We Butter the Bread with Butter je kapela, u níž mě vždycky fascinoval hodně sympaticky šílený název, ale jaksi jsem tak nějak neměl náladu na to, abych se vyhecoval k ozkoušení samotné hudební produkce. Ledy byly konečně prolomeny se srpnovou novinkou “Goldkinder”, čemuž možná trochu napomohlo i docela zábavné vystoupení v Josefově na Brutal Assaultu, nicméně musím říct, že i přes jisté nepopiratelné kvality alba má očekávání nebyla úplně splněna.
A jaká ta očekávání byla? Jednoduše jsem doufal, že až “Goldkinder” proženu přehrávačem, vyvalí se na mě po čertech zábavný metalcore poháněný prímovou elektronikou, nečekal jsem nějakou přehlídku hudební inteligence, ale chtěl jsem slyšet muziku, která bude mít kule, tah na bránu a bude mě bavit. Formálně jsem to vlastně i dostal, tedy minimálně co do té žánrové podoby, jelikož s tou zábavností to až tolik žhavé není. Ne, že by mě “Goldkinder” úplně nudilo, když si to člověk pustí jako neobtěžující podklad k nějaké práci, tak to relativně funguje, moc to sice nevnímám, ale podvědomě si u toho podupávám nohou. Když jsem ovšem z toho alba chtěl vyrazit byť i jen o kousíček víc než jen kulisu, jíž pořádně ani nevěnujete pozornost, tak se ukázalo, že na to už “Goldkinder” bohužel nemá.
Některé songy vlastně šlapou docela parádně a dalo by se říct, že právě v nich We Butter the Bread with Butter dokážou onu představu zábavnosti naplnit, což je případ třeba “Meine Brille”, “Viva Mariposa” nebo “Fall”. Jiné kusy jsou ale na druhou stranu vyloženě otravné, viz třeba “Super heiß ins Trommelfell (S.H.I.T.)” a hlavně fakt hodně blbá “Krieg aus Gold”, která je jednoznačně nejhorší písničkou alba. Pak je tam taky dost songů mezi tím, že to není fail, ale do nějaké pecky to má taky dost daleko. Ve výsledku se z toho sice poskládala deska, která se rozhodně dá poslouchat, člověka neurazí, pořád je lehce nad průměrem a vlastně dokáže na několik málo poslechů i trochu zabavit, ale po těch pár posleších se z toho stane docela nuda. Škoda, určitě je tam potenciál i na víc…
Země: USA Žánr: symphonic deathcore Datum vydání: 29.10.2013 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Open the Gates
02. Say Hello to the Undertaker
03. Sewer Mouth
04. Left for Dead
05. One Foot in the Grave
06. Time to Reap
07. United Through Hatred
08. Good Ol’ Fashion Bloodbath
09. No Man Is My Master
10. Snake Eyes
Nějakých +/- sedm roků zpátky zrovna vrcholil boom veškerého moderního metalu. Cokoliv něco-core frčelo víc než Charlie Sheen na kokainu, každá velká vydavatelská firma ve stáji musela mít hned několik metalcorových a deathcorových formací, protože jinak by nebyla in. Tehdy nastupující generace fanoušků tvrdší hudby všechny tyto věci skupovala v relativně velkém množství a v ještě větším množství chodila křepčit do kotlů na koncerty. Čím víc zasekávaček a breakdownů v muzice, tím lépe, z rovných kšiltů bylo starším metalistům odkojeným na klasikách nevolno, ale samotná hudba prostě slavila úspěch. Pro měkoty tu byl metalcore s melodickými refrény (mně osobně ovšem přijde trefnější označení gay refrény), pro tvrďáky tu byl o něco hrubší deathcore. A přesně v téhle době do rozjetého corového vlaku naskočili také Kaliforňané se jménem Winds of Plague. Sice vznikli o trochu dříve pod názvem Bleak December, ale právě v dubnu 2005 si svůj název změnili na Winds of Plague a pod ním se vydali vykutat nějakou tu díru do světa…
Ještě v tom samém roce se poprvé předvedli dnes už trochu archaicky znějícím debutem “A Cold Day in Hell”, který byl na poměry žánru vybaven trochu nevyhovujícím zvukem, díky čemuž ani mnohdy není řazen mezi dlouhohrající zářezy, nicméně tehdy to bylo poprvé, kdy jsem se s Winds of Plague setkal já osobně, především prostřednictvím nářezovky “Full Chamber Roulette”, která bohužel na rozdíl od některých dalších songů z tohoto počinu nebyla později nahrána znovu s lepším soundem a kapela ji nechala zapadnout. Opravdu plnohodnotný debut “Decimate the Weak” tedy přišel až v roce 2008 a mě osobně hodně bavil a vlastně dodnes baví. Winds of Plague na něm totiž nalezli recept, jak se vyčlenit z přecpaného davu moderních skupin, které z drtivé většiny zněly takřka totožně. Jednoduše vzali brutální deathcore a nacpali do něj symfonické klávesy. Na první pohled dost jetá kombinace fungovala až překvapivě dobře, a přestože Winds of Plague rozhodně nebyli jediní, kdo něco podobného zkoušel (nabízejí se třeba The Devil Wears Prada, kteří ovšem klávesy roubovali na metalcore, v principu však šlo o to samé, jen měli navíc melodické/gay refrény), i tak se jim povedlo něco, co se cení, tím spíš v rámci žánru, jenž byl už od svého počátku na jedno brdo – měli svůj ksicht.
