Archiv štítku: DEU

Německo

Dark Man Shadow

Dark Man Shadow - Victims of Negligence
Země: Německo
Žánr: melodic black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Sorroth
Počet otázek: 11

Odkazy:
web / facebook

Pokud jste už někdy na začátku tohoto tisíciletí nesledovali black metalovou scénu, jméno německé skupiny Dark Man Shadow vám toho asi příliš neřekne. Kapela celou minulou dekádu mlčela a navenek vůbec nefungovala, až nyní, deset let od předcházející desky “The Shore of Straying Souls”, se objevila novinka s názvem “Victims of Negligence”. A samozřejmě hlavně o ní a také i o tom, co zapříčinilo tak dlouhou odmlku, jsme si povídali se zpěvákem, kytaristou a baskytaristou Sorrothem…

Ještě před samotným rozhovorem je nutné upozornit na jednu věc, která hodně překvapila i nás samotné. Dark Man Shadow je německá kapela a my jakožto správní křupani samozřejmě neumíme německy v podstatě nic, otázky jsme tudíž poslali jak jinak než v angličtině. Odpovědi nám ovšem došly ve slovenském (!) jazyce. Po menším interním hlasování jsme se nakonec rozhodli rozhovor i přes jisté nedostatky ve slovenštině ponechat v originálním znění (pouze naše vlastní otázky jsme samozřejmě přeložili do mateřštiny), a to hned z několika důvodů. Jednak pro zachování autentičnosti, jednak také proto, že – co si budeme povídat – takováhle situace už se asi opakovat nebude; v neposlední řadě je pak smysl odpovědí zřejmý a bez problémů pochopitelný, takže už jen pro tu zajímavost… přejeme příjemné čtení!


Zdravím do Německa. Naše první otázka je velmi jednoduchá. Vaše nové album “Victims of Negligence” vyšlo deset let po předchozí nahrávce “The Shore of Straying Souls”. Co se stalo, že to trvalo dlouho, než vyšla další deska? Nevzpomínám, že by za posledních pár let byly ohledně Dark Man Shadow nějaké novinky… byla kapela neaktivní?

Co jste během těch deseti let mezi “The Shore of Straying Souls” a “Victims of Negligence” dělali? Zabývali jste se nějakou muzikou (třeba hraním v jiných kapelách), nebo ne? Kdy práce na “Victims of Negligence” začala? A co bylo tím hlavním impulsem začít pracovat na nové hudbě Dark Man Shadow?

[odpověď na první i druhou otázku – pozn. redakce] V roku 2003 sme podpisali zmluvu s nasim 2. albumom “The Shore of Straying Souls”Dark Music Production (Portugalsko). Po nejakom case nebolo o nich nic viac pocut a nas album stacili len v juznej ako i vo vychodnej Europe uverjenit. Takisto sa nekonala planovana tour.

V tom istom roku som dostal ponuku od mojho vydavatela, spolocne spolupracovat na par projektoch. V tychto styroch rokoch vznikol moj Projekt Brandenburg, ako aj song “Golden Machine” (“Silver Machine” od Hawkwind) na jednom sampleri od Perry Rodena atd.

V roku 2007 som sa vratil do Frankfurtu nad Mohanom a rozhodol som sa so Samothou komponovat novy album, ktory mal uverejnit label Bellaphon. Po nespocetnych stretnutiach sa po dvoch rokoch ukazalo, ze predsa len nemozu tu slubenu nahravku predplatit.

Mal som zo vsetkeho dost! Zobral som svoju akusticku gitaru a hral som na ulici. Samotha ma v roku 2010 odtial vytiahla s napadom, ktory nam pomohol nas novy album za vlastne peniaze nahrat v Empire Studiu. Vo Februari 2011 sme mali konecne nahravky vo vacku.

Len tolko k nasej inaktivite…

“Victims of Negligence” bylo vydáno u Schwarzdorn Music, což je poměrně respektovaná firma v undergroundu a je známá tím, že vydává pouze jen pár počinů ročně. Jak se vám povedlo s nimi podepsat? Někdo by mohl říct, že to bude problém najít label, když kapela předchozích deset let nevyvíjela aktivitu…

Onedlho som narazil na homepage od Schwarzdorn Productions, ktory som povazoval za velmi zaujimavy a pasujuci, i ked sme uz od Twilight Distribucie ponuku dostali. Po kratkej dobe sa ozval Patrick zo Schwarzdorn Production, ze ho nas hudobny smer prekvapil. Zaujala ho zmes tazkej tvrdej gitary a blast beats spojena okrem muzskeho aj so zenskym hlasom. Dovtedy vraj este take nieco nepocul.

Vela inych ma zasadne problem s “novymi tonmi na stupnici”. Schwarzdorn boli open-mind, na co Legacy Magazine pred desiatimi rokmi vo Feedbacku poukazal.

Řekl bych, že “Victims of Negligence” zní docela oldschool, připomíná by to melodický black metal, jak se hrál ve druhé polovině 90. let – což samozřejmě není nic špatného. Bylo vaším záměrem vytvořit takovou desku? Myslíš, že si muzika Dark Man Shadow bere nějakou inspiraci z 90. let, nebo je ten “oldschool feeling” jen můj pocit?

Myslime, ze o desat rokov budu nase hlasy este stale rovnako zniet, ako aj ta husta gitara a tmave klasicke elementy od Samothy.

Odozrime od 90-tych rokov a pozrime sa jednoducho na hudbu. Tá nepodlieha casu. Deep Purple “In Rock” je pre mna este stale najsilnejsi album vsetkych casov, pretoze ako aj umenie tych hudobnikov a rozmanitost je jednoducho perfektna. Tieto albumy sa daju vidiet ako film.

Mal som 17 a dva gitarove idoly: Tony Iomi a Kerry King. Na jednej strane ponurost, na druhej tvrdost a rychlost.

Death metal riffing 90-tych rokov bol zaujimavejsi, co by som o dnesku uz netvrdil, i ked moje idoly siahaju az do 70-tych rokov. Pocuj moju gitaru a najdes vysledok. Tmave tony klasickeho keyboardu som si vysnival uz v tych casoch.

Jaké rozdíly vidíš mezi metalovou scénou dnes a metalovou scénou před deseti a více lety, když jste vydávali vaše první alba? Je song “Due to Commercialisation” o něčem takovém? Bohužel jsem zatím neměl možnost si přečíst texty, ale název skladby vypadá, že by mohl odkazovat na nějaké (nejspíš ne moc dobré) změny na hudební scéně…

Ako pozorujem, v dnesnych casoch sa gitaristi skor pohorsili ako zlepsili, prevazne sa pohravaju s 3-mi akordami, co pre mna uz s death metalom nema nic spolocne. V dnesnych casoch je uz velmi tazko najst novu skupinu, kde by sa mi nieco pacilo. Prave sme pred par dnami dostali jedno review z UK, vraj je to genialne, ze v dnesnych casoch este skupina moze hrat co chce a ako chce a k tomu este pod zmluvou.

2011 sme sa uchadzali o zmluvu u mensieho distributora (4 predprodukované tracks), kde nam bolo povedane, ze mame pouzit viac komercie; aspon jeden radio hit… Po tejto akcii sme sa tam uz nikdy neozvali. Navzdor tomu vznikol track “Due of Commercialisation”.

Dark Man Shadow

Mimochodem, když už jsme zmínili změny mezi dneškem a dřívějškem, jak bys porovnal “Victims of Negligence” s vašimi starými deskami?

Pred 10-timi rokmi, stalo v ohodnoteni, ze ten album bol komponovany na vela rokov dopredu. Tak sme neziaduc cakali az do teraz, mozno ze teraz ten cas prisiel…

“Victims of Negligence” je splynutie prveho a druheho albumu, co sa tyka zvuku a plynulosti obsahu je terajsi album viac ako druhy a je brutalnejsi ako prvy.

Musím se přiznat, že mě dost překvapila píseň “Len dopis”, která je nazpívána ve slovenském jazyce. Proč jste se rozhodli jej použít? Je to docela neočekávané od kapely z Německa. Má někdo z vás něco společného se Slovenskem? Kdo je autorem textu pro “Len dopis”… umíte slovensky, nebo to napsal někdo mimo skupinu?

Skladby a texty pisem zasadne len so Samothou. Vela kucharov zvykne presolit polievku. Prirodzene sme pisali spolocne aj “Len dopis”.

Máte skladbu ve slovenském jazyce, ale – doufám, že se nemýlím – doposud ve vaší diskografii není německy zpívaný song… je to tak? Přemýšleli jste někdy o udělání písničky s německým textem?

