Archiv štítku: death metal

Metalgate Czech Death Fest III (pátek)

Metalgate Czech Death Fest III
Datum: 10.6.2011
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Dementor, Hypnos, Insane, Minority Sound, Rotting Christ, Sic.Engine, Six Degrees of Separation

Metalgate Czech Death Fest měli původně otevřít ostravští tekkno-grind šílenci BBYB, jenže jaksi tak trochu nedorazili, díky čemuž se ten jejich bordýlek nakonec vůbec nekonal. Alespoň že – jak se později ukázalo – to byla jediná změna v programu. Jinak totiž vše šlapalo jako hodinky. Ten Černý Petr, ona nevděčná role otevírat festival, ale tedy připadl na Insane. Jejich poslední deska “Preserve to Diverse” mě svého času velice bavila a stále ji považuji za velice vydařenou, takže fakt, že Insane hráli v podstatě jenom z ní, mi vyhovoval. O poznání méně už mi však vyhovovalo to, že mě jejich set moc nebavil. Do jisté míry to určitě bylo způsobeno právě tím prvním flekem; přece jenom uznávám, že když se na vás dívá jenom pár lidí od stolů po stranách a jedince na ploše před pódiem napočítáte na prstech jedné ruky a odezva je tudíž minimální, tak se hudebník na pódiu asi moc nepřetrhne, ale na někoho to prostě vyjít musí. A Metalgate Czech Death Fest přece jenom není žádný monstr festival, kde jsou už na zahajovací formaci tisíce lidí. V tomto případě škoda pro Insane, snad se mi někdy příště budou líbit víc.

Vystoupení druhých Minority Sound už vyznělo o poznání lépe. Tahle skupina mě přesně naopak z alba tuze nebaví, zatímco na koncertech ano. Elektronickým tuc-tuc podbarvený metálek lahodil mému sluchu i v Červeném Kostelci. A evidentně ne jen mému, jelikož skočné taneční rytmy rozpohybovaly prvních pár odvážlivců. Však ona trocha diskotéky ještě nikomu neuškodila. Tohle bylo celkem fajn.

Sic.Engine byli jednou z těch kapel, která do celkového konceptu Metalgate Czech Death Fest se svým řekněme crossoverem víc nezapadala, než zapadala. Zcela upřímně se přiznám, že je to přesně ten druh muziky, který bych si doma v životě nepustil, ani kdyby mi za to měli platit, zejména takové to dneska moderní střídání čistého vokálu a screamu mi vždycky trhá uši, ale živě to bylo naprosto v pohodě. Kde mě moc nebrala samotná hudební produkce, tam to kapela oháknutá ve společenském (i když v některých případech hodně potrhaném a kečupem potřísněném) oblečení doháněla zdravým nasazením a chutí předvést se.

Oproti tomu Six Degrees of Separation byla už docela jiná káva. Nejen co se – nebojím se říci – unikátní a originální hudební produkce týká, ale i co do pódiového vystupování. Kam až mi paměť sahá, nevzpomínám si, že bych kdy od téhle skupiny viděl špatný set. Pravda, byl jsem už svědkem i lepších, ale přece jenom se dá těžko srovnávat koncert za světla, což byl případ Metalgate Czech Death Festu, a koncert za šera či tmy. Ale i tak vám tu na místě odpřísáhnu na celou svojí sbírku Darkthrone, že to bylo sakra dobré a že Six Degrees of Separation jsou koncertní tutovka, která člověka nezklame. Všechno, co člověk na nich může mít rád, tam bylo – jeté melodie a riffy, předoucí basa, nenapodobitelný vokál… když tak o tom přemýšlím, Six Degrees of Separation je ten typ skupiny, která ani nemusí dělat velkou show, ale stačí jí, když za sebe nechá mluvit jen muziku.

Následující Dementor ze Slovenska mě vůbec nebavili. I když pro mě zdaleka nejsou neznámým pojmem, jejich studiovou tvorbu jsem nikdy nestudoval dopodrobna, mohu však prohlásit, že jejich koncert (vlastně úplně první koncert, co jsem od nich viděl… vím, že je to u takových harcovníků umění, ale to byste se divili, co všechno jsem já ještě živě neviděl :-)) mě nepřesvědčil o tom, abych s tím začal. Sorry, ale mně to vyznělo jako jednotvárná death metalová sypanice, jež mě nechala absolutně chladným. Nemůže se mi prostě líbit úplně všechno; jsou věci, které jednoduše nejsou moje krevní skupina.

Hypnos už bylo jiné maso. Jak už není Krabathor, jsou Hypnos bezkonkurenčně jediní králové českého death metalu. Bruna na baskytaře a zpěvu a Pegasa za bicími doplnili na kytarách IgorRoot a Vlasa ze Six Degrees of Separation, což se ukázalo jako po čertech dobrá kombinace. Brunova kumpanyje sázela jeden ostrý projektil za druhým, bez milosti a slitování, a publikum ji za to odměnilo pekelně šíleným kotlem. Hypnos po své obnově naživo naprosto zabíjejí a určitě v současnosti patří k tomu nejlepšímu extrémnímu, co lze na našich pódiích vidět. Kdo je ještě neviděl, tak na při nejbližší příležitosti na ně hned mazejte. Za tohle ručím! Bomba do držky!

Po Hypnos následoval první ze zahraničních headlinerů – Rotting Christ z Řecka. Budu k vám zcela upřímný – zas tolik si toho nepamatuji, jelikož jsem před začátkem jejich setu bumbal ohnivou vodu trochu víc, než je zdrávo, takže po mně nechtějte žádné velké podrobnosti. Mohu vám říct jen to, že to bylo kurevsky výborné a že jsem si zařádil jako správný dobytek. Nechyběly ani četné ukázky z poslední desky “Aealo”, ani notoricky známé klasiky (taková “Athanatoi Este” je živě prostě maximální pecka, to mi nikdo nevymluví), ani řecká maska na hlavně Sakise Tolise v závěru vystoupení. Vyhrazená hodinka uběhla tak rychle, až mě opravdu mrzelo, že už je šlus. Po konci ještě rychle na improvizovanou autogramiádu a pak jsem se ráčil odebrat do příbytku, abych se trochu vyspal z té alko smršti a byl druhý den alespoň trochu použitelný (smích).


Destroying Divinity – Dark Future

Destroying Divinity - Dark Future
Země: Česká republika
Žánr: death metal
Datum vydání: 25.6.2011
Label: Brutal Bands

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Destroying Divinity

Destroying Divinity rozhodně dělají čest svému názvu. Dechovka to určitě není. Od první vteřiny svého posledního dlouhohrajícího počinu “Dark Future”, který vyšel v červnu loňského roku, nasadí drtící tempo brutálního death metalu toho nejhrubšího zrna. Nezaměňujte však pojmy – brutální se nerovná bezmyšlenkovitě. Destroying Divinity dokážou mezi tu svojí extrémní hoblovačku narvat i pěkných pár výborných překvápek…

Na první poslech vás smete hutný sound, těžká kytarová stěna a “cit” pro brutalitu. Za některé pasáže v hned úvodní “To Live in Gloom of the Beyond” by se nemuseli stydět ani takoví řezníci jako Deicide, to vám povídám. A že Bentonovci nejsou žádná ořezávátka, což? Ale nic není tak jednoduché, jak se napoprvé může zdát. Destroying Divinity totiž umí to své peklo – jak jsem již nakousl výše – i dost hezky okořenit. To, že tam fiknou perlivé sólo na kytaru nebo nějakou pomalejší valivou pasáž, to člověka jistě potěší, ale nezvedne ze židle překvapením. Vychytávek je tam však mnohem více. Opravdu jsem valil bulvy, když na mne v některých skladbách – dobře slyšitelné je to například v “At War with Two Worlds” nebo “Cult” – vykoukly absolutně ujeté melodie, které z dálky připomínají schizofrenní kytarové hrátky francouzské post-black metalové školy Blut aus Nord nebo Deathspell Omega. Vážně nekecám! Rozhodně podobné momenty nejsou stěžejními prvky “Dark Future”, spíše se jedná o velice chytře udělané ozvláštnění těch dřevorubeckých klepaček, každopádně je to ale jedna z věcí, které tomuhle matroši dodávají ten správný šmrnc. Když už jsme u té Francie, jisté vztyčné body lze nalézt například i s takovými Arkhon Infaustus – především v tom smyslu, že extrémní forma death metalu není jen bezhlavou rubanicí, ale má v sobě i jakousi brutálně chorobnou atmosféru (pokud chcete konkrétní příklad z “Dark Future”, zkuste třeba závěr “Prophecy”). Jen aby to čistě náhodou nevypadalo, že Destroying Divinity si jen půjčující prvky jiných uskupení a následně je slepují dohromady, upozorňuji, že všechna ta přirovnání jsou spíše pro představu – “Dark Future” totiž pořád zní dostatečně “původně”.

