Archiv štítku: death metal

Behemoth, DevilDriver, Scar Symmetry

Behemoth, DevilDriver
Datum: 8.11.2009
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Arsis, Behemoth, DevilDriver, Scar Symmetry

Seda: Neckbreakers Ball Tour jede v plném proudu. Další stanicí byl pražský Abaton, poblíž domácího hřiště fotbalového týmu FK Meteor Praha. Na tomto turné se sešla opravdu pěkná čtyřka kapel. Americká dvojice v podobě DevilDriver a Arsis, skandinávští Scar Symmetry a hlavní headliner celého turné – Behemoth ze sousedního Polska.

Seda: První vystupující byli Arsis. Tato skupina pomalu proniká do podvědomí evropských fanoušků. Osobně jsem je před koncertem moc neznal a slyšel pouze dvě písně na YouTube. Ale hoši překvapili. Melodický death metal já můžu vždycky, a proto se mi jejich vystoupení líbilo. Show měla energii, rozhodně jste neumírali nudou. Možná škoda, že začínali jako první, spousta lidí si je kvůli frontám při vstupu nebo špatnými informacemi o začátku zmeškalo (na lístkách stálo 19:00, Arsis začínali zhruba okolo 18:30). Já jsem ale s kolegou Earthwormem byl přesně na jejich začátek, a tak mi unikla pouze minuta prvního songu. Na to, aby předvedli, co umí, měli asi půl hodiny. Hoši by si určitě zasloužili víc, škoda, že to bylo tak krátké. Vystoupení Arsis se mi líbilo. Určitě si jich teď začnu více všímat.

Earthworm: Arsis jsem před vystoupením znal asi jako Seda a musím říct, že mě skupina příjemně překvapila, jejich vystoupení mě bavilo, vokál byl super a instrumentální stránka byla taky výborná, hlavně kytarista hrál hodně sól, a to já si vždycky užiju. Kdybych znal jejich tvorbu lépe před koncertem, asi by mi to dalo víc, ale takhle to byl “jen” hodně pohodový rozjezd.

Setlist DevilDriver:
01. End of the Line
02. Not All Who Wander Are Lost
03. Nothing’s Wrong?
04. Pray for Villains
05. Clouds Over California
06. Hold Back the Day
07. Fate Stepped In
08. I Could Care Less
09. Back with a Vengeance
10. Before the Hangman´s Noose
11. These Fighting Wors
12. Meet the Wretched
– – – – –
13. I Dreamed I Died

Seda: O Scar Symmetry jsem taky nic moc nevěděl. Slyšel jsem od nich asi jako od Arsis. A k jejich vystoupení? Moc mě nezaujalo, Arsis byli lepší. Scar Symmetry měli o něco více času než Arsis, což byla škoda. Kdyby se tyto dvě kapely prohodili, koncert by měl větší šťávu. Ani model se dvěma zpěváky mě nezaujal. Jejich vystoupení bylo poměrně dlouhé a pro mě osobně největší zklamání celého večera.

Earthworm: Když jsem poslouchal na YouTube jejich videa, dost mě to bavilo a těšil jsem se víc než na Arsis, jenže naživo jsem se dost nudil a bylo to pro mě zklamání… A navíc jsem se nedokázal zbavit představy že čistý zpěv je na playback, vůbec se k tomu zpěvákovi nehodil…

Seda: Na tuhle skupinu jsem se těšil nejvíce. Je všeobecně známo, že DevilDriver umí udělat show a atmosféru. A taky to byla pravda. Opravdu vysoké nasazení v podaní celé kapely. Na těchto lidech je poznat, že je vystupování baví a užívají si jej i diváci. DevilDriver skutečně umí diváky rozhýbat. Většina z nich se při jejich vystoupení vybouřila tak, že na Behemoth sotva stáli na nohou. Sám zpěvák zkritizoval fanouškovský wall of death, že je tam moc málo prostoru. Postupně se to roztáhlo až k oboum stěnám. Wall of death se nakonec vyvedla. Hodně dobrá show.

