Archiv štítku: demo

Mist – Demo 2013

Mist - Demo 2013
Země: Slovinsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 14.11.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mist

Slovinská formace s nepříliš originálním, zato však hodně příznačným názvem Mist je hned na první pohled zajímavá jednou věcí – a sice že všichni členové kapely vlastně nejsou členové, nýbrž členky. Mist totiž opravdu tvoří pětice slečen, což samo o sobě není úplně běžné, ale takových je skupin víc… když k tomu však navíc připočteme žánr, v jakém se Slovinky pohybují, tedy doom metal, pak už to je dost neobvyklé.

Stejně jako slečny daly své kapele krutě originální název Mist, s obdobně krutou originalitou pojmenovali rovněž svůj první demosnímek nápaditě “Demo 2013”. A s podobnou originalitou se pustli taktéž i do samotné hudební produkce – ano, i tohle byla samozřejmě ironie. Mist se totiž na své prvotině vytasily s doom metalem v té nejkrystaličtější podobě (což by problém nebyl – já tvrdím pořád, že doom metal je žánr dost konzervativní), která se u známějších jmen inspiruje tak mocně a tak okatě, že jsem se musel docela krotit, abych tu inspiraci nenazval kopírováním. Například hned první song “Phobia” je obšleh Black Sabbath jak vyšitý.

Na druhou stranu, je nutné vzít v potaz, že se jedná o první demíčko začínající kapely, navíc jsou holky podle fotek dost mladé (může jim být tak okolo dvaceti, řekl bych) a téměř všechny jsou bez předchozích zkušeností v jiných skupinách. S takovouhle konstelací je asi zřejmé, že člověk na “Demo 2013” nemůže uplatňovat nějaké extrémní nároky a hodnotit natvrdo jako zavedené formace (kdybych tak ale udělal, pořád by se však Mist vyškrábaly lehce nad pět bodů, což zase není nějaký ostudný výsledek), mimoto je v té muzice cítit jistý zápal, takže prostě není sebemenší důvod to shazovat, zvlášť když je to relativně poslouchatelné už teď. Nicméně do budoucna by to chtělo jít nahoru a najít si alespoň částečně vlastní tvář, ne se spokojit s tím, že je to “relativně poslouchatelné” hned na začátku…


Sacrilege – Demon Woman

Sacrilege - Demon Woman
Země: Itálie
Žánr: doom metal
Datum vydání: září 2013
Label: Jolly Roger Records
Původní vydání: 1987, selfrelease

Tracklist:
01. Endless Rain
02. Demon Woman
03. Siel
04. Sacrilege
05. Voodoo Ritual

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Jolly Roger Records

Možná se pletu a redakční boss mě záhy vyvede z omylu, ale hádám, že recenzi na starší a obskurnější počin jsme tady ještě neměli [neplete se – pozn. H.]. Považte sami… “Demon Woman” vychází sice letos, ovšem pouze jako reedice 26 let (!) starého demosnímku pětice, která si kdysi říkala Sacrilege. Tato parta z italské Verony toho po vydání svého prvního dema už moc nestihla, protože rok následující zanikla, a “Demon Woman” tak zůstává jejich jediným zápisem do hudebních análů. O tom, jestli je to škoda, nebo není o co stát, by se dalo polemizovat, ovšem za sebe můžu s klidem říct, že kdybych tento počin neslyšel, tak bych o vůbec nic nepřišel.