To ovšem s sebou může nést i jisté nevýhody, a jak se postupem času ukázalo, právě na Winds of Plague se to podepsalo. Skupina totiž díky své (relativní) výlučnosti sama sebe uzamkla do daných tvůrčích mantinelů, z nichž se evidentně dodneška nechce nebo možná ani nedokáže hnout. Aktuálně Winds of Plague vydávají pátou desku “Resistance” (počítáno včetně “A Cold Day in Hell”), a jak vidno, stále ještě nenalezli recept, jakým svůj ksicht neztratit, ale zároveň se vymanit z něčeho, co už lze nyní zcela bez uzardění nazývat tvůrčím stereotypem. Když budeme brát alba vydaná po “Decimate the Weak”, tak “The Great Stone War” se sice na první pohled tvářilo poměrně ambiciózně díky přítomnému konceptu, avšak ve skutečnosti zde Winds of Plague nic nového nepřinesli a ještě nahrávce chyběly nějaké výrazné hity, které by člověka chytily za prdel. Ale ještě jsme pořád v normě. S následujícím “Against the World” už to ovšem začalo dost skřípat a naplno se ukázalo, že Johnny Plague a jeho parta jednoduše našli tu svojí formulku, na níž nic moc nechtějí měnit. Poslouchat se to sice dalo, o tom žádná, ale už tehdy jsem věštil, že jestli Winds of Plague na dalším počinu nedostanou nějaký impuls a nepředvedou alespoň nějaké oživení, už to pomalu začne být nuda…
…a nutno říct, že na “Resistance” bohužel žádný tvůrčí impuls nepřišel a kapela žádné oživení svého projevu vážně nepředvedla. Jestli proběhl nějaký posun, tak maximálně jen hodně, hodně kosmetický v tom smyslu, že materiál na “Resistance” je možná o malinko více kytarovější a méně klávesovější, ale to do jisté míry říkám jen proto, abych měl o samotném tom albu vůbec co říct, jelikož jinak je “Resistance” v podstatě nemlich to samé, co Winds of Plague předvedli už posledně na předchozím “Against the World”. Zatímco až doposud byly mezi sebou jednotlivé placky ještě pořád docela rozeznatelné, “Resistance” a “Against the World” už mezi sebou splývají, a kdybyste písničky z obou nahrávek mezi sebou úplně náhodně promíchali, vůbec byste nepoznali rozdíl. A to je prostě špatně. Samozřejmě, jsou kapely, jimž to vychází, když drtí pořád to stejné, ale Winds of Plague evidentně nejsou ten případ, jelikož už se dostavuje nuda. Formálně je to oukej, kytarové výjezdy jeden za druhým (baskytara tradičně není vůbec slyšet… ani nevím o tom, že by tam nějaký byla), technická namakanost, vysoké tempo, nasraný řev se střídá s brutálním a hlubokým growlingem, do toho sem tam menší nějaká klávesová kudrlinka. Jenže pod tím už nic moc není… Možná by neuškodilo malinko ubrat kadenci alb a celkově tempu své aktivity, radši si dát chvíli oraz a po pár letech přijít s nahrávkou, která posluchače nakope do análních otvorů. Jenže po vydání “Decimate the Weak” do toho Winds of Plague šlapou hlava nehlava, jezdí jednu šňůru za druhou a alba už střílejí pomalu jak Baťa cvičky… však za posledních pět roků je “Resistance” již čtvrtým dlouhohrajícím kouskem, což se na kvalitě začíná krutě podepisovat.
Winds of Plague se nejen začali opakovat, ale ještě to nečiní nějak zvlášť obdivuhodně. Před pěti lety ta kapela přišla s docela svěží fošnou. Když tenkrát Johnny Plague v klipu “The Impaler” do kamery kázal oduševnělé texty typu “Fuck you, get the fuck out”, mělo to prostě koule. Dneska už to takový drive jednoduše nemá. Nehledě na fakt, že jestli je “Resistance” opravdu o něco trošku kytarovější – což nemyslím tak, že by duo Nick Eash a Nick Piunno předvádělo nějaké lepší vylomeniny než kdykoliv předtím, vlastně hrají skoro stejně, jen jako by prostě ubylo těch klávesových linek – znamenalo by to, že se Winds of Plague zbavují toho, co je právě odlišovalo od zbytku. A když už se klávesy ozvou, zdá se mi, že zdaleka nejsou tak nápadité, jako tomu bylo dříve.
Možná se ptáte, co bych tedy od Winds of Plague vlastně chtěl slyšet… na “Resistance” trochu ubrali kláves, což je špatně, ale zároveň znějí skoro pořád stejně, což je také špatně. Jak bych si to tedy představoval, aby Winds of Plague v současnosti zněli, když ani lehounký (opravdu spíše jen kosmetický) posun, ani přešlapování na místě mi nejsou po chuti? Upřímně řečeno – nemám tušení. Maximálně mě tak napadá zkusit to trochu posunout, akorát ne do té podoby, kdy by skupina opouštěla to, díky čemu byla kdysi tak zábavná, protože – co si budeme povídat – kdyby Winds of Plague neměli ty klávesy, byl by to úplně standardní deathcore, jakých je všude okolo dost. Teoreticky je však také možné, že je prostě tento recept v podání Winds of Plague už jednoduše vyčerpaný…
Až doposud se recenze nesla ve značně kritickém duchu, až by to mohlo vypadat, že je “Resistance” úplný průser. Ve skutečnosti se to album i poslechnout dá a žádnou psychickou újmu vám to nezpůsobí, jenom k tomu není důvod, nevím, proč bych měl někomu doporučit, aby si pustil zrovna tuhle nahrávku. Winds of Plague se dostali někam na průměr, což znamená deskou poslouchatelnou, ale nijak objevnou nebo vyloženě zábavnou. Jednoduše řečeno, pokud nejste vyloženě fanatickými hltači kapely, pak je pro vás “Resistance” zbytečným počinem. Tedy alespoň já to tak vidím. Po recenzi album spláchnu a s největší pravděpodobností už si na něj nikdy nevzpomenu, a když už někdy dostanu chuť na Winds of Plague, stejně si pustím vždycky pustím “Decimate the Weak”, protože je jednoduše nejzábavnější… a tak už to nejspíš navždy zůstane…
Další názory:
Nemůžu jinak, než s kolegou vlastně souhlasit. Winds of Plague uvízli ve skladatelském stereotypu, ze kterého se nemůžou vyhrabat, čehož je jejich páté řadové album jasným příkladem. Tam, kde se minule skončilo, tam se taky vesele pokračuje a kapela jako by nevěděla kudy kam, takže by se “Resistance” mohlo klidně jmenovat “Against the World vol. 2”. Nemám problém s tím, že “Resistance” je zdánlivě kytarovější a že klávesy byly mírně upozaděny, protože objektivním pohledem ta deska není špatná a při poslechu jsem se zpočátku slušně bavil. Skladby samy o sobě šlapou bez nějakého výraznějšího škobrtnutí a některé kousky jsou dokonce hodně dobré, ovšem celé to stojí a padá s faktem, že v rámci diskografie se jedná o to horší z tvorby zámořské party. Kdybych měl vybírat to nejlepší, tak rozhodně sáhnu po “Sewer Mouth”, “Left for Dead” či úderné “Time to Reap”, kdy třeba v prvně jmenované byste nepostradatelné klávesy hledali jen velmi těžce, ale riffy plné zasekávaček jsou v pohodě. Ten zbytek už nenadchne, ale na obranu “Resistance” se nejedná o nepoživatelné zboží, jen už to tady bylo v mnohem lepším podání. Samozřejmě, že po zvukové stránce je všechno načančané jako ta nejluxusnější modelka, takže nic nového pod sluncem, ale slabší dojem nahrávky to nezachrání. Upřímně se přiznám, že jsem očekával větší zklamání, protože předchozí “Against the World” bylo nudné až běda, ale nakonec se z “Resistance” vyklubalo o malinko silnější album. I tak se ale nemůžu vytasit s vyšším hodnocením a pro příště už si poslech další desky vážně rozmyslím a radši sáhnu po něčem starším z doby, kdy ještě Winds of Plague stáli v čelní linii metalcorové vlny. Kaša
