Archiv štítku: Demolition Hammer

Brutal Assault 24 (sobota)

Brutal Assault 24

Datum: 10.8.2019
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Altarage, Animals as Leaders, Antaeus, Carcass, Combichrist, Demolition Hammer, Exumer, Mgła, Midnight, Napalm Death, Necros Christos, Tankard, Violator, Vltimas

Dantez: Sobota. Něco před desátou. Chystám se posnídat a hrozně se nafrčet kofeinem. Při návštěvě prvních potravin pozoruji několik lidí, kteří ve velkém pořizují hajzlpapíry a štětky do záchodu. Až po chvíli mi dochází, že se davově začíná zbrojit na Gutalax. Celkem by mě zajímalo, co si ti Vietnamci o sobotních ranních nákupech mysleli. Já na Gutalax každopádně seru. Poté jen z fotek vidím, že tohle hovno přilákalo v 10 ráno dav, za který by se nemusel stydět ani headliner okolo jedenácté večer. Rovněž pobavila i stagedivující (teď už poměrně virální) toika. Fanouškem hudby Gutalax nejsem, ale pozorovat je jako fenomén s ambicemi přesáhnout extrémní škatuli je celkem prdel.

Dantez: Proč to sem ale cpu. Hodinu po Gutalax mají na stejné pódium nastoupit Altarage, kteří si letos z logistického hlediska vytáhli černého petra. Nejenom že je tenhle kakofonní, závoji halený death metal nucen hrát během jasného dopoledne. Teď to ty inkognita ještě musí odrubat na půdě zdobené hajzlpapíry a zbytky nafukovacích hraček. Atmosféra, která je u podobně laděného koncertu poměrně důležitá, je proto v prdeli a já už jen doufám, že alespoň hudba bude působit tak, jak má. Zvuk naštěstí vychází a Altarage komunikují přesně to, co od nich očekávám. Hodně lidí kapele vyčítá, že jde jen o laciný derivát Portal. Zvukově je to určitě pravda. Do kompozic jsou podle mě ale jinde. Portal se snaží komplexními skladbami primárně posílat lidi do sfér myslí nepolapitelného chaosu. Altarage na druhou stranu bahenní produkci využívají k jednodušší, ale zato mocnější zvukové opresi. To se jim podařilo i na Brutalu. Zvuk solidně trestá, utlačuje a v pomalejších pasážích mlátí po hlavě. Je to dost masivní i s ohledem na to, že jde jen o jednu kytaru, bicí a basu. Vokál je až nepochopitelně nelidský a skvěle se doplňuje s monolitickými riffy, během kterých kytarista ani jednou nesahá po spodní části hmatníku. I navzdory nepříznivým podmínkám si set Altarage fest užívám. Rád bych si dal repete; tentokrát ale buďto v hodně tmavém klubu, nebo alespoň na oriental stage v pozdější hodinu (kam se to podle mě dalo v klidu propašovat i letos).

Cnuk: Já poslední festivalový den zahajuji až s pozdějšími Exumer. Těmto německým veteránům jsem nikdy příliš neholdoval a o to víc mě jejich vystoupení překvapilo. Tvrdý a odsýpající thrash metal mi na začátek dne sednul moc dobře a pánové mě tak přesvědčili, že by jejich tvorba stála možná za něco víc než pouze pár letitých poslechů klasiky „Possessed by Fire“. Došlo i na dva kusy z nové placky „Hostile Defiance“, které mě ze studia vůbec nebavily, ale zde bylo vše rázem lepší. Dobrý start.

Cnuk: Ihned na to navazují takřka v hodině své smrti jejich krajané Necros Christos. Ambiciózní materiál, jímž se prezentovali na studiovkách, nevyznívá naživo tak úderně a majestátně, ale z velké části to přisuzuji především době, kdy hráli, jelikož třetí hodina odpolední není pro ponurý death metal zrovna to pravé. Ani nekončící déšť to nevylepšoval. I tak se svého setu zhostili důstojně, ale mohlo to být přeci jenom lepší.

