Archiv štítku: death metal

Ex Deo – Caligvla

Ex Deo - Caligvla
Země: Kanada
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 29.8.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. I, Caligvla
02. The Tiberius Cliff (Exile to Capri)
03. Per oculos aquila
04. Divide et impera
05. Pollice verso (Damnatio ad bestia)
06. Burned to Serve as Nocturnal Light
07. Teutoburg (Ambush of Varus)
08. Along the Appian Way
09. Once Were Romans
10. Evocatio: The Temple of Castor & Pollux

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když před několika lety Maurizio Iacono uvedl v život projekt Ex Deo, povedlo se mu zaplnit další díru v trhu s extrémní hudbou. Nenapadá mě totiž žádná jiná kapela, která by pojala téma antického Říma v podobně rozmáchlém duchu, jako se to podařilo právě Ex Deo. Album “Romulus” se tehdy opravdu povedlo a díky jeho úspěchu jsme se nedávno dočkali nástupce, na jehož adresu tvůrci v čele s Mauriziem nešetřili superlativy. Přiznám se bez mučení, po opravdu příjemném dojmu, který jsem si odnesl z mnohých poslechů “Romulus”, jsem podlehl i já a na desku “Caligvla”, která vyšla v den výročí 2000 let od Caligulova narození, jsem se opravdu těšil a vkládal do ní nemalé naděje…

Už první poslech novinky dá posluchači dost zřetelně najevo, že se od posledně mnohé změnilo. Místo ostrého zvuku kytar, který byl pro desku “Romulus” typický až určující, se tentokrát vsadilo na pompéznost ve všech ohledech, a kdybych měl vybrat nějaký dominantní nástroj, budou to jednoznačně klávesy. Jsou slyšet opravdu všude, nezřídkakdy definují nosné melodie a vůbec si netroufám odhadovat, jak by to znělo bez nich. Nicméně i když tak masivní zastoupení kláves spoustu lidí předem varuje, ne-li rovnou odradí, považovat klávesy za jakkoli podřadný nástroj je opravdu zcestné, a když jsou užity vkusně, je o co stát. A co se jejich zastoupení na “Caligvla” týče, nemohu o něm říct křivé slovo, protože to prostě funguje – přesně v duchu té rozmáchlosti, o které jsem mluvil. K té krom kláves a celkové melodiky přispívá i nemálo pasáží, kde se otěží ujímá mluvené slovo (ať již z hrdla Mauriziova nebo najatých herců). Sice je to kýč jako kráva, ale když to nepůsobí vyloženě trapně (jako že i na to dojde), tak vlastně proč ne…

To, že dominují klávesy, ovšem neznamená, že by ostatní nástroje nějak zásadně ztratily na důležitosti. Sice to není tak zřetelné jako na “Romulus”, ale pod tím pseudosymfonickým povrchem je pořád dostatek poctivého instrumentálního základu, který dovede potěšit i sám o sobě a nikoli jen jako podklad pro nějaké klávesové hrátky. Kytary sice nestrhávají pozornost tak jako posledně, ale rozhodně neplatí, že by se riffovalo, jen aby to bylo heavy. Místy se totiž urodily opravdu solidní kytarové pasáže, které by bez debat obstály samy o sobě, a Jean-François Dagenais se při pohledu na svou obsáhlou diskografii určitě nemusí stydět ani za tuhle desku.

Kapitolou samou pro sebe jsou hosté, kteří se na vzniku alba podíleli. Tentokrát se Maurizio a spol. dohodli hned se čtyřmi umělci a výsledky téhle spolupráce výsledku opravdu pomáhají (snad s výjimkou kytarového sóla z pera Francesca Artusata (All Shall Perish), které jsem s určitostí nerozpoznal a nemohu tedy hodnotit jeho přínos). Ať už jde o refrén, kterého se u skladby “Divide et impera” zhostila v Tristanii působící Sardiňanka Mariangela Demurtas, nebo rovněž vokální příspěvky pánů Stefana FiorihoGraveworm a Setha Siro Antona ze Septicflesh, je na každý pád o co stát. Obzvlášť Sethův záhrobní hlas dělá z refrénu už tak hodně zdařilé skladby “Pollice verso (Damnatio ad bestia)” opravdovou bombu. Obecně vzato je i díky těmto hostům album celkově mnohem pestřejší než “Romulus” a v kombinaci s o deset minut kratší stopáží, než jakou se honosil předchůdce, člověk jen tak nepřestane dávat pozor.

Z dosavadního popisu vyplývá, že Ex Deo disponovali dostatkem vhodného stavebního materiálu pro vybudování opravdu monumentální desky, která by mohla triumfovat. Jenže to se bohužel nestalo, nebo alespoň ne v takové míře, jako jsem očekával a jak jsem si přál. Jistě, prakticky celá první polovina desky je napěchovaná opravdu vynikajícími skladbami a udržet tuhle laťku i polovina druhá, nešetřil bych opravdu hodně vysokými známkami. Ať už totiž ukážu na klipem doprovozenou skorotitulku, již zmíněnou “Pollice verso (Damnatio ad bestia)” nebo prakticky jakoukoli další skladbu s pořadovým číslem nižším než pět, je to vážně skvělý příklad toho, jak dobře může znít pompézní a chytlavá muzíka, které však nechybí vznešenost ani tah na branku. O to rozmrzelejší jsem tedy z vědomí, že polovina druhá je snad jen s výjimkou “Along the Appian Way” dost mdlá a jakoby bez nápadu. Jednotliviny jsou sice v naprostém pořádku a když na to dojde, některé momenty se mi poslouchají opravdu dobře, ale prostě to není ono – minimum nějakých výrazných momentů, skoro nic, co by ulpělo v paměti… Navíc si nejsem úplně jistý, nakolik bylo rozumné zařazení instrumentálního outra “Evocatio: The Temple of Castor & Pollux”, protože se mi zdá zbytečně dlouhé a tak trochu o ničem.

Ex Deo mohli skrze novinku uzemnit celý metalový svět, ale zasekli se někde na půl cesty. Pravdou ale zůstává, že i přes své zjevné nedostatky je “Caligvla” deskou, která má určitě co říct, i ty slabší skladby mají svoje světlé stránky a nepochybuji o tom, že se najde dostatek lidí, kteří nad těmi nedostatky rádi přimhouří oko. Jenže tady žádné mhouření očí nemá co pohledávat, a proto nemohu s čistým svědomím hodnotit lépe než nadprůměrně. Škoda, nechybělo mnoho a bylo by to o dost výš…


Další názory:

Musím říct, že jsem se na “Caligvla” docela i těšil, jelikož debut “Romulus” rozhodně nebyla špatná muzika, ale nakonec jsem bohužel poněkud zklamaný. Prvních pár poslechů mě novinka docela bavila, ale zanedlouho jsem si uvědomil, že ačkoliv jsem ji slyšel už dostkrát a vždycky jsem si spokojeně kýval hlavou do rytmu, vlastně si z celého alba až na pár momentů nepamatuji vůbec nic. Výjimkou jsou třeba “I, Caligvla”, “Divide et impera” (i když zde především díky hostující Mariangele Demurtas) nebo “Teutoburg (Ambush of Varus)”, ale ani ony nestačí na to, abych neprohlásil, že zde chybí opravdu silné a zapamatovatelné skladby jako třeba “Romulus”, “Storm the Gates of Alesia”, “Cry Havoc” nebo “In Her Dark Embrace” z debutu. Nerad to říkám, ale “Caligvla” je poněkud plošší muzika. Zatímco debut byl epický sám o sobě jen díky výborně napsaným písním, nyní už to neplatí a Ex Deo si pro vytvoření té požadované velkolepé římské atmosféry musí pomáhat tunami kláves a samplů – a někdy je to až příliš. Jak se říká, méně je někdy více a v hudbě to platí obzvláště, a to i v případě, že chcete tvořit epickou hudbu. Domovští Kataklysm šli na poslední desce s kvalitou znatelně dolů a já jsem upřímně doufal, že tento nepříjemný trend nepostihne i Ex Deo, naneštěstí se tak ale stalo, byť to na “Caligvla” není tak markantní jako na “Heaven’s Venom”. Ne že by se “Caligvla” nedalo poslouchat, ono se to poslechnout dá naprosto v pohodě a nedá zase bych albu křivdil, kdybych tvrdil, že vyloženě nudí, ale něco tomu chybí; kvůli výše zmíněným faktům prostě nemohu vytáhnout více jak šest bodů… a to jsem očekával rozhodně víc…
H.

