Archiv štítku: DEU

Německo

Endstille – Infektion 1813

Endstille - Infektion 1813
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.5.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Anomie
02. Trenchgoat
03. Bloody H (The Hurt-Gene)
04. The Deepest Place on Earth
05. When Kathaaria Falls
06. Satanarchie
07. World Aflame
08. Wrecked
09. Endstille (Völkerschlächter)

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Spousta lidí tvrdí, že Endstille dosáhli svého vrcholu s albem “Navigator” a následující nahrávky už jsou jen jeho kopírky, jejichž kvalita se povážlivě snižuje. S tím by se mohlo i nemuselo souhlasit. Kvalita jednotlivých alb je samozřejmě čistě o subjektivním pocitu (a ne vždy o tom rozhoduje rozhoduje pouze samotný materiál – když uslyšíte sebelepší album ve špatné náladě, klidně si na něj můžete vypěstovat zdánlivě bezpředmětnou averzi), tudíž tuto otázku ještě na chvíli odložíme. Co se však týče hudebního progresu, s tím bych do jisté míry i souhlasil, neboť Endstille svou tvorbu opravdu zrovna moc neposunují a není moc velký problém si písničky z jednotlivých fošen mezi sebou zaměnit, jen bych to poopravil, že to neplatí až od “Navigator” (ten byl pro kapelu přelomový spíše v tom, že se díky němu Endstille dostali opravdu do širokého povědomí black metalové scény), ale v podstatě už od počátků skupiny. To vše do puntíku platí i o čerstvé novince “Infektion 1813”, a to i přes citlivou změnu na postu frontmana, kde Iblise nahradil Zingultus.

Teď už ovšem záleží na samotném posluchači, jak se k tomu postaví. Pokud vám nevadí fakt, že nedostanete nic nového, že “Infektion 1813” ničím velkým nepřekvapí a že dostanete na poměry Endstille standardně dobré album (za předpokladu, že znáte starší věci), pak směle do toho, “Infektion 1813” se vám bude líbit stejně jako předcházející desky. Pokud se vám ale produkce Endstille začala pomalu zajídat už na předcházejícím “Verführer”, asi uděláte lépe, když se poškrábete na bradě a půjdete se poohlídnout po ničem jiném. Poslechem nic nezkazíte, ale na druhou stranu, pokud rádi zkoušíte něco nového, asi by bylo zbytečné věnovat se placce, o které už předem tak nějak víte, jak bude znít.

To bychom za sebou měli tu část recenze, která patřila zasvěcencům do tvorby Endstille. Teď se však pojďme věnovat tobě, milý čtenáři, který s těmito germánskými rarachy doposud nemáš zkušeností. Zdali se ti Endstille budou líbit záleží převážně na tom, jestli (a jak moc) ti šmakuje black metalová pečínka. Ano, Endstille jsou černý kov jak poleno, navíc s válečnou tématikou, avšak netřeba se obávat nějaké garáže. Pravda, takové nechutnosti jako klávesy v jejich muzice nemají místo, všechno řežou v základní sestavě tří nástrojů a zpěvu, ale nebojí se melodií, což se v konečném důsledku ukazuje jako jedna ze zásadních věcí. Zvuk je navíc konkrétně na “Infektion 1813” navíc dynamický a čistý jako průstřel hlavy. Na první pohled se sice kapela tváří maximálně nekompromisně a ortodoxně, čemuž napovídají nejen fotky, ale i zcela záměrný výběr těch zběsilejších songů pro klipy, nic však není až tak moc žhavé. Nechci tím říct, že by si Endstille hráli na něco, co nejsou, to ne, je to samozřejmě klepec, jemuž vládne takřka neustávající zápřah kopákové artilerie, ale v podstatě v každé skladbě se ukáží i ony zmiňované melodie a záchytné body pro posluchače (rozuměj pasáže, které není problém si zapamatovat). Právě díky tomu jsou dle mého skromného názoru Endstille vhodnou krmí i pro neortodoxního posluchače black metalu.

Ohledně těch melodií – nejpatrnější je to jednoznačně ve skvělé závěrečné desetiminutovce “Endstille (Völkerschlächter)”, která plyne v neměnném středním tempu po celou svou délku. Já osobně mám podobné monotónní záležitosti s dlouhou stopáží (a že deset minut ještě není tak přehnaných) v oblibě, takže asi nebude překvapení, že mi právě tato kompozice na závěr “Infektion 1813” přijde jako výtečné vyvrcholení, které předchozím 35 minutám nasazuje korunu. To však samozřejmě neznamená, že by v písních před “Endstille (Völkerschlächter)” nebylo co poslouchat. Nedá se ale podle mě vyzdvihnout jedna konkrétní píseň. Všechny jedou více či méně v jednom stylu, aniž by mezi sebou splývaly v jednu nicneříkající kouli.

Jedinou, ale zato podstatnou vadou na kráse “Infektion 1813” tak zůstává v prvních odstavcích zmiňovaný fakt, že rozdíl mezi jednotlivými alby Endstille je patrný hlavně ve zvuku a v produkci (“Infektion 1813” má jednoznačně nejčistší zvuk), nikoliv však ve stylu komponování. Jak nám ale velí jedno provařené pořekadlo, všechno stinné má i svou světlou stránku. Z určitého úhlu pohledu by se to dalo brát jako pozitivum, že se Endstille drží toho svého a člověk si tak může být jistý tím, co dostane, a také tím, že to dostane v odpovídající kvalitě a provedení. Suma sumárum, “Infektion 1813” rozhodně není špatnou věcí. Mně se líbí, baví mě. Je to dobrá muzika, která na nějaký čas člověka určitě zaměstná. Navíc, i když se to tak může z dálky zdát, Endstille se na “Infektion 1813” nepředstavují jako kapela určená jen ortodoxním šílencům, ale jako formace, jež může bez problému chutnat i lidem, kteří si daný žánr pouštějí spíše rekreačně. A ano, je to především díky onomu čistšímu zvuku. Jiné skupiny by to mohlo položit (a že už takové případy nastaly), Endstille to však nijak neuškodilo.

V konečném součtu všech pro a proti uděluji “Infektion 1813” silnou sedmičku a na úplný závěr se loučím zopakováním toho, že jde z mého pohledu o dobrou věc.


Atari Teenage Riot – Is This Hyperreal?

