Archiv štítku: death metal

Atheist – Jupiter

Atheist - Jupiter
Země: USA
Žánr: progressive / technical death metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
Earthworm – 7/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

17 let je sakra dlouhá doba, která dokonce dosahuje/přesahuje věk několika členů naší redakce. Přesně tak dlouho musela hromada fanoušků čekat na další nálož jazz-metalu od Atheist – jedněch ze zakladatelů žánru. Podařilo se po tak dlouhé době kapele kvalitativně alespoň navázat na svoji předchozí tvorbu? Co se změnilo kromě obsazení ve skupině? Čtěte dál…

Předtím, než se začnu zaobírat tím, co je nového a co zůstalo z “oldschool Atheist“, si dáme malou lekci z hudební historie. Svého času byla kapela Atheist absolutně revoluční – kombinovat jazz a death metal si dovolil opravdu málokdo, a ač byly výsledky jakkoliv geniální, tato kombinace nedostála zaslouženého pochopení mezi posluchači. Nyní se ale na Atheist pohlíží jako na fotříky, kteří začali s tím, co teď máme tak rádi, a jejich starší alba se stala klasikami žánru.

S dobou se ale změnila i kapela. Ne že by zapomněli, jak božsky ovládat svoje nástroje, to ne, všichni ovládají svůj instrument absolutně precizně, přesně jako před dávnými časy, zádrhely jsou jinde. Například produkce – dříve celkově tišší, s výraznější baskytarou a dnes co nejhlasitější. Další a velmi podstatnou změnou je to, že z jazz-metalu už je spíš obyčejný technický death. Nechci říct, že technický death metal je obyčejný, ale už není nic neobvyklého a Atheist se k němu hrdě přihlásili odebráním spousty jazzových prvků a pasáží, které byly dříve tak skvělé. Možná to bude baskytarou, která, dle mého názoru jazzu vládne – na albu “Jupiter” totiž baskytarista chybí, takže si ji musel vzít na paškál kytarista Jonathan Thompson a možná proto je většinou basovka zastrčená někde vzadu, jednoduše je znát, že to není jeho nástroj a určitě tak bylo album obráno o spoustu úžasných momentů.

Další změnou je vokál. “Zpěv” Kellyho Schaefera na tomto albu k hudbě prostě nesedí tolik, jako na starších peckách a abych řekl pravdu, v některých pasážích umí dokonce být pěkně otravný. Chápu, že chlapi chtěli co nejdříve vydat nový materiál, ale možná by to chtělo nejdřív promyslet personální změny a zkusit někoho kdo hraje primárně na basovku a taky někoho, kdo umí líp skřekovat do mikrofonu.

I přesto, že jsem byl asi dost kritický, je album velmi kvalitní. Jak jsem již řekl, Atheist znovu hrají božsky, hrají tvrdě, technicky a zaručeně vám nakopou prdel. Tradičně se nezabývají stopáží alba, která je jen něco málo přes 30 minut, takže se nemusíte bát, že by vám nezbyl čas na soustředěnější poslech. Určitě si získá jak fanoušky žánru, tak nováčky, co ho zrovna objevili. Já jsem se zhostil recenze jako překvapený fanda kapely a pojal jsem ji (i když jsem to tak původně neměl v úmyslu) jako porovnání starých a nových Atheist. Už to není tak experimentální a nepředvídatelná jízda jako jsou starší desky, ale určitě si s albem užije každý.


Další názory:

Nikterak se netajím tím, že mi technická hudba v drtivé většině případů nic neříká, ale “Jupiter”… ten do té drtivé většiny nepatří. Obecně mám radši hudbu jednoduchou či dokonce primitivní (co do formy, nikoliv obsahu samozřejmě), ale comebackové album technických pionýru Atheist je prostě šleha. Technická orgie na entou, která ani na vteřinu nesklouzne k samoúčelnosti, do poslední noty promyšlená, ekvilibristickou hráčskou technikou poháněná jízda, která vás prostě převálcuje, ať se bráníte jakýmkoliv způsobem. Výlet na “Jupiter” vás semele a vyplivne jak rozsekané na kousíčky… a vy si ještě budete řvát o přídavek. V záplavě se mladých, mé osobě nic neříkajících technických kapel se vrátili veteráni Atheist a všem rázně ukázali, kdo že to tady kurva je žánrový král!
H.


Hate – Erebos

Hate - Erebos
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.11.2010
Label: Listenable Records

Tracklist:
01. Genesis
02. Lux Aeterna
03. Erebos
04. Quintessence of Higher Suffering
05. Trinity Moons
06. Hero Cults
07. Transsubstance
08. Hexagony
09. Wrist
10. Luminous Horizon

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoliv Hate přece jenom patří mezi ty více známé akvizice na polské scéně, vždy stáli spíše ve stínu Vader a hlavně stylových souputníků Behemoth. Právě v podobnosti s kolegy z Behemoth tkví zřejmě ten největší problém Hate – i když to nejspíš kapela nebude slyšet ráda, jsou to právě oni, kdo ze souboje dvou polských bestií odchází jako poražený. Nechápejte mne špatně, Hate rozhodně nejsou nějaká laciná kopírka svých známějších krajanů, spíše bude přesnější říci, že obě skupiny používají podobné vyjadřovací prostředky, jejich nahrávky mají obdobnou atmosféru, zdobí je vcelku podobný vývoj. Naneštěstí pro Hate je ta podobnost natolik velká, že ať se jim to líbí nebo ne, srovnání se prostě nedá vyhnout. A možná celkem paradoxně jsou právě s novinkou „Erebos“Behemoth blíže než kdy dřív…

Syntéza death metalu s nádechem černého bratříčka, riffování, struktury songů, sólování, důraz na techniku bez ztráty atmosféry, growling… to vše připomíná Behemoth. I když na obranu Hate je nutno dodat, že do této pozice „následovníků“ byli odsunuti pouze díky tomu, že jméno Behemoth je provařenější, jinak totiž Hate hrají dokonce o rok déle než jejich kolegové a svůj podobný styl si pilovali souběžně. Už jen díky tomu se jen těžko tvrdí, že by jedna kapela od druhé (nebo obráceně) kopírovala.

