Archiv štítku: DEU

Německo

Frigoris – Nur ein Moment…

Frigoris - Nur ein Moment…

Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 25.8.2016
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Et in arcadia ego
02. Himeros
03. Trúwen
04. Lichtträger
05. Persona
06. Station

Hrací doba: 52:14

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Německé kvarteto Frigoris nepatří k nikterak nápadným formacím a minimálně na první pohled se řadí jen k dalším z mnoha. Kapela razící cestu atmosférického black metalu s přírodním zabarvením nevybočuje a hraje si to své, bez výrazné posluchačské odezvy a tisíců prodaných nahrávek. Šest let starý dlouhohrající debut zůstal bez povšimnutí a bylo to až „Wind“ z před tří let, které dokázalo jméno kapely z podpodzemí vytáhnout alespoň o patro výš. Téhle desce jsme se věnovali také my a Frigoris mohli být spokojeni, ne každá začínající formace od nás odejde s výrazně nadprůměrným hodnocením. Názor tehdy recenzujících kolegů nebudu ani podepisovat, ani vyvracet, deskou jsem se proposlouchal jen letmo, a to až za účelem, jak k novince přistupovat. Tři roky jsou přece dlouhá doba a stát se mohlo cokoli. Ta největší změna se ale nakonec týká obalu, mezi námi dosti příšerné slátaniny se zjevnými grafickými prohřešky.

Frigoris se věnují přírodně laděnému atmosférickému blacku a nejinak je tomu na novince „Nur ein Moment…“. Zde kapela předkládá šestici kompozic, které nemají daleko k atakování desetiminutové hrací doby. Jaké ony skladby jsou? V první řadě podobné. Podobné ladění, podobná tempa, žádné zkratkovité manévry a matení posluchače, „Nur ein Moment…“ je jedna velká jistota. Nezradí, avšak pro svou přílišnou sevřenost nedokáže ani překvapit. Stejně jako překvapivosti se Frigoris zřekli také invence. Atmosférický black je plný generičnosti, přesto se najdou výjimky, které přichází s ozvláštňujícími prvky, jež lze chápat alespoň za sympatickou snahu bránící se ustrnutosti. Němci se ovšem ani nesnaží, pozorný a otevřeně hledící jsem byl doufám dostatečně. Přesto, neochota inovovat a překvapovat není automatickým důvodem k odsudku.

Atmosférický black metal v podání Němců působí poměrně striktně. Metalové pasáže jsou s vysokou pravidelností prokládány typickou žánrovou sounáležitostí, akustickými vsuvkami, jež jsou tradičně dedikovány přírodním krásám. Obě složky, metalová a akustická, jsou odděleny striktně, bez potřeby proplétat a hledat jemnosti cestu skrze metalové hromobití. Frigoris však přesto skládají poměrně zručně, separovanosti zmiňovaných složek navzdory. Posluchačovu pozornost udržují hlavně kytary, které konstantně přechází mezi povedenými harmoniemi, byť – opět nutno podotknout – stěží objevnými. K jednoznačným přednostem „Nur ein Moment…“ patří vývoj jednotlivých skladeb, a to po celé délce bez spatřitelných záseků. Je tato skutečnost jedním ze základních stavebních kamenů pro vydařenou atmosféru? Zcela jistě, také na ní celé album stojí. Především proto se příjemně poslouchá a proto je snadné se přes nemalý počet nedostatků obstojně přenést.

Frigoris

Před sebou mám album, které disponuje velmi slušnou poslouchatelností a solidním skladatelským umem projevujícím se konstantně, především v rámci metalových pasáží. Ty akustické lze častokrát označit za nevýjimečné, udržovací. Jsou povinností vůči tezím kapelním i stylovým. V rámci žánrových vod patří Frigoris k tomu lepšímu, rozhodně však ne mezi špičku, tedy má-li být měřítkem pro hodnocení současné formy kapely právě „Nur ein Moment…“. Nepříliš silné pocity možná vyvolává silná konkurence v mém současném přehrávači, třeba je to i tím, že z podobného ranku jsem letos slyšel výrazně lepší nahrávky. Nebo na mě stále nepřišel podzim a já chci být na neobjevný atmoblack zlý, co já vím.


Klonque – Burn Particularly

Klonque - Burn Particularly

Země: Německo
Žánr: thrash / death metal
Datum vydání: 10.8.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Parasites
02. You Think You Know
03. The Hunt
04. The Last Stand

Hrací doba: 19:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Klonque

Ačkoli se to tak zdálky nezdá, tak Klonque jsou papírově daleko zajímavější jméno, než byste jen tak při letmém pohledu na sestavu řekli. Za tímto německým seskupením, které vzniklo teprve v loňském roce, stojí dvojice hudebníků Thomas Neitsch a Peter Geltat. Že vám ani jeden z nich není nijak povědomý? A co kdybych řekl, že oba za sebou mají účinkování v řadách Desilence či Holy Moses? Na základě těchto jmen už by nemuselo být tak těžké identifikovat hudební styl, jemuž se borci na svém debutovém počinu „Burn Particularly“ věnují.

No jasně, je to směsice thrashe s death metalem, jenž je v jejich aktuálním působišti podáván v techničtěji laděné formě, než jak ji předvádí ve své hlavní domovině Holy Moses. Oba si rovnoměrně rozdělili vokály a kytarové party a k rytmickým nástrojům si při nahrávání „Burn Particularly“ přizvali Gerda Lückinga za bicí a Ishaye Sommera na baskytaru.

Když jsem řekl, že hudba Klonque je na rozdíl od jejich dosavadní tvorby techničtější a progresivnější, tak vězte, že ani jeden z nich nezapomněl na své kořeny. Klonque sice prostřednictvím čtveřice písní na svém první EP servírují kombinaci thrash a death metalu, jež je na první poslech sofistikovanější, nestrádá ovšem na přímočaré momenty, díky nimž není poslech náročným během na dlouhou trať.

