Archiv štítku: DEU

Německo

Grave Digger – Healed by Metal

Grave Digger - Healed by Metal

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Healed by Metal
02. When Night Falls
03. Lawbreaker
04. Free Forever
05. Call for War
06. Ten Commandments of Metal
07. The Hangman’s Eye
08. Kill Ritual
09. Hallelujah
10. Laughing with the Dead

Hrací doba: 36:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Grave Digger křižují pole heavy metalu již pěknou řádku let a mají na svém kontě několik zásadních alb. Vlastně patří k těm málo kapelám, jež dokázaly stvořit silné desky na začátku kariéry, někde uprostřed, ale i v posledních letech. K těm patří zrovna ta minulá, „Return of the Reaper“. Obměnu v kapele zaznamenala pouze pozice klávesisty, smrťáka, kterou má nyní na starost Marcus Kniep. Nejedná se tedy zrovna o tu nejdůležitější změnu, vzhledem k tomu, že předchozího klávesistu snad nikdo nikdy neviděl bez onoho kostýmu, a především klávesy nepředstavují dominantní prvek skupiny. Němci tak drží jádro kapely stejné už po dobu osmi let a letos představují svůj osmnáctý řadový přírůstek.

Album je odpáleno titulní skladbou „Healed by Metal“, což působí jako sázka na jistotu. Pochodový rytmus doplněný o lehce zapamatovatelný refrén představuje v tomto žánru již poměrně zažité klišé a celá píseň vyznívá jako pokus o další metalovou hymnu. Bohužel u pokusu také jen zůstává. Další otřepané klišé se nachází v lyrické stránce, která se samozřejmě zabývá metalem, tedy obdivem k žánru jako takovému. K tomuto tématu se Grave Digger ještě vrací a to v šesté „Ten Commandments of Metal“, jež je dle mého soudu nejslabším kouskem desky. Na neustálé halekání o pravosti toho či onoho metalu nejsem nijak zvědavý, ale pravdou je, že to k tomuto žánru už tak nějak patří. Je ovšem třeba zdůraznit, že v polovině 80. let to s opusy jako „Heavy Metal Breakdown“ mělo zcela jinou atmosféru a účinek. Ony ostatní texty nejsou také přímo básněmi či četbou na přemýšlení, avšak svou existencí mě nijak nezarážely a nemusel jsem se při jejich poslechu ušklibovat.

Druhá „When Night Falls“ zvyšuje tempo a představuje příjemnější tvář skupiny. Opět se opírá o chytlavý refrén podobně jako druhá „Lawbreaker“. Ta se po motorkářském intru uvede klasickým riffováním typickým pro Grave Digger. To, že Axel Ritt na kytaru umí, stihl ukázat na předchozích počinech, kde stvořil několik dnes už koncertních jistot. Což o to, kytarová sóla se drží stejných postupů a kvality jako u předchůdců „Healed by Metal“, ale překvapením je nedostatek zapamatování hodných riffů, jichž je na novince jako šafránu. Při poslechu „Free Forever“ se nemohu zbavit dojmu, že jsem pustil „Solid Ball of Rock“ od souputníků Saxon, jímž je ústřední kytara a celkové tempo skladby inspirováno až až. Podobný dojem ve mně vzbuzuje „Call for War“. V ní vynikají zajímavě se střídající polohy hlasu Chrise Boltendahla, nicméně v hymnickém refrénu mi v hlavě ihned naskakuje klasika od hrobníků „The Dark of the Sun“ s takřka totožnou melodií. Tyto postřehy skutečně nejsou žádným hnidopišstvím či hledáním shody za každou cenu. Od prvního poslechu a od té doby s každým dalším je to výrazně slyšet. Mě, jakožto fanouška Grave Digger, toto nemilé zjištění udivilo, jelikož se mi to v souvislosti s touto kapelou dříve nestalo, nebo si přinejmenším nevzpomínám.

Za pomyslné vrcholy desky můžu označit „Kill Ritual“ a „The Hangman’s Eye“. Nejedná se o skutečné zářezy, které bych od Grave Digger čekal, jednoduše se jedná o dvě skladby, jež něčím vyčnívají. „Kill Ritual“ má ale ve své melodii hitový potenciál hodný místa v koncertním setlistu, kdežto druhá jmenovaná patří k tvrdším věcem s temnou atmosférou. Dva poslední záchvěvy se nachází někde v průměru tvorby kapely, avšak zrovna v „Hallelujah” se nachází riff a kytarové sólo patřící k tomu nejlepšímu, jen je škoda, že je píseň zazděná stupidním refrénem, z nějž kvůli neustálému opakování až bolí hlava. Vygradování alba či závěrečná třešnička na dortu se tak nekoná.

„Healed by Metal“ je na rovinu zklamáním. Hrobaři si nevykopali přímo svůj hrob, ale na řadovku vydanou po třech letech obsahuje tuze málo idejí, které by opravdu stály za zveřejnění. Jistě, pořád to zní jako Grave Digger, méně náročný fanoušek může být dokonce spokojený, jenže po tříročním čekání bych čekal větší nápaditost. Parta okolo Chrise Bolthendala stvořila album plné průměrných písní s občasnými výkyvy jak nahoru, tak dolů. Chybí záchytný bod či moment, který by nutil si novinku poslechnout vícekrát a vůbec se snažit do ní více proniknout. Obávám se, že zde není co objevovat. Plusem „Healed by Metal“ je bezpochyby jeho délka (či spíše krátkost), díky níž ho i bez většího zájmu sjedete na jeden poslech celé, jelikož když vás nějaká píseň nebaví, tak zjistíte, že za chvíli končí, a tak to prostě necháte být.