U Dark Man Shadow som nad takym niecim nikdy neuvazoval, pretoze k tejto symphonii nepasuje nemcina. Ono to zneje dost tvrdo a chladno, take nieco sa hodi len k drzemu rocku, ako je napriklad moj Projekt Brandenburg (na sposob Rammstein, Böhse Onkelz).

Pokud vím, aktuálně nejsou v plánu žádná vystoupení Dark Man Shadow. Plánujete hrát nějaké živé koncerty?

Posledne dva mesiace sme pracovali na nasom live-sete. Pracovali sme na novych, ale aj starsich tracks – na novo odené -, co by doteraz stacilo priblizne na jednu hodinu live-show.

Kvoli booking agenture a managemente sa este jedná, ale myslim, ze 2014 budeme mat urcite dost vystupeni a dufame ze aj u vás.

Mohl bys nám říct, jak bude vypadat budoucnost Dark Man Shadow? Plánujete pokračovat ve hraní a udělat více desek? Tím chci říct… máte v plánu kapelu zase rozjet naplno, nebo je “Victims of Negligence” jen jednorázovka?

Ako si v hore uvedenom cital, nezalezi to vsetko len od nas. Ked vsetko positivne prebehne, budeme pracovat na novych napadoch a prirodzene ich aj uverejnime.

Mimochodom album, album, album… moze sa stat, ze clovek vrazi do muru; vela hmoty miesto kvality. Dobry album potrebuje cas. Nas umysel je viest Dark Man Shadow dalej.

Máme pro tebe už jen jednu otázku, která může být trochu ošemetná, ale na druhou stranu také zajímavá. Ačkoliv je v Německu spousta skvělých kapel, všiml jsem si, že spoustě lidem z okolních zemí připadá, že je německá scéna plná kýče a klišé, především v subžánrech jako folk metal nebo pagan metal. Co si o tom myslíš ty jako Němec? Díky mockrát za rozhovor!

Moji predkovia, ako aj mentalita a sposob myslenianie je uplne nemecké. No dobre, kto ma rad folk, alebo pagan metal, preco nie. Ci je to gýc, alebo nie, to stojí v priestore. Ja tento styl síce bezpodmienecne nepotrebujem, ale nerád sa negatívne vyjadrujem o druhých umelcoch. Ono je to tak ci tak dost tazké obstát pri tolkých tisickach skupin.

Dakujem zapodporu tohoto interview cez vas magazin.

Sorroth


Fyrnask – Eldir Nótt

Fyrnask - Eldir Nótt
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.9.2013
Label: Temple of Torturous

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Německý jednočlenný projekt Fyrnask se pro mě stal jednou z těch záležitostí, které si seženete jen tak náhodou a čekáte, co se z toho vyklube… a ono se z toho vyklube něco, co vás doslova posadí na prdel. Pod obalem s hejnem bílých holubic na černém pozadí, což je na poměry black metalu motiv poměrně nezvyklý, se totiž ukrývá neuvěřitelně silná deska, již bych se rozhodně nebál označit za skvost.

Úvod “Eldir Nótt” obstarává bezejmenné intro, které se stupňuje hodně pozvolně, ale velice dobře graduje a člověka opravdu dokáže navnadit na to, co se má dít v následujících 50 minutách. Hned s první regulérní skladbou “Vigil” pak Fyrnd, jediný člen Fyrnask, zcela zřetelně ukazuje, proč ode mě jeho dílo dostává tak vysoké hodnocení. Pokud občas řeknete, že vás některé album doslova pohltí, tak zde je to přesně ten případ. Jakmile nastoupí úvodní mohutná zvuková stěna a s ní různé atmosférické prvky v pozadí, posluchač hned začne tušit, že zde rozhodně nepůjde o nic triviálního. A ještě než “Vigil” poprvé dospěla do konce, ta deska už mě měla. A všechny následující písně na “Eldir Nótt” mi bezezbytku potvrdily, že je to zcela právem. Ať už se Fyrnd pustí do dlouhých opusů jako “Jarðeldr” či “Síaða”, nebo nasadí nemetalová intermezza jako “Suonnas sedir” či “Samas stígr”, vždy se jedna o skoro dech beroucí zážitek.

Největší předností “Eldir Nótt” je zcela bezesporu neskutečně hutná, silná a hluboká atmosféra prastarého šamanismu a primitivních pohanských rituálů. Nemůžu si pomoct, ale přesně takto na mě “Eldir Nótt” působí, byť třeba obálka tomu neodpovídá… tma osvětlená jen otevřeným ohněm, jeskyně, kosti… a obrovsky působivý zážitek.

Tak jako tak je “Eldir Nótt” doslova lahůdkovou záležitostí pro všechny black metalové fajnšmekry. Nemůžu si pomoct, ale pod hlavičkou Fyrnask vyšel opus, který považuji za jednu z nejkvalitnějších žánrových nahrávek tohoto roku, a už teď vím, že “Eldir Nótt” bude o místo v top5 2013 minimálně bojovat – s reálnými šancemi se tam dostat.


The Vision Bleak – Witching Hour

The Vision Bleak - Witching Hour
Země: Německo
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 27.9.2013
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Witching Hour
02. A Witch Is Born
03. The Blocksberg Rite
04. Cannibal Witch
05. The Wood Hag
06. Hexenmeister
07. Pesta Approaches
08. The Valkyrie

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Pánové Markus Stock a Tobias Schönemann, kteří tvoří spíše pod svými pseudonymy Ulf Theodor Schwadorf a Allen B. Konstanz, nejsou tak neznámí, jak by se někomu třeba mohlo znát. Jeden, druhý nebo rovnou oba zanechali své stopy v kapelách jako Empyrium, Autumnblaze, Ewigheim nebo Noekk, což jsou spolky, jejichž hudba neurazí ani náročnějšího posluchače a rozhodně patří k tomu, za co se německá hudební scéna nemusí ani v nejmenším stydět – spíše naopak. A právě tihle dva pánové na přelomu století přišli s nápadem, který vyústil ve zformování nové kapely. Zaštítěni jménem The Vision Bleak si dali za úkol hrát hudbu, která bude zhmotňovat jedinečnou atmosféru starých hororových příběhů, a kdo má o dosavadní tvorbě téhle kapely trochu přehled, ten mi určitě dá za pravdu v tom, že tomuto závazku pánové vskutku dostáli. Od doby, kdy vyšlo čtvrté album “Set Sails to Mystery”, ale už uplynuly dlouhé tři roky, takže letos The Vision Bleak konečně uťali další čekání a vydali novou řadovku. Ta nese název “Witching Hour” a už z něj je jasné, že tentokrát se od Lovecrafta, Poea, přízraků, vlkodlaků a jiných motivů přikročilo k čarodějnictví, tedy fenoménu, který je střední Evropě víc než vlastní.

Novinka to popravdě neměla vůbec jednoduché. The Vision Bleak v minulosti stvořili několik hodin opravdu působivého materiálu a desky jako “Carpathia – A Dramatic Poem” nebo “Set Sails to Mystery” nastavily pomyslnou laťku hodně vysoko, neboť způsob, kterým je na nich nakládáno s atmosférou, by se dal označit za učebnicový příklad, jak tím nejlepším možným způsobem dostat posluchače tam, kde ho chcete mít. Pro milovníky temné estetiky hrůzných historek zasazených do doby okolo přelomu 19. a 20. století zkrátka takový menší Svatý grál. “Witching Hour” tak měla startovní pozici ztíženou navíc i skutečností, že se povaha čarodějnických příběhů – jakkoli je obojí fikce – třeba od takového Lovecrafta, jehož adaptací The Vision Bleak prosluli, dost zásadně liší, takže bylo otázkou, jestli se podaří pro kapelu typickou atmosféru a výraz na tuto předlohu naroubovat tak, aby to zafungovalo stejně dobře, jako jsme byli zvyklí z minula.

