Archiv štítku: death metal

Nile, Melechesh, Dew-Scented

Nile, Melechesh
Datum: 31.1.2011
Místo: Praha, Exit Chmelnice
Účinkující: Darkrise, Dew-Scented, Melechesh, Nile, Zonaria

Asi mi dáte za pravdu, když prohlásím, že je extrémní metal s příchutí orientálních melodií skutečně lákavou komoditou na relativně sytém hudebním trhu. Pro ty, kteří jeho vábení podlehli, tak byla účast na tomto koncertu takřka svatou povinností. Mocná dvojice Nile a Melechesh si pod svá křídla přibrala další, co do žánru tu více, tu méně spřízněné souputníky, a o tom, co z toho vzešlo, se Praha přesvědčila posledního dne měsíce ledna…

Toho památného večera byla venku pořádná zima, a tak se mi skutečně ulevilo, když jsem se mohl uvelebit v útrobách Exitu. Začíná mi připadat, že čím déle tam chodím, tím víc se mi tam líbí a v tomto případě na mě temně vymalovaný sál zapůsobil takřka domáckým dojmem. Taky aby ne, když jsem mezi lidmi zpozoroval nemálo známých tváří. Měrou vrchovatou k tomu pocitu určitě přispěl také fakt, že jsem po předchozích otřesných zkušenostech s místním pivem musel s překvapením a povděkem konstatovat, že se jeho kvalita výrazně zvedla. Sotva jsem ale přiložil kelímek ke rtům, někde odbila sedmá večerní a k mému překvapení přesně na čas vstoupili na pódium první muzikanti…

O otevření večera se postarala mně zcela neznámá kapela jménem Darkrise. Tihle Švýcaři se vytasili s naprosto klasickým death metalem, který svým charakterem nemohl překvapit. Na druhou stranu se ale jednalo o vyloženě příjemnou hudbu a já se přistihl, že už záhy po startu pokyvuji hlavou a podupávám do rytmu. Musím vyzdvihnout především bicí, které byly perfektně nazvučeny, díky čemuž tak mohly naplno vyniknout party, které hladily na duši i bránici. I přes mizivou originalitu jsem si totiž připadal, jako kus rozžhaveného železa, na které dopadají přesné a důrazné rány kladivem. Nemálo postávajících lidí můj pozitivní dojem zřejmě sdílelo, a tak se téhle sympatické kapele ke konci jejich vystoupení dostalo vcelku přijatelně intenzivních ovací.

Dle vůle dramaturgů se druhou kapelou večera stala švédská formace Zonaria. Není to tak dávno, co jsem nějakou náhodou narazil na ukázku jejich tvorby, a z onoho letmého seznámení jsem nabyl dojmu, že se jedná o zajímavý melodický death metal. Usoudil jsem tedy, že bych měl Zonarii na koncertě věnovat zvýšenou pozornost. Pravda, začalo to celkem zajímavým riffem, ale čím déle pánové hráli, tím méně mě jejich vystoupení bavilo. Podivnou, lehce industriální image bych ještě přes srdce přenesl, ale přes míru hlasité a přesto podivně utopené nic, co vystupovalo z reproduktorů, rozpohybovalo moje nohy co nejdál od pódia a hlavně do akustického stínu. Moudré rozhodnutí…

Setlist Dew-Scented:
01. Downfall
02. Arise from Decay
03. Cities of the Dead
04. Never to Return
05. A Critical Mass
06. Soul Poison
07. Condemnation
08. Acts of Rage

Následující občerstvovací pauza se trochu protáhla, a tak mě nástup Němců Dew-Scented zastihl uprostřed konzumace párků s hořčicí. Jenže i z povzdálí bylo zřejmé, že tady se hraje jiná liga než v předchozím případě. Proto jsem i přes lehké přejedení vyrazil k pódiu hned, co to alespoň trochu šlo. Stačilo několik kliček mezi nepříliš početným publikem a ocitl jsem se v centru dění. Jak si nešlo nevšimnout, řízný mix thrash a death metalu rozproudil v žilách přiměřeně rozehřátého publika krev a před pódiem se co chvíli rozvířil přívětivý moshpit. Ti méně aktivní postávali okolo a svými vlasy celkem obstojně suplovali ventilátory… Vzhledem k tomu, že jsem s Dew-Scented přišel do kontaktu vůbec poprvé, nedovedu posoudit, nakolik se po zvukové nebo technické stránce živé vystoupení odklánělo od originálu, ale popravdě mi to bylo a je jedno. Němci totiž předvedli skutečně našlapané, přímočaré a energické vystoupení, které člověka přímo vybízelo k pařbě. Proto jsem trochu zalitoval, když se s námi rozloučili prohlášením, že se možná potkáme v létě (Brutal Assault…?). Zpěněná krev ale nepřišla vniveč. Večer totiž postoupil, a tak se dostala řada na kapelu, jejíž přítomnost mě přesvědčila k účasti na téhle akci…

Setlist Melechesh:
01. Illumination: The Face of Shamash
02. Sacred Geometry
03. Deluge of Delusional Dreams
04. Ladders to Sumeria
05. Grand Gathas of Baal Sin
06. Triangular Tattvic Fire
07. Ghouls of Nineveh
08. Rebirth of Nemesis

Mýty opředená Asie skrývá mnohá tajemství a již v dávných dobách lákala zvídavé mysli Evropanů. Za ta léta se na tom nic nezměnilo a tajuplný opar mystiky předního východu na své přitažlivosti nic neztratil. Příkladem budiž Melechesh, zvěstovatelé zapomenuté moudrosti i temných příběhů sumerské mytologie. Jejich hudba je tajemná, opojná, ale především zatraceně návyková, takže vidina živého vystoupení slibovala mnohé. Náladotvorné intro, které se jakoby nic začalo ozývat z reproduktorů, tak na mě zapůsobilo jako lehké muzikální afrodisiakum. Že se následující třičtvrtěhodinu nebudu nudit, začalo být zřejmé v okamžiku, kdy charismatický frontman Ashmedi poprvé sáhl do strun a vypustil na nás lavinu úderných orientální riffů, které vyloženě nutily k neřízené zátěži krčního svalstva. Atmosféra, která záhy naplnila sál, se dost těžko popisuje. Napadá mě leda přirovnání k letu na létajícím koberci mezi troskami dávno mrtvé, ale pořád impozantní civilizace. Skrze slova průvodce, holohlavého démona s bradkou a pronikavýma očima, vám všechny ty ruiny ožívají před očima, a to včetně všech svých obyvatel – mágů, démonů, ghúlú a jiných esoterických bytostí, které vás vábí ke vstupu do své říše… Nechci ubírat na zásluhách ostatním muzikantům, ale byl to právě Ashmedi, který měl největší zásluhu na onom magickém prostředí, jež v klubu vzniklo. Když odhlédnu od samotného zpěvu a hraní, byl to jeho pološílený, trochu děsivý ale rozhodně charismatický zjev, který dodával celé démonické show na uvěřitelnosti. Krom toho nerušil ono zmiňované fluidum tajemna zbytečnými průpovídkami a až na pár výjimek k nám promlouval takřka výhradně skrze své texty. Tleskám!

