Archiv štítku: Decline of the I

Redakční eintopf – červenec 2018

Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
Nejočekávanější deska měsíce:
Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator


H.:
1. Runespell – Order of Vengeance
2. Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
3. Decline of the I – Escape

Zajus:
1. Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
2. Between the Buried and Me – Automata II
3. Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Onotius:
1. Obscura – Diluvium
2. Immortal – Northern Chaos Gods
3. Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Metacyclosynchrotron:
1. Imperial Triumphant – Vile Luxury
2. Burial Invocation – Abiogenesis
3. Dispirit – Enantiodromian Birth

Cnuk:
1. Axis of Despair – Contempt for Man
2. Bongripper – Terminal

H.

H.:

Nezvykle silný červenec! Letní prázdniny většinou bývají obdobím slabší vydavatelské činnosti a zajímavých nahrávek vychází spíš méně než více, ale letošní červenec představuje výjimku, poněvadž nabízí hned několik vysoce zajímavých počinů…

Velké naděje vkládám do druhé fošny australského projektu Runespell. Nightwolfova tvorba mě baví, ať už v rámci Blood Stronghold, tak i právě v Runespell. Demo „Aeons of Ancient Blood“ i první deska „Unhallowed Blood Oath“ se mi hodně líbily, takže mám rozhodně důvod se těšit i na „Order of Vengeance“. Snad půjde o další kvalitu, kterou s radostí přihodím do vinylové sbírky.

Minout nehodlám ani novinku řadovku Daron Malakian and Scars on Broadway. Bezejmenný debut mám hodně rád, takže „Dictator“ bude naprostá povinnost. Obzvlášť když ukázky znějí fest libově a nová muzika System of a Down je stále v nedohlednu.

Do třetice to pak hodím Decline of the I – odsun takové kapely „až“ na třetí pozici snad svědčí o tom, jak vysoká je tentokrát konkurence. Tohle seřazení nicméně berte jen orientačně, hlavní je se do tříčlenného výběru vůbec protáhnout, což si formace formátu Decline of the I zaslouží. Obě předchozí alba „Inhibition“ a „Rebellion“ byla jedním slovem skvělá, takže jakékoliv snížení laťky u novinky „Escape“ by znamenalo jednoznačné zklamání. Věřím však, že k černému scénáři nedojde.

Zajus

Zajus:

Potřebujeme diktátora, a pokud možno šíleného. Přestože zájemců o tuto pozici je stále více než dost, rád bych se přimluvil za Darona Malakiana, který svůj volební program vydá v červenci. Se staronovou kapelou přichází Malakian s novým materiálem po dlouhých deseti letech, a neboť legenda System of a Down ještě ani jednou nezklamala, nezklame jistě ani tentokrát. Mít diktátora není ostatně na škodu, stejně jsme všichni automati. To je, pokud to správně chápu, sdělení, se kterým letos již podruhé přicházejí Between the Buried and Me. Jejich „Automata I“ byla příjemným překvapením, ačkoli o návratu do formy mluvit nemůžeme, neboť z ní Američané nikdy nevypadli. „Dvojka” snad vysokou úroveň udrží. Stát se automaty bylo nakonec velice dobré rozhodnutí, lidská láska je stejně zkorumpovaná, jak jistě zaznamenají Deafheaven„Ordinary Corrupt Human Love“. Ačkoli byla „New Bermuda“ spíše slabším pokračovatelem skvělého „Sunbather“, nemám důvod nad mladíky lámat hůl. Všehovšudy bude tedy červenec nečekaně silným měsícem, alespoň hudebně. Pokud na nás sousední diktátor nepošle své nezkorumpovatelné automaty.

Onotius

Onotius:

V červenci se má zvědavost upne zejména k chystané desce Obscury. Ačkoliv dvojice vypuštěných skladeb na mne zatím působí trochu rozpačitě, přesto tak nějak věřím, že jako celek to do sebe všechno zapadne. Tak tomu bylo koneckonců u poslední „Ákroasis“. Z prvních songů jsem nebyl na větvi – a jak nakonec v mých očích ta fošna vyrostla.

Dále jsem zvědav i na novou nahrávku Deafheaven, byť zde se očekávání mísí s obavami už poměrně značně. První song totiž působil hodně sterilně a bez nápadu a byl bych dost nerad, kdyby kapela nakonec skončila u nudného až nesnesitelného optimistického pidlikání, k jakému se podařilo sklouznout například jimi zprvu inspirovanými Ghost Bath. Nicméně stále ještě doufám, že mne kapela příjemně překvapí a nabídne materiál srovnatelný s velmi solidními předchůdci.

