikdy neztratili, ale já do téhle sorty zvrhlíků zrovna nepatřím (obyčejně jsem zvhrnutý krapet jinačím směrem), takže to moc nesleduju. Co vám budu vykládat, měl jsem prostě v piči, co kapela dělá nebo nedělá, poněvadž grindcore není moje srdcovka, a když sem tam dostanu chuť na nějakou pořádnou chrochtanici, tak je mi vlastně vcelku šumák, jakou skupinu si pustím, jelikož mi skoro všechny znějí téměř stejně.

Faktem nicméně zůstává, že na druhou řadovou fošnu Choked by Own Vomits s neméně poetickým názvem „Shit World“ se čekalo celých osm járů. Vysokou uměleckou hodnotu si samozřejmě udržuje i obal, jenž je ještě povedenější než v případě „Shit Autopsy“. Lze si povšimnout, že se na něm objevuje stejná roztomilá oblůdka jako u debutu, akorát tentokrát nepitvá, nýbrž vylézá ze útrob jakéhosi sádelnatého nešťastníka. Pozorný čumil zachytí i další roztomilé detaily jako například Freddyho Kruegera, hlavní postavy z kultovní hororové série „A Nightmare on Elm Street“, v levém horním rohu přebalu.

Osobně mě tyhle prasácké grindcorové obaly vždycky bavily, dokonce čím zvrhlejší, tím lepší. „Shit World“ v tomto ohledu rozhodně není přeborníkem, protože jsem už viděl i mnohonásobně úchylnější grindové obálky, ale pořád je to fajn. Leckdy se mi dokonce stává, že mě obal grindcorového alba baví než jeho samotná hudební náplň. A bohužel musím říct, že „Shit World“ k takovým případům patří.

Já vím, že teď fakt nenapíšu nic objevného, protože jde o něco, co lze napsat možná o nějakých 90 % procentech grindcorových nahrávek (a to se s tím odhadem ještě možná držím střízlivě při zemi), ale – je to prostě typický grind se všemi jeho klady a hlavně i zápory. Choked by Own Vomits se ani náznakem nesnaží o nějakou invenci a sypou ve standardních žánrových mantinelech. Akorát k tomu přimíchávají i citelné deathmetalové ingredience, ale ruku na péro, něco takového v téhle odnoži tvrdé hudby není vůbec nic výjimečného či neslyšeného. Vlastně se to objevuje dost často.

Jasně, jasně, nemusíte se čertit, já samozřejmě vím a respektuji, že tenhle styl má určitá pravidla hry, na něž je nutné přistoupit, a také si jsem vědom skutečnosti, že žádat po grindcorové kapele invenci se rovná naivitě nejhrubšího zrna. Však se s tím do určité míry počítá a rozhodně bych s tím vším dokázal žít… kdyby mě „Shit World“ bavilo. Dokonce i „Shit Autopsy“, které bylo formálně primitivnější, díky menšímu podílu death metalu ještě obyčenější a s takzvaně horším soundem, mi sedělo víc, protože to byla větší čuňárna.

Choked by Own Vomits

Na druhém albu Choked by Own Vomits mi prostě něco schází. Jeho poslech mě sice nesere, ani neuráží, ale jednoduše nevidím jediný důvod, proč bych si měl „Shit World“ pouštět doma, když svět nabízí tuny zábavnější muziky – a to i v grindcorovém ranku. A to skutečně nemusíme požadovat vynalézavost avantgardního grindu. Choked by Own Vomits jednoduše postrádají neodolatelně chytlavý groove, s nímž slaví úspěch třeba Gutalax, ani tu není bestialita extrémnějšího grindu-až-powerviolence – protože intenzita a agrese je taky cesta.

Choked by Own Vomits si prostě drží nenáročné tempo a hrají tak nějak obyčejně. Sem tam nějaký samplík nikoho nevytrhne, natožpak obligátní chroptění. To už se mi víc zalíbily výjimečně kytarové vyhrávky, ale těch na albu je, co by se za nehet nešlo. Abych ale zbytečně nepíčoval, „Shit World“ se furt poslouchá bezproblémově a případnou chuť na nepříliš náročný grindík ukojit dokáže. Rozhodně jsou na tom Choked by Own Vomits mnohem lépe než třeba takoví Felisha, jejichž agro-riffy mě vyloženě sraly.

Ale ono by se našlo mnohem víc expertů, proti nimž jsou Choked by Own Vomits ještě pořád zlatí. To ovšem není argument, na jehož základě by se mělo přehnaně chválit. Řekněme si totiž na rovinu, že i přes nepopiratelnou řemeslnou úroveň není „Shit World“ ničím víc než jen průměrnou plackou. Fandové žánru si na to po nějakých těch pivech jistě s radostí zaskotačí v kotli na koncertech, ale sváteční posluchači grindcoru by se měli porozhlédnout po něčem lepším.