Nemá asi valného smyslu popisovat, co se dělo dále v průběhu koncertu, protože je to zaprvé nasnadě a zadruhé jsem si okolního dění ani moc nevšímal – tak moc jsem se soustředil, abych si nerozbil hlavu o hranu pódia. Můj entusiasmus dosáhl takové míry, že jsem bez povšimnutí přecházel ne zcela vyvážený zvuk, který doléhal k mým uším v první řadě. Díky němu nebyly kytarové vyhrávky tak znatelné a člověk si občas musel domýšlet i leckteré basové party, což trochu zamrzelo hlavně ve finální a mnou milované “Rebirth of Nemesis”, kterou by vytažení basy pozvedlo na zcela jinou úroveň. Jaký byl zvuk v ostatních částech sálu, nevím, ale soudě podle divokého mosh pitu, hory vztyčených rukou a enormního množství poletujících vlasů to zjevně nebylo špatné. Drobnou, byť subjektivní výtku mám také k setlistu. Až na jednu výjimku se totiž hrálo výhradně z posledních dvou alb, což byla trochu škoda. Na druhou stranu byly skladby vybrány tak rozumně, že bez sebemenších problémů dovedly udržet pozornost a aktivitu publika na skutečně úctyhodné úrovni. Jinak řečeno – konstantní nářez. Podtrženo sečteno, i přes ne zcela ideální zvuk (na kterém měla do značné míry podíl první řada) a odporoučivší se basovou kytaru v první skladbě to byl skutečně skvělý zážitek a Melechesh dokázali, že poprávu patří do první ligy. Vystoupení, jaké předvedli oni, se totiž vyvažují zlatem…

Setlist Nile:
01. Kafir!
02. Sacrifise Unto Sebek
03. Hittite Dung Incantation
04. Serpent Headed Mask
05. Ithyphalic
06. Those Whom the Gods Detest
07. Sarcophagus
08. Lashed to the Slave Stick
09. Black Seeds of Vengeance

V okamžiku, kdy Melechesh opustili pódium, jsem zvažoval, jestli nemám nechat doběhnout dojmy z jejich skvělého vystoupení v poklidu na baru. Nakonec jsem na bar skutečně zamířil, ale jen proto, abych se vzápětí vrátil s plnou náručí piva. Během téhle nutné anabáze jsem si uvědomil, že i přesto, že zanedlouho vystoupí hvězda večera, nebyl sál nijak přeplněný a k mému překvapení jsem se zpátky do první řady dostal bez větších problémů. Zanedlouho se mi totiž mělo dostat zážitku, za který budu ještě dlouho děkovat libovolnému božstvu. Po celkem stravitelné čtvrthodině zvučení sál potemněl a za zvuků ambientního intra na pódium vystoupili čtyři death metaloví polobozi. Cílevědomá anihilace, která započala nedlouho nato, snad ani nepotřebuje komentář. Nile jsou neskutečně brutální i z CD, ale na fakt, že celé to inferno bezezbytku naplňuje okolní vzduch, to prostě nemá… Jedna mocná skladba střídala druhou a i přesto, že nemám Nile nijak zvlášť naposlouchané, jsem cítil přímo svatou povinnost nezůstat stát v klidu. Místo přímo před mozkem skupiny, kytaristou Karlem Sandersem mi poskytlo sledovat mistrovy prsty z bezprostřední blízkosti, ale mocná energie, valící se z reproduktorů, mi nedovolila o moc víc než konečnou likvidaci toho, co zbylo z mého zmučeného krčního svalstva. Teď toho částečně lituji, protože jsem zcela zapomněl sledovat šíleného George Kolliase a jím dokonale ovládanou bicí soupravu. Ovšem i to málo, co jsem zahlédl, plně ospravedlnilo žádost frontmana Chrise Lollise, aby dav provolal trefnou větu “George, don’t break your drums!” Kde se to v tom nevelkém a hubeném chlapíkovi bere, skutečně nechápu…

Hodnotit při takové akustické smršti úroveň nazvučení není úplně jednoduché, ale v případě headlinera nebyl důvod ke stížnostem. Jednotlivé nástroje byly obstojně rozlišitelné a navzájem si nepřekážely, takže tady skutečně nemám výtek. Pódiová prezentace dala jasně najevo, že si je kapela vědoma svého eminentního postavení a všichni čtyři muzikanti se projevovali suverénně, ale přesto nikoli arogantně. Důkazem budiž skutečně vřelý přístup Karla Sanderse k šílícím prvním řadám. Bylo a něm vidět, že si hraní užívá a hraje pro fanoušky. Víc takových. Při tom všem ale působil natolik civilně, že jsem měl problém uvěřit, že v hlavě tohoto člověka vzniká tak extrémní hudba. S jeho bodrým výrazem bych ho spíš než na death metalového kytaristu odhadoval na hostitele zahradní barbecue party (smích).

Když se zpětně ohlédnu na setlist, musím uznale sklonit hlavu. Při výběru skladeb sice dominovala zatím poslední řadová deska “Those Whom the Gods Detest”, ale pamatovalo se na každé předchozí album, díky čemuž zazněly skutečné klenoty jako třeba “Black Seeds of Vengeance”. Jejím prostřednictvím se s námi Nile rozloučili a bylo to rozloučení skutečně mocné a důstojné. Bohužel jsem byl nucen přemoci svoji touhu ještě chvíli vychutnat doznívání výborného zážitku, kterého se mi dostalo, a zamířit k domovu. Výborný dojem mi to ale nepřekazilo. K celému koncertu mám jen pár připomínek – předně bych z line-upu zcela vyškrtnul Zonarii. Nejenže nezapadla stylem ani kvalitou, ale především se mohla její hrací doba rozdělit mezi Nile a Melechesh, kteří by ji dovedli zužitkovat nepoměrně lépe. Když však pominu tuhle vadu na kráse, musím už jen chválit. Zvuk se podařilo vyladit velice kvalitně snad až s výjimkou Melechesh, kde šlo i tak hovořit o obstojné úrovni. Skutečně obrovským plusem však byl přiměřený počet návštěvníků a jejich chování. Díky tomu se v sále dalo nejen pohybovat a dýchat, ale nedocházelo k tak nebezpečné davové hysterii, jaké jsem byl svědkem na listopadovém vystoupení Sabaton. Je skutečně skvělé, že se nemasový charakter této hudby promítá i do takových aspektů věci…

Jak snad každý trpělivý čtenář pochopil, pražská zastávka Those Whom the Gods Detest Tour Part II byla skutečně památnou událostí a všichni, kteří měli tu čest se jí zúčastnit, na ni rozhodně jen tak nezapomenou. Jsem rád, že patřím mezi ně, a doufám, že nebude trvat dlouho, než budu mít šanci vidět ať už Nile, Melechesh nebo Dew-Scented znovu…


Legion of the Damned – Descent into Chaos

Legion of the Damned - Descent into Chaos
Země: Nizozemsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 7.1.2011
Label: Massacre Records