Nějaké vrcholy “Dark Future” podle mě nemá cenu vyzdvihovat. Všechny položky jsou nasekány v jedné soudružné linii – přijít, nadrtit, rozemlít, zničit a zase odejít. Půlhodinka a nějaké drobné a šlus. Asi takhle to vypadá. Pokud hledáte extrémní a brutální muziky, která není bez mozku, mohu vám Destroying Divinity jenom doporučit. Netvrdím, že je to to nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel, ale s jistotou mohu tvrdit to, že na české death metalové scéně, kde je znát kvantita na úkor kvality, patří Destroying Divinity se svou třetí deskou “Dark Future” k tomu lepšímu. A rozhodně to není vítězství typu jednooký králem mezi slepými.


Rudra – Brahmavidya: Immortal I

Rudra - Brahmavidya: Immortal I
Země: Velká Británie
Žánr: death / black / folk metal
Datum vydání: 4.7.2011
Label: Agni Productions
Původní vydání: 3.3.2011, Sonic Blast Media

Tracklist:
01. Now, Therefore…
02. Illusory Enlightenment
03. Ravenous Theories of Deception
04. Vultures of Slavery
05. Incredulous Void
06. Sinister Devotion
07. Harrowing Carrions of Syllogism
08. Embryonic Theologies
09. Supposed Sages of Sensuality
10. Hymns of the Immortal Self
11. Advaita Samrajya

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Agni Productions

Abych se přiznal, scénu jihovýchodní Asie v podstatě nesleduji, jelikož v této oblasti vládne především death metal a grind, což není zrovna moje parketa. Když se nad tím zamyslím, konkrétně ze Singapuru, jediného mimoevropského městského státu na světě, z něhož pochází předmět dnešní recenze, znám v podstatě jen dvě jména: grindové chasníky Wormrot podle hudby (což je dáno především tím, že se objevují i v Evropě a že mají smlouvu se známým britským labelem Earache Records) a Rudra podle jména.

A jsou to právě druzí zmiňovaní veteráni singapurské scény, kteří jsou oním proklamovaným předmětem tohoto článku. Jak říkám, slyšel jsem o nich pouze podle názvu, ale o jejich muziku, tzv. vedic metal, což je vlastně jenom trochu víc cool označení pro death/black metal s exotickou náladou, jsem až doposud jaktěživ uchem nezavadil. Situace se mění až s aktuální deskou “Brahmavidya: Immortal I”, s níž Rudra uzavírají jednu trilogii (předchozí části “Brahmavidya: Primordial I” a “Brahmavidya: Transcendental I” vyšly v letech 2005 a 2009). Tak se, panstvo, hezky usaďte, trochu tu exotiku prubneme…

Rudra jsou pro našince zajímaví především a zejména jednou jedinou věcí, která člověka při poslechu zaujme víc než cokoliv jiného – svým původem. Dobrá zpráva je, že končiny z druhého konce světa jsou na “Brahmavidya: Immortal I” opravdu znatelně cítit, což Evropanovi, odkojenému miliónem místních death/black metalových kapel na milión způsobů, jistě přijde zajímavé. No, jen se zamyslete – kolikrát jste již měli tu čest s extrémním kytarovým nátěrem, okořeněným asijskými rytmy? Ano, jistě tu na mne každý z vás bez mrknutí oka na mne vybalí pár známých jmen jako třeba Chthonic, ale to se pohybujeme především v oblasti východní části kontinentu – Rudra přece jenom nabízí nálady trochu jiné části Asie.

Je nutné zdůraznit, že v případě Rudra se nejedná o exotiku pouze zdánlivou. Nejednou se mi podařilo narazit na případ, kdy se nějaká skupina tvářila jako kdo ví co neobvyklého, ale její hudba byla i přes zajímavý původ hoblovačka klasického evropského nebo amerického střihu, čili nic neslyšeného. Na “Brahmavidya: Immortal I” je to něco jiného – exotiku lze na desce opravdu cítit, je zde přímo hmatatelná, což je o to zajímavější, že Rudra si nevypomáhají žádnými lokálními fidlátky, ale vystačí si s nástrojovým obsazením dvě kytary-basa-bicí + samozřejmě vokál. Přesto na vás onen asijský odér okamžitě dýchne z charakteristických kytarových melodií a z na tradiční hudbu odkazujících zpěvů a různých leitmotivů. Stejně jako ožralcovi táhne z huby chlast, z téhle nahrávky táhne ona védská nálada, na níž skupina odkazuje vymyšlenou škatulkou. Ale stop infantilním přirovnáním. Každopádně je to věc, která je esem v rukávu Rudra, s nímž ale na druhou stranu “Brahmavidya: Immortal I” stojí a padá…

Zřejmě největší nevýhodu alba vidím v tom, že v podstatě všechny písničky jsou ukuchtěny dle jednoho receptu, který sice, pravda, chutná znamenitě, ale když se ho člověk přejí… Začátek vás povalí, kapela na nic nečeká a sází své trumfy od prvních vteřin, čímž vás sice okamžitě vtáhne do hry, avšak čím více se “Brahmavidya: Immortal I” blíží ke svému konci, tím více pozornosti opadává. A není to dáno tím, že by snad songy v druhé polovině byly horší, to ne, kvalitou jsou si rovny, ale právě v tom to možná je. To však nic nemění na faktu, že “Brahmavidya: Immortal I” je počin, který rozhodně má co říct a také to říká a jako takový určitě stojí za okoštování – už jen z toho důvodu, že je to na naše poměry zase jednou trochu něco jiného.

P.S. Pokud byste čistě náhodou chtěli slyšet jména některých songů, osobně bych doporučil vypalovačku “Ravenous Theories of Deception”, v níž vládne drtivý refrén, a výbornou předposlední “Hymns of the Immortal Self” ve středním tempu.


Septicflesh – The Great Mass

Septicflesh - The Great Mass
Země: Řecko
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 18.4.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. The Vampire from Nazareth
02. A Great Mass of Death
03. Pyramid God
04. Five-Pointed Star
05. Oceans of Grey
06. The Undead Keep Dreaming
07. Rising
08. Apocalypse
09. Mad Architect
10. Therianthropy

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Seda – 9/10
Ježura – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“The Great Mass” bylo v naší redakci jedním z nejnetrpělivěji očekávaných počinů letošního roku. A nejen u nás – do novinky řeckých bohů Septicflesh byly vkládány obrovské naděje takřka ze všech stran. Ale ono se není co divit, vezmeme-li v potaz, jakou apokalypsu rozpoutala kapela na posledním opusu “Communion”. Už když se nějaký měsíc nebo dva před vydáním dostala několika lidem do rukou nezmixovaná (!) verze “The Great Mass”, začaly se ozývat hlasy, které mluvily o něčem geniálním, o desce roku, o díle takových rozměrů, že veškerá obrovská očekávání zadupává do země a překonává je doslova mílovými kroky…

…a všichni obrátili své zraky k Řecku…

…vše nakonec prasklo 18. dubna, kdy “The Great Mass” konečně vyšlo. Je to vážně tak skvělé? Je to opravdu taková bomba? Ne, není… je to mnohem víc… výbuch supernovy. Což o to, Septicflesh vždy platili za velice kvalitní skupinu, ale to, co předvádějí v posledních letech, se nedá při vší úctě k jejich starým deskám srovnávat s čímkoliv z minulosti; ono se to vlastně nedá srovnávat takřka s ničím. Dodnes si pamatuji, když svého času vyšlo “Sumerian Daemons”. Nemohl jsem tomu tenkrát věřit a říkal jsem si, že to se snad nedá překonat. Pak přišel rozpad, a když po letech Septicflesh s mírně pozměněným názvem (dříve jako Septic Flesh) ohlásili návrat, pranic jsem nevěřil důstojnému navázání na litanii Sumerských démonů. Ale “Communion” se stal živoucím důkazem, že i zdánlivě nemožné lze zvládnout, a když vyšel, první, co mě napadlo, bylo, že něco obdobného už nikdy v životě nezopakují. Teď je tady “The Great Mass”… a víte co? Oni to zvládli. Neptejte se mě jak, sám nejsem s to nějak to pochopit, ale “Communion” padl a je tu nový král – “The Great Mass”

Už temný sbor na začátku úvodní “The Vampire from Nazareth” dává tušit velké věci. Postupně se přidávající smyčce houstnou, až to celé vybouchne v obrovský death metalový rachot a Septicflesh vás hned mají v hrsti, všechno se na vás valí najednou, spousta dojmů a pocitů. Elektrizující atmosféra, neuvěřitelný tlak, dokonale organické propojení extrémního metalu a klasické hudby, zvířecí vokál, excelentní dynamický zvuk, který vás zarazí do křesla – vše dovedeno k naprosté dokonalosti a s takovou pečlivostí, že to nelze vstřebat na jeden poslech, ani dva nebo tři, pomalu ani deset poslechů ne. Septicflesh mají ten dar hned od první vteřiny vás uchopit pod krkem a nepustit, vtáhnout do své hry. Jejich hudba má jakési vnitřní pnutí a hrozivou atmosféru, která člověku nedovolí ani na vteřinu povolit pozornost. Zapomeňte na všechnu chválu, kterou jste kdy slyšeli na adresu jakékoliv jiné skupiny – Septicflesh je všechny bez milosti drtí na prach!