Atari Teenage Riot - Is This Hyperreal?
Země: Německo
Žánr: digital hardcore
Datum vydání: 7.6.2011
Label: The Hellish Vortex

Tracklist:
01. Activate!
02. Blood in My Eyes
03. Black Flags
04. Is This Hyperreal?
05. Codebreaker
06. Shadow Identity
07. Re-Arrange Your Synapses
08. Digital Decay
09. The Only Slight Glimmer of Hope
10. Collapse of History

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Seda – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Atari Teenage Riot jsou na elektronické scéně bezesporu pojem a patří mezi průkopníky tvrdé elektroniky. S jejich jménem se pojí základy subžánru digital hardcore, ale mají rovněž výrazný pojem na vývoji celého techna. Jejich tři desky z 90. let patří zaslouženě mezi pilíře svého stylu. Začátkem nového tisíciletí se však skupina po rozkladu sestavy stahuje do ústraní, kde pomalu končí svou činnost… což trvalo až do roku 2010, kdy Atari Teenage Riot začali opět koncertovat. A teď, v polovině roku 2011, stvrzují svůj návrat čtvrtou dlouhohrající deskou “Is This Hyperreal?”, jíž se teď trochu mrkneme na zubní protézu…

Na začátek se vám musím přiznat, že na elektronickou muziku nejsem žádný velký odborník, takže neočekávejte nějaké extrémně profesionální rozbory (i když samozřejmě mám pár svých oblíbenců, ale ty by se přece jenom dali spočítat na prstech jedné ruky). “Is This Hyperreal?” je vlastně první deska svého druhu, na níž píšu recenzi, tudíž je to vlastně takové odpanění (smích). Ale což, všechno je jednou poprvé. Ale proč o tom mluvím… kdyby sem čistě náhodou zavítal nějaký expert na daný žánr, nechť mě kamenuje pouze s citem…

S nadsázkou bychom mohli říct, že Atari Teenage Riot produkují peklo hnané přes počítač, ačkoliv se mi zdá, že novinka není takový bordel (v tom dobrém slova smyslu) jako starší počiny. To ovšem neznamená, že některé pecky na “Is This Hyperreal?” nejsou brutální buchary – jmenuje například hned první “Activate!” nebo “Re-Arrange Your Synapses”. Chvílemi je to větší zlo než kdejaká metalová řezačka. Ale jak říkám, na starých albech to bylo dle mého skromného názoru ještě o něco znatelnější, nové vály však trumfují především propracovanější strukturou. Jako by Atari Teenage Riot o své hudbě více přemýšleli. Do některých písniček dokonce pronikly znatelné vlivy klidnějšího ambientu, viz titulní “Is This Hyperreal?”. Netvrdím však, že by se z muziky Atari Teenage Riot vytratil onen typický anarcho-punk duch, jímž dýchaly devadesátkové počiny. Minimálně alespoň v textech kapela neuhnula z kdysi nastolené cesty a chrlí kolem sebe kritiku společnosti na všechny strany.

Možná paradoxně se mi však ty méně “bordelové” kousky jeví jako velice povedené. Mezi vrcholy alba patří dle mého názoru hned druhá “Blood in My Eyes”, kterou nebudu nijak moc pitvat vzhledem k tomu, že si jí tu někde okolo můžete pustit v živém provedení (byť, pravda, ne zrovna excelentním – studiová podoba mi sedí více). Výborná je taktéž silně “počítačová” “Digital Decay”, která působí opravdu mechanicky a elektronicky, což je vzhledem k textu jedině dobře. V neposlední řadě bych také vyzdvihl rovněž “Codebreaker”, která zase patří k těm tvrdším věcem. Dopředu ji táhne hlavně hutný techno spodek a brutální refrén.

Z celkového pohledu je “Is This Hyperreal?” určitě povedená věc, alespoň tedy z mého pohledu. Nakolik si stojí čistě na elektronické scéně si jakožto laik přece jenom nedovolím hodnotit, což ovšem nemění nic na faktu, že jde dle mého názoru o poslechu-hodnou záležitost. Minimálně můžu říct alespoň to, že “Is This Hyperreal?” je nahrávka, jež svým starším bratříčkům nedělá ostudu a bez sebemenšího zaváhání dokázala dostát jména Atari Teenage Riot.

Nejsem si jistý, nakolik má tato recenze vůbec význam. Přece jenom si nedělám iluze, že se po dočtení článku všichni velcí, tvrdí, drsní metalisté vrhnou na poslech Atari Teenage Riot. Můžete to tedy brát spíše jako takové ozvláštnění mezi všemi těmi undergroundovými chlívárnami a black metalovými chrastičkami. A kdyby na to přišlo, že byste chtěli menší změnu nejen ve čtení článků, ale i ve svém playlistu… kdo ví, třeba vám to bude šmakovat podobně jako mně. A když ne, alespoň na mě zase jednou budete moct nadávat, co že jsem vám to neporadil za chujovinu (smích).


Další názory:

Když jsem poprvé přišel s Atari Teenage Riot do styku, řekl jsem si: “Co to sakra je?” Na druhý pokus už to znělo ale mnohem líp a znělo to tak dobře, že jsem si sehnal i debutovou desku. Toto album bylo tak výborné, že když jsem zjistil, že Atari Teenage Riot vydají úplnou novinku, byl jsem nadšený. A jak “Is This Hyperreal?” dopadlo? Podle očekávání – paráda. Kapela neztratila nic ze své pořádné energie a síly, která z hudby naprosto vyzařuje. Otevíračka “Activate!” vás prostě nepřinutí stát na jednom místě a nic nedělat. Mou naprosto nejoblíbenější je pátá “Codebreaker”. Ale oni jsou vlastně všechny dobré. Pokud chcete naštvat sousedy, zapněte bedny a volume narvete doprava. Jakákoliv píseň od Atari Teenage Riot skvěle poslouží!
Seda


Aaskereia – Dort, wo das alte Böse ruht

Aaskereia - Dort, wo das alte Böse ruht
Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 18.2.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Die Leichenhexe
02. Die Waldteufel
03. Mein Raum in der Finsterni
04. Winter
05. Pestritt zu Hel
06. Der boshafte Geist
07. Dort, wo das alte Böse ruht
08. Der schwarze Wald
09. Als der Blick erlosch

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Přestože se všeho německého, co jen trochu zavání jakoukoliv formou paganu, bojím jako čert kříže a vyhýbám se tomu obrovským obloukem, občas se přece jenom dá narazit i na něco kvalitního. Víte, jak to chodí… ať už člověk chce nebo nechce, výjimky se prostě vždycky najdou. A ano, právě recenzovaná Aaskereia je tou výjimkou. Nejedná se sice o moc známou záležitost, ale to vůbec nevadí, protože o co míň lidí tyto germánské vlky zná, o to víc je jejich hudba lepší. Stylově se jedná o pohansky laděný black metal, jenž je velice vkusně okořeněn akustickou kytarou. Ta však v případě Aaskereia nemá úlohu pouhého doplňku, ale plnohodnotného nástroje.

Já osobně jsem s Aaskereiou přišel do styku – jak už to tak u podobně skvělých, ale málo známých projektů bývá – čirou náhodou. To ovšem neznamená, že by mi jejich debut “Mit Raben und Wölfen” z roku 2003 naprosto neuhranul. Skupina se tehdy předvedla se syrovou black metalovou nahrávkou, na níž byla černěkovová vichřice umně tlumena hojným využíváním již zmiňované akustické kytary, čistých vokálů a vpravdě epických pasážích se silnou atmosférou.

