Archiv štítku: death metal

Mayan – Quarterpast

Mayan - Quarterpast
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 20.5.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Symphony of Agression
02. Mainstray of Society (In the Eyes of the Law: Corruption)
03. Quarterpast
04. Course of Life
05. The Savage Massacre (In the Eyes of the Law: Pizzo)
06. Essenza di te
07. Bite the Bullet
08. Drown the Demon
09. Celibate Aphrodite
10. War on Terror (In the Eyes of the Law: Pentagon Papers)
11. TIthe
12. Sinner’s Last Retreat (Deed of Awakening)

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mark Jansen se nám pěkně vybarvuje. Záhy poté, co opustil populární After Forever, svým skladatelským umem pozvedl své vlastní dítko, tehdy neznámou Epicu, na post vůdčího aktu symfonického metalu s ženou za mikrofonem. A zatímco by mohl požívat zasloužených plodů úspěchu Epicy, pustil se se současnými spoluhráči a starými i novými známými do zcela nové iniciativy, která nese jméno Mayan. Pojmy Mark Jansen, death metal a opera slibovaly mnohé. Jak to dopadlo, se dozvíte záhy…

Přiznám se, že když jsem si “Quarterpast”, jak se debut jmenuje, pustil poprvé, zanechal ve mně značně rozporuplné dojmy, které mi do značné míry připomněly, proč že jsem v recenzi zdrbal “Magnisphyricon” od Sons of Seasons. A není to jen osoba zpěváka Henninga Basseho, který představuje společného jmenovatele obou desek. Obě totiž vykazují nemálo společných znaků, a když trochu nadnesu, vypadá to, že Oliver PalotaiMark Jansen tvořili od velmi podobného základu, jen každý po svém. Příbuzně tak znějí některé melodie vokálů i celková a všeobjímající rozmáchlost. Co si však posluchač nesplete, to jsou Jansenovy a Delahayovy riffy (jak napovídá jméno Isaaca Delahaye, Mark Jansen si z domovské Epicy vypůjčil většinu členů, snad krom Yvese Hutse a svého bratra Coena) a zvuk kytar, tu a tam opletené líbezným hlasem božské Simone Simons

Jak už jsem předeslal, shledávám v “Quarterpast” spoustu shodných znaků s “Magnisphyricon”. Po několikanásobné listening session však musím prohlásit, že v pomyslném duelu vítězí “Quarterpast”, a to hned z několika důvodů. Hlavním důvodem je skutečnost, že i přes svůj bombastický nádech a nezpochybnitelnou propracovanost deska nepůsobí přeplácaně, jak se zprvu může zdát. Jansenův skladatelský mozek velmi moudře usoudil, že skládat přes sebe nekonečné vrstvy různých nástrojů samo o sobě nezaručuje úspěch a vsadil tak na sice prostší, ve výsledném efektu však působivé kompozice. Když nepočítám dva krátkometrážní přechody, skladby samotné jsou obdobného charakteru a naprostá většina z nich dává posluchači zakusit screamů větší části stálé sestavy kapely v kontrastu s tu éterickými (Simone Simons), tu energickými (Floor Jansen), tu akademickými (Laura Macri) příspěvky trojice ženských hlasů, to vše uvozováno skvělým Henningem Bassem, který zde prokazuje, že důvěra, jakou jsem v jeho schopnosti vložil při poslechu “Magnisphyricon”, nebyla neopodstatněná.

Když se o projektu Mayan začaly šířit první nejisté zvěsti, vyšlo najevo, že si chce Mark Jansen jeho prostřednictvím vytvořit prostor pro realizaci svých nápadů až death metalového charakteru, která nezapadají do konceptu Epicy. Těšil jsem se tedy na nekompromisní nářez vycizelovaný nějakou tou orchestrací, něco ve smyslu se symfonikou značně operujícího alba “The Apostasy” od polských Behemoth. Výsledek zní ale dost odlišně od mých představ a je to vlastně dobře. Dostalo se nám totiž materiálu, ve kterém se snoubí nikterak kýčovité orchestrální party s riffy, které znějí jak ostřejší a násilnější Epica, přičemž jedno bez druhého nemůže dost dobře existovat. Pospolu se však jedná o skutečně silný materiál, který působí neokoukaně a je radost ho poslouchat.

Čím déle “Quarterpast” poslouchám, tím více oceňuji jakousi pospolitost a organickou propojenost celého díla, která legitimizuje s Mayan často spojovaný termín death metal opera – ono to tak skutečně zní! Posluchače neruší žádné násilné přechody a může se tak nechat unášet plynoucí hudbou, která se nedá rozdělit na dobré a špatné skladby. Namísto toho jde o obecně vysoký standard, ze kterého vyvstávají brilantní momenty – přesně jako v případě klasické kompozice jevištního formátu. Nemá proto pražádný smysl vytrhávat z kontextu jednotlivé skladby, byť by v pečlivém rozboru nepochybně obstály.

Celou dobu mě zajímalo, co se z Mayan vyklube, a chtě nechtě musím uznat, že se mi to, co se vyklubalo, moc líbí. Za sebe (a myslím, že i za zástupy dalších) doufám, že nezůstane u jednoho alba a Markovi Jansenovi z toho všeho tvůrčího nasazení nepraskne hlava. Jestli k tomu nedojde, máme tu dalšího skladatele, na kterého se dá spolehnout a takových je třeba si vážit – není jich zas tak moc…


Další názory:

“Quarterpast” vidím jako malinko rozporuplný počin. Už jsem se setkal s názory, které album vynášejí do nebes, ale osobně si nemyslím, že by to bylo nějak zas až tak výjimečného. Není to špatné, ale nevidím v tom nic převratného, jen velice slušnou práci. Trochu mi vadí jistá nevyrovnanost materiálu, protože některé písničky obsahují opravdu hodně skvělé, ba přímo excelentní momenty, ale zároveň v některých momentech slyším i nějakou nějakou tu vatičku, jako celek se mi však “Quarterpast” v podstatě líbí. Oceňuji hlavně fakt, že konečně někdo udělal metalovou operu s koulema, v níž má hlavní slovo growling.
H.


Lock Up – Necropolis Transparent

Lock Up - Necropolis Transparent
Země: international
Žánr: grindcore / death metal
Datum vydání: 1.7.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Brethren of the Pentagram
02. Accelerated Mutation
03. The Embodiment of Paradox and Chaos
04. Necropolis Transparent
05. Parasite Drama
06. Anvil of Flesh
07. Rage Incarnate Reborn
08. Unseen Enemy
09. Stygian Reverbations
10. Life of Devastation
11. Roar of a Thousand Throats
12. Infiltrate and Destroy
13. Discharge the Fear
14. Vomiting Evil
15. Stigmatyr
16. Through the Eyes of My Shadow Self
17. Tartarus

Hodnocení:
Maggot – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Když se o vaší kapele mluví jako o hvězdném projektu složeném z těch nejlepších hudebníků v oboru, váš život se okamžitě rozkládá do dvou bipolárních rovin, které spolu mohou koexistovat i přesto, že tato skutečnost ne vždy dělá dobrotu. Zatímco z vás jedna skupina lidí vyvrací žlázy, protože jste to prostě vy, jiní očekávají něco, co jim nemůže dát ani bůh, natož vy. A hádejte co? Ani jedno z toho není úplně ideální. Lock Up by vám mohli povědět své, jelikož ve svých řadách mají persóny jako Shanea Emburyho (Napalm Death, Brujeria), Nicholase Barkera (ex-Dimmu Borgir, ex-Cradle of Filth), či dříve i Jesseho Pintada (Terrorizer, ex-Napalm Death). Není to poprvé, co se formuje instance podobného druhu, Brujeria je taktéž jedním z all-star projektů, sahá mu ovšem Lock Up alespoň k oněm pomyslným patám? Nová fošna s názvem “Necropolis Transparent” se za pomocí vlastních sil vyšplhá i mnohem víš.

