Archiv štítku: death metal

Death – The Sound of Perseverance

Death - The Sound of Perseverance
Země: USA
Žánr: death / progressive metal
Datum vydání: 31.8.1998
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / twitter

Právě dnes je to osm let, co zemřel Chuck Shuldiner, takzvaný “otec death metalu”. Jeho kapela Death, ve které působil jako kytarista, zpěvák, zakladatel a vůbec hlavní mozek, byla (logicky) průkopníkem death metalu a je stále uctívána spoustou lidí. Jedinečné melodie a riffy, technické bicí, rychlá sóla, to všechno bylo stvořeno v hlavě Chucka Shuldinera. Tuto recenzi věnuji právě jemu a podle mě nejlepší desce jeho kapely – “The Sound of Perseverance”.

Začnu s vokály. Stejně jako se postupně vyvíjela hudba Death (od tzv. old school metalu se čím dál víc přesouvala k techničtější hudbě), se vyvíjel i Chuckův zpěv, growl, chrocht, říkejte si tomu, jak chcete. Na posledním albu se vokál vyvinul v jakýsi skřek, který možná každému nesedne, a kdo neslyšel, možná neuvěří, že by se to mohlo hodit k hudbě na albu, ale kupodivu všechno dokonale sedí. K vokálům patří samozřejmě texty a rád bych vám o nich něco řekl, bohužel jsem je ale nezkoumal.

Pravděpodobně nejúžasnější prvek na albu je kytara. Rychlé riffy přecházejí do pomalejších, melodičtější vyhrávky se mění v hoblování. Dojde i na akustickou kytaru v instrumentálce “Voice of the Soul”, která je možná jedna z nejlepších instrumentálních skladeb vůbec. Často dochází i k harmoniím dvou kytar, například v už zmíněné instrumentálce. Nakonec neskutečná sóla, která možná obyčejný smrtelník nedokáže tolik ocenit, ale každý kytarista u nich určitě má erekci (snad nejsem sám (smích)).

Pravděpodobně nikdy nepochopím bicí na této nahrávce. Ještě jsem neslyšel nic tak technického, bláznivé rytmy, které ale dávají smysl, určitě na prvních pár poslechů zní šíleně, možná i trochu jako absolutní bordel. Opravdu, když to poslouchám, nezdá se mi, že by bubeník měl jenom dvě ruce. Samozřejmostí je ale i rychlá dvojšlapka, bez které by to nebyl death metal (smích).

Zbývá ještě poslední nástroj – baskytara. Když je slyšet, je radost ji poslouchat, jenže docela často hodně zaostává za kytarami, co se týče hlasitosti. Nemůže za to produkce, ta je čistá, jako kdybyste na ni použili Vanish (skvrn a špíny se zbavíš). Deska je absolutně bez jakéhokoliv ruchu nebo snad nečitelného riffu, jako v některém black metalu (nic proti blacku).

Takže, první chyba na zdánlivě bezchybné desce je příliš tichá baskytara. Je ještě něco, co kazí desítkové hodnocení? Možná občas příliš natažené skladby, ale jako správný hardcore fanda musím dodat – jen trochu. A poslední věc co je špatně, je to, že poslední skladba, která zazní při poslechu tohoto geniálního díla, je cover Judas Priest. Nic proti Judas Priest, jejich hudba mi šmakuje, ale přece jenom mohl být trošku lepší finiš.


Septicflesh – Communion

Septicflesh - Communion
Země: Řecko
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 17.3.2008
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Lovecraft’s Death
02. Anubis
03. Communion
04. Babel’s Gate
05. We, The Gods
06. Sunlight / Moonlight
07. Persepolis
08. Sangreal
09. Narcissus

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Že bych si střihnul recenzi na doposud poslední opus řeckých bohů Septicflesh, jsem přemýšlel už dlouho. A protože mě vycházející desky letošního prosince zajímají asi stejně jako volební práva kleštěných vrabců, je čas na dohánění restů. A že si „Communion“ prostor opravdu zaslouží, to mi věřte.

První kontakt s „Communion“ se rovná bombě do držky. Z reprobeden se na vás vyvalí totální chaos a tolik šíleností, že nebudete vědět, kde vám hlava stojí. Chaos je však jen zdánlivý, když totiž překonáte počáteční šok a do desky se pořádně ponoříte, objevíte, že nejenže má „Communion“ hlavu a patu, ale ta hlava má dokonce i mozek a obě paty jsou prosty jakýchkoliv genetických poruch. Septicflesh jsou schopni narvat do jedné skladby tolik nápadů, že by to normální kapele stačilo na celé album (no dobře, to možná přeháním, ale minimálně na pět songů ano), vždy to ale působí, že vědí, co a proč dělají.