Zklamání? Ano. Vyšší očekávání? Rozhodně. Tak nějak bych popsal pocity, které ve mně “Caligvla” zanechává. Po opravdu skvělém debutu “Romulus” jsem očekával, že se Mauriziovi ve svém bočním projektu, který lyricky čerpá z období antického Říma, podaří alespoň srovnat laťku, kterou si před třemi lety nasadil. Netvrdím, že je to úplný průser, protože řada skladeb má dobré momenty, úderné riffy, chytlavé refrény a opět mě zaujalo lyrické zpracování zmíněného období, kterým se Maurizio inspiroval, ale tak nějak to nefunguje dohromady. Přiznám se, že se mi dokonce zalíbily některé orchestrální pasáže, které občas zní, jako by vypadly ze soundtracku ke “Gladiátorovi”, přestože jsem jim zpočátku nemohl přijít na chuť. Na druhou stranu, právě tyto orchestrální aranže na mě působí místy až moc šroubovaně a spíš než aby doplňovaly atmosféru, tak se násilně snaží vytvořit dojem epického a monumentálního hudebního díla, k čemuž ale desce chybí silnější skladby. Některé jsou parádní, to ano, třeba úvodní “I, Caligvla”, “Pollice verso (Damnatio ad bestia)” či “Divide et impera”, ve které se vytáhla hostující vokalistka, ale zbytek už značně zaostává a ve srovnání s “Romulus” prostě “Caligvla” neobstojí. Vynikající zvuk to nezachrání a na patře mi tak i nadále zůstává pachuť zklamání. Škoda, protože výchozí pozici měli Ex Deo opravdu vynikající. Snad příště…
Kaša


Brutal Assault 17 Afterparty

Brutal Assault 17
Datum: 12.8.2012
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Be’lakor, Krisiun, Suicidal Angels, The Safety Fire

Brutal Assault, to však není jenom festival. Již několik let je totiž dobrým zvykem, že se v pražské Modré Vopici pořádá after party, kde vystoupí několik kapel ze soupisky festivalu, a jeho návštěvníci mají možnost navštívit tuto akci za mimořádně výhodnou cenu. Letošní rok nebyl výjimkou a tentokrát padlo rozhodnutí, že v Praze zahraje čtveřice The Safety Fire, Be’lakor, Suicidal Angels a Krisiun. Já jsem podlehl především díky účasti brazilské bratrské trojice Krisiun, a snaha dohnat vystoupení The Safety Fire a Suicidal Angels celé akci jen přidala na atraktivitě.

Příchod jsem načasoval na avizovaných 19:30, kdy měla celá akce oficiálně začít, jenže už když jsem se blížil, bylo zřejmé, že se začalo o něco dřív. The Safety Fire, kteří celou akci otevřeli, hráli pro prakticky prázdný sál/dvorek, ale to jim nezabránilo ve svébytném vystoupení. Snad všichni muzikanti (kromě bubeníka pochopitelně) se za plného hráčského nasazení volně procházeli po ploše, kytaristé si občas střihli decentní fotbálek s lahví vody a celé to na mě působilo nesmírně uvolněně a sympaticky. Hudební stránku věci bych sice mnohem více ocenil, kdybych byl zhulený, protože houpavé a nenásilné melodie občas okořeněné post HC screamem navozovaly vyloženě reaggae náladu, ale k celé té zvláštní podívané se to mimořádně hodilo a The Safety Fire se tedy postarali o veskrze příjemnou půlhodinku, které rozhodně nelituji.

Druzí přišli na řadu australští Be’lakor a snad s výjimkou rozsáhlejšího setlistu na mně zanechali úplně stejný dojem, jako se jim podařilo na festivalovém pódiu – se všemi pozitivy i negativy. Za zmínku tedy stojí snad jen výrazně uvolněnější atmosféra a humorné průpovídky, kterými tou dobou již velmi slušně zaplněný sál klubu častoval frontman George Kosmas. Be’lakor předvedli za dva dny podruhé velmi slušný výkon a já jsem náramně zvědavý, jestli na sobě do našeho příštího setkání zapracují, protože jestli se jim podaří pozvednou pódiovou prezentaci, máme se opravdu na co těšit.

Suicidal Angels patří k mladým thrashovým kapelám, které sice v rámci žánru nepřinášejí nic nového, ale nedostatek vizionářského přístupu nahrazují divokým entusiasmem, který z jejich živých vystoupení dělá poměrně přitažlivé události. Přesně tohle se potvrdilo i v Modré Vopici, kde Suicidal Angels rozpoutali opravdu solidní thrashovou jízdu, která měla energie na rozdávání. Na lidi to evidentně zafungovalo, protože se v natřískaném sále strhlo několik circle pitů (kdo ve Vopici někdy byl, asi také pozdvihne obočí) a lidé div nevynesli tyhle sympatické Řeky na rukou. Thrash rád nemám, ale Suicidal Angels mi již podruhé potvrdili, že když to má koule alespoň naživo, není se čeho bát.

I když Suicidal Angels předvedli opravdu dobré vystoupení, museli se chtě nechtě sklonit před masakrem, jaký rozpoutali Krisiun. Tentokrát se totiž podařilo intro vypnout včas, zvuk byl velmi dobrý od samého začátku, a skvostnému zážitku tak nestálo v cestě vůbec nic. A Krisiun tuhle příležitost využili bezezbytku, protože odehráli opravdu zničující death metalový koncert, který by mohl sloužit za dokonalý vzor tohoto pojmu. Navíc se opět potvrdilo, že tihle pánové opravdu nehrají pro peníze, ale pro fanoušky, protože upřímnost, s jakou do nadšeného publika sypali jednu pecku za druhou, mě uchvátila i napotřetí. Velký dík však patří také přítomným a zhusta pařícím fanouškům, protože odezva, jaké se Krisiun dočkali, překvapila jak je, tak mě. Ne nadarmo tedy Alex Camargo mezi nekonečnými přívaly díků utrousil, že čeští fanoušci nikdy nenechali Krisiun na holičkách. Jakkoli byli tedy Krisiun na Brutal Assaultu skvělí, na afterparty byli ještě o level lepší a jejich koncert ukázal, jakou sílu má underground, když se sejde skvělá kapela a skvělí fanoušci. Více takových!


Hell United – Aura Damage

Hell United - Aura Damage
Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.9.2012
Label: Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. Red Limitations
02. Apostle of Plague
03. Deathlike Cold
04. Let the Sleeping Dogs Lie
05. Aura Damage
06. Hinterland
07. Maelstorm’s Gravity
08. In Odore Sanctitatis
09. Totality of I

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Divíte se, že vám jméno Hell United nic neříká? Není se za co stydět, protože polská čtveřice, jejíž zbrusu nové dílo je předmětem recenze, pod tímto jménem vystupuje teprve od roku 2007. To však neznamená, že by šlo o nějaké holobrádky, neboť kapela pod jménem Eclypse fungovala až do přejmenování celých deset let a album “Aura Damage” je již třetím počinem těchto muzikantů. Když nic jiného, od novinky tedy šla předem očekávat minimálně jistá tvůrčí vyzrálost a naděje, že i tentokrát dostojí polský death/black metal své pověsti. Koneckonců, underground občas umí pořádně překvapit…

A světe div se, ono to opravdu není k zahození, ale nejdřív by se slušelo ujasnit si, s čím že vlastně máme tu čest. Tak tedy – Hell United hrají hodně zlý mix death a black metalu, přičemž hudba se tu přikloní k jedné, tu k druhé straně. Co se ale atmosféry týče, tak hraje prim blacková ponurost, která se tyčí i nad čistě deathovými riffy. A je to právě atmosféra, kterou deska “Aura Damage” sbírá první body, protože i když to není hotové posvícení na celých 35 minutách stopáže, jde hovořit o velmi solidním výsledku, který ve svých světlých momentech opravdu triumfuje. Velmi podstatnou zásluhu na takovém výsledku si může připsat producent, protože zvuk desky je vážně skvělý. Podařilo se totiž namíchat zvuk, který je sice vyspělý, čitelný a technicky na výši, ovšem nikoli na úkor brutality a špíny, které jsou patrné na první poslech a jsou prvním, co se mi v souvislosti s “Aura Damage” vybaví. Všechno to pak ilustruje a vkusně doplňuje zdařilý přebal, jehož hlavní protagonista mi sice nehorázně připomíná kostlivé mágy z videoherní série “Gothic” (že by byl grafik fandou poctivých RPG?), ale když pominu tuhle humornou asociaci, k vyznění alba se dokonale hodí a ještě k tomu vypadá k světu.

A jak je na tom samotná muzika? Už jsem naznačil, že to rozhodně není žádný propadák, ale pěkně postupně. Na albu se nachází celkem devět skladeb, které se obejdou bez nějakých inter, minutových přechodů a podobných vymožeností, a každá jedna z nich je buď solidní nářez, pěkně pochmurný umíráček, nebo oboje dohromady. Naprostá většina tracklistu se bohudík nedrží v jedněch kolejích a v rámci jednotlivých skladeb se tak posluchač dočká osvěžujících změn tempa i výrazu, což výsledku opravdu znatelně přidává na přitažlivosti a deska zde získává další, byť trochu nenápadné body. Nápaditost a obecně kvalita se sice liší skladbu od skladby, ale obecně vzato lze říct, že zde není skladba, která by mi byla vyloženě proti srsti, přičemž větší část z nich je opravdu skvělá. Je docela paradoxem, že u většiny těch, které mi úplně nesedí, za to může jejich death metalová složka, a když se výraz překlopí do blackovější pozice, najednou je to výrazně lepší. Obecně se tedy dá říct, že Hell United se mnohem lépe realizují se svou blackovou tváří, vedle které ta deathová občas trochu pokulhává. Skladby jako “Red Limitations” nebo “Maelstrom’s Gravity” však dokazují, že když se chce, Hell United dovedou těžce zabodovat i na deathovém poli, takže to opravdu bude spíše problém jednotlivých skladeb, než nějaká systémová záležitost.

Kvalita je tedy v rámci alba rozhodně k nalezení, a čím déle desku poslouchám, tím více kvality v ní vidím. Postupně jsem si tedy nesmírně oblíbil úvodní nekompromisní nářez “Red Limitations”, v předstihu vypuštěná “Deathlike Cold” mi dělala radost prakticky od začátku a závěrečná čtveřice skladeb rovněž dorostla do úctyhodných rozměrů (obzvláště pak skvosty “Hinterland” nebo “Totality of I”, ze kterých jsem upřímně řečeno docela na větvi). Proto mě docela mrzí, že slabší dvojice “Apostle of Plague” a “Let the Sleeping Dogs Lie”, doplněná celkem ucházející titulkou, celkový dojem trochu sráží…

Recenzi jsem uvozoval prohlášením, že underground umí překvapit, a i když jsem s tím předem moc nepočítal, Hell United mě nakonec překvapili opravdu příjemně a navíc se mi dost výrazně trefili do vkusu. S albem “Aura Damage” dokazují, že minimálně příznivcům žánru mají hodně co nabídnout, a když plné dvě třetiny alba tvoří skladby, které se nebojím označit za skvělé, ne-li naprosto skvostné, musím Hell United vyseknout poklonu. Jak vidno, polská podzemní scéna dovede zprostředkovat velmi hodnotné zážitky a mě chytá nutkání poohlédnout se po dalších prakticky neznámých kapelách, které by moje hudební choutky uspokojily alespoň tak, jako se to podařilo Hell United. Dobrá práce, pánové, vysloužili jste si moji pozornost a respekt!


