Země: Nizozemsko Žánr: melodic / symphonic metal Datum vydání: 4.4.2014 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Here Come the Vultures 02. Your Body Is a Battleground 03. Stardust 04. My Masquerade 05. Tell Me, Mechanist 06. Sing to Me 07. Army of Dolls 08. Lullaby 09. The Tragedy of the Commons Hodnocení: Ježura – 7,5/10 H. – 7/10 Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Ať už si o Delain myslíte cokoli, nedá se jim upřít dlouhodobé a poctivé úsilí, díky němuž jméno kapely stále roste. Jestli tedy před pěti lety mohli být rádi, že je s sebou na turné vzala větší kapela a na koncertu oslovili pár lidí, dnes už za sebou mají nějakou tu šňůru v pozici headlinera, jejich jméno vešlo v obecnou známost a smýšlí se o nich jako o solidní žánrové kapele. Poslední deska “We Are the Others”, se kterou Delain konečně dosáhli viditelného úspěchu, mě sice minula, ale tím spíše zajímavé bude srovnání s počiny staršími, které jsem onehdá sjížděl celkem poctivě…

Rozdíl je to vážně nepřehlédnutelný, a to z jednoho prostého důvodu – od vesměs pohodové a chytlavé muziky, která však sem tam docela koketovala s kýčem případně na ní byla znát jistá nevyzrálost, Delain vyrostli snad v každém ohledu a “The Human Contradiction”, jak se letošní novinka jmenuje, je ve všech směrech promakaná deska dospělé kapely. Všechno je tam, kde to má být, všechno působí přirozeně a nikde nic neskřípe, nikde nejste nuceni zdvihat obočí nad nějakou nepředložeností – takže je to rozhodně dobré řemeslo. To ale obzvlášť v žánru Delain vlastním ještě zdaleka automaticky neznamená, že by to byla také zároveň dobrá deska i po hudební stránce, takže se na to podívejme trochu blíže.

Přiznám se, že jsem to moc nečekal, ale Delain mě potěšili i zde. V jejich prospěch hraje hned několik zásadních faktorů, z nichž první je jednoznačně vlastní ksicht, tedy komodita u symfonických kapel s dámou za mikrofonem zoufale vzácná. Vkusné klávesy a samply Martijna Westerholta, příjemný a neoposlouchaný vokál sympatické zrzky Charlotte Wessels plus jednoduché, ale funkční a především zkrátka a dobře hezké melodie – tohle všechno tu je už od debutu “Lucidity”, ale pořád to funguje na jedničku, ba se dokonce nezdráhám říct, že dokonce lépe než kdy dřív, protože zejména zde je znát dospělost, jaké Delain dosáhli… Zkrátka žádná miliontáprvní vykrádačka Nightwish ani rádoby temné gotické zpívánky, které by působily jako špatná variace na beauty and the beast z přelomu tisíciletí, ale svojská muzika, která si nemusí na nic hrát a přesto (nebo spíš právě proto) má hodně co do sebe.

Nechci samozřejmě tvrdit, že je “The Human Contradiction” něco nového a nikdy dříve jste nic podobného neslyšeli, ale způsob, jakým Delain pracují s žánrovým výrazivem a případnými inspiracemi, je velice citlivý. Nesmírně mě baví, jak se kapela nestydí za popový nádech své hudby, ale přitom nerezignuje ani na metalovou složku a oboje zní seriózně, poctivě a uvěřitelně – čímž se elegantně dostáváme k instrumentální podobě alba. Klasická sestava kytara – basa – bicí – klávesy šlape jako hodinky a zejména pánové Sommers a Westerholt zaslouží pochvalu. Timo Sommers totiž na svou kytaru nejen umí zatraceně dobře hrát, ale je také schopný složit nápadité a místy až nečekaně ostré riffy a jeho hra dodává desce tolik nezbytný spodek, který tam není jen do počtu, ale díky své akurátní promakanosti a obecně vysoké úrovni umožňuje zejména klávesám, aby na něm stavěly. A Martijn Westerholt tuhle hozenou rukavici dokázal zúročit velmi zkušeně. Klávesy, samply a já nevím co ještě syntetického tvoří opravdu velkou a nesmírně důležitou část samotné muziky i celkového dojmu z “The Human Contradiction”, ale zaprvé to není ani trochu otravné nebo vlezlé, zadruhé je to parádně pestré a zatřetí to se zbytkem partitury symbiotizuje namísto toho, aby si to ukradlo všechen prostor pro sebe a zbytek nástrojů jen paběrkoval. U Holopainenů doma by se mohli učit…