Velmi výraznou složkou „Communion“ je orchestr, který desce dodává ten správný šmrnc a povyšuje již tak úžasnou hudbu někam do úplně jiné roviny. Obě složky, metalová i orchestrální, se vzájemně dokonale doplňují, přesto ale nikdy nebudete na pochybách, že posloucháte metalové album. Orchestrace jsou „jen“ tím správným kořením, oním pověstným „něčím navíc“, které dělí hudbu na dobrou a výjimečnou. A „Communion“ patří do té druhé sorty, to mi věřte. Jen třešničkou na dortu tak pro našince může být, že onen orchestr na albu je Filharmonický orchestr Praha a část „Communion“ tudíž vznikala v Praze. Abychom si ale nemazali med kolem huby, pánové symfoňáci přece jenom přehráli to, co jim kapela (konkrétně kytarista Christos Antoniou) poslala přepsané v notách. Nutno ale také poznamenat, že byli Septiflesh s prací českého orchestru nadmíru spokojeni a chystají se s ním spolupracovat i na další desce, jež by měla vyjít koncem příštího roku.

Pomalu se dostáváme k samotným skladbám. Možná to bude znít jako provařené klišé, ale co song, to skvost. Hned úvodní pocta slavnému spisovateli, „Lovecraft’s Death“, dává na frak všem pochybovačům, že by se comebackové „Communion“ (Septic Flesh se v roce 2003 rozpadli, aby roku 2007 opět obnovili činnost pod mírně obměněným názvem Septicflesh) nemělo vyrovnat starším počinům. Naopak právě „Communion“ je dosud jejich nejsilnějším počinem. Samotným songem pak vládne opravdu nervní atmosféra, podpořená například ničím neředěnou kombinací smyčců, dvoukopákové palby a growlingu, která se během skladbu vícekrát objeví.

Mezi absolutní pecky patří jistojistě i trojice písní „Communion“, „Babel’s Gate“ a „We, The Gods“. Například hned tu první zmiňovanou neuvěřitelně táhnou dopředu bohaté orchestrace a zabijácké tempo, které rozřízne až temný, atmosférický part, než se ale stačíte vzpamatovat, dostane vás další porce hutného death metalu (právě tuhle věc také můžete ochutnat i v živém podání na přítomném videu, snad vám dá ukázka alespoň jistou představu [zpětně nahrazeno jiným videem, pozn. 2016]). Tato trojice songů smete vše, co jí přijde do cesty, nikoliv však bezduchou rubanicí. Ačkoliv Septicflesh umí vyplodit i pěkně brutální kousky, jejich hudba má především myšlenku. Že ale kapela neselhává ani v pomalejších tempech, dokazují „Anubis“, „Sunlight/Moonlight“ nebo „Sangreal“. Co vám budu povídat, jedna velká nádhera okořeněná skvělým čistým hlasem druhého kytaristy Sotirise Vayenase v refrénech. To musíte slyšet!

I když od začátku recenze jenom chválím, stále ještě nenadešla ty chvíle s tím přestat. Před námi je totiž vrchol celé kolekce – majestátní kompozice „Persepolis“, pojednávající o zániku největšího města Perské říše. Uhrančivý a působivý kousek s lahůdkovým textem, který je však jen špičkou ledovce zvaného „Communion“. Skvělé, naprosto skvělé.

Recenzi rozhodně neberte jako dočasné pobláznění daným albem následované veřejnými výlevy. Desku již valím bratru dobré dva roky a stále mě nepřestává udivovat. Svým pojetím death metalu si Septicflesh v rámci žánru jen těžko hledají konkurenci. Jistá paralela by se dala najít snad s Poláky Behemoth v tom smyslu, že obě kapely vzaly death metal a povýšili ho na „něco víc“ (to, že pravěké počátky Behemoth jsou v black metalu, teď ponechme stranou). A že to celé zní až moc dokonale? Ano, zní, ale i to se občas stává!

„Burn this city to the ground
Take a torch and spread the fire
Persepolis / Now a pile of dust
A blackened carcass / A land of ash
Persepolis / You lost your crown
Persepolis / Burned to the ground
Consumed by hate / Ablaze by pride
Persepolis / Naked as the sand“
(Persepolis)


Nile – Those Whom the Gods Detest

 Nile - Those Whom the Gods Detest
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 3.11.2009
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Kafir!
02. Hittie Dung Incantation
03. Utterances of the Crawling Dead
04. Those Whom the Gods Detest
05. 4th Arra of Dagon
06. Permitting the Noble Dead to Descend to the Underworld
07. Yezd Desert Ghul Ritual in the Abandoned Towers of Silence
08. Kem Khefa Kheshef
09. The Eye of Ra
10. Iskander D’hul Karnon

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nile u mě vždycky platili za jednu z nejoriginálnějších deathmetalových band, která s bravurou snoubí brutalitu s atmosférou. Každé jejich album pro mě vždy znamenalo jeden z vrcholů roku ve svém žánru a nebyl důvod se domnívat, že by tomu u „Those Whom the Gods Detest“ mělo být jinak. Klasickým kecům o nejvyzrálejší, nejpůsobivější a nejlepší nahrávce z úst muzikantů jsem nevěnoval pozornost a podíval se radši na desce na zoubek sám.