Na druhou stranu jednoznačně nadějnou první vlaštovku ze svého chystaného alba vypustili Immortal. Sice tomu samozřejmě chyběla špetka doteku takové té epičnosti, jakou umí jenom Abbath, nicméně celkově měl song značné koule, a pokud by se ve stejné tradici vedla i celá deska „Northern Chaos Gods“, jež má vyjít šestého, vůbec bych se nezlobil.

Deafheaven

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Již po vydání „Abyssal Gods“ jsem tušil, že by se Imperial Triumphant mohli vyšvihnout na úplnou špici progresivního extrémního metalu. Poslední EP „Inceste“ se mi podařilo nějak zazdít, ale „Vile Luxury“ svůj čas a pozornost věnuji zcela určitě. Dokonce se při psaní těchto řádků začínám na pořádný poslech těšit.

Co už poslouchám s vervou, je debut tureckých Burial Invocation, takže pokud budu zase za hovado, co smolí recku čtvrt roku, tak tady máte předběžné doporučení: Tradiční death metal s parádní sólovou kytarou, slušnou atmosférou a gulama jak cyp. Nemohu se ale zbavit pocitu, že první vypuštěný promo song „Phantasmagoric Transcendence“ je nejlepším kouskem na desce. Ne, že by zbytek výrazně zaostával, ale nevím, zda to není tak trochu „bouda“ na posluchače, ale ono beztak bude celé album za pár dní někde streamovat, tak co.

V neposlední řadě se s vámi podělím o tušení, že by WTC mohli „nečekaně“ vydat nebo alespoň oznámit debutový full-length Adaestuo, ale to je možná jen mé zbožné přání než správný „odhad“. Co ovšem vyjde v červenci určitě, je nové EP Dispirit, což je také kapela, která by si zasloužila mnohonásobně větší pozornost pro svůj unikátní přístup k žánru. EP „Enantiodromian Birth“ nabídne „jen“ dvě nové skladby, ale ty dohromady zaberou 43 minuty. Nepochybuji, že se bude jako obvykle jednat o prvotřídní black/doomový ZMAR. Neznáte? Napravte.

Daron Malakian and Scars on Broadway

Cnuk

Cnuk:

V červenci si rozhodně nenechám ujít prvotinu švédských grinderů Axis of Despair pojmenovanou „Contempt for Man“. Přestože se jedná o debutové album, členové nejsou žádnými novici. Stačí uvést jejich minulá či současná působiště jako Coldworker, Infanticide, Volturyon nebo Nasum. Navnadit se můžete pomocí tří skladeb uveřejněných na Bandcampu nebo poslechem sedmipalců „Time and Again“ (2015) a „Mankind Crawls“ (2016).

Další deskou bude dvoupísňový „Terminal“ od Bongripper. Těmto vyznavačům satana a sludge jsem nikdy úplně nepropadl, takže znám pouze jejich klasické „Satan Worshipping Doom“. Od novinky tak v podstatě nic neočekávám, takže mě může jenom příjemně překvapit.


Decline of the I – Rebellion

Decline of the I - Rebellion
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Lower Degree of God’s Might
02. Hexenface
03. Le rouge, le vide et le tordu
04. The End of Prostration
05. Pieces of a Drowned Motion
06. Deus sive musica
07. On est bien peu de chose

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Agonia Records

První pohled (H.):

Jsou formace, u nichž se jen těžko recenze začínají jinak než suchými fakty o tom, kdo v nich hraje. Francouzská smečka Decline of the I je přesně tímhle případem, protože jen těžko lze neříct, že hlavní postavou tohoto projektu je A.K. Ptáte se, co to jako má být za týpka? Dobrá, tak ještě jednou a pomaleji…

A.K., někdy též známý jako Judicael, je poměrně činorodý francouzský muzikant, který má za sebou účinkování hned v několika black metalových skupinách, které sice nepatří mezi nejsvítivější hvězdy hudebního nebe, přesto však mají v žánrovém undergroundu vybudované více než solidní jméno. Předně jsou to Vorkreist, jejichž je A.K. po sebevraždě baskytaristky LSK posledním zakládajícím členem. Touhle formací to ovšem rozhodně nekončí – před několika lety se náš muzikant přidal rovněž k Merrimack, dále se angažuje v Malhkebre, jejichž loňský debut “Revelation” udělal na podzemní scéně docela vítr (ačkoliv mě osobně dost nesedl), nebo v Neo Inferno 262, dříve působil v Love Lies Bleeding a krátce se mihl i v živé sestavě portugalských Corpus Christii. A to už je dost solidní výčet, nemyslíte?

