Archiv štítku: demo

Gjendød – Gjendød

Gjendød - Gjendød

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Hellthrasher Productions / Darker Than Black Records

Tracklist:
01. Evig svart røyk
02. Menneskeavl
03. Forknytte tunger
04. Likdans

Hrací doba: 20:44

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

V jednu chvíli začalo být dobrým (?) zvykem tvrdit, že norská blackmetalová scéna ustoupila ze své vrcholné pozice a nejvyšší místo na piedestalu černého kovu přenechala jiným zemím (typicky se hovoří o Francii či Polsku). Asi by o tom šlo diskutovat a polemizovat, jak to je ve skutečnosti, ačkoliv nějakého objektivního konečného výsledku bychom se nejspíš nedobrali. Tak či onak, faktem zůstává, že Norsko úplně do hajzlu neodešlo a takovéhle tvrzení mi přijde poněkud přehnané. I kdyby už země nebyla první (jakkoliv měřeno by to bylo), nelze popřít, že se stále jedná o žánrovou velmoc, jež do světa chrlí nové smečky s dost solidní kadencí. Dnes si o jedné takové nové smečce popovídáme.

Gjendød je duo z Trondheimu, které letos vydalo svůj pilotní demosnímek. Oba muzikanti mají jen tak mimochodem parádní pseudonymy – jeden si říká K a druhý KK. Hádám, že pokud by někdy rozšířili sestavu, donutí dotyčné dát si jméno KKK, KKKK a tak dále. Víc toho stran obecné omáčky není moc co k dodání, jelikož jmenované demo je tím jediným, co stojí za řeč. Přítomní muzikanti zjevně nikde jinde nehráli (anebo je alespoň taková informace držena pod pokličkou) a nic jiného prozatím nevydali.

Vlastně ještě jedna věc by říct šla – a sice že se Gjendød hrdě hlásí k odkazu black metalu 90. let a že se nehodlají pokoušet o jakékoliv posouvání hranic, protože jejich cílem je oživit ducha dob dávno minulých. A co si budeme nalhávat, tímhle by ta recenze vlastně pomalu mohla skončit, neboť takovýmhle vytyčením směru Norové sami sebe uzavřeli do tak úzkých mantinelů, že je v podstatě jasné, jak jejich eponymní demáč zní, aniž by jej člověk slyšel. Omílat tu, jak je jejich produkce pravověrná a seversky mrazivá, jak chlemtá inspiraci z blackmetalových klasik a jak je to v jádru jen cvičení osvědčených žánrových postupů, je tedy zřejmě zbytečným plýtváním prostoru.

Několik málo drobností by se však přeci jen slušelo dodat. Pokud jste si představili zvukovou stoku nahrávanou v opuštěné chatě uprostřed lesa uprostřed noci na starý magnetofon, pak vězte, že zas tak žhavé to nebude. Gjendød neprodukují až na kost promrzlé kytarové bzučení, jehož zvuková kvalita by byla povážlivá i na začátku 90. let. Demosnímek je co do zvukové stránky ošetřený vcelku profesionálně, díky čemuž je bezproblémově stravitelný i tehdy, kdy nepatříte mezi uctívače garážové produkce. Nicméně pozor – i navzdory tomu se stále jedná o počin, jemuž nálepka true norwegian black metalu sedí. Gjendød si totiž pořád uchovávají patřičnou dávku syrovosti a agrese, jaká k čistokrevnému black metalu prostě neodmyslitelně patří a snad i musí patřit. Zvukově se tedy jedná o vybalancovaný kompromis mezi poslouchatelností a podzemím, což lze myslím označit za velmi dobrý výsledek. Doufám, že si Gjendød na případném debutu tento sound zachovají přesně tak, jak je nyní na demu.

Gjendød

Druhou věcí, u níž je rozhodně záhodno se pozastavit, je samozřejmě kvalita vlastního materiálu. A věřte tomu nebo ne, i zde nakonec musím dát palec směrem nahoru. Na první poslech se sice demosnímek netváří nijak zvláštně, vlastně vyznívá dost obyčejně, ale vcelku záhy se nahrávka začne vybarvovat a dojde vám, že Gjendød ten black metal hoblují nadmíru poctivě. Nejedná se o nějaký extrémní zázrak, který by člověka usadil na zadní kapsy kalhot, určitě by Norům slušela hlubší atmosféra a hypnotičnost, což je asi tím, co na demosnímku postrádám ze všeho nejvíc. Přesto se jedná o velmi slušnou práci s patřičně mrazivými kytarami, bicí vichřicí i vším dalším, co k danému žánru prostě patří. Některé pasáže jsou povedené a nelze jim upřít jistou dávku síly, přičemž je pozitivní, že nějaký takový dobrý moment se nachází v každém ze čtyř přítomných songů. Ze všech pak nejvíce vyčnívá (a snad ji lze označit i za vrchol) finální „Likdans“, jež se oproti předchozím třem agresivnějším kusům nese ve středním tempu a – společně s určitými pasážemi „Forknytte tunger“ – se jí daří tvořit nějakou atmosféru nejpřesvědčivějším způsobem.

