Archiv štítku: demo

Kringa – Total Mental Desecration

Kringa - Total Mental Desecration
Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.7.2013
Label: Voidland Shelter

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Co si budeme povídat, pokud by se Rakušané Kringa neobjevili na druhém vydání festivalu Prague Death Mass v Praze, asi bych o jejich jméno jen tak nezavadil. Oni se tam ovšem objevili a jako kapela, o níž jsem do té doby jaktěživ neslyšel, mi přichystali dost příjemné překvapení, takže poslech nějaké té studiové tvorby následoval celkem logicky… Demosnímek “Total Mental Desecration” toho má ale s Prague Death Mass II společného ještě víc, jelikož vyšel speciálně ku příležitosti tohoto festivalu, a to na kazetě v limitaci 50 kopií.

Nutno říct, že na koncertě mě Kringa zaujali hned na první dobrou bez jakékoliv přípravy, demáč mě ovšem napoprvé vůbec nechytnul. Popravdě řečeno mi trvalo relativně dlouho, než jsem se v těch 25 minutách začal trochu orientovat a začalo mě to bavit. Sound je hodně, hodně syrový a undergroundový, což zcela jistě také hrálo svou roli, byť jsem se zvukovým kanálem nikdy neměl nějaký extrémní problém a nevadil mi. Jakmile jsem se ale do “Total Mental Desecration” dostal a ta nahrávka si sedla, konečně se z toho vyklubalo přesně to, v co jsem doufal a co jsem čekal. Tedy čistokrevný black metal v hodně zajímavé formě. Nechybí časté změny tempa, které počinu dodávají na variabilitě, nechybí však ani kytarové melodie, jichž je možná až překvapivě dost, když se do toho člověk zaposlouchá. Právě ty proměny temp a motivů jsou důležité, protože Kringa našli docela zajímavý poměr mezi monotónností a proměnlivostí, díky čemuž “Total Mental Desecration” zní příjemně původně a svojsky, byť se o vyloženě originální produkci nejedná.

Vrcholem demíčka se pro mě stala třetí “Wreck the Temples (Ascent to Utter Darkness)”. Ne, že by byl ten song nějak zvlášť odlišný od ostatních nebo nějak výrazně lepší, ale jednoduše mě zaujal nejvíc a právě v jeho rámci mi ta atmosféra, kterou jinak oplývá celá nahrávka, přijde nejkoncentrovanější, některé momenty jsou zde vysloveně výborné, jakkoliv se něco podobného dá říct i o ostatních písních.


Turenn – Incoherent Visions

Turenn - Incoherent Visions
Země: Kanada
Žánr: ambient / depressive black metal
Datum vydání: 19.7.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
bandcamp

Nyní se podíváme na jeden případ z naprosto nekonečného zástupu black metalových demosnímků. Tento konkrétní se jmenuje “Incoherent Visions” a má jej na svědomí kanadský projekt Turenn. Těžko říct o kapele něco víc, vlastně ani nemám tušení, kolik je v ní členů (ale asi bych tipoval jednoho), jelikož jakékoliv informace nejsou moc dobře dohledatelné…

“Incoherent Visions” jsem si sehnal v domnění, že se bude jednat o depresivní black metal, jak bylo avizováno na stránce, kde jsem se o Turenn dozvěděl, nicméně “Incoherent Visions” se nese v trochu odlišném duchu. “The Beauty in Defeat” připomíná spíše nějaký dark folk, o metal v ní ani nezakopnete, a přestože se nedá tvrdit, že by šlo o veselou skladbu, do nějaké deprese má hodně daleko, spíše je taková zádumčivá. Ve druhé “Light the Way” se poprvé a naposledy ozve onen black metal, ale i zde bych se zdráhal mluvit o něčem depresivním, každopádně se ovšem jedná o zajímavou a dost pestrou píseň s několika hodně povedenými momenty, rozhodně je v ní cítit, že někam spěje. Závěrečná “Bare” je pak song, který byste na normální desce označili jen jako outro, v podstatě se jedná jen o postupně gradující “vybrnkávačku”, metal (natožpak black metal) také nikde.

Úplně ve stejný den Turenn vydal(i) ještě jednu samostatnou skladbu, která není součástí “Incoherent Visions”“Tear the Wound Out”. Zde už se naopak jedná o poměrně ortodoxní provedení black metalu v hodně misantropickém duchu.

Na jednu stranu se nedá říct, že by hudba Turenn byla špatná, a podle toho, co se děje na “Incoherent Visions” i v “Tear the Wound Out”, bych si dokázal představit, že někdy v budoucnu by u Turenn mohla vyjít velmi zajímavá deska. V současnosti mi ale bohužel přijde, že tvůrce (tvůrci?) projektu neví, jakým směrem se pohnout, tak zkouší všechno možné, asi co vyleze nejlíp – snad proto jsou všechny čtyři songy stylově tak rozhárané. Mně osobně z nich nejvíce sedla “Tear the Wound Out”… Nicméně by to nejspíš chtělo si ujasnit, jakým stylem jít dál…


Cerebral Extinction – Promo 2013

Cerebral Extinction - Promo 2013
Země: Itálie
Žánr: brutal death metal
Datum vydání: 27.9.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Abyssal Warfare Promotion

Tříčlenná brutální formace z Itálie funguje velmi krátce. Rozhodli se posluchačům, zinům i firmám představit pomocí krátkého (opravdu krátkého, jeho délka dosahuje stěží devíti minut) dvouskladbového dema, pojmenovaného stroze “Promo 2013”. Je to docela oříšek, hodnotit takovouto krátkou nahrávku a udělat si obrázek o tom, jaká kapela vůbec je. Chtělo by to pořešit ještě tak dvě tři skladby a udělat plnohodnotné demo aspoň o dvacet minutách. Rovnou říkám, že tento nástřel sice nezní jako vyložený průser, ale není to ničím výjimečný mazec, a pokud do žánrů nejste zažraní, propluje vám mozkem takřka bez povšimnutí. Z důvodu nedostatku materiálu ponechávám bez hodnocení.