Jedním z hlavních poznávacích prvků současných Septicflesh je samozřejmě orchestr. Pokud vás spojení klasické hudby a metalu nechává chladným, tak tady vás stejně zvedne ze židle, to mi věřte. Při vší úctě ke zbytku scény, není kapela, která by služeb orchestru dokázala využít v takové míře jako Septicflesh. Žádná posraná fidlátka v pozadí, která tam jsou jen na ozdobu, ale opravdu rovnocenná a smysluplná část celku na stejné úrovni jako kytara, basa, bicí nebo vokál. Stejně tak se nedá říct, že by se Řekové za mohutné aranže klasických nástrojů schovávali, ani se nedá říct, že by z jejich hudby dělal orchestr nějaké zpívanky – stále je to ohromně drtivá muzika, jež vás nenechá vydechnout. Takhle si já osobně představuji opravdu dokonalé propojení orchestru (v tomto případě Pražské filharmonie!) s extrémním metalem. S tím se pojí i mohutný zvuk, který ničí, pod jehož náporem praskají kosti. Každé byť i sebemenší cinknutí je nádherně slyšet, žádný nástroj nezaniká, vše je na svém místě, ale stále je “The Great Mass” neskutečně hutná, masivní žula. Kdysi před rokem jsem v jedné diskusi četl, že tehdy aktuální novinka “Abrahadabra” od Dimmu Borgir, kteří taky hojně užívají orchestru, bude znít vedle Septicflesh jako pšouk v sáčku. A ten někdo měl pravdu. Norští počmáranci můžou akorát tak blednout závistí – jen ať si udělají výlet do Řecka, aby je tam naučili, jak má znít extrémní metal s orchestrem.

Ale to jsme se stále ještě nedostali k tomu nejpodstatnějšímu a nejlepšímu – samotné hudbě. Já říkám pořád, že virtouzita a bezchybný zvuk můžou kapele pomoci k velkému dílu, ale nedá se na nich deska postavit. Hlavní jsou skladatelské schopnosti, nápady. A tím Septicflesh disponují. Geniální zvuk a produkce v případě řeckých démonů nejsou hlavním tahounem – pouze pracují pro celek, pro samotné písně. A právě ty dělají Septicflesh tím, čím jsou – hudební bestií bez konkurence…

…a všichni naslouchají Řecku…

Úvodní “The Vampire from Nazareth” jsme měli možnost slyšet už ve velkém předstihu od prosince, ale řeknu vám, že konečně v pořádné kvalitě a jako součást celé desky je skladba ještě mnohem působivější, než se jevilo před pár měsíci. Zároveň se jedná nejspíše o ten nejpřímočařejší kousek “The Great Mass”. Po klidném, atmosférou napěchovaném intru (zkušené ucho si ihned povšimne efektu tišších a hlasitějších pasáží, jak je to typické pro klasickou hudbu, Christos Antoniou s tím má ostatně dostatek zkušeností už z vedlejšího projektu Chaostar) se spustí v extrémní nářez, avšak nervní smyčce na pozadí tomu neustále dodávají punc čehosi “jiného”, neobvyklého… to vše jenom proto, aby kompozice nakonec spadla do pomalého, vysoce působivého závěru. Při zastřeném deklamování “We offer the Sun, with thorns his crown. We offer a son…” doslova mrazí v zádech.

(Polo)titulní “A Great Mass of Death” sice není tak rychlá a brutální, vládne však neskutečnou silou. Když jsem výše zmiňoval, že v hudbě Septicflesh se vyskytuje ohromný vnitřní tlak, jenž člověka přitlačí ke zdi, právě tato skladba je toho nepopiratelným důkazem. Jenže by to snad ani nebyli Septicflesh, kdyby si v rámci jedné písně vystačili s jediným, byť skvělým motivem. Drtící chaos se láme do dechberoucích klidných pasáží, vzletných a majestátních chórů – znalci staré tvorby Septic Flesh jistě ocení a docení návrat vysokého ženského vokálu, ačkoliv už se nejedná o geniální hlas Natalie Rassoulis.

Co vám budu dále povídat, takto bychom mohli probrat vlastně všech deset dílků monumentu “The Great Mass”, všech deset kusů těl, tvořících ohavnou skulpturu na artworku desky; v podstatě každá skladba dýchá něčím výjimečným a neopakovatelným. Snad možná jako jedinou specielně zvlášť bych ještě zmínil jen naprosto neuvěřitelnou “Oceans of Grey”. Zcela upřímně se přiznám, že tohle mi prostě hlava nebere, že je někdo schopen vymyslet něco tak geniálního; při každé jedné vteřině této kompozice člověku běhá mráz po zádech a tuhne krev v žilách. Neskutečné!

Ono celkově prvních šest skladeb je něco naprosto úžasného, hudba z jiné galaxie, něco mimo chápání, něco, co se limitně blíží naprosté hudební dokonalosti, pokud nechceme slovo dokonalost použít rovnou v přímé souvislosti. Z druhé poloviny (v tomto případě beru jako onen “poloviční” předěl “The Undead Keep Dreaming”, v níž čistým vokálem exceluje a vůdčí úlohu přebírá kytarista Sotiris Vayenas) dokážou držet krok pouze už jen “Apocalypse” a “Mad Architect”. Písničky “Rising” a “Therianthropy” už jsou malinko slabší… ale, ono se řekne slabší… slabší jenom v porovnání se zbytkem “The Great Mass”. Ve srovnání se všemi ostatními kapelami strčí i tyto dvě “slabší” skladby do kapsy 90% současné metalové scény. To jen abyste věděli, co u Septicflesh znamená “slabší”. Každopádně právě tato malá piha je jediným důvodem, proč zůstávám půl bod pod nejvyšším možným hodnocením, ačkoliv jde v tomto případě spíše o symbolickou záležitost. A zároveň, ten půl bod je malinkatá pojistka, kdyby se Septicflesh povedlo to, co se mi v této chvíli zdá zhola nereálné – překonat s příští deskou “The Great Mass”.

Jedna věc je jistá – v případě Septicflesh máme co dočinění s veledílem, na němž veškeré recenzentské metody a hodnotící tabulky selhávají. Je to monument, který nezmizí za půl roku, ani za rok, ale bude zářit a bude mít co říct ještě po dlouhé roky. Cesta za poznáním této desky byla sice dlouhá a nemůžu s jistotou říct, že jsem už pronikl do všech jejích tajů, ale ten ohromný zážitek za to stál a stále stojí. Zatímco po prvním poslechu jsem byl spokojen a přemýšlel o hodnocení tak osm a půl bodu, s postupem času se “The Great Mass” nezastavitelně více a více zadíralo pod kůži, nadšení stoupalo s každým poslechem, až dospělo do bodu, kdy se každá seance s tímto opusem rovná posluchačské extázi. Jestli si vysokou známku nezaslouží Septicflesh a jejich “The Great Mass”, pak už nic…

…a všichni se klaní Řecku…


Další názory:

Občas se stane, že má něco vyjít, a vy dostanete pocit, že to prostě bude bomba a nemůžete se toho dočkat. Stejný případ nastal právě i teď s “The Great Mass”. Po jednom poslechnutém songu a zhlédnutí traileru skoro každý musel očekávat, že se na nás chystá něco velkého. A opravdu tomu tak je, “The Great Mass” jen potvrzuje neskutečnou formu, kterou Septicflesh nabrali, nezadržitelně jdou nahoru. Kapele to prostě šlape, stejně jako této desce. Deska roku? Možná…
Seda