Poplatně době svého vzniku se “Demon Woman” veze na vlně sabbathovského heavy metalu s doomovými vlivy. Demosnímku sice nechybí dobová autentičnost, která jej činí velmi atraktivním, ovšem hudebním jádrem se nejedná o takový zázrak, aby se i po tolika letech dalo říct, že máme co dočinění se zapadlým hudebním klenotem, jenž si zasloužil a dosud zaslouží mnohem větší pozornost. Nemá smysl nahrávku posuzovat z dnešního pohledu, protože od zvuku až po skladatelské postupy z toho na všechny strany smrdí osmdesátá léta se všemi technickými nedokonalostmi začínající kapely. Zvuk je popraskaný, zaprášený a je znát, že se nenahrávalo v žádném profesionálním studiu. Kapela samotná zní logicky přesně tak, jak si jen u takto starého demáče lze představit, takže amatérsky, místy jakoby nesehraně a bez znatelných individuálních momentů, kdy by se posluchač mohl zaradovat nad instrumentálními výkony, ale beru to, že takhle to prostě tenkrát na této úrovni bylo a vlastně díky tomu působí “Demon Woman” semknutěji. Zpěvák Luca Gorna se občas pouští to závratných výšek, což mu ne vždy úplně sedne a třeba v úvodní “Endless Rain”, již uvádí krátké záhrobní intro, mu to několikrát ujede tak nechutným způsobem, že z toho vstávají chlupy na zádech, ale jinak nestojí úvodní vál za odstřel. Kytarový riff je hypnoticky zatěžkaný, kytarové sólo není zbytečným natahováním stopáže, a pokud si odmyslím vokální přehmaty, tak se to dohromady slušně propojuje v kompaktní celek.

Celkem pětice skladeb při hrací délce sotva půl hodiny nedává příležitost, aby se člověk začal vyloženě nudit. Nebo alespoň ne tak často, jak jsem se před prvním poslechem obával. Třeba “Demon Woman” je skvělou prací na téma heavy metal dle Black Sabbath, protože doomové aspekty jdou v tomto případě stranou a duch legendy naplno promlouvá skrze rychlejší tempo, jemuž se nedá odolat. Ne všechny skladby sice mají takový tah na branku, ale nedá se říct, že by tím “Demon Woman” jako celek ztrácel na atraktivitě, protože právě díky takové té zádumčivé náladě dýchá retrem daleko silněji. Občas na vás vykoukne troška psychedelie, jinde sedmdesátkový rock, takže to vypadá, že se bralo všude, kde se dalo, ale zvláštní je, že tehdy to nepůsobilo tak vykradačsky jako dnes. Třetí “Siel” je bohužel až moc utahaná, nezáživná a celkově bez šťávy. Celou dobu jsem čekal, že se něco začne dít, ale nakonec ten moment nepřišel a poklidně se přechází v “Sacrilege”, která je druhým top momentem počinu. Ve své podstatě jednoduchá, heavy/doomová skladba vrcholí v instrumentální části uprostřed, kde se kytarové hřmění poslušně zklidní. Určitě za to může delší stopáž, ale díky tomu, že se v “Sacrilege” vystřídá několik různých motivů, je možno ji považovat za středobod celého “Demon Woman”. Pomalejší “Voodoo Ritual” už pak z mého pohledu nepřináší nic, kvůli čemu bych vstával ze židle, takže krom rychlejší pasáže, jež akceleruje v její polovině, se toho moc neděje a zanechává mírnou pachuť na patře za jinak obstojným demosnímkem.

Už jsem to tady zmínil, ale z aktuálního hlediska je “Demon Woman” vlastně nehodnotitelná záležitost, která by mohla mít význam snad jen pro naprosto oddané fanoušky žánru, kteří jsou pro každou zaprášenost, co kdy vyšla, ale v opačném případě vám toho Sacrilege moc říkat nebudou. Pokud se zaměřím čistě na hudební obsah bez ohledu na to, jak album zní a v jakém období vzniklo, tak bych se na hodnotící škále pohyboval někde na hranici šesti bodů, což sice neznačí žádný zázrak, ale od žánrového standardu, v rámci kterého podobných desek vznikly stovky, se nejedná o nic zvláštního, takže proto bych výš nešel.