Necelých 20 minut, jež dvojice vměstnala na svůj debut, je po technické stránce takřka bezchybnou ukázkou toho, jak se tato hudba má dělat. Zvuk je na můj vkus méně čitelný, než preferuji, ale to nebrání v tom, aby se při pozorném poslechu daly jednotlivé názory oddělit jeden od druhého. Prim hrají samozřejmě kytary, protože oba hlavní protagonisté se předvedli jako zdatní hráči, jimž nedělají problémy jak animální kytarové motivy (úvod „Parasites“), tak disharmonické postupy a sólové proplétačky obou strunných nástrojů.

Z formálního hlediska je tedy vše tak, jak člověk očekává. Co mě však trochu mrzí, je absence větší rozmanitosti jednotlivých písní, protože ačkoli je EP krátké, tak jsem měl i po několika posleších problém identifikovat, do jakého válu zrovna daný motiv patří. K variabilitě písní tak pomáhá spíše jen vokální práce Thomase a Petera, kdy ale také nemůžu říct, jaká linka komu patří. Od hlubších growlů se přechází ke klasičtějšímu řevu, jenž na nahrávce převládá. V poslední písni „The Last Stand“, jež jako jediná zpomalila a sází spíš na propracovanější atmosféru než na tlak směřovaný vůči posluchači, se dostane dokonce na melodičtější (berte s rezervou) zpěv. Ten tuhle kompozici posouvá minimálně o třídu výš oproti ostatním písním. „The Last Stand“ se vyvíjí sice nesměle, ale od agresivního úvodu se přes melodickou chvilku ve druhé minutě pokračuje k poklidně rezonující pasáží, která předchází slušnému refrénu. Musím říct, že tato věc mě ze čtveřice kompozic baví nejvíc.

Klonque

Ovšem ani předchozí trojice skladeb není k zahození. „Parasites“ je tvrdý atak na úvod, „You Think You Know“ pokračuje v takřka stejné rovině, jen je díky jednoduššímu zasekávanému riffu přístupnější a má všechny ambice, aby se stala poznávací hitovkou této party. Samozřejmě za předpokladu, že nezůstane jen u „Burn Particularly“, ale dvojice se zmůže i na plnohodnotné album. „The Hunt“ mi přijde z celého alba nejslabší a působí na mě jako horší variace na těžkotonážní „Parasites“. Jediné, co mě na „The Hunt“ zaujalo, je kytarové sólo v druhé polovině, jež je ukončena dalším melodickým nápěvem jednoho z vokalistů. Bohužel ty čtyři minuty, které tomuto předchází, mi nepřijdou natolik zajímavé, abych skladbu vyhledával v budoucnu.

Pokud vezmu v úvahu, že Klonque má sloužit jako útočiště pro psaní jiné formy metalové hudby, než jak ji Peter a Thomas hrají v Holy Moses, tak nelze nic namítat. Ta hudba je chytrá, občas na mě dýchla taková magická atmosféra (hlavně v „The Last Stand“) a po celou dobu jsem cítil ten tlak a energii, již do „Burn Particularly“ oba vložili, takže jestli se dostane i na regulérní debutové album, nenechám si jej ujít. Zajímá mě totiž, jestli Klonque utáhnou i plně naloženou káru. Soudě dle tohoto EP by to nemusel být zas takový problém, i když jistých škobrtnutí se obávám. Uvidíme…


Sodom – Decision Day

Sodom - Decision Day

Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. In Retribution
02. Rolling Thunder
03. Decision Day
04. Caligula
05. Who Is God?
06. Strange Lost World
07. Vaginal Born Evil
08. Belligerence
09. Blood Lions
10. Sacred Warpath
11. Refused to Die

Hrací doba: 50:47

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vždy když sepisuji recenzi na album skupiny, jejíž předchozí zářez jsem si vzal na paškál taktéž, tak si jen tak cvičně svůj dobový výtvor alespoň letmo pročtu. Ne snad, že bych chtěl opisovat, ale právě naopak se snažím vyhnout tomu, abych kapelu uváděl stejným způsobem, případně ji častoval týmiž přívlastky. Jsou však výjimky, u nichž to nemá žádné velké opodstatnění, protože stejně jako se hudba dané kapely nikam nevyvíjí, tak nemá smysl v ní hledat něco, co jsem minule přehlédl, a vymýšlet nové věci. Řeč je samozřejmě o Sodom a jejich nové placce „Decision Day“, o níž se dá říct úplně totéž, co jsem před třemi lety uvedl na adresu předchůdce „Epitome of Torture“. Nakolik je tento fakt v pořádku, nechám na každém posluchači a jeho osobních preferencích, ale na mě poslední alba Sodom nějak záhadně zabírají a nejinak je tomu i v případě letošní placky, která nese v bohaté diskografii německé stálice pořadové číslo 15.

Tom Angelripper a jeho kumpáni jsou jako ten pověstný pes, jejž novým kouskům nenaučíš, a právě tak je třeba k jejich albům přistupovat. Člověk přesně ví, co čekat, a překvapení v jejich hudbě jsou spíše přáním z říše snů, na něž můžete rovnou zapomenout. Nenávistné texty věnující se současné neklidné situaci ve světě, jako břitva ostré kytarové riffy a agresivní řev Angelrippera jsou hlavní ingredience, na nichž Sodom již dlouhá léta staví svůj militantní thrash nejhrubšího zrna. Samozřejmě hudba této trojice nestojí jen na její ústřední postavě, a protože to v posledních letech Sodom šlape jedna báseň, tak není důvod měnit již zaběhnutou sestavu. Kytarové riffy tudíž ze své šestistrunky opět pálí Bernemann, jejž doplňuje za bicími Makka, který nové vály nadrtil s železnou jistotou.

