Archiv štítku: demo

Blakk Old Blood – Wrath

Blakk Old Blood - Wrath
Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: únor 2015
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Clavis Secretorvm

Svým způsobem je to docela zajímavé, že se ještě dnes najde někdo, kdo si řekne, že je na světě pořád málo špinavého a oldschoolového black metalu a že právě on je ten jediný vyvolený, kdo oživí a opětovně zažehne onen true plamen – a začne hrát hoblovačku, která zní úplně stejně jak muzika tisícovky dalších kořenů, jež rovněž obdobným způsobem osvítil duch nesvatý. Ano, Švýcaři Blakk Old Blood patří právě mezi takové.

Při vší úctě, okatější už to být ani nemůže – vydáváním demáče striktně na kazetě počínaje, texty o sedmi smrtelných hříchách a songy s názvy jako “Burning Churches” konče. Všechno prostě křičí, že od Blakk Old Blood a jejich počinu “Wrath” člověk nedostane nic jiného než syrovou, možná trochu garážovou hoblovačku. A světe div se, ono to tak opravdu je!

Asi takhle… jestli to chlapce baví to drhnout od podlahy a hrát si u toho na zlouny, nedá se proti tomu říct ani popel, nijak to nehaním. Z pohledu posluchače je ovšem demosnímek jako “Wrath” a obecně muzika jako Blakk Old Blood trochu zbytečná – co si budeme povídat, asi všichni, kdo chtějí v roce 2015 pořád poslouchat něco podobného, si radši pustí první dvě alba Bathory a dá jim to mnohem víc než tahle švýcarská smečka. Ani pár docela solidních (i když stále jednoduchých) riffů v písničkách jako “Ancient Serpent” nebo “Might of Wrath” (asi nejpovedenější věc dema) na tom nic moc nezmění.

Neříkám, že se “Wrath” nedá poslouchat. Ona to zase není sračka, abychom si rozuměli, jen je to prostě a jednoduše skrz naskrz průměrná a krutě neoriginální záležitost, jichž většina z nás slyšela už víc než dost. Některé momenty (viz dvě jmenované skladby) jsou sice docela fajn, ale pokud nejste vyložení fanatici do tohohle druhu hudby, pro něž jiný svět než ten oldschoolový a black metalový neexistuje, tak “Wrath” můžete nechat s klidným srdcem plavat…


The Dead Goats – Ferox

The Dead Goats - Ferox
Země: Polsko
Žánr: oldschool death metal
Datum vydání: 20.2.2014
Label: selfrelease

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Dead Goats

První pohled (H.):

Většinou to bývá tak, že skupina vydá demíčko, pak třeba nějaké EP a postupně se dopracuje k řadové nahrávce. Poláci The Dead Goats to vzali přesně opačně – v roce 2012 vydali dlouhohrající placku “Path of the Goat”, o rok později minialbum “Children of the Fungus” a na letošek si nachystali své první demo s názvem “Ferox”, které je vyvedeno ve vpravdě undergroundovém duchu – pálená CDčka vyráběná na koleně a s xeroxovým obalem, což je docela sympatický závan starých časů…

Od kapely s názvem The Dead Goats by člověk čekal spíše nějaký pekelný black metal, ale chyba lávky – tito Poláci totiž hoblují death metal. Hm, death metal z Polska… tak to bude taková ta polská klasika na styl Hate, Behemoth, Vader a dalších, nebo snad ne? Inu, opět špatně, protože The Dead Goats se se svým zvukem obrací o nějaký ten kilometr severněji přes Baltské moře – do Švédska. A to opravdu důkladně.

Kdyby vám někdo “Ferox” pustil a neřekl, o co se jedná, tak po mluveném intru úvodní “Final Death” (určitě jde podle mě o sampl z nějakého bijáku) se na vás vyvalí tak chrastivý riff, že byste okamžitě střelili, že jde zcela jasně o švédskou bandu. The Dead Goats mají zcela zjevně švédskou death metalovou klasiku nastudovanou vskutku zodpovědně, podle čehož také výsledek vypadá – zní to přesně jak z téhle školy. Snad ani nemá cenu nějak zvlášť zdůrazňovat, že tihle Poláci příliš originality zrovna nepobrali, ale rozhodně se jim musí nechat (a přičíst k dobru), že jim to sype fakt parádně a má to koule.