Gjendød samozřejmě nepředvádějí nic výjimečného a nejedná se o záležitost, jakou byste za žádnou cenu neměli minout. Takové hodnocení by bylo zcela jistě přehnané. Pro příznivce čistokrevné formy black metalu se ovšem jedná o nahrávku, jaká by jim za pozornost stát měla. Gjendød zcela jistě disponují jistou dávkou kvality i potenciálem do budoucna. Možná ne potenciálem otřást scénou a vetřít se mezi nejvyšší žánrovou elitu, ale určitě mají potenciál na tvorbu nadprůměrného black metalu, což samozřejmě vůbec není k zahození. Demosnímek ve mně zanechal pozitivní dojem a případný debut Gjendød si rád poslechnu.


The Hexagram – Demo MMXVI

The Hexagram - Demo MMXVI

Země: Ukrajina / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 09:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

Přestože je „Demo MMXVI“ – ostatně jak už jeho název napovídá – demosnímkem, projekt s názvem The Hexagram není úplně čerstvou záležitostí, jež by vznikla třeba letos nebo loni. Počátky formace se datují do roku 2013, ale tehdy šlo o trochu něco jiného co do stylového zaměření. Slyšel jsem EP „Other Kingdom“, jež vyšlo v březnu 2014, a jednalo se o typického zástupce neurvalé black/hardcorové větve, namátkou něco ve stylu The Secret, Hexis nebo s přivřenýma očima Celeste.

„Demo MMXVI“ lze tedy považovat za cosi jako nový začátek – vlastně je tak i prezentován přímo skupinou. Jednak jde o restart žánrový, druhak i o restart geografický. Zemí původu The Hexagram je totiž Ukrajina, ale veškeré indicie nasvědčují, že v mezičase se jediný člen (ano, jde o jednočlenný projekt), který si jen tak mimochodem říká velice úsporně D. (to je mi sympatické, haha), přestěhoval do polské Varšavy.

To jen tak pro informaci, země původu je v konečném důsledku spíš jen zajímavost; stěžejní je pro nás hudba. Odpověď na otázku, kudy se ubírá nové směřování, je vcelku jasná – stále se jedná o black metal, avšak tentokrát o jeho čistokrevnější formu. Ačkoliv jak se to vezme. Tvrdit, že po vlivech hardcoru už zde nejsou ani památky, by možná bylo trochu unáhlené, protože když nic jiného, i „Demo MMXVI“ zdobí schopnost urvat se ze řetězu a nakopat prdel. Jen se tak děje v syrovějším a černějším hávu.

Demo nabízí dva songy, jejichž souhrnná délka se zastavila nedaleko před hranicí deseti minut. Mně osobně přijde o trochu lepší úvodní „The Ritual I“, která je agresivněji laděná. Zběsilé pasáže jsou proloženy středně-rychlým předělem v půli skladbu, jenž má slušnou atmosféru a nakonec vyvrcholí v povedeném kytarovém sólu. O nic objevného nejde, ale nedá se tomu v rámci nastavených mantinelů upřít funkčnost. „The Ritual II“ obsahuje také agresivní momenty, ale nestojí jen na riffování, protože tu a tam se objeví i melodie. Ta urputnější podoba The Hexagram mi však seděla o trochu víc, byť ani zde se nejedná o špatnou skladbu.

Úroveň „Demo MMXVI“ je i navzdory demo statusu dost solidní a je z toho cítit, že D. už něco málo nahráno má. Jakkoliv se tedy nejedná o nic výjimečného, nahrávka působí relativně slibným dojmem. Prý by se mělo jednat o rozcvičku před nadcházejícím dlouhohrajícím debutem, jehož poslechu se po zkušenosti s „Demo MMXVI“ nebudu bránit. Sice nebudu očekávat velké věci, ale věřím, že sympatická a důstojná žánrovka by z The Hexagram vypadnout mohla (měla?).


