Archiv štítku: DEU

Německo

Cosmovore – Into the Necrosphere

Cosmovore - Into the Necrosphere

Země: Německo
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.5.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 26:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jednu věc si musíme vyjasnit hned na začátek. Cosmovore z Německa nejsou žádní inovátoři, vlastně spíš naopak. Jejich letošní a zároveň i první minialbum „Into the Necrosphere“ je nesporně čistá, formálně dobře udělaná a kvalitně zahraná záležitost. Papírově se toho nahrávce nedá moc vyčítat, poněvadž ta bezmála půlhodinka svou úroveň nepochybně má.

Nohy epčku podkopává jiný faktor, ale o to výrazněji. Okatá inspirace u jiných z „Into the Necrosphere“ smrdí opravdu prudce, nepřehlédnutelně a nepřeslechnutelně.

Cosmovore se zhlédli v extrémním disonantním metal s lámanými riffy a tíživou dusivou atmosférou. Jak už tomu tak bývá, materiál není přímočarý a jednoduchý na náslech, což „Into the Necrosphere“ o něco zvedá jeho životnost. Vlivy jsou nicméně cítit okamžitě s prvním poslechem. Cosmovore evidentně mají ve velké oblibě formace jako Portal, Altarage, Dodecahedron; v o něco menší míře, přesto pořád docela jasně se v tom nechají nalézt také ozvěny Ulcerate nebo Deathspell Omega. Jednoduše taková ta standardní sestava jmen, z jejichž odkazu čerpá většina podobně laděných seskupení.

Suverénně nejvíc lze ale z „Into the Necrosphere“ cítit přímo kmotry abstraktního disonantního metalového zla, už jmenované Portal z Austrálie. A to nejen proto, že Cosmovore se obecně ladí víc k death metalu. Třeba ve třetí „The Watchers“ to opravdu mlátí přes uši.

Cosmovore nabízejí relativně obstojnou variaci na styl vytyčený zmíněnými kapelami. Pokud se tedy daného zvuku pořád nemůžete nasytit a toužíte po dalších skupinách a dalších nahrávkách, „Into the Necrosphere“ má šanci vám nějaký pocit uspokojení poskytnout.

Ponechám již na vašem vlastním rozhodnutí, zdali vám výrazná neoriginalita bude vadit, anebo s ní dokážete žít. Na to už mě hádám nepotřebujete. Sám vím, že u některých žánrů mi to taky nijak zásadně nevadí, zatímco u jiných ano, a předpokládám, že většina posluchačů na tom bude podobně, akorát se ty žánry budou lišit na základě subjektivního vkusu.

Co se mě osobně týče stran Cosmovore, tak mi poslech „Into the Necrosphere“ nevadil a nějaké to protočení jsem ípku dal. Nepředpokládám nicméně, že bych se k tomuhle materiálu v budoucnu vracel. Budoucí počiny kapely si možná pustím, ale netrpělivě na ně čekat nehodlám. Na případné řadovce už bych ale rád slyšel větší osobitost a ani další Zdzisław Beksiński na obale mě neobměkčí.


Nubivagant – Roaring Eye

Nubivagant - Roaring Eye

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.9.2020
Label: Amor Fati Productions

Tracklist:
01. Wonders of the Invisible World
02. The Furnace of Apollyon
03. Once Eye Upon the Grave
04. Crawling the Earth
05. Solemn Pearls
06. The Plague of Flesh

Hrací doba: 39:44

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Amor Fati Productions

První pohled (H.):

Zatímco někteří muzikanti své aktivity pevně spojí s jediným projektem, jemuž jsou věrni po celou dobu, jiní neváhají prostřídat hromady kapel. Tahle hromada může být relativní, z určitého úhlu pohledu vypadá jako hodně i něco pěti a deseti jmény, ale existují borci, kteří to zvládnou vyhrotit i do mnohem větších otáček. Italský (primárně) bubeník Gionata Potenti a.k.a. Omega a.k.a. Thorns k takovým rozhodně patří. Tenhle chlapík rozhodně dělá svému příjmení čest a patří ke skutečně potentním hudebníkům.

V případě Omegy je nicméně mimořádně zajímavá jedna věc. Vystřídat hodně kapel teoreticky nemusí být až takový problém, ale nastřádat takovou sbírku zajímavých respektovaných formací, jako se to povedlo právě jemu, to už je bezesporu kumšt. Desek, na nichž se Omega podílel, jsme zde za ty roky recenzovali už poměrně dost (pokud se věnujete primárně black metalu, tak by bylo docela umění jej úplně vynechat), ale vzhledem k tomu, že se dnes budeme bavit o jeho osobním sólovém projektu, můžeme si jeho činnost představit trochu obšírněji. A i tak nezmíníme úplně všechno, protože by se z toho stal spíš telefonní seznam.

Potenti začal být na blackmetalové scéně aktivní koncem devadesátých let, kdy usedl za bicí u dvou zavedených italských skupin Frostmoon Eclipse (zde působí dodnes) a Handful of Hate (s nimi nahrál tři řadovky a tři ípka). Přibližně o deset let později se objevil také v řadách další italské ortodoxní stálice Kult a za zmínku jistě stojí také účast ve Fides Inversa.

Postupem času ovšem Omega začal rozšiřovat své pole působnosti i do zahraničí. Vazby má třeba na Řecko, kde působil u Acherontas nebo Macabre Omen, či Francii, kde si zahrál s Glorior Belli (i vedlejšákem 11 as in Adversaries) a také se připojil k avantgardním velikánům Blut aus Nord. Mimoto se podílí i na nahrávkách norských Enepsigos, ukrajinského projektu Moloch či španělských Cryptic Wanderings. Před pár lety se připojil k sestavě Chaos Invocation z Německa (desku s nimi ale ještě nenatáčel) a podílel se i na mezinárodním super projektu Martröð.

Vynechat samozřejmě nemůžeme ani Omegovy osobní projekty. Tím nejdéle působícím je Deathrow – pod jeho hlavičkou Potenti vydal už čtyři desky, z nichž ta poslední nese název „The Eerie Sound of the Slow Awakening“ a vyšla v roce 2014. V Deathrow se věnuje ortodoxnímu black metalu, ale co jsem z toho slyšel, nijak zvlášť mě to nezaujalo. Zajímavěji působí projekt Darvaza, o němž se v posledních letech poměrně mluví. Zde se Omega stará o kompletní instrumentální stránku a s vokály jej doplňuje WraathBehexen, Dark Sonority, Ritual Death a dalších.