Dohromady pánové napsali skladby, jež si nic nezadají s minulými dvěma alby Sodom, takže se hned od prvních vteřin na posluchače vyvalí hutně ozvučený thrash metal, který  se ve většině skladeb nese (jak jinak) v rychlejším tempu, od něhož trojice ustoupí jen výjimečně. A je to svým způsobem dobře, protože Angelripper moc dobře ví, co si jeho pravověrní žádají, a on jim to moc rád naservíruje. Jak jinak si vysvětlit klasické povedené rychlovky, které tvoří páteř alba. Abych byl konkrétní, mezi to nejlepší na „Decision Day“ rozhodně spadá hitovka „Rolling Thunder“. Ta zní přesně tak, jak si lze dle výmluvného názvu domyslet. Valící se bouře kytar a rychle odříkávající Angelripper táhnou tuhle bestii směle kupředu. V polovině hrací doby se píseň zklidní a za zvuků akustické kytary se pomalu probouzí k mohutné explozi, za níž spěje k samému konci.

Hodně se povedla i „Caligula“. Ta je minimálně z textového hlediska pro Sodom písní méně tradiční, protože ačkoli si z něj dokážu leckteré rýmy přiřadit k aktuálnímu světovému dění, tak Angelripper se v ní, jak už název napovídá, věnuje římskému císaři Caligulovi. První polovina „Decision Day“ mi obecně přijde o něco málo silnější. V závěru mi chybí právě výraznější písně typu „Caligula“ s lehce zapamatovatelným refrénem či zběsilé skladby titulní, jež by se klidně mohla objevit na klasických počinech Sodom, a jsem přesvědčený, že by se nijak neztratila. Drobnou vadou na kráse první poloviny „Decision Day“ je pouze úvodní „In Retribution“. Ne, že by byla vyloženě blbá, ale troufám si říct, že šest minut je pro výplach tohoto zrna až příliš, a dokážu si představit, že by se zastavila na polovině své stopáže, protože v tu dobu by bylo vyřčeno vše podstatné. Ale ústřední kytarová linka a slušný refrén z ní udělaly položku, která se na úvod, kdy je člověk ještě pěkně čilý, dá přežít bez závažných problémů.

Jeden z vrcholů přichází přesně v polovině alba a stala se jím „Strange Lost World“, jež díky pomalejšímu tempu vybočuje ze stereotypu, jímž album po chvíli začne zapáchat. To nemyslím úplně negativně, ale je to prostě a jednoduše fakt, na který je třeba se připravit. Angelripper si ve „Strange Lost World“ zazpívá v relativně melodičtější formě a právě refrén této zatěžkané kompozice je jedním z nejpamětihodnějších momentů celé desky. Bohužel, s blížícím se závěrem už se po pár posleších dostavuje lehký pocit únavy, jenž je způsoben až příliš dlouhou stopáží „Decision Day“. 50 minut je prostě hodně a vypustit dvě slabší věci („Belligerence“ a „Who Is God?“), tak bych dost možná mluvil jinak, protože takové „Sacred Warpath“ či „Vaginal Born Evil“ si nic nezadají s „Rolling Thunder“ z úvodu. A to podotýkám, že jsem si pro jistotu odpustil verzi s bonusovou skladbou.

Sodom

Jako celek je „Decision Day“ albem, které hravě zapadne do formy, již Sodom představili na svých posledních dvou albech a jimiž ve mně rozdmýchali plamínek touhy poslouchat ty jejich thrashové projektily s chutí, protože s nahrávkami v první dekádě aktuálního tisíciletí to dle mého názoru až tak slavné nebylo. Co říci závěrem? Snad jen aby se Sodom dařilo i v dalších letech tvořit alespoň takto solidní desky. Desky, jež jsou sice zpátečnické až běda a daly by se charakterizovat jako další z řady zářezů na pažbě natočených skoro až z nutnosti, aby se mohlo vyrazit zase na turné. Ale copak to lze Sodom zazlívat? Svou pracovitostí a uvěřitelností se drží u koryta již déle než třicet let, aniž by ze sebe dělali lacinou parodii, takže za to jim mělo patřit uznání.


Nocte Obducta – Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)

Nocte Obducta - Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)

Země: Německo
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: MDD Records

Tracklist:
01. Am Ende des Sommers
02. Glückliche Kinder
03. Ein Ouzo auf den Nordwind
04. Lethe, Stein und See – Teil I
05. Löschkommando Walpurgisnacht
06. Desîhra Mogontiacum
07. Die Pfähler
08. Am Waldrand
09. Lethe, Stein und See – Teil II
10. Im Dunst am ewigen Grab der Sonne

Hrací doba: 62:56

Odkazy:
web / facebook

Německý black metal často bývá považován za poněkud méněcenný vůči žánrovým školám z jiných evropských zemí. A rozhodně je taky pravda, že se zde nachází množství ultimátních sraček, jejichž kýčovité pejgn melodie mají snad původ ve všeobecně známém zalíbení německého lidu v kýči. Nicméně podprůměr lze nalézt a odsuzovat šmahem všechny blackmetalové kapely z Německa je poněkud krátkozraké; není problém najít spousty příkladů toho, že i Němci dokážou kutat setsakra kvalitní černý kov. Jedním z těchto příkladů může dozajista být i Nocte Obducta, byť je pravda, že není typickou žánrovkou drtící syrové riffy s pověstným blastbeatem v pozadí. Jste-li ovšem příznivci blackmetalové avantgardy, pak tohle jméno za pozornost rozhodně stojí – tedy pokud jej ještě neznáte.

Nocte Obducta se co do vydavatelské činnosti nikdy moc neflákali. Však od roku 1999, kdy se objevil debut „Lethe – Gottverreckte Finsternis“, nastřádali pěknou řádku desek, z nichž prozatím všechny, jaké jsem slyšel, si udržují velmi dobrou laťku. Letošní novinka „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ je rovnou jubilejní desátá dlouhohrající, a to i navzdory skutečnosti, že Nocte Obducta stihli i čtyřletou pauzu ve fungování (během té však velká část současné sestava dala dohromady pokračování Dinner auf Uranos, po jehož hlavičkou rovněž jedno album vyšlo).