Začněme ale tím, co se v žádném případě nezměnilo, a to je především páně Schwadorfova kytara. Schwadorfův rukopis je zejména u The Vision Bleak velmi specifický a v kombinaci s typicky chroptivým zvukem jeho hlavního hudebního nástroje (pro album nahrál ještě baskytaru, klávesy a přispěl i vokálně) není po pár tónech nejmenšího sporu o tom, kdo že to hraje. Když už tu ale přišel na přetřes zvuk, zastavme se u něj na delší dobu, abychom zjistili, že se toho na “Witching Hour” změnilo vlastně docela dost. Přesně jak tvrdí řada studio reportů vzniklých při nahrávání, zvuk alba je o něco ostřejší, než jak tomu bylo doposud, a ačkoli je to jen můj laický dojem, připadá mi, že Schwadorf pro účely “Witching Hour” zvolil vyšší ladění, se kterým se následně svezl i zbytek alba. Díky tomu zní proti svým předchůdcům i při zachování skladatelského jazyka zákonitě odlišně. Dle studiových reportů byla velká péče věnována i zvuku bicích a i tohle je znát, když se na bicí člověk trochu soustředí. Pocitově jsou trochu odsunuty do pozadí, ale jejich zvuk je skutečně vypilovaný a dynamický. Posledním důležitým faktorem, který má vliv na zvuk desky, je hojné využití kláves. The Vision Bleak sice klávesy používali vždy, ale tady do celkového výrazu alba promlouvají asi nejvýrazněji a navíc jsou zakomponovány způsobem, který nedává moc prostoru pro představy, jak by to asi znělo bez nich. Jejich role je zkrátka dost důležitá. Navíc je deska plná příspěvků několika dalších nástrojů – zaslechl jsem flétny i jiné dechové nástroje, snad i brumle a pak řadu náladotvorných samplů, které dělají z “Witching Hour” po zvukové stránce poměrně barvitou záležitost.

Jedním z poznávacích znaků dosavadní tvorby The Vision Bleak byl jedinečný vokální projev, který v sobě kombinoval Konstanzův naprosto unikátně zabarvený čistý hlas se Schwadorfovým ostrým a štěkavým growlingem. Milovníci Konstanzova projevu budou stoprocentně spokojeni i s “Witching Hour”, protože pan zpěvák ani tentokrát neslevil ze své vysoké úrovně a opět předvádí, že je majitelem opravdu působivého pěveckého nadání. Proti předchozím počinům je ale jasně zřetelné, že zde zpívá přeci jen jinak. Dáno je to předně vyšším laděním celé nahrávky, o kterém byla řeč několik řádků nazpět, takže hluboké deklamace zde ustupují výše položenému zpěvu. Není to ale vůbec na škodu a naopak je to velice příjemná změna. Konstanzovi to totiž sedí i takhle, a navíc mu to dává prostor pro řadu nových poloh, které v minulosti buď nevyužíval vůbec nebo jen zřídka. Namátkou vyberu třeba skvostný řev v refrénu “Pesta Approaches” nebo sametově jemné pasáže v “The Valkyrie”, ale je tam toho víc a všechno stojí za to. Jestli ale Konstazův zpěv dostal víc prostoru, ten Schwadorfův byl stažen na naprosté minimum. Pokud se nepletu, deska je zcela prostá growlingu, což ale vzhledem k její nátuře není úplně na škodu. Namísto toho ale pan Schwadorf dává na odiv svůj špinavý zpěv hned v úvodní “A Witch Is Born” a zní při tom velice zajímavě, takže trochu zamrzí, že se na zbytku alba úporně drží kytary a maximálně si někde střihne druhý hlas.

Dost zajímavého výsledku doznala i kompoziční stránka alba. Když pominu několik jalových případů, o kterých bude řeč později, pan Schwadorf se jakožto hlavní skladatel rozhodně nemá za co stydět. Je zde jasně znát příklon k rozvážnějším, komplexnějším, variabilnějším a promyšlenějším konceptům, se kterými trochu koketovalo už předchozí album, a šlapavé riffování, na němž byla postavena třeba skvělá deska “Carpathia – A Dramatic Poem”, zde dostává podstatně méně prostoru než dřív. To ale možná není úplně přesný výraz. Schwadorfovy typické riffy jsou tu stále, akorát jsou více zapracovány ve prospěch celku. Tam, kde se skladatelsky zadařilo, není vůbec žádné překvapení, když instrumentál volně přechází mezi ostrým riffováním, vyloženě minimalistickým přednesem, táhlými vyhrávkami, scénickými polohami nebo třeba epickými klenutými masivy. Přitom to k sobě ale naprosto přirozeně pasuje a příslušné skladby tak působí živě, dynamicky a nechybí jim potřebný dramatický rozměr.

Jak už jsem ale několikrát naznačil, tento chvályhodný stav bohužel neplatí na celé ploše alba, a “Witching Hour” tak opět potvrzuje, že dědičnou chorobu desek The Vision Bleak, tedy větší či menší kvalitativní nevyrovnanost, se pořád nepodařilo vymýtit. Vezměte si třeba takovou klipovku “The Wood Hag”, která je zároveň první singlem alba. Zvonivé klávesy a pochmurně hravá melodie, jež ke skladbou vyprávěnému příběhu o Jeníčkovi a Mařence perfektně pasuje, jsou sice fajn, ale když je to jediný motiv celé “The Wood Hag”, tak to prostě moc fungovat nemůže, i když je všechno ostatní v naprostém pořádku. Podobně je na tom úvodní “A Witch Is Born”, která navíc dost krkolomně navazuje (nebo spíš nenavazuje) na trochu nijaké intro “Witching Hour” (když si vzpomenu na monumentální “A Curse of the Grandest Kind” z poslední desky, je mi trochu smutno). Jinak velmi dobrou skladbu, která dovede oslovit příjemně slizkou a kousavou slokou a skvělým instrumentálním závěrem, totiž vyloženě zabíjí refrén, protože jeho nulová invence (a dere se mi na jazyk slovo tupost) na posluchače působí jako rána kladivem mezi oči. Taková škoda! Dál už je to ale lepší. “The Blocksberg Rite” není špatná, jen trochu dojíždí na to, že se snaží jít po stopách klasických úderných a šlapavých songů ve stylu “Carpathia”, ale přitom nedosahuje jejich kvalit. Dvojice “Hexenmeister” a “The Valkyrie” už nějaké výtky snese jen sotva, protože v obou případech jde o dost podařené skladby, ačkoli každá funguje trochu jinak. První je přímočará a thrash metalem načichlá vypalovačka, rozhodně nejagresivnější skladba alba. Druhá pak velmi dobře zastává roli rozmáchlého závěru “Witching Hour”, nabízí řadu nesmírně povedených momentů, dobrých nápadů a disponuje parádní dynamikou. No a pak už tu zbývá jen duo “Cannibal Witch” a “Pesta Approaches”, což jsou skladby, které mě osobně z celé desky oslovily nejvíce a nestydím se je zařadit po bok toho nejlepšího, co kdy The Vision Bleak stvořili. Zejména “Cannibal Witch” z celého alba opravdu vyčnívá a je ukázkou, jak správně uchopit a provést skladbu o legendární čarodějnici. A “Pesta Approaches”? Stačí málo a posluchači před očima ožívají obrazy řadění jmenované stvůry. Velmi působivé…

V úvodu jsem kladl “Witching Hour” do kontextu některých jejích předchůdců a nadnesl otázku, jestli s nimi může soupeřit na poli, které bylo pro The Vision Bleak doposud hlavní doménou – na poli atmosféry. A jakkoli se mi deska přes všechny oprávněné výhrady, které k ní mám, líbí, s tou atmosférou to zas taková sláva není. Jak už jsem rozebral výše, ta musí být z podstaty věci trochu jiná, než s jakou The Vision Bleak doposud pracovali, a zde to zkrátka tak úplně nepovedlo. Příslušné emoce sice vzbuzují třeba “Cannibal Witch” a “Pesta Approaches”, závěr “A Witch Is Born” a s trochou shovívavosti i “The Valkyrie”, ale zbytek k tomu má zatraceně daleko a ve výsledku se mrazení v zádech a představivost na plné obrátky – pro The Vision Bleak tak příznačné atributy – skoro nedostavují. To však neznamená, že je “Witching Hour” špatné album. Až na těch pár zbytečných výjimek je to rozhodně slušný počin, který kapelu posouvá opět o něco dál a pro posluchače má nachystanou řadu příjemných zážitků. Kolik jich bude a jestli nezůstanou skryty pod závojem lehkého zklamání z nevyužitého potenciálu, to už záleží jednotlivě na každém.


Další názory:

Já na rozdíl od kolegy nejsem člověk, jemuž by vlhlo spodní prádlo pokaždé, když se někde objeví jméno Konstanze nebo Schwadorfa nebo ještě lépe obou, což bude asi také nejspíš ten důvod, proč budu bodově o něco méně shovívavější. A to i přesto, že “Witching Hour” je vlastně dobré album. Když se podívám na jednotlivé skladby, tak v podstatě každá z nich je minimálně slušná, každá z nich se moc příjemně poslouchá a v podstatě každá obsahuje nějaký zajímavý nosný motiv, díky němuž si ji zapamatujete. V některých případech se to povedlo na výbornou a vznikly tak skvělé písničky, jako je třeba “Cannibal Witch” nebo bonusová “The Call of the Banshee” pouze na digipackové edici, někdy to jsou třeba jen jisté momenty, jako je třeba výtečná sólová kytara v “The Valkyrie”. Jako celek mě ovšem “Witching Hour” nebaví tak jako po jednotlivých kouscích, rozhodně ne tak, jak by asi papírově mělo, což je dost škoda. Rozhodně jde o kvalitní album, proto také dostává nadprůměrnou známku, ale asi jsem čekal o trochu víc…
H.


