Archiv štítku: DEU

Německo

Grausame Töchter, Isiolia

Grausame Töchter, Isiolia

Datum: 27.5.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Grausame Töchter, Isiolia

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Dvakrát Grausame Töchter v Praze a pokaždé musel mít koncert o několik měsíců odložen. Před třemi lety to bylo kvůli operaci hlavní dračice, ale když nakonec Aranea Peel 20. listopadu 2014 v klubu Kotelna v pražské Hostivaři vystrčila na všechny přítomné frndu a pochcala pódium, bylo jasné, že tahle akce je instatní kult. Dobový report jsem tenkrát zakončil prohlášením, že byste neměli váhat, jestli budete mít někdy příležitost tohle vidět, a že ani já váhat nebudu, až se naskytne možnost jí znova – a to si pište, že to tak bylo, že jsem ani na chvíli nedumal, jestli jít podruhé. Posledně se čekání na odročené vystoupení vyplatilo a nepochyboval jsem o tom, že i tentokrát by nemělo být zdržení čtyř měsíců (tentokráte z důvodu nemoci v rodině) něčím, kvůli čemu si Grausame Töchter nechat ujít.

Německé ďáblice už dávno předchází jejich pověst něčeho, co se živě nevidí na každém rohu, a legenda o předchozí erotické rychtě v Hostivaři také udělala své, takže tentokrát byla Nová Chmelnice plná. A dovolím si říct, že Grausame Töchter ji nezklamaly a předvedly to, co chtěli všichni vidět. Byly kozy, obscénní hadry, v nichž by se styděly snad i pornoherečky, spousta lascivních tanečků, zhusta dávkovaná dekadence, opět nechybělo pokřtění pódia močí, ruka v rozkroku, pistol v rozkroku, hrátky s nožem, striptýz, masturbace se strap-on dildem… jednoduše kvalitní intelektuální podívaná ve všech ohledech!

Jedna věc ovšem v porovnání s minulým koncertem přece jenom trochu zklamala. Zatímco minule Grausame Töchter přivezly i cello, hojně využité na tehdy aktuální desce „Glaube Liebe Hoffnung“, a bicí, tentokrát muzika hrála v podstatě všechna z cédečka a živě se vesměs jen zpívalo. Plus tam teda měly i baskytaru a kytaru, ale to spíš pozlátko, protože tam na ně holky šumařily odhadem tak v každém třetím songu a stejně ještě jela druhá linka nástroje z podkladů. To nic moc, abych pravdu řekl, hlavně ty živé bicí tomu kurevsky chyběly, protože muzika díky tomu nekopala takovým způsobem, jak by měla.

Ale z jistého úhlu pohledu možná dobře. Když se totiž výjimečně chopily nějakých nástrojů i dvě doplňující zpěvačky, tak si člověk přál, aby toho radši nechaly a jenom se dál kroutily a sem tam něco vřískly do mikrofonu. V jedné písni si třeba nasadily úchylné klaunské masky a vzaly do rukou bubínky, což bylo dost utrpení, protože jedna jela totálně mimo rytmus a druhá do toho pro jistotu nemlátila vůbec. Nicméně alespoň sama Aranea Peel byla bezchybná a její zpěv je perfektní i živě, navíc k drzé hudbě kapely výborně sedí i její afektované teatrální přehrávání.

Grausame Töchter

Řekl bych to asi tak, že v roce 2014 se víc hrálo, letos to bylo větší divadlo. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, co se na pódiu odehrává, mají oba přístupy Grausame Töchter něco do sebe. Stejně tak musím zdůraznit, že navzdory jmenovaným neduhům jsem se ani minutu nenudil, vystoupení mělo sakra velký tah na bránu a nijak zvlášť jej nepoškodila ani vynucená desetiminutová přestávka po osmi písničkách kvůli technickým problémům (ano – technickým problém jednoho z těch dvou nástrojů, haha). Když se člověk smířil s tím, že hudba je z větší části reprodukovaná, tak zbytek už byly jen detaily, které nebránily tomu si vystoupení užít.

Když už jsem zmínil písničky, asi by se slušelo ztratit pár slov i o nich. Grausame Töchter předvedly celkem dvacet skladeb a pro velký úspěch poté ještě jednou zopakovaly vypalovačku „Ich darf das!“. Kromě toho zaznělo hodně kousků z poslední desky „Vagina dentata“, třeba titulní věc, „Ich liebe meine Vagina“, „Annika ist tot“, „Los, Schlampe, ficken geht immer!“ nebo „Fette Katzen“. Z minulého „Glaube Liebe Hoffnung“ se objevil taktéž titulní flák, „Mensch und Tier“ nebo „Ficken ist ein schlimmes Wort“, jestli mě paměť nešálí.

Veškerá obscénnost Grausame Töchter s sebou ovšem přináší i jistá úskalí, jímž je spousta čumilů – vůbec je nezajímá muzika a přišli se podívat jen na kozy. První řadu obsadilo komando starých fotrů, kteří ani nijak neskrývali, že mají muziku úplně v prdeli, a celý set jen žhavili foťáky a kamery, zoomy na rozkroky a prdelky. Docela to vypadalo, jako kdyby dorazili jen proto, aby si pořídili kvalitní matroš a druhý den měli u čeho honit. Hele, já se taky rád podívám na holky, co se nestydí, ukážou cecky a do rytmu zběsilé elektroniky si honí gumový klacek, proč ne, ale i kdyby se tam kroutily jen oblečené, bavilo mě to pořád. Prostě mi připadá, že hudba Grausame Töchter je natolik dobrá a zajímavá, že si takovýhle povrchní přístup nezaslouží. Ani náhodou nejsem nějaký moralista, a jak už jsem řekl, taky se mi to s těma kozama líbí víc, ale tohle zběsilé natáčení některých jedinců bylo jednoduše trapné. Naopak respekt si zaslouží Diskopíča, někdejší ozdoba koncertů Vanessy, která se ukázala v publiku a držela basu s kapelou – taky ukázala svoje boule pod tričkem.

Nedokážu říct, jestli byl lepší tenhle nebo tři roky starý set. Oba měly mnoho společného, a přesto byly docela jiný a každý svůj. Z hudebního hlediska spíš lepší minule, z vizuálního měl o kousek navrch asi ten letošní. Rozhodně se mi to ale líbilo i tentokrát a příště jdu rozhodně znovu.

Grausame Töchter

Na úplný závěr ještě pár slov k předskokance. Této role se ujal domácí jednočlenný dámský projekt Isiolia, pro nějž to bylo první živé vystoupení vůbec. Slečna byla hezká, ale i s přivřenýma očima mě její nesmělý setík nijak zvlášť nebavil. Některé skladby byly vcelku fajn, jiné mi připadaly příliš monotematické (což v překladu znamená přílišné omílání jednoho motivu). Jako celek se mi to zdálo zbytečně dlouhé, ve druhé polovině už jsem se fest nudil a vůbec mi nevadilo, když holčina pódium konečně opustila.


Cranial – Dark Towers / Bright Lights

Cranial - Dark Towers / Bright Lights

Země: Německo
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Moment of Collapse Records

Tracklist:
01. Dark
02. Towers
03. Bright
04. Lights

Hrací doba: 44:46

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Hodně, hodně hutně a hodně, hodně intenzivně – toť krédo, s nímž němečtí Cranial vstoupili na metalovou scénu a které praktikovali již na svém pilotním EP „Dead Ends“ z roku 2015. To navzdory debutujícímu statusu nebylo vůbec špatné a ve 22 minutách rozdělených do dvou skladeb nabídlo velmi slušný sludgový nátěr s post-metalovými vlivy.