A jsme to právě my posluchači, kteří jsou soudci této geniální fúze grindcoru s nádechem apokalyptického řádění. Není těžké odhadnout, že kvarteto ostrých chlapů s mnohaletou praxí ví, co dělá, co lépe, “Necropolis Transparent” zní profesionálně po všech směrech, o to více potěší, že zasytí i hladové a náročné ucho plné hnisu a zakrvavených hlenů cílové skupiny, na niž míří. A osobní kvality jsou premisou pro kvality pracovní. Řekněme, že máte rádi grindcore, ale už vás unavuje garážový zvuk této rozsáhlé undergroundové a mnohdy amatérské kultury. Právě pro vás je deska “Necropolis Transparent” přímo určena. Rychlé tempo, ale promyšlená instrumentální část jsou zkrátka příliš velkým luxusem na to, abyste si ji mohli nechat proklouznout mezi prsty.

Rychlost nahrávky a obecné podladění celého tématu samozřejmě nemusí nutně determinovat kvalitu desky, zvuk je ovšem nekompromisní a stejně tak vcelku solidně sladěný dohromady, což je jeden z těch standardů moderního grindu, který spousta desek postrádá. Instrumentálně se jedná o hotový chaos, řezanici proloženou šlehajícími kytarami a salvami úderů do bicích. Ostré tóny tak střídá hromové, leč jasné krupobití připomínající pochod vojáků pod vedením sadistického velitele. Nečekejte žádné vokální orgie, ani nezkoušejte najít své druhé já v lyrickém komponentu “Necropolis Transparent”. Je to zbytečné. I přes charisma Tomase Lindberga, vokalisty, nemusíte být se zpěvem úplně sladěni. Pravda, kvičení, ječení a zběsilé polykání slov je v případě grindu ikonickou záležitostí, dost dobře bych si ovšem dokázal představit i mnohem hlubší a temnější chraplák, který by mohl albu přidat na atmosféře.

Samozřejmě jde o čistě individuální cítění, ale asi mi spíš sedí jedinci, co zní jak tyranosauří matka, které někdo vzal děti, ne jako velociraptor bez snídaně. Fošna je doslova protkána momenty, během kterých budete prosit o milost, ale hlavně o další přísun podobného materiálu. Noví Lock Up totiž opětovně dokazují, že nepotřebujete vybavení za rozpočet americké armády, ale kvalitní nahrávku lze vyplodit i z vlastních zkušeností, přičemž byste si veškeré písně dokázali představit i jako čistě instrumentální materiál. Kupříkladu song “Infiltrate and Destroy” zní stejně mocně, jako když kladivem mlátíte do betonového bloku, ovšem s mnohem větší kadencí, za kterou by se nestyděl ani z výrobního pásu vytažený samopal. A instrumentální “Tartarus” v sobě také ukrývá něco, co se nevešlo do zbytku alba, které je v drtivé většině případů zběsilé prakticky od začátku do konce každé z písní. Pokud nás Lock Up slyší, jakože určitě ne, klidně bychom si nechali podobných kreací líbit mnohem víc. Naše uši by měly nejen krvácet, ale měla by z nich dštít krev rovnou do všech stran.

“Necropolis Transparent” není vpravdě ničím novým, ani výrazně originálním. Jde o sladěnost a vybroušenost grinderského řemesla, v němž se Lock Up pohybují s nevídanou bravurou a opět dotvářejí onu část lidské fantazie, která se přívalem rádoby drsných, mnohdy jednočlenných kapel odumírá. Pokud chcete prvotřídní desku z oboru extrémní hudby, zde máte jasného kandidáta. “Necropolis Transparent” je zatraceně rychlé, zatraceně silné a po všech směrech dotažené album. Nyní zařvěte na nás, ať nebolí nás hlava.


Další názory:

Totální prasečina! Chlív jak hovado té nejvyšší kvality! Od začátku do konce je “Necropolis Transparent” naprosto nekompromisní klepec, který vám nedá šanci. Je to nehorázně brutální jízda, jednoznačně absolutní špica ve svém žánru. Možná se zeptáte, proč tedy dávám “jenom” 8? Víte, není problém v kvalitě “Necropolis Transparent”, protože ta je na nejvyšší úrovni, ale v mém osobním vkusu, jelikož moje nároky na hudbu, která by měla dostat ještě vyšší hodnocení, leží jinde než v bezbřehém nářezu, byť neskutečně kvalitním. Kdybych byl ale zarytý fanoušek deathu a grindu, hodnotil bych minimálně 9…
H.


Morbid Angel – Illud divinum insanus

Morbid Angel - Illud divinum insanus
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 6.6.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Omni potens
02. Too Extreme!
03. Existo Vulgoré
04. Blades for Baal
05. I Am Morbid
06. 10 More Dead
07. Destructos vs. the Earth / Attack
08. Nevermore
09. Beauty Meets Beast
10. Radikult
11. Profundis – Mea culpa

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vážení a milí, věřte mi, že je to snad poprvé, co mě H. ukecal k recenzi desky od kapely, se kterou jsem dřív nepřišel do styku, a já jsem za to ve výsledku jedině vděčný. Představte si situaci, kdy bych byl milovníkem všeho, co Morbid Angel vydali do roku 2003, a pak najednou začal zjišťovat, že jsou mně podobní z “Illud divinum insanus” znechucení, nazývají jej odpadem a ještě mnohem horšími výrazy. Bohůmdík tomu tak není, a tak se můžu všem, na které platí předchozí definice, leda tak vysmát a užívat si možnosti hodnotit bez předsudků…

Celá ta kontroverze a nevraživost má původ v jediném – Morbid Angel totiž na novince v několika případech vyjeli do tvůrčích vod diametrálně odlišných žánrů, povětšinou techna a industrialu. A musím se přiznat, byl to šok i pro mě, když po natahovaném a jen zvolna gradujícím intru spustila skladba “Too Extreme!” a způsobila mi tak menší ideové zemětřesení. Ale čím déle nad tím přemýšlím, přesně takhle jsem si představoval mix extrémního metalu a techna poté, co jsem v nějakém klubu zaslechl návykový rytmus, který však ubezdušily hranice žánru. Kytary zkreslené tak, jak jsem to ještě neslyšel, spolu s neurvalým vokálem Davea Vincenta představují přesně to koření, po kterém jsem ve svých představách prahl. Značně konvenčněji působí druhá regulérní a zároveň první zveřejněná skladba “Existo Vulgoré”. Velice solidní nakládačku umocňuje mým uším lahodící sólo páně Azagthotha, které tak připravuje půdu pro drtivý příval Baalových čepelí. “Blades for Baal”, jak se skladba jmenuje, totiž působí dojmem nezastavitelného parního válce a skrývá v sobě skutečně nečekanou sílu…

Trochu učesaná a nikterak objevná, o to však chytlavější a headbang-působící je následující lehce egoistická hitovka “I Am Morbid”. De facto melo-deathový hit je snad nejpřístupnější skladbou na albu a osobně si sázím, že naživo bude bořit koncertní haly. Energie, která z něj tryská, je vážně nečekaná. Následující “10 More Dead” platí za další solidní základ alba, v tomto případě lehce ovlivněný thrashem. V mých očích ji ale válcuje drtivý pochoďák “Destructos vs. the Earth / Attack”, který snad nikoho nenechává na pochybách o fatalitě sdělení textu skladby. Žánrové zklidnění přichází se singlovou skladbou “Nevermore”. Poovské zvolání, které v tomto případě s Poem nemá nic do činění, není nic menšího než death metal amerického střihu v té nejlepší formě. Prostě pecka z jakékoli strany! V podobném stylu pokračuje “Illud divinum insanus” i dále, tentokrát díky “Beauty Meets Beast”. Těžké a přesto ostře sekané rytmy Vincentova vokálu je radost poslouchat, hluboké “chorální” zpěvy a další dvě kytarová sóla celé dílo velmi vkusně korunují…

Jestli šlo doposud až na výjimky o kontroverzní skladby, teď jde o barel nitroglycerinu, do kterého se někdo chystá praštit bucharem. Je to totiž právě “Radikult”, na který se snesla skutečně neuvěřitelná vlna kritiky a je považován za symbol domnělé tragičnosti celého alba. A víte co? Mně je jedno, že to zní úplně jako počin Marilyna Mansona, že je to zase kolovrátkovýý rytmus a čert ví co ještě – tenhle song má KOULE; pořád nechápu, kde se v něm bere tolik energie. Studená fúze hadr… Pravda, poslední dobou bych možná ocenil, kdy byl o dvě minuty kratší, ale i tak je to neuvěřitelná šleha, i když to má s death metalem společné leda tak Treyovy vyhrávky…

Jak album začíná, tak také končí, ovšem s jedním podstatným rozdílem – “Profundis – Mea culpa” působí ve srovnání s “Too Extreme!” mnohem více jako death metal, i když strojovost do techna a industrialu zabarvených kytar je zde dovedena do takové fáze, že působí až nepříčetně. Nevím, čím to je, ale tenhle mix na mě platí. Delirický zážitek!