The Shiva Hypothesis – Promo 2015

The Shiva Hypothesis - Promo 2015

Země: Nizozemsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 1.12.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 20:34

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Shiva Hypothesis

Vždycky mě bavilo vyhledávat a objevovat nové kapely. A to ať se budeme bavit o již zavedených jménech, která mi do té doby unikala, anebo začínajících talentech. Na druhou stranu, u začínajících formací onen talent může být leckdy docela diskutabilní a často se člověku stane, že spíš sáhne do hovna. Nizozemci The Shiva Hypothesis patří právě do té druhé jmenované sorty a my si teď zkusíme povědět, jak jsou na tom s talentem… zdali je to dobré, anebo se jedná o sáhnutí do vy-víte-čeho…

The Shiva Hypothesis jsou skutečně teprve na začátku své cesty a dodnes za sebou mají jen koncertní činnost a loňský třískladbový kraťas, na nějž se zaměříme (ačkoliv kapela již aktuálně pracuje na svém dlouhohrajícím debutu). Nicméně ani tyto okolnosti The Shiva Hypothesis nijak nebrání v ambicích. Skupina se hned na první pohled snaží působit dojmem, že se nejedná o nějaké nazdárky, což lze považovat za sympatickou skutečnost, protože nějaká dravost a zdravá drzost by k mladým kapelám patřit asi měla. Ony ambice se projevují v textové stránce, zajímavých fotkách a třeba i ve faktu, že si The Shiva Hypothesis hned na demáči vyšlápli na devítiminutovou kompozici. To všechno vypadá dobře, ale podtrhnout by to měla i hudební stránka. A v tomto případě už mě Nizozemci nedokázali úplně přesvědčit.

Vadí mi především to, že ten jejich black / death metal je prostě… absolutně nevýrazný a obyčejný. Ti muzikanti zcela zjevně umějí hrát velmi dobře, hráčské výkony jsou kvalitní. Zvuk je taktéž dobrý, a ačkoliv je nahrávka značena jako demo, ve skutečnosti splňuje veškeré technické nároky. Tady všechno v pohodě. Nicméně po skladatelské stránce mě The Shiva Hypothesis nedokázali moc zaujmout a i navzdory nějaké formální úrovni jsem si z těch dvaceti minut neodnesl jediný pořádný riff, motiv, kulervoucí pasáž nebo skutečně zajímavý moment.

Trochu slušnější jsou jenom chvíle, v nichž se kapela opustí obyčejný metal a zkusí to trochu ozvláštnit. Krátké zvolnění v „Praedormitium“ nebo lehčí pasáž ve středu „Maze of Delusion“ jasně ukazují, že sami The Shiva Hypothesis jsou si vědomi toho, že dnes už je třeba nějakého nadstandardu, aby posluchače zaujali. Jenže se jedná jen o kraťoučké záblesky potenciálu, které však v kontextu celé nahrávky nic neřeší. Naopak v metalu, jenž je přece jenom tou stěžejní náplní dema, zůstal jakýkoliv teoretický potenciál nenaplněn a Nizozemci se utápějí v bezejmenném davu dalších kapel, jež se snaží udělat díru do metalového světa.

The Shiva Hypothesis

Úplně bez potenciálu The Shiva Hypothesis nejsou, a jak už několikrát padlo, ambice jim zjevně nechybí. Jenže to není všechno a k tomu, aby mohli začít posluchače zajímat, by potřebovali mnohem větší osobitost. Ve zlepšení však moc nevěřím, protože k němu Nizozemci nemají důvod, když už teď jim snad všichni kromě mě, kritiku nevyjímaje, lížou prdel, jak je to skvělé a dokonalé. Což mi připadá dost smutné, když v reálu je to prostě… jen průměr s ambicí.


Behewrath – Grim Echoes of the North

Behewrath - Grim Echoes of the North

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.6.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 22:44

Odkazy:
facebook

Formací – ideálně jednočlenných – které se obrací za zlatým věkem pravověrného black metalu a i v dnešní době do světa pouštějí zašpiněné garáže, je nepřeberné množství. A přece se stále vynořují další a další projekty s tím samým záměrem. Jeden takový, Behewrath, se před nějakou dobou vyskytl i v Litomyšli a aktuálně vypustil svůj první demosnímek. Už samotný jeho název dostatečně výmluvně říká, oč zde půjde – jmenuje se totiž „Grim Echoes of the North“.

Samotný poslech žádná velká překvapení nepřinesl, protože se skutečně jedná o black metal v ortodoxně primitivní formě, jež jaksi odmítá přijmout skutečnost, že rok 1990 už je dávnou v trapu. Očekávat jakoukoliv originalitu není na místě, ale už jen z prezentace Behewrath je na první pohled patrné, že o nic takového autorovi ani nešlo, naopak je nepřehlédnutelné, že „Grim Echoes of the North“ vzniklo se zcela jasnou vizí znít co nejvíce raw. Výsledek tomu odpovídá, tudíž se posluchači mohou těšit na dvacet minut (rozdělených do čtyř stop) mrazivého riffování se zastřeným soundem – v té nejkrystaličtěji pravověrné podobě.

Předpokládejme na chvíli, že nikomu z nás nevadí fakt, že Behewrath ani náznakem nepředvádí nic, co by tu už nebylo v minulosti, a pojďme si povědět, jak si na tom „Grim Echoes of the North“ stojí v kontextu blackmetalové syrovosti. Asi to nejlepší, co demosnímek nabízí, je sound, jelikož ten je skutečně správně „grim“ a jeho zaslepená špinavost je natolik zpátečnická, až je to vlastně docela sympatické. Jistý feeling ten zvuk má, takže proč ne.

