Archiv štítku: DEU

Německo

Powerwolf – Bible of the Beast

Powerwolf - Bible of the Beast
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 27.4.2009
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Raise You Fist, Evangelist
02. Moscow After Dark
03. Panic in the Pentagram
04. Catholic in the Morning… Satanist at Night
05. Seven Deadly Saints
06. Werewolves of Armenia
07. We Take the Church by Storm
08. Resurrection by Erection
09. Midnight Messiah
10. St. Satan’s Day
11. Wolves Against the World

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Velice často se stává, že se člověku určitý žánr vůbec nelíbí, přesto jej z tohoto ranku nějaká kapela zaujme. Já osobně třeba neposlouchám deathcore, ale na takových Winds of Plague docela solidně ujíždím. Thrash metal taky zrovna nemusím, ale Testament, to je žrádlo. Stejně tak nemám rád ani power metal, Němce Powerwolf jsem si však z nějakého neznámého důvodu opravdu oblíbil, zvláště pak jejich aktuální řadovku „Bible of the Beast“, která vyšla letos v dubnu.

Celkem paradoxní je, že jsem si oblíbil zrovna Powerwolf. Co jsem si totiž už dřív projížděl nějaké názory na ně, tak z toho kapela nevycházela zrovna dobře. Spíše se o ní hovoří tak trochu jako, ehm… o průměrné formaci, která je možná zajímavá svojí image a postavou zpěváka Attily Dorna (ještě o něm bude řeč), nikoliv však hudbou. Co na to říct? Samozřejmě bychom to mohli sfouknout klasickým “100 lidí, 100 chutí”, ale podle mě jsou to kecy, protože Powerwolf produkují pěkný a chytlavý power metal s koulema! Jasně, cenu za originalitu možná nevyhrají, ale to nic nemění na tom, že minimálně právě novinkové „Bible of the Beast“ se poslouchá náramně.

Když si projdeme nejlepší pecky alba, za zmínku jistě stojí hned úvodní výbušný otvírák „Raise Your Fist, Evangelist“ i následující „Moscow After Dark“ s výbornou závěrečnou pasáží, zpěvná „St. Satan’s Day“ nebo třeba „Resurrection by Erection“ s velice vtipným textem („Raise you phallus to the sky and you never die“). Mými osobními favority jsou nebezpečně chytlavé vály „Werewolves of Armenia“ a hlavně „Catholic in the Morning… Satanist at Night“, které by vám při případném poslechu rozhodně neměly proklouznout.

Obecně se dá říct (a když tak o tom přemýšlím, možná jsem to mohl napsat rovnou a zbytečně se nezdržovat s vypisováním poloviny tracklistu), že „Bible of the Beast“ stojí především na lehce zapamatovatelných riffech, při kterých prostě není možné nehrozit jak blázen, a na hitových refrénech. A že to není zrovna moc originální popis? Co byste chtěli, vždyť je to power metal a přesně o tohle tady jde, takže je to vlastně klad jak prase.

Celou desku, stejně jako i její starší předchůdce, neuvěřitelně táhne dopředu svým zpěvem Attila Dorn. Tento rodilý Rumun je totiž vyškoleným operním pěvcem a vládne opravdu hromovým hlasem. Tenhle chlápek se pro power metal snad narodil. Je to vskutku požitek, když člověk taky jednou konečně nemusí poslouchat falešné rádoby výšky nějakých kastrátů, ale opravdovou kvalitu.

A právě Attila Dorn je zajímavý ještě jednou věcí. Je to totiž dosti zarputilý křesťan. A právě tady by mohla kosa ortodoxního metalisty narazit na kámen. Zvláště když se podíváte na již jednou lehce zmiňovanou vlkodlako-religiózní image. A po projetí názvů songů přímo cítíte ten závan náboženství. Jenže pozor, Powerwolf vám žádné klíny do hlavy vtloukat nebudou! Přečtěte si texty a pochopíte. Vše je totiž podáno s velkou dávkou nadhledu a hlavně nadsázky. A to je na Powerwolf vlastně sympatické, Attila si totiž v textech svým způsobem dělá srandu jak ze své vlastní víry, tak ze všech true satanistů. A jak říkám, to vše podané s velkou dávkou nadsázky. Celé texty jsou v podstatě o vlkodlacích a metalu. Což je sice možná klišé jako sviňa, ale za ty chytlavé heavy vypalovačky člověk kapele leccos odpustí.