Pokud máte švédský oldschool death metal rádi, není důvod vám “Ferox” nedoporučit. Předpokládám, že příznivce tohohle subžánru nějaká neoriginalita příliš trápit nebude, takže v tom bych zas takový problém neviděl. A vzhledem k tomu, že to šlape docela ukázkově… nakonec proč ne…


Druhý pohled (Ježura):

Nějak se mi nedostává slov, kterými bych demáč “Ferox” od polských The Dead Goats popsal tak, abych tím jen sprostě neopisoval kolegův text. Tak tedy stručně, ať je toho opisování co nejméně. Ačkoli by to podle promofotky vystavené na Encyclopaedia Metallum, názvu kapely a jejího původu tipnul asi málokdo, “Ferox” je skutečně Švédsko jak řemen a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mi někdo tvrdil, že tahle necelá čtvrthodinka bručivého chrastivého náseru vznikla někdy v roce 1995, a to na opačné straně Baltského moře, než kde se tak ve skutečnosti stalo. A jelikož se tu bavíme o pořádném olschoolu, není asi třeba nijak zvlášť dodávat, že s tím samozřejmě souvisí nulová originalita a tvůrčí invence. Čekat ale od takové dřevárny nějaké novoty by bylo nošením black metalu do Norska, ale ruku na srdce – komu to u death metalu vadí?

Mnohem důležitější je, že The Dead Goats zvládli pojmout svoji muziku tak, že je technicky i hudebně kvalitní a zároveň dostatečně uvěřitelná na to, aby to fungovalo i postoprvé. The Dead Goats se tak řadí do zástupu kapel, které to drhnou přesně v duchu svých dřevních vzorů, dokonce by se dalo říct, že je bezostyšně vykrádají, ale přesto jim to člověk ochotně sežere a při poslechu se baví. A jelikož je právě poctivá zábava pro sebe i posluchače asi jedinou metou, na kterou podobné kapely míří, můžu v klidu prohlásit, že The Dead Goats v tomto rozhodně uspěli. Žádný zázrak se zde sice opravdu nekoná, ale jako řádně ostrá jednohubka “Ferox” zajisté poslouží každému fandovi death metalu, kterému se dostane do rukou, takže pokud se mezi ně řadíte, klidně po “Ferox” sáhněte. Věřím, že nebudete zklamaní.


Sangus – Vengeful Brutality

Sangus - Vengeful Brutality
Země: USA
Žánr: black / thrash metal / crust
Datum vydání: 5.5.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sangus

Sangus je mladá úderka ze zámoří, která roku 2010 vznikla ve městě Providence (stát Rhode Island). A jako z každé správné začínající kapely, která má na kontě dva demáče a ještě před vydáním prvního se v trve underground duchu stihla přejmenovat (původní název zněl Sangus Legionaris), z ní je cítit zápal pro muziku. A prvotina Vengeful Brutality”, první desetiminutové demíčko z loňského května, má celkem koule, to musím uznat. Nebo se alespoň snaží, aby je měla.

Špinavá směska blacku a crustu se nese hlavně v punkových rytmech a těch deset minut mizí vlastně ani nevíte kam. Demáč utíká vážně rychle a má docela náboj. Tři skladby o zhruba stejné délce tří minut se nesou většinu času na stejné vlně – občas se objeví náznak thrashe, sem tam nějaké to sólo, ale jinak se s tím pánové vážně neserou a hoblují, co se dá. Na Vengeful Brutality” sice není nic přehnaně objevného, nicméně jako první demo se akceptovat dá a prvních pár poslechů ujde právě proto, že hudba je našlapaná energií. Nicméně poslech tří skladeb vám vcelku logicky nevydrží donekonečně, na to Sangus, kteří se tu definovali coby přímočará hoblovačka, rozhodně nemají.