Tracklist:
01. Intro – Descent into Chaos
02. Night of the Sabbath
03. War in My Blood
04. Shrapnel Rain
05. Holy Blood, Holy War
06. Killzone
07. Lord of the Flies
08. Desolation Empire
09. The Hand of Darkness
10. Repossessed

Hodnocení:
H. – 7/10
Earthworm – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Neuvěřitelné, jak se tahle kapela dokázala za tak krátkou dobu zvednout. 13 let se bez nadsázky potloukali v podstatě na okraji scény jako Occult (kolik z vás zná jejich nahrávky, co?), ale takřka ihned po změně názvu na Legion of the Damned se jim dostalo ohromného úspěchu. Hrají na velkých festivalech, plní stránky (a nezřídka i obálky) největších metalových magazínů, sází album za albem, jezdí dlouhé koncertní šňůry… a co je na tom všem nejlepší, zvláště pro fanouška dobrého metalu, ta jejich hoblovačka má pokaždé fakt koule…

Nepočítáme-li “Feel the Blade”, což byla předělaná fošna “Elegy for the Weak” z éry Occult, je aktuální novinka “Descent into Chaos” čtvrtou řadovkou Legion of the Damned. Za těch pár let se skupina vypracovala do podoby, u níž máte vždy jistotu, co dostanete a v jaké kvalitě to dostanete. Ano, je to na chlup to samé jako “Malevolent Rapture”, “Sons of the Jackal”“Cult of the Dead”, ale čert to vem, když vás ta nálož sejme tak jako tak.

Nějaké filozofické rozbory, hlubokomyslné rozebírání jemných nuancí, obšírné porovnávání s předchozími deskami, to všechno je u Legion of the Damned zbytečné, ba přímo kontraproduktivní. Tahle muzika tu je prostě a jednoduše od toho, aby vám ustřelila palici, nic víc, nic míň. Ber, nebo nech být. Kapela se s tím nesere – nejdříve vás lehce ukolébá intrem “Descent intro Chaos”, aby vás hned vzápětí s úvodním riffem zabijačky “Night of the Sabbath” zadupala do země. Nářez od začátku do konce. Co song, to nekompromisní pumelice přímo držky; co song, to jasná hitovka, při níž praskají kosti.

Riffy jsou kulervoucí, čapnou vás za prdel a vymetou s vámi podlahu jak s hadrem. Tempo je ďábelské, zdrtí vás tak důkladně, že se ani nestačíte začít bránit. A pokud vám i po tomhle zbudou nějaké síly, apokalypsu dokončí řezavá pila v hrdle Maurice Swinkelse. Hnát na srdce – čeká toho někdo od death/thrash metalu ze staré školy víc? Já tedy ne. Je to náklep, náklep jak hovado, a to mně osobně stačí. Legion of the Damned si berou to nejlepší od obou přítomných stylů a ten jejich koktejl je prostě smrtící.

Nevím, jestli to vůbec má cenu vyjmenovávat tu nějaké songy, ale tak že jste to vy… totální bomby jsou kromě již zmiňované “Night of the Sabbath” ještě “Shrapnel Rain”, “Lord of the Flies” a “The Hand of Darkness”. Všechny spojují brutální riffy, řízné tempo, neuvěřitelný tah na bránu a drive jako prase. A to je vzhledem k žánru Legion of the Damned sakra velká pochvala. Ale jak říkám, jsou to jenom moje osobní kousky, jinak to jsou všechno řízné petelice do jedné.

Před vydáním jsem si říkal, že jestli bude “Descent into Chaos” to samé jako vždycky (což jsem předpokládal a což se také stalo), tak mě to už prostě kvůli nulovému posunu bavit nemůže. Ale jak poslech ukázal, opak je pravdou – baví mě to a baví mě to hodně. Není to nic kdovíjak originálního, nic doposud neviděného, ale to nevadí, já mám pro takovéhle smaženice prostě slabost. Říct už můžu jen jednu věc – jestli to bude těmhle chlapům takhle hoblovat pořád, pořád se mi to bude i líbit.


Další názory:

Legion of the Damned mi dali přesně to, co jsem od nich očekával. Pohodovou hoblovačku, převážně založenou na riffech, při které si zahážu hlavou a trochu si oddechnu. V podstatě nic víc, nic míň. Žádné experimenty se nekonají, jediné dvě překvapení pro mě byly – prvních pár riffů na albu v songu “Night of the Sabbath”, nečekal jsem, že to bude šlapat tak slušně; a akustické intro k songu “Lord of the Flies”. Produkce kvalitní tak akorát, je vidět, že už v tom chlapi nějakou dobu chodí. Co víc dodat? Koho už nebaví Slayer, zkuste Legion of the Damned :)
Earthworm


Belphegor – Blood Magick Necromance

Belphegor - Blood Magick Necromance
Země: Rakousko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 14.1.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. In Blood – Devour This Sanctity
02. Rise to Fall and Fall to Rise
03. Blood Magick Necromance
04. Discipline Through Punishment
05. Angeli Mortis de Profundis
06. Impaled Upon the Tongue of Sathan
07. Possessed Burning Eyes
08. Sado Messiah

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Opět jsme ani nemuseli čekat moc dlouho, než do našich přehrávačů doputoval nový opus těchto rakouských ďáblů. Belphegor jsou velice aktivní kapela, to není žádné tajemství, solí album za albem, koncertní program nabitý takřka k prasknutí; právě díky tomu je možná až nevíře, že ve své podstatě nikdy nastavenou laťku nepodlezli a navíc ještě vždy dokázali své výrazivo posunout o kousek dále. Jednou je to změna výraznější, jindy zase do jisté míry spíše kosmetická, ale nikdy nešlo o přešlapování na místě. Jistě vám již došlo, že předchozích pár větiček bylo mostem k položení otázky, jak si právě z pohledu progrese stojí novinka “Blood Magick Necromance”. Ačkoliv rozebrání desky zas tak lehkou záležitostí nebude, odpověď na tuto samotnou otázku zas tak těžké nalézt není – hned na první poslech je totiž znát, že Belphegor“Blood Magick Necromance” učinili oproti minulému “Walpurgis Rites – Hexenwahn” obrovský pokrok, ne-li přímo skok. Když tak o tom přemýšlím, možná je to skok největší od svého času ve zvuku Belphegor přelomového “Lucifer Incestus” z roku 2003…

Patří to již k zaběhlému promo koloritu, že hudebníci svá nová díla vychvalují až do nebes a ještě dál, málokdy se dá tudíž bez problému rozeznat, zdali je to myšleno opravdu upřímně. To dá rozum, že ani duo Helmuth a Serpenth na “Blood Magick Necromance” nešetřilo chválou, ale zrovna v jejich případě je nutné uznat, že protentokrát jejich slova neznamenala mlácení prázdné slámy. A přitom klasický úchylný název a kozlí obálka neslibovaly nic jiného než klasickou porci black/death metalového hoblování, na jaké jsme byli od Belphegor již pěkných pár let zvyklí.