Rammstein – Liebe ist für alle da

Rammstein - Liebe ist für alle da
Země: Německo
Žánr: industrial metal / NDH
Datum vydání: 16.10.2009
Label: Universal Records / Vagrant Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rammstein si za svou dobu na hudební scéně získali jméno typického industrialového představitele. Jejich nejlepší období se řadí asi na dobu alba “Mutter”. To je stále nejlepší (aspoň dle mého názoru), deskou těchto soudruhů z Německa. Na “Mutter” se navázalo slušnou deskou “Reise, Reise”, které v sobě skrývá veliké hity typu “Mein Teil” nebo “Amerika”. Po “Reise, Reise” přišlo “Rosenrot”. Někoho toto album oslovilo, mě naopak hodně zklamalo. Dá se říci, že po tomto albu jsem na Rammstein zapomněl a dlouho si jich nevšímal. Když se objevila zpráva o tom, že se chystá nové album, byl jsem potěšen. Zároveň jsem se ale bál, aby nedošlo ke stejnému “průšvihu” jako u “Rosenrot”.

Skupina na sebe potřebovala opět upoutat pozornost. Chtěli, aby si lidé zase povídali pouze o nich a aby se tak stali hlavním tématem hudebních časopisů, internetových stránek a všude možně, kde by se jejich jméno mohlo objevit. Poté přišel videoklip s “Pussy” a ejhle, Rammstein nyní byli všude a nové album chtěl slyšet snad už každý. Na jednom nejmenovaném pornoserveru tento videoklip zhlédlo už několik tisíc lidí. Sama skupina si tento tah pochvalovala a byla spokojena s odezvou.

První song na albu je “Rammlied”, nebudeme si nic nalhávat, je to nářez jak má být. Staří dobří Rammstein. Nějak takhle jsem si představoval nové album – nekompromisní, co si na nic nehraje. Ani se nestihne pořádně vydýchat a hned další pecka – “Ich tu dir weh”. Opět velice vydařený song, chvíli jede tvrdě, chvíli se vypustí kytara a ztiší se bubny. Slyšíte pouze v pozadí klávesy a Lindemannův zpěv. Na třetí písní máte na začátku máte jakési trumpety. Ja osobně jsem si je nazval “vítěznýmí chorály,” a to proto, že “Waidmanns Heil” je vůbec nejlepší písní na celém albu. Refrén v této písni, jak ho nazval sám kolega H., je luxusní. A má pravdu, refrén je na tolik chytlavý, že si speciálně tuto píseň budete pouštět vícekrát za sebou. Rammstein vždycky na každém albu měli opravdu velké hity. Ze “Sehnsucht” to byl třeba “Du hast” nebo “Engel”. Z “Mutter” vyzdvihnu “Feuer frei!” nebo “Ich will”. Z tohoto alba by to určitě bylo něco z těchto písní. K dalším takovýmhle skvělým songům se řadí i “Liebe ist für alle da” nebo již přeznámá “Pussy”. Ano, takhle vypadá, že “Liebe ist für alle da” je geniálním albem. Je tu ale i pár písní, které nejsou ani tak typicky Rammsteinovské. Skupina asi experimentovala a přidala pár slaďáků a měkkčích songů. Jsou jimy “Roter Sand”, “Mehr” a “Frühling in Paris”.

To jsou noví Rammstein. Album obsahuje jak vyníkajíci songy, tak i o něco horší. Sečteno podtrženo, “Liebe ist für alle da” přineslo to, co se od této fošny očekávalo. Na nejlepší album skupiny se neřadí, přesto je poslech velice kvalitní a zabaví pěkně dlouhou dobu. Lituji, že jsem si nepořídil lístky na jejich pražský koncert dříve.


Leaves’ Eyes – Njord

Leaves' Eyes - Njord
Země: Německo
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 26.8.2009
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Njord
02. My Destiny
03. Emerald Island
04. Take the Devil in Me
05. Scarborough Fair
06. Through Our Veins
07. Irish Rain
08. Northbound
09. Ragnarok
10. Morgenland
11. The Holy Bond
12. Frøya’s Theme