Zvuk je typická garážová zahulenost, nicméně kdyby tahle banda měla křišťálově vybroušený zvuk, upřímně řečeno by to nejspíš stálo za hovno. Muzikantům se rovněž nedá upřít, že za své nástroje vzít umí – ostatně většina z nich hraje nebo hrála v nejrůznějších kapelách (od thrashe přes black až ke sludge/doomu). Hlavně oba kytaristé, Barbarian a Vamacara, odvádějí slušnou práci. Kromě toho působí Sangus jako celek docela sehraným a přesvědčivým dojmem, která očividně ví, co chce hrát.

Kromě toho, že po pár posleších se Vengeful Brutality” dost rychle oposlouchá a začne opravdu nepříjemným způsobem nudit, vlastně nemám tomuhle demu co vytknout, tím spíš, že jde o vůbec první nahrávku kapely. Občas jsem byl sice mírně zaskočen texty jako “Sieg hail Satan! Sieg hail hell!” v závěru posledního songu “Si Brucera”, nicméně v zásadě nejde o nic, co by se nedalo s trochou snahy překousnout.


Sangus – Rehearsal Demos MMXIII

Sangus - Rehearsal Demos MMXIII
Země: USA
Žánr: black / thrash metal / crust
Datum vydání: 4.11.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sangus

První demosnímek Američanů Sangus s názvem “Vengeful Brutality” rozebral o něco výše kolega Atreides, já se nyní pokusím napsat pár řádků o druhém zářezu na demáčové pažbě této zámořské hoblovačky…

Už jen název “Rehearsal Demos MMXIII” vcelku jasně napovídá, o co na tomhle počinu půjde. To jméno totiž není žádný umělecký záměr, ale skutečně znamená to, že se jedná o čtveřici válů, které Sangus natřískali a nahráli ve své zkušebně. A výsledná podoba podle toho také zní. Zvuk je hodně špatný, vůbec bych se nedivil, kdyby to natáčení probíhalo úplně klasicky postaru stylem magneťák uprostřed místnosti, protože tohle je bordel jak prase. Osobně nemám vůbec nic proti horšímu soundu, naopak mám špínu v hudbě rád, ale tohle není špína, tohle je jednoduše brajgl. Upřímně nechápu smysl podobných nahrávek, když to stejně moc poslouchat nejde a člověk si z toho odnese máloco. Obzvláště v rychlých pasážích, jichž je v muzice Sangus většina, je to jedna velká hluková koule, v níž uslyšíte akorát tak hovno.

Z toho, co se mi vzdáleně podařilo zaslechnout ze samotné muziky, se mi zdá, jako by byla čtveřice songů na “Rehearsal Demos MMXIII” v porovnání s “Vengeful Brutality” méně punkovější a více black metalovější. Snad i díky tomu se mi to čistě po hudební stránce líbí o něco víc. Ale taky se mi to může jenom zdát, protože jak už bylo řečeno, v rychlejších momentech neuslyšíte nic jiného než neurvalou chaotickou změť nástrojů. Trochu poslouchatelnější je to jedině v těch několika málo pomalejších momentech, jakým je například začátek “Leeching Pigs”.

Z mého pohledu je tohle zbytečnost. Mám pochopení pro případné nedostatky způsobené tím, že kapela nehraje dlouho, ale na “Rehearsal Demos MMXIII” není slyšet skoro nic než bordel, takže těžko někde přivírat oči, když tam nic nevidíte. Čistě po hudební stránce to zní oukej, co se mi podařilo zaslechnout nebo si domyslet, ale zvuk je žumpa…


Mist – Demo 2013

Mist - Demo 2013
Země: Slovinsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 14.11.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mist

Slovinská formace s nepříliš originálním, zato však hodně příznačným názvem Mist je hned na první pohled zajímavá jednou věcí – a sice že všichni členové kapely vlastně nejsou členové, nýbrž členky. Mist totiž opravdu tvoří pětice slečen, což samo o sobě není úplně běžné, ale takových je skupin víc… když k tomu však navíc připočteme žánr, v jakém se Slovinky pohybují, tedy doom metal, pak už to je dost neobvyklé.