Nubivagant

Ke všem těmto jménům letos přibývá další projekt Nubivagant, v němž se Omega podobně jako v Deathrow stará úplně o vše – kompletní instrumentální složku i vokály. Na debutové desce „Roaring Eye“ nicméně Potenti představuje výrazně zajímavější a osobitější formu black metalu než v Deathrow.

Z hudebního hlediska „Roaring Eye“ nepředstavuje žádné boření zajetých pořádků. Díky prezentovaným náladám jsem si při poslechu vzpomněl kupříkladu na německé Lunar Aurora nebo Imperium Dekadenz; od věci určitě nebude připomenout ani Darvaza, byť Nubivagant sází víc na atmosféričtější nebo chcete-li melancholičtější polohy.

„Roaring Eye“ ovšem výrazně odlišuje jeden zásadní prvek, jenž z alba ční suverénně nejnápadněji. Nečekejte žádný agresivní skřehot, Omega pro Nubivagant zvolil majestátní čistý zpěv. A byla to dobrá volba. Právě vokál si z nahrávky zapamatujete nejvíce a právě díky němu působí „Roaring Eye“ svébytněji, než ve skutečnosti po instrumentální stránce je.

To ale neberte jako výtku. Ten zpěv tomu skutečně sedí a Omega jím náladu desky posouvá o velký kus dál. Dokonce si dovolí vybalit i zdánlivě laciné popěvky jako nananána hned v úvodní skladbě „Wonders of the Invisible World“, ale vůbec to nepůsobí nepatřičně nebo nevhodně, naopak se jedná o jeden z nejvýraznějších momentů „Roaring Eye“. Znovu se tedy potvrzuje, že nechybí-li odvaha a nápad, dá se black metal ohýbat na spoustu rozličných způsobů, aniž by ztratil svou esenci.

Nubivagant

Všehovšudy se tedy v případě „Roaring Eye“ bavíme o výrazném a povedeném počinu. Hudební stránka baví a doplňuje ji pro tento druh black metalu nezvyklý vokál. Díky němu prvotina Nubivagant získala nevšední feeling, pročež ve finále zanechá veskrze pozitivní dojem. Tohle mi dost sedlo.


Druhý pohled (Dantez):

Omega v rozhovoru pro Bardo Methodology uvedl, že Nubivagant vznikli na popud skladby „The Silver Chalice“ od Darvaza, která pracuje s melodičtějšími linkami a čistým zpěvem. Nubivagant si tedy bere zvuk od spřízněného projektu, ubírá mu na agresi a vynahrazuje ji melodičností a meditativním vibem.

Nubivagant

Právě ono kontemplativní rozpoložení je nejpoutavějším elementem debutu. „Roaring Eye“ do posluchače valí jeden hypnotický riff za druhým. Kompozice songů je napříč deskou víceméně stejná, strukturou se výrazněji vychyluje jen instrumentální „Solemn Pearls“. Každý track se liší spíše nábojem – první „Wonders of the Invisible World“ je odlehčenější a více staví do popředí melodie, „Crawling the Earth“ je stále melodická, tahem na bránu ale více přiznává dceřiné Darvaza. Obě polohy se snoubí ve finální „The Plague of Flesh“.

„Roaring Eye“ má záměr, atmosféru i styl. Deskou prostupuje specifická aura, která má nejblíž, ale stále daleko k ověřeným rituálním alkáčům Urfaust. Nubivagant se dá vytknout jen patrná šablonovitost a repetitivnost. Což o to, opakování určitě dodává meditativně laděné muzice na síle. Na desce se ale několikrát doslova opakují i sloky, a tak „Roaring Eye“ sem tam působí doslova zaloopovaně, jako by nebylo více času na psaní textů. Hudební paleta kapely je naštěstí originální natolik, že případný ctrl+c, ctrl+v faktor jde odpustit.


Khthoniik Cerviiks – Æquiizoiikum

Khthoniik Cerviiks - Aequiizoiikum

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 17.7.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. KC Exhalement 4.0 (Welcome to HAL)
02. Odyssey 3000
03. Æequiizoiikum (Mothraiik Rites)
04. Δt (Recite the Kriitiikal Mæss)
05. Para-Dog-Son – Demagorgon
06. Kollektiing Koffiin Naiils (Délire des Négations Sequence 1.0)
07. Bloodless Epiiphany (Délire des Négations Sequence 2.0)
08. KC Inhalement 4.0 (Nothiing-Niihiil-Non)

Hrací doba: 41:03

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

První pohled (H.):

Mám dojem, že Němci Khthoniik Cerviiks si postupem let – pravděpodobně spíš náhodou než cílevědomým směřováním k takovému stavu – vybudovali pověst kapely elitní i elitářské. Nepřijde mi, že by popularita Khthoniik Cerviiks byla nějak zásadně veliká nebo že by se o jejich činnosti mluvilo obzvlášť nahlas, a to i v rámci mikrosvěta undergroundového extrémního metalu. Stejně tak se mi ale zdá, že jejich tituly bývají ceněné vysoko a že jejich jméno budí mezi zasvěcenými respekt.

Osobně bych k tomu dodal, že tento respekt pokládám za zasloužený, poněvadž nahrávky Khthoniik Cerviiks se skutečně mohou pyšnit vysokou kvalitou i osobitým soundem. To jsou atributy, jichž by si měl posluchač cenit, protože je nelze nalézt na každém rohu a u každé druhé kapely.

Řekl bych, že Khthoniik Cerviiks si výraznější pozornost začali získávat díky demosnímku „Heptaëdrone“, jehož vydání se ujali němečtí Iron Bonehead Productions (jejichž značce ostatně Khthoniik Cerviiks zůstávají věrni do dnešních dnů). Už na něm formace představila svůj specifický náhled na kombinaci death metalu a black metalu, již posléze kultivovala i na dalších počinech. První dlouhohrající zásek „SeroLogiikal Scars (Vertex of Dementiia)“ (2015) i splitko „With Gangrene Edges / Voiidwarp“ (2017), na jehož druhé straně se objevila další nevšední deathmetalová kapela Howls of Ebb, potvrdily, že těmto Němcům se skutečně vyplatí věnovat pozornost.

Ani se druhou řadovou deskou „Æquiizoiikum“ si Khthoniik Cerviiks ostudu neuřízli a s přehledem naplňují kvalitativní standard, na nějž si už od nich posluchač zvykl díky dřívějším releasům. Síla kapely plyne ze zvláštního přístupu k prezentovaným žánrům. Na poměry black metalu Khthoniik Cerviiks hrají nezvykle technicky a s nadprůměrnou úrovní instrumentální ekvilibristiky. Na poměry technicky hrajících metalů ale Němci pořád rubou striktní metalovou smrt a neutápějí se ve zbytečných onaniích, neztratili živočišnost a animálnost. Srážka těchto dvou pohledů přináší osobitý mix. „Æquiizoiikum“ na tento trademark Khthoniik Cerviiks na první poslech nezanevřelo.

