Datum: 23.10.2010 Místo: Praha, Matrix Účinkující: Deströyer 666, Root, Watain, Zlo

Akci odpaluje domácí undergroundová horda Zlo s patřičně špinavou image. Džísky, černé brýle a hlavně slušný hoblovací black metal ze staré školy. Sestavu tvoří pro každého vymetače domácích podzemních koncertů známé tváře, namátkou jmenujme kytaristu Seta ze Sekhmet (jen tak mimochodem… vždycky, když jej vidím čas od času na nějakém koncertě, tak má pokaždé jiný účes) nebo Vlada Blasphemera (Maniac Butcher) drtícího škopky. Rychlé skladby jsou sice naživo zábavné, ale rozhodně ne jakkoliv výjimečné. Oproti tomu některé vály ve středním tempu, chvílemi se blížící až k black’n’rollu, mají opravdové koule, viz třeba taková “Posedlost” nebo “Satan a smrt”. Vrchol invence to není, ale živě mě tahle muzika baví. Zlo rozehřáli klub na správnou provozní teplotu, zvláště pakliže jim na poměry otvírací skupiny přihlížel celkem početný dav. Na závěr svého setu si střihli kultovní vypalovák “Věčný návrat” od Master’s Hammer, což byl asi největší kámen úrazu jejich půlhodiny. Jasně, přehrát Štormovce není jen tak, to uznávám, a hudebně to ještě šlo, jenže zpěvák Chainsaw těžce nestíhal, zvláště v refrénu to až rvalo uši. I tak jsem se ale u jejich setu bavil.

Zde měli původně přijít francouzští ďáblové Otargos, naneštěstí však den před pražskou zastávkou z Reaping Death Tour z osobních důvodů z turné odstoupili, což mě osobně vážně nepotěšilo. Těšil jsem se nejen na nějaké pecky z poslední, velmi vyvedené fošny “No God, No Satan” v živém podání, ale byl jsem také zvědavý, zda dokážou přenést chorobnou atmosféru svých desek i na pódium. Škoda, snad někdy příště…

Na pódium se tedy chystá druhá česká kapela večera. Root je už dávno zbytečné představovat, v našich končinách již platí za nefalšovanou legendu. Doby, kdy jsem je poslouchal každý den a bez váhaní je mohl prohlásit za svou nejoblíbenější skupinu, jsou už sice dávno pryč, ale pořád mám tu jejich muziku hodně rád. BigBoss byl ten večer v hodně dobré náladě (a evidentně povzbuzený nejedním lomcovákem s vysokým obsahem ethanolu, hehe) a sázel jednu hlášku za druhou. Publikum nazval homosexuály (co se člověk o sobě na koncertech nedozví…), přiznal se, že už ho píča nevzrušuje, a dělal si prdel z Mozarta. Kromě slovních exhibic vrchního fousáče české scény však Root stihli jen tak mimochodem zahrát i nějaké ty songy a právě v souvislosti s tím mě napadá, že by se kapela nemusela bát občas sáhnout do setlistu, protože posledních pár let hrají pořád to samé dokola (konkrétně tenhle večer viz setlist) Netvrdím, že to všechno nejsou dobré fláky, ale což takhle zkusit zase někdy sáhnout i do “Hell Symphony” nebo “The Book”? To je ale jenom taková hnidopišská výtka, jinak se jednalo bylo parádní a profesionální vystoupení. Ne nadarmo se už Root dají považovat za koncertní jistotu… i když je pravda, že mě baví vždycky, takže si nevyberete (smích).

V klubu to začíná houstnout, objevují se první ožralí a nástroje si chystají Deströyer 666. Tuhle výbornou smečku už jsem neslyšel ani nepamatuji (hanba mi!), takže jsem se s chutí těšil na osvěžení paměti, jenže ouha, Deströyer 666 schytali jednoznačně nejhorší zvuk večera, takže všechny vyhrávky takřka dokonale zanikly a atmosféru studiových nahrávek jejich vystoupení rovněž potratilo někde po cestě, čímž se nápaditá black/thrash metalová muzika ten večer smrskla na pouhopouhou hoblovačku. Kdo s jejich tvorbou obeznámen nebyl, tomu to asi moc nedalo, ten, kdo měl zodpovědně naposloucháno, to nějak překousnul a užil si to i tak, což byl jen tak mezi námi i můj případ. Zmíněným neduhům navzdory, za něž však nebyla na vině kapela, jsem ale opravdu rád, že jsem měl možnost tuhle bandu konečně vidět taky živě. Pokud se ale člověk přenesl přes roztodivné nazvučení, mohl si ze strany samotných hudebníků užít opravdu skvělý koncert s drtícím tahem na bránu.