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kýč. Toto slovo mě napadá vždycky, když poslouchám nové album Leaves’ Eyes – také to bude asi nejfrekventovanější výraz recenze. Nechápejte mě špatně, není to ani tak nějaké negativum, spíš to tady zmiňuji, abyste si dokázali představit, jak „Njord“ zní. Ale nebývalo tomu tak vždycky, právě naopak. Pět let starý debut „Lovelorn“ byl svěží, symfonický metálek, nic objevného nebo výjimečného, ale příjemně se poslouchající album na dobrou náladu. Do kýče začali padat paradoxně až s příchodem druhého vokálu Alexandera Krulla (Atrocity) a druhou deskou „Vinland Saga“. Chvílemi až mírně trapné hraní si na vikingy (já si teda vikinga nepředstavuju jako blondýnku v korzetu, i když je to docela luxusní blondýnka :)) a věčné opěvování severu (už zase nebo ještě pořád? dneska to dělá každá druhá kapela), přestože pocházejí z Německa (no dobře, zpěvačka je Norka, ale co ten zbytek?). I když se asi zdá, že Leaves’ Eyes hodně kritizuju, zas tak žhavé to nebude. Nic z výše řečeného, ani chvílemi přehnaná kýčovitost, nic nemění na tom, že se stále jedná o kýč na vysoké úrovni, který nikoho neurazí.

„Njord“ by se sice dala přiřknout stejná definice, jakou jsem použil v předchozím odstavci pro první album „Lovelorn“, čili že se dobře poslouchá a klidně zvedne náladu, ale sráží jej právě ona zmiňovaná kýčovitost (nebo také klišovitost, ať neříkáte, že znám jenom jedno slovo) a „středoproudovitost“. Současní Leaves’ Eyes si v klidu plují mainstreamem dnešního gotického metalu (nebo, chcete-li, symfonického metalu, abychom byli úplně přesní), to znamená na první poslech chytlavé a zapamatovatelné melodie (ale ne tolik, abyste si je pamatovali do druhého dne). Podobně jako u popu se klade hlavní důraz na zpěv; Leaves’ Eyes disponují zpěvačkou s velice pěkným hláskem a kouzlí s ním vskutku hezké melodické linky. Na druhou stranu, onen zmiňovaný druhý zpěvák s chrčákem jen přicmrndává. Ani zrovna nepatří mezi nějaké excelentní chrliče. Kdyby to nebyl manžel oné zpěvačky (ty dva si rozhodně nemůžou stěžovat, že se jim na turné stýská po rodině), tak by v kapele ani být nemusel, jeho party by klidně utáhnul některý z kytaristů.

Důkaz toho, co jsem vyřkl v předchozích řádcích (myšleno důkaz všech těch pěkných melodií, ne toho manželství) podává hned první a zároveň titulní kousek „Njord“. Ještě patrnější to je ve druhé „My Destiny“, kterou bez sebemenšího zapření skousnou i komerční rádia. Ne nadarmo je právě tohle první singl z novinky. Podobně je na tom i většina ostatních songů. Tu jistou „komerčnost“ ale stále ještě neberte jako negativum, to totiž přijde až teď. Za těžké seky totiž považuji songy „Irish Rain“ a „Morgenland“. Jestli ostatní písničky nazývám dobře poslouchatelným a neurážejícím kýčem, tak tady už nemám slov. Jsou to dvě utahané a „uchcané“ rádoby balady. Tady nemůžu říct nic jiného než: nuda! Ještěže v dnešní době máme vymoženosti typu přeskakování jednotlivých tracků.

Jak to jen říct… pokud v hudbě striktně vyžadujete originalitu a jedinečnost, tak ruce pryč. Jestli si ale občas s chutí odfrknete u nějaké nenáročné oddechovky, která vámi bez vážnějších střevních potíží prolítne a zanechá dojem typu „nebylo to nejhorší“, s novinkou Leaves’ Eyes byste nemuseli šáhnout vedle. Ale dávkovat s rozvahou, nebo se překýčujete a ještě se vám to začne doopravdy líbit…


Caliban – Say Hello to Tragedy

Caliban - Say Hello to Tragedy
Země: Německo
Žánr: metalcore
Datum vydání: 24.8.2009
Label: Century Media Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Caliban se po dvou letech opět vrací na hudební scénu. Po albu “The Awakening” přichází novinka “Say Hello to Tragedy”. S prvním oficiálním albem přišli hoši z Německa v roce 1999, jejich debut nesl název “A Small Boy and a Grey Heaven”, které je také někde nazýváno z jedním nejlepších metalcorových alb vůbec. Za zmínku také stojí dvě speciality “The Split Program” z roku 2000 a o pět let později “The Split Program II”. Obě desky jsou totiž společnou tvorbou s další německou skupinou Heaven Shall Burn. Půlku alba si právě zahrají Heaven Shall Burn a druhou půlku Caliban. “Say Hello to Tragedy” je pořadově sedmým albem skupiny a vychází netradičně u Century Media, místo běžných Roadrunner Records.