Rozdíly oproti „SeroLogiikal Scars (Vertex of Dementiia)“ se nicméně určitě najdou. Přišlo mi, že na debutu se nacházelo víc různých kytarových ojebů a podivných vychytávek. „Æquiizoiikum“ zní na první poslech přímočařeji, což ale nutně neznamená jednodušeji. Různé kytarové kejkle se samozřejmě nevytratily, ale znějí méně nápadně a Khthoniik Cerviiks je tentokrát víc zapustili do metalového celku.

Srovnáme-li pak materiál z „Æquiizoiikum“ s tím, co skupina předváděla třeba na „Voiidwarp“, tedy své straně splitu s Howls of Ebb, i zde jsou rozdíly jasně patrné. Songy ze splitka nabízely výraznější vybočující momenty, někdy třeba i vyloženě melodické pasáže. Osobně bych někdy na albu Khthoniik Cerviiks klidně uvítal i více industriálních stop. Na „Æquiizoiikum“ tuto sortu reprezentuje intro „Schizophradio (KC Exhalement 2.0: Technocide Inertiia)“ a outro „Voiidwarp (KC Inhalement 2.0: Meta Material Monoliith)“. Především to druhé zmiňované se povedlo.

Khthoniik Cerviiks

Prozatím hodně mluvím o tom, co na „Æquiizoiikum“ oproti starším titulům ubylo, což může svádět k přesvědčení, že novinka lehce zklamala, ale tak tomu určitě není. Album na mě působí o něco sevřeněji, rozhodně se však stále jedná o skvělý a nápaditý materiál. Sice jsem zmiňoval i jistou přímočarost, ale to chápejte relativně. V případě „Æquiizoiikum“ se stále bavíme o poměrně složitých kompozicích a zamotaných písních, což v konečném důsledku také prodlužuje životnost nahrávky. Když to dám všechno dohromady, vyjde mi, že novinka je stejně jako starší počiny výborná a měli byste jí dát nějaký poslech.

Pro čtenáře, kteří přeskakují rovnou na poslední odstavec, ještě připojím stručnou verzi: Khthoniik Cerviiks zajebali dobře, pusťte si to.


Druhý pohled (Cnuk):

Porovnávat starší tvorbu Khthoniik Cerviiks„Æquiizoiikum“ prozatím nemohu, avšak originalita aktuálního alba mě dozajista přiměje se na předchozí počiny také podívat důkladněji. Přestože je styl těchto Němců velice osobitý, paradoxně není velkým problémem ho přiblížit pomocí přirovnání k jiným kapelám. Už s prvním skřípotem kytar a zazněním divných harmonií přijde na mysl jméno Voivod, a jelikož se tyto aspekty projevují v death/blackmetalových hranicích, lze slyšet třeba takové Sadistik Exekution. No a kombinace sci-fi rachotu Voivod a fukkin metalu Sadistik Exekution je snad lákavá, ne?

„Æequiizoiikum“ je pevně ukotvené jako celek, s klasickým intrem a outrem, a bez výrazných kvalitativních výkyvů. Snad jen skladba „Bloodless Epiiphany (Délire des négations sequence 2.0)“ mi přijde poněkud strožejší na nápady, ale zbytek stopáže rozhodně nabízí dostatek zajímavých motivů, a tím pádem i důvodů, proč si album pouštět rád a často. „Odyssey 3000“ a „Δt (Recite the Kriitiikal Mæss)“ bych pak označil za to nejlepší.

Khthoniik Cerviiks

Pravdou je, že nejvíce mě tu baví právě kytarová práce. Ne snad, že by zbytek kapely předváděl nějaký průměr, ale kdyby Khraâl Vri*ïl nehrál tak, jak hraje, tak by se to tomu průměru v ranku black a death metalu dost blížilo. Co ale na tom, když výsledný zvuk a atmosféra fungují. Spíše tím chci říci, že na jistých postech tu je ještě prostor ke zlepšování.

Poslech „Æquiizoiikum“ se ale jednoznačně doporučuje. Dobrou vlastností této desky je také to, že se tu kloubí krkolomná technicita s poměrně snadnou stravitelností, takže si nahrávku mohou užít i ti, kteří běžně divnometaly nevyhledávají. Khthoniik Cerviiks jsou zajímaví a bude se vyplácet je do budoucna sledovat.


Häxenzijrkell – Die Nachtseite

Häxenzijrkell - Die Nachtseite

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.9.2020
Label: Amor Fati Productions

Tracklist:
01. Part 1: Auf der Schwelle
02. Part 2: Unter sieben Sternen
03. Part 3: Im Labyrinth der Dunkelheit

Hrací doba: 36:24

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Amor Fati Productions

Patříte-li k pravidelným návštěvníkům našeho infernetového plátku, pak by vám jméno Häxenzijrkell nemuselo nebo snad dokonce ani nemělo být cizí. Tuhle německou čarodějnickou syrovost jsme zde poctivě „hajpovali“ už několikrát. Sice tu nemáme zrecenzované všechno, co říšské duo doposud vydalo, ale na pár pozitivních kritik jsme si čas našli a mimoto se Häxenzijrkell několikrát objevili i v našich nechvalně proslulých eintopfech.

Konkrétně jsme se zde již v minulosti bavili o minialbech „Des Lasters der Zauberey“ (2016) a „…von Glut und Wirbelrauch“ (2018) – obě jsou skvělá. Jako excelentní bych pak i s odstupem stále označil splitko s rakouským projektem Brånd. Mimoto mají Häxenzijrkell na kontě ještě rovněž výtečný demosnímek „Demo I“ a split s belgickými LVTHN, jejichž dva songy Němci se svým opusem „Blutsabbat“ převyšovali až nehezky moc.

Všehovšudy se tedy dá říct, že Häxenzijrkell za sebou mají neřadovou tvorbu, za niž se nejenže nemusejí stydět, ale dokonce na ni mohou být i pyšní. Doposud ještě nepustili do světa nic, co by se mi nelíbilo, takže je asi evidentní, že natěšenost na první řadovku byla obrovská. Häxenzijrkell se rozhodli korunovat své snažení dlouhohrajícím počinem až v letošním roce. Pojďme si povědět, jak „Die Nachtseite“ dopadlo.