Obě skladby nabízejí jednoduchý brutal deathový mazec, jak jej známe od špiček žánru. Standardní riffy, neustálé změny tempa, disharmonie. Bicí splňují specifika žánru, ale ničím zvlášť nevynikají a zní trochu uměle. Celý dojem průměrnosti a obyčejnosti doplňuje vokál, který taky nikterak nevyčnívá a mezi tunou jiných hrdel si ho snadno spletete. Přijde mi navíc trochu násilně tlačený. To je aspoň případ první položky “Echoes Aenima”. Druhá “Artificial Stimulation” je o něco zajímavější, obsahuje více disharmonie a zajímavých zpomalovacích pasáží. Dokonce dojde na momenty, které obsahují něco jako atmosféru, ne jenom nadrcené postupy od veteránů žánru.

Na celku je znát vyhranost a technická zdatnost, to ale není všechno. Je třeba se oprostit od jasně daných mantinelů žánru, hledat zvuk i postupy, které pomohou při tvorbě takového stylu dát jazyku hudby nějaký signifikantní tvar. Není to však problém jen zde, ale celkově na hudební scéně. Při dnešním přetlaku je neskutečným problémem obstát v konkurenci kapel, které všechny znějí dle jednoho mustru. Chtělo by to nějakou obrodu, nějaký moment, který tuhle podělanou situaci posune někam dál.


Enema Shower – In the Name of Sadism

Enema Shower - In the Name of Sadism
Země: Slovensko
Žánr: grindcore
Datum vydání: červenec 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. We Are the Rats in Your Cunt
02. I Fucked a Pornstar
03. Bondaged in Barbwire
04. Be My Toilet

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Enema Shower

Cesty hudebního undergroundu jsou nevyzpytatelné a rozbíhají se do všech myslitelných zákoutí. Všechno, co si jen dokážete představit v rozmezí od intelektuálních avantgardních experimentů až po totální výplachy z audio chlíva, zde najdete. K jakému spektru má blíže předmět našeho dnešního povídání, to dozajista velmi přesně odhadnete sami už jen dle jeho romantického názvu “In the Name of Sadism”. Jasně, je to avantgarda…

Vzhledem k tomu, že poslední dobou bohužel zjišťuji, že čím dál tím méně lidí zvládne pochopit nadsázku nebo ironii, tak jen pro jistotu – aniž bych chtěl milého čtenáře podceňovat – dodám, že poslední věta předchozího odstavce byl samozřejmě vtip. Enema Shower drtí brutální a nekompromisní goregrind, který se v odborných kruzích nazývá prasopal. Než se ale vydáme prozkoumat všechna zákoutí hudebního umění kapely, dáme si ještě malé historické okénko…

Začněme s tím úplně nudně a formálně. Enema Shower je goregrind ze Slovenska, kapela funguje od roku 2008 a aktuální počin “In the Name of Sadism” je jejím třetím demáčem. Tím pádem se člověk ani nemusí moc stydět, pokud o skupině neslyšel, což asi neslyšel, pokud není extrémní šílenec do demáčového grindcoru. A klidně se přiznám, že to já osobně nejsem, tudíž jsem s předchozími nahrávkami “The First Enema” a “XXX” neměl tu čest. Na závěr historického okénka by se ještě možná slušelo dodat, že Enema Shower aktuálně chystají i dlouhohrající prvotinu.

Nudnou část máme za sebou, takže teď o té muzice, jak jsem sliboval výše, ne? No, s pravdou ven, vlastně to ani není moc potřeba, jelikož už se tak stalo. Že jste si nestačili všimnout? Dobrá, tak pojďme ještě jednou – Enema Shower hrají goregrind. Tečka. Podobné žánrové vypálovaky jsou totiž tak lehce popsatelné, že stačí napsat jen žánr, řečeno na hulváta je to všechno na jedno brdo. Až takhle jednoduché to je. Netvrdím, že je to špatně, jenom to prostě tak je. Je to takové specifikum tohoto žánru, ale samozřejmě není jediný – třeba já osobně jsem fanda doom metalu, kde je to v zásadě stejně a do jisté míry se ctí určitá forma a daný přednes. Tady je to to samé – řeknete grindcore a hned víte, na čem jste. Je ale nutné dodat, že u obdobných záležitostí stojí na prvním místě především pobavení sebe sama i posluchačů (návštěvníků koncertu) a také tak je k tomu nutné přistupovat, prostě žádné velké umění, ale hudební extrém podaný s nadsázkou a patřičná stylizace (viz přiložená fotka – také hovoří za vše).

Pokud by to ale nikdo náhodou nevěděl, na čem jste, když se řekne goregrind, tak to vezmeme trochu pomaleji. “In the Name of Sadism” nabízí osm a čtvrt minuty hudebního náseru. Žádné velké přemýšlení, Enema Shower nasadí tempo a hoblují brutální grind. Je to v pohodě, bezezbytku to splňuje veškerá specifika svého stylu, a pokud vám nevadí, že jste přesně tohle samé už nejspíš x-krát slyšeli někde jinde, tak proč ne. Nicméně vzhledem k povaze muziky je asi docela zřejmé, že cílovka Enema Shower nebude nikde jinde než ve skalních příznivcích grindu a právě pro ně “In the Name of Sadism” splňuje veškerou “normu”, byť je tohle přesně ten druh muziky, která je mnohem víc koncertní než poslechová. Pro normálního smrtelníka je to přece jenom asi moc velký underground a kromě uvození písniček hláškami z (asi) filmů (skoro bych si i vsadil, že začátek “Bondaged in Barbwire” je z kultovního “The Incredible Torture Show”, známého rovněž jako “Blood Sucking Freaks”, v Čechách pod názvem “Divadlo hrůzy”) moc záchytných bodů nenajde. Bicí sypou, kytara i basa sypou, vokál extrémní, jak zákon káže – a to je, milé děti, všechno…