Další názory:

Upřímně řečeno, v životě bych nečekal, že nám někdo v roce 2013 pošle na recenzi demáč z roku 1987 (a na pásek nahraný dokonce v roce 1986) od nějaké neznámé italské vykopávky, o níž nikdo nikdy neslyšel a která nikdy nic jiného nevydala, ale ku příležitosti reedice “Demon Woman” se tak stalo. I když… nevím, jestli o Sacrilege opravdu nikdy nikdo neslyšel, třeba je to v Itálii podobný kult jako demáč “Nekrofilie” od 666 u nás, kdo ví… Dnešní optikou “Demon Woman” samozřejmě hodnotit nelze ani omylem, na tom počinu je znát, že vznikl před více jak čtvrt stoletím a ještě ne v úplně oslnivých podmínkách. Možná by se teď hodilo říct, že je to hudebně takový majstrštyk, že si prostě nezaslouží, aby jej dočista zavál prach času a zapomnělo se na něj (což by byl také důvod, proč to dneska někdo znovu vydává na vinylu), ale zas až tak žhavé to bohužel není. Uznávám však, že je pravda, že mě dost mile překvapilo, jak příjemně se i dneska “Demon Woman” poslouchá, jako nostalgická vzpomínka na 80. léta, proč ne. Pokud vám tohle zní lákavě, pak by se vám muzika Sacrilege rozhodně líbit mohla. Italové nabízejí hodně oldschool heavy metal s občasnými závany doom metalu, které nemají daleko třeba k takovým Candlemass (to je případ zejména hned úvodní “Endless Rain”, u níž jsem si na švédskou legendu hned vzpomněl), celé to dýchá takovou naivní upřímností, jež je typická právě pro osmdesátky, ale svým způsobem to z “Demon Woman” dělá docela sympatický počin. Nebudu to na vás ovšem hrát… rozhodně to není taková pecka, abych mohl tvrdit, že to teď budu točit jak divý, ani nemám potřebu jít hned kupovat to elpíčko, ale jako taková retro vzpomínka na dobu, která je už dávno pryč a kterou jsem nezažil, mě ta půlhodinka na několik poslechů příjemně zabavila. A to je upřímně řečeno vlastně víc, než bych od nějakého “noname” demáče z roku 1987 čekal…
H.


Kringa – Total Mental Desecration

Kringa - Total Mental Desecration
Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.7.2013
Label: Voidland Shelter

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Co si budeme povídat, pokud by se Rakušané Kringa neobjevili na druhém vydání festivalu Prague Death Mass v Praze, asi bych o jejich jméno jen tak nezavadil. Oni se tam ovšem objevili a jako kapela, o níž jsem do té doby jaktěživ neslyšel, mi přichystali dost příjemné překvapení, takže poslech nějaké té studiové tvorby následoval celkem logicky… Demosnímek “Total Mental Desecration” toho má ale s Prague Death Mass II společného ještě víc, jelikož vyšel speciálně ku příležitosti tohoto festivalu, a to na kazetě v limitaci 50 kopií.

Nutno říct, že na koncertě mě Kringa zaujali hned na první dobrou bez jakékoliv přípravy, demáč mě ovšem napoprvé vůbec nechytnul. Popravdě řečeno mi trvalo relativně dlouho, než jsem se v těch 25 minutách začal trochu orientovat a začalo mě to bavit. Sound je hodně, hodně syrový a undergroundový, což zcela jistě také hrálo svou roli, byť jsem se zvukovým kanálem nikdy neměl nějaký extrémní problém a nevadil mi. Jakmile jsem se ale do “Total Mental Desecration” dostal a ta nahrávka si sedla, konečně se z toho vyklubalo přesně to, v co jsem doufal a co jsem čekal. Tedy čistokrevný black metal v hodně zajímavé formě. Nechybí časté změny tempa, které počinu dodávají na variabilitě, nechybí však ani kytarové melodie, jichž je možná až překvapivě dost, když se do toho člověk zaposlouchá. Právě ty proměny temp a motivů jsou důležité, protože Kringa našli docela zajímavý poměr mezi monotónností a proměnlivostí, díky čemuž “Total Mental Desecration” zní příjemně původně a svojsky, byť se o vyloženě originální produkci nejedná.