Setlist Behemoth:
01. Ov Fire and the Void
02. Demigod
03. Shemhamforash
04. Conquer All
05. LAM
06. As Above So Below
07. Slaves Shall Serve
08. At the Left Hand ov God
09. [drum solo]
10. Alas, Lord Is Upon Me
11. Decade of ΘΕΡΙΟΝ
12. Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000
– – – – –
13. Lucifer

Earthworm: DevilDriver sice není zrovna můj styl, ale jejich hudba mě baví a na některé jejich hitovky jsem se těšil, bohužel mě naživo moc nepřesvědčili a hyper-fucking projev jim plus body nepřidá. Pravdou je, že publikum pořádně rozhýbali a když se fanoušci automaticky připravili na wall of death, aniž kapela dala pokyn, Dez byl hodně překvapený a spustil “Oh fuck, you already know it!” Solidní koncert, ale DevilDriver radši z desky.

Seda: Po vystoupení Devildriver jsem nevěřil, že by je Behemoth mohli překonat, ale Poláci mě vyvedli z mého omylu. Vystoupení Behemoth má neskutečnou atmosféru. Diváci neřádí tolik co při DevilDriver, ale každý si jej naplno užívá. Občas to vypadá, jako kdyby Nergal a jeho parta měli propustku z pekla na zem, aby nám, obyčejným smrtelníkům ukázali, jak se to dělá tam dole. Nergalův fanatický výraz je opravdu dokonalý. Kdo nebyl, přišel o hodně.

Earthworm: Behemoth byli zlatý hřeb večera, sice se v kotli nepařilo tolik jako u DevilDriver, ale fanoušci si víc užívali hudbu a headbangovali o sto šest. Atmosféra byla hustá, že by se dala krájet a Nergal promlouval k nám, obyčejným smrtelníkům, jako posel ďábla. Já jsem si užil hlavně konec – hity jako “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000” nebo “Decade of ΘΕΡΙΟΝ” mě taky pořádně rozhýbaly a kebulí jsem házel jako blázen. Pekelné finále nemohlo být nic jiného než song “Lucifer”, na který si Nergal nasadil helmu/masku a jak jsem už psal, byl jako opravdový satanáš. A mimochodem, z Infernova drum sóla jsem si málem nasral do trenek, ten chlápek je magor!

Seda: To je vše, většina kapel byla v Praze vůbec poprvé. DevilDriver už ale návštěvu Česka stihli, konkrétněji 10. června v Ostravě se Slipknot. Arsis a Scar Symmetry do našich končin zavítali poprvé.


Avenger – Feast of Anger, Joy of Despair

Avenger - Feast of Anger, Joy of Despair
Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: září 2009
Label: Grom Records / Deathgasm Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Avenger jsem měl vždy zaškatulkované jako kvalitní kapelu, když jsem od nich někde něco zaslechl, vždy se mi to líbilo, ale nikdy jsem nedostal k tomu, abych se jim podíval na zoubek trochu pořádněji. Jak nám ale praví jedno nejmenované přísloví, nic netrvá věčně a proč se tedy s hudbou kapely blíže neseznámit skrze jejich stále ještě horkou novinku “Feast of Anger, Joy of Despair”?

První plusové body si u mě Avenger připisují hned s rozbalením balíčku s albem. Kromě samotné fošny se totiž na mě vysype nadílka nášivek, kalendáříků, plakátů a letáčků. Sice to se samotnou hudbou nemá nic společného, ale potěší to. Nikterak ale neváhám a ihned vrážím placku do přehrávače…

Žádné sraní s intrem, hned od první vteřiny se z reprobeden vyvalí výživná porce black/death metalu. Hned s úvodním, skoro osmiminutovým opusem “Zrození múzy” si uděláte celkem jasný obrázek o desce. Hutná kytarová stěna, dvoukopákové nájezdy, krkavčí řev, neúprosné tempo a z toho všeho vyčnívající údery tympánu. Vskutku reprezentativním kousek alba je videoklipová “Radost z beznaděje”, kterou opravdu doporučuji okoštovat, protože vážně stojí za to. Nebezpečně chytlavá pecka. Divím se, že to ještě nezbořilo žádnou hitparádu (smích).