Nic z výše řečeno ale neudělá nic s faktem, že Hate právě vydali desku velice slušnou a obstojnou. „Erebos“ zaujme třebas vymazlenou grafickou podobou, silným tahem na bránu nebo solidními skladatelskými nápady. Pořád se tam něco děje, skladby nestojí na místě, naopak s radostí uhánějí vstříc pekelnému závěru. Já osobně jsem sice očekával spíše jiný směr a tipoval jsem, že se Hate na „Erebos“ naopak pokusí výše nejednou zmiňované veličině extrémní scény oddálit, než aby se jí ještě více přiblížili, ale nejde albu upřít, že se poslouchá v podstatě samo. Hate si s nástroji rozumí a nápady se jim v mozkovnách rodí, jen to hvízdne, a to není k zahození.

Desku otevírá na španělku vybrnkané intro „Genesis“, které nářezu-chtivého posluchače zdárně nabudí, a jde se na věc. Vyjmenovávání poloviny tracklistu v daném pořadí si jednou odpustíme, snad to protentokrát přežijete, a zastavíme se rovnou u vrcholů nahrávky, mezi něž jistě patří „Trinity Moons“, která je vybavena výtečnou vokální linkou, pěknou gradací a hlavně drtivým, prdel nakopávajícím refrénem. Dost jsem si oblíbil i takovou „Hexagony“, kde mě zaujala hlavně sólová kytara kouzlící velice výživné melodie a především skvělé sólo (jen tak mimochodem, všechna kytarová sóla na „Erebos“ patří mezi ty nejzajímavější momenty).

Musím se přiznat, že já osobně z podzimních novinek na polské scéně sáhnu mnohem radši po jiných kouscích (jen tak namátkou bych doporučil nové fošny Non Opus Dei, Moon, Morowe a Massemord), ale ani proti Hate ve své podstatě nemohu říct křivé slovo. Snad až na tu dokola omílanou podobnost s Behemoth, kterou si bere do huby snad každý recenzent (ono se totiž tomu dá opravdu jenom těžko vyhnout – jen hluchý by to neslyšel), otočíme-li to však na druhou stranu, právě fandové Behemoth si na „Erebos“ jistě s chutí smlsnou. Za nějakých těch pár desítek minut vašeho času to jistě stojí.

Na závěr, abychom pořád neporovnávali s onou kapelou od B, ale i v kontextu předchozí tvorby samotných Hate, se sluší zmínit, že „Erebos“ se mně osobně jeví přibližně na stejné úrovni jako minulé „Morphosis“, předchozí „Anaclasis: A Haunting Gospel of Malice & Hatred“ (aneb nechť žijí úsporné názvy), které považuji za dosavadní vrchol kariéry Hate, však stále zůstává nepokořeno.


The Wretched End – Ominous

The Wretched End - Ominous
Země: Norsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 25.10.2010
Label: Nocturnal Art Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Red Forest Alienation
03. The Armageddonist
04. Last Judgement
05. Of Men and Wolves
06. Numbered Days
07. With Ravenous Hunger
08. Fleshbomb
09. Human Corporation
10. Residing in Limbo
11. The Juggernaut Theory
12. Zoo Human Syndrome

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Ačkoliv legendární Emperor vzešli z prostředí podzemního norského black metalu, zanechali v metalové scéně znatelný otisk, v rámci samotného black metalu jeden z největších. Po ukončení studiové činnosti v roce 2001 a jakékoliv činnosti v roce 2006 však už posluchačům nezbývá nic jiného než zaměřit pozornost na projekty, do nichž se jednotliví členové postupem času rozutekli. Za posledních pár let bylo nejvíce slyšet o frontmanovi Ihsahnovi, který nabízí vysoce sofistikovaný progresivní metal na svých sólových albech (poslední „After“ vyšlo letos v lednu), nás dnes ale zajímá jiná část černěkovového Císaře – kytarista Samoth

Už je to nějaký ten pátek, co Samoth zformoval projekt Zyklon (neplést se Zyklon-B, kde Samoth společně i s Ihsanem kdysi dávno rovněž působili, to je úplně jiná kapela), který dokonce nějaký čas fungoval i souběžně s Emperor. Roku 2007 se však Zyklon postupně uložili ke spánku, aby byl letos v lednu oficiálně ohlášen rozpad. Tyto události celkem logicky vedly Samotha ke zformování projektu nového, jímž je (pozor, přijde zápletka) právě The Wretched End. A aby to nebylo jen tak, přizval si k sobě Samoth i další dva známé hudebníky – bubeníka Nilse Fjellströma, jehož si asi většina z vás bude pamatovat jako DominatoraDark Funeral (od nichž jen tak mimochodem letos odešel), a baskytaristu, kytaristu a zpěváka CosmaMindGrinder (jako host se ale třeba objevil i na několika albech Windir). Zasvěcené úvahy o all-star projektech tentokrát vynecháme a podíváme se rovnou na zoubek desce, kterou toto trio vyplodilo…

Kdo by si myslel, že ze spolupráce tří de facto blackmetalových hudebníků vznikne dalšíblack metalový projekt, ten bude možná po poslechu debutu „Ominous“ překvapený. Samotní The Wretched End ale už relativně dlouho dopředu avizovali, že se bude jejich nové působiště pohybovat na pomezí thrash a death metalu, a slibovali, že by se na desce měla tříštit moderní i oldschoolová tvář obou zúčastněných stylů. A světe div se, ono tomu tak opravdu je. Většinou hudebníci plácají všelicos, ale tentokrát, musím uznat, mi vcelku usnadnili práci, jelikož lépe se asi „Ominous“ vystihnout nedá. Vážně totiž zní jako střet oldschoolového death metalu, jeho modernější odnože a stejně tak obou podob thrash metalu.