O rok starší minialbum “Zwischen den Welten…” sice neznělo tak překvapivě, ale na druhou stranu nabídlo kompaktnější, semknutější a vyzrálejší materiál, který vyzníval o něco více black metalověji, ale rozhodně nešel s kvalitou dolů. Od té doby se Aaskereia odmlčela a zavřela se nad ní voda. Když už jsem si pomalu začínal myslet, že kapela odumřela nadobro, objevilo se po sedmi letech vzduchoprázdna konečně druhé velké album “Dort, wo das alte Böse ruht”. To vyšlo 18. února letošního roku, což v překladu znamená, že recenze přichází trošku s křížkem po funuse, ale jak se říká – lepší pozdě než vůbec, zvláště když to skoro nikdo nezná. Tak pojďme na to…

“Dort, wo das alte Böse ruht” má svým vyzněním rozhodně blíže k “Zwischen den Welten…”, čili zní oproti debutu mnohem dospěleji a řekněme, že ne tak “naivně”, i když právě ta “naivita” byla jednou z nejsilnějších věcí “Mit Raben und Wölfen”. Ale podle mého názoru je to lepší takto, než aby Aaskereia vydávala dvě na chlup stejné desky pod dvěma názvy. “Dort, wo das alte Böse ruht” má mnohem blíže klasickému pojetí black metalu – například o úvodní “Die Leichenhexe” to platí tak moc, až jsem se na první poslech lekl, jestli Aaskereia na to, co jsem měl na téhle kapele rád, nerezignovala. Naštěstí alespoň skromné brnkání akustické kytary, ozývající se čas od času v pozadí, člověka trochu uklidní. Oproti tomu “Die Waldteufel” zní díky vysokému čistému vokálu hned ze začátku mnohem typičtěji. Takovým předělem na albu je čtvrtá, čistě akustická instrumentálka “Winter”. Po ní už tolik žádaná akustika dostává větší prostor, v některých případech dokonce i pomalu přebírá vůdčí úlohu nad kytarami elektrickými, viz taková “Der boshafte Geist”.

Závěr “Dort, wo das alte Böse ruht” se nese v duchu tří pro Aaskereiu netradičně dlouhých skladeb. Úplně závěrečná dvanáctiminutovka “Als der Blick erlosch” je s přehledem tou nejdelší kompozicí, jakou kdy skupina stvořila. Všechny tři se v průběhu několikrát přelévají z pomalých klidných pasáží do black metalové bouře a zpět a všechny nabízí výtečné epické momenty se silnou atmosférou. Zvláště již zmiňovaná poslední “Als der Blick erlosch” je opravdu skvělá; jako by v celé své délce shrnovala vše, co skupina předvedla v uplynulých více jak 40 minutách a ještě k tomu přidala něco málo navíc – jemné housle. Minimálně tahle skladba je opravdovou lahůdkou.

Aaskereia - Dort, wo das alte Böse ruht

Něco mi napovídá, že dřív než tuto recenzi ukončím, musím říct minimálně ještě jednu věc. A jak tak o tom přemýšlím, možná jsem to měl vybalit hned na začátku – je to odpověď na otázku, jestli je “Dort, wo das alte Böse ruht” vlastně dobrá deska. A ona odpověď je vlastně hodně lehká – ano, jde o velmi dobrou věc. I přes docela výraznou změnu vyznění oproti debutu je “Dort, wo das alte Böse ruht” opravdu dobré. Zní komplexněji, sevřeněji, ale dokáže si zachovat ducha předchozí tvorby. Nabízí skvělou epickou atmosférou, ale pořád vyznívá dostatečně podzemně. Sice mi chvíli trvalo si na inovovaný sound zvyknout, ale po dostatečném naposlouchání mohu říct jen to, že jde o velice kvalitní nahrávku, která mne baví. Čekání bylo sice opravdu dlouhé, ale rozhodně se vyplatilo. I pokud máte nedůvěru k undergroundovým black metalovým projektům, věřte mi, že některé za poslech určitě stojí – a Aaskereia je rozhodně jedním z nich.


Sons of Seasons – Magnisphyricon

Sons of Seasons - Magnisphyricon
Země: Německo
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 1.4.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Magnisphyricon: Temperance
02. Bubonic Waltz
03. Soul Symmetry
04. Sanctuary
05. Casus Belli I: Guilt’s Mirror
06. Magnisphyricon: Adjustement
07. Into the Void
08. A Nightbird’s Gospel
09. Tales of Greed
10. Lilith
11. Casus Belli II: Necrologue to the Unborn
12. Magnisphyricon: The Aeon
13. 1413
14. Yesteryears

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Poslední dobou začínám podléhat dojmu, že jsem v minulém životě provedl šéfredaktorovi něco moc ošklivého a on se mi teď všemožně mstí skrze recenze a “Magnisphyricon” není výjimka. Sotva jsem se dostal z období, kdy jsem nekriticky žral všechno, co power nebo symphonic metalem jen trochu zavánělo, a následně většinu těchto žánrů zavrhl, dostanu na recenzi kapelu, která kombinuje obé, navíc prý s progresivním nádechem. Bingo, z progresu poslouchám kapel méně než málo… Je tu však jedna věc, jež podnítila moji zvědavost a donutila mě se do novinky Sons of Seasons pustit. Ta “věc” se jmenuje Oliver Palotai a těm sečtělejším už možná svítá – krom toho, že randí s rusovlasou krasavicí Simone Simons (která na albu mimochodem hostuje, to jsou ale náhodičky…), jen tak bokem obsluhuje klávesy v nejlepší power metalové kapele současnosti, tedy v Kamelot, a to už něco znamená. Ale dost už pozitivních i negativních předsudků, jde se hodnotit!

Když jsem si “Magnisphyricon” pustil poprvé, moc jsem ho nechápal, ale jedno mi bylo jasné od začátku. Tuhle kapelu netvoří žádní amatéři. Muzikantské schopnosti hráčů z hudby číší měrou skutečně nebývalou a je to poznat na první poslech, což se nestává často. Týká se to i zpěváka Henninga Basseho, jehož hlasový projev se posluchači zasekne do hlavy a alespoň v mém případě platí, že kdykoli si vzpomenu na Sons of Seasons, první asociací je právě pěvcův chraplák, který se zhlubokého řvaní umí vyklenout do mocných výšek s elegancí zcela nedbalou.

Hudba samotná je však oříšek, k jehož dokonalému rozlousknutí je buď potřeba větší kapacita/zkušenost/whatever, než kterou disponuje moje maličkost, nebo to prostě není zas taková sláva, jak jsem občas zaslechl. K tomuto hodnocení mě vede několik důvodů. Předně se nemůžu zbavit dojmu, že ač všechny nástroje hrají skvěle, nehrají spolu nebo dokonce každý hraje něco jiného. Vidím za tím snahu o dosažení mnohovrstevného zvuku, v němž by byla radost hledat další a další skryté linky a melodie. Namísto toho však došlo k dojmu akustické přeplácanosti. I když to z not možná dává smysl, občasné disharmonie (pozor, proti disharmoniím nemám a priori vůbec nic, akorát musí být provedené dobře!), kde se nástrojová “sóla” spíše perou, než aby se doplňovala, tvoří dost problematický prvek, který alespoň na mě působí rušivě až odpudivě. Stručně řečeno – méně je někdy více.