Celá myšlenka tohoto alba je vlastně o tom, proč se denně stává několik nešťastných událostí, kterým by šlo snadno přejít a nemusely se nikdy stát. Kytarista Marc Goertz to takto komentoval: “Kdyby jen lidé otevřeli své oči a trochu se starali o své příbuzné či sousedy, spoustě neštěstím by se dalo vyhnout. Některé naše písně jsou zcela vymyšlenými událostmi, některé se ale vztahují ke skutečným věcem jako ve Fritzlově případě.”

Po velice slibném startu skupiny s debutovým albem a další velice dobrou nahrávkou “Vent” (2001) si skupina získala velikou fanouškovskou podporu. Později ale s dalšími alby přicházelo pouze zklamaní, skupina se dostala do skoro stejného stylu, jakým se prezentují Killswitch Engage, Caliban byli nazýváni pouhými kopírkami, kdy také na albech “Shadow Hearts” (2003) a “The Opposite from Within” (2004) se zaměřili hodně na čistý zpěv místo oblíbeného screamu. Se “Say Hello to Tragedy” se dá říci, že se vrací jejich původní tvrdost a styl zpěvu, na výborná první alba ovšem daleko nemá. Vše otevírá pecka “24 Years”, která se také dočkala videoklipu. Začátek na nic nečeká a hned vybalí, co v něm je. Tvrdé části písní střídá čistý zpěv, podobný, jako má mladá skupina Miss May I. Po poměrně rychlém tempu prvních čtyr songů si odpočinete už u páté “Walk Like the Dead”, která je typickou ukázkou novějších Caliban. Patá “Walk Like the Dead” byla takovým oddechnutím a v té další “No One Is Safe” se dočkáte toho samého, co bylo na začátku. Celé album si je ve všech písních hodně podobné, spíše se jen mění text, nežli kytarové riffy či zvuky bicích. Další takový oddych je v desáté “All I Gave”, vynahradí vám to ale poslední dva songy “In The Name of Progression” a “Coma”. Celé album je takové stereotypní, moc se od toho sebe neliší, takže tato deska slouží spíše k takovému výplachu, než k hudebním orgiím.

Caliban fanouškům nahrazují zklamaní z posledních alb, ve většině písní se zhruba vrací na začátek své tvorby, v dalších je slyšet jejich novější nádech. Stále to ale ještě není ono, nic to ale nemění na tom, že “Say Hello to Tragedy” je poměrně dobrým albem, které má ale své mouchy. Pokud se Caliban budou držet toho starého dobrého směru, na příštím albu mohou být o mnoho lepší.


Ahab – The Divinity of Oceans

Ahab - The Divinity of Oceans
Země: Německo
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 22.7.2009
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Yet Another Raft of the Medusa (Pollard’s Weakness)
02. The Divinity of Oceans
03. O Father Sea
04. Redemption Lost
05. Tombstone Carousal
06. Gnawing Bones (Coffin’s Lost)
07. Nickerson’s Theme

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abyste správně pochopili smysl této recenze, musím vám nejdříve objasnit můj vztah k Ahab a jejich hudbě. Novinka „The Divinity of Oceans“ byla pro mě jednou z nejnetrpělivěji očekávaných desek letošního roku, což je vzhledem k opravdu velké konkurenci samo o sobě úspěchem. Důvod je jednoduchý. Debut „The Call of the Wretched Sea“ mi k srdci přirostl jako málokteré album a postupem času jsem si k němu vypěstoval až osobní vztah. Mé nároky vůči „The Divinity of Oceans“ byly více než hodně vysoké. Očekával jsem, že mě novinka naprosto uzemní, že se z ní ještě dlouho nevzpamatuju, očekával jsem čirou dokonalost. Jenže vzrušení při prvním stisku „play“ bylo záhy vystřídáno zklamáním…

Naštěstí jsem si byl vědom faktu, že Ahab prostě nehrají hudbu na jeden nebo dva poslechy. Ještě teď si vzpomínám, že i „The Call of the Wretched Sea“ se mi zpočátku nelíbilo a v současné době je to pro mě absolutní srdeční záležitost. Proto jsem „The Divinity of Oceans“ nezatracoval, ale poslouchal dál a dál a dál… Ani prsty všech mých končetin by mi nestačily na spočítání, kolikrát jsem nové Ahab již slyšel. Snad proto se mi nakonec povedlo alespoň částečně do desky proniknout a oblíbit si ji.