Necros Christos

Cnuk: Violator dávám tak od třetí písničky. Poslední nahrávky kapely neznám, ale stejně se jede především v kolejích „Chemical Assault“. Energií nabitý brazilský thrash má tu správnou valivou sílu, a přestože nejsem jejich kdovíjakým příznivcem, baví mě to. Borci potí krev, což je vždy sympatické, a kotel jim byl odměnou. Předchozí Exumer mě bavili o něco víc, ale i tohle bylo rovněž povedené, především díky intenzitě Jihoameričanům vlastní, se kterou do toho šli.

Cnuk: Demolition Hammer mě před dvěma lety naprosto zničili, takže jsem si je ani letos nemohl nechat ujít. Vysoká očekávání se i nyní podařilo naplnit, jelikož opět cupovali všechno a všechny na kusy. Nekompromisní brutální thrash metal znovu zabíjel a na seznam skladeb si v jejich případě nelze nikdy stěžovat, protože z nepovedeného „Time Bomb“ těžko někdy něco zahrají a zbylá dvě alba jsou kurva klenoty. Možná to nebylo tak uhrančivé jako poprvé, ale v tom asi hraje velikou roli právě ono poprvé.

Vltimas

Cnuk: Maraton pokračuje s Vltimas. Jejich album „Something Wicked Marches In“ mě zrovna nenadchlo, ale podívat se po letech na Vincenta, když ho mám před sebou, mě nakonec dostalo před pódium. Koneckonců, desku mám díky recenzi naposlouchanou až až, takže dobře vím, co mě čeká, a mohu porovnávat. Vltimas nic nevymýšleli a prostě ji celou přehráli od začátku do konce. Nebylo to nijak lepší ani horší, prostě tak nějak stejně, jak je to nahrané. Na mém názoru na jejich tvorbu se tedy i přes koncert nic nezměnilo. Jen si asi ponesu následky z těch kreací a tanečků co Vincent předváděl. Když má v ruce basu tak ho tyhle chujoviny nenapadají, takže bych doporučil současného basáka vyhodit a dát tento nástroj do pazour právě jemu. Ale zas to byla prdel.

Cnuk: Z povzdálí sleduji ekvilibristiku borců Animals as Leaders. Ty jsem žral v době debutu, pozdější desky znám jen zběžně. Je nesmírně zajímavé sledovat, co předvádějí takto živě. Vystoupení bavilo a až překvapivě rychle uteklo. Navíc jsou to sympaťáci a podobné uvolnění atmosféry přišlo vhod. Jako předěl mezi dosavadními kapelami a chystanou pauzou posloužili suprově. Rád bych je však viděl ještě v intimnějším klubovém prostředí.

Combichrist

Dantez: Během skrývání se před vehementním deštěm zjišťuji, že se Anaal Nathrakh někde sekli, a tak zaměňují svůj set s Combichrist, od kterých dosvědčuji dvě poslední věci – na jednu trochu zatrsám, při druhé mě zaráží naprosto dementní mash-up jejich songu a „War Pigs“ od Black Sabbath. V závěru mě trochu mrzí, že jsem neviděl více. Mohla to být geniálně kreténská zábava.

Dantez: Poté si krátím čekání na mord jménem Antaeus talk-show s BarneymNapalm Death, která se uskutečňuje v nově otevřeném zákoutí pevnosti. Interview má vážný ráz – řeší se otázky týkající se migrace, brexitu, rasismu a nacionalismu. Barney se poslouchá fajn, ale čas tlačí a řezaní masa společně s uctíváním satana nepočká. Odcházím tedy dříve, abych Antaeus stihnul se vším všudy.