Dark Man Shadow – Victims of Negligence

Dark Man Shadow - Victims of Negligence
Země: Německo
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 15.11.2013
Label: Schwarzdorn Production

Tracklist:
01. Repayment for Committed Injustice
02. Betrayal of Trust
03. Slur
04. Len dopis (Just a Letter)
05. Due of Commercialisation
06. Seven Seasons
07. Dying in the Corner
08. Majestic Uprising

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Na rovinu říkám, že Dark Man Shadow patří k těm kapelám, kterých bych si sám od sebe určitě nevšiml. Média o nich mlčí, navenek nijak nevyčnívají z nespočtu jim podobných, na kontě sice už nějakou tu nahrávku mají, ale co je to platné, když o nich svět neví… Jedinou zajímavostí, která v případě Dark Man Shadow trochu narušuje úplně zaměnitelný profil, je skutečnost, že letošní deska “Victims of Negligence” je comebackem po deseti letech, během kterých byla kapela následkem smolného krachu vydavatele uložena u ledu. A jo, taky tady tluče do škopků MatzeNocte Obducta, ale to je asi tak všechno, čím by mohli Dark Man Shadow nezainteresovaného člověka přesvědčit k tomu, aby jim věnoval trochu svého času. Čím déle ale novinku poslouchám, tím více si říkám, že je to vlastně docela škoda, protože Dark Man Shadow mají přinejmenším ve své současné podobě přeci jen co nabídnout.

A co že to je, čím se Dark Man Shadow mohou chlubit? Asi se budete smát, ale je to směska gothic metalu a melodického black metalu s tím, že do toho občas promluví lehounký odkaz death metalu. Sama taková kombinace vypadá s přihlédnutím k výše uvedenému dost podezřele, a když pak ještě na kapelu prásknu, že výsledek jejich snažení zní, jako by vypadnul odněkud z druhé poloviny devadesátých let, kde kdo už to asi vzdává. Jenže ono se občas stává, že i ta nejnemožnější kombinace nějak dává smysl, a to je přesně případ “Victims of Negligence”. Ta deska je totiž nějakým obskurním způsobem dobrá. Když se podíváte na její hudební náplň, tak vás sice přepadne zvláštní pocit, že je to všechno trochu zastydlé v čase, překonané a naivní, jenže právě v tomhle spočívá celé kouzlo nahrávky. To, co dělá z “Victims of Negligence” obstojnou desku a v dnešní době tak trochu zjevení, je totiž právě ten všudypřítomný odér zastaralosti. Album totiž působí dojmem, jako by bylo složeno i nahráno v dobách, kdy se symfonické metalové žánry teprve formovaly a jejich tvůrci přicházeli s něčím, co tu do té doby nebylo. To je sice přes patnáct let stará historie, ale v tomto případě to funguje i v roce 2013 a “Victims of Negligence” je svým způsobem svěží a hlavně upřímná sonda do minulosti.

Čistě hudebně to žádný velký zázrak není, ale funguje to – a místy dokonce velmi dobře. Jak už padlo výše, “Victims of Negligence” se pohybuje zejména někde mezi symfonickým black metalem a gothic metalem. Z prvního bere především tempo a větší část výrazu kytary. Většinou tedy jde o svižné sypačky, občas se ale dostane ke slovu death metalem zavánějící riff nebo nějaká ta jemná brnkačka. Sice to není nijak zvlášť nápadité, ale působí to ale celkem přirozeně a nijak to netluče do uší. Pak tu máme klávesy. Ty jak melodicky, tak zvukově jako by vypadly z repertoáru nějaké začínající symfo kapely, ale právě o tomhle jsem mluvil v předchozím odstavci – proti všem předpokladům to funguje. A dost podobně jsou na tom i vokály. Minimálně ten školený ženský, který desce dodává většinu jejího gothic feelingu, opět trochu působí jako klišé, nicméně je to klišé funkční. Zajímavější je mužský vokál, o který se stará kytarista Sorroth. Nejde o klasický growl nebo scream, ale namísto toho Sorroth užívá svérázného řevu a tato poloha mu evidentně sedí. Navíc působí celkem neoposlouchaně, a když bych měl vybrat nějaký jasně zapamatovatelný nebo vyčnívající aspekt “Victims of Negligence”, bude to asi právě Sorrothův vokál. V takovém výběru bych ale určitě neopomněl zmínit Matzeho bicí, protože je naprosto zřetelně znát, že pan bubeník není žádný nýmand. Bicí jsou objektivně asi tou nejhodnotnější složkou desky a nebýt jich, “Victims of Negligence” by na tom byla asi o poznání hůř.

Celkově vzato se deska nese v poměrně vyrovnaném duchu. Až na jednu výjimku hrají Dark Man Shadow pořád ten svůj symphonic black gothic cosi metal v plus mínus stejném tempu a nejdůležitějším rozlišovacím faktorem je to, jak dobrou melodii nebo jak silný nápad ta která skladba obsahuje. Mě osobně víc oslovila druhá polovina alba a v ní skladby “Due of Commercialisation” a zejména skvělá “Dying in the Corner”, ale ani ostatní na tom nejsou vyloženě zle, mají něco do sebe, a při půlhodinové stopáži tak album nestihne začít nudit. Na opačné spektrum kvality bych zařadil onu zmiňovanou výjimku, jedinou baladu alba “Len dopis (Just a Letter)”. Ano, čtete správně, skladba je nazpívaná slovensky a svým způsobem je to zejména pro našince (a pochopitelně Slováky) zajímavé zpestření, ale zejména její první polovina působí přinejmenším divně, protože ta slovenština k charakteru zpěvu zkrátka moc nesedí. Ale že by to zase nešlo poslouchat, to v žádném případě netvrdím.

Těžko říct, jestli Dark Man Shadow mají v úmyslu na tento comeback navázat nějakou skutečnou aktivitou, nebo jestli jde jen o labutí píseň, kterou kapela dlužila sama sobě, a nyní bude následovat definitivní konec. Ať už to ale bude jakkoli, “Victims of Negligence” je na každý pád poctivá deska, která svou upřímností a sympatickou zastaralostí může zabodovat u řady posluchačů, kterým už současné přeprodukované a nezřídka kdy dost vyčpělé žánrové nahrávky lezou krkem. Neříkám, že si “Victims of Negligence” vysloužila stálé nebo snad privilegované místo v mé sbírce, ale nějak se mi nechce ji mazat – a to není vůbec špatné skóre.


Další názory:

“Victims of Negligence” přichází celých deset roků od předchozího alba Dark Man Shadow, “The Shore of Straying Souls”. A vzhledem k tomu, jak staře až zastarale novinka zní, by se doslova hodilo říct, že kapela zamrzla v čase a pauzu ignorovala. Přesto to udělat nelze, jelikož Dark Man Shadow zní, jako by nezamrzli před deseti lety, ale před patnácti a více. “Victims of Negligence” se svým přístupem k melodickému black metalu opravdu jako by vypadlo odněkud z druhé poloviny 90. let, avšak nemůžu tvrdit, že by mi to vadilo. Pokud se nejedná o vyloženou vykrádáčku, což zde není, byť ta nahrávka zní poplatně “své” době, tak se ve mně ozve odpovídající část hudebního fanouška, jelikož navzdory poslouchání všelijakých avantgard jsem v jádru stále staromilec a nostalgik, a dokážu si takovou záležitost vážně užít. Ani “Victims of Negligence” mi v žádném případě není proti srsti, vlastně jsem od toho alba nečekal vůbec nic, takže jsem byl dost hezky překvapen, když se z toho vyklubala poměrně příjemná záležitost. Když tedy pominu trochu utahanou “Len dopis (Just a Letter)”, která mi moc nesedla a kromě užité slovenštiny na ní nevidím nic moc zajímavého, se mi novinka Dark Man Shadow docela líbí. Nahrávka je to ovšem dost specifická, a pokud nejste schopni a ochotni přistoupit na její hru, bude vám to připadat jen jako vcelku zbytečný výkřik minulosti, který už dnes postrádá smysl. Což o to, do jisté míry to pravda vážně je, ale přijde na úhel pohledu…
H.