Ještě musím předznamenat, že čím novější nahrávka Nile, tím je podle mě lepší. Každému je ale jasné, že tato úměra nemůže platit donekonečna a že se jednou kapela musí někde zastavit. A stalo se tak právě nyní, s novinkovým počinem. Ne, že by „Those Whom the Gods Detest“ bylo nějak výrazně horší než jeho dva starší předchůdce, je „jen“ stejně dobré, což mě osobně v tuto chvíli stačí, protože jak známo, „Ithyphallic“ bylo něco totálního.

V porovnání právě se svým přímým předchůdcem je „Those Whom the Gods Detest“ o ždibíček brutálnější, ale ne tak majestátní a atmosférické, ale hlavně je méně „egyptské“! Orientálními vlivy starověkého Egypta byli Nile vždy proslulí a právě to jim dodávalo punc originality. Metalová složka již pár let stojí na místě a jejich vývoj probíhal právě pomocí „těch věcí navíc“. Jenže Egypt se nedá ždímat donekonečna, zvláště když se člověk nechce opakovat a Nile si to ke svému prospěchu uvědomili, a aniž by už vypotřebovali veškerou inspiraci, kterou země pyramid může skýtat, expandovali v rámci své inspirace do okolních orientálních kultur. A pokud hodlají právě touto cestou směřovat svůj vývoj, jejich možnosti jsou téměř nevyčerpatelné.

Netvrdím, že s „Those Whom the Gods Detest“ hodila kapela Egypt za hlavu, stále je na mnoha místech alba patrný, ale nabalila na něj například i vlivy Blízkého východu a tamní kultury. Hodně patrné je to například hned v úvodní „Kafir!“. A rozdíl oproti minulosti je to opravdu patrný. Když jsem to poznal i já, uslyší to tam jistě každý (smích).

Přese všechno jsou ale Nile především metalovou kapelou. I když je jejich vývoj v rámci oné „přidané hodnoty“ více než znatelný, stále jistojistě poznáte, o koho se jedná, neboť metalová složka zůstává na svém místě, jak ji známe z předchozích počinů. Nechybí brutalita, tvrdost, vysoká technická úroveň (minimálně jeden poslech doporučuji vyhradit pro bicí, to je vážně nátěr) a samozřejmě growling, jak se patří.

Za nejsilnější kousky považuji titulní „Those Whom the Gods Detest“ se skvělým refrénem, „Permitting the Noble Dead to Descend to the Underworld“ s dokonalým sólem a závěrečnou „Iskander D’hul Karnon“, kterou neuvěřitelně táhne dopředu opět sólová kytara. Za vrchol desky se mi ale jeví „4th Arra of Dagon“, zejména pak její rituální část na konci. Opravdové maso. Nebezpečný song.

Když to shrneme, Nile vyprodukovali další vysoce nadstandardní nahrávku, která nechává většinu konkurence daleko za sebou. Fandové budou jistojistě nadšení, v tomto případě mají opravdu důvod. Původně jsem sice chtěl hodnotit 7/10, ale vzhledem k tomu, že se mi album už stačilo oposlouchat, o půl bodu snižuji. Jsem si ale jistý, že až se k tomu za nějaký ten měsíc vrátím, bude mě to zase opravdu hodně bavit.


Behemoth, DevilDriver, Scar Symmetry

Behemoth, DevilDriver
Datum: 8.11.2009
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Arsis, Behemoth, DevilDriver, Scar Symmetry

Seda: Neckbreakers Ball Tour jede v plném proudu. Další stanicí byl pražský Abaton, poblíž domácího hřiště fotbalového týmu FK Meteor Praha. Na tomto turné se sešla opravdu pěkná čtyřka kapel. Americká dvojice v podobě DevilDriver a Arsis, skandinávští Scar Symmetry a hlavní headliner celého turné – Behemoth ze sousedního Polska.

Seda: První vystupující byli Arsis. Tato skupina pomalu proniká do podvědomí evropských fanoušků. Osobně jsem je před koncertem moc neznal a slyšel pouze dvě písně na YouTube. Ale hoši překvapili. Melodický death metal já můžu vždycky, a proto se mi jejich vystoupení líbilo. Show měla energii, rozhodně jste neumírali nudou. Možná škoda, že začínali jako první, spousta lidí si je kvůli frontám při vstupu nebo špatnými informacemi o začátku zmeškalo (na lístkách stálo 19:00, Arsis začínali zhruba okolo 18:30). Já jsem ale s kolegou Earthwormem byl přesně na jejich začátek, a tak mi unikla pouze minuta prvního songu. Na to, aby předvedli, co umí, měli asi půl hodiny. Hoši by si určitě zasloužili víc, škoda, že to bylo tak krátké. Vystoupení Arsis se mi líbilo. Určitě si jich teď začnu více všímat.