Vrcholem demíčka se pro mě stala třetí “Wreck the Temples (Ascent to Utter Darkness)”. Ne, že by byl ten song nějak zvlášť odlišný od ostatních nebo nějak výrazně lepší, ale jednoduše mě zaujal nejvíc a právě v jeho rámci mi ta atmosféra, kterou jinak oplývá celá nahrávka, přijde nejkoncentrovanější, některé momenty jsou zde vysloveně výborné, jakkoliv se něco podobného dá říct i o ostatních písních.


Turenn – Incoherent Visions

Turenn - Incoherent Visions
Země: Kanada
Žánr: ambient / depressive black metal
Datum vydání: 19.7.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
bandcamp

Nyní se podíváme na jeden případ z naprosto nekonečného zástupu black metalových demosnímků. Tento konkrétní se jmenuje “Incoherent Visions” a má jej na svědomí kanadský projekt Turenn. Těžko říct o kapele něco víc, vlastně ani nemám tušení, kolik je v ní členů (ale asi bych tipoval jednoho), jelikož jakékoliv informace nejsou moc dobře dohledatelné…

“Incoherent Visions” jsem si sehnal v domnění, že se bude jednat o depresivní black metal, jak bylo avizováno na stránce, kde jsem se o Turenn dozvěděl, nicméně “Incoherent Visions” se nese v trochu odlišném duchu. “The Beauty in Defeat” připomíná spíše nějaký dark folk, o metal v ní ani nezakopnete, a přestože se nedá tvrdit, že by šlo o veselou skladbu, do nějaké deprese má hodně daleko, spíše je taková zádumčivá. Ve druhé “Light the Way” se poprvé a naposledy ozve onen black metal, ale i zde bych se zdráhal mluvit o něčem depresivním, každopádně se ovšem jedná o zajímavou a dost pestrou píseň s několika hodně povedenými momenty, rozhodně je v ní cítit, že někam spěje. Závěrečná “Bare” je pak song, který byste na normální desce označili jen jako outro, v podstatě se jedná jen o postupně gradující “vybrnkávačku”, metal (natožpak black metal) také nikde.

Úplně ve stejný den Turenn vydal(i) ještě jednu samostatnou skladbu, která není součástí “Incoherent Visions”“Tear the Wound Out”. Zde už se naopak jedná o poměrně ortodoxní provedení black metalu v hodně misantropickém duchu.

Na jednu stranu se nedá říct, že by hudba Turenn byla špatná, a podle toho, co se děje na “Incoherent Visions” i v “Tear the Wound Out”, bych si dokázal představit, že někdy v budoucnu by u Turenn mohla vyjít velmi zajímavá deska. V současnosti mi ale bohužel přijde, že tvůrce (tvůrci?) projektu neví, jakým směrem se pohnout, tak zkouší všechno možné, asi co vyleze nejlíp – snad proto jsou všechny čtyři songy stylově tak rozhárané. Mně osobně z nich nejvíce sedla “Tear the Wound Out”… Nicméně by to nejspíš chtělo si ujasnit, jakým stylem jít dál…


Cerebral Extinction – Promo 2013

Cerebral Extinction - Promo 2013
Země: Itálie
Žánr: brutal death metal
Datum vydání: 27.9.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Abyssal Warfare Promotion

Tříčlenná brutální formace z Itálie funguje velmi krátce. Rozhodli se posluchačům, zinům i firmám představit pomocí krátkého (opravdu krátkého, jeho délka dosahuje stěží devíti minut) dvouskladbového dema, pojmenovaného stroze “Promo 2013”. Je to docela oříšek, hodnotit takovouto krátkou nahrávku a udělat si obrázek o tom, jaká kapela vůbec je. Chtělo by to pořešit ještě tak dvě tři skladby a udělat plnohodnotné demo aspoň o dvacet minutách. Rovnou říkám, že tento nástřel sice nezní jako vyložený průser, ale není to ničím výjimečný mazec, a pokud do žánrů nejste zažraní, propluje vám mozkem takřka bez povšimnutí. Z důvodu nedostatku materiálu ponechávám bez hodnocení.