Tak či onak, Decline of the I je jeho osobní projekt, v němž se stará o strunné a klávesové nástroje a o zpěv a k sobě má ještě další tři kolegy – bubeníka a dva zpěváky. Společně vydali v roce 2012 excelentní debutovou desku “Inhibition”, což byl přesně ten druh desky, která v sobě má něco hlubšího a má v sobě tu sílu, aby člověku uhranula takovým způsobem, že se od ní na delší dobu nebude moct odtrhnout. Letošní deska “Rebellion”, vycházející dva a půl roku po svém předchůdci, tedy rozhodně měla na co navazovat.

V případě, že někdo vydá takto silný debut, jakým “Inhibition” bezesporu bylo, se po odeznění prvotního nadšení z poslechu samozřejmě vynoří několik nevyhnutelných otázek, mezi nimiž nejvíce ční ta následující – půjde na něco takového vůbec důstojně navázat? Jakkoliv jsem byl z “Inhibition” svého času lidově řečeno v prdeli, vlastně jsem ani moc nepochyboval o tom, že Decline of the I dokážou laťku nastavenou debutem přinejmenším dorovnat… tedy až do doby, než vydavatelská firma začala do světa pouštět svá moudra na adresu novinky. Když jsem si totiž přečetl, že “Rebellion” představí “brutálnější stránku Decline of the I, lehce jsem znejistěl – sakra, vždyť právě ten experiment, vlivy elektroniky, nádherně chorobná atmosféra a všeobjímající pocit toho, že něco není v pořádku, byly tím, co z “Inhibition” dělalo tak silnou záležitost, jež vystupovala z davu.

Jenže nakonec nic není tak žhavé a promo cancům firem není radno naslouchat ani tehdy, když se jedná o label jako Agonia Records. Možná, že díky sypačkám jako třeba v písních “Le rouge, le vide et le tordu” či “Pieces of a Drowned Motion” by se s přivřenýma očima dalo říct, že je “Rebellion” mírně metalovější, ale myslím, že mnohem přesnější by bylo říct, že novinka jednoduše pokračuje ve stejném duchu jako “Inhibition”. Tedy v základě black metal, avšak przněný množstvím dalších záležitostí od atmosférických vsuvek až po již jmenovanou elektroniku, mnohdy také przněný pouhým netypickým přístupem k žánru – to vše zabaleno v oné typické neodolatelné francouzské dekadenci. Jako když servírujete prašivou krysu s morem v kožichu na zlatém podnose a se sklenkou nejlepšího vína. Kdo nepožádá slizkého upoceného kuchaře o přidání, ten neví, co je dobrá muzika!

Veškerá ta neobvyklost a neortodoxní přístup k černému kovu je zde prezentován pod škatulkou post-black metalu. Ta ovšem značí pouze to, že by člověk neměl očekávat kopírku něčeho, co předváděli Mayhem už někde na “Deathcrush” – nic víc. Rozhodně to však neznačí to, že byste se na “Rebellion” (a i “Inhibition”) měli dočkat nějakého přitepleného blackgazu, který je mnohdy, zdá se mi, myšlen pojmenováním post-black metal. To se spíš připravte na temný industrial (ne metal, jen industrial!) v první části téměř devítiminutového opusu “Deus sive musica”. Možná je to slovíčkaření, ale říkat tomu avantgardní black metal mi jednoduše přijde přesnější.

