Archiv štítku: Deftones

Deftones – Gore

Deftones - Gore

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Prayers / Triangles
02. Acid Hologram
03. Doomed User
04. Geometric Headdress
05. Hearts / Wires
06. Pittura Infamante
07. Xenon
08. (L)MIRL
09. Gore
10. Phantom Bride
11. Rubicon

Hrací doba: 48:14

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před čtyřmi lety sepisoval recenzi předešlého alba amerických alternativců Deftones, „Koi No Yokan“, tak jsem tvrdil, že se kapela nachází na vrcholu svých uměleckých sil. Od vydání „návratového“ „Diamond Eyes“ letos uteklo již šest let a já si myslím, že moje tvrzení z období před čtyřmi lety je stále aktuální. Očekávání byla samozřejmě vysoká, protože Deftones se na vydání nového alba „Gore“ připravovali takřka čtyři roky, a ačkoli hotové bylo již loni, tak mezi posluchače si prorazilo svou cestu až letos v dubnu. A jaké je? To si povíme na následujících řádcích.

Přestože se to tak na první pohled nezdá, protože čtyři roky panoval přímo v táboře Deftones relativní klid (pokud samozřejmě pominu smutné úmrtí bývalého baskytaristy Chi Chenga), tak v širší souvislosti s kapelou se toho od minulého alba „Koi No Yokan“ událo docela dost, i když to všechno padá na hlavu zpěváka China. Jestli si totiž někdo i navzdory nabitému koncertnímu kalendáři našel čas na jiné aktivity, tak to byl jednoznačně Chino Moreno. Pro mě jedna z nejvýraznějších pěveckých osobností kytarové hudby současnosti a tahoun kapely si v roce 2013 odskočil k několika kámošům z řad Isis, výsledkem čehož bylo eponymní album post-rockových Palms. Netrvalo dlouho a mezi fanoušky si to směřovala debutová deska trip-hopového projektu †††, jemuž vyšlo stejnojmenné album v roce 2014.

A věřím, že jsem nebyl sám, kdo byl zvědavý, jak se tyto aktivity promítnou do hudby Deftones. Ti od zmíněného „Diamond Eyes“ ubrali na kytarové naléhavosti a začali budovat svou hudbu spíše na celkové atmosféře a hedvábně křehké auře, již tu a tam rozčísla osmi-strunka Stephena Carpentera, ale oproti dřívějším albům byl jeho prostor značně zredukován. A přestože jsem minule předvídal, že by v tomto ohledu mohli jít ještě dál, tak mám takový dojem, že si Stephen ve studiu dupl a novinka je tak v jistém ohledu tvrdším počinem, než byly předchozí dva. Deftones sice neztratili nic ze své schopnosti vystavět kolem vcelku jednoduché písně skvělou atmosféru, a pokračují tak v jistém ohledu v cestě, již si v posledních letech vyšlapali, ale i tak je „Gore“ určitě kytarovější, temnější a energičtější nahrávkou. Takový ten zastřený závoj, jímž byla tvorba skupiny v posledních letech zahalena, není tolik patrný a „Gore“ má naopak citelně ostřejší hrany.

Díky tomu je „Gore“ albem, které lze označit jako počin protikladů a přirovnal bych jej tak k eponymní placce z roku 2003. Naproti sobě jako by stáli Chino Moreno se zalíbením v poklidných plochách, jež reprezentuje „(L)MIRL“ či „Hearts / Wires“, na níž je skvělá hlavně její křehká atmosféra, a Stephen Carpenter s burácejícími skladbami „Doomed User“ a „Gore“, které jsem od Deftones s ohledem na jejich nedávnou minulost a zasněnost příliš neočekával. Jasně, ono se něco málo v podobném ražení objevilo i na minulých počinech, ale byly to spíš výjimky („Gauze“, „CMND/CTROL“), jež stvrzovaly výsledný dojem poklidných a rockověji přístupnějších alb. Jakkoli to může znít divně, tak i přes jakousi nejednotnost v řadách Deftones se kapele ten zdánlivý nesoulad při tvůrčím procesu podařilo odladit ve svůj prospěch a proměnit výsledek v nahrávku, která dává smysl a o níž jsem brzy nabyl dojmu, že nic lepšího jsem od této pětice neslyšel od dob přelomového „White Pony“. Opravdu, tak dobré se mi „Gore“ zdá.