Tím jsem chtěl říct hlavně to, že „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ rozhodně mělo na co navazovat. Obzvláště v momentě, když minulá řadovka „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ byla fantastická. Musím říct, že mi hned na první pohled u novinky moc nesedla obálka. Což o to, zrovna tahle skupina měla přebaly alb vždycky docela prapodivné, ale zrovna posledně byl artwork vážně super. Sci-fi ladění u „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ mě docela překvapilo, byť mu nelze upírat vcelku zajímavý styl a několik pěkných detailů. Nicméně po poslechu samotného materiálu lze tvrdit, že ten obal vlastně smysl relativně dává.

Důvod je vcelku jednoduchý – ještě nikdy jsem u Nocte Obducta neměl pocit, že bych místy poslouchal psychedelický rock. Jistěže, i třeba na „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ byly momenty, u nichž by to s přivřenýma očima šlo tvrdit. V případě „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ však v některých hraje skutečně čistý psychedelic rock / space rock… což je vlastně strašně super! Jak vidno, formaci to v téhle poloze dost sluší, zní to uvěřitelně a je to setsakra poutavé. Dokonce bych si i dovolil postesknout, že je trochu škoda, že tam takových věcí není ještě víc. Ale lepší než drátem do oka, takže si lze užít takové parády jako „Am Ende des Sommers“ s pečlivě budovanou a gradovanou první půlí a skvělou minimalistickou druhou částí. Sem tam se podobné vlivy objevují i v dalších průběhy desky, ale právě v úvodní skladbě je to nejpatrnější – co si budeme povídat, jakožto první věc je taky okamžitě na ráně.

Nocte Obducta se nikdy nebáli ani dlouhých kompozic. Z tohoto ohledu z alba nápadně vyčuhuje šestá „polo-titulní“ „Desîhra Mogontiacum“, jejíž hrací doba se vyšplhala na celých 19 minut. Opět je znát, že Němci tenhle druh písní rozhodně umí a nachází se zde množství skvělých nápadů, ale abych si trochu rýpnul – nezdá se mi, že by „Desîhra Mogontiacum“ z nahrávky tak brutálně vyčuhovala i svou kvalitou, jako tomu bylo třeba u „Dinner auf Uranos“ a „Leere“ na „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“. Nechápejte mě zle – stále se jedná o výživných 19 minut, jejichž poslech nenudí. Jen říkám, že kdybych měl volit vrcholy „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“, ukázal bych jinam. Třeba na jmenovanou „Am Ende des Sommers“ nebo na „Ein Ouzo auf den Nordwind“, jejíž rozjezd prostě nemá chybu.

Stěžejní je však samozřejmě fakt, že „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ dokáže bavit po celou svou délku, která stejně jako posledně s přehledem přešvihla hodinovou hranici. Výtečné momenty se nachází i v dalších „regulérních“ kusech jako „Glückliche Kinder“ (povedená střední pasáž), „Die Pfähler“ (epické záchvěvy jsou senzační) nebo finální „Im Dunst am ewigen Grab der Sonne“ (hezky gradované kytarové sólo). Konzistentnost počinu naštěstí netříští ani množství velmi krátkých songů, ať už jde o na poměry alba agresivní vypalovačky „Löschkommando Walpurgisnacht“ a „Am Waldrand“ nebo minimalistickou „Lethe, Stein und See – Teil I“ případně její variabilnější sestřičku „Lethe, Stein und See – Teil II“.

Každopádně, „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ je v konečném důsledku jednoznačně povedená deska s několika vysoce vymazlenými momenty. Když dojde na lámání chleba, tak se rozhodně nejedná o tu nejlepší položku v diskografii Nocte Obducta, jen v porovnání posledních dvou alb bych bez většího zaváhání zvedl ruku pro „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“. Přesto je „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ nahrávkou, jež s přehledem dostává standardu Nocte Obducta, což taky není málo. Stojí za slyšení? Myslím, že ano. Tajně jsem ovšem doufal, že by mohlo jít o jednoho z černých koňů, jenž by případně dokázal promluvit do pořadí nejlepších nahrávek roku, ale na takovou laťku zas „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ nemá, to si povězme upřímně.


Kissin’ Dynamite – Generation Goodbye

Kissin' Dynamite - Generation Goodbye

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Generation Goodbye
02. Hashtag Your Life
03. If Clocks Were Running Backwards
04. Somebody to Hate
05. She Came She Saw
06. Highlight Zone
07. Masterpiece
08. Flying Colours
09. Under Friendly Fire
10. Larger Than Life
11. Utopia

Hrací doba: 47:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

Heavy metal je muzika, na níž jsem vyrostl, ale v posledních letech mě vesměs přestala bavit. Mám nějaké své oblíbence, takové ty staré známé, které poslouchám už dlouho (a jsem si vědom toho, že mnohé z nich z nostalgie), ale hledat nová jména mě neláká a nedělám to. Snad i proto, že kdykoliv jsem to zkusil, odcházel jsem zklamán, neboť současný heavy metal dle mé empirické zkušenosti zoufale postrádá jakoukoliv invenci a vesměs se jedná jen o recyklování již vymyšleného.

Aniž bych si chtěl odporovat, tak i navzdory tomu, co jsem právě řekl, přece jen existuje několik málo mladších heavymetalových kapel, u jejichž muziky se v klidu pobavím, takové ty výjimky potvrzující železné pravidlo. A mezi takovéto výjimky se svého času zařadili i Kissin’ Dynamite. Neptejte se mě proč, samotného mě to svým způsobem překvapuje, jelikož německá pětice v jádru hraje tak brutální žánrové klišé, že bych to měl papírově jednou v recenzi zmrdat a pak už se toho pro zachování duševního zdraví ani nedotknout. Jenže v reálu to Kissin’ Dynamite hrají tak nakažlivě, že mě to prostě baví. Anebo je snad po vydání „Generation Goodbye“ na místě minulý čas?