Dle obdobného receptu bavorská čtveřice pokračuje i na své dlouhohrající prvotině „Dark Towers / Bright Lights“, jisté rozdíly jsou přesto patrné. Řekl bych, že deska ještě víc sází na tuhou kytarovou stěnu, na jejíž oltář padla větší rozmanitost. Vzpomínám si, že na „Dead Ends“ těch zvolnění bylo poměrně dost; na „Dark Towers / Bright Lights“ je jich pocitově méně a nahrávka působí víc jako nezbořitelný monolit – ne nepodobný tomu z obalu alba.

Netvrdím však, že Cranial zcela rezignovali na jakákoliv ozvláštnění, samozřejmě se tu a tam objeví a třeba to ve třetí minutě „Bright“ je výborné. Zároveň je tento stav trochu kompenzován tím, že se mezi riffující hradbou proplétá i víc kytarových melodií, jako kdyby už nyní Němci nepotřebovali zvolnit, aby mohli předvést nějakou kytarovou atmošku, a spíš tyto choutky smysluplněji zapustili do sludgového základu. Nakonec proč ne, cesta je to dobrá, ale jednu zásadní nevýhodu má – ruku v ruce se sevřeností a monolitičností jde i jistá jednotvárnost. „Dark Towers / Bright Lights“ má sice celkovou fazónu a vlastně zní velice dobře, nicméně songwriting není až výrazný, aby se od sebe daly jednotlivé písně snadno rozlišit.

Když už jsme narazili na téma skladeb, asi by stálo za zmínku, že se s tím Cranial opět nijak nemažou a se stopáží si velkou hlavu nedělají – jsou zde čtyři stopy a každá z nich si bezpečně poradila s hranicí deseti minut. Což ostatně také přispívá k určité neodlišitelnosti. Svým způsobem tedy album vyznívá jako jedna dlouhá kompozice a jisté rozdíly a charakteristické aspekty každé jednotlivé písně vyplují na povrch až po nadstandardní dávce poslechů. A až v tomhle momentě se ukáže, že třeba druhá „Towers“ nahrávku mírně brzdí a svým třem kolegyním bohužel nestačí­… anebo je to jen dáno tím, že se ze všech čtyř nejrychleji oposlouchala? Možné to je, ale nakonec nejde o nějaké zásadní mystérium, protože výsledek zůstává tak či onak stejný. K trojici „Dark“, „Bright“ a „Lights“ ovšem větších výtek nemám. Možná, že jisté pasáže v „Lights“ by mohly být dotaženější, ale stále se jedná o dobré poslouchání.

Cranial

Mimochodem, všimli jste si, že názvy jednotlivých skladeb dávají dohromady jméno desky? Anebo možná naopak – každá píseň se jmenuje po jednom slovu z názvu alba. Těžko říct. Každopádně mi to přijde zajímavé, podobné hrátky se jmény písniček mě vždycky bavily.

Jaký je tedy finální verdikt? Asi je z dosavadního textu jasné, že „Dark Towers / Bright Lights“ není vůbec špatné. Samozřejmě se tu nebavíme o nějakém výjimečném či snad geniálním albu, ale dobré to určitě je. Cením si toho, že se Cranial snaží na sludge nahlížet poněkud sofistikovanějším způsobem a mají zájem o tvorbu atmosféry, na rozdíl od spousty jiných skupin žánru jim nejde jen o to drhnout sludge kurevsky od podlahy, se šňůrami na prádlo namísto kytarových strun. Výsledkem je povedená, sympatická a zcela jistě nadprůměrná deska, která není bezduchá a má něco do sebe. Nelze tvrdit, že byste měli zásadní mezery ve vzdělání, pokud ji minete, ale jestli se do poslechu pustíte, o ztracený čas myslím nepůjde.


Northmen: A Viking Saga (2014)

Bojovníci severu: Sága Vikingů

Země: Švýcarsko / Německo / Jihoafrická republika
Žánr: dobrodružný

Český název: Bojovníci severu: Sága Vikingů

Rok vydání: 2014
Režie: Claudio Fäh
Hrají: Tom Hopper, Ryan Kwanten, Ken Duken, Charlie Murphy, Ed Skrein, Anatole Taubman

Hrací doba: 97 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

„Bojovníci severu: Sága Vikingů“ je na první pohled docela ambiciózní (z větší části) evropská koprodukce. Na tom filmu je vidět, že do něj někdo nalil dost prachů, výprava je opravdu dobrá, celé prostředí, kde se snímek odehrává, vypadá suprově, je to plné dlouhých epických záběrů na krásnou přírodu. V tomhle ohledu lze „Bojovníkům severu“ vytýkat máloco. O to víc ale zamrzí, že to stejnak není dobrý film, a to z jednoduchého důvodu – jaksi zapomněl, že propracovaný vizuální kabátek nemůže utáhnout vše. Oč celá záležitost vypadá na pohled dobře, o to prázdnější je co do obsahové stránky. A zas natolik omračující ten vizuál také není, aby šlo odpustit, že je to v jádru tak hloupoučké.

Příběh je asi takový, že parta Vikingů zdrhá ze své domoviny a ztroskotá na březích Skotska. Tady jak slepí k houslím přijdou k dceři místního krále (ta je zavřená v krabici na kraji útesu, kde široko daleko nic není, a zjevně čeká, až někdo náhodou půjde kolem, sejme její doprovod a vezme ji jako rukojmí… to dává smysl, ne?), kterou tedy zajmou a plánují si její pomocí vyplatit svou svobodu. Skotský king ovšem nemá příliš v lásce, když mu někdo unáší jeho dceru, takže si pro ni expresně pošle svou smečku námezdních žoldáků z Transylvánie. Takže ano, film je vlastně o tom, jak Rumuni nahánějí Vikingy ve Skotsku. A natáčelo se to v JAR a Německu.

Ani se nezmiňuji o tom, že si navzájem všichni v pohodě rozumí, a byť si začátek chvíli hraje, že princezna a Vikingové mluví jiným jazykem, za pár minut frajerka najednou začne blekotat stejně jako seveřané. Bez jakéhokoliv vysvětlení, jen tak. S Rumuny si taky každý rozumí v poho. To už bylo uvěřitelnější, když Banderas ve filmu „Vikingové“ severský jazyk po nějaké době odposlouchal.

Problém je v tom, že v příběhu je nasekána hromada totálních nelogičností, z nichž jazyková bariéra ještě nenasere tolik jako třeba náhlé oživení postavy, jež spadla z desítky metrů vysokého srázu, nebo tradičně skoro nesmrtelný záporák, který sice může být domlácený jak pes, mít probodnutý krk a může se utopit v bažině, ale stejně z toho močálu ještě jednou vyskočí. Haha, no nic. Vrství se jedno klišé za druhým, role jsou také jasně dané a postavy zcela černobílé. Transylvánští vlci jsou arci-svině, chovají se jako svině a máte je svinsky nenávidět. Naopak Vikingové jsou správní chlapáci a klaďasové, morálně na výši a s vytříbeným smyslem pro čest. Klidně se spojí s křesťanským mnichem, který jen tak mimochodem s holí předvádí těžké kung-fu, a taktizují víc jak já při smažení Age of Empires. Jestli jste si někdy Vikingy představovali jako severské drsňáky, kteří se s ničím nesrali a do Británie jezdili vykuchat a/nebo znásilnit všechno, co jim přišlo pod meč nebo sekeru (nebo penis), tak se můžete zase uklidnit, tady jsou to většinou spíš trochu fousatí Mirkové Dušínové. Pohled filmu je dost zkreslený a romantický. Ve všech ohledech.