Kdybych měl na albu hledat nějaké mouchy, tak mě vážně nic nenapadá. „Gore“ zní skvěle jak po technické stránce (produkci a mix měl na starosti Matt Hyde), tak po té hudební. Z toho druhého hlediska se na první pohled výraznější materiál nachází v samém úvodu alba, ovšem méně nápadný závěr „Gore“ s přibývajícími poslechy příjemně roste (skvělý závěr v podobě melodické „Phantom Bride“ a kytarově výrazné „Rubicon“). První singlovka „Prayers / Triangles“ je ale hned na úvod trefou do černého. Přestože to není na první poslech hitovka typu „Swerve City“ či „Diamond Eyes“, jež otvíraly předchozí placky, tak až nenucenou naléhavosti poklidných slok a explozí emocí v refrénu je tohle moment, který se do paměti vryje zatraceně hluboko. Aniž bych chtěl vyvyšovat China Morena nad rámec ostatních, tak je to právě jeho vokální práce, jež dává písním další rozměr a samozřejmost, s níž přechází od melodického přednesu k agresivnímu řevu, mě nepřestává ani po tolika letech, co tuhle kapelu poslouchám, bavit.

Deftones

Kdybych měl vybrat další nejlepší písně, tak bych sáhl po tíživé „Acid Hologram“, podmanivé „(L)MIRL“, jež mě zaujala výraznou basovou linkou a skvělými melodiemi. Dalším vrcholem je střed nahrávky. Ten patří skvěle vygradované „Hearts / Wires“, jejíž první polovina patří klidným melodiím, které se v polovině stáhnou na úkor kytarové zdi Stephena Carpentera. Nesmím však opomenout ani zmíněné „Gore“„Doomed User“, které stojí na hutné kytaře a naléhavosti Morenova vokálu v refrénu. A protože je toto kombinace, jež stále funguje a Deftones se nespoléhají jen na ni – vědomi si faktu, že bez kvalitní hudby to prostě nejde – tak si ode mě pětice za svou novinku zaslouží jen chvalozpěvy.

Nepopírám, že mám Deftones hodně rád, že jejich hudbu poslouchám zatraceně často, takže o nějaké objektivitě nemůže být řeč, ovšem i tak věřím, že jsem schopný posoudit, jestli „Gore“ patří k vrcholům diskografie této veličiny alternativního metalu, což znamená někam na úroveň „White Pony“ či dvojice posledních placek, nebo se jedná o nafouknutou bublinu, která už šlape spíše ze setrvačnosti a spoléhá se na sílu základny svých příznivců a marketingové síly vydavatelství. Naštěstí se z „Gore“ vyklubal první případ. Na Deftones je vidět, že si hudbu dělají stále ještě podle sebe, a tak to taky zní. Nenuceně, uvěřitelně a hlavně zatraceně dobře. Za mě jasný adept do společnosti pětice nejlepších alb letošního roku.


Redakční eintopf #88 – duben 2016

Ihsahn – Arktis.
Nejočekávanější album měsíce:
Ihsahn – Arktis.


H.:
1. Darkestrah – Turan
2. Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser
3. Eths – Ankaa

Kaša:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Deftones – Gore
3. Zakk Wylde – Book of Shadows

nK_!:
1. Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser
2. Aborted – Retrogore

Atreides:
1. Moonsorrow – Jumalten aika
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner

Skvrn:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Moonsorrow – Jumalten aika
3. Darkestrah – Turan

Onotius:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner

Metacyclosynchrotron:
1. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
2. The Wounded Kings – Visions in Bone
3. Zhrine – Unortheta

Nějaké apríly máme tradičně na salámech, takže i náš nejnovější eintopf se ponese v seriózním duchu (my to ani jinak neumíme, haha!) a žádné zasrané Babymetaly tu doporučovat fakt nebudeme. Přece jen nejsme až takoví pedofilové, abychom ujížděli na náctiletých Japonkách, co zpívají „Dej mi čokoládu“ do agro metalu (anebo jsme, ale aspoň se tím veřejně nechlubíme).