A co dál od „Ominous“ čekat? Především opravdu vydatnou nálož riffů, které tu a tam zajíždějí více do death metalu, támhle zase do thrashe, a o kousek dál zase drtí v přirozené fúzi obou. Výjimečně vystrčí růžky i lehký odér black metalu (např. „The Armageddonist“), ale nejde o nic velkého. K tomu si domyslete královskou porci melodií a přihoďte v pozadí jedoucí blastbeat (jak někdo pár let cvičí v Dark Funeral, tak se mu ty hnáty jen tak nezastaví…). Máte to? Dobrá, navrch ještě přihoďte ukázkově „vychlastaný“ vokál a dostanete… „Ominous“ v celé své kráse.

Zatím to zní celkem dobře, co říkáte? Ono to totiž celkem dobré je, jenže druhá stránka věci je fakt, že „Ominous“ toho v podstatě o moc víc nenabízí. The Wretched End do toho sice buší ukázkově, to ano, ale po celou hrací dobu takřka stejně. Netvrdím, že není potřeba si čas od času vyklepat mozkovnu o pořádně rubačky, ale já osobně jsem od takových kapacit čekal možná o malý kousíček víc. Nechápejte mě však špatně, pořád je to dobré album. Snad víte, jak to myslím. Nic to nemění na faktu, že každý song má ve své podstatě ty nejlepší předpoklady natrhnout vám kaďák, přičemž některé kousky se vážně povedly. Já osobně jsem si oblíbil nejvíce již zmiňovanou „The Armageddonist“, valivou „Numbered Days“ (vrchol!) nebo předposlední „The Juggernaut Theory“ s opravdu skvělým závěrem s vynikajícím sólováním a melodiemi.

The Wretched End

Sečteno, podtrženo, výsledek několikrát zkontrolován – „Ominous“ je solidní album, poslouchá se vážně skvěle a na nějaký čas člověka zabaví. Žádná supernova, která by vám ustřelila palici až na Měsíc, se však nekoná. Každopádně to ale celé minimálně za jeden poslech stojí, o tom žádná. Jako osvěžení mezi neustálým sjížděním novinky Deathspell Omega je to celkem v pohodě (smích). Dobrá, tohle už bylo trochu mimo mísu, takže to radši pro dnešek už utneme…


Triptykon – Shatter

Triptykon - Shatter
Země: Švýcarsko
Žánr: black / death / doom / gothic metal
Datum vydání: 26.10.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Shatter
02. I Am the Twilight
03. Crucifixus
04. Circle of the Tyrants [live; Celtic Frost cover]
05. Dethroned Emperor [live; Celtic Frost cover]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Existuje obrovský přehršel dobrých kapel. Těch výborných je o něco méně, stále jich však po světě běhá relativně mnoho. Oproti tomu skupin skrz naskrz geniálních je jako šafránu, ale najdou se i takové. A pak je ještě jedna speciální… hm, říkejme tomu kategorie. Hudba z jiného vesmíru. Zhmotněná dokonalost, neuchopitelný perfekcionismus. A ze všech těch tisíců hudebních těles, která kdy po zemi chodila, se toto dá říct pouze o dvou z nich. Bathory a Celtic Frost. To prosím berte jako fakt, nehodlám o tom diskutovat. Za svůj život jsem toho už slyšel opravdu hodně, dost na to, abych s neochvějnou jistotou věděl, že lepší muziku nikdy nikdo nesložil a už ani nikdy nesloží.

Co s tím vším mají společného Triptykon, už jistě víte. Život této formace začíná se smrtí legendárních nestorů všeho extrémního, Celtic Frost. Když se rozepře uvnitř skupiny staly v roce 2008 nesnesitelnými, hlavní vůdce Thomas Gabriel Fischer radši dobrovolně odešel, než aby byl nucen řešit nehudební spory, a své síly zaměřil na nový projekt Triptykon. Druhá vůdčí persóna, Martin Eric Ain, měla hraní už jen jako koníček a vrátila se tak ke své živnosti. A nakonec, nově příchozí bubeník Franco Sesa, původce onoho sporu, upadl v zapomnění stejně rychle, jako se znenadání díky vstupu do Celtic Frost v roce 2004 dostal do popředí zájmu metalových posluchačů. Podobně jako kdysi dávno skončili Hellhammer, z jejichž popela Celtic Frost vzešli, umřeli i Celtic Frost, aby se zrodili Triptykon – nová epocha v historii tohoto švýcarského kultu.

Aktuální minialbum „Shatter“ ve své podstatě vyšlo proto, aby řeklo všechno to, co první deska „Eparistera Daimones“ z března letošního roku říct nestačila. Neboli, jinak řečeno, skladby obsažené na „Shatter“ dostaly svou finální podobu už na konci roku 2009 při nahrávacím procesu „Eparistera Daimones“, na samotné album se však díky stopáži nedostaly. Avšak je nutno dodat, že zcela nová je na aktuálním minialbu pouze jediná píseň – „I Am the Twilight“. Titulní „Shatter“ se již objevila na japonské edici „Eparistera Daimones“ (není žádným tajemstvím, že vydavatelé v Japonsku si pro domácí trh vždy žádají bonusy navíc oproti zbytku světa). „Crucifixus“ je pak v podstatě úplně první písní, již jsme kdy měli možnost pod hlavičkou Triptykon slyšet, neboť ji kapela svého času nahrála na MySpace účet jako první ukázku tvorby. Na novém EP je ale v zremasterované verzi s novým mixem. Poslední dva kousky – „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“ – nejsou ničím jiným než koncertními záznamy (festival Roadburn v Nizozemsku, 16. dubna 2010) letitých fláků od Celtic Frost, které Triptykon stále hrají na svých koncertech.