Antaeus

Dantez: S příchodem na oriental stage s radostí vidím, že tam není nesnesitelně plno. Zabírám pozici v rozumné dálce od pódia a nadějně čekám na největší hudební násilí festivalu (Antaeus byli na letošní soupice jedinými zástupci skutečně zlého black metalu). Borci chvilku zkoušejí a jde se na to. Očekávání se vyplňuje. Už v prvních vteřinách stěna ostrých kytar řeže do mozku a nic se nemění až do úplného konce. Riffy fakt moc pochytit nešly (s obtížemi jsem poznal jen „Condemnation“, „Inner War“ a „Words as Weapons“), a tak člověku nezbývalo nic jiného než ten intenzivní binec masochisticky přijmout. Vlastně nevím, jestli to takto bylo nazvučeno záměrné, nebo standardy oriental stage prostě na tu brutalitu nestačily. Jinak to každopádně bylo s bicíma. Pokud se nepletu, tak škopky trestal Blastum. A nutno podotknout, že svému přízvisku dělal pořádnou čest. Tolik precizních a neutuchajících variací na blastbeat se jen tak neslyší. Naprosto nekompromisní trest hudbou. Zprvu jsem chtěl koncert shrnout jako „Marduk pro pokročilé“, ale to by tu agresi nepopsalo dostatečně důstojně. Neviděl jsem všechno, ale vsadil bych si, že nic zlejšího na celém festivalu neproběhlo. Možná jen pochybělo pár rozbitých tlam pod pódiem.

Cnuk: Po delší přestávce se chystám splnit „povinnost“ vidět Tankard. Nikdy jsem je nemusel, nikdy se mi od nich nelíbilo žádné celé album, ale tak nějak cítím, že bych je, jakožto členy velké teutonic čtyřky vidět měl a nyní je ideální příležitost. Stan je slušně naplněn, lidé se baví, ale mě to nějak nebere. Nevidím v tom nic víc než standardně odehraný thrash s pár dobrými momenty. S Tankardem jsem se tak ani naživo nesetkal na stejně vlně.

Tankard

Cnuk: Vracím se do předních prostor, aniž bych věděl, kde přesně v příštích minutách zakotvím. Procházím kolem pódia, kde právě začínají vířit Napalm Death a zní to tak skvěle, že nakonec zůstávám. Barney v transu štěká na lidi, přičemž ještě před chvilkou se s nimi poklidně rozpravoval na přednášce, pódium vře a intenzita, se kterou hrají jeden vál za druhým, je obdivuhodná. Ostatně jako vždy. Napalm Death jsou jednou z mála starých kapel, které i v současnosti stále vydávají nahrávky, jež mají smysl a snášejí srovnání s těmi staršími, a zároveň jsou výborní i naživo.

Dantez: Naprostý souhlas. Napalm Death jsou tu sice už tak často, že se pomalu bojím podívat do ledničky, aby z ní na mě nehrozil Embury, ale to nic nemění na tom, že prostě umí. Osobně mě potěšil rozjezd, během kterého zazněly pozdější věci jako „Smash a Single Digit“, „On the Brink of Extinction“ nebo „Narcoleptic“. Ale i druhá půlka s ověřenýma peckama byla samozřejmě kvalitní.

Napalm Death

Cnuk: Mgła už se dávno etablovala v zavedené jméno, o čemž svědčí i časové umístění v rozpisu. Jejich koncertu se rovněž nedá moc co vytýkat. Mrazivá atmosféra se brzy proháněla vzduchem, až občas zajížděla i do zad přítomných. Došlo i na dva kusy z chystaného „Age of Excuse“ a vše nasvědčuje tomu, že to bude podobně kvalitní jako dosavadní tvorba. Tu hranu tvrdosti a melodiky mají obroušenou perfektně. Mgła umí a letošní vystoupení bych hodil ještě výše než to minulé, tři roky staré.