Earthworm: Arsis jsem před vystoupením znal asi jako Seda a musím říct, že mě skupina příjemně překvapila, jejich vystoupení mě bavilo, vokál byl super a instrumentální stránka byla taky výborná, hlavně kytarista hrál hodně sól, a to já si vždycky užiju. Kdybych znal jejich tvorbu lépe před koncertem, asi by mi to dalo víc, ale takhle to byl “jen” hodně pohodový rozjezd.

Setlist DevilDriver:
01. End of the Line
02. Not All Who Wander Are Lost
03. Nothing’s Wrong?
04. Pray for Villains
05. Clouds Over California
06. Hold Back the Day
07. Fate Stepped In
08. I Could Care Less
09. Back with a Vengeance
10. Before the Hangman´s Noose
11. These Fighting Wors
12. Meet the Wretched
– – – – –
13. I Dreamed I Died

Seda: O Scar Symmetry jsem taky nic moc nevěděl. Slyšel jsem od nich asi jako od Arsis. A k jejich vystoupení? Moc mě nezaujalo, Arsis byli lepší. Scar Symmetry měli o něco více času než Arsis, což byla škoda. Kdyby se tyto dvě kapely prohodili, koncert by měl větší šťávu. Ani model se dvěma zpěváky mě nezaujal. Jejich vystoupení bylo poměrně dlouhé a pro mě osobně největší zklamání celého večera.

Earthworm: Když jsem poslouchal na YouTube jejich videa, dost mě to bavilo a těšil jsem se víc než na Arsis, jenže naživo jsem se dost nudil a bylo to pro mě zklamání… A navíc jsem se nedokázal zbavit představy že čistý zpěv je na playback, vůbec se k tomu zpěvákovi nehodil…

Seda: Na tuhle skupinu jsem se těšil nejvíce. Je všeobecně známo, že DevilDriver umí udělat show a atmosféru. A taky to byla pravda. Opravdu vysoké nasazení v podaní celé kapely. Na těchto lidech je poznat, že je vystupování baví a užívají si jej i diváci. DevilDriver skutečně umí diváky rozhýbat. Většina z nich se při jejich vystoupení vybouřila tak, že na Behemoth sotva stáli na nohou. Sám zpěvák zkritizoval fanouškovský wall of death, že je tam moc málo prostoru. Postupně se to roztáhlo až k oboum stěnám. Wall of death se nakonec vyvedla. Hodně dobrá show.

Setlist Behemoth:
01. Ov Fire and the Void
02. Demigod
03. Shemhamforash
04. Conquer All
05. LAM
06. As Above So Below
07. Slaves Shall Serve
08. At the Left Hand ov God
09. [drum solo]
10. Alas, Lord Is Upon Me
11. Decade of ΘΕΡΙΟΝ
12. Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000
– – – – –
13. Lucifer

Earthworm: DevilDriver sice není zrovna můj styl, ale jejich hudba mě baví a na některé jejich hitovky jsem se těšil, bohužel mě naživo moc nepřesvědčili a hyper-fucking projev jim plus body nepřidá. Pravdou je, že publikum pořádně rozhýbali a když se fanoušci automaticky připravili na wall of death, aniž kapela dala pokyn, Dez byl hodně překvapený a spustil “Oh fuck, you already know it!” Solidní koncert, ale DevilDriver radši z desky.

Seda: Po vystoupení Devildriver jsem nevěřil, že by je Behemoth mohli překonat, ale Poláci mě vyvedli z mého omylu. Vystoupení Behemoth má neskutečnou atmosféru. Diváci neřádí tolik co při DevilDriver, ale každý si jej naplno užívá. Občas to vypadá, jako kdyby Nergal a jeho parta měli propustku z pekla na zem, aby nám, obyčejným smrtelníkům ukázali, jak se to dělá tam dole. Nergalův fanatický výraz je opravdu dokonalý. Kdo nebyl, přišel o hodně.

Earthworm: Behemoth byli zlatý hřeb večera, sice se v kotli nepařilo tolik jako u DevilDriver, ale fanoušci si víc užívali hudbu a headbangovali o sto šest. Atmosféra byla hustá, že by se dala krájet a Nergal promlouval k nám, obyčejným smrtelníkům, jako posel ďábla. Já jsem si užil hlavně konec – hity jako “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000” nebo “Decade of ΘΕΡΙΟΝ” mě taky pořádně rozhýbaly a kebulí jsem házel jako blázen. Pekelné finále nemohlo být nic jiného než song “Lucifer”, na který si Nergal nasadil helmu/masku a jak jsem už psal, byl jako opravdový satanáš. A mimochodem, z Infernova drum sóla jsem si málem nasral do trenek, ten chlápek je magor!

Seda: To je vše, většina kapel byla v Praze vůbec poprvé. DevilDriver už ale návštěvu Česka stihli, konkrétněji 10. června v Ostravě se Slipknot. Arsis a Scar Symmetry do našich končin zavítali poprvé.