Úvodní „Shatter“ není ničím menším než jasným důkazem toho, proč Thomase Gabriela Fischera považuji společně s Quorthonem za největšího metalového skladatele a hudebníka. Jen těžko se věří tomu, co tento člověk dokáže plodit za skvosty. Nehledejte v té větě nic tak přízemního jako byť i jen sebemenší náznak ironie, je to opravdový klenot, zhudebněná genialita, perla, před níž je nutné se prostě sklonit, plná neuchopitelné obskurní atmosféry, která, když se do ní pozorně zaposloucháte a necháte se jí zcela pohltit, přesahuje lidské chápání. Možná to budete brát s úsměvem, ale já to myslím smrtelně vážně, přestože se to slovy jen těžko popisuje. Hudbu, jako je tato, je prostě nutné slyšet a prožít na vlastní kůži… a to mi věřte, že v tomto případě nejde jen o vyčpělou formulku, nýbrž o holý fakt.

Úvodní bicí pasáž nastolí pomalé, majestátní tempo, jež skladbě dodává zatěžkanou a temnou auru. Odporně zboosterovaná baskytara Vanji Slajh dá vzpomenout na legendární Godflesh a celé dílo dokonávají táhlé riffy a hlasová deklamace, z nichž běhá mráz po zádech. Není to nic složitého, v jednoduchosti se však skrývá neuvěřitelná síla a jeden takovýto svým způsobem až primitivní riff má v sobě mnohem více atmosféry a kouzla, než kolik jich dokážou vyprodukovat jiné skupiny za celou svou kariéru. Korunou budiž melodická kytara, jejíž linky dodávají „Shatter“ až jakýsi nezemský přesah, a neskutečně působivý refrén. Takto zní opravdová hudební síla. To se prostě musí slyšet a vnímat všemi smysly.

Druhá „I Am the Twilight“ je dusivý osmiminutový žalozpěv, tíživá óda na bolest, nátlaková litanie konce lidstva. Svou náladou mi svým způsobem chvílemi připomíná kompozici „Temple of Depression“ z desky „Monotheist“, ale v mnohem pomalejší a těžší podobě. Oproti tomu industriálně-ambientní kakofonie „Crucifixus“ jako by z oka vypadla agonické „Triptych: Totengott“ oproštěné od zvířecího maniakálního vokálu, a právě s ní minialbum „Shatter“ v podstatě končí.

Triptykon

Následující dvě položky „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“, plnící roli jakéhosi bonusu, jsou, jak již bylo řečeno výše, pouze koncertními záznamy dávných klasik Celtic Frost, z nichž ve druhé jmenované hostuje Nocturno CultoDarkthrone. Těžko je porovnávat s kultovními předlohami, je to prostě jiné, což vlastně není žádným překvapením vzhledem k faktu, že je hraje v podstatě jiná skupina a že jejich autor je dnes o 25 let starší než v době jejich vzniku. Ale originál je originál, už jen protože jej má člověk zažitý.

Spíše než pro obyčejného posluchače je „Shatter“ určeno pro věrné příznivce Celtic Frost (a když říkám Celtic Frost, myslím tím automaticky samozřejmě i Hellhammer a samotné Triptykon). Já osobně, jakožto jeden z nich, jsem s pořízením neváhal ani minutu, už jen pro tu radost v duši, že má člověk další dílek do sbírky nosičů této legendy. Tak či tak, kruh se díky „Shatter“ uzavírá a kapitola „Eparistera Daimones“ definitivně končí a příští rok… příští rok se začne psát nové dějství s druhou dlouhohrající deskou. Číselně „Shatter“ hodnotit nebudu, už jen protože obsahuje pouze 17 minut nové muziky, byť neskonale výživné, každému je ale jistě jasné, že hudebně je to 10/10.


Hail of Bullets – On Divine Winds

Hail of Bullets - On Divine Winds
Země: Nizozemsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 11.10.2010
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Od debutu “…of Frost and War” tehdy právě vzniknuvšího death metalového allstar projektu Hail of Bullets jsem před dvěma lety nečekal v podstatě nic. A dostal jsem totální inferno, absolutní nářez, death metalové album roku, nazývejte to jak chcete, byla to prostě parádní jízda. Oproti tomu od pokračování “On Divine Winds” jsem toho zase možná očekával až moc. Ne že by se jednalo o špatné album, to v žádném případě, jenom, všem prohlášením kapely navzdory, na svého předchůdce “…of Frost and War” prostě nemá. To je asi tak největší a zároveň jediný problém “On Divine Winds”

Pokud ale pomineme tento fakt, jedná se stále o skvělou death metalovou hoblovačku holandské školy. Oldschool páchne až za roh, na sto honů a ještě dál. A to je jedině dobře, takhle to já mám totiž v death metalu rád – žádné debilní zasekávačky, technické orgie nebo hmatníkové masturbace, ale riffová palba, která vám urve hlavu, koule a kdo ví, co všechno ještě. A právě tento recept dovedli všichni zúčastnění mistři v oboru pod hlavičkou Hail of Bullets takřka k dokonalosti.

Upřímně řečeno, opravdu hodně mi nesedí úvodní (nepočítáme-li intro “The Eve of Battle”) zásek “Operation Z”, jenž dostal i podobu videoklipu. Nevím proč, ale vůbec mě nebere a zřejmě právě on může za to, že jsem byl na první poslech z “On Divine Winds” zklamaný, jelikož se nachází hned na začátku a stará se o “ten první dojem” z nahrávky. Hned s následující písničkou “The Mukden Incident” už je to však jiné kafe. Parní válec začne drtit na 110% a vy proti té masáži riffů, drtící rytmiky a mocného řevu Martina van Drunena nebudete mít šanci.