Věřím, že snad všichni z vás někdy zažili ten pocit, když objevili poklad v kapele, která se doposud držela trestuhodně stranou vašich hudebních obzorů. Přesně to jsem naposled prožil právě díky Septicflesh. Nadšení z “Comunnion” však v posledních dnech muselo chtě nechtě postoupit místo dojmů z novinky řeckého zázraku. “The Great Mass” dělá čest svému názvu, neboť je skutečně monumentální. Nikoli však strojeně nebo jakkoli prvoplánově, ale přesně naopak. Jeho monumentalita člověku dochází postupně a v mém případě tenhle proces ještě zdaleka nedosáhl svého vrcholu. Jakýmkoli dalším popisem bych vás připravil o část zážitku z poslechu, takže říkám jediné – běžte, kupte a užasněte!
Ježura


Debauchery – Germany’s Next Death Metal

Debauchery - Germany's Next Death Metal
Země: Německo
Žánr: death metal
Datum vydání: 25.3.2011
Label: AFM Records

Hodnocení:
H. – 7/10
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook

A věřili byste, že já jsem se na novinku Debauchery docela těšil? Byl jsem především opravdu zvědavý, s čím kapela přijde po minulém počinu “Rockers & War”, který byl v rámci jejich tvorby velice pozoruhodný. Debauchery tenkrát nahráli nesourodý materiál, rozdělený na dvě poloviny. Druhá byla chytlavým rock’n’rollem s growlingem, ale ta první nabídla drtivý death metal, kde se v některých skladbách objevily opravdu výtečné epické klávesy, díky nimž zněl výsledek až nečekaně dobře. Kupříkladu taková “Wolves of the North”, to je opravdová bomba a já osobně jsem tajně doufal, že by Debauchery na dalším albu mohli pokračovat právě v tomto stylu. Veliká škoda, že jsem nakonec doufal marně…

Hned první poslech “Germany’s Next Death Metal” ukázal, že “Rockers & War” nebyl nově vytyčený styl Debauchery, ale pouze takový experiment, nebo bychom mohli říct také srandička. Novinka opět ukazuje Debauchery tak, jak si je můžete pamatovat například z alb “Continue to Kill” nebo “Back in Blood” – tj. pořádný death’n’roll jak noha se všemi jeho klady i zápory. Těšit se tedy můžete na střední tempo, hluboký growling, extrémní chytlavost a (a nehledejte v tom ani stopu ironie) jasnou hitovost. No vážně – co song, to jasná tutovka, snadno zapamatovatelná, úderná, chytlavá a náramně šlapavá.

Zatím to nezní špatně, co říkáte? Ale teď nám, milý H., řekni, v čem že je ten háček? Řeknu, a mile rád. Ono totiž to, co bylo napsáno v předchozím odstavci, je vlastně všeho všudy úplně všechno, co “Germany’s Next Death Metal” nabízí. Pokud tedy máte v oblibě nikterak náročnou, zábavnou (někdy doslova) a sakra dobře se poslouchající muziku, je vám tahle fošna šitá přímo na míru, to mi tedy věřte. Ale nedejbože, aby člověk od hudby, kterou poslouchá, čekal něco jen trochu chytřejšího – u Debauchery to rozhodně nehledejte!

Nebudu si tu hrát na nějakého intoše a s klidem vám řeknu, že mám tyhle krví zalité a polonahými děvčicami oblepené Germánce prostě rád, ale to, že jejich hudba je “jenom” zábavná a nic navíc, je prostě fakt, s tím se nedá nic dělat. A jestliže se nějaké náznaky změny v tomto ohledu objevily na první polovině minulé “Rockers & War”, novinka “Germany’s Next Death Metal” je zase odmetla pryč. Na jednu stranu ano, opravdu mě ta placka baví a jako odpočinková záležitost je v podstatě k nezaplacení, mám-li však na ní aplikovat své nároky na dobrou hudbu obecně, čímž mám na mysli onu neustále omílanou “hloubku mezi řádky” (nedávno recenzovaní Blut aus Nord budiž důkazem, jak si to asi představuji, byť jsou žánrově úplně někde jinde, o tom se teď ale nebavíme), hned ty body lezou dolů. Bijte mě, mučte mě, ale já to prostě takto vnímám a z toho důvodu také hodnotím, jak hodnotím. Ale co, čert to vem, vždyť to jsou jen čísla, a když se to tak vezme, sedmičku já stále chápu jako velice dobré hodnocení. Své jsem vám k tomu řekl a jestli si “Germany’s Next Death Metal” seženete a užijete nebo neužijete, to už s prominutím není můj boj.


Další názory:

Debauchery jsem se, ani nevím proč, docela dlouho bránil. Jejich poslech mě nijak nelákal, a proto s nimi mám premiéru až teď. A očekávaní byla překročena a vykouknul na mě skvělě chytlavý death metal. Od začátku mě to chytlo, a kdyby se mi při prvním poslechu nevybila baterka v ipodu (smích) měl bych o dost příjemnější cestu domů. Takhle jsem to musel vše dohnat doma a pouštím si to stále častěji. Mezi mé oblíbené pecky patří zejména “Warmachines at War” a stejnojmenná “Germany’s Next Death Metal”. I když se nejedná o žadný milník hudby, chytlavost a poslouchatelnost mu upřít nelze.
Seda


Obscura – Omnivium

Obscura - Omnivium
Země: Německo
Žánr: progressive / technical death metal
Datum vydání: 29.3.2011
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Septuagint
02. Vortex Omnivium
03. Ocean Gateways
04. Euclidean Elements
05. Prismal Dawn
06. Celestial Spheres
07. Velocity
08. A Transcendental Serenade
09. Aevum

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když jsem poprvé slyšel jméno Obscura, neříkalo mi vůbec nic. Vlastně neznám osobně nikoho, komu by ten zvláštní název něco říkal před rokem 2009. Tato kapela se vynořila zničehonic s albem, které se pro některé (včetně mě) vytáhlo až na album roku. Deska “Cosmogenesis” představila světu technický, progresivní death metal v té nejlepší podobě a vystřelila mladou kapelu tak vysoko, jak jen může tech death metalová kapela být. Instrumentální velmistři, mezi kterými moc nezaostává ani všestranný vokalista, si ale nastavili do budoucna velmi vysokou laťku a nejeden fanoušek se nemohl dočkat, až zjistí, jestli bude vytvořeno další mistrovské dílo, jež se zařadí ke klasikám žánru.

Už na první poslech si každý všimne charakteristického zvuku kapely, kterému velmi přispívá mistrně ovládaná bezpražcová baskytara, posunující tento nástroj na jinou úroveň, nebo dokonalé produkce známé již z předchozích počinů. Na první poslech se také může zdát, že “Omnivium” nabízí stejnou hudbu, jakou známe z “Cosmogenesis”. Troufám si ale říct, že pravda je úplně někde jinde. Novinka se neskutečně liší a je úplně o něčem jiném.

Začnu například u hitovosti a přístupnosti. Zatímco takovou “The Anticosmic Overload” si každý zapamatoval už po několika posleších a byl si ji schopný bez problémů v hlavě přehrát, na novém albu si i po desítce poslechů nebudete pamatovat kromě několika pasáží a záchytných bodů v podstatě nic. Nějaký jednodušší nesoustředěný poslech se rozhodně nekoná, deska vyžaduje trpělivost a absolutní koncentraci. Pecka typu “Incarnated”, u které vás strhne už první riff a až do konce vás nepustí? Ale kdeže. Pro novinku je chytlavost sekundární a je místo toho nabitá techničností a složitými kompozicemi, u kterých nikdy nevíte, co přijde za několik sekund.

Chytlavost se ale nerovná melodičnosti – což je další aspekt, který nacházím velmi podstatným na albu. Sóla a riffy jsou často mnohem melodičtější, než tomu bylo na předchozím počinu – kupříkladu sólo hned v první skladbě “Septuagint” je rychlé, melodické a dokonce v něm harmonicky spolupracují obě kytary. Pecka “Septuagint” má nejen dobré sólo, ale možná je i nejchytlavější, ale zároveň nejreprezentativnější skladbou z alba. Představuje posluchači všechny změny, které se vyskytují na albu. Neskutečně epické intro začíná hrou dvou akustických kytar, které se rázem změní v melodickou zkreslenou vyhrávku, po níž nastupuje tvrdý a rychlý, ale v rámci možností opět melodický riff. Těžko hledat slova, tak najdu příklad z historie, jenž mi pokaždé při poslechu naskakuje – snad všichni znají skladbu “Battery” od Metallicy z alba “Master of Puppets”. Akustická kytara se objevuje několikrát i v průběhu skladby i alba a je jedním z prvků, které ovlivňují výsledný dojem z celé desky.

