Archiv štítku: demo

Enema Shower – In the Name of Sadism

Enema Shower - In the Name of Sadism
Země: Slovensko
Žánr: grindcore
Datum vydání: červenec 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. We Are the Rats in Your Cunt
02. I Fucked a Pornstar
03. Bondaged in Barbwire
04. Be My Toilet

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Enema Shower

Cesty hudebního undergroundu jsou nevyzpytatelné a rozbíhají se do všech myslitelných zákoutí. Všechno, co si jen dokážete představit v rozmezí od intelektuálních avantgardních experimentů až po totální výplachy z audio chlíva, zde najdete. K jakému spektru má blíže předmět našeho dnešního povídání, to dozajista velmi přesně odhadnete sami už jen dle jeho romantického názvu “In the Name of Sadism”. Jasně, je to avantgarda…

Vzhledem k tomu, že poslední dobou bohužel zjišťuji, že čím dál tím méně lidí zvládne pochopit nadsázku nebo ironii, tak jen pro jistotu – aniž bych chtěl milého čtenáře podceňovat – dodám, že poslední věta předchozího odstavce byl samozřejmě vtip. Enema Shower drtí brutální a nekompromisní goregrind, který se v odborných kruzích nazývá prasopal. Než se ale vydáme prozkoumat všechna zákoutí hudebního umění kapely, dáme si ještě malé historické okénko…

Začněme s tím úplně nudně a formálně. Enema Shower je goregrind ze Slovenska, kapela funguje od roku 2008 a aktuální počin “In the Name of Sadism” je jejím třetím demáčem. Tím pádem se člověk ani nemusí moc stydět, pokud o skupině neslyšel, což asi neslyšel, pokud není extrémní šílenec do demáčového grindcoru. A klidně se přiznám, že to já osobně nejsem, tudíž jsem s předchozími nahrávkami “The First Enema” a “XXX” neměl tu čest. Na závěr historického okénka by se ještě možná slušelo dodat, že Enema Shower aktuálně chystají i dlouhohrající prvotinu.

Nudnou část máme za sebou, takže teď o té muzice, jak jsem sliboval výše, ne? No, s pravdou ven, vlastně to ani není moc potřeba, jelikož už se tak stalo. Že jste si nestačili všimnout? Dobrá, tak pojďme ještě jednou – Enema Shower hrají goregrind. Tečka. Podobné žánrové vypálovaky jsou totiž tak lehce popsatelné, že stačí napsat jen žánr, řečeno na hulváta je to všechno na jedno brdo. Až takhle jednoduché to je. Netvrdím, že je to špatně, jenom to prostě tak je. Je to takové specifikum tohoto žánru, ale samozřejmě není jediný – třeba já osobně jsem fanda doom metalu, kde je to v zásadě stejně a do jisté míry se ctí určitá forma a daný přednes. Tady je to to samé – řeknete grindcore a hned víte, na čem jste. Je ale nutné dodat, že u obdobných záležitostí stojí na prvním místě především pobavení sebe sama i posluchačů (návštěvníků koncertu) a také tak je k tomu nutné přistupovat, prostě žádné velké umění, ale hudební extrém podaný s nadsázkou a patřičná stylizace (viz přiložená fotka – také hovoří za vše).

Pokud by to ale nikdo náhodou nevěděl, na čem jste, když se řekne goregrind, tak to vezmeme trochu pomaleji. “In the Name of Sadism” nabízí osm a čtvrt minuty hudebního náseru. Žádné velké přemýšlení, Enema Shower nasadí tempo a hoblují brutální grind. Je to v pohodě, bezezbytku to splňuje veškerá specifika svého stylu, a pokud vám nevadí, že jste přesně tohle samé už nejspíš x-krát slyšeli někde jinde, tak proč ne. Nicméně vzhledem k povaze muziky je asi docela zřejmé, že cílovka Enema Shower nebude nikde jinde než ve skalních příznivcích grindu a právě pro ně “In the Name of Sadism” splňuje veškerou “normu”, byť je tohle přesně ten druh muziky, která je mnohem víc koncertní než poslechová. Pro normálního smrtelníka je to přece jenom asi moc velký underground a kromě uvození písniček hláškami z (asi) filmů (skoro bych si i vsadil, že začátek “Bondaged in Barbwire” je z kultovního “The Incredible Torture Show”, známého rovněž jako “Blood Sucking Freaks”, v Čechách pod názvem “Divadlo hrůzy”) moc záchytných bodů nenajde. Bicí sypou, kytara i basa sypou, vokál extrémní, jak zákon káže – a to je, milé děti, všechno…


Paths – I Turn My Body from the Sun

Paths - I Turn My Body from the Sun
Země: Kanada
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 15.4.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Od úplně prvního demosnímku právě začínající kapely většinou moc velká očekávání nemáte, což je docela logické, ale když se ke mně dostal počin “I Turn My Body from the Sun” jednočlenného psychedelic black metalové projektu Paths z Kanady pod vedením jistého Michaela Taylora, jehož předchozí výčet kapel je navíc taktéž na nule, stejně jsem si z nějakého důvodu tak nějak říkal, že v tomhle případě by mohlo jít o hodně dobrou záležitost a na poslech se docela těšil. Snad za to mohl nejen žánr, protože black metal křížený s psychedelií můžu vždy a všude, ale i excelentní obálka v nádherně tripových barvičkách…

A když jsem “I Turn My Body from the Sun” opravdu pustil, hned od prvních vteřin zavládlo obrovské nadšení, protože úvod první kompozice “As Flies in Honey” je totiž opravdu úžasná věc. První dvě minuty, nesoucí se v pomalu gradujícím rituálním psychedelickém oparu s výraznou rytmikou a mluveným slovem, bych se ani v nejmenším nebál nazvat hudební fantazií. Jenže po těchto dvou minutách se “As Flies in Honey” zlomí, začne konečně hrát metal a hudba Paths přestane být tak silná, přestane být i psychedelická a zbytek písně vlastně zní skoro jako Agalloch s horším zvukem a ne tak dobrými nápady a kvalitní atmosférou.

Zbylé skladby jsou naštěstí ve své metalové složce, která drtivě převládá, o poznání lepší, některé momenty jsou opravdu dobré a místy objeví i nějaká ta psychedelie, například taková “Psychical Misanthropy”, jež chvílemi hodně vzdáleně připomíná Negative Plane, kteří si zrovna zapomněli vzít drogy. Opravdu zajímavá atmosféra se ovšem objeví až v závěrečném rozmáchlém opusu “I Turn My Body from the Sun”, jemuž jistá síla upřít nejde. Přesto však už nic dalšího nedokáže navázat na fenomenální rozjezd úvodního songu.

“I Turn My Body from the Sun” ale ani tak není špatným počinem, a pokud vezmeme v potaz, že jde o úplně první věc úplně nového projektu (vznik letos), je to vlastně i dobré a i přes jisté dětské nemoci toto demo věští dost zajímavý potenciál do budoucna.