Kissin’ Dynamite nová alba vypouštějí v neměnné dvouleté kadenci každý sudý rok. Předcházející „Megalomania“ však kapelu – a v kontrastu s předchozím, ortodoxně hitovým počinem „Money, Sex & Power“ to bylo obzvlášť znát – představilo v trochu odlišném světle. Němci sice stále přišli s několika po čertech chytlavými peckami, ale zároveň v některých skladbách projevili trochu vyšší ambice. Rozhodně bych netvrdil, že „Generation Goodbye“ tuto snahu prohlubuje, ale v některých kusech jsou tyto ambice stále znát, byť v asi o trochu menší míře než posledně.

Dle právě řečeného by se mohlo zdát, že „Generation Goodbye“ je tedy opětovně sázkou především na hitovost. Do jisté míry asi ano, ale tentokrát to má jeden háček – nevyšlo to úplně bez ztráty kytičky. Především písničky, jaké si Kissin’ Dynamite vybrali (nebo jaké jejich label vybral?) k propagaci desky, se mi příliš nepozdávají. Obzvláště první singl „Hashtag Your Life“ je velmi slabý, a ačkoliv se sloka ještě tváří hratelně, refrén je strašná odrhovačka, která to posílá do pekel. Titulní otvírák „Generation Goodbye“ je už snesitelnější a časem jsem si na něj vesměs zvyknul, takže už mě aspoň nesere, ale pořád mi to nepřijde jako nějaká velká pecka.

Mnohem povedenější hitovky jsou zastrčené v dalším průběhu alba, především v jeho středu. Dost mě baví čtyřka „Somebody to Hate“, i když by mě zajímalo, zdali je text refrénu záměrným odkazem na jednu slavnou skladbu, anebo jsou Kissin’ Dynamite jen trochu neoriginální. „She Came She Saw“ není úplná pecka, ale její refrén je vcelku příjemný a „Generation Goodbye“„Hashtag Your Life“ s ním pokoří bez větších obtíží. Dále se mi líbí „Highlight Zone“, což je sice úplně standardní heavymetalová skladba, nicméně je v ní cítit skladatelská lehkost, kvůli níž jsem si Kissin‘ Dynamite oblíbil. No, a poslední dobrou písničkou je pro mě devátá „Under Friendly Fire“, v níž Němci opětovně potvrdili, že prostě mají na čuch na možná neoriginální, leč silné a v dobrém slova smyslu vlezlé motivy. Na předposlední pozici se ještě nachází „Larger Than Life“, která je taktéž víceméně v cajku a má docela chytlavý ústřední riff, ale trochu mě na ní dráždí refrén, protože to je regulérní obšleh staršího songu „I Will Be King“„Money, Sex & Power“.

Kdyby tohle bylo všechno, tak bychom měli co do činění s poměrně povedeným ípkem, jemuž by vlastně šly odpustit i zmiňované neduhy. Bohužel jsme však probrali jen lehce přes polovinu nahrávky. Jestli si za něco „Generation Goodbye“ zaslouží hejt, tak jsou to jednoznačně balady, jichž se tentokrát urodilo na můj vkus až příliš. „If Clocks Were Running Backwards“„Masterpiece“ bych si s radostí odpustil, především druhá jmenovaná mě dost sere. Jasně, slyšel jsem i horší a třeba balady od Nickelback jsou bezesporu o světelné roky větší blití, což však nic nemění na tom, že jsem zanedlouho začal obě přeskakovat.

Z pomalejších věcí se dá snést pouze závěrečná „Utopia“, v níž se Kissin’ Dynamite opět snaží o trochu ambicióznější kompozici – byť samozřejmě stále v rámci nastavených mezí. Trochu jsem si při ní vzpomněl na „Fireflies“ z minulého alba, protože se jedná o podobně laděný kousek. Ačkoliv ve „Fireflies“ Němci balancovali na hraně kýče, zatímco u novější písničky se jedná o střízlivější podání, tak nakonec proč ne. Poslední doposud nezmíněnou písničkou je „Flying Colours“, což je podbízivá chcánka, a hodně rychle se z ní stal další kandidát na přeskakování.

Kissin' Dynamite

„Generation Goodbye“ není zrovna vyrovnaná deska. Kissin’ Dynamite opět dokázali přijít s několika fajn písničkami, v jejichž rámci se ani náznakem neděje nic revolučního, ale má to tah na bránu a nevidím důvod, proč to dissovat, když je to prostě sranda. Několik dalších věcí je tak jakože poslouchatelných a dalších pár songů pak lze zařadit do sorty nepovedených. Je pravda, že ty přinejmenším stravitelné nakonec převažují, ale něco mi říká, že novinka nakonec dopadne stejně jako „Megalomania“ – vyzobu si z toho pár kousků, které mě baví, a ty si sem tam pustím; zbytek mě už asi nikdy nebude zajímat.


Mantar – Ode to the Flame

Mantar – Ode to the Flame

Země: Německo
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Carnal Rising
02. Praise the Plague
03. Era Borealis
04. The Hint
05. Born Reversed
06. Oz
07. I, Omen
08. Cross the Cross
09. Schwanenstein
10. Sundowning

Hrací doba: 44:05

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

S německým duem Mantar jsem se seznámil dva roky zpátky ve strahovské Sedmičce, kde mě smetlo na sedmičce porcí nespoutaného rokenrolu vyváleném v pořádně hutné vrstvě bahna, čímž si získalo mé sympatie. Svojí koňskou dávkou energie se u mě zapsalo zatraceně vysoko, přičemž pozitivní dojem následně potvrdil i následný poslech debutu „Death by Burning“, ke kterému se tu a tam pro jeho neuhrabanost vracím dodnes. Ostatně, kvality materiálu podpořila i skutečnost, že novinka „Ode to the Flame“ již vychází (trochu překvapivě vzhledem k DIY působení kapely) pod křídly giganta Nuclear Blast… a jakkoliv je tahle značka dnes spojovaná spíš s většími jmény, komercí a konzumem v rámci žánru, Mantar rozhodně nezačali hrát hudbu pro slečinky. Právě naopak.