Což o to, s tím by se dalo žít, kdyby šlo o adrenalinovou akční rádoby historickou jízdu, třeba jako nedávno recenzované „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“, ale takoví „Bojovníci severu: Sága Vikingů“ nejsou. Pokud by v tom byl nějaký nadhled, pokud by na vás film občas šibalsky mrknul stylem „hej, já vím, že jsem hovadina, ale neber mě vážně, je to jen zábava, tak nic neřeš a bav se“, tak prosím. Ale když ono se to celé bere tak strašně vážně, až je to místy ukrutně směšné. Každý dialog se snaží být hluboký jak díra do prdele (herce v gay pornu), do toho navíc hromada patosu… sorry, ale tohle fakt neberu.

Bojovníci severu: Sága Vikingů

Fanoušky mainstreamového metalu může potěšit, že se tu mihne Johan HeggAmon Amarth; odpůrce mainstreamového metalu zas může potěšit, že taky hodně rychle chcípne hned v první bitce (kdyby zpíval v lepší kapele, tak by určitě vydržel aspoň do druhé bitvy, haha), ale to je asi tak nejzajímavější věc, jakou „Bojovníci severu: Sága Vikingů“ nabízejí. Třeba hlavní klaďas je strašný cucák, jemuž Vikinga prostě věřit nejde, a hlavní záporák je taky cucák, i když třeba v „Deadpoolovi“ mě tenhle herec sral ještě víc. Alespoň že ta skotská princezna je pěkná.

U snímků jako tenhle si vždycky říkám, jaké má být vlastně cílové publikum. Pro děti je to málo pohádkové a moc krvavé, pro dospělého zas moc tupé a předvídatelné. Koukat se na to můžou leda tak náctiletí samozvaní pohani, jejichž představa Vikingů je stejně romanticky zkreslená, jak ji předkládá i tento film. Na závěr už tomu chybělo jen to, aby se kápo Vikingů a skotská princezna vykousli, aby byl dojem fousaté telenovely s meči kompletní, takže asi tak. Nestojí ani za jedno podívání.

Bojovníci severu: Sága Vikingů


Goath – Luciferian Goath Ritual

Goath - Luciferian Goath Ritual

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. All Became Nothing
02. Blasphemous Supremacy
03. Retaliation
04. Solitudinem
05. Into Nihil
06. Necromantic Ways
07. Resurrection of the Light Bearer
08. The Hunt, the Instinct
09. Enter the Temple
10. Under Death’s Shadow

Hrací doba: 40:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německá smečka Goath byla založena na sklonku roku 2015 a v květnu 2016 se trojice z Norimberku prezentovala prvním bezejmenným demosnímkem. Nás dnes ale bude zajímat čerstvý dlouhohrající debut s roztomilým názvem „Luciferian Goath Ritual“.

Přestože se jedná o debutovou desku, při pohledu na fotky je zřejmé, že v Goath nepůsobí žádní náctiletí píčusové, nýbrž fotři, kteří všechny ty nábojové pásy, pyramidy a kožené vesty nosí už nějaký ten pátek. Z dřívějších působišť tria Muerte / Goathammer / Serrator mi je trochu povědomé pouze jméno Total Hate, kde působili první a třetí (ten jen v koncertní sestavě) jmenovaný, nicméně po hudební stránce kapelu podrobněji neznám. Co mě tedy tím pádem mohlo nalákat k poslechu „Luciferian Goath Ritual“? Je to docela jednoduché. Zaprvé mě zaujala obálka, protože se jedná o zábavný satanic-metal-shit výjev ztvárněný poměrně zajímavým způsobem. Zadruhé je to skutečnost, že se pod vydání „Luciferian Goath Ritual“ podepsali Ván Records, jejichž přítomnost bývá zárukou kvality.

Goath v základě hoblují black / death metal agresivnějšího ražení, ale tvrdit, že je „Luciferian Goath Ritual“ prachsprostou rubanicí bez snahy (či schopnosti?) o ozvláštnění, by bylo poměrně nefér. A to říkám i s vědomím, že právě v těch bestiálnějších pasážích jsou si Goath nejjistější a právě zde má jejich produkce největší koule, díky čemuž je jenom dobře, že právě tahle poloha na fošně převládá. Důkazem kvality budiž hned otvírák „All Became Nothing“, v němž se na posluchače po minutovém intru vyvalí nasraná sypanice, jíž neschází příjemně fanatický zápal. Je znát, že tihle Němčouři mají metalové zlo v krvi a žánru evidentně fandí dost dlouho a dost zodpovědně. Jistě, fanouškovská oddanost stylu obecně vzato ještě není licencí nebo dokonce zárukou pro kvalitní hudebnictví, ale zrovna u Goath člověk necítí potřebu kapele mlátit o hlavu, že mělo zůstat jen u poslechu metalu a soukromého hrození.

„Luciferian Goath Ritual“ je propagováno hláškou o inspiraci ranými 90. lety. Nejsem si jist, jestli bych to specifikoval až takhle přesně, ale určitě mohu potvrdit, že láska k žánru tu cítit je. A zároveň je pravda, že se nebavíme o inspiraci v nějakých teplých chcánkách vhodných akorát tak pro holky nebo na pódia Masters of Cock, ale o Metalu – špinavém a nasraném takovým způsobem, až se z toho vaše postarší sousedka pokřižuje, až tu muziku doma vohulíte nahlas jako čuně. Na druhou stranu, nese to s sebou i jistá úskalí. Rozhodně beru, že „Luciferian Goath Ritual“ ve svých útrobách mnohdy skrývá i riffy nasáklé thrash metalem či dokonce staroškolským heavy metalem, proti tomu vůbec nic. Už je ale trochu horší, že některé postupy a riffy budou člověku dost povědomé. Jinými slovy řečeno, Goath nic nevymýšlejí, Goath se povětšinou pouze inspirují – a je to znát.

Goath

Netvrdím, že tak dělají nezábavně, ale myslím, že padnout by to tu mělo. Jednoduše jsem chtěl říct, že každá mince má dvě strany a ortodoxní metalovost může mít i jisté mouchy. Ve finále je ale na vás, jak se poperete třeba s nepřiznanou poctou Mayhem„Necromantic Ways“, vyhrávkami ve stylu Iron Maiden ve finální „Under Death’s Shadow“ (i když zrovna v tomhle songu je toho ještě víc) a dalšími podobnými vtípky. Jste-li schopni a ochotni to brát jako spiklenecké pomrkávání na posluchače, pak není nad čím váhat – „Luciferian Goath Ritual“ se vám líbit bude.

Za sebe mohu říct, že mě album docela bavilo, především zpočátku. Postupem času jeho síla začne vyprchávat, ale na desítku výživných poslechů to vydá docela s přehledem. Je to málo? Odpovězte si sami. Na mě Goath učinili solidní dojem, a byť se k „Luciferian Goath Ritual“ příliš vracet nebudu (jestli vůbec), budoucí tvorbu si pustím rád.