Další část, která posluchače překvapí je ta, v níž zní čistý vokál – zpěv bez jakéhokoliv zkreslování je také využit mnohokrát na albu a pokaždé v trochu jiné podobě. I když pořád lehce ve stínu svých kolegů s instrumenty, vokalista ukazuje, že je univerzálnější a kvalitnější, než si kdo mohl myslet. Vokál místy projde i přes elektroniku – fanoušci žánru jistě znají použití vokodéru například u kapely Cynic.

Melodika se ale nevyskytuje všude, v některých skladbách Obscura naopak pokouší brutálnější a přimočařejší složku hudby. Hlavním zástupcem přimočarosti a brutality je pravděpodobně “Ocean Gateways”, která nabízí pohled na jednodušší death metal v podání mistrů techniky. Ti se na “Omnivium” nebojí předvést to, co v nich opravdu je, a vy zjistíte, že na “Cosmogenesis” jste dostali pouze ochutnávku jejich nelidského umění. Perličkou pro milovníky kytar je instrumentální bonusová machrovinka “Concerto”, připomínající skladby Yngwieho Malmsteena nebo dalších neoklasických interpretů.

Těžko říct, jestli bude “Omnivium” znovu vítězit v žebříčcích představujících top alba roku, každopádně je alespoň stejně kvalitní jako jeho předchůdce. Ač je v mnoha ohledech lepší, kapela na úkor novinek obětovala pár dobrých prvků z minulé desky. Sečteno a podtrženo – ani krok vpřed, ani krok vzad, spíš posun do strany a vyzkoušení trochu jiného stylu. Příště se třeba povede dokonale nakombinovat esenci obou alb.


Deicide – To Hell with God

Deicide - To Hell with God
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.2.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. To Hell with God
02. Save Your
03. Witness of Death
04. Conviction
05. Empowered by Blasphemy
06. Angels in Hell
07. Hang in Agony Until You’re Dead
08. Servant of the Enemy
09. Into the Darkness You Go
10. How Can You Call Yourself a God

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 8/10
Seda – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Peklo otevřelo své plamenné brány… opět. Floridští satanáši Deicide s železnou pravidelností vylézají ze své temné díry znovu a znovu na světlo světa a přinášejí s sebou svou obvyklou porci belzebubsky laděného death metalu. Co nového se jim tentokrát podařilo uvařit nad pekelnými ohníčky, si povíme u dalšího pokračování seriálu “zlo na sto způsobů a pokaždé s ostrou chilli omáčkou navrch”.

Pravdou je, že Deicide od dob, kdy Glen Benton (frontman) poprvé hrábl do basových strun, zní nejvíce melodicky. Ano, těžko tomu věřit, ale i železná kovadlina se jednou poddá a hle, najednou před námi leží výtvor ne nepodobný těm předchozím, ale přesto v jednotlivých nuancích tak odlišný, až se laik třese a mistrovi zůstává rozum stát. Nebojte se, pravověrní posluchači této infernální řezanice nepřijdou zkrátka a v nových Deicide najdou přesně to samé, s čím se obvykle shledávali na starších albech. Jen maličko okořeněné jemnou vrstvou fascinující melodiky, která tomuto albu sedne jako zadek na hrnec.

Předchozí zásek kapely mne svým pojetím zcela minul a o to více jsem byl překvapen, když mě po 35 minutách prvního poslechu nového materiálu pojal blahý pocit značící, že tady nejde jen o potřebu vydat prostě další řadové album, ale o snahu pohnout se z prohřátých podzemních doupat o kousek dál. Jak je zmíněno výše, nejde o žádný mílový posun, jako spíše o jemné dotažení toho, co se nám na Deicide už přes dvacet let líbí nejvíce, k dokonalosti. Nevím, jak jinak popsat pro Deicide typický vokál než jednoduše a výstižně “bentonovský”. Baskytarou se možná neohání ze všech nejlépe, ale ve sféře agresivního vokálu nám Glen rok co rok názorně predvádí, kdo je tady ten pravý princ temnot. Ostře řízný zvuk řadící tu nejbrutálnější možnou rychlost je místy střídán melodickými kytarovými riffy a nečekaně chytlavým pojetím bicích. Jack Owen (kytara) se nebojí vzít svůj nástroj (bez dvojsmyslů, prosím) pevně do ruky a dokazuje nám, že v základní metalové škole se neučí pouze hudební variace na dort pejska a kočičky, ale sem tam se objeví někdo, kdo je schopen ukázat, že i zavedené mašině prospějí čas od času nové šrouby. Po audio stránce zní deska zkrátka parádně a dle mého názoru se jedná o jeden z nejlepších počinů, který kdy mistr Benton a spol. vyprodukovali.

Nejsem si úplně jist, zda čtenáře zajímají sáhodlouhé elaboráty na téma “nejlepší píseň alba” nebo “výčet skladeb, aneb všechny jsou stejné”. Rozhodl jsem se tedy pojmout hodnocení jednotlivých kousků trochu odlišným způsobem. Půjdeme na to pěkně od konce (opět prosím bez dvojsmyslů) a začneme těmi méně unikátními vály. “Conviction” je typickým zástupcem starší éry Deicide, kdy ještě bylo v módě opakovat dokola stále jedno a to samé slovo a tvářit se u toho pokud možno co nejvíce ďábelsky. Ve stejném duchu se line i “Angels in Hell”, ale ruku na srdce, komu z nás to vadí?

“Save Your”, “Servant of the Enemy” a “Into the Darkness You Go” už pomalu nesou známku novodobější proměny. Extra rychlé pasáže jsou střídány střednětempými melodičtějšími pasážemi, ve kterých se mi i vokál zdá maličko jinde, než kde je skalní posluchač zvyklý. Mezi elitu se řadí titulní “To Hell with God” a “Empowered by Blasphemy”. Vynikající skladby, které si jistě zaslouží své místo v death metalové síni slávy. Avšak mezi absolutní elitu bych zařadil kus, který se oproti ostatním krčí až v koutku na samém konci alba. Název “How Can You Call Yourself a God” možná vypadá, že by mohl vyhrát titul o nejzbytečnější a nejdelší refrénovou frázi všech dob, opak je však (jak už to tak v mých výtvorech bývá) pravdou. Vše, co se na tomto albu líbí a uchvacuje, dosahuje s touto skladbou zcela jiných rozměrů a dostane vás do kolen rychleji, než by kněz stačil vytasit bibli a odříkat dva otčenáše.

Deicide opět nezklamali. Kdo očekává šíleně pošukaný blasfemický náhul, je doma. Vůně líbivé melodie je však jasná stejně jako fakt, že trosečníkovi na širém moři přeplněném žraloky nezbývá už čas zkouknout poslední díl “Ordinace v růžové zahradě”. Deicide znějí nejlépe za poslední roky. Kdo očekává odskok k jiným žánrům a zženštilé heavy metalové riffy doma není. Nechť si laskavě ráčí pustit např. Iron Maiden a pořádnou hudbu ponechá dospělým jedincům. Děkujeme.

Dodatek: Autor je rovněž vášnivým posluchačem Iron Maiden a doporučuje poslední odstavec brát poněkud s nadhledem.


Další názory:

Čekat od těchto floridských satanášů cokoliv jiného než totální infernální hoblovačku, by bylo sakra naivní. Starého Bentona a starého Asheima holt novým kouskům nenaučíš. Ale proč by to kdo taky dělal, když má ta jejich blasfemie takové koule? “To Hell with God” vás rozprasí na cimprcampr a tak to má být! Deicide považuji už hodně dlouhou dobu za jednu ze svých nejoblíbenějších death metalových kapel, přičemž i novinka z jejich pekelné dílny potvrzuje, že jsem se k tomuto soudu rozhodně nedostal náhodou. Já jsem velice spokojen.
H.