In Extremo – Kunstraub

In Extremo - Kunstraub
Země: Německo
Žánr: folk metal
Datum vydání: 27.9.2013
Label: Vertigo Berlin

Tracklist:
01. Der die Sonne schlafen schickt
02. Wege ohne Namen
03. Lebemann
04. Himmel und Hölle
05. Gaukler
06. Kunstraub
07. Feuertaufe
08. Du und ich
09. Doof
10. Alles schon gesehen
11. Belladonna
12. Die Beute

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook

Němci In Extremo toho mají za sebou už hodně. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že jsou to oni, kdo v německých zemích rozpoutal dodnes poměrně životaschopnou folk a medieval metalovou mánii, a těžko si představit nějaký výčet důležitých žánrových kapel, ve kterém by se právě In Extremo nevyskytovali. Ačkoli je však “jejich” žánr zahlcen hromadou hudebního odpadu, zrovna In Extremo nikdy nešlo vyčítat, že by se snížili k produkci úplných slátanin, a navíc se jim podařilo zachovat si naprosto jednoznačně rozpoznatelnou tvář, což se v tomto žánrovém kontextu vyvažuje zlatem. Jednoduše řečeno, In Extremo vždy platili za jistotu, která sice nenabízí kdovíjak inteligentní, ale přesto celkem solidní muziku, nad kterou člověk s trochou shovívavosti nemusí nijak lomit rukama. A jelikož jsem tvorbu In Extremo v posledních letech prakticky nesledoval, novinka “Kunstraub” mi přistála v klíně jako vítaný nástroj, jak zjistit, jestli jsou pánové tou jistotou obstojného zážitku i v roce 2013.

První věc, kterou je třeba si ohledně “Kunstrab” vyjasnit, je následující – pokud snad někdo od In Extremo čekal, že se vrátí k hraní autentických středověkých nebo alespoň středověce působících skladeb v metalovém kabátku ozdobeném řadou původních nástrojů, tedy ke zvuku, který je v druhé polovině 90. let takříkajíc udělal, ten odejde s nepořízenou. Po středověku na “Kunstraub” zbyly akorát ty nástroje a tím to hasne. Přesto je ale dost jasně rozpoznatelné, z čí dílny album pochází, protože In Extremo už nějaký ten pátek (vlastně od svého vzniku) disponují dost specifickým výrazem, který s postupem času sice pořád trochu upravují, ale v základu jsou to prostě pořád staří známí In Extremo. Je sice pravda, že je to z velké části zásluhou charismatického frontmana Michaela Rheina, který svým nezaměnitelným vokálem desku bez přehánění určuje, a poměrně zásadně k tomu přispívá i plejáda atypických nástrojů, o kterých byla řeč výše, ale důležité je, že to funguje.

A co že tedy In Extremo na “Kunstraub” hrají, když ne další obměny staroněmeckých válů a jiných tradičních melodií? Je to zkrátka takový pohodový, svižný rock metal, který sice nepohltí atmosférou, neoslní strhujícími hráčskými výkony a ani nenechá posluchače stát s otevřenou pusou díky své kompoziční vyspělosti, ale zato dovede zabodovat upřímností, chytlavostí a až na výjimky neotravuje, ale naopak přivodí nějaký ten úsměv. Muzika je to jednoduchá a přímočará a In Extremo staví především na chytlavých melodických refrénech. V takové situaci je důležité, že to většinou funguje a refrény jsou skutečně to nejlepší, co může “Kunstraub” nabídnout. Akorát zamrzí, že se laťku kvality nepodařilo udržet po celých pětačtyřicet minut. Jalová dvojice “Himmel und Hölle” (což je opravdu solidní blbost – prostě klasická německá odrhovačka, brrr…) a “Alles schon gesehen” (která jako jediná z alba plně zaslouží titul “uchcaná”) plus pár dalších skladeb – tu titulní nevyjímaje – totiž jinak sympatický dojem z alba trochu kalí. Bohudík na ně ale jde celkem snadno zapomenout kdykoli dojde na ty podařené kousky. Namátkou vzato “Lebemann” (a vlastně celá úvodní trojice), “Feuertaufe”, “Du und ich” nebo překvapivě slušná závěrečná balada “Die Beute”, to všechno jsou skladby, které se poslouchají úplně v pohodě, a i když ani jedna z nich není kdovíjaké umění, dovedou zaujmout natolik, aby kvůli nim člověk “Kunstraub” odpustil i ty ne úplně povedené kusy. Že to zkrátka funguje, je poznat i na tom, že deska pěkně odsýpá, a ačkoli se pyšní dost vydatnou délkou, na konci člověk není nikterak otupělý a dost možná by si ještě trochu přidal.

Co dodat? Moc toho není. Michael Rhein zpívá pořád stejně dobře a němčina v podání In Extremo stále funguje natolik skvěle, aby se líbila i mně, zarytému antigermanistovi. A to je asi tak všechno, co je ještě potřeba o “Kunstraub” vědět. Jak vidno, In Extremo tedy nenahráli žádné převratné dílo, kterým by usadili metalový svět na zadní partie. Nahráli “jen” nenáročnou a pohodovou desku, která určitě přiměřeně potěší každého, kdo kapelu nemá úplně v zubech. Učinili tak veskrze sympatickým způsobem a hlavně bez toho, aby se uchýlili k nějaké křečovitosti nebo popření sebe sama. To sice není úplně moc, ale pořád mi to bohatě stačí ke spokojenosti. Mám takové tušení, že “Kunstraub” určitě čas od času protočím, a to je prosím v době tak přesycené hudební produkcí opravdu upřímná pochvala.


Další názory:

In Extremo je kapela, která mě opravdu hodně baví živě, ale její desky mi přijdou jako strašná nuda. Když řeknu, že “Kunstraub” je na tom úplně stejně, jistě to pro vás nějaké velké překvapení nebude. In Extremo je vlastně úplně normální německý pseudo folk metal, na který s takovou oblibou nadávám, jen jim hraje do karet to, že to zdaleka není tak blbá a nechutně kýčovitá muzika jako u stylových souputníků a že při poslechu člověk nemá pocit, jako kdyby mu měl mozek vystřelit z hlavy. Tím jsem vlastně trochu složitěji a expresivněji řekl, že In Extremo v tomto ranku patří k tomu sympatičtějšímu a poslouchatelnějšímu, přesto mi ta jejich alba v podstatě nic nedají. Nejde o to, že by kapela neměla nápady, protože jisté momenty jsou na “Kunstraub” vysloveně příjemné, ale v podstatě zde není písnička, která by mě bavila jako celek, o celé desce ani nemluvě. Nádherným příkladem může být třeba “Wege ohne Namen” s opravdu hodně dobrým refrénem, jenže zbytek toho songu mě jednoduše nudí. A tak nějak podobně se to má i se zbytek skladeb a také celým “Kunstraub”. A to je také důvod, proč s body nemohu jít výše…
H.


Running Wild – Resilient

Running Wild - Resilient
Země: Německo
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 24.10.2013
Label: SPV GmbH

Tracklist:
01. Soldiers of Fortune
02. Resilient
03. Adventure Highway
04. The Drift
05. Desert Rose
06. Fireheart
07. Run Riot
08. Down to the Wire
09. Crystal Gold
10. Bloody Island

Hodnocení:
Ellrohir – 6/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na recenzi u mě čeká album jménem “Hard Truckin’ Rock”. Kdybych nedával pozor na to, co poslouchám, tak bych si snad musel říkat, že jsem si ho omylem pustil místo toho, abych recenzoval pirátskou legendu Running Wild. Kde se stala chyba a proč už se Rolf Kasparek neplaví pod pirátskou vlajkou?

Je to zhruba rok a půl, co jsem recenzoval comebackové “Shadowmaker”. Když se na recenzi dívám dnes, s odstupem a despektem, který člověka často postihuje při konfrontaci s jeho vlastní dřívější tvorbou, tak vidím, že tehdejší hodnocení bylo neúměrně vysoké s ohledem na kvalitu předložené desky. Novinka “Resilient” je totiž po všech směrech výrazně lepší a já se tak ocitl v nezáviděníhodné situaci, jak ji nějakým konzistentním způsobem ohodnotit.

Tehdy jsem začal příšerným obalem, a jako by snad Rolf četl mé stížnosti (nebo je spíš asi četl, kam se podíval), cover nového alba se už nese ve starém dobrém duchu a dokonce bych ho označil za jeden z nejpovedenějších v diskografii. Potud všechno v pořádku.

Horší je to s předloženou hudbou. A to ani ne tak proto, že by byla a priori špatná, ale Running Wild, to jsou prostě u mě piráti a ne americká silnice v poušti, chlápci v kůži na Harleyích a truckeři snídající hemenex v bezejmenném motelu u cesty. A přesně tak na mě působí dobrá polovina songů z alba “Resilient”. Stejně jako jsem v minulé recenzi psal, že “Me & the Boys” by byla úžasná osmdesátková hymna, ale že k Running Wild 2012 se prostě nehodí, tak totéž platí tady. Taková “Adventure Highway” má svůj potenciál, ale v jiné době a od jiného interpreta.