Už slyším ty nadávky, směřující na moji osobu, ale nemůžou změnit zhola nic na tom, že “Illud divinum insanus” pokládám za výbornou desku, jejíž četné kvality prověří čas. Jsem moc rád, že death metal nestagnuje a jeho velikáni jsou schopni a hlavně ochotni experimentovat a objevovat nové hranice. Při vší úctě a obdivu, který chovám ke klasickému death metalu, je totiž právě tenhle přístup klíčem k udržení svěžesti a tvůrčího ducha, které by nekonečné opakovaní zaběhlých principů jedině ubilo. Věřím, že bude v následujících letech velice zajímavé sledovat death metalovou scénu – je totiž možné, že jsme svědky vzniku silného tvůrčího proudu, který v budoucnu prokáže svůj potenciál. Řekněte, není to vzrušující?

Zbytek redakce hodnotí:

Jak dlouho se na tuhle desku čekalo? Osm roků? A jak dlouho se čekalo, než budeme mít možnost slyšet od jedné z největších death metalových kapel vůbec album, kde to opět bude drtit David Vincent? 16 roků? Na “Illud divinum insanus” se dlouho a netrpělivě čekalo a také se toho od ní hodně očekávalo, přesto byla tahle nahrávka už předem odsouzena rozpoutat kontroverzi, mnohdy i nevoli, rozporuplné pocity a stovky protichůdných názorů. Vsadím klidně jednu svojí varli, že i kdyby Morbid Angel nahráli další “Covenant”, všichni by prskali, že se skupina nikam neposunula. Ale o to víc oceňuji jejich odvahu natočit desku tak progresivní. Ale i přes nějaký ten techno spodek a nějaké rockující pasáže v tom pořád cítím ducha Morbid Angel. Sice ne stejného jako kdysi, ale pořád je to on. Ale nehodlám se tu teď zabývat popisem “Illud divinum insanus”, protože věřím, že kolega nade mnou to udělal už dostatečně (tento můj odstaveček vzniká dříve než samotná recenze, proto při jeho psaní netuším, s čím on přijde :)), chci říct jen jedno – mně se to líbí. Není to sice ten nejlepší počin roku, zdaleka ani nejlepší počin Morbid Angel, ale stejně se mi to líbí, což bude do jisté míry dáno i tím, že nejsem člověk, který by nedokázal snést vývoj kapely. Právě naopak, lepší takhle, než aby “Illud divinum insanus” bylo kopírkou prvních tří, čtyř desek – to bych stál spíše na straně těch negativních ohlasů.
H.


Metalgate Czech Death Fest III (sobota)

Metalgate Czech Death Fest III
Datum: 11.6.2011
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Abstinenz, Abstract Essence, Deathstar, Dymytry, G.O.R.E., Gutalax, Heiden, Ingrowing, Opitz, Pestilence, Secret of Darkness, Tortharry, V.A.R.

Hned po ránu jsem se konečně dokopal k tomu, abych se šel podívat na mostecké Deathstar, o nichž všichni mluví s velkým nadšením. Věřte tomu nebo ne, ono to vážně bylo dobré. Na jedné straně sympaticky civilní vystupování, na straně druhé opravdu parádní, vychytaný death metal. Pravda, kotel pod pódiem se vážně nevařil, což je v 10 ráno pochopitelné, ale Deathstar si své odehráli s úsměvem a troufám si tvrdit, že všechna přítomná ranní ptáčata pobavili.

Po Deathstar jsem si dal dlouhou přestávku, vyplněnou hraním pokeru a dodržováním pitného režimu. Všechny průběžně hrající jsem sice poslouchal z dálky na půl ucha, to ano, ale vyvozovat z toho nějaké závěry by samozřejmě nebylo zrovna dobré. Pozadí jsem se uráčil zvednout až na Ingrowing, kteří mne opravdu, ale opravdu nebavili. Podobný případ jako Dementor předchozího dne – neměnné ratata beze změny a hlavně bez špetky jakékoliv zábavnosti. To vědět, hrál bych dál poker (smích).

Secret of Darkness už jsem viděl hodněkrát, ale od mého posledního setkání s nimi se opět proházela sestava a hlavně odpadly klávesy. Co se samotného výstupu týče… rozhodně to bylo lepší než předchozí Ingrowing, hlavně díky tomu, že muzika nebyla tak jednotvárná, ale i tak žádná sláva. Asi nejdůležitější poznatek bylo to, že skupina hrála především z chystaného dlouhohrajícího debutu a že ten nový materiál zněl o poznání agresivněji, než jak tomu bylo na minialbu “…and the Dark Begins”, což by nemusela být v případě Secret of Darkness špatná cesta. Uvidíme, až dorazí studiová podoba. Jinak mě ještě upřímně pobavily zuřivé děkovačky prázdné ploše, z níž se neozývala takřka žádná odezva.

Kvalitně to tam rozhýbali až Opitz. Pravda, nic extra chytrého za tím hledat nelze, prostě bláznivý grind jak noha, ale v tuze zábavném podání, jemuž vévodil lehce maniakální pan zpěváček se svými grimasami. Ale ve zkratce – bylo to energií přetékající set v čele s hitovkami jako “Kaufland” nebo “Zabředněte v letargii”.

“Možná se zeptáte, proč hrajeme tak pomalu. My to prostě jinak neumíme,” prohlásil Kverd v průběhu koncertu následujících Heiden. A opravdu, Brněnští uhodili na hodně jinou strunu (před nimi grind, po nich grind), díky čemuž se jejich přemýšlivý black/doom/rock nepotkal s moc velkým zájmem, ale jak vidno, ani samotní hudebníci evidentně na převážně death/grindovém festiválku nečekali veliký aplaus. Za sebe však mohu říct, že jsem si je poslechl s chutí a líbilo se mi to opravdu moc. Holt je mám rád. Heiden hráli pouze a jenom z chystané desky; ukázky mi voněly docela psychedelickým dojmem (což ale mohlo být způsobeno živým provedením), ale každopádně zajímavě. To jsem opravdu zvědavý, co z toho na podzim vyleze.

Od G.O.R.E. jsem toho moc nečekal, ale jejich show byla totálně vyhlazovací. Představte si ten nejbrutálnější gore výplach, sem tam diskotékové intro, jednu hlášku za druhou, nekontrolovatelný kotel a všudypřítomnou srandu. Tak takhle nějak to tam vypadalo. Skvělé!

I když už jsem Dymytry viděl v poslední době vícekrát, než bych byl býval potřeboval, uznávám, že naživo nejsou špatní, ačkoliv ze studia mě to nebaví ani za nic. Akorát by už nebylo špatné a) trochu proměnit setlist (stále ty stejné songy ve stejném pořadí); b) změnit hlášky mezi písničkami, protože pokud mám mluvit sám za sebe, přijde mi docela trapné, když na každém jejich koncertě slyším ty stejné prupovídky. Poprvé to možná bylo vtipné, podesáté už opravdu ne… pokud ale pominu tyto fakty, nejednalo se o špatnou půlhodinku, v níž mi nejzajímavější přišla trochu více “přigrowlovaná” verze songu “Strážná věž”.

Abstract Essence se vyšvihli do smokingů a předvedli klasicky výbornou a hlavně zábavnou show. Pódiu tradičně vládl zpěvák Ondřej (i když ne jen pódiu – v průběhu koncertu si udělal i dlouhé kolečko po areálu) a jeho hodně sprosté a hodně vtipné hlášky. Abstract Essence jsou další skupinou, kterou vídám opravdu často, ale na rozdíl od jiných mě téměř vždy baví. Snad protože jsou jejich koncerty vždycky správně ujeté, ale pokaždé trochu jinak.