I když se mi “Feast of Anger, Joy of Despair” zdálo ze začátku docela jednotvárné, snad díky oné kytarové hradbě, opak je pravdou. Když se trochu rozkoukáte, deska začne vytahovat trumfy a odkrývat skryté nápady. Žádná hluchá místa, jednotlivé kompozice nestojí na místě, neomílají jeden motiv, ale hýbou se směrem kupředu a jakoby “vyprávějí”. Placku poctivě valím cca dva týdny a nuda se ještě nedostavila. Ta třičtvrtěhodinka vždy uběhne jako voda a člověk má po skončení hned chuť si to pustit znovu.

Avenger vyprodukovali bezesporu skvělý materiál. V rámci české scény jej prozatím řadím do první trojky letošního roku. Až mě překvapilo, jak moc mě “Feast of Anger, Joy of Despair chytlo. Sjíždím to dokonce častěji než nové Immortal! A jestli tohle není známka kvality, tak už nevím.


Vader – Necropolis

Vader - Necropolis
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 21.8.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7,5/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Polští Vader, jedna z nejstarších a nejznámějších death metalových skupin, už mají za sebou pěknou řádku alb a nyní přidávají ještě jedno. Monstrum zvané “Necropolis” stvořili Peter, jeden ze zakladatelů, který se na tomto albu postaral tradičně o kytaru a zpěv a nyní i o basovku, bicí si vzal na paškál jeho spoluhráč Paul, který, jak se zdá, nevydrží u jednoho projektu (nahrál šest alb s šesti různými kapelami).

Vader vždy výborně kombinovali thrash metal s death metalem a uvědomovali si, že death se vyvinul hlavně z thrashe, a jeho vlivy jsou dobře cítit i na “Necropolis”. Jejich tvorba vždycky sloužila hlavně jako výplach mozku, nakopání prdelí a podobně, a na tom se nic nemění, jsou to prostě Vader. S ničím se neserou, narvou do vás pořádnou dávku oldschoolového deathu tak, aby ty dva kulervoucí riffy nezačaly nudit, a ukončí skladbu ve správný čas. To znamená, že každá má tak +/- tři minuty a celé album má kolem čtyřiceti minut.

A vůbec, riffy jsou v rámci možností originální (z kytary prostě nevymlátíte po padesáti letech něco, co by se vám nezdálo, jako byste to už někde slyšeli) a sóla jsou krátká a zabijácká, ale neprosazují se dost na to, aby nějak vyčuhovala a uchvátila. Nejlepší sólo je asi v poslední skladbě, “When the Sun Drowns in Dark”, která je vlastně celá výtečná.

Aby to nebylo jen rutinní album, nechybí ani pár experimentálních skladeb jako “ambientní” “The Seal” a nebo zaříkávačka (nevím jak to jinak nazvat) “Summoning the Future”, která mi připomíná některé skladby Cradle of Filth (“Archangel, Dark Angel, lend me thy light, through death’s veil till we have heaven in sight…”), ti používali tyto skladby a mezihry docela často.

Opravdovou třešničkou na dortu jsou pro mě covery, vyskytující se jen na limitované edici. Myslím, že Vader dělali vždycky nejlepší covery, které se dokázaly vyrovnat originálu, a covery “Black Metal” od Venom a “Fight Fire with Fire” od Metallicy, jsou opravdové psycho. Hostovali na nich zpěváci Bartlomej Krysiuk a Maciej Taff.

Nevím, co dál říct, moje recenze je stejně krátká jako album, které nepotřebuje patnáctiminutové skladby, aby vás rozdrtilo. Je to standardní vaderovské album – hutné a brutální riffy, velký vliv thrashe, rychlé bicí, krátká a zabijácká sóla. Je to rutina, ale kurevsky dobrá.


Suffocation – Blood Oath

Suffocation - Blood Oath
Země: USA
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 3.7.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Suffocation – jméno, které by mělo být každému metalovému fanouškovi povědomé – se vrací s šestým albem, nesoucím název “Blood Oath”, a zároveň třetím albem po jakémsi reunionu kapely. Proč by měl to jméno každý znát? Jen pomyslete, co by asi dělal metal kdyby tihle chlapíci nezačali a neproslavili se s tvrdými, technickými riffy, superrychlými bicími a nechutným vokálem? Kam by se metal ubíral kdyby se tihle hoši nepodíleli na založení brutal death metalu? Fanoušci metalu, kteří si ovšem naserou do plen hned po prvních tónech opravdového death metalu, ať radši nečtou dál.