Je nezbytně nutné podotknout, že Ahab pracují s konceptem vodní hladiny a oceánu (což by mohlo být jasné i z názvů jejich alb). „The Call of the Wretched Sea“ je jedna velká, neprostupná vodní stěna. Jako obluda z těch nejtemnějších hlubin moře se celým albem proplétá zmar a zoufalství. A hladinu bičují těžké kapky z černých mraků, které nepropustí ani kousek světla. Přesně takhle debut působí. Nátlaková hudba, před kterou není úniku. Proto jsem byl trochu zklamán, že „The Divinity of Oceans“ se ubírá odlišnou cestou. Jak mi ale později došlo, právě to, že novinka není jen kopírkou „The Call of the Wretched Sea“ patří k jejímu kouzlu.

„The Divinity of Oceans“ je jednoznačně méně depresivní záležitostí než jednička. Mořská bouře se chvílemi utiší a rozbouřené vlny střídá klidná hladina, která ale nevěstí nic dobrého. Mezi těžkými mraky občas prosvitne několik slunečních paprsků. Mnohem více je využíván čistý zpěv na úkor growlingu (zpěvák Daniel Droste se vokálně hodně vypracoval, na debutu chvílemi bylo poznat, že je to především kytarista a zpěv dělá „jen tak bokem“). Celkově se jedná o dost klidnější záležitost (ale ne pomalejší, Ahab přece jenom produkují funeral doom, takže vzhledem ke svému žánru mohli jen opravdu těžko zpomalit). Rozhodně se ale pořád nejedná o nic veselého, pro střední metalovou vrstvu to stále bude nepochopitelná šílenost.

Ahab

I přes počáteční zklamání mohu nakonec prohlásit, že podobně jako „The Call of the Wretched Sea“, i „The Divinity of Oceans“ je famózním albem, jen jde na to jiným způsobem. Ještě jsem nestačil proniknout do všech jeho zákoutí (oceán bývá přece jenom rozlehlý), ale již teď mohu s jistotou prohlásit, že do této desky se vyplatí investovat. Ve svém žánru je to naprostá špička. Jenže co je to kapele platné, když je jejich žánr zřejmě ten úplně nejméně oblíbený na světě, na samém okraji posluchačského zájmu. A proto se bude muset i přes své nesporné kvality tato skvělá záležitost neustále plácat pouze jako velmi sporadicky a nestále fungující projekt.


Heaven Shall Burn – Iconoclast

Heaven Shall Burn - Iconoclast
Země: Německo
Žánr: metalcore / melodic death metal
Datum vydání: 25.1.2008
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Awoken
02. Endzeit
03. Like a Thousand Suns
04. Murderers of the Murderers
05. Forlorn Skies
06. A Dying Ember
07. Joel
08. Quest for Resistance
09. Black Tears [Edge of Sanity cover]
10. The Bombs of My Saviours
11. Against All Lies
12. The Disease
13. Equinox
14. Atonement

Hodnocení: 7,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook

O Heaven Shall Burn zde na Sicmaggot moc novinek ani recenzí nebylo, takže si je krátce představíme. Jedná se o pětičlennou německou metalcorovou, až trochu melodicky deathmetalovou skupinu. Vznik se datuje na rok 1996. Marcus Bischoff (zpěv) a jeho parta se nám letos představí během jednoho z největších českých metalových festivalů Masters of Rock, na kterém by nikdo neměl chybět.

Album, které zde recenzuji, vyšlo minulý rok v únoru. Tato práce je pouze první částí ze dvou vydaných věcí – „Iconoclast (Pt. 1: The Final Resistance)“ je klasické studiové album. Minulý měsíc, v květnu tohoto roku, vyšla druhá část, která nese název „Bildersturm – Iconoclast II (The Visual Resistance)“. „Bildersturm“ je DVD, které obsahuje záběry jak z koncertů, tak i ze zákulisí. Záběry pochází z Vídně v Rakousku a z německého festivalu Summer Breeze. Jak jsem již zmiňoval výše, v písních jsou nejvíce slyšet prvky metalcoru, Marcus Bishoff je typický hardcorový a metalcorový zpěvak, svým „screamováním“ i občas připomíná Daniho FilthaCradle of Filth. Někdo z mých blízkých i říkal, jestli to není jeho ztracený bratr.