A dál? Dál už ani není moc co psát. Dobré songy jsou od třetí položky dál vlastně všechny. Ano, já osobně mám své oblíbence, třeba “Full Scale War”, “Guadalcanal” nebo “Tokyo Napalm Holocaust”, ale vedle nesáhnete s žádným kouskem. I přesto mi však “On Divine Winds” jako celek nepřijde tolik dobré jako až po strop nadupané “…of Frost and War”. Jestli však na death metalu staré školy ujíždíte, na “On Divine Winds” si s chutí pošmáknete.


Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy, Endless

Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy
Datum: 2.10.2010
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Corrupted Melody, Endless, Public Relations, Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy

Na tuto akci jsem šel hlavně kvůli jen dvou kapelám – Silent Stream of Godless Elegy, o kterých jsem dlouhou dobu veděl, že tvoří jen a jen kvalitně, ale nikdy jsem se k pořádnému poslechu nedostal; a dále pak řecké bestie Septicflesh, na které jsem se těšil hodně dlouhou dobu.

Tento večer zahrálo celkem pět kapel, znal jsem jen dvě jmenované, takže jsem úvodní Public Relations vynechal. První jsem viděl tedy až české Endless a musím říct, že to bylo otřesné. Hudba bez jakékoliv originality, nápadu. Pouze nuda a to, že měli stejný čas jako Silent Stream of Godless Elegy, mi přijde jako urážka hudby. Nejen, že přetáhli svůj začátek o nějakou půlhodinu, ale celková show byla také hrozná. Endless už nikdy více.

Konečně přichází na scénu něco, co je zajímavé. Silent Stream of Godless Elegy mají více nástrojů, přesto ladili mnohem kratší dobu než Endless. Znal jsem jen jeden song, a to “I Would Dance”, který zahráli při ladění. Musím říct, že už jen ten kousek mě naprosto odrovnal. Nečekal jsem, že bude jejich show takhle geniální. Hned po prvním songu jsem pochopil, proč si je Season of Mist vybrali na celosvětové vydání. Silent Stream of Godless Elegy za svých 45 minut zahráli lépe než headliner večera Septicflesh. Opravdu. Zahráli jak starší věci, tak i novinky, které budou na nové desce “Návaz”. Například “Skryj hlavu do dlaní”, která byla opravdu skvělá. Hodně se mi líbila i “Slava”, kterou už má kapela v repertoáru dlouho, ale na albu se objeví až na “Návaz”. Největší uspokojení ale příchází s “I Would Dance”, což je naprosto výborná píseň, která nemá jedinou chybu. Z novinky se objevila i “Pramen, co ví”, ale “Skryj hlavu do dlaní” byla ale o něco lepší. Zkrátka jednoduše, Silent Stream of Godless Elegy zahráli naprosto dokonale. Kdyby se z jakehokoliv důvodu stalo, že Septicflesh nemohou nastoupit, tak by mě to tolik nemrzelo, protože to fakt bylo výtečné. Pokud vás zajímá další část setlistu, tak moc neposloužím. Songy jsem neznal, takže si pamatuju jen ty, které hlásili. K výše jmenovaným můžu přidat ještě “Pohanská”.

Septicflesh od startu nasadili rychlé tempo. Od začátku do konce to byl nářez, stál jsem přímo u kytaristy, takže jsem měl riffy hned z první ruky. Naposlouchané jsem měl hlavně “Communion”, ze kterého se objevily pecky typu “Anubis”, “Lovecraft’s Death” nebo lahůdka na závěr, “Persepolis”. Ze starších zazněly třeba “Unbeliever”, “DNA” a “Red Code Cult”. Trošku mě ale mrzelo, že Septicflesh nezahráli žádnou ukázku z právě připravovaného alba, které hned po koncertu jeli mixovat do Švédska. Po Septicflesh jsem rovnou odešel, se svou ulovenou paličkou od bicmena jsem neměl chuť na kapelu, kterou ani neznám, a tak jsem to zabalil.

Celý večer trochu trpěly zpěvy. U Endless jsem nerozuměl ani slovo, u Silent Stream of Godless Elegy se to trochu zlepšilo, stále to ale nebylo ideální. U Septicflesh opět podprůměr, rozumět nebylo skoro nic, takže jsem se věnoval hlavně neskutečným bicím a skvělým riffům a slova si domýšlel, jelikož jsem je měl hodně naposlouchané.

Aby koncert byl dokonalý, vyhodil bych zbytečné kapely jako Endless a Public Relations. Silent Stream of Godless Elegy posunul na headlinera a na hraní jim dal přes hodinu a půl, po nich by zahráli Septicflesh se stejným časem. To je ale jen mé přání a tak doufám, že se na SepticfleshSilent Stream of Godless Elegy podívám opět v budoucnu.


Kataklysm – Heaven’s Venom

Kataklysm - Heaven's Venom
Země: Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 13.8.2010
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

S Kataklysm je celkem potíž. Nahrávkám od “Epic: The Poetry of War” dozadu jsem nikdy nepřišel na chuť, od desky “Shadows and Dust” z roku 2002 mě ale jejich hudba najednou začala totálně zabíjet. Po dvou vrcholných dílech “Serenity in Fire” a hlavně “In the Arms of Devastation” přišlo o něco málo slabší, ale stále dobré “Prevail” a konečně letos aktuální “Heaven’s Venom”. Naneštěstí však musím prohlásit, že i přes opětovnou spolupráci s Tue Madsenem, který má prsty právě v nejlepším albu “In the Arms of Devastation”, je to opět ještě horší.