Můj další argument vyzní s přihlédnutím k předchozímu odstavci asi směšně nebo naprosto nesmyslně (sám se tomu divím), ale nemůžu si pomoct. Občas mi totiž přijde, že jsou některé melodie a riffy trochu bez nápadu, odfláknuté. Krom toho kytary zde povětšinou netvoří melodii, ale naopak občas až do zblbnutí udržují monotónní hladinu. A uznejte sami, když se protrpíte od pasáže, jež vás vytáčí svou přeplácaností k pasáži, která dosahuje toho samého skrze absenci vlastního ksichtu, to vše podloženo kytarovou linkou, která je všechno, jen ne melodicky rozmanitá, není to jaksi ono.

Je mi jasné, že pokud jste recenzi dočetli až sem, začínáte vážně pochybovat o smyslu dalšího čtení a naopak přestáváte pochybovat, jestli si “Magnisphyricon” poslechnout či nikoli. Vězte ale, že není zas tak zle, jak to doposud vypadalo. Nehodlám tu samozřejmě popírat zápory, které jsem vypsal výše, ale uvést jejich roli na pravou míru kapele rozhodně dlužím. Věc se má tak, že se ve většině skladeb naleznou nejen dobré, ale také skutečně výborné momenty, na jejichž kvality může většina konkurence leda tak tiše zírat, a to z velmi uctivé vzdálenosti. Veškeré klady pak krystalizují do podoby dvou skladeb, na nichž neshledávám zhola nic odsouzeníhodného a které tvoří bez debat do nebes čnící vrcholy alba. Songy “A Nightbird’s Gospel” a “1413” jsou totiž skutečná mistrovská díla a bez okolků je upřednostním jak před zbytkem alba, tak před plejádou konkurenčních počinů…

Kdyby celé album dosahovalo kvalit “A Nightbird’s Gospel” a “1413”, výsledné hodnocení by rozhodně nešlo níž než na 9,5/10, leč není tomu tak. Hodnotit album, jehož stopáž činí něco přes hodinu a šest minut navrch, podle dvou skladeb prostě nejde. Když ale “Magnisphyriconu” přičtu ke cti pár slušných skladeb a všechny ty výborné, byť ojedinělé momenty, co jsou k nalezení napříč celým albem, najednou je z propadáku celkem obstojně hodnocené album. Ale co s ním taky, když mi i přes takřka neustálý dojem prudy a přemáhání přijde mnohem lepší než většina současné symphonic/power metalové produkce…


Kromlek – Finis terræ

Kromlek - Finis terræ
Země: Německo
Žánr: pagan / folk metal
Datum vydání: 8.4.2011
Label: Trollzorn Records

Tracklist:
01. Iron Age Prelude
02. Nekropolis’ Fall
03. Angrlióð
04. The Cocoon
05. Mantikor
06. Manjushri aus mir
07. Moritvrvs immortalis
08. Ad Rvbiconem
09. Bastion
10. Creation’s Crowning Glory
11. Metropolian Roots
12. Egophaneia
13. Finis terræ

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook

Nevím jak vám, ale mně z hudebního spojení německý pagan metal přímo naskakují osypky. Nemám samozřejmě nic proti německému metalu obecně – kdyby ho nebylo, byla by scéna ochuzena o spoustu skvělé muziky – ale zrovna v pohanské odnoži tvoří Němci s prominutím sračky. Všechno souvisí se vším. Německo je největší trh, tudíž nejvíce masírovaný reklamou (kdo si myslí, že tohle se v “undergroundovém” metalu neděje, měl by si sundat klapky z očí), a když před několika lety praskl boom s jakoukoliv folk/pagan/viking hudbou, na níž Němci-jódlováci s chutí slyší a na níž s chutí sypou penízky ze šrajtoflí, není divu, že právě v Německu se objevilo tak obrovské množství skupin tohoto žánru. Jedna jako druhá, x-tá kopírka x-tého plagiátu; desítky, ne-li stovky kapel, mezi nimiž není rozdíl a které se nedají takřka poslouchat. Všechny znějí stejně jako Equilibrium nebo Varg – abychom jmenovali ty nejznámější – kteří rovněž stojí za velké prdlačky…

Tak, a teď jistě spousta z vás očekává, že vybalím to svoje pověstné “výjimka potvrzuje pravidlo a tou výjimkou jsou právě recenzovaní Kromlek“. Nemáte pravdu. Kromlek je úplně stejná blbost jako všechny ostatní smečky téhle rádoby scény, z níž je každému soudnému znalci pořádného pohanského metalu na blití. Možná vás napadne, proč se právě Kromlek mají ze všech těch vidláků dočkat exemplárního potrestání recenzí? Řeknu vám, že vlastně ani nevím… někdo to prostě odnést musí. Možná to bude tím, že díky jedné slušné “hymně” “Strandhagg Pt. I” (kterou skupina jakožto svůj jediný pořádný song velice prozřetelně umístila na obě předchozí alba a osobně se docela divím, že není i na tom třetím) jsem Kromlek až doteď neměl zaškatulkované jako až tak hroznou kapelu, takže snad to bude tohle, proč jsem si “Finis terræ” vůbec sháněl. Jak to tak ale poslouchám, měl jsem si to radši odpustit.

Ani vám tak nějak nedokážu prostě říct, co je na “Finis terræ” vlastně špatně. Ono se přímo nabízí říct “všechno”, jenže to by mi nejspíš neprošlo a navíc to ani psát nechci. Vystižněji to snad ale říct nejde. Prostě pustím a slyším, že to stojí za jeden velký exkrement. Nad zoufalým nedostatkem originality bych ještě jakž takž dokázal s menším sebezapřením přihmouřit oči, ale fakt, že album je hudebně naprosto prázdné, už odpustit nelze. Že se nejedná o nic originálního bych ještě přes srdce dokázal přenést, ale to by “Finis terræ” muselo alespoň něčím promlouvat, což se neděje. Stačí vzpomenout třeba včera recenzované Dodsferd, kteří taktéž nepředvádějí žádné hudební vizionářství, přesto bych jejich alba zdaleka neoznačil za hudebně prázdná. Pokus o jakýsi rádoby pohanský nádech možná bude stačit trendovým Němcům, ne však mně. Kolovrátkovité riffy, bicí, zpěvy, klávesy – všechno nasekáno přesně dle potřeb a žádostí trendových “folk” metalových fans. Výsledkem je stokrát překydaný hnůj.

Trochu jsem na “Finis terræ” nepochopil jednu věc – pokus o transformaci z lesních mužíků do čehosi jen těžko identifikovatelného. Shozeny byly zvířecí kožíšky a červené barvičky, na jejichž místo nastoupily industriálně působící budovy na obalu. Kromlek sami sebe začali označovat jako “městský pohanský metal”, což se mně osobně jeví jako totální blbost. Možná by se dalo říct, že se skupina snaží alespoň o jakýs takýs posun… kdyby nějaký byl. Pár klávesových rejstříků à la Dark Tranquillity působí v kombinaci s onou debilní německou paganovinou jako absolutní chujovina. Kdyby to rovnou hodili do industriálu, řekl bych dobře, alespoň se snaží se někam dostat, pořád hledají to nejlepší výrazivo, ale nic takového se neděje a výsledek zní strašně nedodělaně, nedotaženě, polovičatě. Onen “progres” zní spíš jakože kapela vlastně ani neví, co chce. Na druhou stranu se Kromlek povedl celkem husarský kousek – skloubili dohromady totální blitku, že by to vola nenapadlo, a pořád to zní neoriginálně.