Američané The Browning mě před dvěma lety opravdu hodně zaujali svým debutem “Burn This World”, který spojil energii moderních metalových žánrů s velmi našlapanou elektronickou složkou, což se mi v době, kdy zrovna rostl můj zájem o jakoukoliv elektronickou muziku, setsakra trefilo do noty. Nešlo ovšem o nějaké chvilkové pobláznění, jelikož mě “Burn This World” velmi bavilo i s odstupem času a v průběhu všech měsíců od vydání až dodnes jsem si to album čas od času s obrovskou chutí pustil. Nabízela se samozřejmě otázka, jak The Browning dokážou na svojí parádní prvotinu navázat další deskou, která nakonec nedávno vyšla pod názvem “Hypernova”…
Po hudební stránce se toho moc nezměnilo, vlastně až na výjimky v podobě dvou písní skoro vůbec nic, přičemž právě tenhle naprosto minimální posun je asi tím největší nedostatkem “Hypernova”. Nutno ovšem dodat, že vzhledem k tomu, že jde teprve o druhé album, to v současné době ještě nijak nevadí, spíše by to mohl být problém do budoucna, jestli se The Browning budou i nadále chtít nevyvíjet.
Hlavní slovo má tedy materiál, který je naštěstí opět super a opět se jedná o vysoce energickou šlehu, jež s člověkem zamete. Mými favority mezi konkrétními skladbami se staly “Gravedigger” (škoda, že tak krátká, kapela ji v tom nejlepším utne), “Breaking Point”, “Type 1A” se skvělou diskotékovou složkou a pak dvě výše zmiňovaná vybočení, která nahrávku hodně dobře ozvláštňují. Tím mám na mysli drtivou “Industry”, u níž se mi zdá, že The Browning uhodí na trochu vážnější notu, a zejména hodně překvapivou “Slaves” s orientálním (!) nádechem. Jinak mi ale přijde, že je novinka semknutější a víc funguje jako deska.
O chlup u mě stále vede “Burn This World”, a jakkoliv se může zdát, že “Hypernova” veškeré postupy z debutu dotáhla na ještě vyšší a lepší úroveň, poprvé je prostě poprvé. Nicméně i tak je “Hypernova” bezesporu velmi povedenou a zábavnou nahrávkou, která minimálně potvrzuje to, že před dvěma lety to nebyla náhoda a že The Browning vážně umí.
Druhý pohled (nK_!):
Ačkoliv k samotné elektronické muzice nemám ani zbla kladný vztah, v kombinaci s rockovou či metalovou hudbou mi vůbec nevadí – kupodivu právě naopak. The Browning jsou toho zářným příkladem a dva roky zpět jsem se s jejich debutem “Burn This World” hodně dlouho poměrně slušně bavil. A jak dopadla novinka z jejich dílny jménem “Hypernova”?
Základem je opět drsný deathcore doprovázený stejnou měrou elektronickými prvky. Ty jsou ve všech písních použity tak umně, že nepůsobí pouze jako kulisa či moderní doplněk jinému stylu, ale stojí samostatně a jsou prakticky nenahraditelné. Každý jeden song je komponován tak, aby poměr mezi elektronikou a metalem byl co možná nejvyrovnanější a postaven způsobem, že tyto dvě složky se vzájemně bez sebe nemohou obejít. Jedno bez druhého by bylo jednoduše nudné, nezáživné a nic moc objevné, ale dohromady tvoří geniální kombinaci, která se navíc ještě výborně poslouchá. Co chtít víc?
Snad nejvíce se mi líbí hned skoro-úvodní “Save the World” a následující “Gravedigger” (kteroužto skladbu je možné najít na konci alba též v remixované verzi). Perfektní je také dýza rubanice “Type 1A”, jejíž elektronická složka by mi samostatně asi brzy začala lézt na nervy, ale společně se zbytkem písně tvoří ucelený celek a jako taková má vážně grády. “Black Hole” a “Planet Hate” taktéž stojí za to.
The Browning neusnuli na vavřínech a nástupce své prvotiny náležitě vyšperkovali. Nejsem si zatím úplně jist, zda mě baví více, ale určitě se jedná o kvalitní materiál hodný více než několika málo poslechů. Kdyby tak takhle hrála každá nově vzniknuvší kapela, bylo by na světě nádherně.
Země: USA Žánr: electro deathcore Datum vydání: 3.10.2011 Label: Earache Records
Tracklist:
01. No Escape
02. Not Alone
03. Bloodlust
04. Standing on the Edge
05. Burn This World
06. Ashamed
07. Living Dead
08. Forgotten
09. Time Will Tell
10. Tragedy of Perfection
11. Dominator
12. I Choose You
13. The Sadist
Nijak se netajím tím, že moderněji střižené odvětví metalové muziky není zrovna věc, jíž bych s oblibou holdoval. Ale jak praví jedno mé oblíbené pořekadlo (dokonce jedno z mých nejoblíbenějších!), vždycky tu je pár čertovských výjimek, které jakékoliv rozmilé pravidlo prostě musí potvrdit, aby vůbec mohlo platit. Sám sebe navíc (snad ne naivně) považuji za velice otevřeného člověka (přinejmenším co se hudby týče – doby, kdy jsem uznával jeden jediný styl, jsou už naštěstí dávno pryč), takže opravdu existují i moderní metalové kapely, které oceňuji a kterých si doslova cením; skupiny, jejichž hudba mě doopravdy oslovuje ve velké míře. Dnes se podíváme právě na jednu takovou výjimku…
K podrobnějšímu žánrovému popisu a zařazení se ještě dostaneme níže, tudíž jen pro začátek, abych dostál formě nějaké úvodní informativní omáčky, prozradím, že The Browning produkují explicitně řečeno deathcore s velice citelnou příměsí elektroniky. “Burn This World” je jejich dlouhohrajícím debutem – před ním se objevilo pouze něco málo neřadových počinů, čili se nejedná o jakkoliv zaběhnutou formaci, máme tedy co do činění spíše s novou akvizicí na scéně. A jak jsem se k ní dostal já, člověk, který podobně laděné skupiny (a jakože ty moderní kapely vznikají téměř každý den!) nijak výrazněji nesleduje? Čirou náhodou, jak už tomu tak bývá. Odkaz na jejich videoklip “Time Will Tell” mi kdysi dávno před půl rokem poslal bývalý redaktor Seda. Co vám budu povídat, do poslechu jsem se moc nehrnul, jelikož Seda mě takto zásobuje samými chujovinami (kdo myslíte, že mě jako první vždy upozorňuje na nové klipy Luštěly? – to abyste věděli, v jakém duchu se ty jeho odkazy nesou). Jestli mi to poslal, aby mě naštval další elektronickou peckou, nebo to tentokrát náhodou myslel vážně, netuším, ale to nic nemění na tom, že jeho tip byl v tomto případě až překvapivě dobrý.