Další názory:

Když se řekne polský death metal, potažmo death/black metal, většina lidí si asi vzpomene na pár nejznámějších jmen, nicméně těmi to rozhodně nekončí, příkladem budiž třeba právě i Hell United. Hned s prvním poslechem “Aura Damage” je nadmíru jasné, že kapele to sype opravdu učebnicově a že ten blasfemický death metal bude v jejich podání po čertech (doslova) zábavná záležitost. Deska jede v podstatě ve dvou rychlostních stupních – buď jde o ultra rychlé zničující maso, nebo naopak o velmi pomalé bahenní pasáže, v nichž své růžky vystrkuje black metalový odér. Mně osobně o malinko více chutná ta druhá zmiňovaná poloha, v níž nejvíce excelují songy jako “Hinterland” a hlavně závěrečné uhrančivé peklo “Totality of I”, které jsou obě kompletně pomalé, ale jinak se nějaké ty valivější momenty objevují i v dalších skladbách (vyzdvihl bych třeba majestátní začátek “In Odore Sanctitatis” nebo čistě černěkovový začátek “Deathlike Cold”). Některé sypací kusy působí možná malinko monotónněji, ale pokud byly složeny za účelem zdevastovat vše okolo, pak svou roli plní vstkutku na výbornou. “Aura Damage” je jako celek opravdu povedená a poctivá práce metalového podzemí, která mě opravdu baví.
H.


Chaos Inception – The Abrogation

Chaos Inception - The Abrogation
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 5.6.2012
Label: Lavadome Productions

Tracklist:
01. The Abrogation
02. Phalanx (The Tip of the Spear)
03. Lunatic Necromancy
04. Pazuzu Eternal
05. Hammer of Infidel
06. Black Blood Vortex
07. Ancient Ways Prevail
08. The Exterminati
09. Scald Command

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Lavadome Productions

Chaos Inception nejsou žádní velcí veteráni, vznik téhle zámořské smečky z Alabamy se datuje do roku 2008, přičemž první deska “Collision with Oblivion” vyšla v roce následujícím. Aktuální “The Abrogation”, vycházející pod českým labelem Lavadome Productions, je pak druhým dlouhohrajícím zářezem na pažbě Chaos Inception. Se zmiňovaným debutem jsem tu čest neměl, ale soudě čistě dle novinky, ne moc dlouhá historie kapele nikterak nebrání v tom, aby neměla jasno ohledně toho, co chce hrát a jakým způsobem to chce hrát, což se na konečném výsledku vždy projeví.

Hájemstvím Chaos Inception je death metal. To sice není zrovna nejdelší definice, nicméně je plně dostačující. Když do přehrávače budete vkládat tuhle placku, neměli byste čekat apokalypsu jen na povedené obálce, nýbrž i apokalypsu hudební. Pokud je tohle přístup, jaký vám v hudbě vyhovuje, pak věřím, že pro vás “The Abrogation” v žádném případě nebude zklamání, spíš naopak, jelikož jestli mají Chaos Inception něco zmáknuté, pak je to zcela jistě drtivý death metal v charakteristickém stylu floridské brutální školy.

Je pravda, že Chaos Inception do svého žánru v zásadě nepřinášejí nic nového, ale předpokládám, že to tak úplně ani nebyl ze strany skupiny účel. Pokud však měli Chaos Inception za cíl natočit muziku, která člověku lidově řečeno nakope prdel, pak se rozhodně dá tvrdit “The Abrogation” uspělo, protože tohle naplňuje do puntíku. Ostatně je to i pochopitelné, neboť má empirická zkušenost říká, že fanoušci death metalu, jimž je deska přece jenom určena primárně, obecně přílišné posouvání hranic nevyhledávají, ale dají přednost, když někdo vezme již vymyšlené a pokusí se to zahrát ještě tvrději a brutálněji. A jak “The Abrogation” ukazuje, pořád lze death metal napumpovat takovou intenzitou, že to prostě stále bude bavit, ačkoliv jste podobné muziky mohli slyšet více než dost.

Asi nebude moc překvapivé, když prozradím, že se “The Abrogation” po většinu svého času odehrává v hodně rychlém tempu. Kapela rozhodně nijak nemarní čas a doslova od první vteřiny úvodního titulního válu se na posluchače vyvalí nekompromisní nářez. Tu a tam jej pročísne nějaká ta techničtější finesa, riffovou a blastbeatovou palbu vcelku pravidelně narušují kytarová sóla, která jsou mnohdy velice povedená, viz třeba “Phalanx (The Tip of the Spear)” nebo “The Exterminati”, nezřídka se však objevují i nějaké ty ne tak úplně rychlé valivé pasáže, poskytující pádný důvod k tomu, aby si člověk při poslechu mezi ustavičným headbangingem také trochu zahrozil (smích). Příkladem může být třebas skvělá pecka “Lunatic Necromancy” nebo opět “The Exterminati”. Jedná se ovšem spíše o ozvláštnění, protože prim stále hraje brutalita ve vysoké rychlosti.

Co na “The Abrogation” velmi oceňuji, je velmi inteligentně nasazená délka. Deska totiž bez pár vteřin trvá rovnou půlhodinku, což je u muziky podobného zaměření akorát. Ani málo, aby si to člověk pořádné neužil, ale ani moc, aby to ke konci nepřestalo bavit, jak se u mnoha 50+ minutových death metalových alb stává. Půlhodina je u “The Abrogation” vyměřena přesně tak, aby z vás po poslechu zbyl mastný flek té správné konzistence – ani ne moc řídký, ani ne moc hustý mastný flek. A to je, ruku na srdce, přesně to, proč člověk tuhle hudbu poslouchá.

Asi se není třeba bavit o tom, že “The Abrogation” potěší zejména žánrové fanoušky, na druhou stranu si ovšem myslím, že je zase potěší více než dost, neboť Chaos Inception v tomto případě nahráli počin bezesporu kvalitní. Nejspíš to nebude úplně to nejlepší, co jste kdy slyšeli, nic to však nemění na faktu, že je na “The Abrogation” cítit pěkný kus poctivé práce, což se určitě také počítá.


Gojira – L’enfant sauvage

Gojira - L'enfant sauvage
Země: Francie
Žánr: progressive groove / death metal
Datum vydání: 26.6.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Explosia
02. L’enfant sauvage
03. The Axe
04. Liquid Fire
05. The Wild Healer
06. Planned Obsolescence
07. Mouth of Kala
08. The Gift of Guilt
09. Pain Is a Master
10. Born in Winter
11. The Fall
12. This Emptiness [bonus]
13. My Last Creation [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdo by to byl řekl, že z nenápadné francouzské kapely, která v roce 2003 překvapila povedeným albem “The Link”, se po necelé dekádě stane asi největší naděje současné tvrdě metalové scény, jejíž alba jsou právem považována za jedny z nejočekávanějších v daném roce. Gojira je krásným důkazem toho, že to jde i bez masivní reklamní masáže vydavatelství, které kapelu sere na každou druhou stránku magazínů, a bez slepého následování trendů, které zrovna hýbou světem. Právě za skoro až skromný přístup a image, kterou si kolem Gojira buduje, je mi kapela velice sympatická. Za jejich úspěchem není nic jiného než tvrdá práce a především pak kvalita studiových zářezů. Jak už to tak bývá, je potřeba i troška toho štěstíčka, které si Gojira vybrala, když v roce 2008, tehdy ještě relativně neznámého zpěváka/kytaristu Josepha Duplantiera naverboval Max Cavalera do svého projektu Cavalera Conspiracy. Metalová obec se najednou začala zajímat, kdo že je ten týpek, který svými vokálními výpady posouval debut “Inflikted” zmíněného projektu o třídu výš. Ne, že by se po tomto angažmá kariéra Gojiry otočila o 180°, ale začalo se o ni zajímat víc lidí a to je dobře, protože tahle parta si to zaslouží.

“L’enfant sauvage” (v překladu “Divoké dítě”) vychází čtyři roky po poslední studiovce “The Way of All Flesh”. Na novém albu si Gojira udržují svoji vysoce nasazenou kvalitativní laťku, a přestože se jim nepodařilo ji tentokrát přeskočit, tak se nejedná o žádný debakl. “L’enfant sauvage” je dobré album, které v sobě skýtá tolik nápadů a zajímavých momentů, že jiní by si s tím vystačili na dvě až tři desky. Přestože se skladby trošku zpřehlednily, tak se podařilo ponechat je přikryté progresivně-agresivním hávem, jak to umí snad jen tihle žabožrouti z Bayonne. Přiznám se, že po několika prvních posleších jsem byl mírně zklamaný, protože v pořadí již páté studiové album nepůsobí tak překvapivě a rozmanitě jako “From Mars to Sirius”, ani intenzivně jako “The Way of All Flesh”, ale na druhou stranu se nedá říct, že by to byla deska nudná a nezajímavá. S přibývajícími poslechy “Divoké dítě” v mých očích jen rostlo.

