Země: Itálie Žánr: heavy metal Datum vydání: 27.1.2017 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. Dance with Devils 02. Join the Sabbath 03. Heresy 04. Witches’ Brew 05. Headless Horseman 06. The Black Oak 07. Lucifer 08. Voivode 09. Curse of the Waltz 10. Devilborn 11. Creatures of the Night Hrací doba: 50:31 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Scarlet Records

S Deathless Legacy jste se na našem internetovém plátku již mohli setkat. Pro neznalé doporučuji se zaměřit na první slovo v jejich názvu. Ještě dodám, že jsou z Itálie. Stále nic? A co název Death SS, tedy italská metalová kultovka Stevea Sylvestra. Ano, právě Deathless Legacy začínali jakožto jejich tribute band a roku 2013 se odhodlali k vlastní tvorbě. „Dance with Devils“ je tak jejich třetí řadovkou během čtyř let, což je slušné tempo, kór v dnešní době, kdy se vzdálenosti mezi deskami spíš zvětšují.

Zmíněním kapely Death SS v podstatě vyplývá základní kostra jejich soundu. Ovšem zatímco Death SS okolo sebe měli tu auru tajemna, obskurnosti a tak dále, Deathless Legacy jsou čistá zábavovka. To slovo si nevykládejte nijak špatně, rozhodně není řeč o hudební úrovni vesnických tancovaček, ale z hudby na „Dance with Devils“ nepramení nic jiného než snaha zazpívat si těch několik refrénů a rytmicky si klepat nohou. Vzhledem k jejich vzezření věřím, že kapela se ukáže v plném světle naživo. Ostatně celé uskupení má sedm členů a mezi nimi jsou i dvě performerky, tedy dá se říci herečky, které pravděpodobně slouží k dotvoření kulisy a zabavení diváka. Stejně tak za mikrofonem se nachází žena, řečená Steva La Cinghiala. Její hlas zní klasicky rockově, trochu nakřáple, ale častokrát ukáže i svoji čistou podobu, a vlastně když se nad tím zamyslím, tak právě zpěv táhne celé Deathless Legacy dopředu, a to hlavně v refrénech. Ono se toho v jednotlivých slokách neděje zas tolik; většinou skladba nějak začne, přijde na řadu sloka a pak vyvrcholení v podobě refrénu. Právě na zapamatovatelných refrénech tohle album stojí, některé jsou povedené některé o něco méně. Je tu tedy ke slyšení ta nejběžnější hudební formule.

Zase nemohu tvrdit, že se tu mimo refrénů neděje vůbec nic, to určitě ne, Deathless Legacy občas z heavíku zabrousí k power metalu, tu k symphonic metalu a občas dokonce až do progresivnějších vod. To zejména na popud teatrálnosti, kterou v sobě mají. Ostatně to jde ruku v ruce s jejich vzhledem. Trošičku mi v tomhle připomínají britské Hell, jen o několik úrovní dozadu. Smysl pro dramatično tu působí spíš úsměvně, ale vokalistka to zvládá naprosto bez problémů. Většina těchto efektů navíc stejně v hlavě nezůstane a song se opět upne ke svému refrénu. Výrazným prvkem jsou zde také klávesy, přestože slouží především jako podkres a snad nikdy nevyplují zcela na hladinu jako hlavní instrument, tvoří nedílnou součást zvuku. Tu a tam jdou trochu na nervy, ale většinou se drží na uzdě, záleží ovšem, jak velikým milovníkem tohoto nástroje jste.

Naopak hodně v pozadí jsou tu kytary a vůbec celá rytmická sekce je tak nějak nevýrazná. Už dlouho se mi nestalo, abych si po tolika posleších nepamatoval z desky jediný kytarový riff. No, tak „Dance with Devils“ se to povedlo. Fakt nevím, jestli jsem se tak moc při jejich poslechu nesoustředil, ale nemohu si pomoct. Jinak trošičku vtipný mi přišel název, vcelku nudné písně „Voivode“, při které jsem měl v hlavě myšlenky na „Nothingface“ a slova „Ó, Voivode, jak bych si tě poslechl“, takže asi tolik k oné pozornosti, he he.

K těm povedenějším zářezům patří například úvodní „Joint the Sabbath“, v níž se ihned promítnou výše psané vlivy, dále trochu agresivnější klipovka „Witches‘ Brew“ nebo výpravná „The Black Oak“. Většina skladeb se pohybuje ve stejném ranku, není tu žádný kousek, co by kvalitou vyčníval, spíš se dá říct, že když vás chytne jedna, tak s velikou pravděpodobností také zbytek. Pakliže ne, tak samozřejmě nastává pravý opak. Texty se týkají nadpřirozena či hororových povídaček, což opět plně koresponduje se samotnou prezentací kapely a asi to nikoho nepřekvapí.

Pokud chcete nějakou odpočinkovou věc, u které se nemusíte proplétat složitými kompozicemi či přemýšlet, co tím asi chtěla kapela říct, je „Dance with Devils“ vhodným kandidátem na poslech. Heavymetalové standardy nepodlézá a neuráží, nelze však čekat hluboký životní zážitek, na to si Deathless Legacy ale ani nehrají. Naživo to může být potěšující zážitek a hlavně show, ze studia je to standard, k němuž se s největší pravděpodobností vracet nebudu.