Avenger – Feast of Anger, Joy of Despair

Avenger - Feast of Anger, Joy of Despair
Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: září 2009
Label: Grom Records / Deathgasm Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Avenger jsem měl vždy zaškatulkované jako kvalitní kapelu, když jsem od nich někde něco zaslechl, vždy se mi to líbilo, ale nikdy jsem nedostal k tomu, abych se jim podíval na zoubek trochu pořádněji. Jak nám ale praví jedno nejmenované přísloví, nic netrvá věčně a proč se tedy s hudbou kapely blíže neseznámit skrze jejich stále ještě horkou novinku “Feast of Anger, Joy of Despair”?

První plusové body si u mě Avenger připisují hned s rozbalením balíčku s albem. Kromě samotné fošny se totiž na mě vysype nadílka nášivek, kalendáříků, plakátů a letáčků. Sice to se samotnou hudbou nemá nic společného, ale potěší to. Nikterak ale neváhám a ihned vrážím placku do přehrávače…

Žádné sraní s intrem, hned od první vteřiny se z reprobeden vyvalí výživná porce black/death metalu. Hned s úvodním, skoro osmiminutovým opusem “Zrození múzy” si uděláte celkem jasný obrázek o desce. Hutná kytarová stěna, dvoukopákové nájezdy, krkavčí řev, neúprosné tempo a z toho všeho vyčnívající údery tympánu. Vskutku reprezentativním kousek alba je videoklipová “Radost z beznaděje”, kterou opravdu doporučuji okoštovat, protože vážně stojí za to. Nebezpečně chytlavá pecka. Divím se, že to ještě nezbořilo žádnou hitparádu (smích).

I když se mi “Feast of Anger, Joy of Despair” zdálo ze začátku docela jednotvárné, snad díky oné kytarové hradbě, opak je pravdou. Když se trochu rozkoukáte, deska začne vytahovat trumfy a odkrývat skryté nápady. Žádná hluchá místa, jednotlivé kompozice nestojí na místě, neomílají jeden motiv, ale hýbou se směrem kupředu a jakoby “vyprávějí”. Placku poctivě valím cca dva týdny a nuda se ještě nedostavila. Ta třičtvrtěhodinka vždy uběhne jako voda a člověk má po skončení hned chuť si to pustit znovu.

Avenger vyprodukovali bezesporu skvělý materiál. V rámci české scény jej prozatím řadím do první trojky letošního roku. Až mě překvapilo, jak moc mě “Feast of Anger, Joy of Despair chytlo. Sjíždím to dokonce častěji než nové Immortal! A jestli tohle není známka kvality, tak už nevím.


Vader – Necropolis

Vader - Necropolis
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 21.8.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7,5/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Polští Vader, jedna z nejstarších a nejznámějších death metalových skupin, už mají za sebou pěknou řádku alb a nyní přidávají ještě jedno. Monstrum zvané “Necropolis” stvořili Peter, jeden ze zakladatelů, který se na tomto albu postaral tradičně o kytaru a zpěv a nyní i o basovku, bicí si vzal na paškál jeho spoluhráč Paul, který, jak se zdá, nevydrží u jednoho projektu (nahrál šest alb s šesti různými kapelami).

Vader vždy výborně kombinovali thrash metal s death metalem a uvědomovali si, že death se vyvinul hlavně z thrashe, a jeho vlivy jsou dobře cítit i na “Necropolis”. Jejich tvorba vždycky sloužila hlavně jako výplach mozku, nakopání prdelí a podobně, a na tom se nic nemění, jsou to prostě Vader. S ničím se neserou, narvou do vás pořádnou dávku oldschoolového deathu tak, aby ty dva kulervoucí riffy nezačaly nudit, a ukončí skladbu ve správný čas. To znamená, že každá má tak +/- tři minuty a celé album má kolem čtyřiceti minut.

A vůbec, riffy jsou v rámci možností originální (z kytary prostě nevymlátíte po padesáti letech něco, co by se vám nezdálo, jako byste to už někde slyšeli) a sóla jsou krátká a zabijácká, ale neprosazují se dost na to, aby nějak vyčuhovala a uchvátila. Nejlepší sólo je asi v poslední skladbě, “When the Sun Drowns in Dark”, která je vlastně celá výtečná.

Aby to nebylo jen rutinní album, nechybí ani pár experimentálních skladeb jako “ambientní” “The Seal” a nebo zaříkávačka (nevím jak to jinak nazvat) “Summoning the Future”, která mi připomíná některé skladby Cradle of Filth (“Archangel, Dark Angel, lend me thy light, through death’s veil till we have heaven in sight…”), ti používali tyto skladby a mezihry docela často.

Opravdovou třešničkou na dortu jsou pro mě covery, vyskytující se jen na limitované edici. Myslím, že Vader dělali vždycky nejlepší covery, které se dokázaly vyrovnat originálu, a covery “Black Metal” od Venom a “Fight Fire with Fire” od Metallicy, jsou opravdové psycho. Hostovali na nich zpěváci Bartlomej Krysiuk a Maciej Taff.

