 |
| Země: Polsko Žánr: progressive / post-metal Datum vydání: 24.3.2014 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Víte, kde je Olsztyn (či Olštýn, chcete-li)? Nevíte? Nu, pokud jste trochu bystřejší, tak byste mohli alespoň tipnout Polsko. Pokud jste tak učinili, velmi překvapivě jste si tipli správně. Já o tomhle městě slyšel prvně v životě, i když podle tety Wikipedie má historii docela bohatou. V dnešní recenzi je ale mnohem důležitější fakt, že z něj pochází čtyřčlenná smečka Defying. Pokud jste o ní doposud neslyšeli, vůbec nic se neděje, protože já, stejně jako o jejich domovském městě, taky ne. A když se podívám na dostupné informace, nemůžu vám to mít za zlé, protože prakticky cokoliv zajímavého chybí. Něco málo najdete na jejich Bandcampu, ale Facebooková stránka se tváří jako leklá ryba. S jejich prvotinou pojmenovanou “Nexus Artificial” čítající na rovných deset skladeb už dorazil jen přebal alba, takže třeba na pikantnosti z historie kapely můžete rovnou zapomenout.
Vzhledem k tomu bude nejjednodušší se zaměřit na samotnou hudbu, která se, navzdory kvantu žánrů vypsaných na Bandcampu, dá postihnout vcelku jednoduše. Defying stojí rozkročeni zhruba na půl cesty mezi progresivním přístupem k hudbě a důrazem na atmosféru. Záběr je to dost široký, při pozorném poslechu skutečně najdete vlivy kde čeho, což je jedině dobře. Kluci k míchání žánrů očividně přistoupili docela zodpovědně a s dostatkem sebereflexe – výsledek není přeplácaný, naopak možná občas až zbytečně střídmý. To sice není na škodu, ale pořád tu je potenciál, který by se dal zužitkovat ve prospěch kapely, protože materiál jinak působí docela promyšleným dojmem. Defying berou v zásadě to nejlepší jak z progresivního metalu, tak z atmosférických žánrů a snaží se o co nejlepší syntézu obou. Jenže pokud jsem dosud jejich práci s žánry chválil, samotné vymezení tu je zároveň kamenem úrazu.
Dvojí přístup ke skladbě se Defying trochu vymkl z ruky a tam, kde se snaží posluchače ohromit technickou propracovaností, chtě nechtě ztrácí atmosféra a naopak. K progresi i atmosféře se sice lepí post-metalové a tu a tam i doomové prvky, což funguje skvěle, ale jak jsou tyhle dva základní kameny pospolu, tak se spolu v podání Poláků příliš kamarádit nechtějí. Jediná skladba, která mě v obou ohledech bez okolků uzemnila a velmi příjemně překvapila, je sedminutová “Portraits”, která se může chlubit jak zatraceně silnou atmosférou, tak množstvím neobvyklých prvků nebo zajímavých basových vyhrávek. Její úvod sice obstarává hra na djembe (jestli mě uši neklamou), které do kontextu jak samotné písně, tak celého alba příliš nezapadá, ale jinak jí prakticky nemám co vytknout. Těch zbývajících 39 minut není zdaleka špatných, ale když pominu parádní atmosféru v “Imitation”, už to není taková síla. Naopak, občas mám dojem, že kolikrát jsou Defying v pomalejších pasážích až zbytečně utahaní. Po vynikající “Portraits” působí následující “Prayers” dost nudně a třeba taková “Anaesthesia” se v něco kloudnějšího rozjede taky až ke konci.
Ke smůle “Nexus Artificial” je většina desky instrumentální, přičemž je to právě parádní growl, který by některým skladbám mohl docela dost pomoct. Když se do toho Piotr Stępiński opře, je to docela síla, ale bohužel, Defying mají pocit, že se asi většina alba obejde bez jeho zásahu. To sem tam pomůže tomu, aby vynikla síla samotné hudby, vzhledem k předchozím odstavcům by ale možná stalo za to, aby byl viditelnější častěji než jednou za uherský rok. Zbylí členové kapely působí sice dost vyhraně a jsou-li Defying jejich první větší zkušenost, nezbývá než smeknout, o tom žádná, ale desce jako takové zkrátka k dokonalosti chybí docela dost. To, co bych si představoval pod atmo prog metalem nedávno docela dobře vystihli třeba The Atlas Moth, na což “Nexus Artificial” ani zdaleka nemá, protože jako celek prostě nefunguje. Jako jednotlivé písně možná, ale jako syntéza obou přístupů zkrátka ani omylem, a nemám pocit, že rozpolcená deska je zrovna ten výsledek, o který by se Defying snažili.
Ku prospěchu budiž těch několik velmi dobrých momentů, velmi dobrá a vyvážená produkce, která přispívá dojmu celistvého alba a skutečně dobrý vokál, k dokonalosti ale dost chybí. Když k tomu připočtu, že v písních sázejících na atmosféru občas zaslechnu až příliš silný vliv kapel jako Cult of Luna a ty progresivní party zase až tak přehnaně progresivní nejsou a jen těžko žánr posunou někam vpřed, dostávám na poměry zvoleného žánru spíš průměrný počin. “Nexus Artificial” není vyloženě špatné album, některé kusy mě upřímně baví, ale prostě to dohromady není dost na to, aby si celkem odneslo víc než pět bodů.