Paths – I Turn My Body from the Sun

Paths - I Turn My Body from the Sun
Země: Kanada
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 15.4.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Od úplně prvního demosnímku právě začínající kapely většinou moc velká očekávání nemáte, což je docela logické, ale když se ke mně dostal počin “I Turn My Body from the Sun” jednočlenného psychedelic black metalové projektu Paths z Kanady pod vedením jistého Michaela Taylora, jehož předchozí výčet kapel je navíc taktéž na nule, stejně jsem si z nějakého důvodu tak nějak říkal, že v tomhle případě by mohlo jít o hodně dobrou záležitost a na poslech se docela těšil. Snad za to mohl nejen žánr, protože black metal křížený s psychedelií můžu vždy a všude, ale i excelentní obálka v nádherně tripových barvičkách…

A když jsem “I Turn My Body from the Sun” opravdu pustil, hned od prvních vteřin zavládlo obrovské nadšení, protože úvod první kompozice “As Flies in Honey” je totiž opravdu úžasná věc. První dvě minuty, nesoucí se v pomalu gradujícím rituálním psychedelickém oparu s výraznou rytmikou a mluveným slovem, bych se ani v nejmenším nebál nazvat hudební fantazií. Jenže po těchto dvou minutách se “As Flies in Honey” zlomí, začne konečně hrát metal a hudba Paths přestane být tak silná, přestane být i psychedelická a zbytek písně vlastně zní skoro jako Agalloch s horším zvukem a ne tak dobrými nápady a kvalitní atmosférou.

Zbylé skladby jsou naštěstí ve své metalové složce, která drtivě převládá, o poznání lepší, některé momenty jsou opravdu dobré a místy objeví i nějaká ta psychedelie, například taková “Psychical Misanthropy”, jež chvílemi hodně vzdáleně připomíná Negative Plane, kteří si zrovna zapomněli vzít drogy. Opravdu zajímavá atmosféra se ovšem objeví až v závěrečném rozmáchlém opusu “I Turn My Body from the Sun”, jemuž jistá síla upřít nejde. Přesto však už nic dalšího nedokáže navázat na fenomenální rozjezd úvodního songu.

“I Turn My Body from the Sun” ale ani tak není špatným počinem, a pokud vezmeme v potaz, že jde o úplně první věc úplně nového projektu (vznik letos), je to vlastně i dobré a i přes jisté dětské nemoci toto demo věští dost zajímavý potenciál do budoucna.


Khristenn Corpse – Bloodmiracle

Khristenn Corpse - Bloodmiracle
Země: Venezuela
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: prosinec 2010
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Khristenn Corpse

Upřímně se musím přiznat, že když jsem o Khristenn Corpse slyšel poprvé, tak jsem si myslel, že je to prostě vtip. Což o to, na tom, že kapela pochází z Venezuely, by nic zas tak zvláštního nebylo, byť je to z našeho evropského pohledu pořád trochu exotika, ale jednoduše jsem tak nějak netušil, co si mám myslet o skupině, která sama sebe a zjevně zcela dobrovolně (mně to přijde spíš odpuzující) častuje škatulkou “melodic porn black metal”. Zaslouží si to vůbec nějaký komentář? Stručně řečeno, pokud se nemá jednat o nějakou parodii, ale o vážně míněnou tvorbu, tak mi přijde zpívat o péčku v rámci black metalu diplomaticky řečeno hodně zvláštní. Nicméně, pojďme se na ten zázrak podívat…

Demosnímek “Bloodmiracle” vyšel koncem roku 2010 a obsahuje celkem pět válů. Ačkoliv člověk od demíčka mladé kapely ze země, kde metalová muzika není na denním pořádku, neočekává nějaké technické zázraky, zvukově je to naprosto v pohodě a poslouchat se to dá. Úvod obstarává intro “Liturgy for the Depraved Born”, jež zní přesně tak, jak by člověk od klávesového black metalu čekal, ale nemám s tím problém. Tím nejzajímavějším na “Bloodmiracle” je dvojice regulérních songů “The Merrick Postlude” a “Deep Heaven Extinction”, které jsou – vlastně trochu překvapivě – docela solidní a poslouchatelné. Řeknu to upřímně, dle výše řečeného jsem očekával opravdu mocný průser, ale oba vály se dají zvládnout bez psychické újmy, jedná se o takový žánrový standard bez nějaké vlastní invence, který se ovšem nemusí nějak extra stydět, ačkoliv na druhou stranu nic objevného nepřináší. Ale přece jenom se jedná pouze o demíčko, takže člověk nemusí být úplně přísný, a navíc – i když to vzhledem k datu vydání už nemusí být příliš relevantní – lze prohlásit, že jakýs takýs potenciál pro možný růst tam je.

Poslední dvě položky tracklistu jsou dva živáky, jejichž smysl mi uniká, protože zvuková kvalita je absolutně neposlouchatelná a v tom bordelu není slyšet vůbec nic. Zbytečnost, nebrat.


Paysage d’hiver – Das Tor

Paysage d'hiver - Das Tor
Země: Švýcarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Kunsthall Produktionen

Hodnocení:
H. – 9/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

První pohled (H.):

Existuje jen nemnoho skupin, jejichž tvorba pro mě znamená víc než jen hudbu, avšak švýcarští vesmířani Darkspace bezesporu patří mezi ně. Proč jejich jméno zmiňuji v souvislosti s Paysage d’Hiver je asi vcelku zřejmé – členové Darkspace sice příliš vedlejších projektů nemají, ale právě Paysage d’Hiver je jedním z nich. Konkrétně se jedná o jednočlenný počin Tobiase Möckla, známého taktéž jako Wroth nebo Wintherr.