Nevím, co dál říct, moje recenze je stejně krátká jako album, které nepotřebuje patnáctiminutové skladby, aby vás rozdrtilo. Je to standardní vaderovské album – hutné a brutální riffy, velký vliv thrashe, rychlé bicí, krátká a zabijácká sóla. Je to rutina, ale kurevsky dobrá.


Behemoth – Evangelion

Behemoth - Evangelion
Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 7.8.2009
Label: Nuclear Blast Records / Metal Blade Records / Mystic Production

Tracklist:
01. Daimonos
02. Shemhamforash
03. Ov Fire and the Void
04. Transmigrating Beyond Realms ov Amenti
05. He Who Breeds Pestilence
06. The Seed ov I
07. Alas, Lord Is Upon Me
08. Defiling Morality ov Black God
09. Lucifer

Hodnocení: 8,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10
Earthworm – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Behemoth jsou dnes už velkou kapelou. Dávno přerostli všechno, co se kdy v Polsku urodilo (včetně Vader), a drápou se na samotný trůn extrémního metalu. Jejich hudba ve své podstatě nemá obdoby. Jsou v pozici, kdy si žádný úlet dovolit nemohou. Přesto je první poslech „Evangelion“ zklamáním. Po atmosférou nadupaném a barvitém „The Apostasy“ přichází… nářez. Pokud budete od „Evangelion“ čekat druhé „The Apostasy“, dostane se vám stejného zklamání. Když jsem tohle pochopil, došlo mi, že Behemoth stvořili další výjimečnou desku. Moje nadšení s každým novým poslechem stoupá a stoupá. Behemoth pro mě stojí na samotném vrcholu deathmetalového piedestalu a jen těžko si hledají konkurenci.

Oproti „The Apostasy“ je „Evangelion“ o hodně techničtější a agresivnější, možná nejagresivnější deska, jakou kdy Behemoth stvořili. Tentokrát se kapela obešla bez sborů nebo orchestrů (jen jeden malý je k slyšení v závěrečné „Lucifer“). Hned první dva záseky – „Daimonos“ a „Shemhamforash“ – jsou plivnutím do tváře všem, kteří si mysleli, že by se Behemoth vzhledem ke své stoupající prestiži mohli zaprodat podbízivosti. A právě druhá „Shemhamforash“ k nejvýraznějším songům na desce. Zuřivé zlo, které trhá kosti.

Vlajkovou lodí „Evangelion“ se stala „Ov Fire and the Void“, jeden ze dvou pomalejších kousků na albu, již podpořený kontroverzním videoklipem. Behemoth provokují rádi a dělají to chytře. Píseň má ale co říct i hudebně, takovéhle songy se totiž nerodí každý den. „Ov Fire and the Void“ se bezpochyby zařadí do zlatého fondu diskografie Behemoth po bok „Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000“ nebo „Slaves Shall Serve“. Skvost s naprosto lahůdkovým textem.

I když svojí vysokou kvalitu a své místo na desce mají všechny skladby, vyzdvihnout bych chtěl ještě „He Who Breeds Pestilence“. Krkavčí ryk a pomalé vyhrávky na jejím začátku a konci zní doopravdy jako inhalace morové nákazy. Můj tajný tip pro druhý videoklip. Korunu celému dílu nasazuje závěrečná osmiminutová blasfemie „Lucifer“. Jedna z nejúchvatnějších skladeb, jaké kdy Behemoth složili. Naprostá dokonalost. Nemám slov.

Naprosto strhující je grafika alba. Jako obrázek na internetu se mi obal moc nezdál, ale když jej držím v ruce a prohlížím booklet, jenom zírám. Za Behemoth stojí velká firma a je to znát. Na ničem se nešetřilo a všechno tak vypadá naprosto úžasně. Po výtvarné stránce je tohle jednoznačně to nejlepší od Behemoth. Booklet i celé vyvedení digipacku je jedním slovem nádherné. Za zhlédnutí stojí i bonusové DVD. 45 minut dlouhý dokument o nahrávání (pozor, nejedná se o záběry zveřejněné dříve na internetu) a pidi dokumentík o pořizování promo fotografií vám dá ucelený obraz o vzniku „Evangelion“ a na rozdíl od jiných bonusových disků vám pomůže celou nahrávku lépe pochopit.

Behemoth neustále rostou a nevypadá to, že by se někdy v blízké době chtěli zastavit. Po vydání minulé „The Apostasy“ jsem si říkal, že prostě není možné, aby se dostali ještě dál, aby se překonali. Jenže „Evangelion“ dokazuje, že to možné je. A i když mi to teď, při poslechu novinky, přijde jako nadlidský úkol, věřím, že i příští deska bude zase o vlásek lepší. Do té doby ale ještě můžeme všichni donekonečna sjíždět jedno z nejlepších alb, která letos vyšla.