Stejně jako slečny daly své kapele krutě originální název Mist, s obdobně krutou originalitou pojmenovali rovněž svůj první demosnímek nápaditě “Demo 2013”. A s podobnou originalitou se pustli taktéž i do samotné hudební produkce – ano, i tohle byla samozřejmě ironie. Mist se totiž na své prvotině vytasily s doom metalem v té nejkrystaličtější podobě (což by problém nebyl – já tvrdím pořád, že doom metal je žánr dost konzervativní), která se u známějších jmen inspiruje tak mocně a tak okatě, že jsem se musel docela krotit, abych tu inspiraci nenazval kopírováním. Například hned první song “Phobia” je obšleh Black Sabbath jak vyšitý.

Na druhou stranu, je nutné vzít v potaz, že se jedná o první demíčko začínající kapely, navíc jsou holky podle fotek dost mladé (může jim být tak okolo dvaceti, řekl bych) a téměř všechny jsou bez předchozích zkušeností v jiných skupinách. S takovouhle konstelací je asi zřejmé, že člověk na “Demo 2013” nemůže uplatňovat nějaké extrémní nároky a hodnotit natvrdo jako zavedené formace (kdybych tak ale udělal, pořád by se však Mist vyškrábaly lehce nad pět bodů, což zase není nějaký ostudný výsledek), mimoto je v té muzice cítit jistý zápal, takže prostě není sebemenší důvod to shazovat, zvlášť když je to relativně poslouchatelné už teď. Nicméně do budoucna by to chtělo jít nahoru a najít si alespoň částečně vlastní tvář, ne se spokojit s tím, že je to “relativně poslouchatelné” hned na začátku…


Sacrilege – Demon Woman

Sacrilege - Demon Woman
Země: Itálie
Žánr: doom metal
Datum vydání: září 2013
Label: Jolly Roger Records
Původní vydání: 1987, selfrelease

Tracklist:
01. Endless Rain
02. Demon Woman
03. Siel
04. Sacrilege
05. Voodoo Ritual

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Jolly Roger Records

Možná se pletu a redakční boss mě záhy vyvede z omylu, ale hádám, že recenzi na starší a obskurnější počin jsme tady ještě neměli [neplete se – pozn. H.]. Považte sami… “Demon Woman” vychází sice letos, ovšem pouze jako reedice 26 let (!) starého demosnímku pětice, která si kdysi říkala Sacrilege. Tato parta z italské Verony toho po vydání svého prvního dema už moc nestihla, protože rok následující zanikla, a “Demon Woman” tak zůstává jejich jediným zápisem do hudebních análů. O tom, jestli je to škoda, nebo není o co stát, by se dalo polemizovat, ovšem za sebe můžu s klidem říct, že kdybych tento počin neslyšel, tak bych o vůbec nic nepřišel.

Poplatně době svého vzniku se “Demon Woman” veze na vlně sabbathovského heavy metalu s doomovými vlivy. Demosnímku sice nechybí dobová autentičnost, která jej činí velmi atraktivním, ovšem hudebním jádrem se nejedná o takový zázrak, aby se i po tolika letech dalo říct, že máme co dočinění se zapadlým hudebním klenotem, jenž si zasloužil a dosud zaslouží mnohem větší pozornost. Nemá smysl nahrávku posuzovat z dnešního pohledu, protože od zvuku až po skladatelské postupy z toho na všechny strany smrdí osmdesátá léta se všemi technickými nedokonalostmi začínající kapely. Zvuk je popraskaný, zaprášený a je znát, že se nenahrávalo v žádném profesionálním studiu. Kapela samotná zní logicky přesně tak, jak si jen u takto starého demáče lze představit, takže amatérsky, místy jakoby nesehraně a bez znatelných individuálních momentů, kdy by se posluchač mohl zaradovat nad instrumentálními výkony, ale beru to, že takhle to prostě tenkrát na této úrovni bylo a vlastně díky tomu působí “Demon Woman” semknutěji. Zpěvák Luca Gorna se občas pouští to závratných výšek, což mu ne vždy úplně sedne a třeba v úvodní “Endless Rain”, již uvádí krátké záhrobní intro, mu to několikrát ujede tak nechutným způsobem, že z toho vstávají chlupy na zádech, ale jinak nestojí úvodní vál za odstřel. Kytarový riff je hypnoticky zatěžkaný, kytarové sólo není zbytečným natahováním stopáže, a pokud si odmyslím vokální přehmaty, tak se to dohromady slušně propojuje v kompaktní celek.