Jestliže jsem teď řekl, že polovina skladeb má v sobě “nádech motorizované Ameriky”, tak o druhé půlce bohužel platí ještě horší tvrzení, totiž že nemají nádech vůbec žádný. Protečou ušima bez povšimnutí a člověku vůbec není líto, že už je po nich. To v lepším případě, v horším, jakým je třeba titulní “Resilient”, jsem se na konec vysloveně těšil. Když se k tomu přidá fakt, že ani ty “dobré” (“Adventure Highway” nebo třeba hned úvodní “Soldiers of Fortune”), nejsou žádným zázrakem, který by se měl zapsat do dějin hudební tvorby, ale pouze solidně napsanou a zahranou hard rockovou jednohubkou, nevychází z toho album “Resilient” nijak zvlášť dobře.

Jako jediná výjimka ční nad zbytkem téměř desetiminutový kousek “Bloody Island”. Zdráhám se napsat “opus”, protože v něm postrádám nějakou výraznou epickou linku, ačkoliv by ji člověk tak nějak čekal. Je to ovšem song, kde se konečně vrací “staří dobří” Running Wild se vším všudy. Hudba, zpěv, pirátské téma ostrova s poklady a nesčetnými nástrahami… Tohle je zase jednou ono.

Pětina alba je tedy podle mého gusta. Zbytek se dělí mezi plus mínus povedené, ale dle mého názoru tematicky ne úplně vhodné, a plus mínus nepovedené, nudné až úplně špatné. Vzato kolem a kolem, skončím zase na známce číslo šest moji osobní stupnice, která je vždycky spíš benevolentnější než naopak. Je ale potřeba říct, že “Resilient” je výrazně lepší počin než předchozí “Shadowmaker”, a zopakovat, že v minulé recenzi jsem prostě měl jít s body dolů. Pokud jste tedy nad Rolfem Kasparekem a jeho pirátskými melody-boys ještě nezlomili definitivně hůl, nové album má u vás šanci. Evidentně se poučil z chyb předchozího počinu a třeba z toho ještě jednou v budoucnu něco bude.


Další názory:

Na jednu stranu s kolegou souhlasím v tom, že je “Resilient” o poznání lepší než loňský přešlap “Shadowmaker”, ale v jistých ohledech se s ním dost rozcházím. Především mi nedochází, kde si tam vykouzlil nějakou americkou dálnici, ale dejme tomu, však si každý v hudbě může najít to svoje, kromě toho ani mně muzika na “Resilient” zrovna neevokuje piráty, abych řekl pravdu. Spíš mi to přijde jako takový normální heavy/power metal, docela pohodovka, ale nic zvláštního. Což by samozřejmě bylo docela v klidu v případě nějaké mladé kapely, ale u legendárního jména mi to přijde tak trochu málo. Některé písničky pěkně šlapou (“Desert Rose”, “Fireheart” a na rozdíl od Ellrohira se mi líbí i titulní “Resilient”… vlastně i ta rádoby rozmáchlá “Bloody Island” je v pohodě) a jako celek “Resilient” v porovnání s předcházejícím “Shadowmaker” opravdu vychází jako vítěz a možná i jako lehký krůček správným směrem, ale když si uvědomím, že mi ten poslech nic moc nedal a že po dopsání tohoto odstavce už si ani tohle album nikdy nepustím, tak s hodnocením výš jít nemohu… Novinka rozhodně nic nezměnila na mém názoru, že Running Wild je kapela, která už dávno měla zůstat zakotvená v přístavu a na plavby do moří nové muziky se nevydávat…
H.


Shape My Clarity – Chameleon Mirror

Shape My Clarity - Chameleon Mirror
Země: Německo
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 22.2.2012
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Muziky, jakou tvoří mladí Němci Shape My Clarity, je na světě hromada. Je to taková nevyhraněná moderní směska všeho možného s přídavkem metalcoru a pak se tomu pro nedostatek trefnějších pojmenování říká moderní metal, případně tak, jak to pojmenuje kapela (v tomto případě neon metal – ať žije škatulkování). Ale to jen na srozuměnou, aby bylo od začátku jasné, s čím přibližně máme na desce “Chameleon Mirror” tu čest. Ačkoli se totiž v posledních letech podobných kapel urodila řada (a kupa z nich hraje pěknou tužku), i zde se dá najít obstojný interpret. Otázka tedy zní, jestli se to týká zrovna Shape My Clarity.

Odpověď na tuhle otázku není úplně jednoznačná. Shape My Clarity přes všechny negativní předsudky, které možná vyvolal předchozí odstavec, rozhodně umí hrát, jejich zpěvák umí zpívat, dovedou nabídnout dost slušné melodie a pár zajímavých nápadů se tu také najde. Kdepak, “Chameleon Mirror” rozhodně není taková ta klasická blbost, jakými se různí nadšení mladíci zhusta prezentují, aniž by si připustili, že místo něčeho poslouchatelného nahráli tupou slátaninu. Ta deska je mi svým způsobem sympatická a to je vzhledem k tomu, že k obdobným výtvorům většinou nechovám moc vřelé emoce, vlastně docela pochvala. Průser ale spočívá v tom, že “Chameleon Mirror” nejen že není dostatečně dobrá, aby přesvědčila výhradně svými kvalitami, ale navíc ji zabíjí dost častý neduh dnešní doby – nehorázně přestřelená délka. 54 minut je opravdu moc a ten matroš je přes svoje kvality zkrátka moc plytký, nevýrazný a jednotvárný, takže to několik peckových refrénů a sympaticky neuchcaný výraz celého počinu zachránit nemůže. Výsledek? Člověk po nějaké půl hodině úplně přestaně album vnímat a se mu nechce pouštět ho znovu.

Přesto to ale není deska na odstřel. Sice nikomu nemůžu doporučit její nákup, ale minimálně živě to může být docela záživné a navíc tu pořád existuje možnost, že se Shape My Clarity do příště poučí. Pak by to mohl být o poznání příjemnější zážitek, tak uvidíme.


Ctulu – Seelenspiegelsplitter

Ctulu - Seelenspiegelsplitter
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.4.2013
Label: Nocturnal Empire

Tracklist:
01. Seelenbrand
02. Amokkoma
03. Im Widerlicht blutbefleckter Spiegel
04. Durch Sturmbruch Corridore
05. Insigna Dagonis
06. Bleichenblass
07. Tornasuk
08. Flammengestirn
09. Tränenfinsternis
10. Tiara aus 10 Phobien
11. Serenadenhallen

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Ctulu z Německa je kapela, kterou registruji již delší dobu, ale až doposud jsem se do poslechu její tvorby nijak zvlášť nehrnul. Důvod je vcelku jednoduchý… když člověk poslouchá hudbu už opravdu dlouhou dobu a pravidelně, což je přesně můj případ, časem si vypěstuje jakýsi odhad, který mu dopředu ještě před samotným poslechem pomáhá určit, zdali by mohlo jít o slušnou záležitost nebo ne. Samozřejmě, není to nic dogmatického a mnohdy se v tom člověk zmýlí, nicméně dost často může jít o faktor, podle něhož se posluchač rozhoduje, jaké skupině z toho obrovského počtu čekajícího na poslech bude věnovat svou pozornost a svůj čas, jenž je v dnešní době poměrně vzácným artiklem. A přesně tento odhad mi říkal, že Ctulu asi budou produkovat ten druh black metalu, který slyšet opravdu nepotřebuji. A nebýt toho, že mi do klína spadla recenze na třetí dlouhohrající počin “Seelenspiegelsplitter”, asi by tomu tak zůstalo i nadále.