Deska je napěchovaná ostře řezanými a neprostupnými riffy, brutálními bicími a agresivním zpěvem Joe Duplantiera, který disponuje velice charismatickým a rozpoznatelným vokálem, s nímž občas dokáže zabrousit i do atmosferičtějších poloh, a nespadá tak do škatulky klasického tuctového řvouna. Hned na první poslech je zřetelné, že “L’enfant sauvage” je o něco přístupnější než předchozí řadová alba, a jak jsem tento fakt ze začátku Gojiře spíše vytýkal, tak s postupem času si člověk uvědomí, že se borci prostě vyvíjí. Je nutné říct, že přes proklamovanou přístupnost jsem i po několika posleších zaznamenal momenty, které mi unikly, a dokázal jsem si najít nové překvapivé okamžiky, což je vždycky příjemné zjištění, “L’enfant sauvage” se jen tak neoposlouchá.

Hned úvodní energická “Explosia” je úderná jak hrom. Zabijácký riff a parádní práce bubeníka Maria Duplantiera, jehož hra mě i po mnoha posleších nepřestává vyvádět z úžasu, jsou hlavní devízou nejen této skladby. Takhle talentovaný bubeník se jen tak nevidí, jeho hra není nějak exhibicionistická, spíše bych ji označil jako údernou a agresivní, přesně padnoucí. Titulní song “L’enfant sauvage” byl uvolněn v předstihu jako klasická ochutnávka a docela chápu, že se sáhlo právě po této skladbě. Přece jen, zapamatovatelný kytarový motiv, který celou píseň provází, je chytlavý a přesto dostatečně brutální. Nejen díky němu skladba šlape jak hodinky a klidně bych ji označil jako jeden z vrcholů stejnojmenného alba. Totéž platí i pro “The Axe”, která se do paměti zaryje hned na první poslech a jistě se s ní stane koncertní tutovka. Ta je důkazem, že Duplantierovci jsou schopni složit i dost melodický song, který nepůsobí jako kompromis a pořád šikovně drtí všechny kosti v těle.

Nemá cenu rozebírat skladbu po skladbě, protože to je opravdu na dlouho, vezmeme-li v potaz, že se v nich toho děje víc než dost, ale jako celek má “L’enfant sauvage” jedno obrovské plus. Jednotlivé skladby jsou dost vyrovnané a vytváří dojem ucelené nahrávky, nikoli desky poskládané z jednotlivých položek. Druhá půlka alba obsahuje několik překvapivých momentů a nepřipustí, aby se na mysl vkrádal pocit nudy a jednotvárnosti. Příkladně “The Gift of Guilt” je díky své rozmanité kytarové lince asi tou nejzajímavější písní na albu. “Born in Winter” posouvá hranice tvorby Gojiry zase o kus dál. Téměř po celou dobu se nese v klidné atmosféře za přítomnosti melodického vybrnkávání, poklidných bicích a umírněného vokálu, ve druhé půlce skladby se sice zavelí k mohutnému finiši, ale ten nepůsobí příliš rušivě a dalo by se říct, že Gojira má s touto skladbou na svém kontě i nějakou tu “polobaladu”. Na úplně závěr si kapela připravila utahanou “The Fall”, ve které se jako noc a den střídají klidnější a agresivní pasáže, jako by se nechumelilo.

Není moc věcí, které by se “L’enfant sauvage” daly vytknout. Přestože jsem si našel dvě skladby, které v rámci diskografie Gojiry zapadnou a moc mě neberou, tak je to album velice vyrovnané a kvalitní. Tahle banda je tady pro všechny, kdo má zájem o agresivní, moderní a chytrou metalovou hudbu, která se za pár let může stát základním stavebním kamenem pro další generace kapel. I když mám “L’enfant sauvage” za album, které svým dvěma předchůdcům dýchá na záda, tak dýchá z dost krátké vzdálenosti, takže nadprůměrné hodnocení je jistě na místě.


Další názory:

Vezměte všechny groove metaly, různé něco-core záležitosti a podobné věci, smíchejte je dohromady a hulvátsky nazvěte třeba moderním metalem – získáte velice málo OPRAVDU dobrých skupin, jejichž muzika je vážně inteligentní a má nějakou hloubku. Francouzská bestie Gojira však mezi takové rozhodně patří a rozhodně nebudu přehánět, když prohlásím, že stojí na samém kvalitativním vrcholu této scény. Novinka “L’enfant sauvage” možná v tomto ohledu není zas až tak průkopnická jako předcházející desky “From Mars to Sirius” a “The Way of All Flesh”, nic to však nemění na tom, že i touhle nahrávkou Gojira pohřbívá drtivou většinu žánrové konkurence (stylové dílčí rozdíly ponechme nyní stranou) hluboko pod zem. Mě osobně album neskutečně baví, je plné výtečných, v některých momentech dokonce i naprosto famózních nápadů a má toho hodně co říct i po mnoha posleších. A navíc vzhledem k tomu, jak moc svou konkurenci převyšuje, neváhám se “L’enfant sauvage” alespoň částečně odměnit velmi vysokým hodnocením. Pokud bych měl zvolit nějaké konkrétní vrcholy, asi bych jmenoval výtečné “The Axe” a “The Gift of Guilt”, nicméně ani zbylé songy nezaostávají. Jen škoda poněkud nevýrazného přebalu…
H.


Dying Fetus – Reign Supreme

Dying Fetus - Reign Supreme
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 19.6.2012
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Invert the Idols
02. Subjected to a Beating
03. Second Skin
04. From Womb to Waste
05. Dissidence
06. In the Trenches
07. Devout Atrocity
08. Revisionist Past
09. The Blood of Power

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
Mortalis – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Američany Dying Fetus jsem vždy podvědomě řadil do té skupiny kapel, které jsou na můj vkus trochu moc brutální. Jenže pak jsem při brouzdání po YouTube takřka omylem narazil na klipovku “Your Treachery Will Die with You” a rázem se mi rozsvítilo, představy o přemrštěné brutalitě padly a od té doby kapelu vedu jako tvůrce řádně ostrého, ale pěkně od podlahy budovaného death metalu, který dovede zaujmou zdaleka nejen tím, že poslech může slabším povahám způsobit krvácení z uší…

Jenže jak jsem se do novinky “Reign Supreme” pustil vyzbrojen pouze dobrým dojmem z jedné skladby, několika prvním poslechům následovalo docela slušné zklamání. Pár dobrých riffů jsem sice v tom marastu rozpoznat dokázal, ale z celkového pohledu mi “Reign Supreme” připadalo stejně prvoplánově brutální a přitom nekonečně nudné, jako moje prvotní představy o hudebním projevu kapely. A tak jsem si desku pouštěl stále dokola jako kulisu při práci, abych dal uším příležitost na tu řezničinu přivyknout, jenže můj názor ne a ne doznat změny, já se musel ke každému dalšímu protočení vyloženě přemlouvat a už už to vypadalo, že to milí Dying Fetus pěkně odskáčou.

Jenže pak jsem si řekl, že tahle to přeci nejde, vypnul všechny internety a ničím nerušen a plně soustředěn jsem si dopřál další kolečko. A najednou jako bych poslouchal úplně jinou desku – brutalita sice zůstala, ale ten bordel bez pravidel byl ten tam a na jeho místo nastoupil excelentní starosvětský death metal, který na mě opravdu zabírá. Těch pár dobrých riffů, které jsem odhalil již dříve, nikam neuteklo, ale místo toho je doplnil nespočet dalších, které zafungovaly s minimálně stejnou razancí, zato však v několikanásobné šíři. Zkrátka a jednoduše, co se riffů týče, “Reign Supreme” je přehlídka toho, co si pod pojmem death metalový riff představuji, a není tedy žádný div, když prohlásím, že tyhle riffovací orgie musí bez výjimky každého death metalového fanouška přinejmenším uspokojit.

Jenže kdyby celé album tvořil jeden riff za druhým, asi by to nebylo úplně ono, i kdyby byl každý jeden z nich sebelepší. Dying Fetus se ale naštěstí podařilo trefit ten správný poměr mezi zastoupením riffů a dalších kytarových hrátek, kterých je na “Reign Supreme” přítomna rovněž pěkně početná řádka. Všelijaké prstolamy, vyhrávky, sólíčka… je jich dost na to, aby celek zpestřily, oživily a dodaly mu koňskou dávku posluchačské atraktivity. No, a když to vše ženou vynikající bicí a spodní frekvence jistí rovněž velmi zdařilá baskytara, není se tu moc o čem bavit.

Toliko k dílčím jednotlivinám a nyní bych chtěl pohovořit o faktorech, které utvářejí tvář alba jako celku. A začneme u zvuku. Jak už jsem zmínil v úvodu, ani zdaleka se nemohu označovat za znalce tvorby Dying Fetus, ovšem když jsem si v uplynulých dnech jen tak pro srovnání pustil pár skladeb z předchozí desky “Descent into Depravity”, nabyl jsem dojmu, že oproti ní zní “Reign Supreme” méně čistě a ostře. Možná je to jen dojem, ale zdá se mi, že novinka sází naopak na špinavější zvuk, který i přes zdánlivě menší ostrost plošně drtí a mně osobně sedí o něco více než ten, kterým se honosí deska předchozí (čímž nechci říct, že by byl špatný – obzvlášť když jsem “Descent into Depravity” ani pořádně neposlouchal).