Obě skladby nabízejí jednoduchý brutal deathový mazec, jak jej známe od špiček žánru. Standardní riffy, neustálé změny tempa, disharmonie. Bicí splňují specifika žánru, ale ničím zvlášť nevynikají a zní trochu uměle. Celý dojem průměrnosti a obyčejnosti doplňuje vokál, který taky nikterak nevyčnívá a mezi tunou jiných hrdel si ho snadno spletete. Přijde mi navíc trochu násilně tlačený. To je aspoň případ první položky “Echoes Aenima”. Druhá “Artificial Stimulation” je o něco zajímavější, obsahuje více disharmonie a zajímavých zpomalovacích pasáží. Dokonce dojde na momenty, které obsahují něco jako atmosféru, ne jenom nadrcené postupy od veteránů žánru.

Na celku je znát vyhranost a technická zdatnost, to ale není všechno. Je třeba se oprostit od jasně daných mantinelů žánru, hledat zvuk i postupy, které pomohou při tvorbě takového stylu dát jazyku hudby nějaký signifikantní tvar. Není to však problém jen zde, ale celkově na hudební scéně. Při dnešním přetlaku je neskutečným problémem obstát v konkurenci kapel, které všechny znějí dle jednoho mustru. Chtělo by to nějakou obrodu, nějaký moment, který tuhle podělanou situaci posune někam dál.


Enema Shower – In the Name of Sadism

Enema Shower - In the Name of Sadism
Země: Slovensko
Žánr: grindcore
Datum vydání: červenec 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. We Are the Rats in Your Cunt
02. I Fucked a Pornstar
03. Bondaged in Barbwire
04. Be My Toilet

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Enema Shower

Cesty hudebního undergroundu jsou nevyzpytatelné a rozbíhají se do všech myslitelných zákoutí. Všechno, co si jen dokážete představit v rozmezí od intelektuálních avantgardních experimentů až po totální výplachy z audio chlíva, zde najdete. K jakému spektru má blíže předmět našeho dnešního povídání, to dozajista velmi přesně odhadnete sami už jen dle jeho romantického názvu “In the Name of Sadism”. Jasně, je to avantgarda…

Vzhledem k tomu, že poslední dobou bohužel zjišťuji, že čím dál tím méně lidí zvládne pochopit nadsázku nebo ironii, tak jen pro jistotu – aniž bych chtěl milého čtenáře podceňovat – dodám, že poslední věta předchozího odstavce byl samozřejmě vtip. Enema Shower drtí brutální a nekompromisní goregrind, který se v odborných kruzích nazývá prasopal. Než se ale vydáme prozkoumat všechna zákoutí hudebního umění kapely, dáme si ještě malé historické okénko…

Začněme s tím úplně nudně a formálně. Enema Shower je goregrind ze Slovenska, kapela funguje od roku 2008 a aktuální počin “In the Name of Sadism” je jejím třetím demáčem. Tím pádem se člověk ani nemusí moc stydět, pokud o skupině neslyšel, což asi neslyšel, pokud není extrémní šílenec do demáčového grindcoru. A klidně se přiznám, že to já osobně nejsem, tudíž jsem s předchozími nahrávkami “The First Enema” a “XXX” neměl tu čest. Na závěr historického okénka by se ještě možná slušelo dodat, že Enema Shower aktuálně chystají i dlouhohrající prvotinu.