Khristenn Corpse – Bloodmiracle

Khristenn Corpse - Bloodmiracle
Země: Venezuela
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: prosinec 2010
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Khristenn Corpse

Upřímně se musím přiznat, že když jsem o Khristenn Corpse slyšel poprvé, tak jsem si myslel, že je to prostě vtip. Což o to, na tom, že kapela pochází z Venezuely, by nic zas tak zvláštního nebylo, byť je to z našeho evropského pohledu pořád trochu exotika, ale jednoduše jsem tak nějak netušil, co si mám myslet o skupině, která sama sebe a zjevně zcela dobrovolně (mně to přijde spíš odpuzující) častuje škatulkou “melodic porn black metal”. Zaslouží si to vůbec nějaký komentář? Stručně řečeno, pokud se nemá jednat o nějakou parodii, ale o vážně míněnou tvorbu, tak mi přijde zpívat o péčku v rámci black metalu diplomaticky řečeno hodně zvláštní. Nicméně, pojďme se na ten zázrak podívat…

Demosnímek “Bloodmiracle” vyšel koncem roku 2010 a obsahuje celkem pět válů. Ačkoliv člověk od demíčka mladé kapely ze země, kde metalová muzika není na denním pořádku, neočekává nějaké technické zázraky, zvukově je to naprosto v pohodě a poslouchat se to dá. Úvod obstarává intro “Liturgy for the Depraved Born”, jež zní přesně tak, jak by člověk od klávesového black metalu čekal, ale nemám s tím problém. Tím nejzajímavějším na “Bloodmiracle” je dvojice regulérních songů “The Merrick Postlude” a “Deep Heaven Extinction”, které jsou – vlastně trochu překvapivě – docela solidní a poslouchatelné. Řeknu to upřímně, dle výše řečeného jsem očekával opravdu mocný průser, ale oba vály se dají zvládnout bez psychické újmy, jedná se o takový žánrový standard bez nějaké vlastní invence, který se ovšem nemusí nějak extra stydět, ačkoliv na druhou stranu nic objevného nepřináší. Ale přece jenom se jedná pouze o demíčko, takže člověk nemusí být úplně přísný, a navíc – i když to vzhledem k datu vydání už nemusí být příliš relevantní – lze prohlásit, že jakýs takýs potenciál pro možný růst tam je.

Poslední dvě položky tracklistu jsou dva živáky, jejichž smysl mi uniká, protože zvuková kvalita je absolutně neposlouchatelná a v tom bordelu není slyšet vůbec nic. Zbytečnost, nebrat.


Paysage d’hiver – Das Tor

Paysage d'hiver - Das Tor
Země: Švýcarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Kunsthall Produktionen

Hodnocení:
H. – 9/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

První pohled (H.):

Existuje jen nemnoho skupin, jejichž tvorba pro mě znamená víc než jen hudbu, avšak švýcarští vesmířani Darkspace bezesporu patří mezi ně. Proč jejich jméno zmiňuji v souvislosti s Paysage d’Hiver je asi vcelku zřejmé – členové Darkspace sice příliš vedlejších projektů nemají, ale právě Paysage d’Hiver je jedním z nich. Konkrétně se jedná o jednočlenný počin Tobiase Möckla, známého taktéž jako Wroth nebo Wintherr.

Co se konkrétně Paysage d’Hiver týká, v jeho rámci se Wintherr prezentuje takřka totožným výrazivem jako v případě Darkspace, čili black metalem vyhnaným do největšího extrému s neskutečně hutnou atmosférou a obrovským tlakem, který posluchače drtí dlouhé a dlouhé minuty monotónní hudební apokalypsy, to vše navíc výraznou měrou kořeněné ambientem. Budeme-li se bavit konkrétně o “Das Tor”, které jen tak mimochodem vyšlo pouze na kazetě v limitaci 300 kusů, asi největší rozdíl oproti tvorbě samotných Darkspace je mnohem syrovější zvuk a ještě monotónnější a delší kompozice. Například hned úvodní “Offenbarung” přesahuje hranici 24 minut, nicméně v případě podobných hudebních atmosfér se ten čas měří poněkud jinak. Má-li totiž podobná záležitost tu správnou moc vtáhnout posluchače dovnitř, pak se na první pohled obludná délka smazává a zbude jen ona zmiňovaná neuvěřitelně hypnotická atmosféra. A “Das Tor” takovou sílu rozhodně má, protože ačkoliv tento monolit trvá téměř astronomických 80 minut ve čtyřech skladbách, nijak jsem se při poslechu ani jednou nenudil – čistě z toho důvodu, že se jedná o natolik konsternující, hluboký a působivý zážitek, že na něco podobného není vůbec čas.

Rozhodně se nejedná o hudbu pro každého, ve skutečnosti se vlastně jedná o hudbu jen pro velice úzký okruh lidí, kteří jsou schopní a ochotní na podobnou hru přistoupit, pokud ovšem patříte mezi takové, rozhodně s poslechem neváhejte. Při nekonečném čekání na čtvrtý opus samotných Darkspace je tento demosnímek nejlepší možnou volbou.


Druhý pohled (Zajus):

Oproti kolegovi výše nejsem znalcem tvorby Darkspace a k “Das Tor” jsem se tak nejprve dostal až po jeho doporučení. K mému překvapení jsem na nejnovější počin v diskografii Paysage d’Hiver v minulých týdnech však narazil na více místech, než by tomu bývá u takto extrémního žánru zvykem. “Das Tor” jednoduše zaujalo množství lidí, včetně takových, kteří extrémnímu metalu příliš neholdují.

Důvod bude nejspíše spočívat v kvalitě samotné nahrávky. “Das Tor” je album velice podmanivé. Hodina a dvacet minut strávená v jeho náruči uteče rychleji než by posluchač čekal, stačí se jen nechat unášet horou hluku, kterou album produkuje. Přitom je recept velmi jednoduchý. Nekonečné, místy takřka neslyšitelné blast beaty, atmosferická vrstva kytar doplněná o druhou, pomalejší a melodičtější linku, výrazné (někdy až teatrálně dramatické) klávesy a občasný vstup utrápeného vokálu. To vše prolnuté občasným zpomalením a nenápadným, i když zřetelně slyšitelným rytmem bicích.

S tak málo ingrediencemi dokázal Tobias Möckl uvařit skvělé album, které nenudí ani desetinu hrací doby. Důležité je však zmínit, že na “Das Tor” je potřeba nahlížet jako na album ambientní, nebo jako na ambientně pojatý atmosferický black metal. Pro posluchače, kteří bez corpse-paintu nevylezou z domu, toho myslím “Paysage d’Hiver” moc neudělá. Za pokus to ovšem stojí.


Into Darkness – Into Darkness

Into Darkness - Into Darkness
Země: Itálie
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: březen 2013
Label: Hellthrasher Productions
Původní vydání: říjen 2012, Unholy Domain Records

Tracklist:
01. Into Darkness
02. Shadows
03. Nemesis: Star of Catastrophe
04. Levy 9’s Death

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Pokud by se hlasovalo o nejvíc klišé jméno všech dob, kapela s názvem Into Darkness by jistě stála ve frontě největších favoritů. Pokud si někdo vybere takovéhle jméno, je zřejmé, že má buď nedostatek fantazie, aby vymyslel něco méně předvídatelného, nebo chce mermomocí deklarovat svou příslušnost ke staré škole. V tomto případě se naštěstí jedná o tu lepší možnost, čili tu druhou, ale to trochu předbíháme, jelikož si nejprve musíme říct, co jsou tihle Italové vlastně zač. Pokud jste o této skupině až doposud neslyšeli, nemusíte zoufat, já taky ne, přičemž ani já, ani vy se za to nemusíme stydět, jelikož Into Darkness toho za sebou moc opravdu nemají. Stejnojmenný demosnímek “Into Darkness”, který je předmětem dnešní recenze, je totiž vůbec prvním počinem kapely. V říjnu loňského roku vyšel na kazetě, v prosinci na vinylu a nyní, v únoru roku letošního, doputoval i na drážky CD nosiče. Konec, tečka, to jest celá prozatímní historie Into Darkness.

Zajímavostí je, že ze tří čtvrtin tvoří sestavu Into Darkness představitelé toho něžnějšího z obou pohlaví, ačkoliv podle growlingu, který vyluzuje dívčina s romantickým jménem Doomed Warrior, by o tom mohli někteří pochybovat. Samotný demáč “Into Darkness” ovšem vznikl ještě ve třech lidech, čili podíl ženských je na nosiči ze dvou třetin. Co ovšem očekávat od samotné muziky? Chytré internetové stránky a také promo materiály šířené firmou hovoří death/doom metal – a musím uznat, že je to opravdu trefné…

Pokud by se náhodou našel někdo, kdo neví, co si má pod pojmem death/doom představit, je to vcelku jednoduché. Máme tu dvě polohy – tou první jsou pomalé záhrobní riffy, které se táhnou jak sopel z nosu, a do toho pár úsporných melodií pro tu správnou atmosféru, čili ta doomová složka; tou druhou jsou brutální death metalové výjezdy, rychlá palba a chrastivé riffy. Na závěr to zalijte hodně dřevním zvukem, který jako by vypadl z doby před dvaceti lety. Tak ostatně zní celé demo, i hudebně – kdyby mi ho někdo jen tak pustil a já nevěděl, o co se jedná, z fleku bych to tipnul na nějakou zapadlou záležitost z první půlky 90. let.