Celkem pětice skladeb při hrací délce sotva půl hodiny nedává příležitost, aby se člověk začal vyloženě nudit. Nebo alespoň ne tak často, jak jsem se před prvním poslechem obával. Třeba “Demon Woman” je skvělou prací na téma heavy metal dle Black Sabbath, protože doomové aspekty jdou v tomto případě stranou a duch legendy naplno promlouvá skrze rychlejší tempo, jemuž se nedá odolat. Ne všechny skladby sice mají takový tah na branku, ale nedá se říct, že by tím “Demon Woman” jako celek ztrácel na atraktivitě, protože právě díky takové té zádumčivé náladě dýchá retrem daleko silněji. Občas na vás vykoukne troška psychedelie, jinde sedmdesátkový rock, takže to vypadá, že se bralo všude, kde se dalo, ale zvláštní je, že tehdy to nepůsobilo tak vykradačsky jako dnes. Třetí “Siel” je bohužel až moc utahaná, nezáživná a celkově bez šťávy. Celou dobu jsem čekal, že se něco začne dít, ale nakonec ten moment nepřišel a poklidně se přechází v “Sacrilege”, která je druhým top momentem počinu. Ve své podstatě jednoduchá, heavy/doomová skladba vrcholí v instrumentální části uprostřed, kde se kytarové hřmění poslušně zklidní. Určitě za to může delší stopáž, ale díky tomu, že se v “Sacrilege” vystřídá několik různých motivů, je možno ji považovat za středobod celého “Demon Woman”. Pomalejší “Voodoo Ritual” už pak z mého pohledu nepřináší nic, kvůli čemu bych vstával ze židle, takže krom rychlejší pasáže, jež akceleruje v její polovině, se toho moc neděje a zanechává mírnou pachuť na patře za jinak obstojným demosnímkem.

Už jsem to tady zmínil, ale z aktuálního hlediska je “Demon Woman” vlastně nehodnotitelná záležitost, která by mohla mít význam snad jen pro naprosto oddané fanoušky žánru, kteří jsou pro každou zaprášenost, co kdy vyšla, ale v opačném případě vám toho Sacrilege moc říkat nebudou. Pokud se zaměřím čistě na hudební obsah bez ohledu na to, jak album zní a v jakém období vzniklo, tak bych se na hodnotící škále pohyboval někde na hranici šesti bodů, což sice neznačí žádný zázrak, ale od žánrového standardu, v rámci kterého podobných desek vznikly stovky, se nejedná o nic zvláštního, takže proto bych výš nešel.


Další názory:

Upřímně řečeno, v životě bych nečekal, že nám někdo v roce 2013 pošle na recenzi demáč z roku 1987 (a na pásek nahraný dokonce v roce 1986) od nějaké neznámé italské vykopávky, o níž nikdo nikdy neslyšel a která nikdy nic jiného nevydala, ale ku příležitosti reedice “Demon Woman” se tak stalo. I když… nevím, jestli o Sacrilege opravdu nikdy nikdo neslyšel, třeba je to v Itálii podobný kult jako demáč “Nekrofilie” od 666 u nás, kdo ví… Dnešní optikou “Demon Woman” samozřejmě hodnotit nelze ani omylem, na tom počinu je znát, že vznikl před více jak čtvrt stoletím a ještě ne v úplně oslnivých podmínkách. Možná by se teď hodilo říct, že je to hudebně takový majstrštyk, že si prostě nezaslouží, aby jej dočista zavál prach času a zapomnělo se na něj (což by byl také důvod, proč to dneska někdo znovu vydává na vinylu), ale zas až tak žhavé to bohužel není. Uznávám však, že je pravda, že mě dost mile překvapilo, jak příjemně se i dneska “Demon Woman” poslouchá, jako nostalgická vzpomínka na 80. léta, proč ne. Pokud vám tohle zní lákavě, pak by se vám muzika Sacrilege rozhodně líbit mohla. Italové nabízejí hodně oldschool heavy metal s občasnými závany doom metalu, které nemají daleko třeba k takovým Candlemass (to je případ zejména hned úvodní “Endless Rain”, u níž jsem si na švédskou legendu hned vzpomněl), celé to dýchá takovou naivní upřímností, jež je typická právě pro osmdesátky, ale svým způsobem to z “Demon Woman” dělá docela sympatický počin. Nebudu to na vás ovšem hrát… rozhodně to není taková pecka, abych mohl tvrdit, že to teď budu točit jak divý, ani nemám potřebu jít hned kupovat to elpíčko, ale jako taková retro vzpomínka na dobu, která je už dávno pryč a kterou jsem nezažil, mě ta půlhodinka na několik poslechů příjemně zabavila. A to je upřímně řečeno vlastně víc, než bych od nějakého “noname” demáče z roku 1987 čekal…
H.