O něco slabší je to už se samotnou hudební stránkou resp. skladatelskými schopnosti. Některé riffy jsou docela povedené a daří se jim vcelku přesvědčivě navodit náladu zatuchlé kobky. Zejména v těch nejpomalejších momentech se mi to líbí – jako důkaz mohou posloužit jisté pasáže hned úvodní titulní skladby. V těch rychlejších momentech se jakákoliv atmosféra vytrácí na úkor zběsilosti, ale dejme tomu, že i s tím se dá žít. Trochu mě už ale dráždí, že některé jiné riffy jsou naopak trochu jalové a vůbec mě nebaví. V tomto ohledu vede třetí song „Towards the Valley of Nothingness“.

Největší slabina „Grim Echoes of the North“ ovšem tkví jednoznačně ve vokálu. Helvete – jak si onen jediný člen Behewrath říká – v některých momentech, byť to není často, dokáže rozehrát relativně poctivé zlo po instrumentální stránce, avšak zpěv mu příliš nejde, což dojem z demíčka značně sráží. Hudbu by šlo bez nějakých větších cavyků nazvat poctivým a snad i sympatickým průměrem, který se dobře poslouchá a není nutno jej a priori odsuzovat, ale vokál je… no, velmi špatný.

Vzato kolem a kolem se nejedná o nic výjimečného, a když to neuslyšíte, nic se nestane. Behewrath by nyní měli věnovat pozornost pouze ortodoxní vyznavači žánru, ale hádám, že právě jim má být „Grim Echoes of the North“ určeno. Jenže na druhou stranu, ani z jejich pohledu nepůjde o nic zvláštního, před čím by bylo nutno se klanět.


Flame Acausal – Contra mundum in aeternum

Flame Acausal - Contra mundum in aeternum

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 2.1.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 14:53

Odkazy:

Asi budu v eintopfech a jiných článcích více držkovat, že nic pořádného nevychází, protože sotva jsem si postěžoval v tom posledním jednadevadesátém, vzápětí jsem zakopnul o dvě velice slibné, krátké nahrávky, která si představíme prostřednictvím minirecenzí.

Švédské trio Flame Acausal hraje od roku 2013, ale své první čtyřskladbové demo „Contra mundum in aeternum“ vypustili do světa teprve na začátku letošního roku. Jestli jsou kazety, které si kapela v limitované edici 92 kusů vydala sama, ještě k dispozici, to nevím. Kompletní demo je ale k poslechu na YouTube a v dohledné době by tento materiál měl vyjít i na vinylu, pravděpodobně u Psychedelic Lotus Order.

Název kapely i dema by mohl připomínat jiné, starší tzv. anti-cosmic kapely ze Švédska, ale Flame Acausal kráčejí trochu jinde. O podstatě hudby samotné totiž více vypovídá rohaté, špičaté logo. Vliv neučesané ranné tvorby německých Katharsis prosvítá chaosem Flame Acausal asi nejvíce a stejně jako KTHRSS chovají Švédi evidentně velkou úctu vůči chorému bordelu australských Sadistik Exekution. Zmínku by si zde zasloužili i takoví Kill (SWE), Necrovore, možná i Nifelheim a samozřejmě nestoři black/grindové brutality Blasphemy. Ze současných kapel bychom mohli Flame Acausal postavit vedle takových Obscure Burial nebo Vorum.

15 minut „Contra mundum in aeternum“ není jen o maniakálním vzteku, ale kapela vyvíjí znatelnou snahu svůj materiál různě ozvláštnit. Flame Acausal totiž chytli „trueness/opravdovost“ za správný konec, a tak zde cítím nejen zapálený worship černých kultů, ale i chuť si hrát po svém; tedy tak, jak by to mělo být pokaždé. Musím uvést, že ono ozvláštnění prozatím spočívá v různých zefektovaných vokálních kreacích už tak velice výrazného vokalisty. Do příště doufám, že se „mentálnější“ stane i stránka instrumentální, kde je závan něčeho „jiného a netypického“ cítit jen velice letmo a zřídka, ale je tam. Srovnání se Sadistik Exekution se mi výše totiž nabízelo nejen kvůli hysterické agresi hudby. Jak fanoušci australského kultu ví, SadEx na deskách kromě rubaček nabídli vždy i pár nemocných skladeb, které byly prostě „jinde“. Něco takového by se mi v hojnější míře zamlouvalo i u mladých Švédů, uvidíme…

Pamatujme ale, že se stále jedná o první demo. I když jakkoliv slibné, stále má své mouchy. Některé pasáže jsou docela plané, a jak jsem již naznačil, sám bych ocenil více „zvrácenosti“, klidně i na úkor agrese, protože si nejsem zrovna jistý, zda by hudba Flame Acausal na současné úrovni ustála dlouhohrající formát. Ale budu věřit, že vše dopadne tím nejhorším způsobem a laťka bude opět stažena trochu hloub do těch nejsmradlavějších, nejhnusnějších pekel. Death Me(n)tal or die, kurvo!