Häxenzijrkell se doposud prezentovali delšími skladbami na krátkých počinech a tuto strategii zachovali i na „Die Nachtseite“, které tím pádem patří k těm kratším full-length počinům. Němci si připravili dvě desetiminutové a jednu patnáctiminutovou píseň, takže si asi dokážete dopočítat, že hrací doba přelezla akorát pětatřicet minut. To je za mě naprosto v pořádku. Když tak o tom přemýšlím, tak víc bych nepotřeboval a snad ani nechtěl. Häxenzijrkell to plně postačuje k tomu, aby rozehráli další náladotvorný rej bosorek; umělé natahování materiálu není nutné.

Nezměnil se ani hudební recept. Náladotvornost jsem již zmiňoval. Atmosféra patří k největším zbraním Häxenzijrkell a platí to i pro „Die Nachtseite“. Němci nemění to, co fungovalo už dřív. Prim hraje monotónní předení syrových riffů povětšinou ve středním tempu a nepříčetný jekot, sem tam nějaký sampl šponující feeling ještě o kus víc. Občas se přidá ambientní podmaz, který ale typicky nebývá nijak výrazný a funguje spíš podprahově.

Také si cením toho, že Häxenzijrkell nehýbali ani se zvukem. Často se stává, že kapely svůj do té doby neučesaný zvuk z neřadových počinů na prvních velkých deskách takzvaně vylepšují, ale s tímhle posunem se vytrácí kus magie a živočišnost. „Die Nachtseite“ se tomuhle neduhu naštěstí vyhnulo. Häxenzijrkell si i na dlouhohrajícím debutu udržují stejně syrový přístup a mimo jiné i díky tomu se jim podařilo si zachovat auru, díky níž jsem si předešlé nahrávky kapely tak oblíbil.

Häxenzijrkell

Na „Die Nachtseite“ tedy podle mě není vůbec nic špatně. Když nebudeme chtít nutně vytýkat pramalý posun, pak nemám žádných formálních výhrad, protože Häxenzijrkell bez většího zaváhání kultivují již otestovanou kvalitu.

Abych byl ale zcela upřímný, musím se přiznat, že přes to všechno jsem si z „Die Nachtseite“ nesednul na prdel takovým způsobem jako u starších věcí. Deska mi stále přijde skvělá a určitě se mi líbí, ale nestrhla mě tolik. Snad to bude i tím, že jí chybí moment překvapení a že jsem dřívější počiny Häxenzijrkell jel vcelku intenzivně, tak už jsem se prostě dostatečně nažral. Myslím si ale, že kdyby šlo o moje první setkání s formací, byl bych z „Die Nachtseite“ nadšený.

Přesto nepochybujte o tom, že album stojí za pozornost. Pro mě osobně jde i navzdory řečenému o povinnou koupi. Nepředpokládám, že by to letos Häxenzijrkell měli šanci dosáhnout do topu (to spíš v kategorii neřadovek díky splitu s Brånd), ale nic to nemění na tom, že dát „Die Nachtseite“ poslech se určitě vyplatí.


Bethexuhl Anxalthan – In Darkness We Blaze

Bethexuhl Anxalthan - In Darkness We Blaze

Země: international
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 7.7.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 36:26

Odkazy:
bandcamp

Název Bethexuhl Anxalthan a symboly zdobící původní obal dema „In Darkness We Blaze“ okamžitě prozradí náklonnost tvůrců k satanskému lo-fi bordelu produkovanému kapelami Les légions noires. V posledních letech určitě nejsou jediní, kteří se k odkazu kapel jako Vlad Tepes, Mütiilation nebo Belkètre svědomitě hlásí, o portugalských či srbských sebrankách jsme si už něco uvedli, ale tentokrát máme co do činění s kapelou, jejíž členové údajně pochází z Francie, Švýcarska a Německa a podle děkovačky v „bookletu“ to vypadá, že má sestava blízko ke kapelám spřízněnými s Ancient Moon.

Nahrát black metal ve stylu výše uvedených kultů teoreticky zvládne i debil s elementárními hráčskými schopnostmi, ale věřím, že každý ostřílený posluchač dovede roztřídit zrno od plev a v případě Bethexuhl Anxalthan si myslím, že jejich demo za pozornost stojí.

Šest skladeb s podivnými šiframi namísto regulérních názvů jsou od sebe dostatečně odlišných a každá nabídne alespoň jednu nebo dvě pasáže schopné zaujmout. V té první mě třeba baví riff ve stylu Antaeus, ve třetí zase kurevsky uctívám jednu odpornou primitivní melodii a něco podobně uhrančivě nemocného se objevuje i v songu číslo 5. Závěrečná „UNEVMQ2TLA“ nabízí něco trochu jiného: pomalou vybrnkávačku, která asi nejvíc evokuje atmosféru staré zříceniny, kde banda sjetých a dořezaných maniaků uctívá esenci černého kovu.

Bethexuhl Anxalthan sice pracují s raw klišé a jednoduchými riffy na pomezí totální průměrnosti, ale celkově svému uctívání dávají dostatečně poutavou formu. Určitě lze poznat, že se nad kompozicemi trochu přemýšlelo, případně že autoři nejsou úplní začátečníci. Atmosféra je stabilně hnusná, vokály perfektní a syrová nekroprodukce adekvátní. Není tu nutné si domýšlet, co kytary hrají, a také vás nečeká pálení v uších.

„In Darkness We Blaze“ doporučuji samozřejmě pouze nenasytným fanouškům Les légions noires. Netvrdím, že by se jednalo o kdovíjakou perlu, ale demo mi skvěle padlo do chuti. Ideální věc pro kazetový formát a věřím, že tuhle pásku vždycky jednou za čas opráším, když přijde chuť na rouhavou černotu.

Jen pro úplnost: Demo kapela v červnu zavěsila na Bandcamp a připravila limitovanou, již vyprodanou edici CD-R. Nově jsou ale u vydavatelství Obscurant Visions k dispozici i kazety a regulérní cédéčka, tentokrát s parádním přebalem od chlapíka, jenž si říká Ainul Iblis, jinak člena několika kapel srbského Black Plague Circle.


Almyrkvi / The Ruins of Beverast – split

Almyrkvi / The Ruins of Beverast - split

Země: Island / Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 29.5.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Almyrkvi
01. Asomatous Grove
02. Managarmr

II. The Ruins of Beverast
03. The Grand Nebula Pulse
04. Hunters

Hrací doba: 42:27

Odkazy Almyrkvi:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy The Ruins of Beverast:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning BelovethAlmyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na druhý jmenovaný počin.