Grave Digger

Rozhodně však nelze nad kapelou lámat hůl. Současná sestava má za sebou nyní čtyři nahrávky, první „The Clans Will Rise Again“ považuji za velice zdařilý počin, stejně tak minulé „Return of the Reaper“ nabízelo kvalitní materiál. Mezi těmito dvěma vyšlo slabé „Clash of the Gods“ a nyní máme další nevalné „Healed by Metal“. Jestli tak Grave Digger udrží tento trend, příští album by opět mělo znamenat posun výše. Byl bych velice rád, kdyby se vrchní textař a nadšenec do historie Chris Boltendahl opět pokusil o koncepční opus, protože ty tahle kapela prostě umí.


The Ruins of Beverast – Takitum Tootem!

The Ruins of Beverast - Takitum Tootem!

Země: Německo
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 19.12.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
Side A
01. Takitum Tootem!

Side B
2. Set the Controls for the Heart of the Sun [Pink Floyd cover]

Hrací doba: 20:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Už jsou tomu víc jak tři roky, co německá formace The Ruins of Beverast vedená Alexanderem von Meilenwaldem vydala svůj poslední opus „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Jak je u toho projektu zvykem, šlo o monumentální black/doommetalovou atmosféru s několika vpravdě dokonalými momenty. Jednoduše řečeno, nebylo pochyb o tom, že The Ruins of Beverast stále jsou (je) ve formě. To se ovšem bavíme o minulosti, od té doby již něco doby uplynulo a bylo na čase se ptát, kdy bude nějaké pokračování. Zvlášť když hlad po něm už je po takové době veliký (alespoň tedy z mé strany), poněvadž se jedná o ohromně působivou záležitost a takových není nikdy dost.

Po třech letech jsme se konečně dočkali, byť je to počin, jehož délka je tentokrát o poznání kratší, než by si člověk přál. Namísto dalšího 80minutové monumentu se totiž jedná jen o dvanáctipalcové minialbum, jehož každou stranu okupuje jedna skladba. Stopáž se tedy vyšplhala lehce přes dvacet, což je na EP dle všeho slušná dotace, ale v případě The Ruins of Beverast by člověk s chutí zbaštil i mnohem větší porci. Budiž však Meilenwaldovi odpuštěno, protože ona dvacetiminutovka, již nyní servíruje na „Takitum Tootem!“, je setsakra výživná. Samozřejmě, nic jiného už člověk od The Ruins of Beverast ani nečeká, neboť kvalita starších počinů se dotýká stropu. Přesto prostě potěší, že to samé lze říct i o „Takitum Tootem!“.

To stěžejní nabízí titulní píseň na straně A, kde není nouze o atribut, jímž hudba The Ruins of Beverast proslula především – dech beroucí atmosférou. Ta se dá opětovně krájet, dokáže vtáhnout, pohltit a prostě se jí nejde nabažit. Skladba je vesměs monotónní a většinu z devíti minut naplňuje rituální rytmika a jeden riff, ale kurva, je to jednoduše síla jako hovado. Tlak se stupňuje a narůstá a nedá posluchači vydechnout. Hudební vize, jaké Alexander von Meilenwald ve své tvorbě předkládá, jsou strhující a „Takitum Tootem!“ zas a znovu potvrzuje, že tenhle chlápek má skutečně obrovský a záviděníhodný talent. Neříkám to často, ale – poklona.

Na straně B se již nenachází autorský kus, nýbrž předělávka „Set the Controls for the Heart of the Sun“, kterážto zde byla prodloužena víc jak dvojnásobně oproti originálu. Nicméně i s klasikou od Pink Floyd si Meilenwald poradil na jedničku, vypůjčil si základní motiv, ale jinak se samozřejmě vydává jinou cestou – temnější a metalovou. Působivost ovšem nijak nepolevuje, vše perfektně sedí do nálad The Ruins of Beverast, tudíž se jedná o výtečného společníka k „Takitum Tootem!“. Přesně takhle by měly covery vypadat – vzít si to hlavní, ale dát tomu vlastní tvář a úplně jiný rozměr. To se zde povedlo bez výhrad.

Je to sice „jen“ EP, ale nadšení je na místě. The Ruins of Beverast je v síle své hudby a atmosféry ojedinělá a výjimečná záležitost – „Takitum Tootem!“ to do puntíku potvrzuje. Nahrávku jsem zhltnul zcela nenasytně a moc rád bych si ještě přidal. Naštěstí je už další řadovka na cestě a rozhodně se na ni budu těšit, protože jak vidno, Alexander von Meilenwald je stále při síle. A jak je zvykem, trvanlivost nového materiálu je vysoká, mám za sebou spoustu poslechů a stále nehodlám končit, tohle lze v dohledné době z přehrávače vyhodit jen těžko. Koupě vinylu je povinnost a věřím tomu, že všichni příznivci The Ruins of Beverast se mnou plně souhlasí. Klasa.


Horn – Turm am Hang

Horn - Turm am Hang

Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Northern Silence Productions / Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Alles in einem Schnitt
02. Turm am Hang
03. Verhallend in Landstrichen
04. Die mit dem Bogen auf dem Kreuz
05. Ä(h)renschnitter
06. Totenräumer
07. Lanz und Spieß
08. Bastion, im Seegang tauber Fels
09. The Sky Has Not Always Been This Way [When Bitter Spring Sleeps cover]

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Niklas, jindy též zvaný Nerrath, patří k těm muzikantům, jejichž portfolio čítá poměrně velké množství projektů. Nebudu vám věšet žádné bulíky na nos – ani zdaleka nemám celou jeho tvorbu prozkoumanou. A abych byl zcela upřímný, ani po něčem takovém dvakrát netoužím, protože tuším (říkejte tomu klidně intuice – nikoliv ženská, nýbrž posluchačova), že by zde na mne žádná audio-extáze nečekala. Přesto jsem si jednu z jeho skupin velmi oblíbil. Jedná se o Licht erlischt…, kde Niklas předvedl svůj náhled na depressive black metal, kterýžto mě dost bavil, a obě vydaná alba jsem si do své sbírky s chutí pořídil. Nicméně tento projekt už byl ukončen, byť je pravda, že se dočkal přímého pokračovatele v podobě skupiny Latitude Egress, s níž Niklas doposud vydal jednu desku „To Take Up the Cross“ (2014).