Klíčovou otázkou ovšem zůstává, jestli se Into Darkness podařilo tenhle koktejl ze staré školy namíchat tak, aby šlo o zábavnou záležitost. A v tomto případě musím uznat, že kapela opravdu zacílila do černého. Možná se mi “Into Darkness” jen trefilo do nálady, jelikož poslední dobou poslouchám spíše různé avantgardní zkouřenosti a tvrdou elektroniku, ale nemůžu si pomoct, tahle oldschoolová nálož mi prostě přišla k duhu. Jasně, není to nic vůbec nic originálního, to v žádném případě, ve svém jádru je ta muzika vlastně stejně neobjevná jako samotný název skupiny, ale je znát, že slečny i chlapec moc dobře vědí, co chtějí hrát, drhne jim to kvalitně a hezky od podlahy, takže proč ne. Atmosféra pomalých částí je hutná jak močál, death metalové ataky jsou zase patřičně drtící, takže to, co člověk od téhle muziky čeká, je přesně na svém místě.

Úvodní a také nejdelší “Into Darkness” se rozjíždí předlouhou pomalou úvodní pasáží, v níž Into Darkness znějí jako čistokrevný doom, až člověku místy přijdou na mysl My Dying Bride v jejich nejranějším období, očekávaný death metalový náhul se dostaví až po pěti minutách. Speciálně bych v tomhle songu vyzdvihnul kytarové melodie, jež jsou jednoduše skvělé. Zmiňoval jsem sice jméno britské doom metalové veličiny v rámci jedné pasáže, nicméně jako celek mi muzika Into Darkness připomíná jinou veličinu, a sice mocné Holanďany Asphyx, protože to byli právě oni, kdo svého času přišel s kombinací kulervoucího death metalu a pomalých záhrobních riffů, jen s tím rozdílem, že Into Darkness mají o něco větší podíl těch pomalých momentů.

Dvojka “Shadows” je asi tou nejvíce death metalovou položkou “Into Darkness”. Některé riffy jsou parádně chytlavé, vyloženě záhrobní tempo se neozve, v závěru se navíc objeví výborné řezavé sólo. Oproti tomu “Nemesis: Star of Catastrophe” je přesný opak a po celou svou dobu jede v pomalém tempu, navíc hodně dobře graduje. Povětšinou pomalejší je i “Levy 9’s Death”, ale i ona je opatřena povedenou gradací. Po první polovině v rytmu umíráčku nastoupí střední tempo a povedené melodie, které pomalu přecházejí v melodické sólo, s nímž “Into Darkness” končí. Ve zkratce řečeno jsou všechny čtyři songy dobré a ukazují, že i když Into Darkness originální produkcí opravdu neoplývají, potenciál mají nesporný.

Jak jsem již zmínil, možná je to dáno i mým současným rozpoložením, kdy jsem si už relativně dlouho neposlechl pořádnou dřevní záležitost, nicméně Into Darkness se mi se svým demosnímkem skutečně trefili do noty, a ačkoliv jsem tomu zpočátku sám moc nevěřil, nakonec mě “Into Darkness” hodně baví a musím uznat, že Italové velmi příjemně překvapili. Jsem dost zvědavý na případné další počiny.


Vyzj – Příchod Zeleného

Vyzj - Příchod Zeleného
Země: Česká republika
Žánr: folk metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Temná Noci
02. Jeho příchod
03. Žalozpěv
04. Dubová tvář
05. Súmrak

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Vyzj

První pohled (Ježura):

Pravidelnému nebo jen občasnému čtenáři Sicmaggot asi nezůstala skryta skutečnost, že se některý z redaktorů čas od času ujme hodnocení demonahrávek z dílny kapel či projektů, které mohou být všelijaké, ale rozhodně ne časem prověřené. A přesně do téhle kategorie spadá i jednočlenný projekt Vyzj z jihovýchodní Moravy, konkrétně z Vizovic. Demo nesoucí název “Příchod Zeleného” je vskutku první dílem, kterým se může Vyzj pochlubit, a v následujících řádcích se pokusím nastínit, jestli je to chlouba oprávněná, či nikoliv.

Sám autor označuje svoji hudbu jako atmosférický folk metal, a jelikož se mi nechce rozjíždět pofidérní škatulkovací teorie, nechám to tak, protože je to v zásadě výstižné. Bylo by však mylné domnívat se, že se za tím skrývá atmosférično black metalového charakteru, které by někomu bez povědomí o samotné hudbě mohlo vytanout na mysli. Realita totiž ukazuje, že jde z větší části o vcelku minimalistický a zadumaný folk až neofolk zlehýnka okořeněný lokálním melodickým výrazivem, do kterého občas promluví jednoduchá zkreslená kytara, dodávající celku spíše na hutnosti, než aby byla jeho určujícím prvkem. Zkrátka je tam toho metalu pomálu a kdo čeká nějaké to peklo s folkovým podmazem, dost určitě odejde s prázdnou.

Co se zvuku týče, na poměry dema a domácí produkce jde o velmi zdařilý výsledek, kterému nelze mít za zlé jisté zřetelně slyšitelné nedokonalosti, z nejvýraznější je asi dosti rozporuplné nazvučení programovaných bicích a lehký odér jisté umělosti, která místy odhaluje, jak jsou některé pasáže zbytečně prosté a k opravdu dobrému posluchačskému zážitku jim něco chybí. Tím se ovšem pomaličku dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, tedy vlastní kompoziční úrovni celého dema. Ta je, obecně řečeno, kolísavá. Na jednu stranu “Příchod Zeleného” umí nabídnout příjemné a slušné zpracované nápady, které se bez uzardění dobře poslouchají, a potěší i celkem vkusně zpracovaná gradace, na druhou stranu však zamrzí pár zbytečně triviálních melodií (především ve skladbě “Temná Noci”), několik instrumentálních linek, které vyloženě žadoní o nápaditější zpracování, a další drobnosti či jednotliviny, které celku moc nepřidávají. Je však třeba mít na paměti, že toto jsou faktické výhrady, které neberou ohled na skutečnost, že co se hudební tvorby týče, Vyzj toho za sebou nemá mnoho (vznik prvních fragmentů se datuje k roku 2010, přičemž je zřejmé, že nejen hudbou je člověk živ), takže se snad nepletu, když toto souhrnně označím jako důsledek skladatelské nevyzrálosti a snad i hráčských limitů (pouhá spekulace). A není třeba dodávat, že toto jsou kategorie, ve kterých se začínající umělec může jedině zlepšit.