Streams of Blood – Allgegenwärtig

Streams of Blood - Allgegenwärtig

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.2.2017
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Stella Nova (Collapse)
02. Corrosion
03. Detox
04. Open Your Third Eye
05. Fusion
06. Man Owes Nature Only Death (Conduct)
07. Regeneration
08. Transformation

Hrací doba: 45:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Se Streams of Blood jsem se prvně setkal na předchozím albu „Ultimate Destination“ starém čtyři roky. Německá smečka na něm nepředváděla nic světoborného, ale ani nic hrozného. Vzpomínám, že na základě úsměvné vizuální stránky (ta se jen tak mimochodem s aktuálním počinem naštěstí trochu zlepšila) jsem čekal píčovinu jak mraky, ale po hudební stránce se z toho vyklubal nikterak objevný, přesto poctivý a vlastně poměrně sympatický black metal.

Od té doby již nějaký ten měsíc a dokonce i nějaký ten rok uběhl. Během této doby se mi Streams of Blood ztratili z dohledu. Ani není divu, jelikož co do vydávaných počinů Němci příliš aktivní nebyli – pouze v roce 2014 nabídli splitko s krajany Chant of Blasphemy, kteréžto jsem měl mocně na párku, a pak až do letošní novinky „Allgegenwärtig“ nic.

Nebudu vás lakovat, v mezičase jsem se k „Ultimate Destination“ nevracel, zas až tak velký dojem na mne Streams of Blood neudělali. Vlastně jsem to album od napsání dobové recenze neslyšel snad ani jednou a popravdě řečeno, dneska už byste ze mě marně lámali, jak přesně ona nahrávka zněla. Jméno skupiny mi ovšem v paměti utkvělo stejně jako vzpomínky, že šlo o poměrně příjemnou žánrovku. To možná nevyznívá úplně přesvědčivě, ale v reálu to postačilo, abych necítil nutnost se aktuálnímu studiovému záseku (celkově třetímu dlouhohrajícímu) „Allgegenwärtig“ vyhnout velkým obloukem. Netvrdím, že jsem se nějak výrazně těšil, má očekávání se pohybovala někdy mezi neutrálním postojem a mírně plusovými hodnotami. A aniž bych se chtěl vychloubat, výsledku to vesměs odpovídá.

Občas se mi stává, že si při úvodním vzpomínání na minulý počin vyplýtvám formulace, jaké by šlo nakrásně použít i pro novou desku. „Allgegenwärtig“ je přesně tento případ. Mohl bych totiž s přehledem zopakovat, že novinka je podobně jako „Ultimate Destination“ poctivá žánrovka, která posluchači nepředá nic, co by přesahovalo rámec pouhého akustického prožitku a vydávalo se do abstraktních sfér čehosi hlubšího, ale jakožto důstojný zástupce druhé ligy (takové pojmenování není nutno chápat automaticky pejorativně) nedělá ostudu ani svým autorům, ani černému kovu obecně.

„Allgegenwärtig“ táhne kupředu především kytarová práce. Rytmika sice neuráží, ale také nepředvádí nic, co by vysloveně stálo za řeč a vypíchnutí. Podobně zastřený vokál k vyznění alba vcelku sedne, ale o nějaký uhrančivý přednes se nejedná. Co se však riffů nebo různých vyhrávek a melodií týká, zde Streams of Blood dokážou přijít s dobrými motivy. Jako důkaz mohou mimo jiné posloužit určitě momenty ve skladbách jako „Detox“, „Open Your Third Eye“ (ta se zpočátku tváří jako standardní neobjevná sypanice, ale následná zpomalení v průběhu píseně jsou povedená) nebo „Regeneration“.

Streams of Blood

Vzato kolem a kolem se tu nenachází píseň, jejíž přítomnost by mě vyloženě dráždila a chtěl bych ji vyhodit. Nicméně nemohu popřít, že třeba „Fusion“ poněkud zaostává a že se napříč deskou nechají nalézt i pasáže zavánějící obyčejností, a to i ve výše jmenovaných kompozicích. Na druhou stranu, kdo se dokáže takovýmto neduhům plně vyhnout? Snad jedině ti nejlepší, mezi něž Streams of Blood přece jenom nepatří. Což ale nutně nemusí znamenat a také neznamená, že by bylo „Allgegenwärtig“ špatné. Ne vždy musí lít jak z konve, občas stačí, že jen kape.

Tak jak to tedy je – poslechnout, či neposlechnout? „Allgegenwärtig“ určitě není nic, co byste vysloveně měli nebo snad dokonce museli slyšet. Pokud tomu svou pozornost věnovat nebudete, nepřijdete o nic zásadního. Na druhou stranu, ztráta času to také není, a jestli se donekonečna sháníte po nových a nových jménech, která vám poskytnou (alespoň) solidní chladný black metal, Streams of Blood mohou posloužit. „Allgegenwärtig“ se poslouchá dobře, a ačkoliv nezastírám, že na dlouhodobý vztah a pravidelné dýchánky to nevidím, mírně nadprůměrnou úroveň to má a fandy žánru na chvíli potěšit může.

Streams of Blood


Todesstoß – Ebne Graun

Todesstoß - Ebne Graun

Země: Německo
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 3.2.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Ebne Graun

Hrací doba: 46:22

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Todesstoß je jméno, okolo něhož jsem už delší dobu kroužil a výhledově jsem vždy plánoval se na jeho hudbu postupně podívat. Až doposud se tak ale nestalo, ačkoliv mi cosi říkalo, že tohle by mohla být záležitost přesně pro mě. Lákadlem byl zejména příslib netradičního a avantgardního přístupu k black metalu, který doplňoval i dobrý dojem z velmi zajímavých obálek (to nesměřuji ani tak k aktuálnímu „Ebne Graun“ nebo k předchozímu „Hirngemeer“, jako spíš k surrealistickým výjevům na nahrávkách jako „Unverweslich“, „Todesstoß“ či „Würmer zu weinen“).

No, asi už tušíte, k čemu má tohle směřovat. Až donedávna tomu okolnosti ještě nechtěly (což chápejte jako eufemismus pro sdělení, že jsem brutálně líné hovado a sral jsem na to), ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a pomyslné ucho se utrhlo nyní s „Ebne Graun“. Tak pojďme na věc.

Hned na začátek musím říct, že „Ebne Graun“ svým způsobem skutečně je dost zvláštní deska. A tím určitě nemám na mysli holý fakt, že se zde nachází jediná píseň, jejíž délka přesahuje třičtvrtěhodinku. Samozřejmě, že i tohle je asi do jisté míry zajímavé, ale ta zvláštnost pořád pramení především z hudební stránky. Kolem nahrávky se prostírá opar dekadence plynoucí z opilých, líně se převalujících kytarových linek. Ty mnohdy působí skoro až ledabyle či dokonce „amatérsky“, ale něco v sobě mají a nelze je setřást. Za své ostatně mluví i to, že mnohé motivy se v průběhu kompozice třeba i několikrát rozplynou a posléze zase vrátí, ale nuda se nedostavuje. Ani s takhle vysokou délkou jedné (a jediné) stopy ne.

Tím ovšem arzenál „Ebne Graun“ nekončí. Ztrápený vokál blížící se na dohled depresivnímu black metalu ještě není něco, co by vás výrazněji zarazilo, ale pasáže, které se dotýkají například psychedelického rocku nebo folku, už jsou jiné kafe, o nemalém počtu dalších motivů, co se tu a tam jen na chvíli mihnou, ani nemluvě. Celé je to sympaticky šibnuté a vyšinuté, což myslím jako pochvalu. Je vidět, že Martin Lang, jenž za Todesstoß stojí jakožto hlavní persóna a mozek, není svázán standardními provařenými žánrovými postupy. Což samozřejmě také myslím jako pochvalu.