Dantez: Moc rád bych také postavil letošní koncert Mgła před ten předchozí. Z oblasti, ve které jsem stál, mi to bohužel celkem kurvil divný zvuk kytar. Občas mi trvalo, než jsem z té změti poznal, o kterou skladbu se jedná (jmenovitě jsem poměrně dlouho rozkódovával „Exercises in Futility VI“ a „Age of Excuse II“). Jinak ale (už tradičně) proběhlo vše bez chyby. Celý koncert byl odehrán s profesorskou precizností a bez zbytečností kolem. Poslouchat, jak Darkside ty hajtky naživo mazlí, je k posrání. I díky tomu byla závěrečná „Exercises in Futility V“ vrcholem setu. Novinky působily rovněž velmi dobře. Kapela si to stoicky odmydlila a s mlhou v patách bez keců odešla. Výjimkou byl pouze basák, u kterého šly pozorovat pohnutky, že by se chtěl trochu více urvat. Vynahrazoval si to alespoň vyřváváním určitých pasáží textů, což přidalo materiálu ještě více na mocnosti. Nebýt přestřelených kytar, užil bych si to více. I přesto šlo o jeden z nejlepších koncertů festivalu.

Mgla

Cnuk: Následující Carcass si dávám pouze z dálky, jelikož se chystám na přechod do zadního stanu, kde letošní Brutal Assault ukončím s Midnight. Carcass hrají svůj vysoký standard, jejich pecky prostě neomrzí, až mě trochu štve, že musím odejít. Midnight však mají přednost. Už po pár skladbách mám jasno, že jsem udělal dobře. Tohle je prostě rokenrol, vole! Zpátečnické fláky spolu s živostí obou kytaristů strhávají dav a hity jako „You Can’t Stop Steel“ jim všichni žerou z ruky. Návrat do dekád minulých jak má být – oddanost žánru, neskutečné nasazení i smysl pro vtip. Midnight jsou pro mě spolu s Napalm Death tím nejlepším z dnešního dne a vlastně i celého festivalu.

Dantez: Midnight byli jednou z kapel, která zásadně přispěla k mému finálnímu rozhodnutí vydat se na letošní ročník. Má očekávání proto byla dost vysoká; vždyť už jenom z těch záznamů živáků je to naprosto strhující kult! S potěšením mohu napsat, že naživo se to násobí kurevskykrát. Midnight jsou vrcholem punkové autenticity, rock’n’rollové zhovadilosti a hlavně čistočisté zábavy. Během show neuplyne vteřina, která by nějak nudila. Buď se trsá, řve, crowdsurfuje nebo čumí na pódium, kde Athenar s najatým kytaristou v dementním zápalu hrozně vévodí. Dochází na tanečky, výskoky roznožmo, hraní power chordů pomocí neurvalého kroužení paže a neustálé nabíhání do davu. Průřezový setlist je výborný: fanoušci se ujebávají na hitovkách jako „Black Rock & Roll“, „Prowling Leather“ , „Who Gives a Fuck“ nebo na finální chlívárně „Unholy and Rotten“. Zásadní moment přichází, když Athenar na závěr bere lepící pásku, omotává si ji kolem ksichtu a v póze oběšence skáče z pódia. Za úprku ze stage chce ještě rychle poděkovat, ale zjišťuje, že si přelepil hubu, a tak jen mávne rukou a mizí. Vážně nepamatuju, kdy jsem se naposledy při koncertu takhle bavil. Prostě geniální tečka za celým festivalem; tak moc geniální, že jsem se vysral i na posunuté Anaal Nathrakh, a vůbec mi to nevadilo.