Možná si řekněte něco ve stylu “okecávačky máš, kamaráde, pěkné, ale tak už to na nás vybal, proč bychom měli běžet do obchodu si tu fošnu pořídit.” Od přírody jsem samozřejmě tvor sdílný a povím vám milerád, cože to ti rakouští pekleníci (nebo spíše jeden rakouský pekelník a jeden český pekelník) vypustili. Samotní členové hovořili o nejmonumentálnější desce v historii, desce plné rituální atmosféry, což samo o sobě toho tolik neřekne a vyzní to spíše obecně. Pokud však tento popis zkonfrontujeme se samotným materiálem na “Blood Magick Necromance”, dává nám to už větší smysl…

Belphegor totiž opravdu znatelně zamakali na atmosféře jednotlivých skladeb i celkovém vyznění desky jako celku. S tím se pojí znatelné navýšení kadence melodií, ale i zpomalení (ne že by se na novince nevyskytovaly sypačky, ale vyznívají, hmm… ne tak rychle), v některých pasážích dokonce i epičnost. A to navíc v takové míře, v jaké bych to od Belphegor třeba já osobně ani nečekal.

Neuvěřitelně silná je hned první čtveřice skladeb, z nichž každá nabízí vpravdě zajímavé, ba v některých případech i skvostné pasáže. Od první vteřiny “In Blood – Devour This Sanctity” na vás Helmuth vyvalí již zmiňovanou porci melodií. Možná si vzpomenete na dvě závěrečné položky tři roky starého počinu “Bondage Goat Zombie” – tak něco na tento způsob to je, akorát v nahuštěnějším tempu, přičemž v podobném duchu se nese celá “Blood Magick Necromance”, ne jen část. Nezanedbatelný rozdíl je cítit taktéž ve strukturách songů, které jsou znatelně pestřejší. Belphegor to po většinu své tvorby do posluchačů nemilosrdně sypali a jen na ozvláštnění to čas od času proložili pomalejším kouskem, ne však tak na “Blood Magick Necromance”, kde se obě tváře Belphegor proplétají ve velice zdařilé fúzi (odtud to tvrzení, že sypačky nechybí, jen vyznívají jinak), avšak zároveň to jsou stále Belphegor, jen tu svou perverzitu uchopili trochu jinak. Místo aby posluchače nekompromisně zdrtili, tak si s ním hrají jako kočka s myší.

Netvrdím však, že by Belphegor zapomněli, jak řádně zahoblovat, příkladem budiž řezanice “Angeli Mortis de Profundi”, “Impaled Upon the Tongue of Sathan” nebo závěrečná “Sado Messiah”, ale právě díky větší pestrosti alba tentokrát ty vysokorychlostní bomby vyniknou ještě lépe (a vlastně i ony samy znějí trochu jinak než v minulosti). Nejvíce v tomto oboru vyniká titulní “Blood Magick Necromance”, v níž se klasické náklepy, na jaké jste byli od Belphegor až doposud zvyklí, střídají s oněmi epickými pasážemi, vybuchujícími hlavně v extázním refrénu…

…tím se pomalu dostáváme k další tváři “Blood Magick Necromance”, jíž jsou právě kompozice dýchající onou proklamovanou majestátností a rituální atmosférou. V této disciplíně vede “Rise to Fall and Fall to Rise” a hlavně “Discipline Through Punishment” s naprosto neuvěřitelným, epickým refrénem, výtečnou “vybrnkávací” melodií ve slokách a spoustou dalších chuťovek. Jestli takto nevypadá vrchol nahrávky, tak už nevím.

Co říct závěrem? Verdikt je jasný: Belphegor se tentokrát vytáhli. “Blood Magick Necromance” dokazuje, že vysoká produktivita a vysoká kvalita i výrazný progres se nejenže nevylučují, ale mohou jít i ruku v ruce. Já osobně jsem překvapen, potěšen a nebojím se říci, že do jisté míry i nadšen. Nechci tady roznášet nějaké kecy o nejlepší nahrávce Belphegor vůbec, to ne… netvrdil bych, že je nejlepší, jen je jiná. A to dost. Takový nový pohled na tvorbu a hudební postoje kapely. Věřím, že tohle bude opravdu trvanlivý matroš, který jen tak nudit nepřestane. Je tohle nově nastolená cesta? Pokud ano, tak s chutí do ní! Prozatím za 8, ale nárůst bodů není vyloučen!


Brutally Deceased – Dead Lovers’ Guide

Brutally Deceased - Dead Lovers' Guide
Země: Česká republika
Žánr: death metal
Datum vydání: 17.9.2010
Label: Lavadome Prod.

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Lavadome Productions

Brutally Deceased vznikli poměrně nedávno, první krůčky do světa hudby prováděli v roce 2007. Až o dva roky později se sestava konečně ustálila a mohla se naplno věnovat jen hudební práci. Z jejich snahy právě nedávno vzniknul tento debut “Dead Lovers’ Guide”. Jak nakonec dopadl? Podle mě průměrně až lehce nadprůměrně.

Hudba se veze na osvědčených formátech, které praktikují severní kolegové ze Švédska, a kterým se už při založení parta chtěla věnovat. Zejména hlavně od skupin jako např. Entombed je tu naprosto značná inspirace. Pokud jste fanoušky klasického oldschoolového death metalu, je to přesně pro vás. “Dead Lovers’ Guide” šlape skvěle jako celek, od začátku do konce pořádná jízda. V podstatě vás hned donutí k pořádnému headbangingu. O hudbě se zde moc napsat nedá, pokud daný žánr znáte, je vám naprosto jasné, jak se to bude vyvíjet. Jsou tu poměrně chytlavé melodické riffy, některé z nich mi i na chvíli zůstaly v hlavě, což je vždy dobré znamení. Pokud mám jmenovat mé oblíbené, tak vede úvodní “Lustful Sodomy in the House of God” nebo šestá “A Life Once Aborted”. I přes stejnost všech písní jsem se bavil poměrně přes celou dobu. Samozřejmě jsem přitom dělal i jiné činnosti, soustředit se pouze na tuhle hudbu by asi moc zábavy nepřineslo. Na to jsou v hudební scéně ale jiné kapely.

Pokud hledáte desku, kterou si poslechnete, vytlučete ze sebe hněv nebo cokoliv jiného, poslouží “Dead Lovers’ Guide” přímo skvěle. Pokud však hledáte umělecké geniality, moc tu nepochodíte. Brutally Deceased vytvořili nenáročnou hudbu, která poslouží skvělě jako doprovodná činnost k nečemu jinému. Naživo určitě dostane jejich tvorba větší grády, a tak při nejbližší příležitosti na ně rozhodně zajdu. Celkově silnější šestka.


Další názory:

Neslyšet na “Dead Lovers’ Guide” klasiky švédské školy snad ani nejde – jestli je to dobře nebo špatně, toť otázka. Odpověď je však o to snadnější, že ani kapela ani její label se inspiračním zdrojem nijak netají, čímž nám začíná svítat. Ano, pokud hledáte originalitu, tak u Brutally Deceased hledáte marně, to je pravda, ale něco mi říká, že tohle nebude ten případ, kdy by se na něco podobného hrálo. Pokud vám nebude vadit fakt, že celé “Dead Lovers’ Guide” je ve své podstatě poctou kapelám jako Entombed nebo Dismember, dostanete fošnu šitou přímo na míru příznivcům death metalového olschoolu, muziku hranou více srdcem než rozumem. Ale i to má své nesporné kouzlo. Fanoušci smrtícího kovu budou jistě nadšeni…
H.