Nakonec ani netrvá příliš dlouho, aby člověku došlo, že „Ebne Graun“ určitou zajímavost prostě upřít nelze – k tomu dojde již při úvodních posleších. Pak ale nastává období jakési nejistoty, kdy se člověk nemůže rozhodnout, co je „Ebne Graun“ vlastně zač a jak se k němu postavit. Místy ta kytara zní opravdu divně a lacině, na jednu stranu i díky lehce zašpiněnému zvuku, jenž to ale na druhou stranu i tahá nahoru. Jenže poslech baví, a tak jsem ono kruciální rozhodnutí, jestli se mi to teda vlastně líbí nebo nelíbí, vždycky odložil zase na příště. A to až do doby, dokud si mě nahrávka přece jenom nedokázala podmanit.

Todesstoss

Vycítit zajímavost je lehké, „Ebne Graun“ první drápky zasekne velmi rychle, ale na plné docenění si album prostě žádá čas. Máte-li ho a dojde-li k naladění na stejnou vlnovou délku, na níž Todesstoß vysílá, pak se jedná o parádní záležitost. Nikoliv geniální a fenomenální, rozhodně však poutavou a ne úplně tradiční. Cosi tam pod povrchem tiše dřímá a navozuje posluchači pocit nervozity, jehož se nejde zbavit a díky němuž deska „žije“ i dlouho poté, co se počet společných dostaveníček vyšplhá na dvouciferné hodnoty. A to není málo. To vůbec není málo.

První setkání s Todesstoß tedy dopadlo hodně dobře. Nebyl to takový ten případ, kdy vás to chytne hned, ale to lze z jistého úhlu pohledu považovat za další plus. Vždyť někdy je cílem sama cesta. Každopádně, Todesstoß mě má, budu se těšit na průzkum minulosti.


Venenum – Trance of Death

Venenum – Trance of Death

Země: Německo
Žánr: death metal
Datum vydání: 17.3.2016
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Entrance
02. Merging Nebular Drapes
03. The Nature of the Ground
04. Cold Threat
05. Trance of Death Part I – Reflections
06. Trance of Death Part II – Metanoia Journey
07. Trance of Death Part III – There Are Other Worlds…

Hrací doba: 50:31

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Stejnojmenné EP německých Venenum bylo v době svého vydání (2011) jistým zjevením. Ne že by snad tehdejší scéna trpěla nedostatkem výrazných mladých deathmetalových smeček, ale tahle placka byla vážně něco extra. Kvalitní kompozice klidně snesly srovnání i s velmistry atmosférického metalu smrti a večerů, kdy jsem kvůli „Bewitched Craft“ nebo „Lunar Tombfields“ doslova chcípal na přemíru niterního chladu, bylo mnoho. Čekání na nový materiál bylo dlouhé, i když ne úplně nesnesitelné. Pánové hráli živě tak akorát, dvakrát jsme je mohli vidět i v ČR a bylo takovým veřejným tajemstvím, že kapela velice pozvolna dělá na nové hudbě. Před pár roky se na YouTube dokonce na chvíli objevil i živý záznam jedné výborné nové skladby, která plamen očekávání rozdmýchala opravdu mocně.

Mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl, aby ono očekávání nebylo až příliš vysoké, ale co naplat, info, že je vydání „Trance of Death“ takřka za dveřmi, potěšilo. Hodně. A brzy příchozí promo ještě víc. „Listen in darkness at maximum volume,“ říkal jsem si, takže bylo nezbytné si nachystat správné prostředí. Vyčkal jsem, půšťal a nic moc. Ok, kdybych zahodil každou desku jen proto, že mě nebavil první poslech, tak neznám spoustu skvostů a pouze držkuju, že nový metal stojí za hovno. Následovaly další poslechy, se kterými rostl a měnil se i samotný dojem, ale…

Halt! Tohle by snad mohla být i recenze, nebo alespoň představení desky a nikoliv jen deníček přespříliš vášnivého posluchače-fanouška. Takže pro pořádek: „Trance of Death“ nabízí sedm skladeb. Smyčce a jednoduchý klavír poutavého intra „Entrance“ navozují až jímavý pocit a pozorní posluchači posléze zjistí, že onen melodický motiv se znovu objevuje v závěru desky. Ale ponurá krása netrvá věčně a hrozivý klid protne nemilosrdný deathový sekec. Venenum se minimálně v první půlce desky drží death metalu, který je ve své podstatě starý. Nechybí chladná atmosféra a je evidentní, že za kompozicemi je nezbytná dávka úvah a zápalu. Pokud se vám líbila vypuštěná „Cold Threat“, tak není třeba pochybovat, že by skladby předtím zklamaly. Osobně ji považuji za nejslabší kousek alba!

Na druhou stranu ale začnou být evidentnější i jiné tendence. Venenum podobně jako Tribulation, Morbus Chron, Reveal (a další), zřejmě pod vlivem posedlosti starším rockem a metalem, se taktéž rozhodli vykročit mimo rámec „pouhého“ death metalu. A zde vnímám první problém novinky. Venenum nepovažuji v tomhle ohledu ani za dostatečně progresivní ani za přesvědčivě oldschool, natož abych zde slyšel něco opravdu výrazně svojského. Zvláště srovnám-li třeba s druhou deskou Tribulation, jimž se něco takového povedlo s pozoruhodnou lehkostí. A nebo s nedávno recenzovanými Reveal, kteří se aspoň vydali cestou sociopatického hulvátství. Je fakt těžké se zbavit pocitu, že atmosférický death metal bez pičovinek kolem jim šel prostě lépe, i když některé zdejší aspekty starých dobrých Mayhem & Watain Venenum docela sluší. Ne, že by snad debutové EP neoplývalo určitými „cizorodými“ vlivy, ale na „Trance of Death“ jsou evidentní. Ale za mě osobně. Být celé album jako jeho první polovina, tak hovořím jen o zklamání, bez ohledu na jeho nepopiratelné kvality. Songy odsýpají, některé pasáže uvíznou v paměti, vše je nadstandardní, ale takových kapel je dnes docela dost (otázkou k zamyšlení by jistě bylo, kde se v současnosti nachází laťka průměru).

I z pouhého tracklistu je celkem jasné, že prim by mohla hrát závěrečná trilogie skladeb „Trance of Death“. „Reflections“ ještě navazuje na surovost první půlky, ale osobně ve zdejších aranžích a sólech cítím už trochu jinou, větší procítěnost. Snad proto, že se opravdu chystá půda pro vrchol alba. „Metanoia Journey“, věrná svému názvu, představuje ryze rockovou tvář kapely. Tvář nikterak ultimátně omračující, ale dostatečně poutavou. A onen klimax setrvá až někdy do půlky písně závěrečné, kdy se Venenum konečně dle mého alespoň přiblíží majestátu své eponymní prvotiny. Avšak něco se zlomí, kouzlo odvane a závěr, který měl být skutečným vrcholem, pouze skomírá; Docela neslavně… Proč? To nevím. Ona melodie je v intru zpracována nádherně, ale v kytarovém provedení prostě nefunguje. Doprovodné elektronické ruchy považuji nejen v této konečné pasáži za poměrně zbytečné.

…ale ne tak, jak jsem doufal. Takže i přes velkou snahu se do hudby nějak vcítit, například skrze úplné odevzdání, se vkradla myšlenka, že Venenum mé přání nesplní. Dokonce i ta skladba, kterou jsem zmiňoval na konci prvního odstavce se zde nenachází. Že by snad odchod dřívějšího kytaristy H.L. tvůrčí schopnosti kapely poznamenal až natolik? Je to možné. Blíží se konec textu a mně je jasné, že „Trance of Death“ odložím na neurčito, jako spoustu jiných desek, které mohou být objektivně kvalitní jak chcou, ale to nejdůležitější jim nakonec schází. A pokaždé, když jsem si vyčítal, zda vlivem přehnaných očekávání nepohlížím na „Trance of Death“ až příliš přísně, stačilo si pustit EP.