Jak se to projevuje v praxi? Paradoxně zdaleka ne tak tragicky, jak by mohly předchozí řádky napovědět. Pětiskladbové a bezmála půlhodinové demo se od okamžiku, kdy se posluchač naladí na jeho frekvenci, poslouchá velmi příjemně, a když nejde o vyloženě a cílevědomě pozorný poslech, většina z vypíchnutých negativ tak nějak zapadne a nepůsobí kdovíjak rušivě. Realitou však zůstává jakýsi nedostatek výrazných a zapamatovatelných momentů, které by dodaly celku nějakou hmatatelnou formu. Ano, vím, že jde o vesměs poklidnou a atmosférickou záležitost, ale nechci prosím slyšet, že by to nešlo. Co se kvality jednotlivých skladeb týče, nemohu říct, že by se zde nacházeli nějaké vyloženě špatné nebo vyloženě dobré. Pohybujeme se zde mezi průměrem a nadprůměrem s tím, že někde se zadařilo více a někde méně. Asi nejlepší mi připadá v pořadí druhá “Jeho příchod”, kde se podařilo minimalizovat většinu zmíněných negativ, a pozitiva zde vynikají asi nevýrazněji. V paměti mi ulpěla rovněž poměrně zdařilá devítiminutovka “Dubová tvář”, kterou však dost sráží použití motivu Vivaldiho “Jara”. Smysl tohoto kroku sice chápu, ale mnohem působivější by byl jen lehký náznak notoricky známé melodie. V tomto provedení jinak i docela zajímavý nápad bohužel působí jako ukázková pěst na oko. Zbylá dvojice “Temná Noci” a “Žalozpěv” má své klady i své zápory, na dříve jmenované však více či méně ztrácí. A krátké outro “Súmrak” snad ani jako regulérní skladba hodnotit nejde…

Jak vyplývá z recenze, demo “Příchod Zeleného” trpí řadou dětských nemocí a v současné podobě nelze hovořit o kdovíjakém objevu domácí hudební scény. Přesto ale rozhodně patří k tomu lepšímu, co tato scéna produkuje, i v nejširším kontextu jde o lehký nadprůměr a každopádně stojí za poslech nebo dva. Navíc si troufám tvrdit, že pokud Vyzj do budoucna zapracuje na svém hudebním výrazu, je docela dobře možné, že se dočkáme velmi zajímavého počinu. Ten aktuální je toho opatrným příslibem.


Druhý pohled (H.):

Z demosnímku “Příchod Zeleného” od nového vizovického projektu Vyzj mám poněkud rozporuplné pocity. Předně musím říct, že po technické stránce s nahrávkou nemám sebemenší problém, snad i proto – a také vzhledem k tomu, že se Vyzj již od začátku prezentuje velmi solidně – není žádný důvod snižovat nároky ve jménu nezkušeností a prvních počinů – i tak ale notná část “Příchodu Zeleného” obstojí se ctí, což je samozřejmě pozitivní. První dvě skladby mne opravdu baví – úvodní “Temná Noci” má i přes poněkud monotónnější vyznění, postaveném na jednom motivu, příjemně podmanivou atmosféru a líbí se mi; druhá “Jeho příchod” je pak asi nejlepší položka celého dema, zejména její první část. Po chvíli, co se píseň trochu rozjede, nabídne bez přehánění opravdu výtečnou pasáž (cca 00:40-02:00), která je z mého pohledu absolutním vrcholem “Příchodu Zeleného”.

Jenže první dva kusy nastaví dost slušnou laťku a zbylé tři písničky už na ni prostě nedosáhnou. “Žalozpěv” není zlý, ale je dost nevýrazný a moc jsem si z něj neodnesl. “Dubová tvář” se zpočátku tváří, že by opět mohla zvednout náladu a z větší části se jí to vlastně i daří, jenže mě neskutečně irituje citování jedné slavné klasické kompozice (snad ani není třeba říkat které) v závěrečné třetině. Nic proti původní skladbě samozřejmě nemám, ale když pominu, že ani samotná ta citace není z mého pohledu příliš košer, tak ten zlom je prostě neuvěřitelně násilný a mně osobně ta pasáž vůbec nesedí jak ke zbytku “Dubové tváře”, tak i do vyznění celého dema. Díky tomu naneštěstí nejsem schopen píseň “uznat”. Závěrečné krátké outro “Súmrak” už pak člověka v ničem nevytrhne.

Přestože by se nyní mohlo zdát, že je Vyzj na odstřel, není to tak úplně pravda, protože “Temná Noci”, “Jeho příchod” a první “polovina” “Dubové tváře” ukazují, že zde nějaký potenciál a talent určitě je. Pokud by “Příchod Zeleného” obsahoval jen první dva songy (nebo tři, ale “Dubová tvář” by musela být useknuta o závěrečné dvě minuty), určitě bych dal palec nahoru a ještě těšil se na další tvorbu. Takhle je to z mého pohledu bohužel jen za 6 (i když i to je stále nadprůměr, na to pozor), protože tam jsou mouchy, které mi dojem citelně sráží, ale věřím, že pokud se autorovi podaří na příštím počinu vyextrahovat z “Příchodu Zeleného” jen to dobré, mohla by to být velmi zajímavá muzika…


Chernobor – Koloběh Luny

Chernobor - Koloběh Luny
Země: Česká republika
Žánr: folk metal
Datum vydání: 18.8.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Bitva
02. Hej, Slovane!
03. Koloběh Luny

Hodnocení: 1/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Chernobor je nová mladá folk metalová kapela z Prahy, která relativně nedávno vydala svůj první demosnímek s názvem “Koloběh Luny”. Původně jsem chtěl začít recenzi slovy, že vlastně ani nevím, co mě přimělo si tento počin vzít na recenzi, ale problém je, že to vím – dostal jsem jednoduše chuť na článek, v němž bych mohl uplatnit tuny hovězího humoru, infantilních hlášek, užít si strefování se do kapely a radostně si pod rouškou takzvaně anonymního internetu nekonečně z někoho utahovat. Jak známo, k těmto činnostem se nejlépe hodí nahrávky skrz naskrz špatné (logicky, člověk asi těžko bude veřejně potápět něco, co se mu líbí), což “Koloběh Luny” splňuje až nepříjemně moc. Nakonec sice zvítězilo rozhodnutí pojmout recenzi v relativně solidnějším duchu (na naše nepříliš profesionální poměry, samozřejmě), ale ani tak nemusíte čekat, že by se mladíkům z Chernobor dostalo nějaké pozitivní kritiky.

Dobrá tedy, začněme… v čem je vlastně problém, že je “Koloběh Luny” tak špatné? Především v tom, že celá ta muzika je úplně mimo a vůbec neladí, každý nástroj si hraje, co chce, dohromady vše zní naprosto chaoticky, nesourodě a při vší úctě naprosto blbě. Já osobně proti disharmonii v hudbě nic nemám, naopak ji mám v některých případech velmi rád, ale musí to být případy, kdy to tak hudebníci hrají opravdu vědomě a s nějakým účelem; zde se jedná možná tak o neschopnost nebo velice zarážející diletantství… možná i o kombinaci obojího. Každopádně jsou výsledné písně na poslech doslova nepříjemné a rozladěnost všech nástrojů (kterých je přehršel – to je přece folk!) a zpěvů (hlavně těch extrémních) neskutečně tahá za uši, což je u folk metalu, který se evidentně snaží být chytlavý, hodně zásadní problém. Počin je navíc na demo vybaven docela solidním zvukem, jenž ovšem paradoxně Chernobor tluče další hřebík do rakve, která je už tak silně přitlučená zoufalou hudební náplní, protože právě díky němu mnohem více vynikne, jak moc špatně a jak moc mimo je to celé zahrané. Bicí znějí jako okopávání brambor, ne jako hra na bicí; kytara je naprosto nudná a nezajímavá, ovšem s výjimkou pomalejších rádoby atmosférických vyhrávek, které jsou těžce retardované; folkové nástroje mají opět stejný problém jako ony vyhrávky a vlastně jako komplet celé demo – znějí nějak úplně “vedle”, není tam žádná harmonie nebo melodie, spíše jen jejich parodie. A zpěv? Inu, řev je nezajímavý a spíše otravný, čistý zpěv, který sem tam probleskne, nabízí to jediné, za co si Chernobor nezaslouží vystřelit na měsíc… ale to je s prominutím trochu málo.