Ovšem i přesto, že Suffocation je opravdu brutalitka, nezapomíná se ani na melodie, kterých je v albu stejná dávka jako tvrdosti a techničnosti hraní. Kapela si opravdu dokáže pohrát se svými instrumenty/hlasem a vymýšlí super riffy a harmonie kytar. Kytarové duo Hobbs/Marchals se opravdu vyznamenalo a jeho práce je opět hlavním prvkem, nezapomínám ani na báječná kytarová sóla. Dalším důležitým prvkem je určitě vokál Franka Mullena, který je tvrdý, dostatečně nechutný a brutální, ale zároveň jsou mu (v rámci možností) i celkem dobře rozumět jednotlivá slova.

Ostatní se také předvedli skvěle, bicí jsou rychlé, technické, tvrdé a není možné si od bubeníka takovéto kapely přát víc. Baskytara je sice potichu, s troškou hledání a soustředění ovšem nezaniká a basákův skill je taky hodně slyšet, ale ještě aby ne, v takové čisté produkci. Ta je na celém albu asi to nejlepší, neunikne žádný tón, všechno absolutně bez jakéhokoliv šumu.

Co dál napsat? Celé album uteče jako voda, deset skladeb po +/- čtyřech minutách skončí dost rychle. Sotva začnete pořádně mlátit hlavou do rytmu prvního songu, už naskakuje druhý. Někdy možná přestanete vnímat a songy do sebe úplně zaniknou, což je jedním z mínusů. Vážně se mi občas zdá, jako bych to už slyšel před pěti minutami, ale moc to na kvalitě neubírá, právě teď poslouchám “Blood Oath” už potřetí za dnešek. Kdo ale neholduje death metalu, ať jde prosím zvracet za roh.


Divine Heresy – Bringer of Plagues

Divine Heresy - Bringer of Plagues
Země: USA
Žánr: death metal / deathcore
Datum vydání: 28.7.2009
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Facebreaker
02. The Battle of J. Casey
03. Undivine Prophecies
04. Bringer of Plagues
05. Redefine
06. Anarchaos
07. Monolithic Doomsday Devices
08. Letter to Mother
09. Enemy Kill
10. Darkness Embedded
11. The End Begins
12. Forever the Failure

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Divine Heresy je na první pohledmožná trochu neznámá skupina, ale po představení jejích členů vám dojde, že se nejedná o žádné amatéry. Nejznámějším z kapely bude určitě robustní kytarista Dino Cazares (Fear Factory), který celou formaci táhne a dokazuje, že je pro ni nepostradatelný. Už jen tím, že si místo klasické šestistrunné kytary vybral nástroj s osmi strunami, na který to zvládá stejně dobře. Někdo takový by se těžko nahrazoval. Mikrofonu se chopil Travis Neal (ex-The Bereaved, Pushed), který je pro toto album nový a nahradil dosavadního Tommyho „Vexta“ Cummingse. Za bubny usedá excelentní Tim Yeung (ex-Nile) a na basu hraje Joe Payne (ex-Nile).

„Bringer of Plagues“ je teprve druhým studiovým albem, takže Divine Heresy je poměrně mladá skupina. Prvním albem bylo „Bleed the Fifth“ a vyšlo taktéž pod firmou Roadrunner Records, se kterou Dino Cazares spolupracuje po několik let.

Začneme s hodnocením obalu na CD. V tomto směru skupina skoro nemá konkurenty, už na minulém albu vypadal obal velice skvěle, jedním z nejlepších, co se poslední dobou rodí. Ani „Bringer of Plagues“ nezklamal, dostává se podobného vzhledu. Opět je zde hlavní postavou kostlivec a vše je v takovém temném stylu, což k Divine Heresy prostě patří.