Země: Itálie Žánr: heavy metal Datum vydání: 26.2.2016 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. The Gathering 02. Circus of the Freaks 03. Phantom Manor 04. Baal 05. Wolfgirl 06. Tiamat 07. The Tomb 08. The Graveyard 09. The Dove Has Died 10. Smash Your Idols 11. Skeleton Swing Hrací doba: 50:18 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Scarlet Records

Italská hororově heavymetalová parta Deathless Legacy vznikla už před deseti lety, v roce 2006, nikoliv však jako regulérní skupina. Původní jméno formace znělo jen Deathless, jehož výslovnost by vám mohla připomínat něco jiného italského a heavymetalového. Jasně – Death SS. Deathless totiž původně byli jen tributní kapelou tomuhle metalovému kultu z Apeninského poloostrova, přičemž ono jméno jim prý vymyslel sám Steve Sylvester, hlavní postava Death SS.

I navzdory posvěcení od samotného Sylvestera je to ale prozatím nuda. Jasně, dělat revival Death SS je určitě důstojnější než dělat agro revival Michala Davida, ale furt je to podle mě o ničem. To samé si nejspíš nakonec uvědomili i samotní Deathless. Za z mého pohledu opravdu zásadní lze tedy považovat až rok 2013, kdy si Italové prodloužili název na Deathless Legacy a vrhli se na původní tvorbu, jejímž prvním výsledkem byl debut „Rise from the Grave“ vydaný na přelomu let 2013 a 2014. A tím už se vlastně pomalu dostáváme do současnosti. V mezičase od debutu Deathless Legacy obohatili svou sestavu o hráče na klávesy, stihli si zahrát na slavném Wacken Open Air a také si připravili druhou řadovou desku „The Gathering“, jež oficiálně vyjde koncem února…

Vzhledem k tomu, čím byli Deathless Legacy původně, vás asi nepřekvapí, že ten vliv jejich nestorů tam je pořád trochu cítit i v té vlastní tvorbě. A tím vlastně nemám na mysli jen muziku, nýbrž i vizuální stránku, jelikož Deathless Legacy od svých učitelů převzali i takovou tu béčkově hororovou stylizaci. V jedné věci se ovšem tahle kapela od Death SS přece jenom citelně liší – vokálem. Zpěv má totiž v Deathless Legacy na starosti holka. Ta si říká Steva La Cinghiala a právě ona je jen tak mimochodem jednou z hlavních předností „The Gathering“. Nemusíte se bát žádné nafintěné princezny v šatičkách s pseudo-operním krákoráním. Steva totiž sází na zemitější projev, což je super. Zazpívat čistě sice určitě umí a také to nejednou ukáže, ale stejně tak zvládne i ten pověstný rockový chraplák a za to palec nahoru.

Hudebně se o žádnou originální hostinu nejedná – čekejte chytlavý heavy metal s hororovou tématikou pocukrovaný teatrálními klávesami. U spousty momentů na „The Gathering“ jsem si říkal (a nepochybuju o tom, že něco takového napadne i vás, pokud si to pustíte) něco v tom, že tohle už jsem přece někde slyšel. A nutno dodat, že takových chvilek na desce není zas až tak málo. Jakkoliv ale tohle nezní moc chvályhodně, ve finále to zas až tak moc nevadí…

Proč? Inu, je to vcelku jednoduché – před chvíli jsem řekl, že je ten heavy metal v podání Deathless Legacy chytlavý a právě v tom to vězí. To album prostě šlape takovým způsobem, že i když víte, že je to fest neoriginální, že se Italové inspirují tuhle nebo támhle a že je to mnohdy klišé jako hrom, tak se prostě bavíte. Jasně, žádný hluboký zážitek z toho nevypáčíte ani heverem, a pokud po něčem takovém toužíte, pak jste u „The Gathering“ samozřejmě bez šance, ale když k tomu člověk přistoupí s tím, že se chce bavit a nic moc neřešit u nenáročné muziky, jež ovšem není nenáročná až takovým způsobem, aby to zavánělo demencí a uráželo to váš vytříbený intelekt, pak jste, nebojím se říct, na správné adrese.

Přesně takové totiž „The Gathering“ je – nenáročná, avšak ne blbá pohodovka, které sice chybí vyšší umělecké ambice, ale zábavnost jí prostě upírat nelze. Svým způsobem jsou Deathless Legacy tak klišovití, až je to vlastně docela příjemné. Nicméně, když Italové vybalí takové hitovky jako „Baal“, „Wolfgirl“, „Circus of the Freaks“ (ten refrén má švih), „Phantom Manor“ nebo „The Dove Has Died“, tak tu neoriginalitu klidně člověk hodí za hlavu. Určitě se napříč nahrávkou najde několik pasáží, které bych si klidně odpustil (a to i v těch právě jmenovaných písničkách), ale naštěstí to nic není zas až tak zásadního, aby se to nedalo přežít. S jedinou výjimkou, již reprezentuje „Skeleton Swing“, což měla být, předpokládám, asi něco jako srandička na závěr, ale vzhledem k předchozímu vývoji „The Gathering“ to působí jak pěst na oko a tu nechutnou rozjuchanost tohohle songu považuji za regulérní přešlap.

Ani náznakem nechci tvrdit, že je „The Gathering“ nějakým skvělým albem, bez jehož poslechu byste nemohli žít. Není – ani omylem ne. Když to necháte plavat, o nic zásadního vlastně nepřijdete. Když si to ale pustíte, dostanete vcelku sympatickou zábavu na několik příjemných poslechů, která si na nic nehraje, a přitom to pořád není kravina, jež by z posluchačů dělala voly. A rozhodně to bude smysluplněji strávený čas než poslech hovadin typu Sabaton.