Celá věc mi přijde o to vtipnější, že Chernobor sami o sobě prohlašují, že ve své tvorbě uplatňují znalosti hudební teorie. To zní sice hezky, ale ve světle toho, že si ani neumí pořádně naladit nástroje, to vyznívá poněkud úsměvně. A nutno říct, že je to spíše úsměv v podobě hodně jízlivého úšklebku… který má ostatně člověk na tváři v průběhu poslechu z vícera důvodů. Těžko říct, co přimělo Chernobor k tomu, aby něco takového vypouštěli mezi lidi, snad snaha mít venku nějaký rádoby počin stůj co stůj za každou cenu nebo (v tom horším případě) zoufalý nedostatek jakékoliv sebekritiky a sebereflexe, nicméně “Koloběh Luny” zní spíše jako splácanina stvořená přiopitými dětmi předškolního věku, ne začínající skupinou s nějakými ambicemi. Ať už však Chernobor s tímto demosnímkem měli jakékoliv záměry, měli si jeho vypuštění lépe rozmyslet, jelikož jejich kapelu představuje v dosti nelichotivé podobě a mnoho lidí od nějakého poslechu případných dalších počinů automaticky odradí. Mám-li mluvit sám za sebe, po té mizérii, jakou nabízí necelých 14 minut “Koloběhu Luny”, jsem neměl jinou možnost, než si Chernobor ve své paměti zařadit do šuplíčku “extrémně špatné”… a upřímně se kapela bude muset v budoucnu muset hodně snažit, abych ji přeřadil jinam.

Další záležitostí, jež člověku prostě musí při poslechu vrtat hlavou, je, nakolik je počínání Chernobor opravdu upřímné a nakolik je jejich folk metalové snažení pouhou snahou svézt se na stále ještě neutuchajícím žánrovém trendu. Jak jsem si uvědomil, právě upřímnost a důvěryhodnost se pro mne v tomto stylu stala jedním z klíčových měřítek, ale co se týče Chernobor, rozhodně si nejsem jistý, zdali jim věřit, že je jejich opěvování minulosti opravdu upřímným vyjádřením, nikoliv pouze nutností, protože “si to ten folk žádá”. Jedna rádoby prďácká fotka v lese a jedna potetovaná ruka vrchního kapelníka mě tedy nepřesvědčily ani náhodou, texty plné předvídatelného klišé už vůbec ne. Do hlavy jim samozřejmě nevidím, tudíž těžko soudit, ale navenek jim bohužel příliš nevěřím…

Chernobor

Nyní už však k samotným skladbám. Úvodní “Bitva” je zcela jednoznačně nejhorší, jakýkoliv náznak melodie zní jako naprosté zoufalství, jak již bylo zmíněno výše, vůbec to spolu neladí, jako by každý nástroj hrál něco úplně jiného v úplně jiné tónině a nejspíš i v úplně jiné dimenzi, všechno mimo. Víte, já nejsem kdovíjaký hudební odborník, takže obecně kolikrát nějaké přehmaty nepostřehnu, nicméně zde je to provedení natolik mizerné, že to musí iritovat i člověka, jenž má v uších nasráno. Druhá “Hej, Slovane!” v tomto ohledu není o nic lepší a třeba její začátek je opravdu strašný. Nicméně tato skladba pořád nabízí to jediné, co je na “Koloběhu Luny” k pochvale – dvě linky čistého zpěvu, o nichž se jako o jediných momentech z celého demíčka dá prohlásit, že zní relativně příjemně, zvláště oproti velmi nezáživnému a nudnému (nechceme-li říct přímo špatnému) řevu. Mám ovšem na mysli pouze zpěv, protože hudební podklad stále lítá všude možně, jen ne v nějaké poslouchatelné formě. Poslední titulka “Koloběh Luny” je – překvapivě – opět špatná, byť stále ne tolik jako “Bitva”, přesto mi věřte, že takový poslech na sluchátkách je pořád obrovským utrpením. Navíc fakt, že si Chernobor troufli na více jak sedmiminutový čas, je při jejich schopnostech dost velká odvaha… že délka není vůbec opodstatněná, to snad ani dodávat nemusím.

Jistě někoho napadne, že bych mohl být trochu shovívavý, protože jsou Chernobor mladá kapela a “Koloběh Luny” je jejich prvním počinem, vždyť nikdo učený z nebe nespadl. Oukej, to beru, od prvního dema nezkušených hudebníků samozřejmě neočekávám nějaký dech beroucí opus, který by smetl vše okolo, rozhodně na takovou nahrávku neuplatňuji nároky, které mám na velkou zahraniční skupinu s mnoha alby na kontě, ale problém tkví v tom, že ať přivírám oči, jak chci, prostě z té hudební žumpy nemohu vyhrabat v podstatě nic, co by stálo za to, abych opravdu shovívavý byl a prohlásil, že nějaký potenciál tu cítit je. Já jsem totiž bohužel žádný nenašel, našel jsem pouze počin tak špatný, že jsem to dlouho neslyšel. Opravdu mi to nedělá dobře Chernobor takto veřejně potápět (rozhodně ne tak, jak jsem si před měsícem sliboval, když jsem si recenzi naplánoval) a rozhodně nemám potřebu si na mladé skupině léčit komplexy, ale tím, co hudebníci natočili, si o vznik podobných článků přímo koledují. Na jednu stranu mě docela mrzí, že zrovna já musím být ten zlý, kdo Chernobor takhle odstřelí, ale na druhou mě jímá hrůza, když vidím pochvalné komentáře na Facebooku kapely. Čím více ovšem budou internetoví rádoby posluchači skupinu plácat po zádech, že jí to šlape, tím více si Chernobor budou myslet, že tomu tak vážně je a že vlastně hrají dobře, i když nic by nemohlo být vzdálenější pravdě – a to prosím NENÍ subjektivní hodnocení.

Chernobor

“Koloběh Luny” považuji za velký omyl, který neměl vzniknout… nebo přinejmenším neměl být vypuštěn na veřejnost. Jeho kvalita je totiž extrémně tristní i na poměry debutujících kapel a amatérských dem. Zcela upřímně říkám, že jsem počin poslouchal opravdu mnohokrát a zkoušel v něm doslova hledat alespoň něco, co bych mohl vyloženě pochválit, avšak vzhledem k faktu, že od prvního setkání do posledního poslechu, který probíhá při dopisování těchto řádků, byl pro mne jeden každý z nich zážitkem srovnatelným se středověkou inkviziční torturou, nemohu prostě dát nic lepšího než to nejhorší hodnocení, jaké je vůbec možné.

Ptáte se, co bych Chernobor poradil, pokud by na to přišlo? Věc zcela zásadní – zavřít se do zkušebny a cvičit, cvičit a ještě jednou cvičit, sehrávat se, ne honem rychle něco vydávat a cpát se na pódium, protože s tímhle přístupem si akorát utrží ostudu… což už se s demem “Koloběh Luny” bohužel částečně stalo. Dále naučit se své nástroje lépe ovládat, především si je umět naladit; obrnit se soudností a neřídit se stylem, že jakýkoliv hudební nápad, který člověk dostane, je dobrý nápad. A v neposlední řadě, když je tohle splněno, dát svou tvorbu před nějakým zveřejňováním dát ohodnotit někomu nestrannému, kdo ji dokáže rozumně zkritizovat (ať už pozitivně či negativně), a vzít v potaz jeho připomínky; hlavně nedávat muziku hodnotit svým přítelkyním a rodičům, protože ti vždycky řeknou, že je to super. Možná si řeknete, že mně se to kecá; já samozřejmě vím (a to i z vlastní zkušenosti), že to není prdel udělat opravdu dobrou hudbu a že je to mnohdy dřina, ale pokud chtějí být Chernobor (a mladé kapely obecně) dobří, zadarmo to není. Pokud si někdo myslí, že je to zbytečné, nebo se mu do toho nechce, protože je přesvědčen, že bude veledíla z rukávu, věřte mi, že to nemá cenu… posluchačům tím ušetří traumatický zážitek, sobě ostudu a mně práci s podobnými nelichotivými recenzemi…


Lucifer – Phosphoros

Lucifer - Phosphoros
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.8.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Phosphoros II
02. The Return ov Hannibal
03. Immortal
04. Grunwald
05. Walls ov Uruk
06. Krkonošské lesy

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Lucifer

Budeme-li předpokládat, že by měla recenze začínat nějakou tou úvodní omáčkou o tom, co je ta daná kapela vlastně zač, kolik toho nahrála a co všechno za dobu svého působení zvládla, nebyl by ten úvod v případě Lucifer příliš dlouhý, neboť se jedná o vcelku nedávno začnuvší smečku ze severočeských Semil, přičemž “Phosphoros” je jejím prvním počinem (respektive přesněji řečeno demosnímkem) vůbec. Inu, pojďme na to…