Další zajímavostí je přístup, který Dying Fetus vyznávají k uplatňování jednotlivých nástrojových linek. Jak známo, kapela čítá pouhé tři členy a v této sestavě vystupuje i naživo. Je tedy potěšující, že “Reign Supreme” prakticky neoperuje s vícero kytarovými linkami skládanými přes sebe (a pokud ano, je tak činěno velmi nenápadně). Popravdě jsem si takového momentu na celé desce všiml snad jen dvakrát a v obou případech se jednalo o nikterak dlouhé pasáže. Na zbytku sedmatřicetiminutové stopáže je potom jasně znát, že tady nejde o žádné mixážní puzzle – buď se riffuje, sóluje, nebo něco mezi tím, a pokaždé je to dost hutné, než aby to potřebovalo jakkoli přiživit. Musím říct, že tenhle poctivý oldschoolový přístup mi přijde mimořádně sympatický.

Dalším pozoruhodným momentem je způsob, jakým Dying Fetus pracují s tempem a rytmikou. Není ničím výjimečným, když se death metalová skladba drží jednoho, povětšinou středního tempa a rytmus se mění jen tehdy, když skladba dojde k refrénu, přechodu nebo něčemu takovému. Neříkám, že je na tom něco špatně a stejně tak neříkám, že to jinde nefunguje na výbornou, ovšem Dying Fetus se neštítí páchat rytmické i tempové veletoče v omezeném prostoru jediné skladby a já jsem za to neskonale vděčný – je to totiž další z faktorů, které přispívají k neutuchající atraktivitě celého materiálu. Kdo totiž desku nezná nazpaměť, většinou se nechá příslušnou změnou překvapit a tomu nelze, než zatleskat.

Než ale nad deskou vynesu konečný a především stručný ortel, chtěl bych poukázat ještě na dvě zajímavosti. I přesto, že Dying Fetus bezpochyby patří k čelním představitelům mimořádně ostrého až brutálního death metalu, několik momentů na “Reign Supreme” naznačuje, že se nebojí začlenit do svého repertoáru i v rámci žánru kapánek netradiční prvky. Mluvím tady hlavně o mimořádně dlouhých, podezřele melodických a na každý pád skvělých sólech, které mě v závěrečných dvou skladbách zaujaly už při prvních posleších. V závěru alba mi rovněž neunikl náznak jakési hypnotické atmosféry, kterou bych od takové kapely rozhodně nečekal. A jelikož mám všelijaké experimenty rád, obě tyto skutečnosti mě velmi potěšily, protože opět přispívají k potenciálu, který se v “Reign Supreme” skrývá.

Jaké tedy čerstvá novinka Dying Fetus je? Je brutální, nekompromisní a pestrá, přičemž její nápaditost neubíjí přílišná délka. Sice je potřeba jí věnovat pár soustředěných poslechů (anebo ne a je to jenom můj problém), ale když tak učiníte, nebudete litovat. S čistým svědomím tedy mohu “Reign Supreme” označit za naprosto excelentní death metalový počin, který by opravdu neměl vynechat žádný příznivec tohoto žánru, a věřím, že se najde i nemálo těch, které “Reign Supreme” přesvědčí, jaké zážitky může poctivý a našlapaný death metal nabídnout. A kdo ví, třeba za nějakou dobu zjistím, že je 8,5 bodu pro takový nářez pořád málo…


Další názory:

Na novou fošnu od Dying Fetus se lze dívat ze dvou různých úhlů pohledu. Skalní fanoušek, který zná jejich předchozí tvorbu beat od beatu, v ní najde přesně to, co má rád. Nekompromisní riffy dokonale sedí se zabijáckými kopáky, a celou tuhle smrtící zvukovou vlnu podtrhává jak jinak než k dokonalosti dovedený growl. Na druhou stranu se kapela pořád neplácá v tom stejném rybníčku a hudebně postupuje do experimentálních vod různých melodií. Tím pádem skladby nesplývají v jednu velkou patlanici podobných riffů a variací na jedno téma. Právě naopak, celé CD je velmi dobře čitelné a může pobavit i člověka, co doposud nepřišel této muzice na chuť.
Mortalis


Six Feet Under – Undead

Six Feet Under - Undead
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 21.5.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Frozen at the Moment of Death
02. Formaldehyde
03. 18 Days
04. Molest Dead
05. Blood on My Hands
06. Missing Victims
07. Reckless
08. Near Death Experience
09. The Scar
10. Delayed Combustion Device
11. Vampire Apocalypse
12. The Depths of Depravity

Hodnocení:
Kaša – 6,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Death metalová stálice Six Feet Under utvořená kolem zpěváka Chrise Barnese nám servíruje již devátý chod své chorobné večeře. A bohužel musím konstatovat, že už jsem těch jeho výtvorů lehce přejedený. Ne snad proto, že by se jednalo o devátou porci stejného jídla, to by mi nevadilo, ale spíš proto, že se Chris se svou kapelou posunul zase o něco blíže ke klasičtějšímu pojetí amerického death metalu, ale o tom až později. Na začátek si odbudeme takové ty nezbytné informace z nedávné historie, které je zapotřebí zmínit.

Takže, od poslední studiovky (nepočítáme-li třetí díl alba předělávek “Graveyard Classics”) uplynuly čtyři dlouhé roky a za tu dobu se toho v řadách této legendy událo na personálních postech až až. Po téměř 18 letech opustila Six Feet Under rytmická sekce ve složení Terry Butler a Greg Gall. Oba s kapelou zažili to nejlepší (nejúspěšnější) období, takže ano, budou mi chybět. Na jejich místo naklusali celkem nečekaně odpadlík z Chimairy a bubeník DååthMatt DeVries a Kevin Talley. Jako pomyslná třešnička na dortu se připojil Rob Arnold taktéž z Chimairy, který se chopil druhé kytary. DeVries a Arnold to před vydáním “Undead” zase pěkně rychle zabalili (Arnold však prý nadále zustává členem týmu Six Feet Under, takže čert aby se v tom vyznal), aby se na jejich místa dostali neznámí Jeff Hughell a Ola Englund. Že budou mít tyto čachry na podobu novinkové kolekce nějaký vliv, bylo jasné i tomu poslednímu v řadě, nově zúčastnění totiž nejsou žádné ořezávátka a je jasné, že co do hudebních výkonů je na tom “Undead” přímo skvěle.

Teď se pomalu přesunu k tomu hlavnímu mínusu “Undead”, i když tenhle trend je patrný na deskách Six Feet Under už někdy od dob “13” z roku 2005, a sice že novinka je zase o něco víc klasický death metal než death’n’roll, se kterým si mě kdysi tahle parta okamžitě získala, základ je sice pořád stejný, ale opět ubylo rockové dynamiky. Na posledních albech se tak ze Six Feet Under stala v mých očích kapela, která už nemá čím překvapit a jejíž alba působí čím dál víc nezáživně a průměrně. “Undead” není výjimka a avizované znovuzrození (a další reklamní žvásty, které vydání alba předcházely) se samozřejmě nekoná a “Nemrtvý” je tak bohužel dalším z řady. Není to žádný vyložený průser, nebo že by se to nedalo poslouchat, to zase ne, ale všeho se člověk časem přejí. Chris Barnes má v hrdle pořád tu samou bestii jako kdysi, ale může chroptit, seč mu síly stačí, stejně mu to v případě nezáživného hudebního materiálu nebude nic platné. “Undead” tak na patře zanechá spíše dojem dobře odvedené rutiny, než aby něčím skutečně zaujal. Pokud Barnes v souvislosti s novinkou udělal nějaké dobré rozhodnutí, tak se konečně vybodl na produkci a pozval si někoho, kdo dokázal vnést čerstvý a svěží vítr. Poslední tři alba jsou na tom zvukově slušně, ale dle mého názoru tam chyběl nějaký ten nadhled a nezávislý pohled třetí strany, který by pomohl oddělit hrách od popela (viz “Commandment” z roku 2007, které působí spíš jak sbírka B-stran singlů a nedodělků z minula). “Undead” naproti tomu působí přece jen o něco kompaktnějším a vyrovnanějším dojmem.

Kdybych měl na novince (kromě technického provedení a instrumentálních výkonů) hledat nějaká další pozitiva, tak bych nakonec přece jen pár skladeb vybral, i když po prvním poslechu jsem měl jiný názor. Třeba hned úvodní “Frozen at the Moment of Death” ukazuje naplno kvality nových členů, především pak bubeníka Kevina Talleyho. Sice se jedná o klasická death metalovou sypačku, ale musím uznat, že je dost chytlavá a návyková. Místy v ní slyším stopy Chimairy, což je pochopitelné. “Blood on My Hands” je další povedenou peckou. Ta stojí na nebezpěčně chytlavém riffu a povedeném refrénu s atmosférickou pasáží někde v druhé půlce písně (škoda toho konce – nesnáším tyhle ukončení skladeb jakoby do ztracena). Ale tahle pecka by taky šla. Škoda jen, že mezi zmíněnými skladbami se nachází trojice slabších kousků, kterých Six Feet Under na posledních čtyřech albech nahráli dost.

Jedním z nejlepších momentů z “Undead” je pro mě sedmička “Reckless” s rockovou rytmikou a úderným frázováním. Přesně tohle jsou pro mě ti Six Feet Under, které jsem si kdysi zamiloval a které bych rád poslouchal i na novince. Jsou prostě kapely, u nichž člověk žádný vývoj nepotřebuje a chce si poněkolikáté poslechnout osvědčené postupy. O závěr se postará poněkud temnější a nápaditou kytarovou linkou ozvláštněná “The Depths of Depravity”. Tahle skladba mě dokázala na chvíli vyvézt z omylu, protože lepší píseň jsem od Six Feet Under už dobrých šest, sedm let neslyšel, doslova mě dostala, jenže pár dobrých songů celé album neutáhne, bohužel.