Atheist – Jupiter

Atheist - Jupiter
Země: USA
Žánr: progressive / technical death metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
Earthworm – 7/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

17 let je sakra dlouhá doba, která dokonce dosahuje/přesahuje věk několika členů naší redakce. Přesně tak dlouho musela hromada fanoušků čekat na další nálož jazz-metalu od Atheist – jedněch ze zakladatelů žánru. Podařilo se po tak dlouhé době kapele kvalitativně alespoň navázat na svoji předchozí tvorbu? Co se změnilo kromě obsazení ve skupině? Čtěte dál…

Předtím, než se začnu zaobírat tím, co je nového a co zůstalo z “oldschool Atheist“, si dáme malou lekci z hudební historie. Svého času byla kapela Atheist absolutně revoluční – kombinovat jazz a death metal si dovolil opravdu málokdo, a ač byly výsledky jakkoliv geniální, tato kombinace nedostála zaslouženého pochopení mezi posluchači. Nyní se ale na Atheist pohlíží jako na fotříky, kteří začali s tím, co teď máme tak rádi, a jejich starší alba se stala klasikami žánru.

S dobou se ale změnila i kapela. Ne že by zapomněli, jak božsky ovládat svoje nástroje, to ne, všichni ovládají svůj instrument absolutně precizně, přesně jako před dávnými časy, zádrhely jsou jinde. Například produkce – dříve celkově tišší, s výraznější baskytarou a dnes co nejhlasitější. Další a velmi podstatnou změnou je to, že z jazz-metalu už je spíš obyčejný technický death. Nechci říct, že technický death metal je obyčejný, ale už není nic neobvyklého a Atheist se k němu hrdě přihlásili odebráním spousty jazzových prvků a pasáží, které byly dříve tak skvělé. Možná to bude baskytarou, která, dle mého názoru jazzu vládne – na albu “Jupiter” totiž baskytarista chybí, takže si ji musel vzít na paškál kytarista Jonathan Thompson a možná proto je většinou basovka zastrčená někde vzadu, jednoduše je znát, že to není jeho nástroj a určitě tak bylo album obráno o spoustu úžasných momentů.

Další změnou je vokál. “Zpěv” Kellyho Schaefera na tomto albu k hudbě prostě nesedí tolik, jako na starších peckách a abych řekl pravdu, v některých pasážích umí dokonce být pěkně otravný. Chápu, že chlapi chtěli co nejdříve vydat nový materiál, ale možná by to chtělo nejdřív promyslet personální změny a zkusit někoho kdo hraje primárně na basovku a taky někoho, kdo umí líp skřekovat do mikrofonu.

I přesto, že jsem byl asi dost kritický, je album velmi kvalitní. Jak jsem již řekl, Atheist znovu hrají božsky, hrají tvrdě, technicky a zaručeně vám nakopou prdel. Tradičně se nezabývají stopáží alba, která je jen něco málo přes 30 minut, takže se nemusíte bát, že by vám nezbyl čas na soustředěnější poslech. Určitě si získá jak fanoušky žánru, tak nováčky, co ho zrovna objevili. Já jsem se zhostil recenze jako překvapený fanda kapely a pojal jsem ji (i když jsem to tak původně neměl v úmyslu) jako porovnání starých a nových Atheist. Už to není tak experimentální a nepředvídatelná jízda jako jsou starší desky, ale určitě si s albem užije každý.


Další názory:

Nikterak se netajím tím, že mi technická hudba v drtivé většině případů nic neříká, ale “Jupiter”… ten do té drtivé většiny nepatří. Obecně mám radši hudbu jednoduchou či dokonce primitivní (co do formy, nikoliv obsahu samozřejmě), ale comebackové album technických pionýru Atheist je prostě šleha. Technická orgie na entou, která ani na vteřinu nesklouzne k samoúčelnosti, do poslední noty promyšlená, ekvilibristickou hráčskou technikou poháněná jízda, která vás prostě převálcuje, ať se bráníte jakýmkoliv způsobem. Výlet na “Jupiter” vás semele a vyplivne jak rozsekané na kousíčky… a vy si ještě budete řvát o přídavek. V záplavě se mladých, mé osobě nic neříkajících technických kapel se vrátili veteráni Atheist a všem rázně ukázali, kdo že to tady kurva je žánrový král!
H.


Hate – Erebos

Hate - Erebos
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.11.2010
Label: Listenable Records

Tracklist:
01. Genesis
02. Lux Aeterna
03. Erebos
04. Quintessence of Higher Suffering
05. Trinity Moons
06. Hero Cults
07. Transsubstance
08. Hexagony
09. Wrist
10. Luminous Horizon

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoliv Hate přece jenom patří mezi ty více známé akvizice na polské scéně, vždy stáli spíše ve stínu Vader a hlavně stylových souputníků Behemoth. Právě v podobnosti s kolegy z Behemoth tkví zřejmě ten největší problém Hate – i když to nejspíš kapela nebude slyšet ráda, jsou to právě oni, kdo ze souboje dvou polských bestií odchází jako poražený. Nechápejte mne špatně, Hate rozhodně nejsou nějaká laciná kopírka svých známějších krajanů, spíše bude přesnější říci, že obě skupiny používají podobné vyjadřovací prostředky, jejich nahrávky mají obdobnou atmosféru, zdobí je vcelku podobný vývoj. Naneštěstí pro Hate je ta podobnost natolik velká, že ať se jim to líbí nebo ne, srovnání se prostě nedá vyhnout. A možná celkem paradoxně jsou právě s novinkou „Erebos“Behemoth blíže než kdy dřív…

Syntéza death metalu s nádechem černého bratříčka, riffování, struktury songů, sólování, důraz na techniku bez ztráty atmosféry, growling… to vše připomíná Behemoth. I když na obranu Hate je nutno dodat, že do této pozice „následovníků“ byli odsunuti pouze díky tomu, že jméno Behemoth je provařenější, jinak totiž Hate hrají dokonce o rok déle než jejich kolegové a svůj podobný styl si pilovali souběžně. Už jen díky tomu se jen těžko tvrdí, že by jedna kapela od druhé (nebo obráceně) kopírovala.

Nic z výše řečeno ale neudělá nic s faktem, že Hate právě vydali desku velice slušnou a obstojnou. „Erebos“ zaujme třebas vymazlenou grafickou podobou, silným tahem na bránu nebo solidními skladatelskými nápady. Pořád se tam něco děje, skladby nestojí na místě, naopak s radostí uhánějí vstříc pekelnému závěru. Já osobně jsem sice očekával spíše jiný směr a tipoval jsem, že se Hate na „Erebos“ naopak pokusí výše nejednou zmiňované veličině extrémní scény oddálit, než aby se jí ještě více přiblížili, ale nejde albu upřít, že se poslouchá v podstatě samo. Hate si s nástroji rozumí a nápady se jim v mozkovnách rodí, jen to hvízdne, a to není k zahození.