Kromlek

Pokud se to někomu líbí, tak se omlouvám, ale mám-li mluvit sám za sebe, v životě si tohle už dobrovolně nepustím. Vždycky každému na potkání vykládám, ať nechlastá a ušetřené peníze radši vrazí do originálních alb, jelikož je to hodnotnější (člověk se opije, vybleje a vystřízliví, zatímco CDčko mu zůstane). Ale v případě “Finis terræ” se běžte radši ožrat – bude to užitečnější, nebude to taková ztráta času a bude vás to na rozdíl od poslechu novinky Kromlek bavit. Jestli chcete pořádný pagan/viking/black, sežeňte si radši nové desky Irů Primordial a Norů Helheim!


Leaves’ Eyes – Meredead

Leaves' Eyes - Meredead
Země: Německo
Žánr: symphonic / folk metal
Datum vydání: 22.4.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Spirits’ Masquerade
02. Étaín
03. Velvet Heart
04. Kråkevisa
05. To France [Mike Oldfield cover]
06. Meredead
07. Sigrlinn
08. Mine tåror er ei grimme
09. Empty Horizon
10. Veritas
11. Nystev
12. Tell-Tale Eyes

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jak nám velí známé přísloví, kujme železo, dokud je žhavé. Německé formaci Leaves’ Eyes v čele s norskou zpěvačkou Liv Kristine Espenæs Krull evidentně toto pořekadlo není cizí, neboť se jím evidentně řídí. Jejich jméno za poslední roky stále roste, tudíž není moc s podivem, že tentokrát nemuseli příznivci jejich tvorby čekat na nový dlouhohrající materiál čtyři roky, jak tomu bylo u poslední “Njord”, ale pouze poloviční dobu, než se na trhu objevila novinka “Meredead”. S podivem už by však mohl být fakt, že Leaves’ Eyes se za tuto poloviční dobu povedlo stvořit skladby o poznání silnější než ty, které se vyskytovaly na “Njord”. Jakto? Čtěte dále, přece vám to nevykecám hned v prvním odstavci (smích).

“Kýč.” Přesně tímhle slovem začínala kdysi dávno moje recenze na “Njord” (ne že bych si to pamatoval – jsem od přírody rozeným sklerotikem – ale dohledal jsem si to…). “Meredead” je dle mého skromného názoru určitě lepší v tom, že se oné kýčovitosti či cukrkandlového vyznění – říkejte si tomu, jak chcete – dokázali když ne zbavit, tak je alespoň usměrnit do snesitelných mezí. Nebo spíše patřičných mezí, to zní lépe, protože, věřte tomu nebo ne, na “Meredead” je to právě ta pohádkovost, která Leaves’ Eyes tentokrát opravdu hraje do karet a která je jednou z neinteresantnějších věcí nahrávky. Výsledkem sice stále jsou sladké melodie, ale ne přeslazené – a v tom je obrovský rozdíl.

“Meredead” však ohromně těží ještě z jedné věci, jež je podle mne v tomto případě doslova trefou do černého prostředku terče – je to neustále narůstající vliv keltského folku v muzice Leaves’ Eyes. Přeskočme teď obligátní povídání o vývoji skupiny, jelikož ten progres je tentokrát tak výrazný a nepřeslechnutelný, že snad o něm nemá ani cenu mluvit; nelze však nezmínit, že ona kombinace keltského folku a gotického metalu, od Leaves’ Eyes ne zrovna vyloženě očekávaná, opravdu funguje. Sám se vlastně divím jak moc. Na druhou stranu, a to je skupině nutné přičíst k dobru, je tento prvek podáván stylem, že méně je někdy více, což se, jak lze z výsledku pěkně slyšet, velice povedlo. Myslím, že nebudu vypouštět jakékoliv bludy, když řeknu, že právě tohle je na “Meredead” to nejzábavnější (čímž nemám na mysli, že je to vtipné, nýbrž že to baví). Jak jinak si lze vysvětlit, že právě skladby, v nichž je ona keltská složka nejvýraznější, jsou v podstatě ve všech případech vrcholy desky. Na mysli mám písně jako “Kråkevisa”, “Sigrlinn” nebo “Nystev” (zrovna ta je má oblíbená, pokud to chcete vědět). Jen mi přijde docela zajímavé, že první a třetí zmiňovaná skladba je v obou případech předělená norská lidovka, přičemž, nemůžu si pomoct, mi to moc norsky nezní. Ale důležitější než pitvání se v takovýchto detailech je fakt, že je to po čertech dobré.

Další věc, která mne osobně na “Meredead” velice zaujala, souvisí s mojí nechutí k pomalým písničkám v gothic metalu, neboť v naprosto drtivé většině případů jsou z mého pohledu přespříliš přeslazené. Leaves’ Eyes se však tentokrát povedlo stvořit takového kusy způsobem (a že těch pomalejších je většina), že ani takový oprsklý škarohlíd jako já nemůže moc co ceknout. Kromě již zmíněné “Sigrlinn”, v níž se zřejmě nejvíce ozývá growling Alexandera Krulla, který tentokrát nedostal moc prostoru, bych v tomto ohledu vyzdvihl možná překvapivě závěrečnou akustickou pohodovku “Tell-Tale Eyes”. Naprosto skvělá je rovněž mezihra “Veritas”, kterou bych si nechal líbit bez problému delší.

Nejvíce problematickou položkou nahrávky tak paradoxně zůstává její první singl – předělávka “To France” od Mikea Oldfielda. I když se oprostím od své nechuti k předělaným skladbám (možná jsem divný, ale já když si pustím kupříkladu album Leaves’ Eyes, chci poslouchat Leaves’ Eyes, ne covery; stejně tak na koncertech dávám přednost vlastním skladbám; překopávky jsou až na naprosto ojedinělé výjimky záležitostí, která mě spíše irituje), pořád musím “To France” jako jeden z nejméně záživných momentů “Meredead”. Ne, neříkám, že je to nějaký extrémní průser a že se to nedá vůbec poslouchat, ale to je dáno kvalitami samotné písně, ne tím, že by ji Leaves’ Eyes nějakým skvělým způsobem předělali. Že je originál o 100% lepší, snad ani nemusím dodávat. Ostatně si názor můžete udělat v přiloženém videu.

I přesto je “Meredead” jako celek mnohem lepším počinem, než bylo poslední “Njord” (vysvětlí mi někdo, co jsem to tenkrát hulil, že jsem tomu mohl dát 7/10? Tak 5,5 bodů, maximálně 6, když přivřu obě oči, uši, nosní dírky i řitní otvor). Dovolím si dokonce tvrdit, že “Meredead” je nejspíše ta nejlepší kolekce, kterou Leaves’ Eyes vydali od skvělého debutu “Lovelorn” z roku 2004. Není to vůbec špatné, právě naopak – na novinku Leaves’ Eyes jsem se díval spíše skepticky a očekával jsem spíše další dávku sladkobolných cajdáků. Proto jsem výsledek vcelku příjemně překvapen.