Prostým pohledem na množství počinů v diskografiích jednotlivých projektů ovšem zjistíme, že Niklasovo hlavní působiště je jinde – jmenuje se Horn. Tomu jsem však svou pozornost až doposud nevěnoval, a to z důvodů výše řečených. Ptáte, jaká změna nastala, že nyní o Horn píšu? Vlastně žádná velká… prostě je tu nové album „Turm am Hang“ (již sedmé dlouhohrající, jen tak mimochodem), jež mi, jak už tomu tak v obdobných případech bývá, posloužilo jako důvod, proč konečně přestat lenošit a podívat se dané skupině na zoubek.

Mohlo by se zdát, že jsem předem nemohl vědět, o čem muzika Horn bude, ale není to tak úplně pravda – mé jasnovidecké schopnosti totiž i v tomto případě zafungovaly bravurně. Anebo si jednoduše stačí projet jen obaly alb a jejich názvy, aby člověku bylo jasné, o co u Horn půjde. Vyberte si sami, jestli se vám víc líbí představa, že jsem zkurvená Sibyla, anebo vědomí, že je tahle kapela i bez poslechu muziky průhledná jak sklo.

Tak jako tak, „Turm am Hang“ je prostě pohanský black metal v typicky německém stylu. Což nemyslím úplně jako pochvalu. Nevím jak vám, ale já když slyším slova „pohanský“ a „německý“ v jedné větě, okamžitě mi vyskakuje kopřivka. A empirická zkušenost praví, že zcela oprávněné. „Turm am Hang“ naštěstí tak mocně debilní není a obecně vzato je to stravitelná nahrávka, už jsem z tohohle ranku a téhle země slyšel i mnohem horší záležitosti. Tím ale neříkám, že se jedná o něco, co byste nutně museli slyšet, protože do takového hodnocení desce něco schází… a je toho vcelku dost.

Abych ale nebyl úplný kazišuk, tak nemám problém uznat, že místy se na „Turm am Hang“ hraje pohodový hymnický black metal. Některé riffy jsou přiměřeně chytlavé a výpravné, jsou tu momenty, kdy člověka německý jazyk vůbec nevysírá a kdy ani kytarové melodie nelze označovat jako kýčovité. Právě v takových chvílích je nahrávka suverénně nejsympatičtější a posluchač se nemusí stydět si do pochodového rytmu podupávat nožkou. Hluboký umělecký zážitek vám to nezprostředkuje, ani vás to nijak nezasáhne, ale poslouchat se to jistě dá.

Horn

Pokud by to tady končilo, tak by vlastně nebyl žádný problém a „Turm am Hang“ by šlo prohlásit za album v cajku. Bohužel je tu ještě druhá poloha, v níž Niklas sklouzává ke zhovadilému jódlovacímu pseudo-black metalu, jak to fandové v Reichu mají tuze rádi a žerou to tam po kilech i s navijákem. Pro fašouny klanějící se kýči asi dobrý, ale pro posluchače vybaveného nějakou dávkou soudnosti jsou takové pasáže utrpením, díky němuž celkový dojem z „Turm am Hang“ odchází… no, úplně do prdele.

Protože nejsem hajzl (nebo aspoň ne až takový) a občas se snažím hrát i fairplay, musím říct, že těch dojebaných momentů je tam naštěstí výrazně méně než těch povedených nebo přinejmenším poslouchatelných. Pořád jich je ale s přehledem dost na to, abych já osobně nechtěl „Turm am Hang“ poslouchat. Když na to přijde, strávit to lze, jenže… jde o album, jež možná zaujme metalové začátečníky či jednodušší posluchače (není nutno chápat automaticky pejorativně), ale posluchačům zkušenějším nemá prostě co dát.


Project Pitchfork – Look Up, I’m Down There

Project Pitchfork - Look Up, I'm Down There

Země: Německo
Žánr: dark electro / industrial / EBM
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Trisol

Tracklist:
01. Into Orbit
02. Titânes
03. Propaganda Child
04. Blind Eye
05. Pandora
06. Look Up, I’m Down There
07. Volcano
08. Sunset Devastation
09. Open with Caution
10. Furious Numbers
11. Exile
12. Sky Eye

Hrací doba: 54:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

S počtem odsloužených let na hudební scéně se povětšinou snižuje kadence nových desek a mezery mezi jednotlivými dlouhohrajícími položkami diskografie se prodlužují. Důvodů může být mnoho – klesající invence a skladatelská potence, rozvaha a snaha přijít s vyzrálým materiálem nebo kupříkladu nepotřeba se hnát honem kupředu, když už máte svoje pozice vydobyté a vaše kapela má nějaké jméno. Může jít o kombinaci vícera možností, klidně může jít i o něco dočista jiného a nic z právě jmenovaného nemusí být pravdivé. Přesto se zdá, že ono pořekadlo o menším počtu nahrávek s přibývajícími roky je takřka obecně platné a většina skupin jej splňuje.

Výjimky se však samozřejmě najdou a Project Pitchfork mezi takové zcela jistě patří. Němci právem už dávno patří mezi legendy elektronické muziky, dali této scéně množství alb a množství skvělých skladeb. Mohlo by se zdát, že s takovým statusem by si klidně mohli dovolit jen požitkářsky vychutnávat plody své dřívější práce, která začala před čtvrtstoletím, a pouze tu a tam věnovat fanouškům novou, patřičně vybroušenou desku.