Není tedy žádným překvapením, že je “The Human Contradiction” pestrým a nápaditým albem, když jsem oba tyto přívlastky použil pro popis jeho důležitých složek. I když žádná ze skladeb nějak výrazně nevybočuje od ostatních, je zábavné a příjemné to poslouchat a ani jednou jsem se nepřistihl při tom, že by mě “The Human Contradiction” nudilo. Celá deska se tedy nese v dost jednotném duchu i po kvalitativní stránce, všechny skladby jsou povedené a nenapadá mě žádná, kterou bych chtěl nějak vyzdvihnout na úkor ostatních, svým způsobem ale přeci jen vyčnívají skladby, které svým příspěvkem obohatil některý z hostů. Kouzelné na tom však je to, že i když především zpěváci (Alissa White-Gluz, George Oosthoek a staří známí Marco Hietala a Oliver Philipps) dodávají každé z dotyčných skladeb parádní forsáž, na rozdíl od prvních alb kapely (angažování hostů je totiž u Delain tradicí už od “Lucidity”) to tentokrát vůbec nepůsobí tak, že celý song stojí na hostovi. Kdepak, v případě “The Human Contradiction” si práce samotných Delain s příspěvky hostů ani v nejmenším nezadá a je to vážně super.

Když Delain před dvěma lety vyrazili na svoje první evropské headline turné, dost jsem brblal a přišlo mi pěkně ujeté, že se něco takového podařilo sice celkem oukej ale jinak nijak senzační kapele, jakou tehdy Delain byli. Svěží a v každém ohledu podařené “The Human Contradiction” ale všem pochybovačům dává jasně najevo, že Delain vyrostli a jsou jednou nohou v první lize. Ačkoli jsem Delain dřív hodně fandil, na čtvrtý pokus jsem od nich rozhodně nečekal nic světoborného, ale oni mi místo průměrného spotřebního materiálu naservírovali překvapení tak příjemné, že jsem v něj opravdu nedoufal ani v hodně divokých představách. Když si vezmu, v jak neutěšeném stavu se potácí symfonický metal, “The Human Contradiction” mě přivádí na myšlenku, že snad s výjimkou nové Epicy letos asi už lepší žánrové album neuslyším, a to je – kdyby to náhodou někdo nepochopil – sakra velká pochvala, takže mohu s chutí vysázet sakra dobré hodnocení. A pak že to nejde!

Další názory:

Podobné skupiny se zpěvačkou nestojí zrovna ve středu mého zájmu… samozřejmě obecně nemám vůbec nic proti holkám v metalu, právě naopak, radši se podívám na pěknou zpěvačku než na pupkaté fousáče v džískách, ale hudebně mě ty princezničky většinou příliš nebaví. O to víc mě překvapilo, když mě před dvěma lety dost chytlo album “We Are the Others” od Delain, což je kapela, jejíž hudba do té doby šla mimo moje dráhy. A na novince “The Human Contradiction” se situace opakuje, protože mě to prostě a jednoduše baví. Na rozdíl od kolegy bych byl o hodně opatrnější s tím vlastním ksichtem a prohlášeních o svojské hudbě, protože do toho podle mě mají Delain ještě docela daleko, ale i tak jsem zjistil, že vydatná dávka opravdu hodně moc příjemných, zároveň však nevtíravých a nekýčovitých melodií a sympatická zpěvačka (a teď výjimečně nemyslím vizuálně, nýbrž hlasově) mi ke štěstí vlastně stačí. Kromě toho se mi líbí, že u Delain cítím jakýsi zdravý odstup… že si ta kapela na nic moc nehraje, že se vůbec nestydí za to, že v rámci metalu je to v uvozovkách popík, což mi nijak nevadí, naopak je mi to sympatické. K tomu už stačí jen přidat parádně napsané písničky (především “Here Come the Vultures”, “Stardust”, “My Masquerade”, “Army of Dolls” a “Lullaby”… ten zbytek ale také není špatný) a vyjde vám… ano, fakt povedená nahrávka.
H.

