Archiv štítku: Destruction

Destruction – Under Attack

Destruction - Under Attack

Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Under Attack
02. Generation Nevermore
03. Dethroned
04. Getting Used to the Evil
05. Pathogenic
06. Elegant Pigs
07. Second to None
08. Stand Up for What You Deliver
09. Conductor of the Void
10. Stigmatized
11. Black Metal [Venom cover]
12. Thrash Attack

Hrací doba: 53:50

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdyby se mě před vydáním nejnovějšího počinu Destruction někdo zeptal, jestli se na Schmierovu rubanici těším, tak vlastně ani nevím, jak bych odpověděl. Někde v hloubi mám tuhle kapelu pořád rád a její starší počiny jsou skvělou odpovědí na úspěch amerického thrash metalu, ovšem v novém tisíciletí jako by Destruction nedokázali pořádně chytit svou dávnou kondici a převtělit ji alespoň vzdáleně do aktuální době odpovídající formy. Což o to, je to pořád ten jejich neurvalý thrash metal, který zarputile předvádí již tři dekády, je ale „Under Attack“ hodno takového jména, které na evropské metalové mapě pro spoustu lidí znamená pořád hodně? To je ta hlavní otázka, kterou jsem si v souvislosti s novinkou pokládal stále dokola…

Abych pravdu řekl, tak k posledním albům „Day of Reckoning“ a „Spiritual Genocide“ mě to už vůbec netáhne. V době vydání jsem je samozřejmě párkrát sjel, u „Spiritual Genocide“ se i dobře pobavil, ale nedlouho poté na ně sedla těžká vrstva prachu, kterou jsem od té doby nedokázal sfouknout, a k těmto počinům se již nevracel. Má to samozřejmě svůj důvod a v souvislosti s vydáním „Under Attack“ se zdá, že od Destruction už nemá smysl čekat v budoucnu něco víc než jen přiživování staré slávy vydáváním stále stejných a hlavně stejně nezáživných placek, které jsou rychlé, agresivní, mají drive a je z nich cítit Schmierova oddanost ke stylovým pořádkům, ale já se při jejich poslechu už zas tak moc nebavím.

Ke spokojenosti mi na „Under Attack“ chybí nějaké to překvapení. Moment, u něhož bych alespoň uznale pokyvoval hlavou a říkal si, jak moc je cool, že i po tolika letech a albech jsou schopni Destruction přijít s tímhle nebo tamtím. A to se tady neděje. Jasně, je to problém nejen téhle tříhlavé bestie z kraje našich západních sousedů, ale v aktuálním rozpoložení mě to na Destruction sere ze všeho nejvíc. Na „D.E.V.O.L.U.T.I.O.N“ se to podařilo zakrýt zástupem hostů a docela chytlavým materiálem, ale „Under Attack“ je zpátečnické a věřím, že s odstupem času na něj sedna minimálně stejně tlustá prachová vrstva jako v případě jeho tuctových předchůdců.

Povedlo se vlastně na „Under Attack“ něco? Ale jo, to bych zase lhal, kdybych řekl, že je tady špatně úplně všechno. Samozřejmostí, na kterou se dá vsázet, je technické zpracování nahrávky. Pokud tedy pominu škaredý obal, jenž se vůbec nepovedl. Zvuk je klasicky agresivní a rezonuje někde na pomezí mezi krystalicky čistou bruskou a zahuhlaným riffovým nářezem, takže není problém identifikovat jednotlivé nástroje trojice Schmier, Mike Sifringer a Wawrzyniec „Vaaver“ Dramowicz. Docela se mi líbí práce Vaavera, který hraje přímočaře a skladby pohání kupředu přesně tak, jak by tomu mělo být, ale v záplavě těch energických, avšak prázdných riffů linoucích se z kytary Mikea Sifringera to povedené bicí stopy nemůžou v žádném případě zachránit.

Co je jednotlivých písní týče, tak nemá smysl „Under Attack“ podrobovat nějaké rozsáhlé analýze, protože prostě zní tak, jak všichni čekáme. Líbí se mi úvodní titulka s akustickým úvodem a následujícím neurvalým trashovým kvapíkem, jenž se sice natáhl na zbytečně dlouhých šest minut, ale chytlavý refrén a povedené kytarové momenty zvedají tuhle věc nad rámec albového průměru. Špatná není ani valivá „Pathogenic“, která je ke všemu hezky chytlavá a dobře se zadírá pod kůži. No, a do třetice všeho dobrého bych mezi světlejší momenty „Under Attack“ vyzdvihl „Elegant Pigs“, což je možná odrhovačka jako prase, ale díky nedlouhé hrací době útočí na posluchače tak, jak si Destruction představovali, tzn. agresivitou a neurvalostí.

To se bohužel nedá říct u písní jako „Getting Used to the Evil“, jež se zbytečně táhne a chybí jí hnací motor. Schmierův vyřvávaný refrén je sice jako úder pěstí, ale pokus o nápadité semi-baladické sloky s temnou atmosférou se nepovedly a poslech této položky jsem v pozdějších společně trávených chvílích s „Under Attack“ jen přečkával. A to je u takového jména hodně málo. „Generation Nevermore“, „Second to None“ či „Conductor of the Void“ jsou přesně ty šedivé songy, jež nemají v kontextu tvorby Destruction žádnou šanci na úspěch a díky nimž jsou Němci v takové situaci, v jaké jsou.