Jenže s tím na Project Pitchfork nechoďte, kapela je nezastavitelná a pořád to do lidí hrne pod tlakem. Koncertní činnost nijak nezanedbávají a ještě v posledních letech – počínaje „Dream, Tiresias!“ z roku 2009 – stíhají vydávat docela rychle nová alba, dost často jen po jednom roce, maximálně po dvou. A to ani nemluvě o tom, že jednotliví členové mají další projekty. Však třeba Dirk Scheuber letos vydal sólový počin „The Me I See“ a není tomu zas tak dávno, co Peter Spilles ještě dělal prímovou diskošku se Santa Hates You (jejichž činnost už asi byla ukončena poté, co se Peter a Jinxy rozešli jako partneři… čekám, kdy založí projekt své nové holce… anebo by v Santa Hates You mohl střídat zpěvačky podle toho, se kterou roštěnkou zrovna randí, to by byla kvalitní frajeřinka!).

Jednoduše řečeno, je toho dost a bohužel už se to začíná projevovat na kvalitě jednotlivých počinů. Třeba „Black“ z roku 2013 bylo dost příjemné a některé písničky tu byly silné, ale následující, o jeden letopočet mladší „Blood“ už mě příliš nezaujalo. Když tak o tom přemýšlím, „Blood“ jsem všehovšudy slyšel jen jednou a letmo, ale nějak jsem nikdy nedostal chuť dát si další dostaveníčko. Což může i nemusí být chyba samotné nahrávky, nemělo to být přímo její hodnocení. U letošního alba „Look Up, I’m Down There“ už jsem se ale zařekl, že tentokrát se na to nevyseru a recenzi si dám…

Na rovinu – novinka rozhodně mohla být lepší, než je ve svém aktuálním stavu. Project Pitchfork jsou samozřejmě příliš zkušená a ostřílená kapela, aby do světa pustili regulérní sračku, přesto na mě „Look Up, I’m Down There“ nepůsobí úplně nejpřesvědčivějším dojmem.

„Into Orbit“ není žádným energickým otvírákem, možná trochu překvapivě se jedná spíš o pomalejší věc, ale melodie je vcelku příjemná a díky refrénu je to v cajku. Poté přicházejí dva největší hity a zároveň vrcholy celé kolekce. „Titânes“„Propaganda Child“ jsou parádní kusy, s nimiž Project Pitchfork ukazují, že i v roce 2016 pořád umí napsat výborný song. Poté už ale následuje sešup. „Blind Eye“ ještě není vyloženě hloupá, ale oproti dvěma předchozím peckám je to citelný propad.

„Pandora“ je ovšem na hraně a jde o první track, jenž si říká o přeskakování. Bohužel zdaleka není tím nejhorším, protože hned záhy přichází příšerná dvojice „Look Up, I’m Down There“ (ještě titulní song, ty vole!) a „Volcano“. Především ta druhá je hnus jako prase a nezaslouží si nic jiného než mocnou nenávist. Jasně, já samozřejmě vím a beru, že Project Pitchfork nejsou a nikdy nebyli ultimátní divočáci, že to není žádná aggrotechová rychta a že i pomalejší skladby k nim patří, ale nějakou hranici by to mít mělo. Třeba kytarová linka ve „Volcano“ je prostě hrozně kýčovitá a bleju z ní, kdykoliv si na ni jen vzpomenu. Velmi chabý dojem zanechává i „Sunset Devastation“, takže trochu hratelná je až „Open with Caution“, byť o žádný zázrak se rozhodně nejedná.

Je to tedy až závěr nahrávky, který opětovně trochu vyspraví náladu. „Furious Numbers“ má několik povedených syntezátorových linek a baví mě i refrén; rychlejší „Exile“ dokáže vlít něco málo energie do již dávno zkornatělých žil posluchače. Finální „Sky Eye“ pak ukazuje, že když se chce, tak to jde i pomalu.

Project Pitchfork

Několik dobrých písniček „Look Up, I’m Down There“ bezesporu přináší. Především „Titânes“ a „Propaganda Child“ jsou super, jejich poslech si dokážu užít a mám při nich pocit, že přesně něco takového chci od současných Project Pitchfork slyšet. Jenže podívám-li se na album jako na celek, nemohu se zbavit dojmu, že by Němcům přece jenom prospělo, kdyby trochu zvolnili tempo a nesypali ven jednu desku za druhou. Kdyby namísto tří řadovek vydali za pět let jednu, kde by se nacházely jen ty nejpovedenější kousky, tak by to byla arcišleha. Jenže za současného stavu je to prostě… no, mohlo a mělo by to být o dost lepší, jakkoliv se „Look Up, I’m Down There“ při přeskočení (řekněme) tří songů poslouchat dá.


Szarlem / Drengskapur – Ritual

Szarlem / Drengskapur - Ritual

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.7.2016
Label: Folter Records

Hrací doba: 13:20

Odkazy Szarlem:

Odkazy Drengskapur:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Na sedmipalcovém splitku „Ritual“ se potkávají dvě podzemní blackmetalové smečky z německé provenience. Ani v jednom případě nejde o žádné začátečníky a obě už na kontě mají více jak dekádu fungování a několik alb – Szarlem dvě, Drengskapur tři.

Přesto jsem se až doposud podrobněji setkal pouze s Drengskapur, jejichž „Der urgewalten Werk“ z roku 2013 jsem poslouchal. Nicméně cokoliv podrobnější byste ze mě dnes vymámili jen těžko – vzpomínám si, že jsem to kdysi prohnal ušima, že to nebyla úplná píčovina a dalo se to poslouchat, ale jinak to bylo poměrně obyčejné a neobjevné. Naproti tomu o Szarlem pouze vím, že tohle jméno existuje, ale jinak jsem to až doteď nikdy neposlouchal. Tak hurá na věc.