The Doomsday Kingdom – Never Machine Demo EP

The Doomsday Kingdom - Never Machine Demo EP

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 18.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Never Machine
02. The Sceptre
03. Zodiac City
04. The Whispering

Hrací doba: 26:17

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Nijak a nikdy jsem se netajil tím, že tvorbu švédského baskytaristy Leifa Edlinga mám hodně rád – obecně vzato, protože zas nejsem nekritický fanboy a férově si řekněme, že pár slabších kousků ve svém portfoliu také má. Nicméně i navzdory nim bych si dovolil tvrdit, že tenhle chlápek má na kontě množství bravurních nahrávek, z nichž některé se podílely na utváření toho, čemu se dnes říká doom metal. Jako hlavní skladatel Candlemass si Edling už dávno vydobyl jedno z čestných míst v metalové kronice – na rovinu, lidi, kdo z vás hluboce neuctívá „Epicus Doomicus Metallicus“, měl by okamžitě skartovat svou průkazku posluchače metalu!

Nicméně, u tohohle chlapíka stojí za pozornost i další projekty, takže když před třemi lety oznámil vznik Avatarium, okamžitě jsem se o to zajímal – a stálo to sakra za to, protože všechno, co tahle kapela doposud vydala, je strašně super. Nicméně, Edling zjevně zatoužil po další kapele, v níž bude úplně sám. Člověk by řekl, že by k takovému účelu mohl oživit svůj sólový projekt, s nímž v roce 2008 vydal povedenou nahrávku „Songs of Torment, Songs of Joy“, nicméně nestalo se tak a Leif přichází na scénu s úplně novou formací – pod jménem The Doomfather a pod hlavičkou The Doomsday Kingdom. A opětovně jsem se o to okamžitě začal zajímat.

Ptáte se, do jaké muziky se Leif v rámci The Doomsday Kingdom pustil? Chachá, co vás nemá – přece doom metal, to je jasné jak facka! Skutečně, „Never Machine Demo EP“ by šlo s nadsázkou zrecenzovat jedinou větou, protože říct, že je to doom v typickém Edlingově stylu, by pomalu bylo dostačující. Z počinu je skutečně cítit jeho rukopis, a jakmile se rozjede úvodní riff prvního titulního fláku, jen hluchý by nepoznal, o koho jde. Takový čuch na kurevsky epické doomové riffy nemá snad nikdo na světě a The Doomsday Kingdom je toho opětovně důkazem. Popravdě nemám sebemenší ánung, jak to ten borec dělá a jak se mu daří i po více jak třiceti letech sypat takhle parádní kytarové motivy (ta titulní věc je fakt hit jak hovado) jak na běžícím páse, ale rozhodně si nestěžuju. Vždycky mě to strašně bavilo a baví mě to i na „Never Machine Demo EP“.

Nicméně si nemyslete, že je to doména jen „Never Machine“, jelikož i další dva kusy „The Sceptre“ a „Zodiac City“ jsou přesně ty doomárny, jaké chce člověk od Edlinga slyšet. Pár detailů, které mi nesedí na sto procent, bych sice našel, jmenovitě jde hlavně o poměrně násilný přechod do kytarového sóla v půlce „Never Machine“ (jakkoliv to sólo samo o sobě je pak příjemné, když se člověk přepne). Ale to jsou skutečně jen drobnosti, protože celkově vzato mám z „Never Machine Demo EP“ jednoznačně kladný dojem a upřímně mě to baví. Když se totiž ozvou takové perličky jako excelentní kytarové sólo v „The Sceptre“ nebo nehorázně funkční klávesový podmaz v tomtéž songu, jen těžko si lze stěžovat.

Jestli mi nic zásadního neuniklo, tak si Leif (a.k.a. The Doomfather, jestli se mu to tak teď líbí víc) nejenže skoro všechno nahrál sám, ale také si to sám nazpíval – a je to fakt paráda, jeho vokál mě zrovna tady strašně baví a osobně hlasoval pro to, aby si na případnou desku nezval žádné zpěváky a dal to celé sám. Na druhou stranu, přítomnost hostujícího Niklase Stålvinda z heavymetalových Wolf v refrénu „Zodiac City“ mě taktéž nijak neuráží. Další hosté se objevili v poslední „The Whispering“, jež opustí prostor riffového doom metalu a vydá se do baladičtější polohy. První tři skladby mi sice subjektivně sedí víc, ale ani proti „The Whispering“ nakonec nic nemám a jako závěr ípka funguje spolehlivě. Pro pořádek jen dodejme, že do téhle písně si Edling pozval dva parťáky z Avatarium (a i z jiných projektů), jmenovitě Marcuse Jidella, jenž nahrál akustické kytary, a Carla Westholma, který se postaral o mellotron a smyčcové aranže.