Destruction

Řeknu to asi takhle. Kdyby „Under Attack“ vydala neznámá kapela obsazená mladšími ročníky, tak se nad ní ani nepozastavím. Budu vědět, že borci hrají dobře, že složili průměrné thrashové vály, jež mají k nesmrtelným hymnám zatraceně daleko, ale že takhle dnes hraje úplně každý. A to je právě ten problém. Destruction přece nejsou „každý“ a nebýt toho, že Schmier zní už řadu let stejně a že jeho hlas je natolik rozpoznatelný, aby ho i průměrný posluchač identifikoval již po pár chvílích, tak je pro mě tahle parta naprosto šedivá a nicneříkající.

Upřímně řečeno, příště už si poslech nového alba Destruction, které bude jistě propagováno jako pravý thrashový uragán, jenž zase jednou provětrá scénu, odpustím, protože poslouchat čím dál slabší variace na „The Antichrist“, které už asi navždy zůstane posledním opravdu skvělým albem této veličiny, není nic, v čem bych si liboval.


Destruction – Spiritual Genocide

Destruction - Spiritual Genocide
Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 23.11.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Exordium
02. Cyanide
03. Spiritual Genocide
04. Renegades
05. City of Doom
06. No Signs of Repetance
07. To Dust You Will Decay
08. Legacy of the Past
09. Carnivore
10. Riot Squad
11. Under Violent Sledge

Hodnocení:
Kaša – 6/10
Stick – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

30 let na scéně a 12 studiových alb. Fakta, která hovoří za vše. Destruction jsou jednou z živoucích legend thrash metalu, přesněji řečeno jeho evropské odnože, která se vždy vyznačovala větší agresivitou a zběsilostí, než její slavnější kolegyně ze západu. Protože se jedná o úctyhodné jubileum, rozhodli se němečtí nestoři toto kulaté výročí oslavit spolu se svými fanoušky a jaký lepší dárek jim nadělit, než nové album? Protože jsem odjakživa hnidopich, tak si na svou řečnickou otázku jízlivě odpovím, že by se k takové oslavě hodilo o třídu lepší album, protože “Spiritual Genocide” pokračuje v tradici svých předchůdců z let nedávných a nepřináší nic, s čím by Destruction již jednou neohromili v letech osmdesátých.

Příčina výše uvedeného je nasnadě. V devadesátých letech se ani německým thrasherům nevyhnuly stylové kotrmelce, kdy se snažili trošku oprostit od své dosavadní tvorby a přizpůsobit se tehdejší rockové vlně, která byla na vzestupu. Výsledkem těchto snah je jasně nejhorší deska v diskografii kapely “The Least Succesfull Human Cannonball”, na kterou by nejradši všichni, kapelu nevyjímaje, zapomněli. Na přelomu milénia se vrátil za mikrofon starý dobrý Schmier a Destruction se začali obracet ke svým kořenům a od té doby pravidelně sází jedno klasičtější thrash metalové album za druhým, což je sám o sobě fakt, na kterém by nebylo nic špatného, ale já osobně mám s jejich novějšími deskami jeden obrovský problém. Čím více se utápí ve své minulosti a snaží se oprášit svůj starý lesk, tím více upadají do aktuálního průměru nespočtu kapel, které se snaží o totéž. A to je celkem škoda, protože Destruction mají rozhodně na víc, a i když je ta jejich rubanice stále rozpoznatelná od zbytku stáda (Schmier je prostě jenom jeden), tak se nejedná o nic, co by ve mně zanechalo pocit výjimečného, či alespoň nadprůměrného počinu. Pár poslechů si užiju s tím, že jde o dobře odvedenou práci, a časem mě to začne neskutečně nudit. A totéž platí i pro “Spiritual Genocide”.

Již při pohledu na obal novinky je jasné, že tady se jede po starých kolejích. Řezník, který zdobí obal, dostal tentokrát zelený kabát a i nadále hrozí na všechny strany. Sice se z něj stává už takové nezbytné klišé, se kterým se kapela vytáhne, když neví co, ale budiž, má to své nostalgické kouzlo. Pokud jsem doposud o “Spiritual Genocide” a aktuální formě Destruction jako takové nemluvil příliš pochvalně, tak na druhou stranu se borcům nedá upřít, že když se rozhodnou nahrát poctivé thrash metalové album, tak se jim to daří. Žádné úhyby stranou, ale od začátku až do konce se jede s pedálem sešlápnutým na podlahu. Technická stránka je samozřejmě bez vady na kráse, takže je nutno počítat s prvotřídním zvukem, díky kterému si užijete krystalicky čisté riffy a zběsilé bicí.