Pokud byste měli mezi death metalovými kapelami najít jednu, která nejvíc nemá ráda toho nahoře, byli by to právě Deicide. Tato parta patří ke stálicím death metalové scény a s novou deskou pravidelně nezklame. Není to výjimka ani s “To Hell with God”. S titulní stejnojmennou písní se nahodí vysoké tempo, které již tradičně nepoleví, a pauzu si dopřejete až na konci. Výborná kytarová sóla, která se mi u Deicide vždy moc líbila, pochopitelně nechybí. Něco mi zde ale přesto pro vyšší hodnocení chybí, a tak si “To Hell with God” odnáší solidních šest a půl bodu.
Seda


Nile, Melechesh, Dew-Scented

Nile, Melechesh
Datum: 31.1.2011
Místo: Praha, Exit Chmelnice
Účinkující: Darkrise, Dew-Scented, Melechesh, Nile, Zonaria

Asi mi dáte za pravdu, když prohlásím, že je extrémní metal s příchutí orientálních melodií skutečně lákavou komoditou na relativně sytém hudebním trhu. Pro ty, kteří jeho vábení podlehli, tak byla účast na tomto koncertu takřka svatou povinností. Mocná dvojice Nile a Melechesh si pod svá křídla přibrala další, co do žánru tu více, tu méně spřízněné souputníky, a o tom, co z toho vzešlo, se Praha přesvědčila posledního dne měsíce ledna…

Toho památného večera byla venku pořádná zima, a tak se mi skutečně ulevilo, když jsem se mohl uvelebit v útrobách Exitu. Začíná mi připadat, že čím déle tam chodím, tím víc se mi tam líbí a v tomto případě na mě temně vymalovaný sál zapůsobil takřka domáckým dojmem. Taky aby ne, když jsem mezi lidmi zpozoroval nemálo známých tváří. Měrou vrchovatou k tomu pocitu určitě přispěl také fakt, že jsem po předchozích otřesných zkušenostech s místním pivem musel s překvapením a povděkem konstatovat, že se jeho kvalita výrazně zvedla. Sotva jsem ale přiložil kelímek ke rtům, někde odbila sedmá večerní a k mému překvapení přesně na čas vstoupili na pódium první muzikanti…

O otevření večera se postarala mně zcela neznámá kapela jménem Darkrise. Tihle Švýcaři se vytasili s naprosto klasickým death metalem, který svým charakterem nemohl překvapit. Na druhou stranu se ale jednalo o vyloženě příjemnou hudbu a já se přistihl, že už záhy po startu pokyvuji hlavou a podupávám do rytmu. Musím vyzdvihnout především bicí, které byly perfektně nazvučeny, díky čemuž tak mohly naplno vyniknout party, které hladily na duši i bránici. I přes mizivou originalitu jsem si totiž připadal, jako kus rozžhaveného železa, na které dopadají přesné a důrazné rány kladivem. Nemálo postávajících lidí můj pozitivní dojem zřejmě sdílelo, a tak se téhle sympatické kapele ke konci jejich vystoupení dostalo vcelku přijatelně intenzivních ovací.

Dle vůle dramaturgů se druhou kapelou večera stala švédská formace Zonaria. Není to tak dávno, co jsem nějakou náhodou narazil na ukázku jejich tvorby, a z onoho letmého seznámení jsem nabyl dojmu, že se jedná o zajímavý melodický death metal. Usoudil jsem tedy, že bych měl Zonarii na koncertě věnovat zvýšenou pozornost. Pravda, začalo to celkem zajímavým riffem, ale čím déle pánové hráli, tím méně mě jejich vystoupení bavilo. Podivnou, lehce industriální image bych ještě přes srdce přenesl, ale přes míru hlasité a přesto podivně utopené nic, co vystupovalo z reproduktorů, rozpohybovalo moje nohy co nejdál od pódia a hlavně do akustického stínu. Moudré rozhodnutí…

Setlist Dew-Scented:
01. Downfall
02. Arise from Decay
03. Cities of the Dead
04. Never to Return
05. A Critical Mass
06. Soul Poison
07. Condemnation
08. Acts of Rage

Následující občerstvovací pauza se trochu protáhla, a tak mě nástup Němců Dew-Scented zastihl uprostřed konzumace párků s hořčicí. Jenže i z povzdálí bylo zřejmé, že tady se hraje jiná liga než v předchozím případě. Proto jsem i přes lehké přejedení vyrazil k pódiu hned, co to alespoň trochu šlo. Stačilo několik kliček mezi nepříliš početným publikem a ocitl jsem se v centru dění. Jak si nešlo nevšimnout, řízný mix thrash a death metalu rozproudil v žilách přiměřeně rozehřátého publika krev a před pódiem se co chvíli rozvířil přívětivý moshpit. Ti méně aktivní postávali okolo a svými vlasy celkem obstojně suplovali ventilátory… Vzhledem k tomu, že jsem s Dew-Scented přišel do kontaktu vůbec poprvé, nedovedu posoudit, nakolik se po zvukové nebo technické stránce živé vystoupení odklánělo od originálu, ale popravdě mi to bylo a je jedno. Němci totiž předvedli skutečně našlapané, přímočaré a energické vystoupení, které člověka přímo vybízelo k pařbě. Proto jsem trochu zalitoval, když se s námi rozloučili prohlášením, že se možná potkáme v létě (Brutal Assault…?). Zpěněná krev ale nepřišla vniveč. Večer totiž postoupil, a tak se dostala řada na kapelu, jejíž přítomnost mě přesvědčila k účasti na téhle akci…

Setlist Melechesh:
01. Illumination: The Face of Shamash
02. Sacred Geometry
03. Deluge of Delusional Dreams
04. Ladders to Sumeria
05. Grand Gathas of Baal Sin
06. Triangular Tattvic Fire
07. Ghouls of Nineveh
08. Rebirth of Nemesis

Mýty opředená Asie skrývá mnohá tajemství a již v dávných dobách lákala zvídavé mysli Evropanů. Za ta léta se na tom nic nezměnilo a tajuplný opar mystiky předního východu na své přitažlivosti nic neztratil. Příkladem budiž Melechesh, zvěstovatelé zapomenuté moudrosti i temných příběhů sumerské mytologie. Jejich hudba je tajemná, opojná, ale především zatraceně návyková, takže vidina živého vystoupení slibovala mnohé. Náladotvorné intro, které se jakoby nic začalo ozývat z reproduktorů, tak na mě zapůsobilo jako lehké muzikální afrodisiakum. Že se následující třičtvrtěhodinu nebudu nudit, začalo být zřejmé v okamžiku, kdy charismatický frontman Ashmedi poprvé sáhl do strun a vypustil na nás lavinu úderných orientální riffů, které vyloženě nutily k neřízené zátěži krčního svalstva. Atmosféra, která záhy naplnila sál, se dost těžko popisuje. Napadá mě leda přirovnání k letu na létajícím koberci mezi troskami dávno mrtvé, ale pořád impozantní civilizace. Skrze slova průvodce, holohlavého démona s bradkou a pronikavýma očima, vám všechny ty ruiny ožívají před očima, a to včetně všech svých obyvatel – mágů, démonů, ghúlú a jiných esoterických bytostí, které vás vábí ke vstupu do své říše… Nechci ubírat na zásluhách ostatním muzikantům, ale byl to právě Ashmedi, který měl největší zásluhu na onom magickém prostředí, jež v klubu vzniklo. Když odhlédnu od samotného zpěvu a hraní, byl to jeho pološílený, trochu děsivý ale rozhodně charismatický zjev, který dodával celé démonické show na uvěřitelnosti. Krom toho nerušil ono zmiňované fluidum tajemna zbytečnými průpovídkami a až na pár výjimek k nám promlouval takřka výhradně skrze své texty. Tleskám!