Desku otevírá na španělku vybrnkané intro „Genesis“, které nářezu-chtivého posluchače zdárně nabudí, a jde se na věc. Vyjmenovávání poloviny tracklistu v daném pořadí si jednou odpustíme, snad to protentokrát přežijete, a zastavíme se rovnou u vrcholů nahrávky, mezi něž jistě patří „Trinity Moons“, která je vybavena výtečnou vokální linkou, pěknou gradací a hlavně drtivým, prdel nakopávajícím refrénem. Dost jsem si oblíbil i takovou „Hexagony“, kde mě zaujala hlavně sólová kytara kouzlící velice výživné melodie a především skvělé sólo (jen tak mimochodem, všechna kytarová sóla na „Erebos“ patří mezi ty nejzajímavější momenty).

Musím se přiznat, že já osobně z podzimních novinek na polské scéně sáhnu mnohem radši po jiných kouscích (jen tak namátkou bych doporučil nové fošny Non Opus Dei, Moon, Morowe a Massemord), ale ani proti Hate ve své podstatě nemohu říct křivé slovo. Snad až na tu dokola omílanou podobnost s Behemoth, kterou si bere do huby snad každý recenzent (ono se totiž tomu dá opravdu jenom těžko vyhnout – jen hluchý by to neslyšel), otočíme-li to však na druhou stranu, právě fandové Behemoth si na „Erebos“ jistě s chutí smlsnou. Za nějakých těch pár desítek minut vašeho času to jistě stojí.

Na závěr, abychom pořád neporovnávali s onou kapelou od B, ale i v kontextu předchozí tvorby samotných Hate, se sluší zmínit, že „Erebos“ se mně osobně jeví přibližně na stejné úrovni jako minulé „Morphosis“, předchozí „Anaclasis: A Haunting Gospel of Malice & Hatred“ (aneb nechť žijí úsporné názvy), které považuji za dosavadní vrchol kariéry Hate, však stále zůstává nepokořeno.


The Wretched End – Ominous

The Wretched End - Ominous
Země: Norsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 25.10.2010
Label: Nocturnal Art Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Red Forest Alienation
03. The Armageddonist
04. Last Judgement
05. Of Men and Wolves
06. Numbered Days
07. With Ravenous Hunger
08. Fleshbomb
09. Human Corporation
10. Residing in Limbo
11. The Juggernaut Theory
12. Zoo Human Syndrome

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Ačkoliv legendární Emperor vzešli z prostředí podzemního norského black metalu, zanechali v metalové scéně znatelný otisk, v rámci samotného black metalu jeden z největších. Po ukončení studiové činnosti v roce 2001 a jakékoliv činnosti v roce 2006 však už posluchačům nezbývá nic jiného než zaměřit pozornost na projekty, do nichž se jednotliví členové postupem času rozutekli. Za posledních pár let bylo nejvíce slyšet o frontmanovi Ihsahnovi, který nabízí vysoce sofistikovaný progresivní metal na svých sólových albech (poslední „After“ vyšlo letos v lednu), nás dnes ale zajímá jiná část černěkovového Císaře – kytarista Samoth

Už je to nějaký ten pátek, co Samoth zformoval projekt Zyklon (neplést se Zyklon-B, kde Samoth společně i s Ihsanem kdysi dávno rovněž působili, to je úplně jiná kapela), který dokonce nějaký čas fungoval i souběžně s Emperor. Roku 2007 se však Zyklon postupně uložili ke spánku, aby byl letos v lednu oficiálně ohlášen rozpad. Tyto události celkem logicky vedly Samotha ke zformování projektu nového, jímž je (pozor, přijde zápletka) právě The Wretched End. A aby to nebylo jen tak, přizval si k sobě Samoth i další dva známé hudebníky – bubeníka Nilse Fjellströma, jehož si asi většina z vás bude pamatovat jako DominatoraDark Funeral (od nichž jen tak mimochodem letos odešel), a baskytaristu, kytaristu a zpěváka CosmaMindGrinder (jako host se ale třeba objevil i na několika albech Windir). Zasvěcené úvahy o all-star projektech tentokrát vynecháme a podíváme se rovnou na zoubek desce, kterou toto trio vyplodilo…

Kdo by si myslel, že ze spolupráce tří de facto blackmetalových hudebníků vznikne dalšíblack metalový projekt, ten bude možná po poslechu debutu „Ominous“ překvapený. Samotní The Wretched End ale už relativně dlouho dopředu avizovali, že se bude jejich nové působiště pohybovat na pomezí thrash a death metalu, a slibovali, že by se na desce měla tříštit moderní i oldschoolová tvář obou zúčastněných stylů. A světe div se, ono tomu tak opravdu je. Většinou hudebníci plácají všelicos, ale tentokrát, musím uznat, mi vcelku usnadnili práci, jelikož lépe se asi „Ominous“ vystihnout nedá. Vážně totiž zní jako střet oldschoolového death metalu, jeho modernější odnože a stejně tak obou podob thrash metalu.

A co dál od „Ominous“ čekat? Především opravdu vydatnou nálož riffů, které tu a tam zajíždějí více do death metalu, támhle zase do thrashe, a o kousek dál zase drtí v přirozené fúzi obou. Výjimečně vystrčí růžky i lehký odér black metalu (např. „The Armageddonist“), ale nejde o nic velkého. K tomu si domyslete královskou porci melodií a přihoďte v pozadí jedoucí blastbeat (jak někdo pár let cvičí v Dark Funeral, tak se mu ty hnáty jen tak nezastaví…). Máte to? Dobrá, navrch ještě přihoďte ukázkově „vychlastaný“ vokál a dostanete… „Ominous“ v celé své kráse.

Zatím to zní celkem dobře, co říkáte? Ono to totiž celkem dobré je, jenže druhá stránka věci je fakt, že „Ominous“ toho v podstatě o moc víc nenabízí. The Wretched End do toho sice buší ukázkově, to ano, ale po celou hrací dobu takřka stejně. Netvrdím, že není potřeba si čas od času vyklepat mozkovnu o pořádně rubačky, ale já osobně jsem od takových kapacit čekal možná o malý kousíček víc. Nechápejte mě však špatně, pořád je to dobré album. Snad víte, jak to myslím. Nic to nemění na faktu, že každý song má ve své podstatě ty nejlepší předpoklady natrhnout vám kaďák, přičemž některé kousky se vážně povedly. Já osobně jsem si oblíbil nejvíce již zmiňovanou „The Armageddonist“, valivou „Numbered Days“ (vrchol!) nebo předposlední „The Juggernaut Theory“ s opravdu skvělým závěrem s vynikajícím sólováním a melodiemi.