Večer se pomalu blíží do finiše a na řadu tak přichází formace, na niž většina přítomných dorazila – Watain. Zajímavé bylo sledovat už jen přestavbu pódia. Rekvizit bylo opravdu požehnaně, takové menší ochotnické black metalové divadlo. Plachty s vlky, spousta svícnů, řetězy, prasečí hlavy, krysí (?) lebky, obrácené kříže a uprostřed pódia oltář. K tomu si připočtěte spoustu mlhy, krve a skvělého black metalu a vyjde vám po čertech (v tom případě doslova) pekelný zážitek.

První sprška krve do publika letí už s nástupem při prvních tónech otvíráku “Malfeitor” z posledního alba “Lawless Darkness”, ta největší dávka však přichází přesně v souladu s názvem skladby až s druhou “Devil’s Blood”, kdy frontman Erik vzal do ruky kalich a bez sebemenších rozpaků vylil jeho obsah prvním řadám na hlavy. S tím se ale skupina samozřejmě nespokojila a cákance krve lítaly mezi lidi takřka po každém songu, hlavně z úst baskytaristy Alvara Lilla. Já osobně jsem zdaleka nestál v první řadě, ale stejně jsem takhle zlitý po koncertě ještě nebyl, dokonce i Gwar jsem přežil čistější. Na koncertech Watain se holt s něčím podobným musí počítat, aneb kdo neměl na konci držku od krve, jako by tam ani nebyl (smích).

Ano, do jisté míry je tohle všechno – krev, ohně, obrácené kříže atd. – jenom divadélko pro potěchu oka (a taky nosu – ta krev smrděla opravdu ukrutně, tipoval bych na pravou zvířecí), ale zrovna případě Watain je ono divadélko dost působivé a hlavně nevyznívá jako nějaká pozéřina. Když totiž pozorujete Erika, jak při zpěvu teatrálně gestikuluje, ale i zbytek kapely, jak svou hudbu prožívá, nelze se zbavit dojmu, že tihle lidé si na nic nehrají. A že je to vlastně celé jenom to nejohranější black metalové klišé dovedené k pekelné dokonalosti? Jistým způsobem možná ano, ale na druhou stranu, kolik skupin tohle “klišé” dnes v takovéto čisté podobě předvádí? A navíc… k Watain to všechno prostě patří.

Nejvíce prostoru dostaly v setlistu podle očekávání dvě poslední desky “Sworn to the Dark” z roku 2007 a aktuální, letos vydaná “Lawless Darkness”. Z předchozích dvou opusů zaznělo z každého po jedné skladbě – již zmiňovaná “Devil’s Blood” z “Casus Luciferi” a závěrečná “On Horns Impaled” z debutu “Rabid Death’s Curse”, po níž se Watain odebrali do zákulisí. To ale jen proto, aby mohla být rozehrána klasická hra na přídavky (zcela upřímně by mne zajímalo, jak by se nějaká kapela zachovala, kdyby ji nikdo nevolal zpátky), v jejichž rámci zazněl cover “Sacrifice” od legendárních Bathory. Watain si sice při předělávání kultu nevylámali zuby tak jako Zlo s Master’s Hammer, ale do geniality originálu to – co si budeme povídat – přece jenom mělo daleko. Je ale fakt, že slyšet staré Bathory s jiným než totálně garážovým zvukem, je divný pocit sám o sobě. Definitivní tečkou vystoupení se nakonec stal druhý přídavek “The Serpent’s Chalice”.

Jestli je hudba Watain z desek výborná, tak na koncertech nabývá na síle ještě víc. Jejich show má jednu nespornou výhodu, a sice že si ji budete ještě dlouho pamatovat, neboť, když už nic jiného, se nejedná o nic menšího než poctivé peklo. Shrnuto, podtrženo, Watain předvedli opravdu našlapané vystoupení, jehož atmosféra se s malými klubovými prostory jen násobila (v porovnání s kraťoučkým koncertem na Brutal Assaultu v srpnu). Kdo chtěl jet a nakonec nejel, může jenom litovat.

Chyb by se na celém večeru našlo opravdu požehnaně. Zrušení Otargos, debilní sloupy na pódiu, které opravdu vadily při výhledu a určitě nebyly příjemné i samotným kapelám, vybrakovaný merchandise Watain (mikiny jen ve velikosti M, žádné digipacky posledního alba… konec turné je holt poznat) a to ani nemluvím o tom, že jsem už tradičně ztratil v Praze (smích). Skvělé výkony Watain & spol. však všechno bez problému vynahradily a z celé akce tak zůstal jeden jediný, ale zcela jasný pocit – bylo to kurva dobré a dal bych si znova.