Při poslechu alba občas některé písně vyzní tak, jako by zde byl souboj CazareseYeungem. Máte tu tvrdé kytarové riffy osmistrunné kytary a skvělé ukázky „double-bass“ bubnovaní, které je dle mého vkusu až moc nahlas a převyšuje vše ostatní, takže občas zvuk kytary není až tak slyšet, jak by to chtělo. To samé se týká basy, kterou jsem na celém albu vůbec nezaslechl, ale zase nevím, jak by to znělo bez ní, moc velký rozdíl to být stejně nemůže. Ale nebojte, ne, že by to s tou kytarou bylo až tak drastické, ostatně hned s prvním riffem první písně vám Dino ukazuje, že umí…

Určitě ještě stojí za zmínku srovnání předchozích vokálů s nynějšími, každý má něco do sebe, oba zpěváci jsou si hodně podobní stylem, Tommy Vext byl velice dobře nahrazen, důkaz toho, že skupina si pečlivě vybírá lidi a nevezme prvního chlápka na ulici. Vext měl přeci o něco lepší growlovací část než tu s čistým zpěvem, u nového zpěváka je to naopak, kde se mi od něj čistý zpěv velice libí, výborný důkaz je hned v druhé písni „The Battle of J. Casey“ anebo ve čtvrté „Bringer of Plagues“. Uvidíme, jak Travis Neal bude vypadat na živých koncertech, protože podle videí, co jsem viděl, tak Tommy Vext naživo exceluje, je plný energie a dokáže dobře zapojit a rozhýbat publikum, což je jeden z hlavních úkolů zpěváka.

Divine Heresy je celkově skupina se skvělými živými koncerty, které patří mezi její přednosti. Po jejich akci budete rádi, jestli budete vůbec moct chodit. Doufejme, že občas zavítají i k nám. Typickým songem na koncerty je šestá „Anarchaos“, kde si můžete perfektně vyřvat hlasivky při refrénu, kdy zpěvák sám vyřvává „Anarchaos“, naživo to k tomu přímo vybízí. Skupina ale umí i zpomalit a trošku „změkčit“, tato poloha se k vám dostane v posledních dvou písních „Darkness Embedded“ a „The End Begins“.

Abychom si to tu nějak shrnuli, co od desky očekávat… Pokud jste fanouškem Fear Factory, Chimairy či All That Remains, toto album bude přesně pro vás. Na „Bringer of Plagues“ můžete očekávat nejlepší prvky právě jmenovaných skupin. Z Fear Factory tu máte riffy od stejného kytaristy, z Chimairy a All That Remains jejich brutalitu, podobné vokály a zhruba stejnou rychlost songů. Zkrátka očekávejte brutální nářez, pokud máte chuť si vyčistit hlavu headbangingem a nevíte u čeho, zkuste toto album, které je pro tuhle zálibu mnoha lidí jako dělané. „Bringer of Plagues“ je průměrným albem, nikoho neurazí, ale žádnou velkou díru do světa neudělá. Hodnocení našich redaktorů se nijakým velkým rozdílem neliší, tudíž zde panuje povětšinou stejný názor.


Augury – Fragmentary Evidence

Augury - Fragmentary Evidence

Země: Kanada
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 17.7.2019
Label: Nuclear Blast

Hrací doba: 55:02

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už je to dávno, co jsem se s vámi, věrnými čtenáři, podělil o pár slov, a tak jsem si pro vás připravil recenzi na nové album kanadské smečky Augury. Ti se s ničím neserou a připravují opravdu brutální projížďku, která ale rozhodně není žádná proplachovačka mozku a vyžaduje 100% soustředení, protože do jedné skladby dokážou nacpat tolik nápadů a riffů, že to může vypadat jako absolutně nesmyslná směs.

Přesně to mě napadlo při prvním poslechu, znělo to docela dobře, ale prostě to byl bordel a chvílemi mi přišlo, že si každý instrument hraje svoje a dohromady to nedává žádný smysl. Musel jsem celou desku poslechnout hodněkrát, abych objevil všechno co v sobě skrývá. Je to opravdu skvělý instrumentální zážitek, každý nástroj je dobře slyšet – hlavně baskytara, kterou slyším hodně rád -, ale po čase může hudba splynout do nudy. Opravdu jsem se občas přistihl, že mě hudba nebaví a já ji vlastně vůbec nevnímám, ale bylo to jen ojediněle.