Čekáte, že se nyní začneme probírat tracklistem a že vám začnu vykládat, jaké songy na albu jsou ty nejlepší? Ale no tak, lidi! Jedna z věcí, která je na těch nejlepších deskách nejlepší, je to, že žádné písně nejsou nejlepší a že všechny skladby jsou fantastické. Zní to jako klišé, ale v případě “Rebellion” je to prostě tak. Jasně, taková “The End of Prostration” je skutečně excelentní záležitost a za zmínku by jistě stála, stejně tak jako taková “Hexenface”, jejíž některé pasáže jsou prostě neskutečné. Jenže ten vtip je v tom, že to samé jde říct i o písních, jež jsem zmiňoval výše, a také i o těch, jež jsem prozatím nezmínil. Věřit mi to klidně nemusíte, to je na vás, ale já si stojím za tím, že od úvodní “Lower Degree of God’s Might” až po závěrečnou “On est bien peu de chose” drží Decline of the I nejvyšší kvalitu. Nějaká vata, vycpávkové momenty, nuda nebo průměrnost? Neznáme, nevedeme – takové věci hledejte na jiných deskách!

Inu, nemá cenu to dále prodlužovat, jelikož už jste nejspíš pochopili, že “Rebellion” je jednoduše fenomenální nahrávka. Netradičnost, působivá atmosféra, extrémně silné nápady, uhrančivost… pokud cokoliv z tohoto hledáte, Decline of the I to rozhazují plnými hrstmi a na “Rebellion” toho najdete koňskou dávku. Cože? Vy se ještě pořád ptáte, jestli si to fakt máte pustit? Já vám jednu plesknu! Prozatím jeden z nejlepších black metalů letošního roku a vy furt váháte… Tady přestává sranda, dámy a pánové – “Rebellion” je deska, kterou byste si vážně neměli nechat proklouznout.


Druhý pohled (Skvrn):

Debutovou nahrávku francouzských Decline of the I neznám, avšak druhý zásek v podobě “Rebellion” mi skrz prsty nemohl protéct. A udělal jsem dobře, neboť takováto záležitost si dlouhé přehlížení nezaslouží. K poslechu mě zlákalo hned několik aspektů, a ať se bavíme o obale, žánrovému vymezení či bočních aktivitách zúčastněných, všude to hýří zajímavostí. Hudba samotná nakonec vyjmenovaná lákadla ještě převyšuje, navzdory drobným muškám, které se rozhodly bezchybnost “Rebellion” nepatrně zneuctít.

Základním stavebním kamenem hudby Francouzů je black metal, o tom nemůže být sporu. Klidně si ono žánrové označení opatřete předponami (post-) či různými druhy přívlastků (avantgardní, experimentální), ale pravdě se stejně nevyhnete – většina hrací doby je v režii dnes již klasického black metalu. V něm jsou Decline of the I zřejmě nejslabší (byť stále nadprůměrní) a často až příliš okatě ukazují na významnější představitele francouzského blacku či na rakouské Abigor. To, co dělá Decline of the I vyloženě zajímavými, jsou až multižánrové pasáže, které nahrávce dávají úplný rozměr a posouvají ji minimálně o třídu výš.

Deska je skrz naskrz propletena mluveným slovem, jež se zhostilo role průvodce při toulkách po méně tradičních partech, a při jeho zjevení není od věci pečlivě nastražit uši. Vždyť přeslechnout excelentní pasáž takové “Le rouge, le vide et le tordu” by byla vážně škoda. Další vrchol následuje hned vzápětí, kdy se svého slova ujímá bezvadně gradovaná “The End of Prostration”. Mírný útlum přichází s “Pieces of a Drowned Motion”, která sice splňuje zavedené standardy a desce ostudu nedělá, vliv Deathspell Omega v nejsilnější pasáži skladby (tedy od času 03:30) je však spíš už za hranou než na ní. Vše ale vynahrazuje následný vrchol celého díla. To, co Francouzi předvádí v předposlední “Deus sive musica je bez přehánění dechberoucí. Chaotická elektronika syrové příchutě do dekadentní blackařiny neskutečně sedne a já budu tím posledním, kdo by bránil jejímu častějšímu užití v budoucnu.

Je evidentní, že Decline of the I mají světu co říct a “Rebellion” je pouhým zlomkem jejich myšlenkových pochodů. Přesto si neodpustím menší výtku. Desku mi nedělá sebemenší problém protočit třikrát za sebou nejen kvůli jejím nesporným kvalitám, ale rovněž kvůli hledání toho nejvyššího posluchačského uspokojení, do jehož zajetí jsem se bohužel nedostal. Stále tak mám pocit částečně rozpracované práce a jisté nedotaženosti. Předložitelnými důkazy však nedisponuji, a spokojit se tak budete moci pouze s mými pocity. Ty ale jinak opanovala spokojenost, jejíž stopy následuje vycítění příslibu do následujících let.