The Wretched End

Sečteno, podtrženo, výsledek několikrát zkontrolován – „Ominous“ je solidní album, poslouchá se vážně skvěle a na nějaký čas člověka zabaví. Žádná supernova, která by vám ustřelila palici až na Měsíc, se však nekoná. Každopádně to ale celé minimálně za jeden poslech stojí, o tom žádná. Jako osvěžení mezi neustálým sjížděním novinky Deathspell Omega je to celkem v pohodě (smích). Dobrá, tohle už bylo trochu mimo mísu, takže to radši pro dnešek už utneme…


Triptykon – Shatter

Triptykon - Shatter
Země: Švýcarsko
Žánr: black / death / doom / gothic metal
Datum vydání: 26.10.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Shatter
02. I Am the Twilight
03. Crucifixus
04. Circle of the Tyrants [live; Celtic Frost cover]
05. Dethroned Emperor [live; Celtic Frost cover]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Existuje obrovský přehršel dobrých kapel. Těch výborných je o něco méně, stále jich však po světě běhá relativně mnoho. Oproti tomu skupin skrz naskrz geniálních je jako šafránu, ale najdou se i takové. A pak je ještě jedna speciální… hm, říkejme tomu kategorie. Hudba z jiného vesmíru. Zhmotněná dokonalost, neuchopitelný perfekcionismus. A ze všech těch tisíců hudebních těles, která kdy po zemi chodila, se toto dá říct pouze o dvou z nich. Bathory a Celtic Frost. To prosím berte jako fakt, nehodlám o tom diskutovat. Za svůj život jsem toho už slyšel opravdu hodně, dost na to, abych s neochvějnou jistotou věděl, že lepší muziku nikdy nikdo nesložil a už ani nikdy nesloží.

Co s tím vším mají společného Triptykon, už jistě víte. Život této formace začíná se smrtí legendárních nestorů všeho extrémního, Celtic Frost. Když se rozepře uvnitř skupiny staly v roce 2008 nesnesitelnými, hlavní vůdce Thomas Gabriel Fischer radši dobrovolně odešel, než aby byl nucen řešit nehudební spory, a své síly zaměřil na nový projekt Triptykon. Druhá vůdčí persóna, Martin Eric Ain, měla hraní už jen jako koníček a vrátila se tak ke své živnosti. A nakonec, nově příchozí bubeník Franco Sesa, původce onoho sporu, upadl v zapomnění stejně rychle, jako se znenadání díky vstupu do Celtic Frost v roce 2004 dostal do popředí zájmu metalových posluchačů. Podobně jako kdysi dávno skončili Hellhammer, z jejichž popela Celtic Frost vzešli, umřeli i Celtic Frost, aby se zrodili Triptykon – nová epocha v historii tohoto švýcarského kultu.

Aktuální minialbum „Shatter“ ve své podstatě vyšlo proto, aby řeklo všechno to, co první deska „Eparistera Daimones“ z března letošního roku říct nestačila. Neboli, jinak řečeno, skladby obsažené na „Shatter“ dostaly svou finální podobu už na konci roku 2009 při nahrávacím procesu „Eparistera Daimones“, na samotné album se však díky stopáži nedostaly. Avšak je nutno dodat, že zcela nová je na aktuálním minialbu pouze jediná píseň – „I Am the Twilight“. Titulní „Shatter“ se již objevila na japonské edici „Eparistera Daimones“ (není žádným tajemstvím, že vydavatelé v Japonsku si pro domácí trh vždy žádají bonusy navíc oproti zbytku světa). „Crucifixus“ je pak v podstatě úplně první písní, již jsme kdy měli možnost pod hlavičkou Triptykon slyšet, neboť ji kapela svého času nahrála na MySpace účet jako první ukázku tvorby. Na novém EP je ale v zremasterované verzi s novým mixem. Poslední dva kousky – „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“ – nejsou ničím jiným než koncertními záznamy (festival Roadburn v Nizozemsku, 16. dubna 2010) letitých fláků od Celtic Frost, které Triptykon stále hrají na svých koncertech.

Úvodní „Shatter“ není ničím menším než jasným důkazem toho, proč Thomase Gabriela Fischera považuji společně s Quorthonem za největšího metalového skladatele a hudebníka. Jen těžko se věří tomu, co tento člověk dokáže plodit za skvosty. Nehledejte v té větě nic tak přízemního jako byť i jen sebemenší náznak ironie, je to opravdový klenot, zhudebněná genialita, perla, před níž je nutné se prostě sklonit, plná neuchopitelné obskurní atmosféry, která, když se do ní pozorně zaposloucháte a necháte se jí zcela pohltit, přesahuje lidské chápání. Možná to budete brát s úsměvem, ale já to myslím smrtelně vážně, přestože se to slovy jen těžko popisuje. Hudbu, jako je tato, je prostě nutné slyšet a prožít na vlastní kůži… a to mi věřte, že v tomto případě nejde jen o vyčpělou formulku, nýbrž o holý fakt.

Úvodní bicí pasáž nastolí pomalé, majestátní tempo, jež skladbě dodává zatěžkanou a temnou auru. Odporně zboosterovaná baskytara Vanji Slajh dá vzpomenout na legendární Godflesh a celé dílo dokonávají táhlé riffy a hlasová deklamace, z nichž běhá mráz po zádech. Není to nic složitého, v jednoduchosti se však skrývá neuvěřitelná síla a jeden takovýto svým způsobem až primitivní riff má v sobě mnohem více atmosféry a kouzla, než kolik jich dokážou vyprodukovat jiné skupiny za celou svou kariéru. Korunou budiž melodická kytara, jejíž linky dodávají „Shatter“ až jakýsi nezemský přesah, a neskutečně působivý refrén. Takto zní opravdová hudební síla. To se prostě musí slyšet a vnímat všemi smysly.

Druhá „I Am the Twilight“ je dusivý osmiminutový žalozpěv, tíživá óda na bolest, nátlaková litanie konce lidstva. Svou náladou mi svým způsobem chvílemi připomíná kompozici „Temple of Depression“ z desky „Monotheist“, ale v mnohem pomalejší a těžší podobě. Oproti tomu industriálně-ambientní kakofonie „Crucifixus“ jako by z oka vypadla agonické „Triptych: Totengott“ oproštěné od zvířecího maniakálního vokálu, a právě s ní minialbum „Shatter“ v podstatě končí.

Triptykon

Následující dvě položky „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“, plnící roli jakéhosi bonusu, jsou, jak již bylo řečeno výše, pouze koncertními záznamy dávných klasik Celtic Frost, z nichž ve druhé jmenované hostuje Nocturno CultoDarkthrone. Těžko je porovnávat s kultovními předlohami, je to prostě jiné, což vlastně není žádným překvapením vzhledem k faktu, že je hraje v podstatě jiná skupina a že jejich autor je dnes o 25 let starší než v době jejich vzniku. Ale originál je originál, už jen protože jej má člověk zažitý.

Spíše než pro obyčejného posluchače je „Shatter“ určeno pro věrné příznivce Celtic Frost (a když říkám Celtic Frost, myslím tím automaticky samozřejmě i Hellhammer a samotné Triptykon). Já osobně, jakožto jeden z nich, jsem s pořízením neváhal ani minutu, už jen pro tu radost v duši, že má člověk další dílek do sbírky nosičů této legendy. Tak či tak, kruh se díky „Shatter“ uzavírá a kapitola „Eparistera Daimones“ definitivně končí a příští rok… příští rok se začne psát nové dějství s druhou dlouhohrající deskou. Číselně „Shatter“ hodnotit nebudu, už jen protože obsahuje pouze 17 minut nové muziky, byť neskonale výživné, každému je ale jistě jasné, že hudebně je to 10/10.