Celkem desítka nových skladeb – nepočítám obligátní intro “Exordium” – solidně šlape, ovšem tohle při pozdějších posleších platilo až ve chvíli, kdy jsem na jednotlivé položky nahlížel jako na samostatné písně, protože celistvé poslechy mi dělaly po nějaké chvíli nemalé obtíže. Tu a tam se objeví zajímavý kytarový riff či sólo, se kterými, stejně jako minule, vypomáhal Ol Drake z nadějných Evile, ale negativní dojmy jsou natolik silné, že můj pocit z celé desky nevylepšily. Po zmíněném intru dochází k explozi v podobě “Cyanide”, která má neskutečný drive a tohle je jedna z několika skladeb, která mě hrozně baví. Přesně takové agresivní nářezy, ze kterých ta nasranost jenom čiší, od Destruction všichni očekávají a oni dokazují, že je stále umí. Příště by mohli takovou formu zopakovat několikrát za sebou a mohl bych zase mluvit o povedeném albu, které by pánové potřebovali jako sůl.

Jedním z vrcholů pro mě byla “Legacy of the Past”, ve které se ke Schmierovi přidali staří známí Tom Angelripper ze Sodom a GerreTankard. Refrén této skladby je mým nejoblíbenějším a nejednou jsem si vzpomněl na klasická alba. Z šedivého průměru vynikají snad ještě “To Dust You Will Decay” s chytlavým riffováním, “No Signs of Repentance” nebo titulní “Spiritual Genocide”. Kdybych přivřel oči, tak bych možná ještě dva, tři kousky našel, ale pořád by mi dojem kazily podprůměrné “Renegades”, “Carnivore” a “City of Doom”, která zní jako nepovedení Sodom. Takových pocitů jsem měl víc, takže jsem nakonec, místo toho abych si užíval poslech, spíš hledal, kde jsem tuhle a tamtu pasáž slyšel, což není dobře.

Nečekal jsem skoro nic a to jsem taky dostal, takže o nějakém zklamání nemůže být řeč. Předchozí album “Day of Reckoning”, které mě ve své době taky moc nebavilo, je mi mnohem sympatičtější, a i když obsahuje taky řadu hluchých momentů, tak na mě působí o poznání vyrovnaněji než “Spiritual Genocide”. Destruction už za sebou mají mnohem lepší alba a novinka tak žádnou díru do světa neudělá. Kdybych měl dvanáctou řadovku borců popsat co nejjednodušším způsobem, tak mě napadá snad jen, že vydali další album. Pořád ještě se nejedná o takový průser, abych nad legendárními řezníky zlomil hůl, ale pokud se nevzpamatují, tak budu muset při nejbližší příležitosti změnit názor, zvlášť když vidím, že žánrovým souputníkům Kreator a Sodom se s posledními alby podařilo ukázat, že i sázka na jistotu může mít pořádné koule.


Další názory:

Vůči Destruction mám hluboký respekt. Především vůči vedoucímu Schmierovi, což je skutečná thrashová ikona, jak se sluší a patří. Po reunionu je parta (teda spíš kytarista Mike, bubeníci se celkem střídají) kolem něj věrná hrubozrnnému thrash metalu. Nicméně zrovna ten jejich na studiovkách nepatří k tomu nejzábavnějšímu, to se týče teda především hlavně posledních desek. “Day of Reckoning” jsem měl vůbec problém doposlouchat do konce a z “D.E.V.O.L.U.T.I.O.N.” jsem taky zrovna moc odvařený nebyl. Naživo je to jiná, tam to umí pánové krásně rozjet. Co tedy k novince? Zjevně se ústřední dvojice už plně sžila s bubeníkem Vaaverem, který materiál trochu obohacuje svými technickými finesami a zabijáckou rychlostí, což nutí hnát do nejvyšších obrátek i zbytek kapely. Výsledkem je hodně agresivní deska, ale jako vždy mi tam chybí nějaký ten WOW moment, ta chvíle, kdy bych se zarazil a jen se nechával kopat do prdele. Schmier plive svoje texty typickým jedovatým hlasem, Mikova nemocná hra mu zdatně sekunduje, to je v pořádku. Ani nemám problém desku doposlouchat do konce, perfektně odsýpá. Ale já si s výjimkou pár výborných vypalovaček, jako je “Cyanide” nebo “To Dust You Will Decay”, nemůžu nějak momenty desky vybavit. Za zmínku stojí ještě oldschoolová palba “Legacy of the Past”Angelripperem a Gerrem za mikrofonem. To, že na albu hraje jistý Ol Drake, bych asi bez bližšího infa opravdu nezaregistroval.
Stick


Basinfirefest 2012

Basinfirefest 2012
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující (obsažení v reportu): Alkehol, Apocalyptica, Arakain, Blue Effect, Cannibal Corpse, Children of Bodom, Crashdïet, Cruadalach, Debauchery, Debustrol, Destruction, Fata Morgana, Harlej, Lacuna Coil, Mercenary, Smash Hit Combo, Snail, Škwor, Törr, XIII. století

Jubilejní desáté výročí Basinu se neobešlo bez pořádně macatého proma a na naši již šestou návštěvu tohoto největšího západočeského festivalu přijíždíme poměrně natěšeni. Jakpak by ne – jména jako Children of Bodom, Cannibal Corpse nebo Apocalyptica nenechají téměř žádné rockové srdce chladným. Jediným předvídaným problémem bude ale počasí, jelikož hlásí extrémní vedro a tropické noci. Super.