Nechápejte mě ale špatně, rozhodně jsem k “Seelenspiegelsplitter” nepřistupoval s tím, že to bude něco vyloženě špatného a že se mi to nebude líbit. Jestli jsem se totiž něco za spoustu těch let naučil, pak zcela jistě to, že hudební fanoušek, za něhož se trochu neskromně považuji, by ohledně hudby neměl mít předsudky, protože díky nim se může připravit o spoustu muziky, která je jinak moc dobrá, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti – a věřím, že rozhodně nebudu sám. K novému albu Ctulu jsem přistupoval s tím, že toho od něj nic moc nečekám, ale že mě tím pádem “Seelenspiegelsplitter” může jedině příjemně překvapit. A to je – dovolím si tvrdit – docela férový přístup, který album nijak neznevýhodňuje. Tím vším chci říct, že Ctulu šanci rozhodně dostali a bylo jen na nich, zdali ji využijí, nebo promarní…

Ve finále se realitou ukázala být ta druhá možnost, tedy ta, která pro kapelu značí nepříliš lichotivý výsledek. “Seelenspiegelsplitter” totiž nabízí přesně to, čeho jsem se obával a kvůli čemu jsem se muzice Ctulu až doposud tak prozřetelně vyhýbal – v odborných kruzích se tomu říká kinder black metal. Co si pod tím představit? Hudbu, jež formálně stále spadá do black metalového šuplíčku, ale když ji nazvete black metalem před nějakým ortodoxním fanouškem, poprská vás smíchy; je to něco jako black metal pro lidi, kterým je maximálně tak 15 let. Neberte to zle, rozhodně tím nechci tvrdit, že lidi mladší než já musí automaticky poslouchat blbosti (když si vzpomenu sám na sebe v tomhle věku, nemám ani moc co kecat), ani nechci tvrdit, že všechen melodičtější a ne úplně syrový black metal nestojí za nic, rozhodně se i v tomhle “kinder black metalu” setkáme s hudbou když ne vyloženě dobrou, tak přinejmenším poslouchatelnou, čehož můžou být zářným příkladem třeba Dimmu Borgir, do nichž si sice spousta lidí s chutí kopne jako do komerčního odpadu, ale jejich tvorba má přece jenom pořád úroveň a i mně se vlastně stále líbí (neříkám, že ty dvě kapely spolu mají společného něco víc než stravitelnost, aby bylo jasno). Ctulu jsou na tom ovšem o poznání hůře. Black metal, jaký skupina hraje, přesně odpovídá zemi svého původu a zalíbení jejích obyvatel v nevkusu – a to zdaleka nejen v hudební rovině. A přesně takové “Seelenspiegelsplitter” je – po black metalu pro děti další hodně abstraktní a ne zrovna lichotivě myšlená škatulka “německý black metal”.

Přesuňme se však od nic neříkajícího tlachání k něčemu trochu užitečnějšímu a pojďme si stručně říct, co že je to vlastně na “Seelenspiegelsplitter” ne tak úplně košer. Než s tím ovšem začnu, chtěl bych ještě upozornit, že i přesto, že se následující řádky asi neponesou v úplně nejpozitivnějším duchu, stále se jedná o album poslouchatelné a do vyloženého odpadu má muzika Ctulu hodně daleko. Zase se nedá tvrdit, že by Němci hýřili vyloženou hudební nekvalitou…

…meritem problému je to, že Ctulu nepobrali moc ani té opravdové kvality. Vychází vám z toho něco jako průměr? Ano, pak jste na to kápli. Právě to je totiž nejvýraznějším neduhem “Seelenspiegelsplitter”. Jistá naivita, svým způsobem trochu kýčovitost nebo značná neobjevnost jsou věci, které sice v hudbě také nevidím úplně nejradši, ale jde o záležitosti, nad nimiž lze přimhouřit oko nebo je v některých případech dokonce i plně odpustit, ale nevýraznost, průměrnost a nuda jsou faktory, které se již neodpouštějí, zvláště pak v době, kdy každý den vycházejí desítky a desítky nových alb a čas je vzácným artiklem. Jestli někde v předchozích částech recenze mohl vzniknout dojem, že mi vadí, že Ctulu hrají “lehký” black metal, jenž má blíže k metalovému mainstreamu než k prapůvodní podstatě a esenci svého žánru, není tomu tak. Přestože má infernální a blasfemický black metal stále moje obrovské sympatie a obecně mu dám přednost, rozhodně se neštítím melodií nebo ne tak syrových forem stylu. Na “Seelenspiegelsplitter” mi vadí především právě ta průměrnost.

Jenže přesně takové “Seelenspiegelsplitter” je… takové nijaké. Formálně je to vlastně docela v pohodě, ale ve skutečnosti ten materiál nemá vůbec sílu a dokonce ani vůli na to, aby v člověku zanechal nějaký zážitek nebo cokoliv jiného. Takhle to prostě prosviští okolo, řeknu si oukej a nejradši bych se přesunul k něčemu dalšímu. Nicméně i tak jsem “Seelenspiegelsplitter” ve snaze album zbytečně nepotopit slyšel vlastně víckrát, než by mi bylo milé – a prostě nic. Pět minut po odeznění posledního tónu si pořádně nevybavím jediný motiv. Ctulu v podstatě téměř celou hrací dobu jedou podle jednoho mustru… docela obyčejné melodické riffy, monotónní vokál, bubeník umí jen dvě tempa, sem tam nějaký pokus o atmosféru, který ovšem opravdovou atmosféru dost krutě postrádá. Tohle pak natáhněte na délku více jak jedné hodiny a máte před sebou nahrávku, bez jejíhož poslechu žít opravdu dokážete.

Ve výsledku je “Seelenspiegelsplitter” albem tak na jeden, dva poslechy… to abyste zjistili, že víckrát to nemá cenu, a šli si poslechnout něco lepšího. Musím zopakovat to, co jsem již jednou zdůrazňoval – Ctulu v žádném případě nenahráli desku vyloženě sračkovou nebo neposlouchatelnou, je to prostě počin, jenž funguje maximálně tak jako kulisa. Nic vám to neudělá, psychickou újmu ani žaludeční potíže nezpůsobí, ale také vám to nic nedá. A co si budeme povídat… takových v dnešní době je… dvanáct do tuctu a ještě víc…


Centhron – Asgard

Centhron - Asgard
Země: Německo
Žánr: EBM
Datum vydání: 1.2.2013
Label: Scanner

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Jméno Centhron se tu zrovna nedávno mihlo i v novince, jakkoliv je to díky jejich žánru nepravděpodobné. Stalo se tak díky frontmanovi Elmaru Schmidtovi, jenž se pustil do spolupráce s německými Crematory, kteří jsou dle mého skromného názoru už docela vyčpělí, a nevzpomínám, kdy naposled mě něco z jejich produkce bavilo. Nicméně spolupráce s někým z elektronické scény by je mohla nakopnout. Než se tak ovšem v příštím roce stane, podíváme se nejdříve na “Asgard”, letošní novinku samotných Centhron, kterou protáčím už nějaký ten pátek.

Předně, aby nevznikla mýlka, zkratka EBM opravdu neznamená “electro black metal”, jak si kdysi myslel jeden nejmenovaný kolega Ježura, za což si z něj dodnes dělám milerád srandu, nýbrž “electronic body music” a jde o čistě elektronický žánr, jenž se vyvinul z industrialu a synthpunku. A podle toho také Centhron, kteří předvádějí v podstatě čistokrevnou podobu toho stylu, znějí.

Celou deskou prostupuje neúprosný taneční rytmus, který by rozhýbal i mrtvolu, extrémní vokál, vrstvy chytlavých beatů a výrazných synťáků; zajímavostí je, že muziku také tvrdí baskytara. Podle toho receptu Centhron jedou bez nějaké větší změny celých téměř 50 minut, co “Asgard” trvá, ale ani přesto vůbec nenudí. Elmar Schmidt a jeho kumpáni totiž dali dohromady 12 naprosto excelentních hitovek, z nichž ani jedna není slabší a všechny dokážou nakopnout koňskou dávkou energie. Namátkou třeba “Viking”, “Zombie Nazi Babe”, “L’etat c’est moi” nebo hned úvodní “Fuck Off and Die” jsou všechno zabijácké kusy. Nicméně nechci vzbudit dojem, že “Asgard” je prostě chytlavý výplach a nic víc, protože tak to rozhodně není, právě naopak, na každém rohu se skrývají výborné nápady – stačí poslechnout třeba jen takovou “Draugr”.

“Asgard” je jednoduše album, které doslova šlape jak hodinky, chytne a hned tak nepustí, a i když se to vzhledem k náplni nemusí moc zdát, vydrží i na velké množství poslechů. Upřímně, mnohem radši si dám podobnou super “diskotéku” než tuctový power metal…


Unzucht – Rosenkreuzer

Unzucht - Rosenkreuzer
Země: Německo
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 2013
Label: NoCut Entertainment GbR

Tracklist:
01. Rosenkreuzer
02. Kind von Traurigkeit
03. Triebwerk
04. Nur die Ewigkeit
05. Feuersturm
06. Zwischen den Welten
07. Das dunkle Tier
08. Angst
09. Der Versuch zu leben
10. Der Untergang
11. Entre dos Tierras
12. Nymphonie
13. Mit Dir oder ohne Dich

Hodnocení:
Ježura – 5/10
H. – 3/10

Průměrné hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Německo platí za současnou mekku gotické subkultury a na domácí scéně se tak krom zástupů vyznavačů tohoto stylu pohybuje taky dlouhá řada kapel, které k tomu všemu plodí soundtrack. Asi tedy není sporu o tom, že jsou Němci nejen náruživými konzumenty ale rovněž velmi zručnými producenty všech možných i nemožných druhů gotické hudby, protože pro to prostě mají buňky. To však ještě automaticky neznamená, že vše, co brnká na potemnělé struny lidské osobnosti a má zároveň nálepku “Made in Germany”, je dobré. Důkazem, že široká poptávka dává vzniknout i nepříliš kvalitním produktům, může být třeba album “Rosenkreuzer” od dolnosaské kapely Unzucht.