Co se konkrétně Paysage d’Hiver týká, v jeho rámci se Wintherr prezentuje takřka totožným výrazivem jako v případě Darkspace, čili black metalem vyhnaným do největšího extrému s neskutečně hutnou atmosférou a obrovským tlakem, který posluchače drtí dlouhé a dlouhé minuty monotónní hudební apokalypsy, to vše navíc výraznou měrou kořeněné ambientem. Budeme-li se bavit konkrétně o “Das Tor”, které jen tak mimochodem vyšlo pouze na kazetě v limitaci 300 kusů, asi největší rozdíl oproti tvorbě samotných Darkspace je mnohem syrovější zvuk a ještě monotónnější a delší kompozice. Například hned úvodní “Offenbarung” přesahuje hranici 24 minut, nicméně v případě podobných hudebních atmosfér se ten čas měří poněkud jinak. Má-li totiž podobná záležitost tu správnou moc vtáhnout posluchače dovnitř, pak se na první pohled obludná délka smazává a zbude jen ona zmiňovaná neuvěřitelně hypnotická atmosféra. A “Das Tor” takovou sílu rozhodně má, protože ačkoliv tento monolit trvá téměř astronomických 80 minut ve čtyřech skladbách, nijak jsem se při poslechu ani jednou nenudil – čistě z toho důvodu, že se jedná o natolik konsternující, hluboký a působivý zážitek, že na něco podobného není vůbec čas.

Rozhodně se nejedná o hudbu pro každého, ve skutečnosti se vlastně jedná o hudbu jen pro velice úzký okruh lidí, kteří jsou schopní a ochotní na podobnou hru přistoupit, pokud ovšem patříte mezi takové, rozhodně s poslechem neváhejte. Při nekonečném čekání na čtvrtý opus samotných Darkspace je tento demosnímek nejlepší možnou volbou.


Druhý pohled (Zajus):

Oproti kolegovi výše nejsem znalcem tvorby Darkspace a k “Das Tor” jsem se tak nejprve dostal až po jeho doporučení. K mému překvapení jsem na nejnovější počin v diskografii Paysage d’Hiver v minulých týdnech však narazil na více místech, než by tomu bývá u takto extrémního žánru zvykem. “Das Tor” jednoduše zaujalo množství lidí, včetně takových, kteří extrémnímu metalu příliš neholdují.

Důvod bude nejspíše spočívat v kvalitě samotné nahrávky. “Das Tor” je album velice podmanivé. Hodina a dvacet minut strávená v jeho náruči uteče rychleji než by posluchač čekal, stačí se jen nechat unášet horou hluku, kterou album produkuje. Přitom je recept velmi jednoduchý. Nekonečné, místy takřka neslyšitelné blast beaty, atmosferická vrstva kytar doplněná o druhou, pomalejší a melodičtější linku, výrazné (někdy až teatrálně dramatické) klávesy a občasný vstup utrápeného vokálu. To vše prolnuté občasným zpomalením a nenápadným, i když zřetelně slyšitelným rytmem bicích.

S tak málo ingrediencemi dokázal Tobias Möckl uvařit skvělé album, které nenudí ani desetinu hrací doby. Důležité je však zmínit, že na “Das Tor” je potřeba nahlížet jako na album ambientní, nebo jako na ambientně pojatý atmosferický black metal. Pro posluchače, kteří bez corpse-paintu nevylezou z domu, toho myslím “Paysage d’Hiver” moc neudělá. Za pokus to ovšem stojí.


Into Darkness – Into Darkness

Into Darkness - Into Darkness
Země: Itálie
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: březen 2013
Label: Hellthrasher Productions
Původní vydání: říjen 2012, Unholy Domain Records

Tracklist:
01. Into Darkness
02. Shadows
03. Nemesis: Star of Catastrophe
04. Levy 9’s Death

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Pokud by se hlasovalo o nejvíc klišé jméno všech dob, kapela s názvem Into Darkness by jistě stála ve frontě největších favoritů. Pokud si někdo vybere takovéhle jméno, je zřejmé, že má buď nedostatek fantazie, aby vymyslel něco méně předvídatelného, nebo chce mermomocí deklarovat svou příslušnost ke staré škole. V tomto případě se naštěstí jedná o tu lepší možnost, čili tu druhou, ale to trochu předbíháme, jelikož si nejprve musíme říct, co jsou tihle Italové vlastně zač. Pokud jste o této skupině až doposud neslyšeli, nemusíte zoufat, já taky ne, přičemž ani já, ani vy se za to nemusíme stydět, jelikož Into Darkness toho za sebou moc opravdu nemají. Stejnojmenný demosnímek “Into Darkness”, který je předmětem dnešní recenze, je totiž vůbec prvním počinem kapely. V říjnu loňského roku vyšel na kazetě, v prosinci na vinylu a nyní, v únoru roku letošního, doputoval i na drážky CD nosiče. Konec, tečka, to jest celá prozatímní historie Into Darkness.

Zajímavostí je, že ze tří čtvrtin tvoří sestavu Into Darkness představitelé toho něžnějšího z obou pohlaví, ačkoliv podle growlingu, který vyluzuje dívčina s romantickým jménem Doomed Warrior, by o tom mohli někteří pochybovat. Samotný demáč “Into Darkness” ovšem vznikl ještě ve třech lidech, čili podíl ženských je na nosiči ze dvou třetin. Co ovšem očekávat od samotné muziky? Chytré internetové stránky a také promo materiály šířené firmou hovoří death/doom metal – a musím uznat, že je to opravdu trefné…

Pokud by se náhodou našel někdo, kdo neví, co si má pod pojmem death/doom představit, je to vcelku jednoduché. Máme tu dvě polohy – tou první jsou pomalé záhrobní riffy, které se táhnou jak sopel z nosu, a do toho pár úsporných melodií pro tu správnou atmosféru, čili ta doomová složka; tou druhou jsou brutální death metalové výjezdy, rychlá palba a chrastivé riffy. Na závěr to zalijte hodně dřevním zvukem, který jako by vypadl z doby před dvaceti lety. Tak ostatně zní celé demo, i hudebně – kdyby mi ho někdo jen tak pustil a já nevěděl, o co se jedná, z fleku bych to tipnul na nějakou zapadlou záležitost z první půlky 90. let.