Další názory:

Zprávy o blížícím se albu Leaves’ Eyes mě celou dobu nechávaly naprosto chladným. I přes osvěžující vystoupení na loňském Metalfestu jsem totiž nečekal nic jiného než chytlavý, ale po delší době značně nudící “Njord” v2.0. H., budiž pochválen, mě však ukecal, abych “Meredead” věnoval nějaký ten čas, a když jsem se k tomu nakonec z nudy dokopal, zůstal jsem sedět s otevřenou pusou. Novinka si sice uchovává znaky pro kapelu typické, ale zároveň zní úplně jinak než její předchůdce, zmíněný “Njord”. Ústřední skladatelské a manželské duo totiž protentokrát značně upozadilo metalovou složku ve prospěch té folkové a s odstupem musím říct, že je to to nejlepší, čeho se mohli dopustit. Výsledkem je tak mimořádně klidná, přesto emotivní a nebojím se říct krásná deska, která donutí nejednoho pochybovače uznale pozdvihnout obočí…
Ježura


Debauchery – Germany’s Next Death Metal

Debauchery - Germany's Next Death Metal
Země: Německo
Žánr: death metal
Datum vydání: 25.3.2011
Label: AFM Records

Hodnocení:
H. – 7/10
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook

A věřili byste, že já jsem se na novinku Debauchery docela těšil? Byl jsem především opravdu zvědavý, s čím kapela přijde po minulém počinu “Rockers & War”, který byl v rámci jejich tvorby velice pozoruhodný. Debauchery tenkrát nahráli nesourodý materiál, rozdělený na dvě poloviny. Druhá byla chytlavým rock’n’rollem s growlingem, ale ta první nabídla drtivý death metal, kde se v některých skladbách objevily opravdu výtečné epické klávesy, díky nimž zněl výsledek až nečekaně dobře. Kupříkladu taková “Wolves of the North”, to je opravdová bomba a já osobně jsem tajně doufal, že by Debauchery na dalším albu mohli pokračovat právě v tomto stylu. Veliká škoda, že jsem nakonec doufal marně…

Hned první poslech “Germany’s Next Death Metal” ukázal, že “Rockers & War” nebyl nově vytyčený styl Debauchery, ale pouze takový experiment, nebo bychom mohli říct také srandička. Novinka opět ukazuje Debauchery tak, jak si je můžete pamatovat například z alb “Continue to Kill” nebo “Back in Blood” – tj. pořádný death’n’roll jak noha se všemi jeho klady i zápory. Těšit se tedy můžete na střední tempo, hluboký growling, extrémní chytlavost a (a nehledejte v tom ani stopu ironie) jasnou hitovost. No vážně – co song, to jasná tutovka, snadno zapamatovatelná, úderná, chytlavá a náramně šlapavá.

Zatím to nezní špatně, co říkáte? Ale teď nám, milý H., řekni, v čem že je ten háček? Řeknu, a mile rád. Ono totiž to, co bylo napsáno v předchozím odstavci, je vlastně všeho všudy úplně všechno, co “Germany’s Next Death Metal” nabízí. Pokud tedy máte v oblibě nikterak náročnou, zábavnou (někdy doslova) a sakra dobře se poslouchající muziku, je vám tahle fošna šitá přímo na míru, to mi tedy věřte. Ale nedejbože, aby člověk od hudby, kterou poslouchá, čekal něco jen trochu chytřejšího – u Debauchery to rozhodně nehledejte!

Nebudu si tu hrát na nějakého intoše a s klidem vám řeknu, že mám tyhle krví zalité a polonahými děvčicami oblepené Germánce prostě rád, ale to, že jejich hudba je “jenom” zábavná a nic navíc, je prostě fakt, s tím se nedá nic dělat. A jestliže se nějaké náznaky změny v tomto ohledu objevily na první polovině minulé “Rockers & War”, novinka “Germany’s Next Death Metal” je zase odmetla pryč. Na jednu stranu ano, opravdu mě ta placka baví a jako odpočinková záležitost je v podstatě k nezaplacení, mám-li však na ní aplikovat své nároky na dobrou hudbu obecně, čímž mám na mysli onu neustále omílanou “hloubku mezi řádky” (nedávno recenzovaní Blut aus Nord budiž důkazem, jak si to asi představuji, byť jsou žánrově úplně někde jinde, o tom se teď ale nebavíme), hned ty body lezou dolů. Bijte mě, mučte mě, ale já to prostě takto vnímám a z toho důvodu také hodnotím, jak hodnotím. Ale co, čert to vem, vždyť to jsou jen čísla, a když se to tak vezme, sedmičku já stále chápu jako velice dobré hodnocení. Své jsem vám k tomu řekl a jestli si “Germany’s Next Death Metal” seženete a užijete nebo neužijete, to už s prominutím není můj boj.


Další názory:

Debauchery jsem se, ani nevím proč, docela dlouho bránil. Jejich poslech mě nijak nelákal, a proto s nimi mám premiéru až teď. A očekávaní byla překročena a vykouknul na mě skvělě chytlavý death metal. Od začátku mě to chytlo, a kdyby se mi při prvním poslechu nevybila baterka v ipodu (smích) měl bych o dost příjemnější cestu domů. Takhle jsem to musel vše dohnat doma a pouštím si to stále častěji. Mezi mé oblíbené pecky patří zejména “Warmachines at War” a stejnojmenná “Germany’s Next Death Metal”. I když se nejedná o žadný milník hudby, chytlavost a poslouchatelnost mu upřít nelze.
Seda


Obscura – Omnivium

Obscura - Omnivium
Země: Německo
Žánr: progressive / technical death metal
Datum vydání: 29.3.2011
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Septuagint
02. Vortex Omnivium
03. Ocean Gateways
04. Euclidean Elements
05. Prismal Dawn
06. Celestial Spheres
07. Velocity
08. A Transcendental Serenade
09. Aevum

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když jsem poprvé slyšel jméno Obscura, neříkalo mi vůbec nic. Vlastně neznám osobně nikoho, komu by ten zvláštní název něco říkal před rokem 2009. Tato kapela se vynořila zničehonic s albem, které se pro některé (včetně mě) vytáhlo až na album roku. Deska “Cosmogenesis” představila světu technický, progresivní death metal v té nejlepší podobě a vystřelila mladou kapelu tak vysoko, jak jen může tech death metalová kapela být. Instrumentální velmistři, mezi kterými moc nezaostává ani všestranný vokalista, si ale nastavili do budoucna velmi vysokou laťku a nejeden fanoušek se nemohl dočkat, až zjistí, jestli bude vytvořeno další mistrovské dílo, jež se zařadí ke klasikám žánru.

Už na první poslech si každý všimne charakteristického zvuku kapely, kterému velmi přispívá mistrně ovládaná bezpražcová baskytara, posunující tento nástroj na jinou úroveň, nebo dokonalé produkce známé již z předchozích počinů. Na první poslech se také může zdát, že “Omnivium” nabízí stejnou hudbu, jakou známe z “Cosmogenesis”. Troufám si ale říct, že pravda je úplně někde jinde. Novinka se neskutečně liší a je úplně o něčem jiném.