Stejně jako v případě „Don’t Walk on the Mass Graves“ pro mě byla hlavním lákadlem jednoznačně strana The Ruins of Beverast. Proti Almyrkvi nic nemám, jejich debutové EP „Pupil of the Searing Maelstrom“ z roku 2016 mám dokonce doma v polici na cédéčku. Vždycky mi nicméně přišlo, že se jejich hudba trochu přeceňuje, že se to chválí už jen z principu, protože Almyrkvi spadají do vlny islandského black metalu, která byla v jednu chvíli na scéně hodně populární. Já osobně si myslím, že to zas takový zázrak není. „Pupil of the Searing Maelstrom“ ještě dopadlo nadprůměrně, ale první řadovka „Umbra“ už mě tolik nezaujala. Strašně rychle se mi ta nahrávka zajedla, došel jí dech a po chvíli jsem nabyl dojmu, že jde jen o řemeslně dobře udělané povrchní šolíchání, které si hraje na něco víc, než čím ve skutečnosti je.

Proto mě docela překvapilo, jak moc se strana Almyrkvi na tomhle splitku povedla, ačkoliv základ zůstal nezměněný. Stále se tedy jedná o hymnický výpravný black metal ve středním a pomalém tempu, jenž sází primárně na atmosféru. Na rozdíl od „Umbra“ na mě ale ty rozvážné riffy fungují, třeba kytarové melodie ve druhé „Managarmr“ se mi zdají skvělé a hlavně dávám palec nahoru, že se do muziky Almyrkvi vrátily jemné industriální elementy, které mi na „Umbra“ hodně scházely. Neobjevují se často a typicky jen tvrdí spodní vrstvy, přesto udělají velký rozdíl a třeba v „Asomatous Grove“ to jede fakt dobře.

Almyrkvi jsou tedy nakonec na splitu pro The Ruins of Beverast zdatnějšími partnery, než jsem očekával. Alexander von Meilenwald a jeho nezaměnitelný náhled na kombinaci black metalu a doom metalu to u mě nicméně stejně vyhrál. Nemůžu si pomoct, ale prakticky z čehokoliv, na čem se objeví logo The Ruins of Beverast, seru maggi v kostkách a fest se mi to líbí. Zdejší dvě skladby nejsou výjimkou.

Třináctiminutová „The Grand Nebula Pulse“ je síla jak čuně. Celá se nese v pomalém ritualistickém tempu, trpělivě buduje náladu a pečlivě převaluje své motivy. Trochu paradoxně zásadně negraduje, protože svou atmosférou začne škrtit prakticky od začátku, a nenabídne žádnou vyhrocenou intenzivní pasáž, ale lokálních vrcholů díky chytrému nabalování nápadů pár určitě má. Skvělé.

<

Poslední „Hunters“ ale absenci vyhrocení předešlé písně vynahrazuje. První část songu nabídne intenzivní a na poměry nahrávky nebývale agresivní palbu, která se v polovině zlomí do podmanivého tempa s krásným kytarovým sólováním. Meilenwald prostě umí.

Split Almyrkvi a The Ruins of Beverast mi přijde výborný a uspokojivě funguje i jako ucelená nahrávka. Z obou splitek, na nichž se MeilenwaldThe Ruins of Beverast letos podílel, se mi právě tohle zdá jako to lepší.


Rope Sect – The Great Flood

Rope Sect - The Great Flood

Země: Německo
Žánr: post-punk
Datum vydání: 12.8.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Divide et impera
02. Rope of the Just
03. Eleutheria
04. Prison of You
05. The Underground Paradise
06. Hiraeth
07. Flood Flower
08. Non serviemus
09. Issohadores
10. Diluvian Darkness

Hrací doba: 44:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Post-punková enigma Rope Sect zaujme hned několika způsoby – za prvé zvukem, který pojí dohromady špinavost undergroundových počinů z metalových sfér a pro post-punk neobvyklou kytarovou břitkost. Žánrový étos více připomene svižná rytmika a chladný, nezúčastněný projev vokalisty skrývajícího se pod aliasem Inmesher.

Podivně působí samotná obliba Rope Sect, nepřekračuje totiž metalovou škatuli. Složení fanouškovské základny ovlivňuje fakt, že kapele dosavadní počiny vydávaly labely, které se soustředí na extrémnější hudbu. I tak je celkem s podivem, že Rope Sect nesbírají příznivce napříč žánry podobně jako Chelsea Wolfe nebo Amigo the Devil. Netradiční pohled na post-punk, který se ale drží žánrových základů, by mohl být doceněn fanoušky klasik jako Killing Joke, The Sound nebo modernějších Protomartyr.

Do třetice zmíním poutavou hru s vizuální stránkou, která se točí – jak název napovídá – okolo strangulace a sektářství, vše v sépiovo-nažloutlém koloritu. Konzistentně využívaný vizuál souznící s dystopickou tématikou textů se v post-punku moc nevidí, z obecnějšího hlediska ale úplně originálně nepůsobí, připomíná totiž debutovou lo-fi folkovou depresi od Giles Corey.

„The Great Flood“ je první dlouhohrající deskou kapely. Rope Sect předtím svůj zvuk představili prostřednictvím několika singlů a jednoho EP. Na skladbách se pravidelně snoubí post-punková nezúčastněnost s rockovějším drivem, vždy v hávu „nepostpunkové“ produkce, která nedá dopustit na robustní zvuk bicích. Rytmická sekce zní na žánrové standardy placatě. Pozornost si neuzmou ani vokály, které se napříč skladbami táhnou v minimálním tónovém rozsahu. Nosníkem zůstává kytara – ta v menších hudebních dávkách pozornost držela snadno. Otázkou je, zda unese i plnohodnotné album.

Z prvního poslechu „The Great Flood“ jde znát, že si Rope Sect vlažnost materiálu uvědomují. Do rovnice totiž přidávají nové postupy. Post-punkový základ doplňují metalové i punkové prvky. Skladby se občas překlápějí do dynamičtějších pasáží, někdy dokonce i do blast beatů. Nezvyklé hudební obraty napoprvé překvapí, po několika rotacích se ale jeví trochu nuceně, třeba finální sypačka v „Hiraeth“ s úsměvným growlem nabourává vibe jinak uvolněného tracku.