Čistě osobním empirickým pozorováním jsem postupem času v průběhu mnoha let dospěl k názoru, že black metal, ačkoliv se na první pohled tváří jako neortodoxnější a nejkonzervativnější žánr, je vlastně zcela paradoxně žánr ten úplně nejrozmanitější, který jde smíchat úplně se vším a pod nímž se skrývá obrovské množství opravdu vizionářských formací. Na druhou stranu ale (a to je ostatně ten důvod, proč se většina lidí na black metal dívá a priori skrz prsty, avšak nutno dodat, že z určitého úhlu pohledu se mnohdy není moc co divit) nese nálepku black metal i velká spousta opravdových debilit, jež pod praporem samozvaného trve páchají hudební žumpu nulové umělecké hodnoty (čest oněm trve výjimkám!). A co si budeme povídat, zpravidla podobné kraviny vznikají v době, kdy ještě hudebníkům není něco-cet, nýbrž něco-náct. Každopádně takové věci ubírají celému stylu na kreditu. Tím vším chci vlastně trochu kostrbatější oklikou říct, že když mi v přehrávači přistála nahrávka od kapely, jejíž členové se věkově pohybují pod 20 let a která se zároveň na první pohled tváří jako čistokrevná podoba black metalu, moc se mi do poslechu nechtělo, neboť jsem očekával nějakou podobnou prasárnu v polohách spíše neposlouchatelných než poslouchatelných. Snad vás ale nebudu moc natahovat, když řeknu, že v jistých případech se stane, že se očekávání něčeho negativního ukážou být lichá.

Doufám, že všem z vás došlo, že ona nevinná poznámka obsažená v poslední větě předcházejícího odstavce byla mířená právě na Lucifer a jejich téměř půlhodinový počin “Phosphoros”. Ono přestože se tahle záležitost z dálky tváří velmi podezřele – demo, mladá kapela, žánrové zařazení, trochu klišé jméno -, ve výsledku to není vůbec marná věc. Ano, máme tu sice stále dočinění s black metalem klasického střihu, s čímž bych také problém neměl, spíše jsem se trochu obával o jeho provedení, což je právě to nejdůležitější, oč tu běží, avšak ono provedení v podání Lucifer je až překvapivě vkusné a vlastně i do jisté míry opravdu dobré…

Ale nyní už se na to podívejme opravdu konkrétně. O zvuku se příliš nemá cenu bavit, neboť na první demáč přece jen nelze tak úplně uplatňovat nejvyšší technické nároky, tím spíše, že se jedná o black metal, u něhož si člověk nemůže být jistý, jestli špatný zvuk není čistě náhodou uměleckým záměrem. U “Phosphoros” je sound řekněme undergroundovějšího ražení, avšak není to nějaký extrémní kanál, v tomto ohledu je to v pohodě poslouchatelné i pro ucho nenavyklé podzemní produkci. Nějaké rezervy v tomto ohledu jistě jsou (například kopáky jsou dosti zastrčené, což už lze asi jen těžko považovat za umělecký záměr), ale v rámci mezi i možností je “Phosphoros” i po zvukové stránce bezproblémová záležitost.

O poznání více než technické okolnosti a zvuk mne ovšem zajímají samotné skladby (protože jak praví další empirická zkušenost, i se zpraseným zvukem se dají točit skvosty a naopak skvělý zvuk naopak mnohdy alba pohřbívá). I po stránce kompozičních schopností a vytvořené atmosféry si však Lucifer nezaslouží nic jiného pochvalu, jelikož se jim (a teď už jsem se konečně dokopal k tomu, že to říkám na plnou hubu) povedlo stvořit šestici skladeb, která je po většinu hracího času velice dobrá, v některých momentech až výborná. Určitě se vyplatí zdůraznit, že všechny písně jsou pěkně čitelné a mezi sebou velmi dobře rozlišitelné, což u začínajících black metalových kapel rozhodně nebývá samozřejmostí.

Hned úvodní “Phosphoros II” patří k těm výraznějším kusům. Lucifer v ní sice s přehledem střídají klepací pasáže se středním tempem, ale v nepříliš omračujícím schématu, což ovšem ve výsledku nevadí, protože jim to hned od začátku funguje. Po bezmála dvou minutách se navíc spustí vydařený kousek s bez přehánění skvělými vyhrávkami, gradující ve výtečném kytarovém sólu. A jak se později ukáže, právě sóla jsou jednou z nejsilnějších zbraní Lucifer (a to v black metalu není zrovna běžné).

Naopak druhá “Return ov Hannibal” je trochu slabší, ne vyloženě špatná, ale trochu ji sráží až přílišná a zbytečná snaha omílat pouhé dva motivy – hlavní riff ve středním tempu a rychlý refrén. To mi přijde docela škoda, protože dle mého názoru šlo i z této skladby vyždímat více. Sólo je však opět velmi dobré. Oproti tomu následující “Immortal” tím, na co dojíždí “Return ov Hannibal”, netrpí vůbec a jedná se možná o nejpestřejší písničku “Phosphoros” s mnoha zvraty, mezi nimiž nechybí ani příjemně melodičtější pasáž ve středu kompozice.

Poklidné intro otevírá druhou polovinu “Phosphoros” a zároveň čtvrtou skladbu “Grunwald”, člověka zde asi i překvapí využití ženského vokálu. Jeden z kolegů mi sice tvrdil, že falešného, ale já osobně mám v uších takříkajíc nasráno, tudíž s tím nějak výrazný problém nemám (na rozdíl od vokálu v písni následující, ale o tom až za chvíli). Každopádně má “Grunwald” jednu z nejpovedenějších kytarových linek dema a v opozici ke klidnému intru dosti rychlé tempo, jež žene song kupředu s pěknou razancí.

Dosti rozporuplným počinem je předposlední “Walls ov Uruk”. Hudebně se mi píseň líbí a obsahuje i velmi zajímavé momenty, ale nehorázně ji táhne dolů opravdu velice odstrašující čistý vokál, který je moc i na mé ušní ústrojí, v němž je, jak známo, nasráno. Je to škoda, neboť jinak “Walls ov Uruk” špatná také není a ono problematické pění se tam objevuje všehovšudy tuším dvakrát, ale celkově to skladbu sráží na kolena. Tohle je podle mě největší (a asi i jediný opravdový) přehmat “Phosphoros”. Náladu trochu vyspraví alespoň opět povedené sólíčko – tahle disciplína Lucifer evidentně jde sama od sebe.

Závěr se nese v jediné česky zpívané kompozici “Krkonošské lesy”, jíž oba dva kolegové pode mnou zcela po právu vyzdvihují jako absolutní vrchol “Phosphoros” – a já se k nim chtě nechtě musím přidat, protože tenhle vál se prostě povedl na výbornou. Česká lyrika – výtečná, atmosféra – taktéž a ještě víc. Sice se opět jedná o monotónnější věc, ale to je v jistých případech naopak výhoda – a právě tohle ten případ je. Jestli v někom při poslechu předchozích písniček hlodaly pochybnosti, nejpozději “Krkonošské lesy” ho zlomit musí, neboť se jedná o skladbu natolik kvalitní, že se může zcela bez problému měřit i s produkcí mnohem zkušenějších skupin. Atmosféra jak prase!

Jak již bylo jednou zmíněno v první polovině recenze, “Phosphoros” je až překvapivě slušné. Dva o trochu slabší (ale ne neposlouchatelné) kusy jsou vyváženy třemi dobrými a jedním velmi skvělým songem. Ne, že by Lucifer neměli ještě na čem pracovat a co zlepšovat, ale to nic nemění na tom, že “Phosphoros” ukazuje, že rozhodně mají velký potenciál a že se jedná o příslib do budoucna. Pokud to kapela za rok či dva nezabalí (což je u mnoha mladých a potencionálně slibných skupin bohužel dost častý jev, že elán brzy vyprchá), věřím, že mají šanci vypustit do světa i desku, která bude vážně ničit. Českou demo-BM scénu se snažím sledovat relativně zodpovědně, ale nepamatuji, že by mě za posledních pár roků nějaký demáč zaujal více než “Phosphoros”. A to myslím hovoří samo za sebe.