Vlastně by to mohlo být absolutně průměrné deathové album s řádnou špetkou brutality a skvělé techniky hraní muzikantů, jenže Augury mají pár es v rukávu. Chlapci experimentují vskutku šíleně, prvních pár skladeb zní vcelku normálně, střídání growlu s jiným dalším skřekem během chvíle, tady zase zapěje jednu větu čistě, to není nic neobvyklého. Ale s čím jsem se ještě v této branži nesetkal, je implantování tzv. “power” vokálu do death metalové hudby. Nejdřív jsem koukal celkem vyjeveně, ale tento power/death zní opravdu dobře a perfektně se to tam hodí. V jedné skladbě si zase chvíli zazpívá zpěvačka avantgardní skupiny Unexpect, což je jeden z mých oblíbených momentů, protože jí do toho ještě growluje borec z Augury, a doplňuje se to vážně výtečně.

To ode mě bude vše. Je to výjimečné album, které asi nesedne každému, já u něj občas taky usínal, ale pokud by opravdu někdo chtěl risknout poslech, tak hlavní je trpělivost. Trpělivost a soustředění dokáže rozkrýt všechna tajemství alba “Fragmentary Evidence”, ale kdo se nebude snažit, asi ochutná šílenou směs všemožných zvuků a riffů, kde jedna melodie chvíli nepostojí a hned ji vystřídá druhá a u posluchače to může vyvolat znechucení. Držím palce s poslechem.


Acheron – The Final Conflict: Last Days of God

Acheron - The Final Conflict: Last Days of God
Země: USA
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 30.4.2009
Label: Displeased Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Když jsem asi tak před rokem zaslechl první zvěsti o novém albu amerických satanášů Acheron, docela mě to překvapilo. Až do té doby jsem byl totiž přesvědčen, že minulý zásek “Rebirth: Metamorphosing into Godhood” z roku 2003 je závěrečnou kapitolou v historii kapely. Jak vidno, hlavní rouhač Vincent Crowley nakonec změnil názor a rozhodl se svoji smečku obnovit.

Acheron vždy znamenali death metal s lehkou příměsí blacku. A právě vkusná kombinace těchto dvou stylů také činila jejich hudbu opravdu zajímavou. Hned po prvním poslechu novinky “The Final Conflict: Last Days of God” je ale jasné, že skupina na black metal téměř rezignovala. Acheron v roce 2009 jsou převážně death. Je to chyba? Jak pro koho, mě osobně to jako zarytého black metalového maniaka překvapilo nemile, i tak jsem se ale snažil k albu přistupovat nezaujatě. Vždyť i death metal je dobrá muzika.

Co zůstává při starém, je střední tempo, které na celém albu převažuje. To Acheron vždycky slušelo nejvíc a i na “The Final Conflict: Last Days of God” mají ty pomalejší kousky největší koule. Ve vyšších rychlostech to trošku skřípe, ale jak se zpomalí, stojí to za to. Pochválit se musí také sóla, protože právě tyhle kytarové exhibice tvoří jedny z nejsilnějších momentů jednotlivých songů. A to říkám jako někdo, kdo sólíčka moc nemusí. Na druhou stranu se musí body strhat nazvučení bicích. Hlavně kopáky nejsou skoro slyšet, takže si milovníci sypaček moc neužijí.

Nezměnila se ani témata textů. Stačí se jen podívat na název alba a názvy písniček a budete mít hned jasno, o co tady kráčí – pohrdání a odpor ke všemu, co jen trochu zavání náboženstvím… ne nadarmo býval Vincent Crowley svého času jedním z nejvyšších představitelů Církve Satanovy. Pro lepší představu doporučuji shlédnout oficiální stránky kapely, plné obrázků hořících kostelů a přeškrtaných náboženských symbolů. Docela romantické (smích).

Sečteno a podtrženo, “The Final Conflict: Last Days of God” je deska v pohodě. Přes mírné počáteční zklamání má album své kvality. Nejlepší dílo Acheron“Anti-God, Anti-Christ” – zůstává nepřekonáno, přesto se jedná o solidní hudbu.


Ex Deo – Romulus

Ex Deo - Romulus
Země: Kanada
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 19.6.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

O debutovém albu ExDeo, “Romulus”, se toho poslední dobou namluvilo a napsalo opravdu dost. Ale konečně až teď, po vydání desky, máme možnost zjistit, zda si tento počin pozornost opravdu zaslouží. Odpověď je jednoznačné ano. Maurizio Iacono z Kataklysm si pro tento svůj projekt vybral téma mimořádně zajímavé – antický Řím – a co je hlavní, doplnil koncept výbornou hudbou.