No nic, pojďme už na to, na co se naši redaktoři skutečně těší. Vší konkurenci utekl Ihsahn, jehož „Arktis.“ je jednoznačně nejočekávanější deskou dubna – ostatně, hned tři redaktoři ji bez váhání nominovali na první příčku. Vedle toho však víckrát padla i jména pohanských náladotvůrců Moonsorrow z Finska, hororového krále Roba Zombieho, blackmetalové atmosféry v podání Darkestrah nebo kolaborace Cult of Luna se zpěvačkou Julií Christmas

P. S. Nezapomeňte si všimnout, jaké pořadové číslo dnešní eintopf má, muhehe…


H.

H.:
Únor i březen byly co do vydávaných desek oba velice pěkné měsíce (ačkoliv únor o něco málo pěknější). Duben mi ovšem koule příliš netrhá. Tedy s výjimkou jedné věci v podobě Darkestrah. Tahle původem kyrgyzská formace dlouhodobě patří k mým největším oblíbencům a rovněž k těm několika málo vybraným skupinám, jejichž tvorbu sbírám opravdu systematicky a snažím se mít všechno, na čem se jejich logo objeví – to myslím hovoří za vše. Je sice pravda, že už jsem k dnešnímu dni novinku „Turan“ díky novinářské protekci dávno a mnohokráte slyšel (je skvělá!), ale pořád mi není blbé to sem napsat, protože na ten poslech jsem se skutečně těšil – ostatně jako vždy v případě téhle kapely.

Dále jsem určitě zvědavý na novinku francouzských Eths, kteří sice operují v žánru, jehož příznivcem obecně nejsem, ale zrovna tato kapela mě fakt baví. Sice mě stále mrzí odchod bohyně Candice Clot, bez níž už to prostě nebude ono, ale novou zpěvačku Rachel Aspe předem nezatracuji, protože i ona se prozatím tváří docela sympaticky. EP „Ex umbra on solem“, na němž Eths aktuální frontwoman představili poprvé, mi sice k srdci nijak moc nepřirostlo a jen tak kolem mě prohučelo, ale možná i o to víc jsem na novinku „Ankaa“ zvědavý…

I třetí (co do seřazení vlastně druhý) interpret mého eintopfu hraje styl, jaký pro mě asi není úplně nejtypičtější, ale to vůbec nevadí. Rob Zombie je bourák a jeho tvorba (mám tedy na mysli spíše tu hudební, ve filmech si vystačím pouze s „House of 1000 Corpses“ a „The Devil’s Rejects“) mě dlouhodobě baví, takže v případě novinky „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ (übercool název) není co řešit a s jejím poslechem otálet nebudu.


Kaša

Kaša:

Duben je klasicky měsícem na zajímavá alba vcelku bohatým, nicméně i přesto se v něm našla tři jména, která v mých očích všechna ostatní s přehledem převyšují. Shodou okolností se data vydání nových alb těchto tří interpretů sešla na jeden den, takže s nadsázkou řečeno bych se z následujícího měsíce spokojil pouze s jeho osmým dnem. 8. dubna totiž své chystané počiny vydají shodně Zakk Wylde, Ihsahn a Deftones.

Přestože jsem nikdy nebyl zarytým fanouškem Zakka Wylda, tak musím říct, že na druhý díl jeho sólovky „Book of Shadows“ se docela těším. Oproti Black Label Society čekám více osobní atmosféry a sázky na jeho osobitý vokální a kytarový projev, na čemž se sice bez dobrých skladeb album utáhnout nedá, ale prvotina, která letos slaví již 20 let od svého vydání, by si zasloužila býti překonána. Ačkoli s tím tak nějak nepočítám, tak představa je to hezká.