Heaven Shall Burn se snaží držet svůj styl hraní, který začal na pět let starém albu „Antigone“. Dá se říct, že „Iconoclast“ obsahuje nejlepší prvky z těchto dvou nahrávek: „Shogun“ od stále se lepšících Trivium a „Dead Harvest“ od švédských This Ending. Někdo ovšem toto album nazývá převlečenými In Flames, názory kolují různé, mně ale přirovnání ke dvěma zmíněným deskám přijde přesné.

„Iconoclast“ začíná klidná, na piano odehraná skladba s názvem „Awoken“. Touto písní Heaven Shall Burn začínají i své koncerty a kousek z ní dali i do klipu k songu „Endzeit“, který hned po tomto pianovém intru naváže. Tyto dvě skladby na sebe navazují tak přesně, že skoro nepoznáte, že nějaký skok na další píseň byl. „Endzeit“ je jeden z vůbec nejlepších prvních tracků na albu, co Heaven Shall Burn udělali, a zřejmě se i vám nejvíce vryje do paměti, až celé album doposloucháte. Skvělý začáteční scream a melodické kytarové riffy s rychlými bicími jsou zážitkem pro uši. Dále to pokračuje ve stejném rytmu, právě to, že je všechno hodně podobné, mi připadá jako jedno velké mínus, písně se od sebe těžce rozlišují, jak jsou si podobné. Chybí zde nějaká specialita pro každou skladbu. Ani změny ve stylu zpěvu nečekejte, po celou dobu vás bude provázet stejný druh vokálu, rozdíly jsou snad jen v rytmu bicích či v kytaře, která jednou zahraje výše nebo níže. I scream na začátku, jako byl v „Endzeit“, je v skoro každé druhé písní.

Nejvíc znatelná změna přichází až v deváté „Black Tears“, tato píseň je coverem, originál pochází od skupiny Edge of Sanity, rozdíl mezi originálem a předělávkou je celkem poznatelný. Heaven Shall Burn svoji verzi o hodně zrychlili, je více slyšet zpěv, zkrátka je poznat vyspělejší technika, se kterou Heaven Shall Burn nahrávali. „Black Tears“ se nejvíce liší od předchozích songů na albu, nicméně sem dobře zapadá a společně s „Endzeit“ je to jedna z písní, které vám zůstanou v paměti. „Against All Lies“, jedenáctá píseň, se také hodně odlišuje od zbytku alba, je značně pomalejší a více melodická než ostatní, možná jen mohla být zařazena dříve, ať poslech není takový stereotypní. Za zmínku také určitě stojí „Equinox“, což je takové klasické outro, v celé písni se vyskytují hlavně housle, i když se „Equinox“ tváří jako outro, přijde ještě jedna píseň s názvem „Atonement“, zde se vůbec nevyskytuje zpěv a ke konci výrazně zpomaluje, a tím se s vámi „Iconoclast“ loučí.

Heaven Shall Burn a jejich novinka je celkem povedená, toto album si stále rád pouštím dokola znova a znova. Písně se od sebe mohly více odlišit, přesto se jedná o kvalitní desku, která vás může zabavit na hodně dlouho. Někoho zaujme více, někoho méně. Uvidíme, s čím přijdou příště.


Obscura – Cosmogenesis

Obscura - Cosmogenesis
Země: Německo
Žánr: progressive / technical death metal
Datum vydání: 17.2.2009
Label: Relapse Records

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Obscura, další z vlny tech-prog-death metalových band, které se poslední dobou rodí zničehonic a je jich čím dál tím víc. Tato grupa se může pyšnit zkušeným ex-Pestilence basákem se jménem Jeroen Paul Thesseling, anebo také ex-členy Necrophagist (pro laiky dalších podobných uskupení). Není ale Obscura nakonec jen klonem již jmenovaných skupin a nebude to “Cosmogenesis” nakonec jenom další z řady progdeathových desek? I když nejsem specialista, po pár minutách poslechu jsem věděl, že to není nic obvyklého a určitě si deska najde fanoušky. Obscura je právě kvůli spojitostem s Necrophagist a Pestilence k těmto bandám často přirovnávána a podle toho hodnocena, ale myslím, že si z nich bere jen to nejlepší a přidává více progrese, melodiky a dokonce i jistý nádech blacku.