Nudnou část máme za sebou, takže teď o té muzice, jak jsem sliboval výše, ne? No, s pravdou ven, vlastně to ani není moc potřeba, jelikož už se tak stalo. Že jste si nestačili všimnout? Dobrá, tak pojďme ještě jednou – Enema Shower hrají goregrind. Tečka. Podobné žánrové vypálovaky jsou totiž tak lehce popsatelné, že stačí napsat jen žánr, řečeno na hulváta je to všechno na jedno brdo. Až takhle jednoduché to je. Netvrdím, že je to špatně, jenom to prostě tak je. Je to takové specifikum tohoto žánru, ale samozřejmě není jediný – třeba já osobně jsem fanda doom metalu, kde je to v zásadě stejně a do jisté míry se ctí určitá forma a daný přednes. Tady je to to samé – řeknete grindcore a hned víte, na čem jste. Je ale nutné dodat, že u obdobných záležitostí stojí na prvním místě především pobavení sebe sama i posluchačů (návštěvníků koncertu) a také tak je k tomu nutné přistupovat, prostě žádné velké umění, ale hudební extrém podaný s nadsázkou a patřičná stylizace (viz přiložená fotka – také hovoří za vše).

Pokud by to ale nikdo náhodou nevěděl, na čem jste, když se řekne goregrind, tak to vezmeme trochu pomaleji. “In the Name of Sadism” nabízí osm a čtvrt minuty hudebního náseru. Žádné velké přemýšlení, Enema Shower nasadí tempo a hoblují brutální grind. Je to v pohodě, bezezbytku to splňuje veškerá specifika svého stylu, a pokud vám nevadí, že jste přesně tohle samé už nejspíš x-krát slyšeli někde jinde, tak proč ne. Nicméně vzhledem k povaze muziky je asi docela zřejmé, že cílovka Enema Shower nebude nikde jinde než ve skalních příznivcích grindu a právě pro ně “In the Name of Sadism” splňuje veškerou “normu”, byť je tohle přesně ten druh muziky, která je mnohem víc koncertní než poslechová. Pro normálního smrtelníka je to přece jenom asi moc velký underground a kromě uvození písniček hláškami z (asi) filmů (skoro bych si i vsadil, že začátek “Bondaged in Barbwire” je z kultovního “The Incredible Torture Show”, známého rovněž jako “Blood Sucking Freaks”, v Čechách pod názvem “Divadlo hrůzy”) moc záchytných bodů nenajde. Bicí sypou, kytara i basa sypou, vokál extrémní, jak zákon káže – a to je, milé děti, všechno…


Paths – I Turn My Body from the Sun

Paths - I Turn My Body from the Sun
Země: Kanada
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 15.4.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Od úplně prvního demosnímku právě začínající kapely většinou moc velká očekávání nemáte, což je docela logické, ale když se ke mně dostal počin “I Turn My Body from the Sun” jednočlenného psychedelic black metalové projektu Paths z Kanady pod vedením jistého Michaela Taylora, jehož předchozí výčet kapel je navíc taktéž na nule, stejně jsem si z nějakého důvodu tak nějak říkal, že v tomhle případě by mohlo jít o hodně dobrou záležitost a na poslech se docela těšil. Snad za to mohl nejen žánr, protože black metal křížený s psychedelií můžu vždy a všude, ale i excelentní obálka v nádherně tripových barvičkách…

A když jsem “I Turn My Body from the Sun” opravdu pustil, hned od prvních vteřin zavládlo obrovské nadšení, protože úvod první kompozice “As Flies in Honey” je totiž opravdu úžasná věc. První dvě minuty, nesoucí se v pomalu gradujícím rituálním psychedelickém oparu s výraznou rytmikou a mluveným slovem, bych se ani v nejmenším nebál nazvat hudební fantazií. Jenže po těchto dvou minutách se “As Flies in Honey” zlomí, začne konečně hrát metal a hudba Paths přestane být tak silná, přestane být i psychedelická a zbytek písně vlastně zní skoro jako Agalloch s horším zvukem a ne tak dobrými nápady a kvalitní atmosférou.