Venenum

Závěrem. Rozhodně nemohu tvrdit, že by „Trance of Death“ nebyla nadstandardní záležitost a v klasickém hodnocení by známka menší sedmi z deseti byla urážkou snahy kapely. Ale první EP jasně ukázalo, že je formace schopná stvořit Death Metal přesahující rámec pouhé hudby. A nakonec se vydali cestou jakési progrese, ve snaze skloubit staré s dnešním a snad takto objevit něco nového. Nemám pocit, že by v tomhle ohledu byli opravdu úspěšní. Ale třeba to budete cítit jinak.


Kreator – Gods of Violence

Kreator - Gods of Violence

Země: Německo
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Apocalypticon
02. World War Now
03. Satan Is Real
04. Totalitarian Terror
05. Gods of Violence
06. Army of Storms
07. Hail to the Hordes
08. Lion with Eagle Wings
09. Fallen Brother
10. Side by Side
11. Death Becomes My Light

Hrací doba: 51:43

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Dlouhých pět let si dávala německá thrashmetalová legenda Kreator na čas. Výplň mezi posledním studiovým počinem „Phantom Antichrist“ a novinkou „Gods of Violence“ je vůbec nejdelší v kariéře této čtveřice z Essenu a logicky se tak nabízí otázka, jestli se to čekání vyplatilo. A víte, že ano? „Phantom Antichrist“ bylo ve všech ohledech trefou do černého. Opravdový triumf, který řadím v diskografii Milleho party na příčky nejvyšší, a bylo tak logické, že pokud nebude chtít hlavní tahoun dopustit, aby se o dalším album mluvilo jako o zklamání, tak si bude muset dát sakramentsky záležet. A věřte, nebo ne – laťku „Phantom Antichrist“ se mu podařilo takřka dorovnat.

Záměrně říkám takřka, protože „Phantom Antichrist“ nikdo neodpáře takový ten punc originality, jež pramení z toho, že tady bylo prostě a jednoduše první. Skladby se před pěti lety oproti minulejšku staly melodičtější, tak nějak sofistikovaně epičtější, avšak pořád na první dobrou fungovaly jako chytlavé hymny. A po úspěchu, který s sebou předchůdce přinesl, bylo jasné, že „Gods of Violence“ bude pokračovat v jeho šlépějích. A tak se taky stalo.

Mille Petrozza a jeho parta natočili placku, která si v diskografii vysloužila pořadové číslo 14 a zní minimálně stejně tak svěže jako jeho přímý předchůdce. Možná se vám zdá, že o pět let starém počinu mluvím až příliš často, ale nemůžu jinak, protože tohle je prostě jeho přímý následovník. Samotným zvukem, částečně grafikou a hlavně stavbou a orientací písní k heavymetalové melodičnosti se jedná v podstatě o kopírku úspěšného staršího sourozence. Ovšem zdůrazňuji, že to je kopírka velmi podařená.

Jakmile se rozezní intro „Apocalypticon“, tak je jasné, že Kreator úvod pojali epicky pro navození patřičné atmosféry, kterou rozčísne thrashový kvapík „World War Now“. A úvod je to zabijácký jako prase. Stejně jako minule i tentokrát nechápu, proč se tahle intra od skladeb musí fyzicky oddělovat, ale taková je asi doba, takže budiž. „World War Now“ je rychlá, agresivní kompozice, skrze níž Mille přednáší nasraným vokálem svou frustraci a na pozadí melodických kytar to dohromady funguje dost dobře. Celá sestava jede jako namazaný stroj, a když se po melodické střední pasáží, v níž se stáhne noha z plynu, dostaví závěrečná rychlopalba, tak nemám důvod pochybovat o tom, že by se za těch pět let něco změnilo.

Sami Yli-Sirniö se s Millem v kytarových soubojích doplňují naprosto přirozeně a častokrát nechávají rytmickou sestavu v pozadí. Dvojice Speesy a Ventor samozřejmě hrají na plný plyn, ale „Gods of Violence“ je kytarově orientovaná deska a tomu byl taky podřízen výsledný zvuk. Každé hrábnutí do strun je hmatatelné. Množství kytarových vyhrávek a spletenců je koncentrované do nejvyšší možné hustoty a je to taky jeden z aspektů, v němž má „Gods of Violence“ oproti předchůdci navrch. Ten příklon k melodičtějším plochám je mi po chuti a vůbec mi nevadí, že se často nedá mluvit o čistokrevném teutonickém thrash metalu staré školy. Od toho jsou tady Sodom.

O nedostatcích „Gods of Violence“ se hovoří velmi špatně, protože je nacpané po okraj opravdu skvělými momenty a slabých míst jsem zaznamenal jen stopové množství. Nechce se mi věřit, že by to byla jen náhoda, a musím tak dát za pravdu všem, kteří tvrdí, že Kreator jsou opravdu v období svého velkého vrcholu. I navzdory lehce kýčovité „Satan Is Real“ hitůvce totiž krasojízda jménem „Gods of Violence“ pokračuje ve velkém stylu. „Totalitarian Terror“ je ukázkovou kombinací heavymetalových melodií a thrashmetalové údernosti. Kdybych měl vybrat jen jedinou kompozici, která novinku charakterizuje ze všech nejlíp, tak je to právě tato. Jen o kousek níž pak řadím instrumentálně vytříbenou „Lion with Eagle Wings“ a energickou „Hail to the Hordes“, jež překvapila hostujícím dudákem.

„Gods of Violence“ vlastně působí jako takové malé best-of. Koncertní tutovky „Army of Storms“ či „Fallen Brother“ budou zajisté fungovat na jedničku a zejména druhá jmenovaná mi svým rozmáchlým refrénem připomíná „From Flood into Fire“ z minulé placky. V závěru mi činila problém snad jen hoblovačka „Side by Side“, jež si svou jednoduchostí a donekonečna opakovaným refrénem říká o titul jediné zbytečnosti na „Gods of Violence“. Následující závěrečná „Death Becomes My Light“ je překvapivá nejen svou rozmáchlou strukturou, ale taky temnější atmosférou, která navazuje místy na alba z druhé poloviny 90. let, kdy Kreator experimentovali s celkovým výrazem své tvorby. Zejména závěrečné dvě minuty nemají do starších počinů zas tak daleko.

Je asi dost zřejmé, že jsem z „Gods of Violence“ nadšený. Kreator se mi svým aktuálním příklonem k melodičtější formě thrash metalu trefují již podruhé v řadě do chutě a opět předvádí, že stárnout se dá s grácií. Po více než třiceti letech na scéně si stále zanechávají svůj starý známý ksicht, ovšem orientace k širšímu posluchačstvu a větším pódiím je znatelná, aniž by museli sahat k nějakým kompromisům. Kreator jsou v kurzu a díky kvalitní tvorbě sklízí zasloužený úspěch. A já jim ho přeji. Thrash metal prvotřídní kvality si totiž poslechnu vždy rád a tady ho dostávám v plné zbroji.