To Deftones, to je jiné kafe. Pro tyhle zámořské alternativce mám už dlouhá léta slabost a s posledními dvěma plackami se definitivně probili mezi mé nejoblíbenější skupiny. Chino Moreno a jeho parťáci umí, a protože si myslím, že v posledních letech se z tvůrčího hlediska nachází na samém vrcholu své kariéry, tak nečekám od „Gore“ nic menšího než atak předních míst jejich početné a vcelku vyrovnané diskografie. První dvě ukázky znějí hodně slibně, takže se nechám překvapit, jestli se Deftones i tentokrát pochlapí.

No, a na samém vrcholu měsíce dubna se co do vkládaných nadějí ocitl Ihsahn. K tomu snad netřeba nic dodávat. Ihsahn je prostě král a nevěřím, že by „Arktis.“ mělo být důkazem něčeho jiného. Očekávání jsou tak velká, že jestli o „Arktis.“ nebudu koncem roku mluvit jako o jedné z pěti nejlepších desek sezóny, tak budu zklamaný. Ihsahnova kvalitativní laťka je však zatraceně vysoká, takže jestli dostojí své dosavadní praxi, zklamání v žádném případě nehrozí.


nK_!

nK_!:

Tak s tímhle šíleným/geniálním názvem trumfnul Rob Zombie sám sebe. Kam se hrabe pět let staré „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“, že… Každopádně i skvělá pecka „Dead City Radio and the New Gods of Supertown“ z minulé desky se pomalu, ale jistě začíná oposlouchávat, takže přichází čas na nový matroš. Rob Zombie mě s žádným svým albem zatím nikdy nezklamal a od novinky si slibuji velké věci. Ještě aby k nám znovu přijel koncertovat, to by bylo něco. Po poměrně vydařeném EP přichází s novou deskou také belgičané Aborted. S nimi mám zatím také jen samé dobré zkušenosti a doufám, že „Retrogore“ nikterak neklesne pod jejich zavedený standard. Duben bude zase jednou stát za to.


Atreides

Atreides:

Navzdory skutečnosti, že zajímavých desek nevychází v dubnu vůbec málo, dovolím si vypíchnout pouze dvě, na které se těším doslova jak malé děcko. Moonsorrow po nějakých pěti letech přišli s další nahrávkou, a ačkoliv příliš nevěřím tomu, že dokáží překonat sami sebe (respektive „V: Hävitetty“ a „Verisäkeet“), na „Jumalten aika“ se opravdu těším, protože pokud bych měl jmenovat kapely, které špatné album nahrát nedokáží, finští vikingové by byli jednou z nich.

Druhou deskou je „Mariner“. Kolaborace Cult of Luna s americkou zpěvačkou Julií Christmas, která má za sebou třeba působení v Battle of Mice, vypadá náramně slibně. Masivní kytarové stěny, jaké Švédové dokáží budovat lusknutím prstu, navíc se ženským vokálem? Toho chci víc než jen jednu desku! A vypuštěný singl „A Greater Call“ zní tak dobře, že obavy z plytké, nudné desky jsou už teď naprosto liché.


Skvrn

Skvrn:

Docela síla, ty dubnové vyhlídky. Bedlivě vyhlížených nahrávek je celá řada a já přináším alespoň tři. Tři nesmírně očekávané kusy, jež by s přehledem ovládly eintopfy většiny jiných měsíců. Za těchto podmínek tak třeba Darkestrah berou až posledního fleka. Tohle původem kyrgyzské těleso rozhodně neboduje pouze svým původem a bezpochyby patří do první ligy atmosférického black metalu s příměsí folkových laskomin. Doposavad vše, co jsem od Darkestrah slyšel, mělo velkou sílu a od „Turan“ si neslibuji ani o trochu méně.

Taky druhou příčku nechávám zabarvit do folkově blackové. Po pěti letech vychází opus finských vypravěčů Moonsorrow, a ačkoliv jsem Finy poslední dobou spíše zanedbával, na „Jumalten aika“ jsem nesmírně zvědav. Jediné, co mě odradilo, je řekněme infantilní obal. Jestliže přebal „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ byl kýč až běda, ze stromu visící tělíčka na novince jsou pro změnu barbarské klišé, navíc špatně provedené. Ale minulá deska byla i přes svůj zevnějšek parádní, takže nač nějaká skepse.