Midnight


Brutal Assault 22 (sobota)

Brutal Assault 22

Datum: 12.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Amorphis, Artillery, Decapitated, Demolition Hammer, Devin Townsend, Furia, Incantation, Mantar, Mayhem, Monolithe, Oathbreaker, Prong, Sikth, Svart Crown, Troum, Tsjuder, Vallenfyre, Zhrine

Onotius: Má poslední plavba po vlnách festivalové brutality začíná u břehů Francie, a to pod vedením kytarou opásaného growlera JB Le Baila a ve společnosti jeho posádky. Mám na mysli samozřejmě black/deathové Svart Crown, na něž jsem se velmi těšil. A má očekávání nepřišla vniveč. Navzdory relativně brzkým odpoledním hodinám a nyní už opět zářícímu slunku spouští svou muziku snoubící v sobě temnotu, agresi i instrumentální preciznost a stačí chvilka, aby člověk hltal každý tón. Nový bubeník Kevin Paradis je výtečný. I ony rozpačitější momenty z letošní „Abreaction“ vyznívají slušně, když dojde na to nejlepší z „Profane“, není co řešit. Ať už tedy kapela tématicky bloudí kolem voodoo či se brodí v temnotě a dekadenci, posluchač se baví. Jediná výtka tedy padá na délku vystoupení – půlhodinka je uboze málo, zvlášť při tak elektrizujícím vystoupení, jaké Francouzi předvedli.

Onotius: Na vedlejší progresivce SikTh se zprvu přesouvám spíše ze setrvačnosti, ale nakonec se též velmi bavím. Za zvuků technicky vypiplané muziky kořeněné zpěvy dvou vokalistů se rozjíždí pohodový mosh. Oproti studiovkám působí kapela až nečekaně úderně, trochu víc nu-metalově, což světe div se vůbec nevadí. Osobně bych trochu lépe vytáhnul kytary, ale to je detail. Hlavní byla energie a té se mi dostávalo plno.

Cnuk: Poslední den mě láká hlavně svým odpoledním programem. Ve tři hodiny jsem připraven na thrashery Artillery. Přiznám se, že jsem je několik posledních roků nesledoval, a tak nemám moc přehled, kdo to na pódiu vlastně pobíhá, ale změny musely nastat pořádné. Tuším, že z původní sestavy je tam snad jen kytarista Michael Stützer. I tak je to povedený odpolední set, kde se zpěvák snaží, seč mu síly stačí, až nakonec přeleze plot a zpívá mezi námi.

Cnuk: Ihned poté začínají na vedlejším pódiu Prong. Kapela s jasným rukopisem a tahounem Tommym Victorem odvádí dobrou práci a hraje všechny zásadní kusy včetně jedné novinky, Divide and Conquer“. Škoda, že mají tak brzký čas, více by jim slušelo, ba si dokonce zasloužili večerní prostor. Prong jsou rozhodně koncertní kapelou, s jejich vystoupením jsem spokojený. „Zatímco ona spí“, já procházím areál a pomalu se vracím zkouknout Decapitated. Tito Poláci mají v posledních letech vybudovanou poměrně silnou pozici a také živě zní přesvědčivě, avšak nemohu říci, že bych se bavil po celou dobu. Některé skladby jsou vyloženě nudné, jiné zase skutečně dobré s několika chytlavými momenty. Nakonec je z toho takový příjemný průměr.

Onotius: Co se týče dojmů z dvojice Prong a Decapitated, mám to opačně jak kolega. Prong sice papírově měli vlastně všechno, co měli mít, jenomže pocitově mi něco chybělo. A to se snažili zaujmout fanoušky jak mohli – koneckonců koho nezaujaly ony žonglérské kousky s paličkou, ať hodí kamenem. Jenomže i přesto na mě show působila tak nějak strojeně. Naopak Decapitated rychle strhli a jednoduše pobavili. Viděl jsem je podruhé a opět šlo o vybroušený nářez s nezanedbatelnou dávkou elánu opatřený solidním zvukem. Kotle a stagediving samozřejmostí.