Suffocation – Blood Oath

Suffocation - Blood Oath
Země: USA
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 3.7.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Suffocation – jméno, které by mělo být každému metalovému fanouškovi povědomé – se vrací s šestým albem, nesoucím název “Blood Oath”, a zároveň třetím albem po jakémsi reunionu kapely. Proč by měl to jméno každý znát? Jen pomyslete, co by asi dělal metal kdyby tihle chlapíci nezačali a neproslavili se s tvrdými, technickými riffy, superrychlými bicími a nechutným vokálem? Kam by se metal ubíral kdyby se tihle hoši nepodíleli na založení brutal death metalu? Fanoušci metalu, kteří si ovšem naserou do plen hned po prvních tónech opravdového death metalu, ať radši nečtou dál.

Ovšem i přesto, že Suffocation je opravdu brutalitka, nezapomíná se ani na melodie, kterých je v albu stejná dávka jako tvrdosti a techničnosti hraní. Kapela si opravdu dokáže pohrát se svými instrumenty/hlasem a vymýšlí super riffy a harmonie kytar. Kytarové duo Hobbs/Marchals se opravdu vyznamenalo a jeho práce je opět hlavním prvkem, nezapomínám ani na báječná kytarová sóla. Dalším důležitým prvkem je určitě vokál Franka Mullena, který je tvrdý, dostatečně nechutný a brutální, ale zároveň jsou mu (v rámci možností) i celkem dobře rozumět jednotlivá slova.

Ostatní se také předvedli skvěle, bicí jsou rychlé, technické, tvrdé a není možné si od bubeníka takovéto kapely přát víc. Baskytara je sice potichu, s troškou hledání a soustředění ovšem nezaniká a basákův skill je taky hodně slyšet, ale ještě aby ne, v takové čisté produkci. Ta je na celém albu asi to nejlepší, neunikne žádný tón, všechno absolutně bez jakéhokoliv šumu.

Co dál napsat? Celé album uteče jako voda, deset skladeb po +/- čtyřech minutách skončí dost rychle. Sotva začnete pořádně mlátit hlavou do rytmu prvního songu, už naskakuje druhý. Někdy možná přestanete vnímat a songy do sebe úplně zaniknou, což je jedním z mínusů. Vážně se mi občas zdá, jako bych to už slyšel před pěti minutami, ale moc to na kvalitě neubírá, právě teď poslouchám “Blood Oath” už potřetí za dnešek. Kdo ale neholduje death metalu, ať jde prosím zvracet za roh.


Divine Heresy – Bringer of Plagues

Divine Heresy - Bringer of Plagues
Země: USA
Žánr: death metal / deathcore
Datum vydání: 28.7.2009
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Facebreaker
02. The Battle of J. Casey
03. Undivine Prophecies
04. Bringer of Plagues
05. Redefine
06. Anarchaos
07. Monolithic Doomsday Devices
08. Letter to Mother
09. Enemy Kill
10. Darkness Embedded
11. The End Begins
12. Forever the Failure

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Divine Heresy je na první pohledmožná trochu neznámá skupina, ale po představení jejích členů vám dojde, že se nejedná o žádné amatéry. Nejznámějším z kapely bude určitě robustní kytarista Dino Cazares (Fear Factory), který celou formaci táhne a dokazuje, že je pro ni nepostradatelný. Už jen tím, že si místo klasické šestistrunné kytary vybral nástroj s osmi strunami, na který to zvládá stejně dobře. Někdo takový by se těžko nahrazoval. Mikrofonu se chopil Travis Neal (ex-The Bereaved, Pushed), který je pro toto album nový a nahradil dosavadního Tommyho „Vexta“ Cummingse. Za bubny usedá excelentní Tim Yeung (ex-Nile) a na basu hraje Joe Payne (ex-Nile).

„Bringer of Plagues“ je teprve druhým studiovým albem, takže Divine Heresy je poměrně mladá skupina. Prvním albem bylo „Bleed the Fifth“ a vyšlo taktéž pod firmou Roadrunner Records, se kterou Dino Cazares spolupracuje po několik let.

Začneme s hodnocením obalu na CD. V tomto směru skupina skoro nemá konkurenty, už na minulém albu vypadal obal velice skvěle, jedním z nejlepších, co se poslední dobou rodí. Ani „Bringer of Plagues“ nezklamal, dostává se podobného vzhledu. Opět je zde hlavní postavou kostlivec a vše je v takovém temném stylu, což k Divine Heresy prostě patří.

Při poslechu alba občas některé písně vyzní tak, jako by zde byl souboj CazareseYeungem. Máte tu tvrdé kytarové riffy osmistrunné kytary a skvělé ukázky „double-bass“ bubnovaní, které je dle mého vkusu až moc nahlas a převyšuje vše ostatní, takže občas zvuk kytary není až tak slyšet, jak by to chtělo. To samé se týká basy, kterou jsem na celém albu vůbec nezaslechl, ale zase nevím, jak by to znělo bez ní, moc velký rozdíl to být stejně nemůže. Ale nebojte, ne, že by to s tou kytarou bylo až tak drastické, ostatně hned s prvním riffem první písně vám Dino ukazuje, že umí…