Unzucht na své novince po vzoru jiných míchají metalové riffy s industrialovými samply, temnotu s až romantickými melodiemi a k tomu přidávají většinou čistý zpěv. Muzikantům do hlavy nevidím, takže se mohu jen domýšlet, s jakým záměrem se do skládání “Rosenkreuzer” pustili, ale dělá to na mě dojem, jako by měl výsledek představovat mix podmanivé zlé elektroniky s metalovou hutností a srdceryvnými melodiemi zpívanými rádoby charismatickým hlasem. Prostě taková typická muzika, na kterou se tančí v klubech, kde ze stropu visí háky a na nich lidi, kde dominuje černá, ultrafialová případně radioaktivně zelená a o kterých si vaše babička pomyslí, že se tam a priori smilní a fetuje ve velkém – přesně taková hudba, jen oděná do podstatně přístupnějšího kabátu. Připadá vám to trochu jako oxymorón, protože je to něco podobného, jako pořídit si okruhový sporťák a pak k němu přivařit kouli na valník, abyste s ním mohli vozit nábytek na chatu? Tak v tom případě jste kápli na jeden z největších problémů, se kterým se “Rosenkreuzer” potýká.

Snaha zavděčit se co nejvíce lidem (nebo se jen svézt na vlně populárního žánru, kdo ví) totiž vyústila v desku, která není ani taková, ani maková a spíš než co jiného je to beztvarý kočkopes bez vlastního ksichtu. Na poctivý industrial je to malý nářez a chybí tomu přitažlivá odlidštěnost, k dobré gotice to má daleko díky zoufalému nedostatku podmanivé, ale přitom ne kýčovité atmosféry (když o tom tak přemýšlím tak vlastně jakékoli atmosféry) a prakticky neškodná metalová složka je tu jen tak do počtu. Co zbývá? Krapet uchcané melodie, které asi měly s gothic/industrial/metalovým “zlem” všude okolo kontrastovat. To se však neděje už jenom proto, že okolo žádné zlo není, a pokud ano, tak se projevuje jen v náznacích na samém začátku desky. Všechno to splývá na jednu hromadu a ta se jen s drobnými obměnami posouvá skladbu po skladbě kupředu. A že je to dost útrpná pouť. I když to zpočátku nezní zle, velmi záhy se dostaví nepříjemná otrávenost a jelikož se na celé ploše alba prakticky není čeho chytit a už vůbec na co těšit, dříve nebo později se z poslechu stává bohapusté šmikání metru. Celé je to ještě markantnější kvůli pětapadesátiminutové stopáži. Při vší úctě, tenhle materiál by utáhl sotva dvacetiminutové EP, jenže na bezmála trojnásobné ploše selhává v plném rozsahu a nechává tak spolehlivě zaniknout všechno dobré, co je na něm k nalezení.

Ano, i když to tak nevypadá, “Rosenkreuzer” má své světlé momenty. Není jich sice moc, ale jsou jediným důvodem, proč tuhle desku rovnou nespláchnout do hajzlu. Občas je to celkem fajn riff, jindy zase chytlavá melodie nebo nějak přitažlivě ztvárněný sampl a na poměry desky ostře industrial metalová poloha, která se projevuje zejména v úvodních skladbách, také není k zahození. Tu a tam se zkrátka urodí a člověk si občas i trochu poklepe do rytmu, ale faktem zůstává, že ani tyto světlé momenty nejsou kdovíjak světoborné a fungují jen a pouze v reálném čase. Za celou dobu, co “Rosenkreuzer” poslouchám, mi totiž v paměti neutkvěl jediný motiv. Tedy, je pravda, že španělsky nazpívaný song “Entre dos Tierras” z té záplavy obligátní němčiny zákonitě vyčnívá a patří k tomu nejlepšímu, co se na desce nachází, ale pořád to není žádná velká sláva. A hlavě – je to jedna skladba ze třinácti. Co to znamená, je asi všem jasné.

Album “Rosenkreuzer” je přesně ten druh desky, u které si říkáte, že to není vyložená blbost, že to vlastně jde poslouchat naprosto bez rizika a že to dokonce občas má trochu něco do sebe. Jeho problém ale spočívá v tom, že nabízí jen zoufale malé množství důvodů, proč ho upřednostnit před prakticky čímkoli jiným. Takhle jde o dost bezzubý a neškodný materiál, který může posloužit jako obstojná kulisa, ale v současné podobě na vyšší mety prostě nemá. Osekat desku tak o polovinu skladeb a všechen balast, kterého se docela urodilo, hodnotil bych klidně až o bod a půl výše, ale takhle je mi líto. Na rovinu se přiznám, že jsem “Rosenkreuzer” poslouchal jen kvůli recenzi a v době, kdy čtete tyhle řádky už mi na disku místo rozhodně nezabírá. Takže asi tak.


Další názory:

“Rosenkreuzer” je přesně ten druh alba, po jehož poslechu si řeknu, že bych udělal mnohem lépe, kdybych si to býval vůbec nepouštěl a radši šel poslouchat, jak venku roste tráva, protože i to by asi bylo záživnější… dobrá, to jsem trochu přehnal, protože to úplně nejhorší a nejšpatnější dno Unzucht přece jenom nehrají, ale podstatu – tedy že ta deska stojí i tak za prd – jste jistě správně pochopili. Já proti gotické muzice v principu rozhodně nic nemám, spíš naopak. Nicméně podobná hudba a vlastně celá tahle subkultura má ten problém, že staví na obrovském kýči, což samozřejmě není a priori špatně (ostatně, to samé do jisté míry platí i o podstatné části metalového spektra), svým způsobem to jisté kouzlo má, ale o to citlivěji se s tím kýčem musí umět pracovat, aby z toho nevznikla blbost. Někdo to dokáže, někdo prostě ne, přičemž Unzucht – jak už jistě správně tušíte – jsou příkladem těch, kdo to moc nezvládá. Nechci samozřejmě kapele křivdit a dělat z německé čtveřice bandu nýmandů, třeba to bylo na minulých nahrávkách lepší, ale co se týče konkrétně “Rosenkreuzer”, tak tohle album mě diplomaticky řečeno příliš nepřesvědčilo o tom, že bych měl od Unzucht zkoušet poslouchat cokoliv dalšího… spíš mě přesvědčuje o tom, abych se od tohohle jména držel dál.

Na desce jsem totiž našel jen kopu nudy a nic moc dalšího. Rocková složka je bezzubá, rytmika nezáživná a bez nápadu, jedině elektronika sem tam omylem vykoukne s nějakým ne úplně blbým nápadem, ale je to fakt jen občas a ani když se to objeví, nepomůže to k nějakému výraznějšímu vylepšení dojmu. Vokál samozřejmě musí být hlubší a pseudo temný… takové nepsané pravidlo gotické hudby, které skoro všichni povinně dodržují. Skladatelská stránka prostě neexceluje a většina písniček si jen tak prosviští kolem a člověk si ani nevšimne, že tu vlastně něco hrálo, a když se na poslech vysloveně soustředí, akorát se přesvědčí o tom, že nevnímat to byla ta lepší varianta. A když už se objeví nějaký song, jenž posluchače z letargie vytrhne, rozhodně to neznamená, že by automaticky šlo o něco dobrého, protože některé kusy zaujmou tím, jak jsou nepovedené. To je případ třeba rozjuchané “Entre dos Tierras”, jež mi na rozdíl od kolegy přijde strašná a španělština zde na mě nevím proč působí spíš samoúčelně, nebo hodně nepovedné vykrádačky Rammstein v podobě “Angst”, kde Unzucht vyznívají dost úsměvně. Jediný světlý bod vidím v docela chytlavé písničce “Der Versuch zu leben”, což sice také není nějaký zvláštní zázrak, ale oproti zbytku je docela v pohodě. Jinak mi ovšem “Rosenkreuzer” přijde jako album nedobré a vyloženě zbytečné, čemuž také odpovídá výsledné hodnocení. Jasně, určitě existuje ještě horší muzika, to nepopírám, ale to není důvod k pochvale…
H.