Nemá asi valného smyslu popisovat, co se dělo dále v průběhu koncertu, protože je to zaprvé nasnadě a zadruhé jsem si okolního dění ani moc nevšímal – tak moc jsem se soustředil, abych si nerozbil hlavu o hranu pódia. Můj entusiasmus dosáhl takové míry, že jsem bez povšimnutí přecházel ne zcela vyvážený zvuk, který doléhal k mým uším v první řadě. Díky němu nebyly kytarové vyhrávky tak znatelné a člověk si občas musel domýšlet i leckteré basové party, což trochu zamrzelo hlavně ve finální a mnou milované “Rebirth of Nemesis”, kterou by vytažení basy pozvedlo na zcela jinou úroveň. Jaký byl zvuk v ostatních částech sálu, nevím, ale soudě podle divokého mosh pitu, hory vztyčených rukou a enormního množství poletujících vlasů to zjevně nebylo špatné. Drobnou, byť subjektivní výtku mám také k setlistu. Až na jednu výjimku se totiž hrálo výhradně z posledních dvou alb, což byla trochu škoda. Na druhou stranu byly skladby vybrány tak rozumně, že bez sebemenších problémů dovedly udržet pozornost a aktivitu publika na skutečně úctyhodné úrovni. Jinak řečeno – konstantní nářez. Podtrženo sečteno, i přes ne zcela ideální zvuk (na kterém měla do značné míry podíl první řada) a odporoučivší se basovou kytaru v první skladbě to byl skutečně skvělý zážitek a Melechesh dokázali, že poprávu patří do první ligy. Vystoupení, jaké předvedli oni, se totiž vyvažují zlatem…

Setlist Nile:
01. Kafir!
02. Sacrifise Unto Sebek
03. Hittite Dung Incantation
04. Serpent Headed Mask
05. Ithyphalic
06. Those Whom the Gods Detest
07. Sarcophagus
08. Lashed to the Slave Stick
09. Black Seeds of Vengeance

V okamžiku, kdy Melechesh opustili pódium, jsem zvažoval, jestli nemám nechat doběhnout dojmy z jejich skvělého vystoupení v poklidu na baru. Nakonec jsem na bar skutečně zamířil, ale jen proto, abych se vzápětí vrátil s plnou náručí piva. Během téhle nutné anabáze jsem si uvědomil, že i přesto, že zanedlouho vystoupí hvězda večera, nebyl sál nijak přeplněný a k mému překvapení jsem se zpátky do první řady dostal bez větších problémů. Zanedlouho se mi totiž mělo dostat zážitku, za který budu ještě dlouho děkovat libovolnému božstvu. Po celkem stravitelné čtvrthodině zvučení sál potemněl a za zvuků ambientního intra na pódium vystoupili čtyři death metaloví polobozi. Cílevědomá anihilace, která započala nedlouho nato, snad ani nepotřebuje komentář. Nile jsou neskutečně brutální i z CD, ale na fakt, že celé to inferno bezezbytku naplňuje okolní vzduch, to prostě nemá… Jedna mocná skladba střídala druhou a i přesto, že nemám Nile nijak zvlášť naposlouchané, jsem cítil přímo svatou povinnost nezůstat stát v klidu. Místo přímo před mozkem skupiny, kytaristou Karlem Sandersem mi poskytlo sledovat mistrovy prsty z bezprostřední blízkosti, ale mocná energie, valící se z reproduktorů, mi nedovolila o moc víc než konečnou likvidaci toho, co zbylo z mého zmučeného krčního svalstva. Teď toho částečně lituji, protože jsem zcela zapomněl sledovat šíleného George Kolliase a jím dokonale ovládanou bicí soupravu. Ovšem i to málo, co jsem zahlédl, plně ospravedlnilo žádost frontmana Chrise Lollise, aby dav provolal trefnou větu “George, don’t break your drums!” Kde se to v tom nevelkém a hubeném chlapíkovi bere, skutečně nechápu…

Hodnotit při takové akustické smršti úroveň nazvučení není úplně jednoduché, ale v případě headlinera nebyl důvod ke stížnostem. Jednotlivé nástroje byly obstojně rozlišitelné a navzájem si nepřekážely, takže tady skutečně nemám výtek. Pódiová prezentace dala jasně najevo, že si je kapela vědoma svého eminentního postavení a všichni čtyři muzikanti se projevovali suverénně, ale přesto nikoli arogantně. Důkazem budiž skutečně vřelý přístup Karla Sanderse k šílícím prvním řadám. Bylo a něm vidět, že si hraní užívá a hraje pro fanoušky. Víc takových. Při tom všem ale působil natolik civilně, že jsem měl problém uvěřit, že v hlavě tohoto člověka vzniká tak extrémní hudba. S jeho bodrým výrazem bych ho spíš než na death metalového kytaristu odhadoval na hostitele zahradní barbecue party (smích).

Když se zpětně ohlédnu na setlist, musím uznale sklonit hlavu. Při výběru skladeb sice dominovala zatím poslední řadová deska “Those Whom the Gods Detest”, ale pamatovalo se na každé předchozí album, díky čemuž zazněly skutečné klenoty jako třeba “Black Seeds of Vengeance”. Jejím prostřednictvím se s námi Nile rozloučili a bylo to rozloučení skutečně mocné a důstojné. Bohužel jsem byl nucen přemoci svoji touhu ještě chvíli vychutnat doznívání výborného zážitku, kterého se mi dostalo, a zamířit k domovu. Výborný dojem mi to ale nepřekazilo. K celému koncertu mám jen pár připomínek – předně bych z line-upu zcela vyškrtnul Zonarii. Nejenže nezapadla stylem ani kvalitou, ale především se mohla její hrací doba rozdělit mezi Nile a Melechesh, kteří by ji dovedli zužitkovat nepoměrně lépe. Když však pominu tuhle vadu na kráse, musím už jen chválit. Zvuk se podařilo vyladit velice kvalitně snad až s výjimkou Melechesh, kde šlo i tak hovořit o obstojné úrovni. Skutečně obrovským plusem však byl přiměřený počet návštěvníků a jejich chování. Díky tomu se v sále dalo nejen pohybovat a dýchat, ale nedocházelo k tak nebezpečné davové hysterii, jaké jsem byl svědkem na listopadovém vystoupení Sabaton. Je skutečně skvělé, že se nemasový charakter této hudby promítá i do takových aspektů věci…

Jak snad každý trpělivý čtenář pochopil, pražská zastávka Those Whom the Gods Detest Tour Part II byla skutečně památnou událostí a všichni, kteří měli tu čest se jí zúčastnit, na ni rozhodně jen tak nezapomenou. Jsem rád, že patřím mezi ně, a doufám, že nebude trvat dlouho, než budu mít šanci vidět ať už Nile, Melechesh nebo Dew-Scented znovu…


Legion of the Damned – Descent into Chaos

Legion of the Damned - Descent into Chaos
Země: Nizozemsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 7.1.2011
Label: Massacre Records

Tracklist:
01. Intro – Descent into Chaos
02. Night of the Sabbath
03. War in My Blood
04. Shrapnel Rain
05. Holy Blood, Holy War
06. Killzone
07. Lord of the Flies
08. Desolation Empire
09. The Hand of Darkness
10. Repossessed

Hodnocení:
H. – 7/10
Earthworm – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Neuvěřitelné, jak se tahle kapela dokázala za tak krátkou dobu zvednout. 13 let se bez nadsázky potloukali v podstatě na okraji scény jako Occult (kolik z vás zná jejich nahrávky, co?), ale takřka ihned po změně názvu na Legion of the Damned se jim dostalo ohromného úspěchu. Hrají na velkých festivalech, plní stránky (a nezřídka i obálky) největších metalových magazínů, sází album za albem, jezdí dlouhé koncertní šňůry… a co je na tom všem nejlepší, zvláště pro fanouška dobrého metalu, ta jejich hoblovačka má pokaždé fakt koule…

Nepočítáme-li “Feel the Blade”, což byla předělaná fošna “Elegy for the Weak” z éry Occult, je aktuální novinka “Descent into Chaos” čtvrtou řadovkou Legion of the Damned. Za těch pár let se skupina vypracovala do podoby, u níž máte vždy jistotu, co dostanete a v jaké kvalitě to dostanete. Ano, je to na chlup to samé jako “Malevolent Rapture”, “Sons of the Jackal”“Cult of the Dead”, ale čert to vem, když vás ta nálož sejme tak jako tak.

Nějaké filozofické rozbory, hlubokomyslné rozebírání jemných nuancí, obšírné porovnávání s předchozími deskami, to všechno je u Legion of the Damned zbytečné, ba přímo kontraproduktivní. Tahle muzika tu je prostě a jednoduše od toho, aby vám ustřelila palici, nic víc, nic míň. Ber, nebo nech být. Kapela se s tím nesere – nejdříve vás lehce ukolébá intrem “Descent intro Chaos”, aby vás hned vzápětí s úvodním riffem zabijačky “Night of the Sabbath” zadupala do země. Nářez od začátku do konce. Co song, to nekompromisní pumelice přímo držky; co song, to jasná hitovka, při níž praskají kosti.

Riffy jsou kulervoucí, čapnou vás za prdel a vymetou s vámi podlahu jak s hadrem. Tempo je ďábelské, zdrtí vás tak důkladně, že se ani nestačíte začít bránit. A pokud vám i po tomhle zbudou nějaké síly, apokalypsu dokončí řezavá pila v hrdle Maurice Swinkelse. Hnát na srdce – čeká toho někdo od death/thrash metalu ze staré školy víc? Já tedy ne. Je to náklep, náklep jak hovado, a to mně osobně stačí. Legion of the Damned si berou to nejlepší od obou přítomných stylů a ten jejich koktejl je prostě smrtící.