Začnu například u hitovosti a přístupnosti. Zatímco takovou “The Anticosmic Overload” si každý zapamatoval už po několika posleších a byl si ji schopný bez problémů v hlavě přehrát, na novém albu si i po desítce poslechů nebudete pamatovat kromě několika pasáží a záchytných bodů v podstatě nic. Nějaký jednodušší nesoustředěný poslech se rozhodně nekoná, deska vyžaduje trpělivost a absolutní koncentraci. Pecka typu “Incarnated”, u které vás strhne už první riff a až do konce vás nepustí? Ale kdeže. Pro novinku je chytlavost sekundární a je místo toho nabitá techničností a složitými kompozicemi, u kterých nikdy nevíte, co přijde za několik sekund.

Chytlavost se ale nerovná melodičnosti – což je další aspekt, který nacházím velmi podstatným na albu. Sóla a riffy jsou často mnohem melodičtější, než tomu bylo na předchozím počinu – kupříkladu sólo hned v první skladbě “Septuagint” je rychlé, melodické a dokonce v něm harmonicky spolupracují obě kytary. Pecka “Septuagint” má nejen dobré sólo, ale možná je i nejchytlavější, ale zároveň nejreprezentativnější skladbou z alba. Představuje posluchači všechny změny, které se vyskytují na albu. Neskutečně epické intro začíná hrou dvou akustických kytar, které se rázem změní v melodickou zkreslenou vyhrávku, po níž nastupuje tvrdý a rychlý, ale v rámci možností opět melodický riff. Těžko hledat slova, tak najdu příklad z historie, jenž mi pokaždé při poslechu naskakuje – snad všichni znají skladbu “Battery” od Metallicy z alba “Master of Puppets”. Akustická kytara se objevuje několikrát i v průběhu skladby i alba a je jedním z prvků, které ovlivňují výsledný dojem z celé desky.

Další část, která posluchače překvapí je ta, v níž zní čistý vokál – zpěv bez jakéhokoliv zkreslování je také využit mnohokrát na albu a pokaždé v trochu jiné podobě. I když pořád lehce ve stínu svých kolegů s instrumenty, vokalista ukazuje, že je univerzálnější a kvalitnější, než si kdo mohl myslet. Vokál místy projde i přes elektroniku – fanoušci žánru jistě znají použití vokodéru například u kapely Cynic.

Melodika se ale nevyskytuje všude, v některých skladbách Obscura naopak pokouší brutálnější a přimočařejší složku hudby. Hlavním zástupcem přimočarosti a brutality je pravděpodobně “Ocean Gateways”, která nabízí pohled na jednodušší death metal v podání mistrů techniky. Ti se na “Omnivium” nebojí předvést to, co v nich opravdu je, a vy zjistíte, že na “Cosmogenesis” jste dostali pouze ochutnávku jejich nelidského umění. Perličkou pro milovníky kytar je instrumentální bonusová machrovinka “Concerto”, připomínající skladby Yngwieho Malmsteena nebo dalších neoklasických interpretů.

Těžko říct, jestli bude “Omnivium” znovu vítězit v žebříčcích představujících top alba roku, každopádně je alespoň stejně kvalitní jako jeho předchůdce. Ač je v mnoha ohledech lepší, kapela na úkor novinek obětovala pár dobrých prvků z minulé desky. Sečteno a podtrženo – ani krok vpřed, ani krok vzad, spíš posun do strany a vyzkoušení trochu jiného stylu. Příště se třeba povede dokonale nakombinovat esenci obou alb.


Die apokalyptischen Reiter – Moral & Wahnsinn

Die Apokalyptischen Reiter - Moral & Wahnsinn
Země: Německo
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 25.2.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Die Boten
02. Gib dich hin
03. Hammer oder Amboss
04. Dir gehört nichts
05. Dr. Pest
06. Moral & Wahnsinn
07. Erwache
08. Heimkehr
09. Wir reiten
10. Hört auf
11. Ein liebes Lied

Odkazy:
web / facebook / twitter

Recenze je žánr vážný a neměl by být brán na lehkou váhu. I přes to, že jsem se touhle zásadou v případě Die apokalyptischen Reiter řídil, musím přiznat, že materiálu pro skutečně zevrubnou recenzi se mi v hlavě urodilo tak málo, že jsem se rozhodl zaměřit svoje hodnocení především na dojmy, které album vyvolá v člověku, který s ním přišel do styku poprvé. Berte to tedy jako včasné avízo a zkuste přimhouřit oko nad nevděčným údělem nebohého recenzenta. A pro rýpaly – dělám to zadarmo (smích).

Onen názorový deficit pramení především z toho, že jsem se s Die apokalyptischen Reiter poprvé setkal právě skrze “Moral & Wahnsinn” a neměl jsem sebemenší tušení, do čeho se to vlastně pouštím. Po několika důkladných posleších musím kapitulovat a přiznat, že pořád netuším, co to je. Power, heavy, thrash, death, symphonic, whatever metal, ze kterého tu a tam vykoukne ska feeling, flamencová vyhrávka na španělku, případně odkaz na Marilyna Mansona nebo Red Hot Chilli Peppers. Skrze to vše se více či méně nápadně proplétá nit atmosféry předválečného kabaretu, ve kterém je hlavní hvězdou úchylný vrah s dikcí ne nepodobnou té páně Lindemannově… Pokusit se tenhle stylový guláš někam zařadit je úkol bez přehánění nadlidský a já to riskovat nebudu.

S přihlédnutím k předcházejícímu odstavci asi není těžké dovodit, že výsledek bude v lepším případě delikátní směsí zmíněných ingrediencí, hodnou labužnického ucha. Na opačné straně možností se ale nachází stav, kterému se nejvíce blíží pojem “přeplácanej průser”. Výsledek se nachází někde na půl cesty s nepominutelným příklonem k té optimističtější straně mince. Zajímavý je ale způsob, jakým je toho dosaženo. Ať poslouchám jak poslouchám, na “Moral & Wahnsinn” nejsou extra dobré ani extra špatné skladby, které by vzájemným poměrem určovaly celkovou atraktivitu alba. Namísto toho jsou zde vcelku nadprůměrné, stylově vyhraněnější skladby jako třeba úvodní “Die Boten”, “Erwache” nebo klipovka “Dr. Pest”. Potenciální kámen úrazu ale spočívá v těch skladbách, kde se kapela rozhodna víc zaexperimentovat s hudebními složkami a ne vždy to dopadlo na výbornou. Když nad tím ale přemýšlím, možná je to zatraceně vychytralý tah. Přistihl jsem se totiž, že u většiny takových skladeb si najdu nějakou pasáž, která mi něčím imponuje a jsem kvůli ní ochoten přetrpět třeba i nezáživný zbytek songu. Jestli je to skutečně účelová manipulace posluchačem, pak smekám. Na mě to funguje skvěle…