Hail of Bullets – On Divine Winds

Hail of Bullets - On Divine Winds
Země: Nizozemsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 11.10.2010
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Od debutu “…of Frost and War” tehdy právě vzniknuvšího death metalového allstar projektu Hail of Bullets jsem před dvěma lety nečekal v podstatě nic. A dostal jsem totální inferno, absolutní nářez, death metalové album roku, nazývejte to jak chcete, byla to prostě parádní jízda. Oproti tomu od pokračování “On Divine Winds” jsem toho zase možná očekával až moc. Ne že by se jednalo o špatné album, to v žádném případě, jenom, všem prohlášením kapely navzdory, na svého předchůdce “…of Frost and War” prostě nemá. To je asi tak největší a zároveň jediný problém “On Divine Winds”

Pokud ale pomineme tento fakt, jedná se stále o skvělou death metalovou hoblovačku holandské školy. Oldschool páchne až za roh, na sto honů a ještě dál. A to je jedině dobře, takhle to já mám totiž v death metalu rád – žádné debilní zasekávačky, technické orgie nebo hmatníkové masturbace, ale riffová palba, která vám urve hlavu, koule a kdo ví, co všechno ještě. A právě tento recept dovedli všichni zúčastnění mistři v oboru pod hlavičkou Hail of Bullets takřka k dokonalosti.

Upřímně řečeno, opravdu hodně mi nesedí úvodní (nepočítáme-li intro “The Eve of Battle”) zásek “Operation Z”, jenž dostal i podobu videoklipu. Nevím proč, ale vůbec mě nebere a zřejmě právě on může za to, že jsem byl na první poslech z “On Divine Winds” zklamaný, jelikož se nachází hned na začátku a stará se o “ten první dojem” z nahrávky. Hned s následující písničkou “The Mukden Incident” už je to však jiné kafe. Parní válec začne drtit na 110% a vy proti té masáži riffů, drtící rytmiky a mocného řevu Martina van Drunena nebudete mít šanci.

A dál? Dál už ani není moc co psát. Dobré songy jsou od třetí položky dál vlastně všechny. Ano, já osobně mám své oblíbence, třeba “Full Scale War”, “Guadalcanal” nebo “Tokyo Napalm Holocaust”, ale vedle nesáhnete s žádným kouskem. I přesto mi však “On Divine Winds” jako celek nepřijde tolik dobré jako až po strop nadupané “…of Frost and War”. Jestli však na death metalu staré školy ujíždíte, na “On Divine Winds” si s chutí pošmáknete.


Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy, Endless

Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy
Datum: 2.10.2010
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Corrupted Melody, Endless, Public Relations, Septicflesh, Silent Stream of Godless Elegy

Na tuto akci jsem šel hlavně kvůli jen dvou kapelám – Silent Stream of Godless Elegy, o kterých jsem dlouhou dobu veděl, že tvoří jen a jen kvalitně, ale nikdy jsem se k pořádnému poslechu nedostal; a dále pak řecké bestie Septicflesh, na které jsem se těšil hodně dlouhou dobu.

Tento večer zahrálo celkem pět kapel, znal jsem jen dvě jmenované, takže jsem úvodní Public Relations vynechal. První jsem viděl tedy až české Endless a musím říct, že to bylo otřesné. Hudba bez jakékoliv originality, nápadu. Pouze nuda a to, že měli stejný čas jako Silent Stream of Godless Elegy, mi přijde jako urážka hudby. Nejen, že přetáhli svůj začátek o nějakou půlhodinu, ale celková show byla také hrozná. Endless už nikdy více.

Konečně přichází na scénu něco, co je zajímavé. Silent Stream of Godless Elegy mají více nástrojů, přesto ladili mnohem kratší dobu než Endless. Znal jsem jen jeden song, a to “I Would Dance”, který zahráli při ladění. Musím říct, že už jen ten kousek mě naprosto odrovnal. Nečekal jsem, že bude jejich show takhle geniální. Hned po prvním songu jsem pochopil, proč si je Season of Mist vybrali na celosvětové vydání. Silent Stream of Godless Elegy za svých 45 minut zahráli lépe než headliner večera Septicflesh. Opravdu. Zahráli jak starší věci, tak i novinky, které budou na nové desce “Návaz”. Například “Skryj hlavu do dlaní”, která byla opravdu skvělá. Hodně se mi líbila i “Slava”, kterou už má kapela v repertoáru dlouho, ale na albu se objeví až na “Návaz”. Největší uspokojení ale příchází s “I Would Dance”, což je naprosto výborná píseň, která nemá jedinou chybu. Z novinky se objevila i “Pramen, co ví”, ale “Skryj hlavu do dlaní” byla ale o něco lepší. Zkrátka jednoduše, Silent Stream of Godless Elegy zahráli naprosto dokonale. Kdyby se z jakehokoliv důvodu stalo, že Septicflesh nemohou nastoupit, tak by mě to tolik nemrzelo, protože to fakt bylo výtečné. Pokud vás zajímá další část setlistu, tak moc neposloužím. Songy jsem neznal, takže si pamatuju jen ty, které hlásili. K výše jmenovaným můžu přidat ještě “Pohanská”.

Septicflesh od startu nasadili rychlé tempo. Od začátku do konce to byl nářez, stál jsem přímo u kytaristy, takže jsem měl riffy hned z první ruky. Naposlouchané jsem měl hlavně “Communion”, ze kterého se objevily pecky typu “Anubis”, “Lovecraft’s Death” nebo lahůdka na závěr, “Persepolis”. Ze starších zazněly třeba “Unbeliever”, “DNA” a “Red Code Cult”. Trošku mě ale mrzelo, že Septicflesh nezahráli žádnou ukázku z právě připravovaného alba, které hned po koncertu jeli mixovat do Švédska. Po Septicflesh jsem rovnou odešel, se svou ulovenou paličkou od bicmena jsem neměl chuť na kapelu, kterou ani neznám, a tak jsem to zabalil.

Celý večer trochu trpěly zpěvy. U Endless jsem nerozuměl ani slovo, u Silent Stream of Godless Elegy se to trochu zlepšilo, stále to ale nebylo ideální. U Septicflesh opět podprůměr, rozumět nebylo skoro nic, takže jsem se věnoval hlavně neskutečným bicím a skvělým riffům a slova si domýšlel, jelikož jsem je měl hodně naposlouchané.

Aby koncert byl dokonalý, vyhodil bych zbytečné kapely jako Endless a Public Relations. Silent Stream of Godless Elegy posunul na headlinera a na hraní jim dal přes hodinu a půl, po nich by zahráli Septicflesh se stejným časem. To je ale jen mé přání a tak doufám, že se na SepticfleshSilent Stream of Godless Elegy podívám opět v budoucnu.