Byl jsem z “Undead” poměrně dlouho v rozpacích, po prvním poslechu ve mně zavládlo silné zklamání a upřímně jsem litoval, že jsem si novinku na recenzi vůbec vybral, nakonec se to po pár posleších o dost zlepšilo, i když to pořád není to pravé ořechové. Přestože se na desce několik výtečných momentů přece jen nachází, tak ty slabší převládají a celkově na mě působí “Undead” jako průměrná, ničím nevyčnívající řadovka, ke které asi nebudu mít v budoucnu potřebu se vracet.


Další názory:

Six Feet Under to prostě mají těžké. Dokud drhli beze změny ten svůj kulervoucí death’n’roll, s nímž začali už v 90. letech a díky němuž se jim přezdívalo AC/DC death metalu, postupem času si všichni pomalu začínali stěžovat, že je to pořád to samé a že už to začíná být příliš na jedno brdo. Což byla jistě pravda. Když se ale Six Feet Under pokusí malinko změnit, zase se ozývají hlasy, že už to není ono a že ta dřívější podoba byla lepší. Jenže – i tohle je pravda. Nejspíš na to bude mít vliv i výrazná proměna sestavy, ale novinka “Undead” už opravdu není takovým tím rockovým death metalem, který jsme měli od Six Feet Under rádi, ale spíše klasickým (a nutno říct, že ničím zvlášť výrazným) death metalem, díky čemuž ovšem kapela – nemůžu si pomoct – ztratila to své kouzlo a stala se z ní de facto úplně obyčejná normální deathovka, kterých jsou stovky. Ten death’n’roll byl opravdu lepší, i když to bylo furt to samé dokola…
H.


Metalgate Czech Death Fest IV (sobota)

Metalgate Czech Death Fest IV
Datum: 16.6.2012
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Antigod, Attack of Rage, BBYB, Cruadalach, Et moriemur, F.O.B., Mater Monstifera, Noctem, Poppy Seed Grinder, Psychotic Despair, Suffocation, Tortharry, Trollech, Unborn

Akreditaci poskytl:
Metalgate

Druhý den otevírají thrash metalisté Unborn, kteří se své půlhodiny i přes brzkou hodinu ujali se ctí a sympaticky se snažili odehrát dobrý koncert i pro tu hrstku lidí, která si přivstala. O nejvíce pozornosti si říkal nařáchlý frontman Alex, který vyzýval k ranní rozcvičce pomocí headbangingu. Hned po ránu panovalo úmorné vedro, které mě, zimomilného tvora, bohužel donutilo několik účinkujících vynechat a strávit jejich sety ve stínu, abych vůbec přežil. Za oběť padli Shampoon Killer, Suburban Terrorist, Brainscan a Godless Truth, což se jim omlouvám…

…ale BBYB a jejich anarcho-tanečně-grindovou šílenost jsem si ujít nenechal. Ostravská trojice byla i přes stále brzký čas a značné horko ve svých typických maskách a hlavně vybavena stejně zničujícími beaty, stejně jako pokaždé. Ostatně nejspíš právě šílené vedro donutilo v závěru koncertu kytaristu Shustu, aby předal svůj nástroj jednomu z kolegů (kuřeti v růžovém triku (smích)) a skočil si na chvíli zaplavat do přilehlého rybníka, po návratu si pak zapařil na vlastní kapelu pod pódiem. Hned po ránu po čertech zábavná grindovina.

Antigod předvedli slušné vystoupení, které vůbec nenudilo, naopak během půlhodinky uběhlo vcelku rychle, přesto jejich set v konkurenci ostatních patřil mezi ty méně pamětihodné, zvláště po magorech z BBYB. Křivého slova však proti nim říct nemůžu, však také v kapele hrají zkušení hudebníci, takže by v tom byl čert, aby to nebylo zahrané dobře. Hudebně také naprosto v pohodě.

Slovenští Attack of Rage už v sestavě nemají baskytaristku Sáru, nad čímž jistě truchlí valná část mužského publika, ale i bez ní je tahle grindová sekanice nehorázně zábavná, nechybí jí pro grindcore tolik typické výkony až na doraz a intenzivní hluková masáž. Obzvláště rytmická sekce, bubeník Hooya a nový basák Šampon, do toho třískala hlava nehlava a se vší vervou. Moc dobré! Něco podobného se dá bez problémů prohlásit taktéž o Psychotic Despair, jen s tím rozdílem, že zde si největší pochvalu zaslouží výkon zpěváka a jednoho z kytaristů. Ale jinak opět výborná grindová klepačka, která vydatně bavila.

Stylový skok do black metalu přišel s následujícími dvěma kapelami. První z nich, melodičtí Mater Monstifera, mě však ukrutně nebavila. Průměrná muzika naprosto korespondovala s nezáživným výkonem, na čemž nic nezměnil ani fakt, že šlo o první koncert, který Mater Monstifera odehrála s živým bubeníkem. Zvláště v porovnání, s předchozími grindovkami, jejichž členové létali jak dělové koule, to působilo poměrně suše. Nicméně zde byli i tací, kteří si výstup Mater Monstifera zcela viditelně užívali (a tím nemám na mysli jen samotné hudebníky), tudíž šlo jistě také o úhel pohledu.

Plzeňská stálice Trollech, to už je ovšem jiná. Morbivodova parta naopak zahoblovala výborně. Nicméně mi přišlo zajímavé, že pánové ignorovali svou technicky vzato stále ještě aktuální desku “Jasmuz”, nejvíce se totiž hrálo z druhého “Synové lesů” a nadcházející novinky “Vnitřní tma” (plus po ukázce ze “Skryti v mlze” a “V rachotu hromů”). Nutno ale dodat, že songy z chystané fošny zněly vážně zajímavě, byť dosti odlišně od předešlé tvorby. Jinak ale super koncert i přes mírné technické problémy s Morbivodovou kytarou na začátku setu.

Následuje další extrémní pumelice Poppy Seed Grinder, a když tak o tom přemýšlím, tohle snad bylo vůbec poprvé, co jsem ji viděl střízlivý (smích). Ačkoliv v alkoholovém opojení, jak už to tak bývá, mne bavili víc, rozhodně se nedá mluvit o tom, že by Poppy Seed Grinder na Metalgate Czech Death Festu zahráli špatně, podobně jako v případě obou předchozích grindovek se jednalo o hodně intenzivní show plnou brutální muziky, přestože Attack of RagePsychotic Despair mi přišli o chlup zábavnější. Ale jinak další kvalitní výstup, kterých letos Červený Kostelec zažil požehnaně.

Jako první zahraniční smečka dne se představují španělští Noctem, které já osobně hudebně považuji za zcela průměrnou chásku, přestože na našem předchozím koncertním setkání (nutno dodat, že klubovém) celkem bavili. V Červeném Kostelci byl ale jejich set nefalšovaná a čistokrevná nuda, kterou tuny použitého make-upu rozhodně nezakryly. Zdálo se mi, že kapela se snažila působit natolik sebejistě a profesionálně, až byl výsledek spíše strojený; Noctem se celou dobu tvářili, jako kdyby divákům servírovali opravdu nezapomenutelný životní zážitek, kterýžto se však skládal jenom z neustálého třepání hlavou a jakéhosi nezáživného hoblování. Na druhou stranu, spoustu lidí tím opravdu oblafnou, tak se jejich přístupu ani nedivím. Jinak jsou Noctem klasický případ skupiny, jež se nedostatečné hudební kvality snaží dohnat alespoň cool vizáží. Nejspíš ten nejnudnější koncert letošního Metalgate Czech Death Festu

Kvůli pozdnímu příjezdu headlinerů Suffocation se začínají dít menší přesuny v programu, takže nyní už nastupují F.O.B., kteří ovšem dokázali spravit chuť po nemastných-neslaných Noctem naprosto hravě. Španělé se měli na chviličku zastavit, aby se podívali, jak se hraje koncert, jenž odsýpá jedna báseň, jak vypadá kvalitní frontman, který s přehledem baví publikum, a hlavně jak zní dobrá muzika, jež má co říct. F.O.B. sice není skupina, kterou bych měl potřebu si pouštět doma, ale na pódiu jsou opravdu skvělí.

Zatímco v loňském roce mne pořadatelští Tortharry na stejném místě přibližně ve stejný čas příliš nebavili, letos tomu bylo právě naopak a kapela odehrála neskutečně zabijácký set, který si podle mě v ničem nezadal s následujícími headlinery. Ničivá rytmika hnala vystoupení rychle kupředu, díky čemuž tři čtvrtě hodina Tortharry působila spíše jako tak deset minut, což bývá jedna z vlastností těch nejlepších koncertů. Jak vidno, i přes ztrátu jednoho člena na přelomu loňského a letošního roku mají Tortharry i ve třech pořád koule na to, aby hráli výborné koncerty.

Nyní již nastupují očekávání Suffocation, okolo jejichž vystoupení se vyskytlo několik problémů. Skupina totiž dorazila doslova na poslední chvíli a ještě bez svého vlastního vybavení, tudíž musela show odehrát na nástroje zapůjčené od Tortharry, ale ani to jim nakonec nikterak nezabránilo rozsekat Červený Kostelec na kousky. Suffocation předvedli drtící technické maso, a co nezničila jejich brutální muzika, to dorazil brutální kotel, který se utvořil hned od prvních vteřin a trval až do samotného konce vystoupení. Snad jediné, co mi malinko vadilo, byla snad až přílišná ukecanost zpěváka Franka Mullena, ale na druhou stranu bylo znát, že si koncert i přes výše zmiňované okolnosti opravdu užívá, stejně jako zbytek kapely. Dost dobře možná to nejlepší, co jsem od Suffocation doposud viděl.