Cnuk: Po šesté hodině nastává rozhodování – Oathbreaker, nebo Mantar? Nakonec vyhrávají Mantar, přeci jenom jsem jim naživo věřil víc. No, a vyklubalo se z toho festivalové překvapení číslo tři. Bubeník Erinc a kytarista Hanno měli své posty umístěny proti sobě, kolmo k publiku, což působilo sympaticky a po těch pěti dnech také originálně. Mantar si svoji hudbu nijak nekomplikují, ale s o to větší intenzitou to do vás hrnou. Malé pódium jim sedí a hitovku „Era Borealis“ už zpívá celý stan. Jestli se na Brutal Assault někdy vrátí, já určitě chybět nebudu.

Mantar

Skvrn: Já volím přesně naopak. Na velkém pódiu sice klubově znějícím Oathbreaker hrozí utopení, ale jdu to zkusit, Mantar někdy příště. Začátek setu napovídá o dalším průběhu mile i nemile – post-black s uřvanou i křehkou dámou, novinka „Rheia“, ale taky gestikulace kytaristy, aby se s tím zvukem něco dělalo. Sakrapráce. Super kytary, instrumentálky jak z desky, ale zpěvačka Caro si může řvát jak chce, stejnak ji nikdo neuslyší. Až kolem poloviny setu je jasné, že takhle to asi není úplně ono, a se zvukem se hne. Od té chvíle výborná věc nejen na zpříjemnění posledního z plonkových odpolední.

Onotius: Oathbreaker hrají atmosferické intro „10:56“, zatímco uniformovaná partička přede mnou se vesele přiopile vybavuje dál, jako by se nechumelilo. O co jde, muzika se přece dá poslouchat i zády k pódiu, ne? Však on se soustředěný poslech přeceňuje, kecy zlitých kámošů jsou stejně lepší. Achjo. Zvlášť, když zpěvaččin hlas bůhvíjak nevyniká. „Second Son of R.“ má potenciál atmosféru strhnout – kytary jsou celkem pěkně čitelné a oslnivá Caro svou roli neskutečně prožívá, jenže šumavská legie přede mnou se zmůže na pár minut házení paroháčů a posléze na to, aby se triumfálně vrátila k popíjení piva a halasnému klábosení. Ne, na to nemám, říkám si v duchu, a přesouvám se. Bude to tu lepší? Před obličejem mi někdo začíná třást gumovou atrapou pánského přirození. Na pařba-grindu ok, ale na specifickém melancholickém post-blacku? Až třetí přesun mě dostane na místo, kde nemám chuť vraždit. To se ale už set přehoupl do druhé půlky. Vystoupení vrcholí s „Glimpse of the Unseen“, kdy Caro hypnotizovaně klečí na kolenou.

Oathbreaker

Cnuk:Mantar spěchám zpět dopředu, abych stihl kultovku Demolition Hammer. Říkám si, hlavně ať je to stejnej masakr jako na albech. A byl. Koncert byl vlastně ještě lepší, než jsem čekal. Tu nekompromisnost mají i v pokročilém věku a po dlouholeté pauze. Taková „.44 Caliber Brain Surgery“ stále dokáže bez problémů rozcupovat kdejakej black či death metal. Je to jeden nářez za druhým, jednoduše skvělé, návrat vyrovnávající se hlavním lákadlům festivalu.

Skvrn: Za Zhrine mířím na orientální pódium. Vlastně těžko říct, proč zrovna tam, proč Island a orientálno, snad ty šikmější oči frontmana Steingrímssona, ale z hlediska zvukového nakonec jedině dobře – na zdmi sevřeném plácku to máme i tentokrát bez přeřvání, bez kopanců do ucha, se všemi potřebnými detaily. Hraje se z debutu „Unortheta“ alias podařené death/blackové desky se spoustou disonance i klidu, který není pouze místem k vychladnutí. Bicí jen nesypou, ale taky uvažují. Kytary občas spadnou až příliš do moderní disonantní jistoty, jenže spousta podařených momentů velí jasně: dnes prosím neřešit. Kolik lepších blacků jste letos v Josefově slyšeli?