Možná, že za vznikem The Doomsday Kingdom stojí chuť o návrat ke klasičtějšímu pojetí doom metalu, protože Avatarium se na svém minulém albu „The Girl with the Raven Mask“ vcelku razantně vydali směrem k vintage nádechu. Nicméně abych byl upřímný, kdyby tohle vyšlo pod značkou Candlemass (u nichž se, jakkoliv svého času oznámili konec studiové činnosti, jen tak mimochodem v červnu také objeví nové EP „Death Thy Lover“ – na to nesmíme zapomínat!), nic moc by se nestalo a myslím, že by to všichni vzali. Obzvlášť kdyby „Never Machine Demo EP“ disponovalo ještě razantnějším soundem, protože, jak už název napovídá, zde jsou všechny čtyři skladby v demo podobě – což jim ale nijak neubírá na poutavosti, protože když je to dobře složené a má to koule, je to poznat i na demosnímku.

The Doomsday Kingdom

Spíš než chuť opětovně hrát usedlejší doom metal tedy za vznikem The Doomsday Kingdom nejspíš bude stát snaha dělat si všechno sám (maximálně s letmým zásahem několika málo pečlivě vybraných hostí) a nechuť obnovovat sólový projekt. Ale ať je to jakkoliv, je mi to nakonec vcelku šumák, protože stěžejní je sama muzika. A za tu palec nahoru.


Blues for the Redsun – Waiting for Enlightenment

Blues for the Redsun - Waiting for Enlightenment
Země: Česká republika
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 8.10.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Left Hand Solution
02. White Flood

Hrací doba: 26:40

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Blues for the Redsun

Je to zvláštní, jak se člověku občas povede si nějakou hudbu spojit s nějakou další, úplně nesouvisející věcí. Já osobně třeba poslouchám muziku i při hraní počítačových her a tímhle způsobem už se mi podařilo si vytvořit pár takových spojení, kdy si už asi do konce života při poslechu alba / songu vždycky vzpomenu na tu hru a při hraní té hry si zase vzpomenu na to album / song. Klidně se smějte, ale takhle mám třeba už napořád spojené „Temple of Depression“ od Celtic Frost s jedním levelem staré králičí skákačky Jazz Jackrabbit 2. A něco mi říká, že podobně nepochopitelné spojení jsem si vytvořil i u demosnímku od Blues for the Redsun, navíc docela paradoxní, jelikož ta muzika je ultra-pomalé bahno a já u toho hrál zběsile akční autíčka…

No nic, to byl jen rádoby vtipný úvod, aby ty začátky recenzí nebyly furt stejné, jinak jsme tu dnes samozřejmě do něčeho jiného, než jsou moje výlety do virtuální reality – tím důvodem, proč jsme se zde sešli, jsou samozřejmě sami Blues for the Redsun resp. jejich demáč „Waiting for Enlightenment“. O něm by šlo vcelku rychle a jednoduše, leč velice výstižně říct, že je to tryzna jako svině. Blues for the Redsun se totiž pustili na pole odporně prohnilého sludge / doom metalu, který je v jejich případě vyhnaný až do extrému. Na „Waiting for Enlightenment“ se nenachází ani zrnko jakékoliv naděje na lepší zítřky nebo světla na konci tunelu – tohle je jen neskutečně pomalý hnus, při němž deprese odkapává z reproduktorů.

Vlastní obsah „Waiting for Enlightenment“ není ve své podstatě nijak složitý. Hlavní náplní muziky Blues for the Redsun jsou totiž poměrně jednoduché, skoro až primitivní, zato ale hodně, hodně pooooomalé riffy, které jsou hutné až do pekla. Právě kytary, jejichž struny jsou snad potřené mazutem, jak je to blátivé, jsou tím hlavním, na čem to stojí, ne však tím jediným. Vyjma podobně šnečí a podobně ztrápené rytmiky se pod tou bažinou ozývá i nepříčetný jekot a rovněž hlukové ruchy, u nichž bych si já osobně možná nechal líbit ještě větší využití a vytažení do popředí. Takhle jsou totiž víceméně odsouzené jen do atmosférického podmazu, který tam parádně sedne a dokáže ten špinavý umíráček oživit, ale zrovna v takovémhle marastu by ten potenciál hluků a pazvuků mohl být i větší. A to je, vážení, vesměs vše, co se na „Waiting for Enlightenment“ nachází. Dva dlouhé, ultra těžké monotónní kolosy, jež se až na naprosto výjimečné momenty (třeba psychedelické kytarové sólo v první „Left Hand Solution“) nesou v duchu nezřízeného hnusu.