Zbylé skladby jsou naštěstí ve své metalové složce, která drtivě převládá, o poznání lepší, některé momenty jsou opravdu dobré a místy objeví i nějaká ta psychedelie, například taková “Psychical Misanthropy”, jež chvílemi hodně vzdáleně připomíná Negative Plane, kteří si zrovna zapomněli vzít drogy. Opravdu zajímavá atmosféra se ovšem objeví až v závěrečném rozmáchlém opusu “I Turn My Body from the Sun”, jemuž jistá síla upřít nejde. Přesto však už nic dalšího nedokáže navázat na fenomenální rozjezd úvodního songu.

“I Turn My Body from the Sun” ale ani tak není špatným počinem, a pokud vezmeme v potaz, že jde o úplně první věc úplně nového projektu (vznik letos), je to vlastně i dobré a i přes jisté dětské nemoci toto demo věští dost zajímavý potenciál do budoucna.


Khristenn Corpse – Bloodmiracle

Khristenn Corpse - Bloodmiracle
Země: Venezuela
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: prosinec 2010
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Khristenn Corpse

Upřímně se musím přiznat, že když jsem o Khristenn Corpse slyšel poprvé, tak jsem si myslel, že je to prostě vtip. Což o to, na tom, že kapela pochází z Venezuely, by nic zas tak zvláštního nebylo, byť je to z našeho evropského pohledu pořád trochu exotika, ale jednoduše jsem tak nějak netušil, co si mám myslet o skupině, která sama sebe a zjevně zcela dobrovolně (mně to přijde spíš odpuzující) častuje škatulkou “melodic porn black metal”. Zaslouží si to vůbec nějaký komentář? Stručně řečeno, pokud se nemá jednat o nějakou parodii, ale o vážně míněnou tvorbu, tak mi přijde zpívat o péčku v rámci black metalu diplomaticky řečeno hodně zvláštní. Nicméně, pojďme se na ten zázrak podívat…

Demosnímek “Bloodmiracle” vyšel koncem roku 2010 a obsahuje celkem pět válů. Ačkoliv člověk od demíčka mladé kapely ze země, kde metalová muzika není na denním pořádku, neočekává nějaké technické zázraky, zvukově je to naprosto v pohodě a poslouchat se to dá. Úvod obstarává intro “Liturgy for the Depraved Born”, jež zní přesně tak, jak by člověk od klávesového black metalu čekal, ale nemám s tím problém. Tím nejzajímavějším na “Bloodmiracle” je dvojice regulérních songů “The Merrick Postlude” a “Deep Heaven Extinction”, které jsou – vlastně trochu překvapivě – docela solidní a poslouchatelné. Řeknu to upřímně, dle výše řečeného jsem očekával opravdu mocný průser, ale oba vály se dají zvládnout bez psychické újmy, jedná se o takový žánrový standard bez nějaké vlastní invence, který se ovšem nemusí nějak extra stydět, ačkoliv na druhou stranu nic objevného nepřináší. Ale přece jenom se jedná pouze o demíčko, takže člověk nemusí být úplně přísný, a navíc – i když to vzhledem k datu vydání už nemusí být příliš relevantní – lze prohlásit, že jakýs takýs potenciál pro možný růst tam je.

Poslední dvě položky tracklistu jsou dva živáky, jejichž smysl mi uniká, protože zvuková kvalita je absolutně neposlouchatelná a v tom bordelu není slyšet vůbec nic. Zbytečnost, nebrat.