Nyní už si však pojďme povídat přímo o tom, co na tato čtveřice z amerického Dallasu na “Burn This World” stvořila. Výše jsem trochu nesměle nakousl něco jako kombinaci moderního metalu a elektroniky, což je – co si budeme povídat – docela široký pojem. Z našeho “metalového” pohledu je základem kytara. Ne, nesmějte se, nějaký fanoušek elektronické scény by třeba mohl The Browning vnímat jako elektronickou formaci, jež do své hudby roubuje kytaru, zatímco my to vnímáme přesně naopak – tak moc je ta elektronická “příměs” výrazná. To už jsem ale trochu odbočil od tématu a zamotal se do zbytečného slovíčkaření, takže rychle zpátky… základem je směsice moderního metalu, řekněme něco na pomezí deathcoru a metalcoru, přičemž o něco blíže to má k prvnímu jmenovanému, vokál je však čistě extrémní, tudíž nečekejte žádné melo-refrény (to já považuji za klad!), onen metalcore promlouvá jen sporadicky spíše v kytarové práci. Ale to už opět slovíčkaříme a řešíme vlastně nedůležité věci. Stručně řečeno je to moderní sekanice plná zasekávaček a breakdownů se silným groovem, tudíž to – jak se lidově říká – prostě a jednoduše šlape přímo od podlahy…
Což o to, kdyby to s tímhle končilo, nebyli by The Browning nic, co by na dnešní přecpané scéně stálo za nějakou větší pozornost, neboť kapel tohoto typu je neuvěřitelné množství, tím spíše ještě v Severní Americe. Avšak The Browning navrch přihazují onu opravdu silnou porci elektroniky. A když říkám silnou, vážně to tak myslím! Žádné nízkokalorické kolovrátkovité vycpávky, ale hutné porce brutálních beatů, disco rytmy, samply, industriál, symfonické klávesy, trance, techno, dubstep – to všechno a ještě mnohem víc dohromady namícháno v jeden napěněný výbušný koktejl připravený vyprsknout do vašich ušních bubínků.
Přesně tohle jsou dvě nejsilnější zbraně v arzenálu The Browning: metal a elektronika jsou na “Burn This World” dvě naprosto rovnocenné a vyrovnané složky, které mezi sebou neustále svádějí boj. Jednou se přirozeně prolínají, podruhé se o sebe nekompromisně třískají, jindy první podporuje druhou, támhle zase naopak. Není to zas tak dlouho, co jsem tu v recenzi kritizoval za nevyváženost a přílišnou šablonovitost jiný industrial metalový počin – sólové album “Pighammer” zkušeného matadora Waynea Statica. Pokud jste tenkrát zvedali obočí a ptali jste se, jak bych si tu kombinaci elektroniky a metalu představoval, odpověď zní: “Burn This World”. Druhou velkou devízou The Browning je pak neuvěřitelně silná energie, která po celou hrací dobu z desky proudí všemi směry. Opět si můžeme rýpnout do “Pighammer” a porovnat – zatímco u Staticova “majstrštyku” jsem usínal, “Burn This World” funguje právě naopak – jako koňská dávka energie, která vás nakopne, jako hektolitr energetického nápoje, jako káva vpravená přímo do žíly. S člověkem to šije samo od sebe.
Výše vyjmenovávané rozpětí (které ještě zdaleka nebylo kompletní) v rámci oné elektronické složky dává The Browning velké pole působnosti a spoustu možností, kterým směrem své skladby stáčet, což také opravdu dělají, aniž by jim z toho vznikal pověstný splácaný dort pejska a kočičky. I to je jeden z nesporných kladů “Burn This World” – na rozdíl od většiny dnešní core produkce nezní jejich muzika kolovrátkovitě a dokonce ani ne předvídatelně. Už to bude nějaký ten pátek, co jsem naposled slyšel moderně metalové songy, u nichž bych po první půl minutě nevěděl, jak dále budou pokračovat a jak skončí. V některých pasážích přímo čekáte, že teď zazní nějaký brutální kytarový nářez, ale místo toho na vás The Browning třeba vybalí prímovou diskotéku. A takových vtípků tam je více, což je – alespoň tedy z mého pohledu – vpravdě příjemné zjištění.
Další devízou desky je bezesporu také vyrovnanost materiálu, který The Browning dali dohromady, tedy alespoň po většinu stopáže. Je pravda, že v samotném závěru už “Burn This World” lehounce dochází dech, osobně bych určitě nebyl proti, kdyby to kapela utnula o song či dva dříve, to však není dáno nějakou výrazně horší kvalitou posledních dvou položek, spíš tím, že už je toho “moc”. Ale to nic nemění na faktu, že minimálně prvních jedenáct kousků je naprosto skvělých. Najdeme zde vyložené hitovky jako “Bloodlust” či “Standing on the Edge” (chytře umístěné hned na začátku, aby to posluchače rychle chytlo), mírně metalovější kousky jako “Burn This World” nebo “Living Dead” (ovšem i v nich hraje ona “přidaná hodnota” ne nevýznamnou roli, samozřejmě), přes poněkud strukturovanější a gradující věci (“Ashamed”) až po “diskotékovou” “Time Will Tell”. Zkráceně řečeno, po většinu hracího času se nebudete nudit ani náhodou.