Už na předešlé placce se s tím dvojice z Hamburku nemazala a šla na to poměrně jednoduše. Kytara, bicí a dvě řvoucí hrdla pohánějící rockovou primordialitu mísenou jedna ku jedné s poctivým sludgovým svinstvem. Melodický oldschool kontra hoblování kostí až na dřeň zůstává coby základ i tentokrát a lakonické prohlášení, že Mantar jen nakydali další vrstvu bláta na fungující celek, je do jisté míry pravda. Zvuková stránka „Ode to the Flame“ je zatraceně hutná a zemitá a směřuje nahrávku mnohem víc do sludgového bahna. Hněvivý, zašpiněný gezicht ve spojení s hutnějšími riffy funguje na výbornou a podtrhuje rockové jádro, které bylo od minula detailně vybroušeno.

Mantar ale nelze křivdit tím, že by hráli to samé co posledně, jen tentokrát trochu víc nařvaně. Všechny původní ingredience zůstávají: punková dravost sice trochu ustupuje metalové mohutnosti, jako koření tu a tam ovšem prokukuje černý kov. Bzukot kytar v závěru „Carnal Rising“ je jen drobným entrée věcem následujícím v druhé půli desky, v níž blackmetalové vložky vytváří silně mrazivou atmosféru, a jmenovitě pak perle „Schwanenstein“, která je jedním ze dvou vrcholů alba. Zato první půle je na sto honů cítit candrbálem pod pódiem. Nakřapaná „Praise the Plague“ ponouká k bujarému dupáku stejně jako „Born Reversed“, hymna „Era Borealis“ pak vzkazuje jasné poselství: „This is Era – Borealis! – This is dead – Über Alles!“, což bych mohl na koncertu vyřvávat asi tak do skonání světa, a jakkoliv to může na první poslech znít trochu lacině a prvoplánově, tak to do kontextu desky sedne jako prdel na hrnec.

Takhle výrazných momentů je totiž na desce pomálu – spolu s blackem prolezlou „Schwanenstein“ jsou všehovšudy dva. Ne, že by zbytek alba nefungoval na první dobrou, nicméně je potřeba se jím trochu prokousat a najít si v něm to své. Většina skladeb působí i po několika týdnech strávených v přítomnosti nahrávky vyrovnaně – naštěstí ale zároveň dost různorodě na to, aby se začaly slévat v jednolitou masu bahna. Plocha necelých 45 minut je, stejně jako posledně, tak akorát, a ačkoliv by „Ode to the Flame“ možná snesla drobnou hubnoucí kůru, pořád to není důvod ke stížnostem, protože jako celek to zkrátka baví a funguje na výbornou.

Mantar dokázali vyladit svůj předcházející rukopis a zároveň si udrželi svojí divokost a neurvalost, s níž jitří sluch i kosti. Stejně tak se jim podařilo zachovat jednoduchost, s níž míchají několik vlivů do pořádně výbušného moloťáku, který stačí hodit do publika, aby se strhlo inferno – je hodně znát, že v posledních dvou letech toho ErincHannem hodně odehráli a nový materiál bude živě fungovat na výbornou. Pomalu se vkrádající black metal je potom jasná cesta, jak se nezpronevěřit vlastnímu ksichtu a zároveň se v rozumných mezích posunout zase o dům dál. Pokud se vám líbil debut, „Ode to the Flame“ na tom nejspíš nebude jinak.


Rage – The Devil Strikes Again

Rage - The Devil Strikes Again

Země: Německo
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 10.6.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Devil Strikes Again
02. My Way
03. Back on Track
04. The Final Curtain
05. War
06. Ocean Full of Tears
07. Deaf, Dumb and Blind
08. Spirits of the Night
09. Times of Darkness
10. The Dark Side of the Sun

Hrací doba: 46:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně pořádně ani nevím, proč jsem se dobrovolně uvrtal do recenze novinkového alba německých nestorů Rage. Zvlášť když jsem před vydáním „The Devil Strikes Again“ tvrdil, že s touhle kapelou nehodlám nadále ztrácet svůj čas. Musím přiznat, že jsem se nikdy neřadil k fanouškům tvorby Rage, a pokud pominu období kolem „Unity“ a „Soundchaser“, která jsem v době vydání měl rád, tak pro mne jejich alba nikdy nebyla srdcovou záležitostí. Nepopírám však, že jsem si vždy našel čas, abych si jejich novinky poslechl, ale s každým dalším pokusem jsem se čím dál víc utvrzoval v názoru, že na úroveň výše uvedené dvojice už to nikdy nebude až se v posledních letech Rage dostali do takového stereotypu, že byť jen doposlouchat některé z posledních tří desek byl úkol nelehký.

Nejsem naivní, abych v souvislosti s personálním zemětřesením, které v řadách Rage v loňském roce proběhlo, čekal nějakou změnu, ale každopádně je tohle jediný důvod, kvůli němuž jsem se nakonec k poslechu „The Devil Strikes Again“ odhodlal, protože roztrhnutí dua WagnerSmolski po tolika letech bylo opravdu nečekané a ztráta běloruského kytarového virtuóza musí zamrzet každého kapelmajstra. Ovšem nalijme si čistého vína a přiznejme si, že s postupným směřováním Rage ke svým vlastním kořenům, negováním progresivních prvků a zjednodušování své tvorby na úroveň prostých odrhovaček toho Smolski moc vymyslet nemohl (viz „21“, které bylo šedivé až běda) a jeho potenciál, jejž naplno rozvinul na „Speak of the Dead“„Suite Lingua Mortis“, tak byl v posledních letech spíš nevyužit.