Abstinenz z Německa se po stránce image tvářili jako nějací extrémní zlouni – čemuž kromě nepostradatelného corpse paintu a ještě nepostradatelnější krve napovídaly i ohníčky (jak pochodně, tak jeho plivání ke konci setu) nebo ostnatým drátem omotaný obrácený kříž -, ale hudebně šlo o vcelku neškodný klávesový black metal, jenž mne nijak víc nezaujal. Ale uznávám, že na pódiu se na to díky zmiňovaným rekvizitám dívalo a hezky, a nepopírám, že do black metalu laděné kytary mezi vesměs death/grindovými sebrankami lahodily mému sluchu, ale žádný zázrak to nebyl. Vcelku příjemný a rychle uběhnuvší show ano, ale žádná extratřída.

Pořadatelé Tortharry předvedli svou klasiku, čili brutální a precizně zahraný death metal. Odezvu od přítomného lidu měli jednu z největších za celý víkend, za což také onen lid odměnili vydatným metáním triček a otvíráků, přesto jsem se na ně tak nějak moc nesoustředil. Bylo to dobré, to jistě, ale já jsem byl myšlenkami trochu jinde a spíše jsem z povzdálí v sedě relaxoval, než abych nějak aktivně vnímal.

Hlavní hvězda druhého dne, Pestilence, už mě však ze zamyšlení vytrhla. Holanďané si přesně dle své pověsti nachystali technické orgie (aby také ne, když měli dohromady ve třech lidech 21 strun), které každému příznivci hmatníkových onanií jistě musely udělat radost. Ačkoliv já osobně moc velkým příznivcem podobných hrátek nejsem a přestože mě mé poslední živé setkání s nimi nebavilo, tentokrát to bylo vážně super a opravdu se mi to líbilo. Pestilence není skupina, jež by hrála na nějakou velkou pódiovou show; u těchto hudebníků vás dostatečně zabaví sledování prstolomných kreací na kytarách. Speciálně bych vyzdvihl baskytaristu Jeroena Paula Thesselinga, který se svým nástrojem předváděl vskutku obdivuhodné věci. Nutno zmínit, že Metalgate Czech Death Fest byl vůbec první koncert, na němž Thesseling předvedl svou speciální bezpražcovou baskytaru se sedmi strunami. Trochu úsměvné na setu Pestilence byl taktéž fakt, že si pánové nenachystali žádný setlist a po každé písničce se seběhli k bicím, aby se domluvili, co že to vlastně budou hrát dál. Přídavky (“Land of Tears” a “Out of the Body”) už hráli doslova na přání, co si kdo vykřičel z publika. Ale i přesto to byl velice dobrý set.

Z V.A.R. jsem viděl pouze závěrečnou část, jelikož jsem se zdržel na autogramiádě Pestilence. Z toho kousku však mohu bez problému soudit, že libereckým veteránům nedochází dech ani náhodou a ten jejich thrash metal hobluje stále kvalitně. Abych učinil zadost i té informativní části, dodám, že na jejich místě měli původně vystoupit Return to Innocence, ale jak jsem se dozvěděl od přítomného bubeníka Hektora, sestavu nedávno opustil baskytarista Orbb, takže byli nuceni koncert odříct.

Na závěr festivalu před noční cestou domů jsem si ještě nemohl nechat ujít jihočeské grindové chlíváky Gutalax. A řeknu vám, dobře jsem udělal, jelikož to byl kulervoucí set. Nechyběly bílé kombinézy pomazané něčím podezřele nahnědlým, plynové masky, záchodové prkýnko a samozřejmě ani výborný porno grind v tom nejlepším provedení. Nejdříve intro z “Ghost Busters” a po něm už jen sekec mazec s krásně prasečím chrochtáním. Logicky se hrálo zejména z aktuální fošny “Shit Beast”, čili nářez, co vám budu povídat.

Jak to celé vyhodnotit? Povím vám to asi takhle – přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší vyrazit na Sonisphere, hlavně kvůli Iron Maiden, ale nakonec jsem dobře udělal, že jsem dal přednost malému festiválku s takřka rodinnou atmosférou před monstr akcí s milionem lidí. Užil jsem si příjemné prostředí (kde jinde uvidíte pódium v podstatě na břehu rybníka), viděl několik opravdu skvělých kapel, krásně se opil, prostě spokojenost. Organizace naprosto profesionální a bezproblémová, zvuk ve většině případů v pořádku (pokud si člověk nestoupl přímo pod reprobedny, že ano). Takže v podstatě nemám výtek. Jen na příští rok by to chtělo objednat menší horko (smích).


Metalgate Czech Death Fest III (pátek)

Metalgate Czech Death Fest III
Datum: 10.6.2011
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Dementor, Hypnos, Insane, Minority Sound, Rotting Christ, Sic.Engine, Six Degrees of Separation

Metalgate Czech Death Fest měli původně otevřít ostravští tekkno-grind šílenci BBYB, jenže jaksi tak trochu nedorazili, díky čemuž se ten jejich bordýlek nakonec vůbec nekonal. Alespoň že – jak se později ukázalo – to byla jediná změna v programu. Jinak totiž vše šlapalo jako hodinky. Ten Černý Petr, ona nevděčná role otevírat festival, ale tedy připadl na Insane. Jejich poslední deska “Preserve to Diverse” mě svého času velice bavila a stále ji považuji za velice vydařenou, takže fakt, že Insane hráli v podstatě jenom z ní, mi vyhovoval. O poznání méně už mi však vyhovovalo to, že mě jejich set moc nebavil. Do jisté míry to určitě bylo způsobeno právě tím prvním flekem; přece jenom uznávám, že když se na vás dívá jenom pár lidí od stolů po stranách a jedince na ploše před pódiem napočítáte na prstech jedné ruky a odezva je tudíž minimální, tak se hudebník na pódiu asi moc nepřetrhne, ale na někoho to prostě vyjít musí. A Metalgate Czech Death Fest přece jenom není žádný monstr festival, kde jsou už na zahajovací formaci tisíce lidí. V tomto případě škoda pro Insane, snad se mi někdy příště budou líbit víc.

Vystoupení druhých Minority Sound už vyznělo o poznání lépe. Tahle skupina mě přesně naopak z alba tuze nebaví, zatímco na koncertech ano. Elektronickým tuc-tuc podbarvený metálek lahodil mému sluchu i v Červeném Kostelci. A evidentně ne jen mému, jelikož skočné taneční rytmy rozpohybovaly prvních pár odvážlivců. Však ona trocha diskotéky ještě nikomu neuškodila. Tohle bylo celkem fajn.

Sic.Engine byli jednou z těch kapel, která do celkového konceptu Metalgate Czech Death Fest se svým řekněme crossoverem víc nezapadala, než zapadala. Zcela upřímně se přiznám, že je to přesně ten druh muziky, který bych si doma v životě nepustil, ani kdyby mi za to měli platit, zejména takové to dneska moderní střídání čistého vokálu a screamu mi vždycky trhá uši, ale živě to bylo naprosto v pohodě. Kde mě moc nebrala samotná hudební produkce, tam to kapela oháknutá ve společenském (i když v některých případech hodně potrhaném a kečupem potřísněném) oblečení doháněla zdravým nasazením a chutí předvést se.

Oproti tomu Six Degrees of Separation byla už docela jiná káva. Nejen co se – nebojím se říci – unikátní a originální hudební produkce týká, ale i co do pódiového vystupování. Kam až mi paměť sahá, nevzpomínám si, že bych kdy od téhle skupiny viděl špatný set. Pravda, byl jsem už svědkem i lepších, ale přece jenom se dá těžko srovnávat koncert za světla, což byl případ Metalgate Czech Death Festu, a koncert za šera či tmy. Ale i tak vám tu na místě odpřísáhnu na celou svojí sbírku Darkthrone, že to bylo sakra dobré a že Six Degrees of Separation jsou koncertní tutovka, která člověka nezklame. Všechno, co člověk na nich může mít rád, tam bylo – jeté melodie a riffy, předoucí basa, nenapodobitelný vokál… když tak o tom přemýšlím, Six Degrees of Separation je ten typ skupiny, která ani nemusí dělat velkou show, ale stačí jí, když za sebe nechá mluvit jen muziku.