A blížíme se do finále, k Ihsahnovi, který naopak graficky opět potěšil. Ovšem po hudební stránce je pro mě „Arktis.“ stále otazníkem. Dopředu zveřejněné songy jsem veskrze ignoroval a netroufnu si odhadovat, zda Ihsahn ukáže na svou klasiku, nebo raději na experimenty ve stylu druhé poloviny „Das Seelenbrechen“. Údajně má novinka směřovat k prvnímu modelu, dokonce jsem slyšel cosi o chytlavosti. A vlastně proč ne? Ihsahn umí blackovat, progařit, ambientnit, tudíž jestli přijde řádný popík, tak rychle sem s ním!


Onotius

Onotius:

Nu, přiznám se, že jsem měl původně v plánu zabít dubnový eintopf nějakým aprílovým vtípkem, v rámci něhož bych doporučoval naprosté hudební bláboly a nesmysly a tvářil se u toho smrtelně vážně. Přeci jen jsou zde však desky, o nichž bych rád vás, čtenáře, informoval naprosto vážně. Ačkoliv je jich v porovnání s nadupaným začátkem roku stále relativně pomálu, nachází se zde minimálně pár mnou respektovaných jmen. Jedním z těch, jež by byl skutečný hřích nezmínit, je především novinka norského progresivně blackového mága Ihsahna, který přichází se svým již šestým albem po ukončení činnosti legendárních Emperor – deskou „Arktis“. První ukázky sice přehnaně nevyčnívají z Ihsahnovy produkce posledních let, avšak vzhledem k tomu, že standard tohoto chlapíka je zatraceně vysoký, myslím, že i kdyby nahrávka nepřekvapila vůbec ničím, stále se bude jednat o prvotřídní porci kvalitní muziky.

Další deskou, na niž už teď si brousím zuby, je kolaborace post-metalových Cult of Luna (jejichž poslední deska „Vertikal“ je mimochodem naprosto parádní) se zpěvačkou Julií Christmas (z Made Out of Babies). První ukázka ve formě skladby „A Greater Call“ mě ohromila naprosto perfektní pohlcující atmosférou, tak doufám, že si podobnou laťku udrží celá nahrávka „Mariner“. Očekávání nejsou zrovna malá.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Při psaní svého prvního eintopfu jsem dost váhal, kterou desku označit za tu nejočekávanější. Teď mám jasno prakticky ihned. Druhé album amerických Howls of Ebb„Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ totiž ukáže, jak hrát death metal, který je originální, temný, a to bez opisování od Portal či Ulcerate. Velice jsem zvědav také na pátou desku britských doomařů The Wounded Kings. I když se mi poslední desky se zpěvačkou Sharie Neyland líbily („In the Chapel of the Black Hand“ kurevsky, „Consolamentum“ už trochu méně), přece jen jsem  zvědav, jak se králům povede s navrátilcem Georgem Birchem. Za malé ohlédnutí směrem k unikátní „The Shadow Over Atlantis“ bych se vůbec nezlobil, ale něco mi říká, že „Visions in Bone“ půjde jiným směrem. Uvidíme… No, a i když mě hype okolo islandského black metalu už trochu unavuje, na „Unortheta“ od Zhrine (dříve známých jako Gone Postal) se těším. Snad to nebude jen další „Island“ nebo nedejnepoznatelnýbože pouhá „vykrádačka DSO“.


Deftones: info o novince

Američané Deftones odtajnili detaily o své novince „Gore“. Ta vyjde 8. dubna a její obal najdete tady. První song „Prayers/Triangles“ poslouchejte na YouTube. Tracklist následuje:

01. Prayers/Triangles 02. Acid Hologram 03. Doomed User 04. Geometric Headdress 05. Hearts and Wires 06. Pittura Infamante 07. Xenon 08. (L)MIRL 09. Gore 10. Phantom Bride 11. Rubicon


Deftones: novinka až v listopadu

Nové album Deftones mělo původně vyjít již 25. září, ale nakonec si fanoušci těchto Američanů budou muset počkat o dva měsíce navíc. Novinka byla odložena až na konec listopadu.