Novou sestavu Rage tak krom základního kamene Peavyho Wagnera tvoří kytarista Marcos Rodríguez a bicmen Vassilios „Lucky“ Maniatopoulos, jenž nahradil Andrého Hilgerse. Ani jedno z těchto jmen jsem ještě před nedávnem neznal, ale o to nejde. Hlavní je, jestli se jim podařilo vnést to, co Rage na posledních albech potřebovali jako sůl. Čerstvou krev, jež by nakopla skomírající kvalitu studiových zářezů a vrátila Rage do kategorie kapel, které mám zařazené jako poslouchatelné, což se někdy od vydání „Carved in Stone“ dalo říct jen opravdu obtížně. A jaký je tedy výsledek? Nebudu z toho dělat napínavou kovbojku, bohužel musím říct, že nic moc se na mém náhledu na tvorbu Rage v aktuální dekádě nezmění ani po poslechu „The Devil Strikes Again“.

Novinka totiž pokračuje v návratu Rage k prvním albům, což přináší orientaci k čistokrevnému heavy / power metalu bez dodatečných kudrlinek, a vypadá to, že právě tohle byl nejspíš důvod odchodu Smolskiho z řad jeho dlouholetého zaměstnavatele, protože si nedokážu představit, že by jej měla tahle hudba nadále naplňovat. Kompozice na „The Devil Strikes Again“ celkově postrádají jednu důležitou věc – moment překvapení. Nečekám od nových Rage, kteří hrdě hlásili návrat zpět, progresivní kejkle, ale přeci jen si myslím, že kapela s takovou historií by se mohla zmoci na něco víc než na desítku takřka totožných vypalovaček ve svižnějším tempu, kde znějí jedna jako druhá a které mi nejpozději od třetího poslechu nemají co dát. Navíc mám po poslechu „The Devil Strikes Again“ pocit, že Rage se snaží tak trochu popírat svůj dosavadní vývoj v aktuálním miléniu a zatáhli za ruční brzdu, aby si udobřili co nejvíce fanoušků, což není nejšťastnější stav.

Ačkoli je „The Devil Strikes Again“ záležitost posluchačsky průhledná jako sklo a záživná jako dětský kolotoč, tak uznávám, že oproti posledním albům je novinka svěžejší, melodičtější a celkově poslouchatelnější. Nová sestava hraje účelně a zejména kytarové riffy Marcose Rodrígueze jsou přijatelnou variací na postupy Rage z období „Back in Mind“ a „The Missing Link“. Refrény nejsou tak šedivé, jak jsem si v posledních letech u této party zvykl, a třeba „War“, „The Devil Strikes Again“ nebo „Ocean Full of Tears“ jsou v tomto ohledu docela povedenými záležitostmi. Těch několik opravdu světlých momentů ovšem výsledný dojem příliš nezachrání.

Na albu totiž převládají kolovrátkové písně, které můžou potěšit snad jen opravdu skalního fanouška kapely, jenž by sežral s navijákem i záznam Peavyho pobytu v místech, kam i král chodil sám. Jalové kompozice typu „The Final Curtain“ s nepříjemně otravným refrénem, „Deaf, Dumb and Blind“ a „The Dark Side of the Sun“ s nezajímavou strukturou nebo utahaná „Time of Darkness“ jsou i na průměrné poměry Rage slabými odvary dříve posluchatelných písní. Když poslouchám závěrečnou „The Dark Side of the Sun“, která mi přišla z celého alba asi úplně nejslabší, tak si říkám, kde jsou ty časy, kdy se i z relativně průměrného power metalu dalo vykřesat skvělé album („Unity“) plné zábavných momentů a velkých refrénů.

Pokud si někdo z vás dává načas, do poslechu „The Devil Strikes Again“ se doposud nerozhoupal a uvažuje o tom, tak vám radím, abyste od téhle placky dali radši ruce pryč, protože jestli doufáte, že odchod Smolskiho a příchod nového kytarového otroka, jenž bude hrát Peavyho nezáživné písně, bude k něčemu dobrý, tak vězte, že zázrak se nekoná. Novinka je sice oproti „21“ svižnější, melodičtější a lépe se poslouchá, ale ten původní elán, který jsem do poslechu vložil, zase rychle vyprchal a s odstupem dalšího týdne věřím, že 22. řadové album Rage upadne v zapomnění stejně rychle jako jeho předchůdci.


Häxenzijrkell – Der Lasters der Zauberey

Häxenzijrkell - Der Lasters der Zauberey

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.4.2016
Label: Amor Fati Productions

Hrací doba: 21:58

Odkazy:

Häxenzijrkell z Německa se na scéně uvedli teprve letos, zato ale již se dvěma demo nahrávkami, které dohromady nabízejí víc než 30 minut blackmetalové hudby. A jaké! Nebudu zde plýtvat slovy na demo číslo jedna, není nic jednoduššího než si ho prostě pustit na Bandcampu, i ono za poslech stojí. Ale zde si představíme čerstvější nahrávku: dvouskladbové EP „Der Lasters der Zauberey“.

Kdybych měl zdejší hudbu představit pomocí klasického srovnání, tak bych zprvu jmenoval Burzum a Urfaust, a to kvůli tomu, jak s málem tvoří tak mnoho. Ale je jasné, že Häxenzijrkell díky své atmosféře osloví i fanoušky takových Mare či Cultes des ghoules. Kdyby vám „Der Lasters der Zauberey“ někdo pustil bez jakýchkoliv dodatečných informací, pevně věřím, že by vaši představivost zaplnily obrazy bosorek a sabatů. Navzdory jednoduchému receptu (anebo právě díky němu?) hudbou Häxenzijrkell prostupuje silné evokativní fluidum.

Já osobně bych děsivou atmosféru „Der Lasters der Zauberey“ a zvláště druhé skladby „Canon Episcopi“ klidně přirovnal i k jedinečné desce Aghast„Hexerei im Zwielicht der Finsternis“. A tak každému, kdo si troufá, doporučuji vykonat poslech tohoto EP za „správných“ podmínek a tím rozhodně nemyslím poslech z YouTube ve tři odpoledne, zatímco oblbujete kámošky na Facebooku.