Pátek:

Do areálu se po vyřízení vstupních formalit dostáváme krátce po třinácté hodině a v pohodě tak stíháme vystoupení plzeňských pekelníků Fata Morgana. Viděl jsem je už několikrát a pokaždé se mi líbili. Chytlavý metal staré školy, přesvědčivý frontman a podřezaná panenka nebo pitva v přímém přenosu jsou zárukou dobré zábavy ostatně vždycky, nebo ne? Fata Morgana byla jednou z prvních kapel vystupujících na hlavní Budweiser Budvar Stage a musím říci, že mě překvapilo velice dobré nazvučení (ostatně až na výjimky každá zde vystupující kapela byla odkudkoliv perfektně slyšet).

Chvíli se přestavuje a to už nastupují staří známí Törr, kteří snad ani nemohou zklamat. Nedávné změny v sestavě se naštěstí prověřených fláků moc nedotkly, ale uvítal bych možná méně novější tvorby, která je podle mého názoru docela otřesná. Každopádně bylo “Kladivo na čarodějnice”“Armageddon”, takže spokojenost.

Povinná okružní jízda kolem stánků s občerstvením a merchandisem nás pomalu ale jistě dovedla až k vedlejší Božkov Stage (která se mimochodem téměř celé tři dny vyznačovala příšerným nazvučením kapel) a vystoupení plzeňáků Snail. Měl jsem možnost je vidět vůbec poprvé a musím uznat, že tihle chlapíci celkem válí. Frontmanova drobná hlasová indispozice se dá bez problémů prominout, protože i tak byl set zábavný a živý.

Pár kroků zpět a už hop hop na Debustrol. Prověřená kapela, prověřený set, prověřená show. Jen škoda, že chyběla pila a s ní samozřejmě výborný “Masoterián”, ale stejně jsme si pěkně zakřičeli. Rychle do sebe něco naházet a už zase stojíme před hlavním pódiem, kde právě začíná vystoupení budějovických Satisfucktion. Další kapela, kterou jsem neměl to štěstí vidět kdykoliv dříve, a další z těch, které opravdu potěšily. Příjemný metal/rock s příměsí rockabilly, kde písničky mají opravdu koule a solidní tah na bránu. Občas sice nebylo moc dobře rozumět zpěvu, ale to frontman hbitě vynahrazoval různým poskakováním a vybízením davu. Dokonce došlo i na docela slušný crowd surfing. Hodně zábavná hodinka.

Třicet minut a přesně na vteřinu začíná vystoupení prvního z headlinerů – kapely Children of Bodom. Na pódiu nesmí chybět tradiční autíčko (které se ale třeba na předloňském Brutal Assaultu na pódium nevešlo), které slouží hlavně jako Alexiho (zpěvák) stolička či případně lehátko, ze kterých může všem předvést svůj kytarový um. Laiho byl obecně v dobré formě a až na pár přehmatů odehrál celý koncert velice slušně a dokonce byl v tak dobré náladě, že si i zavtipkoval. Zbytek kapely se také snažil, ale už od začátku mne jímal trochu nepříjemný pocit, že tady pánové jsou jen pro to, aby zahráli, shrábli zlato a zase zmizeli někam na sever, což je možná trochu škoda, protože zrovna na Children of Bodom jsem se celkem těšil. Vystoupení proběhlo rychle a celkem bez větších promluv a odezva publika byla vysoká (hlavně v brutálním moshpitu). Výtku bych měl ještě k poměrně špatnému zvuku v předních řadách, kdy jsem měl občas problém poznat písničku i po první půlminutě hraní. Úplně na závěr ale potěšila “Are You Dead Yet?” a byl konec.

Večer byl zasvěcen finským kapelám, protože hned po Children of Bodom nastupují jejich krajané Apocalyptica, na které (soudě podle počtu triček mezi obecenstvem) přijelo poměrně velké procento přihlížejících. Abych řekl pravdu, první tři písničky jsem jenom stál a zíral s otevřenými ústy. Neměl jsem možnost tohle kvarteto zatím slyšet naživo a můžu říci, že jejich vystoupení vážně stojí za to už jen kvůli těm husarským kouskům, které každý jeden z celkem tří cellistů předvádí. Zvuk byl celkem dobrý a vystoupení příjemně ubíhalo, ale když na několik písní vystoupil zpěvák (bohužel nevím jméno), jeho výkon mne příliš neoslnil. Zaznělo samozřejmě několik cover verzí písní od Metallicy, a to zrovna ty, na které jsem se těšil nejvíce – “Master of Puppets” a “Nothing Else Matters”. Kultovka “Path” z dílny samotné Apocalypticy ale nepřišla, což jsem se celkem divil.