Na jednu stranu se mi určitě líbí, že Blues for the Redsun ten sludge vyhnali fakt na extrém, protože pomaleji a hnusněji už to asi moc nejde; rozhodně je to muzika bez jakýchkoliv kompromisů, přívětivosti, podbízivosti nebo stravitelnosti. Jednoduše je to záležitost jen pro úzkou sortu lidí, kteří to rádi hodně hnusně a bolestivě. Na stranu druhou by tomu možná přece jen slušelo nějaké okořenění, neb místy to Blues for the Redsun drhnou natolik na dřeň, až ta ohavnost trochu ztrácí na síle. Neříkám, že je nutné to přímo zpřístupnit, ale (jak už jsem ostatně výše naznačoval) třeba to ještě více a výrazněji „nahlučit“, zvlášť když se v sestavě nachází jeden člověk speciálně na tohle, by z mého subjektivního úhlu pohledu mohlo pomoct.

Nicméně vzato kolem a kolem je „Waiting for Enlightenment“ pořád dost solidním počinem, jehož odpudivá aura a atmosféra to celé táhne kupředu, a to takovým způsobem, že ani není třeba používat takových těch berliček o demáčovém statusu, protože ve finále to má i navzdory zmiňovanému neduhu na to, aby to mohlo obstát i v konkurenci zavedenějších formací. Ten neduh totiž naštěstí není až tak hrozný, aby to „Waiting for Enlightenment“ zkazilo status zajímavého, byť velice (v tom dobrém slova smyslu) podzemního počinu.

Blues for the Redsun

V neposlední řadě je super, že se tu v poslední době konečně začal líhnout pořádný sludge, protože po konci Gospel of the Future tu nějaká výrazná jména z tohohle žánru prostě scházela (z hlavy mě napadají leda tak Tummo a V rukou osudu – s druhými jmenovanými hlavní hvězda naší recenze ostatně vydala i splitko). Blues for the Redsun se k takovým zajímavým jménům vedle The Corona Lantern nebo King Keporkak mohou s klidem zařadit, byť na kontě ještě nemají řadový debut, přičemž jsou to právě oni, kdo je z téhle jmenované trojice ten nejvíc zlý a nepřátelský…


Hinayana – Endless

Hinayana - Endless
Země: USA
Žánr: melodic death / doom metal
Datum vydání: 28.8.2014
Label: selfrelease

Hrací doba: 29:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hinayana

V dnešní minirecenzi si tentokrát představíme velmi mladou a začínající skupinu. Ačkoliv, tohle je jeden z těch případů, kdy pojmenování „skupina“ asi není úplně na místě, jelikož uskupení Hinayana začalo jakožto jednočlenný projekt Caseyho Hurda, jenž v létě 2014 vypustil do světa prvotní ukázku své tvorby v podobě demosnímku s názvem „Endless“. Od té doby však dle všeho pracuje na tom, aby Hinayana povýšil na plnohodnotnou kapelu se stálou sestavou a formace se mohla vydat i koncertovat a také se pustit do příprav řadové desky. Na závěr naší obligátní úvodní omáčky dodejme ještě jednu věc, kterou je slušnost zmínit, a sice že domovinou Hinayana je město Austin v Texasu ve Spojených státech amerických.

Než se ale věci v táboře Hinayana pořádně rozhýbou (prvního spoluhráče už Casey Hurd dle Facebooku kapely našel), pojďme se podívat na to, co naznačuje onen zmiňovaný demosnímek „Endless“. Na něm se Hinayana představuje jakožto poměrně vyzrálá formace, protože přítomný materiál, jenž nabobtnal na celou půlhodinku hracího času, nevykazuje takové ty typické dětské bolístky, technické nedokonalosti anebo skladatelskou nejistotu. Nemám tušení, zdali má Casey Hurd nějaké hudební zkušenosti z minulosti nebo ne, ale to je ve finále nakonec vcelku jedno, protože hlavní je fakt, že „Endless“ zní až překvapivě suverénně, jistě a sebevědomě. Což je samozřejmě velice příjemné zjištění.

Doposud nezodpovězenou otázkou však zůstává, jakýže styl by měl člověk od Hinayana očekávat. Jistě, mně je jasné, že jste si to už přečetli v informačním boxu na straně, ale i tak by určitě i v recenzi mělo zaznít, že jedná o kombinaci melodického death metalu a doom metalu. Poměrně zajímavé je to, že hudba Hinayana nezní nějak zvlášť zámořsky a mnohem blíže má k evropskému podání stylu, což by ale vlastně nemuselo být až takové překvapení, protože tenhle žánrový mix je spíše evropskou doménou. Stejně tak vás asi na zadek neposadí fakt, že se zvuk Hinayana dost blíží především severské scéně a že skupiny typu Insomnium (a Finsko obecně) z toho cítit jsou. Nicméně se mi líbí, že to podání Hinayana je oproštěno od takové té typické finské uplakanosti (pardon, ono se tomu vlastně říká melancholie), díky níž mě tohle nikdy moc nebralo.