Kringa – Total Mental Desecration

Kringa - Total Mental Desecration
Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.7.2013
Label: Voidland Shelter

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Co si budeme povídat, pokud by se Rakušané Kringa neobjevili na druhém vydání festivalu Prague Death Mass v Praze, asi bych o jejich jméno jen tak nezavadil. Oni se tam ovšem objevili a jako kapela, o níž jsem do té doby jaktěživ neslyšel, mi přichystali dost příjemné překvapení, takže poslech nějaké té studiové tvorby následoval celkem logicky… Demosnímek “Total Mental Desecration” toho má ale s Prague Death Mass II společného ještě víc, jelikož vyšel speciálně ku příležitosti tohoto festivalu, a to na kazetě v limitaci 50 kopií.

Nutno říct, že na koncertě mě Kringa zaujali hned na první dobrou bez jakékoliv přípravy, demáč mě ovšem napoprvé vůbec nechytnul. Popravdě řečeno mi trvalo relativně dlouho, než jsem se v těch 25 minutách začal trochu orientovat a začalo mě to bavit. Sound je hodně, hodně syrový a undergroundový, což zcela jistě také hrálo svou roli, byť jsem se zvukovým kanálem nikdy neměl nějaký extrémní problém a nevadil mi. Jakmile jsem se ale do “Total Mental Desecration” dostal a ta nahrávka si sedla, konečně se z toho vyklubalo přesně to, v co jsem doufal a co jsem čekal. Tedy čistokrevný black metal v hodně zajímavé formě. Nechybí časté změny tempa, které počinu dodávají na variabilitě, nechybí však ani kytarové melodie, jichž je možná až překvapivě dost, když se do toho člověk zaposlouchá. Právě ty proměny temp a motivů jsou důležité, protože Kringa našli docela zajímavý poměr mezi monotónností a proměnlivostí, díky čemuž “Total Mental Desecration” zní příjemně původně a svojsky, byť se o vyloženě originální produkci nejedná.

Vrcholem demíčka se pro mě stala třetí “Wreck the Temples (Ascent to Utter Darkness)”. Ne, že by byl ten song nějak zvlášť odlišný od ostatních nebo nějak výrazně lepší, ale jednoduše mě zaujal nejvíc a právě v jeho rámci mi ta atmosféra, kterou jinak oplývá celá nahrávka, přijde nejkoncentrovanější, některé momenty jsou zde vysloveně výborné, jakkoliv se něco podobného dá říct i o ostatních písních.


Turenn – Incoherent Visions

Turenn - Incoherent Visions
Země: Kanada
Žánr: ambient / depressive black metal
Datum vydání: 19.7.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
bandcamp

Nyní se podíváme na jeden případ z naprosto nekonečného zástupu black metalových demosnímků. Tento konkrétní se jmenuje “Incoherent Visions” a má jej na svědomí kanadský projekt Turenn. Těžko říct o kapele něco víc, vlastně ani nemám tušení, kolik je v ní členů (ale asi bych tipoval jednoho), jelikož jakékoliv informace nejsou moc dobře dohledatelné…