Další názory:

Nebudu lhát. Když na mi H. sdělil, že přijal žádost o recenzi bandy sotva zletilých black metalistů, nasadil jsem dost útrpný výraz v očekávání další hromádky do not převedeného hnoje. Po nějakém týdnu ve společnosti dema s názvem “Phophoros” však beru své neuvážené předsudky zpět a pokorně se za ně omlouvám. On je to totiž vzato kolem a kolem vlastně dost slušný materiál. Přehlédnu-li klasické dětské nemoci prvotních počinů mladých kapel, je tu šest skladeb, z nichž žádná nenutí prchnout k osvědčenému interpretovi a naopak všechny do jedné obsahují nějaký ten zajímavý moment. Samozřejmě, výhrady se najdou. Nemůžu nechat bez povšimnutí třeba za uši tahající duet na počátku skladby “Grunwald” nebo trochu ubíjející opakování jednoho motivu, zvláště patrné v “Návratu Hannibalově” a trochu i v titulní skladbě “Phosphoros II”. Co se mi naopak líbí velice, to jsou vkusné přechody mezi jednotlivými pasážemi skladby nebo zpěvákův vokál (a to prosím i co se týče frázování!). Stranou však nezůstávají ani slušné kytarové vyhrávky, některé riffy a především bicí party, které místy dovedou strčit do kapsy i daleko zaběhlejší žánrově příbuzné spolky. To vše zabaleno do zvuku, který sice napovídá, že se nahrávce nedostalo péče prvotřídního studia, ale na druhou stranu jsem si nevšiml, že by některý z nástrojů nepatřičně vyčníval nad ostatní nebo naopak mezi ostatními zanikal. A vrchol dema? Favority mám dva. Na případném plnohodnotném albu by se rozhodně měla objevit nejen chytlavá hitovka “Grunwald”, ale především závěrečná a česky zpívaná skladba “Krkonošské lesy”, která mi upřímně vyrazila dech. Tak dobrou věc jsem skutečně nečekal a mohu ji s čistým svědomím doporučit! Demo “Phophoros” je dle mého jasným důkazem, že v Lucifer dřímá potenciál, který o sobě zatím dává vědět jen místy, nicméně předestírá slibnou budoucnost. Doufám, že o Lucifer neslyšíme naposledy…
Ježura

Jaké požadavky může recenzent mít na demo nedávno vzniklé kapely složené z mladých muzikantů? Je vůči nim spravedlivé hodnotit jejich tvorbu v konkurenci zkušených kapel? Tyto otázky jsem si musel odpovědět ještě před tím, než jsem začal poslouchat “Phosphoros”, první demo black metalistů Lucifer. Kapela umožnila stažení nahrávky pomocí Bandcampu (kéž by takových bylo víc), a tak jsem dlouho neváhal a pustil se do poslouchání. A byl jsem příjmně překvapen. Prvotně mě zaujal zvuk. Nevím jak vy, ale já bych od prvního dema čekal shluk neidentifikovatelných zvuků a ne takřka profesionální produkci. Jistě by neuškodily lehké kosmetické úpravy (na ozvučení nejvíce ze všech nástrojů dojíždějí bicí, které znějí plechově a navíc jsou dost utopené), ale jako celek není zvuk “Phosphoros” vůbec špatný. Druhou stránkou je technická zručnost muzikantů a i zde Lucifer prošli na výbornou. Vyzdvihnout musím skvělou baskytaru a zpěv, který jako by opravdu patřil samotnému Luciferovi. A nakonec to nejdůležitější – schopnost psát dobré skladby. I tu zde najdeme. “Phosphoros” mě baví již několik (možná dokonce několik desítek) poslechů a nejspíš dlouho nepřestane. Všech šest skladeb odsýpá příjemným tempem a v každé je co poslouchat. Jednou je to povedené sólo, jindy zase nevšední čistý zpěv. Naprostým vrcholem je ovšem závěrečná “Krkonošské lesy”, která oplývá mimo jiné i skvělým českým textem. A tak abych odpověděl na úvodní otázku: běžně bych první demo hodnotil shovívavěji, pokud jde ovšem o Lucifer, snadno si můžu dovolit mít stejné nároky jako na alba zavedených kapel.
Zajus


Odraedir – Pagan Forest

Odraedir - Pagan Forest
Země: Česká republika
Žánr: pagan / folk metal
Datum vydání: 2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Pagan Forest
02. The Dawn of Odin’s Horde in Pagan Forest
03. Occultism and Mystic Practics in Pagan Forest
04. Asterix and Obelix in Pagan Forest
05. Fine Odraedir Mead

Hodnocení:
Ježura – 2/10
H. – 2/10
Seda – 5/10

Průměrné hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Odraedir

Jak jsem za svou redaktorskou pseudokariéru několikrát zmiňoval, žánrem pohanského metalu v posledních letech zmítá kvalitativní krize, způsobená raketovým nárůstem popularity čehokoli, o co se Odin nebo Perun jenom otřeli. Krom těch nemnoha opravdu kvalitních spolků tu máme kapely velmi slušné až obstojné (Eluveitie), snesitelné (Equilibrium) a skutečně špatné (Varg – ovšem i tomu humusu, který produkují, se nedá upřít jistá dávka řemeslné zručnosti) plus možná něco nad nebo mezi tím. V posledních týdnech se mi ale do ruky dostala nahrávka, která vytváří zcela novou kategorii. Dámy a pánové, prosím potlesk pro mladé a nadšené pražské pohany Odraedir!

Jen na upřesněnou, dovedu shovívavě přimhouřit oko nad všemožnými kolovrátky a vykrádačkami, pokud neaspirují na umění a nabízejí alespoň trochu zajímavých melodií nebo v horším případě hudební podklad pro neřízené pití. V tomhle případě ovšem nemůžu doporučit ani to pití, neboť akutně hrozí utopení. První demo s názvem “Pagan Forest” (originální a neotřelé, až se hory zelenají) se totiž dá směle přirovnat k hromádce zvratek, u které by měl člověk brát za vděk ty všudypřítomné kousky mrkve, protože v nich možná zbyly ještě nějaké vitamíny. A vzhledem k tomu, že nevím, z jaké strany do toho píchnout, začnu zcela namátkou, ono je to stejně fuk…

Tak třeba celkový zvuk nahrávky. Pomiňme fakt, že je to první demo a zvuk vpravdě garážový k tomu když ne patří, tak je aspoň očekávatelný a odpustitelný. Co je ale horší – sestava bicí, dvě kytary a zpěv (klávesanda, se kterou kapela ještě loni hrála, dost jasnozřivě dezertovala) působí bez baskytary naprosto suše, nevýrazně a místy dokonce otravně. Samozřejmě není pravidlem, že kapela bez basy musí znít tak, jak jsem popsal výše. To by ale tři nástroje a vokál musely vyluzovat něco, čemu by basa nechyběla (ne, že by ale mohla způsobit nějaký výrazný nárůst kvality, to ani omylem). Podle fotek však jakýsi Oggg, který by mohl obsluhovat basu, v kapele figuruje, takže se na příštím počinu třeba dočkáme…