Populární Cruadalach v Kostelci evidentně zas až tak populární nebyli a hráli pro dosti prořídlou plochu, avšak na druhou stranu se ukázala jedna zajímavá věc. Když má tahle kapela vydatnou podporu publika (což většinou mívá), bývají její koncerty opravdu zábavné, když je ovšem přijetí chladnější (což byl případ Metalgate Czech Death Festu), rázem to bylo poloviční, přestože se kapela viditelně snažila odehrát koncert stejně dobře jako vždycky. Nevím, jestli to nemělo co do činění i s tím, že je v kapele čerstvě nový kytarista, ale tentokrát to bylo slabší.

Bubeník Michal Rak jen převlékl trikot a už se po Cruadalach chystal na další set, tentokrát s doomaři Et Moriemur, kteří celý festival uzavírali. Vystoupení mělo takovou zvláštní ospalou atmosféru, ale vzhledem k hodině a k žánru, jaký Et Moriemur hrají, to bylo naopak více než ku prospěchu věci. Navíc mě potěšilo, že tentokrát se setlist skládal více ze starších, jež mi přijdou o něco lepší, tudíž se z mého pohledu jednalo o opravdu opravdu povedený závěr Metalgate Czech Death Festu.


Zhodnocení:

Jak již bylo zmíněno v samotném úvodu, Metalgate Czech Death Fest je nesmírně pohodová akce, což se potvrdilo i na letošním ročníku. Klídek, pohoda, žádný stres, skoro až rodinná atmosféra. Lidí bylo dost málo na to, aby se člověk nikde netlačil, aby se nikde netvořily fronty, žádné davy, ale zároveň dost hodně na to, aby se pořadatelům festival vyplatil, aby měly kapely podporu a aby plocha pod pódiem nezela prázdnotou.

Velkou měrou k pohodovému průběhu v mém případě napomáhá taktéž výborný areál. Nějakým nej, nej, nej místem konání se chlubí téměř každý festival, ale právě Metalgate Czech Death Fest a jeho autocamp Brodský je podle mě jedničkou. Jednak se festival odehrává v pěkném prostředí u rybníka, pódium stojí doslova na jeho břehu, v horku si člověk může skočit do vody a je v pohodě. Jsou zde však i další obrovské výhody, které na první pohled nejsou natolik patrné, ale návštěvníkům velice zpříjemňují festivalový život…

Jednak to jsou určitě kamenná sociální zařízení, žádné toiky nebo nějaké podobné zlo. Zatímco na jiných festivalech posluchači mnohdy přežívají doslova v bojových podmínkách, zde není problém vypadat jako člověk po celou dobu konání. Nehledě na fakt, že až později na dalších festivalech si člověk uvědomí, jak příjemné je se vymočit do normálního porcelánu, ne v toice nebo někde ochcávat patníky (smích). Dalším obrovským plusem je umístění stanů mezi stromy do malého hájku (stále přímo v areálu), díky čemuž je zde i ve vedrech po celý den stín, v sedm ráno vás nebudí nesnesitelná sauna ve stanu atp. Nehledě na fakt, že autocamp nabízí také možnost ubytování se v chatkách rovněž přímo v areálu.

Jedním z nejdiskutovanějších témat každého festivalu je také pivo. I v tomto ohledu Metalgate Czech Death Fest veškerou konkurenci strčí do kapsy. Čepuje se opravdu dobrý (!) Primátor v cenách opravdu lidových – 10° za 15 kaček, 11° za dvacku, 12° za pětadvacet. Kdekoliv jinde dvoj- až trojnásobné násobné ceny za téměř nepitelné patoky. Co vám budu povídat, zde se prostě opíjí s naprostou radostí (smích). Kromě toho je ještě přímo v areálu také klasická hospůdka s dalším výběrem pivního moku a také jídla, pokud se někde nechce cpát klasickými festivalovými evergreeny, jako jsou klobásy nebo langoše.

Snad jediná malá nevýhoda je umístění areálu za městem, takže kdyby člověk něco potřeboval, je to trochu dálka, zvláště když nepřijedete autem, je to z vlakového nádraží docela štreka, ale to je v konečném důsledku stejnak bezpředmětná pseudostížnost, jelikož obrovské plusy autocampu stále výrazně převažují.

Celkově mohu letošní Metalgate Czech Death Fest hodnotit jenom kladně – výborné kapely, výborné místo konání, po organizační stránce vše zmáknuté na jedničku. Vynechám-li přílišnou opilost, za kterou si ovšem mohu sám, neměl jsem s ničím sebemenší problém a odjel jsem více než spokojený…


Metalgate Czech Death Fest IV (pátek)

Metalgate Czech Death Fest IV
Datum: 15.6.2012
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Dark Tranquillity, Demencia Mortalis, Descent of the Scarlet Skies, Exorcizphobia, Feeble Minded, Gorgonea Prima, Isacaarum, Liveevil, Suffocate with Your Fame

Akreditaci poskytl:
Metalgate

Letošní ročník Metalgate Czech Death Festu měl pořadové číslo 4. Ačkoliv nutno dodat, že to počítání zas až tak jednoduché není, protože – jestli mne má nebohá paměť nešálí – šlo celkem již o pátý open air, v jehož názvu bylo slovíčko Metalgate, samostatný Czech Death Fest byl opravdu počtvrté; počítáme-li pouze spojení obou těchto dříve samostatných festivalů, jde o druhý ročník. To ovšem jen tak pro zajímavost, hlavní náplní našeho povídání je samozřejmě to, jak letošní Metalgate Czech Death Fest proběhl, ať už probíhal, pokolikáté chtěl.

Tuto akci mám osobně rád už jen z toho důvodu, že je neuvěřitelně pohodová a poklidná. Zatímco většina ostatních festivalů, na nichž se každoročně vyskytuji, je poněkud hektická, člověk neustále běhá od pódia k pódiu, na autogramiády, do stanu/auta/úschovny a všude jinde možně, areály jsou navíc velké, vše je daleko, kemp až za horami, na Metalgate Czech Death Festu je to přesně naopak. Vše je hezky bezproblémové, nevyhrocené, cokoliv je hned po ruce přímo. I díky prostředí, v němž se festival koná, je odevšud cítit naprostá pohoda, přestože to třeba na pódiu zrovna drtí ten nejextrémnější grindový prasec (smích). Tohle má za následek, že se zde člověku vždy líbí, i když se třeba stane, že mu například soupiska příliš nesedne nebo něco podobného. Naštěstí se však ani to neděje, jelikož se Metalgate Czech Death Festu pravidelně představuje to nejlepší z domácí scény s několika zahraničními štychy…


Pátek:

O rozjezd festivalu se stará mladá trutnovská thrashovka Exorcizphobia, která dle mého názoru rozhodně nezahrála špatně, nicméně její set bohužel trpěl klasickou bolístkou prvních skupin festivalů. Chvíli to trvá, než se návštěvníci dostanou do varu, mnozí z nich ještě třeba ani nejsou na místě, kapela se na pódiu může klidně přetrhnout, ale bez výraznější účasti publika to ještě nemá tu správnou šťávu. I přesto se mi však půlhodinka hodně oldschoolového thrash metalu v podání Exorcizphobia líbila. Pánové totiž dokázali i přes svůj handicap prvního vystupujícího předvést vše, co má správný staroškolský thrash mít… jen ten kotlík chyběl…

Štafetu přebírají Feeble Minded, jejichž hájemstvím je death metal. Jejich set mě však naneštěstí příliš nezaujal. Ne, že by šlo o něco vyloženě špatného, rokycanská parta své nástroje drtila se správným zanícením a rozhodně se snažila, přesto na jejich vystoupení příliš vzpomínek nezbylo. Autocamp Brodský za tento víkend zažil rozhodně i pamětihodnější koncerty.

Více než slušnou show začali dělat třetí Descent of the Scarlet Skies. Musím se přiznat, že takováto muzika, tedy metalcore, není zrovna přílišnou potěchou pro mé uši, avšak uznávám, že když podobné kapely vylezou hrát, hezky se to na pódiu hýbe, tudíž rozhodně je na co se dívat. A to byl samozřejmě i případ Descent of the Scarlet Skies, jinak bych o tom – vcelku logicky – nemluvil. A to i přesto, že zapojení publika bylo stále ještě vcelku malé, což zrovna u core muziky také příliš košer není.

Podobně jako Descent of the Scarlet Skies na tom byli i následující Suffocate with Your Fame, jen s tím rozdílem, že v jejich případě byla hudba sice stále obdobně hybná, ale poněkud ostřejší (deathcore), a pódiový pohyb byl ještě akčnější; nechyběly v žánru tolik typické secvičené “seky” nahorů-dolů a celá kapela najednou, ani další obvyklé stylové záležitosti. Kromě toho určitě zaujal i nepříliš obvyklý počet tří kytaristů. Celkově Suffocate with Your Fame působili velice suverénním a sehraným dojmem, za což si odnášejí titul nejlepší odpolední kapely.