“Incoherent Visions” jsem si sehnal v domnění, že se bude jednat o depresivní black metal, jak bylo avizováno na stránce, kde jsem se o Turenn dozvěděl, nicméně “Incoherent Visions” se nese v trochu odlišném duchu. “The Beauty in Defeat” připomíná spíše nějaký dark folk, o metal v ní ani nezakopnete, a přestože se nedá tvrdit, že by šlo o veselou skladbu, do nějaké deprese má hodně daleko, spíše je taková zádumčivá. Ve druhé “Light the Way” se poprvé a naposledy ozve onen black metal, ale i zde bych se zdráhal mluvit o něčem depresivním, každopádně se ovšem jedná o zajímavou a dost pestrou píseň s několika hodně povedenými momenty, rozhodně je v ní cítit, že někam spěje. Závěrečná “Bare” je pak song, který byste na normální desce označili jen jako outro, v podstatě se jedná jen o postupně gradující “vybrnkávačku”, metal (natožpak black metal) také nikde.

Úplně ve stejný den Turenn vydal(i) ještě jednu samostatnou skladbu, která není součástí “Incoherent Visions”“Tear the Wound Out”. Zde už se naopak jedná o poměrně ortodoxní provedení black metalu v hodně misantropickém duchu.

Na jednu stranu se nedá říct, že by hudba Turenn byla špatná, a podle toho, co se děje na “Incoherent Visions” i v “Tear the Wound Out”, bych si dokázal představit, že někdy v budoucnu by u Turenn mohla vyjít velmi zajímavá deska. V současnosti mi ale bohužel přijde, že tvůrce (tvůrci?) projektu neví, jakým směrem se pohnout, tak zkouší všechno možné, asi co vyleze nejlíp – snad proto jsou všechny čtyři songy stylově tak rozhárané. Mně osobně z nich nejvíce sedla “Tear the Wound Out”… Nicméně by to nejspíš chtělo si ujasnit, jakým stylem jít dál…


Cerebral Extinction – Promo 2013

Cerebral Extinction - Promo 2013
Země: Itálie
Žánr: brutal death metal
Datum vydání: 27.9.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Abyssal Warfare Promotion

Tříčlenná brutální formace z Itálie funguje velmi krátce. Rozhodli se posluchačům, zinům i firmám představit pomocí krátkého (opravdu krátkého, jeho délka dosahuje stěží devíti minut) dvouskladbového dema, pojmenovaného stroze “Promo 2013”. Je to docela oříšek, hodnotit takovouto krátkou nahrávku a udělat si obrázek o tom, jaká kapela vůbec je. Chtělo by to pořešit ještě tak dvě tři skladby a udělat plnohodnotné demo aspoň o dvacet minutách. Rovnou říkám, že tento nástřel sice nezní jako vyložený průser, ale není to ničím výjimečný mazec, a pokud do žánrů nejste zažraní, propluje vám mozkem takřka bez povšimnutí. Z důvodu nedostatku materiálu ponechávám bez hodnocení.

Obě skladby nabízejí jednoduchý brutal deathový mazec, jak jej známe od špiček žánru. Standardní riffy, neustálé změny tempa, disharmonie. Bicí splňují specifika žánru, ale ničím zvlášť nevynikají a zní trochu uměle. Celý dojem průměrnosti a obyčejnosti doplňuje vokál, který taky nikterak nevyčnívá a mezi tunou jiných hrdel si ho snadno spletete. Přijde mi navíc trochu násilně tlačený. To je aspoň případ první položky “Echoes Aenima”. Druhá “Artificial Stimulation” je o něco zajímavější, obsahuje více disharmonie a zajímavých zpomalovacích pasáží. Dokonce dojde na momenty, které obsahují něco jako atmosféru, ne jenom nadrcené postupy od veteránů žánru.

Na celku je znát vyhranost a technická zdatnost, to ale není všechno. Je třeba se oprostit od jasně daných mantinelů žánru, hledat zvuk i postupy, které pomohou při tvorbě takového stylu dát jazyku hudby nějaký signifikantní tvar. Není to však problém jen zde, ale celkově na hudební scéně. Při dnešním přetlaku je neskutečným problémem obstát v konkurenci kapel, které všechny znějí dle jednoho mustru. Chtělo by to nějakou obrodu, nějaký moment, který tuhle podělanou situaci posune někam dál.