Následující Dementor ze Slovenska mě vůbec nebavili. I když pro mě zdaleka nejsou neznámým pojmem, jejich studiovou tvorbu jsem nikdy nestudoval dopodrobna, mohu však prohlásit, že jejich koncert (vlastně úplně první koncert, co jsem od nich viděl… vím, že je to u takových harcovníků umění, ale to byste se divili, co všechno jsem já ještě živě neviděl :-)) mě nepřesvědčil o tom, abych s tím začal. Sorry, ale mně to vyznělo jako jednotvárná death metalová sypanice, jež mě nechala absolutně chladným. Nemůže se mi prostě líbit úplně všechno; jsou věci, které jednoduše nejsou moje krevní skupina.

Hypnos už bylo jiné maso. Jak už není Krabathor, jsou Hypnos bezkonkurenčně jediní králové českého death metalu. Bruna na baskytaře a zpěvu a Pegasa za bicími doplnili na kytarách IgorRoot a Vlasa ze Six Degrees of Separation, což se ukázalo jako po čertech dobrá kombinace. Brunova kumpanyje sázela jeden ostrý projektil za druhým, bez milosti a slitování, a publikum ji za to odměnilo pekelně šíleným kotlem. Hypnos po své obnově naživo naprosto zabíjejí a určitě v současnosti patří k tomu nejlepšímu extrémnímu, co lze na našich pódiích vidět. Kdo je ještě neviděl, tak na při nejbližší příležitosti na ně hned mazejte. Za tohle ručím! Bomba do držky!

Po Hypnos následoval první ze zahraničních headlinerů – Rotting Christ z Řecka. Budu k vám zcela upřímný – zas tolik si toho nepamatuji, jelikož jsem před začátkem jejich setu bumbal ohnivou vodu trochu víc, než je zdrávo, takže po mně nechtějte žádné velké podrobnosti. Mohu vám říct jen to, že to bylo kurevsky výborné a že jsem si zařádil jako správný dobytek. Nechyběly ani četné ukázky z poslední desky “Aealo”, ani notoricky známé klasiky (taková “Athanatoi Este” je živě prostě maximální pecka, to mi nikdo nevymluví), ani řecká maska na hlavně Sakise Tolise v závěru vystoupení. Vyhrazená hodinka uběhla tak rychle, až mě opravdu mrzelo, že už je šlus. Po konci ještě rychle na improvizovanou autogramiádu a pak jsem se ráčil odebrat do příbytku, abych se trochu vyspal z té alko smršti a byl druhý den alespoň trochu použitelný (smích).


Destroying Divinity – Dark Future

Destroying Divinity - Dark Future
Země: Česká republika
Žánr: death metal
Datum vydání: 25.6.2011
Label: Brutal Bands

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Destroying Divinity

Destroying Divinity rozhodně dělají čest svému názvu. Dechovka to určitě není. Od první vteřiny svého posledního dlouhohrajícího počinu “Dark Future”, který vyšel v červnu loňského roku, nasadí drtící tempo brutálního death metalu toho nejhrubšího zrna. Nezaměňujte však pojmy – brutální se nerovná bezmyšlenkovitě. Destroying Divinity dokážou mezi tu svojí extrémní hoblovačku narvat i pěkných pár výborných překvápek…

Na první poslech vás smete hutný sound, těžká kytarová stěna a “cit” pro brutalitu. Za některé pasáže v hned úvodní “To Live in Gloom of the Beyond” by se nemuseli stydět ani takoví řezníci jako Deicide, to vám povídám. A že Bentonovci nejsou žádná ořezávátka, což? Ale nic není tak jednoduché, jak se napoprvé může zdát. Destroying Divinity totiž umí to své peklo – jak jsem již nakousl výše – i dost hezky okořenit. To, že tam fiknou perlivé sólo na kytaru nebo nějakou pomalejší valivou pasáž, to člověka jistě potěší, ale nezvedne ze židle překvapením. Vychytávek je tam však mnohem více. Opravdu jsem valil bulvy, když na mne v některých skladbách – dobře slyšitelné je to například v “At War with Two Worlds” nebo “Cult” – vykoukly absolutně ujeté melodie, které z dálky připomínají schizofrenní kytarové hrátky francouzské post-black metalové školy Blut aus Nord nebo Deathspell Omega. Vážně nekecám! Rozhodně podobné momenty nejsou stěžejními prvky “Dark Future”, spíše se jedná o velice chytře udělané ozvláštnění těch dřevorubeckých klepaček, každopádně je to ale jedna z věcí, které tomuhle matroši dodávají ten správný šmrnc. Když už jsme u té Francie, jisté vztyčné body lze nalézt například i s takovými Arkhon Infaustus – především v tom smyslu, že extrémní forma death metalu není jen bezhlavou rubanicí, ale má v sobě i jakousi brutálně chorobnou atmosféru (pokud chcete konkrétní příklad z “Dark Future”, zkuste třeba závěr “Prophecy”). Jen aby to čistě náhodou nevypadalo, že Destroying Divinity si jen půjčující prvky jiných uskupení a následně je slepují dohromady, upozorňuji, že všechna ta přirovnání jsou spíše pro představu – “Dark Future” totiž pořád zní dostatečně “původně”.

Nějaké vrcholy “Dark Future” podle mě nemá cenu vyzdvihovat. Všechny položky jsou nasekány v jedné soudružné linii – přijít, nadrtit, rozemlít, zničit a zase odejít. Půlhodinka a nějaké drobné a šlus. Asi takhle to vypadá. Pokud hledáte extrémní a brutální muziky, která není bez mozku, mohu vám Destroying Divinity jenom doporučit. Netvrdím, že je to to nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel, ale s jistotou mohu tvrdit to, že na české death metalové scéně, kde je znát kvantita na úkor kvality, patří Destroying Divinity se svou třetí deskou “Dark Future” k tomu lepšímu. A rozhodně to není vítězství typu jednooký králem mezi slepými.


Rudra – Brahmavidya: Immortal I

Rudra - Brahmavidya: Immortal I
Země: Velká Británie
Žánr: death / black / folk metal
Datum vydání: 4.7.2011
Label: Agni Productions
Původní vydání: 3.3.2011, Sonic Blast Media

Tracklist:
01. Now, Therefore…
02. Illusory Enlightenment
03. Ravenous Theories of Deception
04. Vultures of Slavery
05. Incredulous Void
06. Sinister Devotion
07. Harrowing Carrions of Syllogism
08. Embryonic Theologies
09. Supposed Sages of Sensuality
10. Hymns of the Immortal Self
11. Advaita Samrajya

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Agni Productions

Abych se přiznal, scénu jihovýchodní Asie v podstatě nesleduji, jelikož v této oblasti vládne především death metal a grind, což není zrovna moje parketa. Když se nad tím zamyslím, konkrétně ze Singapuru, jediného mimoevropského městského státu na světě, z něhož pochází předmět dnešní recenze, znám v podstatě jen dvě jména: grindové chasníky Wormrot podle hudby (což je dáno především tím, že se objevují i v Evropě a že mají smlouvu se známým britským labelem Earache Records) a Rudra podle jména.

A jsou to právě druzí zmiňovaní veteráni singapurské scény, kteří jsou oním proklamovaným předmětem tohoto článku. Jak říkám, slyšel jsem o nich pouze podle názvu, ale o jejich muziku, tzv. vedic metal, což je vlastně jenom trochu víc cool označení pro death/black metal s exotickou náladou, jsem až doposud jaktěživ uchem nezavadil. Situace se mění až s aktuální deskou “Brahmavidya: Immortal I”, s níž Rudra uzavírají jednu trilogii (předchozí části “Brahmavidya: Primordial I” a “Brahmavidya: Transcendental I” vyšly v letech 2005 a 2009). Tak se, panstvo, hezky usaďte, trochu tu exotiku prubneme…

Rudra jsou pro našince zajímaví především a zejména jednou jedinou věcí, která člověka při poslechu zaujme víc než cokoliv jiného – svým původem. Dobrá zpráva je, že končiny z druhého konce světa jsou na “Brahmavidya: Immortal I” opravdu znatelně cítit, což Evropanovi, odkojenému miliónem místních death/black metalových kapel na milión způsobů, jistě přijde zajímavé. No, jen se zamyslete – kolikrát jste již měli tu čest s extrémním kytarovým nátěrem, okořeněným asijskými rytmy? Ano, jistě tu na mne každý z vás bez mrknutí oka na mne vybalí pár známých jmen jako třeba Chthonic, ale to se pohybujeme především v oblasti východní části kontinentu – Rudra přece jenom nabízí nálady trochu jiné části Asie.