Stejně roztříštěné dojmy jako z celkového zvuku desky mám i z jednotlivých nástrojů. Jednou si přeji, aby se zpěvák svým neotesaným projevem ani nepokoušel narušit jemně stavěné kytarové sólo, ale zanedlouho jsem schopen přísahat, že je to právě Fuchsův hlas, se kterým album stojí a padá. Z dříve opěvovaných kytar ale zase jindy usínám nudou… Pochválit ale rozhodně nemůžu zvuk bicích – především v úvodní “Die Boten” vyloženě tluče do uší, jak jsou nelidsky utlumené, ploché, bezpohlavní a tupé kopáky a o moc lepší to není ani na zbytku alba. Nejlépe to asi vystihuje citát “Tam asi někdo nechal celej šatník, když to nahrávali…”

Když mám to všechno nějak sumarizovat, slova hledám jen těžko. Album je totiž stejně ujetě pestré jako jeho přebal (ex post tleskám, lepší vizualizaci obsahu si lze představit jen stěží). Jestli se mě někdy někdo zeptá, co si o “Moral & Wahnsinn” myslím, dozví se jediné – ať si ho poslechne a pokusí se udělat vlastní názor. Já mám sice za to, že to není špatné dílo, ale jeho tolikrát zmiňovaná rozmanitost, dovedená ad absurdum, je zárukou, že se rozhodně najdou jak lidé, kteří ho totálně pohřbí, tak ti, kteří ho vynesou do nebes. A pak taky spousta těch, kteří ho úplně nepoberou. Jestli vás tenhle vhled do pomatené zelené hlavy z obalu alba navnadil, neváhejte a poslechněte se ho. A pak třeba napište, co si o něm myslíte. Skutečně by mě to totiž zajímalo…


Další názory:

Tak vám pořád tak nějak nevím, co si mám vlastně o “Moral & Wahnsinn” myslet. Na jednu stranu mají Die apokalyptischen Reiter čuch na sympaticky ujeté nápady, díky čemuž se rozhodně nedá říct, že by novinka z jejich dílny nudila, avšak na druhou stranu se kapela nevyhnula ani momentům napěchovaným omáčkou. Stále se nemohu rozhodnout, jestli jde o správně úchylnou a zábavnou muziku, nebo o prachsprostou německou jódlovačku. A zatímco při jednom poslechu převažuje ta první domněnka, při dalším ji přebíjí názor druhý – proto jsem se nakonec rozhodl číselně nehodnotit. Die apokalyptischen Reiter se však nedá upřít alespoň šibalský nadhled (a že toho je kolikrát na metalové scéně opravdu potřeba) a také to, že některé songy jsou opravdu výborné (skvělá klipovka “Dr. Pest” jednoznačně vede!). Prozatím mě to docela baví, což je pozitivní zpráva, co bude dál, se teprve uvidí…
H.


Deadlock – Bizarro World

Deadlock - Bizarro World
Země: Německo
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 28.2.2011
Label: Lifeforce Records

Hodnocení:
Seda – 3/10
H. – 3/10

Průměrné hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Deadlock působí na hudební scéně již poměrně dlouho, svůj debut vydali už v roce 2002 a od té doby do své diskografie přidali další čtyři kousky i s aktuálním “Bizarro World”. Právě toto album je moje prvotina od kapely a musím říct, že jsem za to rád, víckrát už se na ně nebudu moct ani podívat. A přitom to vypadalo docela lákavě – melodický death metal/metalcore s ženskými vokály. Například od System Divide je tato kombinace poměrně dobře poslouchatelná, jenže Deadlock se to vůbec nepovedlo.

Jak název napovídá, mělo by se jednat o něco bizarního. A taky že ano, tato hudba se dá popsat jako bizarní. Ze začátku se to rozjede slušně, solidní metalcore, pohoda. Jenže pak tam vstoupí Sabine Scherer se svou psycho-pop částí a celé do jde to kytek. Nedovedu si představit, že by to poslouchal nějaký normální metalista a na koncertě házel hlavou k téhle hudbě. Části se Sabinkou jsou prostě popem a k tomu velice špatným. “Bizarro World” je deskou pro ženské, co poslouchají podobnou “hudbu” jako HIM, Evanescence atd. Tuto recenzi bych tedy pojal netradičně a místo psaní o hudbě bych vám vypsal části, kterým se vyhnout.

Poslouchat se opravdu dá jen to, kde “neexceluje” Sabinka. Vezmeme to postupně: ve “Virus Jones” se zhruba po minutě až dvou se střídá dobré se špatným. “State of Decay” rovnou přeskočte, to je song jen s ní. Dále je to všude vesměs podobné jako v první “Virus Jones”. Střídačka průměrného metalcoru s popovými party. Zajímavější je až ke konci “Renegade”, kombinace disca s metalem mám poslední dobou čím dál raději a zde se právě něco takového vyskytuje. Podle mě (což je ale docela smutné) nejsvětlejší část na albu. Jen škoda, že to je jen občas a ne po celou píseň. Předposlední “Bizarro World” je jen instrumentální se smyčcovými nástroji. Nevím, jaký to má cíl zasadit sem něco takového, co se vymyká úplně koncepci alba. Opravdu netuším. A finální “Paranoia Extravaganza” je pouze piáno + Sabinka. Dohromady to dělá jednu pomalou, dojemnou písničku. Poměrně dobrá pro ploužák.

“Bizarro World” není deskou, co si chcete pustit z vlastní vůle. Kdyby tam nebyly ty popové části a celá deska byla pouze metalcorová, hodnocení by bylo určitě o něco vyšší. Nevím, jak je to na předchozích pracích Deadlock, ale zde jim to prostě vůbec nevyšlo. Už jsem zde zmiňoval např. System Divide, těm se mix ženských a mužských vokálů povedl, možná proto, že když přijde na řadu čistý vokál, hudba v pozadí se nemění a zustává to stejně tvrdé. Nenaskočí tam žádný pop. “Bizarro World” je rozhodně zatím nejslabší deskou roku 2011 a pochybuju, že by se dalo vytvořit ještě něco horšího.


Další názory:

Jak “Bizarro World” zní? Představte si naprosto obyčejný moderní metal, ohrané riffy, ohrané bicí linky a snad potisícáté opakovaný “fígl” se střídáním extrémního a melodického vokálu. Máte to? Tak přesně takhle novinka Deadlock zní, jen namísto klasického melodického zpěvu tu je ženský zpěv, což ale není plus, jelikož to zní stejně otravně. Omlouvám se fanouškům, ale já podobnou muziku prostě nedokážu nějak strávit, a to ani po opakovaném poslechu. Popravdě řečeno, nedokázal jsem ani jednou poslechnout celé album od začátku do konce (a věřte mi, že to se mi zas tak často nestává). Pro mě je to celé studenější než psí čumák na Sibiři. Dobře, po stránce zvuku a herních výkonů je vše v pořádku, to je ale v dnešní době už standard a rozhodně ne nic výjimečného; já navíc nejsem člověk, od něhož by kapely za tohle dostávaly body – dám radši přednost osobité desce s chybami a špatným zvukem než technicky preciznímu nic.
H.