Stranu A okupuje právě Szarlem a hned na začátek mohu říct, že právě jejich příspěvek „In the Glare of Fire“ je tím lepším, co splitko nabízí. Hned v úvodní hymnické pasáži na člověka dýchnou těžké devadesátky, ale to nemyslím nijak zle, spíš je to takové sympatické staromilství. Není vůbec těžké v tom slyšet vliv Bathory, ale tento stav trvá jen chvíli. Po minutě a půl se zvrhne „In the Glare of Fire“ v blackmetalový standard ve středním tempu, ale ruku na srdce – pořád je to v pohodě. Nic se nevymýšlí, uctívají se staré pořádky, ale něco v tom je, jisté pasáže jsou povedené, baví mě i uvřeštěný vokál. Není to vůbec nic zvláštního nebo snad dokonce objevného, ale ne všechno takové může být. Nakonec proč ne, album bych si klidně poslechl.

Naopak Drengskapur jsou ti, kdo na „Ritual“ tahají za kratší konec a jejichž píseň působí spíš jen do počtu. „Mitternachtsstund’“ je zvukově ještě o kus syrovější a také rychlejší. Ve skutečnost by šlo i zde zopakovat, že kapela nic nevymýšlí a hraje dle dávno zaběhlých žánrových schémat. Tak to je, ale na rozdíl od „In the Glare of Fire“ to nemá sílu strhnout a povýšit poslech na nějakou vyšší úroveň než pouhé „dá se to poslouchat, nesere mě to“. Tato sice znamená, že „Mitternachtsstund’“ není sračka, ale to je poněkud málo, protože song do nadprůměru ani nenakoukne. Pár riffů je oukej, ale… však to sami znáte, to prostě nestačí.

Z hlediska celku je „Ritual“ nepříliš výrazným počinem undergroundového ražení. Podobných sedmipalcových splitek máme asi všichni pár doma a tohle by se mezi nimi hravě ztratilo. Neurazí, a když se to člověku náhodou dostane do sbírky, není důvod to vyhazovat. Na druhou stranu, ani nevidím důvod to z té police vytahovat na úkor jiných (lepších) nahrávek nebo si to snad cíleně pořizovat.


Frigoris – Nur ein Moment…

Frigoris - Nur ein Moment…

Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 25.8.2016
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Et in arcadia ego
02. Himeros
03. Trúwen
04. Lichtträger
05. Persona
06. Station

Hrací doba: 52:14

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Německé kvarteto Frigoris nepatří k nikterak nápadným formacím a minimálně na první pohled se řadí jen k dalším z mnoha. Kapela razící cestu atmosférického black metalu s přírodním zabarvením nevybočuje a hraje si to své, bez výrazné posluchačské odezvy a tisíců prodaných nahrávek. Šest let starý dlouhohrající debut zůstal bez povšimnutí a bylo to až „Wind“ z před tří let, které dokázalo jméno kapely z podpodzemí vytáhnout alespoň o patro výš. Téhle desce jsme se věnovali také my a Frigoris mohli být spokojeni, ne každá začínající formace od nás odejde s výrazně nadprůměrným hodnocením. Názor tehdy recenzujících kolegů nebudu ani podepisovat, ani vyvracet, deskou jsem se proposlouchal jen letmo, a to až za účelem, jak k novince přistupovat. Tři roky jsou přece dlouhá doba a stát se mohlo cokoli. Ta největší změna se ale nakonec týká obalu, mezi námi dosti příšerné slátaniny se zjevnými grafickými prohřešky.

Frigoris se věnují přírodně laděnému atmosférickému blacku a nejinak je tomu na novince „Nur ein Moment…“. Zde kapela předkládá šestici kompozic, které nemají daleko k atakování desetiminutové hrací doby. Jaké ony skladby jsou? V první řadě podobné. Podobné ladění, podobná tempa, žádné zkratkovité manévry a matení posluchače, „Nur ein Moment…“ je jedna velká jistota. Nezradí, avšak pro svou přílišnou sevřenost nedokáže ani překvapit. Stejně jako překvapivosti se Frigoris zřekli také invence. Atmosférický black je plný generičnosti, přesto se najdou výjimky, které přichází s ozvláštňujícími prvky, jež lze chápat alespoň za sympatickou snahu bránící se ustrnutosti. Němci se ovšem ani nesnaží, pozorný a otevřeně hledící jsem byl doufám dostatečně. Přesto, neochota inovovat a překvapovat není automatickým důvodem k odsudku.

Atmosférický black metal v podání Němců působí poměrně striktně. Metalové pasáže jsou s vysokou pravidelností prokládány typickou žánrovou sounáležitostí, akustickými vsuvkami, jež jsou tradičně dedikovány přírodním krásám. Obě složky, metalová a akustická, jsou odděleny striktně, bez potřeby proplétat a hledat jemnosti cestu skrze metalové hromobití. Frigoris však přesto skládají poměrně zručně, separovanosti zmiňovaných složek navzdory. Posluchačovu pozornost udržují hlavně kytary, které konstantně přechází mezi povedenými harmoniemi, byť – opět nutno podotknout – stěží objevnými. K jednoznačným přednostem „Nur ein Moment…“ patří vývoj jednotlivých skladeb, a to po celé délce bez spatřitelných záseků. Je tato skutečnost jedním ze základních stavebních kamenů pro vydařenou atmosféru? Zcela jistě, také na ní celé album stojí. Především proto se příjemně poslouchá a proto je snadné se přes nemalý počet nedostatků obstojně přenést.

Frigoris

Před sebou mám album, které disponuje velmi slušnou poslouchatelností a solidním skladatelským umem projevujícím se konstantně, především v rámci metalových pasáží. Ty akustické lze častokrát označit za nevýjimečné, udržovací. Jsou povinností vůči tezím kapelním i stylovým. V rámci žánrových vod patří Frigoris k tomu lepšímu, rozhodně však ne mezi špičku, tedy má-li být měřítkem pro hodnocení současné formy kapely právě „Nur ein Moment…“. Nepříliš silné pocity možná vyvolává silná konkurence v mém současném přehrávači, třeba je to i tím, že z podobného ranku jsem letos slyšel výrazně lepší nahrávky. Nebo na mě stále nepřišel podzim a já chci být na neobjevný atmoblack zlý, co já vím.