Naproti tomu u Hinayana tu ubrečenost necítím, čehož si cením stejně jako faktu, že se to obešlo bez tklivých čistých vokálů a jede se pouze v hrubě death metalovém growlingu. Výsledkem je tedy vcelku sympatický doom metal s vysokým podílem kytarových melodií, které jsou mnohdy docela povedené, což je ostatně znát třeba hned v úvodní titulní skladbě. Skoro by se až chtělo říct, že má autor své vzory dobře nastudované a snaží si od nich brát to nejlepší.

Každopádně, jako celek je „Endless“ určitě povedeným počinem, jenž i přes debutový a demáčový status dokáže obstát. Neříkám, že teď nebudu moct dospat kvůli další tvorbě, to zase ne, ale dojem mám z toho pozitivní dojem a příznivcům žánru to lze doporučit…


Ruin – Spread Plague Hell

Ruin - Spread Plague Hell
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.9.2015
Label: Nero One Records

Hrací doba: 12:39

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Ruin je hned na první pohled zajímavá smečka. Kořeny těchto Američanů sahají až do počátku 90. let, kdy ovšem fungovali jen nějaké dva roky a zanechali po sobě pouze jeden kazetový demosnímek. Nyní, po více jak dvaceti letech, se formace opět vynořila z hlubin, aby vyvrhla další kazetové demo s názvem „Spread Plague Hell“. V sestavě Ruin se prý nacházejí členové jiných zavedených kapel, nicméně jejich identity nebyly a prý ani nebudou odhaleny a údajně i informace, které lze o skupině nalézt na stránkách jako Metal-Archives, nejsou úplně přesné a pravdivé. Jediné, s čím si tedy asi máme vystačit, je zrnitá fotka a jeden hodně animální demáč…

Nebudeme chodit kolem horké kaše – Ruin hrají nepřátelské death metalové zvěrstvo. Nečekejte žádné melodické pidlikání, žádné groovy riffy nebo jakékoliv jiné podobné srandičky pro vyměklé sráče. Ruin to hrají hnusně, se špinavým garážovým soundem, snaží se vytvářet tlak na posluchače, utopit jej v odporné nemocné atmosféře a navrch to završují murmurem tak hlubokým, že to ten zpěvák netahá jen z paty, ale rovnou až z pekla. Jinými slovy řečeno – komu třeba současní Kataklysm připadají jako pořádná death metalová kapela, ten si tady ani neškrtne, protože Ruin ho prostě… no, zruinují.

Abychom si ovšem rozuměli – „Spread Plague Hell“ není pouze bezhlavá nátlaková hoblovačka. Produkce Ruin je sice hodně hrubá a pomalu bych vsadil i svojí levou kouli, že to nebude jen tím, že se jedná o demosnímek, ale kapela umí ničit i ve středním a mnohdy až takřka bahenním tempu. Důležité ovšem je, že ani v těchto momentech hutnost nijak nepolevuje oproti těm nejrychlejším a nejagresivnějším momentům, takže se jedná o patřičný humus po celou dobu bezmála 13 minut. A platí to i v těch několika vzácných chvílích, kdy se zpoza zašpiněné stěny vynoří kytarové melodie, protože ty atmosféru jen podporují… stejně jako třeba mučící vsuvka (sampl z nějakého filmu s inkvizicí?) na začátku druhé „Massacre of Flesh and Bones“ (ty vole, už jen ty názvy songů) nebo skvělý rozjezd třetí „And Soon the Darkness“.

Jediný track, jemuž jsem na chuť tak úplně nepřišel, je závěrečná vypalovačka „The Final Bloodbath“. Ta sice začne dalším správným samplem a navíc celou nahrávku stylově zakončí s hláškou „I hope you fucking die“, která se k produkci Ruin hodí, ale jinak mi ke zbytku příliš nesedí zejména kvůli trochu punkovému feelingu. Sice se jedná asi o nejrychlejší vál na demu, ale oproti hrubému zbytku působí skoro až odlehčeně. Na druhou stranu, první tři kusy, v nichž Ruin umně přecházejí mezi bahenní atmosférou, nemilosrdnou valivostí a ještě nemilosrdnější agresí a v nichž je atmosféra hutná jako prase, jsou opravdu výborné.

I navzdory trochu slabšímu poslednímu songu je „Spread Plague Hell“ pořád zajímavým počinem, a pokud máte rádi hodně zlý death metal, který nezpívá o vraždách, ale sám vraždí, tak to lze jenom doporučit. Ostatně, už jen ten obal k poslechu přímo láká…