Klíčovou otázkou ovšem zůstává, jestli se Into Darkness podařilo tenhle koktejl ze staré školy namíchat tak, aby šlo o zábavnou záležitost. A v tomto případě musím uznat, že kapela opravdu zacílila do černého. Možná se mi “Into Darkness” jen trefilo do nálady, jelikož poslední dobou poslouchám spíše různé avantgardní zkouřenosti a tvrdou elektroniku, ale nemůžu si pomoct, tahle oldschoolová nálož mi prostě přišla k duhu. Jasně, není to nic vůbec nic originálního, to v žádném případě, ve svém jádru je ta muzika vlastně stejně neobjevná jako samotný název skupiny, ale je znát, že slečny i chlapec moc dobře vědí, co chtějí hrát, drhne jim to kvalitně a hezky od podlahy, takže proč ne. Atmosféra pomalých částí je hutná jak močál, death metalové ataky jsou zase patřičně drtící, takže to, co člověk od téhle muziky čeká, je přesně na svém místě.

Úvodní a také nejdelší “Into Darkness” se rozjíždí předlouhou pomalou úvodní pasáží, v níž Into Darkness znějí jako čistokrevný doom, až člověku místy přijdou na mysl My Dying Bride v jejich nejranějším období, očekávaný death metalový náhul se dostaví až po pěti minutách. Speciálně bych v tomhle songu vyzdvihnul kytarové melodie, jež jsou jednoduše skvělé. Zmiňoval jsem sice jméno britské doom metalové veličiny v rámci jedné pasáže, nicméně jako celek mi muzika Into Darkness připomíná jinou veličinu, a sice mocné Holanďany Asphyx, protože to byli právě oni, kdo svého času přišel s kombinací kulervoucího death metalu a pomalých záhrobních riffů, jen s tím rozdílem, že Into Darkness mají o něco větší podíl těch pomalých momentů.

Dvojka “Shadows” je asi tou nejvíce death metalovou položkou “Into Darkness”. Některé riffy jsou parádně chytlavé, vyloženě záhrobní tempo se neozve, v závěru se navíc objeví výborné řezavé sólo. Oproti tomu “Nemesis: Star of Catastrophe” je přesný opak a po celou svou dobu jede v pomalém tempu, navíc hodně dobře graduje. Povětšinou pomalejší je i “Levy 9’s Death”, ale i ona je opatřena povedenou gradací. Po první polovině v rytmu umíráčku nastoupí střední tempo a povedené melodie, které pomalu přecházejí v melodické sólo, s nímž “Into Darkness” končí. Ve zkratce řečeno jsou všechny čtyři songy dobré a ukazují, že i když Into Darkness originální produkcí opravdu neoplývají, potenciál mají nesporný.

Jak jsem již zmínil, možná je to dáno i mým současným rozpoložením, kdy jsem si už relativně dlouho neposlechl pořádnou dřevní záležitost, nicméně Into Darkness se mi se svým demosnímkem skutečně trefili do noty, a ačkoliv jsem tomu zpočátku sám moc nevěřil, nakonec mě “Into Darkness” hodně baví a musím uznat, že Italové velmi příjemně překvapili. Jsem dost zvědavý na případné další počiny.


Vyzj – Příchod Zeleného

Vyzj - Příchod Zeleného
Země: Česká republika
Žánr: folk metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Temná Noci
02. Jeho příchod
03. Žalozpěv
04. Dubová tvář
05. Súmrak

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Vyzj

První pohled (Ježura):

Pravidelnému nebo jen občasnému čtenáři Sicmaggot asi nezůstala skryta skutečnost, že se některý z redaktorů čas od času ujme hodnocení demonahrávek z dílny kapel či projektů, které mohou být všelijaké, ale rozhodně ne časem prověřené. A přesně do téhle kategorie spadá i jednočlenný projekt Vyzj z jihovýchodní Moravy, konkrétně z Vizovic. Demo nesoucí název “Příchod Zeleného” je vskutku první dílem, kterým se může Vyzj pochlubit, a v následujících řádcích se pokusím nastínit, jestli je to chlouba oprávněná, či nikoliv.

Sám autor označuje svoji hudbu jako atmosférický folk metal, a jelikož se mi nechce rozjíždět pofidérní škatulkovací teorie, nechám to tak, protože je to v zásadě výstižné. Bylo by však mylné domnívat se, že se za tím skrývá atmosférično black metalového charakteru, které by někomu bez povědomí o samotné hudbě mohlo vytanout na mysli. Realita totiž ukazuje, že jde z větší části o vcelku minimalistický a zadumaný folk až neofolk zlehýnka okořeněný lokálním melodickým výrazivem, do kterého občas promluví jednoduchá zkreslená kytara, dodávající celku spíše na hutnosti, než aby byla jeho určujícím prvkem. Zkrátka je tam toho metalu pomálu a kdo čeká nějaké to peklo s folkovým podmazem, dost určitě odejde s prázdnou.