Je nutné zdůraznit, že v případě Rudra se nejedná o exotiku pouze zdánlivou. Nejednou se mi podařilo narazit na případ, kdy se nějaká skupina tvářila jako kdo ví co neobvyklého, ale její hudba byla i přes zajímavý původ hoblovačka klasického evropského nebo amerického střihu, čili nic neslyšeného. Na “Brahmavidya: Immortal I” je to něco jiného – exotiku lze na desce opravdu cítit, je zde přímo hmatatelná, což je o to zajímavější, že Rudra si nevypomáhají žádnými lokálními fidlátky, ale vystačí si s nástrojovým obsazením dvě kytary-basa-bicí + samozřejmě vokál. Přesto na vás onen asijský odér okamžitě dýchne z charakteristických kytarových melodií a z na tradiční hudbu odkazujících zpěvů a různých leitmotivů. Stejně jako ožralcovi táhne z huby chlast, z téhle nahrávky táhne ona védská nálada, na níž skupina odkazuje vymyšlenou škatulkou. Ale stop infantilním přirovnáním. Každopádně je to věc, která je esem v rukávu Rudra, s nímž ale na druhou stranu “Brahmavidya: Immortal I” stojí a padá…

Zřejmě největší nevýhodu alba vidím v tom, že v podstatě všechny písničky jsou ukuchtěny dle jednoho receptu, který sice, pravda, chutná znamenitě, ale když se ho člověk přejí… Začátek vás povalí, kapela na nic nečeká a sází své trumfy od prvních vteřin, čímž vás sice okamžitě vtáhne do hry, avšak čím více se “Brahmavidya: Immortal I” blíží ke svému konci, tím více pozornosti opadává. A není to dáno tím, že by snad songy v druhé polovině byly horší, to ne, kvalitou jsou si rovny, ale právě v tom to možná je. To však nic nemění na faktu, že “Brahmavidya: Immortal I” je počin, který rozhodně má co říct a také to říká a jako takový určitě stojí za okoštování – už jen z toho důvodu, že je to na naše poměry zase jednou trochu něco jiného.

P.S. Pokud byste čistě náhodou chtěli slyšet jména některých songů, osobně bych doporučil vypalovačku “Ravenous Theories of Deception”, v níž vládne drtivý refrén, a výbornou předposlední “Hymns of the Immortal Self” ve středním tempu.


Septicflesh – The Great Mass

Septicflesh - The Great Mass
Země: Řecko
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 18.4.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. The Vampire from Nazareth
02. A Great Mass of Death
03. Pyramid God
04. Five-Pointed Star
05. Oceans of Grey
06. The Undead Keep Dreaming
07. Rising
08. Apocalypse
09. Mad Architect
10. Therianthropy

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Seda – 9/10
Ježura – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“The Great Mass” bylo v naší redakci jedním z nejnetrpělivěji očekávaných počinů letošního roku. A nejen u nás – do novinky řeckých bohů Septicflesh byly vkládány obrovské naděje takřka ze všech stran. Ale ono se není co divit, vezmeme-li v potaz, jakou apokalypsu rozpoutala kapela na posledním opusu “Communion”. Už když se nějaký měsíc nebo dva před vydáním dostala několika lidem do rukou nezmixovaná (!) verze “The Great Mass”, začaly se ozývat hlasy, které mluvily o něčem geniálním, o desce roku, o díle takových rozměrů, že veškerá obrovská očekávání zadupává do země a překonává je doslova mílovými kroky…

…a všichni obrátili své zraky k Řecku…

…vše nakonec prasklo 18. dubna, kdy “The Great Mass” konečně vyšlo. Je to vážně tak skvělé? Je to opravdu taková bomba? Ne, není… je to mnohem víc… výbuch supernovy. Což o to, Septicflesh vždy platili za velice kvalitní skupinu, ale to, co předvádějí v posledních letech, se nedá při vší úctě k jejich starým deskám srovnávat s čímkoliv z minulosti; ono se to vlastně nedá srovnávat takřka s ničím. Dodnes si pamatuji, když svého času vyšlo “Sumerian Daemons”. Nemohl jsem tomu tenkrát věřit a říkal jsem si, že to se snad nedá překonat. Pak přišel rozpad, a když po letech Septicflesh s mírně pozměněným názvem (dříve jako Septic Flesh) ohlásili návrat, pranic jsem nevěřil důstojnému navázání na litanii Sumerských démonů. Ale “Communion” se stal živoucím důkazem, že i zdánlivě nemožné lze zvládnout, a když vyšel, první, co mě napadlo, bylo, že něco obdobného už nikdy v životě nezopakují. Teď je tady “The Great Mass”… a víte co? Oni to zvládli. Neptejte se mě jak, sám nejsem s to nějak to pochopit, ale “Communion” padl a je tu nový král – “The Great Mass”

Už temný sbor na začátku úvodní “The Vampire from Nazareth” dává tušit velké věci. Postupně se přidávající smyčce houstnou, až to celé vybouchne v obrovský death metalový rachot a Septicflesh vás hned mají v hrsti, všechno se na vás valí najednou, spousta dojmů a pocitů. Elektrizující atmosféra, neuvěřitelný tlak, dokonale organické propojení extrémního metalu a klasické hudby, zvířecí vokál, excelentní dynamický zvuk, který vás zarazí do křesla – vše dovedeno k naprosté dokonalosti a s takovou pečlivostí, že to nelze vstřebat na jeden poslech, ani dva nebo tři, pomalu ani deset poslechů ne. Septicflesh mají ten dar hned od první vteřiny vás uchopit pod krkem a nepustit, vtáhnout do své hry. Jejich hudba má jakési vnitřní pnutí a hrozivou atmosféru, která člověku nedovolí ani na vteřinu povolit pozornost. Zapomeňte na všechnu chválu, kterou jste kdy slyšeli na adresu jakékoliv jiné skupiny – Septicflesh je všechny bez milosti drtí na prach!

Jedním z hlavních poznávacích prvků současných Septicflesh je samozřejmě orchestr. Pokud vás spojení klasické hudby a metalu nechává chladným, tak tady vás stejně zvedne ze židle, to mi věřte. Při vší úctě ke zbytku scény, není kapela, která by služeb orchestru dokázala využít v takové míře jako Septicflesh. Žádná posraná fidlátka v pozadí, která tam jsou jen na ozdobu, ale opravdu rovnocenná a smysluplná část celku na stejné úrovni jako kytara, basa, bicí nebo vokál. Stejně tak se nedá říct, že by se Řekové za mohutné aranže klasických nástrojů schovávali, ani se nedá říct, že by z jejich hudby dělal orchestr nějaké zpívanky – stále je to ohromně drtivá muzika, jež vás nenechá vydechnout. Takhle si já osobně představuji opravdu dokonalé propojení orchestru (v tomto případě Pražské filharmonie!) s extrémním metalem. S tím se pojí i mohutný zvuk, který ničí, pod jehož náporem praskají kosti. Každé byť i sebemenší cinknutí je nádherně slyšet, žádný nástroj nezaniká, vše je na svém místě, ale stále je “The Great Mass” neskutečně hutná, masivní žula. Kdysi před rokem jsem v jedné diskusi četl, že tehdy aktuální novinka “Abrahadabra” od Dimmu Borgir, kteří taky hojně užívají orchestru, bude znít vedle Septicflesh jako pšouk v sáčku. A ten někdo měl pravdu. Norští počmáranci můžou akorát tak blednout závistí – jen ať si udělají výlet do Řecka, aby je tam naučili, jak má znít extrémní metal s orchestrem.