Sobota:

Sobotní dopoledne by se ve Spáleném Poříčí dalo popsat dvěma slovy – jáma pekelná. Příjemné ráno pod mrakem střídá modrá obloha a slunce, které bude svými paprsky bičovat festivalový areál až do pozdních večerních hodin, než se konečně uráčí laskavě zmizet a zalézt. Polovinu dne tedy trávíme v městečku nebo u nedaleké vodní nádrže, kde se snažíme držet ve stínu nebo se vyvarovat jakémukoliv delšímu pobytu mimo vodu. Před pódia zavítáme tedy poprvé až kolem páté hodiny odpolední, a to na nikoho menšího než pana Radima HladíkaBlue Effectem. Na to, že je mu kolem pětašedesáti, válí na kytaru pořád stejně dobře jako za mlada. Kapelu hraní bavilo a neskutečně si jej užívala a vůbec nevadilo, že přijela pozdě a musela vystřídat stage i čas s chilskými Thornafire, které jsme tudíž neviděli, ale od někoho jsem zaslechl, že se jednalo o klasický řízný death metal, jenom z exotičtější země.

Kolem půl osmé nastupuje legendární XIII. století, které v západních částech naší zemičky vystupuje i po tolika letech zářné kariéry vůbec poprvé. Nejlepší nazvučení, které předčilo i zahraniční headlinery, příjemný frontman a dobře zvolený set, který měl co říci i lidem, kteří na XIII. století nejsou přímo odkojeni (mně). Velice příjemné překvapení, jen škoda, že jsem musel odejít dříve, abych na vedlejším pódiu stihl vystoupení svých německých oblíbenců Debauchery.

Obával jsem se nečitelné zvukové koule a byl jsem notně překvapen, když hned od první písničky byl zvuk čistý a každý z nástrojů jednoduše čitelný. Jenom počet muzikantů mi nějak haproval, protože live line-up Debauchery by mělo tvořit pět lidí, ale na pódiu z nich byli jen dva plus slečna hrající na baskytaru. Kravál ale udělali stejný, a tak si nebylo na co stěžovat. Samotné vystoupení bylo brutální, hráči postříkaní umělou krví a mávající hlavou do svých death metalových riffů. Zazněly mimo jiné fláky jako “Warmachines of War” (mimochodem kandidát na nejdebilnější název songu, který jsem měl kdy možnost slyšet) nebo “Zombie Blitzkrieg”. Na mou oblíbenou “Blood for the Blood God” ale naneštěstí nedošlo.

Crashdïet zpět na hlavní stage jsem sledoval tak napůl, protože jsem se věnoval spíše tomu, co jsem si koupil k večeři. Jinak hráli celkem nijak moc zajímavý glam rock, a když se zpěvák pokoušel komunikovat s publikem česky, znělo to jako by si trénoval ruštinu, takže stejně nikdo nerozuměl.

Přichází jeden z vrcholů sobotního večera – dánští Mercenary. Z jejich studiové tvorby znám pouze jedno album, ale to mi vůbec nebránilo, abych si jejich set náležitě neužil. Melodic death metal je hudba energická a v podání Mercenary ještě navíc sakra zábavná. Moshpit vřel po celou dobu jejich vystoupení a došlo dokonce i na wall of death, která byla vážně masakrální. Kapela jako taková hrála velice dobře a precizně, což přilákalo mnoho a mnoho lidí, kterým jinak jméno Mercenary vůbec nic neříká (na začátku vystoupení bylo před pódiem poměrně málo fanoušků).

Destruction přišli, jak název velí, zničili a odešli. Neuvěřitelná porce energie nacpaná do hodinového vystoupení rozbourala veškerá má (ne)očekávání, protože ani s Destruction jsem zatím neměl tu čest. Perfektně zvolený a vyvážený playlist šel ruku v ruce s unikátními výkony členů kapely. Zpěvák je opravdu démon, který se nad diváctvem tyčil jako maják v bouřce. Dle ohlasů publika zazněly ty největší a nejlepší fláky z historie téhle thrashové mašiny, z nichž mi nejvíce utkvěla v paměti loňská “Hate Is My Fuel”, jejíž refrén mi běží v hlavě ještě dneska. Paráda.

Frantíci Smash Hit Combo měli celkem smůlu, že se na jejich část programu začal zvedat dost silný vítr, který vypadal, že by rád zboural celou stage. Vystoupení tedy bylo předčasně ukončeno asi o deset minut dříve, a to dost neurvalým způsobem, kdy pořadatel prostě vypnul zvuk a nakráčel moderátor, který oznámil, že je konec. I těch sotva čtyřicet minut, ale stačilo na to, aby si mě tihle rapcoroví maníci totálně podmanili. Ač pozdě v noci, na pódiu se stále něco dělo a vystoupení Smash Hit Combo bylo tak energické, že přimělo znavené diváctvo ještě jednou sebrat veškeré síly a vehementně pařit na jejich vskutku netradiční muziku. Rap kombinovaný s dunivými tóny metalu a metalcoru se mi vždy zamlouval a Smash Hit Combo jsou v tomhle oboru jasná jednička. Jednoznačně největší překvapení celého festivalu.


Neděle:

V neděli nás jako první přivádí do areálu česká folk metalová formace Cruadalach, jejíž frontman Jan “Radalf” Vrobel je zároveň redaktorem mého oblíbeného časopisu, takže jsem se těšil hned dvojnásobně. Trochu zamrzelo horší nazvučení, ale vždycky jsem si myslel, že zvučit věci jako dudy, housle a další nepojmenovatelné folkové nástroje je pro rockovou kapelu peklo, takže tady se to dá celkem bez problémů odpustit. Samotní Cruadalach hráli pěkně a chytlavě a na jejich vystoupení se pod pódiem sešlo nemalé množství posluchačů, což je pro takovou kapelu jistě skvělá satisfakce.