Kataklysm pokračují v kurzu nastaveném s “Shadows and Dust” a navrch přidávají i několik ingrediencí ze staršího období. Všechno namíchali s umem dlouhé roky fungující kapely, výsledek prostě musí dopadnout dobře… jenže, vážně musí? Ono, vlastně není Kataklysm moc co vytýkat – posluchačům v podstatě dávají to, co chtějí slyšet. Po technické stránce taky žádné chyby – kvalitní zvuk, instrumentální level na výši, ale…

…prostě to celé tentokrát tak nějak nefunguje. Na první pohled je všechno, jak má být. Jen to kouzlo je pryč. Ten pocit “něčeho navíc” už v tam není. Kataklysm se po těch letech začínají točit v kruhu. To, co před pár lety fungovalo dnes už nefunguje. Tam, kde dřív byla kulervoucí jízda, je dnes už jenom prázdné riffování. Tam, kde dřív vystrkovaly růžky různé vyhrávky a atmosféra, zbyly jen nezáživné pokusy znít promakaně.

Když “Heaven’s Venom” poslouchám, vždy po určitě době přestanu vnímat, co to vlastně hraje, vždy se to zvrhne do jakési “letargie”. Sem tam si klepnu nohou rytmu, občas nějaký nápad celkem ujde, ale jedná se jen kratičké střípky. Půl hodiny po dohrání už si z alba nepamatuji v podstatě nic. Tak daleko se ale většinou ani nedostanu, protože desku vypínám tak v půlce hrací doby a pustím si radši něco, co mě opravdu baví. Nerad to říkám, ale Kataklysm“Heaven’s Venom” spadli do nicneříkajícího průměru.

Druhá polovina “Heaven’s Venom” je celkově o něco málo lepší než první část, ale prokousat se k ní je docela oříšek. Avšak ani pár obstojných melodií ke konci desky tu bídu nezachrání a už vůbec nic nezmění na faktu, že naprostá většina “Heaven’s Venom” není nic jiného než vata. Celé to na mě působí spíchnuté narychlo horkou jehlou, jen aby prostě něco vyšlo. Je to taková… hm… rychlokvaška.

Pochybuji, že bych se kdy k “Heaven’s Venom” po napsání recenze vrátil. Tohle je přesně ten typ nahrávky, za níž bych v životě neutratil peníze na koupi originálu. Abych vám to řekl zcela upřímně, “Heaven’s Venom” mi nestojí ani za to, aby mi to stažené zabíralo těch pár desítek megabytů na počítači. Doufám, že plánovaná druhá deska spřízněného projektu Ex Deo dopadne o mnoho lépe, protože “Heaven’s Venom” mě opravdu nudí a byl bych opravdu extrémně zklamaný, kdyby podobně mělo dopadnout i pokračování Ex Deo.


Demonic Resurrection – The Return to Darkness

Demonic Resurrection - The Return to Darkness
Země: Indie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 15.1.2010
Label: Candlelight Records

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Demonic Resurrection je kapela pocházející z Indie. Z Indie, říkáte si? Tam něco jako metal vůbec znají? Ano, znají. Sice není tak rozšířený, ale je tam. A navíc, konkrétně od této kapely vzniká poměrně kvalitní. “The Return to Darkness” už je třetí prací této party. První album s názvem “Demonstealer” vyšlo roku 2000, vydala si jej sama kapela . O pět let později už se ale dostal ven “A Darkness Descends”, tentokrát přes plnohodnotný label, který založil sám zpěvák a kytarista Sahil Makhija. Pojmenoval ho právě jako svou první desku. Aktuální nahrávka už ale přešla částečně pod Candlelight, kteří zajistili vydání po celém světě a ne jen po Indii.

Demonic Resurrection se letos podívali i do Čech a okusili atmosféru velkého festivalu. A jak jste se mohli dočíst v reportu, kapela z toho byla nadšená. Na svém Facebook profilu se o tom ještě častokrát zmiňovali a celkově je to tu velice bavilo a při své budoucí evropské tour na Prahu nezapomenou.

Kapela hraje death/black metal doplněný o trošku symfonie, kterou zajišťují klávesy. Album otevírá “Between Infinity and Oblivion”, je to ale v podstatě intro a deska se plnohodnotně rozjede až v další “Where Dreams and Darkness Unite”. Všechny songy jsou poměrně dlouhé. Nejkratší, pokud nepočítáme intro, je pátá “The Unrelenting Surge of Vengeance”, která má pouze pět minut. Možná proto na ni byl natočen i videoklip. Mně osobně se nejvíce líbí “Lord of Pestilence”, skoro dvanácti minutové dílo. Ze začátku je poměrně nenápadná, nedočkáte se ani growlu, ale jen čistého zpěvu doprovázeného pomalým tempem bicí a kytary. Po třech minutách to ale vypukne, dlouhý řev a začne jízda, která se až do konce nezastaví.

“The Return to Darkness” je poměrně zajímavá deska. Spojení symfonie s death/blackem je dobrý nápad. Kapela určitě hodně těží z toho, že je odněkud z Indie, než kdyby byla ze Švédska, protože každý si radši pustí neokoukanou indickou scénu. Nicméně když pomineme tento fakt, jedná se jen o další album do řady dalších, protože nepřináší zas tak nic přelomového. Poslouchá se velice dobře, přesto tam ale něco málo chybí. Doufejme, že to dopilují do další desky.


Další názory:

Deska “The Return to Darkness” má jeden zásadní problém, a sice že se snaží vzbudit dojem, že je v ní něco víc, než tomu ve skutečnosti je. Pokud se totiž nenecháte strhnout epickou a bombastickou produkcí (která je jen tak mimochodem na můj vkus možná až moc pompézní) a nahlédnete pod povrch, zjistíte, že hudba Demonic Resurrection je vlastně docela prázdná. Měřeno šuplerou v podstatě ani není co vytknout, měřeno pocitem už je to o poznání horší. Nechápejte mě špatně, deska obsahuje pár opravdu silných momentů, ale na takovou stopáž je jich sakra málo a ztrácejí se mezi spoustou vaty. Kapela tak může lákat posluchače maximálně na svůj exotický původ, na samotnou muziku však nikoliv. Pouze lehounký nadprůměr a hodně slabá 6. Na druhou stranu, pochvalu si zaslouží velice pěkný artwork.
H.