Země: Nizozemsko Žánr: melodic / symphonic metal Datum vydání: 1.6.2012 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Mother Machine 02. Electricity 03. We Are the Others 04. Milk and Honey 05. Hit Me with Your Best Shot 06. I Want You 07. Where Is the Blood 08. Generation Me 09. Babylon 10. Are You Done with Me? 11. Get the Devil Out of Me 12. Not Enough Hodnocení: Madeleine Ailyn – 7/10 H. – 7,5/10 Kaša – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Od vydání minulé desky “April Rain” se v Delain pár věcí změnilo. Za prvé, baskytarista Rob van der Loo našel svoje místo u jiných Nizozemců, a to u skupiny Epica. Nahradil ho blonďatější Otto Schimmelpenninck. Další novou tváří v sestavě je Timo Somers, který je zde místo Ewouta Pieterse. No, řekla bych, že v téhle kapele ti hudebníci celkově střídají jak na běžícím páse. Srdce, které tvoří Martijn Westerholt a Charlotte Wessels, ale zůstává. A tak jsem naivně očekávala, že se bude pokračovat v tomto duchu, který předvedli právě na “April Rain”. A vlastně jsem nebyla tak daleko od pravdy, kapela pokračuje v tom, co na minulé desce začala, ale zase jinak, než bych asi chtěla, a značně po svém a hlavně už bez toho symfonického metalu.

Stačil mi poslech prvních dvou skladeb, abych pochopila, že Delain ze své cesty k úspěchu vlastně neuprchli a jednoduše laťku posadili o kousek výš. Protože tohle podle mě je jejich představa úspěchu. “April Rain”, to byla chytlavá věc, která pro mě profitovala právě z toho, přiznejme si, trochu popového hlasu Charlotte Wessels a taky z toho, že si na nic nehrála. Někdy to prostě znělo popově, ovšem často dost metalově a mně se ta šíře kupodivu líbila. A přesně to jsem očekávala i od “We Are the Others”. A to jsem taky v určitém smyslu dostala, na posluchače nepříliš náročné album, které asi naplnilo moje očekávání bez násilností. Jenže tahle nová pecka má v sobě víc popového a gotického nádechu a metal už se nám někde vytratil skoro úplně. Což ovšem Charlotte sedí ještě více. Trochu mi to najednou navodilo Anette z Nightwish, jenže Charlotte je příjemnější co se týče barvy hlasu a popravdě, zase připomínám, že tohle prostě není hra na “tvrdou hudbu”. Protože to, co na novém albu Delain předvádějí, je sice chytlavé a milé, ale se symfonickým metalem, za který byli po dvou vydaných albech označovani, už to má pramálo společného. Ani se to nesnažili skrýt.

A pak je tu pro mě ještě jedna dost neuchopitelná záležitost. Dost častým problémem podobných kapel je fakt, že některé si pletou nenáročnost s unylostí, nasekají za sebe osm nebo devět skoro stejných písniček. Ne, tak tohle fakt není případ Delain. U “We Are the Others” najdete docela slušnou diverzitu, jako by se snažili do jednoho alba nacpat všechny vlivy, co je napadly za dvě hodiny, co si spolu společně poseděli, a to i s producenty, u kafíčka. První song “Mother Machine” v sobě nese takový okleštěný nádech hard rocku namixovaný se značně gotickou atmosférou. “Electricity” je pro změnu jediná skladba, která mi trochu navazuje na tvrdší symfonický metal, pro změnu zase s popem. “We Are the Others” je zrovna taková roztomilá věc o neroztomilých věcech a řekla bych, že je to jedna z nejlépe vyvedených částí alba. “Milk and Honey” v sobě má elektro a “Hit Me with Your Best Shot” je něco jako rocková Britney Spears. A když už máte pocit, že je nemůže nic napadnout, nacpou do vás “Where Is the Blood” s Burtonem C. Bellem z Fear Factory a vám to připomene spíš Lacuna Coil. To je mimochodem druhá pasáž, kterou fakt stojí za to si poslechnout. Obdivuhodné je na tom to, že jim ta celá symbióza celkem funguje. Hlavně když k tomu dali takovou rozchodovou pecku, jako je “Babylon“, a skončí s “Get the Devil Out of Me” a pomalou “Not Enough“. Bum, najednou se cítíte jak v říši divů a já jsem asi Alenka, protože i přesto, že bych mohla řvát a mít výtky, tak to nedokážu. Mě to dokonce i baví.