Hnedka následuje česká rocková trojka Škwor, Alkehol a Harlej, kdy každá z jmenovaných předvedla ten nejklasičtější možný set, jaký si lze představit. U Škworu úvodní “Amerika”, “Dokonalej” nebo novější “Za barevným sklem”, Alkehol do nás nasypal tradiční porci vylitých songů, kdy s “Buráky” pomáhala zpěvákovi (Ota Hereš) jeho malá dcera, která zatím vůbec, ale vůbec neumí zpívat :-) Harlej hráli “Svařák” naštěstí jen jednou, takže fajn.

Německé Wolfchant, kteří se museli prohodit s Arakainem, jsem kvůli lovu na jídlo nezastihl, ale samotné krále české metalové scény jsem si přeci nemohl nechat ujít. Letos jsem je viděl v rámci třicetiletého turné již dvakrát, ale to vůbec neubralo na intenzitě jejich vystoupení, které bylo (jako ostatně vždycky) na profesionální úrovni. Zaznělo intro i písně výhradně ze jmenovaného turné a každý, kdož se na ten skvost přišel podívat, musel odcházet maximálně spokojen.

Ranní slunce a odpolední zatažené počasí vystřídal prudký ceďák, který bohužel vyšel přesně na celý set Lacuna Coil. Ne, že bych se na ně nějak výjimečně těšil, ale přeci jen zamrzí, když musí člověk sledovat vystoupení jednoho z headlinerů z prostor pod pivním stanem, který se tyčí zhruba asi padesát metrů za zvukařským ležením. Fanoušci pod pódiem ale nechyběli ani v největším slejváku, takže kapela zřejmě zahrála dobře. Asi nepůjde úplně o podložený názor, ale přišlo mi, že zvuk by mohl být v některých momentech o něco dotaženější a lepší. Jinak celkem pohoda, poslouchat se to i v dešti dalo.

Lijavec je pryč a přichází absolutní vrchol celé třídenní štreky – američtí Cannibal Corpse. Kdo neviděl, neuvěří. Dokonalý zvuk, nadpozemské výkony jednotlivých členů kapely a gumové krční obratle zpěváka mi vyrazily dech a musel jsem dlouho přemýšlet, než se mi vybavil lepší koncert, který jsem měl kdy možnost navštívit. Cannibal Corpse do nás bez keců valili nejlepší a prověřené kousky své dlouholeté kariéry – namátkově třeba novější “Time to Kill Is Now” nebo “Make Them Suffer”, “Priests of Sodom”, “Born in a Casket”, “Hammer Smashed Face” a nejlepší “I Cum Blood”. Baskytarista Alex Webster je doopravdy magor. Jeho práce s nástrojem je prostě neuvěřitelná a musím se přiznat, že podstatnou část vystoupení (krom vydatného headbangingu) jsem strávil zíráním na jeho prsty, které byly kolikrát i neviditelné z toho, jak rychle běhaly po pražcích. Stejně tak oba kytaristé a bubeník. Nejlepší hodina festivalu, která ale bohužel velmi rychle utekla a my byli nuceni opustit uzavřený areál a pomalu, ale jistě se odebrat do svých domovů.


Zhodnocení:

Hudebně se tento jubilejní ročník povedl na výbornou, kapel bylo tak akorát a byly vybrány s citem přesně tak, aby si opravdu každý přišel na své. Ač jsme si to zpočátku nemysleli, rozvrstvení programu do jednotlivých dní bylo určitě dobrou volbou.

Hodně mě potěšila klasická látková vrácenka. Dřívější ročníky (loni jsem ale vynechal, takže tam nevím) vždy oplývaly ošklivým obarveným kusem plastu, který se rychle odřel a ještě rychleji strhl. Pro sběratele lahůdka. Dobré bylo také zavedení vratných pivních kelímků po vzoru velkých světových festivalů. Při záloze 30 Kč si každý dobře rozmyslel, zda zbytky piva a plastu odhodit do nicnetušícího davu před ním, jako to bývalo zcela běžné na minulých ročnících. V areálu dokonce fungoval i stánek, ve kterém jste mohli posbírané papíry a jiný odpad vyměnit za body, které vám posléze vynesly zajímavé dárky. Nevím, zda toho někdo využíval, ale každopádně se jednalo o chytrý tah jak se alespoň pokusit o větší pořádek na festivalu.

Festivalové ceny byly klasické a do stokoruny se člověk celkem pěkně najedl. Oficiálním pivem festivalu byl letos už podruhé Budweiser Budvar. Škoda, někdejší Gambrinus vesnička byla s těmi svými atrakcemi docela zábavná. Teď bylo možné zahrát si pouze fotbal na malém nafukovacím hřišťátku kropeném vodou. Klouže!