Hoši jsou opravdu skvělí muzikanti a produkce alba je výtečná, dají se rozeznat jednotlivé nástroje a oni opravdu ukazují, co umí. Ďábel Jeroen s šestistrunnou baskytarou bez pražců (což už samo o sobě vypadá jako nehratelné) zní absolutně fenomenálně a opravdu ví jak na to a nebojí se to ukázat. Není sám, stejné umění předvádí i ostatní členové. Bicí se skvěle poslouchají, zpěv dokonale sedí, je originální, není to jen obyčejný growl, spíš hodně zkreslený čistý vokál, nedá se pojmenovat…

Všechny písně jsou dokonale napsané, ani chvilku se při poslechu nenudíte, žádný tón není zbytečný, hudba mluví sama za sebe, například v instrumentálce “Orbital Elements”, která má přes pět minut, není žádné slabší místo. Všechny songy se dokonce navzájem skvěle doplňují, je tu jistá harmonie, po agresivní “Universe Momentum” začne “Incarnated” se skvělými melodickými riffy a naváže do již zmíněné instrumentálky tak, že vám ani nepřijde že už hraje jiný song, jako by celé album byla jedna dlouhá píseň (tím nechci říct že je všechno stejné, ale naopak!).

Obscura nasadila pro progresivní nebo technický death metal pro tento rok velmi vysokou laťku a jsem zvědavý, jestli ji někdo dokáže překonat. Ukazuje skvělé vyvážení melodiky, techniky, brutality, prochází tam, kde jiní zklamali, a posunuje dál techdeath mealovou hudbu. Máte rádi death metal? Progresivní death metal? Technický death? Nebo dokonce i melodeath? Pokud ano alespoň u jedné z otázek, zkuste “Cosmogenesis”.


Kreator – Hordes of Chaos

Kreator - Hordes of Chaos
Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 13.1.2009
Label: Steamhammer

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dlouho očekávané dvanácté album Němců Kreator je pořádný thrashový kopanec, který nastavuje hudební laťku velmi vysoko do roku 2009. Zaprvé bych chtěl pochválit super produkci, s tím plusem že deska byla nahrávána tzv. živě – nenahrávaly se jednotlivé nástroje a pak zpěv, ale všechno dohromady a výsledný dojem je opravdu vynikající. Album se nesnaží zoufale vrátit k začátkům jako kolegové Slayer a Metallica, ale ukazuje cestu, kterou by měl být vyvíjen moderní thrash metal.

“Hordes of Chaos (A Necrologue for the Elite)” je otvírák, který okamžitě upoutá vaši pozornost. Melodický začátek ve stylu dvou kytar může připomenout Iron Maiden. Chytlavá riffovačka ukazuje, že banda je ve formě a že do konce se ještě máme na co těšit. Než se stačíte vzpamatovat, začne druhá skladba “Warcurse”, která ukazuje dokonalou vyváženost tvrdosti a melodičnosti, stejně jako “Escalation”.

“Amok Run” začíná klidnou vyhrávkou, která může připomenout album “Endorama”. Připojuje se čistý vokál, který pomáhá navodit temnou atmosféru, začnou hrát zkreslené kytary, Mille přitvrdí hlasem a všechno se pomalu rozjíždí, až k refrénu “Run amok run“, u kterého už je znovu superrychlé tempo, které postupem času zmírní až k pomalému konci. V “Destroy What Destroys You” se projevují moderní vlivy, ale oldschoolová brutalita “Radical Resistance” je určitě lepší.

“Absolute Misanthropy” perfektně překračuje mezi rychlými a středními tempy, pyšní se skvělým sólem a v klidnější části doplňuje celkovou atmosféru. Melodiky si užijete v “To the Afterborn”, která ve druhé části přitvrdí a pokračuje do instrumentálky “Corpses of Liberty”, připravující na zakončující “Demon Prince”. Nenechte se zmást melodickým začátkem, s albem se loučíme opravdu skvělou thrashovou skladbou.

Kreator zbytečně nenatahovali album, které má nakonec něco málo přes půl hodiny, a ukázali, že i po těch letech mají energie víc než některé nové kapely. Předvedli všem, co je to pravý thrash, a pro mě jsou to kandidáti na desku roku.