Na diskotékové Liveevil jsem se dost těšil, protože mám jejich muziku vcelku rád, ale výstup skupiny nakonec v mých očích zůstal docela pod očekáváním. Hudba přímo vybízí k nějakému tomu tanci, jenže samotný koncert s tím poněkud nekorespondoval, jelikož mi kapela přišla malinko bez života. Vše bylo samozřejmě odehráno na úrovni a bez jakéhokoliv zaváhání, ale něco tomu prostě chybělo. A když dojem v závěru nevylepší ani taková hitovka jako “Sky & Nails”, tak už v tom něco musí být…

Na Mincing Fury and Guttural Clamour of Queer Decay jsem si dovolil vybrat oficiálně povolenou přestávku a pod pódium se vracím až s dalšími Abstract Essence. Ne, že bych proti nim něco měl, to vůbec ne, ale už přijde trochu blbé, že z pěti letních festivalů pod záštitou Metalgate během pěti let vystoupili na všech pěti. Samozřejmě chápu, že je pořadatel a zároveň vydavatel protlačuje, ale znáte to – opakovaný vtip není vtipem. Nicméně ke cti Abstract Essence slouží fakt, že i přesto jsou výbornou koncertní kapelou, která zahraje vždycky dobře, a přestože jsem ji viděl již mnohokráte, zatím mě ani jednou nenudila – a to se potvrdilo i tentokrát. Sice se jednalo o vcelku standardní vystoupení Abstract Essence, ale nutno dodat, že v jejich případě to znamená standardně dobré. Kromě nápadité muziky klasicky nejvíce pozornosti poutal zpěvák Ondra Zbránek, který mezi písničkami pálí jednu hlášku za druhou.

Program pokračuje s prvním z headlinerů, švédskými melodic-death veterány Dark Tranquillity. Pokud by mělo platit, že největší kapela by měla odehrát také nejlepší koncert, tak v případě Dark Tranquillity to platilo do puntíku. Když skupina vběhla na pódium, ihned bylo cítit, že jsou to zkušení profíci, kteří mají vše v malíku, ale do nějakého jen s přehledem a řemeslně odehraného vystoupení to mělo hodně daleko. Pánové si vystoupení viditelně vysloveně užívali, jejich show měla výborný odpich, spád a tah na bránu, velmi sympatické bylo i uvolněné přátelské vystupování. Bezesporu excelentní koncert a zároveň jeden z vrcholů celého festivalu.

Jako další se představují jihočeští perverzáci Isacaarum. O tom, že by tahle grindová klasa nezahrála kvalitně, může pochybovat snad jen ten, kdo ji ještě živě nikdy neviděl. Isacaarum opět odvedli svůj vysoký standard, což znamená kopec setsakra hybného grindu, krev, sperma a úchylné převleky, a při tom všem jim sekundoval opticky největší kotel pátečního dne. Nechyběl samozřejmě ani obligátní sexy vložka v podobě orálního sexu na pódiu. Isacaarum jsou prostě a jednoduše kapela, kterou můžete vidět, kolikrát chcete, přesto to bude pokaždé náhul.

Stylovou výhybku znatelně přehazují industrial black metalové příšery (jak je nazvala jedna slečna (smích)) Gorgonea Prima. Jejich koncert ovšem zpočátku provázely nemilé problémy, jelikož zvukař se asi omylem opřel o nějakou páčku, tudíž samply rvaly uši, a osvětlovač zase pustil naplno všechny světla. Při druhém songu si však naštěstí ten první uvědomil, že zvuk by měl jít poslouchat, a ten druhý, že takováhle kapela na pódiu potřebuje úplnou tmu prozářenou pouze vlastními zářivkami. Když se tak stalo, mohl si člověk konečně naplno vychutnat neotřelou show, která rozhodně patří k tomu nejoriginálnějšímu a nejunikátnějšímu, co lze v současnosti od českých kapel vidět. Gorgonea Prima také hrála některé věci, které jsem osobně neznal, tudíž předpokládám, že šlo o nový materiál – a zněl opravdu výtečně.

Ani následující Demencia Mortalis rozhodně nebyla špatná, spíše naopak. Skupina sice byla co do vizáže značně nesjednocená – každý pes (člen), jiná ves – , ale zato všichni pařili stejně zaníceně a celkově se starali o to, aby se i v jednu ráno stále bylo na co dívat, což se jim i dařilo. Osobně mi muzika ve studiové podobě moc nesedí, ale v živém provedení zní jejich metal s houslemi moc dobře. Na dobré spaní určitě kvalitní set, který nenudil. První den ještě uzavírali Keep on Rotting, avšak přílišná únava a následky příliš intenzivních alkoholových radovánek mne bohužel zahnaly do stanu…


Hypnos – Heretic Commando / Rise of the New Antikrist

Hypnos - Heretic Commando / Rise of the New Antikrist
Země: Česká republika
Žánr: death metal
Datum vydání: 25.4.2012
Label: Einheit Produktionen

Tracklist:
01. Nailed to the Golden Throne
02. Inverted / Chasing the Apostles
03. Cholera / Mor
04. Burning Again / Hymn of Eternal Fire
05. Alliance of Snakes / Reptilian Conception
06. In Love with Death
07. Decadence / Art of Modern Misery
08. Extremely Dark Days
09. Versus the Void
10. Urbi at Morbid / Farewell to Sanctity

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se v jedné větě zmíní pojmy death metal a střední Evropa, většině obeznámených na mysli nejspíš vyvstane Polsko a jeho žánrové legendy Vader, Behemoth a další neméně kvalitní kapely. Mnohem méně lidí si však vzpomene, že v první polovině 90. let, kdy si výše zmíněné kapely teprve budovaly své výsadní postavení, v České republice zářilo jméno Krabathor – kapela, která mířila na žánrový vrchol a nebýt jejího neslavného konce, dost možná by dnes patřila k absolutní špičce. Z jejího popela však povstali Hypnos. V čele s Brunem a Pegasem natočili několik vynikajících desek, ale nakonec je stihl podobný osud jako Krabathor a tři roky to vypadalo, že se nad prvoligovým český death metalem nadobro zavřela voda. Nyní se ale píše rok 2012, Hypnos jsou zpátky s deskou “Heretic Commando / Rise of a New Antikrist” a otázka zní, jestli novinka dostála kvalit hodných jména Hypnos

Hned ze začátku není na škodu zmínit, že Bruno a spol. rozhodně neměli v úmyslu odbýt natěšené fanoušky nějakou polovičatostí. Za vše mluví jména Martin van Drunen, Piotr Wiwczarek a Børge Finstad. Hostovačky obou legendárních frontmanů sice bohužel nedošly realizace, producentská péče třetího jmenovaného ale na albu svůj podpis nakonec opravdu zanechala a je to znát. Když se Bruno v jednom rozhovoru zmínil o typicky českém “ocase” domácích produkcí, měl pravdu, a s využitím služeb producentského esa Finstada se tak podařilo stvořit nahrávku, která je po zvukové stránce na té nejlepší světové úrovni. Napoprvé mě sice trochu překvapilo, že kytary nejsou tak ostré, jak bych byl čekal, ale s odstupem musím konstatovat, že to prostě funguje, takže si opravdu nemám nač stěžovat.

Fajn, takže teď už víme, že to výborně zní, ale pořád není zřejmé, jestli je ve skutečnosti co poslouchat. Ale no tak, opravdu si myslíte, že by Hypnos po zdařilém comebackovém EP “Halfway to Hell” natočili nějaký odpad? Kdepak, nic takového. “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” je sbírkou poctivého a našlapaného death metalu, jehož charakter je pro střední Evropu tak typický. Najdete tu všechno, co je důležité – úderné kytarové riffy, drtivé bicí palby, pohodové rytmy, které člověka přímo nutí mlátit kebulí… Je to dravé, má to sílu a to jsou snad nejdůležitější death metalové devízy. Je sice pravda, že se člověk občas přistihne při kacířských myšlenkách, které vlezle upozorňují, že to přeci není nic nového, ale co taky vymýšlet za novoty, když to známé pořád skvěle funguje. Krom toho se autorský rukopis Hypnos vyznačuje několika specialitami, na které jsem jinde nenarazil. Tím mám na mysli především občasné využití jen lehce zkreslených kytar (dokonale je to slyšet v klipovce “Inverted / Chasing the Apostles”, několik momentů, kde se zbytkem kontrastují nezvykle vysoko položené kytarové hmaty, Brunův šeptaný vokál v plíživé pecce “In Love with Death” nebo atmosférické brnkané outro. Je toho dost, stačí si všímat.

Je tedy vůbec něco, čím by mě Hypnos nepotěšili? Popravdě, jenom drobnosti. Tak třeba se nemůžu zbavit dojmu, že je z vokálu místy až příliš znát, že Brunův rodný jazyk opravdu není angličtina, ale to už opravdu hledám mouchy, jejichž přítomností výsledný dojem nikterak netrpí. Je tedy zřejmé, že se studiový comeback Hypnos vydařil na jedničku. Je sice pravda, že mezi “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” a deskou roku nějaký ten prostor zbývá, ale nic to nemění na tom, že je česká scéna bohatší o další vynikající počin, který snese srovnání s tím nejlepším z ciziny, a nemusí při tom klopit zraky. Už je to tak. Hypnos jsou zpátky a v sakra dobré formě!


Další názory:

Po dva roky starém ípku “Halfway to Hell” jsou tedy Hypnos definitivně zpátky i co do oblasti vydávání dlouhohrajících počinů. Zcela upřímně mohu říct, že jsem od “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” nečekal nic menšího než vskutku prvotřídní death metalový nářez – a je opravdu potěšující, že se očekávání beze zbytku vyplnilo. “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” neexceluje nějakou přehnanou techničností, ani nezastavitelnou rychlostí (i když i takového kusy se najdou – viz předposlední klepačka “Versus the Void”), ale obrovskou intenzitou. A to se ve výsledku ukazuje jako mnohem účinnější cesta. Album si díky tomuto přístupu uchovává typickou death metalovou surovost, ale ani na chvilinku není zbytečným chlívem bez hlavy a paty, což dokazuje třeba fakt, že se najde místo o pro takové věci, jako je poněkud se vymykající “In Love with Death”. “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” je ovšem opravdu výtečný materiál jako celek, díky čemuž je vysoká známka rozhodně na místě.
H.