Klonque – Burn Particularly

Klonque - Burn Particularly

Země: Německo
Žánr: thrash / death metal
Datum vydání: 10.8.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Parasites
02. You Think You Know
03. The Hunt
04. The Last Stand

Hrací doba: 19:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Klonque

Ačkoli se to tak zdálky nezdá, tak Klonque jsou papírově daleko zajímavější jméno, než byste jen tak při letmém pohledu na sestavu řekli. Za tímto německým seskupením, které vzniklo teprve v loňském roce, stojí dvojice hudebníků Thomas Neitsch a Peter Geltat. Že vám ani jeden z nich není nijak povědomý? A co kdybych řekl, že oba za sebou mají účinkování v řadách Desilence či Holy Moses? Na základě těchto jmen už by nemuselo být tak těžké identifikovat hudební styl, jemuž se borci na svém debutovém počinu „Burn Particularly“ věnují.

No jasně, je to směsice thrashe s death metalem, jenž je v jejich aktuálním působišti podáván v techničtěji laděné formě, než jak ji předvádí ve své hlavní domovině Holy Moses. Oba si rovnoměrně rozdělili vokály a kytarové party a k rytmickým nástrojům si při nahrávání „Burn Particularly“ přizvali Gerda Lückinga za bicí a Ishaye Sommera na baskytaru.

Když jsem řekl, že hudba Klonque je na rozdíl od jejich dosavadní tvorby techničtější a progresivnější, tak vězte, že ani jeden z nich nezapomněl na své kořeny. Klonque sice prostřednictvím čtveřice písní na svém první EP servírují kombinaci thrash a death metalu, jež je na první poslech sofistikovanější, nestrádá ovšem na přímočaré momenty, díky nimž není poslech náročným během na dlouhou trať.

Necelých 20 minut, jež dvojice vměstnala na svůj debut, je po technické stránce takřka bezchybnou ukázkou toho, jak se tato hudba má dělat. Zvuk je na můj vkus méně čitelný, než preferuji, ale to nebrání v tom, aby se při pozorném poslechu daly jednotlivé názory oddělit jeden od druhého. Prim hrají samozřejmě kytary, protože oba hlavní protagonisté se předvedli jako zdatní hráči, jimž nedělají problémy jak animální kytarové motivy (úvod „Parasites“), tak disharmonické postupy a sólové proplétačky obou strunných nástrojů.

Z formálního hlediska je tedy vše tak, jak člověk očekává. Co mě však trochu mrzí, je absence větší rozmanitosti jednotlivých písní, protože ačkoli je EP krátké, tak jsem měl i po několika posleších problém identifikovat, do jakého válu zrovna daný motiv patří. K variabilitě písní tak pomáhá spíše jen vokální práce Thomase a Petera, kdy ale také nemůžu říct, jaká linka komu patří. Od hlubších growlů se přechází ke klasičtějšímu řevu, jenž na nahrávce převládá. V poslední písni „The Last Stand“, jež jako jediná zpomalila a sází spíš na propracovanější atmosféru než na tlak směřovaný vůči posluchači, se dostane dokonce na melodičtější (berte s rezervou) zpěv. Ten tuhle kompozici posouvá minimálně o třídu výš oproti ostatním písním. „The Last Stand“ se vyvíjí sice nesměle, ale od agresivního úvodu se přes melodickou chvilku ve druhé minutě pokračuje k poklidně rezonující pasáží, která předchází slušnému refrénu. Musím říct, že tato věc mě ze čtveřice kompozic baví nejvíc.

Klonque

Ovšem ani předchozí trojice skladeb není k zahození. „Parasites“ je tvrdý atak na úvod, „You Think You Know“ pokračuje v takřka stejné rovině, jen je díky jednoduššímu zasekávanému riffu přístupnější a má všechny ambice, aby se stala poznávací hitovkou této party. Samozřejmě za předpokladu, že nezůstane jen u „Burn Particularly“, ale dvojice se zmůže i na plnohodnotné album. „The Hunt“ mi přijde z celého alba nejslabší a působí na mě jako horší variace na těžkotonážní „Parasites“. Jediné, co mě na „The Hunt“ zaujalo, je kytarové sólo v druhé polovině, jež je ukončena dalším melodickým nápěvem jednoho z vokalistů. Bohužel ty čtyři minuty, které tomuto předchází, mi nepřijdou natolik zajímavé, abych skladbu vyhledával v budoucnu.

Pokud vezmu v úvahu, že Klonque má sloužit jako útočiště pro psaní jiné formy metalové hudby, než jak ji Peter a Thomas hrají v Holy Moses, tak nelze nic namítat. Ta hudba je chytrá, občas na mě dýchla taková magická atmosféra (hlavně v „The Last Stand“) a po celou dobu jsem cítil ten tlak a energii, již do „Burn Particularly“ oba vložili, takže jestli se dostane i na regulérní debutové album, nenechám si jej ujít. Zajímá mě totiž, jestli Klonque utáhnou i plně naloženou káru. Soudě dle tohoto EP by to nemusel být zas takový problém, i když jistých škobrtnutí se obávám. Uvidíme…


Sodom – Decision Day

Sodom - Decision Day

Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. In Retribution
02. Rolling Thunder
03. Decision Day
04. Caligula
05. Who Is God?
06. Strange Lost World
07. Vaginal Born Evil
08. Belligerence
09. Blood Lions
10. Sacred Warpath
11. Refused to Die

Hrací doba: 50:47

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vždy když sepisuji recenzi na album skupiny, jejíž předchozí zářez jsem si vzal na paškál taktéž, tak si jen tak cvičně svůj dobový výtvor alespoň letmo pročtu. Ne snad, že bych chtěl opisovat, ale právě naopak se snažím vyhnout tomu, abych kapelu uváděl stejným způsobem, případně ji častoval týmiž přívlastky. Jsou však výjimky, u nichž to nemá žádné velké opodstatnění, protože stejně jako se hudba dané kapely nikam nevyvíjí, tak nemá smysl v ní hledat něco, co jsem minule přehlédl, a vymýšlet nové věci. Řeč je samozřejmě o Sodom a jejich nové placce „Decision Day“, o níž se dá říct úplně totéž, co jsem před třemi lety uvedl na adresu předchůdce „Epitome of Torture“. Nakolik je tento fakt v pořádku, nechám na každém posluchači a jeho osobních preferencích, ale na mě poslední alba Sodom nějak záhadně zabírají a nejinak je tomu i v případě letošní placky, která nese v bohaté diskografii německé stálice pořadové číslo 15.