Víte, nakonec jako by bylo jedno, že jsem naštvaná, že to není symfonický metal, jako by vůbec bylo jedno, co povětšinou poslouchám. Nevím, kam tím vším Delain míří, ale i přes všechny svoje malé a nepodstatné nářky jsem určitým způsobem spokojená. Přešli k rockovějšímu stylu, ale bez násilí a bez obětí. A já se zase nechám oslovit mým srdcem, které říká, že si to ráda poslechnu znova a znova, ať už je to vlastně cokoliv. Proto ta milá sedmička.

Další názory:

Ale jo, není to zlé. Sám bych nečekal, že to zrovna já řeknu zrovna o kapele jako Delain, ale je to dobré. Z “We Are the Others” se nakonec vyklubala vcelku příjemná nenáročná deska, která sice posluchači žádný zvukový orgasmus nepřivodí, nicméně jde o v rámci mezí zábavnou oddychovku, která si nejspíš sama žádné vyšší ambice neklade, ale v konečném důsledku to v tomto případě nikterak nevadí. Obzvláště začátek alba bych se nebál označit za silný, zejména bych vypíchnul druhou “Electricity” a třetí titulku “We Are the Others”, které obě vládnou velmi povedenými refrény. Třeba další “Milk and Honey” zaujme hlavně zajímavým úvodem s nádechem elektroniky, což působí docela svěže, stejně jako docela překvapivá hostovačka Burtona C. Bella z Fear Factory v songu “Where Is the Blood”. Myslím, že nic nezkazím tím, když “We Are the Others” prohlásím za povedenou desku – a znovu explicitně upozorňuji na to, že já jsem ten typ posluchače, který by měl podobné holčičí metálky spíše krutě odstřelovat. Nové album Delain však nějakým způsobem funguje a baví mě, za což mu bez ostychu na stůl vysázím celých 7,5 bodu.
H.

V pořadí třetí album symfonických metalistů s krásnou Charlotte Wessels v čele nijak extrémně nevyčnívá z průměru posledních alb žánrových souputníků. Jistě, poslouchá se to moc hezky, protože zvuk je vypiplaný na jedničku, skladby jsou více či méně chytlavé, a aby se široké metalové obci nehnulo žlučí přespříliš, tak se občas hrábne do strun, aby to neznělo příliš popově. Samozřejmě, všechno má své publikum a já to respektuju, ale na “We Are the Others” mi chybí moment překvapení, nějaká přidaná hodnota, která by desku oddělila od ostatních a díky tomu ten donekonečna omýlaný úvod o nešvaru symfonických metalových kapel s ženskou ve svém čele, protože pro “We Are the Others” to platí bohužel také. Charlotte má velice příjemný hlas, který se dobře poslouchá, označil bych její výkon za vrchol tvorby Delain, mohla by sem tam přitlačit na pilu, ale to už bych chtěl asi moc. Svou troškou do mlýna přispěl nečekaně Burton C. Bell z Fear Factory a na pozadí jejich duetu se “Where Is the Blood” stává nejzajímavější skladbou na albu. “We Are the Others” trpí nevyrovnaností jednotlivých skladeb, a pokud by se kupříkladu posledních pět skladeb kvalitativně vyrovnalo první půli alba, která se docela povedla (titulní skladba je skvělá pecka), tak bych byl mnohem spokojenější a na mysl by se mi nevkrádala myšlenka o nezáživnosti a jisté uniformnosti materiálu, takže snad příště.
Kaša