Deska funguje lépe, když se drží post-punkových fundamentů. Svižnější „The Underground Paradise“ a „Rope of the Just“ fungují stejně dobře jako ležérnější „Eleutheria“, a to i navzdory monotónnímu vokálnímu projevu. Že zpěv nevadí, potvrzují hned dva hlasové doprovody Mata McNerneyhoHexvessel a žánrově bližších Grave Pleasures. Jak „Prison of You“, tak „Flood Flower“ si sice hezky hrají se změnami v tempech, v rozvleklejších pasážích jsou ale utahané až moc a ani chemie mezi dvěma vokály nejde příliš cítit.

„The Great Flood“ potvrzuje, že Rope Sect nejvíce sluší tradičnější post-punkové polohy zabalené ve špinavějších, nyní už pro kapelu typických konturách. V užších mantinelech si Rope Sect bez problémů vystačí a na větší části desky dokazují, že střední tempo bez výchylek funguje nejlépe. S vyššími autorskými ambicemi kapela sem tam narazí. Občasné přešlapy ale nejsou zásadní, a proto je „The Great Flood“ velmi solidním debutem.


Grave Digger – Fields of Blood

Grave Digger - Fields of Blood

Země: Německo
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 29.5.2020
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Clansman’s Journey
02. All for the Kingdom
03. Lions of the Sea
04. Freedom
05. The Heart of Scotland
06. Thousand Tears
07. Union of the Crown
08. My Final Fight
09. Gathering of the Clans
10. Barbarian
11. Fields of Blood
12. Requiem for the Fallen

Hrací doba: 53:41

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Heavy metal a je mi zase 13. Grave Digger patří k těm kapelám, které poslouchám vůbec nejdéle. Pamatuji si dobu, kdy byly desky „The Grave Digger“ a „Rheingold“ novinkami, ale nejraději jsem stejně poslouchal alba předešlá. Díky vydání současného „Fields of Blood“ jsem diskografii hrobařů opět po čase oprášil a řeknu vám, že to tam stále je.

Problémem však je, že mě už pár roků nové placky Grave Digger moc neoslovují a zpravidla se k nim nevracím. To se týká zejména posledních dvou, „Healed by Metal“ a „The Living Dead“, které fakt nemají moc co nabídnout. Sužuje je tvůrčí vyčpělost, vysoká předvídatelnost i opakování sebe sama. Přitom všem těmto aspektům se jim dařilo vyhnout ještě na stále nedávném „Return of the Reaper“, které rozhodně netrpělo nedostatkem chytlavých nápadů.

„Fields of Blood“ je prvním albem, kde se za bicími předvádí Marcus Kniep, kapelní klávesák, ale po odchodu Stefana Arnolda také bubeník Grave Digger. To znamená, že družina kolem Chrise Boltendahla opět po dlouhých letech čítá pouze čtyři členy. Na kapele se to však nijak nepodepsalo. Dá se s klidem říci, že „Fields of Blood“ jsou jednoduše další Grave Digger. Tohle vyřčení může působit celkem suše, ale přesně takhle novinka také zní.

S prvními informacemi o „Fields of Blood“ jsem samozřejmě zajásal, protože přesně po něčem takovém jsem už delší dobu volal. Grave Digger se rozhodli stvořit opět koncepční album, no a čemu jinému by se mělo věnovat než historii Skotska. Tuhle tématiku započali už v roce 1996 s albem „Tunes of War“, které je mnohými považováno za jejich nejzářnější moment. Toho si jsou i Grave Digger dobře vědomi, a tak se do těchto vod ponořili znovu, ku příležitosti výročí třiceti let od založení, kdy vydali nahrávku „The Clans Will Rise Again“, nutno uznat vcelku povedený počin a důstojné navázání. Uplynulo dalších deset let, je tu další kulaté výročí a s ním tedy přichází třetí variace na toto téma, tentokrát s názvem „Fields of Blood“. Bohužel, nyní už to nevyšlo.

Grave Digger zdánlivě nedělají nic špatně, nebo chcete-li nic jinak, ale na „Fields of Blood“ jim to lepí asi podobně jako na „Healed by Metal“ nebo „The Living Dead“, tedy hodně bídně. Úvodní dudácké intro „The Clansman’s Journey“ dokáže na poslech dobře navnadit a i navazující „All for the Kingdom“ se dá zařadit k tomu lepšímu ze současné produkce hrobařů, přestože dává leccos tušit. Už i tady to ale začne skřípat, a to paradoxně s velice chytlavým, ale jsem si takřka jistý, že vykradeným sólem od nějakého klasicistního skladatele. První hodně tvrdý úder na posluchačovu trpělivost obstarává ale až třetí „Lions of the Sea“. Ta začíná riffem, jejž Axel Ritt, ale i předešlí sekerníci Grave Digger představili v různých formách už tisíckrát. To by se ještě dalo překousnout, ale jakmile se začne kolovrátkově opakovat ten debilní refrén, mám sto chutí to přeskočit, nejlépe snad vypnout.

Právě refrény jsou nepřítelem číslo jedna. Grave Digger s nimi bojují už několik posledních let (stále mám ale v paměti výbornou „Glory or Grave“, bonus na „The Living Dead“). Křečovitost, s jakou se v této disciplíně potýkají, zdá se nemá konce. Přitom se v heavy metalu jedná o úplný základ. Skladba „Freedom“ je na tom úplně stejně jako „Lions of the Sea“, akorát tady stojí za nic už i part před tímto “vrcholem”. Struktura písní je ostatně jako přes kopírák. Jakmile nastane kytarové sólo, už nečekejte nic zvláštního, jelikož druhá polovina stop jen dokola opakuje nepovedené refrény.

Do jiného tempa se deska dostane s pomalejší a o to hutnější „The Heart of Scotland“. Přichází i dočasné vysvobození od sborových a otravně rozjásaných refrénů, jelikož tady se hraje na temnější stránku. Hned se to poslouchá lépe. Překvapivě slušná je i obligátní balada „Thousand Tears“. Minimálně melodie ve slokách se mi líbí a současně se jí daří držet nad hranicí totálního kýče, přestože patos provází celé album. Pro úplnost zde hostuje Noora LouhimoBattle Beast. Do rychlejších temp dostane „Fields of Blood“ další skladba „Union of the Crown“, ale tohle alespoň průměrné rozpoložení Grave Digger opět pohřbí stupidní refrén, tentokrát v „My Final Fight“.