Tom Angelripper a jeho kumpáni jsou jako ten pověstný pes, jejž novým kouskům nenaučíš, a právě tak je třeba k jejich albům přistupovat. Člověk přesně ví, co čekat, a překvapení v jejich hudbě jsou spíše přáním z říše snů, na něž můžete rovnou zapomenout. Nenávistné texty věnující se současné neklidné situaci ve světě, jako břitva ostré kytarové riffy a agresivní řev Angelrippera jsou hlavní ingredience, na nichž Sodom již dlouhá léta staví svůj militantní thrash nejhrubšího zrna. Samozřejmě hudba této trojice nestojí jen na její ústřední postavě, a protože to v posledních letech Sodom šlape jedna báseň, tak není důvod měnit již zaběhnutou sestavu. Kytarové riffy tudíž ze své šestistrunky opět pálí Bernemann, jejž doplňuje za bicími Makka, který nové vály nadrtil s železnou jistotou.

Dohromady pánové napsali skladby, jež si nic nezadají s minulými dvěma alby Sodom, takže se hned od prvních vteřin na posluchače vyvalí hutně ozvučený thrash metal, který  se ve většině skladeb nese (jak jinak) v rychlejším tempu, od něhož trojice ustoupí jen výjimečně. A je to svým způsobem dobře, protože Angelripper moc dobře ví, co si jeho pravověrní žádají, a on jim to moc rád naservíruje. Jak jinak si vysvětlit klasické povedené rychlovky, které tvoří páteř alba. Abych byl konkrétní, mezi to nejlepší na „Decision Day“ rozhodně spadá hitovka „Rolling Thunder“. Ta zní přesně tak, jak si lze dle výmluvného názvu domyslet. Valící se bouře kytar a rychle odříkávající Angelripper táhnou tuhle bestii směle kupředu. V polovině hrací doby se píseň zklidní a za zvuků akustické kytary se pomalu probouzí k mohutné explozi, za níž spěje k samému konci.

Hodně se povedla i „Caligula“. Ta je minimálně z textového hlediska pro Sodom písní méně tradiční, protože ačkoli si z něj dokážu leckteré rýmy přiřadit k aktuálnímu světovému dění, tak Angelripper se v ní, jak už název napovídá, věnuje římskému císaři Caligulovi. První polovina „Decision Day“ mi obecně přijde o něco málo silnější. V závěru mi chybí právě výraznější písně typu „Caligula“ s lehce zapamatovatelným refrénem či zběsilé skladby titulní, jež by se klidně mohla objevit na klasických počinech Sodom, a jsem přesvědčený, že by se nijak neztratila. Drobnou vadou na kráse první poloviny „Decision Day“ je pouze úvodní „In Retribution“. Ne, že by byla vyloženě blbá, ale troufám si říct, že šest minut je pro výplach tohoto zrna až příliš, a dokážu si představit, že by se zastavila na polovině své stopáže, protože v tu dobu by bylo vyřčeno vše podstatné. Ale ústřední kytarová linka a slušný refrén z ní udělaly položku, která se na úvod, kdy je člověk ještě pěkně čilý, dá přežít bez závažných problémů.

Jeden z vrcholů přichází přesně v polovině alba a stala se jím „Strange Lost World“, jež díky pomalejšímu tempu vybočuje ze stereotypu, jímž album po chvíli začne zapáchat. To nemyslím úplně negativně, ale je to prostě a jednoduše fakt, na který je třeba se připravit. Angelripper si ve „Strange Lost World“ zazpívá v relativně melodičtější formě a právě refrén této zatěžkané kompozice je jedním z nejpamětihodnějších momentů celé desky. Bohužel, s blížícím se závěrem už se po pár posleších dostavuje lehký pocit únavy, jenž je způsoben až příliš dlouhou stopáží „Decision Day“. 50 minut je prostě hodně a vypustit dvě slabší věci („Belligerence“ a „Who Is God?“), tak bych dost možná mluvil jinak, protože takové „Sacred Warpath“ či „Vaginal Born Evil“ si nic nezadají s „Rolling Thunder“ z úvodu. A to podotýkám, že jsem si pro jistotu odpustil verzi s bonusovou skladbou.

Sodom

Jako celek je „Decision Day“ albem, které hravě zapadne do formy, již Sodom představili na svých posledních dvou albech a jimiž ve mně rozdmýchali plamínek touhy poslouchat ty jejich thrashové projektily s chutí, protože s nahrávkami v první dekádě aktuálního tisíciletí to dle mého názoru až tak slavné nebylo. Co říci závěrem? Snad jen aby se Sodom dařilo i v dalších letech tvořit alespoň takto solidní desky. Desky, jež jsou sice zpátečnické až běda a daly by se charakterizovat jako další z řady zářezů na pažbě natočených skoro až z nutnosti, aby se mohlo vyrazit zase na turné. Ale copak to lze Sodom zazlívat? Svou pracovitostí a uvěřitelností se drží u koryta již déle než třicet let, aniž by ze sebe dělali lacinou parodii, takže za to jim mělo patřit uznání.