I když The Browning samozřejmě nejsou první, kdo začal moderní metal kombinovat s klávesami (viz The Devil Wears Prada, Winds of Plague a další), a nechci z nich zas dělat nějaké světoborné inovátory, protože jimi nejsou, přesto debut “Burn This World” působí v rámci konkurence velice svěžím dojmem a jako čerstvý vítr.
Co se týká číselného hodnocení, zde jsem měl trochu potíž. Dávám sice 8, ale věřte, že je to osmička velice silná a jen chloupek jí chybí do 8,5. Kdybychom měli v hodnotícím repertoáru i čtvrtky, byla by to jasná 8,25/10. Ale čert vem čísla – hlavní je fakt, že “Burn This World” je výborná věc, která si zaslouží mé skromné doporučení!
Země: USA Žánr: deathcore Datum vydání: 12.7.2011 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Slaves to Substance
02. O.C.D.
03. Human Violence
04. You Only Live Once
05. Fuck Everything
06. March to the Black Crown
07. Witness the Addiction
08. Cross-Eyed Catastrophe
09. Smashed
10. The Only Thing That Sets Us Apart
11. Cancerous Skies
Držet se na špici čehokoliv, třímat v rukách pomyslnou korunu a být titulován jako “neporazitelný” není věc pro každého. Být nejlepší je zkrátka náročná věc, jelikož od vás všichni očekávají to nejlepší. Proto je mnohdy těžké se přenést přes očekávání ostatních, a tak to mají Suicide Silence, jakožto králové aktuální deathcorové scény, zatraceně těžké. Může za jejich úspěch hudba, nebo postoj připomínající pterodaktyla – mnozí mohou namítnout, že jde o nutné martýrium k paralýze publika – kterým Mitch Lucker, frontman skupiny, častuje své posluchače? Suicide Silence představují desku “The Black Crown” a dále si upevňují pozici alfa samce na scéně brutální fúze death metalu a -core žánrů.
Nalezení sebe sama a koherence nahrávky. To jsou největší a nejráznější změny oproti předešlé tvorbě, které Suicide Silence neposílají, kdovíjak dopředu, ale ještě pevněji svazují jejich pouta k aktuální podobě scény. Co si budeme povídat, “The Black Crown” je rychlá, silná deska, prolezlá řadou nových prvků, drtivých riffů a tempa, které by klukům záviděl i Schumacher. Ve svém konceptu se absolutně nijak nezměnila, stále se dočkáte kombinace hoblovaček a pomalejších, atmosferičtějších kusů. Pokud jste si navykli na hlubší a temnější feeling alba “No Time to Bleed”, tentokrát je tento efekt částečně upozaděn, nahrazen duševními monology. Kdo by to kdy řekl, ale síla a rychlost a contrario cílené myšlenky opravdu fungují.
Těžko říct, zdali vás hned poprvé chytne silný zvuk, samotné složení písní, instrumentální část, nebo nekompromisní ukvílené vokály. Pravdou je, že album je mnohem soudržnější a zajímavější díky několika prvkům, jež zvuk přivál z úplně jiných žánrů. Že se nu-metal, připomínající běsnění skupin z přelomu tisíciletí nemůže hodit do něčeho tak dravého, jako je “The Black Crown”? Píseň “Witness the Addiction” je důkazem opaku, jelikož byl k nahrávání přizván i Jonathan Davis (KoRn), který celou píseň a známé schéma otáčí do úplně jiného, leč sakra příjemného směru. Neznalý posluchač vám tak jako tak řekne, že je deska stereotypní, pohybující se v jedné rovině, jakmile se ovšem a zaposloucháte a začnete vnímat diverzitu jednotlivých písní, album se vám začne líbit a nenápadně podsouvat pod kůži.
Konkrétní písně tak hrají v případě “The Black Crown” důležitou roli, přičemž song “Cross-Eyed Catastrophe” je exemplární příklad celé teorie změn. Vezměte tu klasickou kostru, charakteristickou nejen pro Suicide Silence, ale pro deathcore jako žánr, a obohaťte ji jednoduchými zvukovými prvky, které písni sice nedodají hlubokou atmosféru, ale rozhodně jí dodají punc odlišnosti. Skládání všech obdobných songů je samozřejmě naprosto systematické, zároveň ovšem zatraceně výhodné, jelikož tím skupina osloví ještě širší publikum, aniž by se musela ponížit a vydat se směrem, kterým se vydat nechce. A věřte nám, že Justin Bieber je extrém, který nemyslíme. V případě pištivého vokálu Mitche by možná bylo šikovnější zmínit Rebeccu Black…
Po stránce lyriky se jedná o čistokrevnou reprodukci nasranosti, vzteku a nenávistí pramenící z vlastní mysli. Od Máchova “Máje” se toho příliš nezměnilo, lidstvo se jen zřídka kdy chová lépe jak zvířata, na což Suicide Silence z velké části poukazují. Zatímco to byla v předešlých případech politika vyřčená tou nejhrdelnější cestou, v případě “The Black Crown” jde o osobnější uchopení nám známých problémů. Ne, že by to hrálo nějakou roli, pro našince je samotná instrumentální složka o něco důležitější a můžeme se zaručit za to, že Suicide Silence bezpečně poznáte, což je něco, oč usiluje každá kapela. Najít si svůj charakteristický zvuk a definovat se jím. S čímž si na sebe hoši ovšem upletli velký bič, jelikož být na špici přináší nutnost vynaložení většího úsilí k překvapení posluchačů a naopak, velkou šanci k pádu do temných hlubin stereotypu.
Ačkoliv si “The Black Crown” drží svůj pevný a silný zvuk, po stránce kompozice tu máte ještě živější a rozmanitější kousek hudby, který se dynamicky vyvíjí s kapelou. Pokud holdujete extrémní hudbě, tohle je materiál pro vás, ale už nyní si můžete všimnout, jak kapela ztrácí v některých ohledech svůj dech. V budoucnu to budou mít velice těžké už jen díky vlastní suverenitě a korunovaci, díky níž potvrdili, že patří na špičku žánru.