Druhý pohled (Zajus):

Možná že někoho urazím, ale thrash metal jsem vždycky měl tak trochu za přechodovou záležitost, která sice umožnila vznik celé hromady tvrdších a zajímavějších žánrů, ale tím se její kapacita tak trošku vyčerpala. Jistě, jsou tu legendy, jež si zaslouží být uznávány, a jsou tu mladíci, kteří, ač do thrashmetalové škatulky papírově spadají, tvoří hudbu, která je něčím výjimečná. Rád bych tedy drze tvrdil, že není nic, co by mě na tomto žánru mohlo nadchnout. Přesto se však jednou za několik měsíců rozhodnu vyzkoušet nějaké čerstvě vyšlé album, zda přeci jen své názory nepřehodnotím, a jen málokdy se tato snaha setká s úspěchem. Jenže „Gods of Violence“ je z mého pohledu úspěch přímo sloních rozměrů.

Klidně se přiznám, že jsem s Kreator dosud neměl tu čest, a tak nevím, nakolik je pro ně novinka typická, jde však o desku tak dobrou, že mi hned při prvním poslechu spadla čelist. Ohromná zábavnost, nadpozemská technická zručnost a silná atmosféra (ano, vlastnost, již bych thrash metalu nikdy dříve nepřisuzoval), která ve mně vyvolává touhu popadnout zbraň a jít hrdinně nasadit život proti [doplňte nepřítele], dělá z „Gods of Violence“ desku, jež můj pomyslný CD přehrávač jen tak neopustí. Netroufnu si vyjmenovat jedinou slabší skladbu, naopak těch, které nakopávají silou sedmikilového bouracího kladiva, je hned několik. Pekelná „Satan Is Real“, nesmírně energická „Totalitarian Terror“, dojemná „Fallen Brother“ či rozmáchlá „Death Becomes My Light“, to jsou jen výstupky, které v kontextu alba působí jako hory v jihoamerickém altiplanu: když je celé vaše okolí tři a půl kilometru nad mořem, nějaká ta pětitisícovka vás už vůbec nezaskočí. Všude jste ohromně vysoko, jen někde o trochu výš. Možná, že síla „Gods of Violence“ časem vyprchá, pro teď ale myslím, že je toto přirovnání naprosto výstižné.


Árstíðir lífsins – Heljarkviða

Árstíðir lífsins - Heljarkviða

Země: Island / Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 19.12.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Heljarkviða I: Á helvegi
02. Heljarkviða II: Helgrindr brotnar

Hrací doba: 40:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Árstíðir lífsins – čítající členy z Islandu a Německa, kteří se dále angažují ve skupinách jako Helrunar či Carpe noctem – patří k těm formacím, jež prezentují pohanský black metal v serióznější formě a jejichž tvorba ukazuje, že i na tento (sub)žánr lze nahlížet chytře a bez laciné podbízivosti. Alespoň takový pocit jsem z jejich muziky vždy měl a dovolím si tvrdit, že všechny dosavadní nahrávky mi v tomto dávají za pravdu. Platí to i o nejnovějším počinu „Heljarkviða“? Jistěže, samozřejmě a naštěstí – ano!

Árstíðir lífsins se naposledy prezentovali rozmáchlou dvojdeskou „Aldafǫðr ok munka dróttinn“ z roku 2014. Nyní přicházejí „pouze“ s minialbem, které je po splitku „Fragments – A Mythological Excavation“Helrunar (2013) a dalším EP „Þættir úr sǫgu norðrs“ (2014) teprve třetím nedlouhohrajícím přírůstkem do diskografie. Nicméně nutno dodat, že se příznivci kapely rozhodně nemusejí cítit po dvouletém čekání ochuzeni, poněvadž „Heljarkviða“ přináší na poměry takzvaně krátkých nosičů docela nadstandardní porci muziky. Árstíðir lífsins si totiž připravili hned dva plus/mínus dvacetiminutové kusy, takže celková hrací doba se vyšplhala nad 40 minut.

Už jen názvy obou přítomných skladeb „Heljarkviða I: Á helvegi“ a „Heljarkviða II: Helgrindr brotnar“ napovídají, že EP bude koncepčním počinem, a skutečně tomu tak je. Árstíðir lífsins již tradičně vycházejí z nordické literatury a konkrétně texty „Heljarkviða“ jsou založeny na písních z Eddy a básních skaldů. Tematicky se točí okolo smrti a posmrtného života, a to pohledem na příběh prokletého bojovníka, jenž zemře na bojišti a putuje do království bohyně Hel.

Vzhledem k tématu „Heljarkviða“ by bylo asi poměrně nevhodné a překvapivé, kdyby se jednalo o veselou chlastací muziku. Stejně tak překvapivé by to bylo i vzhledem k tomu, co Árstíðir lífsins produkovali v minulosti. Takový scénář se však samozřejmě nekoná. Formace nabízí temnější muziku, která má blíže k „opravdovému“ black metalu, k němuž je onen přívlastek pagan přidáván – vedle textového zaměření – pro jeho hymničnost; jinými slovy je „Heljarkviða“ formálně víc black metal než pagan metal. Po většinu hrací doby Árstíðir lífsins nabízejí hradbu kytarových riffů vyztuženou bicí palbou, jež se rychlého tempa nebojí.

Árstíðir lífsins

Přesto výsledek nepůsobí agresivně či násilně, z hudby plynou spíše majestátní nálady, které jenom podporují mnohé atmosférické prvky – temnými chorály počínaje, zvolněními a folklórem zavánějícími melodiemi konče. Avšak Árstíðir lífsins v žádném případě a v žádné této poloze nepůsobí jakkoliv kýčovitě. Vše je podáno s patřičnou důstojností, se silnou atmosférou a na vysoké úrovni.

Co z toho vyplývá? Nepřímo jsem tím vlastně řekl, že „Heljarkviða“ je velice dobré poslouchání a že Árstíðir lífsins opět dokázali potvrdit svou laťku, jež v jejich případě není vůbec nastavena nízko, a ukázali, že ve svém ranku prostě patří k tomu lepšímu. EP nabízí dvě vyrovnané skladby, z nichž každá nabízí výbornou chladnou atmosféru a několik výborných momentů. Subjektivně má u mě lehce navrch „Heljarkviða II: Helgrindr brotnar“, ale to vůbec neznamená, že bych měl něco proti „Heljarkviða I: Á helvegi“ nebo že by mne tato nebavila. Minialbum funguje skvěle jako celek a žádní příznivci podobně laděné hudby by si jej (potažmo Árstíðir lífsins obecně) neměli nechat ujít. Dovolím si tvrdit, že odejdete spokojeni – tedy za předpokladu, že vám je bližší hudba takových Helheim než třeba Equilibrium a jim podobných odrhovaček.


Druhý pohled (Skvrn):

Pradávnou historii můžeme označit za jeden z hlavních námětů pro texty i stylizaci metalových kapel, zejména pak těch věnujících se folkové či „pohanské“ větvi. Jde o tematický šuplík inspirativní a nevyčerpatelný, dopočítat se možných interpretací a zhudebnění jednotlivých epoch je zhola nemožné. Inspirace zvolenou érou je ovšem často ztvárněna neautenticky, klouže se po povrchu, útočí se frázemi, na samotné hudbě odér doby není mnohdy ani znát. Árstíðir lífsins jsou opakem, jejž bychom si měli hýčkat.