Ale to jsme se stále ještě nedostali k tomu nejpodstatnějšímu a nejlepšímu – samotné hudbě. Já říkám pořád, že virtouzita a bezchybný zvuk můžou kapele pomoci k velkému dílu, ale nedá se na nich deska postavit. Hlavní jsou skladatelské schopnosti, nápady. A tím Septicflesh disponují. Geniální zvuk a produkce v případě řeckých démonů nejsou hlavním tahounem – pouze pracují pro celek, pro samotné písně. A právě ty dělají Septicflesh tím, čím jsou – hudební bestií bez konkurence…

…a všichni naslouchají Řecku…

Úvodní “The Vampire from Nazareth” jsme měli možnost slyšet už ve velkém předstihu od prosince, ale řeknu vám, že konečně v pořádné kvalitě a jako součást celé desky je skladba ještě mnohem působivější, než se jevilo před pár měsíci. Zároveň se jedná nejspíše o ten nejpřímočařejší kousek “The Great Mass”. Po klidném, atmosférou napěchovaném intru (zkušené ucho si ihned povšimne efektu tišších a hlasitějších pasáží, jak je to typické pro klasickou hudbu, Christos Antoniou s tím má ostatně dostatek zkušeností už z vedlejšího projektu Chaostar) se spustí v extrémní nářez, avšak nervní smyčce na pozadí tomu neustále dodávají punc čehosi “jiného”, neobvyklého… to vše jenom proto, aby kompozice nakonec spadla do pomalého, vysoce působivého závěru. Při zastřeném deklamování “We offer the Sun, with thorns his crown. We offer a son…” doslova mrazí v zádech.

(Polo)titulní “A Great Mass of Death” sice není tak rychlá a brutální, vládne však neskutečnou silou. Když jsem výše zmiňoval, že v hudbě Septicflesh se vyskytuje ohromný vnitřní tlak, jenž člověka přitlačí ke zdi, právě tato skladba je toho nepopiratelným důkazem. Jenže by to snad ani nebyli Septicflesh, kdyby si v rámci jedné písně vystačili s jediným, byť skvělým motivem. Drtící chaos se láme do dechberoucích klidných pasáží, vzletných a majestátních chórů – znalci staré tvorby Septic Flesh jistě ocení a docení návrat vysokého ženského vokálu, ačkoliv už se nejedná o geniální hlas Natalie Rassoulis.

Co vám budu dále povídat, takto bychom mohli probrat vlastně všech deset dílků monumentu “The Great Mass”, všech deset kusů těl, tvořících ohavnou skulpturu na artworku desky; v podstatě každá skladba dýchá něčím výjimečným a neopakovatelným. Snad možná jako jedinou specielně zvlášť bych ještě zmínil jen naprosto neuvěřitelnou “Oceans of Grey”. Zcela upřímně se přiznám, že tohle mi prostě hlava nebere, že je někdo schopen vymyslet něco tak geniálního; při každé jedné vteřině této kompozice člověku běhá mráz po zádech a tuhne krev v žilách. Neskutečné!

Ono celkově prvních šest skladeb je něco naprosto úžasného, hudba z jiné galaxie, něco mimo chápání, něco, co se limitně blíží naprosté hudební dokonalosti, pokud nechceme slovo dokonalost použít rovnou v přímé souvislosti. Z druhé poloviny (v tomto případě beru jako onen “poloviční” předěl “The Undead Keep Dreaming”, v níž čistým vokálem exceluje a vůdčí úlohu přebírá kytarista Sotiris Vayenas) dokážou držet krok pouze už jen “Apocalypse” a “Mad Architect”. Písničky “Rising” a “Therianthropy” už jsou malinko slabší… ale, ono se řekne slabší… slabší jenom v porovnání se zbytkem “The Great Mass”. Ve srovnání se všemi ostatními kapelami strčí i tyto dvě “slabší” skladby do kapsy 90% současné metalové scény. To jen abyste věděli, co u Septicflesh znamená “slabší”. Každopádně právě tato malá piha je jediným důvodem, proč zůstávám půl bod pod nejvyšším možným hodnocením, ačkoliv jde v tomto případě spíše o symbolickou záležitost. A zároveň, ten půl bod je malinkatá pojistka, kdyby se Septicflesh povedlo to, co se mi v této chvíli zdá zhola nereálné – překonat s příští deskou “The Great Mass”.

Jedna věc je jistá – v případě Septicflesh máme co dočinění s veledílem, na němž veškeré recenzentské metody a hodnotící tabulky selhávají. Je to monument, který nezmizí za půl roku, ani za rok, ale bude zářit a bude mít co říct ještě po dlouhé roky. Cesta za poznáním této desky byla sice dlouhá a nemůžu s jistotou říct, že jsem už pronikl do všech jejích tajů, ale ten ohromný zážitek za to stál a stále stojí. Zatímco po prvním poslechu jsem byl spokojen a přemýšlel o hodnocení tak osm a půl bodu, s postupem času se “The Great Mass” nezastavitelně více a více zadíralo pod kůži, nadšení stoupalo s každým poslechem, až dospělo do bodu, kdy se každá seance s tímto opusem rovná posluchačské extázi. Jestli si vysokou známku nezaslouží Septicflesh a jejich “The Great Mass”, pak už nic…

…a všichni se klaní Řecku…


Další názory:

Občas se stane, že má něco vyjít, a vy dostanete pocit, že to prostě bude bomba a nemůžete se toho dočkat. Stejný případ nastal právě i teď s “The Great Mass”. Po jednom poslechnutém songu a zhlédnutí traileru skoro každý musel očekávat, že se na nás chystá něco velkého. A opravdu tomu tak je, “The Great Mass” jen potvrzuje neskutečnou formu, kterou Septicflesh nabrali, nezadržitelně jdou nahoru. Kapele to prostě šlape, stejně jako této desce. Deska roku? Možná…
Seda

Věřím, že snad všichni z vás někdy zažili ten pocit, když objevili poklad v kapele, která se doposud držela trestuhodně stranou vašich hudebních obzorů. Přesně to jsem naposled prožil právě díky Septicflesh. Nadšení z “Comunnion” však v posledních dnech muselo chtě nechtě postoupit místo dojmů z novinky řeckého zázraku. “The Great Mass” dělá čest svému názvu, neboť je skutečně monumentální. Nikoli však strojeně nebo jakkoli prvoplánově, ale přesně naopak. Jeho monumentalita člověku dochází postupně a v mém případě tenhle proces ještě zdaleka nedosáhl svého vrcholu. Jakýmkoli dalším popisem bych vás připravil o část zážitku z poslechu, takže říkám jediné – běžte, kupte a užasněte!
Ježura


Debauchery – Germany’s Next Death Metal

Debauchery - Germany's Next Death Metal
Země: Německo
Žánr: death metal
Datum vydání: 25.3.2011
Label: AFM Records

Hodnocení:
H. – 7/10
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook

A věřili byste, že já jsem se na novinku Debauchery docela těšil? Byl jsem především opravdu zvědavý, s čím kapela přijde po minulém počinu “Rockers & War”, který byl v rámci jejich tvorby velice pozoruhodný. Debauchery tenkrát nahráli nesourodý materiál, rozdělený na dvě poloviny. Druhá byla chytlavým rock’n’rollem s growlingem, ale ta první nabídla drtivý death metal, kde se v některých skladbách objevily opravdu výtečné epické klávesy, díky nimž zněl výsledek až nečekaně dobře. Kupříkladu taková “Wolves of the North”, to je opravdová bomba a já osobně jsem tajně doufal, že by Debauchery na dalším albu mohli pokračovat právě v tomto stylu. Veliká škoda, že jsem nakonec doufal marně…

Hned první poslech “Germany’s Next Death Metal” ukázal, že “Rockers & War” nebyl nově vytyčený styl Debauchery, ale pouze takový experiment, nebo bychom mohli říct také srandička. Novinka opět ukazuje Debauchery tak, jak si je můžete pamatovat například z alb “Continue to Kill” nebo “Back in Blood” – tj. pořádný death’n’roll jak noha se všemi jeho klady i zápory. Těšit se tedy můžete na střední tempo, hluboký growling, extrémní chytlavost a (a nehledejte v tom ani stopu ironie) jasnou hitovost. No vážně – co song, to jasná tutovka, snadno zapamatovatelná, úderná, chytlavá a náramně šlapavá.