Nevím, jestli to vůbec má cenu vyjmenovávat tu nějaké songy, ale tak že jste to vy… totální bomby jsou kromě již zmiňované “Night of the Sabbath” ještě “Shrapnel Rain”, “Lord of the Flies” a “The Hand of Darkness”. Všechny spojují brutální riffy, řízné tempo, neuvěřitelný tah na bránu a drive jako prase. A to je vzhledem k žánru Legion of the Damned sakra velká pochvala. Ale jak říkám, jsou to jenom moje osobní kousky, jinak to jsou všechno řízné petelice do jedné.

Před vydáním jsem si říkal, že jestli bude “Descent into Chaos” to samé jako vždycky (což jsem předpokládal a což se také stalo), tak mě to už prostě kvůli nulovému posunu bavit nemůže. Ale jak poslech ukázal, opak je pravdou – baví mě to a baví mě to hodně. Není to nic kdovíjak originálního, nic doposud neviděného, ale to nevadí, já mám pro takovéhle smaženice prostě slabost. Říct už můžu jen jednu věc – jestli to bude těmhle chlapům takhle hoblovat pořád, pořád se mi to bude i líbit.


Další názory:

Legion of the Damned mi dali přesně to, co jsem od nich očekával. Pohodovou hoblovačku, převážně založenou na riffech, při které si zahážu hlavou a trochu si oddechnu. V podstatě nic víc, nic míň. Žádné experimenty se nekonají, jediné dvě překvapení pro mě byly – prvních pár riffů na albu v songu “Night of the Sabbath”, nečekal jsem, že to bude šlapat tak slušně; a akustické intro k songu “Lord of the Flies”. Produkce kvalitní tak akorát, je vidět, že už v tom chlapi nějakou dobu chodí. Co víc dodat? Koho už nebaví Slayer, zkuste Legion of the Damned :)
Earthworm


Belphegor – Blood Magick Necromance

Belphegor - Blood Magick Necromance
Země: Rakousko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 14.1.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. In Blood – Devour This Sanctity
02. Rise to Fall and Fall to Rise
03. Blood Magick Necromance
04. Discipline Through Punishment
05. Angeli Mortis de Profundis
06. Impaled Upon the Tongue of Sathan
07. Possessed Burning Eyes
08. Sado Messiah

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Opět jsme ani nemuseli čekat moc dlouho, než do našich přehrávačů doputoval nový opus těchto rakouských ďáblů. Belphegor jsou velice aktivní kapela, to není žádné tajemství, solí album za albem, koncertní program nabitý takřka k prasknutí; právě díky tomu je možná až nevíře, že ve své podstatě nikdy nastavenou laťku nepodlezli a navíc ještě vždy dokázali své výrazivo posunout o kousek dále. Jednou je to změna výraznější, jindy zase do jisté míry spíše kosmetická, ale nikdy nešlo o přešlapování na místě. Jistě vám již došlo, že předchozích pár větiček bylo mostem k položení otázky, jak si právě z pohledu progrese stojí novinka “Blood Magick Necromance”. Ačkoliv rozebrání desky zas tak lehkou záležitostí nebude, odpověď na tuto samotnou otázku zas tak těžké nalézt není – hned na první poslech je totiž znát, že Belphegor“Blood Magick Necromance” učinili oproti minulému “Walpurgis Rites – Hexenwahn” obrovský pokrok, ne-li přímo skok. Když tak o tom přemýšlím, možná je to skok největší od svého času ve zvuku Belphegor přelomového “Lucifer Incestus” z roku 2003…

Patří to již k zaběhlému promo koloritu, že hudebníci svá nová díla vychvalují až do nebes a ještě dál, málokdy se dá tudíž bez problému rozeznat, zdali je to myšleno opravdu upřímně. To dá rozum, že ani duo Helmuth a Serpenth na “Blood Magick Necromance” nešetřilo chválou, ale zrovna v jejich případě je nutné uznat, že protentokrát jejich slova neznamenala mlácení prázdné slámy. A přitom klasický úchylný název a kozlí obálka neslibovaly nic jiného než klasickou porci black/death metalového hoblování, na jaké jsme byli od Belphegor již pěkných pár let zvyklí.

Možná si řekněte něco ve stylu “okecávačky máš, kamaráde, pěkné, ale tak už to na nás vybal, proč bychom měli běžet do obchodu si tu fošnu pořídit.” Od přírody jsem samozřejmě tvor sdílný a povím vám milerád, cože to ti rakouští pekleníci (nebo spíše jeden rakouský pekelník a jeden český pekelník) vypustili. Samotní členové hovořili o nejmonumentálnější desce v historii, desce plné rituální atmosféry, což samo o sobě toho tolik neřekne a vyzní to spíše obecně. Pokud však tento popis zkonfrontujeme se samotným materiálem na “Blood Magick Necromance”, dává nám to už větší smysl…

Belphegor totiž opravdu znatelně zamakali na atmosféře jednotlivých skladeb i celkovém vyznění desky jako celku. S tím se pojí znatelné navýšení kadence melodií, ale i zpomalení (ne že by se na novince nevyskytovaly sypačky, ale vyznívají, hmm… ne tak rychle), v některých pasážích dokonce i epičnost. A to navíc v takové míře, v jaké bych to od Belphegor třeba já osobně ani nečekal.

Neuvěřitelně silná je hned první čtveřice skladeb, z nichž každá nabízí vpravdě zajímavé, ba v některých případech i skvostné pasáže. Od první vteřiny “In Blood – Devour This Sanctity” na vás Helmuth vyvalí již zmiňovanou porci melodií. Možná si vzpomenete na dvě závěrečné položky tři roky starého počinu “Bondage Goat Zombie” – tak něco na tento způsob to je, akorát v nahuštěnějším tempu, přičemž v podobném duchu se nese celá “Blood Magick Necromance”, ne jen část. Nezanedbatelný rozdíl je cítit taktéž ve strukturách songů, které jsou znatelně pestřejší. Belphegor to po většinu své tvorby do posluchačů nemilosrdně sypali a jen na ozvláštnění to čas od času proložili pomalejším kouskem, ne však tak na “Blood Magick Necromance”, kde se obě tváře Belphegor proplétají ve velice zdařilé fúzi (odtud to tvrzení, že sypačky nechybí, jen vyznívají jinak), avšak zároveň to jsou stále Belphegor, jen tu svou perverzitu uchopili trochu jinak. Místo aby posluchače nekompromisně zdrtili, tak si s ním hrají jako kočka s myší.

Netvrdím však, že by Belphegor zapomněli, jak řádně zahoblovat, příkladem budiž řezanice “Angeli Mortis de Profundi”, “Impaled Upon the Tongue of Sathan” nebo závěrečná “Sado Messiah”, ale právě díky větší pestrosti alba tentokrát ty vysokorychlostní bomby vyniknou ještě lépe (a vlastně i ony samy znějí trochu jinak než v minulosti). Nejvíce v tomto oboru vyniká titulní “Blood Magick Necromance”, v níž se klasické náklepy, na jaké jste byli od Belphegor až doposud zvyklí, střídají s oněmi epickými pasážemi, vybuchujícími hlavně v extázním refrénu…

…tím se pomalu dostáváme k další tváři “Blood Magick Necromance”, jíž jsou právě kompozice dýchající onou proklamovanou majestátností a rituální atmosférou. V této disciplíně vede “Rise to Fall and Fall to Rise” a hlavně “Discipline Through Punishment” s naprosto neuvěřitelným, epickým refrénem, výtečnou “vybrnkávací” melodií ve slokách a spoustou dalších chuťovek. Jestli takto nevypadá vrchol nahrávky, tak už nevím.

Co říct závěrem? Verdikt je jasný: Belphegor se tentokrát vytáhli. “Blood Magick Necromance” dokazuje, že vysoká produktivita a vysoká kvalita i výrazný progres se nejenže nevylučují, ale mohou jít i ruku v ruce. Já osobně jsem překvapen, potěšen a nebojím se říci, že do jisté míry i nadšen. Nechci tady roznášet nějaké kecy o nejlepší nahrávce Belphegor vůbec, to ne… netvrdil bych, že je nejlepší, jen je jiná. A to dost. Takový nový pohled na tvorbu a hudební postoje kapely. Věřím, že tohle bude opravdu trvanlivý matroš, který jen tak nudit nepřestane. Je tohle nově nastolená cesta? Pokud ano, tak s chutí do ní! Prozatím za 8, ale nárůst bodů není vyloučen!