Triptykon – Eparistera Daimones

Triptykon - Eparistera Daimones
Země: Švýcarsko
Žánr: black / death / doom / gothic metal
Datum vydání: 23.3.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Goetia
02. Abyss Within My Soul
03. In Shrouds Decayed
04. Shrine
05. A Thousand Lies
06. Descendant
07. Myopic Empire
08. My Pain
09. The Prolonging

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Právě vycházející „Eparistera Daimones“ je sice debutem Triptykon, přesto bych se nebál označit tuto kapelu za legendární. Jak je to možné? Odpověď není těžké najít – stačí jen letmo prohlédnout sestavu a máte jasno. Triptykon je totiž skupina založená nikým menším než samotným Thomasem Gabrielem Fischerem, který je jednou z nejdůležitějších persón extrémního metalu. K odkazu jím vedených legendárních formací Hellhammer a Celtic Frost se dodnes hlásí cca 90 % všech black- a deathmetalových kapel. Triptykon byli zformování potom, co se Fischer rozešel se zbytkem Celtic Frost a následném rozpadu.

Na „Eparistera Daimones“ byl použit rovněž materiál, jenž byl původně určen pro nástupce „Monotheist“, jediné nahrávky, kterou Celtic Frost po svém znovuobrození v novém miléniu vydali. A je to znát. „Eparistera Daimones“ totiž pokračuje v relativně podobných kolejí, aniž by však opakovala v minulosti vyřčené věci. Jenže ono pokračování v cestě nastolené „Monotheist“ v tomto případě rozhodně není nevýhodou, protože – při vší úctě ke kultovním starým počinům – právě tento opus byl tím nejlepším, co kdy Celtic Frost vydali, a také – a to myslím bez jakékoliv nadsázky – jednou z nejlepších nahrávek, které kdy vznikly. A o „Eparistera Daimones“ musím prohlásit to samé…

„Eparistera Daimones“ má totiž neuvěřitelnou sílu. Zapomeňte na všechny pochvaly, které jsem tu letos napsal o jakékoliv jiné skupině nebo desce, tohle je ALBUM ROKU. Fischerova hudba je zdánlivě jednoduchá, ale jenom zdánlivě, je v ní totiž něco výjimečného a nepopsatelného, co z ní činí nenapodobitelnou záležitost. Něco navíc oproti veškeré jiné hudbě, něco, co se nedá vyslovit, co se musí slyšet.

„Eparistera Daimonesx“ je obludná nahrávka. Obludná a monstrózní. Obrovská černá díra schopná pohltit vše živé. Je v ní cosi majestátního a neuchopitelného. Atmosféra je podobná oné chladné prázdnotě, která vyvěrá rovněž z děl H. R. Gigera, ne nadarmo je to právě jeho obraz „Vlad Tepes“, jenž zdobí obálku „Eparistera Daimones“. Giger a Fischer. Dva výjimeční umělci. Ti se hledali, až se našli. Oba vyjadřují ty samé sugestivní a nestvůrné pocity, jeden sochami a obrazy, druhý hudbou.

Hned s úvodní kolosální kompozicí „Goetia“ začíná něco, co nemá obdoby. Dílo, které boří světy. Už jen ty názvy hovoří za vše. „A Thousand Lies“ („Tisíc lží“). „Abyss Within My Soul“ („Propast uvnitř mé duše“). Z nich přímo dýchá ta mohutnost. Zde veškerá přirovnání selhávají. Skvost vedle skvostu. Jediná skladba nemá chybu. Každičká jediná vteřina tohoto veledíla se rovná něčemu dokonalému.

Hned s prvními pomalými mrazivými riffy „Goetia“ vás vtáhne ta temně surrealistická atmosféra, jakou jinde nenaleznete. Můžu tu vyjmenovat klidně celý tracklist – úvodní 11minutový chaos, zatěžkanou „Abyss Within My Soul“, sugestivní a nádherně gradující „In Shrouds Decayed“, rychlejší „A Thousand Lies“ – všechny mají své pevné místo, účel a význam. Dokonce i mezihra „Shrine“ má své opodstatnění.

Triptykon

Čím déle desku člověk poslouchá, tím víc jej vtahuje do svých hlubin. Napětí roste doslova geometrickou řadou a lehce experimentálnější závěr už je jako výbuch supernovy. Stačí vzpomenout jen „Myopic Empire“, která předvádí opět něco úplně jiného. Excelentní vokály, geniální klavírní intermezzo, z něhož běhá mráz po zádech. Není co dodat. Předehrou před tím nejabsolutnějším je uhrančivá „My Pain“, která svým pojetím může matně připomenout takovou „Drown in Ashes“„Monotheist“. Konec všeho však nastává s 20minutovou „The Prolonging“. Já nemám co dodat, neznám dostatečná superlativa, která by něco takového vystihla.

Opus nade všechny opusy. Veledílo nade všechna veledíla. Tady slova nestačí, 10 bodů je málo pro něco takového. Legenda zůstává legendou a na jménu, pod kterým tvoří, nesejde. Celtic Frost, Hellhammer anebo Triptykon, na tom nesejde, Tom G. Warrior je génius jako málokterý další a to mi nikdo nevymluví. Kdo „Eparistera Daimones“ neslyšel, jako by nežil.

P. S. Pozornost věnujte rovněž stejně skvělým, lahůdkovým textům!


In Vain (2010)

In Vain - Mantra
Country: Norway
Genre: progressive black / death metal

Questions: H.
Answers: Johnar Håland
Number of questions: 14

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Your new album “Mantra” was just released. Despite the album was recorded back in 2008, I believe that you are still full of impressions of the making process. Can you please tell us about songwriting and recording and also about what “Mantra” is all about from your angle of view?