Zatím to nezní špatně, co říkáte? Ale teď nám, milý H., řekni, v čem že je ten háček? Řeknu, a mile rád. Ono totiž to, co bylo napsáno v předchozím odstavci, je vlastně všeho všudy úplně všechno, co “Germany’s Next Death Metal” nabízí. Pokud tedy máte v oblibě nikterak náročnou, zábavnou (někdy doslova) a sakra dobře se poslouchající muziku, je vám tahle fošna šitá přímo na míru, to mi tedy věřte. Ale nedejbože, aby člověk od hudby, kterou poslouchá, čekal něco jen trochu chytřejšího – u Debauchery to rozhodně nehledejte!

Nebudu si tu hrát na nějakého intoše a s klidem vám řeknu, že mám tyhle krví zalité a polonahými děvčicami oblepené Germánce prostě rád, ale to, že jejich hudba je “jenom” zábavná a nic navíc, je prostě fakt, s tím se nedá nic dělat. A jestliže se nějaké náznaky změny v tomto ohledu objevily na první polovině minulé “Rockers & War”, novinka “Germany’s Next Death Metal” je zase odmetla pryč. Na jednu stranu ano, opravdu mě ta placka baví a jako odpočinková záležitost je v podstatě k nezaplacení, mám-li však na ní aplikovat své nároky na dobrou hudbu obecně, čímž mám na mysli onu neustále omílanou “hloubku mezi řádky” (nedávno recenzovaní Blut aus Nord budiž důkazem, jak si to asi představuji, byť jsou žánrově úplně někde jinde, o tom se teď ale nebavíme), hned ty body lezou dolů. Bijte mě, mučte mě, ale já to prostě takto vnímám a z toho důvodu také hodnotím, jak hodnotím. Ale co, čert to vem, vždyť to jsou jen čísla, a když se to tak vezme, sedmičku já stále chápu jako velice dobré hodnocení. Své jsem vám k tomu řekl a jestli si “Germany’s Next Death Metal” seženete a užijete nebo neužijete, to už s prominutím není můj boj.


Další názory:

Debauchery jsem se, ani nevím proč, docela dlouho bránil. Jejich poslech mě nijak nelákal, a proto s nimi mám premiéru až teď. A očekávaní byla překročena a vykouknul na mě skvělě chytlavý death metal. Od začátku mě to chytlo, a kdyby se mi při prvním poslechu nevybila baterka v ipodu (smích) měl bych o dost příjemnější cestu domů. Takhle jsem to musel vše dohnat doma a pouštím si to stále častěji. Mezi mé oblíbené pecky patří zejména “Warmachines at War” a stejnojmenná “Germany’s Next Death Metal”. I když se nejedná o žadný milník hudby, chytlavost a poslouchatelnost mu upřít nelze.
Seda


Obscura – Omnivium

Obscura - Omnivium
Země: Německo
Žánr: progressive / technical death metal
Datum vydání: 29.3.2011
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Septuagint
02. Vortex Omnivium
03. Ocean Gateways
04. Euclidean Elements
05. Prismal Dawn
06. Celestial Spheres
07. Velocity
08. A Transcendental Serenade
09. Aevum

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když jsem poprvé slyšel jméno Obscura, neříkalo mi vůbec nic. Vlastně neznám osobně nikoho, komu by ten zvláštní název něco říkal před rokem 2009. Tato kapela se vynořila zničehonic s albem, které se pro některé (včetně mě) vytáhlo až na album roku. Deska “Cosmogenesis” představila světu technický, progresivní death metal v té nejlepší podobě a vystřelila mladou kapelu tak vysoko, jak jen může tech death metalová kapela být. Instrumentální velmistři, mezi kterými moc nezaostává ani všestranný vokalista, si ale nastavili do budoucna velmi vysokou laťku a nejeden fanoušek se nemohl dočkat, až zjistí, jestli bude vytvořeno další mistrovské dílo, jež se zařadí ke klasikám žánru.

Už na první poslech si každý všimne charakteristického zvuku kapely, kterému velmi přispívá mistrně ovládaná bezpražcová baskytara, posunující tento nástroj na jinou úroveň, nebo dokonalé produkce známé již z předchozích počinů. Na první poslech se také může zdát, že “Omnivium” nabízí stejnou hudbu, jakou známe z “Cosmogenesis”. Troufám si ale říct, že pravda je úplně někde jinde. Novinka se neskutečně liší a je úplně o něčem jiném.

Začnu například u hitovosti a přístupnosti. Zatímco takovou “The Anticosmic Overload” si každý zapamatoval už po několika posleších a byl si ji schopný bez problémů v hlavě přehrát, na novém albu si i po desítce poslechů nebudete pamatovat kromě několika pasáží a záchytných bodů v podstatě nic. Nějaký jednodušší nesoustředěný poslech se rozhodně nekoná, deska vyžaduje trpělivost a absolutní koncentraci. Pecka typu “Incarnated”, u které vás strhne už první riff a až do konce vás nepustí? Ale kdeže. Pro novinku je chytlavost sekundární a je místo toho nabitá techničností a složitými kompozicemi, u kterých nikdy nevíte, co přijde za několik sekund.

Chytlavost se ale nerovná melodičnosti – což je další aspekt, který nacházím velmi podstatným na albu. Sóla a riffy jsou často mnohem melodičtější, než tomu bylo na předchozím počinu – kupříkladu sólo hned v první skladbě “Septuagint” je rychlé, melodické a dokonce v něm harmonicky spolupracují obě kytary. Pecka “Septuagint” má nejen dobré sólo, ale možná je i nejchytlavější, ale zároveň nejreprezentativnější skladbou z alba. Představuje posluchači všechny změny, které se vyskytují na albu. Neskutečně epické intro začíná hrou dvou akustických kytar, které se rázem změní v melodickou zkreslenou vyhrávku, po níž nastupuje tvrdý a rychlý, ale v rámci možností opět melodický riff. Těžko hledat slova, tak najdu příklad z historie, jenž mi pokaždé při poslechu naskakuje – snad všichni znají skladbu “Battery” od Metallicy z alba “Master of Puppets”. Akustická kytara se objevuje několikrát i v průběhu skladby i alba a je jedním z prvků, které ovlivňují výsledný dojem z celé desky.

Další část, která posluchače překvapí je ta, v níž zní čistý vokál – zpěv bez jakéhokoliv zkreslování je také využit mnohokrát na albu a pokaždé v trochu jiné podobě. I když pořád lehce ve stínu svých kolegů s instrumenty, vokalista ukazuje, že je univerzálnější a kvalitnější, než si kdo mohl myslet. Vokál místy projde i přes elektroniku – fanoušci žánru jistě znají použití vokodéru například u kapely Cynic.

Melodika se ale nevyskytuje všude, v některých skladbách Obscura naopak pokouší brutálnější a přimočařejší složku hudby. Hlavním zástupcem přimočarosti a brutality je pravděpodobně “Ocean Gateways”, která nabízí pohled na jednodušší death metal v podání mistrů techniky. Ti se na “Omnivium” nebojí předvést to, co v nich opravdu je, a vy zjistíte, že na “Cosmogenesis” jste dostali pouze ochutnávku jejich nelidského umění. Perličkou pro milovníky kytar je instrumentální bonusová machrovinka “Concerto”, připomínající skladby Yngwieho Malmsteena nebo dalších neoklasických interpretů.

Těžko říct, jestli bude “Omnivium” znovu vítězit v žebříčcích představujících top alba roku, každopádně je alespoň stejně kvalitní jako jeho předchůdce. Ač je v mnoha ohledech lepší, kapela na úkor novinek obětovala pár dobrých prvků z minulé desky. Sečteno a podtrženo – ani krok vpřed, ani krok vzad, spíš posun do strany a vyzkoušení trochu jiného stylu. Příště se třeba povede dokonale nakombinovat esenci obou alb.