Co se zvuku týče, na poměry dema a domácí produkce jde o velmi zdařilý výsledek, kterému nelze mít za zlé jisté zřetelně slyšitelné nedokonalosti, z nejvýraznější je asi dosti rozporuplné nazvučení programovaných bicích a lehký odér jisté umělosti, která místy odhaluje, jak jsou některé pasáže zbytečně prosté a k opravdu dobrému posluchačskému zážitku jim něco chybí. Tím se ovšem pomaličku dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, tedy vlastní kompoziční úrovni celého dema. Ta je, obecně řečeno, kolísavá. Na jednu stranu “Příchod Zeleného” umí nabídnout příjemné a slušné zpracované nápady, které se bez uzardění dobře poslouchají, a potěší i celkem vkusně zpracovaná gradace, na druhou stranu však zamrzí pár zbytečně triviálních melodií (především ve skladbě “Temná Noci”), několik instrumentálních linek, které vyloženě žadoní o nápaditější zpracování, a další drobnosti či jednotliviny, které celku moc nepřidávají. Je však třeba mít na paměti, že toto jsou faktické výhrady, které neberou ohled na skutečnost, že co se hudební tvorby týče, Vyzj toho za sebou nemá mnoho (vznik prvních fragmentů se datuje k roku 2010, přičemž je zřejmé, že nejen hudbou je člověk živ), takže se snad nepletu, když toto souhrnně označím jako důsledek skladatelské nevyzrálosti a snad i hráčských limitů (pouhá spekulace). A není třeba dodávat, že toto jsou kategorie, ve kterých se začínající umělec může jedině zlepšit.

Jak se to projevuje v praxi? Paradoxně zdaleka ne tak tragicky, jak by mohly předchozí řádky napovědět. Pětiskladbové a bezmála půlhodinové demo se od okamžiku, kdy se posluchač naladí na jeho frekvenci, poslouchá velmi příjemně, a když nejde o vyloženě a cílevědomě pozorný poslech, většina z vypíchnutých negativ tak nějak zapadne a nepůsobí kdovíjak rušivě. Realitou však zůstává jakýsi nedostatek výrazných a zapamatovatelných momentů, které by dodaly celku nějakou hmatatelnou formu. Ano, vím, že jde o vesměs poklidnou a atmosférickou záležitost, ale nechci prosím slyšet, že by to nešlo. Co se kvality jednotlivých skladeb týče, nemohu říct, že by se zde nacházeli nějaké vyloženě špatné nebo vyloženě dobré. Pohybujeme se zde mezi průměrem a nadprůměrem s tím, že někde se zadařilo více a někde méně. Asi nejlepší mi připadá v pořadí druhá “Jeho příchod”, kde se podařilo minimalizovat většinu zmíněných negativ, a pozitiva zde vynikají asi nevýrazněji. V paměti mi ulpěla rovněž poměrně zdařilá devítiminutovka “Dubová tvář”, kterou však dost sráží použití motivu Vivaldiho “Jara”. Smysl tohoto kroku sice chápu, ale mnohem působivější by byl jen lehký náznak notoricky známé melodie. V tomto provedení jinak i docela zajímavý nápad bohužel působí jako ukázková pěst na oko. Zbylá dvojice “Temná Noci” a “Žalozpěv” má své klady i své zápory, na dříve jmenované však více či méně ztrácí. A krátké outro “Súmrak” snad ani jako regulérní skladba hodnotit nejde…

Jak vyplývá z recenze, demo “Příchod Zeleného” trpí řadou dětských nemocí a v současné podobě nelze hovořit o kdovíjakém objevu domácí hudební scény. Přesto ale rozhodně patří k tomu lepšímu, co tato scéna produkuje, i v nejširším kontextu jde o lehký nadprůměr a každopádně stojí za poslech nebo dva. Navíc si troufám tvrdit, že pokud Vyzj do budoucna zapracuje na svém hudebním výrazu, je docela dobře možné, že se dočkáme velmi zajímavého počinu. Ten aktuální je toho opatrným příslibem.


Druhý pohled (H.):

Z demosnímku “Příchod Zeleného” od nového vizovického projektu Vyzj mám poněkud rozporuplné pocity. Předně musím říct, že po technické stránce s nahrávkou nemám sebemenší problém, snad i proto – a také vzhledem k tomu, že se Vyzj již od začátku prezentuje velmi solidně – není žádný důvod snižovat nároky ve jménu nezkušeností a prvních počinů – i tak ale notná část “Příchodu Zeleného” obstojí se ctí, což je samozřejmě pozitivní. První dvě skladby mne opravdu baví – úvodní “Temná Noci” má i přes poněkud monotónnější vyznění, postaveném na jednom motivu, příjemně podmanivou atmosféru a líbí se mi; druhá “Jeho příchod” je pak asi nejlepší položka celého dema, zejména její první část. Po chvíli, co se píseň trochu rozjede, nabídne bez přehánění opravdu výtečnou pasáž (cca 00:40-02:00), která je z mého pohledu absolutním vrcholem “Příchodu Zeleného”.

Jenže první dva kusy nastaví dost slušnou laťku a zbylé tři písničky už na ni prostě nedosáhnou. “Žalozpěv” není zlý, ale je dost nevýrazný a moc jsem si z něj neodnesl. “Dubová tvář” se zpočátku tváří, že by opět mohla zvednout náladu a z větší části se jí to vlastně i daří, jenže mě neskutečně irituje citování jedné slavné klasické kompozice (snad ani není třeba říkat které) v závěrečné třetině. Nic proti původní skladbě samozřejmě nemám, ale když pominu, že ani samotná ta citace není z mého pohledu příliš košer, tak ten zlom je prostě neuvěřitelně násilný a mně osobně ta pasáž vůbec nesedí jak ke zbytku “Dubové tváře”, tak i do vyznění celého dema. Díky tomu naneštěstí nejsem schopen píseň “uznat”. Závěrečné krátké outro “Súmrak” už pak člověka v ničem nevytrhne.