Další názory:
Suicide Silence se třetí deskou už pomalu začínají upadat do stereotypu. Že i přesto ale stále přebíjejí většinu deathcore konkurence, to je docela smutný fakt a podle mého soudu to něco vypovídá o “vyšších” kvalitách žánru. Ale k samotné desce… paradoxní je, že čím čistší deathcorová písnička, tím více vyznívá do ztracena. Výkřiky do tmy typu “Fuck Everything” budiž důkazem. Naopak když se ve skladbě objeví nějaké ozvláštnění, vyznívá mnohem, ale opravdu mnohem lépe. Zřejmě kvůli tomu zní nejlépe mezihra “March to the Black Crown“, navazující na “Witness the Addiction”, která získává body především díky hostujícímu Jonathanu Davisovi z KoRn. Pár zajímavějších nápadů a pasáží se dá ale najít i v “Human Violence” nebo “Cross-Eyed Catastrophe”. Bohužel, zbytek nahrávky mi nepřijde nijak více výrazný. Jasně, na hopsání v kotli na koncertech to stačit bude, ale ať si každý sám zodpoví otázku, je-li to dost i na kvalitní poslech… H.
“The Black Crown” nabízí v pohodě deathcore. Nedá se tu v podstatě nic vytknout a ani vychválit. Přesně něco takového jsem očekávál. Přesto si myslím, že Suicide Silence mají na více, protože na posledním výtvoru “No Time to Bleed” předvedli mnohem lepší výkon. Nicméně “The Black Crown” patří pořád k nadprůměru a stojí za to si ho poslechnout. A určitě se zaměřte na pecku “Human Violence”, to je nejlepší výtvor na desce! Seda
Země: USA Žánr: symphonic deathcore Datum vydání: 19.4.2011 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Raise the Dead
02. One for the Butcher
03. Drop the Match
04. Built for War
05. Refined in Fire
06. The Warrior Code
07. Against the World
08. Monsters
09. Most Hated
10. Only Song We’re Allowed to Play in Church Venues
11. California
12. Strength to Dominate
Tuto partu jsem si za poslední dva počiny “Decimate the Weak” a “The Great Stone War” velice oblíbil. Na deathcorovém poli, kde bývá těžké se prosadit, si dokázali zapracováním symfoniky udělat slušné jméno a zaslouženě patří k tomu lepšímu (a hlavně odlišnému!), co deathcore může nabídnout. Musím se ale přiznat, že za nějaký poslední půlrok jsem Winds of Plague hodně zanedbával a spíš než abych se věnoval poslechu, jsem je vychvaloval a bral je “jako ty lepší”. Náprava však příchází s aktuální “Against the World”, je to už čtvrtý kus, který kapela vydala do světa. Zezačátku bych ale chtěl pochválit obaly alb, které byly už na předchozích počinech dobré (dobře, debutové “A Cold Day in Hell” se mi zas tak nelíbí), ale poslední dvoje práce jsou opravdu skvělé. Ač na tyhle věci moc často nehledím, zde musím udělat výjimku.
A co se týče hudby? Nic se skoro nezměnilo. Winds of Plague sází na osvědčené metody a v podstatě jen přidávají songy do sbírky. Ano, zatím se to poslouchá stále dobře. Kvalitativně je to vše o stupínek výš. Jenže co když to bude takhle stejné i za roky dva, tři, čtyři? Na toto už zapadlo do zapomnění několik kapel, a kdyby se to stalo i této partě, moc rád bych nebyl. Do příště by se měla tato hudba něcím osvěžit a trošku pozměnit. Jak říkám, “Against the World” je na tom ještě dobře. Do budoucna ale pozor. Pokud se vám tedy Winds of Plague na předchozích albech líbili tak jako mně, tohle vás zaujme určitě taktéž.
K jednotlivým songům se moc vyjadřovat nelze, je to vlastně všude podobné. Občas mám ale někdy pocit, že jsem daný breakdown nebo riff slyšel už někde dříve na některé práci. Konkrétně třeba v “Built for War”, kde mj. hostuje i Jamey Jasta z Hatebreed. Pokud jste to nevěděli a zakončení vám jako od Hatebreed připadalo, tak je to opravdu proto, že se tam Jamey Jasta vyskytuje. Mimochodem, přijde mi to jako hezké zpestření, když se takhle rychle přenesete do úplně jiné kapely. Ale zpět k problému, třeba v té “Built for War” jsem se musel pro jistotu podívat, že mám opravdu puštěnou poslední desku a ne nějakou dřívější. Takhle ale zmatený bývám často, takže se nelekejte. Kdybych promíchal tracklist s aktuálními a staršími kousky, tak rozdíl většinou nepoznáte. Pokud tedy nejste do kapely blázen anebo se vyžíváte v kvalitě zvuku, to byste tedy možná rozdíly poznaly.
“Against the World” je na tom stejně dobře jako její předchůdci. Když s Winds of Plague začínáte, bude vám to připadat neskutečně dobré, jako mně obě minulé desky . Pokud už s kapelou zkušenosti máte, možná vás to trochu zarazí, že je to přeci jen furt to samé. Zatím je to v pořádku, tolik oposlouchané to nemám a žádný posun mi nijak nevadí. V přístích letech, kdy nám ale Winds of Plague nabídnou opět to stejné, by to mohlo být horší. Doufám tedy v nějakou příjemnou změnu, jestli to vůbec v této hudbě jde. Každopádně, zapomeneme-li na tohle, tak kapela splnila svůj standard, co se od ní očekává. Winds of Plague nadále dokazují, že zkrátka do té “vyšší společnosti” ve světě hudby patří.
Další názory:
Winds of Plague mají jednu nespornou výhodu – našli způsob, jak znít na přeplněné scéně moderního deathcoru odlišně a oproti konkurenci rozeznatelně. V zásadě jednoduchý nápad našroubovat na brutální zasekávačky symfoniku se ukázal být správným, takže není divu, že kapela album od alba roste. A ještě méně se lze divit, že se v takové konstelaci z té své škalutky symfonického deathcoru nechtějí hnout ani o píď. Jenže i to má své nevýhody – s novinkou “Against the World” se již Winds of Plague začínají točit v jakémsi začarovaném kruhu a používají stále stejný recept, jaký předvedli už na “Decimate the Weak”. K jejich cti slouží fakt, že to je pořád velice dobré a mně osobně se to pořád velice líbí, jen mám trochu obavy, že jestli se budou Winds of Plague v tom svém začarovaném kruhu točit moc dlouho, může se jim zamotat hlava a příště už to nemusí fungovat… H.
Na recenzi, která se objeví den před Štědrým večerem, padla volba na The Blackstone Chronicles. Že je vůbec neznáte? Nemáte se za co stydět, tato parta lidí totiž dělá s touhle kapelou teprve první krůčky na její (doufejme, že dlouhé a úspěšné) kariéře. “Unspoken Regrets” je jejich prvním větším počinem, se kterým se můžou prezentovat. Obsahuje celkem tři písně, délka zhruba na deset minut. I v takhle malém výběru se ale nachází něco skvělého, co zabaví na hodně dlouho.