Technicky vše klapalo (až na některé výjimky) poměrně pěkně, časový harmonogram byl dodržován a velký dík patří pořadateli, který opět zaměstnal rozumnou security agenturu, která zbytečně neobtěžovala bavící se lid a zároveň podávala na celé ploše festivalu i přilehlého stanového městečka pomocnou ruku.

Horší to bylo s moderátorem z Rock Rádia, který celou akcí provázel (na jméno nevzpomenu). Občas mi přijde, že tuzemské festivaly se předhánějí v tom, kdo zaměstná méně kompetentního uchazeče na post uvaděče. Nějaké přežblebty by se daly odpustit, ale když často ani nevíte, co hraje na druhém pódiu, nebo odkud daná kapela vlastně přijela, je to už trochu trapné.

Sečteno a podtrženo – povedený a skvěle zorganizovaný festival, který jsem si náramně užil a určitě nebudu sám kdo řekne, že se už teď těší na příští ročník, na který jsou již nyní potvrzení italští Graveworm!


Destruction – Day of Reckoning

Destruction - Day of Reckoning
Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 18.2.2011
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení:
Earthworm – 5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Můj vztah k Destruction byl před tímto albem zvláštní. Obeznámen pouze s jejich ranou tvorbou (vše až po desku “Release from Agony”) jsem si říkal, že jim to šlape, ale nic zásadního mi nenabízeli. Nebudu napínat, jejich novinka je na tom úplně stejně. Šlape to, ale vede to někam?

Jelikož jsem milovník thrashe, tak to, co teď napíšu, asi bude vypadat divně, ale “Day of Reckoning” je prostě další thrashová deska. Nic víc, nic míň. Fanoušci a sběratelé budou mít v přihrádce s alby další přírůstek, na Encyclopaedia Metallum přibude na stránce Destruction jedno album do seznamu, sama kapela možná bude mít chvíli co hrát na koncertech, ale potom se po “Day of Reckoning” slehne zem. Pro ty, co ještě nechápou – deska to není špatná, je prostě jenom slušná, ucházející a neurazí.

V čem je ale chyba? Technicky je album na vysoké úrovni, chlapi jsou už přece jenom veteráni, a kdyby to se svými nástroji neuměli, tak by to bylo poněkud zvláštní. Produkce je také bezchybná, akorát tak na thrashové album. Skladby samotné ale jaksi postrádají šťávu. Sem tam na posluchače vybafne pěkný riff, občas chytlavá vokální linka, ale po konci alba v hlavě zůstane jenom dobrý pocit z coveru “Stand Up and Shout” od Dia a s velkou pravděpodobností nebude fanoušek ani vědět, co to vlastně poslouchal.

Destruction prostě splodili hromadu obyčejných thrashových skladeb, které ale nevynikají žádným überchytlavým refrénem či prdelnakopávajícím riffem. Ani se nepokusili o nějaký malinký experiment a drží se hoblování zuby nehty. Jistě, co bych chtěl, spousta lidí může argumentovat tím, že thrash metal je již dávno vyčerpaný žánr a originální chytlavý riff už prostě nikdo nevymyslí. Pravda. Jenže pak přijde nějaká mladá kapela a přesvědčí mě o opaku.

Inu, moje kvákání o “Day of Reckoning” se pomalu chýlí ke konci. Přiznejme si to, kdo se s albem opravdu chce dostat do styku a zajímá ho, už si určitě našel způsob, žijeme v jednadvacátém století. Možná se mezi vámi najde i někdo, kdo si alba kupuje bez předchozího poslechu – přesně pro něj bude určen můj verdikt. Solidní thrash, ale pokud nejste fanouškem Destruction nebo sběratelem, pravděpodobně bude koupě zbytečná.


Další názory:

Ať si Earthworm řiká co chce, Destruction mají do průměru sakra daleko. “Day of Reckoning” je ryzí thrash jak hovado, ničím neředěný, avšak ne zpátečnický, nýbrž staromilský – pěkně od podlahy. Neřeknu vám, v čem je jejich thrash metal lepší než thrash metal v podání nějakých jiných skupin – někdo prostě sází klasické žánrové riffy a vyhrávky a nechá vás to chladným, jak ale spustí Schmierova parta, cítíte, že to tam prostě je. Destruction nejsou nic menšího než thrash metaloví klasici a v jejich muzice je to pěkně znát. Hoblují jedna báseň. Prostě nářez. Zvláště první polovina desky je nehorázně kulervoucí!
H.


Masters of Rock 2010 (pátek)

Masters of Rock 2010
Datum: 16.7.2010
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Destruction, Epica, Manowar, Metalforce, Queensrÿche, Tublatanka, Visací zámek

Visací zámek předvedli dle svého zvyku hodně zábavnou show plnou dobrých hlášek a i přes opravdu zabijácké vedro byli odměněni hlasitou odezvou publika. A zaslouženě. Na pódium jim lítaly boty a rohlíky, kapela však palbu opětovala a házela rohlíky zpátky s tím, jestli by prý nebyl i párek. Dobré to bylo, škoda, že jsem to musel v půlce zabalit, abych mohl jít na autogramiádu Destruction.