Přestože i Ex Deo mají nejblíže ke škatulce death metalu, brutality a tahu na bránu domovských Kataklysm zdaleka nedosahují. “Romulus” sází mnohem více na atmosféru a hloubku namísto zabijáckých sypaček a rubanic, což je jedině dobře, protože se záměř opravdu vydařil – jinak samozřejmě nic proti Kataklysm a podobným sypačkám, i těch je občas potřeba. Nečekejte ale zase nějaký ucajdaný umíráček, muzika Ex Deo totiž také řádně šlape, jen je tu a tam proložena kouskem římské atmosféry. Zkráceně řečeno, je to prostě dobrá hudba a dál se v tom nepitvejme.

Pochválit se musí jednoznačně výborný zvuk, který se poslouchá jedna báseň (song). Jestli jsem se něčeho před vydáním bál, tak aby “Romulus” nezněl při vší té výpravnosti až moc přeplácaně a nezvrhl se spíš v nějakou nechtěnou parodii. To se naštěstí nestalo. Zvuk je čistý, epický, do místnosti vám vtáhne i deset Římů najednou, přesto to má pořád koule a šťávu. A za to má ode mě palec nahoru (podobnost této hlášky s jistou televizí je čistě náhodná! (smích)).

Samotný hlavní mozek Ex Deo se rovněž vyznamenal. Maurizio předvádí se svým hlasem občas opravdu zajímavé kreace. Jasně, žádný Karel Gott z něj asi nikdy nebude, přesto ale dokazuje, že zvládá i jiné polohy (žádné dvojsmysly), než jen growling. Za zmínku stojí i zúčastnění hosté, propagovaní snad v každém promo letáku. I když se na desce objevují slavná jména (v rámci žánru samozřejmě), jejich hostovačky zas až tak slavně nedopadly. Nejlépe z toho vyšel NergalBehemoth, který si v “Storm the Gates of Alesia” odblinkal svůj vysoký standard. Ale sóla Karla Sanderse (Nile) a Obsidiana C (Keep of Kalessin) v písních “The Final War (Battle of Actium)”, resp. “Cruor Nostri Abbas” jsou “jen” dobrá, ale nic navíc. Na zadek jsem se z toho neposadil. Možná to ale bude tím, že podobným kytarovým onaniím moc neholduji…

Přestože ne všechny písničky na “Romulus” jsou úplně stoprocentní, jedná se o hodně povedenou desku, která obsahuje některé opravdu úchvatné pasáže. Vysoce solidních 7,5/10 je naprosto zasloužených a navrch přihazuji svoje doporučení, protože minimálně za zkoušku to stojí. Moc srovnatelných kapel není… nebo je alespoň já neznám…


Obscura – Cosmogenesis

Obscura - Cosmogenesis
Země: Německo
Žánr: progressive / technical death metal
Datum vydání: 17.2.2009
Label: Relapse Records

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Obscura, další z vlny tech-prog-death metalových band, které se poslední dobou rodí zničehonic a je jich čím dál tím víc. Tato grupa se může pyšnit zkušeným ex-Pestilence basákem se jménem Jeroen Paul Thesseling, anebo také ex-členy Necrophagist (pro laiky dalších podobných uskupení). Není ale Obscura nakonec jen klonem již jmenovaných skupin a nebude to “Cosmogenesis” nakonec jenom další z řady progdeathových desek? I když nejsem specialista, po pár minutách poslechu jsem věděl, že to není nic obvyklého a určitě si deska najde fanoušky. Obscura je právě kvůli spojitostem s Necrophagist a Pestilence k těmto bandám často přirovnávána a podle toho hodnocena, ale myslím, že si z nich bere jen to nejlepší a přidává více progrese, melodiky a dokonce i jistý nádech blacku.