Onotius: Tiamat nakonec padli za oběť hladu, tudíž o opilé ostudě se dozvídám až zpětně z doslechu a videozáznamů. Nadějné islandské Zhrine si ale ujít nenechám, dokonce jsem u Oriental Stage s dostatečným předstihem, abych ukořistil slušné místo ve třetí řadě. Kapela si nepotrpí na přílišné serepetičky, zkrátka v tmavém civilním odění vkročí na pódium a spustí otvírák své debutové desky „Unortheta“ zvaný „Utopian Warfare“. A již zde je jasné, že set chytne za pačesy a nepustí. Skvělý a nepřehulený (!) zvuk, intimnější prostor krásně padnoucí k atmosféře muziky. A tak zatímco někteří juchají na Architects či Vallenfyre, já jsem za svou volbu rád. Na kolegovu řečnickou otázku totiž s klidem odpovím – věru málo!  

Cnuk: Se setměním přichází také útlum v programu, kdy se na hlavních pódiích již nevyskytuje žádné těleso žádající moji pozornost. Pomalu se tak přesouvám dozadu, kde se chystají Britové Vallenfyre. Setlist mají postavený především na novinkovém albu „Fear Those Who Fear Him“, ale zaznívají i mně lépe známé starší kusy. Hlavním negativem je zvuk, který je tak přehulený, až mám problém poznat, co se zrovna hraje. To je pak docela problém. Prezentace samotné kapely je zajímavá, a přitom jednoduchá, jak řekl sám zpěvák Gregor Mackintosh – světla jen zezadu a vpředu hodně mlhy. Takže je nikdo pořádně nevidíme (přestože to osvětlovač k nelibosti kapely občas udělal po svém), ale atmosféru to rozhodně má.

Vallenfyre

Skvrn: Na KAL Stagi začínají Troum, legendární darkambientní těleso. Trpělivé budování tajemné ambientní plochy, elektronické hrátky s perkusemi, kytarou. A „calm stage“. Ambient jako podkres, sál jako zotavovna, výbavovna, výkuřovna, nedůstojné prostředí. Absence tolerance a elementární slušnosti vůči vystupujícím. Neříká se mi to snadno, ale za takových podmínek tiché kapely nevozit. Smutný obrázek, odcházím. Víc než kdy jindy potřebuju Devina, mimozemšťanskou pleš do nepohody. Dorážím a je to nářez, stejně jako před třemi roky. Parádní popiny, parádní progy, parádní frontmanství. Devin potřebuje velká pódia a ta potřebují zas jeho. Symbióza i letos zafungovala.

Cnuk: Jelikož jsem kvůli bouřce přišel o Incantation v pátek, dávám si je nyní, na malém orientálním pódiu mezi hradbami. Dozvídám se, že mají připravený speciální set (vůbec poprvé v kapelní historii) postavený čistě na doomových věcech. Mám obavy, ale je to v pohodě. Ony i některé doomové skladby občas Incantation ujedou k jejich přirozeným deathmetalovým rubanicím, takže jsem vlastně dostal i ty „klasické“ Incantation.

Incantation

Onotius: Protože Devina jsem už letos viděl a Incantation prohráli hod mincí, vydávám pod střechu na norské Tsjuder. Ti jsou černočerným satanistickým klystýrem, který sice řádně řeže ale v sobotním provedení mě nějak ne a ne strhnout. Jejich ortodoxní strojenost je po Zhrine jen takovým formálním návratem k tradicionalismu. Nemůžu říct, že bych se zrovna nudil, ale klasicky drtícího zvuku jsem v danou chvíli přesycen.

Onotius: Black metalu jako takového ale ne, zvlášť pak, když má přijít v tak svébytné podobě, jak to dělá jedině polská Furia. Jejich loňské „Księżyc milczy luty“ jsem točil celkem hojně, tudíž je celkem potěšující, že celá druhá půlka setu je věnována právě téhle desce. Začíná se „Opętaniec“ z tři roky staré „Nocel“, dále zazní i například bezejmenný song z „Grudzień za grudniem“. Největší atmosféru v mých očích ale vydoluje právě fanstastický otvírák novinky „Za ćmą, w dym“, jehož postem načichlé elementy dostávají naživo pamětihodný odér. Výtečné vystoupení!