The Blackstone Chronicles vám během této doby naservírují vynikající deathcore. Na začátku s “Wounds of Despair” se nahodí vysoké tempo, které se přes “Wicked Souls” ještě navýší a zastaví se až se “Sky I Touch”. Kluci předvadí skvělý technický deathcore. Přesně takový, jaký mám rád. Zejména se mi líbí výkon zpěváka Olese. Ten už ve své druhé (končící) kapele Collapse Beneath It předváděl výborný scream, který i zde patří k – dovolím si říct – opravdové špičce českých zpěváků tohoto žánru. Ostatní členové dokázali, že svoje nástroje ovládat umí také a v kapele nejsou náhodou. Kvalita nahrávky je taky skvěle zvládnutá, příhlédneme-li k tomu, že jsou na ní jen tři písně. “Unspoken Regrets” dokazuje, že tu máme další kapelu, která má veliký potenciál. I když jsou teprve na začátku své dlouhé cesty, nemohu se dočkat alba, které jestli nabídne stejně kvalitní porci hudby jako zde, bude pecka.
Další názory:
Pánové evidentně hrát umějí opravdu dobře a nápady jim zjevně taktéž nechybějí, ale – a klidně mě zabijte – se mnou to nic nedělá. Stokrát více mě oslovuje album primitivního, dřevního metalu se zahuhlaným zvukem než takováto technicky precizní nálož. Podobná hudba z mého pohledu nemá duši, ale upozorňuji, že je to opravdu čistě jen můj osobní názor – jsem holt parchant vysazený na metal ze staré školy. Nechci samozřejmě hatit něčí snažení, z objektivního hlediska uznávám, že ve svém žánru (a zvláště pak v rámci republiky) se jedná o vysoký nadprůměr a že kapela má jistě budoucnost i potenciál, jen to není pro mě :) H.
Druhá studiová práce od Bleed from Within se dostala ven začátkem května. Ve svém debutu se kapela až moc přirovnávala k jiným metalcorovým drtičům The Black Dahlia Murder. A ne náhodou. V “Humanity” se skrýval velký potenciál, který se ale mohl brzy převrátit na druhou stranu a Bleed from Within už mohli být nadosmrti zapsány jako “kopie The Black Dahlia Murder“.
A jak to nakonec dopadlo? Rozhodně kvalitně. Skupina přidala do své hudby mnohem více melodiky a zaznamenala tak určitý vývoj. Pokud máte naposloucháno předchozí album, už otevíračka “This Is Our Legacy” vás zarazí, že té melodiky je až moc. Rozhodně to není špatně, nechceme přece dvě úplně stejně znějící desky. Opět tu nacházím jeden problém, po nějakých pěti, šesti úvodních písních upadá “Empire” do stereotypu. Když si pustím ale každý song zvlásť nebo s přestávkou, je to velice kvalitní poslech. Nejvetší peckou na albu jsou ale rozhodně tyto dva kousky – sedmá “Vanity” a videoklipová “The Healing”. Druhá jmenovaná má naprosto nepřekonatelné intro, je prostě skvělá. I na “Humanity” je jeden song, který převyšuje všechny ostatní. Tím je “Servants of Divinity”. Zase se budu opakovat, jako v dřívejších recenzích, ale klidně bych album zkrátil na nějakých sedm kousků, které by bohatě stačily. Je jen málo deathcore/metalcorových věcí, co mě dokážou uchytit na celou dobu alba.
Velkou dominantou těchto kapel jsou rozhodně živá vystoupení. Neznám snad jedinou, která by při tomto hudebním žánru nezvládala svou liveshow. Konkrétně tyhle jsem mohl zhlédnout letos na Brutal Assaultu. Na tomto vystoupení byl krásně vidět rozdíl mezi prvním a druhou prací. Více samozřejmě v reportu.
Finalní verdikt je vcelku jasný. Kvalitní album, po delším poslechu začíná trochu unavovat, ale přesto je to dobrá práce. Přidaní melodiky hodnotím jako velice dobrý krok, pokud na to přišla kapela sama, jenom dobře. Snad se nejedná jen o pokus labelu, jak zvýšit prodej. Protože melodická hudba leze dvanáctkám lépe do uší (smích). Takovéhle hudby ale najdu za patnáct minut dost, tudíž se nedá dát větší hodnocení. To ale neznamená, že se nedá tento počin skvěle užít a nečeká vás dost kvalitní zábavy.
Další názory:
“Empire” mě rozhodně baví víc, než mě bavili její autoři Bleed from Within na svém nedávném vystoupení na festivalu Brutal Assault. Přesto však nemohu tvrdit, že bych se poslechu téhle desky nemohl nabažit. S Bleed from Within je celkem ta potíž, že jim hudbu, kterou produkují, prostě a jednoduše tak nějak nevěřím, což, jak jistě sami uznáte, může být celkem zásadní problém. Druhý problém bych viděl v tom, že se nijak moc neodlišují od obrovského hejna deathcore formací a jsou tudíž lehce zaměnitelní. Podle tohoto celkového názoru na kapelu si jistě jednoduše odvodíte, jaký mám názor i na “Empire”. Poslouchatelné to je a rozhodně se mi při konzumaci nedělá špatně od žaludku… ale když tak o tom přemýšlím, právě slovo “konzumace” se tady hodí mnohem lépe než “poslech”. Bleed from Within je totiž další kapela, kterých je dvanáct do tuctu, a do puntíku to samé platí rovněž o “Empire”. Vždycky to mnou jen tak prolétne, nijak mě to neotravuje, ale jakýkoliv hlubší zážitek se nepřiblíží ani na dohled. Šestka to sice je, ale má hodně odřené hrany, mhouřím obě oči (uši). H.
Deathcore je stále více oblíbeným žánrem, který chce hrát kde kdo. Ne vždycky se ale povede napsat a nahrát kvalitní materiál. A tak některé deathcorové kapely rychleji skončí, než vůbec začnou. Tento problém se ale netýká americké kapely Carnifex, která se na scéně drží už něco přes pět let a nahrála (i s touto) tři desky. Tato banda si zahrála i na minulém ročníku Brutal Assaultu.