Grave Digger

Lepší dojem se snaží vzbudit „Gathering of the Clans“ a „Barbarian“, ale v téhle fázi alba jsem pokaždé už tak otrávený věcmi předešlými, že jen horko těžko hledám v těchto ne nijak špatných skladbách nějaké potěšení. U „Barbarian“ je ale vtipné sledovat, jak svěžím dojmem dokáže působit takhle primitivní heavymetalový zářez, když ho obklopíte tunou blbostí. „Barbarian“ je jednoduchá ve všech svých aspektech včetně refrénu, který naštěstí alespoň protentokrát není sborový a za každou cenu zpěvavý. Výpravnost „Fields of Blood“ má zřejmě podtrhnout závěrečná titulní desetiminutovka, ale v podstatě nenabízí nic jiného, než co bylo ke slyšení už v předchozích skladbách, akorát se to tu rozmázlo na dvojnásobný až trojnásobný čas. K podobné stopáži se Grave Digger v minulosti odhodlali jen jednou, a to v případě titulního opusu „Heart of Darkness“ z roku 1994.

„Fields of Blood“ je tak po veškerých (naivních) očekáváních zklamáním. Sice není o nic horší než tvorba Grave Digger z posledních pěti let, ale to také neznamená nic pozitivního. Chris Boltendahl se nechal slyšet, že tímto albem se uzavřela trilogie věnovaná Skotsku, a to je taky asi jedině dobře. I z textů plných historických odkazů a událostí je znát, že se téma vyčerpalo, a efekt na kvalitu hudby to evidentně stejně nemá. Dokážu si představit, že oddaným fanouškům se bude „Fields of Blood“ líbit, ale snad každý musí uznat, že nahrávky jako „Excalibur“ nebo „Tunes of War“ jsou po všech stránkách úplně jinde. Příště musí Grave Digger přidat na nápaditosti, produkci, skladatelské práci, atmosféře celého díla, prostě úplně na všem, mají-li ještě někdy přijít s něčím, co opravdu stojí za poslech.


Fortress of the Olden Days – Verlassenheit

Fortress of the Olden Days - Verlassenheit

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: únor 2020
Label: Worship Tapes / A Pile of Graves Records

Tracklist:
01. Verlassenheit
02. A Pact with Night Itself
03. Tree of Unknowing
04. Amongst My Ruins I Am God
05. Coronating Nyx Endless

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
bandcamp

Stulpert, STLPRT nebo také Entheogen je borec, s jehož jménem už jsme se letos v našich recenzích setkali hned dvakrát. Frajer má totiž rozjetých vícero projektů a prakticky všechny stojí za poslech, přinejmenším tedy dle mého skromného názoru, a právě to byl důvod, proč jsem se rozhodl zde jeho muziku představit.

Konkrétně jsme si už povídali o bezejmenném demosnímku A Binding Spirit a ípku „A Nocturnal Emanation“ od Zalmoxis. V obou případech se jednalo o výtečný materiál hodný vaší pozornosti. Pokud jste tedy příslušné recenzi minuli (anebo jste je neminuli, ale na poslech jste se vysrali), mohu i zpětně doporučit, abyste se na obě nahrávky podívali a zkusili jim dát nějaký poslech. Pro dnešek doplníme třetí počin, jejž Stulpert v letošním roce pustil do světa. Tentokrát se jedná o projekt Fortress of the Olden Days a jeho dlouhohrající desku „Verlassenheit“.

Fortress of the Olden Days platí za Stulpertův nejzavedenější projekt. S A Binding Spirit a Ås prozatím vydal jen jedno respektive dvě dema a Zalmoxis je na tom lépe jen o jedno ípko a kompilačku. S Fortress of the Olden Days oproti tomu v únoru vydal už druhou velkou placku a nějaká ta neřadovka se v diskografii rovněž najde.

„Verlassenheit“ nezní na první poslech tak zajímavě jako třeba A Binding Spirit nebo Zalmoxis. Opět se samozřejmě jedná o black metal a opět se na něj nahlíží z trochu odlišného úhlu pohledu. Zdá se nicméně, že půjde o usedlejší, konvenčnější a třeba i méně osobité podání královského metalového subžánru. Ostatně už samotný název projektu Fortress of the Olden Days naznačuje, že hudba by měla odkazovat na starší tradice, byť jméno samozřejmě nemusíte nutně interpretovat jen jako ctění žánrových mantinelů, ale chápat jej spíš v rovině tématické.

Vtip tkví v tom, že „Verlassenheit“ skutečně pracuje s poměrně standardními žánrovými postupy. Deska tedy v žádném ohledu nepůsobí jakkoliv novátorsky nebo ojediněle, a snad i proto zpočátku budí dojem nenápadnosti. Po prvním poslechu jsem si dokonce říkal, že tohle prostě zní moc obyčejně a že v porovnání s „A Binding Spirit“ nebo „A Nocturnal Emanation“ jde o výrazný pokles kvality. Chyba lávky! Zanedlouho jsem pochopil, že nejde o žádnou plytkou a nevýraznou nudu.

Fortress of the Olden Days

Dneska je můj názor na „Verlassenheit“ opačný než po prvním poslechu: album dokazuje, že Stulpert prostě umí. Ačkoliv zní Fortress of the Olden Days zdánlivě nejstandardněji ze všech jeho projektů, pořád nejde o pouhé neinvenční vykrádání všeho okolo bez jakéhokoliv vlastního vkladu. Ta přidaná hodnota „Verlassenheit“ vězí ve schopnosti vzít již vymyšlené a na tomto základu vystavět sugestivní atmosférickou mlhu, s níž se poctivě pracuje na ploše více jak desetiminutových skladeb.

Navrch to Fortress of the Olden Days posype bravurními kytarovými melodiemi, které zní jako by „zastrčeně“, ale během několika málo poslechů se zadřou pod kůži a dokážou zapůsobit. Jako nejviditelnější příklad uvedu „A Pact with Night Itself“ a zejména její poslední dvě minuty, které jsou jednoduše fantastické. Právě tady lze jasně slyšet, že cit pro náladotvornost a kompoziční talent dokážou dělat divy. Stulpert vládne obojím a jasně to ukazuje i na „Verlassenheit“.

Desku bych doporučil třeba lidem, jimž zachutnala muzika Runespell. V některých pasážích jsem si díky kytarovému ladění vzpomněl také na Darkestrah z éry „Epos“. O čtenářích, kteří si podobně jako já zafrčeli na Zalmoxis a A Binding Spirit, ani nemluvě. Obecně by si pak na „Verlassenheit“ měli počíhat všichni, kdo mají v oblibě syrový atmospheric black metal, jemuž nechybí sugestivnost a schopnost vtáhnout. Novinka Fortress of the Olden Days sice není stoprocentně bezchybná, ale to povedené jednoznačně převažuje, silné momenty skutečně umí zanechat dojem a celkově vzato se výsledek určitě vyplatí slyšet. Za mě nepochybně palec nahoru.