It was delayed because of various reasons outside our control. The recording process was the hardest I have ever experienced, without going into further details.. We are very satisfied with the album. Looking back, of course there is stuff we regret, but that is how it will always be. Additionally, we did no preproduction or rehearsals for this album. I think we will try to do that next time.

In my opinion is “Mantra” something what you can be really proud of, but have you received any other responses or reviews from the other people? What feedback have you received so far?

We have mostly received really good reviews. It seems to be 50/50 between people who like “TLR” and “Mantra” the most. But that might change when people give Mantra som more spins. We have received 2 reviews, the least good ive seen, of 4/6 and what people complain about is that it is too much variation. That is sort of also what you can attack us for, because indeed it is. All the songs are different, and we have 6 different vocal types. But most people seem to like In Vain exactly because of all the variation. When it comes to comparing the two albums I just say they are different. It is not like sport, where you can say “this is best”. However, I think “Mantra” has way better production and shows us from a much more mature side.

All the recordings were done by autumn 2008 and “Mantra” was initially supposed to be released sometimes in late spring or early summer last year. What happened that there is so big gap between the initial release date and the final release date? I know that it has something to do with the label, but I’m not sure…

There are two reasons. Delays in the recording process and that the label was reorganizing.

Word “mantra” comes from the Eastern Asian philosophy and stands for sounds or words made by higher beings which man can hear during the meditations. Are you personally interested in philosophies such as Buddhism or Hinduism? Why did you choose this word for the album’s name?

Hm, I think it is interesting, but I have not read about it. I think Asia in general is interesting. However, this is not the background of the title. I just think it is a cool title. It can mean a lot of different things, but one of them is sound. So you can sort of look at “Mantra” as our “sound”.

Here in the Czech republic, there’s band called Master’s Hammer. They’re one of our biggest black metal legends. Have you ever heard of them? I’m asking because they released their new album in December 2009 and it is entitled “Mantras”. I suppose it’s just a namesake, but I had to ask:-)

I have to be honest, I have not heard about them. But I am not your average metal head. E.g. I have no records or Metallica, Iron Maiden, Pantera, etc… I just got into metal very late. The word Mantra just came into my mind. I dont know from where.

The album artwork ís also very interesting. It was made by Brazilian artist Marcelo Vasco who previously worked with plenty of well known bands from the metal scene. Why did you chose him? Are you satisfied with cover’s final result?

We liked it a lot. To be honest, it was sort of Indie who said we should use him. But we agreed, he has done a lot of good work. The cover artwork took a lot of time and it took a while until we were happy with the final results.

You already filmed a videoclip for the song “Captivating Solitude”. Where did you shot it? How did you enjoyed the process of its creation? Is there any funny story from the shooting?:-)

We shot it at Songsvann, Oslo. It was fun, but fricking cold!! I had a hard time just playing the guitar.. No particular story from the shooting, but I can say that the first video edit we received was so bad that we almost cancelled everything, hehe… But in the end the result was good.

Very unusual in the context of the rest of your production is song “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Why did you choose the tribe of Nez Perce indiands to make a song about? What is special about them? Can you describe to us the story behind this track?

I just read a book about their attempted escape to Canada when they were chased out of their land. They gave the americans a hell of a good fight also. Wayakins are animal spirits, which the Nex Perce believed in. I thought it was interesting and wrote some lyrics about it. The most special about the Nex Perce is the mentioned struggle to try to get into Canada. However, they were stopped just on the border after having been chased for hundres of miles..

“The Latter Rain” sounds Norwegian to me, but music on “Mantra” reminds me North America a little bit. I think it’s because of songs like “On the Banks of Mississippi” or already mentioned “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Is it just a coincidence or is it a purpose? Do you feel it also like that?

Probably just a coinsidence. Apart from my interest in Native American history, I dont have any particular interest in USA. However, a lot of great music comes from there for sure!

In Vain

There is a plenty of moods and feelings in your music. Both the albums are really various. When we look at “Mantra”, there are crushing metal parts, soft atmospheric moments and many kinds of atmospheres. It seems like you are not afraid of using every single musical idea. But is there any border that you don’t want to cross just because it wouldn’t “In Vain enough”?

I used to say I would never use electronica elements, etc.. But these days I say you should never say never.. I have no idea what the songs are going to sound like before I write them. But In Vain will always be some sort of metal.

The list of guests who appeared on debut is pretty long, but there are only four guests appearing on “Mantra”. Why that?

We wanted less guests and the record to be more a band effort. I think we succeded with that. We will have guests whenever we find it appropriate and that it suits the music.

When I listen to songs like “Captivating Solitude” or “Sombre Fall, Burdened Winter” it always reminds me cold, deep woods and high mountains and your country is full of landscapes like those. I know this is maybe a little bit annoying question beacuse of its indefinitess, but where do you get the inspiration for songwriting? Does the nature of your country inspire you or it’s something completely different?

I have to be honest and say I am not very much influenced my nature. It is mostly music I get inspiration from, but it can also be television, media or just life in general.

What is the biggest difference between “The Latter Rain” and “Mantra” in your opinion?

I think “Mantra” shows us from a more mature side. The songs fit better together I think. However, I will not say “Mantra” is better than “TLR”. They r just two different albums.

What about your plans to the future? I suppose there would be a tour to support new album. Is there any possibility for you to play in the Czech republic? It would be great to see you playing here. What else should we expect from In Vain in upcoming months?

Oh, we would love to go and play there! We will definitely do a European tour, but first we need to find a suitable band to go with. We want to go on a tour with a bigger headlining band as we are not big enough to go on our own yet.

Thanks a lot for the interview and for your time. Good luck both to you and the band. If you would like something to add, go on.

Thanks a lot for the support man! We truly appreciate it.