Přestože by se nyní mohlo zdát, že je Vyzj na odstřel, není to tak úplně pravda, protože “Temná Noci”, “Jeho příchod” a první “polovina” “Dubové tváře” ukazují, že zde nějaký potenciál a talent určitě je. Pokud by “Příchod Zeleného” obsahoval jen první dva songy (nebo tři, ale “Dubová tvář” by musela být useknuta o závěrečné dvě minuty), určitě bych dal palec nahoru a ještě těšil se na další tvorbu. Takhle je to z mého pohledu bohužel jen za 6 (i když i to je stále nadprůměr, na to pozor), protože tam jsou mouchy, které mi dojem citelně sráží, ale věřím, že pokud se autorovi podaří na příštím počinu vyextrahovat z “Příchodu Zeleného” jen to dobré, mohla by to být velmi zajímavá muzika…


Chernobor – Koloběh Luny

Chernobor - Koloběh Luny
Země: Česká republika
Žánr: folk metal
Datum vydání: 18.8.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Bitva
02. Hej, Slovane!
03. Koloběh Luny

Hodnocení: 1/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Chernobor je nová mladá folk metalová kapela z Prahy, která relativně nedávno vydala svůj první demosnímek s názvem “Koloběh Luny”. Původně jsem chtěl začít recenzi slovy, že vlastně ani nevím, co mě přimělo si tento počin vzít na recenzi, ale problém je, že to vím – dostal jsem jednoduše chuť na článek, v němž bych mohl uplatnit tuny hovězího humoru, infantilních hlášek, užít si strefování se do kapely a radostně si pod rouškou takzvaně anonymního internetu nekonečně z někoho utahovat. Jak známo, k těmto činnostem se nejlépe hodí nahrávky skrz naskrz špatné (logicky, člověk asi těžko bude veřejně potápět něco, co se mu líbí), což “Koloběh Luny” splňuje až nepříjemně moc. Nakonec sice zvítězilo rozhodnutí pojmout recenzi v relativně solidnějším duchu (na naše nepříliš profesionální poměry, samozřejmě), ale ani tak nemusíte čekat, že by se mladíkům z Chernobor dostalo nějaké pozitivní kritiky.

Dobrá tedy, začněme… v čem je vlastně problém, že je “Koloběh Luny” tak špatné? Především v tom, že celá ta muzika je úplně mimo a vůbec neladí, každý nástroj si hraje, co chce, dohromady vše zní naprosto chaoticky, nesourodě a při vší úctě naprosto blbě. Já osobně proti disharmonii v hudbě nic nemám, naopak ji mám v některých případech velmi rád, ale musí to být případy, kdy to tak hudebníci hrají opravdu vědomě a s nějakým účelem; zde se jedná možná tak o neschopnost nebo velice zarážející diletantství… možná i o kombinaci obojího. Každopádně jsou výsledné písně na poslech doslova nepříjemné a rozladěnost všech nástrojů (kterých je přehršel – to je přece folk!) a zpěvů (hlavně těch extrémních) neskutečně tahá za uši, což je u folk metalu, který se evidentně snaží být chytlavý, hodně zásadní problém. Počin je navíc na demo vybaven docela solidním zvukem, jenž ovšem paradoxně Chernobor tluče další hřebík do rakve, která je už tak silně přitlučená zoufalou hudební náplní, protože právě díky němu mnohem více vynikne, jak moc špatně a jak moc mimo je to celé zahrané. Bicí znějí jako okopávání brambor, ne jako hra na bicí; kytara je naprosto nudná a nezajímavá, ovšem s výjimkou pomalejších rádoby atmosférických vyhrávek, které jsou těžce retardované; folkové nástroje mají opět stejný problém jako ony vyhrávky a vlastně jako komplet celé demo – znějí nějak úplně “vedle”, není tam žádná harmonie nebo melodie, spíše jen jejich parodie. A zpěv? Inu, řev je nezajímavý a spíše otravný, čistý zpěv, který sem tam probleskne, nabízí to jediné, za co si Chernobor nezaslouží vystřelit na měsíc… ale to je s prominutím trochu málo.

Celá věc mi přijde o to vtipnější, že Chernobor sami o sobě prohlašují, že ve své tvorbě uplatňují znalosti hudební teorie. To zní sice hezky, ale ve světle toho, že si ani neumí pořádně naladit nástroje, to vyznívá poněkud úsměvně. A nutno říct, že je to spíše úsměv v podobě hodně jízlivého úšklebku… který má ostatně člověk na tváři v průběhu poslechu z vícera důvodů. Těžko říct, co přimělo Chernobor k tomu, aby něco takového vypouštěli mezi lidi, snad snaha mít venku nějaký rádoby počin stůj co stůj za každou cenu nebo (v tom horším případě) zoufalý nedostatek jakékoliv sebekritiky a sebereflexe, nicméně “Koloběh Luny” zní spíše jako splácanina stvořená přiopitými dětmi předškolního věku, ne začínající skupinou s nějakými ambicemi. Ať už však Chernobor s tímto demosnímkem měli jakékoliv záměry, měli si jeho vypuštění lépe rozmyslet, jelikož jejich kapelu představuje v dosti nelichotivé podobě a mnoho lidí od nějakého poslechu případných dalších počinů automaticky odradí. Mám-li mluvit sám za sebe, po té mizérii, jakou nabízí necelých 14 minut “Koloběhu Luny”, jsem neměl jinou možnost, než si Chernobor ve své paměti zařadit do šuplíčku “extrémně špatné”… a upřímně se kapela bude muset v budoucnu muset hodně snažit, abych ji přeřadil jinam.