Secrets of the Moon – Black House

Secrets of the Moon - Black House

Země: Německo
Žánr: gothic rock / dark rock
Datum vydání: 8.5.2020
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Sanctum
02. Don’t Look Now
03. Veronica’s Room
04. He Is Here
05. Cotard
06. Black House
07. Heart
08. Mute God
09. Earth Hour

Hrací doba: 52:16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Němečtí Secrets of the Moon během své historie prodělali výraznou změnu zvuku. V jejich případě nicméně nikdy nešlo o překvapivé obraty o 180 stupňů, nýbrž postupný vývoj a přirozené posouvání svého zvuku. Od ortodoxněji laděných počátků v éře debutu „Stronghold of the Inviolables“ (2001) se nakonec dostali k progresivnějším tendencím organicky zakomponovaným do blackmetalového základu.

Řekl bych, že v rámci tohoto přístupu Secrets of the Moon vystoupali na vrchol prostřednictvím desek „Privilegivm“ (2009) a „Seven Bells“ (2012), kteréžto také považuji za nejlepší díla celé diskografie skupiny. Právě zde formace okolo zpěváka a kytaristy sG hrála tu nejzajímavější a nejpoutavější muziku. Ani předešlé věci nejsou špatné a za občasné protočení určitě stojí, ale největší smysl mi dává vracet se právě k téhle dvojici alb.

Secrets of the Moon se nicméně i poté posouvali dále, což je formálně vzato samozřejmě chvályhodné. Progres mi bude vždy sympatičtější než hraní na jistotu a ustrnutí na místě. Další deska „Sun“ (2015) kapelu zachytila v procesu vzdalování se black metalu, uhlazování svého zvuku a navyšování podílu progresivních a post elementů.

Všimnul jsem si, že už s tímhle to Secrets of the Moon dle mnohých přehnali, a vzpomínám si, že „Sun“ v době svého vydání sklidilo docela rozporuplné reakce, z nichž ty negativní Němcům zazlívaly přílišnou vyměklost a snahu jít naproti širšímu počtu posluchačů. Mně osobně to tak ovšem nepřišlo. Podle mě se jednalo o přirozený posun zvuku, který mi dával smysl, a v kombinaci se stále promakanou kompoziční stránkou se mi to pořád líbilo.

Trvalo pět let, než Secrets of the Moon poslali do světa další dlouhohrající placku a během nejdelší pauzy mezi řadovkami došlo také k největší proměně ksichtu za celou historii skupiny. Svým způsobem podoba novinky „Black House“ smysl dává, protože ty tendence směřovat do klidnější vod se se Secrets of the Moon táhnou už dlouhou dobu. Navíc nesmíme zapomínat ani na spřízněnou kapelu Crone, jejímž prostřednictvím lídr sG už dříve deklaroval svou náklonnost k rockovému a jemnějšímu zvuku. Přístup „Black House“ mě tedy nepřekvapil. Zcela rozhodně mě ale zklamal.

Secrets of the Moon zde naplno dotáhli svůj odklon od black metalu, po němž už na „Black House“ není ani památky. Němci se vrhli po hlavě do gothic rocku / dark rocku a výsledek má mnohem blíže ke zmiňovaným Crone než k minulé desce samotných Secrets of the Moon, o ještě starších albech ani nemluvě.

Secrets of the Moon

Osobně moc nechápu, proč se Secrets of the Moon táhnou tak blízko ke zvuku druhé kapely svého frontmana, ale dejme tomu, že tohle by samo o sobě ještě vadit nemuselo. Až takto radikální odklon od svých kořenů už mi v tomhle konkrétním případě přijde ke škodě věci, ale obecně vzato ještě neimplikuje špatnou nahrávku. Nemyslím si, že bych patřil k posluchačům, kteří ke svému štěstí nemilosrdně vyžadují vyrvál, blití do mikrofonu a bestiální znásilňování aparatury (byť mám všechny tyhle věci rád). Přesto se mi „Black House“ nelíbí, z čehož vyvozuji, že problém alba tkví jinde.

Abych byl upřímný, nemám moc potíže tenhle problém identifikovat, poněvadž jsem si toho všiml již během úvodního poslechu a ani během těch pozdějších jsem se toho pocitu zbavit nedokázal. Secrets of the Moon si jednoduše nedokázali pohlídat únosnou míru kýče a cukrkandlu. Dost často mi „Black House“ přijde strašně sladké a gay. Kupříkladu „Godspeed“ od Crone s tímhle také bojovalo a mnohdy balancovalo na hraně kýče, ale dokázalo nabídnout víc zajímavých a opravdu dobrých momentů, jejichž prostřednictvím deska vyvážila ty nepříliš povedené pasáže.

„Black House“ podobnou rovnováhu nedokáže nastolit. Chvil, o nichž bych mohl s klidným srdcem říct, že mě baví, se tu nachází naprosté minimum. Asi nejlepší z celého tracklistu mi přijde „Veronica’s Room“, což je vcelku příjemná jemně-rocková písnička, již sice nepotřebuji nějak intenzivně poslouchat, ale určitě mě neuráží a zdá se mi ok. Bohužel ale platí za světlou výjimku.

„He Is Here“, „Heart“ nebo titulní „Black House“ mi přijdou fakt nepovedené, přeslazené a vůbec mě nebaví. Sem tam může vykouknout ucházející detail, ale stěžejní motivy mě otravují a celkově se mi to zdá dost špatné. Další kategorie songů se zase strašně rychle ohraje a začne obtěžovat úplně stejně. Nejzářnějším příkladem může být „Cotard“, kde se sice objevuje jedna poměrně dobrá pasáž (ačkoliv ji trochu ponižuje jedna pěvecká linka), ale zbytek nudí až běda.

Secrets of the Moon

Secrets of the Moon vždy byli skupinou, k jejíž hudbě jsem měl kladný vztah. Doposud každý jejich počin se mi líbil a nebál jsem se tvrdit, že ještě nevydali vyloženě špatnou věc. S příchodem „Black House“ se tento stav změnil, protože novinka mi nezáživná a nepovedená přijde. Důvodem nicméně není samotné zjemnění zvuku, nýbrž chabá úroveň vlastního materiálu a přílišná sladkost. Z desky sice necítím podbízivost a snahu se zaprodat; věřím, že Secrets of the Moon takhle hrát chtějí. To ale neznamená, že se mi to musí líbit a že to budu poslouchat. Za mě „Black House“ znamená jednoznačné zklamání, a pokud borci hodlají jet v tomhle duchu i příště, asi mě to už nebude zajímat.