Hudba samotná se plíží pomalým tempem chladné mlhy mezi rozbitými náhrobky. Riffy úvodní titulní skladby by v jiném kontextu klidně šlo nazvat doomovými, ale nosná, mrazivá melodie dvojky „Canon Episcopi“ je ryzí čerň. Nad dřevními kytarami se nesou vokály, které zmíněné Burzum a Urfaust připomínají nejvíce, ale neočekávejte jen řvaní. V obou skladbách, především té první, mají velký prostor i filmové samply v němčině, ale i člověku, který jako já německy umí prachbídně, bude jasné, o čem jsou, a dodatečně dobarví posluchačský zážitek. Detailů a různých klávesových zvláštnůstek je v hudbě Häxenzijrkell také nemálo. EP působí zkrátka promyšlené do důsledků a toho si cením vždy, u mladých kapel obzvlášť.

Až si budu připravovat playlist pro nějaký zvláštní večer, který zasvětím černému kovu opravdu výrazných magických kvalit, tak věřím, že do něj zařadím i Häxenzijrkell. Kapela má již údajně rozpracovaný nový materiál, který je zase někde jinde. Já jej budu očekávat s velkým nadšením, protože mám pocit, že se objevila další kapela, která má potenciál stvořit něco unikátního a veskrze věrného opravdové esenci žánru. Kecy o tom, že je Black Metal mrtev, nechme zapšklým fotrům a omezencům.


Fyrnask – Fórn

Fyrnask - Fórn

Země: Německo
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 14.5.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Forbænir
02. Draugr
03. Niðrdráttr
04. Vi er dømt
05. Agnis Offer
06. Urðmaðr
07. Blótan
08. Fornsǫngvar
09. Kenoma
10. Havets kjele

Hrací doba: 50:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Spiritualismus a rituály se v posledních letech staly blackmetalovým trendem. Bohužel. Nyní už jde o zprofanované pojmy, k jejichž užívání se hrne každý pozérský výmrdek, aniž by měl ponětí, o čem mluví. Všude je najednou okultistů jak nasráno, každý hraje v kápích, na pódiu má lebky a svícny, nikdo už nehraje koncerty, všichni musejí provádět rituály. Je to obrovská škoda, že se tato žánrová větev zvrhla v takovou módní záležitost, neboť black metal, je-li podán s patřičným zanícením a těmi správnými jedinci, skutečně může mít a mnohdy i má silný spirituální nádech a schopnost uhranout a pohltit. I navzdory současné poněkud neutěšené situaci však naštěstí stále existují tací, v jejichž rukách rituální a spirituální black metal opravdu naplňuje to, co si člověk pod takovým pojmenováním představí. Fyrnask k takovým dozajista patří.

Přiznám se, že debutovou desku „Bluostar“ jsem doposud neslyšel, tudíž nejsem schopen posoudit její kvality a hudební směřování. K Fyrnask jsem se dostal až s druhým opusem „Eldir nótt“, jenž vyšel na podzim roku 2013. A vlastně se bez přehánění jednalo o lásku na první pohled, protože hned s úvodním poslechem mi bylo zřejmé, že jde o záležitost, před jejímž majestátem je na místě se poklonit. A s velkou radostí mohu říct, že situace se opakuje i na nové desce „Fórn“.

Obsah „Fórn“ lze vlastně rozdělit do dvou kategorií – avšak s poznámkou, že se jedná jen o umělé rozlišení pro potřeby recenze, v reálu je samozřejmě nanejvýš žádoucí nahrávku vstřebávat jako jeden nedělitelný celek, protože právě v takové podobě je její účinek nejsilnější a atmosféra nejkoncentrovanější. První a snad i většinovou z těchto kategorií je samozřejmě black metal. V něm není nouze o rychlé momenty a vichřice, nicméně jeho nálada není agresivní. I v těch nejzběsilejších chvílích si Fyrnask drží meditativní auru, jež dozajista nejvíce tryská v pomalejších a atmosféričtějších pasážích, jichž je na „Fórn“ také dost. I v těch rychlých však na posluchače stále dýchají primordiální pohanské rituály, přírodní rozjímání a již omílaná spiritualita. Vše bez náznaku kýče nebo pocitu trendovosti – podání Fyrnask je uvěřitelné a působivé.

Vedle black metalu ale na „Fórn“ hraje důležitou roli i přírodní ambient. Ten se objevuje pravidelně v mezihrách „Forbænir“, „Vi er dømt“, „Urðmaðr“, „Fornsǫngvar“ a „Havets kjele“ a někdy i v začátcích jinak blackmetalových skladeb. Důkazem budiž hned první metalová kompozice „Draugr“, jejíž půlminutové intro je doslova famózní. Rád bych ovšem zdůraznil, že v tomto případě množství meziher nijak nenarušuje celistvost desky – právě naopak. Z mého pohledu má i tato složka na albu zcela právoplatné místo a s její absencí by „Fórn“ ze svého kouzla jistě ztratilo. Náladová roztříštěnost rozhodně nehrozí, což by mělo nepřímo vyplývat i z toho, jak jsem výše popisoval atmosféru samotného black metalu. Black metal i ambient totiž u Fyrnask dýchají totožným duchem.

Fyrnask

Již několikrát zazněla slova jako atmosféra nebo rituál – není to náhodou. V extrémně silné náladotvornosti totiž tkví největší přednost „Fórn“ a Fyrnask obecně. V tomto případě opravdu máme tu čest s albem, jehož síla je dostatečná na to, aby člověka dokázala zhypnotizovat, vtáhnout do svých útrob a na necelou hodinu jej pohltit. Právě díky ohromně sugestivní atmosféře se daří držet posluchače v napětí (tohle podtrhuji) již od úvodní „Forbænir“ až do samotného konce, aniž by došlo na jakákoliv hluchá místa nebo momenty, v nichž by pozornost polevila. A dávkování za deštivých nocí a v hluboké tmě zážitek jen umocňuje.

V letošním roce už vyšlo hned několik vysoce zajímavých blackmetalových alb. „Fórn“ patří k těm nejzajímavějším a nejpůsobivějším. Bez nadsázky či přehánění – zde se bavíme o jednom ze žánrových vrcholů aktuální sezóny a blackmetalové špičce.