Zpěvák Chino Moreno se v jednom nedávném rozhovoru nechal slyšet, že je nová deska již kompletně natočená, ale zbývá ještě dodělat mix, mastering a grafiku.


Novinky 29-4-15

Assessor - Štvanice

>>> Čeští kultovní thrash metalisté Assessor se rozhodli opětovně – a prý „nejspíš definitivně“ – ukončit svou činnost. Podrobnější důvody kapela nesdělila.

>>> Další deska norské formace Borknagar vyjde na podzim u firmy Century Media. Mixování počinu proběhne v červnu. Jako host se na nahrávce představí Kristoffer Rygg z Ulver.

>>> Zámořský black metalový projekt Cobalt začne v červnu natáčet nástupce desky „Gin“ z roku 2009 – novinka ponese název „Slow Forever“ a vyjde u Profound Lore Records. Půjde o první album kapely, na němž se nebude podílet zpěvák Phil McSorley, jedna polovina někdejšího tvůrčího dua. Jeho kolega Erik Wunder se nechal slyšet, že se na chystaném albu představí nový vokalista.

>>> Další deska zámořských Deftones, která naváže na počin „Koi No Yokan“ z roku 2012, vyjde 25. září. Další podrobnosti prozatím nejsou k dispozici.

>>> Norští black metalisté Djevel streamují titulní song své čerstvé desky „Saa raa og kald“, jež vychází zítra – poslouchat můžete na YouTube.

>>> Legendární švédští rockeři Europe vypustili do světa nový klip k songu „Days of Rock’n’Roll“ – sledovat můžete na YouTube. Písnička pochází z čerstvé novinky „War of Kings“, jež vyšla v březnu.

>>> Pražská formace Mindthorn hlásí, že se pustila do příprav dalšího alba s názvem „Black Shine of the Gloom pt.II“, na němž by se mělo objevit deset skladeb. Demoverze tří z nich – jmenovitě „Manipulate“, „Cryptic“ a „Try to Reborn“ – jsou ke slyšení na Bandzonu.

>>> Chystaná deska „Valley of Tears“ britských heavy metalových veteránů Tank byla z původně plánovaného 8. června přeložena až na 18. září. Kytarista Cliff Evans jako důvod uvedl, že kapela potřebuje více času na mixování nahrávky.


Redakční eintopf #43 – listopad 2012

Saturnus - Saturn in Ascension
Nejočekávanější album měsíce:
Saturnus – Saturn in Ascension


H.:
Angantyr – Forvist
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Fjoergyn – Monument Ende
Index očekávání: 9/10

Kaša:
Deftones – Koi No Yokan
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Aerosmith – Music from Another Dimension!
Index očekávání: 2/10

Stick:
Saturnus – Saturn in Ascension
Index očekávání: 10/10

Každý pes, jiná ves a každý redaktor, jiné album. Ale to vůbec nevadí, alespoň má milý čtenář vícero zajímavých tipů, kam svou pozornost v listopadu směřovat, zvláště když hned ve třech případech padly dost vysoké cifry. Nejvýše v očekávání vystoupala dánská doom metalové formace Saturnus se svou novinkou “Saturn in Ascension”, kterou redakční nováček Stick vyhlíží s nejvyšším možným indexem – jak sám prohlásil, Saturnus jsou prostě srdcovka. Pozadu ovšem nezůstávají ani H. a Ježura, kteří udělili deskám “Forvist” od Angantyr, resp. “Monument Ende” od Fjoergyn také vysokých 9/10, ačkoliv nutno říct, že u druhé jmenované fošny ještě není stoprocentně jisté, zdali v listopadu vážně vyjde. O trochu více při zemi držel Kaša, u nějž to vyhráli Deftones se svým očekávaným počinem “Koi No Yokan”, partu nám ovšem trhá nK_!, který se klasicky netěší vůbec na nic (smích). Holt ne každý má vždy posvícení. Tak zase za měsíc!