Nocte Obducta – Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)

Nocte Obducta - Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)

Země: Německo
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: MDD Records

Tracklist:
01. Am Ende des Sommers
02. Glückliche Kinder
03. Ein Ouzo auf den Nordwind
04. Lethe, Stein und See – Teil I
05. Löschkommando Walpurgisnacht
06. Desîhra Mogontiacum
07. Die Pfähler
08. Am Waldrand
09. Lethe, Stein und See – Teil II
10. Im Dunst am ewigen Grab der Sonne

Hrací doba: 62:56

Odkazy:
web / facebook

Německý black metal často bývá považován za poněkud méněcenný vůči žánrovým školám z jiných evropských zemí. A rozhodně je taky pravda, že se zde nachází množství ultimátních sraček, jejichž kýčovité pejgn melodie mají snad původ ve všeobecně známém zalíbení německého lidu v kýči. Nicméně podprůměr lze nalézt a odsuzovat šmahem všechny blackmetalové kapely z Německa je poněkud krátkozraké; není problém najít spousty příkladů toho, že i Němci dokážou kutat setsakra kvalitní černý kov. Jedním z těchto příkladů může dozajista být i Nocte Obducta, byť je pravda, že není typickou žánrovkou drtící syrové riffy s pověstným blastbeatem v pozadí. Jste-li ovšem příznivci blackmetalové avantgardy, pak tohle jméno za pozornost rozhodně stojí – tedy pokud jej ještě neznáte.

Nocte Obducta se co do vydavatelské činnosti nikdy moc neflákali. Však od roku 1999, kdy se objevil debut „Lethe – Gottverreckte Finsternis“, nastřádali pěknou řádku desek, z nichž prozatím všechny, jaké jsem slyšel, si udržují velmi dobrou laťku. Letošní novinka „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ je rovnou jubilejní desátá dlouhohrající, a to i navzdory skutečnosti, že Nocte Obducta stihli i čtyřletou pauzu ve fungování (během té však velká část současné sestava dala dohromady pokračování Dinner auf Uranos, po jehož hlavičkou rovněž jedno album vyšlo).

Tím jsem chtěl říct hlavně to, že „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ rozhodně mělo na co navazovat. Obzvláště v momentě, když minulá řadovka „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ byla fantastická. Musím říct, že mi hned na první pohled u novinky moc nesedla obálka. Což o to, zrovna tahle skupina měla přebaly alb vždycky docela prapodivné, ale zrovna posledně byl artwork vážně super. Sci-fi ladění u „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ mě docela překvapilo, byť mu nelze upírat vcelku zajímavý styl a několik pěkných detailů. Nicméně po poslechu samotného materiálu lze tvrdit, že ten obal vlastně smysl relativně dává.

Důvod je vcelku jednoduchý – ještě nikdy jsem u Nocte Obducta neměl pocit, že bych místy poslouchal psychedelický rock. Jistěže, i třeba na „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ byly momenty, u nichž by to s přivřenýma očima šlo tvrdit. V případě „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ však v některých hraje skutečně čistý psychedelic rock / space rock… což je vlastně strašně super! Jak vidno, formaci to v téhle poloze dost sluší, zní to uvěřitelně a je to setsakra poutavé. Dokonce bych si i dovolil postesknout, že je trochu škoda, že tam takových věcí není ještě víc. Ale lepší než drátem do oka, takže si lze užít takové parády jako „Am Ende des Sommers“ s pečlivě budovanou a gradovanou první půlí a skvělou minimalistickou druhou částí. Sem tam se podobné vlivy objevují i v dalších průběhy desky, ale právě v úvodní skladbě je to nejpatrnější – co si budeme povídat, jakožto první věc je taky okamžitě na ráně.

Nocte Obducta se nikdy nebáli ani dlouhých kompozic. Z tohoto ohledu z alba nápadně vyčuhuje šestá „polo-titulní“ „Desîhra Mogontiacum“, jejíž hrací doba se vyšplhala na celých 19 minut. Opět je znát, že Němci tenhle druh písní rozhodně umí a nachází se zde množství skvělých nápadů, ale abych si trochu rýpnul – nezdá se mi, že by „Desîhra Mogontiacum“ z nahrávky tak brutálně vyčuhovala i svou kvalitou, jako tomu bylo třeba u „Dinner auf Uranos“ a „Leere“ na „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“. Nechápejte mě zle – stále se jedná o výživných 19 minut, jejichž poslech nenudí. Jen říkám, že kdybych měl volit vrcholy „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“, ukázal bych jinam. Třeba na jmenovanou „Am Ende des Sommers“ nebo na „Ein Ouzo auf den Nordwind“, jejíž rozjezd prostě nemá chybu.

Stěžejní je však samozřejmě fakt, že „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ dokáže bavit po celou svou délku, která stejně jako posledně s přehledem přešvihla hodinovou hranici. Výtečné momenty se nachází i v dalších „regulérních“ kusech jako „Glückliche Kinder“ (povedená střední pasáž), „Die Pfähler“ (epické záchvěvy jsou senzační) nebo finální „Im Dunst am ewigen Grab der Sonne“ (hezky gradované kytarové sólo). Konzistentnost počinu naštěstí netříští ani množství velmi krátkých songů, ať už jde o na poměry alba agresivní vypalovačky „Löschkommando Walpurgisnacht“ a „Am Waldrand“ nebo minimalistickou „Lethe, Stein und See – Teil I“ případně její variabilnější sestřičku „Lethe, Stein und See – Teil II“.

Každopádně, „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ je v konečném důsledku jednoznačně povedená deska s několika vysoce vymazlenými momenty. Když dojde na lámání chleba, tak se rozhodně nejedná o tu nejlepší položku v diskografii Nocte Obducta, jen v porovnání posledních dvou alb bych bez většího zaváhání zvedl ruku pro „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“. Přesto je „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ nahrávkou, jež s přehledem dostává standardu Nocte Obducta, což taky není málo. Stojí za slyšení? Myslím, že ano. Tajně jsem ovšem doufal, že by mohlo jít o jednoho z černých koňů, jenž by případně dokázal promluvit do pořadí nejlepších nahrávek roku, ale na takovou laťku zas „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ nemá, to si povězme upřímně.