Na první dva počiny se nedostává moc pozitivní odezvy, já sám posoudit nemohu, protože v případě “Hell Chose Me” se jedná o první věc, co od Carnifex slyším. Když už nahrajete ale tři desky, máte více zkušeností, tak některé chyby můžete vypilovat. Namátkově jsem sáhnul po pár písničkách ze starších desek a je tu určitě znát posun. Carnifex přidali trošku do melodiky a posunuli dál produkci. Zvuky teda nevypadají tak, jako by se to nahrávalo v garáži (fanoušci garáž black metalu prominou). U této desky mám jeden problém – když ji poslouchám v celku, tak mě tolik nebaví. Když si ale pouštím po jednom songu v intervalu zhruba tří minut, zábavu mám mnohem větší. Jelikož je toto ideální muzika na pogo a odreagování v kotli, měl by hlavní zpěvák vždy mezi písněmi něco povídat.
Co se týče jednotlivých songů, tak nejvíce mě baví asi druhá “Dead Archetype”. V ní máte skvělé melodické party a styl “ječáku”, který mám asi z těchto technik na tomto druhu zpívání vůbec nejradši. Jinak tu k jednotlivým peckám není moc co dodávat, je to prostě klasický deathcore. Výborná muzika na živé provedení, nicméně alba o deseti a více písních pro tyto kapely nejsou to pravé. Když slyšíte desetkrát to samé, začne to být stereotypní. Kdyby se to aspoň trochu smíchalo s metalcorem a přidaly se tam části s čistým vysokým zpěvem, bylo by to opět o nečem jiném.
Sečteno a podtrženo, třetí deska od Carnifex není žádný propadák, nic převratného to ale také není. Když si pouštím po jednom songu, poslouchá se mi to skvěle. V kuse je to ale slabší, jelikož mám radši trochu melodičtější hudbu, které by tady mohlo být víc.
Země: USA Žánr: symphonic deathcore Datum vydání: 24.8.2009 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Earth
02. Forged in Fire
03. Soldiers of Doomsday
04. Approach the Podium
05. Battle Scars
06. Chest and Horns
07. Creed of Tyrants
08. Our Requiem
09. Classic Struggle
10. The Great Stone War
11. Tides of Change
Hned ze začátku vás musím upozornit na jednu věc – deathcore není zrovna hudba, kterou bych nějak extra žral, a tudíž ani nejsem přeborník v tomhle žánru. Na koncertech bývají tyto kapely hodně dobré smaženice, ale v přehrávači se mi jejich placky zrovna často netočí. Jestli se proto vyskytnout v recenzi nějaké nepřesnosti, omluvte to prosím. Správně ale tušíte, že teď přijde zápletka – ona pověstná výjimka, která toto pravidlo potvrdí. A těm bystřejším už jistě došlo, že tou výjimkou jsou v mém případě právě recenzovaní Winds of Plague.
Winds of Plague dokázali najít recept, jak být na dnešní přecpané deathcorové scéně originální – do brutálních zasekávaček a podobných vylomenin naroubovali hutnou porci symfoniky. Osobně neznám jinou kapelu, která by dělala něco podobného… ale jak sem podotkl výše, nějak moc se neorientuji. Ne nadarmo tyhle týpky sleduju už od jejich čtyři roky starého debutu „A Cold Day in Hell“, který však zní oproti jejich současným počinům docela archaicky, což bude asi důvod, proč se o tuhle fošnu nikdo moc nezajímá (omezený náklad je už pár let beznadějně rozprodaný a tudíž nesehnatelný). Teď se řeší žhavá současnost, která patří právě vydávané novince „The Great Stone War“, nástupci loňského alba „Decimate the Weak“.
Trochu jsem se obával, jestli po výborné loňské desce stihne kapela dát dohromady další silný materiál v tak krátkém čase, zvláště pak s opravdu hodně nabitým koncertním programem. Docela klišovitý obal mě taky ze židle nezvednul, ale jak se po prvním poslechu ukázalo, moje obavy byly marné. Samotná hudba šlape jako hodinky.
„The Great Stone War“ je oproti minulým počinům znatelně méně „core“. Aktuální nahrávka zní víc metalově. Ne, že by na breakdowny apod. úplně rezignovala, to ne, ale je jich trochu míň. Doufal jsem ale v ještě větší využití oněch symfonických kláves, čehož jsem se nedočkal. Škoda. Klávesy jsou na novince trochu méně výrazné (což právě pomáhá tomu metalovějšímu vyznění) a celkově trošku zastřené, jakoby v pozadí. Když se ale ozvou naplno, vždycky to stojí za to. Klávesačka Kristen Randall nejen dobře vypadá, ale umí i opravdu dobře hrát. Očekával jsme také o kousek lepší vokály. Nechci, aby to vypadalo, že hlavní postava a zpěvák skupiny Johnny Plague neumí správně hulákat, ale na minulé placce mi jeho zpěv přišel trochu rozmanitější. Na „The Great Stone War“ sice předvádí solidní rejstřík různých extrémních poloh zpěvu, ale pořád je to „jen“ (vysoký) standard, jaký se dnes u deathcorových part nosí.
Dost povedený mi přijde koncept alba (ano, „The Great Stone War“ patří do škatule alb s příběhem). Nechci tady začít rozjíždět nějaké filozofické debaty, ale mně osobně nepřijde vize z této desky nereálná – pojednává o tom, jak se lidstvo mezi sebou celé pobije, jenže „vtip“ je v tom, že se vší tou technikou nastane totální zkáza, po které nezbude nic jiného než totální chaos, kdy se zbytky lidí domlátí kameny. Odtud název „The Great Stone War“ alias „Velká kamenná válka“. A jak už to u koncepčních alb bývá, všechny skladby jsou v podstatě na stejné kvalitativní úrovni a jenom společně dávají dohromady celkový obraz. Zvláštní pozornost byste ale podle mě měli věnovat písním „Approach the Podium“ (na tuhle pecku vzniká první klip), „Chest and Horns“, „Our Requiem“ a „Classic Struggle“ (v poslední jmenované jen tak mimochodem jako host blinká i Mitch Lucker ze Suicide Silence). Všechny čtyři jsou výborné, propracované kompozice, takový reprezentativní vzorek celého alba.
Winds of Plague s „The Great Stone War“ vůbec nešlápli vedle. Naopak si u mě potvrdili svojí pozici jako jedni z mých favoritů deathcoru. Dneska to necháme za velice solidních (a zasloužených) 7,5/10. Teď už jen aby je někdo konečně dotáhnul do Evropy, nejlépe i do naší malé zemičky.