Jak už asi správně tušíte, prvopočátek téhle tragédie spočívá v kompozici, respektive v tom, co se za kompozici neúspěšně vydává. Gró libovolné skladby spočívá v nekonečném opakování kýčovitých vyhrávek, které jsou v okamžiku, kdy to skladatele přestalo bavit (posluchače to totiž bavit ani nezačne), vystřídány jenom dalšími, nijak nesouvisejícími a obdobně otřesnými, a to v míře, s jakou jsem se ještě nesetkal. Pardon, ale takhle opravdu ne. Pravda, naprosto nesourodou směs rádoby chytlavých vyhrávek tu a tam obohatí nějaký ten riff, ale v drtivé většině případů je buď podobně špatný, nebo vykradený – ať už vědomě či nevědomě. Na celé délce (necelých pětadvacet minut) není k nalezení víc, než tři, maximálně čtyři alespoň trochu zajímavé motivy a i ty jsou okamžitě zadupány do země výše zmíněnou mizérií. Krom toho mám dojem, že jsem při poslechu zaregistroval několik hráčských chyb a minimálně jednou snad i hraní mimo rytmus. Inu, kde nic není, ani čert nebere a ani pseudoefekty (netuším, jestli se tomu vůbec nějak říká, ale znáte to – takové to trapné “poing”, co jde občas slyšet z mobilu jako signalizace esemesky), vyluzované snad z nějakých dětských kláves hlavně v samém začátku “The Dawn of Odin’s Horde in Pagan Forest”, to nezachrání. Leda naopak, zato pořádně…

Na světě jsou i špatné kapely, které nad vodou drží jedině pěvecký výkon. V případě Odraedir je projev zpěváka, jenž sám sebe zove Dub, tak tragický, že místo záchranného kruhu představuje jenom další balvan, táhnoucí Odraedir na dno žumpy a slabším povahám může způsobit nepříjemnou migrénu. U nějakého kanálního blacku bych to možná shovívavě přešel, ale tady skutečně nikoli. Poslouchat se to fakt nedá. V tomhle světle se jeví jako nejsilnějším článkem řetězu výkon bubeníka, který i přes minimální invenci alespoň svou hrou nenabádá k posluchače k sebevraždě.

Když už jsem “Pagan Forest” zdrbal po částech, dovolte mi ještě přidat pár poznámek obecně, a to k nehudební složce. Pohled na tracklist napovídá, že se jedná o jakýsi krutopřísný koncept, který se točí okolo všudypřítomného pojmu “pagan forest” s jedinou výjimkou, o které pohovořím níže. Krom toho, že to celé paganforestování působí navýsost trapně, poslední ránu domněnce, že snad může jít o vážně míněný materiál, zasazuje song s názvem “Asterix and Obelix in Pagan Forest”. Pouťové pohanství a rohaté přilby na druhou. Bohové, za co?! Jakékoli esenciální logické rozpory mezi historií a kresleným univerzem pánů Goscinnyho a Uderza snad ani nezaslouží komentář…

Tou proklamovanou výjimkou je skladba “Fine Odraedir Mead”. Kdo trochu zabrousí po internetu, zjistí, že je “odraedir” zkomolenina původního “Óðrerir”, což je jméno nádoby, ve které je uskladněna tzv. medovina poezie (k nalezení v Eddě). Kdo ji ochutná, tomu poskytne schopnosti, dovedností a znalosti skaldů a učenců. Ve světle těchto faktů se tak skladba, která podle toho minima rozpoznatelného textu (v čitelné podobě texty nejsou k dispozici) pojednává o bohapustém chlastání, dá považovat za čistou urážku severských mýtů. Krom toho, kdo by delší dobu požíval to, co nabízejí ryze současní Odraedir, ten by utrpěl leda újmu na zdraví namísto benefitů, plynoucích z lahodného obsahu Óðrerir…

Jestli po tomhle žaludečním průplachu máte ještě dost odvahy na shrnutí, vězte, že je “Pagan Forest” dílo, které balancuje na pomezí otřesného a směšného. Směšného, nikoli vtipného. Na to by ta hudba musela být alespoň poslouchatelná. Takhle se hodí na strašení zlobivých dětí, špačků, ožírajících peckovité plody, a dost možná i začínajících hudebníků ve stylu: “Koukej pořádně cvičit, nebo budeš hrát a skládat něco takového.” Přesto všechno nechci kapelu nadobro zatracovat, byť mi zatím svou tvorbou nedala jediný důvod, proč bych tak měl neučinit a skutečně se děsím pomyšlení, že existuje i horší hudba (a to zase existuje, buďme fér). Dovolím si ale dvě malé rady na závěr. Zaprvé – namísto cizelování postojů při všech photosessions, které proběhly, důrazně doporučuji trošku vzdělání v oblasti kompozice. Zadruhé – sehnat alespoň průměrného angličtináře s elementární znalostí členů a předpřítomného času. Gramatické chyby na obalu totiž tlučou do očí…


Další názory:

Protože jste se před čtením tohoto mého odstavce jistě nejdříve podívali na moje hodnocení, určitě budete chtít vědět, co je na tom tak hrozného, že podobně jako kolega nade mnou dávám demosnímku “Pagan Forest” pouze 2/10. Nejradši bych odpověděl, že všechno, což je sice pravda, ale asi by to nebylo tak úplně dostačující, takže budu trochu konkrétnější. Nad hodně debilním zvukem – na poměry žánru absolutně nevyhovujícím – bych byl ještě dejme tomu schopen přivřít oči, kdyby hudba za něco stála. Jenže ona nestojí za nic. Jedná se o naprosto nevkusnou, lacinou a kýčovitou záležitost napsanou podle příručky “Jak udělat ten nejtuctovější pagan na světě”. Nějaké solidní hudební nápady nemají Odraedir žádné, jakoukoliv atmosféru jejich dílko nevidělo ani z rychlíku (když se atmosféra míhala za okny vlaku, byla hudba Odraedir právě na záchodě – asi proto je to taková sra…), všechno přesně podle toho nejobehranějšího pagan metalového trendu a klišé, navíc opravdu špatně podané. Celé je to plné kýčovitého kytarového trylkování, nekvalitního vokálu (o textech ani nemluvě… těch pár veršů, co jsem z té zvukové žumpy byl schopen identifikovat, radši nekomentovat)… prostě všechno špatně, co si budeme povídat. Někdo by mohl namítnout, že bych měl být přece shovívavější, že jde o jejich první počin, ale co vás nemá… očekával bych, že pokud se chce někdo v dnešní době svojí hudbou prezentovat, má mít nějakou kvalitu už jeho první demo. Argumentace typu “nikdo učený z nebe nespadl” nebo ještě lepší “podívejte se, jak začínaly dnešní metalové legendy” vážně neberu, 80. léta jsou už dávno pryč, je přece rok 2011. “Pagan Forest” si s prominutím opravdu nezaslouží nic jiného než spláchnout do záchodu (a radši dvakrát, aby nevyplavalo). A jinak mi ještě uniklo, proč se v názvu čtyř z pěti písniček vyskytuje fráze “Pagan Forest” (+ ještě jako název celého dema)… buď jde o nějaký strašně hluboký koncept, jehož význam mi zůstal skryt, nebo je to další důkaz imbecility celého tohoto počinu. Osobně bych tipoval druhou možnost…
H.

“Pagan Forest” zas tak špatně nevidím. Nejedná se sice o žádný zázrak, ale podle mě tam jistý potenciál je. Některé pasáže jsou poměrně chytlavé a já se u poslechu docela bavil. Kdyby mohli Odraedir pracovat s lepším nahráváním (tahle část je však velmi špatně zvládnutá), určitě by to znělo mnohem líp. Ze všech pěti songů se mi vůbec nelíbí jen jeden, a to “Fine Odraedir Mead”, ta mi chvílemi trhá uši. Nevím, jestli to tak zní kvůli špatné kvalitě nahrávky, nebo to je songem. Každopadně je to jediný kus, který opravdu nemusím. Zbytek je, jak jsem říkal, poměrně chytlavý. Zejména “The Dawn of Odin’s Horde in Pagan Forest” mě docela baví. “Pagan Forest” je tedy zatím pouze na pět bodů, ale pokud se kapele podaří sehnat pořádné místo k nahrávání a zvuk nebude znít, jako kdyby se nahrával na toaster a zase reprodukoval dál, mohlo by z toho něco solidního vyjít.
Seda