Další záležitostí, jež člověku prostě musí při poslechu vrtat hlavou, je, nakolik je počínání Chernobor opravdu upřímné a nakolik je jejich folk metalové snažení pouhou snahou svézt se na stále ještě neutuchajícím žánrovém trendu. Jak jsem si uvědomil, právě upřímnost a důvěryhodnost se pro mne v tomto stylu stala jedním z klíčových měřítek, ale co se týče Chernobor, rozhodně si nejsem jistý, zdali jim věřit, že je jejich opěvování minulosti opravdu upřímným vyjádřením, nikoliv pouze nutností, protože “si to ten folk žádá”. Jedna rádoby prďácká fotka v lese a jedna potetovaná ruka vrchního kapelníka mě tedy nepřesvědčily ani náhodou, texty plné předvídatelného klišé už vůbec ne. Do hlavy jim samozřejmě nevidím, tudíž těžko soudit, ale navenek jim bohužel příliš nevěřím…

Chernobor

Nyní už však k samotným skladbám. Úvodní “Bitva” je zcela jednoznačně nejhorší, jakýkoliv náznak melodie zní jako naprosté zoufalství, jak již bylo zmíněno výše, vůbec to spolu neladí, jako by každý nástroj hrál něco úplně jiného v úplně jiné tónině a nejspíš i v úplně jiné dimenzi, všechno mimo. Víte, já nejsem kdovíjaký hudební odborník, takže obecně kolikrát nějaké přehmaty nepostřehnu, nicméně zde je to provedení natolik mizerné, že to musí iritovat i člověka, jenž má v uších nasráno. Druhá “Hej, Slovane!” v tomto ohledu není o nic lepší a třeba její začátek je opravdu strašný. Nicméně tato skladba pořád nabízí to jediné, co je na “Koloběhu Luny” k pochvale – dvě linky čistého zpěvu, o nichž se jako o jediných momentech z celého demíčka dá prohlásit, že zní relativně příjemně, zvláště oproti velmi nezáživnému a nudnému (nechceme-li říct přímo špatnému) řevu. Mám ovšem na mysli pouze zpěv, protože hudební podklad stále lítá všude možně, jen ne v nějaké poslouchatelné formě. Poslední titulka “Koloběh Luny” je – překvapivě – opět špatná, byť stále ne tolik jako “Bitva”, přesto mi věřte, že takový poslech na sluchátkách je pořád obrovským utrpením. Navíc fakt, že si Chernobor troufli na více jak sedmiminutový čas, je při jejich schopnostech dost velká odvaha… že délka není vůbec opodstatněná, to snad ani dodávat nemusím.

Jistě někoho napadne, že bych mohl být trochu shovívavý, protože jsou Chernobor mladá kapela a “Koloběh Luny” je jejich prvním počinem, vždyť nikdo učený z nebe nespadl. Oukej, to beru, od prvního dema nezkušených hudebníků samozřejmě neočekávám nějaký dech beroucí opus, který by smetl vše okolo, rozhodně na takovou nahrávku neuplatňuji nároky, které mám na velkou zahraniční skupinu s mnoha alby na kontě, ale problém tkví v tom, že ať přivírám oči, jak chci, prostě z té hudební žumpy nemohu vyhrabat v podstatě nic, co by stálo za to, abych opravdu shovívavý byl a prohlásil, že nějaký potenciál tu cítit je. Já jsem totiž bohužel žádný nenašel, našel jsem pouze počin tak špatný, že jsem to dlouho neslyšel. Opravdu mi to nedělá dobře Chernobor takto veřejně potápět (rozhodně ne tak, jak jsem si před měsícem sliboval, když jsem si recenzi naplánoval) a rozhodně nemám potřebu si na mladé skupině léčit komplexy, ale tím, co hudebníci natočili, si o vznik podobných článků přímo koledují. Na jednu stranu mě docela mrzí, že zrovna já musím být ten zlý, kdo Chernobor takhle odstřelí, ale na druhou mě jímá hrůza, když vidím pochvalné komentáře na Facebooku kapely. Čím více ovšem budou internetoví rádoby posluchači skupinu plácat po zádech, že jí to šlape, tím více si Chernobor budou myslet, že tomu tak vážně je a že vlastně hrají dobře, i když nic by nemohlo být vzdálenější pravdě – a to prosím NENÍ subjektivní hodnocení.

Chernobor

“Koloběh Luny” považuji za velký omyl, který neměl vzniknout… nebo přinejmenším neměl být vypuštěn na veřejnost. Jeho kvalita je totiž extrémně tristní i na poměry debutujících kapel a amatérských dem. Zcela upřímně říkám, že jsem počin poslouchal opravdu mnohokrát a zkoušel v něm doslova hledat alespoň něco, co bych mohl vyloženě pochválit, avšak vzhledem k faktu, že od prvního setkání do posledního poslechu, který probíhá při dopisování těchto řádků, byl pro mne jeden každý z nich zážitkem srovnatelným se středověkou inkviziční torturou, nemohu prostě dát nic lepšího než to nejhorší hodnocení, jaké je vůbec možné.

Ptáte se, co bych Chernobor poradil, pokud by na to přišlo? Věc zcela zásadní – zavřít se do zkušebny a cvičit, cvičit a ještě jednou cvičit, sehrávat se, ne honem rychle něco vydávat a cpát se na pódium, protože s tímhle přístupem si akorát utrží ostudu… což už se s demem “Koloběh Luny” bohužel částečně stalo. Dále naučit se své nástroje lépe ovládat, především si je umět naladit; obrnit se soudností a neřídit se stylem, že jakýkoliv hudební nápad, který člověk dostane, je dobrý nápad. A v neposlední řadě, když je tohle splněno, dát svou tvorbu před nějakým zveřejňováním dát ohodnotit někomu nestrannému, kdo ji dokáže rozumně zkritizovat (ať už pozitivně či negativně), a vzít v potaz jeho připomínky; hlavně nedávat muziku hodnotit svým přítelkyním a rodičům, protože ti vždycky řeknou, že je to super. Možná si řeknete, že mně se to kecá; já samozřejmě vím (a to i z vlastní zkušenosti), že to není prdel udělat opravdu dobrou hudbu a že je to mnohdy dřina, ale pokud chtějí být Chernobor (a mladé kapely obecně) dobří, zadarmo to není. Pokud si někdo myslí, že je to zbytečné, nebo se mu do toho nechce, protože je přesvědčen, že bude veledíla z rukávu, věřte mi, že to nemá cenu… posluchačům tím ušetří traumatický zážitek, sobě ostudu a mně práci s podobnými nelichotivými recenzemi…