 |
|
Země: Česká republika Hrací doba: 22:44 Odkazy:
|
Formací – ideálně jednočlenných – které se obrací za zlatým věkem pravověrného black metalu a i v dnešní době do světa pouštějí zašpiněné garáže, je nepřeberné množství. A přece se stále vynořují další a další projekty s tím samým záměrem. Jeden takový, Behewrath, se před nějakou dobou vyskytl i v Litomyšli a aktuálně vypustil svůj první demosnímek. Už samotný jeho název dostatečně výmluvně říká, oč zde půjde – jmenuje se totiž „Grim Echoes of the North“.
Samotný poslech žádná velká překvapení nepřinesl, protože se skutečně jedná o black metal v ortodoxně primitivní formě, jež jaksi odmítá přijmout skutečnost, že rok 1990 už je dávnou v trapu. Očekávat jakoukoliv originalitu není na místě, ale už jen z prezentace Behewrath je na první pohled patrné, že o nic takového autorovi ani nešlo, naopak je nepřehlédnutelné, že „Grim Echoes of the North“ vzniklo se zcela jasnou vizí znít co nejvíce raw. Výsledek tomu odpovídá, tudíž se posluchači mohou těšit na dvacet minut (rozdělených do čtyř stop) mrazivého riffování se zastřeným soundem – v té nejkrystaličtěji pravověrné podobě.
Předpokládejme na chvíli, že nikomu z nás nevadí fakt, že Behewrath ani náznakem nepředvádí nic, co by tu už nebylo v minulosti, a pojďme si povědět, jak si na tom „Grim Echoes of the North“ stojí v kontextu blackmetalové syrovosti. Asi to nejlepší, co demosnímek nabízí, je sound, jelikož ten je skutečně správně „grim“ a jeho zaslepená špinavost je natolik zpátečnická, až je to vlastně docela sympatické. Jistý feeling ten zvuk má, takže proč ne.
O něco slabší je to už se samotnou hudební stránkou resp. skladatelskými schopnosti. Některé riffy jsou docela povedené a daří se jim vcelku přesvědčivě navodit náladu zatuchlé kobky. Zejména v těch nejpomalejších momentech se mi to líbí – jako důkaz mohou posloužit jisté pasáže hned úvodní titulní skladby. V těch rychlejších momentech se jakákoliv atmosféra vytrácí na úkor zběsilosti, ale dejme tomu, že i s tím se dá žít. Trochu mě už ale dráždí, že některé jiné riffy jsou naopak trochu jalové a vůbec mě nebaví. V tomto ohledu vede třetí song „Towards the Valley of Nothingness“.
Největší slabina „Grim Echoes of the North“ ovšem tkví jednoznačně ve vokálu. Helvete – jak si onen jediný člen Behewrath říká – v některých momentech, byť to není často, dokáže rozehrát relativně poctivé zlo po instrumentální stránce, avšak zpěv mu příliš nejde, což dojem z demíčka značně sráží. Hudbu by šlo bez nějakých větších cavyků nazvat poctivým a snad i sympatickým průměrem, který se dobře poslouchá a není nutno jej a priori odsuzovat, ale vokál je… no, velmi špatný.
Vzato kolem a kolem se nejedná o nic výjimečného, a když to neuslyšíte, nic se nestane. Behewrath by nyní měli věnovat pozornost pouze ortodoxní vyznavači žánru, ale hádám, že právě jim má být „Grim Echoes of the North“ určeno. Jenže na druhou stranu, ani z jejich pohledu nepůjde o nic zvláštního, před čím by bylo nutno se klanět.