Českou klasiku střídá německý heavy metal Metalforce. Povím vám, tahle skupina je Manowar2 za mlada. Takřka identická image, stejné pózy, podobná hudba, akorát všechno v o něco menší míře. Ono taky dohnat Manowar v těch jejich kecech nezvládne asi nikdo (smích). Vydržet se to dalo, ale nic extra to nebylo.

Na Nizozemce Delain jsem se vcelku těšil, kvůli zranění bubeníka však své vystoupení museli zrušit. Aby se srovnal čas v programu, hrály předchozí tři kapely (kromě Metalforce a Visacího zámku ještě Citron, jež jsem neviděl) delší sety. S další kapelou tedy zůstáváme taktéž v Německu, akorát ryzí heavy metal střídá ryzí thrash metal. Destruction, to je prostě stará škola, která nakope prdel každému, vždycky a všude. Vesty tak pokovované, že by se za to nemuseli stydět ani vyhlášení železáři Nifelheim (viz fotka, pokud by ten vtip někdo nechápal), ale hlavně thrash jak prase a s koulema. Jak to později kdosi v areálu okomentoval: “Pánové přišli a zahráli metal, žádný sračky pro děti.” Lépe bych to neřekl. Destruction byl nářez. Staré hity jako “The Butcher Strikes Back”, “Metal Discharge” nebo “Bestial Invasion” prostě nemají chybu.

To, že taková zrůdnost jako Tublatanka, měla lepší čas než thrashová legenda Destruction, považuji za hodně blbý fór, ale bylo tomu tak. Takhle si já osobně představuji zlo (smích). Jak spustili “Skúsime to cez vesmír” nebo “Žeravé znamenie osudu”, myslel jsem, že vrhnu. Děs běs, viděl jsem to podruhé a už nikdy víc. Uff, to teda bylo něco.

Epica měla hodně zajímavě řešenou plachtu (resp. plachty) – to bylo první, co mě zaujalo. Nepřišel jsem však na ně očumovat plachty, nýbrž zpěvačku (smích). To fakt není možné, jak je ta baba pěkná. Jenže prvních pár písniček její mikrofon jaksi odmítal fungovat, tudíž ji nebylo vůbec slyšet. Naštěstí se technické problémy brzy vyřešily, a člověk si tak mohl užívat velice pěkné vystoupení.

Z desek mě hudba Queensrÿche nikdy moc nezaujala, takže jsem šel na koncert s tím, že se podívám na kousek, nebude mě to bavit a půjdu pryč. Realita však byla jiná. Zíral jsem na to s otevřenou hubou a nevěřil. Opravdu skvělé a výborné. Úžasná atmosféra, takřka křišťálový zvuk, bezchybné osvětlení, ze studia pro mě nezajímavá hudba se z pódia rázem změnila na něco úchvatného a ten zpěv… prostě super. Tak tady jsem si na tu prdel fakt sednul.

Poté už nastupují samozvaní králové metalu. Osobně jim ty jejich trapné kecy a pozérství nežeru, ale hudbu mají dobrou, o tom není pochyb. Fošny jako “Kings of Metal” nebo “Louder Than Hell” jsou jednoduše heavy metalové bomby. Kdysi jsem na nich vyrůstal a svého času byli společně s Iron Maiden mou nejoblíbenější kapelou, navíc živě jsem je nikdy předtím neviděl, takže jsem se těšil. A to hodně. Jenže, řeknu vám, byl to jeden velký průser. Předně mi vadil opravdu ohromný nával lidí. Já nejsem z cukru, když se o mě někdo otře, tak se nerozsypu, ale co je moc, to je moc. Tam se nedalo hnout, a to jsem zdaleka nebyl vepředu. To bych třeba ještě přežil, přece jenom to byl headliner, tak jej chtělo vidět nejvíc lidí. Co mě však dorazilo, byl absolutně zprasený a neposlouchatelný zvuk. Kytara nebo basa? Neznáme, nevedeme. Byl slyšet jen zpěv Erica Adamse a bicí. Nebo lépe řečeno ne bicí, ale jenom kopáky. A ty byly nahulené tak nahlas, že se to prostě nedalo. Oukej, možná chtěli dostát těm kecům o nejhlasitější skupině světa, ale poslouchat to prostě nešlo. Při každém úderu do kopáku jsem cítil v hlavě, jak se mi otřásají ušní bubínky, až jsem myslel, že mi ta hlava praskne. Jak říkám, nejsem citlivka, ale ohluchnout na koncertě fakt nehodlám. Po dvou skladbách jsem se otočil, odešel a i v kempu nebylo slyšet nic jiného než kopák a zpěv. Co právě hrají, jsem poznával jen podle textu. A co jsem pak později slyšel, že DeMaio zase onanoval deset minut se svojí basovkou a podobné chuťovky… ještě že jsem to neviděl. A to ani nemluvím o tom, co údajně předvedli na autogramiádě (zákaz focení) a tiskovce (žádné otázky). Příště radši pozvat deset kapel, které něco předvedou a dají se poslouchat, než jeden Manowar. Ten ohňostroj na konci si vážně nezasloužili. Pro mě největší zklamání, největší průser a nejhorší koncert letošního Masters of Rock. Nikdy víc. Manowar od teď už jen z CDčka!