Určitě ještě stojí za zmínku srovnání předchozích vokálů s nynějšími, každý má něco do sebe, oba zpěváci jsou si hodně podobní stylem, Tommy Vext byl velice dobře nahrazen, důkaz toho, že skupina si pečlivě vybírá lidi a nevezme prvního chlápka na ulici. Vext měl přeci o něco lepší growlovací část než tu s čistým zpěvem, u nového zpěváka je to naopak, kde se mi od něj čistý zpěv velice libí, výborný důkaz je hned v druhé písni „The Battle of J. Casey“ anebo ve čtvrté „Bringer of Plagues“. Uvidíme, jak Travis Neal bude vypadat na živých koncertech, protože podle videí, co jsem viděl, tak Tommy Vext naživo exceluje, je plný energie a dokáže dobře zapojit a rozhýbat publikum, což je jeden z hlavních úkolů zpěváka.

Divine Heresy je celkově skupina se skvělými živými koncerty, které patří mezi její přednosti. Po jejich akci budete rádi, jestli budete vůbec moct chodit. Doufejme, že občas zavítají i k nám. Typickým songem na koncerty je šestá „Anarchaos“, kde si můžete perfektně vyřvat hlasivky při refrénu, kdy zpěvák sám vyřvává „Anarchaos“, naživo to k tomu přímo vybízí. Skupina ale umí i zpomalit a trošku „změkčit“, tato poloha se k vám dostane v posledních dvou písních „Darkness Embedded“ a „The End Begins“.

Abychom si to tu nějak shrnuli, co od desky očekávat… Pokud jste fanouškem Fear Factory, Chimairy či All That Remains, toto album bude přesně pro vás. Na „Bringer of Plagues“ můžete očekávat nejlepší prvky právě jmenovaných skupin. Z Fear Factory tu máte riffy od stejného kytaristy, z Chimairy a All That Remains jejich brutalitu, podobné vokály a zhruba stejnou rychlost songů. Zkrátka očekávejte brutální nářez, pokud máte chuť si vyčistit hlavu headbangingem a nevíte u čeho, zkuste toto album, které je pro tuhle zálibu mnoha lidí jako dělané. „Bringer of Plagues“ je průměrným albem, nikoho neurazí, ale žádnou velkou díru do světa neudělá. Hodnocení našich redaktorů se nijakým velkým rozdílem neliší, tudíž zde panuje povětšinou stejný názor.


Acheron – The Final Conflict: Last Days of God

Acheron - The Final Conflict: Last Days of God
Země: USA
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 30.4.2009
Label: Displeased Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Když jsem asi tak před rokem zaslechl první zvěsti o novém albu amerických satanášů Acheron, docela mě to překvapilo. Až do té doby jsem byl totiž přesvědčen, že minulý zásek “Rebirth: Metamorphosing into Godhood” z roku 2003 je závěrečnou kapitolou v historii kapely. Jak vidno, hlavní rouhač Vincent Crowley nakonec změnil názor a rozhodl se svoji smečku obnovit.

Acheron vždy znamenali death metal s lehkou příměsí blacku. A právě vkusná kombinace těchto dvou stylů také činila jejich hudbu opravdu zajímavou. Hned po prvním poslechu novinky “The Final Conflict: Last Days of God” je ale jasné, že skupina na black metal téměř rezignovala. Acheron v roce 2009 jsou převážně death. Je to chyba? Jak pro koho, mě osobně to jako zarytého black metalového maniaka překvapilo nemile, i tak jsem se ale snažil k albu přistupovat nezaujatě. Vždyť i death metal je dobrá muzika.

Co zůstává při starém, je střední tempo, které na celém albu převažuje. To Acheron vždycky slušelo nejvíc a i na “The Final Conflict: Last Days of God” mají ty pomalejší kousky největší koule. Ve vyšších rychlostech to trošku skřípe, ale jak se zpomalí, stojí to za to. Pochválit se musí také sóla, protože právě tyhle kytarové exhibice tvoří jedny z nejsilnějších momentů jednotlivých songů. A to říkám jako někdo, kdo sólíčka moc nemusí. Na druhou stranu se musí body strhat nazvučení bicích. Hlavně kopáky nejsou skoro slyšet, takže si milovníci sypaček moc neužijí.

Nezměnila se ani témata textů. Stačí se jen podívat na název alba a názvy písniček a budete mít hned jasno, o co tady kráčí – pohrdání a odpor ke všemu, co jen trochu zavání náboženstvím… ne nadarmo býval Vincent Crowley svého času jedním z nejvyšších představitelů Církve Satanovy. Pro lepší představu doporučuji shlédnout oficiální stránky kapely, plné obrázků hořících kostelů a přeškrtaných náboženských symbolů. Docela romantické (smích).

Sečteno a podtrženo, “The Final Conflict: Last Days of God” je deska v pohodě. Přes mírné počáteční zklamání má album své kvality. Nejlepší dílo Acheron“Anti-God, Anti-Christ” – zůstává nepřekonáno, přesto se jedná o solidní hudbu.