Hoši jsou opravdu skvělí muzikanti a produkce alba je výtečná, dají se rozeznat jednotlivé nástroje a oni opravdu ukazují, co umí. Ďábel Jeroen s šestistrunnou baskytarou bez pražců (což už samo o sobě vypadá jako nehratelné) zní absolutně fenomenálně a opravdu ví jak na to a nebojí se to ukázat. Není sám, stejné umění předvádí i ostatní členové. Bicí se skvěle poslouchají, zpěv dokonale sedí, je originální, není to jen obyčejný growl, spíš hodně zkreslený čistý vokál, nedá se pojmenovat…

Všechny písně jsou dokonale napsané, ani chvilku se při poslechu nenudíte, žádný tón není zbytečný, hudba mluví sama za sebe, například v instrumentálce “Orbital Elements”, která má přes pět minut, není žádné slabší místo. Všechny songy se dokonce navzájem skvěle doplňují, je tu jistá harmonie, po agresivní “Universe Momentum” začne “Incarnated” se skvělými melodickými riffy a naváže do již zmíněné instrumentálky tak, že vám ani nepřijde že už hraje jiný song, jako by celé album byla jedna dlouhá píseň (tím nechci říct že je všechno stejné, ale naopak!).

Obscura nasadila pro progresivní nebo technický death metal pro tento rok velmi vysokou laťku a jsem zvědavý, jestli ji někdo dokáže překonat. Ukazuje skvělé vyvážení melodiky, techniky, brutality, prochází tam, kde jiní zklamali, a posunuje dál techdeath mealovou hudbu. Máte rádi death metal? Progresivní death metal? Technický death? Nebo dokonce i melodeath? Pokud ano alespoň u jedné z otázek, zkuste “Cosmogenesis”.


Cannibal Corpse – Evisceration Plague

Cannibal Corpse - Evisceration Plague
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 2.2.2009
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kapitola I: Kosti
Kosti zlámaný,
kosti rozdrcený,
válej se ve slizu,
kterej všechen slíznu.

“Evisceration Plague” od Cannibal Corpse je bezesporu jedním z nejočekávanějších death metalových alb za posledních pár měsíců. Což o to, Cannibal Corpse jsou už v takové pozici, že každé jejich album je očekávané, ale u novinky to platilo dvojnásob, protože poslední zásek “Kill” byla k posrání zabijácká porce US deathu, takže byli všichni zvědaví, jestli se kapele podaří vysoko nastavenou laťku alespoň vyrovnat. Nebudu to nijak protahovat – pokud se vám líbilo “Kill”, “Evisceration Plague” bude taky.

Kapitola II: Maso
Lidský maso shnilý
právě obírám.
Mám velkej hlad,
tak k obědu si dám.

Jak je již řečeno výše, Cannibal Corpse udělali přesně to, co se od nich čekalo – nahráli nářezovou deathovou jízdu přesně ve svém stylu. Je to brutální? Ano! Technicky zahrané? Samozřejmě! Chytlavé? Jak cyp!!! Jestli mám u něčeho chuť mlátit celý den hlavou, jsou to Cannibal Corpse. A čekal snad někdo něco jiného? Ne? Na druhou stranu, jestli jste si je nikdy moc neoblíbili, ani novinka z jejich dílny vás moc nenadchne. Záleží na vaší míře “deathovosti”.

Kapitola III: Krev
Krev je pěkná věc,
taky pěkně stříká,
ale když zaschne,
je z ní shnilá břečka.

Jaké songy jsou nejlepší, po mně ale nechtějte. Abych řekl pravdu, tak po třetím fláku ztrácím při každém poslechu přehled. Není to ale zapříčiněno tím, že bych byl retardován. Ono to je totiž po chvíli trochu monotónní (a pro někoho možná i ubíjející), ale na koncertech to nikomu moc vadit nebude. Kotli ožralých fans to bude asi jedno (tím chci říct, že nové songy mohou být bez problému zařazeny do koncertního repertoáru).

Kromě právě zmíněného menšího nedostatku (monotónnost) není v podstatě desce co vytknout. Přesto to ale na mě nepůsobí nějak extra dokonale. Určitě má na tom svůj velký podíl i to, že death metal není něco, z čeho bych byl ve většině případů nějak na větvi. Mlácení palicí v kotli je sice hezké, ale na soustředěný poslech taková hudba moc není (alespoň pro mě ne). Já vím, je to čistě můj osobní problém, ale recenzi přece píšu já. (smích) Hodnocení 7/10 je podle mých sluchovodů tak akorát. Fanoušci deathu si přihodí pár bodíků procent navíc. Maniaci do Cannibal Corpse si přihodí hodně bodíků navíc. A jestli vám Cannibal Corpse, potažmo všechen death, nevoní, tak… tak to snad radši ani neposlouchejte….