Skvrn: Sobota je království blacku a trůny musí být rovnou dva. Tam, kde měli po festivalu sedět EmperorMayhem, teď trůní Zhrine a Furia, ta slezská špína se syrovým, přesto osobitým a neopisujícím stylem. I naživo se hraje bez zápachu trendů, s přesahem, který směřuje jinam než cestou obligátního koketování s post-žánry. Rytmicky občas zvláštně humpoláčtí, ale přitom nezábavoví a neprvoplánoví. Dřevně blackoví, přesto nečistokrevní. Skvěle.

Cnuk: Vracím se k hlavním pódiím a zjišťuji, že bude začínat Amorphis a hned po nich Mayhem. Rozhoduji se počkat na Mayhem a uzavřít s nimi celý letošní Brutal Assault. To tedy znamená přečkat Amorphis. Říkám si, že to třeba nebude špatné, ale po chvíli jsou pro mě nutným zlem. Nepřimělo mě to odejít, avšak má pozornost se s každou další ucajdanou melodií snižovala. Nakonec to tedy probíhalo, jak jsem čekal a v čím dál nepříjemnější zimě jsem vyhlížel Mayhem.

Mayhem

Cnuk: Půl hodiny po půlnoci začínají Norové přehrávat klasiku „De mysteriis dom Sathanas“, hezky komplet od začátku do konce. Všichni jsou zahaleni v kápích, spousta tajemna, žádné promluvy mezi skladbami, Attila Csihar si hledí především svých rekvizit, přičemž nezapomíná jednotlivě spoluhráčům kápě snímat, na pozadí katedrála v Trondheimu, prostě hezké divadlo. Přesto se mi minulý koncert Mayhem na Brutalu, kdy se jednalo o klasický „best of“ setlist, líbil o něco víc. I tak opět zážitek a vydařené zakončení posledního festivalového dne.

Onotius: Slovutní Mayhem a jejich kultovní debutovka z devadesátého čtvrtého mě v dané konstelaci příliš neokouzluje. Jsem ještě odrovnán ze skvělých současných blacků, zatímco klasikům ten návrat v čase nějak nevěřím. Možná je to únavou, možná zahuhlaným zvukem, který by se hodil k „Ordo ad Chao“, ne však k „De mysteriis dom Sathanas“, ale Mayhem mě tentokrát nějak nebavili. Souhlasím s kolegou, před dvěma lety byli lepší. Velkou část setu tedy sleduji ze sedu od vedlejší stage, kde se chystají Monolithe.

Onotius: Z těch by se dalo vyždímat i víc. Namísto naprosté pohltivé doomové tryzny je třeba se spokojit s důstojným, avšak nepříliš vyčnívajícím setem. I tak jsou ale takovou pěknou tečkou za tím naším festivalem.

Skvrn: Na Mayhem po Furii nijak nespěchám, na náměstí je plno a nějak mě to divadýlko ani nepřitahuje, abych hledal solidnější místo. A tak koukám na obrazovku, zjišťuji, kolik promilí dneska Necrobutcher pod maskovacím úborem skrývá, a vyčkávám na poslední koncert velkých stagí. V momentě, kdy Atilla dočaruje, už nezbývá než celý ročník pomalu pohřbít. Funerální doom Monolithe. Na deskách hezky prokomponovaný, naživo v tom zvuku spíš přešlapující a nevyzdvihující vrcholy. Při smyslech mě drží klávesy a myšlenka, že bude konec. Pokoncertní procházka mezi stánky i lidmi v rozkladu mi dává záhy za pravdu. Zvuky nepovinného odpípnutí ze sentimentu ještě víc.