H.

H.:

Volba pro listopad je naprosto jasná. Dánský klenot Angantyr prostě patří mezi mé největší oblíbence a dovolím si tvrdit, že prozatím všechna alba jsou doslova skvosty, ať už se jedná o původní syrovou ambient-blackovou tvorbu v podobě debutu “Kampen Fortsætter”, nebo o pozdější čistý black metal, jemuž vévodí především monumentální opus “Hævn”, který se pro mne svého času i přes tehdy velmi silnou konkurenci nestal jedním z nejlepších alb roku 2007 nadarmo. Sice nepočítám s tím, že by Ynleborgaz, jediný člen Angantyr, na novince “Forvist” nějak uhnul od stylu, který začal na druhé nahrávce “Sejr” a který dále piloval na již zmiňovaném “Hævn” a také na následujícím “Svig”, ale popravdě řečeno, vůbec mi to vadit nebude, když se tak nestane. Atmosféra desek Angantyr je totiž opravdu úžasná a pokud i “Forvist” vysoko nastavenou laťku udrží, bude mi to stačit k maximálnímu štěstí.

Ježura

Ježura:

Jestli jste někde zaslechli, že “Monument Ende” mělo vyjít už v říjnu, zaslechli jste správně, protože mělo. A pokud se vám na tom zařazení do listopadového eintopfu zdá něco pozdezřelého, zase máte pravdu, protože z žádného oficiálního (a vlastně ani neoficiálního) zdroje nevypadlo žádné konkrétní datum vydání alba – natož pak listopadové. Všeobecně se však předpokládá, že “Monument Ende” nakonec v listopadu přeci jen vyjde, a jestli se tak stane, nemám nejmenších pochyb, že to bude velká událost. Všechny tři desky, které zatím Fjoergyn vydali, jsou přinejmenším vynikající a pokud si mohu dovolit soudit podle uvolněné skladby “Betonlethargie”, kterou jsem si jakožto diehard fanoušek prostě musel pustit, čeká nás další skvost. Ať už je to tady sakra!

Kaša

Kaša:

Já vám nějak nevím, ale při výčtu listopadových alb jsem si moc favoritů nenašel a tento měsíc mě tak nechává docela chladným. Rozhodně si nenechám ujít nové Destruction, “Spiritual Genocide”, ovšem nadějí zas tak moc nevkládám, protože s každým dalším albem parta kolem Schmiera upadá do čím dál většího průměru současného thrash metalu. Pokud pominu nové koncertní DVD Led Zeppelin, “Celebration Day”, tak druhým řadovým počinem, na který se těším, je novinka Deftones. Poslední deska “Diamond Eyes” byla velice povedená a věřím, že by se nemuselo jednat pouze o jednorázovou náhodu a “Koi No Yokan” se předchůdci minimálně vyrovná.

nK_!

nK_!:

Aerosmith znám coby tvůrce těch největších rockových cajdáků, jaké si jen kdokoliv dokáže představit. Leč jak jsem se již v několika předchozích měsících zmínil, tento rok asi není určen mým specificky laděným uším (nebo toho opravdu moc neznám) a musím opět lovit ve vodách mně celkem neznámým. Aerosmith se jeví jako nejmenší zlo a je docela možné, že si je skutečně i někdy poslechnu. No doopravdy.

Stick

Stick:

Tuhle doomovou srdcovku si nemůžu odpustit. Když jsem poprvé uslyšel album “Veronika Decides to Die”, byl jsem tvrdě zasažen tou melodickou nádherou, a od té doby, což už je pár let, na ně nedám dopustit. Na živém vystoupení v Brně navíc potvrdili, že jsou to lidé, kteří si na nic nehrají a kteří lidem rádi předávají svou nezaměnitelnou melancholii. Pevně věřím, že mě po šesti dlouhých letech nezklamou.