Takřka třičtvrtěhodinové EP servíruje přesně to, na co jsme si od trojice milovníků starých časů zvykli – ocitneme se v rozvážných pagan-blackových kolbištích, uprostřed dlouhých výpravných skladeb. Krom tradičních žánrových prostředků k vyjádření kapela hojně užívá (zejména strunných) akustických nástrojů, jež pomáhají příběhy starého severu přesvědčivě dokreslit. Rovněž ve vokální složce můžeme naslouchat výrazné žánrové nadstavbě, charismatický řev doplňuje ještě temný sborový zpěv i mluvené slovo. Árstíðir lífsins užitých prostředků zdařile kombinují, žádné násilné přechody. Pro metal netypické nástroje dokáží vstoupit na ostré blackové území a umí tu nejen přežít, ale taktéž se dlouhodobě prosadit a podpořit dramatické vyznění.

Árstíðir lífsins

Má-li „Heljarkviða“ nějaké nedostatky, týkají se skládání. Přestože je zvolených prostředků využito opravdu příkladně, čas od času si postesknu nad malým počtem vyloženě uchvacujících pasáží. Rozumím vysokému důrazu na kompaktnost díla, občas je však takto činěno až příliš na úkor nápaditosti. Jde ale o jedinou výtku, kterou k nové nahrávce a obecně tvorbě Árstíðir lífsins mám, „Heljarkviða“ je jinak povedený dílek do diskografie. Potvrzuje umělecké hodnoty tělesa, disponuje úžasným vizuálem a věrohodnou atmosférou, jež může posloužit jako výukový materiál.


Bethlehem – Bethlehem

Beautality - Einfallen

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.12.2016
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Fickselbomber Panzerplauze
02. Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere
03. Kynokephale Freuden im Sumpfleben
04. Die Dunkelheit darbt
05. Gängel Gängel Gang
06. Arg tot frohlockt kein Kind
07. Verderbnisheilung in sterbend’ Mahr
08. Wahn schmiedet Sarg
09. Verdammnis straft gezügeltes Aas
10. Kein Mampf mit Kutzenzangen

Hrací doba: 51:02

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Bethlehem se snad nikdy nemohli pochlubit stálou sestavou, vlastně právě naopak. Jedinou stálicí v kapele byl vždy baskytarista Jürgen Bartsch. Občas se stalo, že na nějaké konkrétní pozici někdo vydržel delší dobu, ale na těch ostatních to stejně rotovalo rychlostí Kaplanovy turbíny. I to byl jeden z důvodů, proč Bethlehem na jaře 2015 ohlásili ukončení činnosti. Tím dalším pak byly zdravotní problémy Jürgena Bartsche, jemuž znemožňoval hrát zánět šlachy na pravé ruce.

Už v prohlášení o konci Bethlehem se Bartsch nechal slyšet, že to může i nemusí být definitivní odmlka kapely. Klasika, jednoduše si nechal otevřená vrátka, až ho zase popadne chuť hrát. Rozhodně jsem však nečekal, že onen návrat přijde takhle rychle. Jen rok a půl od ohlášení rozpadu už Bethlehem avizovali novou sestavu a s ní i novou dlouhohrající desku – tentokráte hrdě eponymní.

Než se ovšem k té desce dostaneme podrobněji, zastavme se nejprve u oné sestavy, protože ta je docela zajímavá. Zaprvé se na bicí stoličku vrátil Wolz, jenž už v Bethlehem působil v letech 1999-2011 a mimo jiné nabubnoval také DSBM veledílo „Death – Pierce Me“ od švédského projektu Silencer. Kytary se ujal ruský muzikant Ilya Karzov (jenž se na novince výrazně podílel po skladatelské stránce), na nějž šlo v minulosti narazit ve formacích jako Bog Morok či Morguenstern (obě jsme zde recenzovali). Úplně největší tahák se ale ujal zpěvu. Což o to, již několik známých a zajímavých jmen se v Bethlehem u mikrofonu v minulosti objevilo, zmínit lze třeba Kvarfortha (Shining, Skitliv) nebo Rogiera Drooga (Weltbrand, Hell Militia a čerstvě i Valkyrja). Na tuto tradici nyní navazuje polská ďáblice Onielar známá z Darkened Nocturn Slaughtercult. A upřímně řečeno, právě její přítomnost pro mě byla jedním z největších taháků novinky.

A nutno hned zkraje říct, že její jedovatý skřehot patří k největším přednostem „Bethlehem“, a v některých momentech je doslova ozdobou nahrávky – jedním příkladem za všechny budiž třeba „Gängel Gängel Gang“, kde se Onielar skutečně vyřádila a pouští ze svého hrdla jednu zběsilost za druhou. Vlastní hudba však jejímu bestiálnímu výkonu mnohdy nestíhá sekundovat takovým způsobem, aby šlo nemít výhrady.

Což o to, „Bethlehem“ je v jádrá relativně příjemná nahrávka – onu příjemnost samozřejmě berte s rezervou v rámci nihilismem prolezlého stylu kapel. Prostě natolik příjemná, nakolik jen může být album s tak odporně rudou obálkou (výjev je jen tak mimochodem vypůjčen z osm let starého hororu „Necromentia“). Ve své podstatě bezejmenná novinka nedělá jménu Bethlehem ostudu, přestože se ani zdaleka nejedná o nejlepší počin kapely. Má ovšem jednu zásadní nevýhodu – s prvními poslechy baví, ale velmi rychle se vyčerpá a opotřebuje.

Bethlehem

„Fickselbomber Panzerplauze“ placku odpálí v ostřejším tempu a jako otvírák funguje bez sebemenších problémů. I navzdory relativní jednoduchosti to maká a tahle agresivnější poloha současným Bethlehem sluší. Druhá „Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere“ je ale poněkud rozporuplná, přechody mezi pomalými klávesovými tryznami (které navíc samy o sobě působí docela klišovitě) a rychlými momenty jsou trochu násilné. Pomalejší „Kynokephale Freuden im Sumpfleben“ je zase chvílemi trochu gay a vesměs se jedná o přehrávání otřepaných postupů depressive black metalu. Což není nic, co by jméno formátu Bethlehem po mém soudu mělo mít zapotřebí.

Asi nejzajímavější je střed desky. Zaříkávací „Gängel Gängel Gang“ je dost divná a pořád si nemůžu vybrat, jaká je. Na jeden poslech zapůsobí, na další mi zase přijde trochu blbá. Zajímavost jí ovšem upírat nelze a jistě by šlo ocenit jistou nekomfortnost, což je pocit, jenž mi k Bethlehem velmi sedne. Hned vzápětí pak překvapí nečekaně melodická „Arg tot frohlockt kein Kind“, která je výborným osvěžením a patří k nejlepším momentům nahrávky. Následující trojice skladeb je na tom podobně jako „Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere“ nebo třeba čtvrtá „Die Dunkelheit darbt“ – mají svoje momenty, dobré nápady, ale nejsou zcela bez výhrad. Až finální riffů-prostá „Kein Mampf mit Kutzenzangen“ přinese nějakou změnu.

Obecně vzato materiál na „Bethlehem“ špatný není. I navzdory pár muškám mě album vlastně baví (bavilo) a zásadně mě irituje pouze „Kynokephale Freuden im Sumpfleben“. Největším a jediným skutečným problémem tak zůstává již zmiňovaná netrvanlivost – počin se ohraje nepříjemně rychle. Nestydím se ale říct, že prvních pár poslechů jsem si docela užil, což je vlastně víc, než v co jsem v předstihu doufal. Abych se totiž přiznal, nečekal jsem toho od „Bethlehem“ mnoho, tudíž nemohu být zklamán. Svým způsobem jsem relativně mile překvapen, byť se k tomuhle kousku asi nebudu moc vracet. I když… nikdy neříkej nikdy…