Paysage d’hiver – Das Tor

Paysage d'hiver - Das Tor
Země: Švýcarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Kunsthall Produktionen

Hodnocení:
H. – 9/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

První pohled (H.):

Existuje jen nemnoho skupin, jejichž tvorba pro mě znamená víc než jen hudbu, avšak švýcarští vesmířani Darkspace bezesporu patří mezi ně. Proč jejich jméno zmiňuji v souvislosti s Paysage d’Hiver je asi vcelku zřejmé – členové Darkspace sice příliš vedlejších projektů nemají, ale právě Paysage d’Hiver je jedním z nich. Konkrétně se jedná o jednočlenný počin Tobiase Möckla, známého taktéž jako Wroth nebo Wintherr.

Co se konkrétně Paysage d’Hiver týká, v jeho rámci se Wintherr prezentuje takřka totožným výrazivem jako v případě Darkspace, čili black metalem vyhnaným do největšího extrému s neskutečně hutnou atmosférou a obrovským tlakem, který posluchače drtí dlouhé a dlouhé minuty monotónní hudební apokalypsy, to vše navíc výraznou měrou kořeněné ambientem. Budeme-li se bavit konkrétně o “Das Tor”, které jen tak mimochodem vyšlo pouze na kazetě v limitaci 300 kusů, asi největší rozdíl oproti tvorbě samotných Darkspace je mnohem syrovější zvuk a ještě monotónnější a delší kompozice. Například hned úvodní “Offenbarung” přesahuje hranici 24 minut, nicméně v případě podobných hudebních atmosfér se ten čas měří poněkud jinak. Má-li totiž podobná záležitost tu správnou moc vtáhnout posluchače dovnitř, pak se na první pohled obludná délka smazává a zbude jen ona zmiňovaná neuvěřitelně hypnotická atmosféra. A “Das Tor” takovou sílu rozhodně má, protože ačkoliv tento monolit trvá téměř astronomických 80 minut ve čtyřech skladbách, nijak jsem se při poslechu ani jednou nenudil – čistě z toho důvodu, že se jedná o natolik konsternující, hluboký a působivý zážitek, že na něco podobného není vůbec čas.

Rozhodně se nejedná o hudbu pro každého, ve skutečnosti se vlastně jedná o hudbu jen pro velice úzký okruh lidí, kteří jsou schopní a ochotní na podobnou hru přistoupit, pokud ovšem patříte mezi takové, rozhodně s poslechem neváhejte. Při nekonečném čekání na čtvrtý opus samotných Darkspace je tento demosnímek nejlepší možnou volbou.


Druhý pohled (Zajus):

Oproti kolegovi výše nejsem znalcem tvorby Darkspace a k “Das Tor” jsem se tak nejprve dostal až po jeho doporučení. K mému překvapení jsem na nejnovější počin v diskografii Paysage d’Hiver v minulých týdnech však narazil na více místech, než by tomu bývá u takto extrémního žánru zvykem. “Das Tor” jednoduše zaujalo množství lidí, včetně takových, kteří extrémnímu metalu příliš neholdují.

Důvod bude nejspíše spočívat v kvalitě samotné nahrávky. “Das Tor” je album velice podmanivé. Hodina a dvacet minut strávená v jeho náruči uteče rychleji než by posluchač čekal, stačí se jen nechat unášet horou hluku, kterou album produkuje. Přitom je recept velmi jednoduchý. Nekonečné, místy takřka neslyšitelné blast beaty, atmosferická vrstva kytar doplněná o druhou, pomalejší a melodičtější linku, výrazné (někdy až teatrálně dramatické) klávesy a občasný vstup utrápeného vokálu. To vše prolnuté občasným zpomalením a nenápadným, i když zřetelně slyšitelným rytmem bicích.

S tak málo ingrediencemi dokázal Tobias Möckl uvařit skvělé album, které nenudí ani desetinu hrací doby. Důležité je však zmínit, že na “Das Tor” je potřeba nahlížet jako na album ambientní, nebo jako na ambientně pojatý atmosferický black metal. Pro posluchače, kteří bez corpse-paintu nevylezou z domu, toho myslím “Paysage d’Hiver” moc neudělá. Za pokus to ovšem stojí.